Věra Provazníková, spisovatelka, malířka, básnířka: “Nečtu příliš. Byla období, kdy jsem nečetla vůbec. Tlusté knihy, romány a noviny nikdy. Ale když už čtu, tak vášnivě. Někdy s opravdovou náruživostí. Musí to být mé velké lásky. Živá setkání.”

„Biblí“ mého dětství byl Zlatý klíček aneb Buratinova dobrodružství od Lva Nikolajeviče Tolstého. Tímto příběhem jsem žila dlouho a intenzivně.
„Rodinnou ságou“ se u nás staly Němcovy Soudničky. Mnoho jeho sarkastických výroků jsme užívali téměř každodenně.
A ještě kniha K. Poláčka: Bylo nás pět. Milovali jsme ji všichni tři, Já, maminka i otčím.

Více: Zlatý klíček aneb Tolstého ruská verze Pinocchia s ilustracemi Jiřího Černého

V čase dospívání jsem se nevyhnula osudové etapě a roli „filosofky Máji“.
Tehdy jsem se vrhala na všeliké myslitele a marně od nich žádala klíče od Bran Moudrosti. Třebaže jsem se zakusovala do jejich stále tvrdších chlebů /jak často chutnaly suše! / můj hlad po pravém poznání stále nebyl ukojen. Naopak sílil. Jednotlivé myšlenkové světy mě mnohdy zaujaly, ale nikdy neovlivňovaly. Z „vrozené cudnosti“ nebudu jmenovat, abych neurazila tak vysoce postavenou dámu, jakou je Filosofie. Dost na tom, že jsem od ní utekla. Naštěstí bylo kam. Do snových krajin, krajin obrazů, metafor a symbolů.

Budu jmenovat jen některé ze svých lásek: K. J. Erben, V. Holan, B. Reynek, R. M. Rilke, B. Pasternak, M. Cvetajeva, M. Schwob, A.E. Poe, J. W. Goethe.
Má duše se rozjásala nad Dekadencí a Francouzským symbolismem.

Více: Bohuslav Reynek, vzpomínky Věry Provazníkové na básníka, jenž maloval něhou a dechem ticha

Z pohádek jsem měla nejraději ty veselé:
Spilka, Drda, Lada, Horák. Dojímal mne Andersen a Wilde. Velice mě rozveselovaly ruské pohádky, především ty v mizerných překladech. Při nich mohla být má fantazie opravdu bujará. Jako každou dospívající čarodějku mě vždy přitahovala tajemství. Ta úžasná atmosféra, kdy pod vysloveným má to hlavní slovo nevyslovené.
Jmenuji, kdo mi právě připadá na mysl: Dr. J. Murphy, Verflův Jeremiáš, Čechov, Meyering, Hamsun, Merežkovský, Dostojevský, Saroyan. Bábel, Singer, Rippelino, Weinrib, Kafka, Buber, Fischl. 
   
Když už jsem se dotkla židovského světa, nemohu opomenout židovské anekdoty.
Příkladně Jidiš pro radost je pravou delikatesou pro jazyk mých smyslů. Také Jidiše Kop od Rabiho Niltona Bondera neskrývá, přes svoje vrstvy hlubin, báječný humor.

Více: Pan spisovatel Viktor Fischl. Objevujeme krásné knihy pábitele slova

Připomenu znovu svůj „hlad po poznání.“
Jediným mým poznáním bylo, že ono stálé a nekonečné „hledání hledaného“ nikdy nemůže nasytit duši ani srdce.
Celý život jsem toužila po skutečném Pokrmu. Pochopitelně je to Bible, pro mne především Počátek Stvoření a Nový Zákon. Starý Zákon si v mnohém dlužím.
A ke Zjevení jsem se ještě neodvážila.
Ale já snila o takové KNIZE, ve které pro sebe naleznu VŠECHNO. Zodpovězení všech otázek – i těch, které člověka ani nenapadne si položit.
A stal se zázrak. Má žhavá touha si takovou knihu vymodlila.
Dlouho jsem čekala, kdy nastane ten „pravý čas“ ji otevřít. V duchu jsem ji pro sebe nazývala knihou „EJHLE“. Otevřela jsem ji a ejhle – byla a je to má kniha „EJHLE!“

Její název VE SVĚTLE PRAVDY od tajemného ABD-RU-SHINA vyvolal ve světě rozruch.
Především u mnohých vzbudila tato kniha negativní reakce. Sama jsem byla svědkem jejího odsuzování. Mnohými doslova otřásla, neboť boří zažitá duchovní tabu. Podmiňuje jediné: buďto veškerý obsah jako celek přijmout bez výhrad a s pokorou „naslouchat“ nebo ji odložit. Přijmout něco bez výhrad musí ovšem vycházet z nitra – nikoli pouze ze ctižádosti rozumu. Je to rozhodnutí duše.
Mnozí neunáší její sílu, která v nich vzbuzuje strach. Ještě více lidí je doslova alergických na pojem PRAVDA. Pilátovská otázka „A CO JE PRAVDA?“ se naopak zdá serioznější, poctivější, lidštější. Důvěrně blízká všem hledačům a hloubalům.

Pro mě je tato kniha skutečnou láskou „na první pohled“.
Splňuje mi vše. Krásným a srozumitelným, současným jazykem naší doby Zjevuje, aniž by porušovala Tajemství. Vychází z obou Zákonů Bible a navíc objasňuje samotné Zákony Stvoření. Hovoří věcně a neochvějně, aniž by nepoužívala fantazie, jak kterou otázku uchopit. Je silná, ale není „tlustá“. Doufám a věřím, že mi ještě bude dáno tolik času, abych ji pochopila a prožila, jak mám.
Pro mne je skutečným Světlem a pravým požehnáním. Konečně ŽIVÁ KNIHA!

The post Věra Provazníková, spisovatelka, básnířka a malířka. Nečtu příliš, ale když už, tak vášnivě… first appeared on Čítárny.

Lev Nikolajevič Tolstoj, který se narodil 9. září 1828 a umřel 20. listopadu 1910, tedy ne příliš dlouho před vznikem Sovětského svazu (1922) Byl považován Romainem Rollandem vedle Michelangela a Beethovena za jednoho z největších duchů dějin lidstva.

Ať už jsem byl ovšem Rollandem kdysi velmi ovlivněn, zejména jeho spisy o Ludwigu van Beethovenovi, jeho nadšení pro Lva Nikolajeviče Tolstého jsem nikdy nesdílel.
Ne že bych snad o velikosti tohoto ruského génia pochyboval, raději mám ovšem Gogola – a ani toho, ani onoho nepovažuji za srovnatelné s Goethem, Shakespearem, Dantem nebo Cervantesem.

Tolstoj je mi cizí z mnoha důvodů, jednak jako podle mého názoru dosti primitivní náboženský myslitel a filozof, jednak jako autor klasických románů, založených na popisu a na ději, jednak svou slavjanofilskou, mužickou orientací.

Převáží-li u Tolstého (stejně jako u ještě mnohem většího ideologa Dostojevského) jejich hodnotová orientace, celý génius se propadne do mudrování.
Ale zůstává-li na straně barvitosti světa, na straně vcítěni a porozumění, je Tolstoj vynikající malíř ruského života, třeba ve svém opus magnum Vojna a mír.
Stále se kloním k tomu, že by se tento román neměl opomíjet a měl by ho přečíst každý, kdo chce mít potuchy o evropské kultuře. Sám jsem ovšem od Tolstého nic dalšího nečetl, i když jsem zkoušel.

Tolstoj pocházel ze staré ruské šlechty, účastnil se válek na Kavkaze, potom také obrany Sevastopolu a byl mnohem více Rusem než vzdělancem západního typu, jako Puškin nebo Lomonosov.
Cestování po Evropě mu ovšem otevřelo oči a uvědomil si, v jaké to bídě jeho vlast spočívá. Pokusil se sám o reformu na své statku tím, že dával mužikům vzdělání ve škole, ale ničeho tím nedosáhl. Žil svůj život v odloučení, v nemilosti carské i církevní a razil své náboženství nenásilí. Jeho rodinný život nebyl uspokojivý a velmi se míjel s ideálem, na stará kolena tak opouští rodinu a umírá vlastně na útěku z domova.

Kromě zmíněné Vojny a míru napsal Annu Kareninu, Vzkříšení, Kreutzerovu sonátu a mnoho dalších děl.
Jeho vliv ne jen v ruské, ale i ve světové kultuře byl a je obrovský.

Vojna a mír je román z doby vpádu Napoleona do Ruska.
Její ambice vedou ke kontemplaci nad dějinami, nad rolí jednotlivce v nich a to v tom smyslu, že čin a velkolepé úsilí mohou být mnohem slabší než nečinnost, podpořená osudovou rozlehlostí Rusi. V tom je možné hledat Tolstého bytostně ruskou mentalitu, ale v zásadě je v tomto aspektu román víc než přetížen hloupým mudrováním. Zbytek, jak už jsem zmínil, je krásnou dobovou freskou se zajímavým dějem a se všemi znaky mistrovství klasického románu.
Rozhodně jsem nikdy nelitoval, že jsem tento – v češtině čtyřsvazkový – román četl.

Obraz: Lev N. Tolstoj / malíř Repin, okolo roku 1887

Autor: Boris Cvek / Téma

1. Poznámka redakce:  Tolstoj o „míru“ v názvu románu
Ve slavném díle Lva Tolstého „Vojna a mír“ je slovo „mír“ používáno jako opak války (předrevoluční pravopis „миръ“), nikoli ve smyslu „okolní svět“ („мiръ“).
Všechna vydání za autorova života byla publikována právě pod názvem „Vojna a mirъ“, a sám Tolstoj často dával románu francouzský název — La guerre et la paix.
Chyby a překlepy v různých vydáních vedly k napsání „мiръ“, což dodnes vyvolává spory o pravý význam názvu.
Pro srovnání, Májovského báseň vyšla pod názvem „Vojna a мiръ“, což zcela měnilo význam slova „mír“.

2. Poznámka redakce:
V roce 1886 vyšel v Japonsku ruský román, který byl v překladu nazván:
„Plačící květiny a truchlící vrby. Poslední prach krvavých bitev v Severní Evropě“.
Kniha byla poměrně tenká – asi 150 stran. Překladatel Mori Tai vysvětlil, že v originále bylo „hodně zbytečností“, a proto si dovolil dílo „trochu“ zkrátit.
Tak Japonci objevili světový román „Vojna a mír“.

