Johnsonovy knihy Intelektuálové. Věřím, že se aktuální osmdesátník Umberto Eco ještě dočká Nobelovy ceny. Ale předtím bych jednu dal i Angličanu Paulu Johnsonovi (nar. 1928). Za literaturu. Sice je historik, ale Nobelovu cenu za literaturu získal i Sir Winston Churchill, tak proč ne Johnson. Píše lépe než Churchill – a také o Churchillovi. A kromě něj o mnoha dalších osobnostech nejen 20. století.

V tetralogii Intelektuálové, Tvůrci, Hrdinové a Humoristé (česky 1996-2008 bez čtvrtého dílu)
probírá ty lidi zevrubně, ale Bleskové portréty 20. století (LEDA 2011) jsou knihou jiného charakteru. Jedná se částečně o Johnsonovu autobiografii. Ta je ovšem přetvořena tím, že ji rozkrájel a zpřeházel podle abecedy, která nově seřadila jména osob, se kterými se potkal. A protože se jako novinář potkal prakticky s každým, máme tu přehlídku politiků i umělců, doklad Johnsonovy komunikativnosti i úžasným vhled do minulého století.

Heslo Konrad Adenauer (1876-1967) se dostalo na začátek knihy Intelektuálové a tady je ukázka, jak Johnson píše:
Roku 1956 uspořádal Adenauer v Bonnu tiskovou konferenci, jíž jsem se zúčastnil. Byl to zdaleka největší německý státník moderní doby, neboť říše, kterou vytvořil, se ukázala trvalejší než ta Bismarckova či Hitlerova a vyznávala mír, nikoli válku. Také dopomohl k tomu, že Němci poprvé skutečně zbohatli. Pocházel z Kolína nad Rýnem a každým coulem vypadal jako Kolíňan – vysoký jako zdejší katedrála, sukovitý a plný hrbolků, vybraně oblečený, elegantní, čistě oholený, s vystouplými lícními kostmi, obrovskýma ušima a kvalitními vlasy, kterým dlouho trvalo, než zešedivěly, natož aby zbělely.

Měl velkou zálibu v šampaňském a obvykle býval k zahlédnutí se skleničkou bublinek v ruce nebo někde poblíž. Prohlašoval, že pije německý sekt, ale ani pravým francouzským nepohrdl. Jeho dům na úpatí hory Drachenfels poblíž Bonnu byl obklopen vinicemi, s výjimkou zahrady, která se táhla dolů k Rýnu. Od silnice vedlo k hlavním dveřím šedesát schodů. Adenauer mi vysvětloval:

„Německo je velká země a Němců je hodně. Jsou pracovití a výkonní, chytří a cílevědomí. Je věcí názoru, zda by Německo mělo být sjednoceno, nebo zda má zůstat rozděleno. Rozhodně by však nemělo být sjednoceno a centralizováno, neboť pak se stává příliš mocným a podléhá pokušení ovládnout Evropu. Takže řešením je federální Německo, a pokud možno federální Německo v rámci federální Evropy.“

To platilo v padesátých letech, jenže dnes je německá porodnost tak nízká, až hrozí, že v srdci Evropy vznikne lidské vakuum. A federální Evropa, jejíž základy Adenauer pomáhal budovat, je sekulární, a pokud se pro ni vůbec najde nějaký přívlastek, navíc antikřesťanská. Tohle by zlomilo kancléřovo starosvětské srdce.

O některé ze zachycených osobností se Johnson, pravda, jen otřel, ale je typické, že setkání tím víc vypíchne, až místy působí jako Cimrman, anebo když vzpomíná, jak radil. Dovíme se však pokaždé tolik, že rádi odpustíme, a Johnson na oplátku nebude sebestředný.

S romanopiscem Arnoldem Bennettem (1867-1931) jsem se pochopitelně nikdy nesetkal, píše mj. s klidem, ale když jsem byl malý, ve Staffordshire na něj pořád hodně lidí vzpomínalo. Zašel jsem do jeho ulice, abych nakreslil jeho dům. Atd. Abych pravdu řekl, dobře je možné, že si Johnson některá setkání i vymyslil a jiná přibarvil, ale nezáleží na tom, jelikož jinak ctí pravdu. Navíc… Až kouzelně britským způsobem. Ano, je to britofilní i dost britocentrická kniha, ale jiná být nemohla.

