Vánoce a vánoční čas pohledem básnických klasiků českých i světových. Titulní ilustrace Miloslav Jágr.

VÁNOČNÍ DÁREK JANA WERICHA
Kdyby to bylo v mé moci, dal bych všem lidem na světě pod stromeček škatuli.
Prázdnou škatuli, kterou kdyby otevřeli, tak by se museli smát, že tam nic není.
A smáli by se a smáli by se, protože já věřím, že když se lidi smějou,
tak nemají čas mít na sebe vztek a nemají čas se prát.
Aspoň jeden den v roce.

Rozmilý slavíčku
Jan Jakub Ryba

Rozmilý slavíčku,
líbeznou písničku zazpívej mému Ježíšku
a já pak zazpívám pěknou, hezkou písničku.
Pějme sladce u jesliček,
kdežto dřímá náš Ježíšek.
Odpočívej neviňátko,
libě hajej, nemluvňátko,
tiše pějme, tichounce hrejme!
Pastýři, tichounce zatrubte!
Hrdličky, tichounce cukrujte.
Odpočívej libě, Ježíšku,
odpočívej vždy v mém srdíčku!
Chci tebe povždycky libě v srdci chovat,
tě věrně upřímně vždycky opatrovat.
S tebou vždy chci se jen radovati,
s tebou vždy chci se jen celovati.

Vánoční stromeček
Jiří Žáček

Zelenej se, jedličko,
narovnej se maličko,
líbíš se mi, vezmu si tě
budeš vonět v našem bytě.
Dám ti hvězdu na čelo,
večer bude veselo.
Můžu ti to předem slíbit
bude se  ti u nás líbit.

Vánoce
Jaroslav Vrchlický

Hlas zvonů táhne nad závějí,
kdes v dálce tiše zaniká;
dnes všecky struny v srdci znějí,
neb mladost se jich dotýká.

Jak strom jen pohne haluzemi,
hned střásá ledné křišťály,
rampouchy ze střech visí k zemi
jak varhan velké píšťaly.

Zem jak by liliemi zkvětla,
kam sníh pad, tam se zachytil;
bůh úsměv v tvářích, v oknech světla,
a v nebi hvězdy rozsvítil.

A staré písně v duši znějí
a s nimi jdou sny jesliček
kol hlavy mé, jak ve závěji
hlas tratících se rolniček.

Můj duch zas tone v blaha moři,
vzdech srdcem táhne hluboce,
a zvony znějí, světla hoří –
ó Vánoce! Ó Vánoce!

Zpěv noci vánoční
Antonín Sova

Střech bílý sníh se stkvěl,
pak zhas a tmy se zalek.
Zpěv v duši uslyšel
jsi blížiti se z dálek.
Zpěv halleluja stín
prošlehnul jasnou září.
Zří s okna do hlubin,
a zdá se samotáři:

Hvězd jasných na domy
se navěšují světla,
v mlh bílé průlomy
a v okna mrazem zkvětlá.
A teď, teď andělé
se na bílé snášejí střechy,
zář nebes na čele,
zpěv zpívají míru a těchy.

Vánoční
Karel Kryl

Dříve, než ze stromečku opadá jehličí,
lůžko ti jmelím ozdobím, dám fotku do rámečku, olovo zasyčí,
tvůj krajíc chleba ráno ptákům rozdrobím.

Za tebe sfouknu svíčku, jablko rozkrojím,
bude to hvězda, či snad kříž, či snad kříž,
tvé jméno na balíčku k ostatním připojím,
to abys nemyslel, že už k nám nepatříš.

Za okny spadla vločka a zvonek cinká,
Ježíšek zavřel očka a tiše spinká,
Josef mu ustlal měkce v krabici od kolekce,
spí, tichounce spí.

Kus loje pro sýkory, na stole cukroví,
od zítřka noci ubývá, ubývá,
mráz cukrem pokryl hory, panáček hadrový
a jedna židle, jedna židle přebývá,
a jedna židle, jedna židle přebývá …

Vánoce dospělých
Jan Skácel

Radostí dětí ohřejí si ruce
budou se usmívat a říkat
jsou tady Vánoce
a bílou nití zaobroubí mráz
to roztřepené
co se v nich obnosilo za tak dlouhá léta

A budou trošku veselí
a trošku smutní
a trošku pobavení sami sebou
a ticho roztáhne svých deset prstů před jejich tváře
a zamrzne do opuštěných ulic

A teplá ramena stromečků
vtlačí se do oken až bezdětní
půjdou si po večeři na procházku
a budou se držet za ruce
a budou si dětmi
a každý z těch dvou
bude se snažit být ten dospělejší
pečovat o toho druhého
protože venku je kluzko
a uvnitř Vánoce

O štědrý večer
Jaroslav Vrchlický

Na stromek, v jizbu jenž přines’ dech lesů
a v města hluky tichých samot snění,
zas věším pestré cetky v zamyšlení
jsa napřed šťasten v dětí hlučném plesu.

Při každé tretě, k haluzím již nesu,
zřím, otec, dětských zraků zajiskření
a básník slyším tiché ptačí pění
a cítím duši lesa stoupat z vřesu.

Zdroj šumí, sosna skřípne větrů tahem
a vidím honbu motýlů, much, ptáků
nad diviznami, jež zřím zlatem kvésti.

A myslím: V každou hračku v snění blahém
jak zaklít věčný azur bez oblaků
a přičarovat dětem svým kus štěstí!

Vánoce dospělých
Jan Skácel

Radostí dětí ohřejem si ruce
budem se usmívat a říkat
jsou tady vánoce
zatímco bílou nití zaobroubí mráz
to obnošené
co se roztřepilo za ta dlouhá léta

A budeme trošku veselí
a trošku smutní
a trošku pobavení sami sebou
a ticho roztáhne svých deset prstů
před naše tváře
a zamrzne do opuštěných ulic

A teplá ramena stromečků
vtlačí se do oken až bezdětní
půjdou po večeři na procházku
a budou se držet za ruce
a budou si dětmi

a každý z těch dvou
se bude snažit být ten dospělejší
a pečovat o druhého
protože venku je kluzko
a uvnitř vánoce

Vánoční píseň
Jaroslav Seifert

Rolničky slyším, slyším hlasy,
myslím si: Kdo to přijel asi?
Dlouho už neviděl jsem sáně,
a proto toužím dychtivě
podívat se zas jednou na ně,
pohladit koně po hřívě.
Však venku nikdo. Jenom vrána
do pola sněhem zasypána.

A slyším hudbu. Nechám všeho,
jdu přivítati neznámého.
Kdo je to? Slyším, někdo troubí,
housle se ozvou k tomu vráz
i basa, která zpívá zhloubi.
Nic, jenom tma a ticho v domě
opírají se silou o mě.

A v koši u psacího stolu
hryže si myška. My dva spolu
známe se dávno. Tiše vklouzla
tak jednou ke mně. Od těch dob
je pokoj stále plný kouzla.
Jen, prosím, neplaš, nerozzlob
tu přítelkyni malých dětí,
umí tak krásně vyprávěti.

Vždyť je to ona, myška malá,
jež s Kristem Pánem v seně spala
a viděla, jak Marie Panna
už dlouhou cestou umdlévá
a klesá k zemi uplakaná
na trochu slámy do chléva.
A viděla, jak s nebe rázem
andělé slétali se na zem.

  teď je u mne. Pode dveřmi
tou škvírou chodí ke mně, věř mi.
A od těch dob mi takhle hrají,
rolničky slýchám v tento čas,
okna mi květy rozkvétají
a s nebe slýchám krásný hlas.
Ne obyčejný, ale svatý,
když do tmy ráno vyjdu vraty
a spěchám sněhem na roráty.

{youtube}2CQVbwhA1ts{/youtube}

Purpura
Jiří Suchý

Tiše a ochotně
Purpura na plotně
Voní stále voní
Nikdo si nevšímá
Jak život mění se v dým
Snad jenom v podkroví
Básníci bláhoví
Pro ni slzy roní
Hrany jí odzvoní
Rampouchem křišťálovým

Slunce se vynoří
Hned však se k pohoří
Skloní rychle skloní
A pak se dostaví
Dlouhá a pokojná noc

Tiše a ochotně
Purpura na plotně
Voní stále voní
Po ní k nám vklouzlo
To tajemné kouzlo vánoc

Tiše a ochotně
Purpura na plotně
Voní stále voní
Voněla předloni
Za rok nám zavoní zas
Snad jenom v podkroví
Básníci bláhoví
Pro ní slzy roní
Květy jim na okno
Odměnou nakreslí mráz

V krajině vánoční
Zvony když půlnoční zvoní
Nesou nám novinu
Že pokryl krajinu sníh
Tiše a ochotně
Purpura na plotně
Voní stále voní
Nastal čas vánoc
A rampouchů křišťálových

Než rozžhnu
Antonín Sova

Než rozžhnu – v záclony svit luny padá
jak v napadlý sníh do polí a v lada,
i staré housle na stěně jak živy
vrou paprsky. Vzduch teplý, vlažný, snivý.
Já cítím, Vánoce se přibližují,
jdou s větry suchými, jež prudce dují,
se sanicí, jež šumí v zmrzlém sněhu,
s vánočním rohem, jehož slyším něhu.
Tu zatoužím po knize obrázkové,
rytiny prohlížet, obrazy nové,
a starých mistrů díla proslavená.
Tu poslouchám, na krbu kterak stená
a kvílí jablek píseň polotichá;
můj doutník šedomodrý kouř jak dýchá,
a květy v oknech vadnou, podřimují.

Já cítím, Vánoce se přibližují.

Vánoční
Fráňa Šrámek

Po sněhu půjdu čistém, bílém,
hru v srdci zvonkovou.
Vánoční země je mým cílem.
Až hvězdy vyplovou,
tu budu blízko již. A budu ještě blíž,
až noční půjdu tmou.

Tu ztichnu tak, jak housle spící,
a malý, náhle, dětinný,
a v rukou žmole beranici,
včarován v ticho mýtiny,
tu budu blízko již. A budu ještě blíž,
svých slz až přejdu bystřiny.

Mír ovane mne, jak by z chléva,
v němž vůl a oslík klímají,
světélka stříknou zprava, leva,
noc modrá vzlykne šalmají,
tu budu blízko již. Ach, jsem tak blízko již,
snad pastýři mne poznají…”

Vánoční stromeček
Michal Černík

Stromku, pojď už k nám,
já tě doma přivítám.
Překrásně tě ustrojím,
budeš zářit v pokoji.

Na ledě
František Hrubín

Dobře dětem o vánocích
na rybnících na potocích.
Zima jim dá pod nohy
kousek zmrzlé oblohy.

Pro ně zmrzlo modré nebe,
co na tom, že trochu zebe.
Honí se tam vesele
malí zkřehlí andělé.

Ó Štědrý večer
J.V. Sládek

Je štědrý večer; oblohou
se bílý měsíc zaskvívá,
sníh zmrzlý praští pod nohou
a mrazný vítr zavívá.
A pusto kol je u lesa;
zde večer — tam již půlnoční,
zde praská strom jen v nebesa,
tam zvučí píseň vánoční.

Či neslyšíš, jak plně tóní
jak dojemně to do šera,
že za takého večera
se zasteskne až srdci po ní,
a třeba srdce bylo v kusy
v tu vánoční přec vpadnout musí?

Jen dál, ty chorý můj příteli,
ač zpívat nám již těžká věc,
tam kostelík je osamělý,
vánoční zpívat musíš přec.

K nebesům pne se vížka nízká
a u ní stín jak černý kříž,
okny se záře svící blýská,
a píseň zvučí blíž a blíž.
Což svíce to? — to divně svítí,
což píseň to? — to divný vzdech:
v oknech se chvějný měsíc třpytí,
a vítr šumí po hrobech.

A ticho zas, jen srdce bije:
Stůj hochu, nejsme v zemi snílků,
zde není doma poesie,
zde mrtvý má jen k snění chvilku
a s ním jen vítr půlnoční
si z ticha šepce vánoční.

S půlnočním větrem tich a tich
si mrtvý píseň odříkává
a na hrob klesá chodce hlava
a chladí se o mrazný sníh.

A nade ním v měsíčném svitu
rozpíná křídla anděl dumy
a nebes modrém po blankytu
jej odnáší kde moře šumí
a dále ještě za mořem
až v dálnodálnou rodnou zem.

Zas k nebi pne se vížka nízká
a u ní strmí černý kříž,
zář ohnivá se z oken blýská,
v akordech zvučných blíž a blíž
zní mocně píseň vánoční.
A v kostele tam svíce planou
a svítí na mši půlnoční
a na lid s duší rozkochanou;
či na koho též s rozplakanou?

V dubové, hnědé stolici
s skloněnou hlavou žena klečí,
či slyší zpěv ten zvučící,
či kněze zbožné slouchá řeči?

