Esej “Občanská neposlušnost” napsal Henry David Thoreau roku 1849 a je ve své přímosti zajímavým a inspirativním pohledem na podstatu demokracie jako takové. 

Během svého pobytu u Waldenu v červenci 1846 byl při jedné ze svých cest do města zatčen a vsazen do vězení pro daňový dluh. Thoreau totiž vědomě odmítl finančně podporovat stát, který vedl bezdůvodnou válku (tč. s Mexikem) a toleruje otrokářství, a neplatil tzv. daň z hlavy.
Daň za něj sice kdosi zaplatil – pravděpodobně jeho teta Maria Thoreauová -, takže ve vězení strávil pouze jednu noc a jeho čin tehdy nevzbudil žádný větší společenský ohlas.
Na jeho základě sepsal Thoreau významný esej “Odpor vůči vládě” (Resistance to Civil Government), jenž teprve po jeho smrti získal název Občanská neposlušnost” (Civil Disobedience). Tento esej později významně ovlivnil bojovníky za lidská práva, jako byli např. Mahátma Gándhí nebo Martin Luther King.

Později se občanská neposlušnost stala nástrojem protestních hnutí, např. mírové hnutí proti válce ve Vietnamu v 60. letech v USA ale i v dnešní době narůstající hnutí proti Wall Street, které se na podzim 2011 během několika týdnů rozšířilo z New Yorku do několika set měst USA, Kanady i světa.

Thoreau v eseji vysvětluje pojem demokracie a svůj pohled na chování jednotlivce ve společnosti.
Chápe lidské svědomí jako nejvyšší mravní sílu a moc, která, když je v rozporu s vládnoucí výkonnou mocí, se musí ozvat hlasitě a zřetelně. “Mou povinností je v každém případě dbát na to, abych se nepropůjčil bezpráví, které odsuzuji.” říká ve své eseji. Své úvahy začíná větou hodnou liberála:
“Ta vláda je nejlepší, která vládne nejméně.”
Následuje výčet argumentů proti silnému státu, který není zárukou toho, že zákony budou moudré a budou respektovat právo občanů na spokojený život.
V kontexu je třeba také připomenout, že esej je ovlivněná kritikou otrokářství a války s Mexikem, dvou velkých společenských problémů v době, kdy Thoreau žil a se kterými bytostně nesouhlasil.
Proto také vyzývá, že nejrozumnější věc, kterou člověk může udělat, je neodvést státu ani dolar.
Thoreau ale zdaleka nebyl prvním, kdo z politických a morálních důvodů odmítl platit daně – už o dvě stě let dříve bojkotoval svou vládu Angličan John Fountaine.

Thoreau jde ale dál a poukazuje na své vlastní příklady občanské neposlušnosti.
Odmítl například zaplatit daň z hlavy, kvůli nesouhlasům s politikou vlády a dokonce šel za to do vězení. Zastával názor, že člověk nemůže být nucený být členem žádné státní ani náboženské společnosti, do které se sám nepřihlásil.
Pokud občan si nepřeje, aby peníze z jeho daní byly používány na šíření zla a válek, mělo by to být respektováno, jinak je jeho povinností daně státu nedávat.
Svoje názory rozvíjí především v knize Walden, ve které popisuje jak sám a bez cizí pomoci žil v lese u rybníka, na okraji města Concord v Massachusetts, aniž by po někom něco chtěl.
V knize vyslovuje na svou dobu revoluční názor, aby příroda byla vždy vlastněna kolektivně a chráněna.

Thoreau uznává pokrok, jako hybnou sílu, která pozitivně mění společnost a která je postavena nad jedince.
Přesto samotnou demokracii, ke které došla americká společnost, nepovažuje za ideální řešení a hledá jiný model neboť jak sám říká: “Skutečně svobodný a osvícený stát nebude nikdy existovat, dokud stát neuzná jednotlivce jako vyšší a nezávislou moc, v níž jeho vlastní moc a autorita má svůj původ, a podle toho s ním nebude jednat.“

Přesto Thoreau uznává jedinečnost Americké vlády i ústavy, ale zároveň tvrdí, že by lidé s nimi neměli souhlasit jak slovy tak činy, pokud jejich naplňování v praxi jsou proti kvalitě života většiny. Je třeba také říct, že se distancuje od anarchistů, nepřeje si konec vlády, ale okamžité nastolení lepší vlády. Tím posouvá svoje názory poněkud do oblasti utopie, protože si neuvědomil, že nemůže být nastolena lepší vláda, pokud není lepší společnost.

Občanská neposlušnost je dnes chápána jako systematické vyhýbání se nařízením vládnoucí garnitury, která nenaplňuje občanské představy o chodu společnosti.
Právo na občanskou neposlušnost (resp. právo na odpor) upravuje Listina základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku České republiky – konkrétně článek 23 Listiny základních práv a svobod, v němž je zakotven občanský princip ochrany práv a svobod proti jejich porušování ze strany státní moci.
Tento článek listiny ustanovuje, že občané se svých základních práv mohou dovolat přímo, pokud tato jsou bezprostředně ohrožena, a není možno se jich dovolat zákonnou cestou.

Občanská neposlušnost a její legitimní postředky. Například:
účast (či naopak neúčast) na určitých shromážděních, vyjadřování (či nevyjadřování) se k určitým tématům,
právo na občanské referendum o chodu států a úřadů
odmítnutí emigrace a nesouhlas s ilegální imigrací,
odmítnutí amnestie (tedy trvání na řádném dokončení trestního řízení a dodržování zákonů),
odmítnutí pracovat (např. prostřednictvím stávky),
paralyzování řízení lpěním na byrokratických hloupých detailech,
zesměšňování různých státních symbolů, pokud jsou zásadním způsobem dehonestovány
neuposlechnutí výzvy orgánu statní moci (např. policisty) pokud sám překračuje zákon,
provokativní (z pohledu autorit) chování či vyjádření neloajality.

Další česky vydané díla Thoreaua:
H. D. Thoreau: Walden aneb Život v lesích, nakl. Odeon, Praha 1991
H. D. Thoreau: Občanská neposlušnost a jiné eseje, nakl. Christiania, Poprad 1994. (obsahuje Emersonovu řeč na pohřbu H. D. T., dále eseje Občanská neposlušnost, Obhajoba kapitána Johna Browna, Život bez principu)
H. D. Thoreau: Občanská neposlušnost, nakl. Zvláštní vydání, Brno 1995
H. D. Thoreau: Chůze, nakl. Zvláštní vydání, Brno 1995

Internetové linky:
http://cs.wikipedia.org/wiki/Henry_David_Thoreau – wikipedie
http://thoreau.org/ – křižovatka, život, díla
http://www.online-literature.com/thoreau/  život, dílo

Výpisky: Esej Občanská neposlušnost:

Nejlepší je taková vláda, která vládne nejméně.

Vláda je přinejlepším jenom účelovým opatřením, přičemž se u mnohých vlád těžko hledá jejich účel a všem vládám se stane, že jsou bezúčelnými alespoň někdy.

Trvalá armáda je jenom prodlouženou rukou trvalé vlády. A vláda sama o sobě pouhý to způsob, který si lid zvolil k uplatňování své vůle, je stejně jako armáda ohrožena korupcí a zneužitím ještě před tím, než dostane lid možnost jejím prostřednictvím cokoli ovlivnit.- odkaz na válku v Mexiku- dílo hrstky lidí, kteří použili vládu jako nástroje svých zájmů, jelikož lid by k válečnému řešení nedal souhlas.

Vlády jsou důkazem toho, jak úspěšně může být člověk podveden nebo donucen podvádět své bližní ku prospěchu těchto vlád.

Vláda není zárukou svobody v této zemi (USA). Vláda neosídluje západ, vláda nedává vzdělání. Všeho bylo dosaženo jenom díky povaze, která je vlastní americkému lidu, a bylo by dosaženo ještě více, kdyby vláda nekladla překážky, protože vláda je jenom účelové opatřeníkteré by mělo lidem umožnit jeden druhého být…ale jak už jsem řekl, když jde o skutečný prospěch, vlády nejčastěji zapomínají na ty, ku prospěchu kterých byly vytvořeny.

Obchod a řemesla si musely vytvořit vlastnosti indické gumy, jinak by nikdy nemohly uspět, i přes překážky, které jim zákonodárci neustále kladou pod nohy.

Praktický důvod pro to, že je to vždycky většina, která vládne, není v tom, že by mohla být většina blíže pravdě, ani že by to bylo nejspravedlivější vůči menšinám, ale v tom, že většina je fyzicky nejsilnější. Vláda, ve které za všech okolností vládne většina, není založena na spravedlnosti, jak ji chápou lidé. Cožpak nemůže být vytvořena vláda, ve které o dobru a zlu nerozhoduje většina, ale svědomí?

Myslím, že nejprve musíme býti lidmi, potom teprve občany. Zdaleka není tak žádoucí rozvíjet úctu k zákonu, jako je žádoucí rozvíjet úctu k pravdě. Jediná povinnost, kterou mám právo přijmout, je v každé chvíli činit to, co považuji za správné. Bylo řečeno, že kolektiv nemá svědomí, ale kolektiv uvědomělých lidí je kolektiv se svědomím.

Žádný zákon nikdy neučinil lid více spravedlivým a dvojnásobně to platí o úctě k zákonu.

Mnoho mužů slouží státu ne jako lidé, ale jako stroje. Oni tvoří armádu, zálohy…ve většině případů nevládnou vlastním úsudkem, nebo morálním smyslem, jsou jako stromy a půda a kameny….Takoví lidé si nezaslouží více respektu než slamění strašáci. Mají stejnou cenu jako poslušní psi, nebo koně. A přece jsou právě tito lidé považováni za dobré občany.

Nemnoho hrdinů, vlastenců…a lidí v pravém smyslu slouží státu také svým svědomím, takže mu nevyhnutelně v mnohém oponují a jsou jím často považováni za nepřátele. Modrý člověk může být užitečný jenom jako člověk, ne jako kus hlíny, který chrání noru před průvanem, takovou službu zvládne i jeho prach.

Ani na okamžik nemohu uznat svoji vládu, která také vládne otrokům.

Když se z vady stane samotný mechanismus, když se útlak a loupení mění v instituci, říkám, takového útlaku je nutno se zbavit.

Tisíce lidí jsou svým názorem proti otroctví a proti válce, a přece neudělají prakticky nic pro to, aby byl těmto zločinům učiněn konec.

Na jediného mravného člověka připadne devět set devadesát devět patronů mravnosti, je ale lepší mít co do činění se skutečným vlastníkem mravnosti, než s jejím dočasným strážcem.

Volby jsou vždycky tak trochu hazardní hrou, jako dáma nebo vrchcáby, s lehkým morálním nádechem, je to hra s dobrem a zlem, která klade otázky po morálce, a určitá sázka tuto hru přirozeně doprovázíPovaha voličů není v sázce. Odevzdávám svůj hlas, jak považuji za správné, ale nejsem příliš znepokojen tím, zda li moje pravda převáží. Závaznost rozhodnosti většiny proto nikdy nesahá za hranice účelnosti. Volit pravdu ještě neznamená pro tuto pravdu něco udělat…Moudrý člověk ale nemůže
ponechat pravdu v rukou náhody, nebo doufat, že se pravda uplatní prostřednictvím vlády většiny. V činech mas je jenom málo mravnosti…Urychlit zrušení otroctví mohou jenom hlasy lidí, kteří touto volbou chtějí potvrdit svou vlastní svobodu.

Není samozřejmou povinností zasvětit svůj život vykořenění jakéhokoli, i toho největšího zla, je mnoho dalších důležitých záležitostí, které se ucházejí o naši pozornost, je ale povinností každého nestat se součástí zla, nepodporovat zlo svými činy.