V českém vydání má kniha 138 hesel, z některých nicméně vystupuje i více osobností.
Královna matka i Alžběta, Lauren Bacallová, Tony Blair, Bush, Diana, Eisenhower, Gerald Ford, Franco i Pinochet (hodnocený pozitivně), de Gaulle, Chruščov, Churchill, čtyři papeži, Koestler, Lloyd George, Groucho Marx, Robert Maxwell („mezi lidmi, s nimiž jsem se setkal, byl jediný, z něhož doopravdy nefalšovaně vyzařovalo zlo“), Mitterand, David Niven, Nixon, Camilla Parker Bowlesová, Picasso, Reagan, Denis Thatcher, Wittgenstein. Ze spisovatelů E. M. Forster, Graham Greene, Hemingway, C. S. Lewis (osobně mě překvapilo, nakolik byl úspěšný u žen), Mailer (Johnson ho nedoceňuje), Orwell, Sartre, Dylan Thomas („podvodník“), Thurber, Wells či fascinující Evelyn Waugh.

O svém příteli Kingsley Amisovi autor vypráví:

Nebyl ani skvělý, dokonce ani významný romanopisec, nicméně patřil po třicet let k vlivným postavám literárních kruhů. Ve Šťastném Jimovi se mu povedlo vytvořit nejen vynikající humoristický román, ale rovnou nový druh psaní (jako Hemingwayovi), když propojil lidový, hovorový projev s brilantní ironií a pseudoakademickým důrazem na korektní syntax. Tohle před ním nikoho nenapadlo a nikdo po něm to nedokázal tak vynalézavě využít k dosažení komického účinku.

V pozdějších románech se to mnohdy nedařilo ani jemu. A nikdy by toho nedocílil, kdyby nebyl učitelem angličtiny, a to velmi důkladným a znalým svého oboru. Podobně jako Waugh byl oddaný slovům a jejich významům. Vždycky měl po ruce Stručný oxfordský výkladový slovník (Kratší oxfordský slovník, který má dva svazky, mu připadal příliš rozsáhlý, a Kapesní zase příliš krátký) a dennodenně ho raboval. Prozradil mi, že jeden výtisk mu vydrží tak tři roky – pak se nepřetržitým používáním rozpadne a on si musí pořídit nový. Ale napsal jen dva další romány, které za něco stály, Tak to končí a Staré parťáky, ačkoli i v některých dalších lze narazit na geniální pasáže.

Zato hrál celý život skvěle roli výstředního literáta, k potěše svých přátel. Žádného jiného spisovatele kromě Waugha neopřádalo tolik drbů a historek. A byl i největší žijící imitátor, tedy s výjimkou politika Jeremy Thorpa. V některých ohledech byl dokonce lepší. Johnson vypočítá, koho Amis uměl imitovat a jak, a pokračuje:
Jeho soukromý život se často stával veřejným a přetřásal se ostošet. Jako rodič byl poměrně lhostejný. Když opustil ženu Hilly kvůli E. J. Howardové, ta se zděsila, jak vyrůstají jeho tři děti. Zachránila ještě nejchytřejšího Martina Amise (dnes známého romanopisce) a postarala se, aby se mu dostalo vzdělání.

Kingsley sám byl patrně nějakou dobu nejznámějším literátem v zemi, takže se dočkal povýšení do šlechtického stavu a dalších poct. On a Jane Howardová si často zvali hosty a já a žena jsme do Lemmons hodně jezdili. Žilo se tam divoce. Amis nebyl normální. Měl nesčetné fobie, některé skutečně závažné. Nikdy by nesedl do letadla. Neměl v lásce vlaky. Bál se tmy, a když zůstal sám, často příšerně řval. Pití ty obavy jen zhoršovalo a stávalo se v jeho životě čím dál silnějším prvkem, až ovládlo celou jeho existenci, ačkoli v práci mu nikdy nebránilo.
V celém jeho dospělém životě bylo jen málo dní, kdy by nestrávil dopoledne u psacího stroje. I při psaní ale míval často trochu špičku. Jako zkušený redaktor, zvyklý dostávat rukopisy od bohémů, jsem obvykle dokázal rozpoznat cokoli, co bylo napsané třeba jen nepatrně pod vlivem alkoholu. Román Jakeův problém vznikl podle mě z větší části právě takto.