Zavanul anděl perutěmi
a měkké vzal ji do náručí
a zdá se jí, že moře hučí,
a zdá se jí o cizé zemi
a v té — však slyš, co chví se z retů,
slyš, jak ta slza k zemi kane:
„Ochraň mi dítě v cizém světu,
ochraň mi dítě, mocný pane!“
A vedle matky děvče mladé
si oči kryje do stínu
a k drvu horké čelo klade
a tiskne ruku matčinu.

— — — —

Zavanul anděl perutěmi
a jako mlhu odvál sen
a na hrobě jen tichý sten
a chodec z mrazné vstává zemi.
A k nebi pne se vížka nízká
a měsíc chvějnou se září
se v kostelíka oknech blýská
a v zmrzlé slze na tváři.

Pekly kočky vánočky
Miloš Kratochvíl

Kdo upeče vánočky?
„To je práce pro kočky!“
Kočky mísí těsto s kvásky,
Rozvalují na provázky.
Pak se daly do pletení:
„Něco zaplést, to nic není!“
Mezi těstovými provázky
Si však zapletly ocásky.
Jak vánočky upletly?
Nijak. Radši utekly!

Jak hrdlička přišla k pásku
František Halas

Maria Panna v samé práci
a Ježíšek nechce spát.
Poklízet vařit zašívat si
a ještě k tomu kolíbat.

Hrdlička lítá samá legrace
nechce se jí mršce do práce.

Durdí se Panna: “Co se máš co smát?
Ježíška budeš kolíbat!”

Kolíbala hrdlička,
kolíbala Ježíška.
Sotva zavřel očička,
ulítla mu hrdlička.

Kolíbka se zastavila, Ježíšek ten pláče zas,
mlíko z plotny utíkalo, k obědu byl právě čas.
“Ty lajdačko hned pojď sem,
počkej my tě přivážem!”

Vzala Panna sametku.
“Ty, ty, poběhlice”
uvázala hrdličku,
rovnou ke kolíbce.

Oběd už je uvařený a Ježíšek spinká dál,
neposeda nesměje se, pásek se jí zařezal.
“Prosím, prosím, Svatá Panno, dej mi trošku zalítat,
já už budu tuze hodná, přijdu zase kolíbat.
Ježíškovi do kašičky,
cukrů, cukrů, cukrů dám,
cukrů, cukrů, do hubičky,
řekni “Už se nehněvám!””

Pana v smíchu klopí řasy:
“Kš, Kš, leť si pohane!
Za trest však na věčné časy
pásek ti už zůstane.

Vánoce
Pepa Nos

Štědrý den se každou chvíli blíží, jen pár měsíců zůstává,
na obloze hvězdy jasně svítí, vánoční čas nastává.

Štědrý den se každou chvíli blíží, jen pár tejdnů zůstává,
na obloze hvězdy jasně svítí, vánoční čas nastává.

Štědrý den se každou chvíli blíží, jen pár dnů už zůstává,
na obloze hvězda jasně svítí, vánoční čas nastává.

Štědrý den se každou chvíli blíží, poslední den zůstává,
na obloze hvězda jasně svítí, vánoční čas nastává.

Slunce zrána za obzorem vyšlo, podívej se z okna ven,
ať je bláto nebo všude bílo, dneska je ten Štědrej den.

Báseň skoro jako vánoční pohlednice
Václav Hrabě

Ve sněhu který zrána napad
táhnou se černé šlépěje
jak listí v říjnu žloutne západ
jak stromy staré aleje
Krev slunce stéká po sněhu
a mrazem ztuhlá krajina
zarudlá řeka bez břehů
a bez ryb zvolna usíná
Jen dlouhý řetěz
černých stop
trhá sníh
kdo to tu šel
štěstí či hrob
hledal v závějích?

Zatímco všude hořelo v kamnech
zpocenou tváří
do sněhu pad
ta jarní vůně dýchla až na mne
když pod jeho tělem zem začala tát
Bylo to dobré divadlo
přes sklo se dívat jak byl sám

Poslední dobou špatně usínám
Tak málo sněhu napadlo
a mně který jsem za sklem v teple
zbývá pramálo naděje
že vůbec někdy vítr sněhem
ty černé stopy zavěje

Romance štědrovečerní
Jan Neruda

Petr usne, sotva lehne;
sotva usne, sen se zvedne:
náhlé světlo po krajině
a tak jasno jako ve dne.

Petr celý vyjevený,
rodinu zří v prostém stáji,
dítě zrovna sluncem září –
v Petrovi až dech se tají.

Vzduch je plný andělíčků,
třpytí se a křídly šumí,
každý zpívá haleluja,
krásně, jak jen anděl umí.

A hle, od vesnice spěchá
všechen lid s radostnou tváří,
napřed muži, staří, mladí,
v čele naši muzikáři.

Vašek velký buben tluče,
Matěj troubí, Martin hude,
Vojta na klarynet píská,
Kuba měchem bas jim dude.

Aj ti hrajou – jako nikdy!
tváře dmou se, lítá ruka –
písnička tak mlaskně skočná,
že až Petru nohou cuká.

Zmlkli. Z řady vystoup’ Brichta,
vyšnořený, oholený,
býval kaprál u hulánů,
dnes je řečník vyvolený.

Postavil se, salutuje,
hrubě spustil: “Kriste pane, –
my nevíme, co je psáno,
ale víme, co se stane.

Ty jsi – já jsem – ba jsme všichni –
povídáme – k boží chvále -“
v tom se zajik’ – jazyk ztrnul
a nemůže o hles dále.

Ruka v úzkostech se svírá,
ret se jako lupen chvěje –
“Ty’s to vyved’!” Petr nahlas
ze sna hulánu se směje.

Ježíšek však milostivě:
“Všichni jste mé hodné děti,
Vaše duše po skonání
hupky na nebe si vletí.”

A teď houfně zpívajíce
předstupují hospodyně,
podávají v pytlích, koších,
dobrého co po dědině.

Máslo, jabka, marcipány,
plátno, šátky, věci steré,
Maria jim přikyvuje,
Josef od nich dary bere.

“Co je tohle?” Petr náhle
poulí svoje oči šedé.
Dvanáct panen třináctou si
na růžové pentli vede.

Dvanáct panen, dvanáct růží.
“Děťátko ty nejjasnější,
přivádíme Anduličku,
že je z nás všech nejkrásnější.”

“To si myslím!” Petr mručí. –
“Anduličku k Tobě vedem,
aby za nás všecky dala
hubičku Ti jako s medem.”

Andulička přistupuje,
sotva ale hlavu níží,
Ježíšek už ručky svoje
kolem její šíje kříží.

Jak se směje, jak ji hladí,
jak se k Andulince tulí –
sotva dostal polibení,
už zas znovu rtíky špulí.

Petr sebou hází, bručí,
jako medvěd když se brání:
“Matka na to mlčky hledí? –
je to pěkné vychování!”

Vánoční píseň
Jaroslav Seifert / Karel Plíhal

Jak ptáci zimořiví v tom teskném příběhu,
ti, které neuživí třpyt hvězdic na sněhu,
my sešli jsme se snící nad lžičkou olova,
kéž by nám mohlo říci náš osud doslova.

Když už se řítí v spěchu ten žaluplný děj,
svíčičko na ořechu, hoř pro nás pomalej,
at’ zvučí trouby hlásné i zpěvy andělů,
dřív, než přijde smrt a zhasne náš dech ve svém pocelu.

A těm u sukní matek dej úsměv do oček,
klín plný cukrlátek a hodně vánoček,
když už se řítí v spěchu ten žaluplný děj,
svíčičko na ořechu, hoř pro nás pomalej,
svíčičko na ořechu, hoř pro nás pomalej….

Vánoční kapr
Jiří Žáček

Vánoční kapr,
ten má život krátký,
vánoční kapr
nenávidí svátky.

Vánoční kapr
na své rybí pouti
nechce být pozřen,
alebrž chce plouti.

Chce klidně plouti
nekonečnou tůní,
kde kapří kmeti
v bahně u dna trůní.

Komu by bylo
býti sežrán milé?
Dejte si radši
řízek nebo filé!

Pustíme kapra,
ať si brázdí řeku
pln optimismu,
radosti a vděku.

Ať si ten kapr
klidně slaví svátky
v rodinném kruhu
s kapry nemluvňátky.

Dejte si biftek,
ať jsou kapři zdrávi!
Pak ovšem budou
protestovat krávy.

Dejte si řízek
ve vánočním čase!
Pak ovšem bude
reptat každé prase.

Člověk má cítit
se zvířaty…Inu,
nezbude, nežli
chroustat zeleninu…

Ladovská zima
Jarek Nohavica

Za vločkou vločka
z oblohy padá
chvilinku počká
a potom taje
Na staré sesli
sedí pan Lada
obrázky kreslí
zimního kraje

Ladovská zima
za okny je
a srdce jímá
bílá nostalgie
Ladovská zima
děti a sáně
a já jdu s nima
do chrámu Páně

Bim bam bim bam
bim bam bim bam
bim bam bim

To mokré bílé svinstvo padá mi za límec
už čtvrtý měsíc v jednom kuse furt jenom prosinec
Večer to odhážu namažu záda
ráno se vzbudím a zas kurva padá
Děcka mají zmrzlé kosti
a sáňkují už jenom z povinnosti
Mrzne jak sviňa třicet pod nulu
auto ani neškytne hrudky se dělají v Mogulu
Kolony aut krok sun krok
bo silničáři ta jak každý rok
su překvapení velice
že sníh jim zasypal silnice
Pendolíno stojí kdesi u Polomi
zamrzly mu všecky CD ROMy
A policajti? Ti to jistí z dálky
zalezlí do Aralky
Ladovská zima
za okny je
a srdce jímá
bílá nostalgie
Ladovská zima
děti a sáně
a já jdu s nima
do chrámu Páně

Bim bam bim bam
bim bam bim bam

Na Vysočině zavřeli D jedničku
kamióny hrály na honičku
takzvané rallye Letní gumy
v tym kopcu u Meziřící
spěchali s melounama
a teď jsou v… Však víte kde
Na ČT1 Studio sníh
Voldanova sedi na saních
A v Praze kalamita jak na Sibiři
tři centimetry sněhu a u Muzea štyři
Jak v dálce vidim zasněženy Říp
řikám si: Praotče Čechu tys byl ale strašny cyp
Kdyby si popošel ještě o pár kilometrů dále
tak jsem se teďka mohl kdesi v teple v plavkach valet
Místo toho aby se člověk bál zajít do Tesca na nakupy
jak jsou tam na tych rovných střechách sněhu kupy
Do toho všeho jak mám zmrzlý nos a líca
z radia zpívá provokater Nohavica

Ladovská zima
za okny je
a srdce jímá
bílá nostalgie
Ladovská zima
děti a sáně
a já jdu s nima
do chrámu Páně

Bim bam bim bam

Vánoční stromeček
Miroslav Florian

Stromku, pojď už dál,
zmrzneš na té pavlači,
ať jsi jedle, nebo smrček,
ať jsi sebemenší skrček,
jen pojď dál, jsi král
jasanů i akátů,
lip ve vonném brokátu –
ze všech stromů země zdejší
budeš večer nejkrásnější,
ze všech, ze všech nejsladší!

Ukolébavka vánoční
Jan Neruda

Spi, Jezulátko, spi!
Zas chudých lidí chudé dítě
jen do jesliček uloží Tě —
ach, kolikrát už lidstvu dáno
a Jidáši vždy zaprodáno,
spi, Jezulátko, spi!

Spi, Jezulátko, spi!
Spi sladce na tom seně holém,
my dech tajíme všichni kolem,
vždyť Tobě, věčné pravdy synku,
je také třeba odpočinku,
spi, Jezulátko, spi!

Spi, Jezulátko, spi!
a nabeř v spánku nové síly,
máš konat ještě mnohou míli:
té cesty lidstva ku spasení,
té ještě dlouho konec není —
spi, Jezulátko, spi!

Spi, Jezulátko, spi!
Za Tvé o bratřích naučení
svět vezme Tě zas do mučení
a než se lidstva pouta zdrtí,
je třeba ještě velkých smrtí —
spi, Jezulátko, spi!

O koledě
Bohuslav Reynek

Vytušenou přítomností
samota se prolíná.
Přílivu jest hodina
dalekých a plachých hostí.

Ořechy jsou na ubruse.
Kočky stín ztich na stěně.
Prosvítají růměně
tváře jablek, zimní, rusé.

Nepřítomní zapomněli.
Stesk už mnohých nehledá.
Jizbou voní koleda.
Nezření se o ni dělí.

Přístav utajených říší
čekání tmu odívá
v slibů roucha zářivá.
Kdo je sám, vždy kroky slyší.

