Astrid Lindgrenová, Marie Tichá: Já chci taky do školy /Albatros, 2016, dotisk třetího vydání/
Já chci taky sourozence, říká Petr rodičům a těší se, že si s ním užije spoustu her a radovánek. Ale ouha! Do rodiny sice přibude sestřička Lena, ovšem se stále křičícím miminkem není vůbec žádná zábava. Jakmile však Lena povyroste a pozornost rodičů se obrátí k právě narozenému bratříčkovi, Petr zjistí, že sestra přece jen není k zahození. Třeba k takové polštářové válce se hodí přímo báječně!
Já chci taky do školy, opakuje Lena každý den, když už je větší a z Petra je prvňáček. Vždyť tolik touží vědět, jak přesně to ve škole vypadá! A jednoho dne jí bráška konečně tohle vroucí přání splní. Vezme ji s sebou do třídy, a Lena je tam víc než úspěšná!

Dva veselé, zdánlivě prosté příběhy, napsané s velkým kouzlem.

František Nepil, Marie Tichá: Tatínek se vyplatí /EMG – Knižní klub, 2016, druhé vydání/
Čí zásluhou přichází člověk na svět? Jaké vady a přednosti mají maminka, tatínek, sourozenci, babička a děda? A k čemu je vůbec dobrá rodina? To všechno jsou otázky, na které děti najdou odpovědi v této humorné knížce plné pěkných ilustrací.

Eva Bavorová, Tomáš Suder:  Líza a Pupík jedou na výlet /Mladá fronta, 2015/
Kočička Líza a pes Pupík už podruhé (první díl Líza a Pupík v Africe) opustili stránky časopisu Sluníčko a vydali se na výlet. Zajímá vás, kam se z hradu ztratil nebezpečný drak, čeho se bojí strašidla, nebo co se děje v dinoparku po zavírací době? Vypravte se s Lízou a Pupíkem za dobrodružstvím a pomozte jim rozluštit nejen tyto záhady. Projedete se vláčkem, autem, na kole nebo na koni a ti odvážní se mohou svézt i na tobogánu! Zažijete spoustu legrace, ale i napínavých situací na pouti, na farmě, v lese nebo ve strašidelném zámku. Interaktivní knížka plná veselých komiksů, úkolů a malovaného čtení je určena všem malým (ne)čtenářům a jejich rodičům.

Kateřina Závadová, Jiří Votruba: Pohádky o písmenkách  /Albatros, 2011/
Co se všechno může přihodit písmenkám naší abecedy? Veselé i poetické pohádky o tom, co se všechno může přihodit písmenkám naší abecedy. Co musí udělat S, aby mělo zase pěknou vlnovku? Proč se Ž zlobí, že je pořád poslední? Koho si vykrmuje paní B? A že písmenka dovedou být velmi přátelská, se pozná v pohádce o řeckých písmenech. Vyprávění obsahuje mimoliterární žert. Vtipné je i propojení příběhu s ilustracemi. Čtivé, zábavné pohádky pro ty, kteří objevují písmenka a chtějí umět pěkně číst.

Kateřina Závadová, Jiří Votruba: Písmenka a pan Antonín /Albatros, 2013/
Písmenka S a Z bydlí v jednom domečku, ale někdy to mezi nimi skřípe. S se z každé povinnosti vykroutí a o kamarádovi Z říká, že by udělal lépe, kdyby si obrousil hrany. Přesto se nakonec vždycky usmíří, vždyť spoustu práce musejí dělat společně! Jednou A přivede k rybníku pana Antonína. Budou si s ním ostatní písmenka rozumět? A jak to dopadne, když se objeví strážník? Dál už ani slovo, přečtěte si to sami. Stačí otevřít knížku – je plná písmenek!

Kateřina Závadová, Jiří Votruba: Jak písmenka strokovala na bydláku /Albatros, 2016/
Pan Antonín a písmenko A nemají kde bydlet, domeček jim odplaval po řece při divoké jarní povodni. Naštěstí je léto, a tak můžou stanovat. Zkusí spát pod širákem a nocovat v týpí s písmenkovými indiány, ovšem žádná sláva to není. A tak se kamarádi rozhodnou, že si postaví dům v koruně stromu! Písmenka S a P pomáhají, a když je dílo hotovo, všichni se radují. Ale někdo jim tu radost chce za každou cenu pokazit!

