Jan Werich (*6. 2. 1905 – †31. 10. 1980) o svobodě, myšlení, vzdělávaní, T.G. Masarykovi a otrocích. Nikdo si nesmí myslet, že je víc než ten druhý. Pokud někdo ale má dispozice větší než druzí, pak je má proto, aby pomohl těm, kteří se nenarodili jako géniové… ono totiž každý má ve společnosti svoje poslání…

V pořadu Škutiny z roku 1968 s knihou Jana Masaryka (Jan Masaryk / * 14. 9. 1886, † 10. 3. 1948)

Jan Werich: Lekce svobody / Přepis záznamu, rozhovor s Vladimírem Škutinou v roce 1968)

Werich: „V obsahu slov člověk nenajde odpověď a radu na takovou situaci, v které jsme, ale stala se věc podivná. Já dostávám dopisy. A jeden ten dopis byl velice tlustý. Protože jsem člověk zvědavý, tak jsem tu tlustou obálku otevřel první a tam byla tahle knížka (ukazuje V. Škutinovi knížku). Poslal mi ji kdosi, koho ani osobně neznám z Hradce Králové. Já jsem ji otevřel, tu knížku a začal jsem číst. A najednou mě napadlo, že toto je vlastně vzkaz. To je vzkaz od jednoho velikého vlastence, který svému vlastenectví obětoval život. Já bych ten vzkaz rád vyřídil“, a rozevřel knížku.

„A začnu číst třeba tady“:

„To máte tak“, píše. „ono je dobře, že jsou mezi národy sloni a poníci. A je dobře, když ti mrňousci dostanou čas od času „na frak“, když zapomenou třeba, že musej do houfu. Jenže při tom nikdy nesmí „zařvat“ žádný z těch malých, jak se lidově říká. Protože mrňouskové mají zrovna tak nesmrtelnou duši, jako ti velcí. S tatou jsme často mluvili o malých národech.“

„S tatou, pane Škutino. Víte, kdo to byl tata?“

Škutina: „Pan prezident Masaryk.“

Werich: „Ano, T. G. M. A toto říká jeho vtipný syn Jan“, a pokračuje v četbě: „S tatou jsme často mluvili o malých národech. Já byl ovšem skeptik ve famílii. Starý pán nikdy nepřestal věřit, že mrňouskové mají na světě zrovna tak své poslání, jako ti velcí. A když někdo „zahodil flintu do žita“ jenom proto, že se narodil jako Čech nebo Slovák, ne jako Rus nebo Američan, tata se vždycky rozčílil. Takovým lidem říkal vul.
On rozlišoval mezi vůl s kroužkem a vul bez kroužku. Ti bez kroužku byli podle něj nebezpečnější.
Ale v jedné věci jsme se neshodli. On věřil, že malé národy, třeba jako my Češi, by měly být mosty mezi těmi velkými. Mně se tahle myšlenka nikdy moc nezamlouvala. Po mostech se šlape. Ale v tom jsem souhlasil se starým pánem, že člověk může být zrovna tak hrdý na to, že se narodil v Praze anebo v Bratislavě, stejně jako kdyby se byl narodil v Moskvě nebo Washnigtonu.
A taky jsem souhlasil s tím, že máme ve světě na trh nosit výsledky našeho politického myšlení a vyložit je pěkně vedle zboží z Washingtonu. Z Paříže, z Londýna, z Moskvy, a že se sice mrňouskové mohou moc věcem naučit od těch velkých, ale taky je můžou lecčemu naučit. No to se ví, že se máme učit od těch velkých, ale ne se po nich opičit a papouškovat.

Národ, ať je malý anebo velký, nesmí nikdy ztratit svou původnost. Jinak by přestal být národem. S Karlem Čapkem jsme si taky mockrát povídali o malých národech a o těch velkých velikých básních a veliký zahradník před Hospodinem. Karel Čapek. Jednou, když jsme zase takhle mluvili, von povídá: „Podívej se tamhle na ten strom. Jsou na něm veliké větve a malé větve. A ty velké podpírají ty malé. A jde z nich míza do těch malých. A neberou těm malým větvím mízu. Takhle by se měly chovat velmoce k malým národům“, povídal ještě Čapek.

No. Člověk může věřit buď na násilí anebo na ideu. Ale když věříte, že člověk je opravdu, jak nás učili ve škole, homo sapiens, a že velikost se nesmí měřit podle toho kolik kdo má tanků a kanónů, ale podle toho, jak původně a jak hluboce umí myslet, tak vám můžu dát tisíc příkladů, které dokazují, že se velké myšlenky můžou narodit zrovna tak dobře v poslední české nebo slovenské vesnici, jako v nějaké té metropoli s miliony obyvatel. A von pak říká dál: „Vy víte, že jsem neroztrhal moc podrážek cestou do kostela a kalhoty nemám na kolenou moc prošoupané od klečení.