Po počátečním studu z prvního zločinu přichází lhostejnost a z nemorálnosti se stane jenom cosi, stojící „mimo morálku“

Jenom ten největší nezájem může zabezpečit přetrvávání nejvážnějších a nejčastějších chyb. Ti, kteří nesouhlasí s povahou a politikou naší vlády a přece jí propůjčují svoji loajalitu a podporu, jsou bezpochyby jejími nejuvědomělejšími podpůrci, a proto nejvážnější překážkou reforem.

Když vás soused ošidí o jediný dolar, nespokojíte se s tímto vědomím…podniknete účinné kroky k tomu, abyste své peníze dostali zpět a už nikdy nebyli podvedeni. Činy založené na principu – na smyslu pro pravdu a konání pravdy, mění stav věcí i naše vztahy, a jsou proto nezbytně revoluční, odporují tomu, co bylo…tvoří hranici mezi ďábelským a božským.

Ať je váš život protitřením, které mašinérii definitivně zastaví. Povinností každého je ujistit se, že se ničím nepropůjčuje zlu, které sám odmítá.

Nepřišel jsem na tento svět, abych ho učinil tm nejlepším místem pro život, ale abych v něm žil v dobrém nebo špatném. Každému je souzeno dělat jenom něco, protože nikdo nemůže dělat všechno. Důležité je, aby nikdo nedělal nic zlého.

Jestliže vlády nemají zájem naslouchat mým peticím, proč bych já měl naslouchat peticím jejich?

Konfucius řekl: „Je-li stát řízen podle zásad rozumu a spravedlnosti, chudoba a bída jsou hodny hanby.
Není-li stát řízen podle zásad rozumu a spravedlnosti, jsou hodny hanby bohatství a pocty.“

Z plna hrdla přijímám heslo: „Nejlepší je ta vláda, která vládne nejméně“, a rád bych viděl, aby se podle toho jednalo rychleji a soustavněji. Jsouc provedeno, značí nakonec heslo, ve které taky já věřím: „Nejlepší je ta vláda, která nevládne vůbec“, a až budou lidé na ni připraveni, budou takovou vládu také skutečně mít.

Koneckonců skutečný důvod, proč, když už je jednou moc v rukou lidu, smí vládnout a také po dlouhou dobu vládne většina, není to, že by měla nejspíše pravdu, ani že by se zdála být menšině nejvhodnější, leč poněvadž je fyzicky nejsilnější.

Bylo správně řečeno, že shromáždění nemá svědomí. Ovšem shromáždění mužů se svědomím je shromáždění, v němž je svědomí přítomno.

Ten, kdo se odevzdává úplně svým bližním, zdá se jim být zbytečný a sobecký. Ale toho, kdo se jim odevzdává částečně, vyhlašují za dobrodince a lidumila.

Po šest let jsem neplatil daň z hlavy. Byl jsem proto jednou vsazen do vězení na jednu noc. A když jsem tam stál, pozoruje zdi z pevného kamene, dvě až tři stopy silné, dveře ze dřeva a ze železa, stopu silné, a železnou mříž, která překážela světlu, nezbývalo mi než žasnout nad pošetilostí tohoto zařízení, které se mnou jednalo jako bych byl pouhé maso, krev a kosti, jež se mohou uvěznit. Divil jsem se, jak mohli dojít k rozhodnutí, že tohle je ten nejlepší způsob, jak se mnou naložit, a že nikdy nepomyslili na to, nějakým způsobem využít mé služby.

Všichni lidé uznávají právo na revoluci, to jest právo odmítnout poslušnost vládě, když je její tyranie nebo neschopnost veliká a nesnesitelná. Ale téměř všichni říkají, že nyní tomu tak není. Ale myslí si, že tomu tak bylo za revoluce 1775.

Jinými slovy, je-li šestina obyvatelstva státu, který sám sebe prohlašuje za svobodné útočiště, držena v otroctví, je-li jedna celá země nespravedlivě zaplavena a podmaněna cizím vojskem a podrobena vojenskému stannému právu, myslím, že není příliš brzy pro čestného muže, aby se vzepřel a vzbouřil.

Kdyby tu tak byl muž, který by byl skutečně mužem, a jak můj soused říká, měl v těle páteř, kterou jen tak nezlomíte! Naše statistiky jsou chybné. Obyvatelstva bylo napočítáno příliš mnoho. Kolik mužů je v této zemi na tisíc čtverečních mil? Sotva jeden

Obyčejně se lidé za vlády, jaká je tato, domnívají, že musí počkat, až přesvědčí většinu, aby je změnila. Domnívají se, že kdyby se protivili, lék by byl horší než zlo.

Pokrok od absolutní monarchie k omezené, od omezené monarchie k demokracii, je pokrokem k pravé úctě vůči jednotlivci. I čínský filosof byl tak moudrý, že pokládal jednotlivce za základ říše.

Je demokracie, jak ji známe, posledním možným zlepšením systému vlády? Není možné učinit další krok k poznání a organizování lidských práv?

V Americe se neobjevil žádný zákonodárný génius. Ti jsou vzácní i ve světových dějinách. Je zde na tisíce řečníků, politiků a výmluvných mužů, ale ještě neotevřel ústa řečník, který by byl schopen rozřešit trapné otázky přítomnosti. Milujeme výmluvnost pro ni samu, a ne pro pravdu, kterou snad pronáší, anebo pro hrdinství, k němuž snad nadchne.

Stát nebude nikdy skutečně svobodný a osvícený, dokud neuzná jednotlivce jako vyšší a nezávislou moc, v níž všechna jeho vlastní moc a autorita má svůj původ, a podle toho s ním bude jednat. Stát, spravedlivý ke všem lidem, který zachází s jednotlivcem s vážností jako s bližním. Stát, který toleruje, aby několik málo lidí žilo stranou něho, nezasahovali do jeho chodu, ani se jím necítili svázáni, a přesto by vykonávali všechny své povinnosti sousedů a bližních.

The post Henry David Thoreau a slavná esej Občanská neposlušnost. Kritika egoistického vládnutí a zneužívání demokracie first appeared on Čítárny.

Henry David Thoreau napsal esej Občanská neposlušnost v roce 1849. Dodnes je inspirující svou přímosti a poučným pohledem na podstatu demokracie jako takové.
Henry David Thoreau (1817-1862) ji napsal pod názvem Občanská neposlušnost (Civil Disobedience) a inspiroval tímto dílem dokonce i Lva Nikolajeviče Tolstého, Martina Luthera Kinga.
Thoreauovy myšlenky se staly základem filosofie nenásilí M. K. Gándhího.

Část eseje o volbách nás navíc ujistí, že od doby, kdy o volbách Thoreau přemýšlel, se nic podstatného nezměnilo.

Volby jsou vždy tak trochu hazardní hrou, jako dáma nebo vrhcáby, s lehkým morálním nádechem, je to hra s dobrem a zlem, která klade otázky o morálce, a určitá sázka tuto hru přirozeně doprovází.
Povaha voličů není v sázce. Odevzdám svůj hlas, jak uznám za správné, ale nejsem příliš znepokojen tím, zdali moje pravda převáží. Jsem připraven přenechat to většině. Závaznost rozhodnutí většiny proto nikdy nesahá za hranice účelnosti. Volit pravdu ještě neznamená něco pro tuto pravdu udělat. Je to jenom chabé vyjádření touhy po tom, aby se této pravdě dostalo vítězství.

Moudrý člověk ale nemůže ponechat pravdu v rukou náhody, nebo doufat, že se pravda uplatní prostřednictvím vlády většiny. V činech mas je jenom málo mravnosti. Až bude většina konečně hlasovat za zrušení otroctví, to už jenom projev netečnosti nebo skutečnosti, že období otroctví se i tak chýlí ke konci. Tito voliči budou posledními otroky. Urychlit zrušení otroctví můžou jenom hlasy lidí, kteří touto volbou chtějí potvrdit svou vlastní svobodu.

Doslechl jsem se, že se má v Baltimore sejít shromáždění pro výběr prezidentského kandidáta, kterého se zúčastní především velcí vydavatelé a profesionální politici.
Co ale znamená rozhodnutí, které tam přijmou, pro nezávislého, inteligentního a poctivého člověka?
Cožpak se nemůžeme spolehnout na nezávislé hlasy?
Cožpak není v této zemi mnoho lidí, kteří se shromáždění nezúčastňují?

Ale ne; zdá se, že všichni takzvaní vážení občané už opustili své pozice a zoufají si nad osudem země, i když by měla země zoufat nad nimi. Okamžitě jsou připraveni přijmout shromážděním zvoleného kandidáta jako jediného, který je k dispozici, čímž dokazují, že oni sami jsou plně k dispozici jakýmkoli účelům demagoga. Volební hlas takovýchto lidí nemá větší hodnotu, než hlas kteréhokoli cizince bez principů nebo prodejného domorodce, které je oba možno koupit.

Kde jsou lidé, kteří, jak říká můj soused, mají páteř, kterou neprostrčíš ruku?
Naše statistiky se mýlí, údaje o populaci jsou přehnané. Protože kolik lidí se v této zemi najde na tisíci čtverečních mílí? Stěží jediný člověk.
Jako by Amerika nenabídla svým novousedlíkům žádný stimul.

Američané se ale proměnili v členy všelijakých sdružení, které poznáte podle jejich mimořádně vyvinutého smyslu pro stádnost a příkladného nedostatku intelektu a zdravé sebedůvěry. Jejich prvním a hlavním zájmem jako by byly starobince a sbírky pro vdovy a sirotky, jejich je společnost vzájemné závislosti, která je pro ně především zárukou důstojného pohřbu.

The post Občanská neposlušnost. Henry David Thoreau o volbách a občanské angažovanosti i tuposti first appeared on Čítárny.

Slavný myslitel Thoerau napsal do své legendární knihy Walden toto: “Většina lidí se naučila číst jen pro potřeby zcela nicotné, tak jako se naučili počítat, aby si vedli účty a v obchodování je nikdo neošidil; avšak o čtení, jako o ušlechtilé duševní činnosti, vědí pramálo nebo vůbec nic. A přece jen toto je v hlubším smyslu četba.”
Henry Thoreau (12.7. 1817 – 6.5. 1862) Walden aneb život v lesích

Lidstvo zatím ještě nečte díla velkých básníků; ta mohou číst zase jen velcí básníci. Jsou čtenáři tak, jako obecný lid čte ve hvězdách: nanejvýš zrakem astrologů, nikoli astronomů...

Když už jsme se naučili znát písmenka, měli bychom, myslím si, číst to nejlepší, co se v literatuře najde, a ne jen donekonečna odříkávat abecedu a slabikovat slova a celý život jako žáčci jednotřídky vysedávat v těch nejpřednějších škamnách.
Lidem většinou vyhovuje, když si občas přečtou nebo vyposlechnou moudrosti jedné dobré knihy, ale jinak do smrti vegetují a promarňují své vlohy takzvanou lehkou četbou. Čtou devítitisící příběh o Zabulónovi a Zefrónii, o tom, jak se milovali, jak se ještě nikdy nikdo nemiloval jako oni, leč jak jejich věrná láska neproběhla vždy hladce, ano, občas v běhu i klopýtla, ale znovu se vzchopila a pádila dál. Nebo jak se nějaký bědný nešťastník vydrápal až na špičku věže, ačkoli se vůbec neměl pouštět výš než do zvonice.
A pak, když ho ten rozjívený autor vyvlekl zbytečně až sem, začne ostopryč vyzvánět, aby se celý svět sběhl a poslechl si, – víte co? – jak se ten chlapík dostal zas dolů! – Já si tedy myslím, že by bylo nejlíp proměnit všechny takové snaživé hrdiny univerzálního romanopisectví ve větrné korouhve a nechat je tam otáčet dokolečka, dokud nezrezaví a vůbec je nepouštět dolů, aby nemohli svými výtvory obtěžovat poctivé lidi.

