Ilona Švihlíková, renomovaná ekonomka s politologickým vzděláním se ptá: Kam jsme za posledních pětadvacet let došli? V jaké „kondici“ se Česká republika dnes nachází? A především: Kam směřujeme? Ve své knize z roku 2015 s provokativním, leč bohužel přiléhavým názvem “Jak jsme se stali kolonií”, popisuje cestu, kterou jsme od tzv. sametové revoluce až po dnešek prošli, analyzuje současnou situaci a zároveň načrtává možnosti budoucího vývoje.

A naprosto přesně!

Obraz, který nám Ilona Švihlíková vykresluje, není příliš radostný, její pohled se ovšem opírá o empirická fakta, nikoli o ideologicky podbarvená dogmata, jimiž jsme – především ze strany mainstreamových médií – dennodenně krmeni.
Na rozdíl od většiny „oficiálních“ ekonomů, kteří vývoj po roce 1989 vnímají

jako celkově pozitivní, byť s drobnými, odstranitelnými vadami, se Ilona Švihlíková neobává nazývat věci pravými jmény a přímo říká, že jsme od samého počátku postupovali chybně: Česká republika se po roce 1989 začlenila do světové ekonomiky na bázi kolo¬nie a v koloniálním postavení zůstává dodnes. Octili jsme se na periferii, a to jak z hlediska ekonomického, tak i politického a myšlenkového.
Otázka, jestli to byla souhra okolností, záměr nebo důsledek naší naivity, politické hlouposti nebude asi nikdy jednoznačně zodpovězena.

Ilona Švihlíková naši výchozí situaci zasazuje do kontextu proměn ve světové ekonomice, která na konci osmdesátých let minulého století již procházela prohlubující se globalizací spojenou s nárůstem moci velkých nadnárodních korporací, vznikem tzv. globálních hodnotových řetězců a byla již poznamenána sílící financializací.
Do světové ekonomiky jsme se začali integrovat za situace, kdy se kapitalismus nalézal ve vážných problémech. Rozpad východního bloku přišel jako „záchrana“– kapitalismu umožnil, aby Velkou recesi odložil o dvacet let.
Česko¬slovensko, respektive později Česká republika, si vytvářelo svou transformační strategii v prostředí, které opanoval neoliberalismus, vtělený v tzv. Washingtonský konsenzus, jenž prosazoval liberalizaci coby lék na veškeré neduhy světa. Jak ovšem věděli již Němci v devatenáctém stoletím, liberalizace je nástrojem vítězů a je v rozporu s bytostnými zájmy zaostávajících zemí, které potřebují dohnat země ekonomicky silnější a vyspělejší.

Někdejší socialistické země se staly nejen novým vítaným odbytištěm, nýbrž i živou laboratoří, v níž se, za podpory místních elit, testovaly účinky receptů tržního fundamentalismu, jako je deregulace, samoúčelná privatizace, sázka na „láci“, tedy konkurenci cenou (která u nás byla navíc hned na počátku transformačního procesu povzbuzena masivními devalvacemi koruny), fiskální restrikce, nízké mzdy a nízká přidaná hodnota.
Pozdější příliv zahraničního kapitálu celkové nastavení nijak výrazně nezměnil, jedním ze zákonitých důsledků působení zahraničních korporací je totiž nejen masivní odliv zisků, ale i celkové prohlubování koloniálního postavení země, která se stává laciným sloužícím.
Koloniální postavení má bohužel i své politické a mezinárodní důsledky. Projevuje se v neschopnosti a neochotě elit vnímat, v jakém prostředí se Česko nachází a jaké jsou jeho strategické zájmy, jakož i neschopnosti klást si skutečně důležité otázky.

„Stali jsme se politickou periferií, která v zahraničněpolitické orientaci nemá dodnes definován národní zájem, protože jen v předklonu plní zájmy upadajícího hegemona. Náš myšlenkový obzor se redukuje na mechanické přebírání vzorů ze Západu… Energie se věnuje margináliím, protože Česká republika je mimo dění, mimo hlavní intelektuální debaty. Hlubší otázky se ani nekladou, protože v podtextu se tuší, že u nás se stejně řešit nebudou, respektive že k nám dojdou jako poslední. Politika se omezuje na nastavení dobré „operativy“, protože strategii už jsme dávno přenechali někomu jinému.“

Ilona Švihlíková ovšem nezůstává u popisu stavu a konstatování faktů a, jak sama uvádí, smyslem její knihy není „plakat nad rozlitým mlékem“. Nastiňuje vizi do budoucna, jakož i strategii, která nám může pomoci, abychom se z postavení kolonie vymanili.