3. Poznámka redakce:
Vojna a mír jsou celkem 4 knihy / díly. Každá má přes 400 stran.
Pokud narazíte na tuto knihu, která ma stran podstatně méně, pak se jedná o silně cenzurovanou verzi:
V této zrůdnosti vyniká jedno z nejhorších nakladatelství v Česku Fragment.

The post Proč Tolstoj, Vojna a mír a další jeho knihy patří k základnímu vzdělání? first appeared on Čítárny.

Hlavní postava eposu Vojna a mír, kterou bravurně napsal Lev Nikolajevič Tolstoj, mě inspirovala k objasnění názoru, že mravní cítění má původ jako vnitřní protest proti homosexuálnímu pudu, který může být na nějaké hluboké úrovni podezřelý, ale na vědomé úrovni je nepochopený.

Analyzoval jsem další Tolstého postavu, tragického hrdinu Kreutzerovy sonáty, a ukázal jsem, že sadismus, stejně jako žárlivost, jsou důsledky tohoto tajného, ​​zákeřného sklonu.
I tam byl Tolstoj přiveden k morálním problémům a v prohlášení o morálních postulátech popíral a nenáviděl erotické sklony a dokonce odmítal reprodukci.

Válka a mír jsou samy o sobě morálním problémem.

Tolstoj ve svém dlouhém filozofování tento problém téměř nezmínil. Jeho hlavní starostí byl problém svobodné vůle. Jedná člověk svobodně? Dělají masy? Má vůdce? Je jejich čin výsledkem historických událostí?

Tento pokus je opakovaně rozvíjen protichůdným způsobem. Vůdcova svobodná vůle je plně závislá na tom nejmenším z jeho vojáků. Je to protest proti muži, který si pro sebe uzurpoval historické poslání. Je to protest proti tyranům, jedovatá obžaloba přemožitele mnoha mužů.

Tato osamocená obvinění ve filozofických kapitolách románu se znovu objeví jako ilustrace v postavách románu a ten, kdo, jak se zdá, nese nejvíce autobiografických rysů, bude jistě Tolstému srdci nejbližší.

Vskutku: Hrabě Pierre Besuchov připravuje pokus o Napoleonův život v Moskvě. Tolstoj učinil ideologický pokus a jeho hrdina se toho chtěl dopustit fyzicky.

Asi vůbec nepřekvapí, že tentýž Pierre Besuchov v prvních kapitolách románu otevřeně odhalil své nadšení a lásku k Napoleonovi.
Tolstoj ze svého pohledu nic nevysvětlil, proč k této změně došlo. V roce 1805 byl Napoleon přesně ten samý despota jako v roce 1812. Pierre zažil morální proměnu; z častého návštěvníka bordel se měl vyvinout v hledače pravdy. Co bylo kořenem této transformace? Těch sedm let budeme Pierra doprovázet.

Pierre, nemanželský syn starého hraběte, přichází do Petrohradu ze zahraničí, kde vyrůstal.
Vede tam rozpustilý život a sdílí dobrodružství s Anatolem Kuraginem. Společně navštěvují bordely a společně se účastní nočních skandálů. Jeho otec, starý dvořan z dob Kateřiny, umírá v Moskvě. Je k němu přivolán syn, který se v té době shodou okolností nachází ve stejném městě. Zatímco tam jde, usne v droshce. Tento nezájem změkne jen nakrátko při pohledu na jeho umírajícího otce. Po smrti nejsou žádné otázky svědomí, žádné změny pocitů: emoční blokáda, jakou často nacházíme u neurotiků. Je legitimován a stává se bohatým. Zamiluje se do Heleny.

“Ale ona je hloupá, říkal jsem si, že je hloupá,” pomyslel si. V tom pocitu, který ve mně vzrušuje, je něco odporného, ​​něco, co není legitimní.”

Helena je Anatolova sestra.

Bylo mi řečeno, že její bratr, Anatole, byl do ní zamilovaný a ona do něj, že tam byl pravidelný skandál, a proto byl Anatole poslán pryč. . . současně meditoval o její bezcennosti a snil o tom, jak by mohla být jeho manželkou. . . a jak všechno, co si o ní myslel a slyšel, mohlo být nepravdivé. . . A znovu si řekl, že to není možné, že v tomto manželství bude něco odporného, ​​nepřirozeného, ​​jak se mu zdálo, a nečestného. . . . a zaplavila ho hrůza, že se mohl nějakým způsobem zavázat k tomu, aby udělal něco zjevně špatného, ​​a ne to, co by měl udělat. Ale právě ve chvíli, kdy si to vyjadřoval, v jiné části jeho mysli vyplul její obraz na povrch se vší její ženskou krásou.

Šest týdnů po večírku Anny Pavlovny a po něm bezesná a rozrušená noc, kdy se Pierre rozhodl, že svatba s Helenou bude neštěstí a že se jí musí vyhnout a odejít; šest týdnů po tomto rozhodnutí Pierre stále neodešel. . . a cítil s hrůzou, že . . . nemohl se vrátit ke svému dřívějšímu pohledu na ni, že se od ní ani nemohl odtrhnout, že by to byla strašná věc, ale že bude muset spojit svůj život s jejím. . . . Nevědomý pocit hříšnosti toho popudu paralyzoval jeho vůli. . . “ musí se to nevyhnutelně stát. Všichni to tak očekávají. . . že je nemohu zklamat. Ale jak to bude? Nevím, ale bude to neomylně, bude!“

Co bylo zvrácené na zamilovanosti mladého muže do mladé ženy stejného společenského postavení?
Dalo by se říci, že nechvalně známá zamilovanost bratra a sestry byly „nelegitimní“ emoce. Jeho emoce však „nebyly legitimní“, protože miloval bratra v sestře. Tolstoj si myslel, že zkušenosti mezi bratrem a sestrou byly překážkou jeho odhodlání, ale byly příčinou Pierrova sklonu a jeho manželství. Později v podobné situaci s jinou dívkou bude stejný Pierre jednat znovu podobně. Nejen krasavec Anatol (Tolstoj popíše svou elegantní a přitom drsnou krásu jinde), ale i další chlípný, jeho a Anatolův přítel Dolochov, bude mít intimní vztah se svou ženou.

Dolochov využil jeho přátelských vztahů s Pierrem za jejich starých hlučných časů, přišel přímo do jeho domu a Pierre ho v něm usadil… Dolochov mu cynicky chválil krásu své ženy a… od té doby je nikdy neopustil.

Pokaždé, když se jeho pohled náhodně setkal s Dolochovovými pohlednými, drzými očima, Pierre cítil, jako by v jeho duši stoupalo něco hrozného, ​​ohavného, ​​a spěchal se odvrátit.

K Dolochovovi má však ambivalentní pocit. Miluje jeho, dobyvatele a jeho zvěrstvo. “Vzpomněl si na výraz Dolochovovy tváře ve chvílích krutosti.”

Sám se pokusil hrát mužskou roli a vybíjel svou zuřivost proti pachateli. Anonymnímu dopisu, který dostal, nevěřil, ale vyzval Dolochova na souboj, a když ho smrtelně zranil, „stěží ovládl vzlyky“, rozběhl se k zraněnému Dolochovovi.

“Byl jsem hrdý.”… o její nepřístupnosti“ a o stránku později: „Věděl jsem, že je to rozpustilá žena, ale neodvážil jsem se to vlastnit.“
„A teď Dolochov: tam sedí ve sněhu a nutí se k úsměvu; a zemře… jako odpověď na mé výčitky svědomí… Jsem na vině.”

Kdyby byl Tolstoj nyní naživu, rád bych znal jeho vysvětlení pro pocit viny ze strany podvedeného manžela. Pocit viny pocházel z jeho citu k Dolochovovi. Jeho sebeklam, kterým chtěl uvěřit v její nedotknutelnost, a jeho pohostinnost vůči nechvalně známému mládenci byly prostředky k jeho cíli. Snaží se bojovat proti ženské roli ve svých homosexuálních svazcích, trucuje a vede souboj. Jeho nenávist patří ženě.

“Zabiju tě!” vykřikl a sebral ze stolu mramorovou desku se silou, kterou v sobě do té doby neznal, udělal krok k ní a zamával jí.
Pierre cítil opuštěnost a fascinaci šílenstvím.

To vše připomíná různé scény v Kreutzerově sonátě, a to i v detailech.

Homosexuální instinkt, pokud není překonán, může jít buď cestou regrese do sadismu, nebo může jít cestou sublimace, k rozvoji etického systému. Poté, co se emoce sadistickým způsobem osvobodí, dojde k opačnému pokusu překonat impuls jeho sublimace.

Po souboji a odcizení od své ženy Pierre odchází. Na nádraží v Torchoku najde cestovatele, starého muže s povislým obočím. Doprovází ho sluha, malý stařík bez vousů a kníru, který nebyl oholený, ale zdálo se, že mu nikdy nenarostl. Tento zjevně svévolný popis Tolstého je příznačný. Pierre se mění v žáka. A jaký je duchovní rozdíl mezi učedníkem a mladíkem? “Pierre začal pociťovat neklid a pocit nutnosti, nevyhnutelnosti vstoupit do rozhovoru s cestovatelem.”

Pierre se chtěl odvrátit od jeho pohledu, ale ty jiskřivé staré oči ho neodolatelně přitahovaly. Cestovatelův obličej byl nepřátelský, dokonce chladný a strohý, ale navzdory jeho slovu řeč a tvář nového známého Pierra neodolatelně přitahovaly. Byla dána nábožensko-mravní výuka. Byl to správný okamžik v Pierrově životě, protože toto setkání uvolnilo cestu k pozitivnímu vítězství nad homosexuálním pudem.

Pierre hleděl zářícíma očima do svobodného zednáře a se vzrušením v srdci naslouchal jeho slovům. . . a cítil radostný pocit uklidnění, obnovy a návratu do života.

Pierre procházel po nádražní místnosti. . . Prohlédl si svou krutou minulost a s extatickým pocitem nového začátku si představil blaženou, bezúhonně ctnostnou budoucnost.

Zde je zřejmé, jak „hřích a spása“ čerpají ze stejného zdroje.

Předpokládá se, že v jednom období svého života byl Tolstoj spojen s doktrínami zednářů.
(Samotný starý muž, Osip Alexejevič, je ve skutečnosti obrazem Tolstého, jakým bude o mnoho let později.)
“Zdroj spásy není vnější, ale uvnitř nás.” Tolstoj toto kázání opakuje o mnoho let později: „Království Boží je v nás,“ nazývá jedno ze svých děl.

