Kýč se mě ve velké míře vyhýbal od chvíle, kdy jsem se naučila písmena. Naštěstí pro mě, jediné nakladatelství pro dětskou knihu v šedesátých letech mi předkládalo díla výtečných autorů. Nakladatelství mělo vysoké požadavky nejen při výběru spisovatelů, ale i ilustrátorů. Nevzpomínám si, že by se mi do rukou dostalo vydání, vyzdobené kýčem, přestože jsem se s pojmem kýč setkala už v dětství.

Jednak proto, že můj učitel kreslení na základní škole věnoval tomu tématu jednu hodinu. Od té doby jsem nejen tušila, ale už věděla, že zahradní trpaslíci, umělé květiny, obrazy s labutěmi plachtícími v rudém západu slunce, porcelánové tretky vyrovnané ve vitrínkách – jsou všechno kýč.

A pak také kýč byl (a je) nevyhnutelnou součástí našeho běžného života.
Stačí vzpomenout jen na předměty doprovázející svatební obřad, na nadýchaně-krajkové šaty nevěsty, na marcipánové figurky na dortu, nebo na den Svatého Valentýna, kdy máme záplavu srdíček.

Knihy vydané v šedesátých a sedmdesátých letech zdobily většinou černobílé kresby. Někdy se do nich zařadilo i pár barevných grafik, ale celobarevný tisk byl vzácný. Mně to nevadilo ani v nejmenším, vždyť má představivost se rozjela na plné obrátky hned jak jsem se pohroužila do četby.

Po změně režimu se ale nakladatelství začala množit, na trh se valily spousty knih a v soutěžní horečce se rodilo čím dál víc barevných, malých, velkých, kvákajících, mňoukajících, hrajících a, samozřejmě, kýčovitých vydání pro děti. Jsou nakladatelství, která se specializují přímo na ten „umělecký žánr“, s vědomím, že při koupi knihy je v první řadě rozhodující vkus rodiče.
A to je právě kámen úrazu, protože vkus rodiče formuje vkus dítěte.
Co rodič dítěti přečte, ukáže, vloží do rukou, to jeho ratolest přijímá jako etalon a později mívá většinou stejná měřítka.

Ilustrátor Adolf Dufek, Šplíchal, a Vlasta Švejdová patří mezi typické české představitele ilustračního kýče. Tyto a další podobné kýčokresby, které by i za socialismu neměly šanci na delší přežití, se dnes prezentuji i v takových dětských časopisech jako je Sluníčko a jsou součástí nabídek kýčovitých knih převážně z Egmontu, Librexu, Fragmentu etc. (ukázky připravila redakce Čítárny)

Přitom kýč může neznalého ošálit, mnoho kupujících po něm sáhne snadno. Proč asi? A co je vůbec kýč?
Podle Abrahama A. Molese není umění bez kýče, jedno je nemyslitelné bez druhého. Vznik kýče můžeme datovat do doby rozkvětu měšťanství, za rozvoje buržoazie se kýč znova rozmohl. Průmyslová výroba produkovala, měšťáci konzumovali a konzum se stal zdrojem rychlého obšťastnění, pramenem štěstí.

Kýč v umění je také produktem konzumní společnosti, je to svého druhu „potřeba“. Měšťák totiž očekává, že dílo bude splňovat určitá kritéria, v první řadě, že to dílo bude hezké a že ta hezkost mu umožní, aby se zasnil, aby se ukolébal v sentimentálních snech a přenesl se do světa iluzí.

Právě proto se kýč nikdy nepohrouží do hlubin duše, zůstává povrchní, probouzí falešné naděje a tím se stává nástrojem zapírání skutečnosti a vyhýbání se ji.

Kýč nám nalhává, že existuje svět, kde není ohyzdnost a znetvoření, kde není bolesti a ztrát, kde smutek rychle vyprchá a každý okamžik, od narození až do smrti, je překrásný a dokonalý. Kde příroda a v ní i lidé, zvířata, žijí v opojení věčným mládím. Kde žít je jednoduché a kde překážky, pokud se nějaké přece jen vyskytnou, se dají snadno překonat.