Student, který čte Homéra nebo Aischyla v řečtině, se nemusí obávat, že marní čas něčím výlučným. Hrdinské příběhy, byť vytištěné znaky naší mateřštiny, budou pokleslým dobám vyprávěny vždy mrtvou řečí.
A my musíme pracně hledat smysl každého slova a řádky, domýšlet se z vlastní moudrosti, srdnatosti a šlechetnosti, jimiž jsme obdařeni, širšího významu, než jaký připouští obecný úzus.

Náš moderní, levný a náramně plodný tisk, přes všechny překlady, které vydává, přispěl málo k tomu, aby nám přiblížil heroické básníky starověku. Ti působí stále tak osamoceně, a litery, jimiž jsou tištěni, tak vzácně a kuriozně jako kdykoli předtím. Stojí za to obětovat ještě za mlada pár dnů a drahocenných hodin a naučit se třeba jen několika slovům starobylého jazyka, která přesahují všední jalovou řeč ulice a mohou člověka trvale inspirovat a podněcovat. Není tak marné, když si farmář připomene a zopakuje těch několik latinských slov, která kdysi slyšel.

Podle mínění některých lidí by studium klasiků mělo už konečně ustoupit modernějším a praktičtějším studiím, avšak osvícený student se bude vždycky obírat klasiky, ať jsou psáni v jakémkoliv jazyku a ať jsou jakkoli starobylí. Neboť co jiného jsou klasikové než nejvznešenější zaznamenané lidské myšlenky. Stejně tak bychom se mohli vzdát studia přírody, protože je stará.

Číst dobře, to znamená číst správné knihy v správném duchu, je ušlechtilé cvičení, které na čtenáře klade větší nároky než kterékoli cvičení, jež si dnešní zvyklosti cení.

Knihy je nutno číst se stejným rozmyslem a odstupem, jak byly psány.
Dokonce ani nestačí umět mluvit řečí národa, v níž byly napsány, neboť je pozoruhodný rozdíl mezi jazykem slyšeným a psaným.
Ten první je obvykle pomíjivý, pouhý zvuk, nářeční mluva, dorozumívání téměř animální, jemuž se jako zvířecí mláďata učíme nevědomky od svých matek.
Ten druhý je jeho dospělou, ozkoušenou podobou. Jestliže první je naším mateřským jazykem, je druhý jazykem otcovským, projevem vyhraněným a vytříbeným.

Zástupům těch, kteří ve středověku řecky a latinsky pouze mluvili, nedával jejich náhodný původ právo číst geniální díla napsaná v těchto jazycích, neboť to nebyla řečtina a latina, kterou znali oni, nýbrž vytříbený jazyk literární.
Nenaučili se vznešenějším řečem starého Řecka a Říma, vždyť i sám materiál, na němž se zastara psalo, byl pro ně jen papírovým odpadem a místo toho si nade vše považovali soudobé literární škváry. Když si však několik evropských národů osvojilo své vlastní výrazné, byť neumělé psané jazyky, postačitelné pro účely svých rodících se písemnictví, tu opět ožila někdejší vzdělanost a učenci byli s to rozpoznávat z té dávnosti poklady starověku. Co se římské a řecké davy nikdy nedoslechly, to si po dlouhých staletích několik učenců přečetlo a jen několik málo učenců dosud čte.

Můžeme se občas bůhvíjak obdivovat řečníkovým výlevům výmluvnosti a nejvznešenější psaná slova jsou obvykle tak daleko a tak vysoko nad pomíjivou řečí mluvenou jako je hvězdná obloha nad mraky. Ano, tam jsou hvězdy! A kdo to umí, může si v nich číst. Hvězdáři odedávna pozorují a vysvětlují. Nejsou to výpary jako naše denní hovory a mlživý dech. Co na tribuně platí jako výřečnost, bývá ve studovně pouhou rétorikou.

Řečník se dává unášet vzněty chvilkové příležitosti a oslovuje dav, který má před sebou a který ho může slyšet; avšak spisovatel, jehož příležitostí je jeho méně vzrušivý život a kterého by rozptylovalo ono dění a davy, jež inspirují řečníka, promlouvá k rozumu a srdci lidstva; ke všem lidem v kterékoliv době, kteří mu mohou porozumět.
Není divu, že Alexandr, podle Plútarcha, vozil s sebou na svých výpravách Iliadu v drahocenném pouzdře. Vždyť psané slovo je převzácnou relikvií; je to něco, co nás oslovuje důvěrněji a zároveň promlouvá obecněji než kterékoliv umělecké dílo. Je to výtvor nejbližší životu samému.

Knihy jsou nastřádaným pokladem světa zákonitě odkázaným všem pokolením a národům.
Knihy, ty nejstarší a nejlepší, zdobí přirozeně a po právu police kdejaké chalupy. Samy se čtenáři nepotřebují vemlouvat, ale protože poučují i povzbuzují, jeho zdravý rozum je neodmítne. Jejich autoři jsou v každé společnosti přirozenou a podmanivou aristokracií a vykonávají na lidstvo větší vliv než králové a císařové. Teprve ten věk bude vskutku bohatý, v němž tyto relikvie, jež nazýváme klasiky, a ty ještě starší a klasičtější, i když méně známé posvátné knihy národů, se ještě více rozrostou a navrší, když se vatikánské knihovny naplní Védami a Zend-avestami a biblemi, Homéry, Danty a Shakespeary a všechna budoucí staletí složí postupně své trofeje na fórum světa. A můžeme jen doufat, že se po takové vznosné haldě vyšplháme nakonec až do nebe.

Henry David Thoreau (12.7. 1817 – 6.5. 1862)  byl americký filosof, esejista, moralista a básník.

The post Henry Thoreau: Knihy je nutno číst se stejným rozmyslem a odstupem, jak byly psány first appeared on Čítárny.

Málem zapomenutý americký myslitel Henry David Thoreau (1817 – 1862) je v Česku znám především knihou Walden aneb Život v lesích. V ní popisuje svůj originální pohled na existenci jednotlivce v rámci společnosti. Nyní můžete číst jeho další, posmrtně vydanou knihu Mainské lesy, která patří k zakladatelským dílům americké přírodní esejistiky.

Jedná se o velmi čtivý hybrid beletrie, filosofických úvah a cestopisu jak je už u Thoreaua zvykem. V srpnu 1846 se vydal z Concordu v Massachusetts a vlakem a parníkem se dopravil do Bangoru, odtud pokračoval dále do divokých lesů státu Maine. Celkem tuto cestu absolvoval několikrát v letech 1846, 1853 a 1857.
V knize objevujeme Thoreaua tak, jak ho známe z Waldenu. Neotřelého pozorovatele přírody, citlivého člověka a neúnavného propagátora soužití člověka a přírody. A hlavně nebezpečně nakažlivého svým způsobem myšlení.

V roce 1839 vyrazili bratři Thoreauovi na dvoutýdenní cestu lodí, kterou Henry později shrnul do jednoho týdne v knize Týden na řekách Concord a Merrimack (A Week on the Concord and Merrimack Rivers, 1849).
O tři roky později John Thoreau (ml.) umírá na tetanus, což Henry velice těžce nese, ale zároveň v něm tato událost probudí kreativitu a přijímá Emersonův návrh, aby napsal recenzi na přírodopisné zprávy o fauně a flóře Massachusetts.
Vzniká tak první Thoreaův esej s přírodní tématikou “Přírodopis státu Massachusetts” (Natural History of Massachusetts) publikovaný v časopise Dial.

Henry David Thoreau | Mainské lesy | přeložil Jan Hokeš | vydala Paseka, 2012.

Další česky vydané díla Thoreaua:
H. D. Thoreau: Walden aneb Život v lesích, nakl. Odeon, Praha 1991
H. D. Thoreau: Občanská neposlušnost a jiné eseje, nakl. Christiania, Poprad 1994. (obsahuje Emersonovu řeč na pohřbu H. D. T., dále eseje Občanská neposlušnost, Obhajoba kapitána Johna Browna, Život bez principu)
H. D. Thoreau: Občanská neposlušnost, nakl. Zvláštní vydání, Brno 1995
H. D. Thoreau: Chůze, nakl. Zvláštní vydání, Brno 1995

Internetové linky:
http://cs.wikipedia.org/wiki/Henry_David_Thoreau – wikipedie
http://thoreau.eserver.org/ – křižovatka, život, díla
http://www.online-literature.com/thoreau/  život, dílo

Ukázka z knihy Mainské lesy…

Jednatřicátého srpna roku 1846 jsem se vydal z Concordu v Massachusetts a vlakem a parníkem se dopravil do Bangoru, odkud jsem pokračoval dále do divokých lesů státu Maine se záměrem doprovodit jednoho svého příbuzného, který se v Bangoru zabýval obchodem se dřevem, až k přehradě na západním rameni Penobscotu, o jejíž koupi měl zájem.

Z tohoto místa, které leží zhruba sto mil po řece nad Bangorem, třicet mil od houltonské vojenské silnice a pět mil od posledního srubu, jsem chtěl podniknout výpravu na přibližně třicet mil vzdálenou horu Ktaadn, druhou nejvyšší horu v Nové Anglii, a k některým jezerům na řece Penobscot, ať už sám nebo s někým, kdo by se tam ke mně přidal. V tomto období, kdy už neprobíhá těžba dřeva, je neobvyklé najít tak daleko v lesích dřevorubeckou základnu, a tak jsem rád využil toho, že tu zrovna pracovala skupina mužů, kteří napravovali škody napáchané na jaře velkou vodou.

Na Ktaadn se lze snadněji a přímější trasou dostat na koni a pěšky ze severovýchodní strany po aroostoocké cestě a podél řeky Wassataquoik — v tom případě ale člověk vidí mnohem méně divočiny, nezahlédne nic z nádherné jezerní a říční scenérie a nezíská zkušenosti z plavby v batteau a z lodnického života. Měl jsem štěstí i na roční období, protože v létě cestování v lesích téměř znemožňují myriády muchniček, komárů a pakomárců neboli „neviditelek“, jak jim říkají Indiáni, ale touto dobou už jejich panování téměř skončilo.

Na horu Ktaadn, jejíž indiánský název znamená „nejvyšší zem“, běloši poprvé vystoupili v roce 1804. Roku 1836 ji zdolal profesor J. W. Bailey z West Pointu, v roce 1837 státní geolog dr. Charles T. Jackson a v roce 1845 dva mladí muži z Bostonu. Ti všichni podali o svých výpravách svědectví. Od té doby, co jsem tam byl já, se na tuto horu vydaly další dvě nebo tři skupiny, jež se o své zážitky také podělily. Kromě výše zmíněných vystoupilo na Ktaadn jen velice málo lidí, a to i z řad zálesáků a lovců, a ještě dlouho potrvá, než se tímto směrem povalí příliv módního cestování.

Hornatá oblast státu Maine se rozprostírá sto šedesát mil severovýchodně od okraje White Mountains k pramenům řeky Aroostook a je zhruba šedesát mil široká. Divoká či neosídlená část této oblasti je mnohem rozsáhlejší. Pouhé několikahodinové putování tímto směrem tudíž zvídavého cestovatele zavede na hranici prastarého a zřejmě ve všech ohledech zajímavějšího lesa, než k jakému by se dostal, kdyby urazil tisíc mil na západ.

Dopoledne příštího dne, v úterý 1. září, jsme se s mým společníkem vypravili bryčkou z Bangoru proti proudu řeky s tím, že o den později večer nás u nějakých šedesát mil vzdáleného Mattawamkeag Pointu doženou další dva bangorští obyvatelé, kteří se rozhodli, že se k naší výpravě na Ktaadn přidají. Oba jsme měli tornu nebo brašnu s nezbytným vybavením a oblečením a můj společník si s sebou vzal pušku.