Zasvěcení do lóže je záhada, která se odehrává v skrytu a ve tmě. Obnažená šavle se vysune a dotkne se prsou nového bratra v samotě s přivádějícím bratrem, který mu zaváže oči a políbí ho.

Cíle, které spisovatel vyjmenoval v samotě „pro zlepšení lidstva“, byly Pierrovi obzvláště blízké.
Dárky byly požadovány jako projev štědrosti a je vyzván, aby se vzdal jakékoli hotovosti, kterou má u sebe. Na znamení poslušnosti se po něm vyžaduje, aby se svlékl. Na znamení upřímnosti je požádán, aby se vyznal ze své největší vášně. “ Pierre se odmlčel a hledal odpověď. Víno? . . . lenost? ukvapená nálada? . . . ženy? . . . ‘Ženy.'”

Rétor odpovídá:
„Obraťte veškerou svou pozornost na sebe, dejte uzdu svým citům a nehledejte požehnání ve svých vášních, ale ve svém vlastním srdci. Tajemství požehnání není vně, ale uvnitř nás…“

Během tohoto obřadu byl nazýván „hledačem“, „trpitelem“ a jindy „živitelem“, tj. byla mu přisuzována buď aktivní nebo pasivní vlastnost.
Bylo mu řečeno, že se tomu musí věnovat: poklekl před branou svatosti. Dostane lopatu, tři páry rukavic a zástěru. Velmistr mu říká, že nemá poskvrňovat bělost zástěry, která představuje sílu nevinnosti. “Pak o nevysvětlitelném rýči” mu velmistr “řekl, aby se s ním namáhal, aby si očistil srdce od neřesti a s nezlomnou trpělivostí uhladil cestu v srdci svého bližního.”

Hladit srdce svých bližních rýčem není příliš samozřejmá symbolika. Podle Freuda je lopata mužským symbolem a zástěra ženským.
Velmistrovo vysvětlení okamžitě potvrzuje náš názor, že jde o sexuální symboliku. První rukavice jsou „mužské“; nemůže znát jejich význam, ale má je mít v úschově. Další pár je také „mužský“ – má ho nosit na schůzkách. Třetí pár je „ženský“. Dva páry „mužských“ rukavic symbolizují možná bisexuální roli muže; „mužské“ rukavice, jejichž význam nelze poznat, na rozdíl od těch, které se nosí na schůzkách, odkazují na to, co je tajné, a nazývané maskulinní patří k sexuálnímu tajemství.

Pak je mu řečeno:
„Leť na pomoc bratrovi, ať je to kdokoliv…
Buď přátelský a zdvořilý. Poděl se o své štěstí se svým bližním a nikdy nebudeš závidět potíže tu čistou blaženost.”

Shromáždění svobodných zednářů se skládá pouze z mužů.

Je zřejmé, jak květy tohoto náboženského cítění a těchto morálních imperativů vyrůstají z kořenů instinktu. V houští se kořeny a květy proplétají. Pierre zkoumá každý jeho majetek a zavádí humánní reformy. Věří a prohlašuje svou víru, že přijde čas, kdy už žádné války nebudou.

Nyní jsme dětmi země, ale navěky dětmi celého vesmíru. Necítím ve své duši, že jsem součástí toho obrovského harmonického celku? . . . jedno zrnko, jeden krok vzhůru od nižších bytostí k vyšším? . . . Cítím, že nemohu zmizet, jako nic ve vesmíru nezmizí, že skutečně vždy budu a vždy jsem byl. Cítím, že vedle mě, nade mnou, jsou duchové a že v jejich světě je pravda.

” Venez demain večeře.” . . le soir. Il faut que vous veniez. . . Venez.” Boris Drubetskoj se stal důvěrným přítelem v domě hraběnky Besuchovové.

“Jsem se svou ženou smířený.” . . Vzpomněl jsem si na své rozhovory s Osipem Alexyevičem a . . . dospěl k závěru, že bych neměl prosebníka odmítat. . . a že musím nést svůj kříž. Ale pokud odpustím kvůli správnému jednání, ať má mé shledání s ní alespoň duchovní konec.“

Řekl své ženě, že ji žádá, aby mu odpustila, a že není nic, za co by jí musel odpustit.
Cítil blažený pocit obnovy. Boris Drubeckoj byl nejintimnější osobou v domě Besuchova. Pierre trpěl tak bolestně urážkou způsobenou jeho manželkou před třemi lety, že před podobnou urážkou unikal, zaprvé tím, že nebyl manželem své manželky, a zadruhé tím, že nikomu nedovolil o ní pochybovat.

“Taková zvláštní antipatie,” pomyslel si Pierre; “A jeden čas jsem ho měl opravdu moc rád.”

Tolstoj o tom říká:

To vše v Pierreově duši, zatímco probíhal složitý a pracný proces vnitřního vývoje, který mu mnohé odhalil a přivedl ho k mnoha duchovním pochybám a radostem.

Tato věta je neúmyslně, ale nápadně vložena mezi vyprávění o spojení Boris-Helena a bezprostředně následující náhodný a zdánlivě náhodný příběh z Pierrova deníku o Borisově zasvěcení do zednářské lóže: Pierre je vítač.

Zjevně neúmyslná, náhodná a nic netušící povaha motivů jeho chování je skutečně charakteristickým jevem.

Večer se konala recepce… Boris Drubetskoj byl přijat. Navrhl jsem ho a byl jsem rétor. Po celou dobu, co jsem s ním byla v temném chrámu, mě znepokojoval zvláštní pocit. Objevil jsem v sobě pocit nenávisti, který jsem se usilovně snažil překonat. A mohl jsem si upřímně přát zachránit ho od zla a uvést ho na cestu pravdy, ale zlé myšlenky na něj mě nikdy neopustily. Napadlo mě, že jeho cílem při vstupu do bratrstva bylo jednoduše získat intimitu a přízeň mužů v naší lóži.

Jak vidíme, při vší své blízkosti k zednářské ideologii z roku 1864 nebyl Lev Tolstoj slepý vůči negativním aspektům instituce svobodného zednářství.

“Není schopen, pokud jde o mé pozorování, cítit úctu k našemu svatému řádu.” Proč ho tedy Pierre doporučil? Podvedený manžel, který zavře oči a nechce vidět, co se děje v ložnici jeho ženy, zavede podvodníka do svého bratrstva. Osoba považovaná za vhodnou pro zasvěcení musí mít čisté srdce. Je triviální racionalizací tvrdit, že iniciuje podvodníka, aby ho reformoval. “Měl jsem opravdu rád probodnout jeho holou hruď mečem, který jsem na něj držel.”

Mezi Dolochovem a Borisem se objevila identifikace, jak tomu bylo dříve mezi Anatolem a Dolochovem.
Na další stránce svého deníku Pierre píše, že „by si to rád promyslel“, ale tok myšlenek ho zavedl zpět k setkání s Dolokhovem po souboji, a „teď jsem si vzpomněl na všechny podrobnosti toho rozhovoru a v mé mysli z něj udělaly ty nejmstivější a nejkousavější repliky.
“Pak okamžitě, bez přechodu: „Poté přišel Boris Drubetskoj. . . Řekl jsem mu něco hrozného. odsekl. Rozpálil jsem se a řekl jsem mu mnoho, co bylo nepříjemné a dokonce hrubé.” Pak následuje sen.

Zdálo se mi, že jsem šel ve tmě a byl jsem najednou obklopen psy. . . . jeden mě chytil svými zuby za stehno . . . Snažil jsem se to uškrtit rukama. . . další, větší, mě začal kousat. . . Začal jsem lézt na plot. . . Po velkém úsilí jsem vytáhl své tělo nahoru, takže moje nohy visely na jedné straně a mé tělo na druhé.

Na druhé straně plotu byla „velká třída a zahrada a v zahradě velká a krásná budova“. Probudil se. „Pane, velký architektu přírody, pomoz mi odtrhnout tyto psy – mé zlé vášně, a zvláště ty poslední – které v sobě spojují násilí všech předchozích, a pomoz mi vstoupit do chrámu ctnosti, jehož jsem byl. zaručil vidění ve spánku.”

Toto je jedna současná interpretace snu. Skrytá vášeň v sobě skrývá vášeň všech ostatních vášní. Existuje však i jiný výklad, paralelní určení obsahu snu. Abychom tomu porozuměli, musíme rozluštit význam trapné pozice na plotě. Co tato pozice znamená?

Ve stejném svazku Vojny a míru, část 2, kapitola 16, čteme:„Pes na plotě, živý pes na plotě,“ (řekl Denisson jako největší výsměch jezdce pěšákovi na koni).
Tato asociace je natolik výrazná – pes a plot –, že ji můžeme bez váhání interpretovat: Pierre na plotě v nepříjemné pozici psa. Ostatní psi jsou jeho rivalové. Bezprostředně před snem byli zmíněni Dolochov i Boris. Pes je považován za sexuální (a homosexuální) zvíře.

“Pomozte mi vstoupit do chrámu ctnosti,” uzavřel Pierre vyprávění svého snu.
Tento chrám, k němuž vede „úzká cesta“, může mít dvojí význam, který opakuje téma našich komentářů: Vytváření mravního patosu a zápalu jako dobytí a sublimace „psího“ (v Kreutzerově sonátě „ prasečí” ) tendence.

Po souboji s pokušitelem jsme vyjádřili přesvědčení, že mravní renesance vyplývající ze setkání se starým svobodným zednářem pochází ze stejného zdroje jako sexuální zmatek. Stejně tak by se to mohlo jevit jako Tolstého výsměch přímému významu: Stařec káže mladému muži, který prošel drsnými zkušenostmi, a my jako blázen v bouři ve spěchu utíkáme s výkřikem, že císař nemá šaty.

Po tom v Pierreově deníku však následuje další sen:

Zdálo se mi, že Osip Alexejevič sedí v mém domě, a byl jsem velmi rád, že ho vidím, a dychtil jsem ho pobavit. . . a chtěl jsem se k němu přiblížit a obejmout ho. Ale jakmile jsem se k němu přiblížil, viděl jsem, že jeho tvář se změnila a omládl, a řekl mi něco tiše, nějakou nauku našeho řádu. . . . stalo se něco zvláštního. Seděli jsme nebo leželi na podlaze. Něco mi říkal. Ale ve snu jsem toužil ukázat mu svůj cit oddanosti, a když jsem neposlouchal jeho slova, začal jsem si představovat stav svého vlastního vnitřního člověka a milost Boží, která mě posvěcuje. A do očí se mi draly slzy. . . . Pak jsme se najednou ocitli v mé ložnici, kde stála velká manželská postel. Lehl si na jeho okraj a zdálo se, že jsem byl naplněn touhou obejmout ho a také si lehnout. A ve snu se mě zeptal: ‚Řekni mi pravdu, jaké je tvé hlavní pokušení? Víš to? Věřím, že to víš.“

Je možné, že to sám Tolstoj ještě nepochopil? Neobvykle silný případ slepoty!

