Pohřbívání mrtvých je první čáíst z pěti částí, které tvoří Pustina neboli The Waste Land (1922).  Pohřbívání mrtvých je metaforou stavu současného člověka, jehož život je nesmyslný, prázdný, odcizující a ve výsledku docela podobný smrti.

Eliot byl ovlivněný nejen svým životem, ne příliš povedeným manželstvím, ale také knihou Jessie L. Westonové [1850-1928] o legendě o svatém grálu: From Ritual to Romance (Od rituálu k rytířskému románu, Cambridge).
Velký vliv měl také J. G. Frazer(skotský antropolog, 1854-1941) a jeho dílo The Golden Bough (znamená nejen Zlatá větev, ale i Jmelí).
Dále autor čerpal ze dvou svazků Adonis, Attis, Osiris.

Obě díla jsou jakousi analýzou starověké mytologie a jejího vztahu k tehdější víře.
Frazer ve své knize vlastně tvrdí, že jediným účelem člověka je jíst a rozmnožovat se a mytologie je jen způsob, jak chápat fungující svět. Tím Eliot dává najevo, že člověk se za tisíce let, co známe jeho historii, nemění. Osobní vztahy i vztahy společenské, včetně válek, jsou projevy přežívání na různé úrovni vědomí a davové pychózy.

Tisícileté, možná i staleté je hledání hledání smyslu života na této planetě.
Jen vědomý pohled vzhůru nás přesvědčí, v jak neuvěřitelně tenkém obalu existuje náš život.
Jak přežíváme v pravidelném rytmu času, v neustálem znovuzrození, platném v celém vesmíru.

Pohřbívání mrtvých

Duben je nejkrutější měsíc, rodí
šeříky z mrtvé země, mísí
vzpomínku s touhou, vznítí
kořeny jarním deštěm z otupělosti.
Zima nás hřála, přikryla
zem sněhem zapomnění, sytila
uschlými hlízami tu trošku života.
Léto nás překvapilo, přišlo přes Starnbergersee
s přeháňkou; zůstali jsme na kolonádě,
pak v slunci jsme šli do Hofgartenu,
dali si kávu a hodinu si povídali.
Bin gar keine Russin, stamm’ aus Litauen, echt deutsch.
A jako děti jezdili jsme k mému bratranci
arcivévodovi, svezl mě na saních,
a já se bála. Řekl: Marie,
Marie, drž se pevně. Sjížděli jsme s kopce.
V horách se člověk cítí volný.
Čtu dlouho do noci a v zimě jezdím na jih.
Jaké lnou kořeny a jaké rostou větve
v tom kamenitém rumišti? Ty nevíš,
netušíš, synu člověka, znáš jen změť
skácených model, do nichž pere slunce,
uschlý strom nedá úkryt, cvrček radost
a suchý kámen crkot vody. Jen
pod touto rudou skálou najdeš stín,
(zajděme do stínu té rudé skály),
a ukážu ti něco jiného
než ranní stín, jenž kráčí za tebou,
a večerní, jenž zvedá se ti vstříc;
ukážu ti strach v hrsti prachu.
Frisch weht der Wind
der Heimat zu:
Mein Irisch Kind,
wo weilest du?
„Před rokem dals mi prvně hyacinty;
říkali mi pak dívka s hyacinty.”
– Když jsme tak pozdě přišli ze zahrady
a mělas náruč plnou, vlasy zvlhlé,
ztratil jsem řeč a oči se mi mátly,
živ ani mrtev, nic jsem nevnímal,
zahleděn v srdce světla, do ticha.
Oeď und leer das Meer.

Madame Sosostris, slavná věštkyně,
moc nastydla, a přece s hříšnými
kartami platí v celé Evropě
za nejmoudřejší ženu. Tohle, řekla,
je vaše karta, utonulý fénický
mořeplavec. (Ty perly byly jeho oči.)
Tohle je Belladonna, Paní skalisek
a paní situací.
To je muž s trojí holí, tady Kolo,
zde jednooký kupec, a ta karta
je prázdná, značí, co má na zádech
a co já nesmím spatřit. Oběšenec
tu není. Pozor na smrt utopením.
Vidím dav kráčející v kruhu. Díky.
Vyřiďte drahé paní Equitonové,
že horoskop jí sama přinesu:
dnes člověk musí být tak opatrný.

Neskutečné město,
pod hnědou mlhou v zimním svítání
Londýnským mostem proudil dav tak hojný,
že žasl jsem, jak smrt má lov tak hojný.
šli vzhůru, občas krátce vzdychajíce,
a každý zíral na zem před sebou.
Pak sešli třídou krále Williama
k Marii Panně woolnothské, jež hluše
odbila poslední tón deváté.
Spatřil jsem známého a křikl na něj:
„Stetsone! Znám tě z lodí u Mylae!
Mrtvola, co sis loni zasadil
v zahradě, klíčí? Letos pokvete?
Či náhlé mrazy zžehly její záhon?
Drž stranou Psa, je přítel člověka
a drápy mrtvé z hrobu vyvléká!
Ty! hypocrite lecteur! – mon semblable, – mon frère!”

