Senátorka-právnička a spisovatelka Daniela Kovářová sestavila publikaci Svoboda projevu a po projevu, opatřila ji doslovem, úvodem a přiměla ke spolupráci autory, kterými jsou:
Benjamin Kuras, Jiří Čunek, Ondřej Dostál (vysokoškolský pedagog a právník), prof. Jan Jirák, Jordanka Jirásková, poslankyně Nina Nováková, senátor Tomáš Jirsa, poslanec Jiří Kobza, advokát a vysokoškolský pedagog Zdeněk Koudelka, Daniel Vávra, vysokoškolský pedagog Vlastimil Veselý, spisovatel Michal Semín a Ladislav Jakl. Celou knihu pak uzavírá reference o průzkumu ohledně svobody slova, kde se analyzuje mínění vybraného vzorku obyvatelstva mj. otázkami typu „vadí vám politická korektnost?“ a „kdo má podle vašeho názoru určovat, co je lež?“

Spisovatel Benjamin Kuras dumá ve svém příspěvku publikaci nad tím, na co svobodu slova potřebujeme, a připomíná, že jsou věci, o nichž se v civilizované společnosti nemluví. Jak dodává, Bible přímo nezakazuje lež, ale určitě „křivé svědectví proti sousedovi“, respektive jeho křivé nařčení. A co znamená „neber boží jméno nadarmo“? Jistě i to, že nemáme destruovat svobodu, i kdyby se to hodilo ve vyšším zájmu a ideologii.

Senátor Jiří Čunek napsal kapitolu Svoboda slova a odpovědnost ústavních činitelů. Úvodem vzpomíná, že ještě před dvaceti lety (anebo v roce 2000), bychom problém svobody slova neřešili. Sám vstupoval do politiky roku 1998 a toto téma mu tenkrát „ani nepřišlo na mysl“. Vše se však nebezpečně posunulo. A rovněž Jiří Čunek sahá v té souvislosti po Bibli. Otevři ústa za němého i práva postižených. Otevři ústa, suď spravedlivě a obhajuj věc chudého a nešťastného. Ví, kdy je třeba mluvit především.

Jordana Jirásková kritizuje web, který zde nechci jmenovat, ale který tvrdí, že je proti manipulaci. Jirásková připomíná, že kupříkladu Facebook není relevantním zdrojem informací, a vrací se k prezidentským volbám. Tvrdí, že ve třídách škol před nimi padalo konstatování „nikdo snad, děti, nevolí Babiše“.

Něco jako když pana Moravce nechali přednášet dětem o fungování Československé televize (gymnázium Na Zatlance v Praze to připustilo před několika lety). A Jordana Jirásková kritizuje tímtéž dechem jarní akci Markéty Pekarové a Jany Černochové v Základní škole v Roztokách, kde šlo o debatu Ženy v politice. Škola se distancovala od věci slovy, že „poskytla jen prostor“, a je asi faktem, že by totéž v případě Tomia Okamury neudělala.
„Největší bahenní platformou je sociální síť Twitter,“ míní bloggerka Jirásková. „Současný stav společnosti s tím koresponduje: oficiální účty na Twitteru mají vládní organizace, ministři i prezidenti.“

Poslankyně Nina Nováková hovoří ve svém příspěvku o Výchově ke svobodě projevu a mezigeneračním předávání hodnot. Učitel, publicista a vydavatel časopisu Te Deum Michal Semín přemýšlí nad tím, není-li cenzura víc projev slabosti než síly. „Tleskám maďarské vládě, že aktivistům neziskovek nedovolí přesvědčovat děti, že se narodily do špatného těla a že by měly proto změnit pohlaví.“

Herní vývojář Daniel Vávra ze Společnosti pro obranu svobody projevu je autorem stati Praktické příklady omezování svobody slova, kde – mimo jiné – vzpomíná, že byl roku 1967 předpovídán hladomor v roce 1975, a dle prognózy z roku 1966 měla ropa dojít do deseti let. Roku 1970 se tvrdilo, že budeme roku 1985 potřebovat plynové masky. Ne snad pro válku, ale z důvodu znečištění prostředí. Roku 1971 se hlásilo, že do roku 2020 přijde doba ledová. Roku 2004 otiskl důvěryhodný Guardin článek, podle něhož bude Británie do roku 2024 Sibiří. A politik Al Gore? V roce 2009 přesvědčivě tvrdil, že bude Arktida do devíti let bez ledu.

