Kniha mlčení – texty staré Číny vyšla konečně v úplné podobě antologie staré čínské poezie a myšlení. Knihu mlčení sestavil a přeložil Oldřich Král a vyšla už v roce 1971. Je reedicí antologie filosofických, magických, básnických, ale i intimních textů, která vznikala ve druhé polovině 60. let minulého století na výzvu tehdejšího Klubu přátel poezie.

Texty jsou velmi staré, nejstarší pocházejí pravděpodobně i z 2. tisíciletí př.n.l.
Sinolog a překladatel Oldřich Král se tehdy pokusil žánrově pestrou ilustrovanou antologií uvést českého čtenáře čínské poezie do té krajiny za krajinou, do toho obrazu za obrazem, do toho světa za slovem. Tak vznikaly i autorovy první překlady z Knihy proměn, ze Starého Mistra a Mistra Čuanga, překlady básní mnicha Chan-šana, úryvek slavného malířského eseje Mnicha Okurky (17. století) vedle úplného překladu nejstarší básnické poetiky Lu Ťiovy (3. století) a první verze českého překladu poetologické poemy 24 starých básní o dvaceti čtyřech vlastnostech básnických z 10. století.

V tomto průřezu tradičním čínským myšlením přicházejí ke slovu taoističtí mistři a jimi inspirovaná poezie, která je tu zachycena až do tří čtvrtin prvního tisíciletí našeho letopočtu.
O každém období, mysliteli i básníkovi informuje stručný průvodní komentář.

Kniha vyšla v roce 1971 kvůli cenzurním zásahům pod názvem Tao – texty staré Číny. Původní zamýšlené jméno však zůstalo nedopatřením zachováno na mikrodesce, která byla součástí většiny nákladu. Nahrávka, na níž autorovy překlady čínských filosofů a básníků čtou skuteční mistři slova jako Jan Werich, Radovan Lukavský, Václav Voska a Josef Kemr, je znovu součástí naší reedice.

Knize tehdy vtiskl nezapomenutelnou tvář typograf Oldřich Hlavsa.
Reedice Galerie Zdeněk Sklenář v podání vynikajícího grafika Zdeňka Zieglera chce být tvořivou poctou tomu prvnímu vydání, všem jeho tvůrcům, kteří je tenkrát navzdory nepřátelským okolnostem podrželi a dovedli do konce.

Kniha mlčení. Texty staré Číny / Oldřich Král / Vydala Galerie Zdeněk Sklenář, 2015
Kniha zde >>

Ukázky…

Dao, co se dá povědět, už není to Dao.
Jméno, co se dá jmenovat, už není to jméno.
Bezejmenné je počátkem nebe a země,
pojmenované je matkou všech věcí.
Nahlédneme do jeho tajemství, když o ně
nestojíme, zhlédneme jen jeho vnějšek, když se
po něm pídíme. To obojí ze stejného vychází,
leč různě se nazývá. Shodně je nazvem
hlubinou prvopočátku. Tento prvopočátek
prvopočátku je bránou k veškerým tajemstvím.

(Oldřich Král)

The post Kniha mlčení. Antologie staré čínské poezie a myšlení first appeared on Čítárny.

Taoismus je jedním ze základních směrů východní filosofie, jenž vznikl v 5.století př. Kr. Propagátor Taoismu Lao-c’, formuloval jeho strukturu v knize “Tao te ťingu” (Kniha o Tao a ctnosti), kde nás učí, že člověk se nemá dát omezit věcmi tohoto světa, ale osvobodit se od nich. Učinit v sobě vnitřní klid a osvobodit se od žádostí a vášní. Nechtít nic víc než to co potřebujeme. Být trvale skromný a pokorný a neuchýlit se od své přirozenosti a nebýt na nikom závislý. “Tao, které můžeme popsat slovy, již není to Tao.”

Tao – je vesmírná síla tj. individuální přirozenost.
Protiklad člověka a přírody je jeden ze základních rozdílů mezi východní a západní filosofií. Suverénnost rozumu, typická pro náš způsob myšlení, zatlačuje a utlumuje složku volní, etickou, která je naopak preferována východní filozofii, která může být pro nás návodem ke správnému životnímu stylu a životní moudrosti i v dnešní době. Taoisté své problémy řeší tak, že je ponechávají, aby si samy našly svůj směr, cestu.