Jak jsme se stali kolonií / Ilona Švihlíková / vydal Rybka Publisher, 2015 / http://www.rybkapub.cz

The post Ilona Švihlíková. Jak jsme se stali kolonií. Poučná kniha o Lisabonské smlouvě a katastrofálních důsledcích first appeared on Čítárny.

Ilona Švihlíková patří k těm sociálně myslícím ekonomům, kteří nejen jsou schopni popsat kořeny současné západní krize, ale nebojí se říci jaké vidí reálné východiska. Navíc Švihlíková je obdařena darem jasně, věcně a srozumitelně argumentovat ekonomický problém a uvést do širších souvislostí. Její kniha rozhodně stojí za několik přečtení.

Kniha zkoumá vazby mezi procesem globalizace a stále častějšími krizemi vrcholícími současnou hospodářskou recesí.
Jako zlom představuje 70. léta 20. století a následné tažení neoliberalismu. Analyzovány jsou hluboké změny ve světové ekonomice: nadvláda finančního sektoru, moc nadnárodních firem, nové podoby spekulace či vzestup skupiny BRIČ.
Autorka vychází ze systémové teorie a modelu tzv. Kondratěvových vln, s jejichž pomocí načrtává i několik různých scénářů možného budoucího vývoje.

„Ilona Švihlíková velmi zdařile charakterizuje současnou pochmurnou realitu světové ekonomiky a vyvrací falešný optimismus, že probíhající krize je jen jakýmsi pomíjivým krátkodobým jevem na cestě k prosperitě. Její práce nastoluje otázku, jakým způsobem se vymanit ze současného systému, jehož základním mechanismem přežití je krize a likvidace sociálních podmínek většiny obyvatel.“
Doc. Ing. Pavel Janíčko, CSc.,
ekonomický expert Českomoravské konfederace odborových svazů

„Interdisciplinární, inspirativní, fundovaný a potřebný systémový pohled na soudobé mnohorozměrné krize ve světle vývoje, rozporů a perspektiv globalizace… Autorka – čtivě a přístupně, leč profesionálně a vědecky seriózně – nastoluje celou řadu klíčových otázek. Zachová si přitom nezbytný a dostatečně kritický odstup a na rozdíl od řady jiných textů nikterak nezakrývá palčivé problémy spojené s fungováním soudobého globálního kapitalismu a prohlubující se všeobecnou krizí. Studii lze doporučit všem přemýšlivějším zájemcům o (nejen) ekonomické a politické dění…“
Doc. Ing. Pavel Sirůček, Ph.D.,
Vysoká škola ekonomická v Praze a Centrum strategických a teoretických studií

Ing. Ilona Švihlíková, Ph.D. (*1977) přednáší ekonomii na Vysoké škole mezinárodních a veřejných vztahů v Praze, kde vede Katedru politologie a společenských věd. Je spoluautorkou knih Energetická bezpečnost – geopolitické souvislosti (2008) a Energetická bezpečnost: reakce na krizi (2009).
{youtube}VvklFKd3TX4{/youtube}

Úvod knihy…

Globalizace patří k nejužívanějším slovům naší doby a někdy se může zdát, jako by byla zodpovědná za vše, co se děje: ať už je to migrace, ekologické katastrofy, rozvoj moderních technologií či finanční krize. Knih o tom, že díky globalizaci můžeme cestovat a že Francouz v Šanghaji poslouchá indickou hudbu a to je tedy ta globalizace, již bylo napsáno dost. Tato kniha ovšem taková nebude.

Globalizace se jako frekventovaný pojem objevuje na konci 80. let, v letech devadesátých pak nastává doslova záplava knih a článků, které se tomuto fenoménu věnují.
Mezi vědci se vedou spory nejen o tom, jak vlastně globalizaci defino- vat, ale i jak ji časově vymezit. Zatímco někteří se domnívají, že globalizace probíhá od počátku lidstva ve formě propojování jednotlivých civilizací, jiní zastávají názor, že o globalizaci je možné hovořit až s rozvojem velkých námořních objevů, mezi které řadí primárně objevení Ameriky Kryštofem Kolumbem. Stejně tak je obtížné shodnout se na definici: dotýká se globalizace jen obchodních a finančních toků, nebo veškerých sfér života včetně politické či kulturní? Kde je její počátek? Jsou to technologie? Je to vůbec přirozený jev, nebo se jedná o rozsáhlou konspiraci elit?