Ve vzdálenosti necelých dvanácti mil od Bangoru jsme projeli vesnicemi Stillwater a Oldtown, vybudovanými u vodopádů na řece Penobscot, které jsou hlavním zdrojem síly proměňující mainské lesy v dřevo. Přímo na řece stojí pily, u nichž se ve všech ročních obdobích kupí ve vodě kmeny druhdy zelených stromů, nyní již dávno bílých (spíše než jako čerstvě napadaný sníh bych měl říct jako čerstvě připlavené klády), jež se o sebe drsně odírají a stávají se pouhým řezivem.

Zde vznikají naše prkna o síle jednoho, dvou a tří palců a pilař vyznačuje místa, která rozhodují o osudu mnoha pokácených lesů. Skrze toto více či méně hrubé ocelové řešeto je šípovitý mainský les — z kraje kolem hory Ktaadn, jezera Chesuncook a horních přítoků řeky Saint John — nelítostně proséván, až z něho vyjde v podobě fošen, desek, latí a šindelů (jaké už dokáže odnést vítr), které pak lze dále zmenšovat, dokud nezískají potřebný rozměr.

Představte si vejmutovku stojící na břehu jezera Chesuncook, jejíž větve sténají pod náporem větrů ze všech stran a každičká jehlice se chvěje ve slunečním svitu — a představte si, jak si asi stojí teď, prodaná sirkárně New England Friction-Match Company! Jak jsem se dočetl, nacházelo se v roce 1837 na řece Penobscot a jejích přítocích nad Bangorem dvě stě padesát pil, větší část z nich přímo v této oblasti, a vyráběly dvě stě milionů stop prken ročně.

K tomu je třeba připočíst dřevo z kraje u Kennebecu, Androscogginu, Saca, Passamaquoddy a dalších řek. Není divu, že tak často slýcháme o lodích obklopených plovoucími kládami z mainských lesů a uvězněných na týden u zdejšího pobřeží. Zdá se, že posláním lidí tu je v roli jakýchsi neposedných démonů co nejrychleji vypudit lesy pryč z kraje, z každé odříznuté, bobry obývané bažiny a všech horských úbočí.

V Oldtownu jsme zašli do výrobny lodí zvaných batteau, jejichž výroba pro plavbu po řece Penobscot je zde celkem významným odvětvím, a prohlédli jsme si několik z těch, které měli na skladě. Jde o lehké a pěkně tvarované lodě určené pro plavbu v peřejích a kamenitých tocích a pro přenášení na ramenou po dlouhých portážích. Měří dvacet až třicet stop na délku a pouze čtyři až čtyři a půl stopy na šířku.

Oba konce vybíhají do špičky jako u kánoe, byť nejširší jsou tyto lodě vpředu na dně a dosahují sedm nebo osm stop nad hladinu, aby co nejsnáze klouzaly přes kameny. Vyrábějí se tak, aby byly velice lehké; každý bok tvoří jen dvě prkna obvykle připevněná k několika lehkým kolenovým výztuhám z javoru nebo jiné tvrdé dřeviny, ale vnitřek se skládá z nejčistšího a nejširšího vejmutovkového dřeva, jehož se hodně vyplýtvá, neboť dno je dokonale ploché, a to nejen na šířku, ale i na délku.

Po dlouhém používání se loď někdy i ohne a lodníci ji pak otočí a vyrovnají pomocí závaží umístěných na obou koncích. Bylo nám řečeno, že na kamenech se batteau opotřebuje za dva roky, nebo často i během jediné cesty, a prodává se za čtrnáct až šestnáct dolarů. V názvu této bělošské kánoe bylo cosi svěžího, co mým uším znělo jako divoká hudba a co mi připomnělo Charlevoixe a kanadské voyageury. Batteau — plavidlo obchodníků s kožešinami — je jakýmsi křížencem kánoe a lodě.

Zdejším přívozem jsme projeli kolem indiánského ostrova. Když jsme odráželi od břehu, všiml jsem si malého, ošuntělého Indiána, který vypadal jako pradlena (Indiáni obvykle mívají vzhled skleslé dívky, jež pláče nad rozlitým mlékem) z kraje „nahoře na řece“, jak přistál na oldtownské straně u obchodu s potravinami a poté, co vytáhl svou kánoi nahoru, vzal do jedné ruky balíček kůží, do druhé prázdnou bečku či půlbarelový soudek a škrábal se s nimi nahoru po svahu. Tento obraz dobře symbolizuje dějiny Indiánů, tedy dějiny jejich vymírání. V roce 1837 zbývalo z tohoto kmene 362 živých duší. Onoho dne vypadal ostrov opuštěně, přesto jsem ale mezi domy oprýskanými větrem a deštěm zpozoroval několik nových, jako by si tento kmen stále ještě dělal choutky na život.

Celkově však působily pochmurným dojmem omšelých, opuštěných stavení: samé kůlny a dřevníky, nikoliv usedlosti — dokonce ani indiánské usedlosti. Místo toho šlo spíše o neusedlosti, neboť život jejich obyvatel se odehrává domi aut militiae, doma či v boji, nebo teď spíše venatus, tedy na lovu, přičemž většinou se jedná o druhý zmíněný případ.

Jediná budova, která se jevila jako upravená, byl kostel, jenž však nebyl dílem Abenakiů, nýbrž Říma. Jako kanadský vypadal možná dobře, ale jako indiánský uboze. Kdysi šlo o mocný kmen, nyní však u nich přišla do módy politika. Napadlo mě dokonce, že řada vigvamů s tančícími válečníky a zajatcem u mučednického kůlu by působila úctyhodněji než tento výjev.

Přistáli jsme v Milfordu a pokračovali dál bryčkou podél východního břehu Penobscotu, přičemž jsme měli víceméně stálý výhled na řeku a indiánské ostrovy, jež na ní leží. Indiáni si totiž uchovali všechny ostrovy až po Nickatow u ústí východního ramene Penobscotu. Obecně skýtají zdroje hodnotného dřeva a prý je na nich lepší půda než na sousedních březích. Tok řeky se jevil jako mělký a kamenitý a narušovaly jej peřeje, které se čeřily a blyštěly na slunci. Na chvíli jsme zastavili a pozorovali orlovce říčního, jak se z velké výšky, rovně jako šíp, řítí střemhlav dolů za rybou, ale tentokrát svou kořist minul.

Cestovali jsme teď po houltonské silnici, po níž kdysi pochodovala vojska na Martův vrch, byť ne, jak se ukázalo, na Martova pole. V těchto místech je to hlavní a také téměř jediná cesta — je rovnější a lépe vybudovaná a udržovaná než téměř kterákoliv jiná. Všude jsme viděli známky velké povodně — tu stál jeden dům nakřivo, jiný zase tam, kde druhého dne přistál, a další vypadal, jako by byl promáčený a jeho základy se dosud větraly a sušily. Podél cesty ležely roztroušené klády se značkami všemožných majitelů a někdy se znaky toho, že posloužily jako mosty. Přejeli jsme přes Sunkhaze (indiánský název připomínající léto), Olemmon, Passadumkeag a další řeky, které se na mapě jevily výraznější než nyní ve skutečnosti.

U Passadumkeagu jsme objevili něco, co tento název ani trochu nenaznačuje, a sice seriózní politiky, tedy bělochy, kteří netrpělivě vyčkávali, jak asi dopadnou volby. Mluvili rychle, tlumenými hlasy a — člověk si nemohl pomoci, aby to tak na něj nepůsobilo — s jakousi strojenou vážností. Téměř se nezdržovali představováním — ke každé straně kočáru si stoupl jeden a snažili se co nejméně slovy vyjádřit co nejvíc, neboť viděli, jak netrpělivě drží kočí bič, ale výsledkem vždy bylo slovy oplývající, avšak nevalné sdělení.

Zdálo se, že se tu konaly a ještě budou konat schůze — nastane vítězství i porážka: někoho možná zvolí, někoho ne. Jakýsi úplně cizí muž stojící v šeru u našeho kočáru dokonce svými výroky, jež pronášel obřadně a s narůstající přesvědčivostí, jak v něm samém přesvědčení ubývalo, vyděsil koně.

Takovýto dojem tedy řeka Passadumkeag na mapě nevzbuzovala. Při západu slunce, poté co jsme na chvíli opustili silnici u řeky, abychom si zkrátili cestu, jsme dojeli do Enfieldu, kde jsme se zastavili na noc. Připadalo mi, že i toto město, jež dostalo vlastní název, se řadí k většině pojmenovaných míst u téže cesty, která jsou — zde uprostřed bezejmenné divočiny, nezačleněné do žádné obce — jedno za osmnáct a druhé bez dvou za dvacet.

U domu nejstaršího usedlíka v kraji jsem si ale povšiml rozlehlého ovocného sadu se zdravými a dobře rostlými jabloněmi, které zrovna rodily, avšak pouze plané ovoce, a jelikož se jim nedostávalo štěpování, byly poměrně bezcenné. A takhle se to má všeobecně v celé oblasti níže po proudu řeky. Kdyby se sem nějaký hoch z Massachusetts na jaře vydal s bednou plnou vybraných roubů a se štěpovacími nástroji, dobře by si vydělal a místním osadníkům by tím navíc prokázal laskavost.

Dalšího dne ráno jsme projeli vysoko položenou a kopcovitou krajinou, z níž se nám naskytl výhled na nádherné, čtyři až pět mil dlouhé jezero Cold-Stream, a u Lincolnu — pětačtyřicet mil od Bangoru — jsme se opět napojili na houltonskou cestu, které se zde říká vojenská. Lincoln je na tento kraj poměrně velké město — nejvýznamnější na sever od Oldtownu. Dozvěděli jsme se, že na jednom zdejším indiánském ostrově stojí několik vigvamů, a tak jsme opustili koně a vůz a vydali se půl míle pěšky lesem k řece, abychom se pokusili sehnat průvodce pro výpravu na Ktaadn.

Indiánské příbytky — malé chatrče — se nám podařilo nalézt teprve po delším hledání v odlehlém místě, jež tvořilo neobyčejně klidnou a krásnou scenérii a kde řeku lemovaly malebné louky a půvabné jilmy. Na ostrov jsme dopluli na kánoi, již jsme objevili na břehu. Poblíž místa, na němž jsme přistáli, seděla na kameni ve vodě desetiaž dvanáctiletá indiánská dívka, která tam na slunci prala a přitom si broukala či naříkavým hlasem zpívala jakýsi domorodý nápěv. Na břehu ležel bodec na lososy, vyrobený pouze ze dřeva — takové nástroje Indiáni zřejmě používali před příchodem bělochů.

K jedné straně jeho špičky byl přivázán pružný dřevěný díl, jenž se prosmýkne a stáhne kolem ryby — trochu připomínal zařízení pro uchycení vědra na konci bidla nad studnou. Když jsme přišli k nejbližšímu domu, vrhl se na nás tucet psů, kteří vzhledem připomínali vlky a možná byli přímými potomky starých indiánských psů, o nichž se první voyageuři zmiňují jako o „jejich vlcích“.

Myslím, že tomu tak skutečně bylo. Brzy se objevil obyvatel domu, v ruce dlouhou hůl, s níž odháněl psy, a dal se s námi do hovoru. Byl to statný, ale nechápavý a umaštěný chlapík, jenž nám na naše otázky liknavě odpověděl — jako by se snad jednalo o první podstatnou věc, kterou měl ten den na práci —, že dva Indiáni, totiž on a ještě jeden, mají v plánu před polednem vyrazit „proti proudu“. A kdo že je ten druhý? Louis Neptune, který bydlí vedle.

Inu, pojďme tedy společně za Louisem. Dostalo se nám téhož přijetí ze strany psů a pak se objevil Louis Neptune — malý, šlachovitý muž se zkrabatělým a vrásčitým obličejem. Zdálo se však, že je z těch dvou tím důležitějším, a vzpomněl jsem si, že právě on doprovázel Jacksona na Ktaadn v roce 1837. Zatímco druhý Indián postával vedle, položili jsme Louisovi stejné otázky a získali tytéž informace. Vypadalo to, že se chystají vydat nejpozději v poledne ve dvou kánoích směrem k jezeru Chesuncook, kde chtějí měsíc zůstat a lovit losy.