Zahanbený touto otázkou jsem odpověděl, že mým pokušením je lenost. Nevěřícně zavrtěl hlavou. A ještě více zahanbený jsem mu řekl, že i když tu bydlím se svou ženou, nežiji s ní jako manžel. Na to odpověděl, že nemám právo zbavovat svou ženu objetí, a dal mi najevo, že je to moje povinnost. Ale odpověděl jsem, že bych se za to měl stydět.

Jsou to pravděpodobně autobiografické sny. Tolstoj a Pierre pochopili, že sen znamená, že se má žít se ženou.
Ale proč? Pokračovali v nesprávném pochopení, i když je to uvedeno zcela jasně. Pokud sen není pochopen, jeho myšlenka se opakuje v dalším snu. Nevědomí se neustále snaží najít způsob, jak mu porozumět.

Měl jsem sen, ze kterého jsem se probudil s bušícím srdcem. Zdálo se mi, že jsem byl v Moskvě ve svém vlastním domě, ve velké pohovce, a Osip Alexejevič vyšel ze salonu. . . . Políbil jsem ho na tvář a na ruce, zatímco on řekl: “Všiml sis, že můj obličej je jiný?” Podíval jsem se na něj a stále ho držel v náručí.

V pokračování snu mu Osip Alexejevič ukazuje velkou knihu a

Řekl jsem: „To jsem napsal já“… a na všech stránkách byly krásné kresby. A ve snu jsem věděl, že tyto obrázky zobrazují milostná dobrodružství duše s jejím milovaným . . . krásný dar dívky v průhledných šatech… létat až k oblakům. A zdálo se mi, že vím, že tato dívka není nic jiného než postava Písně písní… Zahynu kvůli své ničemnosti, jako bys mě úplně opustil.

Ale tohle byla Píseň písní; proč tedy korupce a zatracení? Mraky a zkaženost, náboženské cítění a homosexualita, spása a zkaženost. . . Císař skutečně neměl žádné šaty.

Natasha byla milovanou snoubenkou Pierrova „přítele Andreho“. Tento pocit byl opravdový; Tolstoj jej zobrazil jemným uměleckým štětcem.
Tato láska byla vystavena těžké zkoušce a blížila se katastrofě. Za to, co se stalo, mohl zmíněný Anatol. Tak se to pro Pierra stalo dvojitým magnetem: Anatol a Andre ve skutečnosti ve stejné dívce. Přišla katastrofa, magnet zafungoval dvojnásobnou silou, takže si Pierre uvědomil cit k dívce. U Heleny to byli Anatol a Dolochov as Natašou, Andre a Anatol, kteří pro něj udělali ženu přitažlivou.

Pierre se Nataše vyhýbal. Zdálo se mu, že k ní chová silnější cit, než by měl mít ženatý muž k přítelově snoubence. A ano, nějaký osud ho neustále sváděl dohromady s ní. Kvůli Natašině nevěře Andremu na ni Pierre myslí s podezřením a antipatií. Andre říká, že není schopen soutěžit s gentlemanem. Pierre už to dělá podruhé. O několik minut později, jako odpověď na jeho otázku: „Rád bych věděl, miloval jsi … miloval jsi toho zlého muže?” slyší Natašin pláč; Pierre je zaplaven pocitem soucitu, něhy a lásky a činí z ní své ohnivé vyznání lásky. Toho večera, „při pohledu na oblohu, Pierre zapomněl na ubíjející podlost všech věcí pozemských ve srovnání s výškou, kam se jeho duše zvedla.

Zde opět vidíme původ zdroje mravního citu.
Pierre, který zůstal v Moskvě, aby zabil Antikrista (Napoleona), místo toho zachránil dítě a během svého uvěznění našel v sobě božské; Bůh je tady, všude. Naučil se ve všem vidět velké věčné nekonečno. Jeho další dobrodružství naši studii nezajímají. Helena umírá. Ožení se s Natašou. Cítíme ve vztahu stopu klamu,(1) , když řekne jak

často se mu zdálo, že všichni lidé jsou zaujati svým vlastním budoucím štěstím. Často se mu zdálo, že všichni mají radost ze stejných věcí, které dělá on, a jen se snaží tyto radosti skrývat a působit, že jsou zaneprázdněni jinými zájmy. V každém slově a v každém pohybu viděl náznak svého štěstí.

Pochopí Tolstoj situaci v prosperujícím buržoazním manželství svého hrdiny?
Všeobecný názor byl, že Pierre byl pod botou své ženy, a tak to také bylo. Přesto měl často pocit, že byl povolán, aby dal ruské společnosti a celému světu nový směr.

Můžeme se spokojit s touto krátkou zprávou o romanci Pierre-Natasha a projít řadou názorných citátů.

Mystika a velká historická mise blížící se k megalomanii jsou čerpány z pramene vody do výpustí, které jsme prozkoumali.

Písmena L’Empereur Napoleon, vyjádřená v číslech a sečtená, celkem 666, apokalyptické číslo.
“Zkoušel Le russe Besuhof a sečtením čísla bylo 671.” Pak spočítal L’russe Besuhofa a došel k 666. „Jeho láska k Nataše, Antikrista, Napoleonova invaze, kometa, číslo 666, l’empereur Napoleon a l’russe Besuhof . . . Pierre se ocitl v pozici, která se blížila k šílenství.“ „On, L’russe Besuhof, měl nějakým způsobem mystickou hodnotu čísla šelmy, 666, [a] jeho podíl na stanovení meze moci šelmy, ‚mluvení velkých věcí a rouhání‘, byl vysvěcen. od celé věčnosti.” Opouští svůj domov, ale zůstává ve městě, když se Napoleon blíží k Moskvě.

“Pierre opustil svůj vlastní dům, aby unikl z komplikované spleti, kterou kolem něj utkaly požadavky každodenního života, které ve svém tehdejším stavu nebyl schopen rozmotat.”
Hledá symbolickou blízkost k zesnulému Osipovi Alexjevičovi a skrývá se ve svém domě. Zatajil své jméno, musel najít Napoleona a zabít ho, buď aby sám zahynul, nebo aby ukončil trápení celého národa, které, jak to viděl Pierre, bylo způsobeno pouze Napoleonem. Měl „touhu po oběti a utrpení kvůli pocitu obyčejného neštěstí“. Pierre je ženský typ, který bojuje proti svým přirozeným sklonům. Velmi negativní vztah Tolstého k Napoleonovi je totožný s Pierrem, který se téměř symbolicky rozhodne po nedostatečné přípravě Napoleona zabít. Ve skutečnosti,

Pierre si nikdy jasně nepředstavoval samotný akt úderu, ani Napoleonovu smrt, ale s neobyčejnou živostí a truchlivým požitkem přebýval na svém vlastním konci…
“Ano, jeden muž za všechny, musím jednat, nebo zahynu.”

Masochismus a morálka: pokus překonat svou ženskost a provést mužský atentát.

Bezesné noci „přivedly Pierra do stavu… hraničící s šílenstvím.” „Soucit, láska k našim bratrům, k těm, kdo nás milují, láska k těm, kdo nás nenávidí, láska k našim nepřátelům; ano, láska, kterou Bůh kázal na zemi,“ pomyslel si umírající Andre, ale charakteristické jsou myšlenky, které by Tolstoj neměl připisovat Andrému, ale Pierrovi.

Božská láska k nepříteli je pro nás v kultu Jahve neznámá. Božská láska ve skupině mužů je pojem, který nám připomíná řecké filozofy. V evangelickém kázání, mezi projevy nenávisti, se tento postulát tu a tam znovu objevuje. Morální imperativy hledají svou mízu a ráznost v rozkvětu nezkrotné tendence. Tolstoj však nechává kyvadlo svého morálního kázání nakonec v mnohem pozdějších letech vychýlit směrem k podřízenosti a lásce k nepříteli. V tomto díle uznává biologickou nutnost války.

“Proč se miliony lidí zabíjejí navzájem, když se od počátku světa ví, že je to fyzické a morální zlo?”

Více než to: Ve válce a míru nevidíme u Tolstého žádné pacifistické pocity. Válka mu přináší potěšení.
Zabíjení je opakující se obraz a v průběhu celého románu nikdy nešokující. I popis partyzánské skupiny a jejího strašlivého vyhlazení Francouzů je podán ve vysokých tónech kozáckého hrdinství. Je to rozpor s učením o lásce k nepříteli.

Tolstoj nenávidí Napoleona.
Skoro se zdá, že kvůli němu se rozvíjí teorie svobodné vůle ve společenském životě, aby ho ponížila. Podle této doktríny je člověk svobodný jako jednotlivec (jinak by nebylo místo pro vinu a odměnu), ale není svobodný jako společenská bytost. Zdá se mi, že v takovém svévolném a neurčitém vytyčování hranic je rozpor, pokud člověk současně nepředpokládá žádnou svobodu ve vědomí a závislost v nevědomí, život vedený instinktem.

Je to v rozporu s další Tolstého doktrínou společenského jednání zobrazovat Napoleona jako závislého na každém z jeho vojáků a udržovat jeho „ubohou nehodnost“ vůči ruskému generálovi Kutusovovi (jehož byla přidělena druhá polovina ambivalentních pocitů) , nazvat ho „skutečně velkorysým charakterem“ a připsat jemu samotnému „neobvyklou sílu předvídavosti“, což je výsledek borodinské porážky a celé kampaně.

Všechny tyto rozpory pramení z jednoho vnitřního rozporu: nevědomý homosexuální instinkt nebyl dešifrován.
O její dobytí se pokouší dvěma souběžnými směry:
V sadismu války a v morálním a náboženském pokroku.

Autor: Boris Cvek / Téma

Reference:
Viz Freudova studie o paranoii a homosexualitě.

Poznámka:  Jaký je význam slova „mír“ v románu „Vojna a mír“?
V názvu románu Lva Tolstého Vojna a mír je slovo „mír“ použito jako antonymum pro válku (předrevoluční „mir“ ), a nikoli ve smyslu „okolního světa“ (předrevoluční „mir“ ).
Všechna doživotní vydání románu byla vydána pod názvem „Vojna a mír“ a sám Tolstoj napsal název románu ve francouzštině jako „Válka a mír“ . Kvůli překlepům v různých vydáních v různých dobách, kde bylo slovo psáno jako „мiръ“ , však spory o skutečný význam názvu románu stále neustávají. Majakovského báseň však byla naopak vydána jako „Vojna a mír“ .

