Stupidita je dnes fenomén víc, než kdykoliv jindy. Proto i Británie není už dávno ta ideální Anglie z časů Karla Čapka. Levicově-korporátní kulturní revoluce a´la Mao Ce-Tung jede na plné obrátky. Kancelářský liberální proletariát nové doby propaguje zvrácený gender, LGBT, GreenDeal i zákazy knih a revoluci ve vzdělávání, kde učit se míň, je prý víc. Cíle jsou evidentní. Snížení vzdělávání a IQ populace, rozbití rodiny, státnosti a znesvěcování národnosti. A to vše ve jménu tzv. lepší budoucnosti.

Sověti v Kyjevě kdysi říkali, že mají hlavně dva problémy.
Blázny a silnice.
Když se dnes podíváme do současné Británie, zjistíme, že těch problému mají podstatně víc než v bývalém SSSR. Ale blázni a stupidita zůstávají na prvním místě.

Začátkem roku 2023 pronikl na veřejnost závěry britského programu Prevence, který má údajně chránit britské ostrovy před terorismem.
Ten, mimo jiné, ale islámský terorismus už vůbec nepostihuje, Antifa je v programu Prevence označována jako „jednotlivci a skupiny sjednocené vůči rasismu a krajní pravici“ a fanatici z Extinction Rebelliontam tam nejsou vůbec.
Hlavním teroristickým prvkem v Británii je ale krajní pravice, která se pozná podle toho, že čte klasiky a sleduje nevhodné filmy.
Za krajní pravicí  jsou považování všichni, kteří kriticky myslí a mají jiný názor než levicové vládnoucí liberálně korporátní strany.

Jeden z výstupů programu Prevence je prý fakt, že lidé tzv. extrémní pravice čtou tyto knihy:
Pána prstenů od J.R.R. Tolkiena,
Beowulfa, Chaucera,
v podstatě celého Shakespeara,
Ztracený ráj od Miltona,
Canterburské povídky Geoffreyho Chaucera,
Orwella, zvlášť jeho román 1984,
básně G.K. Chestertona,
Překrásný nový svět Aldouse Huxleyho,
Tajného agenta Josepha Conrada.

Nebezpeční jsou prý i diváci filmů jako:
Most přes řeku Kwai,
Velký útěk a Zulu,
komediálního seriálu Ano, pane ministře.

Proč jsou takoví lidé údajně nebezpeční?
Protože takoví lidé myslí a když myslí, znají historii.
A když znají historii, umí hledat souvislosti.
A pak jím může rychle dojít, o co se snaží loutkoherci v kabátech politiků a nikým nevolené politické neziskovky a korporace.
Tak jednoduché to je.
A psal o tom velmi dávno a dobře i Bradbury.
>>

Naprostá většina lidí jasně vidí, že destrukce západní kultury, náboženství a civilizace vůbec se vede na všech možných frontách.
Ale jen málokdo si uvědomuje skutečné a velmi reálné nebezpečí a realistický návrat do doby Temna. Mnohem horšího Temna než bylo Temno po Bílé hoře, než je fašismus nebo nacismus. Začíná se tomu také říkat korporátní globální totalita.
Je jenom otázka kolik lidí z té většiny je ochotno něco udělat, aby se takový vývoj zastavil.

Pod čarou:
Program Prevent britská vláda financuje ve výši 49 milionů liber (59 milionů dolarů) ročně, a zcela jasně „upřednostňuje boj proti ultrapravicové aktivitě”.
Definici “krajní pravice” ovšem dodávají svoji a diskuse se o tom v podstatě nevede.

A co je ta stupidita?

Co je stupidita. Prof. Koukolík o stupidiním ničení přírody a společnosti Velikonočních ostrovů

Psáno L.P. 2024

The post Stupidita. Jste pravicový extremista? Pak čtete klasiku Tolkiena, Shakespeara, Huxleyho, Conrada, Chestertona etc. first appeared on Čítárny.

Když Tolkien v roce 1973 zemřel, uspořádal Humphrey Carpenter výbor z jeho dopisů, který vyšel roku 1981 a nedávno byl rozšířen (2023), aby se tohle neredukované vydání objevilo i v češtině.
Dopisy jsou seřazeny chronologicky a nejsou tříděny podle adresátů.

Jestli některé i dál chybí? Asi část těch z let 1913-1918, co posílal snoubence proměněné posléze v manželku (šlo o Edith Brattovou); ale ani následující dvacetiletí do roku 1937 dopisy nehýří.
Teprve ze zbytku Tolkienova života (1892-1973) se dochovala „nepřerušená“ korespondence, a to i detailně informující o psaní Pána prstenů a Silmarillionu.

„Profesor, který si hraje: to trochu vyvolává představu slona, který se koupe.
Sir Walter Raleigh.

Určitý problém téhle knihy však je, že si autor kopie dopisů pořizoval teprve koncem života, a když se nepodařilo vypátrat originály, odráží se Carpenter vlastně z pouhých konceptů, lišících se od výsledných textů, které Tolkien odeslal, pokud je vůbec odeslal.

V některých případech je pak dopis dokonce i výsledkem koordinace hned několika fragmentů konceptů, což editor bohorovně přiznává, ale je si roku 1981 jist, že zbylo hodně psaníček nevypátraných, i vyzývá čtenáře, kteří o nějakých vědí, aby kontaktovali vydavatele knihy. Což se po desetiletí dělo a revidované vydání je dnes rozšířeno.

Tolkienův syn Christopher navíc dodatečně odhalil vydavatelům, že si schovává soubor původních podkladů ke knize korespondence, ze kterého Carpenter roku 1980 vyškrtal asi padesát tisíc slov. A co to v praxi znamená? Bichle dnes obsahuje o sto padesát dopisů víc a pětačtyřicet původně krácených je tu zveřejněno v pravé podobě.

A jaký je výsledný pocit, brodíme-li se tokem zde sdělovaných myšlenek?
Že má kniha velice blízko k autobiografii, a kdyby to tak nebylo, ostatně by postrádala zajímavost.

Autor Hobita dospíval v Birminghamu a právě zde poznal Edith Brattovou.
V lednu 1913 se zasnoubili a první dopis celého svazku pochází z října 1914, kdy byl spisovatel v posledním ročníku na Oxfordu a nepříjemně se blížil jeho nástup do Univerzitního výcvikového sboru pro důstojníky.
Válka ho měla poznamenat a je otázka, zda by bez ní je beletrické dílo vůbec vzniklo.