„Nuže, Louisi, dejme tomu, že dorazíte k Pointu [k Pěti ostrovům přímo pod Mattawamkeagem], utáboříte se tam a my čtyři půjdeme zítra pěšky proti proudu západního ramene Penobscotu a počkáme tam na vás u přehrady nebo na druhé straně. Vy nás doženete buď zítra, nebo pozítří a vezmete nás do kánoí. My počkáme na vás, vy na nás. Za vaši námahu vám zaplatíme.“

„Jo!“ odvětil Louis. „Můžete třeba vzít zásoby pro všechny — vepřový a chleba — a tak nám zaplatit.“ Pak dodal: „Já jistě dostat losa,“ a když jsem se ho zeptal, jestli si myslí, že nám Pomola dá svolení, abychom vystoupili nahoru, odvětil, že musíme na vrcholu ukrýt láhev rumu — on sám jich tam prý už zanechal hodně, a když je pak hledal, všechen rum byl pryč.

Vylezl tam již dvakrát či třikrát a ukládal pod kameny listiny — v angličtině, němčině, francouzštině a jiných jazycích. Oba muži měli na sobě lehké košile a kalhoty, jaké u nás za teplého počasí nosívají dělníci. Do svých příbytků nás nepozvali a jednali s námi venku. Opustili jsme tedy Indiány a říkali si, jaké máme štěstí, že se nám podařilo obstarat si takové průvodce a společníky.

Podél cesty stálo jen málo domů, i když se odtamtud zcela nevytratily, jako by zákon, podle něhož se lidé po zemi šíří, byl velmi přísný a nedal se beztrestně či jen z nicotných důvodů porušit. Nacházely se zde dokonce zárodky jedné dvou vesnic, jež se právě začínaly rozrůstat.

Cesta samotná vynikala mimořádnou krásou. Po stranách ji lemovaly jehličnaté stromy, z nichž mnohé jsou u nás vzácné — útlé, nádherné modříny, zeravy, smrky černé a jedle balzámové —, které dosahovaly výšky od několika palců až po mnoho stop a vyrůstaly z úhledných, splaveninami zúrodněných travnatých ploch táhnoucích se souvisle podél cesty, jež tak na některých místech získávala vzhled jakéhosi dlouhého vstupního dvora.

Z obou stran to však byl jen krůček do ponuré divočiny, kam lidská noha dosud nevkročila a do jejíž propletené změti živých, padlých a tlejících stromů snadno pronikne pouze jelen, los, medvěd a vlk. Houltonským spřežením zde jízdu zpříjemňovaly dokonalejší stromy, než jakými se může chlubit jakákoliv předzahrádka.

Kolem poledne jsme dorazili k řece Mattawamkeag, kam to z Bangoru — cestou, jíž jsme jeli my — bylo šestapadesát mil, a ubytovali jsme se v hojně navštěvovaném hotelu přímo u houltonské silnice, kde staví dostavník. Přes Mattawamkeag zde vede robustní krytý most postavený, mám dojem, před nějakými sedmnácti lety.

Dali jsme si oběd, jehož první chod sestával — stejně jako u snídaní a večeří v hostincích u této cesty — z různých druhů sladkých koláčů poskládaných v nepřetržité řadě od jednoho konce stolu k druhému. Myslím, že mohu bez přehánění říci, že tam před nás dva postavili sadu deseti či dvanácti takovýchto talířů. Vysvětlovali to tím, že když dřevorubci přijdou z lesů, kde se jim těchto pamlsků téměř vůbec nedostává, prahnou po koláčích, dortech a podobných sladkostech, a tak zde nabídka uspokojuje poptávku.

Nabídka vždy odpovídá poptávce a těmto hladovým mužům dosti záleží na tom, aby za své peníze obdrželi příslušnou protihodnotu. Než dojedou do Bangoru, jejich strava se bezpochyby opět vyváží, přičemž v Mattawamkeagu se z ní vytratí drsná příchuť.

Tvrdím, že poté, co zdoláte onu první linii složenou ze sladkých koláčů — ač se tak může dít s lacinou filosofickou lhostejností —, musíte vzít útokem vše, co se nachází za nimi a o čemž nechci ani naznačit, že by snad bylo podáváno v nedostatečném množství či kvalitě a nedokázalo tak uspokojit poptávku nikoliv lesních, ale městských lidí po zvěřině a vydatné venkovské stravě. Po obědě jsme se prošli ke špici, již tvoří soutok dvou řek a kde se prý odehrála dávná bitva mezi Východními Indiány a Mohawky, a důkladně jsme tam pátrali po indiánských relikviích, přestože muži ve výčepu nikdy o žádných neslyšeli.

Našli jsme však pouze několik odštěpků z kamene na výrobu šípových hrotů, špičky hrotů, jednu malou olověnou kulku a barevné korálky, jež zřejmě pocházely z raných dob obchodníků s kožešinami. Řeka Mattawamkeag zde v tomto období byla pouhým, byť širokým korytem plným kamenů a mělčin, takže se ve vysokých botách dala překonat téměř suchou nohou, a jen stěží jsem dokázal uvěřit svému společníkovi, když mi řekl, že se po ní plavil padesát nebo šedesát mil proti proudu v batteau skrze daleké a dosud nekácené lesy.

Nyní by batteau téměř nezakotvila ani v jejím ústí. V zimě se zde na dohled od hostince loví jeleni a karibu.

Ještě než přicestovali naši přátelé, zajeli jsme si po houltonské silnici do sedm mil vzdáleného Molunkusu k ústí aroostoocké cesty. V lesích tam stojí prostorný hostinec zvaný Molunkus House, který provozuje jistý Libbey a jehož sál vypadá, jako by byl určen pro tancovačky a vojenská cvičení. V téhle části světa se nenašla žádná jiná stopa po člověku než tento obrovský šindelový palác, který však občas bývá plný pocestných.

Z verandy hostince jsem se podíval za roh na aroostoockou cestu, u níž nebyla v dohledu žádná mýtina. Toho večera se po ní odvážně vydal jakýsi člověk v primitivním a originálním povoze, jenž by se snad dal nazvat povozem aroostoockým — tvořilo jej pouhé sedadlo, pod kterým se kolébal vůz, na něm pár zavazadel a spící pes, jenž je hlídal. Vozka se zvesela nabídl, že komukoliv v kraji, kam směřuje, od nás vyřídí vzkaz.

Tuším, že kdybyste došli až na konec světa, našli byste i tam někoho, kdo cestuje ještě dál, jako by jen vyrážel za soumraku k domovu, a kdo by měl před odjezdem poslední slovo. Dokonce i zde byl drobný obchodník, který svou prodejnu — rozhodně nijak velkou — provozoval v jakési bedně umístěné naproti pod cedulí s nápisem Molunkus. Jeho obchod vypadal jako komora patentované váhy na seno.

Co se týkalo jeho obydlí, mohli jsme se pouze dohadovat, kde asi stojí, ale možná přebýval v molunkuském hostinci.

Zahlédl jsem ho ve dveřích obchodu, který byl tak malý, že kdyby nějaký pocestný naznačil, že do něho vstoupí, musel by majitel vylézt zadem a o svém zboží — uskladněném ve sklepě či spíše objednaném a dosud nedošlém — hovořit se zákazníkem zpod okna. Kdybych nezačal přemýšlet, jak to s ním asi dopadne, zašel bych dovnitř, neboť jsem cítil velké nutkání něco nakoupit. Den předtím jsme zavítali do obchodu naproti hostinci, u něhož jsme zastavili.

Byl to titěrný počátek podniku, který se jednou v budoucím městě rozroste do firmy vlastněné několika společníky — již nyní to byla firma „Kdosi & spol.“, jméno už si nepamatuji. Z vnitřku přilehlého domu vyšla žena — „Kdosi & spol.“ byli totiž na pasece — a prodala nám kapsle do pušek s hladkou i drážkovanou hlavní, přičemž znala jejich ceny a vlastnosti a věděla, kterým dávají lovci přednost.

V malém rozsahu zde měli od všeho něco k uspokojení potřeb a tužeb života v lesích — zboží vybrané s veškerou péčí a domů dopravené na voze nebo v rohu korby houltonského povozu. Připadalo mi však, že ačkoliv v těchto místech dosud nežijí téměř žádní usedlíci, převládají zde jako obvykle dětské hračky — psi a kočky, s nimiž si lze zaštěkat a zamňoukat, a trumpetky, na něž se dá troubit. Jako by se snad děti narozené v mainských lesích mezi borovými šiškami a jalovcovými bobulemi neobešly bez cukrových figurek nebo skákačů, jaké má mladý Rothschild.

Mám dojem, že u cesty do sedm mil vzdáleného Molunkusu stál pouze jeden dům. U něho jsme přelezli přes plot na nové, bramborami osázené pole, u něhož ještě mezi vrchy hořely klády, a když jsme vytáhli ze země natě, objevili jsme dosti velké, téměř zralé brambory, které tu rostly skoro jako plevel a s nimiž se mísily tuříny.

Zdejší způsob mýcení a sázení spočívá ve vykácení stromů a spálení všeho, co se spálit dá, přičemž zbytek se pak rozřeže na vhodnou délku, skoulí na hromady a znovu zapálí. Poté se tam, kde se mezi pařezy a zuhelnatělými kládami lze dostat k půdě, s pomocí motyky jako první plodina zasázejí brambory. V počátečním roce postačí namísto hnoje popel a pole není nutné okopávat. Na podzim se klády opět rozřežou, svalí na hromady a spálí a tak to jde dál, dokud se půda nevyčistí. Zanedlouho je připravena na osetí obilím a na proměnu v pastvinu.

Ať si kdo chce vykládá o chudobě a těžkém životě ve městech — nemůže si snad přistěhovalec, jenž si mohl dovolit zakoupit jízdenku do New Yorku či Bostonu, připlatit pět dolarů za cestu sem (já jsem za 250 mil dlouhou plavbu z Bostonu do Bangoru dal všeho všudy tři), zbohatnout, jak se mu zachce, jelikož půda nestojí v podstatě nic a dům pořídíte pouze za cenu práce s jeho stavbou, a začít zde po vzoru Adama nový život? Pokud bude i nadále rozlišovat mezi chudobou a bohatstvím, nechť si ihned nechá zbudovat užší, podzemní příbytek, v němž spočine navždy.

Když jsme se vrátili do Mattawamkeagu, byl tam už odstavený houltonský dostavník a jakýsi člověk z kanadské provincie se svými otázkami před Yankeei projevoval jako neznalý poměrů. Ptal se, proč tu kanadská měna nemá stejnou hodnotu jako dolar, když americká měna platí ve Frederictonu — ačkoliv tohle byl možná celkem rozumný dotaz. Na základě toho, čeho jsem byl svědkem dále, mi připadalo, že onen muž se v tu chvíli ukázal jako jediný opravdový Jonathan neboli hrubý venkovský balík, jenž za svými podnikavými sousedy zaostával natolik, že ani netušil, na co se jich má ptát.

Nikdo z těch, kdo mají sklony k politice, vyřezávání ze dřeva a rychlému cestování jako Yankeeové, a za nimiž jejich rodná vlast pokulhává, co se týče různorodosti jejich myšlenek a vynálezů, si nemůže dlouho udržet provinční povahu. Samotný praktický talent a jeho uplatnění je zaručeným a rychlým prostředkem duševního rozvoje a nezávislosti.

Na stěně v hostinci viselo poslední vydání Greenleafovy mapy státu Maine, a jelikož jsme neměli žádnou kapesní verzi, rozhodli jsme se obkreslit si její část zobrazující zdejší jezerní krajinu.