24. XII.
Viktor Dyk

V prosinci denní svit až příliš brzo šedne.
A štědrým večerem už bylo odpoledne.
A otec nedočkav byl jak my, ne-li více,
zřít oči zářící a rozpálené líce,
stát, svědek radosti, u vánočního stromku:
„Teď jde už Ježíšek, teď asi došel k Chlomku.
Jen jestli dojde sem, nepadne do závějí.“

Jsou, kdož spíš dávati, než bráti sobě přejí.
Vzpomínám tiše si na smích, jenž zníval kdys.
Denně se propadá nějaká Atlantis,
nad zemí někdejší se brázdí vlny moře,
jež smetou úsměvy, jež smetou jas i hoře.
Denně se propadá svět nějaký a vzniká.
Kde jinde žili by mrtví než u básníka?

The post Vánoční básničky i písničky, které nás těší nejen o křesťanských Vánocích first appeared on Čítárny.

Jiří Suchý v knize ŠLITR píše: “Člověk ať chce nebo nechce, mění se každou hodinu v pamětníka. Někdy se vám třeba i zastaví hodinky, ale v pamětníka se měníte dál. A nastane okamžik, kdy každý pamětník pocítí pojednou povinnost sdělit fakta, která z něj toho pamětníka udělala. To se stalo i mně…”

TU CESTU MUSÍM DORAZIT SÁM

Člověk ať chce nebo nechce, mění se každou hodinu v pamětníka. Někdy se vám třeba i zastaví hodinky, ale v pamětníka se měníte dál. A nastane okamžik, kdy každý pamětník pocítí pojednou povinnost sdělit fakta, která z něj toho pamětníka udělala. To se stalo i mně. Znám řadu skutečností, které tu chci vyjevit, o kterých chci vydat svědectví, jak se říká. Svědectví o muži s černým tvrďákem na hlavě a s pohledem zaostřeným na nekonečno. (Míněno fotograficky, nikoli filosoficky.)

Nevím a zjistit nedokážu, kterého večera roku 1957 vstoupil do vinárny Reduta na pražské Národní třídě Miroslav Horníček. Vím jen, že tu byl už potřetí, tentokrát doprovázen člověkem kolem pětatřiceti, člověkem, který měl zvláštní dar nenápadnosti. Seděli oba u malého stolku přibližně uprostřed sálu a bavili se tím, jak poskakuju na pódiu a zpívám, jak Vlasta a Viktor Sodomovi prezentují své slaďáky, jak Vilda Rogl fouká svou harmoniku a pak, mžouraje přes brejličky, zpívá, že Je hloupý kdo váhá. Pak přišla série tzv. zemědělských songů a tleskalo se při JZD-boogie. Publikum bylo příjemně drážděno kombinací socialistické vesnice s buržoazním rytmem a cítilo úlevu, kterou přinášel nezávazný (a pro svou nezávaznost kritizovaný) humor. Byl to omyl tehdejší doby, že smích “jen tak” byl považován za nebezpečný.

O přestávce jsem si přisedl k Miroslavu Horníčkovi a byl jsem představen dr. Jiřímu Šlitrovi.
Mým textům se dostalo od obou jmenovaných pochvaly a pak došlo k věcnému jednání. Jiří Šlitr mně stručně navrhl, abychom se spolu pokusili stvořit několik písniček. Souhlasil jsem s tím, že psát texty na cizí melodie, odposlouchané ze všech možných rozhlasových stanic, není program. A tak jsme se onoho večera rozešli s tím, že dám Jiřímu Šlitrovi několik textů ke zhudebnění.

Cestou domů z Reduty (chodil jsem zásadně pěšky) jsem uvažoval a napadlo mi, že jsem jméno Jiří Šlitr už kdesi četl.
Bylo připsáno drobným písmem pod jménem Ljuby Hermanové s tím, že se jedná o klavírní doprovod. Uplynulo mnoho roků, než jsem se dověděl, že už koncem let čtyřicátých jsem obdivoval hudební vynalézavost tohoto pianisty na filmových seminářích, pořádaných Filmovým ústavem. Jiří Šlitr tam seděl pod plátnem a hrál k němým filmům. Hrál jednu melodii za druhou a velmi často hudebně dokresloval i různé dramatické akce na plátně. Publikum občas i zareagovalo na jeho vtipnou nebo nečekanou kombinaci hudebních motivů a byl jsem z těch, kteří si toho všímali nejpozorněji a kteří to dovedli ocenit. Nikdy jsem to však Jiřímu Šlitrovi neřekl, aby mu to snad nestouplo do hlavy.

Tehdy, roku 1957, začalo Jiřímu Šlitrovi zápolení o vlastní hudební výraz.
Jeho ctižádostí bylo odlišit se od západní produkce pop-music, která mu byla vzorem, ale které nehodlal dělat imitátora. Volání po českosti taneční hudby se tenkrát nedalo přeslechnout, tak bylo hlasité. Zároveň se však nedalo přehlédnout, že toto volání dalo vzniknout vykonstruovaným písničkám čítankově optimistického charakteru a taková věc dovede odradit. Moc jsme se o tomhle problému napřemýšleli a nechyběly ani experimenty, počínaje folkloristicky pojednaným Škrholou a konče smetanovskými variacemi, které někdy Jiří hrával při doprovodu písně Jo, to jsem ještě žil. Ale v podstatě jsme došli k tomu, že o tu původnost a českost se zřejmě nesmí usilovat. Buď vznikne, nebo nevznikne. Věděli jsme, že čím víc písniček složíme, tím větší pravděpodobnost onoho vzniku tady bude. A tak jsme pracovali.

Melodie a rytmy Jiřího Šlitra vycházely z pocitů mladých lidí.
Z pocitů nezveřejněných a mnohdy i popíraných. U počátku této práce stál nový rytmus – rock’n’ roll, provázený hysterií jeho posluchačů a hysterií jeho odpůrců. Čím větší bylo brojení odpůrců, tím temperamentněji si zastánci počínali, a tak se tyto dvě hysterie navzájem popichovaly a rock’n’roll získával pověst hudebního doprovodu k demoličním akcím. To ovšem na západ od našich hranic.

My jsme znali rock’n’roll jen z umírněné rozhlasové podoby a tento rytmus nás vzrušil natolik, že jsme se odhodlali si s ním začít. To bylo v době, kdy éra naší amatérské skupiny Akord klub se chýlila ke konci, a s ní i éra českých textů na zahraniční šlágry. Nastupovala původní tvorba.

Naše cesta začínala u rock’n’rollu.
Jiří Šlitr měl příležitost seznámit se s ním v zahraničí – půl roku pracoval v Bruselu se souborem Laterny magiky, zatímco já jsem spolu s Ivanem Vyskočilem usiloval doma o vlastní divadlo. (Na první inscenaci Divadla Na zábradlí se Jiří Šlitr podílel pouze jedinou písní. Ljuba Hermanová tu zpívala song Láska to jsou jen písmena.) Když se Jiří Šlitr vrátil, chýlila se moje krátká spolupráce s tímto divadlem ke konci a Jiří Šlitr pozvolna sestavoval vlastní orchestr. Byl složen převážně z amatérů a působil v Redutě jen pár měsíců. Jiří byl s jeho úrovní nespokojen a hledal východisko. Východisko se jednou objevilo. Mělo brýle bez obrouček, černé vlasy a říkalo si Ferdinand Havlík.

Ferdinanda Havlíka jsem měl možnost obdivovat už počátkem padesátých let, kdy na uzavřených jazzových jam sessions si se svým klarinetem získával pověst vytrvalce. Jeho desetiminutová sóla patřila k atmosféře těch krásných večerů. Sedával jsem při těchto obřadech v koutku a se zatajeným dechem.

Když pak tenhle hudebník přišel po létech za námi, byl jsem nadšen, jako jeho obdivovatel. Jiří Šlitr měl však k nadšení závažnější důvod. Ne všichni jazzoví hudebníci k nám měli dobrý vztah. Většinou se na nás dívali s určitým despektem. Jiří Šlitr byl jako skladatel vlastně amatér a ještě ke všemu koketoval s rock’n’ rollem, tj. s žánrem mírně deklasovaným. A jestliže se s námi přišel dohodnout hudebník takového kalibru jako byl už tehdy Ferdinand Havlík, šlo to všechno velice rychle. V krátké době jsme měli sestavený repertoár a pak následovalo nedlouhé údobí hraní po kavárnách – hráli jsme opět v Redutě, ve Vltavě, ale tou dobou už jsme jasně věděli, že je to jen tak prozatím.

Jiří Šlitr se šel tenkrát 30. října 1959 při premiéře hry Člověk z půdy děkovat coby komponista.
Samozřejmě že se zdráhal, ale nakonec šel. Byly ovace, květiny, všechno co má při premiéře být, ale byl i slavnostní pocit, že máme vlastní divadlo. Jiří Šlitr tenkrát ještě netušil, že bude také někdy hercem, radoval se tedy jenom jako skladatel. Neprojevoval se nijak bouřlivě, nebyl z těch, kteří dávají najevo radost tím, že se opijí a vykřikují, případně plácají kamarády do zad. Seděl stranou a vyzařoval ze sebe spokojenost. A pak přišel k piánu a hrál a my ostatní jsme se shromáždili kolem a zpívali jsme – tak to bylo téměř po každé premiéře a bylo to moc krásný.

Tenkrát po premiéře Člověka z půdy se přidali ještě hudebníci Havlíkova orchestru a vzniklo jam session a dobrá nálada. Neuvědomili jsme si, že divadlo se nalézá v budově Ženských domovů, a pojednou se na balkóně objevila jakási paní v županu a zapsala se do historie Semaforu prohlášením, které začínalo slovy: Jménem dvěstěpatnácti pracujících žen… – a končilo rozhodným protestem proti kraválu, který jsme v tuto pozdní na noc chvíli ztropili. Protesty probuzených žen byly koneckonců oprávněné a tak naše oslava musela skončit. Od té doby se táhlo dlouhé vyjednávání a lítání po úřadech ve věci kraválu v domě. Když konečně došlo k jakémusi narovnání, museli jsme naše první divadlo opustit a druhého se nám nedostalo. To ovšem už všechno patří spíš do historie Semaforu a ne do vzpomínek na Jiřího Šlitra. Zbývá snad jen dodat, že v původním Semaforu Ve smečkách si Jiří nikdy nezahrál. Hercem Semaforu se stal o něco později, když jsme po ročním putování po všech možných propůjčených sálech zakotvili v druhém Semaforu – Na slupi.

To už se nám dostalo hlavičky Státního divadelního studia a naše utkání s nepochopením úřadů skončilo. Tehdy Na slupi měl premiéru Jonáš a tingl-tangl.

Toho Jonáše jsem představoval já, ale jméno si vymyslel Jiřík. Původně jsem pro figuru svého komika a kabaretiéra zamejšlel nějaké italštější jméno. Fratellini, Lupino, Zigotto – to byla jména slavných komiků, která mi zněla v hlavě, ale pak jednou o krátké dovolené na horách vyslovil Jiří jméno Jonáš a mě napadlo, že ta událost s velrybou není k zahození a kdo ví, jestli by se nedala nějak využít – zkrátka přistoupil jsem na to.

Na hru Jonáš a tingl-tangl jsme se připravovali dlouho, snad dva roky.
Ale jenom tak, že jsme o věci mluvili, že jsme si brnkali na klavír, jak by nejspíš mohly vypadat tingl-tanglové písničky a že jsme vzpomínali na sedmapadesátý rok, kdy uprostřed rock’n’rolloveho večera vystoupil pravidelně Jiří Šlitr a vymlátil na piáno několik starodávných ragtimů a bylo to ono. Na tu Vltavu jsme nějak chtěli navázat, ale nevědělo se zatím jak. Jen Jiřík mě překvapil rozhodnutím, že se chce na věci herecky podílet.

Přijal jsem to se smíšenými pocity. Je pravda, že už jsem léta toužil po partnerovi. Byl jsem obdivovatelem Laurela a Hardyho, odchovancem Voskovce a Wericha (aniž by to ti pánové tušili), a tak jsem od počátku hledal toho druhého, s kým by bylo možno vést dialog. Původně to byl skaut Vilibald Pancíř, se kterým jsem při táborácích zpíval a hovoříval, pak jsem se pokoušel vytvořit firmu s Ivanem Vyskočilem na text-appealech v Redutě, také s Waldemarem Matuškou jsem ve hře Taková ztráta krve se snažil o vytvoření dvojice. Všechno to však krachlo a já byl pořád sólistou. Nabídka Jiřího byla tedy v tomto směru lákavá. Kromě toho firma S + Š už autorsky existovala. Měl jsem však obavy o schopnost tohoto renomovaného komponisty vyslovit byť jediné slovo na scéně nebo uskutečnit jediný pohyb. Měl jsem za to, že to nebylo v jeho možnostech, a téměř jsem se nemýlil. Říkám téměř, protože jsem netušil, že tato neschopnost se stane později jeho devízou a že na ní vybuduje celou svou postavu, pro kterou jsem na oplátku a mnohem později vymyslel jméno dr. Prokop Matrace. Sám jsem byl původně rovněž hereckým antitalentem a jakmile jsem opustil pódium nočního podniku, byl jsem v koncích. Ale s vynaložením nesmírné energie jsem po létech tu svou indispozici překlenul a dosáhl jsem jakés takés jevištní jistoty. Byl jsem ochoten věřit, že i Jiří Šlitr se za pár let najde, ale bál jsem se těch pár let, kdy bude diváky ničit ten rozdíl mezi mnou pokročilým a jím začátečníkem. Jiří však měl do věci takovou kuráž, že jsem mu to zkrátka nedokázal rozmluvit, a to je myslím má zásluha na českém divadle.