Ale na jedno jsem vždycky věřil, že nás „Pánbu“ udělal všechny stejné. Jeden je bílý a druhý černý, jeden je krásný, jako vy a já (prohodí směrem ke Škutinovi) anebo poďobanej od neštovic. Ale všem je nám zima, když venku mrzne a všichni se potíme, když praží slunce. A všichni musíme dýchat, abychom se neudusili. A všechny nás nakonec odvezou, no. Jsme smrtelní i nesmrtelní? Ale pro tohle nesmíme jeden z druhého dělat otroka. Pro tohle každý, ať jeho táta byl prezident nebo dráteník, musí mít stejnou příležitost žít plný život.

Nikdo si nikdy nesmí myslet, že je něco víc nebo lepšího než ten druhý. Možná, že toho má víc v makovici, možná, že nosí lepší košili, možná, že má fortelnější ruce, možná, že má větší bicepsy. Ale tohle všechno ho jenom zavazuje, jenom zavazuje, aby toho udělal tím víc, tím víc pro ty s menšími bicepsy a s horší košilí. Jenomže tomuhle můžou věřit a rozumět jenom ti lidi, kteří mají rádi lidi. Mít rád lidi a milovat lidi, to je to celé tajemství a jediný recept na štěstí.
A to platí pro všechny. Pro mě, pro vás, a pro Stalina, a pro Trumana, pro celý svět.“

„Já nevím, snad by se mohla dodat ještě tadyhle jedna zajímavá myšlenka.“

„Někdy si myslím, že jsme udělali velikou chybu, když jsme nechali o svobodě mluvit jen básníky a táborové řečníky. Básníci nedefinují věci moc přesně. A už vůbec nedefinují věci jasně táboroví řečníci. O svobodě jsme měli nechat mluvit učitele. Děti se měli učit o svobodě ve škole. Docela vědecky, tak, jako se učili číst a psát a počítat. A měl to být povinný předmět. Náramně povinný! Každý den!

A měli jsme je učit, že svoboda není jenom takové to láska – páska a vlasť – masť, že to není jenom básnické volání po křídlech. Měli jsme je učit, jaký je rozdíl mezi skutečnou svobodou a anarchií. Jak svobodu je vždycky třeba spojit s kázní. Jak každý může dělat, co chce jen, pokud při tom nešlape sousedovi na kuří oko. Jenže s lidma je těžko. Dovedou si věci vážit plně, jen když je na chvilku ztratili. To platí o svobodě, zrovna tak, jako o všem ostatním. Dokud vám někdo nestojí za zády a nepoloží vám revolver mezi lopatky a nediktuje vám, co máte psát a říkat a učit, tak nevíte opravdu, jaká je to veliká věc, když smíte psát a říkat a učit, čemu sám věříte.“

Werich: „A to je ten vzkaz.“

Škutina: „Tak vám děkuji za tento vzkaz, za tuto lekci svobody.“

The post Jan Werich a lekce svobody z knihy Jana Masaryka o svobodě psát, říkat a učit, čemu sám věříte first appeared on Čítárny.

Každá pohádka je nadčasová. Tato je o člověku, který si myslí, že je nadčlověk a může úplně všechno. A když ke svému uzdravení potřebuje slunce, ukradne ho a lidem nechá TEMNO.
Symbolická pohádka Jiřího Wolkera o slunci-svobodě, kterou si necháme vzít, když necháme o našich životech rozhodovat psychopaty. Cesta bez slunce je cesta do dobrovolného otroctví, protože slunce mohou lidem ukrást jen tehdy, když si ho ukrást nechají.

Pohádky / Jiří Wolker / ilustrace: Adolf Hoffmeister / SNDK, 1964
Film podle pohádky vytvořil a režíroval Zdeněk Miler v roce 1948.

Bohatý a mocný muž onemocní a k uzdravení potřebuje světlo, slunce. Stovky jeho dělníků postaví na kopci za městem stavbu, do které milionář ukryje slunce, aby svítilo jen jemu. Budova však taje a praskne pod obrovským žárem. Slunce se odkutálí pryč a malinká holčička jej svým vláčkem dopraví zpět na oblohu