Poslední fáze Amisova života začala poté, co uzavřel dohodu s Hilly, která se mezitím potřetí provdala za nemajetného skotského peera jménem lord Kilmarnock (její druhé manželství s podivínským cambridgeským rektorem Shackletonem Baileym, odborníkem na tibetské a pozapomenuté latinské básníky, nemělo dlouhé trvání). Nový choť se pokusil ve Španělsku podnikat, ale obchody zkrachovaly, a když se Kilmarnockovi vrátili do Anglie, byli na mizině. Amis ale koupil dům na Primrose Hill. Sám obýval prostřední patro, zatímco oni obsadili to horní a přízemí. Oba souhlasili s tím, že za bydlení zdarma se o Amise postarají, ona jako kuchařka a hospodyně, on jako komorník a údržbář.

Amis obvykle po dopolednách pracoval, pak se vypravil na dlouhý oběd do klubu Garrick, vrátil se, často ještě chvilku psal a poté se přemístil do hospody. Systém fungoval celkem spolehlivě, ačkoli Hilly připadala péče o bývalého muže stále únavnější a potřebovala rok co rok dovolenou. Naposled jsme spolu poobědvali měsíc před jeho tragickou smrtí a mám v deníku zaznamenán doslovný přepis našeho rozhovoru, kdy jsme mimo jiné dopodrobna probírali každodenní povinnosti jeho komorníka a zabývali se tím, zda je lod Kilmarnock vykonává uspokojivě. Vzhledem k nenapravitelnému sobectví a sebestřednosti si Amis neukládal většinu dopisů, které mu byly adresovány jemu. Kdyby to dělal, míní Johnson, náležela by jeho korespondence k vrcholům „žánru“, zatímco takhle zbyla jen hrstka drobných mistrovských kousků a zejména Amisův sardonický dopis novináři Henry Fairliemu, kde ho kárá, že svedl Hilly.

Úvodem knihy dělí Johnson lidi na racionální a intuitivní.
Princezna Diana mi v soukromých rozhovorech nebo při jednání s lidmi připadala jako ten nejintuitivnější člověk, jakého jsem kdy potkal, obdařený téměř nadpřirozenou schopností navázat vztah s jinou lidskou bytostí hned od první chvíle. Její intelekt byl veskrze průměrný. „Blbá jak dlabaný necky,“ prohlašovala o sobě, nicméně intuici měla geniální. A právě v ní spočívalo tajemství jejího úspěchu.

I nad vztahy inteligence a politiky se Johnson zamýšlí a jediný jeho skutečně důkladný životopis se ostatně týká královny Alžběty a má podtitul Studie moci a intelektu. Jen zřídka se dobří vládci etablují z velmi chytrých lidí, upozorňuje, zatímco muži a ženy průměrné inteligence se nejednou zhostí nejvýznamnějších úřadů velmi úspěšně.
Bleskové portréty by byly rozsáhlejší, autor však byl nucen vyřadit mnoho skic o lidech ještě žijících a dalších 108 kapitol vypadlo z překladu Petry Diestlerové.

O Margareth Thatcherové Johnson píše:

Nic se jí nemuselo říkat dvakrát, a když někoho respektovala, tak mu naslouchala – někdy si dokonce vytáhla z kabelky zápisníček a dělala si poznámky. Jednou jsem jí vysvětloval: „Vláda může dělat nejrůznější věci, a taky je dělá. Ale tři věci dělat musí, protože je za ni nikdo jiný neudělá.
Je to: vnější obrana, vnitřní bezpečnost a zajištění poctivé měny.
Na to by měla soustředit většinu pozornosti, energie i zdrojů. V praxi dělá samozřejmě vláda mnohé, ale čím víc toho dělá, tím je pravděpodobnější, že v těch třech základních ohledech selže. Trpí tím všechny tři oblasti, ale obvykle nejvíce měna – jinými slovy dojde k inflaci.“ Tohle na ni udělalo velký dojem a všechno si to zapsala.
O pár let později, když jsme se bavili o tom, jak řídí vládu, mě upozornila: „Poslouchejte, Paule, teď vám povím něco důležitého. Vlády dělají nejrůznější věci, ale existují tři…“ A zopakovala to slovo od slova.