Tao nezná pojetí nadřazenosti ducha nad hmotou.
Nadřadíme-li jednu s těchto hodnot vytváří to spekulativní abstraktní myšlení. Nesmíme nikoho ovlivňovat, vylepšovat, formovat a vnucovat mu svůj pojem pravdy i dobra. Toto napravování lidí vede k pokrytectví a snahu udělat lidi závislými na nás nebo na věcech. To vede k pohromám v osobním životě i ve společnosti. Proto “poučovat beze slov, jednat bez zasahování” je vrcholem taoistické moudrosti.

V dnešním světe člověk málo využívá instinktu i intuice.
Při svém rozhodování se nedovede oprostit od vnějších vlivů. Nebere na vědomí, že pouze jeho vnitřní síla je ustavičným tokem a nepřetržitou proměnou člověka. Každý je strůjcem svého štěstí, má osud ve vlastních rukou, zachová-li svou přirozenost, jež je jedinou formou a způsobem jeho existence.

Skutečná svoboda je naprosté splynutí s přírodou a užívání věcí s mírou potřebnou ke svému býti.
Důležité je zachovávat prvenství práva morálního před legálním, neboť všechna světská nařízení a ustanovení jsou výmyslem člověka, nikoli přírody. Etika nebyla nikdy závislá nadpřirozenosti lidí a věcí, ale na přirozenosti člověka. Kritériem je shoda s vesmírným řádem a s přírodou. Ideálem mravnosti je žít shodně s přirozeností, mravní zákony, které jsou v člověku a jejich závaznost, vyplývá z nich samých. Jde o vnitřní hlas v člověku, mravní zákon bez povyšování rozumu, který musí ustoupit přesvědčení mravnímu. Toto dává nekonečnou hodnotu lidské osobnosti a spojuje ji s vesmírnou nekonečnou energií.

Příroda má řád a člověk je jejich harmonickou součástí a dává nám uspokojivé odpovědi na vše co je v člověku a okolo něj. Žádna absolutní bytost a posvátná věc. Z toho vyplývá, že teprve soulad rozumu, emocí a intuice nám dávají nejlepší rady a poučení.

Za autora nejvýznamnějšího taoistického kánonu Tao-te-ťing je považován Lao-c’ (žil pravděpodobně v 5.století př.n.l.).
Knihu o Tau byl podle legendy Lao-c’ donucen sepsat, když byl zadržen na hranicích, neboť Číňané věděli, že s jeho odchodem na západ navždy zmizí i jeho moudrost. Proto také první řádek jeho díla zní “Tao, které můžeme popsat slovy, již není to Tao.”

Tři sbírky čínských veršů vydané Bohuslavem Mathesiem, jsou zatím nejobšírnější antologii čínské poezie v češtině. Mathesius poezii miloval a není příliš nadnesené, že poezii žil. Jeho překlady jsou výjimečné mimo jiné i proto, že si jednotlivé verše a autory dlouho vybíral a nakonec zvolil takové básně, k nimž, jak sám říkával, “nalezl klíč”. Texty nosil po měsíce v kapse a neustále své verše vylepšoval.

Básně jsou rozděleny do osmi částí podle hlavních period vývoje.
Mathesiova sbírka dokumentuje poměrně dobře vrcholnou dobu čínského básnictví za dynastie Tchangů (618—906), naproti tomu je zcela nedostačující pro dobu předchozí i následující. Zvláště slabě je v Mathesiově výběru zastoupena poezie stará. Tři ukázky z “Posvátné knihy písní” (Š’-ťing) nestačí, aby doložily, jaké výše dosáhlo čínské básnictví před naší érou, ve sbírce nejsou vůbec ukázky z díla Čchü Jüana, básníků z doby chanské (206 před n. 1. — 220 n. 1.) a věků následujících.

Mathesius čínsky neuměl, používal ke své inspiraci překlady čínské poezie do francouzštiny a angličtiny.
Dá se tedy říct, že jeho překlady jsou spíše parafráze, verše na motivy čínských předloh, v některých případech se dokonce předlohy nepodařilo dohledat, to znamená, že se často jedná o Mathesiovy básně psané v duchu čínské poezie.

Pokud bych chtěl zvýraznit smysl Mathesiových překladů, které mě velmi citelně oslovily, pak bych vybral slova Jiřího Fraňka, která napsal do doslovu sbírky.