To je tedy rok 1914, nu, a poslední dopis napsal 29. 8. 1973, jen čtyři dni před smrtí, a to dceři Priscille. Zmiňuje se tam, že ztratil peníze a bankovní kartu, a končí typicky britskou „meteorologickou“ větou vztahující se k Bournemouthu, kde pobýval:
„Teď je tu dusno, vlhko a deštivo – ale předpověď je příznivější.“

Probíráme-li se dopisy, narážíme taky na autorovy kolegy-literáty, ale není jich tolik, jak bychom si představovali.
Tolkien četl, ale nikoli kde co a soustavně, a stýkal se s lidmi, avšak omezeně.
Většinu života strávil psaním a například – vzdáleně se mu podobající – spisovatel Walter de la Mare jest zmiňován v červenci 1956. A to jak?

„Nemyslím, že chodil mou krajinou… Setkali jsme se jedinkrát, před mnoha lety, a neměli si moc co říct; pokud však jde o to, nakolik znám a chápu jeho dílo, hádal bych, že obýval mnohem temnější a beznadějnější svět: přinejmenším takový, který mě hluboce znepokojuje.“

V srpnu 1937 se Tolkien zmiňuje v souvislosti s Hobitem svému nakladateli o Lewisi Carrollovi – a upozorňuje, že jeho profesní výbava, a totiž filologie, je vlastně srovnatelná s matematikou, profesní výbavou Carrollovou. Ale tento „odborný předmět“ se do Hobita nepromítá!
„Obávám se, že jsou moje věci podobnější Carrollově amatérskému fotografování než jeho Alence.“
A upozorňuje, že Dodgson vlastně nebyl profesor, ale jen univerzitní lektor. A že třeba kniha Za zrcadlem… je Hobitovi blíž než Alenčin první díl.

V lednu 1938 napsal šéfredaktoru Observeru, že v Hobitovi absolutně nečerpal z viktoriánské literatury – s výjimkou George MacDonalda.

A později, v září 1964 píše až do Americky, do newyorského nakladatelství Pantheon Book, že není – na rozdíl od C. S. Lewise – „vášnivým“ obdivovatelem George MacDonalda, ale ano, předmluvu k jeho skvělému příběhu Zlatý klíč by rád napsal.
Zřejmě mu nabídli i velmi slušný honorář, ale není si prý jist, zda napíše něco, aby jej byl hoden. A zdůrazní, že alegorie, jaké psal i MacDonald, nejsou blízké jeho duši.

V květnu 1944 píše synu Christopherovi v úplně jiné souvislosti, že sledoval Sayersové příběhy o lordu Wimseym, avšak postupně pojal odpor k tomu detektivnímu hrdinovi i k jeho tvůrkyni. „Silnější než k jakémukoli jinému mně známému literárnímu hrdinovi,“ uvádí, ale je otázkou, kolik „velkých detektivů“ vlastně znal. Holmese a otce Browna, tím to možná končilo.

V prosinci 1960 píše jistému profesoru Forsterovi, že Pána prstenů začal psát zhruba roku 1937 a k „hostinci v Hůrce“ dospěl příběhem ještě před válkou.
A nemyslí si, že by kterákoli válka měla prý vliv na jím spískaný děj, i když jisté Mrtvé močály… a přístupová cesta k Morannonu za ledacos vděčí severní Francii a bitvě na Sommě. Ale za víc prý musí děkovat Williamu Morrisovi a „jím ztvárněným Hunům a Římanům“. Hle: další viktoriánská inspirace.

Chestertona oproti tomu spíš kritizuje.
Analyzoval – ve čtyřiačtyřicátém – jeho Baladu o bílém koni a zklamal se. Jak píše, uvádí Chesterton do chodu brilantní třesk a lesk slov a obratů, ale „o Severu pohanském ani křesťanském, neví zhola nic“.

„Vlastně jsem německého původu. Z Lipska,“ píše jinde. „Správně: Tollkiehn.“

A v září 1944, za Druhé světové války připomíná Tolkien dopisem synovi:

„Věděli jsme, že Hitler je hrubý a ignorantský hulvát, ale zdá se, že existuje mnoho Hitlerů a ignorantských hlupáků, kteří ani nemluví německy a u nichž, kdyby dostali stejnou příležitost, by se projevila většina hitlerovských rysů. V místních novinách se objevil vážně míněný článek, v němž se volalo po systematickém vyhlazení celého německého národa jako po jediném správném postupu po vítězství.“

Roku 1961 se pak Tolkien ohrazuje v dopise nakladateli a říká, že Sauron není žádný Stalin. Rozčílili jej, že Saurona k ruskému vůdci přirovnali. A dál? Argumentuje překvapivě.

„Ta situace byla zkoncipována dávno před ruskou revolucí.“ A (podobná) alegorie je prý jeho myšlení „naprosto cizí“. Umístění Mordoru na východ prostě vyplynulo z potřeb vyprávění a původně ostatně existovalo zlo na „Severu“.

A také zcela popírá, že by v mládí chodil coby turista po Walesu, aby se krajina odsud odrazila v jeho knize. Tak to nebylo a… „Proč bych se měl stát předmětem fikce ještě za svého života?“ ptá se.

Roku 1965 (v lednu) psal komusi z rodiny, že ho „omezenost“ jeho slávy nezneklidňuje ani nepřekvapuje.

„I v Oxfordu je spousta lidí, kteří o mně nikdy neslyšeli, natož o mých knihách.“ V listopadu 1964 si zašel, jak vzpomene, „ze zdvořilosti“ vyslechnout („absolutně špatnou“) přednášku spisovatele Roberta Gravese a… Píše: „Pozoruhodný tvor. Zábavný, milý, zvláštní a hlava plná divokých nápadů. Napůl Němec, napůl Ir. Velmi vysoký, v mládí musel vypadat jako Siegfried.“

Robert Graves, autor románu Já, Claudius a Řeckých mýtů, představil tenkrát Tolkiena jedné ženě… a zasmál se:
„Je očividné, že ani jeden z vás o tom druhém v životě neslyšel.“
Byla to herečka Ava Gardnerová. Tolkien to dává za příklad, že sláva a sláva se pokaždé neprolnou.

Tolkien občas i zpytuje svědomí a lituje některých rozhodnutí.
V září 1954 konstatoval v jednom dopise:

„Rovněž lituji užití termínu elfové. Katastrofální znehodnocení slova, v němž sehrál neodpustitelnou roli Shakespeare, je zatížilo politováníhodnými odstíny, kterých se již nelze zbavit. Ne, neexistují přesné ekvivalenty v angličtině k jazyku zapomenuté epochy.“

Závěrem už jen poznámku:
Dopisů je nyní přes pět set (a nové už sotva přibudou, i když existuje řada „vyřazených“). Některé jsou i na mnoho stran a ono původní Carpenterovo číslování zůstává zachováno, takže se dodatečně přidaná korespondence označuje ne novými či vloženými čísly, nýbrž mechanickým přidáním písmene za číslo. Například „15a“. Poslední dopis tak má i dál číslo 354, přičemž následující stránky 668-698 zabírá poznámkový aparát.