Při zkouškách jsme hleděli na vznikajícího herce s obavami. Nebylo mu téměř rozumět a seděl jako přikovaný na své pianové židličce, několikrát se pokusil povstat a udělat pár pohybů, ale sám cítil, že mu to jaksi nejde a tak pak už odmítal od židličky se odloučit. Podařilo se nám ho přesvědčit, že bude muset přidat na hlase, a to bylo všechno, co jsme pro něj mohli udělat. A pak nastala premiéra.

Snažil jsem se dát publiku co nejvíc, překonával jsem se v seberozdávání a pojednou jsem pochopil, že publikum se směje jednak mně, který rozvinul své dosavadní komické schopnosti kam až mohl, a jednak Jiřímu Šlitrovi, který sedí a nedělá nic, jen sem tam monotónním hlasem utrousí poznámku. Pochopil jsem, že se nám oběma smějou rovným dílem a že právě tahle polarita musí být základem naší komiky.

Dalo to ještě mnoho práce. Po každém představení Jonáše a tingl-tanglu, po každém našem Recitálu 64, po každé Dobře placené procházce, Poslední štaci, po každém Jonášovi a doktorovi Matraci jsme si sdělovali objevy, které jsme učinili během hraní. Někdy šlo jen o to, abychom vynechali slovo, urychlili akci, zvýraznili gag… Zdálo se nám, že je před námi ještě moc pilování, než se dopilujeme k čistému tvaru komiky, o jakém jsme nikdy nepřestávali snít. Ale viděli jsme, že se píď po pídi k naplnění našich představ blížíme.

A pak přišel den, kdy mě dostihla nepochopitelná zpráva, že tu cestu za klaunstvím a legrací musím dorazit sám. Nevím, kam až se mi podaří dojít, vím jen, že na křižovatku, kterou mám za sebou, nikdy nezapomenu.

– z publikace ŠLITR, vydané Supraphonem v roce 1970 po smrti Jiřího Šlitra
https://www.jiri-suchy.cz

The post Jiří Suchý o Jiřím Šlitrovi… tu cestu si musím dorazit sám first appeared on Čítárny.

Jiří Suchý bydlí s námí už mnoho desítek let. Milovala ho babička, máma, miluje ho moje žena i naše děti. Bydlí s námi a je ho plná knihovna. Zajimá vás proč? Řekl bych to jeho slovy: “Protože mezi básníky ho žádnej Vítězslav nezval”.
Protože jeho kouzlení se slovy je nám blízké, těší nás, pohladí a rozesměje. Protože Jiří Suchý není vůbec suchý. Číst jeho poezii je jako procházka v lese, ve kterém poletují slova, rýmy, a ze stromů se na vás smějí verše. A my všichni se do jeho lesa vracíme. Je to jednoduché. Bydlí přece s námi v knihovně.

Více: https://www.jiri-suchy.cz/

ZRCADLO

Zadívala se do zrcadla tak intenzívně,
že obraz její tváře tam jednou provždy zůstal.
Zaryt do amalgamu
stal se jediným svědkem toho okamžiku,
kdy marnivost ji donutila hledět
na stříbrnou plochu
onoho nepostradatelného předmětu.

A tak podlehla klamu.
Kdykoliv se podívala do zrcadla
a viděla, že její tvář se nemění,
byla spokojena. A léta plynula.

Až pak jednou
zrcadlo se rozbilo
a jeho střepy věštily sedm let neštěstí.
Koupila nové
a bezstarostně do něj pohlédla.
Zděsila se.

Ihned běží se zrcadlem zpátky do obchodu:
Co jste mi to prodali za šmejd?
Dívám se do zrcadla a vidím stařenu.
Ale já chci vidět sebe!

Však vidíte, pravil obchodník.

z knížky Černá vzducholoď

STARODÁVNÉ BRÝLE

Zdědil jsem zachovalé brýle
Po pradědově pratetě
Skrze ty brýle z dlouhé chvíle
Dívám se občas po světě
Je tu však něco v nepořádku
Když dioptrie stoleté
Točí mé oči od počátku
Na nohy mého děvčete

Zanesu
Brýle optikovi
At mi optik poví
Závazně
Proč mám s nimi stále
Neskonalé potíže
Aby nad
Tímto faktem bádal
Optika jsem žádal
Důrazně
Optik si mé brýle
Začal čile prohlížet

Sbírka Motýl / vydal ČS 1965

 

PROČ

Znám ji?
Neznám ji?
Na koho tu čeká?
Proč drží cigaretu kterou nekouří?
Proč hledí do slunce a oči nemhouří?
A proč se tváří jako ticho před bouří?
Plaše se rozhlédne a pak si zvolna kleká
Kleká si na chodník…
Začíná tiše zpívat…
Zpívá a zpívá… Svléká se a svléká…
Pak zase vstává
Hned si zase kleká
Proč jen se vlastně musím na ni dívat?
Dívat se na to jak se obnažuje
Proč je tak nestoudná a proč jen je tak smutná?
Proč její píseň proč tak divně chutná?
Proč slunce zapadá když před chviličkou vyšlo?
Co je to za den? Stíny zrezivěly
Vzduch voní závratí a chutná po oceli
A ona? Nemá nic a rozdávat chce mnoho

Na tvrdé dlažbě její tělo měkké
Tiše se hlásí k touze dávnověké:
Chce obejmout a je jí jedno koho
Vždyť nemá nic a rozdávat chce mnoho
V kaluži kalné ležíme teď oba
A s námi Nuda Závrať Něha Zloba
Co je to za den kdy se dějou věci
Tak složité jako ten ježek v kleci
A úporné jak Jehovovi svědci
Zbytečné jako Nikdy ale Přesto
A vůkol leží opuštěné město
Ve kterém jsme tu sami Já a Ona
Omšelá veteš leží vedle skvostu
Ona se zvedá… Za ruku mě bere
A pak mě vleče k Nuselskému mostu

Nikdo neslyší jak mi šeptá Skoč!
A není nikoho kdo řekl by mi proč

ze sbírky Kaluž

TICHO

Přichází ticho po pěšině
Přichází nikým neslyšeno
Buď zdráva tichá pivní pěno
Jak se máš?

A zatím děti kraválu
Libující si ve svém hluku
Adorujíce sílu zvuku
Vesele tančí

A tiché ticho tiše šeptá:
Stejně jednou skončíte v mé náruči
Tak co

ze sbírky Kaluž

BÁSEŇ O NOZE

Neupřímná noha ženy
Karta falešného hráče
Noha Máří Magdalény
Která hřeší a pak pláče

Noha která drtí patou
Moji píseň o tvé kráse
Moji báseň započatou
Která konce nedočká se

z knížky Kolik očí má den

BLUES O ŽIVÝ VODĚ

Až najdu pramen Mississippi
Až najdu pramen řeky Swanee
Snad najdu taky
Pramen živý vody
Tý vody která budí unavený
A křísí mrtvý k životu

Blues je černej pes
Kterej se ke mně přidal
Na mojí cestě k prameni
Z počátku jsem po něm házel kamení
Zmiz potvoro máš smutný oči
Máš oči jako holka
Která mě opustila
Zelený jako naděje
Která mě tenkrát zbyla
Která však nestačila
Mně klid a štěstí dát
Máš oči jako válka
Ve který jsem pad

Až najdu pramen Mississippi
Až najdu pramen řeky Swanee
Snad najdu taky
Pramen živý vody
Tý vody která budí unavený
A křísí mrtvý k životu

Zatím ji ale hledám
Tu živou vodu
A do pochodu
Zpívám si blues

Obřadně jsem tenkrát položil
Desku na gramofon
Chvěly se mi ruce
Nemohl jsem najít střed
Konečně

Pak jsem nasadil novou jehlu
(Safírový hrot byl tehdy přepychem)
A zlatá etiketa se mi roztočila
Před očima

Pamatuju si že jsem zřetelně slyšel
Modrou barvu
A měl jsem pocit
Že se mi točí hlava
Zatímco deska stojí
Takže mohu přečíst
tři slova na etiketě

Rhapsody in blue

z knížky Med ve vlasech

PIONÝRKA

Já pamatuju krásné časy
Kdy pionýrka zpívala si
Radostnou píseň o vlasti
Ve které i skřivan plnil plány
Ve zpěvu nad družstevními lány

(Kulak se chytil do pasti)

Všichni se smějou vesele
Jen dělník s rudou svatozáří
Se onoho dne smutně tváří
Neb zítra bude neděle
A jeho soustruh opuštěný
Nebude zpívat Píseň práce

(Kdosi se houpe na oprátce)

Pionýrka už dozpívala
A nese košík plný malin:
Ó kéž by tu byl soudruh Stalin
Já řekla bych mu: Otče náš
Vem si je i s tím košíkem

(A zatím táta v kriminále
Opakuje si neustále:
Když vánočku – tak s pilníkem)

Ach kdepak jsou ty krásné časy
Kdy ten kdo nosil dlouhé vlasy
Byl považován za živla

(Uvědomělá žena z lidu
Si před ním s chutí odplivla)

Byl první máj byl lásky čas
A průvod pracujících mas
Skandoval hesla o míru
A holubičky z papíru
Neznámou rukou vystřižené
Nám z ruky zobou

(A kulak zajiká se zlobou)

A pionýrka s rudým šátkem
V bufetu cpe se karbanátkem
A protože je v rozpuku
Není jí vůbec proti mysli
Ze svazák v modré košili
Jak potajmu tak co chvíli
Jí sahá nejen na ruku

ze sbírky Kaluž

LOUŽE

I
Pršelo
a když déšť odešel
zbyla po něm pod okny louže
a toho večera
zrcadlily se v ní červánky
a dítě které šlo okolo
začalo volat:
Maminko louže krvácí…

Louže
nebo kaluž chcete-li
zpočátku sebevědomá
ale pak začala vysychat
a dneska už není
zmizela
ale tehdy před několika dny se nádherně leskla
malé pleso které
když jsem se nad ním sklonil
ochotně odráželo mou tvář

Jsem však tak trochu s prominutím poeta
a tak se přihodilo to co se přihodilo:
Spatřil jsem v kaluži nejen sebe ale i zástup
fiktivní zástup zamračených ranhojičů
a dokonce se mi zdálo
že jsem mezi nimi zahlíd Lenina

Ranhojiči vraceli se z dávné bitvy
v níž pluky udatných lučištníků
se utkaly s několika veverkami
a co je neuvěřitelného
byli jimi na hlavu poraženi

Jejich vojevůdce se jmenoval Zizi řečený Mocný
ale jeho muži u neřekli jinak než Kadrnožka
leč vraťme se k ranhojičům

Stáli tu v zakrvácených kahanech
a hlasy naladěnými co nejhlouběji
zpívali píseň plnou hněvu
a její melodie zčeřila hladinu kaluže

Toto jsou slova jejich písně:

Pálenku koupit ze švestek
Za uříznutou kšandu
A na hrobech tří nevěstek
Pak tančit sarabandu

A pak se vrátí náměstek
Ze svého vaterlandu
Když u kávy
Nám vypráví
O krutostech
A bezpráví
My vyhrnem
Si rukávy
A máme z něho srandu

Až tahle píseň promění
Se ve škváru a kamení
Bude to pro nás znamení
Že nastal čas se bít

Ta naše zloba pramení
Z ušlechtilého nadšení:
Svým nepřátelům zranění
Hodláme ošetřit
My ranhojiči vilní
Co ranhojí a smilní
Hej hej hej

To byla slova jejich písně pak zmizeli
a hladina kaluže se nervózně zachvěla
a pak připlula ona

II
Posledním tempem doplula do středu kaluže
zasmála se
a hladina kaluže se opět rozkmitala
ale tentokrát rozpustile a vlídně a ona
lehounce pokynula rukou a odplula
a mně se chvíli zdálo
že kaluž od tohoto libého okamžiku
voní…

III
Přiklekl jsem k hladině
a hle – v mělké hloubi louže
jsem spatřil krajinu
typickou jihočeskou krajinu
až na ty skály až na ty skály
a taky ty palmy jakoby tam nepatřily

Měl jsem pocit
že nevidím tu krajinu ponejprv
že by déjá vu?
nebo snad ozvěna některého z mých minulých životů
na které nevěřím ale kdo ví?