Na světě žil jeden ohromný milionář. Stalo se, že shromáždil ve svých rukou všechno bohatství zemské. Nebylo nic, čeho by si nemohl popřáti. Bydlil v nejkrásnějším zámku a všichni lidé mu sloužili.
Ale ubohý milionář byl nemocen. Jeho nemoc nebyla ani tak zlá jako odporná. Po celém těle rostly mu hnusné žluté vředy, které přes den mokvaly a v noci děsně pálily. Byla to škaredá nemoc, – tak škaredá, že až sám milionář se za ni styděl a proto hleděl ji ukrýti do šatů z jemných látek a do postelí s hedvábnými poduškami.
Jeho jmění ustavičně rostlo, ale jeho nemoc rostla také. Byla obava, že vyrážka zastihne oči. Toho se boháč nejvíce bál. Mohl-li dobře zakrýti všechna místa na svém těle, – toto bylo jediné, které musilo zůstati nepřikryto, chtěl-li žíti, vládnouti a vydělávati.
Nemocný milionář rozhodl se, že si zavolá lékaře. Doposud se žádného neptal na radu, ba žádného k sobě ani nepřipustil, neboť nechtěl, aby se někdo dověděl, jak je ubohý ve své podstatě. Obával se, aby lidé, kteří mu záviděli jeho ohromné štěstí, – nezaradovali se nad jeho nemocí a necítili se šťastnější než on. Usuzovalť, že maje nejvíce peněz, musí mít i nejvíce štěstí. Ostatní lidé tak usuzovali také, vzhlížejíce na jeho krásné šaty, automobily a pohodlí.
I zavolal si nejlepšího lékaře a řekl mu: “Pane lékaři, – prohlédněte mě dobře a poraďte, co mám dělat, abych se uzdravil. Moje nemoc je tak odporná, že se o ní nesmí nikdo dovědět. Proto zajisté prominete, když vás po vaší lékařské prohlídce dám popraviti. Nevěřím žádnému člověku, – tím méně lidskému jazyku. Historie o králi Midasovi naučila mě býti důslednějším než on. Ostatně vaší ženě bude vyplácena přiměřeně vysoká pense z mých pokladen a vaše děti vystudují na mé útraty.”
Lékař zpozoroval, že udeřila jeho poslední hodina. Neboť smrtící síla tohoto muže byla ohromná.
“Mé životní síly kvapem prchají,” pravil dále milionář. “Jednejte rychle!”
Svlékl se a stanul před ním nahý, podobaje se zpola rozmačkané housence a zpola vykotlanému zubu.
Lékaře zachvátil hnus. Jak k tomu přijdu, myslil si, abych byl k vůli jeho vředům zabit, – já, který jsem docela zdravý. Každý člověk má moc usmrtiti druhého člověka. Má-li ji on, – budu ji mít i já. Dobrá, – poradím mu lék, který mu přijde zatraceně draho.
“Milostivý pane,” řekl, “znám lék pro vaši chorobu. Je tím lepší, že jedině vy si jej můžete opatřiti. Vy potřebujete slunce. Ale ne jen trochu, kterou dostávají almužnou ostatní, – vy potřebujete slunce celé. Máte ohromné jmění a myslím, že i slunce můžete za ně snésti s nebeské báně do svého paláce. Když se s ním sám na nějaký čas uzavřete, když sám budete zblízka účasten jeho blahodárné dobroty, – vyjdete ze sluneční lázně nejen úplně zdráv, ale i nesmrtelný. Je to jediný lék, který vám mohu doporučiti. Neboť na vás se sešla choroba celého světa. Slunce pak je zdraví celého světa.”
Milionář lékaři uvěřil. Jak by neuvěřil člověku, který byl krok před smrtí. Jenom se ještě otázal:
“Nevíte, jak může být slunce drahé?”
“Slunce je drahé všem lidem. Možná, že jednomu je lacinější.”
Když lékař domluvil, byl odveden a popraven. Vdově byl doručen šek na slušnou sumu, sirotkům zánovní školní knihy, dvě zcela zachovalá pravítka z kanceláří milionářových a pouzdro na držátka s nápisem:
Uč se, synu, moudrým býti!
Milionář zatím přemýšlel, jak sundati co nejlaciněji slunce.
Dal zbudovati ohromná lešení. Sta inženýrů vystavěla velkolepý jeřáb. Stavitelé pracovali na plánech budovy, do níž mělo býti sneseno slunce a uzavřeno s milionářem a jeho vředy.
Miliony dělníků ze všech zemí světa mlátily kladivy; ne proto, aby sundali slunéčko, ale aby uživili ženu a děti.
Jedné noci, která byla temnější než zatvrzelé srdce, – sundali lidé milionářovi slunce s oblohy, spustili je do ohromné budovy a uzavřeli železobetonovými zdmi s ocelovými pláty.
Ani jeden paprsek neunikal.
Na světě byla tma a milionář se radoval, že se mu vše povedlo. Potmě ani Bůh nepozná, myslil si, – že slunce je pryč. Já zatím stanu se nesmrtelný, – a kdo mi potom co může! Nezůstane jen při slunci! Odnesu i všechny hvězdy a přidám je do svých pokladů. Budou moje, jako jsou moje cenné papíry, uložené v bance “Ego”. Brzy se stane, že nebude nic, co by nebylo mým. Koupím si i Pána Boha a udělám ho svým tajemníkem. Budu mladý, krásný, nesmrtelný a nejbohatší. Kdo mi odolá? Mohu znásilnit zemi jako ženu a ona bude ráda, že je znásilněna, – neboť ženy mají rády silné a neurvalé muže. Hip-hip!
Zatím lidé se probouzeli ze sna. Tuze se divili, že slunce už nesvítí. Na nebi trčela jen veliká, červená rána, kterou hasiči a natěrači marně se snažili uhasit anebo zastřít. Lidé se shlukovali a křičeli:
“Kde je slunce? Kdo nám sebral slunce?”
