Stojím na kraji lesa nad Březníkem (tím starým Pürstlinkem) a vítr mi fouká do tváře stejně, jako to popisoval Karel Klostermann (13.2. 1848 – 17.7. 1923).
V batohu mám jeho knihy: Ze světa lesních samot a Črty ze Šumavy. Karel Klostermann je teď mým společníkem na cestě, kterou kdysi prošel sám. Když se dívám dolů do údolí, kde stála myslivna, skoro slyším ten skučící vítr z páté kapitoly románu.

„Polovina října minula. Lítaly mraky přes hory a lesy, mraky šedé, nízko se plazící; tu spustily drobný, pronikavý déšť, tu opět husté vločky sněhu… Když pak čirá noc rozestře peruti své, tu oživne bahno vpravo vlevo pod myslivnou: skučí vítr, vrzají kmeny, šumí větve píseň svou, a drobné husté klečí šelestí skoro kovovými zvuky. A z půdy vyráží plamen za plamenem, bludičky modravé, žlutavé, utkávají se v noční svůj ples, vysoko vzplanou, zaniknou vírem, zase pohasínají a zase vzplanou. Kam oko patří, všude, bez konce, bez začátku míhají se tyto příšerné ohně, a vichr k tanci hudbu jim skládá.“

Přesně takové světýlka jsem viděl včera večer nad slatí – tančila, jako by vítr skládal hudbu jen pro ně.
V románu je to dramatické, děsivé i krásné zároveň.
Kořán, Svijanský, Katka – ti všichni tu žili, bojovali s pytláky, se zimou, s osamělostí.
Teď tu stojí jen památník a informační tabule, ale když zavřu oči, vidím tu starou myslivnu, závěje sněhu, které odřízly svět, a tu chvíli, kdy se všechno změnilo vichřicí.

Román je silný příběh, který tě vtáhne dovnitř.

„Bůh ví, jaký osud zanesl revírníka Kořána r. 186* do Pürstlinku, ležícího půl hodiny od bavorských hranic uprostřed lesů a slatin, kam před třiceti roky sotva lidská noha cestu našla. Vysoká pláň; lukami zelenými, šedým mechem prorostlými, vine se potok granátově zarudlé barvy: mladá Otava, která se prýští z útrob hory Luzného, kde prý jsou ještě zdroje zlata, jež za věků dávno zašlých přebytek drahého kovu „křivé“ řece dávaly. Ale teď přebytku zlata již není: vystoupíš ze dveří myslivny, stojí před tebou Luzný, směrem jižním pláň uzavíraje.
Stojí tu, bělavou, kostrbatou hlavu maje v bílé mlhy neb černé mraky zahalenu.
Stojí tu nehybně, věčně mlčí, jako by truchlil nad změnami posledních desítiletí.
S pravé, západní strany ohraničují pláň Plattenhausen, velký a malý Spitzberg, s levé, východní, Moorkopf a Marberg, všecky lesem zarostlé až do těch temen; žádná hluboká roklina, žádná propast mezi horami těmito, jen úzká údolíčka na patách mírných svahů; samá slatinná poušť, příšerná, nehybná, vždy jednotvárná až k zoufání.
Bídný les zimou a vlhkem ke vzrostu se nedostává; bují jen plazivá kleč, skrze niž žádná stezka nevede. Nesčíslné kmeny tlí a hnijí po zemi; pod nimi i vůkol nich líně tekou černé vody, tu a tam v hluboké louže se stavíce. Žádný zvuk, žádný život, žádné ptáče, snad ani žádný hmyz — i těch štiplavých komárů, kteříž dál dole takovou jsou obtíží, marně bys tu hledal.“
xxx

…Nesčíslné kmeny tli a hniji po zemi; pod nimi i vůkol nich líně tekou černé vody… Obrovské smrky s mechem porostlými pařezy a polámanými větvemi; zkroucené, bez kůry stojící kmeny jako mumie v poušti… Černé tůně a temně rudé louže… Ticho mrtvé, jen občas zvonění stáda v dáli.

