Téměř každý zná tvorbu pro děti Astrid Lindgren (1907–2002), nositelky Ceny Hanse Christiana Andersena z roku 1958, kterou udílí IBBY (Mezinárodní sdružení knihy pro mladé čtenáře). Její příběhy byly přeloženy do více než 90 jazyků a počet výtisků přesahuje 150 miliónů.
Pro zajímavost u nás jen Kosmas nabízí kolem dvaceti knih Astrid Lindgrenové v češtině.

Idylická i vážná témata knih Astrid Lindgren.
Zamyslíme-li se ale nad jejími knihami v úplnosti, vyvstává před námi poměrně komplikovaná tvůrčí cesta Astrid Lindgrenové. Je autorkou cyklických idylických příhod Dětí z Bullerbynu (1947 –1952, česky 1962) nebo ze života trojice sourozenců Lotta z Rošťácké uličky (1992) a slavné rozverné, konvencemi nesvázané Pipi Dlouhé punčochy, kterou psala právě již za války. Byla vydána v roce 1945 a její český překlad vyšel až v roce 1976. Vytvořil jej Josef Vohryzek, který se dostal v rámci akcí na záchranu židovských dětí za války do Švédska, ale v době normalizace jeho jméno pokryla Jana Fürstová. Josef Vohryzek se stal nežádoucí politickou osobou a nesměl v normalizačních letech publikovat.
Lindgrenová psala také romány s vážnými tématy, nevyhýbala se smrti, osamocení, smutku. Patřily mezi ně Ronja, dcera loupežníka (1981, česky 1987) a další díla Mio, můj Mio (1954) a Bratři Lví srdce (1973), které Ronje předcházely, byly v překladu Jarky Vrbové vydány až v 90. letech minulého století.

Válečné deníky
Z českého literárního prostředí pojďme zpět k Astrid Lindgren a překvapivým Válečným deníkům 1939-1945, které vydalo nakladatelství Slovart v překladu Jitky Herčíkové (2016).
O odkaz Astrid Lindgren se stará její dcera Karin (*1934), jejíž péči vyšly právě Válečné deníky v roce 2015 ve Švédsku a vzbudily senzaci. Jak Astrid Lindgrenová prožívala válečnou dobu v neutrálním Švédsku? Byla v té době vdaná a matkou dvou dětí, syna Larse měla za svobodna jako velmi mladá, dcera se jí narodila v manželství se Sturem Lindgrenem (1898 –1952).

Již od počátku deníku 1. září 1939, kdy vypukla válka, máme co do činění s velmi zaujatou a nesmírně empatickou ženou, která až do konce války bude přemýšlet o osudech zemí a jejich obyvatel, zatažených do světového konfliktu s Hitlerem. Píše-li o začátku válečného běsnění v Polsku, kdy si tuto zemi rozdělili nacisté a sovětská moc, poznamená si: „ Člověku se nechce ani věřit, že se něco takového děje ve 20. století.“
Na druhé straně se dovídáme o každodenním životě rodiny Lindgrenových a jejích blízkých a o nutných zásobách, které pro svou rodinu chystá ze strachu z bídy a nedostatku potravin.
Zápisy se dotýkají ve velké míře finsko – ruské války, severské solidarity a pomoci Švédska těžce zkoušeným zemím a uprchlíkům. Kniha je bohatá na obrazovou dokumentaci, obsahuje celé strany z deníků a výstřižky z novin, týkajících se válečných operací a krutostí včetně existence koncentračních táborů. České vydání tak bylo zachováno podle švédského, i když si běžný český čtenář ve výstřižcích z tisku toho moc nepočte, přeloženy jsou jen nadpisy článků. Ocenění si zaslouží ale rejstřík jmen s informacemi o osobách, vyskytujících se v denících.

Úryvek z 10. listopadu 1940 se přímo dotýká osudů Československa:

„Starý milý gentleman s deštníkem, všude chodil pozdě, posel míru z toku 1938, kterého jsme nezměrně obdivovali, neboť skutečně vypadal, že přišel na způsob, jak se vyhnout válce – Neville Chamberlain, včera večer zemřel. Nakonec se nedočkal chvíle, kdy na vlastní oči uvidí, jak tenhle špektákl dopadne, a to je možná dobře. Nikdy nezapomenu, jak nám připadalo úžasné, když si v onom nejistém září 1938, kdy válečný mrak začal narůstat do obřích rozměrů, rezolutně vložil deštník do podpaží a odletěl do Mnichova. Všechno se uklidnilo, měli jsme pocit, že tisíciletá říše stojí za dveřmi a Chamberlain si vysloužil obdiv celého světa – snad až na Čechoslováky.“

Astrid Lindgren získávala další informace přímo ve své práci; od roku 1940 v oddělení cenzury korespondence pročítala dopisy a v denících z nich přímo cituje, aby dokumentovala utrpení za války.
V dalších letech války stále více dává průchod obavám, i když se nám může zdát, že při popisu Vánoc a slavení narozenin neměli Lindgrenovi nouzi, jelikož dostávaly zásilky s potravinami od rodičů. Dozvídáme se podrobně, jaký jídelníček Lindgrenovi měli, kdy si mohli pochutnat na delikatesách, které představovalo většinou jehněčí a sobí maso.