Strážníci s elektrickými svítilnami dělali pořádek. Byla to těžká práce! Lidé byli jako bezhlaví a marně bys je byl napomínal k tichosti anebo k rozchodu.
Milionář dal rozsvítit všecka světla. Sto tisíc lustrů plálo na nárožích, v kavárnách, barech a kabaretech. Na předměstí svítily tři smutné lucerny a na dědinách vytahovali ze zpráchnivělých truhlic hromničky a dívali se uděšeně na sebe.
Nastal zmatek, který podporovali černí netopýři, kteří přilétali neznámo odkud.
Nevěstky na ulicích byly už umdlelé, neboť noc trvala příliš dlouho.
Milionář počítal: až se uzdravím, budu vyrábět ze slunce sirky “Helios”, mast na spáleniny “Slunín” a vše, co se dá. Šikovný člověk může lehko zbohatnout. Jak jsem rád, že na to nepřišel nikdo přede mnou.
Ale lidé ve městech byli víc a více zmateni. Naráželi na sebe jako poplašený dobytek.
Proto dal milionář vylepiti plakáty a sepsati úvodníky do novin.
KONEČNĚ TMA!
ODVĚKÝ NEPŘÍTEL ZDOLÁN
NEJVELKOLEPĚJŠÍ DŮKAZ LIDSKÉ
OBĚTAVOSTI
Již od počátku světa byli lidé trýzněni největším tyranem, jaký kdy byl stvořen, – sluncem. Jeho krutou tyranii na svých bedrech snášel nejvíce ze všech stavů stav lidí pracujících, kterýchžto miliony padaly zasaženy při práci jeho zhoubnými paprsky. Lékařsky je zjištěno a statisticky dokázáno, že plných 100% lidí, kteří se pod sluncem narodili, též pod ním zemřeli. Této krutovládě byl učiněn konec. Známý lidumil pan Poslední Milionář (- kdo by si nevzpomněl na jeho vzácnou ochotu, s kterou zabezpečil ženu a dítky tragicky zemřelého lékaře X!) dal je na vlastní náklad sundati s nebe. Práce se dík jeho nadlidské obětavosti zdařila a slunce zmizelo se světa.
Nehynoucí památka je mu zajištěna.
Žádejte prospekty!
Ti, – kdož měli světlo, – tak si to přečtíi a uklidnili se, – ti, kdož je neměli, – zůstali neklidní dál. Mnoho babiček (ty, co už byly dvacet let slepé) říkalo: přijde konec světa.
Běda milenci, – který ve tmě ztratil svou lásku. Už ji nenašel.
Zatím boháč, odstraniv všechno své služebnictvo, odešel ke slunci. Když vešel do ohromné budovy, přepevně zamkl, přesvědčiv se ještě, zda stráže s revolvery a bajonety hlídají dobře všechny vchody. Klíč nechal v dírce, aby se nikdo nemohl dívat. Potom počal se svlékati.
Slunce pálilo.
Jak to nebesky hřeje, myslil si milionář. Veliká síla do mne vstupuje. Vše nezdravé bude spáleno a přetaveno v čistý kov. Vyjdu jako mladý bůh. Tolika lidem dávalo slunce štěstí a zdraví. Na mně je, abych bral toho součet, když ostatní všechny jsem odstranil. Oh, – jak nesmírné štěstí jest, snésti štěstí všech jen na sebe.
Slunce pálilo.
Je to trochu moc horké. Ale neškodí. Velkou dobrotu je třeba naučit se nosit. Jen aby mě záda mnoho nebolela. A hlava. A ústa, oči, prsa a nohy.
Ach, – žár je nesnesitelný. Ztravuje mě zevnitř i zevně. Zdá se mi, že popelnatím. Jen ještě chvíli vydržet. Potom odejdu. Odejdu a skočím do studené řeky. Najdu si milenku z ledu. Roztavím ji ve svém náručí. Budu nejsilnější, nejbohatší, nesmrtelný. Jak jsem sláb, chud a vše bolí, jako bych umíral! Ne, už to nevydržím. Půjdu. Snad to postačilo. Půjdu, – utíkám, – letím…
Nahý žebrák se spálenými vředy a zanícenýma očima doběhl ke dveřím. Běda! Rozžhavený klíč nabobtnal v klíčové dírce, že by je ani sám Bůh neotevřel, kdyby byl chtěl. Marně jím lomcoval, marně jím trhal, – zde nebylo služebníků, rádců a dělníků, – zde byl sám, jako samo bylo jeho srdce v uhnívající hrudi, – jako samy byly jeho oči ve vrstvě hnisu a bolesti.
Milionář se zachvěl. Jeho tělo se bortilo jako strom při bouři. Člověče, neuneseš štěstí všech! Nestačíš na svoje.
Slunce pálilo.
Milionář se zhroutil.
Zbyla z něho hromádka popela, nic větší než železný šestáček. Malá hromádka honosivé bídy. Budova, kterou si dal vystavěti pro svoji pýchu, stala se jeho katafalkem a slunce, ukradené jeho nemocnou ctižádostí, bylo velikou svící při jeho mrtvolce. Nikdo neplakal.
A slunce pálilo.
Pálilo tak, že brzy propálilo všechny stěny. I ty zřítily se jako vystavěné na písku. Propadly se do země, podobně černokněžníkům, kteří zmizejí po zakletí. Slunce vybuchlo svou září na všechny strany. – Leželo na zeleném trávníku jako zlatý, ohromný balon.
Lidé se zaradovali. “Je vidět na cestu,” říkali si a smáli se.
Šlo teď jen o to, jak dopraviti slunce zase na nebe, aby všichni je viděli a všichni jím viděli.
Lidé zvážněli a radili se.
Kdo nám vynese slunce zase na oblohu?
Přitrefily se k tomu dvě děti. Byla to Mánička a Pepík. Snad byli z Vršovic, snad ze Smíchova, ale jistě odněkud byli.
“My je tam doneseme,” řekl Pepík. “Nosíval jsem mnohokrát lidem kufry z nádraží. Onehdy jsem jednomu pánu nesl tak veliký, – že se všichni divili. To by bylo, abych slunce neunesl!”
Mánička a Pepík odnesli slunce na nebe.
“Vraťte se k obědu domů!” volala za nimi máma.
“Vrátíme se, vrátíme se …”
A vrátili se.