Pošetilý nápad: zeptám se louže!
A ona odpověděla:

Krajina na kterou civíš
je jen náhodné seskupení sklíček v krasohledu božím
ponejprv jsi ji viděl když ti bylo pět
tenkrát jsi věřil že sklíčka jsou tou krajinou
A pak jsi zmoudřel
a vida krajinu řekl sis: Jsou to sklíčka
rozvernou náhodou v krajinu seskupená

Pak už jen stačilo rozkmitat hladinu louže
a krajina se rozsypala
Střípky – nic než střípky

IV
A pak se střípky seskupily v nový obraz
v obraz tváře Jana Křtitele
tak jak ji známe ze starého chrámového obrazu
Uťatá hlava ležící na podnose
Ovšem pokud vím
na obraze se jeho hlava nesměje
tady ano
Co je důvodem toho smíchu?
No přece Salome
která si hlavu nejprve vyžádala
a teď neví co s ní

Sotvaže jsem ten důvod pochopil
přišla Salome nestoudná a krásná
krásná až srdce svíralo se
přišla a přiklekla ku hlavě
a zblízka si ji prohlížela

Jako by v jejích vyhaslých očích
hledala odpověď na otázku:
Jak se ti jevím? Jsem dost krásná? Atraktivní? Spanilá?
Místo odpovědi zakousla se hlava do jejího lýtka
a celý ten obraz se rozplynul v kaluži
která začala zvolna vysychat

V
Ale už je tu další vidina
Ze dna kaluže se blíží k její hladině koráb
plný mužů zarostlých opilých
a zamilovaných do jediné ženy
dlící v kajutě kapitána
kde listovala ve starobylém herbáři
hledajíc bylinu
která by vrátila krev do jejích alabastrově bledých tváří

Důvodem její průsvitné bělosti byl kapitán
který svýma vlídnýma očima
denně odprošoval za to
že neumí splnit její přání
ač bylo tak prosté
Přála si
aby ji nahou před zraky odporné posádky
bičoval do krve
a při tom zpíval starobylou píseň
Avanti popolo

Neznal tu píseň a v tom byla ta zrada
Nabízel písně jiné, stejně pěkné ne-li pěknější
Gaudeamus igitur
La palomu
Marseillaisu…
Odmítala trvala na svém a kapitán chřadl
a tu když námořníci chlastem rozpálení
začali hulákat všemožné popěvky
zaznělo z hrdla jednoho z nich
Avanti popolo bandiera rosa…

Kapitán se rozběhl za zpívajícím troupem
a zapřísahal ho ať ho tu píseň naučí
a sliboval mu za to mnohé výhody:
namísto zvetšelého trička
zánovní uniformu kterou kapitán odložil
protože dopnout jí by bylo nad jeho síly
tři lahve skvostné kořalky
kterou si šetřil pro slavnostní příležitost
a nakonec
že mu na hodinu a půl půjčí svou bledou milenku

Hodinu jsem pak klečel nad kaluží
sleduje napjatě jak se kapitán učí slova písně
jak se učí její melodii
a jak pak vítězoslavně a s pocitem sladké hořkosti
odchází do své kajuty

Žena spala
probudil ji lehkým polibkem na ztvrdlou kůži jejího vlídného chodidla
a pak ji začal zbavovat aksamitového šatu
a když byla žena obnažena
popadl důtky – devítiocasou kočku
a vyvedl svou lásku na horní palubu
a odtud pak na kapitánský můstek

Opilci zmlkli a na lodi zavládlo hrobové ticho
a ponejprv sem dolehlo šumění moře

Bledá se smyslně zavlnila
a kapitán
třesoucím se hlasem začal zpívat
Avanti popolo
bandiera rosa…
Pak šlehl důtkami

Načež se rozplakal – nedokázal šlehnout podruhé
protože to tělo miloval
Nahá rozzuřená a pokořená bytost
vyrvala důtky kapitánovi z ruky
a zbičovala ho do bezvědomí

Skočil jsem rovnýma nohama doprostřed kaluže
a rozdupal jsem ten odporný obraz
Tou dobou šla kolem dívenka se psem
pes na mě zaštěkal a ona ho okřikla:
Šmidro kolikrát ti mám říkat
že na blázny se neštěká!

A kaluž zvolna vysychala dál

VI
Její plocha byla čím dál tím menší
ale pořád ještě se tam vešla moje tvář
viděl jsem svůj obraz
a slyšel jsem se říkat:

Pověz mi louže
co znamenaly všechny ty vidiny
které se zjevovaly na tvé hladině?

A louže pravila:

Ranhojiči
podlí a milosrdní
znamenali rub a líc tvých skutků
a ta co pak jen proplula a zůstala po ní vůně
byla symbolem krásy která dává zapomenout
na skutky kalné

Krajina která se rozpadla na střípky
připomenula ti pomíjivost všeho
co považuješ za věčné
a hlava Jana Křtitele
se kterou Salome si nevěděla rady
no to je přece marnost splněných přání

A smutný příběh kapitána sděluje
že naše dobré skutky
velmi často nejsou životaschopné a bývají
jak praví rčení
po zásluze potrestány
A že soucit je pouze jiné jméno pro slabost..

To byla poslední slova tajemné kaluže
než vyschla docela

Avanti popolo
hej hej hej

ze sbírky Kaluž

Trochu jazzu pro děti

Šly panenky silnicí
(Bylo to v září)
A děti ve školní lavici
Žasly nad svými slabikáři
Dýchaly vůni nových sešitů
Toho dne pohled maličkého žáka
Zabloudil oknem ke mně do bytu
Nevím co podat dychtivému hostu
A rozhlížím se hbitě po bytě
Snad bych měl zapnout magnetofon
Trochu jazzu
Trochu jazzu
Modrý pohled maličkého žáka
Zvděčněl
Náhle je zcela jiný
Zato já mám pocit viny
Začal jsem hrát právě v okamžiku
Kdy šly panenky silnicí
(Jaké i po l?)
A káravý pohled třídního učitele
Donutil mě vypnout magnetofon
Bezděčně dát ruce za záda
A rozebírat s dětmi souvětí
Pane učiteli
Nezlobte se na mne
Pro tu trošku jazzu pro děti

The post Jiří Suchý. Poezie českého barda a jeho kouzlení se slovy a rýmy first appeared on Čítárny.

Někdy kolem roku 2000 spolu pohovořili velcí čeští herci Jiří Suchý (1.10.1931) a Miroslav Horníček (10.11. 1918 – 15.2. 2003). Řekli si toho hodně a dobře se bavili. Vybrali jsme ty části, které se týkají humoru a jsou víc než nadčasové.

Horníček:
…podotkl, že svoboda je schopnost být svoboden. A tady nemohu nevidět příbuznost se štěstím. Štěstí není v tom, co mám nebo kolik mám, štěstí je schopnost být šťasten. Někdo ovšem není schopen svobody ani štěstí.

Suchý:
To je pravda, já si pamatuju, že i v dobách takzvaně totalitních jsem se vlastně necítil být příliš nesvoboden, protože jsem si začal hledat svobodu v jiných sférách. A nebýt útlaku, tak jsem se možná do těchto sfér vůbec nedostal.

Horníček:
Vidíš, to byla tvoje odpověď na problém.

xxx

Suchý:
Hele, když už jsme u facky, tak se mi hned vybaví klaunskej humor. Humor ve své nejčistší podobě. Tam i ta facka či kopanec má své oprávnění. Ty si si to klaunství ochutnal…

Horníček:
Kdepak, já jsem ho nikdy neochutnal. To, co jsem dělal s Janem Werichem, byly sice takové klaunské dialogy ještě z dob Voskovce a Wericha, ale když jsme jednou chtěli udělat klaunské číslo s Mirkem Lipským, Werich nám tehdy říkal: To nemůžete, to nedoděláte, herec může občas hrát klauna, ale to ještě neznamená, že klaun je. A je v tom opravdu velký rozdíl.

Suchý:
Pravda však je, že pokud jsem viděl klauny v cirkuse, ne vždy to bylo k smíchu.

Horníček:
Ano, protože jsou to obyčejně spíš takoví zaměstnanci cirkusu, kteří pomáhají překlenout pauzu, než přijde lev nebo zebra. Ale to není čisté klaunství. Podívej se, skutečný klaun byl třeba Grock. Viděl jsem jej v Praze v celovečerním programu a bylo to fantastický.

Suchý:
Já zase ve filmu Na shledanou, pane Grocku. Jeden můj přítel, propagační grafik, byl kdysi pověřenej, aby mu udělal plakát. A vyprávěl mi, jak šel za ním domů a Grock tam seděl a zašíval si ponožky…
Taková osobnost, a zašívá si ponožky! A Grock tomu překvapenému grafikovi říká – já když dělám tyhlety domácí práce, tak mne napadá nejvíc volovinek, při nich mně vznikají nejlepší etudy!

xxx

Horníček:
No a kdybychom měli jmenovat někoho z Čechů, tak rozhodně Béda Lak, jeho fantastické číslo: házel kuželky do číší a před nimi měl při tom dvě malé židličky a na nich cylindr. A on vždycky přerušil házení, šel k prvnímu cylindru, vzal jej a přelil z něj vodu do druhého. Prázdnej cylindr vrátil zpátky. Pak házel dál a znovu šel k onomu jakoby prázdnýmu cylindru a znovu z něj vylil vodu – voda neubejvala v jednom a nepřibejvala v druhém. Jednou byl na představení i prezident Zápotocký se ženou a Béda za nimi pak šel do lóže a paní Zápotocká se ptala: pane Lak, jak to děláte s těmi cylindry? A on jí odpověděl: Milostivá paní, já už to dělám třicet let a víte, že to nevím?

Suchý:
Jo, jo, humor je strašně krásná věc. My jsme ho s Jirkou Šlitrem někdy až přeceňovali. Byl pro nás tak rozhodující, že nám lidi bez humoru byli až podezřelí. Dnes vím, že ono to tak být nemusí, humor je dar a někdo jej nedostal. Může to být hodnej, slušnej a vzdělanej člověk, jen se neumí srdečně zasmát…

Horníček:
Tos mi připomněl, jak se na mém představení nesmál Miloš Kopecký. Přišel a povídá: Nezlob se, ale já se nebudu smát. Že prý bude studovat to představení jako obuvník cizí botu; jak je udělaná, jakou má fazonu a tvar. A také říkal: A dneska trošku uber, abych neměl mindráky. Pak přišel po představení a říká: Tos nemusel tolik ubírat…

Suchý:
Také v muzikantském humoru by se našla plejáda různých fórků. Třeba – ty hraješ den ze dne hůř a dneska si hrál už jako pozejtří.

Horníček:
A Miloš Kopecký to používal – ovšem opačně – na dívky: vy jste den ode dne krásnější, dneska vypadáte už jako pozejtří.
Suchý: Karel Vlach se zase prý po představení ptal: Doufám, že jsme si tady dneska nezkazili žádnou ostudu!

Suchý:
Slavný Benny Hill měl něco podobného – přichází na scénu a moderátor říká: Tady je pan Benny Hill. A on na to: Je to velká čest, že mohu vystupovat právě ve vašem programu. A ten moderátor říká: No ne, pro nás je to čest. Benny odvětí: Tak jsem to myslel.

Horníček:
To jsou ty nádherný věci, které člověk nemůže zapomenout. Jako bratry Marxe. Miluju tu scénu, jak jeden z nich chce být zvěrolékařem v sanatoriu. Přijde se představit do salonu majitelky. Za ní na stěně visí v nadživotní velikosti portrét muže v žaketu z minulého století.
A on povídá: Á, vaši paní matku jsem znal, před lety jsem ji požádal o ruku.
A ona: Ale to je můj otec. On na to: Tak proto mne tenkrát odmítla!

Suchý:
Měli zvláštní, absurdní humor. Povídá jeden druhému: mám informaci, že v sousedním domě je poklad. A druhý namítne – no jo, ale vedle žádnej dům není! Tak ho tam postavíme!

Horníček:
Hahá, to mi připomíná typicky anglickej fór, jak velice bohatý Angličan koupí pozemek na kraji džungle, všude jen strašná divoká příroda, bažiny, hadi. Tady jsi koupil pozemek? říkají mu. A on odvětí – Přijďte za tři roky a uvidíte. A oni přijedou, tam nádherný anglický park, tři domy. To je tvoje? – Ano, to jsem tady vybudoval, jak jsem vám říkal. – A co tři domy? V jednom bydlím, ve druhém je klub, kam chodím každý pátek. – A v tom třetím? – Tam je klub, kam zásadně nechodím…

xxx

Suchý:
Když už mluvíme o současném humoru, jak se ti líbí Česká soda?