A která osobnost u Paula vyhrály? Connery. „Obdivuji Seana nejvíc ze všech lidí, které jsem kdy poznal,“ píše.

Johnsonovy knihy Intelektuálové, Tvůrci, Hrdinové a Humoristé o literátech a politicích

The post Johnsonovy vynikající postřehy. Intelektuálové. Tvůrci, hrdinové, humoristé, literáti a politici first appeared on Čítárny.

V roce 1983 zahlédla z okna svého windsorského bytu na ulici nehlídanou premiérku Margaret Thatcher a ve svých představách ji namířenou “pistolí”, vytvořenou ze svého prstu a palce, symbolicky zastřelila. Později to okomentovala takto: “Jak jsem okem odměřovala vzdálenost, napadlo mě, že kdybych to nebyla já, ale někdo jiný, byla by mrtvá.”

To jsou slova dvaašedesátileté autorky románů, povídek a pamětí, básnířky, literární a filmové kritičky a dvojnásobné držitelky Man Bookerovy ceny Hilary Mantel. A tato epizoda se stala námětem její úspěšné povídky, která vyšla v září 2014. The Assassination of Margaret Thatcher: August 6th 1983 (Vražda Margaret Thatcherové: 6. srpna 1983)

Povídka o zavraždění Margaret Thatcher líčí příběh ženy, která ve svém windsorském bytě čeká na instalatéra.
Vyklube se z něj ale atentátník, který chce ložnice bytu využít k tomu, aby z okna zastřelil baronku Thatcher, až bude vycházet z protější nemocnice po operaci oka. Hilary Mantel ale zdůrazňuje, že s napsáním povídky 30 let nečekala proto, až bude Margaret Thatcher po smrti.

Margaret Thatcher byla už na první pohled skvělá jako předloha pro literární dílo, proto jako spisovatelka mám z ní užitek, ale jako občanka jsem pod ní trpěla, píše Hilary Mantel. Své nesympatie k této ženě, kterou sdílí i milióny Britů, deklarovala slovy:  “Myšlenka, že ženy musí napodobovat muže, aby uspěly, je antifeministická. Nebyla to žena. Byl to duševní transvestita.”

Hilary Mantel se je velmi dobrá pozorovatelka, což je předpoklad dobré spisovatelky. A netají se svými názory.
Například její výroky o královské rodině jasně vypovídají o její skutečné roli ve Velké Británii. Už před dvěma lety řekla v London Review of Books fakt, který mnoho zpitomělých občanů zvedl ze židlí. Spisovatelka si dovolila sáhnout na živoucí ikonu všech obálek ženských časopisů, princeznu Kate. A řekla to navíc přesně, když tvrdí, že nejde o kritiku, ale projev soucitu.
O vévodkyni z Cambridge, řekla, že z figuríny, na niž věšeli hadry, se změnila v ženu, jejímž jediným smyslem existence je zřejmě rodit děti neboli “plastic princess, designed to breed” plastiková princezna designována pro chov. Již dříve řekla, že vévodkyně se jí oproti bývalé princezně Dianě jeví jako “strojně vyrobená”.

Přestože příběh působí na mnoha lidí až nenávistně, samotný příběh je jen velmi kritickým zrcadlem chování celé společnosti.
Kniha Hilary Mantel totiž poukazuje na to, že rovnovážný stav ve společnosti, který je základem skutečné prosperity, je dlouhou dobu silně narušený a nastal čas, aby se intenzivně začala rozvíjet smysluplná demokratická diskuse a ne jen silácké manýry malé skupiny lidí, kteří chtějí moc. Málokdo si uvědomuje, že propast mezi majetnými a nemajetnými se v globálním měřítku vrátila na úroveň z roku 1820, jak oznámila v září 2014 OECD. Jedná se o jeden z nejznepokojivějších trendů za posledních 200 let. A kniha Hilary Mantel na to rázně upozorňuje.

The post Vražda Margaret Thatcher: 6. srpna 1983, skvělý povídkový bestseller Hilary Mantel first appeared on Čítárny.