Kateřina Závadová, Jiří Votruba:  Povodeň, plecháči a pan Q /Albatros, 2014/
Pět štětin mu trčí na šešulce a stejné strniště má na bradě. Poznali jste pana Antonína? Od té doby, co ho písmenka vzala mezi sebe a A ho pozvalo k sobě domů, se mu svět zdá mnohem veselejší. Ale jednoho dne do jejich domečku vtrhne velká voda – přímo povodeň! A navíc si pan Q pořád stěžuje, že se písmenkům nehodí do žádného slova. To je nadělení, jak jen tohle všechno dopadne?

Jan Malík, Ondřej Sekora: Míček Flíček /EMG – Knižní klub, 2016, čtvrté vydání/
Dědeček a babičkou žili hezký život, ale bylo jim stále nějak smutno, cosi jim scházelo. Až jednou, přímo z nebe vlastně oknem jim přiletěl do pokojíku míček. Byl to hezký, hlaďounký, kulaťoučký, ducatý, baculatý a vůbec ne ledajaký míček, a tak ho pojmenovali míček Flíček. Míček se ale zalíbil i draku Mrakovi, který ho unesl. Dědeček s babičkou ho hledají dlouho, předlouho, ale nakonec svého Flíčka za pomoci strašáka Pašáka, psíčka Pantoflíčka, ptáčka Jarabáčka přece jen najdou.

The post Kvalitní knížky pro děti. Opravdu slušný výběr, za který se nemusíte stydět first appeared on Čítárny.

Jak vznikala knížka … vypráví Ivona Březinová. Nebylo to lehké, strávit s Puclíkem tolik času, aby o něm mohla vzniknout kniha, v níž se každý den roku přihodí něco jiného. Ale ten malý nezbeda mi sám chodil našeptávat nápady. A když se mu zdálo, že už jsem unavená a mrzutá, chodil je našeptávat mým dvěma dcerám, které je pak špitaly mně.

A tak postupně vznikala kniha. Jako skládačka, v níž se každý dílek musí hodit nejen do správného ročního období, ale i do správného dne. Protože i puclíci slaví Vánoce o Vánocích a první jarní den vítají 21. března.

A že jsou Puclíci malí, placatí a papíroví? Vždyť právě proto se mohou nepozorovaně vplížit třeba do nějaké knihy a měnit děj jejích příběhů. Právě proto se nám schovají třeba pod koberec nebo se bez problémů protáhnou škvírou pod dveřmi a vyrazí do světa. Jen jedno velké nebezpečí na puclíky čeká – voda. Každý papírový puclík si totiž musí dávat moc velký pozor, aby se nerozmočil. Pak by totiž už navždycky chyběl ve svém obrázku, a to by byla škoda, protože příběh by pak už nikdy nebyl úplný.

A proč je pohádek v knížce 366?
Za to může také přímo Puclík. To on mi poradil, abych jednu pohádku přidala, aby vyšla na každý den jedna i v roce, který bude přestupný.

A představte si, já jsem v tu chvíli úplně zapomněla, že přestupný bude hned ten příští. Nebýt prozíravosti mého malého literárního hrdiny, byly by děti 29. února příštího roku bez pohádky. Už kvůli tomu doufám, že se Puclík stane dobrým kamarádem co největšího počtu malých čtenářů i těch, kteří zatím nečtou, ale zato rádi poslouchají.

Ivona Březinová / O PUCLÍKOVI / Ilustrovala Marie Tichá / Knižní klub, 2007

Puclík je papírový panáček, který bydlí v krabici s nápisem Puzzle. Je velice neposedný a každou chvílí vyráží za dobrodružstvím: do pohádkových knížek a encyklopedií, které stojí v knihovničce Puclíkovy člověčí kamarádky Lucky, do kuchyně, na zahradu, ale i daleko do světa, třeba až k moři. Puclík bojuje s indiány, letí v balonu, cestuje leteckou poštou, změní se v egyptskou mumii nebo chystá valentinské přání pro svou Puclinku.
Každý den – od Nového roku až do Silvestra – něco zábavného podnikne nebo vymyslí, aby si děti měly o čem číst.

