V Bibli najdete skoro všechno, ale ve Švejkovi je úplně všechno. Tuto legendární větu řekl Zdeněk Mahler. A je tomu skutečně tak. Kniha knih, to je Haškův Švejk. Kniha, kterou můžete číst celý život a neustále v ní budete objevovat nové souvislosti. A to i přesto, že první díl Osudů dobrého vojáka Švejka za první světové války vyšel 1. března 1921.

Přesný začátek cesty dobrého vojáka Švejka ale nelze určit.
Příběh začíná u jeho posluhovačky paní Müllerové neznámo kde, ale určitě nedaleko pražské hospody U kalicha, v okruhu tak maximálně 0,5 km. Dál by přece na pivo nešel. Kdo by si myslel, že jeho bydliště leželo někde jinde a měl pro to pádný důvod, rád to napravím.

Švejk pravděpodobně žil přímo vedle pražské hospody U kalicha, v ulici  Na Bojišti č. 12.
Bohužel není uveden zdroj této informace. Další možnost, kde Švejk žil, nabízí přímo román: „U nás na rohu Bojiště a Kateřinský ulice, poslušně hlásím, pane lajtnant, byl taky jeden degenerovanej člověk.

Jeho otec byl jeden polskej hrabě a matka byla porodní bábou.
Von met ulice a jinak si po kořalnách nenechal říkat než pane hrabě.“ Ulice Kateřinská a Na Bojišti se nikdy nesetkávaly. Kateřinská ústila do Ječné na dnes již neexistujícím naměstí Komenského a Na Bojišti ústí i dnes do Sokolské.

Jediná možnost je, že se jednalo o domy, které stávaly na tomto místě v ulici Sokolské, mezi ulicemi Ječnou, Kateřinskou a Na Bojišti. Na mapě z roku 1913  ve žlutém kruhu. Vzdálenost jeho bytu k hospodě U Kalicha je ale v každém případě, s ohledem na celou anabázi, zanedbatelná.

Pokud si dáte práci s vyhledáním všech Švejků na policejních přihláškách, pak jedni Švejkovi skutečně žili v těsné blízkosti hospody U Kalicha, v domě hned vedle. Další Švejkovi, jejich příbuzní, bydleli v dnešní ulici Ke Karlovu (na mapě U Karlova).

Naposledy se v místě svého bydliště  objevuje, když byl buršem u Feldkuráta Katze:.. V tyto dny spadá též návštěva Švejkova v bytě u jeho staré posluhovačky paní Müllerové.: “V bytě našel Švejk sestřenici paní Müllerové, která mu s pláčem sdělila, že paní Müllerová byla zatčena týž večer, když odvážela Švejka na vojnu. Starou paní soudili vojenskými soudy a odvezli, poněvadž jí nic nemohli dokázat, do koncentračního tábora do Steinhofu. Přišel již od ní lístek…”

Víte, že Palivec byl skutečným hostinským U Kalicha?
To, že Josef Švejk bydlel v ulici Na Bojišti a jeho domovskou hospodou byla ta U Kalicha ví skoro každý.
Ale málokdo ví, že cca 30 let po Haškově smrti, tedy v dobách socialistického RaJe, tam byl hostinským jistý Palivec. Skutečně!

Mnoho dalšího: http://svejkmuseum.cz/

Ukázka:

Když později Švejk líčil život v blázinci, činil tak způsobem neobyčejného chvalořečení: „Vopravdu nevím, proč se ti blázni zlobějí, když je tam drží. Člověk tam může lézt nahej po podlaze, vejt jako šakal, zuřit a kousat. Kdyby to člověk udělal někde na promenádě, tak by se lidi divili, ale tam to patří k něčemu prachvobyčejnýmu. Je tam taková svoboda, vo kerej se ani socialistům nikdy nezdálo. Člověk se tam může vydávat i za pánaboha nebo za Panenku Marii, nebo za papeže. Každej tam mohl mluvit, co chtěl a co mu slina právě přinesla na jazyk, jako by byl v parlamentě.
Vůbec žilo se tam jako v ráji. Můžete tam hulákat, řvát, zpívat, plakat, mečet, ječet, skákat, modlit se, metat kotrmelce, chodit po čtyřech, poskakovat po jedné noze, běhat dokola, tancovat, hopkat, sedět celej den na bobku a lézt po stěnách. Nikdo k vám nepřijde a neřekne: ,Tohle nesmíte dělat, tohle se, pane, nesluší, to byste se mohl stydět, to jste vzdělanej člověk?’ Jak říkám, moc pěkný to tam bylo a těch několik dní, který jsem strávil v blázinci, patří k nejkrásnějším chvílím mýho života.“

The post Haškův Švejk už měl 100 let. Kde se v Praze narodil a v kterých ulicích skutečně žil? first appeared on Čítárny.