The post Lev Tolstoj. Vojna a mír. Mravnost jako vnitřní protest proti homosexuálnímu pudu first appeared on Čítárny.

Román Vzkříšení slavného ruského realisty Tolstého zachycuje mistrovskou formou složitou společenskou atmosféru carského Ruska z konce 19. století.  Příběh o bolestném, mučivém přehodnocení viny a dlouhém, obtížném očistném procesu.

Samotný příběh je o šlechtickém statkáři, který jako porotce u soudu pozná v prostitutce obviněné z vraždy dívku, kterou svedl před osmi lety a pak vyhodil ze služby. Cítí se částečně zodpovědný za její mizerný osud a její následné odsouzení k nuceným pracím a následuje ji na Sibiř, aby odčinil svoji vinu.

Tolstoj vpletl do hlavní zápletky četné vedlejší zápletky s mnoha postavami a vytvořil tak široký obraz carské společnosti.
Celkově je román prostoupen apelem na lidskost a lásku a na poznání „pravého života“ skrze zamyšlení nad božskými přikázáními a láskou ke všem tvorům. Svými apely je to dílo veskrze nadčasové.
Výjimečný román s tématem očisty skrze morální čin v kombinaci se sociální kritikou je mnoha čtenáři považován za umělecký důkaz velikosti a světovosti Lva Nikolajeviče Tolstého.

Podrobnější obsah:
Kníže Dmitrij Něchljudov je porotcem v procesu s Kateřinou Maslovovou, prostitutkou obviněnou z vraždy. Kvůli nedbalosti při sepisování zápisu nebyla osvobozena, ale odsouzena ke čtyřem letům nucených prací na Sibiři. Nechlyudov v ní poznává devatenáctiletou dívku, kterou svedl před 8 lety, která následně otěhotněla a musela opustit majetek jeho tet. Teď se cítí částečně zodpovědný za její osud. Nabídne jí sňatek a snaží se dosáhnout zrušení rozsudku. Kvůli těžkopádné povaze soudní byrokracie a často svévolným rozhodnutím úředníků se mu to však nepodařilo, a tak doprovázel transport vězňů na Sibiř. I po Kateřinině milosti a přeměně její nucené práce na exil se odmítá za něho provdat, protože má pocit, že by to pro něj bylo splněním povinnosti, a provdá se za politického vězně Simonsona, který ji miluje.

Vzkříšení (rusky Воскресение – Voskresenije) je po Vojně a míru a Anně Kareninové třetím a posledním románem Lva Nikolajeviče Tolstého.
V Rusku byl román vydán v roce 1899 v časopise Niva na pokračování v silně cenzurované verzi.
Tolstoj knihu četl na pokračování ve slavné moskevské restauraci Praga.

Film:
Vzkříšení je druhým nejčastěji zfilmovaným ruským románem. V Rusku byl natočen pouze třikrát, ale v zahraničí více než 19krát.

Ukázka z knihy:

-Jaká je tvá víra, dědečku?
-Nemám žádnou víru. “Proto nevěřím nikomu jinému než sobě,” odpověděl stařec stejně rychle a pevně.
-Jak můžeš věřit sám sobě? Možná se mýlíš.
-V životě ne, odpověděl stařec rozhodně a zavrtěl hlavou.
-Proč tedy existují různé víry?
“Proto existují různá přesvědčení, protože lidé věří lidem, ale nevěří sami sobě… -Také proto jsou různá přesvědčení. V každém z nás je mnoho víry, ale jeden Duch. To znamená, že každý by měl věřit ve svého Ducha, a pak budou všichni jednotní. Buďte všichni sami sebou a všichni budou jednotní.
xxx

Každý člověk, aby mohl jednat, musí svou činnost považovat za důležitou a dobrou. A proto, ať je člověk v jakémkoli postavení, určitě si vytvoří takový pohled na lidský život obecně, v němž se mu jeho aktivity budou zdát důležité a dobré.
xxx

Špatný skutek jen dláždí cestu ke špatným skutkům; špatné myšlenky člověka po této cestě neodolatelně táhnou.
xxx

Jednou z nejběžnějších a nejrozšířenějších pověr je, že každý člověk má své specifické vlastnosti, že člověk může být laskavý, zlý, chytrý, hloupý, energický, apatický atd. Lidé takoví nejsou. Můžeme o člověku říci, že je častěji laskavý než zlý, častěji chytrý než hloupý, častěji energický než apatický a naopak; ale bude nepravdivé, když o jednom člověku řekneme, že je laskavý nebo chytrý, a o jiném, že je zlý nebo hloupý. Ale my lidi takto vždycky dělíme. A to není pravda.
xxx

Necítíš-li lásku k lidem, seď klidně,“ pomyslel si Něchljudov a obrátil se k sobě, „starej se o sebe, o věci, o cokoli chceš, jen ne o lidi. Stejně jako můžeš jíst bez újmy a s užitkem, jen když chceš jíst, tak můžeš k lidem chovat s užitkem a bez újmy, jen když miluješ.
xxx

Lidé jsou jako řeky: voda je všude stejná a stejná, ale každá řeka je někdy úzká, někdy rychlá, někdy široká, někdy klidná, někdy čistá, někdy studená, někdy kalná, někdy teplá.
xxx

Tak je to i s lidmi. Každý člověk v sobě nese počátky všech lidských vlastností a někdy projevuje některé, někdy jiné a často je zcela odlišný od sebe, přesto zůstává stále stejný a sám sebou.
xxx

Vždycky se cítím hrozně, když si pomyslím, že si lidé, jejichž názoru si vážím, pletou situaci, ve které se nacházím.
xxx

Rostliny, ptáci, hmyz i děti byli všichni šťastní. Ale lidé – velcí, dospělí lidé – nikdy nepřestali klamat a trýznit sami sebe i jeden druhého. Lidé věřili, že posvátné a důležité není toto jarní ráno, ne tato krása Božího světa, daná pro dobro všech bytostí – krása, která slibuje mír, harmonii a lásce, ale posvátné a důležité je to, co si sami vymysleli, aby si navzájem vládli.
xxx

Kdyby,“ napsal, „bakterie pozorovala a zkoumala lidský nehet, rozpoznala by ho jako anorganickou bytost. Stejným způsobem jsme rozpoznali zeměkouli, když jsme pozorovali její kůru, jako anorganickou bytost. To není pravda.
xxx

Bohoslužba už začala.
Vesničané poznali synovce Marji Ivanovny, doprovodili ho na místo, kde bylo sucho, aby mohl sesednout, uvázali koně a zavedli Něchljudova do kostela. Ten byl plný svátečně ustrojeného lidu.
xxx

Vpravo stáli mužští: staříci v dlouhých kabátech domácké výroby, v lýčených střevících a v čistých bílých onucích a mladí v nových soukenných kabátech s barevnými pásy a v holínkách. Vlevo zase mladice v černých hedvábných šátcích, v bavlněných jupkách s jasně červenými rukávy a modrými, zelenými, červenými, strakatými sukněmi, v botkách s podkůvkami. Skromné stařenky v bílých šátcích a v šedivých kabátcích a starodávných sukních, v botkách anebo nových lýčených střevících stály vzadu za nimi. Mezi starými i mladými stály nastrojené děti s namaštěnými vlasy. Mužští se křižovali a klaněli se a při tom pohazovali kšticemi. Ženy, zvláště stařenky, upíraly vybledlé oči na ikonu se svícemi, pevně tiskly složené prsty na šátek na čele, na ramena a život, cosi šeptaly a vstoje ohýbaly záda nebo padaly na kolena. Děti napodobovaly dospělé, a když se na ně někdo díval, horlivě se modlily. Zlatý oltář zářil svíčičkami, věnčícími kolem dokola velké svíce obalené pozlátkem. Lustr byl samá svíce, z kruchty se ozýval hlahol zpěváků s bručivými basy a tenkými diskanty chlapců.
xxx

Zatímco se Něchljudov zdravil s venkovanem a bral si od něho tmavohnědé vajíčko, ukázaly se měňavé šaty Matrjony Pavlovny a milá černovlasá hlavinka s červenou stužkou. Rázem ho spatřila přes hlavy lidí jdoucích napřed a Něchljudov viděl, jak se celá rozzářila.
xxx

Vyšly s Matrjonou Pavlovnou na schodiště a zůstaly stát. Dávaly žebrákům almužnu. Žebrák, který měl místo nosu narudlý zahojený bolák, přistoupil ke Kaťuše. Cosi vyňala ze šátku, podala mu to a pak se k němu sklonila a bez nejmenší ošklivostí, naopak s očima stále tak radostně zářícíma ho třikrát políbila. A v té chvíli, kdy líbala žebráka, setkaly se její zraky s Něchljudovovým pohledem. Snad se ho tázala, zda jedná správně.
Ano, správně, milá, všecko je to správné a skvělé, mám tě rád. Sestoupily po schodech a Něchljudov šel k ní. Nechtěl velikonoční políbení, jen jí chtěl být nablízku.
xxx

Vstalť jest z mrtvých!“ s úsměvem sklánějíc hlavu, řekla Matrjona Pavlovna tónem, který pravil, že dnes jsou si všichni rovni, otřela si ústa svinutým šátkem a nastavila mu rty.
„Vpravdě,“ odpověděl Něchljudov a políbil ji.
Ohlédl se po Kaťuše. Zarděla se a v tu chvíli přistoupila blíž. „Vstalť jest z mrtvých, Dmitriji Ivanoviči”.
„Vpravdě vstal z mrtvých,“ řekl Něchljudov. Políbili se dvakrát a nějak se zamysleli, zda se mají políbit ještě, pak si asi řekli, že ano, políbili se potřetí a oba se usmáli.
xxx

Jak moc se lidé, statisíce z nich shromážděné na malém kousku země, snažili znetvořit půdu, na které se tísnili, jak moc ji dláždili kamením, aby na ní nic nerostlo, jak moc vytrhávali každou rostlinku, která vyrašila, jak moc všechno plnili kouřem z uhlí a ropy, jak moc ořezávali stromy a vyháněli zvířata a ptáky, všechny do jednoho – jaro bylo jaro, dokonce i ve městě.
Slunce hřálo, tráva ožila, rostla a zelenala se všude, kde ještě nebyla seškrábána, nejen na trávnících bulvárů, ale i mezi kamennými deskami; Břízy, topoly a třešně ptačí rozvinuly své lepkavé a voňavé listy, lípy rozprostřely svá puchýře; Kavky, vrabci a holubi si už vesele stavěli hnízda na jaře a na sluncem vyhřátých zdech bzučely mouchy. Rostliny, ptáci, hmyz i děti byli šťastní. Ale lidé – dospělí lidé – nepřestali klamat a mučit sebe i jeden druhého.
xxx