Horníček:
Tu neznám. Já to moc nesleduju. Ale dávám přednost koňaku.

Suchý:
Satiru bychom ovšem opomenout neměli. Já se v ní tedy moc nevyznám, když se jí někdy dopustím, tak spíš tak levou rukou…

Horníček:
To je to správný slovo: dopustit se. Já také někdy utrousím něco, co vypadá satiricky, a přitom to nechce být. Já nemám rád satiru, tak jako ji neměl rád Werich, však on také chtěl odbourat ten název Divadlo satiry a změnil jej na Divadlo ABC – on, který byl satirický herec číslo jedna. Jo, ale to bylo v době, která satirické projevy z jeviště vyžadovala, potřebovala. Až potom přišla doba, kdy nám vytýkali, že neděláme satiru. Na co jsme ji však měli dělat? Na zlé domácí pány na Vinohradech? Na boháče?

xxx

Suchý:
Také by mne zajímal tvůj názor na toto: abych předeslal, já sprosťárny nemám rád. Ale viděl jsem jednu scénku Šípa s Bohdalovou, on dělá erotické služby do domu a ona myslí, že pozvala malíře. A ten výstup byl lascivní, ale tak vtipnej a tak nabitej – tak jsem uznal, že i humor, který by normálně člověk považoval za pokleslý, může být výborný. Co ty na to?

Horníček:
Werich vždycky říkal – Nemám rád sprostá slova a sprosté anekdoty. Ale kde je nutno říci slovo hovno, tak ho řekněte tak, jako byste řekl slovo růže nebo koleno, jen to tam nedodávat jako špek!

Suchý:
Někdy jde o problém nezastupitelný. Mám na něj jeden recept – když použiju sprostý slovo, pak v kontextu, který to slovo ospravedlňuje. Například když v Semaforu v Kytici matka nabízí svou dceru králi, povídá: Její nit, toť hedváb! A on říká: Seru na hedváb, babice. Kdyby tam nebyl hedváb a řekl já se na to vy…, tak to by nešlo, ale v kombinaci s hedvábem myslím, že to zaznělo.

Horníček:
Ovšem dnes tato slova v televizi prší, publikum se tomu směje – ale ne té kombinaci s hedvábem, ale jen tomu, že člověk řekl sprostý slovo. A nebo se smějou, protože bavič dodá ještě vlastní úšklebek, vydá nějaký zvuk nebo smích. A za úplný zločin dneška považuji mixování smíchu do pořadů. Smích je přece organický projev, nikoli organizovaný.

Suchý:
Což mohu doložit. Když jsme natáčeli loňského Silvestra, moderátor se obrátil na publikum a říkal: Podívejte, s jedním publikem natáčíme teď odpoledne a s jiným večer. Které bude líp reagovat, to v televizi bude. No a co se stalo. My jsme vyšli s naším skečem, který už máme nazkoušený z divadla. Řekli jsme první větu – která nebyla nic moc – a najednou strašný smích a potlesk. Řekli jsme druhou a zase – hahaha. Lidé se smáli, ne našim vtipům, ale aby se viděli v televizi. Rozsekali nám skeč, až ho zničili. Hurónský smích, kde by možná stačil úsměv. Zlaté divadlo!

Horníček:
To je přesně to, co chci říct. Mně je milejší úsměv než přehnaný smích. Nedostatek smíchu mi samozřejmě vadí, zvlášť když se nedostaví tam, kde jsem v něj doufal, ale když je ho přebytek… Jako v Neváhej a toč, kde lidi padají ze židle a drží se za hlavy, zmítají se… Říkal jsem to autorům pořadu i Edovi Hrubešovi: Přebytek smíchu je něco strašného. Ovšem nejen z tohoto pořadu, ale z televize vůbec mám špatný pocit, ubývá humoru a přibývá dělání legrace. Ubývá komiků a přibývá bavičů. A v tom je podstatnej rozdíl. Ne že by mne to trápilo, já to opíšu latinsky: sere mne to.

The post Miroslav Horníček a Jiří Suchý o humoru, srandě, smíchu, svobodě, Werichovi a o životě first appeared on Čítárny.

Jediná růže na keři. Spletla se?

Víte, kdo je u nás tou jedinou růží? Paradoxně muž, Jiří Suchý.

A proč?

Protože udělal v zemi české pro poezii snad nejvíc ze všech. Přemluvil spoustu mladých, nejmíň dvě generace, aby alespoň zjistili, co p o e z i e je. Dostal ji mezi lidi. Ať chtěli nebo nechtěli.

Nemůžeme žít bez příběhů!

Ale ty nejsilnější příběhy nám přináší právě poezie. Protože jestli věta je zapsaná myšlenka, pak verše jsou zapsaná nálada a jestliže příběh vypráví od A do Z, poezie nechává prostor i vám, abyste do toho příběhu mohli vstoupit, právě vy, vy osobně.

V poezii se vždycky najde místo pro to, co potřebujete slyšet.

A …ještě jednou se vrátíme,/kde zpěv jsme slyšeli z oken… (A. Sova)

A Suchý (se Šlitrem, Molavcovou, Havlíkem a řadou dalších) otevřel ta okna.

A proto ta jediná růže patří právě tomuhle muži!

Otevřel poezii i těm, kteří by se k ní bez něj nikdy nedostali. Řekl jim, že touhle řečí k nim mluví jejich vlastní srdce.

Zatímco tohle píšu, prudce zapršelo a je letní bouřka.

S Jiřím Suchým jsem si podal ruku na vernisáži výstavy v Rudolfinu, laskavá paní Molavcová mě představila, už je to dlouho, dávno. Minulé století.

Ale radost, kterou ten chlap rozdává, je jako ty bouřky. Stále stejná, vždycky jiná.

Je poezie opravdu jako růže, která se spletla?

A písničky zlidověly. Pramínek vlasů jí ustřihnu potají, já blázen pod polštář, chci si ho dát…

The post Víte, kdo je u nás jedinou růží? Paradoxně muž, Jiří Suchý. first appeared on Čítárny.

V nedávné době mi neušel incident Bohuslava Sobotky kontra starší uchazeči o prezidentský úřad. Určitě víte, co mám na mysli. Pan Sobotka si trochu nešťastně zažertoval na konto jejich pokročilého věku, nejspíš si neuvědomil, že velikou část voličů jeho strany tvoří právě senioři.
Od politika to nebylo počínání příliš obratné, ale o to mi vlastně nejde. Celá ta aféra mi připomněla jakousi rivalitu, která vládne mezi stářím a mládím. Sám se s ní občas setkávám, aniž by to nechalo nějakou stopu v mé duši, ale hlavou mi táhnou myšlenky, to jo. Jak ono to vlastně je?

Čas letí jako spřežení
Nad kterým práská bič
Člověk se párkrát ožení
A hned je mládí pryč
Píseň krále Jindřicha VIII. ze hry Šest žen

“Stáří je nepěkná vlastnost. Kolik významných lidí jsem před ním uchránil a nakonec jsem sám do toho vletěl”, říká král Jindřich VIII. ve hře Šest žen na adresu těch, které nechal popravit. Když jsem psal tuhle větu, bylo mi sedmadvacet.
Už tenkrát jsem tušil, že stáří není to, nač bych se měl těšit. Římané výstižně nazvali nachýlené stáří slovy curva senecta. Ve svých mladých létech jsem sice věděl, že, budu-li mít štěstí, tak se svého vlastního stáří dožiju, ale představa jaké to bude, se mi tehdy nedostavila. Dneska už to vím. A taky vím, že ve svém okolí potkávám dvojí druh mladých lidí: jedni mě zahrnují úctou, kterou abych pochopil, musím si nejdřív uvědomit, kolik že mi to vlastně je, druzí na mě hledí jako na něco, co už nemá na tomto světě co pohledávat.

Jako příklad mi vždycky napadne onen případ Kofola.
Když jsme otevřeli Semafor v Dejvicích, řekl jsem si, že by se tam v bufetu měla prodávat Kofola. Byl to nápoj mého mládí a tak se mi zdálo, že v divadle, které se honosí svým tradicionalismem, by se to hodilo. V Semaforu se tedy začala prodávat Kofola. Jednoho dne se mi udělal nápad: na závěr sezóny uskutečnit jakousi přehlídku her, které onoho roku vznikly – byly čtyři – a po čtyři dny tohoto malého festivalu zahrnovat diváky drobnými pozornostmi. Nakreslil jsem drobné grafiky, které jsme dali divákům na památku, po představení jsme nabídli zájemcům debatu s účinkujícím, a pak nás taky napadlo požádat firmu Kofola o sponzorský dar – o přestávce nabídnout divákům jménem této firmy sklenici Kofoly zdarma.

Na náš zdvořilý dopis se dostavil do divadla mladý muž, který vlastně ani nevypadal jako pako. Pohovořili jsme, prošel si divadlo, a pak nám napsal stručný e-mail, že radši dá ty Kofoly mateřské školce než nám. A vzkázal nám, ať si požádáme o sponzorování výrobce umělých kloubů. Uvědomil jsem si, že je to vlastně nepřítel. Od těch dob se prodává v Semaforu Coca-cola, firma, která nám dodala chladicí zařízení a navíc i finanční podporu. Znovu za ni děkuju.

A Kofole děkuju za to, že mě přiměla se zamyslet nad absurdní situací: na jedné straně se mně dostává ze všech stran poct, jakými zahrnuje slušná společnost různé tvůrce v pokročilejším věku, a tak mám na kontě státní vyznamenání od prezidenta republiky, čestná občanství od starostů, čestné doktoráty od univerzit, síně slávy, Thalii a řadu jiných poct, a na druhé straně setkání s mladým ambiciózním mužem, který toho nejspíš zas až tak moc nedokázal, a ten mi naznačí, že pro něho jsem nula. A ty umělé klouby mě ujistily, že jde o generační rozpor. Prostě mu vadí, že nejsem mlád. A pokročilý věk je mu odpornej. Protože mu však nechci odplácet zlé zlem, přeju tomuto mladému muži, aby se toho hrozného stáří nedožil.

Začal jsem srovnávat své mládí s mládím dnešním a samozřejmě tak, aby to mé z toho vyšlo líp.
A musím říct, že nelituju toho, že jsem upínal své zraky k předešlým generacím. Mou inspirací byla dvacátá léta, která jsem v létech padesátých objevoval a hltal. Vzhlížel jsem k Nezvalovi, k Seifertovi, k V+W a kdyby mě některý z nich požádal o basu Kofoly, ochotně byl mu ji přinesl na rameni (auto jsem ještě tehdy neměl) a cestou bych se zajíkal štěstím, že je mi něco takového dovoleno. A tenhle obdiv k předcházející generaci jsem pak vlastně zúročil ve své práci.

Onehdy se ozval mladý sebevědomý muž, který mě vyzval, abych mu přenechal Semafor, včetně loga, za symbolickou jednu korunu a ustanovil ho ředitelem. On že pak dá Semaforu zcela nový ráz, a hned mi poslal na ukázku divadelní hru své přítelkyně. A všechno to myslel vážně. Zřejmě usoudil, že starý = blbý. Chudák.
Netušil, že to může být i naopak.

The post Jiří Suchý o stáří versus mládí aneb o tom, že i mladý může být blbý first appeared on Čítárny.

Jsou lidi, kterým sudba dopřála, aby dokončili své určení. Potom jsou takoví, a tím byl i Jirka Šlitr, kterým je nit života předčasně přestřižena a vy víte, že by za tím ještě následoval obrovsky zajímavý vývoj. Pociťuju v tom obrovskou křivdu osudu. Všechno, co Šlitr stačil udělat, má svou nespornou hodnotu a patří to k špičkám ve svém žánru – ale pořád mě provází pocit, že Jiří Šlitr teprve stoupal ke svým vrcholům.