Člen Rady pro rozhlasové a televizní vysílání Ladislav Jakl se naváží do eurokomisařky Věry Jourové a její chuti „sebrat Muskovi řidičák“. Poté konstatuje, že dostává záplavu emailů, jejichž autoři ho jedním dechem chválí a druhým vyslovují názor, že si přihlášením se k Institutu Václava Klause koledují o ztrátu zaměstnání. Vnímá atmosféru ostrakizace a cejchování, ve které „lépe nenosit kůži na trh“ a opět nevybočovat z řady.

Jen okrajově do sborníku přispěli senátor Lumír Aschenbrenner z Plzně, Milan Kajínek z EpochTimes (kde roku 2020 uveřejnili zprávu, že je virus z laboratoře ve Wu-chanu umělý), Milena Kozumplíková („Green Deal musíme brát za danost, asi jako když české přísloví říká, že si musíš zvyknout i na šibenici.“), Martina Kociánová z Radio Svobodné universum, Ivo Polák, Martin Pangrác, aktivista Jan Šinágl a Roman Říha.

Kniha vznikla prostřednictvím semináře. Konal se – právě pod záštitou Daniely Kovářové – v Kolovratském paláci letos 23. května. Sama akci moderovala. Ač se semináře zúčastnili také Aleš Juchelka anebo Jana Bobošíková, právě v této publikaci zastoupeni svými příspěvky nejsou.

Prezidentka Unie rodinných advokátů – a svého času ministryně – Daniela Kovářová (*17. listopadu 1964)
měla italskou babičku (s příjmením Sebastiani). Na přelomu milénia byla v radě Mensy České republiky, je členkou Obce spisovatelů a napsala pětadvacet knih.
Nejen právních; jmenujme jen tituly Rétoriky (2008), Sbohem, cizinko (2012), Mrtvá z golfového hřiště (2015), Jak přežít krizi v rodině (2020), Smrt v justičním paláci (2016), Jak chovat muže (2018), Pivař a Blondýna (sic, 2020, s Ladislavem Jaklem, doslov Ivo Fencl).

Daniela Kovářová nepodporuje opatření na ochranu planety a zakázala by Grean Deal (plně souhlasím). Ani globální oteplování nepovažuje za dokázaný fakt.

Závěrem Svobody projevu a po projevu cituje filozofa Johna Stuarta Milla a úvodem vybírá z předmluvy ke klasické Farmé zvířat (1944):

„Obyčejní lidé pořád věří, že každý má právo na svůj názor, a tak jsou to literární a vědečtí intelektuálové, kteří měli být strážci svobody, ale začínají svobodou opovrhovat v teorii i v praxi.“

Jak bývalá ministryně spravedlnosti připomíná, demokracii nelze bránit totalitními metodami, i když je podobný názor opět často podporován. „Například mně už zrušili celou konferenci,“ zmiňuje. Dodává: „Jak mohou ve sněmovně všichni přítomní opět hlasovat pro?“

Sama odpovídá, jak bychom odpověděli nejspíš: „Aby měli klid. Jako kdysi.“

Svoboda projevu a po projevu. Sestavila a spoluautorkou je Daniela Kovářová. Vydal Zdeněk Rampas – Nová vlna. Praha 2023. 76 stran.

The post Svoboda projevu a po projevu. Daniela Kovářová za svobodu slova first appeared on Čítárny.

Laitmanova úvaha je jednoduchá: Pouze prostřednictvím jednoty a spojení můžeme vyřešit všechny naše problémy, ať už osobní nebo globální, a vytvořit tak lepší svět pro naše děti.

Víme, že demokracie pochází z řečtiny a znamená „vládu lidí“. Současný boj o moc v Americe ukazuje velmi jasně jednu věc: V Americe neexistuje žádná vláda. To znamená, že v Americe mohla existovat vláda lidí, i když krátká, ale když necháte lidi vládnout, dostanete tyranii. Nezáleží na tom, zda je tyranie vylíčena jako demokratická, předstírá, že odráží vůli lidí, nebo jak to ve skutečnosti je: represivní despotismus.