Mimořádně kvalitním kýčem vládne už desetiletí v knižních ilustracích Fischerová-Kvěchová. (ukázky připravila redakce Čítárny)

Kýč nám namlouvá, že nikdy nezestárneme
a tak se potom na obrázcích všichni culí stejnou miminkovskou tváří, dědeček i babička vypadají jako kdyby jim bylo ještě třicet, osmiletý vnouček je k nerozeznání od své šestnáctileté sestry.

Kýč na nás zkouší sentimentální, levné triky:
ať je to čarodějnice nebo víla, srnečka nebo vlk – všichni na nás hledí nevinně, se široce otevřenýma očima a do mimořádné délky narostlými řasami a u toho se usmívají s odpudivou přeslazeností, abychom se náhodou nezamysleli, jací jsou doopravdy.

Kýč typizuje, chybí v něm charaktery.
Pošťáka od dvorního šaška nebo princeznu od sirotka odlišují maximálně šaty, zlá macecha by se zase určitě umístila na první místa při volbě královny krásy. O nějakém strádání chlapečků a holčiček nemůže být ani řeč, vždyť jejich tvářičky jsou vždy tak červeňoučké, očička jim jenom svítí, pusinky mají úhledně plné, ty děti očividně překypují zdravím, i když pohádka třeba vypráví, že už tři dny neměly co do úst.

Kýč se nevyhýbá ani oblastem, kde se má propagovat dobrá kniha, ilustrace a čtenářství. Neuvěřitelným kýčem v tomto směru je kalendář, které produkuje Celé Česko čte dětem. Fotografie Smolíčka s mrtvolou jelena Dity Pepe z kalendáře je vrcholem nevkusu a klasickou ukázkou fotografického kýče. Kýč roku 2010. Celé Česko čte dětem vydalo neuvěřitelný kalendář. (ukázky připravila redakce Čítárny)

Barvy kýče jsou též odlišné od barev umění,
jsou záměrně přehnané, křiklavé, jako u pouťového zboží, jejich cílem je taky vykřičet nám do tváří ať si je koupíme; nebo jsou přeslazeně, strojeně pastelové, jako sněhové pusinky.

Dnes se můžeme často setkat s ilustracemi, které prozrazují neschopnost kreslíře a, jestli se to spojí s kýčem, pak se to na vkusu našich dětí podepíše důkladnou zkázou.

Jedna podoba kýče se spojila s výrobou kreslených filmů.
Výtah z populárních kreslených filmů se přenáší na papír s nenáročným, kuse zprostředkovaným textem. Často už samotné původní filmy se pohybují na hranici kýče (nebo ji už dokonce dosáhly). Takové „knihy“ nepodporují rozvoj našich dětí, ale jen hmotný zisk výrobců.

Slušné umění obsáhne také jizvy přírody, jak řekl Adorno. Kýč ale není uměním, pro kýč je příznačná průměrnost, banalita, chybí v něm autenticita, osobitost, odstínění, komplexita, které jsou charakteristické pro umělecká díla. Ilustrace na vysoké úrovni není jen znázorněním obsahu textu, není jenom dekorací, ale je mnohem víc než to: je samostatným uměleckým dílem, které působí na naši osobnost.

Pokud ovšem jsou kýčovité ilustrace používány přímo pro školni učebnice a ovlivňují tak přímo názor nejen dětí, ale i učitelek, pak je na pováženou, zda takovým nakladatelstvím by neměla být odebrána licence. Ilustrace Vlasty Švejdové. (ukázky připravila redakce Čítárny)

Pro děti jsou většinou knihy prvním uměleckým zážitkem a právě proto je výsostně důležitá zodpovědnost rodičů a nakladatelství.
Aby dítě bylo schopno, až vyroste, rozlišovat mezi nevalnými, falešnými a skutečnými hodnotami, musí být vedeno už odmalička dobrým směrem a musí se v něm formovat vkus, protože vkus je dovednost a tato dovednost se může brousit, zušlechťovat, rozvíjet.