Překlad. J. Valja, Odeon, 1967

T.S.ELIOT A JEHO VLASTNÍ POZNÁMKY K PUSTINĚ / POHŘBÍVÁNÍ MRTVÝCH

[Duben je nejkrutější měsíc atd. – srv. vegetační obřady.]
[Stambergersee – též Würmské jezero, jižné od Mnichova.]
[Hofgarten – něm. dvorní zahrada.]
[Bin gar keine Russin, stamm’ aus Litauen, echt deutsch – něm.: Nejsem vůbec žádná Ruska, pocházím z Litvy, čistá Němka.]
synu člověka – srv. Ezechiel II, 1.
uschlý strom nedá úkryt, cvrček radost – srv. Kazatel XII, 5.
[ukážu ti strach v hrsti prachu – Sibyla si vyžádala od boha Apollóna tolik let věku, kolik držela v dlani zrnek písku. Viz moto.]
Frisch weht der Wind / der Heimat zu: / Mein Irisch Kind, / wo weilest du? – viz Wagner: Tristan a Isolda I, verše 5-8. [Něm. doslova: Vane svěží vítr / k domovu: / Mé irské dítě, / kde [prodléváš?]
Oeď und leer das Meer – viz tamtéž III, verš 24. [Něm.: Pusté a prázdné je moře.]
Tohle, řekla, je vaše karta atd. – Nevyznám se v přesném složení tarokových karet, od kterých jsem se podle svých potřeb zřejmé odchýlil. Oběšenec, existující v tradičních kartách, vyhovuje mému záměru dvojím způsobem: protože v mé mysli souvisí s Frazerovým Oběšeným bohem a protože si ho spojuji s postavou v kápi v pasáži o cestě učedníků do Emauz ve zpěvu V. Fénický mořeplavec a kupec se objeví ještě později; také „dav”, a smrt utopením se vyskytuje ještě ve zpěvu IV. Muže s trojí holí (skutečnou tarokovou kartu) si zcela libovolně spojuji se samotným Králem rybářem. [V legendě o svatém grálu se chorobou nebo neplodností Krále rybáře proměnila jeho země v pustinu. Obdobnou víru nacházíme u některých afrických kmenů. Trojí hůl tady znamená trojí oporu člověka, viz Datta, dajadhvam, damjata ve zpěvu V.]
[Ty perly byly jeho oči – Shakespeare: Bouře I, 2.]
Neskutečné město – srv. Baudelaire:
Fourmillante cité, cité pleine de rêves,
Oú le spectre en plein jour raccroche le passant.
[Hemžící se město, město plné snů,
kde se za bílého dne přízrak věší na chodce.]
Londýnským mostem proudil dav tak hojný – srv. Peklo III, 55-57:
sì lunga tratta
di gente, ch’io non avrei mai creduto
che morte tanta n’avesse disfatta.
[vřava taková se brala,
že bych byl nevěřil, že lidských synů
smrt na světě už tolik posbírala.]
[Londýnský most – není druhové označení, ale název určitého mostu v Londýně.]
šli vzhůru, občas krátce vzdychajíce – srv. Peklo IV, 25-27:
Quivi, secondo che per ascoltare,
non avea planto, má’ che di sospiri,
che 1’aura eterna facevan tremare.
[V sluch nevnikal mně ani mému druhu
jediný nářek, jenom tiché steny brázdily
věčný vzduch těch temných luhů.]
hluše odbila poslední tón deváté – jev, kterého jsem si často povšiml. [Srv. též Lukáš XXIII, 44: I stala se tma po vší zemi až do hodiny deváté.]
[Mylae – nyní Milazzo, přístav na Sicílii, dějiště námořního vítězství Římanů nad Kartágem r. 260 př.n.1.]
Drž stranou Psa, je přítel člověka – srv. žalozpěv ve Websterové Bílém ďáblovi. [Tam znějí tyto verše: Drž stranou vlka, je nepřítel člověka atd. Celý obraz o zasazené mrtvole rovněž souvisí s vegetačními obřady.]
hypocrite lecteur! – mon semblable, – mon frère! – viz Baudelaire, předmluva ke Květům zla [franc.: pokrytče čtenáři – můj bližní – můj bratře!]

The post T.S.Eliot. Pustina. Pohřbívání mrtvých a opakující se znovuzrození first appeared on Čítárny.