Dopisy J. R. R. Tolkiena – J. R. R. Tolkien
Ve spolupráci s Christopherem Tolkienem uspořádal a předmluvou a poznámkami doplnil Humphrey Carpenter. Nový úvod Chris Smith.
Přeložila Nikola Štefelová. Korektury Ludmila Böhmová a Soňa Čapková. Argo. Praha 2025. 772 stran.

The post J.R.R. Tolkien Co psal ve svých dopisech autor Pána prstenů? first appeared on Čítárny.

Román „Mlhovina Andromeda“ přinesl Jefremovovi největší slávu, stejně jako jeho pokračování Hodina býka. Je zajímavé, že v Česku nejsou tyto světové romány příliš známé. Oba romány popisují éru tzv. “Velkého prstenu, éru sjednocení lidstva” s inteligentními světy jiných galaxií, splývajících v jediný univerzální lid.

Mlhovina Andromeda, román o tom, jak je třeba žít v budoucnu.
Kniha vznikla v letech 1955-1956 a byla vydána v roce 1957. Lidstvo prochází pozitivním vývojovým stádiem. Metoda cestování, okamžitého překonání vesmírných vzdáleností byla zvládnuta. Naplnění světa krásou, estetizace všech sfér života se stává vnitřní potřebou každého člena společnosti.
Na planetě Zemi je přirozený neustálý rozvoj duchovních schopností, intelektu, sebevědomí, sebekázně, který uvolňuje pozitivní energii myšlení pro vědomou reorganizaci života. Umění se v úzkém spojení s vědou podílí na proměně člověka a světa kolem něj.

Rozvíjet emocionální stránku člověka se stalo nejdůležitější povinností umění.
Pouze ona vlastní sílu vyladit lidskou psychiku a připravit ji na vnímání těch nejsložitějších dojmů.
Toto období je nazváno Érou spojených rukou neboli Érou Velkého prstenu a je zároveň érou Krásy, kterou lidstvo plně chápe.
Mlhovina v Andromedě. Ukázka z scifi románu Ivana Jefremova

Pokračování je v jeho další knize Hodina býka, román o tom, jak nelze žít.
Expedice z vyspělé planety Zemi se přesouvá na planetu Tormance, kde žijí potomci lidí. Jejich civilizace se ale zacyklila v otrokářský systém. Svým způsobem Jefremov popisuje vše negativní, které vidíme v současnosti. Jejich svět nevyžaduje rozvoj duchovních a intelektuálních sil, pouze předpokládá jejich nevyvinutost, a tím snadnější ovládatelnost. Otroci dokonce ani nechtějí žít jinak, svobodněji.
Hodina Býka a Ivan Jefremov. Nadčasový scifi román o staré a nové lidské civilizaci

V době, kdy vychází Mlhovina v Andromedě vyšel na Západě „Pán prstenů“ (1954-1955).
Popisuje také dva, naprosto rozdílné světy. Tolkienův Jeden prsten je prostředkem k podrobení lidí a jejich proměně v otroky. Sauron se připravuje na příchod ještě většího zla na Zemi. Gandalf říká, že je nutné svrhnout Saurona a nechat Zemi tak, jak je, jeho potomkům, aby se mohli svobodně rozvíjet.

Určitě znáte známe heslo WEF: Building Back Better. Neboli Vrátit se zpět a začít znovu. To je přesně heslo o novém začátku otrokářství, s kterým budete souhlasit. Říká se tomu manipulace vědomí. Mimochodem vynikající kniha stejného názvu od Kara-Murzy (audio).

Jefremov i Tolkien působí jako proroci nové doby, která by měla čelit zpátečnickému zlu a nahradit ho grandiózním skokem v duchovním, duševním i technologickém rozvoji.

Jejich knihy jsou svým způsobem odpovědí na vývoj dvou možných civilizací.
Východní a Západní.

The post Jefremov a Tolkien. Knihy světových autorů o budoucnosti lidstva first appeared on Čítárny.

Petr Pan byl stvořen spisovatelem Jamesem Matthew Barriem, který mínil, že nic, co se nám přihodí po dvanáctém roce, „už není moc důležité. Zeptáte-li se matky,“ dodává, „zda věděla o Petru Panovi, když byla malá, podiví se: jakpak by ne!
Dotážete-li se babičky, zda ho znala, když byla sama dítě, reaguje stejně udiveně: Jakpak ne!“ A Petr nestárne. Odmítl dospět. Už v sedmi. Ne letech. V sedmi dnech.

A ubránil se vývoji. Přirozenému. To aby prý neztratil fantazii. Frnkl mamince oknem rovnou nad Kensingtonské zahrady. Nesla ho archetypální touha „malé opičky“ vrátit se ne ani tak do lůna, jako do korun. „Je vlastní všem dětem, protože byly ptáky,“ tvrdil Barrie (1860-1937). „Jen zapomněly. Všechny, až na Petra.“

Deset let po Barrieho smrti tento koncept zkritizoval J. R. R. Tolkien (1892-1973) v eseji O pohádkách (1947).
Fantazii si lze uchovat do dospělosti, mínil podle sebe, a stárnout neznamená stávat se horším, i když se to často děje. „Děti mají dospět. Ne se stát Petrem Panem.“ Neměly by pozbýt nevinnost a úžas, ale mají jít.