První díl Osudů dobrého vojáka Švejka za první světové války vyšel 1. března 1921. To bylo Jaroslavu Haškovi 38 let (*30. 4. 1883). Pokud se zamyslíme nad geniální figurou českého Švejka, pak si uvědomíme, jak je mimořádně nadčasová a to i přesto, že hrdinu knihy zná každý, ale jen promile knihu skutečně četlo.

Zajímavými otázkami je, zdalipak jsme opravdu národem, jehož typickou vlastností je švejkování nebo proč se z postavy Haškova románu stal tak populární národní symbol?

Haškův román Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války je především epitafem 19. století, kdy obrovské ideje a víru v lepší budoucnost vystřídají miliony mrtvých v zákopech zbytečné první světové války.
A s postupem doby, historickými milníky a střídajícími se diktaturami si český národ vyjmul Švejka z původního kontextu a udělal ho nesmrtelným.
Z literární postavy se stal symbol rádoby českého národního charakteru.
A počínání tohoto geniálního pitomce se stalo návodem jak vzdorovat absurdní moci.
Nejdříve Rakouska-Uherska, pak komunistické moci a dnes tzv. demokratické anarchii.

Nejvýstižněji ohodnotil Švejka Zdeněk Mahler dnes už legendární větou:

V Bibli najdete skoro všechno, ale ve Švejkovi je úplně všechno.

V českých zemích se vžil pojem „švejkovina“ pro všechno, co se původně tváří vážně, avšak nakonec vyzní jako karikatura.
Jenže život přináší spoustu podobných situací po celém světě, stačí si jich všimnout a zjistíme že švejkovina je celosvětový fenomén. Neboť jak pravil sám Hašek:

“Bez inteligence může člověk obstát v nějakém obyčejném zaměstnání a v životě, ale při kuchyni je to znát.”

{youtube}pzbTYhOvbpA{/youtube}

Citáty z knihy i z filmu:

Poslušně hlásím, že ten pán je hotovej nezmar. Jako nějakej Bouška z Libně. Vosumnáctkrát za večer ho vyhodili vod Exnerů a dycky se jim tam vrátil, že si zapomněl… – No dovolte? – Takovej byl vytrvalej, že se moh stát ministrem.

Von se každý může zmejlit, a musí se zmejlit, čím víc o něčem přemejšlí. Soudní lékaři jsou lidi, a lidi mají svoje chyby. To už je tak v přirozenosti lidský, že se člověk mejlí až do svý smrti. Proto říkám, že jsou lidi chybující, že se mejlejí, ať je učenej, nebo pitomej, nevzdělanej blbec. Mejlejí se i ministři.

Das ganze tschechische Volk ist eine Simulantenbande!

Paní Müllerová: Milostpane, milostpane. Tak nám zabili Ferdinanda!
Josef Švejk: Kerýho paní Müllerová? Já znám dva. Jednoho, ten je sluhou drogisty Průši a vypil mu tam omylem nějaký mazání na vlasy!
Paní Müllerová: Ale milostpane, pana arcivévodu z Konopiště! Toho tlustýho, nábožnýho!

Dřív to bejvalo horší. Obžalovaný museli chodit po rozžhaveným železe, pít roztavený volovo… Dneska? Je to legrace! Kavalce máme, stůl máme, záchod máme přímo pod hubou, poměry se rozhodně zlepšily! K našemu dobru.

Při popravách provinilců účinkují vždy kněží, obtěžujíce svou přítomností delikventa.

Je to tam bezpečný? – Choděj tam pouliční holky a různá dobrá společnost.

Pane hostinský, tady kdysi visel obraz císaře pána… – Jo, visel, ale sraly na něj mouchy, tak jsem ho dal na půdu. To víte, ještě by si moh někdo dovolit nějakou poznámku, a byly by z toho nepříjemnosti… Copak to potřebuju?

Předseda baráčníků: „Měli jsme zahradní slavnost – dva metráky řízků! Bohatá tombola! A v tom přišel jeden pán, ať toho necháme, že má Rakousko smutek… Řekl jsem jen – počkejte, až dohrají Hej Slované… a už jsem tady…”
Karbaník: „No to si posedíte… mě zašili jen proto, že jsem při kartách vykřikl – sedm kulí jako v Sarajevu!”