Problém demokracie není v tom, že by to byl špatný nápad. Svoboda, rovnost a spravedlnost pro všechny jsou ušlechtilé pojmy. Bohužel se to nemůže stát. Nikdy se to nestalo a nikdy se to nestane, dokud se nenaučíme hodnotám, které jsou nutné k tomu, abychom vůbec mohli mluvit o svobodě a rovnosti.

Protože nás to nikdy neučili, nikdy jsme neměli demokracii.
Měli jsme spoustu falešných, manipulativních vlád, které předstírají, že se starají o blaho lidí, zatímco ve skutečnosti dohlížejí na pokračování své vlastní kontroly. A protože jsme nikdy nebyli poučeni, jak, nebo dokonce proč bychom měli být všichni rovní a svobodní, vždy jsme nakonec podlehli své základní egoistické povaze a strhli demokratickou masku z tváře skutečné diktatury.

Jednoduše řečeno, demokracie rostou a padají, protože se neshodují s lidskou přirozeností.
Když je na společnost uvalena nepřirozená sociální struktura, společnost ji nakonec odmítne, ať je jakkoli ušlechtilá, a ustoupí své divoké povaze. Pokud chcete skutečně ušlechtilou společnost, která žije podle ušlechtilých principů, udělejte nejprve její obyvatele ušlechtilými a poté si sami vybudují ušlechtilou společnost, protože to bude jejich povahou.

Jeden pohled na to, co se dnes v Americe děje, vám ukazuje úroveň vzdělání pro ušlechtilost, kterou dnes mají Američané. Může to být bolestné přijmout, ale pokud nepřijmeme fakta, jak je budeme moci změnit?

Podívejme se například na to, co se dnes děje s prvním dodatkem. Existuje v Americe svoboda projevu?
Je každý povzbuzován nebo dokonce dovolen vyjádřit, co si opravdu myslí? Veřejná aréna je řízena pouličními gangy a online gangy a každý, kdo vystoupí z řady, je okamžitě narovnán nebo umlčen. A když nemáte svobodu projevu, nemáte rovnost, a tedy ani demokracii.

Pokud chcete vybudovat skutečnou demokracii, musíte vycházet z předpokladu, že existuje více než jeden názor.
Pokud existuje pouze jeden názor, i když je váš vlastní, měli byste vědět, že vaše společnost není demokratická. Jednotnost názorů by měla být vaším prvním varovným signálem. Žádní dva lidé nemají přesně stejný názor, a rozhodně ne celá země. Když je tedy slyšet pouze jeden hlas, je to standardně nedemokratická společnost.

Jakmile máte dva nebo více názorů, musíte vědět, jak s nimi souviset. Měli byste vědět, že názory lidí se liší, protože vidí realitu z různých perspektiv. Všichni se však dívají na stejnou realitu, což znamená, že všichni vidí pouze část obrazu a ne celou.

Takže každá část, kterou vyloučíte ze skupiny perspektiv, činí perspektivu každého deficitní, chybnou, částečnou, a proto nevhodnou pro správná rozhodnutí. Pouze tehdy, když jsou všechny různé pohledy oceněny a zahrnuty do rozhodovacího procesu, můžete dosáhnout výsledku, který prospívá celému kolektivu, a který je tedy udržitelný. Jinak jste povinni vytvořit další „demokracii“, jakou jsme viděli v celé historii, která je zde dnes a zítra pryč.

Z tohoto důvodu je pravidlem při budování udržitelné společnosti, založené na skutečné svobodě a rovnosti pro všechny, pěstování rozmanitosti názorů, odmítání umlčet jakýkoli hlas a budování společnosti, která zahrnuje všechny tyto rozdíly a jejíž členové cení si jednoty mezi nimi více než si váží svých vlastních názorů.

MICHAEL LAITMAN je globální myslitel žijící v Izraeli. Má doktorát z filozofie a kabaly a titul MS z lékařské biokybernetiky. Je plodným spisovatelem, který vydal více než 40 knih, které byly přeloženy do desítek jazyků. Je vyhledávaným řečníkem a mimo jiné napsal pro New York Times, The Jerusalem Post, Huffington Post, Corriere della Sera, Chicago Tribune, Miami Herald, The Globe, RAI TV a Bloomberg TV. .

www.michaellaitman.com

The post Je demokracie pouhým výplodem naší fantazie nebo je to iluzórní představa o fungování společnosti? first appeared on Čítárny.