S nadpisem 3 roky války si 5. září 1942 Lindgren zapsala:

„Myslela jsem na ruské a francouzské válečné zajatce v německých přístavech; podle dopisů od švédských námořníků jsou tak strašlivě vyhladovělí, že se pokoušejí v odpadcích hledat bramborové slupky. Takže přece jen na válku nezapomínáme. Leží jako zoufalství na dně všeho a rozpíná se s každou další zprávou z novin. V Řecku pořád tisíce lidí denně umírají hlady, už je nezvládají ani pohřbívat, pouze je pohodí na hřbitově. Před námi je další válečná zima- Bože, buď k nám milostivý. V tuhle chvíli zuří bitva o Stalingrad; Němci postupují dál do Ruska–ale do zimy se to mezi nimi rozhodnout nestačí.“

Její deníky obsahují většinu zásadních událostí, v květnu roku 1943 píše o konfliktu polské a ruské vlády (AL psala důsledně o ruské a nikoliv o sovětské vládě), polská vláda požaduje vyšetření strašlivých masových hrobů v Katyni, ve kterých pohřbili na 10 000 zavražděných polských důstojníků.
A zmanipulovaná a nedovzdělaná Astrid Lindgren si povzdechne a nikoliv poprvé: „Bože, ochraňuj nás před Rusy!“

Konec války
Nezapomíná na vnitřní politiku Švédska, komentuje kulturní dění, ztráty významných osobností, za války zemřela významná autorka Selma Lagerlöfová a další osobnosti. Konec války vnímá s nezměrnou radostí, ale stále nezapomíná vše dokumentovat.
Kerstin Ekmanová v předmluvě hovoří o tom, že se soudí i v současných historických filmech, jak byli lidé i ve Švédsku málo informováni o zvěrstvech v koncentračních táborech a jak se toto tvrzení nezakládá na pravdě, jelikož její matka, v té době úřednice, si k tomuto poznamenává (25. dubna 1945):

„Z Berlína zbyly jen dýmající ruiny a podle večerních zpráv je už nějakou chvíli obklíčený Rusy.
Zabralo mi několik hodin, než jsem si z novin všechno vystříhala. Obzvlášť večerní týdeníky vynikají ve strašlivých popisech německých koncentračních táborů; všechno ale nezařadím. Z Německa stoupá pach krve a vládne tam příšerně poraženecká nálada. Je to jako Untergang des Abendlandes.
Německé ženy dostaly příležitost na vlastní oči spatřit zvěrstva v Buchenwaldu – a s nimi i někteří neutrální novináři.
Četla jsem velké množství dopisů od dánských Židů, které švédský Červený kříž dostal z Terezína. Nyní jsou v táboře v blízkosti Strängnäsu, všichni na pokraji smrti. Jsou to jímavé dopisy. Přesto je Terezín ve srovnání s jinými místy ještě snesitelný a Dánové měli zvláštní postavení.“

Deník pokračuje až do ukončení celého světového válčení a poslední zápis je ze dne Nového roku 1946.
Opět je prozírává a píše o osobní zkušenosti z minulého roku a hodnotí nejen závěr 2. světové války, ale komentuje obavy z atomové bomby, která na svět a tehdejší mírové snahy vrhá stín. V červenci 1945 opouští zrušené cenzurní oddělení mezinárodní korespondence a mezi řádky se poměrně často dozvídáme, jak tento fakt Astrid Lindgrenovou mrzí a jak jí tato práce bude chybět. Můžeme se oprávněně domnívat, že tato činnost byla pro budoucí spisovatelku studnicí inspirace.