“Dnešní poezie je ve všem opačná. Svět je chápán podstatně ve své disharmonii, nevíra je skoro samozřejmá, ba básník se s ní smiřuje, politický podtext eminentní, a groteska života vtrhá do poezie od slovníku přes obrazy až k námětu. Není spočinutí, klidu ani jistoty, ale není ani jejich hledání. Nad kačenami táhnoucími tichem zvítězil lomoz města, motocykly a autobusy. A samota už není usebrání, leda šklebný pocit uprostřed proudících davů velkoměsta.”

Mezi jedno z nekvalitnějších vydání patří sbírka ilustrovaná Zdeňkem Sklenářem.
Nedávno ji vydala Galerie Zdeněk Sklenář u příležitosti 99. Sklenářových narozenin. Na přípravě tohoto unikátního vydání a jeho koncepci spolupracoval významný čínský malíř a kaligraf Shen Shaojun i sinolog Oldřich Král.

Bohumil Mathesius (14.7.1888 – 2.6. 1952)
Studoval na pražské filozofické fakultě český jazyk a francouzštinu. Potom krátce učil na pražském gymnáziu. V roce 1914 musel narukovat do první světové války. Po válce se stal se členem výboru Společnosti pro kulturní a hospodářská sblížení s Novým Ruskem, v letech 1926-27 spolupracoval se Šaldou a Fučíkem na vydání časopisu Tvorba. Spoluzaložil pak Literární noviny, v letech 1934-35 se stal jejich šéfredaktorem. Po druhé světové válce působil jako profesor pro ruskou a sovětskou literaturu na pražské UK.

Kromě čínské poezie a kultury popularizoval svými dalšími parafrázemi také japonskou poezii – Verše psané na vodu (1943)
Skvost starojaponské literatury. Básně pocházejí většinou ze sbírky  ,,Kokinšú” (Sbírka starých a nových básní), jež byla dokončena roku 922 a obsahuje nejlepší japonské verše 9. a 10. století. Hlavním motivem pětiverší je především láska a přátelství, v nemalé míře také obdiv k přírodě, zvláště pak k jejím proměnám v průběhu ročních období. Celou antologii předznamenává úvodní stať japonského básníka Ki no Curujakiho, který se v ní zamýšlí nad kořeny a náměty klasické japonské poezie.

Celé Zpěvy staré i nové Číny – překlad Bohumil Mathesius >>

Krásná slova o čaji
Meng C´ang

Čaj se podobá poustevníku,
muži tiché ctnosti a míru.

Volavka stříbřitá
Li Po

Hláď vodní šedá v dálku rozlitá,
volavka nad ní krouží stříbřitá.
Na hrázi stojím oči rukou stíně.
Dívám se tiše po krajině.

Věčná písmena
Li Po

V bambusech,
čeřených větrem
před mými okny,
šumí vodopád.
Lupínek květů švestkových
za lupínkem
na sníh pad –
tak padají má písmena
na papír.
Oranží vůně
vyprchá,
jínění v slunci
pohasne –
jen písmena,
jež tady maluji,
jsou věčná.
To vím já.

Stoupal jsem na hory…
Tu Fu

Vysoké nebe. Ostrý vítr skučí.
Opičák vřeští žalostně a sám.
Ostrůvek. Písek. Vlna na břeh tluče.
Létají bystře ptáci tam — sem, tam.
A bez rozdílu všude listí padá,
letí a šustí, krouží, třepetá.
Bez konce řeka klidná hrbí záda,
přitéká, teče, teče, odtéká.
Podzimek kalný rozpřáh náruč svoji.
Já býval všude vždycky jenom host.
Na terasu vyjdu opuštěnou:
bolesti v žití bylo dost a dost.
Zkrušen jsem proto, že ve vlasech ráno
jsem po prvé nit bílou objevil? —
Dnes po prvé jsem mdlý a rozteskněný
černého vína číšku odstrčil.

Lotos
Čen Ngo

Květino lotosu, svůj čepec zelený
do vody namáčíš, když vítr povívá,
však rudá se a nahá objevíš,
když jista jsi: nikdo se nedívá.

Na lukách u řeky
lidová píseň

Obláčků stádo teplý vítr shání,
sám toulám se u řeky lučinami.
Dí lidé: Ten se má, ten starý pán!
A nevědí: jdu k štěstí – smířen, sám.