Upřímně řečeno, přepadá mě pocit bezmoci, kdykoli mám pro poučení lidí, kteří nikdy žádnou nezažili, hovořit o revoluci. Podobají se – prominete-li mi to klišé – dítěti, jež neví, že plamen svíčky může způsobit bolest, dokud se nespálí. Já, moje generace, můj národ jsme nedobrovolně prodělali dvě revoluce, obě socialistické: jedna byla pravá, druhá levá varianta. Obě dohromady mě vyléčily z krátkozrakosti.

Když mi bylo čtrnáct, říkali nám ve škole, že jediná cesta k spravedlivé a šťastné společnosti vede přes socialistickou revoluci.
Kapitalismus je špatnost, liberalismus je podvod, demokracie je nesmysl a parlamentarismus znamená dekadenci. Tohle nás učil náš tehdejší ministr školství a osvěty, nebožtík pan Emanuel Moravec, a pak poslal svého syna bojovat za evropský socialismus s SS divizí „Hermann Göring“. Syna po válce pověsili a pan ministr, abych užil správného revolučního jazyka, se s pomocí pistole sám fyzicky zlikvidoval.

Když mi bylo jednadvacet, říkali nám na Universitě Karlově, že jediná cesta k spravedlivé a šťastné společnosti vede přes socialistickou revoluci.
Kapitalismus je špatnost, liberalismus je podvod, demokracie je nesmysl a parlamentarismus znamená dekadenci. Tohle nás učil náš tehdejší profesor filosofie, nebožtík pan Arnošt Kolman. Pak vyvdal napůl ruskou dceru za českého komunistu, ten se přidal k Alexandru Dubčekovi a nakonec utekl do Švédska. Profesor Kolman, jeden z posledních původních bolševiků z roku 1917 a osobní přítel Leninův, ho následoval a ve Švédsku roku 1980 zemřel. Před smrtí vrátil stranickou legitimaci Brežněvovi s veřejným prohlášením, že Sovětský svaz zradil socialistickou revoluci.

V roce 1981 mě všemožní lidé, trpící adlerovskými a rankovskými komplexy, ujišťují, že jediná cesta k spravedlivé a šťastné společnosti vede přes socialistickou revoluci.
Kapitalismus je špatnost, liberalismus je podvod, demokracie je nesmysl a parlamentarismus znamená dekadenci. To mě dialekticky přivádí k podezření, že kapitalismus je patrně dobrá věc, liberalismus má možná pravdu, demokracie je asi pravdě nejblíž a parlamentarismus je statný gentleman vyzařující moudrost zralého věku.

V našem století se strhlo pěkných pár revolucí, většinou komunistických, některé byly fašistické, jiné nacionalistické a náboženské.
Poslední slovo o nich o všech napsal Joseph Conrad v roce 1911 v románu Západu na očích (Under Western Eyes):

„…ve skutečné revoluci – ne při prosté změně vládní moci nebo při pouhé ústavní reformě – ve skutečné revoluci nestanou na předních místech nejlepší lidé. Nejdřív padne násilná revoluce do rukou úzkoprsých fanatiků a tyranských pokrytců. Pak se dostanou k lizu domýšliví intelektuální bankrotáři doby. To jsou náčelníci a vůdci. Všimněte si, že prosté lumpy jsem vynechal. Lidé zásadoví a spravedliví, lidé ušlechtilých a humánních povah, lidé nesobečtí a inteligentní hnutí někdy uvedou v život – ale vymkne se jim z rukou. Nestanou se vůdci revoluce. Stanou se jejími oběťmi: oběťmi znechucení, rozčarování – často výčitek svědomí. Groteskně zrazené naděje, zkarikované ideály – taková je definice úspěšné revoluce. V každé revoluci najdete srdce zlomená takovýmito úspěchy.“