My jsme s Jirkou kamarádili takovým zvláštním způsobem, ne snad utajeným, ale vysloveně soukromým. Když sem v Srpnu vtrhli Rusové, přišel Jirka k nám a povídá: „Co budeme dělat?“
Já jsem přiznal, že si nevím rady, situace byla naprosto nepřehledná, Jirka Suchý byl mimo dosah v Londýně a bylo těžké něco radit. Šlitr povídal:
„Tak pojď, pojedeme ke mně na Sázavu.“ Měl tam dům tak veliký, že nebylo vůbec třeba se navzájem potkávat. Cestou jsme se ještě zastavili v Jevanech, kde měl chatu malíř Honza Brychta.
Zahoukali jsme od silnice, Honza vylezl ven, v ruce hrnec bramboračky a křičel na nás: „Prej jsou tady Rusové!“ Tak jsme snědli tu bramboračku, poklábosili a odjeli na Sázavu. Tam jsme chodili po lesích, povídali si, ale nepřišli jsme samozřejmě na nic.
To, co jsem tehdy v té pohnuté situaci u Jirky zjišťoval, mě dost překvapovalo. Jakkoli ve své tvorbě už dávno směřoval k něčemu, co by překročilo naši národní hranici – snil o tom, že se svou muzikou pronikne do Ameriky – teď se najednou proměnil a úporně se držel domova. Mně samotnému se odtud nechtělo, Ameriku už jsem znal a moc mě to tam netáhlo. Později jsem se k těm rozpakům mnohokrát vracel, vyčítal jsem si, že jsem Jirku nepostrčil ven. Můj hlas by v Jirkově složitě motivovaných úvahách vůbec nemusel nic rozhodnout, nicméně třeba se dalo vyhnout tragickému konci…

Nemyslím si, že by se Jiří Šlitr stal disidentem. On byl natolik racionální, že by nejspíš taktizoval. Byl vybaven talentem, a to je jakýsi absolutní závazek: přece nebude svůj dar podřizovat dočasně panujícím pitomcům, kteří byli s to znemožnit jeho poslání, to jest suverénní tvorbu.
A Jirka chtěl svůj talent uplatnit, už taky proto, že si mohl večer co večer ověřovat, že ho lidi potřebují. Ono totiž divadlo pak už bylo víc než jenom divadlo, jeho hudba tady byla víc než hudba. Jinde by sotva získal takovou rezonanci jako v těch časech tady. Nepochybuji, že by jaksi uspěl i v těch Spojených státech. Musel by tam ovšem natrvalo žít a mít nějakou svou agenturu, která by ho prosazovala.
Zažil jsem ho kolikrát, když improvizoval na piano, což vycházelo z momentální invence a byla to i bez textu znamenitá muzika. Z toho bych odvozoval, že mohl uspět nejen písničkami, dokázal by vystavět i nějaké větší hudební struktury. Měl na to, však to naznačila už i Dobře placená procházka.
{youtube}8OOPnE5klg4{/youtube}

Pramínek vlasů – hudba a text Jiří Šlitr

1. Když měsíc rozlije
světlo své po kraji
a hvězdy řeknou,
že čas je jít spát,
pramínek vlasů
jí ustřihnu potají.
Komu ?
No přece té,
kterou mám rád.

2. Pramínek vlasů
jí ustřihnu potají,
já blázen pod polštář
chci si ho dát,
ačkoliv sny se mi
zásadně nezdají,
věřím,
že dnes v noci
budou se zdát.

O sny mě připraví
teprve svítání,
zpěv ptáků v oblacích
a modré nebe,
od vlasů,
jichž jsem se dotýkal ve spaní,
nový den nůžkama odstřihne tebe.

Na bílém polštáři
do kroužku stočený,
zbude tu po tobě
pramínek vlasů,
já nebudu vstávat,
dál chci ležet zasněný,
je totiž neděle
a mám dost času,
je totiž neděle
a mám dost času.

Klokočí – hudba a text Jiří Šlitr

Po babičce klokočí a po tmě strach
a do očí padl ti prach
proto vím, že je nutné vést řeči smutné o tom,
co bude potom,
až budu sám.

Ztratila jsi včera klíč, dnes ideál,
všechno je pryč, kdo by se smál,
proto vím, že se sluší mít smutek v duši,
vzlykat a tiše říkat,
já rád tě mám.

R:Opuštěné nábřeží, z modravého dýmu chrám,
nebo město bez věží,
řekni co chceš, to ti dám,
zlatý pohár s fermeží nebo snad s protěží,
bílý šat,
za jediný, jediný, jediný, jediný úsměv
chci ti dát.

3.Je tu však to klokočí a po tmě strach
a do očí padl ti prach
proto vím, že je nutné vést řeči smutné
o tom, co bude potom
až budu sám.

The post Zdeněk Mahler vzpomíná na muzikanta, skladatele, textaře i komika Jiřího Šlitra first appeared on Čítárny.

Jiří Suchý o poezii: Mnoho lidí čte poezii, to ano. Už ve škole jim vštěpovali, že je to krása, a tudíž je nutno mít k věci úctu. Jsou ale i takoví, že nečtou poezii. A dokonce se někteří za poezii stydí. Poezie je pro ně čarovných lesa pout vytryskl ku azuru…” – zkrátka blábol, kterému nelze rozumět. Něco pro zamilované študenty. A tak většina národa si poezie nevšímá – je na světě přece tolik účelných věcí…! A umění? Ano! Biograf… televize… i do divadla se dá zajít. Ale jít do krámu a koupit si verše – k tomu musí být nátura!

Mám tu náturu. Zrodila se ve mně, když spolužák Leber mi začal deklamovat Nezvalovy básně, a já nechtěl vedle něho vypadat jako blbec. Pokyvoval jsem hlavou a poslouchal jsem:

A Chaplin veze milé dar
na motocyklu
zrcadlo hvězdu kaviár
vše co je k jídlu

Určitě na tom něco bude, jinak by to přece nevytiskli, říkal jsem si a lámal jsem si hlavu. A to bylo moje štěstí. Od té doby kupuju verše. Hrubín, Rimbaud, Kainar, Baudelaire… nebudu tady všecky vypočítávat.

Začal jsem taky psát a měl jsem touhu, abych byl nejen tištěn (k tomu by stačilo vetřít se do přízně nějakému redaktorovi), ale i čten. Měl zájem na tom, aby si lidstvo povšimlo těch krás, které jsem pro ně vypotil po večerech. Ale lidstvo jako by vůbec nestálo o to, abych pro ně psal. Vetřít se do přízně redaktorovi dá jistě práci. A to budu mít teprve jednoho člověka. A Československo má 13 miliónů obyvatel. I kdyby se mi podařilo postupně všecky získat a přesvědčit, že má poezie je skvělá, nevybyl by mi asi čas na psaní. A tak mě napadlo…

Kdybych byl teoretikem, formuloval bych to jednou větou: Je třeba hledat nové zdroje poezie.
Zkrátka – psát takovou poezii, která by se lidí týkala, která by je nenechala na pokoji. Poezii, která by si stoupla s paní do fronty, která by si přilehla po práci na kanape “k unavenému dělníkovi, která by se vloudila do slovníku kluků a holek. Začal jsem přemýšlet, kde hledat ty nové zdroje. A po čase jsem je začal leckde nacházet. U Steinberga, u Chaplina, u Morgensterna, U music-hallových komiků, u chuligánů, “u Majakovského i u dadaistů. Nic nového pod sluncem! Ale snad přece něco.

Nikam nesměřující pohled Stana Laurela a jeho bezvýrazná tvář byla mi jedním z klíčů k moderní poezii. Klauniáda dvojice Laurel a Hardy – kolik snobů nad ní ohrnovalo nos, kolik prostých lidí se smálo těm povedeným volovinkám…
Nikdy jsem na ně nenapsal oslavnou báseň, nikdy jsem nezamíchal jejich jména do svých veršů, ale vždycky jsem měl touhu psát podobně, jako oni hrají. Psát poezii nikam nesměřujícího pohledu, poezii povedených volovinek. Kdo si dá práci, pozná, že ten nikam nesměřující pohled obhlídne mnohem víc než pohled směle upřený do žhavého jádra dneška. Že volovinky dvou lidských nešiků jsou krásným protikladem bezduchých frází. Klauni, kteří dovedou mistrně propást příležitost, kteří dovedou zkazit nejen co se dá, ale i to ostatní, ale kterých se nakonec nic netkne. Na konci filmu jsou jakoby připraveni kdykoliv podstoupit seriál nových malérů. Filosofie nezdolného optimismu. I tak je to možno nazvat.

S Laurelem a Hardym si rozuměly milióny lidí na celém světě. Milióny lidí konzumovaly poezii v této podivné formě, aniž si toho byli vědomi. A to je ohromná věc. Dát lidem poezii nesvázanou do desek knihy veršů, nepoznamenanou Kainovým znamením povinné školní četby – k tomu mne přivedla dvojice nešikovných klaunů – Stan Laurel a Oliver Hardy. I Charles Chaplin měl na mne podobný vliv, ale u něho jsem udělal zajímavou zkušenost: Díky rozsáhlým studiím filmových teoretiků jsem vždycky hleděl na Chaplina jako na velikého umělce. Zkrátka trochu se zatajeným dechem. Už předem jsem věděl, že Charles Chaplin je génius, a proto jsem se smál jeho gagům s určitou úctou. Mohl bych tak probrat postupně všecky Mistry, kteří pro radost lidí padali z jedoucích omnibusů, ale tím bych trochu zkreslil skutečnost. Prameny poezie lze hledat ještě jinde.

V mládeži. Naučil jsem se od mladých lidí mnoho. Ohromně mně imponuje, že se mladí lidé stydí za své city.
Skutečný cit se přece nedá vystavovat. Je to soukromá a intimní záležitost. To, co projevujeme, je jen oficiální upřímná soustrast anebo zdvořilý projev radosti. Přišel jsem na to, že chci-li psát o citu, musím v určitý okamžik si udělat legraci z toho, že píšu o citu. Jen tak si nechá mladý člověk trochu lyriky.

Za povšimnutí stojí slovník mladých lidí. Jejich výrazy. Některé se vyloženě nabízejí a jsou typické, ale ty je lépe nechat už na pokoji. Mladí básníci, hovořící za svou generaci, je rádi užívají, ale hrozí zde nebezpečí, že se vytvoří schéma. Zajímavější se mi zdají ty nenápadné hovorové obraty. Jestliže se mi vloudí do lyrické sloky verš ačkoliv sny se mi zásadně nezdají, nemůže nikdy z textu vzniknout opravdový slaďák. A to je cenné.

Mladý člověk má pocit, že nepotřebuje poezii. Nedejte se mýlit těmi stovkami zájemců o různé kluby přátel poezie. Dostávám neustále dopisy od třináctiletých děvčat a dvacetiletých chlapců, kteří píšou verše. Mám z nich radost, i když jsou sebešpatnější (ty verše). Ale vzápětí si uvědomím, kolik je těch, kteří nepíšou verše a kteří je nečtou. Vím, že ve třídě se obvykle najde jeden takový koumes, který začne deklamovat Nezvala jako můj spolužák Leber, ale co těch ostatních pětatřicet nebo kolik?

Mladí lidé opravdu myslí, že se bez poezie obejdou, protože si myslí, že poezie jsou vznešené obraty, hluboké myšlenky a velká slova. A proto si myslím, že u mladých lidí se můžeme naučit psát poezii rytmu, překvapení, pravdy a legrace. Mladý člověk chápe krásu svého mládí, ale nepochopí Ódu na krásu svého mládí. Ta je už spíš pro ty starší, co vzpomínají. Mladí mají rádi teď momentálně twist. Chci se tedy snažit, aby twist byl tak trochu poezií.

Málem bych zapomněl na Christiana Morgensterna. Jeho básně nejsou pro mne padesát let staré, jak se mi to snaží namluvit kalendář.
Mám pocit, že byly napsány včera, s určením pro divadlo Semafor. Emanuel Frynta, který ho překládal, seznámil mě s jeho tvorbou a já byl nadšen. Měl jsem rád kdysi dadaisty a jejich kouzelné hroma-dění nesmyslů, ale vždycky jsem měl pocit něčeho vykonstruovaného, nesrdečného. Christian Morgenstern taky tak trochu hromadil nesmysly, ale s takovou láskou a s takovým porozuměním pro drobné všední věci, že si najednou člověk uvědomil! jejich smysl na tomto světě, nejen jako věcí účelných a praktických, ale i jako věcí podivuhodných a inspirujících. Kuře, spodky, trychtýř, valach, sako…

Sako, jež ve dne pracuje,
za noci odpočívá, když
v rukávech jeho rajtuje
si myš.
V rukávech jeho rajtuje
sem tam si strašidelně myš;
sako, jež ve dne pracuje,
za noci odpočívá, když.
Odpočívá. Vždyť pracuje
ve dne. A v noci potom, když
má po práci, tak rajtuje
v něm myš.

Je to vlastně taková říkačka pro hodně velké děti. I v ní je možno nacházet.

A potom ještě Saul Steinberg – umělec ve zjednodušování.
Vyjádřit složitou věc co nejlapidárnějším způsobem, to je nesmírně důležité. Zvláště v dnešní době, kdy je pořád málo času a život má tempo. Co bych za to dal, kdybych tento článek dovedl nahradit jednou trefnou větou! Byl by za něj sice menší honorář, ale bylo by to větší umění.

(Krásný doklad toho, jak je těžké převádět umění na materiální hodnoty.)

Steinberg dovede postihnout skutečnost takovým způsobem, že k pochopení jím vyslovené myšlenky nám stačí zlomek vteřiny. Máme-li však dost času, můžeme o složitých podtextech jeho obrázku meditovat týden – jak je libo. Myslím si, že to by bylo dobré i pro poezii.