V posledních měsících roku 1945 se již dočítáme o počátcích literární dráhy Astrid Lindgrenové.
Vydala knihu Kerstin a já a světově proslulou Pipi Dlouhou punčochu. Ve Válečných denících je přiložen dopis nakladateli, ve kterém Pipi nabízí k vydání. Pozoruhodné je, jak ji charakterizuje: „Díky své nadpřirozené síle a dalším okolnostem je zcela nezávislá na dospělých a žije přesně tak, jak ji to baví. Při setkání s velkými lidmi má vždy poslední slovo“.
A tento postoj k Pipi a jejím dobrodružstvím byly a jsou stále přitažlivé pro děti na celém světě, děti mají v sobě čas od času představu, jak by to bylo úžasné, být samy sebou a bavit se po svém. V románech Lindgrenové je vždy přítomný soucit a láska k bližnímu. Podle posledních zápisů je více skeptická k další své literární tvorbě. My víme, že tato skepse nebyla na místě. Její deníky svědčí nejen o jejím literárním talentu, ale i o opravdovém zájmu o dění kolem sebe, který ovšem překračoval ve vypjaté válečné době hranice její rodinné každodennosti a rodného Švédska.

Poznámka:
19. září 1938 vyzvaly vlády Velké Británie a Francie Československo, aby odstoupilo pohraniční území s více než 50 % německého obyvatelstva.
Zrada Západu vůči ČSR byla dokonána.

The post Válečné deníky Astrid Lindgren se týkají i Mnichovské zrady v roce 1938 first appeared on Čítárny.

Světoznámá kniha o podivuhodné cestě Nilse Holgerssona s divokými husami Švédskem vyšla roku 1906, a i když už se dnes ve škole jako učebnice nepoužívá, vydává se po celém světě dodnes. Hluboký cit Selmy Lagerlöf pro přírodu i lidi, kteří v ní žijí, zůstává zdrojem inspirace i v naší době, kdy je stále naléhavější chovat se k životnímu prostředí ohleduplně. Nakladatelství Meander ji vydává po téměř půlstoletí v novém českém překladu Dagmar Hartlové a s ilustracemi Jiřího Sopka.

Kouzelné vyprávění prodchnuté poutavými detaily ze švédského venkova probouzí fantazii – doprovázet putování Nilse Holgersson obrazem je pro každého ilustrátora velmi lákavý úkol. V Čechách se toho s chutí ujal jeden z nejosobitějších malířů současnosti, Jiří Sopko, jehož zamilovanou knížkou v dětství Nils Holgersson byl.

A tak, ke 100. narozeninám (2006) malého skřítka, české děti znovu dostávají do rukou pozoruhodný příběh o začarovaném chlapci, který odletěl s divokými husami daleko na sever…

PÁR SLOV O SELMĚ LAGERLÖF
Když spisovatelce Selmě Lagerlöf v r. 1901 nabídli, aby se podílela na vypracování nové učebnice pro obecnou školu, bylo jí 43 let a byla v té době ve Švédsku už oblíbenou a uznávanou autorkou. Od dětství vyrůstala s pohádkami a pověstmi rodného kraje Värmlandu a jejich barvitý jazyk plný života a fantazie si přinesla i do vlastní tvorby. Kromě toho byla sama původním povoláním učitelka, a tak se zdálo naprosto přirozené, že tento úkol dostane právě ona. Komise jmenovaná za tímto účelem vypracovala pečlivé pokyny, co má učebnice obsahovat, a průběžně měla na práci dohlížet. Když Selma Lagerlöf po počátečním váhání nabídku přijala, rozhodla se udělat učebnici vlastivědy po svém a napsat ji jako napínavý příběh, který nadto dětem řekne hodně o zeměpisu Švédska a o lidech, kteří tam žijí.

Selma Lagerlöf věnovala hodně práce přípravám – cestovala po celé zemi a přečetla spoustu knih z oblasti zeměpisu a zoologie. Už jako dítě velmi ráda četla a světová literatura pro ni byla pokladem,
z něhož ráda čerpala, jak prozrazuje i Nilsova pouť. Navzdory bohatému materiálu ale nemohla dlouho najít pro knihu vhodnou formu.

Správný podnět autorka nakonec našla v knihách Rudyarda Kiplinga o zvířatech, která mluví lidskou řečí a myslí jako lidé, a přesto se chovají podle své zvířecí přirozenosti. Selma Lagerlöf chtěla hrdiny své knížky zobrazit podobně a jejich prostřednictvím vylíčit různé události a přiblížit různá místa. Nejlepší pohled na zemi dostaneme samozřejmě z ptačí perspektivy a k tomu si na cestu tažných ptáků vymyslela skřítka – malého Nilse.