Namočili jsme tedy chomáč koudele v lampě, na voskovaném ubruse jsme olejem potřeli list papíru a v dobré víře si, s pečlivou snahou zachytit obrysy na mapě zobrazených domnělých jezer, obkreslili cosi, co se později ukázalo být spletí omylů. Jediná mapa tohoto kraje, o níž vím, že si svůj název zaslouží, je mapa státních pozemků Maine a Massachusetts. Zrovna když jsme se zabývali touto činností, dorazili naši přátelé. Na Pěti ostrovech viděli hořet oheň našich Indiánů, a tak jsme došli k závěru, že je vše v pořádku.

Druhý den jsme si časně zrána navlékli rance a připravili se na pochod proti proudu západního ramene Penobscotu. Můj společník ještě předtím vypustil svého koně na týden až deset dní na pastvinu, přičemž usoudil, že trocha čerstvé trávy a tekoucí voda mu prospějí stejně jako jeho majiteli zálesácká strava a účinky nově poznaného kraje. Přeskočili jsme jakousi ohradu a vydali se po nezřetelné stezce vzhůru po severním břehu Penobscotu.

Dál už nevedla žádná cesta. Jedinou silnicí zde byla řeka a příštích třicet mil člověk narazil pouze na půl tuctu srubů nalepených na jejích březích. Po obou stranách se do dáli prostírala zcela neobydlená divočina, táhnoucí se až do Kanady. Tímto územím dosud neprošel jediný kůň či kráva ani neprojel žádný vůz. Dobytek a těch pár objemných věcí, jež používají dřevorubci, se nahoru dopravuje v zimě po zamrzlé hladině a potom, ještě než se ledy začnou lámat, stejnou cestou zpět. Lesy se stále zelenými stromy vydávaly příjemnou a osvěžující vůni.

Tamní vzduch působil jako bylinný nápoj a my natahovali nohy a radostně kráčeli v řadě za sebou. Tu a tam se na břehu objevila mýtinka vysekaná za účelem svalování klád, a na takových místech se nám dostalo pohledu na řeku, která tu všude byla zvlněným kamenitým tokem.

Neslyšeli jsme nic jiného než burácení peřejí, hlas hohola severního na řece, křik sojek a sýkor kolem nás a datla zlatého na mýtinách. Byl to panenský kraj. Jediné cesty, jež tu vedly, stvořila Příroda, a těch několik málo zdejších obydlí byly dřevorubecké sruby. Zde již tedy nelze z ničeho vinit společnost a instituce, ale je třeba se potýkat se skutečným zdrojem zla.

Kraj, do něhož jsme nyní vešli, často navštěvují nebo obývají tři druhy lidí: za prvé dřevorubci, kteří zde po část roku (v zimě a na jaře) zcela převažují, ale v létě — až na pár průzkumníků hledajících stromy k těžbě — oblast zcela opustí. Za druhé několik usedlíků, o nichž jsem se již zmínil. Jsou to jediní stálí obyvatelé, kteří žijí na okrajích tohoto území a dodávají zásoby dřevařům.

Za třetí se jedná o lovce, většinou Indiány, kteří se tu pohybují během lovecké sezóny.

Po třech mílích jsme se dostali k říčce Mattaseunk a pile, u níž se dokonce nacházela primitivní trať s dřevěnými kolejemi vedoucí dolů k Penobscotu — poslední „železnice“, kterou jsme spatřili. Po říčním břehu jsme přešli přes více než stoakrový úsek masivních stromů, které nedávno pokáceli a zapálili a z nichž se dosud kouřilo. Naše stezka vedla přímo prostředkem této paseky a byla téměř neznatelná. Stromy tam ležely v celé své délce, ve čtyři až pět stop hluboké vrstvě, popadané jeden přes druhý ve všech směrech, úplně černé jako dřevěné uhlí, ale uvnitř zcela zdravé a ještě použitelné jako topivo či řezivo.

Brzy je čekalo rozřezání na kusy a další pálení. Povalovaly se tu tisíce krychlových sáhů dřeva — bohatě by stačilo na to, aby si jím bostonská nebo newyorská chudina celou zimu topila, ale tady jen překáželo na zemi a bránilo osadníkům v cestě. Celý tento hustý a nekonečný les je odsouzen k tomu, aby jej takto postupně, jako hobliny, pohltil oheň, u něhož se nikdo neohřeje. U Crockerova srubu u ústí řeky Salmon, sedm mil od Mattawamkeag Pointu, začal jeden člen naší skupiny rozdávat dětem spousty laciných obrázkových knížek, aby se podle nich učily číst, a dospělým zase víceméně čerstvé noviny.

Obyvatele tohoto zapadlého kraje nemůže nic potěšit více. Tiskoviny tvořily vskutku důležitou součást naší výbavy a občas byly jediným oběživem. Jelikož voda v řece byla mělká, překročil jsem ji v botách, ale neobešlo se to bez zmáčených nohou. Po dalších několika mílích jsme došli k pozemku „Marm Howardové“ na konci rozsáhlé paseky, kde se našim zrakům naráz zjevily dva nebo tři sruby, z nichž jeden stál na protějším břehu, a pár hrobů — obehnaných dokonce dřevěným plůtkem —, ve kterých již prostí otcové této vísky spí.

Za tisíc let snad nějaký básník napíše na zdejším venkovském hřbitově svůj „Žalozpěv“. „Vesničtí Hampdenové“, „němí, neznámí Miltonové“ a Cromwellové „bez krve své země na rukou“ se dosud nenarodili.

„Zde v kraji divokém spočine snad
srdce, v němž nebes žár rozezněl zvon,
ruka, jež zemi své mohla dát řád
a v lyře blažený probudit tón.“

The post Henry David Thoreau. Cestopis Mainské lesy autora nebezpečně nakažlivého svým způsobem myšlení first appeared on Čítárny.

Kniha z předminulého století je svou zpovědí o tomto světě a lidském bytí natolik aktuální, že si na světě získává přízeň každé generace. Potvrzuje jen starý fakt, známý už Řekům, že člověk myslící a přemýšlivý nachází nejen odpovědi na své hledání, ale klade si otázky, jenž většině zůstává skryta. A to i přes to, že obojí není o složitosti, ale je o odvaze a trpělivosti hledat v sobě samém, ve společnosti a vzájemných vztazích s přírodou na tété planetě.

Thoreau (1817 – 1864) sám nazval Walden svým „zakokrháním světu“.
Bylo v Thoreauově přirozenosti, že nepochopení a nezájem komentoval mnohdy povýšeně. Obec jej většinou považovala za podivína. Už jako chlapec na concordské střední škole se natolik lišil od ostatních, že mu spolužáci dali přezdívku „soudce“. Život v Concordu byl pro Thoreaua nelehký, ovšem život mimo rodnou obec byl pro něj prakticky nemožný.

Nejlépe se cítil na svých pochůzkách po okolních polích a lesích, kde znal každou stezku, každý kout. Věděl, že na rozdíl od lidí jej ptáci a květiny mezi sebe přijali. První kniha Týden na řekách Concordu a Merrimacku (A Week on the Concord and Merrimack Rivers, 1849) vyšla až čtyři roky po dopsání, a to v nákladu jednoho tisíce výtisků, z nichž více než dvě třetiny poslal nakladatel za čtyři další roky autorovi domů jako neprodejné, a ten tehdy s trpkým humorem konstatoval, že je majitelem knihovny o devíti stovkách svazků, z nichž sedm set napsal sám. 

Zemřel na tuberkulózu 6. května 1862 a jeho poslední slova byla „los“ a „Indián“.

Nejužitečnější zásadou při četbě Thoreaua bude řídit se jeho vlastní radou, že „knihy je nutno číst se stejným rozmyslem a odstupem, jak byly psány”.

Ukázka z knihy:

Odešel jsem do lesů, protože jsem chtěl žít uvědoměle, postavit se čelem k základním skutečnostem života…

Povídá mi jeden farmář: „Nemůžete přece žít jen z rostlinné stravy, ta nedodává nic, z čeho se utvářejí kosti.“ A sám nábožně tráví část dne tím, že zásobuje svou tělesnou soustavu látkami potřebnými pro stavbu kostí; a jak tak povídá, kráčí za svými voly, kteří se svými z rostlinek vybudovanými kostmi vláčí přes všechny překážky jeho nemotorný pluh i jeho samého.

Značný díl toho, co moji sousedé pokládají za dobré, se mi v hloubi duše jeví jako špatné, a jestliže mě něco opravdu mrzí, je to nejspíš mé slušné chování. Jaký démon mě to posedl, že jsem se choval tak vzorně? Vykládej si bůhvíjaké moudrosti, milý starochu – ty, který žiješ už sedmdesát let ve vší počestnosti –, já slyším neodolatelný hlas, který mě od toho všeho zrazuje.

Staří filozofové – čínští, indičtí, perští a řečtí – patřili k těm, nad něž nikdo nebyl chudší na statky pozemské a bohatší svým duchem. Moc o nich nevíme. Přitom je pozoruhodné, že o nich vůbec víme tolik, kolik víme. Za nynějších časů máme profesory filozofie, ne však filozofy. Být filozofem, to neznamená mít jen hluboké myšlenky nebo dokonce založit školu, nýbrž bezmezně milovat moudrost a v duchu jejích příkazů žít životem prostým, nezávislým, šlechetným a zodpovědným. Znamená to pouštět se do některých hlubinných záhad nejen teoreticky, ale i prakticky. Úspěch velikých učenců a myslitelů bývá obvykle úspěchem lidí služebné, dvořanské povahy, nic majestátního, nic mužného v nich není. Filozof předbíhá svou dobu i tím, jaký navenek vede život. Nesytí se, nepřebývá, nešatí se, ani se nehřeje jako jeho vrstevníci. Jak by člověk mohl být filozofem, aniž by svůj vnitřní žár nerozněcoval lepšími prostředky než ostatní lidé?

Měj vždy na paměti, abys chudým poskytoval takovou pomoc, jakou nejvíc potřebují, i když je tvůj příklad zdaleka nespasí. Dáváš-li peníze, vydej s nimi i něco ze sebe, a ne abys jim je pouze předhazoval. Někdy se dopouštíme prapodivných omylů. Často takový chuďas netrpí ani tak zimou a hladem – je spíš jen špinavý, otrhaný a otupělý. Ale do jisté míry si v tom i libuje, nepociťuje to jen jako svůj nešťastný úděl.
Když mu dáte peníze, patrně si za ně koupí další hadry. Bývalo mi líto nemotorných irských nádeníků, kteří na rybníce sekali led v takových nuzných, rozedraných svršcích, zatímco jsem se já v poněkud úhlednějším, módnějším úboru třásl zimou. Ale pak se jeden z nich, když za třeskutého mrazu sklouzl do vody, přišel ke mně ohřát, a než se dostal až na kůži, stáhl ze sebe troje kalhoty a dva páry punčoch, to všechno sice značně špinavé a rozdrbané, ale stejně si mohl dovolit odmítnout svrchní šatstvo, které jsem mu nabídl – vždyť měl tolik ošacení spodního! Ta koupel byla přesně to, co potřeboval. Potom jsem se začal litovat a napadlo mě, že by bylo větší dobrodiní, kdyby mě někdo obdaroval třeba flanelovou košilí, než jeho celým skladem levné konfekce.
Člověk oseká tisíc větví zla, než udeří na jeho kořen, a možná že ten, kdo vynakládá nejvíc času i peněz na chudobné, přispívá svým způsobem života nejvíc k té mizérii, kterou se marně snaží zmírnit.”