Už jsem se tady zmínil o Chaplinovi. Teď si uvědomuju určitou souvislost mezi ním a kreslířem Steinbergem.
Chaplin dovede totéž. vyslovit veliké myšlenky prostým způsobem. Není v tom sice tak důsledný (mám na mysli jeho proslovy na konci některých filmů), ale obdivuhodná je jeho univerzálnost. I člověka velmi primitivního si Chaplin získá svými gagy. Vzdělanější divák objeví pod těmi gagy určité závažnosti, intelektuál ocení všechny ty jemné nuance Chaplinova mistrovství a člověk zvlášť citlivý vidí, že Chaplin je génius. Jeho umění je velké a není výlučné. Zase poučení pro ty, kteří píší poezií.

U Chaplina se mi líbí, jak dovede bravurně balancovat po hranici kýče. Jeho sentimentální filmové scény jsou přesně v poslední chvíli nakopnuty promyšleným gagem. Nikdy s tímto neutralizátorem nepřijde pozdě. Vůbec masovost kýče je v určitém smyslu cenná, a podobně jako jed v rukou zkušeného lékaře může zachraňovat životy, citlivý umělec může pracovat v určitých mezích s tím, co by v rukou netvůrčích mohlo být bohapustým kýčem. U Chaplina jsme si zvykli na příběhy v jádru banální. Slepá prodavačka květin vyléčená nákladem chudého tuláka – promiňte, ale to je Červená knihovna. A hodně Červená! A přece film Světla velkoměsta je veliký a významný.

Abych věc uzavřel:
Mám pocit, že poučení pro moderní poezii lze čerpat na mnoha dosud opomíjených místech. Anebo na místech obvyklých, s tím rozdílem, že bereme v úvahu jejich méně známou stránku. A vůbec: Myslím si, že Picasso může být zdrojem poučení nejen pro malíře, ale i dejme tomu pro hudební skladatele. A zase naopak – Voskovec a Werich svým přístupem k dramatu mohou být podnětem třeba malířům. Takový přístup k umělecké práci může tuto jedině obohatit.

Ach jo, trochu jsem to dneska s tou poezií přehnal. Ale koneckonců čtení článků je dobrovolné, takže si nebudu dělat výčitky.

Myslel jsem totiž (v tom je ta potíž), že trocha poezie nikoho nezabije.

Zdroj:https://www.jiri-suchy.cz/

The post Jiří Suchý. Myslel jsem totiž (v tom je ta potíž), že trocha poezie nikoho nezabije first appeared on Čítárny.

“Jsou lidi, kterým sudba dopřála, aby dokončili své určení. Potom jsou takoví, a tím byl i Jiří Šlitr (* 15. 2. 1924 – † 26. 12. 1969), kterým je nit života předčasně přestřižena a vy víte, že by za tím ještě následoval obrovský zajímavý vývoj. Pociťuju v tom obrovskou křivdu osudu.

Všechno, co Šlitr stačil udělat, má svou nespornou hodnotu a patří to k špičkám ve svém žánru – ale pořád mě provází pocit, že Jiří Šlitr teprve stoupal ke svým vrcholům.”
Napsal Zdeněk Mahler

Člen divadla Semafor Jiří Datel Novotný, herec, svého času i tajemník Jiřího Suchého a tiskový tajemník divadla, vytvořil knížku vzpomínek na Jiřího Šlitra, iniciátora vzniku divadla Semafor a představitele jeho nejlepší éry. Výtečný portrét vycházející z úvah a postřehů někdejších Šlitrových kolegů dokresluje bohatá fotodokumentace.
Všichni, kdo se s Jiřím Šlitrem potkali, vydávají svědectví o jeho mnohostranném talentu a nevšední pracovitosti. Vždyť jeho kresby putují po výstavách a jeho písničky se zpívají dodnes.

Vzpomínka na Jiřího Šlitra – Ďábel z Vinohrad | Jiří Datel Novotný

Jiří Šlitr (* 15. 2. 1924, † 26. 12. 1969)
Jiří Šlitr byl český hudební skladatel, instrumentalista (virtuózní klavírista), zpěvák, herec a výtvarník. Odborné vzdělání měl pouze v profesi, kterou nikdy nevykonával: byl vystudovaným doktorem práv. Ve všech dalších oborech, jimiž se proslavil, byl samoukem. Dětství prožil v muzikální rodině, hrál a kreslil odnepaměti.
Jiří Suchý sám potvrzuje, že to byl právě Jiří Šlitr, kdo inicioval vznik divadla Semafor.
Dílo Jiřího Šlitra se řadí k tomu nejlepšímu, co přinesl obrovský vzmach české kultury šedesátých let dvacátého století.
{youtube}OpszlhfmrQI{/youtube}

Klokočí – text a hudba Jiří Šlitr

Po babičce klokočí a po tmě strach
a do očí padl ti prach
proto vím, že je nutné vést řeči smutné o tom,
co bude potom,
až budu sám.

Ztratila jsi včera klíč, dnes ideál,
všechno je pryč, kdo by se smál,
proto vím, že se sluší mít smutek v duši,
vzlykat a tiše říkat,
já rád tě mám.

R:Opuštěné nábřeží, z modravého dýmu chrám,
nebo město bez věží,
řekni co chceš, to ti dám,
zlatý pohár s fermeží nebo snad s protěží,
bílý šat,
za jediný, jediný, jediný, jediný úsměv
chci ti dát.

3.Je tu však to klokočí a po tmě strach
a do očí padl ti prach
proto vím, že je nutné vést řeči smutné
o tom, co bude potom
až budu sám

{youtube}6xotPhep4s0?si=WRlU361h4n1LjUlF{/youtube}

Mám jednu tetu v Bechyni,
jezdí k nám na návštěvu
a hrabě se nám ve skříni
a na dráze má slevu.
Druhou tetu mám v Kolíně,
má na náměstí dům,
v něm sedí s kočkou na klíně
a při tom pije rum.

Nejpodivnější ze všech tet
je ale teta třetí,
má jeden žaludeční vřed
a asi sedm dětí.
Ta pije whisky se sodou
a někdy taky bez
a tahle teta náhodou
má hrozně ráda jazz.

Sousedi, když jdou do kina,
tak teta světlo zhasíná
a do vzpomínek potichu se noří
potom se chápe trumpety,
na kterou strýček před lety
hrávával při požárech svoje „hoří“.

A v melodii teskné
se pokoj rozplyne,
jak s ta trubka leskne
a teta v kombiné.

Sousedi, když se vrací zpět,
nejpodivnější že všech tet
přestane hrát a tváří se zas přísně
a v pokoji s ní zavřená
zůstává tichá ozvěna
tý její smutný opuštěný písně.

Ukázky z knihy:

Jiří Suchý vzpomíná

Já byl ochotnej hrát jako lev, jenom abych připoutal pozornost na sebe, aby si lidi co nejmíň všímali Šlitra. S tím jsme začali hrát. Řekl první větu tím svým způsobem a ozval se ohromnej smích. Řekl druhou a měl potlesk. Když řekl třetí větu, měl jsem pocit, že uletí střecha divadla, tak to tam burácelo. Při čtvrtý jsem věděl, že musím velice přidat, abych mu stačil.
Pak jsem si to rozebíral doma. Říkal jsem si – ti lidi si jistě řekli, že je to člověk vzdělaný, s akademickým titulem, tak on to jen hraje, že nic neumí. Mysleli si, že je to taková mistrná figura, a hrozně ho brali.
Šlitr mi hned druhej den ráno volal a říkal: „Tak večer to zase rozbalíme, viď!“ Byl strašně nadšenej z toho, jak mu to šlo. A protože byl inteligentní a chytrý, získával na tom jevišti praxi a rutinu, ale nikdy neopustil tu svou zvláštní naivitu, protože cejtil, že to je jeho hřivna a tím se liší od všech ostatních. On dokázal to, co v malířství Henri Rousseau. Tu svou figuru pak už jen zdokonaloval, a když dělal Ďábla z Vinohrad, táhl už celej večer sám.
To bylo fantastický zrození velkého komika přímo před mýma očima. My jsme spolu v Paříži viděli francouzskýho komika Rogera Riffarda, který silně připomínal tu jeho neohrabanou postavu, a jemu se strašně líbil. Některý gesta potom, už v tý dokonalejší formě, okoukal od něj. Ale u toho Šlitra to vypadalo úplně jinak, protože to byl Šlitr.

Jiří Datel Novotný vzpomíná

Prvního ledna 1969 jsem nastoupil jako tajemník k Jiřímu Suchému. Celý rok jsem se tedy mohl pohybovat i vedle Jiřího Šlitra. Označení „tajemník“ dodávalo mé funkci určité důležitosti – alespoň v mých očích. Bylo mi dvacet čtyři a někde uvnitř jsem se dmul pýchou. Jak to ale známe, pýcha předchází pád. Jedním z mých prvních úkolů bylo opatřit mému šéfovi lístky na představení v Činoherním klubu. Dnes už nevím proč, ale lístky jsem neopatřil a chtěl jsem vše zachránit přímo na místě. Jiřího Suchého a jeho ženu jsem doprovodil do divadla a přes dav, čekající u mříže, jsem se snažil domluvit s uvaděčkou. Dělala na nás posuňky, že jako ano, že ale musíme počkat, až se všichni posadí, je vyprodáno, ale určitě nějaké místo zbude… Bylo najednou zakyslo, čekali jsme a zarytě mlčeli.
Vtom kolem nás prošel davem čekajících Jiří Šlitr, vytáhl svůj lístek a šel dál do divadla. Cestou se jen otočil a utrousil směrem k Jiřímu Suchému: „To máš z toho, že sis pořídil tajemníka, blbče!“ V té době jsem už věděl, že se před lidmi rádi urážejí a mají z toho srandu, ale mně do smíchu rozhodně nebylo…

The post Jiří Šlitr. Věčně živý muzikant a ďábel z Vinohrad first appeared on Čítárny.

Píše se rok 1959. A podle webových stránek divadla Semafor Jiří Suchý a Jiří Šlitr zakládají divadlo Semafor (zkratka SEdm MAlých FOrem). 30. října 1959 je první premiéra hry Člověk z půdy, kde v hlavní roli alternovali hostující Miroslav Horníček a Miloš Kopecký (později František Filipovský).

Kniha Jiří Suchý & tingltangl, Karel Hvížďala – 31/2 rozhovoru tedy vychází k 60ti letům Semaforu a Karel Hvížďala v této souvislosti píše:

Knihy jsou pro lidi totéž jako pro ptáky křídla, řekl, tuším, Marcel Proust. A protože historie tingltanglu u nás má tři protagonisty: Jiřího Suchého, Jiřího Šlitra a Jitku Molavcovou, má tato kniha, která vychází k šedesátému výročí Semaforu šest křídel. Hlavního protagonistu znám třiašedesát let a na této knize jsme pracovali s přestávkami třicet let.
V druhé půlce padesátých let představoval pro mou generaci Jiří Suchý událost v jazyce, dezerci z okupované řeči, oživil podia vyzývavě nepatetickým, svobodným a nespoutaným výronem hravosti a frivolnosti, která překračovala všechny hranice tehdy totálně zideologizovaného veřejného prostoru, který ovládal dřevěný jazyk.
To je důvod, proč na něj nemohu zapomenout a proč jeho revoltu je třeba připomínat I každé další generaci.

Přiznám se, jsem spíš odchovancem Naivního divadla v Liberci – Schmidova Studia Ypsilon, ještě toho libereckého, a Karel Novák s Jitkou Novákovou jsou doposud pro mě nepřekonatelní hrdinové malých divadel. Také považuju za vrchol tehdejších malých scén Věšení v režii Evalda Schorma v provedení Josefa Dvořáka a Luďka Soboty v Ateliéru ve Spálené.

Ale básník Jiří Suchý, kdyby jen napsal své písničky, tak je nesmrtelný, protože už dnes mnohé zlidověly a budou se zpívat všem časům navzdory.
Jiří Šlitr i on mají přesah ještě ve výtvarném projevu. Každopádně Semafor byla a je líheň talentů, je to naše mládí a pocit jakési úsměvné nostalgie.
Jiří Suchý říká:

Podle mého by se to o živých nemělo říkat. Legenda je to, o čem se jednou dočtu, že to kdysi bylo.

A tak trochu neomaleně přidám, ať tedy ještě dlouho čeká a neříkají mu tak, a jeho Semaforu s Jitkou Molavcovou ať se daří!

Osmidílný cyklus scenáristy J. D. Novotného a režiséra V. Polesného z roku 1999 Semafor atd. v současné době reprízuje Česká televize.

Jiří Suchý & tingltangl, Karel Hvížďala – 31/2 rozhovoru, vydal Galén, 2019

The post Legendární Semafor má 60 a znamená SEdm MAlých FOrem first appeared on Čítárny.