Švejk: „Paní Müllerová! Paní Müllerová – sundejte mně z almary tu vojenskou čepici… Paní Müllerová, já jdu na vojnu.”
Müllerová: „A co tam budou dělat?”
Švejk: „Bojovat… už i Čubička píše, že… drahou vlast vovinuly nějaké mraky.”
Müllerová: „Dyť se nemůžou hejbat!”
Švejk: „Vy mě na tu vojnu vodtáhnete na vozíčku. Cukrář z protějšího vchodu jeden takovej vozík vlastní, vozili v něm před lety svýho chromýho zlýho dědečka na čerstvej vzduch…”

Náš obrlajtnant Makovec, ten nám vždy říkal: ,Disciplína, vy kluci pitomí, musí bejt, jinak byste lezli jako vopice po stromech, ale vojna z vás udělá lidi, vy blbouni pitomí.’ A není to pravda? Představte si park, řekněme na Karláku, a na každým stromě jeden voják bez disciplíny. Z toho jsem vždycky měl největší strach.

Vona celá politika je pro malý děti. – No jó, nebo pro takový pitomce, jako je Franc Josef!

Jestli vede někoho strážník, tak je to těžkej moment v životě lidským…

Nešetři mě. Mysli si, že na klystýru stojí Rakousko a vítězství je naše!

Řekněte rychle: Je rádium těžší než olovo? – Já ho prosím nevážil…

Byla to jakási mobilizace bláznovství, masová psychóza, která plnila smutné domy ústavů choromyslných…

Byla to opičí říše. Hlavy státníků byly plny plánů, které se vykonávaly a prováděly při snídaní, všechny soudy byty vychytralé a blázince byly přitom plny. Někdo se zbláznil z nutnosti, aby se ukázal být hezkým vládě…

Byly tam nejrůznější druhy politických šílenců… Když se Švejk octl v Hallu, cítil jakési duševní uklidnění. Shledával, že vlastně není jen nepatrná jednotka v říši, nýbrž že všechny událostí, které se shrnuly na jeho hlavu, mluví jasně, že on něco znamená. Jeho sebevědomí velice stouplo, zejména když choromyslný pán krátce po jeho příjezdu počal ho titulovat panem majorem. Představil se mu jako jenerál Potiorek, chodil s ním po zahradě, a ukazuje mu na rozkvetlý záhon pampelišek, říkal mu: “Vy si vezmete tento pluk a obsadíte s ním Bosnu a Hercegovinu.” Přitom ukázal na uschlou třešni u zdi…

Když později Švejk líčil život v blázinci, činil tak způsobem neobyčejného chvalořečení: „Vopravdu nevím, proč se ti blázni zlobějí, když je tam drží. Člověk tam může lézt nahej po podlaze, vejt jako šakal, zuřit a kousat. Kdyby to člověk udělal někde na promenádě, tak by se lidi divili, ale tam to patří k něčemu prachvobyčejnýmu. Je tam taková svoboda, vo kerej se ani socialistům nikdy nezdálo. Člověk se tam může vydávat i za pánaboha nebo za Panenku Marii, nebo za papeže. Každej tam mohl mluvit, co chtěl a co mu slina právě přinesla na jazyk, jako by byl v parlamentě. Vůbec žilo se tam jako v ráji. Můžete tam hulákat, řvát, zpívat, plakat, mečet, ječet, skákat, modlit se, metat kotrmelce, chodit po čtyřech, poskakovat po jedné noze, běhat dokola, tancovat, hopkat, sedět celej den na bobku a lézt po stěnách. Nikdo k vám nepřijde a neřekne: ,Tohle nesmíte dělat, tohle se, pane, nesluší, to byste se mohl stydět, to jste vzdělanej člověk?’ Jak říkám, moc pěkný to tam bylo a těch několik dní, který jsem strávil v blázinci, patří k nejkrásnějším chvílím mýho života.“

Níže podepsaní lékaři bazírují na vrozeném kreténismu Josefa Švejka vyjadřujícího se slovy: Ať žije císař František Josef I., kterýžto výrok úplně stačí, aby osvětlil duševní stav vyšetřovaného jako notorického blba.

Oltář skládal se ze tří dílů, opatřených hodně falešným pozlátkem, jako celá sláva církve svaté.

Bůh otec vypadal jako loupežník Divokého západu, kterého představuje obecenstvu film nějakého napínavého krváku.