Gabriella Rácz pro časopis Csodaceruza, maďarský časopis o dětské literatuře pro děti a mládež
z maďarštiny přeložila Nikoleta Zdražilová

Kýč na Čítárnách >>

The post Co je kýč a jak ho bezpečně rozpoznat v ilustracích first appeared on Čítárny.

Knížkou Kouzelné léto prokázala autorka Dagmar Lhotová, že se stále zajímá o současné dění v rodinách a v dětském světě. Pustila se do boje, dle mého názoru, s větrnými mlýny. Pokouší se nenásilnou formou navést dětské čtenáře a jejich rodiče k uvažování a obraně proti soustavnému masírování obchodníků reklamami na mnohdy zbytečné a neúčelné zboží.

Např. na hračky, které nejsou na hraní, ale na vystavování nejlépe ve skleněném ochranném obalu. Také způsob společného prožívání a vůbec fungování rodin s dětmi vnímá jako mnohdy nejbolestivější místo současné společnosti.  V pohádkovém příběhu malé Mímy a vypravování pohádek, které zde tak dobře umí tatínek, se snaží dokázat věčnou pravdu, že se každodenní radosti skládají z drobných milých událostí dne. Děti není třeba uplácet, ale je nutné se jim věnovat a trávit s nimi co nejvíce společný čas i zážitky.

Je jen škoda, že nakladatelství nezvolilo jinou ilustrátorku a nápaditějšího grafického úpravce, protože by tím kniha nesporně získala.

Kouzelné léto / Dagmar Lhotová / ilustrace Vlasta Švejdová / Vydala Grada, v edici Bambook, 2016

Ukázka:

Tati zase poučuje
Jednou v neděli seděla Míma s tatínkem na zahradě a povídali si o tom, co je zle a co je dobře. Tedy jak se rozpozná nějaký špatný skutek od správného.
„Dobré je například to, když někomu pomůžeš v nouzi,“ řekl podivnou větu tati.
Míma hned nechápala, co ta věta znamená, a raději se zeptala, jak se taková nouze pozná.
Než stačil tati odpovědět nějakým příkladem i příběhem, jak to měl ve zvyku, všiml si, že se za plotem objevila Bohunka a chodí kolem zahradní branky sem a tam. Hned proto vyzval Mímu, aby se šla své kamarádky zeptat, jestli něco nepotřebuje.
„Možná je v nějaké nouzi“! dodal ještě, aby hned použil slovo, se kterým Mímu právě seznámil. Uslyšel však od ní nečekanou odpověď.
„My spolu s Bohunkou nekamarádíme!“
„A pročpak ne? Co se stalo tak strašného, že si nemůžete ani zamávat? Tolik se na sebe zlobíte? Všechno se dá přece vysvětlit a napravit! Nezdá se ti, že je to tak lepší?“
„Ale když ona…“ řekla Míma nahněvaně, „ona si myslí, že jsem přemluvila Pavlíka, aby se s ní přestal přátelit. Jenže on s ní nemluvil sám od sebe. Nelíbí se mu, že mě pomlouvá, když říká, že jsem nafoukaná holka z města. AS to já přece nejsem. Viď, že ne, tati?!“
„To víš, že ne!“ nenechal tati Mímu ani chvilku na pochybách. Také se na ni usmál a dál uvažoval nahlas: „Možná že se právě přišla Bohunka s tebou udobřit. Tak na nic nečekej a běž jí otevřít zahradní branku. Jestli zmeškáš takovou příležitost, bude tě to určitě brzo mrzet!“
Míma váhala už jen malou chvíli a pak si řekla, že má tati nejspíš pravdu. Že je Bohunka asi opravdu v nouzi – tedy v nesnázích…

The post Kouzelné léto Dagmar Lhotové aneb děti nemusíte uplácet, když se jim věnujete first appeared on Čítárny.