Není jistě lepší „s nadějí kráčet, než dojít cíle,“ oponoval Stevensonovi, „ale máme-li k cíli dorazit, s nadějí jít musíme.“ Právě tu pouť však Petr Pan odmítl. Vzepřel se, „přitiskl si dlaně na spánky“, vybavil si, co se dělo v prenatálně „ptačím“ období, a vznesl se. Vyletěl nad Londýn. Dosedl až u rybníčku Serpentina. Už nevěděl, že měl být člověk, a chytal mouchy a nechápal, proč mu ulétají. Lovil je totiž rukou, ne zobáčkem. Stal se „človtákem“. A kol se hemžili víly, divoženky, žínky, rusalky, bludičky, skřítci, diblíci, rarášci, šotci, hejkalové, duchové, bazilišci a čarodějíčci. Přeletěl na ostrůvek a až tam… Najednou přestal věřit, že se umí vznést, a stal se zde zajatcem, protože „kdo už nevěří, svou schopnost létat ztratí,“ jak se v Panovi dočetl i Karel Čapek. „I ptáci létají, protože tomu věří. Kdo věří, má křídla. “

Originální ilustrace Bedforda z roku 1911

O čem je příběh
Na ostrůvku v Serpentině žije Šalamoun Krákal a ten čte dopisy maminek, které chtějí mrňata, ale jen nejvydařenější. „Líbí se Krákalovi váš dopis? Pošle vám dítě třídy A. Rozzlobí ho jiný? Dojde vám čertovo kvítko. Někdy nepošle nic, jindy celé hnízdo, podle nálady. Není rád, když se mu diktuje. Zdůrazníte, jak doufáte, že si dá záležet, aby to byl tentokrát kluk, a zrovna dá holku.“ Ale Krákal si našel čas i na Petra a naučil ho „mít radost z maličkostí, pořád se něčím zabývat a přikládat každé činnosti vždy nesmírný význam.“ Jenže Petr chtěl z ostrůvku stejně pryč.

A jednou se parkem procházel Shelley. To se hodilo. „Básníci nikdy jaksepatří nedorostou a pohrdají penězi, tedy krom těch, jež právě nutně potřebují,“ podotýká Barrie. Zadumán složil Shelley loďku z pětilibrovky. Příliš malou pro Petra, nicméně librou z ní odkrojenou se Pan odměnil právě Krákalovi, a ten mu pomohl přesvědčit drozdy, že mají postavit hnízdo–větší loď. Jen drozdi totiž svedou i nepotopitelná hnízda z bláta. Tak po měsíce budovali a Petr se vedle budil, něžně na svou loď mluvil a co plachtu dal i zbytek noční košilky. A když pak přeplul do parku, všimly si košile ženy a „hned se rozplývaly něhou.“

A tak muži sklonili zbraně a vedli Petra ke královně. Ta mu dovolila být v parku i po zavření a pohádkové bytosti mají od těch časů za úkol dbát, aby se zde cítil jako doma. Jenže on se stejně už dlouho před otevřením vytrácí na ostrov. Nikdo ho nesmí vidět. Hraje si tam a je dojemné, že úplně špatně. „Neměl totiž nikdy nikoho, kdo by mu hraní vysvětlil. Ptáci se tvářili, že mu poradí, ale znali jen schovávanou, a tak si hraje na ni. Sám. Je však přesvědčen, že se má jako nikde na světě, a myslit si, že se máme dobře, je skoro takové, jako se tak mít. A kdyby si děti nechodily do parku jen hrát a zkusily taky žít jako zdejší čarodějíčci, třeba by také nevyrostly. Koukněte na Petra. Ten věděl, kam utéct, když se ROZHODL, že chce zůstat malý.“

Originální ilustrace Bedforda z roku 1911

Jak se zrodila kniha Petr Pan
Právě vylíčený příběh byl původně jádrem románu Malý bílý ptáček (1902) a až dva roky poté vyšla tiskem i hra Peter Pan aneb Chlapec, který nechtěl vyrůst, která je dnes už tradicí anglických vánoc a měla jen v Londýně za prvních padesát let deset tisíc repríz (příjmy šly ústavu pro postižené děti).
Po dalších dvou letech Barrie publikoval už jen stěžejní kapitoly původního románu pod názvem Petr Pan v Kensingtonském parku (1906) a roku 1911 vepsal další motivy do hry a učinil z ní druhý román Petr Pan a Wendy (česky 1926-1927). Jméno Wendy, dnes vžité, si přitom vymyslil (zkomolil „friendy“, kamarádíček)! A Wendy, dcerka Darlingových, se také vznesla a s bratry sledovala Petra ne už do parku, nýbrž do Země nezemě, aby se tam stala pěstounkou „ztracených chlapců“.

Petr Pan a film
Roku 1912 pak Barrie mýtus ještě připojistil, když nechal v Kensingtonském parku vztyčit Petrovu sochu, a ve dvacátých letech svou hru přepsal. Jeho scénář však Hollywood odmítl a 1924 realizovali jiný, jenž autora zklamal. Už tenkrát se v Petrově roli objevila žena, což se stalo rovněž tradicí, takže např. ve snímku z roku 1976 jej hrála Mia Farrowová.
Definitivní verze dramatu (1928) je propracovaná, ale i rozsáhlá a komplikovaná. Bývá proto krácena i v Anglii. Posledním filmem je adaptace režiséra Hugana – Petr Pan z roku 2003.

V roce 2004 natočil režisér Marc Forster oskarový film o životě J.M. Barrnieho nazvaný v Česku – Hledání Země Nezemě, v originále – Finding Neverland. (pozn.redakce)

Kniha Petr Pan a Česko
V českém prostředí vyšla kniha zřejmě poprvé v letech 1926-27 pod názvem: “Sir James Matthew Barrie – Petr Pan I-III”. Sérii vydala Pražská akciová tiskárna. Dalšího vydání se kniha dočkala až za 60 let, kdy knihu převyprávěl Pavel Šrut a vydal Albatros v roce 1997. (ŠRUT, Pavel. Petr Pan. 1. vyd. Praha: Albatros, 1997.)

V přeneseném slova smyslu však už Petra Pana převyprávěl Ota Hofman (1928-1989). Vždyť kým jiným je pan Tau, než Panovým promítnutím jaksi nazpět, do samotné osobnosti autorovy dovedené tím k magické dokonalosti …

The post Létající Petr Pan. Nic, co se nám přihodí po dvanáctém roce, není důležité first appeared on Čítárny.

J. R. R. Tolkien. Jeho knihy patří dnes k nejčtenějším, obracejí se k nim všechny možné skupiny lidstva a filmy natočené na jejich náměty viděl dost možná skoro každý, kdo chodí do kina.
Jako svědek a účastník několika velice zajímavých debat o Tolkienovi nad voňavým pivem mohu jen potvrdit, že zájem, který u lidí vyvolává, je něčím fascinujícím. Přečetli jej (a třeba několikrát) i ti, kteří jinak nic nečtou – a milují ho i ti, kteří jsou opravdu sečtělí a potrpí si na náročnou literaturu.

Chtěl bych si v tomto článku položit otázku, proč je tomu tak.

Mám za to, že hlavní důvod Tolkienovy popularity tkví v jeho veliké odlišnosti od tradice, která se v populární, širokým vrstvám určené beletrii, beletrii čtivé, ustálila v minulém století.
Čtivost samozřejmě pro hlubší dojem, pro opravdové zaujetí a pro dlouhodobé přežití díla není dostačující ani určující.