{vimeo}56585614{/vimeo}

The post Jiří Wolker. O psychopatickém milionáři, který lidem ukradl slunce a uvrhl je do doby temna first appeared on Čítárny.

Upřímně řečeno, přepadá mě pocit bezmoci, kdykoli mám pro poučení lidí, kteří nikdy žádnou nezažili, hovořit o revoluci. Podobají se – prominete-li mi to klišé – dítěti, jež neví, že plamen svíčky může způsobit bolest, dokud se nespálí. Já, moje generace, můj národ jsme nedobrovolně prodělali dvě revoluce, obě socialistické: jedna byla pravá, druhá levá varianta. Obě dohromady mě vyléčily z krátkozrakosti.

Když mi bylo čtrnáct, říkali nám ve škole, že jediná cesta k spravedlivé a šťastné společnosti vede přes socialistickou revoluci.
Kapitalismus je špatnost, liberalismus je podvod, demokracie je nesmysl a parlamentarismus znamená dekadenci. Tohle nás učil náš tehdejší ministr školství a osvěty, nebožtík pan Emanuel Moravec, a pak poslal svého syna bojovat za evropský socialismus s SS divizí „Hermann Göring“. Syna po válce pověsili a pan ministr, abych užil správného revolučního jazyka, se s pomocí pistole sám fyzicky zlikvidoval.

Když mi bylo jednadvacet, říkali nám na Universitě Karlově, že jediná cesta k spravedlivé a šťastné společnosti vede přes socialistickou revoluci.
Kapitalismus je špatnost, liberalismus je podvod, demokracie je nesmysl a parlamentarismus znamená dekadenci. Tohle nás učil náš tehdejší profesor filosofie, nebožtík pan Arnošt Kolman. Pak vyvdal napůl ruskou dceru za českého komunistu, ten se přidal k Alexandru Dubčekovi a nakonec utekl do Švédska. Profesor Kolman, jeden z posledních původních bolševiků z roku 1917 a osobní přítel Leninův, ho následoval a ve Švédsku roku 1980 zemřel. Před smrtí vrátil stranickou legitimaci Brežněvovi s veřejným prohlášením, že Sovětský svaz zradil socialistickou revoluci.

V roce 1981 mě všemožní lidé, trpící adlerovskými a rankovskými komplexy, ujišťují, že jediná cesta k spravedlivé a šťastné společnosti vede přes socialistickou revoluci.
Kapitalismus je špatnost, liberalismus je podvod, demokracie je nesmysl a parlamentarismus znamená dekadenci. To mě dialekticky přivádí k podezření, že kapitalismus je patrně dobrá věc, liberalismus má možná pravdu, demokracie je asi pravdě nejblíž a parlamentarismus je statný gentleman vyzařující moudrost zralého věku.