UKÁZKA příhod jednoho listopadového týdne

1. listopadu

Jak létal na listí

Puclík seděl pod stromem a divil se, že tráva žloutne. Není nemocná? Najednou mu na hlavu spadl list a sotva se Puclík vyhrabal ven, spadl na něj druhý.
“Co blázníš, strome? Co tě to popadá?”
Strom jen ospale zívl a hodil po Puclíkovi hned tři listy najednou.
“Počkej,” zahrozil Puclík vzhůru pěstičkou, když vtom si všiml, že spolu s jedním listem přistál na zemi brouk.
“To koukáš, viď?” naparoval se brouk pyšně. “Létám a ani nemusím roztáhnout křídla.”
Jak to Puclík uslyšel, hned se vydrápal na strom a číhá, až bude padat další list. Je si jist, že to bude každou chvíli, jen ji nepropást. A už je to tu. Jeden list se zachvěl. Puclík ho popadl kolem krku a vší silou se drží. List krouživým pohybem zvolna klesá k zemi a hladce přistává v trávě.
“To je paráda!” křičí Puclík a znovu šplhá na strom, aby nepropásl další let. “Ptáci, budu vám vyprávět!”

2. listopadu

Kamarád listopad

Po včerejším plachtění na listech stromu byl Puclík jako vyměněný. Zapomněl, že podzim bývá plný bláta a bacilů, po kterých se kašle a kýchá. Měl prostě dobrou náladu a prozpěvoval si:

Já mám rád, já mám rád,
když nám na zem padá listí,
jsem tak rád, jsem tak rád,
že tu máme listopad.

Mám vás rád, mám vás rád
každý list to v mžiku zjistí.
Jsem moc rád, jsem moc rád,
že je podzim kamarád.

Podzim to slyšel a tak se smál, až se za barevné břicho popadal. Listí se úplně rozpršelo a Puclík se bál, že tím podzimním smíchem opadá během jediného dne.
“Přestaň, podzime,” vyjekl zoufale.”Já chci na tom listí plachtit ještě zítra a pozítří a popozítří a pořád!”

3. listopadu

Surfování v louži

Vítr přiběhl přes hory a doly a teď všude čenichá jako pes. Spousta listí se ho polekala a spadla ze stromu. I na velké louži před domem už jich několik plave. Puclík to všechno pozoroval z okna a dostal nápad.
“Pojďte, puclíci, půjdeme si ven zasurfovat!”
Za chvíli už jich je u louže celá hrst a každý se snaží chytit si nějaký list. Puclík už na jednom listu leží na břiše a rukama pádluje dál od břehu. Tam se postaví a s pokrčenýma nohama čeká, až mu vítr na hladině načechrá vlnu. 
A už je tu. Vlna Puclíka podebere a žene si to s ním ke břehu.
“To je paráááda!” volá Puclík a vůbec mu nevadí, že bude zase jednou mokrý až za ušima.

4. listopadu

Poklad na dně kbelíku s vodou

Maminka vytírala podlahu. Oháněla se koštětem jedna radost. Puclíka dokonce napadlo, jestli Lucčina maminka nemůže být tajnou čarodějnicí, když to s koštětem tak umí. Možná, že kdyby se nikdo nedíval, nasedla by na něj a odlétla oknem třeba jen na zahradu. Puclík se nad tou představou úplně zasnil, a když se zase probral, bylo v pokoji dávno vytřeno a maminka pryč. Oháněla se už dole na trávníku hráběmi.
“Asi opravdu vyletěla, jak jsem se nedíval,” vydechl Puclík. “Proč by tu jinak zůstal kbelík se špinavou vodou?”
Puclík vyšplhal na kbelík, že se podívá, jestli na něm není něco podezřelého. Všechno se zdálo být úplně normální, ale pak se Puclíkovi zdálo, že se dole u špinavého dna něco zalesklo.
“Možná tam maminka ukryla nějaký tajný poklad,” napadlo Puclíka. Pak se rozhlédl na všechny strany a odhodlaně skočil do kýblu. Na dně vylovil maminčin zlatý řetízek.
“Ty jsi poklad, Puclíku,” chválila ho večer Lucka. “Ty ani nevíš, jak máma ten řetízek celé odpoledne hledá.”