Syn boží byl naproti tomu veselý mladý muž, s pěkným bříškem, zahaleným něčím, co vypadalo jako plavky. Celkem dělal dojem sportsmana. Kříž, který měl v ruce, držel s takovou elegancí, jako kdyby to byla tenisová raketa.

Všude přitom manipulovali s Ukřižovaným, jako by chtěli říci: Tobě jenom useknou hlavu, oběsí tě, uškrtí, pustí do tebe patnáct tisíc volt, ale co tenhle musel zkusit…

Co blázníte, vždyť jsou tady lidi! (slavný závěr filmu Poslušně hlásím)

Člověk je tak složitá bytost, že o tom lidstvo nemá ponětí.

The post Haškův Švejk. Nejvtipnější citáty z nejznámější české knihy z roku 1921 first appeared on Čítárny.

I když je Haškovo dílo poměrně prozkoumané, dnes může ledaskoho až překvapit vydání takřka třicítky jeho cestopisných črt a povídek. Dojde-li v nich na humor, stane se to často jenom náhodou, a detail vedle detailu před námi vyvstávají obrázky z někdejších „Uher“, ze Srbska, Haliče, Rumunska, Itálie a tak dále.

Jen někdy jde o takřka syrový cestopisný záznam (Z Nikopole na Rusčuk), většinou však autorovu osobnost vůbec nevnímáme (například ve Třech črtách z uherské roviny, kterými jsou texty Pasák Lajko, Cikánská poezie a Na polní práci). Haška zaujal i Průvodčí cizinců ve švábském městě Neuburgu či Oslík Guat v Bernských Alpách, který se mohl stát doručitelem milostného psaníčka, kdyby ovšem nekopal.

Črty a povídky Nešťastný gondoliér Vittore, Láska v Mezimuří, O krásné paní a medvědu ze Začaljanské doliny či Židovská povídka ze Zapustny v Haliči editoval pod názvem Křížem krážem Evropou známý autor řady publikací o Jaroslavu Haškovi Radko Pytlík (*1928) a knihu doplnil vlastními texty Haškovy toulky Evropou, Jak vznikl Švejk? (tři kapitoly), Skelivka a Jak vznikly Osudy dobrého vojáka Švejka (pět kapitol).

Zde jen dodejme, že zrození „dobrého vojáka“ nutno situovat již do jara 1911, kdy stvořili Jaroslav Mach a Jaroslav Hašek kabaretní představení Pevnost s figurou horlícího rakouského vlastence a blba, jenž je tu ovšem ještě osobním strážcem „Otce vlasti“ Karla IV. Hra prý byla provedena jen třikrát, a to na Vinohradech, nikoli nicméně v divadle, nýbrž v hostinci U Zvěřinů.
Už tenkrát se prý stal Švejk miláčkem publika a vynořil se následkem toho také v dalších hrách, z nichž Mona Lisa reagovala na zmizení stejnojmenného Leonardova díla z Louvru 22. března 1911. V tomto dramatu je Švejk pro změnu sluhou malíře Alfonse Muchy. Jak tedy zjišťujeme, jeho figura vystupovala z Haškovy mysli s podobnou pozvolností, jako se víc než půl století nato jen zvolna rodil Jára Cimrman v rozhlasové Vinárně U pavouka.

Ale nazpět k cestování.
Radko Pytlík se ve stati Skelivka věnuje stejnojmennému ukrajinskému městu, které jsme dřív znali jako Felštýn a sehrálo i roli během přesunu Haškova praporu na haličskou frontu.
Spisovatel měl výhodu, že se dokázal s místními obyvateli domluvit, a že zdejší kraj znal z mládí. Zvláště v letech 1900-1905 byl totiž jako poutník Evropou v až neuvěřitelném pohybu, který by mu mohl závidět už zmíněný Cimrman. Kdyby ovšem nebyl Cimrman postavou pouze fiktivní a tyto výpravy naopak nebyly často tvrdou realitou.

Ony cestovatelské pohyby vlastně nastartovala smrt Haškova otce, po níž jej matka vzala do Zlivi, Protivína a Ražic (1897).
Jižní Čechy tedy poznal už tehdy a následovalo léto v Ledči nad Sázavou a okolí. Roku 1900 se seznámil se Svetozárem Hurbanem-Vajanským na Slovensku a jeho črtu Smrt horala zveřejnil list našich krajanů až v americkém Baltimore.
Po roce se Hašek na Slovensko vrátil, aby úspěšně a bez průvodce překročil Vysoké Tatry. Provázeli jej ovšem bratr, Ján Čulen a Viktor Janota. Pronikli mezi Poláky, ale i Maďary a cikány do Podhalí.