V našem století se strhlo pěkných pár revolucí, většinou komunistických, některé byly fašistické, jiné nacionalistické a náboženské.
Poslední slovo o nich o všech napsal Joseph Conrad v roce 1911 v románu Západu na očích (Under Western Eyes):

„…ve skutečné revoluci – ne při prosté změně vládní moci nebo při pouhé ústavní reformě – ve skutečné revoluci nestanou na předních místech nejlepší lidé. Nejdřív padne násilná revoluce do rukou úzkoprsých fanatiků a tyranských pokrytců. Pak se dostanou k lizu domýšliví intelektuální bankrotáři doby. To jsou náčelníci a vůdci. Všimněte si, že prosté lumpy jsem vynechal. Lidé zásadoví a spravedliví, lidé ušlechtilých a humánních povah, lidé nesobečtí a inteligentní hnutí někdy uvedou v život – ale vymkne se jim z rukou. Nestanou se vůdci revoluce. Stanou se jejími oběťmi: oběťmi znechucení, rozčarování – často výčitek svědomí. Groteskně zrazené naděje, zkarikované ideály – taková je definice úspěšné revoluce. V každé revoluci najdete srdce zlomená takovýmito úspěchy.“

Lze k této pronikavé analýze něco dodat? Zdá se mi, že se na jednotlivé případy hodí perfektně.
Vzpomeňte si třeba na bratry Strassery, na ty nadšené německé socialisty: jednoho zlikvidovala jeho vlastní dělnická strana, druhý musel utéct nejdřív do kapitalistického Československa a odtud do liberální Anglie. Jejich hnutí padlo do rukou typického „intelektuálního bankrotáře doby“, neúspěšného malíře jménem Adolf Hitler.
Nebo si připomeňte Borise Pilňaka, zlikvidovaného, zatímco úhořovití a smrtonosní vědečtí byrokrati, které v novele Ukradený měsíc tak dobře popsal, vždy pohotoví likvidovat ostatní, aby si pomohli ke kariéře, pomáhali si ke kariéře a zanechávali za sebou stopu z lidských lebek.
Pomyslete na nedobrovolné dobrovolníky z Kuby, umírající s údivem ve tváři v cizích zemích, kde nemají právo být a kde zabíjejí černé bojovníky, kteří tam po leta bojovali proti koloniální moci.
Vzpomeňme si na německé komunisty, co po nacistické Machtübernahme uprchli do Moskvy a potom je, se srdci zlomenými, vydali zpátky do rukou gestapa, protože slovo dané Hitlerovi Stalin výjimečně dodržel; pokud to byli Židé, zlikvidovali je hned, pokud nebyli, poslali je do Mauthausenu a Ravensbrücku. Je to všechno prastará historie. Revoluce – prominete-li mi zase jedno klišé – si ráda pochutnává na vlastních dětech. Anebo jestli vám klišé vadí, řeknu to takhle: revoluce je lidožrout.

Odhaduje se, že násilné komunistické revoluce v našem století pozřely asi sto miliónů lidí – mužů, žen a dětí. A co se takovou opulentní hostinou získalo? V podstatě dvě věci, jež obě předpověděli tzv. klasikové marxismu-leninismu: stát, který odumřel, a Nový Socialistický Člověk.

Stát skutečně odumřel – změnil se v něco na způsob mafie.
V dokonale propolicajtovaný režim. „Myšlenkový“ zločin, většinou lidí pokládaný za pouhý morbidní žert George Orwella už beztak umírajícího na tuberkulózu, se stal skutečností v dnešním „skutečně existujícím socialismu“, jak svůj status quo pokřtili Stalinovi dědici v československé komunistické straně. Hmotná úroveň života je v těchhle porevolučních policejních státech vždy nižší, někde mnohem nižší než ve vyvinutých západních demokraciích.

Ale Nový Člověk se tam vskutku objevil. Jak ho předpověděli.
Ne doslova, jak ho předpověděli. Kdo to vlastně je? Je to inteligentní tvor, ochotný – někdy aby prostě zůstal naživu, někdy aby si udržel hmotnou životní úroveň – zříct se jediných kvalit, jež ho odlišují od ostatních živočichů: své inteligence a morálního povědomí, své schopnosti svobodně myslet a otevřeně své myšlenky vyjadřovat. Připodobnil se trojici opiček, jejichž sošky najdete ve vetešnictvích: jedna si rukou přikrývá oči, druhá uši a třetí tlamu. Nový Socialistický Člověk se vlastně stal novou Trojicí porevoluční éry.

Proto sdílím Camusovo podezření, že v konečné analýze je třeba dát přednost kapitalistické demokracii před režimy, jež stvořily násilné revoluce. Musím taky souhlasit s Leninem, že ti, kdož i po všech těch souostrovích Gulag (a po Grand Guignolu předvedeném polskou kompartají, vyzývající Solidaritu, aby držela hubu, nebo jinak bude polský národ zničen – a hádejte, kdo jej zničí?) pořád věří v násilné revoluce, jsou „užiteční idioti“.