Dumy tiché noci
Li Po

Na bílém loži probouzím se tich,
svítí to měsíc – či sem napad sníh ?
Pozvedám hlavu: hledím na měsíc,
skláním ji: myslím na zem otců svých.

Přišel jsem za tebou …
Lidová píseň

Přišel jsem za tebou, venku ač sněží,
přišel jsem, venku ač chladně je,
otevři dveře, viz: v mokrém sněhu
tají mé šlépěje.

U pavilonu orchidejí
Wang Si-č’

V posledním jara měsíci
o svátku smíření
čtyřicet dva se sešlo nás
na kopci Kuej-ťi.
Mladý tam přišel, starý též,
kdo vtip jen v hlavě má,
kde orchidejí pavilon,
sešlo se čtyřicet dva.
Vysoké hory, příkrý sráz,
bambusů hustý les,
potůček lesklý, klikatý,
jak ještěrka travou lez.
K potůčku muži usedli,
mužů nás čtyřicet dva,
na listu lotosu vína číš
po proudu vyplula.
U koho list se zastaví,
vypije vína číš,
improvisuje veršů pár,
číš novou pošle níž.
Loutna ni flétna nezněla
rytmem tam perlivým,
jak cimbál časem zvučně třesk
zvonivý jenom rým.

Den byl jak zlaťák z mincovny,
když cinkne po prvé,
na plnou hubu vítr dul
v pupence lepkavé.
Velký svět plynul oblaky,
malý si s potápkou hrál,
rezavý křižák slavnostně
novou síť vyplétal.
Oblaků hrady plynuly
v dalekou, cizí zem:
hlavatý pulec u břehu
mrcasil ocáskem.

Hodino jasná u vody!
Okamžik žijeme jen!
Ten zpívá o svém domečku,
onen že život je sen.
Oba však pijí vesele
chladivé chvíle mok.
Dnes zapomenem, přátelé,
na stáří kovový krok!
Přece však, přec, když máš, cos chtěl,
smutek tě prolne přec.
Přece však, přec tvé touhy cíl
stále je jiná věc!
Dnešní tvá radost zítra je
zavátých řada stop.
Čas uplouvá, čas uplyne,
doba tvá, součet dob.
V přítomnu kus je minula,
v přítomnu smrti je kus:
veliký živote, na dně tvém
proč smutek je, smutek a hnus?

Až dodnes já však nevěděl,
nevěděl, co dnes vím:
smutek všech lidí starých dob
taky že smutkem mým.
Když pryskyřicí ze starých knih
zaroní smutku dech:
dnes vím, my — lidské děti — jsme
rovny si v starostech.
Jako my do knih starých dob —
tak se též zahledí
po čase nový lidský rod
na slavnost smíření,
kterou nás slaví čtyřicet dva
dnes na kopci Kuej-ťi:
v skrytého smutku dědictví
slavnostně nastoupí.
Přátelé píší u vody,
ten starý, ten zas mlád:
o ženě, domě, věčnosti,
co umí rozehrát
nervy mu, cit a obraznost,
a každý přec dobře ví,
že na dně všeho skryto spí
zármutku dědictví.

Tak, čtenáři pozdní veršů mých,
až k nim se nakloníš,
po staletích a staletích,
možná že ucítíš,
jak smolnou vůni borovic
starého smutku dech:
saj tiše jej a pokorně
a dětem svým též trochu nech!

Třem přátelům ze „Šesti zapomenutých u Bambusové bystřiny“,
kteří se po krátké úřední kariéře vracejí do hor
Li-Po

Na malé oko
zajíce chytíš,
a do velikého – draka.
Velká klást oka
málo láká
tohoto světa pány.
Proto jsme, muži
modravých mraků,
plemeno draků,
odešli do hor.

Štěstím se chvěje
pod lehkým pláštěm
svobodná hruď –
dlouze si hvízdá.

Hledal jsem marně horského mnicha
Li-Po

Samota chutná
jak selský chléb!

Jak je tu člověk
od světa vzdálen!
Vzdálený světa,
jak krásný je svět
v pohorském koutku!

Probouzím se opilý za jarního dne
Li-Po

Je lidský život krátký sen –
proč tedy se tím trápit jen?

The post Bohumil Mathesius. Zpěvy staré Číny, nejobšírnější antologie čínské poezie first appeared on Čítárny.