Lidé věřili, že svaté a důležité není toto jarní ráno, ne tato krása Božího světa, daná ve prospěch všech živých bytostí, krása, která se ladí s mírem, harmonií a láskou, ale svaté a důležité je to, co si sami vymysleli, aby si navzájem udrželi moc. Jak moc se lidé, statisíce z nich shromážděné na malém kousku země, snažili znetvořit půdu, na které se tísnili, jak moc ji dláždili kamením, aby na ní nic nerostlo, jak moc vytrhávali každou rostlinku, která vyrašila, jak moc všechno plnili kouřem z uhlí a ropy, jak moc ořezávali stromy a vyháněli zvířata a ptáky, všechny do jednoho – jaro bylo jaro, dokonce i ve městě. Slunce hřálo, tráva ožila, rostla a zelenala se všude, kde ještě nebyla seškrábána, nejen na trávnících bulvárů, ale i mezi kamennými deskami; Břízy, topoly a třešně ptačí rozvinuly své lepkavé a voňavé listy, lípy rozprostřely svá puchýře; Kavky, vrabci a holubi si už vesele stavěli hnízda na jaře a na sluncem vyhřátých zdech bzučely mouchy.
Rostliny, ptáci, hmyz i děti byli šťastní.

Ale lidé – dospělí lidé – nepřestali klamat a mučit sebe i jeden druhého. Lidé věřili, že svaté a důležité není toto jarní ráno, ne tato krása Božího světa, daná ve prospěch všech živých bytostí, krása, která se ladí s mírem, harmonií a láskou, ale svaté a důležité je to, co si sami vymysleli, aby si navzájem udrželi moc.

The post Vzkříšení. Tolstého nadčasový román o vině a očistě skrze morální čin first appeared on Čítárny.

Román Vzkříšení slavného ruského realisty Tolstého zachycuje mistrovskou formou společenskou atmosféru carského Ruska z konce 19. století.
V Rusku byl vydán v roce 1899 jako seriál v časopise Niva v cenzurované verzi.
Nicméně je velmi zajímavé, jak se na vydání knihy podepsala carská cenzura a co všechno se kolem knihy tenkrát dělo.

V časopise Rozhled (481) z roku 1899 se píše:

Nový román hrab. L. N. Tolstého „Vzkříšení” (Voskresenije), jenž tolik hluku nadělal (v Rusku samém vychází censurou „opravený”), rozdmychal na Rusi afferu nakladatelskou. Tolstý prodal právo prvního vydání židovi Marxovi, majetníku „Xivy”, za 12.000 rublů, jež Tolstý věnoval na přesídlení wpuzených duchoborců do Kanady. Ježto však Tolstý už dříve byl se vzdal veškerého práva autorského na své práce minulé i budoucí, jaly se ruské listy beze všeho román z „Nivy” spolu otiskovati.
Ale Marx začal se ohrazovat, že on má výlučné právo vydavatelské.

Listy ruské s rozhořčením tuto špinavost káraly, právo prvního vydání měl už Marx beztoho zajištěno tím, že jeho list „Vzkříšeni” vždy první přinášel. Nabídl se proto „Ruský Trud” Tolstému, že on těch 12.000 rublů též věnuje, a to beze vší výhrady prvenství, jen aby Tolsty rukopis Marxovi zadaný odňal. Konečně se rozhodla věc tak, že ruské listy po uplynutí jisté lhůty budou „Vzkříšení” dle „Nivy”  otiskovati. „Niva” následkem uveřejňování práce Tolstého rozšiřuje se v 400 — 500 tisících výtiscích.

Roman mimo to vychází současně v Anglii v ruském necensurovaném vydání a překládá se současně do všech literatur světových.

O čem je slavná kniha Tolstého:
Děj se rozvíjí kolem tragédie vesnické dívky Maslovové, kterou šlechtický syn svedl. Během noci, kdy se v Rusku slaví Vzkříšení páně, Maslovová podlehne Něchljudovovi a nechtěně s ním otěhotní. Těhotnou ji tety vykážou ze statku a Maslovová skončí jako prostitutka. Student se stane soudcem a po letech je k němu prostituka Maslovová předvedena. Pozná ji a snaží se napravit svou vinu tím že ji pomáhá.
Tolstoj v románu velmi obrazně vyjadřuje naprostou beznaděj chudiny v Rusku 19. století, neskutečné sociální rozdíly. Román popisuje pokrytectví v pravoslavné církvi, ruský vězeňský systém, ve kterém není na obyčejného člověka brán ohled a v kterém pozbývá vězeň veškerých práv.
Východisko k nápravě všeobecných poměrů vidí Tolstoj v náboženské výchově a v důsledném plnění evangelických přikázání o odpuštění a lásce k bližnímu.

Je to místy velmi náročné čtení, ale každopádně doporučujeme! Zvláště v dnešní době.

Výpisky z knihy VZkříšení L.N. Tolstého >>

The post Vzkříšení L. N. Tolstého. Neslavný skandál kolem vydání knihy first appeared on Čítárny.

A tu jsem počátkem léta 1928 dostal pozvání, abych se jako delegát rakouských spisovatelů účastnil v Moskvě oslav stého výročí Lva Tolstého a pronesl tam při slavnostním večeru řeč na jeho počest. Neměl jsem důvod takové příležitosti se vyhnout, neboť touto nadstranickou záležitostí se moje návštěva vymykala politice… z knihy Stefana Zweiga, Svět včerejška (1928), kapitola Západ slunce.
…Z oněch cest byla pro mne jedna obzvláště vzrušující a poučná: cesta do nového Ruska.  Na tuto cestu jsem se chystal již v roce 1914, těsně před válkou, kdy jsem pracoval na své knize o Dostojevském; tehdy se do toho vetkla krvavá kosa války a od té doby jsem váhal.

Bolševickým experimentem se Rusko stalo pro všechny intelektuály tou nejfantastičtější zemí poválečné doby, bez bližšího poznání stejně entuziasticky obdivovanou jako fanaticky nenáviděnou.
Kvůli propagandě a taktéž zuřivé antipropagandě nikdo spolehlivě nevěděl, co se tam děje. Vědělo se však, že se pokoušejí o něco zcela nového, něco, co by v dobrém, či ve zlém, mohlo určovat budoucí podobu našeho světa.
Shaw, Wells, Barbusse, Istrati, Gide a mnozí jiní tam odjeli, jedni se vrátili nadšeni, druzí zklamáni; a nebyl bych člověkem ducha nakloněným všemu novému, kdyby mě nelákalo uvidět to na vlastní oči.

Mé knihy tam byly neobyčejně rozšířeny, nejen jako souborná edice s úvodem Maxima Gorkého, nýbrž i malá laciná vydání za pár kopejek, jež pronikala do nejširších vrstev; mohl jsem si tedy být jist dobrým přijetím.
Vadilo mi však, že každá cesta do Ruska tehdy už předem znamenala určité stranění a nutila k veřejnému uznání nebo k veřejné negaci; kdežto já, kterému se politika a dogmatika z té duše protivily, si nechtěl dát vnutit úsudek po několika týdnech pohledu na nedozírnou zemi a ještě nevyřešený problém. A přes všechnu palčivou zvědavost jsem se tehdy nemohl k cestě do sovětského Ruska nikdy odhodlat.

A tu jsem počátkem léta 1928 dostal pozvání, abych se jako delegát rakouských spisovatelů účastnil v Moskvě oslav stého výročí Lva Tolstého a pronesl tam při slavnostním večeru řeč na jeho počest.
Neměl jsem důvod takové příležitosti se vyhnout, neboť touto nadstranickou záležitostí se moje návštěva vymykala politice. Tolstoj jako apoštol nenásilí se nemohl vykládat jako bolševik a mluvit o něm jako o básníkovi jsem měl zjevné právo, protože moje kniha o něm kolovala v mnoha tisících exemplářů; také ve smyslu evropském se mi to jevilo jako významná demonstrace, pokud by se spojili spisovatelé všech zemí, aby společně vzdali hold tomu největšímu mezi sebou. Přislíbil jsem tedy a svého rychlého rozhodnutí jsem nelitoval.

Už cesta Polskem byla zážitkem.
Viděl jsem, jak rychle dokázala naše doba zahojit rány, které si sama uštědřila. Táž haličská města, která jsem v roce 1915 spatřil v troskách, stála zde nablýskaná a nová; opět jsem poznával, že deset let, jež v životě jediného člověka znamenají obrovský kus jeho existence, jsou v životě národa pouhým mžiknutím oka. Ve Varšavě nebylo ani stopy po tom, že se zde dvakrát, třikrát, čtyřikrát valily vítězné i poražené armády. Kavárny zářily elegantními ženami, urostlí, štíhlí důstojníci, kteří se procházeli ulicemi, působili spíše jako mistrovští dvorní herci, kteří představovali vojáky. Všude bylo cítit přičinlivost, důvěru a oprávněnou hrdost, že nová polská republika se povznesla ze sutin staletí tak vysoko.

Od Varšavy jsem ujížděl vstříc ruským hranicím. Země se stávala rovinatější a písčitější; na každé stanici stálo v pestrých vesnických krojích veškeré obyvatelstvo vesnice, neboť do zakázané a uzavřené země za hranicemi tehdy jezdil pouze jeden osobní vlak za den a vidět nablýskané vozy expresu, jenž spojoval svět Východu se světem Západu, bylo velikou událostí.
Konečně jsme dojeli do pohraniční stanice Něgorelje. Nad kolejištěm byl napnut široký krvavě rudý transparent s nějakým nápisem v azbuce, který jsem neuměl přečíst. Přeložili mi jej: „Proletáři všech zemí, spojte se!“ Kdo projel pod touto zářivě rudou stuhou, vstoupil do impéria proletariátu, do sovětské republiky, do nového světa. Ovšem vlak, v němž jsme cestovali, nebyl ani trochu proletářský. Byl to vlak se spacími vagony z carské doby, příjemnější a pohodlnější než luxusní vlaky evropské, protože byl širších rozměrů a pomalejší.