Na obranu „revolučního“ násilí uvádějí někdy takoví duševně zaostalí lidé na Západě, že kapitalismus se provinil podobnými zločiny.
Většina takových zločinů byla, pravda, spáchána v minulosti, někdy ve velice vzdálené minulosti, ale občas se páchají i dnes, zejména v tzv. třetím světě. Jenomže ospravedlňovat zločiny jenom tím, že se jich dopustili nebo dopouštějí i jiní, je mírně řečeno nevhodné. Dávat rozhřešení komunistické inkvizici obviněním katolické církve, že přesně stejně si počínala v dobách Temna, rovná se přiznávat, že komunismus je návrat do dob Temna. Zatracovat generála Pinocheta, že mučí své politické vězně, a potom vyhandlovat své vlastní politické vězně právě propuštěné z psychiatrických klinik-vězení za vězně generála Pinocheta je – řekněme – černý humor.

Znamená to snad, že odmítám každou násilnou revoluci kdekoliv, bez ohledu na místní okolnosti?
Ve svém životě jsem viděl příliš mnoho zoufalství, abych byl k něčemu takovému slepý. Nevěřím pouze ve dvě věci.
1. Předně si nemyslím, že násilnému povstání, vyprovokovanému „dlouhotrvajícími zločiny a usurpacemi moci, směřujícími stále k stejnému cíli a prozrazujícími záměr uvrhnout člověka pod absolutní despocii“, se má říkat revoluce. Protože když taková „revoluce“ později vede k dalším „dlouhotrvajícím zlořádům a usurpacím moci“ a lidé proti ní povstanou, muselo by se – aby to bylo jazykově správné – takovému povstání říkat kontrarevoluce. V naší společnosti však tenhle výraz nabyl pejorativního významu, který si nezaslouží.
2. Za druhé: nevěřím, že nějaká násilná revoluce, v níž se uplatňují komunisti nebo fašisti, může kdy být úspěšná, krom ovšem, jak jsem to svrchu citoval, v conradovském stylu. Protože, krátce a dobře, nedůvěřuju autoritářským ideologiím. Každá revoluce probíhající za spoluúčasti komunistů nebo fašistů musí nutně vyústit v diktaturu a nakonec většinou ve stát zcela nezakrytě ovládaný policií. Ani fašisti, ani komunisti se nikdy nesmíří s demokracií, neboť jejich konečným cílem, ať už mu říkají Führerprinzip, nebo diktatura proletariátu, je přesně ta „absolutní despocie“, o níž hovořil Thomas Jefferson.

Partnery v revolučním úsilí snášejí jen tak dlouho, dokud je pro porážku existující moci potřebují – ne snad že by všichni komunisti a fašisti byli zgruntu zlí lidé, ale protože jsou to disciplinovaní přívrženci ideologií, jež jim poroučejí chovat se tak, jak se chovají a jak k tomu nabádá Hitler nebo Lenin.
Fašisti jsou v tomhle ohledu upřímnější: říkají otevřeně – aspoň nacisti to říkali –, že demokracie je blbost. Lenin byl stejně upřímný ve svých mystičtějších chvílích; jinak používají komunisti newspeaku. A jakmile dostatečně posílí svou moc, zničí demokracii stejně efektivně jako fašisti. Obyčejně ještě efektivněji.

Tohle všechno je možná poněkud příliš obecně řečeno, a protože individualističtí Anglosasové obvykle vyžadují konkrétní, individuální příklady, pokusím se vám nějaké předložit.

V Kanadě žije starý universitní profesor jménem Vladimír Krajina.
Přednáší na Universitě Britské Kolumbie ve Vancouveru a je to vynikající botanik, jenž od kanadské vlády obdržel nejvyšší uznání za práci pro zachování kanadské flóry.
Jenže za druhé světové války byl Krajina taky jedním z nejstatečnějších bojovníků proti nacismu. Měl krátkovlnnou vysílačku, přes niž český odboj vysílal životně důležitá sdělení do Londýna: informace shromážděné členy české resistence ve zbrojním průmyslu, „našimi lidmi“ v protektorátní byrokracii, kteří měli přístup k nacistickým státním tajemstvím, a špióny britské Intelligence Service, jako byl proslulý A-54. Gestapo přirozeně po profesoru Krajinovi šlo. Několik let musel tajně přecházet z úkrytu do úkrytu a zanechával za sebou krvavou stopu gestapáků zastřelených jeho spolubojovníky i lidí, kteří mu poskytli úkryt, a gestapo je pak chytlo a zastřelilo.
Po válce se Krajina stal poslancem Československé strany národně socialistické, ale v té funkci setrval jenom něco přes dva roky. Ihned po komunistickém puči v roce 1948 se musel znovu skrývat a nakonec ze země uprchnout.
Proč? Protože komunisti mu nikdy nezapomněli, jak české podzemní organizace za nacismu varoval před spoluprací s komunisty. A měl pravdu. Nebyl jediný, kdo musel prchat. Stovky jiných účastníků protinacistického odboje postavili komunisti před nutnost utéct ze země a ti, kdož utéct nechtěli nebo nemohli, skončili buď na šibenici, nebo v koncentrácích, anebo, pokud měli štěstí, u lopaty. Mezi nimi taky mnoho českých letců RAF, hrdinů bitvy o Anglii. Stejná historie se opakovala v jiných středoa východoevropských státech. Opakuje se dnes na Kubě, ve Vietnamu, v Angole. Nejnověji v Nikaragui.