Na druhé straně lidé jako Alexandre Dumas st., Jules Verne nebo Karl May se hluboce vryli do srdcí mnoha generacím čtenářů a přinesli jim zážitek více než nevšední, zážitek často opravdu umělecký a obsažný, myšlenkově bohatý.
Z jejich příběhů se staly jakési moderní pohádky, pro něž se dovedou nadchnout sice převážně jen děti, ale jež nám zároveň stále zprostředkovávají ten úhel pohledu na svět, který se nám stal niterně blízký a vlastní. Ačkoli tedy víme, že žádný kapitán Nemo nikdy neexistoval, připadá nám přece jen fascinující jeho podmořská říše, jeho inženýrské schopnosti a jeho individuální vzpoura proti špatnosti a zlu. Podobně zjištění, že Karl May o amerických Indiánech prakticky nic nevěděl a že si poněkud příliš evropské přátelství mezi Vinnetouem a Old Shatterhandem vymyslel, nic neubírá na síle tohoto příběhu a na naší emocionální angažovanosti v něm.

Pokud jde o čtivost těchto autorů (a mohli bychom také jmenovat Marka Twaina, Waltera Scotta, Henryka Sienkiewicze, Rudyarda Kiplinga nebo Jacka Londona), spočívá podle mého názoru nikoli v tom že dokáží zajímavě psát nebo prodat nějaké již předem velmi atraktivní příběhy, ale že vytvářejí neschematickou (i když zajisté vždy idealizovanou), živou, konkrétní představu toho, co bych rád obecně nazval slovem ušlechtilost.

Z hlediska umění, jež chce být autentickým svědectvím o životě, je takové příjemné opájení se iluzemi asi málo přijatelné a velice chudé, tedy spíše jen zábavné – tato zábava, jak už jsem řekl, však nemizí beze stopy, naopak právě ona do nás velkou měrou formuje naši identitu na celý život.
Za prostým faktem, že zmínění autoři a zmíněný druh beletrie je dnešními dětmi téměř naprosto ignorován, že není atraktivní ani pro dospívající a pro čerstvě dospělé, se tedy skrývá velice závažná otázka.

Shrnout do několika vět to, co je všem společné a co dost možná v dnešní době už citelně zastarává , není jednoduchý úkol a vždy bude vyžadovat značnou dávku velkorysosti.
Spisovatel Mika Waltari ve své geniální knize Egypťan Sinuhet (Vyšehrad Praha 1969) to však – domnívám se – činí místo mne:

„Neboť já, Sinuhet, jsem člověk, a jako člověk jsem žil v každém člověku, jenž byl přede mnou, a jako člověk budu žít v každém člověku, jenž přijde po mně. Budu žít v jeho starosti i radosti, v jeho zármutku i strachu – budu žít v jeho dobrotě i špatnosti, ve spravedlnosti i v křivdě, v slabosti i síle. Jako člověk budu věčně žít v člověku – a proto netoužím po obětech u svého hrobu, ani po nesmrtelnosti svého jména.“

Člověk je tu středem všeho, v sobě nachází ten či onen smysl života, není posazen do kontextu vesmíru, věčnosti a pravdy; jeho usilování je sice dobře pochopitelné zevnitř, z lidského pohledu, ale také nic jiného než toto uvnitř jako reálný pramen smyslu života pro něj neexistuje.
Mystika, kterou Waltari explicitně vyjadřuje a která leží v základu dost možná každého romantismu (a zřejmě ji snadno najdeme také u romantismu katolického, u Mickiewicze, raného Huga nebo u Chateaubrianda), se postupně vyčerpává.
Vznikla někdy před dvěma stoletími jako reakce na barokní a osvícenskou vizi člověka zakořeněného ve veškerenstvu a dnes dospívá zřejmě do stádia, ve kterém už nedovede obohacovat a potřebuje korekci.

Lidský duch se, jako už tolikrát, vydává prostě jiným směrem.
Nevrací se ovšem ani k baroku ani k osvícenství… návraty jsou přece vždy jenom zdánlivé. Pohled zpět představuje důležitou inspiraci pro každý nový směr, ale zároveň je to, co bylo, příliš jiné, příliš svébytné (a čím hlubší a inspirativnější, tím svébytnější).

Tolkienovy knihy a vůbec celá obrovská vlna oné takzvané fantasy literatury (v níž stejně jako ve velkém množství někdejší „dobrodružné“ literatury převažuje brak nad kvalitou) se ovšem inspiruje o hodně starší mentalitou, než je baroko nebo osvícenství.

Zvláštní bytosti těchto příběhů nejsou objevovány na odvážných cestách do Afriky, do podmořských hlubin nebo do vesmíru, ba ani do historie – nejsou čímsi novým, co stojí před člověkem, který je zdroj smyslu svého bytí, ale jsou oproti němu v zásadním smyslu původnější, sdělují mu, tradují mu smysl, který všechny přesahuje a do nějž je i všechno lidstvo osudově vpleteno.

V tomto ohledu připomínají staré kmenové ságy a církevní legendy, což platí především o Tolkienově gigantickém projektu, o jeho nové fiktivní mytologii, která je čtivá ve stejném smyslu jako Verne či May. Sděluje nám totiž svou idealizovanou, podmanivou verzi ušlechtilosti, a v tom je její hlavní síla.

Zkusme ji však srovnat s podobně velkým a působivým projektem ze starší dobrodružné literatury, tedy např. s Dumasovými Paměťmi lékařovými (tento románový cyklus považuji jistě za vyspělejší a též za atraktivnější pro dospělého čtenáře, než jsou Tři mušketýři nebo Hugův Chrám Matky Boží v Paříži).

Dumas je pozemský, líčí s líbivým a konzervativním romantismem pád monarchie během Francouzské revoluce. Omezuje se na dějiny a hlavně na několik osobních příběhů, jež se odehrávají v kulisách velkých dějinných událostí.
Je mistr v lehkosti i v jiskrnosti, dokáže zdůraznit to lidské, přirozené, krásné. Ale celkem zřetelně vede naše sympatie, rozlišuje jasně dobro a zlo a přimlouvá se za starý svět monarchie.
Těžko by se tedy dalo říci, že Tolkien ve srovnání s Dumasem mnohem více akcentuje polaritu dobra a zla nebo že by snad byl v tomto ohledu víc schematický. I když základní zabarvení obou děl je naprosto odlišné, nesvědčí to o jejich fundamentální jinakosti žádným způsobem.