Leží přede mnou Lao-c’ova kanonická kniha O tao a ctnosti, kterou do našeho jazyka přeložil univ. prof. dr. Rudolf Dvořák, a kdosi mi říká: „Tuto knihu bys měl komentovat. Je to nejméně srozumitelné ze všeho, co najdeme ve filozofii.” Odpověděl jsem: „Vždy je to zcela jasné a průhledné.” – S tím jsem tuto knihu odložil.

Pak, za mnoho let, jsem si přinesl knihu Staročínský filosof LAO-C a jeho učení od Jan Chin-Šuna.(Vydalo Státní nakladatelství politické literatury, Praha 1954.)
Než jsem se dostal k textu, přečetl jsem předmluvu, úvod a komentáře. Tam jsem se dočetl, že Lao-c’ byl materialista, který nenáviděl utlačovatele, kdežto tao je mezi jiným „přirozená cesta samých věcí vylučující jakékoli božstvo nebo nebeskou vůli, podstata, která představuje jednotu hmotného základu světa” atd. -Všechna tato tvrzení o Lao-c’ovi a tao jsou prohlašována naprosto suverénně, dokonce demagogicky.

Lao-c’ a materialista, který nenávidí! Lao-c’, jeden z orientálních mudrců, kteří vysvětlovali původ světa vždycky pouze z první příčiny, buď osobního boha, nebo božského principu (tao). Ostatně o hmotném původu světa mudrci ani uvažovat nemohou. To může uvažovat pouze fyzika, která diskurzivními postupy nachází korpuskulární podstatu věcí a odtud pak přes kvantovou teorii dospívá k postulátu, že hmoty kosmu mají hmotný původ -pokud vědci nedospějí k jinému závěru.

Mudrci nemají možnost dospívat k závěrům o původu světa pomocí laboratorních prací nebo ji alespoň dříve neměli, stejně jako technicky pokročilé národy dneška. Zkoumání přírody a jejího původu vyplývalo z duchovně výchovných systémů, které jsou stejně prosté jako dokonalé. Ostatně nic nebrání tomu, abych „systém všech těchto systémů” popsal.

1.     Zaujměte pozici siddhásana nebo vadžrásana nebo svastikásana nebo padmásana, aby bylo tělo klidné.
2.    Vylučte z mysli všechny vzpomínky, dojmy a popudy,  které  vám  připomínají  svět  a denní  shon v něm.
3.     Když se tím mysl oprostí, obrate pozornost na své tělo a snažte se uvědomovat si je, a to pouze jako zevní kontury, tedy tvar.
4.    To cvičte vytrvale, dokud nebudete schopni zvýšit intenzitu tohoto uvědomování nebo pozorování těla.
5.    Když se vám to podaří, zvyšujte intenzitu pozorování (uvědomování) si těla až do stupně, kdy vás už nic nebude rušit a kdy tělo bude jediným předmětem pozorující a analyzující mysli.

To je všechno. Nebo když předmětem, který zajímá mysl, bude pouze tělo, pak sama intenzita soustředění způsobí, že už si nebudete uvědomovat pouze jeho tvar, nýbrž postřehnete a uvědomíte si i psychické emocionální procesy, které se vážou na vaše tělo. A když budete tyto změny dobře sledovat, poznáte, že se odehrávají na nepohnutelném psychickém pozadí a – to jste již nalezli tao.

Když tao předstoupí takto před oči člověka, stává se základnou, na niž se člověk může dobře postavit a dívat se zpětnou cestou na tělo, které je „jen” tvarem.
Pak se již nemusí namáhat nalézt „základ přírody”. Setrvává na něm a vidí, že platforma (tao), na níž se octl, je původem všech jevů; ty nevznikají náhle, ale jsou výsledkem skladby oněch procesů, které našel dříve než samo tao. Navíc vypozoruje, že tyto procesy jsou totožné s „kvanty” nebo formacemi sil kosmických, z nichž vzniká celý hmotný vesmír.

Jsem ten, kdo se také vzdělal tímto pracovním postupem, a mohu každého ujistit, že dvacet až třicet knih, které jsem v životě přečetl, mi ani světový názor ani ucelenou představu o původu světa nedalo. Proto dobře rozumím Lao-c’ovi.