Lze k této pronikavé analýze něco dodat? Zdá se mi, že se na jednotlivé případy hodí perfektně.
Vzpomeňte si třeba na bratry Strassery, na ty nadšené německé socialisty: jednoho zlikvidovala jeho vlastní dělnická strana, druhý musel utéct nejdřív do kapitalistického Československa a odtud do liberální Anglie. Jejich hnutí padlo do rukou typického „intelektuálního bankrotáře doby“, neúspěšného malíře jménem Adolf Hitler.
Nebo si připomeňte Borise Pilňaka, zlikvidovaného, zatímco úhořovití a smrtonosní vědečtí byrokrati, které v novele Ukradený měsíc tak dobře popsal, vždy pohotoví likvidovat ostatní, aby si pomohli ke kariéře, pomáhali si ke kariéře a zanechávali za sebou stopu z lidských lebek.
Pomyslete na nedobrovolné dobrovolníky z Kuby, umírající s údivem ve tváři v cizích zemích, kde nemají právo být a kde zabíjejí černé bojovníky, kteří tam po leta bojovali proti koloniální moci.
Vzpomeňme si na německé komunisty, co po nacistické Machtübernahme uprchli do Moskvy a potom je, se srdci zlomenými, vydali zpátky do rukou gestapa, protože slovo dané Hitlerovi Stalin výjimečně dodržel; pokud to byli Židé, zlikvidovali je hned, pokud nebyli, poslali je do Mauthausenu a Ravensbrücku. Je to všechno prastará historie. Revoluce – prominete-li mi zase jedno klišé – si ráda pochutnává na vlastních dětech. Anebo jestli vám klišé vadí, řeknu to takhle: revoluce je lidožrout.

Odhaduje se, že násilné komunistické revoluce v našem století pozřely asi sto miliónů lidí – mužů, žen a dětí. A co se takovou opulentní hostinou získalo? V podstatě dvě věci, jež obě předpověděli tzv. klasikové marxismu-leninismu: stát, který odumřel, a Nový Socialistický Člověk.

Stát skutečně odumřel – změnil se v něco na způsob mafie.
V dokonale propolicajtovaný režim. „Myšlenkový“ zločin, většinou lidí pokládaný za pouhý morbidní žert George Orwella už beztak umírajícího na tuberkulózu, se stal skutečností v dnešním „skutečně existujícím socialismu“, jak svůj status quo pokřtili Stalinovi dědici v československé komunistické straně. Hmotná úroveň života je v těchhle porevolučních policejních státech vždy nižší, někde mnohem nižší než ve vyvinutých západních demokraciích.

Ale Nový Člověk se tam vskutku objevil. Jak ho předpověděli.
Ne doslova, jak ho předpověděli. Kdo to vlastně je? Je to inteligentní tvor, ochotný – někdy aby prostě zůstal naživu, někdy aby si udržel hmotnou životní úroveň – zříct se jediných kvalit, jež ho odlišují od ostatních živočichů: své inteligence a morálního povědomí, své schopnosti svobodně myslet a otevřeně své myšlenky vyjadřovat. Připodobnil se trojici opiček, jejichž sošky najdete ve vetešnictvích: jedna si rukou přikrývá oči, druhá uši a třetí tlamu. Nový Socialistický Člověk se vlastně stal novou Trojicí porevoluční éry.

Proto sdílím Camusovo podezření, že v konečné analýze je třeba dát přednost kapitalistické demokracii před režimy, jež stvořily násilné revoluce. Musím taky souhlasit s Leninem, že ti, kdož i po všech těch souostrovích Gulag (a po Grand Guignolu předvedeném polskou kompartají, vyzývající Solidaritu, aby držela hubu, nebo jinak bude polský národ zničen – a hádejte, kdo jej zničí?) pořád věří v násilné revoluce, jsou „užiteční idioti“.

Na obranu „revolučního“ násilí uvádějí někdy takoví duševně zaostalí lidé na Západě, že kapitalismus se provinil podobnými zločiny.
Většina takových zločinů byla, pravda, spáchána v minulosti, někdy ve velice vzdálené minulosti, ale občas se páchají i dnes, zejména v tzv. třetím světě. Jenomže ospravedlňovat zločiny jenom tím, že se jich dopustili nebo dopouštějí i jiní, je mírně řečeno nevhodné. Dávat rozhřešení komunistické inkvizici obviněním katolické církve, že přesně stejně si počínala v dobách Temna, rovná se přiznávat, že komunismus je návrat do dob Temna. Zatracovat generála Pinocheta, že mučí své politické vězně, a potom vyhandlovat své vlastní politické vězně právě propuštěné z psychiatrických klinik-vězení za vězně generála Pinocheta je – řekněme – černý humor.