Dumas byl člověk lehkomyslný, mondénní, byl jižansky profilovaný milovník života, v tom všem se lišil od seversky meditativního vědce Tolkiena.
Už v Pánu prstenů velice zřetelně cítíme, že příběh, o němž Tolkien vypráví, není jen nějakou jednotlivou událostí v běhu světa, není pouze osobním dobrodružstvím, kterému dávají smysl ti, co ho prožívají.
Prsten, jenž vlastní Frodo Pytlík, je plný historie a sil, které přesahují jednotlivce i s jeho konkrétní vržeností. Tolkienovy bytosti jsou součástí velikého dramatu, které objímá veškerenstvo a o němž se dozvídáme jen velice postupně.

Dějiny jsou jen dějinami tohoto dramatu, které ovšem probíhá na paralelní úrovni i v lidských srdcí. Je to souboj mezi dobrem a zlem, avšak nikoli v ideologickém smyslu (nelze jej chápat ani žádným alegorickým způsobem, aniž bychom ho zúžili a připravili o jeho jedinečnost).

Zlo je pojato jako moc, jako sebeprosazení na úkor jiných, jako porušení prvotní harmonie kosmu. Dobro je tedy cosi původnějšího. Tolkien to velice působivě ozřejmil v propracovaném mytologickém systému, který lze najít v jeho knize Silmarillion (Mladá fronta Praha 1992) a v němž jsou obsaženy dějiny kosmu od jeho počátku po hranici, na níž začíná děj Pána prstenů.
Christopher Tolkien, syn spisovatelův, v předmluvě k tomuto dílu poukazuje na to, že zamýšleným účinkem vyprávění je vyvolat věrnou iluzi prastarých bájeslovných tradic:

„Otec pojímal navíc Silmarillion jako kompilaci, shrnující vyprávění, složené dlouho po událostech z velmi rozličných pramenů (básní, letopisů a ústních pověstí), které přežily ve věkovité tradici… Například ve Valaquentě musíme předpokládat, že sice obsahuje mnohé, co pochází z nejranějších dnů Eldar ve Valinoru, ale byla v pozdějších dobách přepracována; tak se vysvětlí její stálé posuny v čase a nazírání, to, že se božské mocnosti v jednu chvíli zdají ve světě přítomné a činné, a vzápětí vzdálené jako zaniklý řád známý jen ze vzpomínek.“

Proč je důležitá tato iluze, která prostupuje i Pána prstenů?
Jistěže se po nás nechce, abychom tomu, co Tolkien píše, uvěřili, abychom byli přesvědčeni, že tomu tak bylo. Avšak právě proto, že nemusíme ničemu věřit, ale že můžeme prožívat vkořenění člověka do kosmického dramatu, je asi to, co lidi na Tolkienovi tolik přitahuje.

Tato změna mentality nepředstavuje nutně radikální zavržení toho, co bylo předtím, není příklonem ke konzervativním tendencím brát doslovně a rigorózně staré náboženské či nacionální texty.
Spíše svědčí o pominutí strachu z takového prožívání světa, které by kdysi bylo označeno šmahem za nevědecké a naivní. Je dost možné, že ti, kdo ve svém dětství a v dospívání budou číst místo klasiků dobrodružné literatury Tolkiena a fantasy, získají značně jiný pohled na svět, než má většina dnešních dospělých lidí.

Bude to pohled, který bych rád charakterizoval dvěma hodnotami.
Předně zhruba dvě století stará víra v mikrokosmos našich jednotlivých životů bude zřejmě stále víc vystavovaná otázkám makrokosmického rozměru a potřebě hledat smysl života v příběhu veškerenstva, ne v příběhu jednotlivce.
Tím se ale ihned otevře horizont bezmoci jednotlivce, ba lidstva vůbec.
Ne bezmoci technické nebo bezmoci vůči osudu, nýbrž bezmoci, jak o ní hovoří Tolkienovo dílo: každá bytost je tváří v tvář tomu, co jsem nazval makrokosmem, slabá a bezbranná, její úsilí, které může mít sebevětší smysl uvnitř jeho řádu, zůstává vždy partikulární. Představy, které se zrodily v nitru a které jsou svědectvím mikrokosmu, chtějí u Tolkiena vyjít ven a porozumět člověku zvenku.

Myslím, že je to přirozená reakce na dobrodružný romantismus a že je velice zajímavé sledovat její další směřování, její vývoj i její vliv na sebepochopení jejích čtenářů.

Tolkien: Pán prstenů
Frodo: „Kéž by se to nestalo za mých časů.“
Gandalf: „Ale o tom nerozhodujeme my. Můžeme se rozhodnout jen o jedné věci, co uděláme s časem, který je nám přidělen.”

Autor: Boris Cvek / Téma

The post J. R. R. Tolkien. Proč naruživí čtenáři i nečtenáři jeho knihy milují first appeared on Čítárny.

Vytkl bych mimo to autorovi, že výjimečně asociuje snad až moc svobodně (takže mi ony sekvence připomněly například některé odvážnější texty Martina Jirouška). – Ať je tomu všemu ale ve skutečnosti jakkoli, výsledná práce kvalitně rekognoskovala podoby výše zmíněných entit (včera a dnes) na šňůrce, kde zůstanou již provždy navlečeny coby vyvíjející se vize kulturní historie lidstva.

A samy fantastické bestie? Jejich existence byla nepochybně surově zpochybněna novověkým racionalismem (a třeba také „komunistickou“ knížkou Bubáci, nedávno reeditovanou), ale navzdory tomu zažívají revival. A nejen v žánru fantasy a nejen skrze Stmívání a Pottery.
I v našich představách. Nové podoby upíra, bludiček a dalších monster v popkultuře i jinde však bezpochyby pouze a kontinuálně navazují na dávné své předobrazy a my tudíž zjišťujeme, že se od vlastních předků zase tak nelišíme, věříme-li občas kupříkladu v létající talíře.

V úvaze Mezi chaosem a řádem (kapitola třináctá) analyzuje pak Lukavec taktéž příčinu toho, že dnes tolik lidí včetně teroristů a „občanů“ Islámského státu „oslavuje chaos“.
S renomovaným historikem Josepem Fontanou autor i váhá, zda řád není jen umělý konstrukt a zda vlastně nenapomáhá utlačování.
Menšin? Inu, i většin. Ba spíše většin. Neboť vesmír není milosrdný, příroda rovněž ne a lze snad říct, že tento řád potíral už barbary, obklopující Řím, a zrovna tak heretiky.
Ba kterékoli z davů, davů s chaosem přímo ztotožňovaných. Či snad není kultura jen malou výsečí? Či snad řád není pouze vysněnou touhou? Třeba pro Seveřany nebyl nikdy ničím samozřejmým, připomíná již (citovaný) germanista Jiří Starý, „ale naopak něčím, co musí být bráněno a uchováváno s nasazením všech sil.“
Nebo snad ne? – Řád existuje a existoval vždycky, nicméně je možná jen bojem za uchování řádu, a to ještě k tomu bojem odsouzeným dopředu k neúspěchu (ale přesto snad potřebným).