Raději než lásku, než peníze, než slávu, dejte mi pravdu. Seděl jsem u tabule, kde byla hojnost jídla a vína i úslužná obsluha, ale upřímnost a pravda tam nebyly; a tak jsem odešel hladový od toho nepohostinného stolu. Zjemnělé společenské mravy, vznešený dům a jeho prostředí, ‚přijímání‘ návštěv, to všecko mi zhola nic neříká. Byl jsem krátce navštívit krále, on mě však nechal čekat v hale a choval se jako člověk, který není schopen být hostitelem. Jistý chlapík v mém sousedství přebýval v dutém stromě. Jeho způsoby byly vpravdě královské. Byl bych udělal lépe, kdybych byl navštívil jeho.

Jak dlouho budeme vysedávat pod sloupy svých balkónů a oddávat se jalovým a omšelým ctnostem, které z každé práce činí něco nepřístojného?

Jakžtakž se vyznáme pouze v tenké pelikule planety, na které žijeme. Nevíme, kde jsme. A navíc, téměř polovinu času, který je nám vyměřen, prospíme. Přesto se domýšlíme, kdovíjak nejsme moudří a jaký na tom povrchu máme zavedený pořádek. Když se v lese zastavím nad nějakým hmyzem, tu si musím vzpomenout na vyšší Rozum, který stojí nad lidským hmyzem.

Tolik podzimních, ba i zimních dnů jsem strávil za městem, snaže se vyslechnout, co říká vítr, vyslechnout to a spěšně poslat dál! Investoval jsem do toho skoro všechno, co jsem měl, ale jak jsem se proti němu hnal, přišel jsem o všechno a navíc ztratil dech. Kdyby se to přihodilo jedné z politických stran, ručím vám za to, že by se to objevilo v místním plátku mezi nejčerstvějšími zprávami.

Uctíváme nikoli Grácie, nikoli Parky, ale paní Módu. Ta spřádá a tká a stříhá s neomezenou pravomocí. Vůdčí opice v Paříži si nasadí na hlavu cestovní čapku a všechny opice v Americe se opičí po ní. Pomalu přestávám doufat, že zásluhou lidí se na světě zrodí ještě něco zcela prostého a poctivého.

Pokud jde o pyramidy, nezasluhují si náš obdiv pro nic jiného, než proto, že se našlo takové množství lidí natolik ujařmených, že celý život stavěli hrobku pro nějakého panovačného blbce, kterého měli raději – bylo by to moudřejší i statečnější – utopit v Nilu a jeho mrtvolu předhodit psům. Snad bych pro ně i pro něho mohl vymyslet nějakou omluvu, ale nemám na to čas. S náboženstvím a uměnímilovnými staviteli je to na celém světě skoro na jedno brdo, ať je tou budovou egyptský chrám nebo banka Spojených států. Stojí víc, než zač stojí. Mnohým nedají spát památné stavby Západu i Východu – rádi by se dozvěděli, kdo je stavěl. Co se mne týká, spíš by mě zajímalo, kdo je tenkrát nestavěl – kdo byl nad takové hlouposti povznesen.

The post Walden aneb život v lesích. Kniha, kterou Thoreau provokuje k myšlení celé generace first appeared on Čítárny.

Jak je známo, o knihu Týden na řekách Concord a Merrimack (1849) se zasloužil (relativně bohatý) Ralph Waldo Emerson (1803-1882), a to tak, že nechal o čtrnáct let mladšího (a chudšího) přítele (který mu byl zahradníkem, údržbářem i domácím učitelem dětí) Henryho Davida Thoreaua (1817-1862) žít po dva roky (1845-1847) v chatičce na svém pozemku u rybníku Walden.
Přičemž jej umírněně podporoval. Ano, výsledná kniha by možná nakonec vznikla i bez toho; kdo však ví?
A vypadala by nepochybně odlišně.
Byl to právě R. W. Emerson, kdo vnukl Thoreauovi tu dodnes diskutabilní myšlenku, podle které objevíme vše k životu potřebné v přírodě.
Je to ale skutečně pravda?

Odtažitý Emerson by rozhodně u Waldenu stěží přežil – a zjednodušeně povězme, že udělal kamaráda de facto svým náhradníkem.
Ten ovšem čas využil, ač u Waldenu samozřejmě nepsal nějakou definitivní verzi Waldenu (1854) alias své pozdější, nejslavnější knihy, nýbrž zde „jen“ beletrizoval záznam z jednoho čtrnáctidenního výletu po vodě. Výpravu podnikl roku 1836 s o dva roky starším bratrem (nedlouho nato zesnulým na tyfus) a ve výsledku zhustil děj do týdne.
Po absolvování Harvardu, kde studoval v podstatě vše (a také bezpočet jazyků), Thoreau učil. Čtrnáct dní. Dál se živil různě – a byl i podporován. Na existenci otrokářských Spojených států včetně vlády se ve skutečnosti snažil myslet co možná nejméně.

Autor známého textu o pasivní rezistenci Občanská neposlušnost (1849) podlehl, tak jako mnozí jeho časů, tuberkulóze – v necelých pětačtyřiceti letech.

Jeho prvotina Týden na řekách Concord a Merrimack není zdaleka jen cestopisem a obsahuje mnohé úvahy, například o přátelství či poezii.
Vyprávění vtlačené jako otisk do přírody, tedy nebylo-li to obráceně, prostě rozdělil na sedm kapitol nazvaných dle dní týdne a namísto nedělí, jak je v anglosaských zemích zvykem, začíná už sobotou, aby po čtyřech stech stránkách skončil následující památnou větou: A my s radostí vyskočili, vytáhli člun na břeh a přivázali ho k divoké jabloni, jejíž kmen stále nesl stopu řetězu vyrytou tam, kde kmen poznačily oděrky způsobené jarními záplavami.

Překladatelka Marie Vlachová doplnila své dílo o rozsáhlý poznámkový aparát, ke kterému mám jen jedinou výtku: Informace o (píšícím) knězi Jeremy Belknapovi je zde omylem uvedena dvakrát: jak na straně 433, tak i na straně 442.

Občanská neposlušnost česky naposled vyšla roku 2014, a to hned dvakrát. Nakladatelství Broken Books – Mgr. Petr Černoch vyslalo tehdy do oběhu soubor Občanská neposlušnost a jiné texty o svobodě a nesvobodě v překladu Jaroslavy Kočové – a Paseka téhož roku uvedla Občanskou neposlušnost a jiné eseje v převodu Jana Hokeše, který texty (i Ráj znovu (ne)nabytý, Otroctví v Massachusetts, Obhajobu kapitána Johna Browna, Poslední dny Johna Browna a Život bez zásad) vybral a doprovodil doslovem i poznámkami. Zmíněná kniha z Broken Books ovšem navíc obsahuje esej Reforma a reformátoři.

Zajímavé bylo také kolibří vydání Občanské neposlušnosti (1995) z nakladatelství Zvláštní vydání (Brno). Sice je starým (a v mém případě kafem politým) překladem Zdeňka Franty (1925), jazykově je však upraveno Andreou Poláčkovou, která tuto kapesní knížečku doplnila doslovem.

Jinak ovšem patří nová vydání Pasece: Roku 2010 to byl Hokešův komentovaný a doslovem doplněný výběr Toulky přírodou (obsahuje Chůzi, Výpravu na horu Wachusett, Zimní procházku, Přírodopis státu Massachusetts, Sukcesi lesních stromů, Divoká jablka a Podzimní barvy) a roku 2012 pak – obdobně vypravený – Hokešův překlad Mainské lesy, obsahující Thoreauovy práce Ktaadn, Chesuncook a Řeka Allegash a východní rameno Penobscotu.

Henry David Thoreau: Týden na řekách Concord a Merrimack. Překlad Marie Vlachová. Básně upravil Tomáš Vondrovic. Doslov Richard Olehla. Malvern 2017. 472 stran. ISBN 978-80-7530-105-5

Ukázka:

Všichni lidé sní o přátelství a jeho drama, které je vždy tragédií, je na repertoáru každý den. To ono je tajemstvím světa. Můžete chodit po městě, můžete kráčet venkovem a nikdo o něm mluvit nebude, přesto však všude naplňuje naše myšlenky a představa o tom, co je v tomto ohledu možné, ovlivňuje naše chování vůči všem mužům a ženám, s nimiž se setkáváme poprvé, a také vůči mnohým, které známe již dlouho. Přesto si v celé literatuře vzpomínám pouze na dva či tři eseje na toto téma. Není divu, že nás baví mytologie, Pohádky tisíce a jedné noci, Shakespeare a Scottovy romány – my sami jsme básníci, bajkaři, dramatikové a romanopisci. Neustále hrajeme roli v dramatu, které je zajímavější než všechna již napsaná…
Bázlivé srdce nikdy opravdového Přítele nezíská. Ó, můj Příteli, nechť se jednou stane, že když ty budeš mým Přítelem, mohu i já být tvým.

K čemu jsou přísliby i toho největšího Přátelství, když nemáme čas, jenž bychom Přátelství věnovali, když ho neustále odsouváme kvůli nedůležitým povinnostem a vztahům? Přátelství je na prvním místě, Přátelství na posledním. Stejně jako je nemožné na Přátele zapomenout, je i nemožné přimět je, aby odpovídali našemu ideálu. Když řeknou sbohem, teprve pak nám začnou dělat společnost. Velmi často zjistíme, že se ke skutečným Přátelům obracíme zády, abychom mohli jít a setkat se s jejich ideálními bratranci. Já bych to udělal, abych byl hoden být přítelem kterémukoli člověku.

The post Henry David Thoreau. Týden na řekách Concord a Merrimack, vyprávění vtlačené jako otisk do přírody first appeared on Čítárny.

Náš moderní, levný a náramně plodný tisk, přes všechny překlady, které vydává, přispěl málo k tomu, aby nám přiblížil heroické básníky starověku.
Ti působí stále tak osamoceně, a litery, jimiž jsou tištěni, tak vzácně a kuriozně jako kdykoli předtím. Stojí za to obětovat ještě za mlada pár dnů a drahocenných hodin a naučit se třeba jen několika slovům starobylého jazyka, která přesahují všední jalovou řeč ulice a mohou člověka trvale inspirovat a podněcovat.
Není tak marné, když si farmář připomene a zopakuje těch několik latinských slov, která kdysi slyšel. Podle mínění některých lidí by studium klasiků mělo už konečně ustoupit modernějším a praktičtějším studiím, avšak osvícený student se bude vždycky obírat klasiky, ať jsou psáni v jakémkoliv jazyku a ať jsou jakkoli starobylí. Neboť co jiného jsou klasikové než nejvznešenější zaznamenané lidské myšlenky.

Stejně tak bychom se mohli vzdát studia přírody, protože je stará. Číst dobře, to znamená číst správné knihy v správném duchu, je ušlechtilé cvičení, které na čtenáře klade větší nároky než kterékoli cvičení, jež si dnešní zvyklosti cení.

Knihy je nutno číst se stejným rozmyslem a odstupem, jak byly psány.
Dokonce ani nestačí umět mluvit řečí národa, v níž byly napsány, neboť je pozoruhodný rozdíl mezi jazykem slyšeným a psaným. Ten první je obvykle pomíjivý, pouhý zvuk, nářeční mluva, dorozumívání téměř animální, jemuž se jako zvířecí mláďata učíme nevědomky od svých matek. Ten druhý je jeho dospělou, ozkoušenou podobou. Jestliže první je naším mateřským jazykem, je druhý jazykem otcovským, projevem vyhraněným a vytříbeným.

Zástupům těch, kteří ve středověku řecky a latinsky pouze mluvili, nedával jejich náhodný původ právo číst geniální díla napsaná v těchto jazycích, neboť to nebyla řečtina a latina, kterou znali oni, nýbrž vytříbený jazyk literární. Nenaučili se vznešenějším řečem starého Řecka a Říma, vždyť i sám materiál, na němž se zastara psalo, byl pro ně jen papírovým odpadem a místo toho si nade vše považovali soudobé literární škváry.