Znamená to snad, že odmítám každou násilnou revoluci kdekoliv, bez ohledu na místní okolnosti?
Ve svém životě jsem viděl příliš mnoho zoufalství, abych byl k něčemu takovému slepý. Nevěřím pouze ve dvě věci.
1. Předně si nemyslím, že násilnému povstání, vyprovokovanému „dlouhotrvajícími zločiny a usurpacemi moci, směřujícími stále k stejnému cíli a prozrazujícími záměr uvrhnout člověka pod absolutní despocii“, se má říkat revoluce. Protože když taková „revoluce“ později vede k dalším „dlouhotrvajícím zlořádům a usurpacím moci“ a lidé proti ní povstanou, muselo by se – aby to bylo jazykově správné – takovému povstání říkat kontrarevoluce. V naší společnosti však tenhle výraz nabyl pejorativního významu, který si nezaslouží.
2. Za druhé: nevěřím, že nějaká násilná revoluce, v níž se uplatňují komunisti nebo fašisti, může kdy být úspěšná, krom ovšem, jak jsem to svrchu citoval, v conradovském stylu. Protože, krátce a dobře, nedůvěřuju autoritářským ideologiím. Každá revoluce probíhající za spoluúčasti komunistů nebo fašistů musí nutně vyústit v diktaturu a nakonec většinou ve stát zcela nezakrytě ovládaný policií. Ani fašisti, ani komunisti se nikdy nesmíří s demokracií, neboť jejich konečným cílem, ať už mu říkají Führerprinzip, nebo diktatura proletariátu, je přesně ta „absolutní despocie“, o níž hovořil Thomas Jefferson.

Partnery v revolučním úsilí snášejí jen tak dlouho, dokud je pro porážku existující moci potřebují – ne snad že by všichni komunisti a fašisti byli zgruntu zlí lidé, ale protože jsou to disciplinovaní přívrženci ideologií, jež jim poroučejí chovat se tak, jak se chovají a jak k tomu nabádá Hitler nebo Lenin.
Fašisti jsou v tomhle ohledu upřímnější: říkají otevřeně – aspoň nacisti to říkali –, že demokracie je blbost. Lenin byl stejně upřímný ve svých mystičtějších chvílích; jinak používají komunisti newspeaku. A jakmile dostatečně posílí svou moc, zničí demokracii stejně efektivně jako fašisti. Obyčejně ještě efektivněji.

Tohle všechno je možná poněkud příliš obecně řečeno, a protože individualističtí Anglosasové obvykle vyžadují konkrétní, individuální příklady, pokusím se vám nějaké předložit.

V Kanadě žije starý universitní profesor jménem Vladimír Krajina.
Přednáší na Universitě Britské Kolumbie ve Vancouveru a je to vynikající botanik, jenž od kanadské vlády obdržel nejvyšší uznání za práci pro zachování kanadské flóry.
Jenže za druhé světové války byl Krajina taky jedním z nejstatečnějších bojovníků proti nacismu. Měl krátkovlnnou vysílačku, přes niž český odboj vysílal životně důležitá sdělení do Londýna: informace shromážděné členy české resistence ve zbrojním průmyslu, „našimi lidmi“ v protektorátní byrokracii, kteří měli přístup k nacistickým státním tajemstvím, a špióny britské Intelligence Service, jako byl proslulý A-54. Gestapo přirozeně po profesoru Krajinovi šlo. Několik let musel tajně přecházet z úkrytu do úkrytu a zanechával za sebou krvavou stopu gestapáků zastřelených jeho spolubojovníky i lidí, kteří mu poskytli úkryt, a gestapo je pak chytlo a zastřelilo.
Po válce se Krajina stal poslancem Československé strany národně socialistické, ale v té funkci setrval jenom něco přes dva roky. Ihned po komunistickém puči v roce 1948 se musel znovu skrývat a nakonec ze země uprchnout.
Proč? Protože komunisti mu nikdy nezapomněli, jak české podzemní organizace za nacismu varoval před spoluprací s komunisty. A měl pravdu. Nebyl jediný, kdo musel prchat. Stovky jiných účastníků protinacistického odboje postavili komunisti před nutnost utéct ze země a ti, kdož utéct nechtěli nebo nemohli, skončili buď na šibenici, nebo v koncentrácích, anebo, pokud měli štěstí, u lopaty. Mezi nimi taky mnoho českých letců RAF, hrdinů bitvy o Anglii. Stejná historie se opakovala v jiných středoa východoevropských státech. Opakuje se dnes na Kubě, ve Vietnamu, v Angole. Nejnověji v Nikaragui.