Od té doby, co lidé přestali věřit v Boha, jsou ochotni věřit čemukoli. Chesterton

Už Chesterton ostatně civilizaci orazítkoval jako tu „nejsenzačnější úchylku a nejromantičtější vzpouru,“ jak Jan Lukavec více než dobře ví i co autor vynikající knížky (byt Alexandr Tomský našel své výhrady) Fanatik, prorok, či klaun? (2008).
Spolu s Miroslavem Petříčkem připomíná dále autor Sherlocka Homese, který by bez chaosu rovněž neobstál (bez chaosu zločinu) a vzpomene trefně i Robinsona nebo pozdější rádoby zákonné dobyvatelé Ameriky (zobrazené skrz westerny): i oni se, podobně jako třeba Hobiti, utkali s temným chaosem.
Jenže je tu prohnutý háček. Má vůbec ono „chrabré“ vnucování řádu přírodě co společného s (děsivou) realitou? Či víc pravdy předvedli Joseph Conrad v Srdci temnoty, William Golding v Pánu much a Marianne Wigginsová v Peklu na ostrově?

Nepojal už Rudyard Kipling zákon džungle jako pozitivní „kodex sebeovládání a poslušnosti, odpradávna zdokonalovaný časem a zvykem“?
Jsou to otázky, o nichž můžeme přemýšlet a které si musíme každý zodpovídat po svém. – Finální a nejeklektičtější kapitola Mezi fikčními světy a univerzy náboženské víry pak dokládá i to, nakolik byl výše zmíněný Chesterton úspěšným prorokem, když vytušil, že jednou půjde na božím trůně co náhražky sčítat X moderních náboženství. A to včetně pošetilého vzývání Star Treků a Star Wars („jediismus“), a to včetně vyznávání bokononismu alias šťastného života ve lži (z Vonnegutovy Kolíbky).

Neokantovec Hans Vaihinger už roku 1911 interpretoval náboženství a morálku jen coby „užitečné iluze“.
V podstatě se bez nich neobejdeme, a přece si částečně musíme přiznat jejich fiktivnost. – Lukavec pak připomene už Novalisův a Schlegelův dávný plán nového náboženství, ale zrovna tak pozoruhodného Lovecrafta či satanismus Antona LaVeye anebo naopak „motivační“ knihy Paula Coelha (s Alchymistou v čele).
A připomene i „náboženskou práci“ sci-fi a konkrétně taky Hubbardovu scientologii či nábožensky víc než inspirativní charakter Heinleinova kultovního bestselleru Cizinec v cizí zemi (1961).

Jan Lukavec se za svou knížku rozhodně stydět nemusí a jistě je rád, že se jeho úvahy poprvé objevily na světle i ve vázané podobě.
Bytosti na pomezí. Texty o literární fantastice. Odborní recenzenti PhDr. Jaroslav Otčenášek, Ph. D. a PhDr. Františka Vrbenská. „S laskavou podporou Ministerstva kultury“ připravil k vydání Radim Kopáč. Resumé do angličtiny převedla Kateřina Kostarová. Pulchra. Praha 2016. ISBN 978-80-7564-003-1

Ukázka:

I ten, kdo nevěří, by měl zkoušet žít tak, jako by Bůh existoval.
Joseph Raitzinger

Chovat se jako věřící je výhodné. Pokud posmrtný život neexistuje, člověk nemůže nic ztratit, a má-li křesťanství pravdu, člověk může nekonečně vyhrát.
Blaise Pascal

… a stejně tak dnes mají spíše zábavně-recesistický charakter snahy o rehabilitaci podvržených Rukopisů, a to třeba tezemi, že je ve skutečnosti místo Václava Hanky a Josefa Lindy vytvořily Hana Vierteilová a Linda Janowitzová, jež ale nezfalšovaly pravost Rukopisů, nýbrž jejich falešnost.
Málokdo také bere vážně pověsti o hradu Houska, kam prý měli Keltové skrýt stroj času uloupený z věštírny v Delfách, na němž se pak měl Karel Hynek Mácha přenést do budoucnosti, což má údajně dokazovat i dopis o Praze v roce 2006, který prý básník napsal z Housky svému příteli Eduardu Hindlovi.

Ve skutečnosti se ovšem jednalo o povídku autorky fantasy románů Františky Vrbenské, o nic víc ani méně než povídku, která však podle ní „zlidověla“.
Zatím je rovněž jen těžko představitelná možnost vzniku skutečného náboženského kultu kolem Járy Cimrmana… a dnešní čtenáři mohou pak jako hodnověrný přijímat leckterý příběh z řecké mytologie, ale jen málokteří se k těmto bohům opravdu modlí a vzývají je (tedy pokud v tomto směru nepřinese změnu série Ricka Riordana Percy Jackson). – Jinak tomu ovšem bylo v antice.
Tam neviděli protimluv v tom, když určitému božstvu nabídli oběť a posléze šli do divadla na komedii, v níž je totéž božstvo mohlo rozesmát.
Ne. A už tenkrát se rozlišovalo mezi „bohy básníků“ (bohy mytologie) a „bohy občanů“ (bohy náboženství) a přidávali se i „bohové filozofů“, interpretovaní jako symboly. – Mohly tehdy existovat vůči bohům tři postoje a nic nebránilo tomu, zaujmout podle situace každý.

Podobně tomu můžeme pak podle Tolkiena rozlišit v mytologiích přírodních národů hned několik rovin a způsobů interpretace. – A jistě, četbou fantasy o nadpřirozených bytostech se dnes lze bavit, ale ony bytosti zrovna tak můžeme vnímat jako symboly, vyjadřující hlubší poselství o fungování světa.
Anebo je dokonce lze uctívat jako reálně existující entity. Čtenářský postoj se samozřejmě mění s věkem, nicméně podle spisovatelky Lucie Lukačovičové si „většina čtenářů fantasy chvíli přeje, aby magie byla skutečná, a nějakým způsobem budou s čarováním koketovat. Ale časem se tento zájem transformuje.“ A zkušený čtenář fantasy? Jej „už neohromí žádné esoterické nebo sektářské vize“. Nebo aspoň ne v tom smyslu, že by se výsledkem stala konverze, a ještě skeptičtější je v tomto ohledu Františka Vrbenská.
Podle ní totiž mají postavy mágů, čarodějů nebo kouzelnic, které do fantasy a science-fantasy literatury vstupují, jinou genezi, než je wicca a naopaganismus; a když se v několika případech objevují v románech stopy těchto idejí, jedná se jen o individuální projekce jejich autorů. – Čeští religionisté však oproti tomu opatrně přiznávají, že „v privátních synkrezích mnohých příznivců fantasy možná hrají některá díla této literatury určitou roli“.