Když si však několik evropských národů osvojilo své vlastní výrazné, byť neumělé psané jazyky, postačitelné pro účely svých rodících se písemnictví, tu opět ožila někdejší vzdělanost a učenci byli s to rozpoznávat z té dávnosti poklady starověku. Co se římské a řecké davy nikdy nedoslechly, to si po dlouhých staletích několik učenců přečetlo a jen několik málo učenců dosud čte.

Můžeme se občas bůhvíjak obdivovat řečníkovým výlevům výmluvnosti, ale nejvznešenější psaná slova jsou obvykle tak daleko a tak vysoko nad pomíjivou řečí mluvenou, jako je hvězdná obloha nad mraky. Ano, tam jsou hvězdy! A kdo to umí, může si v nich číst. Hvězdáři odedávna pozorují a vysvětlují. Nejsou to výpary jako naše denní hovory a mlživý dech. Co na tribuně platí jako výřečnost, bývá ve studovně pouhou rétorikou.
Řečník se dává unášet vzněty chvilkové příležitosti a oslovuje dav, který má před sebou a který ho může slyšet; avšak spisovatel, jehož příležitostí je jeho méně vzrušivý život a kterého by rozptylovalo ono dění a davy, jež inspirují řečníka, promlouvá k rozumu a srdci lidstva; ke všem lidem v kterékoliv době, kteří mu mohou porozumět.
Není divu, že Alexandr, podle Plútarcha, vozil s sebou na svých výpravách Iliadu v drahocenném pouzdře. Vždyť psané slovo je převzácnou relikvií; je to něco, co nás oslovuje důvěrněji a zároveň promlouvá obecněji než kterékoliv umělecké dílo. Je to výtvor nejbližší životu samému.

Knihy jsou nastřádaným pokladem světa zákonitě odkázaným všem pokolením a národům.
Knihy, ty nejstarší a nejlepší, zdobí přirozeně a po právu police kdejaké chalupy. Samy se čtenáři nepotřebují vemlouvat, ale protože poučují i povzbuzují, jeho zdravý rozum je neodmítne. Jejich autoři jsou v každé společnosti přirozenou a podmanivou aristokracií a vykonávají na lidstvo větší vliv než králové a císařové. Teprve ten věk bude vskutku bohatý, v němž tyto relikvie, jež nazýváme klasiky, a ty ještě starší a klasičtější, i když méně známé posvátné knihy národů, se ještě více rozrostou a navrší, když se vatikánské knihovny naplní Védami a Zend-avestami a biblemi, Homéry, Danty a Shakespeary a všechna budoucí staletí složí postupně své trofeje na fórum světa.

A můžeme jen doufat, že se po takové vznosné haldě vyšplháme nakonec až do nebe.

Thoreau Henry David

The post Henry Thoreau. Knihy je nutno číst se stejným rozmyslem a odstupem, jakým byly psány. first appeared on Čítárny.

Henry David Thoreau / 12. červenec 1817 – 6. květen 1862

Odešel jsem do lesů, poněvadž jsem chtěl žíti rozvážně, střetnouti se s podstatnými věcmi života, a poznati, zda bych se nemohl naučiti tomu, čemu se má učiti, a ne abych umíraje teprve si musil přiznati, že jsem nežil.

„Pospěšte, abyste přečetli nejlepší knihy. Není jich mnoho a může se státi, že váš život uplyne, než-li je přečtete.“

„Bohatství člověka měříme podle věcí, které může postrádat, aniž by přitom ztratil dobrou náladu.“

Buďsi tvůj život jakkoli nízký, pusť se s ním do křížku a žij jej; neprchej před ním a nespílej mu. Není tak špatný, jako ty jsi. Vypadá nejubožeji, když jsi nejbohatší. Sudílek najde i na ráji chyby. Miluj svůj život tak chudý, jak je.

I v této poměrně svobodné zemi se většina lidí z pouhé nevědomosti a pomýlení tak zatěžuje pochybnými starostmi a zbytečně lopotnými pracemi, že si jemnější plody života ani nemohou utrhnout – jejich prsty jsou na to z nadměrné dřiny příliš neohrabané a třaslavé. Takový náruživý pracant si jak je den dlouhý nedopřeje ani chvilku na to, aby byl sám sebou; nemůže si dovolit udržovat otevřenější vztah k druhým; jeho práce by na trhu klesla v ceně. Nemá čas být něčím jiným než strojem.

Místo abych zašel za nějakým vědátorem, chodil jsem nezřídka na návštěvu k jednotlivým stromům.

Dříve než ozdobíme své domy okrasami, očišťme jak své zdi, tak svůj život, a základem všeho učiňme krásnou domácnost a krásný život; doposud smysl pro krásu pěstujeme většinou venku, kde není ani domu, ani domácího pána.

„Náš život je rozbíjen detaily – zjednodušujte, zjednodušujte.“

Tisíckrát sekne do větví zla ten, kdo má namířeno na kořen, a možná že ten, kdo věnuje nejvíce času a peněz nuznému, svým způsobem života nejvíce rozplizuje bídu, kterou se marně snaží zmírniti. Je jako pobožný otrokář, který obětuje výnos každého desátého otroka na to, aby ostatní nemusili v neděli pracovati.

„Každý člověk je stavitelem chrámu, kterým je jeho tělo.“

Jestliže vlády nemají zájem naslouchat mým peticím, proč bych já měl naslouchat peticím jejich?

Neznám ošklivější zápach, než jaký šíří zahnilá dobrota. Je to lidská, je to božská zdechlina. Kdybych najisto věděl, že k mému domu přichází člověk s vědomým záměrem prokázat mi dobrodiní, vzal bych nohy na ramena a prchal o život jako před oním suchým, vše spalujícím větrem afrických pouští zvaným samum, který vám prachem zacpe ústa, nos, uši i oči, až se dočista udusíte, protože bych se bál, že bych něco z jeho dobroty pochytil a nějaký její bacil by se mi třeba vloudil do krve. Nikdy jsem neslyšel o filantropickém shromáždění, na němž by někdo vážně navrhl, aby se něco dobrého udělalo pro mne nebo pro někoho jako já.

Civilizace sice zdokonalila naše domy, ale nezdokonalila také tak lidí, kteří v nich obývají. Vytvořila paláce, ale nebylo tak snadno vytvořiti šlechtice a krále.

„Až tehdy, když zapomeneme, co jsme se naučili, začínáme se znovu učit.“

„Lidé se někdy přiblíží pravdě spíš prostřednictvím pověry než svými vědomostmi.“

Uctíváme nikoli Grácie, nikoli Parky, ale paní Módu. Ta spřádá a tká a stříhá s neomezenou pravomocí. Vůdčí opice v Paříži si nasadí na hlavu cestovní čapku a všechny opice v Americe se opičí po ní. Pomalu přestávám doufat, že zásluhou lidí se na světě zrodí ještě něco zcela prostého a poctivého.

Stále ještě žijeme uboze. Omyl stíhá omyl, záplatujeme záplatami a za svou nejlepší ctnost se odškodňujeme nějakou zbytečnou a nesmyslnou ohavností. Náš život se po kousíčcích rozpadá.
Stát sám se všemi tak zvanými zásadními vymoženostmi, které jsou mimochodem všechny jen podružné a povrchní, je právě takový neohrabaný, přebujelý organismus, přecpaný krámy, lapený do vlastních osidel, zruinovaný přepychem a nerozvážnými výdaji, mizernými rozpočty a nedůstojným cílem, jako milióny domácností v zemi.
Žije se příliš rychle. Proč jen žijeme v takovém shonu, proč maříme své životy? Pokud jde o práci, na žádné nám vlastně nezáleží. Třeštíme, jako bychom byli postiženi tancem svatého Víta. Člověk si stěží dopřeje na půl hodinky po obědě zdřímnout, ale jen se probudí, už zvedá hlavu a ptá se: ‚Co je nového?‘, jako by nad ním všichni ostatní hlídkovali. Co nového! Oč důležitější je poznat to, co nemělo čas zestárnout!
Šalebné přeludy jsou pokládány za nejryzejší pravdu, kdežto skutečnost za něco vybájeného. Kdybychom jen uznávali to, co je nevyhnutelné a co má právo existovat, ulice by byly samá hudba a poezie.

Nenarodil jsem se proto, abych byl k něčemu donucován, vždy budu dýchat po svém vlastním způsobu. Uvidíme, kdo je silnější. Jakou sílu mají masy? Jenom kteří se řídí vyššími zákony než já, mne mohou k něčemu nutit…Nechci ani slyšet o lidech, kteří by byli většinou nuceni žít určitým způsobem života.

Nezatěžujte se příliš úsilím získat nové věci, ať jsou to šaty nebo přátelé. Prodejte své šatstvo a zachovejte si své myšlenky. Kdybych byl nucen strávit všechny své dny jako pavouk v koutě nějakého podkroví, svět by byl pro mne pořád stejně nezměrný, pokud bych se mohl obírat svými myšlenkami. Nesnažte se tak dychtivě rozvíjet svou osobnost, vystavovat ji příliš mnoha vlivům, jež by si s ní pohrávaly; je to všechno plýtvání silami.

Nejraději se řídím vlastním kompasem – nemíním kráčet v lesku a pompě slavnostního průvodu, na význačném místě, ale pokojně – nechci žít v tomto neklidném, nervózním, rušném, povrchním století, ale v rozjímání stát nebo sedět a nechat je míjet. Co vlastně lidé oslavují?

The post Henry David Thoreau. Citáty z jeho světově proslulých knih first appeared on Čítárny.

Poznal jsem, že ať se naše nohy sebevíc nachodí, dvě duše k sobě o mnoho nepřiblíží.

Jak nevylíčitelně nezkažená a dobrotivá je příroda – a s ní slunce a vítr a déšť či léto i zima – co zdraví, co pohody nám nepřestajně dopřávají, a kolik účinné účasti projevují k lidskému rodu, že by se celičké přírody muselo hluboce dotknout, sluneční záře by vybledla, větry by se po lidsku rozvzdychaly, mraky by začaly ronit slzy, lesům by uprostřed léta opadávalo listí a oděly by se v smutek, kdyby jediný člověk měl spravedlivý důvod truchlit. Cožpak se se zemí nemohu dorozumět? Nejsem snad sám zčásti i listím a rostlinným humusem?

Jakou pilulkou bychom si jen mohli udržet zdravé tělo, jasnou mysl a spokojenost?
Nebyly to léky mého či tvého praděda, ale naší prabáby matky přírody, všestranné, rostlinné, bylinné medicíny, jimiž se udržovala věčně mladá, díky jimž přežila už tolik zázračně věkovitých Thomasů Parrů, a jejichž hnilobnou plodivostí nasycovala své kypící zdraví. Mým všelékem nechť je doušek nezředěného ranního vzduchu! Ach, ranní vzduch! Když už se lidem nechce loknout si ho u samého zřídla dne, nu, pak nezbývá než stočit ho trochu do lahví a prodávat v krámech – pro dobro těch, kteří ztratili abonentní lístky na ranní čas na tomto světě. Ale pamatujte, že ani v nejstudenějším sklepě nevydrží až do samého poledne, že mnohem dříve vyrazí zátku a zamíří na západ po stopách Aurory.

Nikterak neuctívám Hygieiu, dceru toho starého mastičkáře Asklépia, která je na pomnících zpodobována, jak v jedné ruce drží hada a v druhé pohár, z něhož had občas upíjí; uctívám spíš Hébé, číšnici Diovu, kterou Héra zázračně počala pomocí hlohu, a která měla moc bohům i lidem znovu dodávat svěžest mládí. Byla to asi jediná po všech stránkách zdatná, zdravá a statná dáma, jež kdy chodila po této planetě, a kamkoli přišla, nastalo jaro.
{youtube}RD5RUV0_BGs{/youtube}

The post Henry David Thoreu. Mým všelékem nechť je doušek nezředěného ranního vzduchu! first appeared on Čítárny.