5. listopadu

Jak učil hrací skříňku hrát jinou písničku

Na nočním stolku v ložnici stojí hrací skříňka. Maminka si do ní ukládá prstýnky, řetízky a náušnice a ví, že v hrací skříňce má své šperky v bezpečí. Jak se totiž odklopí víko, skříňka začne hrát tak příšernou písničku, že by to každého zloděje určitě vyděsilo a zahnalo na útěk. Puclík kdysi tajně chodil skříňku poslouchat a jednu dobu dokonce uvažoval o tom, že k jejich papírové krabici také pořídí nějakou melodii.
“Jak bys to chtěl udělat?” divila se tehdy Puclinka.
“Vybral bych z naší krabice puclíka s nejhezčím hlasem, a ten by pokaždé zazpíval,” rozumoval Puclík.
Ale ta doba byla pryč. Dnes už Puclík písničku z maminčiny hrací skříňky přímo nenávidí. Nakonec vzal noty a píšťalku a zašel za skříňkou, že ji naučí hrát zase něco jiného. Jenže skříňka se nedala, a tak Puclíkovi nezbývá, než si při otevření hrací skříňky pokaždé zacpat uši.              

6. listopadu

Jak vybili mobil

Lidé odešli na koncert a doma zbyli jen puclíci.
“Co podnikneme? Budeme hrát na schovávanou? Nebo na slepou bábu?” radili se dychtivě.
“To ne, to děláme pořád,” ohrnul Puclík nos. “Já myslel, že si pořádně zařádíme, když jsme jednou doma sami.”
“Jasně, uděláme si opravdovou diskotéku!” vypískla nějaká puclinka a ostatní se k ní hned nadšeně přidávali.”
“A proč vlastně ne?” řekl Puclík a šel pustit televizi, aby naladil nějaký hudební kanál.
Jenže televize nehrála. Ani rádio. Mlčel magnetofon, cédéčko i počítač.
“Asi nejde proud,” poznamenal kdosi, když si všiml, že je všude v okolí tma. Do okna svítil jen měsíc.
Puclíci už se smiřovali s tím, že je po diskotéce, ale Puclík se ještě nevzdával. Nakonec na poličce objevil zapomenutý mobilní telefon. Zapnul ho tak, aby přehrával melodie, a diskotéka mohla konečně začít.Všichni pak tančili tak dlouho, dokud se baterie telefonu úplně nevybila.

7. listopadu

Listopadová kniha

Puclík seděl na koberci pod policí s knihami, když vtom na něj seshora spadl list. Ale ne takový ten žlutohnědočervený, jaké na podzim padají ze stromů. Tenhle byl bílý s mnoha písmenky a malým barevným obrázkem. Byl to prostě list z knihy. Puclík zvedl hlavu, co že se to děje, a už na něj padal druhý list a za ním třetí. Plachtily dolů jako velcí ptáci, jenže znovu nevzlétly a zůstaly ležet na podlaze.
“Co to vyvádíš?” křikl Puclík nahoru na knihu.
“Já za to nemůžu,” vzdychla kniha. “Jsem moc stará a hlavně opotřebovaná. Možná víš, že starým lidem někdy vypadávají zuby. No a starým knihám zase někdy padají listy.”
“Možná je to jen tím, že je listopad,” utěšoval Puclík knihu. “V listopadu je padání listů na denním pořádku.”
“Ale ne u knih,” zavrtěla kniha hlavou a upustila dolů další várku svých listů.
“Počkej!” vykřikl Puclík. “Přestaň, já ti ty listy zase nalepím.” A opravdu. Za chvíli byla kniha zase skoro jako nová.

The post O Puclíkovi. 366 pohádek na každý den od Ivony Březinové first appeared on Čítárny.