A situace je ještě komplikovanější. V čem? Mnozí teoretikové dnes už tvrdí, že umění obecně začíná přijímat úlohu náboženství. Tento vývoj my sice nebudeme hodnotit, ale zřejmé je, že v krásné literatuře pokračují mnohá archetypální a náboženská schémata; a jak napsal Mircea Eliade, „i u kolportážní literatury je mytologická povaha očividná“.
A jestliže někteří autoři vnímají i tradiční náboženství jen jako „pohádky pro děti“ (a se srovnatelně nulovou mírou důvěryhodnosti), jiní naopak věří, že právě příběhy pro děti obsahují zárodek metafyzické pravdy; a pokud má pravdu Jorge Luis Borges, že je metafyzika „odnoží fantastické literatury“, tak je i přirozené, že se naopak fantastická literatura v některých dobách stává metafyzikou, mytologií a náboženstvím.

The post Bytosti na pomezí. Lukavcova kniha monster first appeared on Čítárny.

Spisovatel J. R. R. Tolkien (1892-1973) se stal kultovním autorem ještě zaživa, v šedesátých letech. Novou vlnu adorace přinesly bombastické hollywoodské spektákly, jichž je prozatím šest. Mistrova (i takto zajištěná) rodina po jeho smrti zveřejnila taktéž ty rukopisy, které k tomu neurčil.
Možná jej ani nenapadlo, že by mohly být zveřejněny, nicméně by to nejspíš dovolil, kdyby ještě dýchal. A jednou z odnoží těchto prací jsou i ilustrované příběhy určené jeho dceři Priscille a synům. Johnovi, Michaelovi a Christopherovi.

Roku 1976 připravila Tolkienova snacha Baillie publikaci Dopisy Děda Mráze, což je výbor z dopisů psaných typicky třaslavým rukopisem jejího tchána.
Již počínaje rokem 1920, kdy byla Johnu Tolkienovi teprve tři léta, roky, šla tahle psaníčka buď najít u nich doma vždy 25. prosince ráno, anebo dorazila s poštou. Tak či onak se děti pokaždé dočkaly. Nicméně knížka začíná teprve dopisem z Vánoc 1925 a završuje ji až rok 1939, kdy už byl dva roky na světě román Hobit (1937).

Ze skromných počátků se tu vyvinulo víc, až je opravdu dost i na knihu. Najdeme v ní podrobné líčení domu titulního hrdiny a pokaždé těch událostí, ke kterým údajně došlo v uplynulém roce na severním pólu. Vedle Děda Mráze se ovšem vynořují i další figury. Oddaný (mu) Lední medvěd, jeho dva synovci Paksu a Valkotukka, další (jeskynní) medvědi i „sněžní muži“, v neposlední řadě pak elfové, červení trpaslíci a skřeti z jeskyní pod Dědovým domem. Ta řada zpráv, nemohu si pomoci, tedy může být považována i za regulérního předchůdce Hobitova a mladofrontovní vydání oné miniságy (1995) se stalo dalším dílem dvorní Tolkienovy překladatelky Stanislavy Pošustové. To bylo ovšem před deseti lety. A dnes?

Obdobnou publikaci Pan Blahoš (2015, překlad Viola Somogyi), jejíž originál Mr. Bliss vyšel v Anglii roku 1982, lze snad vnímat taky jako opožděnou odpověď Arga na dotyčný počin.
Oproti dopisům se navíc jedná o ucelený příběh. Tolkien ho pečlivě nakreslil a napsal někdy ve třicátých letech. Místy mírně naivistické ilustrace opět zaujmou, méně už příběh. Ale působí spontánně neboli se rozhodně nezdá, že by Tolkien při psaní přesmoc uvažoval dopředu. Je typické i to, nakolik zůstal pozorný, aby nevytvořil rozpory a zachoval logiku.

Ze základních charakteristik „domácí knihy“ bych zdůraznil aspoň dvě.
Sousedskou a všeobecně mezilidskou smířlivost, která dobře koresponduje nejen s tradičně šťastnými konci báchorek, a za druhé (i britský a právě britský) pragmatismus těch samých družných hrdinů.
Ten taky bez milosti generuje zásadní poučení vhodné pro děti. Zní: Dokonce ani v pohádkovém světě nepanuje komunismus, za vše se platí a pokaždé dojde nejen k symbolickému účtování, ale na zcela konkrétní účet za škody způsobené třeba i dávno.

A že je nějaká zapomenuta? Nebojte, bude vzpomenuta. A lidi jsou možná dobří, nicméně bez placení to nejde. A platí se v pencích i librách. Nic není zadarmo, děti mé, a neveďme ani ty sebemenší spory o tom, že je to tak v pořádku.
Asi tak. A ještě štěstí, že má titulní hrdina škody z čeho hradit. Nemůže tou solventností anebo i krásným autíčkem (a jistou nešikovností) nepřipomenout Žabáka ze známé knihy Kennetha Grahama, která poprvé vyšla, když bylo Tolkienovi šestnáct, ale třeba motiv doma chovaného „Žirafíka“ asociuje spíš klasické „zvířecí“ knížky Hugha Loftinga, který si je taky ilustroval osobně. A vlastně v podobném duchu.

Nebo snad Žirafík není více či méně vědomým ozvukem „Semtakuka“, jehož si doktor Dolittle přivezl z jeho vlasti Afriky? Je. A zda Pan Blahoš „potěší i dnes české děti stejně, jako potěšil ratolesti autora Pána prstenů“, jak doufá text na zadní obálce? Nevím. Ale koupí ho jistá část Tolkienových fanoušků, ať už jakkoli sešlých. Někteří se zklamou, ale co? Knihu stejně nedají a jejich dětem, doufejme, přece učaruje; chci tomu věřit.

Kde však tkví úhlavní podstata její ceny? Součástí je všech dvaapadesát věrně a vzorně reprodukovaných stránek původního rukopisu.

J. R. R. Tolkien: Pan Blahoš. Přeložila Viola Somogii. 46 ilustrací autora. Graficky upravil Libor Batrla. Argo, Praha 2015. 104 stran

The post Dvakrát neznámý J.R.R. Tolkien. Pan Blahoš i Dopisy Děda Mráze first appeared on Čítárny.