Poprvé jsem jel ruskou zemí, a ta na mne kupodivu nepůsobila cize.
Vše bylo podivuhodně známé, širá prázdná step se svou tichou melancholií, malé chýše a městečka se svými cibulovitými věžemi, muži s dlouhými plnovousy, napůl rolníci, napůl proroci, kteří nás zdravili dobromyslným širokým úsměvem, ženy v pestrých šátcích na hlavách a v bílých halenách prodávaly kvas, vejce a okurky. Jak to, že jsem to všechno znal? Jen díky mistrovství ruské literatury – Tolstého, Dostojevského, Aksakova, Gorkého, kteří nám tak velkolepě realisticky vylíčili život „lidu“. Měl jsem pocit, že těm lidem rozumím, když hovořili, ačkoli jsem neznal jazyk, všem těm dojemně prostým mužům, kteří tu zeširoka a pohodlně stáli ve svých širokých halenách, mladým dělníkům ve vlaku, kteří hráli šachy nebo četli či diskutovali, té neklidné, nespoutané duchovnosti mládeže, která apelem na všechny síly prožívala zvláštní vzkříšení. Byla to láska Tolstého a Dostojevského k „lidu“, jež působila jako vzpomínka?

Ať tak či onak; už ve vlaku jsem pocítil sympatie k dětinskosti a dojemnosti, chytrosti a ještě nepoučenosti těchto lidí.
Těch čtrnáct dní, které jsem strávil v sovětském Rusku, uplynulo v ustavičném napětí. Díval jsem se, naslouchal, obdivovalo, byl jsem popuzen, nadšen, zlobil jsem se, bylo to jako stálé střídání horké a studené sprchy.

Už sama Moskva působila jaksi rozpolceně – zde nádherné Rudé náměstí se svými zdmi a cibulovitými věžemi, cosi kouzelně tatarského, orientálního, byzantského, a proto praruského, a vedle, jako cizí horda amerických obrů, moderní, ultramoderní výškové stavby.
Nic se k sobě nehodilo; v kostelích z šera prosvitávaly staré začazené ikony a oltáře svatých, třpytící se klenoty, a o sto kroků dále leželo ve skleněné rakvi mrtvé tělo Lenina v černém obleku, právě čerstvě nalíčeno (nevím, zda k naší poctě).

Vedle několika nablýskaných automobilů šlehali bičem vousatí, špinaví izvoščici s mlaskavými, mazlivými slovy své hubené koníky, Velká opera, kde jsme hovořili, velkolepě a carsky zářila v pompézním lesku před proletářským publikem a na předměstích stály, jako zpustlí špinaví starci, staré práchnivějící domy, jež se musely navzájem podpírat, aby nespadly.
Všechno bylo příliš staré a opotřebované a zrezivělé, a nyní se to rázem chtělo stát moderním, ultramoderním, supertechnickým. Tímto spěchem působila Moskva přeplněně, přelidněně, chaoticky neuspořádaně. Všude se tlačili lidé, v obchodech, před divadly a všude museli čekat, vše bylo přeorganizováno, a proto nic pořádně nefungovalo; nová byrokracie, která měla udělat „pořádek“, se ještě s chutí vyžívala ve vypisování lístků a povolení a všechno protahovala. Ten velký večer, který měl začít v šest, začal o půl desáté; když jsem ve tři hodiny v noci smrtelně unaven opouštěl Operu, řečníci ještě mluvili neochvějně dál; na každou recepci, na každou schůzku jsme jako Evropané přicházeli s hodinovým předstihem.

Čas se nám rozplýval pod rukama, a přece byla každá jeho vteřina naplněna podívanou, pozorováním a diskusí; byla v tom všem jakási horečka a cítili jsme, že se nás nepozorovaně zmocňoval onen tajuplný ruský zápal duše a jeho nezkrotná chuť chrlit ze sebe pocity a myšlenky ještě zcela horké. Aniž jsme přesně věděli proč a zač, byli jsme lehce exaltovaní, bylo to zřejmě v té neklidné a nové atmosféře; snad se už v nás rodila ruská duše.

Zweig, Stefan. Svět včerejška, vzpomínky jednoho Evropana / vydal Sumbalon, 2013

The post Stefan Zweig o široké ruské duši po první světové válce first appeared on Čítárny.

Tolstoj byl skutečně mimořádný člověk. Byl první, kdo se vzdal autorských práv, byl odpůrcem státního systému a byl exkomunikován za odmítnutí náboženských autorit.

Jeho Sevastopolské povídky jsou mistrovským dílem válečné žurnalistiky své doby. Tolstoj byl v jistém smyslu prvním ruským válečným zpravodajem.
Jednoznačně odmítl Nobelovu cenu a postavil se na stranu rolníků. Tolstoj byl tak prvním z velkých spisovatelů, který se vyjádřil k obraně lidu odrážejícího útok Západu.

Byl to bezesporu hledající člověk a málo se ví, že se zajímal o okultimsus a po celý život byl nerozlučně spjat s číslem 28.
A zřejmě to není jen náhoda.

Narodil se podle starého slohu 28. srpna 1828.
Jeho prvorozený Sergej se narodil 28. června.
Tolstoj dokonce požádal svou ženu, aby počkala a nespěchala s porodem, protože byl ještě 27. večer.

Tolstoj možná záměrně zavedl své šťastné číslo do mnoha svých děl.
Epilog války a míru obsahuje 28 kapitol.
V knize Vzkříšení soud rozhodne v případu Jekatěriny Maslovové 28. dubna.
Pierre Besuchov se v 28 letech oženil s Natašou Rostovou.
Závěrečná část románu končí 28. kapitolou.

Číslo 28 pronásledovalo Tolstého po zbytek jeho života.
28. října (10. listopadu) 1910 opustil Jasnou Poljanu.
A zemřel ve věku 82 let – to je 28 obráceně.

Obraz: Tolstoj / malba Repin, okolo roku 1887

Tolstého okultismus.

Ve 20. letech se A. Tolstoj pokusil „svézt“ na vlně tehdejších teo-antroposofických koníčků.
Ve svých dílech vytvořil legendu o smrti Atlantidy, údajně domovu předků marťanské elity, zprostředkujícího člena konfrontace mezi moderním Západem a umírajícím Marsem. Připomeňme si, že tehdejší teosofická tradice považovala Atlantidu za zdroj tajné moudrosti a spojovala s ní rosekruciánskou tradici.

V těchto letech bylo napsáno „Měsíční vlhko“ věnované dobrodružstvím Cagliostra v Rusku (1922) a vzniklo „Dobrodružství Nevzorova neboli Ibicus“ (1923), kde jsou karty věštce Lenormanda, a lebka mluvící o Ibicovi a zjevení věčného Žida.

Ve všech Tolstého variacích na okultní témata té doby se objevuje odraz tajemných sil, někdy až ironickým způsobem, jako v příběhu „Lunar Moisture“. Tolstoj přitom ve svých dílech vážnost okultních sil vůbec nepodceňuje, neodhaluje je jako trik; jsou skutečné, nebezpečné a nepřátelské. V příběhu jsou sukubi, sesílají se kouzla a je tam opravdu těžké ďábelství.

V roce 1854, kdy byl Fjodor Michajlovič v exilu, napsal svému bratrovi Michajlovi dopis, který je přímo podstatou jeho celoživotní filozofie:

“Člověk je záhada. Třeba ji vyřešit, a pokud ji řešíš celý život, neříkej, že jsi promrhal čas. Zabývám se touto záhadou, protože chci být člověkem.”

Dostojevskij věřil, že právě skrze utrpení poznává člověk sám sebe. Záhada, o které hovoří, není hádankou, kterou lze jednou provždy vyřešit. Je to proces, cesta.

Co znamená „být člověkem“? Pro Dostojevského to bylo víc než jen žít. Byla to schopnost trpět, milovat, hledat pravdu, i když věděl, že ji najít není úplně možné.

Vždyť jen otázkami rosteme. Možná bychom se měli méně bát svých pochybností a více je vnímat jako zdroj síly?
Nebo pokud dovolíme, aby nám zakázali číst, brzy nám budou zakazovat i myslet.

The post Lev Tolstoj. Podivuhodné spojení s číslem 28 a jeho okultismus first appeared on Čítárny.

Lev Tolstoj poukazuje na sociální nespravedlnost a kritizuje různé formy otroctví prostřednictvím ekonomických a sociálních systémů, které probíhají ve stejné míře dodnes od počátků vývoje lidstva, které známe.
Tolstoj navazuje na učení evangelia o nenásilí a analyzuje, jak ekonomické teorie ovlivňují dělení práce a bohatství.

V úvodu knihy Lev Tolstoj píše:

Základní myšlenkou, jak oné knihy, tak i tohoto článku, jest zamítání násilí. Toto zamítání jsem pochopil a poznal z evangelia, kde nejjasněji vyjádřeno slovy: „vám říkáno bylo: oko za oko … t. j. nás učili užívati násilí proti násilí, ale já učím vás: nasaďte druhé líce, když vás bijí, t. j. snášejte násilí, ale nedělejte ho.“ Vím, že tato veliká slova, díky výkladům liberálův i církve, lehkomyslně zvráceným a navzájem souhlasným, budou většině tak řečených vzdělaných lidí důvodem, aby nečetli článku nebo předpojatě se k němu chovali, ale přes to dávám tato slova do epigrafu přítomného článku.
Nemohu zameziti, aby lidé, kteří sebe nazývají vzdělanci, nepokládali evangelské učení za zastaralé řidítko života, které se dávno lidstvu přežilo. Jde mi o to, abych ukázal na pramen, z něhož jsem čerpal poznání pravdy, kterou si lidé ještě dávno neuvědomili a která jediná může zbaviti lidi jejich útrap. To také činím.
28. června 1900. Tolstoj

Výpisky:

Jeden základní předpoklad uznávají všichni: že poměry lidské nepodmiňuje to, co lidé mají za dobré nebo zlé, nýbrž co jest výhodno lidem, kteří jsou ve výhodném postavení.

Uznáno nepochybnou pravdou, že přibylo-li ve společnosti mnoho loupežníků a zlodějů, kteří berou lopotícím se lidem výtěžky jejich práce, neděje se to proto, že jsou takové nezměnné hospodářské zákony.

———-

Poslední dobou pracovních hodin ubylo a mzda vzrostla, ale tento úbytek hodin pracovních a zvýšení mzdy nezlepšily stav dělníků, nemáme-li na zřeteli jejich více přepyšnických návyků: hodinky s řetízkem, hedvábné šátky, tabák, víno, hovězí maso, pivo apod., nýbrž máme-li na zřeteli jejich skutečný blahobyt, tj. jejich zdraví a mravnost a hlavně jejich svobodu.