Selma Lagerlöf | Podivuhodná cesta Nilse Holgerssona Švédskem | Ilustroval Jiří Sopko | Vydal Meander 2005

Ukázka z knihy:

Najednou se udělalo to nejkrásnější počasí, jaké si jen lze přát. Bylo teplo, bezvětří, prostě kouzelně. Nils Holgersson ležel na trsu blatouchů a užíval si sluníčka, když vtom přiletěl havran a usedl mezi zářící květy. Byl to Bataki, se kterým už měl Nils dříve co do činění. Nedalo se na něj úplně vždycky spolehnout. Vypadal zachmuřeně a slavnostně, ale přesto se chlapci zdálo, že mu z očí kouká nějaká rošťárna. Havran si z něj určitě chce zase vystřelit a Nils si předsevzal, že mu na to neskočí.
“Moc šikovně jsi lapil lišáka Smirra,” krákoral havran. “A za to ti povím jedno tajemství. Řeknu ti, co máš udělat, aby se z tebe zase stal člověk.”
Bataki si určitě představoval, že po takové návnadě Nils hned skočí. Ale chlapec ho odbyl, že to už dávno ví. Když se mu podaří přivést bílého housera zpátky do Skane bez újmy, tak….
“Jenže co když se ti to nepovede? Pak bude asi třeba zkusit jinou cestu,” odvětil Bataki. “No, vždyť já můžu klidně mlčet.”
“Tak mi to tajemství prozraď.”
“Až přijde pravá chvíle. Sedni si mi na záda a poleť nejdřív na výlet, pak teprve uvidíme, co bude.”
Chlapec zaváhal, protože nevěděl tak docela přesně, co si má o havranovi myslet.
“Tak ty se bojíš?” krákal Bataki. Taková slova Nils nemohl strpět a v následujícím okamžiku už seděl havranovi na zádech. Frčelo to náramně a když dorazili nad Uppsalu, usadil se Bataki na jedné střeše. “Porozhlédni se kolem sebe a řekni, kdo podle tebe vládne v tomhle městě?”
“Asi nějaký král,” odpověděl Nils, protože mu do očí padl honosný zámek se dvěma důstojnými věžemi.
“Hádal jsi vcelku dobře,” řekl havran uznale. “Ale to bývávalo.”
Ve večerním slunci se třpytily vysoké věže katedrály s nádhernými portály. “Nebo snad nějaký biskup a jeho kněží,” zkoušel to Nils.
“Ani to nebylo úplně špatně, protože tady bydlí arcibiskup. Jenže ani ten tu nevládne.”
“Pak už teda nevím,” vzdal se chlapec.
“Tímhle městem vládne učenost,” vysvětlil mu Bataki. “Všechny ty nádherné domy pod tebou byly vybudovány k poctě učenosti a jejím služebníkům. Pojď se tam podívat!”
Havran ho vzal na univerzitu a ke knihovně, proplul před okny studoven a kateder všeho možného. Všude seděli lidé zabraní do knih.
“Kdybych nebyl havran, ale pouhý člověk jako ty, tak bych se tu rád usadil a naučil se všemu, co stojí v knihách,” prohlásil havran. “Tebe to neláká?”
“Ani trochu,” odpověděl Nils. “Radši lítám po světě s husami.”
“Ty bys nechtěl umět vyléčit všechny nemoci nebo znát všechno o slunci a měsíci nebo umět mluvit všemi jazyky?”
No, to by koneckonců mohlo být prima.
“Nebo umět rozlišit zlo od dobra, pravdu od lži. Mohl bys u vás doma v kostele kázat…”
Chlapci se zalesklo v očích. “Tatínek s maminkou by byli rádi, kdybych to dotáhl tak daleko.” Ti, kdo tady studují, jsou určitě šťastní, ale pro něj to stejně není.
V botanické zahradě se shromáždily davy mládeže. Studenti měli na hlavách bílé čepice, zpívali písničky plné jarní radosti, drželi proslovy a provolávali hurá. Bylo tu takového veselí a štěstí, že chlapec náhle pocítil, jak bídný je jeho vlastní život. Skoro se mu příčilo vrátit se zpátky ke svým souputníkům.
Havran se znovu rozkrákoral: “Teď ti něco prozradím, Mrňousku. Počkej, dokud nepotkáš někoho, kdo ti řekne, že by byl radši v tvé kůži a létal s divokými husami. A ty mu pak odpovíš …” A Bataki mu zašeptal do ucha pár slov tak silných a nebezpečných, že se dala vyslovit nahlas pouze tehdy, když je chtěl člověk použít s opravdovou vážností.
“Na to asi nikdy nedojde,” odbyl ho chlapec. “Radši mi pomoc najít něco k snědku, mám strašný hlad.”
Havran obletěl město a usadil Nilse na střechu před oknem jedné mansardy. Hořela tam lampička, ačkoliv student, který v tom pokojíku bydlel, ležel na posteli a spal. Okno měl pootevřené a na stole ležel nakouslý krajíc s máslem. Za chviličku už Nils na chlebu hodoval. Spokojeně si při každém soustu pomlaskával.
“Ahoj, ty tam, co jsi zač?” ozvalo se za ním. Nils sebou trhl, ale student seděl bez hnutí na posteli a vypadal vlídně.
“Jmenuji se Nils Holgersson. Jsem člověk, ale byl jsem proměněn ve skřítka. A teď létám po světě s divokými husami,” odpověděl směle.
“To je ale podivuhodný příběh,” vydechl student a začal se vyptávat na všechno, co se mu přihodilo. Nakonec řekl: “Kdybych tak byl ve tvé kůži a utekl od všech svých starostí!” Bataki zaťukal zobákem na okenní tabulku. Chlapci se zatočila hlava a rozbušilo srdce, znělo to skoro jako ta pravá slova…
“Přece bys se mnou neměnil. Student si určitě nepřeje být něčím jiným…”
“Kdybys věděl, co se mi dneska stalo,” povzdechl si student a vyprávěl, jak ho dnešního rána navštívil jeden malomyslný chudý kamarád. Přinesl s sebou tlustý svazek papírů. Byl to rukopis, na němž pracoval pět let, a teď chtěl od studenta slyšet upřímné mínění. Student měl sice jít na závěrečnou zkoušku, ale přesto se hned pustil do čtení, pečlivě list po listu. “Až tuhle knihu vytisknou, má úspěch v kapse,” řekl si sám pro sebe. “To bude rád, až to uslyší!” Ale vtom si všiml, že je spousta hodin, a rychle vyběhl ze dveří. Průvan rozevřel okno a závan větru vynesl všechny papíry se stolu stole ven a rozmetal je nad střechy domů.