V nedávném článku v The New York Review of Books vypráví V. S. Naipaul o svých zkušenostech z revolučního Íránu.
Setkal se tam se studentem-komunistou, jenž mu ukázal snímky svých soudruhů, které právě popravuje Islámská revoluční garda, a pak se mu svěřil s láskou ke Stalinovi: „Miluju ho. Byl to jeden z největších revolucionářů. […] My v Íránu musíme udělat přesně to, co on udělal v Rusku. Musíme taky zabíjet a zabíjet. Hodně zabíjet […], musíme zabít všechny buržousty.“ A proč? Snad aby vznikl nějaký brežněvovský Írán? Aby z Íránu mohli poslat desetitisíce nových zákazníků do sibiřského Gulagu? Jenže na buržoustech zřejmě nezáleží. Byli užiteční, když bojovali proti šachovi, jako byli k užitku kadeti a eseři v roce 1917, když svrhli carskou moc. Teď už jich není zapotřebí. Stali se z nich „fašisti“, stejně jako z barcelonských anarchistů pošpiněných slovníkem newspeaku v komunistickém tisku, jak o tom píše Orwell v Poctě Katalánsku (Homage to Catalonia). Proměnili se v nelidi. James Jones jednou řekl: „…je tak snadné zabíjet skutečné lidi jménem té nebo oné zatracené ideologie; jakmile si je nějaký zabiják dokáže vyabstrahovat do symbolů, nemusí mít pocit viny za to, že je zabil, protože to už nejsou skuteční lidé.“ Židé v Auschwitzu, zekové v Gulagu, buržousti v komunistickém Íránu. Symboly, ne už lidé. Revoluzionsfutter.

Když Angela Davisová seděla ve vězení, navázal s ní kontakt český socialistický politik Jiří Pelikán, bývalý komunista a dnes člen Evropského parlamentu za Italskou socialistickou stranu, a přes jednu americkou komunistku se jí dotázal, jestli by podepsala protest proti věznění řady komunistů v Praze.
Souhlasila, ale teprve až se dostane z vězení; jinak prý by to mohlo ovlivnit výsledek procesu. Sotva ji osvobodili, vzkázala po sekretářce, že samozřejmě bude bojovat za propuštění politických vězňů všude na světě, ovšem s výjimkou socialistických států. Každý, kdo sedí v socialistickém kriminálu, musí být proti socialismu, a proto si zaslouží být, kde je. Všichni ptáci létají. Pštros je pták. Pštros tedy létá.
Tolik o profesorce filosofie Anděle Davisové.

Tolik, pokud jde o konkrétní příklady. Albert Camus si ve svých Sešitech zaznamenal rozhovor, který měl s jedním ze svých komunistických spolubojovníků v dobách protinacistického boje: „Poslyšte, Tare, skutečný problém je v tomhle: ať se stane cokoli, já vás vždycky budu hájit proti puškám popravčí čety. Zato vy budete muset souhlasit, aby mě zastřelili.“

Evelyn Waugh, jemuž, přiznávám se, dávám přednost před všemi ostatními moderními britskými spisovateli, řekl v interview s Julianem Jebbem:
„Umělec musí být reakcionář. Musí se postavit proti duchu doby a neplácat se na okraji obecného proudu; musí se postarat aspoň o trochu opozice.“
Všechno, co jsem poznal o násilných revolucích, ať už z knih nebo z osobní zkušenosti, mě přesvědčuje, že Waugh má pravdu.
Tohle je moje troška opozice.

Přednáška na konferenci o lidských právech v Torontu na podzim 1982.
Publikováno anglicky pod názvem A Revolution Is Usually the Worst Solution ve sborníku The Writer and Human Rights (Ed. The Toronto Arts Group for Human Rights. Toronto, Lester & Orpen Dennys 1983)

The post Josef Škvorecký. Revoluce je obyčejně to nejhorší řešení first appeared on Čítárny.