Ale když jsem se rozhodl jeho názory komentovat, narazil jsem na nesnáze.
Vzal jsem si před sebe jak překlad od univ. prof. dr. Rudolfa Dvořáka, tak i knihu Jan Chin-Šunovu. Verše obou knih se značně liší. Zdá se, že prof. Dvořák se úzkostlivě snaží pojmenovat věci jmenované Lao-c’ tak, jak je on sám jmenoval, kdežto Jan Chin-Šun nebo ještě spíš redaktor této knihy jakožto přesvědčený „materialista” překládá termíny do slov, která se mu zdají vyhovující. Přesto jsem se rozhodl pro tento překlad, protože jsem nabyl dojmu, že první překlad ponechává v textu mezery, které bych nemohl překlenout.
A protože nechci používat obou textů, narážím na obtíže, které zdolávám pouze znalostmi tao a cest, jimiž se ubírá myšlení těch, kdo jej také znají, např. právě myšlení Lao-c’ovo. Nejhorší ovšem je, když se termíny značně liší. Prof. Dvořák např. používá termínu „podnebesí”, kdežto v textu od Jan Chin–Suna je termín „země”. Nechci rozhodovat, který termín je správnější, ale slovo „podnebesí” by se k celkovému znění textu lépe hodilo. Nicméně se držím všude textu Jan Chin-Šunova, který komentuji z hlediska poznání tao. Kdyby se chtěl čtenář přesvědčit, zda jsem textu správně či špatně rozuměl, musel by sáhnout k textu původnímu a to bude sotva snadné nebo možné.

A nyní se ještě vrátím k osobě Lao-c’. Nebyl ani naivní a nedůsledný materialista, jak tvrdí komentátor jeho knihy, ani ten, kdo nenáviděl utiskovatele čínského národa.
Jestliže znal tao, mohl být pouze realista a nenávidět vůbec nemohl. člověk, který si vytvoří světový názor nikoli z vyčtených pouček, ale z touhy po pravdě, která mu dala dost síly projít celým školením sebepozorování, jaké jsem již výše popsal, musel každý defekt, který nenávist připouští, dříve a dokonale likvidovat. Jen tímto způsobem přestane být jeho nazírání předpojaté a uschopní jej vidět pravdu, která má k tao velmi blízko. A když tao realizuje, tj. učiní je přítomným svému vědomému žití, pak již je z něho mudrc, na jakého běžná měřítka neplatí. Vždy přece moudrost jej vede k tomu, aby dosáhl pokoje, jaký se dá vyjádřit pouze termínem spása.

Tento pokoj se má ke světu zápasu a vášní, jako se má prázdnota kosmu ke kosmické tvorbě.
Tajemný vztah mezi oběma snad umožòuje, aby moudrost měla porozumění pro zápasy a vášně světa stejně jako kosmická prázdnota pro stvoření, ale to je všechno. Mudrc ví, že tyto zápasy a vášně si svět lidí vysnil a že by se jich lidé nechtěli zbavit, protože by jim zmizelo z očí cosi sympatického. Lidé přece chtějí vítězit a předpokladem toho je nenávidět. Vítězit zase souvisí s touhou dostat se do čela lidské společnosti a k tomu je třeba podceòovat jiné nebo přeceòovat svoje potřeby. Nebo snad existuje mezi světskými lidmi někdo, kdo nepomyslí na sebe, když chce bojovat za dobro lidí?
Ne! Nenávist není mravní vlastnost, která uchvacuje mudrce. A Lao-c’ je mudrc, který popisuje svět a upozoròuje na to, co dělá svět špatným nebo dobrým. A zná-li tao, zná také původ světa. Pro precisní postřehy jistě není původcem Bůh, ale pouze fyzikální faktory, které mají tím větší vztah jak k minerální, tak i k vegetabilní a animální přírodě, čím jsou blíže tao.