Roku 1902 zdolal Hašek Ďumbier a navštívil Zvolen, Levoču, Rožňavu, Spišské Podhradí, Poprad a obojí Tatry.
Dostal se až do údolí řeky Ráby a nato do Malých Karpat. Přebrodil Hron a zřejmě navštívil Bánskou Štiavnicu. „Při návštěvě rázovité Detvy přespali u faráře Judelky a v Prenčově pobyli u faráře Andreje Kmeťe,“ jehož poznal již dva roky předtím. V jednom pozdějším dopise Hašek uvedl, že se na Slovensku vyspal s cikánkou z Myjavských Kopanic, a tvrdí, že ho pohlavně nakazila. Jeho dojmy nato uveřejnil Servác Heller v Národních listech.

Roku 1903 následovala takzvaná balkánská cesta „na pomoc makedonským povstalcům“, během níž padl do tureckého zajetí.
Navštívil Sedmihradsko a celkem dvakrát byl zadržen při pokusu přejít ruskou hranici. V Krakově jej pak chytili ruští pohraničníci, když chtěl proniknout ma uzemí tehdejší „haličské“ gubernie, a dostal se do vězení. Při návratu potkal v Helfštýně svou známou Slávku Hajnišovou, a jelikož studovala v Praze na Vyšší dívčí škole, mohl se později jejím prostřednictvím seznámit se svou budoucí manželkou Jarmilou Mayerovou.

Roku 1904 cestoval Hašek na ukradeném bicyklu až do Norimberka a překonal švýcarské Alpy do Itálie, kde se podle všeho dostavil k odvodu.
Radko Pytlík se zřejmě oprávněně domnívá, že v přijímači zkolaboval (snad při výstupu na Vale di Calagno v nesmírném vedru, jak je to zmiňováno v novele Dobrý voják Švejk v zajetí), načež získal odklad. Otázkou zůstává, zda pak navštívil ještě Benátky a Terst. Svědčilo by o tom pár reportážních črt.

Roku 1905 prošel Hašek s baleťákem Hněvsou a malířem Kubínem část údolí Dyje a navštívil Znojmo, odkud se dostali do Vídně (snad vlakem). Našli sice zdejší dům J. S. Machara, ale přijala je pouze jeho choť. „Když Češi nejvíc potřebovali svého básníka,“ posteskl si nad tím Hašek, „ten nebyl doma.“
Po několika dnech pokračovali k Neziderskému jezeru a k Balatonu. Jak Hašek zaregistroval, už tenkrát tu byli Češi známi jako výteční fotbalisté.

Nato šel Hašek úplně sám až do Chorvatska, byl fascinován romantickou krajinou mezi řekami Murou a Drávou, navštívil Istrii a vrátil se přes štýrské Alpy.
Nejde ovšem jen o putování, jedná se rovněž a snad především taky o umné zachycení mnoha jeho sekvencí v Haškově díle, a to si již může objevit každý z nás sám.

Jaroslav Hašek: Křížem krážem Evropou. Radko Pytlík: Jak vznikl Švejk. Editor publikace Radko Pytlík. Vydalo nakladatelství Věra Dyková – EMPORIUS. Praha 2019

The post Cestovatel Jaroslav Hašek, který všechno viděl, všude byl, i tam, kde se Švejk narodil first appeared on Čítárny.

Málokdy tak chválíme, ale kompletní dílo Jaroslava Haška Osudy dobrého vojáka Švejka načetl jako audioknihu Oldřich Kaiser. A řekněme na rovinu, že výtečně.
První ucelené vydání vychází z rozhlasových nahrávek z let 2012 – 2017 v režii Markéty Jahodové. Český rozhlas Vltava a Radioservis završily tak dlouholetý projekt kompletní nahrávky Osudů dobrého vojáka Švejka za světové války.

V nabídce také jednotlivé díly:
CR0681-2 CD mp3 Díl I. V zázemí
CR0760-2 CD mp3 Díl II. Na frontě
CR0952-2 2CD mp3 Díl III. Slavný výprask a Díl IV. nedokončený Pokračování slavného výprasku

{youtube}n9XjWlSGbNg{/youtube}

The post Osudy dobrého vojáka Švejka v podání Oldřicha Kaisera. Jedinečné audio je komplet. first appeared on Čítárny.