Autorka této práce bude používat pojem „globalizace“ pro jevy, které se udály ve světové ekonomice od 70. let 20. století. Jak ještě bude vysvětleno později, domnívám se, že právě v této době dochází k fundamentálnímu zlomu ve vývoji světového hospodářství, který pociťujeme dodnes, a pokud je neztotožníme s procesem globalizace, pak se bude jednat minimálně o jinou kvalitativní fázi tohoto procesu. Zároveň se právě v 70. letech objevuje pojem „globální problémy“ – pro problémy, které již není možné řešit v rámci jednoho národního státu.

Různé definice pojmu globalizace se soustřeďují často na jeden výsek, nejčastěji ekonomický. Mezinárodní měnový fond (MMF) tvrdí, že globa- lizace představuje „rostoucí ekonomickou vzájemnou závislost zemí ve světovém měřítku v důsledku rostoucího objemu a druhu přeshraničních transakcí zboží a služeb a toku mezinárodního kapitálu, jakož i rychlejšího šíření technologií.“

Významný český sociolog Jan Keller pak za globalizaci označuje
„komplexní proces technických, ekonomických, politických, sociálních a kulturních změn, jež se projevují zejména v posledních dvou desetiletích
20. století. Za jejich jádro považuje vytváření nové mocenské asymetrie, která je dána různými možnostmi mobility. Schopnost mobility zde vystupuje jako zdroj, jenž umožňuje přenášet negativní externality na vše, co zůstává prostorově vázáno. To má vážné důsledky především pro oblast sociálna a ekologie.“

Další definice často hovoří o zkracování vzdáleností a času, prosazová- ní globálních tendencí do veškerých sfér, od ekonomiky po kulturu apod. Navzdory velkému množství různých definic je možno vytipovat určité společné znaky, které má většina definic společných.

Globalizaci je možno chápat jako dynamický, ambivalentní proces, vyvolávající hluboké asymetrie na různých úrovních světové ekonomiky (i politiky). V jádru globalizace stojí propojení technologicko-ekonomického jádra. Toto jádro globalizace vyvolává tlaky, které se objevují v dalších subsystémech: v kulturním, politickém a v subsystému mezinárodních vztahů, jehož jsou mezinárodní ekonomické vztahy nedílnou součástí.

Pokud akceptujeme, že základními znaky globalizace jako procesu jsou dynamika a nelineární jevy, pak se tradiční postupy zkoumání jeví jako méně vhodné. V případě globalizace nelze používat newtonovské paradigma, které se domnívá, že celek je pouhou sumou částí, procesy mají jasnou kauzalitu (je jasná příčina a následek) a extrapolací minulých jevů se mů- žeme dostat k budoucnosti.

Jako přínosnější se pro zkoumání globalizace jeví systémový přístup, např. jeho moderní odnož, teorie chaosu. Systémový přístup vychází z představy, že svět má systémovou povahu: je souborem prvků, kdy změny v některých prvcích vyvolají změny v jiných. Celý systém vykazuje vlastnosti a chování, jež jsou odlišné od jeho částí. Většina systémů – včetně společnosti – se chová nelineárně.

Pro komplexní adaptivní systémy, které jsou základním stavebním kamenem teorie chaosu, jsou typické takové vlastnosti jako samo-uspo- řádávání a nové vlastnosti. Značí to otevřený systém, v němž se objevují noví aktéři, přičemž vazby mezi aktéry ovlivňují nejen je, ale celý systém mnoha nezamýšlenými důsledky. Síla malých událostí je dobře známa např. z meteorologie (tzv. butterfly effect). Komplexní adaptivní systémy jsou propojené (nested), dynamika systému vede k nerovnováhám – rovnováha je spíše výjimkou než pravidlem, jak tvrdilo newtonovské paradigma. Tyto charakteristiky sytému ale vedou k tomu, že není možné jasně předpovědět budoucnost, protože ta není pouze jedna (viz kapitola 6. Scénáře budoucího vývoje).

V souladu se systémovou teorií se tato kniha nesoustředí pouze na ana- lýzu jevů doprovázejících globalizaci, ale spíše na jejich vzájemné vazby a dynamiku vývoje. Chce tedy pomoci odhalit, jaké jsou vazby mezi sou- časnou globalizací a krizemi, v jakém dynamickém prostředí se pohybují zásadní aktéři globalizačního procesu a jak toto prostředí zpětně ovlivňují, jak na „výzvy“ globalizace reagují vybrané národní státy, včetně vazeb mezi nimi. V neposlední řadě chci naznačit, jakými dalšími směry se může současný vývoj, na základě procesů v předchozích etapách, dále ubírat, což demonstrují tzv. scénáře vývoje.

The post Ilona Švihlíková. Globalizace a krize jasně a srozumitelně first appeared on Čítárny.