O fyzikálním pojetí kosmu je možno říci, že se poznáním fyzikálního faktoru zvaného pole fyzika dostala až k poznání tao.
Zatím si s ním však neví rady. Odvážnější fyzikové (nebo snad doktrináři) tvrdí, že pole je hmota. Ale v tom případě jde již pouze o zásady. Je zrovna tak dobré nazvat velkou neznámou hmota jako ji nazvat nic. Jsem přesvědčen, že poctivý vědec – teoretický fyzik – se nikdy neodváží zastávat jeden nebo druhý názor. Když ano, pak to už není vědec, ale řemeslník ve vědě. Je přece tak nesmírně obtížné dávat jméno, kterému každý dobře rozumí, něčemu, co poznáváme jako tvůrčí síly přírody, a poli, kde se tyto síly manifestují. To nejlépe ví ten, kdo se systémem duchovního vývoje dostal až k prazákladním silám a momentům svého vlastního bytí.
Dovoluji si tvrdit, že pokud nemají orientální filozofické systémy k dispozici termíny pro tvůrčí momenty shodné s termíny naší fyziky, je hlavní příčina v tom, že při jejich pojmenování užívali tehdy známých slovních výrazů. Fyzika termíny tvořila při objevech kvalit tvůrčí činnosti a to jí umožnilo vyhnout se jejich problematickému výkladu. Když však člověk proniká k základům tvoření cestou duchovně výchovných systémů, najde v popisech tvůrčích kosmických kvalit analogie u duchovních mudrců a ve vědě. Proto nejde o nic jiného než o apriorní nalezení nebo zjištění těchto kvalit. Pak se již snadno podaří zjistit, že vědecká empirie dochází jiným způsobem k témuž poznání jako duchovní výchova, směřující k poznání kvalit tvůrčího světa. A to je velmi potěšitelné. Mudrci věda pomůže zpřesnit jména kvalit a vědě by mohli mudrci pomoci přesněji identifikovat kvality vyššího druhu. Hádky o to, zda „pole” je hmota nebo nic, nemají žádnou cenu. Jsou jen součástí boje rozličných světových názorů a moudrost v nich vůbec není. Proto chybí i pochopení mudrce Lao-c’.

Sama filozofie Lao-c’ je především náboženská nebo ještě lépe duchovní a pak teprve sociální.
Nebo kdyby šlo o filozofii čistě sociální, pak by ji nebylo možno spojovat s moudrostí. A Lao-c’ byl mudrc. Měl mravní sílu člověka, jaký především nelpěl na smyslově potěšujících předmětech, a měl i schopnost všechno pozorovat a rozumově vážit. Proto mu byly zřejmé vnitřní příčiny zla, jímž je postihován svět. Věděl, že pouze ctnost (dobro a ne-sobeckost) může zlo ze světa odstranit; nemohl tedy nutit lid k revoluci, nýbrž pouze připomínat držitelům moci, jak se mají chovat. Po té stránce je jeho filozofie nanejvýš dobrá. Neadresuje své poselství o ctnosti pouze určitým lidem, nýbrž říká, že má být ideálem všech. Kdyby se tak stalo, nebylo by sociálních problémů, leda pokud by nedostačovala výroba.

Ale k tomuto jevu dosud ve světě nedošlo. Zatím se výrobkům, které mohou naplnit břicha, věnuje méně podstatná část úsilí; zato se usiluje o výrobu věcí, které mohou ničit a ochuzovat. To ovšem není cesta tao. Naopak, je to podivný patologický komplex, který podněcuje ke zlu, ačkoli nese na štítě heslo vítězit a zvětšovat moc. Pro tento patologický komplex nemůže žádný mudrc mít na mysli pouze otázky sociální. Vždycky má na mysli otázky mravní, nebo jen v nich tkví pravé řešení problémů, s nimiž se na světě setkáváme. Až budou tyto problémy vyřešeny, vyvstane lidem vyšší cíl -dokonalé osvícení, nebo pouze osvícení může beze zbytku odstranit zlo ze života.

Kniha TAO TE ŤING v českých překladech: http://tao.kvalitne.cz/

Františka Čupra z roku 1878 – vůbec první český překlad – poprvé online (přepisujeme),
Rudolfa Dvořáka z roku 1920,
Jan Chin-Šuna z roku 1954 (překlad opatřil komentářem Květoslav Minařík v roce 2005),
Jiřího Navrátila a Libora Wagnera z roku 1969,
Oldřicha Krále z roku 1971,
Egona Bondyho a Mariny Čarnogurské z roku 1993,
F.H.Richarda z roku 1994,
Berty Krebsové z roku 1997,
Jana Kotíka z roku 2000 – poprvé online (přepisujeme),
Václava Cílka z roku 2005,
Josefa A. Zentricha z roku 2007,
Viktora Horáka z roku 2013 

The post Lao-c’. Tao te ťing aneb kanonická kniha O tao a ctnosti first appeared on Čítárny.