V nedávném článku v The New York Review of Books vypráví V. S. Naipaul o svých zkušenostech z revolučního Íránu.
Setkal se tam se studentem-komunistou, jenž mu ukázal snímky svých soudruhů, které právě popravuje Islámská revoluční garda, a pak se mu svěřil s láskou ke Stalinovi: „Miluju ho. Byl to jeden z největších revolucionářů. […] My v Íránu musíme udělat přesně to, co on udělal v Rusku. Musíme taky zabíjet a zabíjet. Hodně zabíjet […], musíme zabít všechny buržousty.“ A proč? Snad aby vznikl nějaký brežněvovský Írán? Aby z Íránu mohli poslat desetitisíce nových zákazníků do sibiřského Gulagu? Jenže na buržoustech zřejmě nezáleží. Byli užiteční, když bojovali proti šachovi, jako byli k užitku kadeti a eseři v roce 1917, když svrhli carskou moc. Teď už jich není zapotřebí. Stali se z nich „fašisti“, stejně jako z barcelonských anarchistů pošpiněných slovníkem newspeaku v komunistickém tisku, jak o tom píše Orwell v Poctě Katalánsku (Homage to Catalonia). Proměnili se v nelidi. James Jones jednou řekl: „…je tak snadné zabíjet skutečné lidi jménem té nebo oné zatracené ideologie; jakmile si je nějaký zabiják dokáže vyabstrahovat do symbolů, nemusí mít pocit viny za to, že je zabil, protože to už nejsou skuteční lidé.“ Židé v Auschwitzu, zekové v Gulagu, buržousti v komunistickém Íránu. Symboly, ne už lidé. Revoluzionsfutter.

Když Angela Davisová seděla ve vězení, navázal s ní kontakt český socialistický politik Jiří Pelikán, bývalý komunista a dnes člen Evropského parlamentu za Italskou socialistickou stranu, a přes jednu americkou komunistku se jí dotázal, jestli by podepsala protest proti věznění řady komunistů v Praze.
Souhlasila, ale teprve až se dostane z vězení; jinak prý by to mohlo ovlivnit výsledek procesu. Sotva ji osvobodili, vzkázala po sekretářce, že samozřejmě bude bojovat za propuštění politických vězňů všude na světě, ovšem s výjimkou socialistických států. Každý, kdo sedí v socialistickém kriminálu, musí být proti socialismu, a proto si zaslouží být, kde je. Všichni ptáci létají. Pštros je pták. Pštros tedy létá.
Tolik o profesorce filosofie Anděle Davisové.

Tolik, pokud jde o konkrétní příklady. Albert Camus si ve svých Sešitech zaznamenal rozhovor, který měl s jedním ze svých komunistických spolubojovníků v dobách protinacistického boje: „Poslyšte, Tare, skutečný problém je v tomhle: ať se stane cokoli, já vás vždycky budu hájit proti puškám popravčí čety. Zato vy budete muset souhlasit, aby mě zastřelili.“

Evelyn Waugh, jemuž, přiznávám se, dávám přednost před všemi ostatními moderními britskými spisovateli, řekl v interview s Julianem Jebbem:
„Umělec musí být reakcionář. Musí se postavit proti duchu doby a neplácat se na okraji obecného proudu; musí se postarat aspoň o trochu opozice.“
Všechno, co jsem poznal o násilných revolucích, ať už z knih nebo z osobní zkušenosti, mě přesvědčuje, že Waugh má pravdu.
Tohle je moje troška opozice.

Přednáška na konferenci o lidských právech v Torontu na podzim 1982.
Publikováno anglicky pod názvem A Revolution Is Usually the Worst Solution ve sborníku The Writer and Human Rights (Ed. The Toronto Arts Group for Human Rights. Toronto, Lester & Orpen Dennys 1983)

The post Josef Škvorecký. Revoluce je obyčejně to nejhorší řešení first appeared on Čítárny.