Procházím stezkou k Luznému a najednou chápu, proč Klostermann musel napsat ten konec – ten nářek:

“Podlehl les po osmihodinném boji s rozkaceným živlem, stromy ležely jako bojovníci… Ach, milý čtenáři, polehly hvozdy nebetyčné — již nevstanou…
Kořán zalomil rukama, zaplakal srdečně: „Můj les, můj krásný les!“

Po vichřici tu ležely kmeny jako padlí bojovníci. Dnes je tu zase les, mladší, ale pořád cítím tu tíhu. Kniha v ruce mi ukazuje, jak příroda dokáže být krutá i velkorysá.

Pak otevřu Črty ze Šumavy. Tady už není žádný vymyšlený příběh. Autor mluví přímo ke mně, jako bychom šli spolu.

Nepopsatelně nádherný majestátní prales je pryč. A ptačí hlasy zvonků, pronikající řezavým zimním ovzduším, jako by kdysi tak nádhernému lesu zvonily hranu. Klesl a už asi nikdy, nikdy nepovstane v původní, panenské kráse, ve své zasmušilé majestátnosti. Bývalo krásně tady nahoře, všude ticho a velebný klid, a jakou volnost člověk pocítil při pomyšlení, že se zbavil lakotných lidí a že v naší krásné vlasti je ještě místo, kde vládne a tvoří jen příroda a že zrovna tady pramení naše nejmilejší řeka Vltava.
A když její vody dospěly až do Prahy, bylo na nich znát, kde se shromáždily a odkud pocházejí; byly tmavé jako rašeliniště bažin, ze kterých plynuly přebytky vody do potoků. Teď v nich převažuje hněď a žluť ornice, kterou deště splachují z polí do řeky. Je těžko popíratelnou skutečností, že obrovské lesy na hranici zadržovaly mraky táhnoucí ze západu a nutily je odevzdat jim své zásoby dešťové vody. Vlhkost se shromažďovala v lesích a bažinách, ze kterých postupně proudila do potoků; řečiště bývala plná vody a přece se záplavy nevyskytovaly tak často, jako nyní. Tahle skutečnost už byla mnohostranně a důkladně zhodnocena; ať ji ti, kterých se týká, nepouštějí nikdy ze zřetele!

Procházím stejnými místy, která popisuje – od Železné Rudy přes Podroklaní až k prameni Vltavy.

Črty jsou tišší, rozjímavější.
Žádné velké drama, ale přesné, láskyplné pozorování: jak kleč šelestí, jak se mlhy plazí přes hřebeny, jak lidé žijí v souladu s tím, co jim kraj dovolí.
Tady je Klostermann nejblíž Thoreauovi .
Jde lesem, pozoruje, přemýšlí a varuje: lesy mizí, stará Šumava umírá. Když stoupám nahoru k vrcholu, román mi dává příběh a emoce, črty mi dávají oči a srdce.
Román je jako bouře a strhne tě. Črty jsou jako tichý déšť po bouři – usazují se hlouběji.

Obě knihy mi teď pomáhají vidět, co už tu není, i to, co tu pořád zůstává.
Sedám si na pařez, listuji a najednou mi dochází:
Klostermann tu není jen spisovatel. Je to průvodce, který mi ukazuje, že Šumava není jen les a hora. Je to místo, kde se člověk setkává s tím největším – s přírodou, s minulostí i sám se sebou.
Když se vracím dolů, vítr zase skučí mezi stromy. Usmívám se. Mám v batohu dvě knihy a pocit, že jsem tu dnes nebyl sám. A zítra půjdu dál s Klostermannem v ruce, po stopách, které nikdy úplně nezmizí.

Karel Klostermann / Ze světa lesních samot
Román vyšel v roce 1891 pro časopis Osvěta; knižně vyšel roku 1894 (někdy uváděn i 1892). Jde o první román volného šumavského cyklu (následují V ráji šumavském a Kam spějí děti).

Karel Klostermann / Črty ze Šumavy (Böhmerwaldskizzen, 1890)
Jedná se o Klostermannovu knižní prvotinu (původně psanou německy). Vznikla z fejetonů, které publikoval v pražském listu Politik (pod názvem Heiteres und Trauriges aus dem Böhmerwalde). Česky vyšla až po jeho smrti (první překlad 1925, známější verze 1986).

Eknihy Klostermanna jsou ke stažení zde >> https://www.klostermann.cz/

The post Klostermann v batohu aneb s knihami českého Thoreaua na Šumavě first appeared on Čítárny.