Student zoufale běžel zpátky do pokojíku a pokusil se alespoň pár listů zachránit. Ale musel pospíchat na zkoušku. Vždyť tady jde o celou mou budoucnost, pomyslel si a utíkal z domu. Ale byl tolik rozčilený, že mu to všechny vědomosti z hlavy vymetlo, a zkoušku neudělal. Když se vrátil domů, podíval se na střechu, jestli tam ještě nějaké papíry neleží, ale nezbyl ani jediný. Jak teď má  kamarádovi říct, že kniha je sice mistrovské dílo, ale rukopis se ztratil. Nikdo mu nebude věřit…
“Nesnesu pomyšlení na to, jak jsem kamarádovi ublížil,” naříkal student. “Bylo by mi daleko líp ve tvé kůži – někde pryč s hejnem divokých hus!”
Bataki znovu prudce zaťukal, ale chlapec seděl dlouho tiše. “Počkej chvilku,” zašeptal potom a váhavě kráčel k okennímu plechu. V té chvíli slunko vyšlo a všechna cimbuří a věže učeného města se rozzářily.
“Co je s tebou?” zeptal se havran. “Přišel jsi o možnost stát se člověkem.”
“Nechci měnit,” odpověděl Nils, “měl bych jen mrzutosti kvůli těm odvátým papírům.”
“Ty přece můžu donést zpátky,” opáčil Bataki.
“To jistě můžeš, ale chci nejdřív vidět, že to opravdu uděláš,” řekl Nils.
Havran odletěl a vrátil se s jedním listem. Celou hodinu létal tam a zpátky a pokaždé nesl v zobáku další papír.
“Mám dojem, že už je to všechno,” oznámil nakonec zadýchaně a vtom si také všiml, že student skládá po pořádku jeden arch papíru za druhým. “Jsi největší ťulpas, s jakým jsem se kdy setkal!” zaskřehotal havran na Nilse. “Tys mu dal celou knihu? Teď už nikdy neřekne, že by chtěl být ve tvé kůži!”
Chlapec se díval na šťastného studenta. “Děkuji, Bataki,” řekl. “Chápu, že jsi mě chtěl vyzkoušet. Určitě sis myslel, že nechám Martina na téhle náročné pouti na holičkách, hned jak se mi naskytne  první příležitost, abych se sám měl dobře. Ale když mi student vyprávěl svůj příběh, uvědomil jsem si, jak hanebné je zradit přítele, a to bych udělat nechtěl.”
Bataki se podrbal za krkem a vypadal zaraženě. A potom se rozletěli přímou čarou přes katedrálu zpátky k husám.

The post Podivuhodná cesta Nilse Holgerssona Švédskem pohledem Jiřího Sopka first appeared on Čítárny.