Zmenšení pracovních hodin jen zvětšuje dobu, kterou tráví po hospodách. Všude, přesto, že ubylo hodin pracovních a zvýšena byla mzda, zhoršuje se, oproti rolnickému životu, zdraví a mizí mravnost, jak nemůže být ani jinak, je-li kdo odtržen od podmínek, jež nejvíce působí na mravnost, z rodinného života a svobodné rolnické práce, zdravé, rozmanité, která má smysl.

Zbědovanost postavení továrního a vůbec městského dělníka netkví v tom, že dlouho pracuje a málo dostává, nýbrž že je zbaven přirozených podmínek životních v přírodě, je zbaven svobody, přinucen k nesvobodné práci, cizí a jednotvárné.

Jaké příčiny vyhnaly tyto lidi ze vsi, kde oni nebo jejich předkové žili, a co je přihnalo a přihání do továren a závodů?

Všichni mudrci a básníci světa vždycky jen v rolnické práci viděli uskutečnění ideálu lidského štěstí. Rolnická práce je vždycky svobodná, tj. dělník podle své vůle střídá práci a odpočinek, ale práce v továrně, třeba by továrna patřila samým dělníkům, vždycky jest nucenou, v závislosti na stroji. Tovární práce je podružná, ale rolnická základní, bez níž by nemohlo být továren.

———-

Podle theorie učených lidí vědy dají dělníci přednost životu ve městě, uprostřed kamení a komínů, – před životem vesnickým, na volném prostranství, uprostřed rostlin a domácích zvířat, dají přednost jednotvárné, strojové práci podle sirén, před rozmanitou rolnickou prací, zdravou a svobodnou.

———-

Znamenité jest elektrické osvětlení, telefony, výstavy a všechny sady Arkádie se svými koncerty a představeními, všechny cigáry a krabičky se sirkami, i šle i motory; ale ať zaniknou, a to nejen ony, nýbrž i železnice a všechny tovární kartouny a sukna ve světě, je-li na jejich výrobu třeba, aby 99% lidí bylo v otroctví a po tisících hynuli v továrnách, jichž je třeba na výrobu těchto předmětů.

Ne nadarmo lidstvo při svém otrockém zřízení udělalo tak velké pokroky v technice.

———-

Je-li těžko mezi nynějšími otroky a otrokáři udělat stejně přesně oddělující čáru, jako je ta, která oddělovala dřívější otroky od otrokářů, a jsou-li mezi otroky naší doby takoví, kteří jsou jen dočasně otroky a potom se stávají otrokáři, nebo takoví, kteří jsou v touž dobu i otroky i otrokáři, – toto smísení těch i oněch v bodech dotyku neoslabuje správnosti mínění, že všichni lidé naší doby rozdělují se na otroky a pány – stejně určitě jako, nehledíc na soumrak, plný den se rozděluje na den a noc.

Nemá-li otrokář naší doby otroka Ivana, kterého může poslat do záchodové jámy, aby čistil jeho výkaly, má 3 rubly, kterých tak potřebují sta Ivanů, že otrokář naší doby může vybrat libovolného ze sta Ivanů a obšťastnit jej tím, že mu dá přednost před jinými a dovolí mu lézt do jámy.

Otroky naší doby jsou nejen všichni ti tovární a horní dělníci, kteří, aby existovali, musejí se prodávat v plnou moc pánů továren a dolů, otroky jsou i skoro všichni majitelé půdy, kteří neskládajíce rukou, na cizích polích pracují o cizím obilí a sklízejí je v cizí humna, nebo obdělávají svá pole jen za tím účelem, aby upláceli procenta bankéřům z nesplatitelných dluhů, – stejnými otroky jsou i všichni nesčíslní lokajové, kuchaři, panské, podomci, kočí, lázeňští sluhové, číšníci apod., kteří po celý svůj život konají povinnosti, jež se úplně příčí lidské bytosti a jsou protivny jim samým. Otroctví existuje v plné síle, ale nejsme si ho vědomi, právě jako si nebyli vědomi v Evropě koncem XVIII. století otroctví nevolnického práva.

Otroctví naší doby začínají si uvědomovat jen přední lidé naší společnosti: většina je však ještě úplně přesvědčena, že mezi námi není otroctví.

Lidi naší doby udržuje v tomto nechápání svého postavení i ta okolnost, že jsme právě teprve odstranili v Rusku a Americe otroctví. Ve skutečnosti však zrušení roboty a otroctví bylo jen zrušením zastaralé formy otroctví, která se stala nepotřebnou, a záměnou za tvrdší formu otroctví, která zachvátila větší množství otroků proti dřívějšímu. Zrušení roboty a otroctví bylo podobno tomu, co dělali krymští Tataři se svými zajatci, když si vymyslili, že jim rozřežou podešve a nasypou tam rozřezané štětiny. Provedše na nich tuto operaci, sňali jim klády a pouta. Zrušení nevolnického práva v Rusku a otroctví v Americe, ač odvolalo dřívější formu otroctví, nejen nezničilo samé podstaty jeho, nýbrž vykonáno až tehdy, kdy štětina v podešvích roztrhla vřed, a můžeme si být úplně jisti, že bez pout a bez klád zajatci neutečou a budou pracovat. (Seveřané v Americe směle žádali zrušení starého otroctví proto, že mezi nimi nové – peněžní otroctví už zjevně zachvátilo lid. Jižané však neviděli ještě zřejmých příznaků nového otroctví a proto se nechtěli odhodlat, aby zrušili staré otroctví).

U nás v Rusku bylo zrušeno nevolnické právo až tehdy, když už všechny pozemky byly zabrány. Byla-li však sedlákům dána půda, byly jim naloženy daně, které vystřídaly otroctví zemědělské. V Evropě daně, které držely lid v otroctví, začali rušit až tehdy, když lid byl zbaven půdy, odstrčen od rolnické práce a pomocí nákazy městskými potřebami uveden v úplnou závislost na kapitalistech. Nyní začínají rušit daně dělníků v Německu a jiných zemích, převádějíce je na bohaté jen proto, že většina lidu už je v moci kapitalistů. Jeden prostředek poroby zruší teprve tehdy, když jej druhý již vystřídal. Prostředků těch je několik. A ne-li jeden, tedy druhý a někdy několik těchto prostředků najednou drží lid v otroctví. Mezi námi existuje otroctví, a to nikoli v nějakém přeneseném, metaforickém smyslu, nýbrž otroctví v nejprostším a nejpřímějším smyslu.

———-

V čem záleží otroctví naší doby? Co, jaké síly porobují jedny lidi druhým? Otážeme-li se, co přimělo lidi, aby vyvolili toto postavení, v němž jsou, – všichni řeknou, že přivedlo je k tomu buď to, že nemají půdu, na níž by mohli a chtěli žít i pracovat; buď to, že od nich žádají daní, jak přímých tak nepřímých, jež nemohou zaplatit jinak, než konají-li práci na cizím; nebo ještě to, že udržují je v továrnách pokušení navyklého většího přepychu, jež si osvojili a jimž mohou vyhovět jen prodají-li svou práci a svou svobodu.

Dvě první okolnosti: nedostatek půdy a daně jaksi zahánějí člověka do nevolnictví, třetí okolnost pak, – neuspokojené zvětšené potřeby zalákají jej do tohoto stavu a udržují jej v něm.

Nelze si ani představit takový stav, že by dělníci nebyli ochotni prodat svou svobodu.

Takže tato třetí okolnost přes svou libovolnost je nejsilnější, neodstranitelnou příčinou otroctví.

Dělníci vždycky se nakazí novými potřebami a dostávají možnost uspokojit tyto potřeby jen tím, že odevzdávají nejusilovnější práci za toto uspokojení. Takže dělníci, dostávajíce desetkrát více než je nutno na existenci, zůstávají právě takovými otroky, jakými byli dříve.

Dobude-li rolník tak neb onak tolik půdy, že bude s to, aby se na ní živil svou prací, budou od něho přímo nebo nepřímo žádat takové daně, že bude opět nucen dát se do otroctví, aby je splatil.

Takže tak neb onak dělník vždycky bude v otroctví u těch lidí, kteří rozhodují o daních, půdě a předmětech, jichž nutně potřebuje, aby ukojil své potřeby.

———-

Otroctví nezpůsobují nějaké železné, sociologické zákony, nýbrž uzákonění. Existuje uzákonění, že každý člověk musí bezpodmínečně platit daně; a následkem tohoto uzákonění existuje otroctví.

Všechna uzákonění jsou nám tak obvyklá, že se nám zdají být tak přirozenými podmínkami lidského života, o jejichž nutnosti a správnosti nemůže být pochybnosti, jakými se zdála být za starodávna uzákonění o nevolnickém právu a otroctví; a nevidíme v nich nic nesprávného.

Je-li spravedlivo, že lidé odevzdávají druhým ve formě daně ony části své práce, jichž od nich žádají?

Dějiny praví, že pozemkové vlastnictví vzniklo tím, že si společnou půdu osvojili výbojníci a rozdali ji těm, kdo sloužil výbojníkům.

O daních tvrdí, že lidé mají je platit proto, že jsou ustanoveny všeobecným souhlasem, ač mlčenlivým, a užívá se jich na veřejné potřeby ve prospěch všech. Zdali je to pravda?

Na tuto otázku odpovídají dějiny i skutečnost. Dějiny praví, že daně nikdy nebyly ustanoveny všeobecným souhlasem, nýbrž naopak vždycky jen tím, že jedni lidé, výbojem nebo jinými prostředky uchvátivše si moc nad druhými lidmi, uložili jim daně nikoliv na veřejné potřeby, nýbrž pro sebe. Totéž trvá i nyní. Daně berou ti, kdož mají moc je brát. Užívá-li se nyní některé části těchto poplatků, které nazývají daněmi, tož většinou na takové veřejné věci, které jsou spíše škodlivé než užitečné, jako je ozbrojení vojska, strategické dráhy, pevnosti, vězení, vydržování duchovenstva, dvora, na plat vojákům a státním úředníkům, tj. na vydržování lidí, kteří podporují možnost brát tyto peníze lidu.

Peněz berou ne tolik, kolik je třeba, nýbrž tolik, kolik je možno, a úplně nezávisle na souhlasu nebo nesouhlasu poplatníků (všichni vědí, jak jsou složeny parlamenty a jak málo představují vůli lidu) a užívají jich ne na všeobecný prospěch, nýbrž na to, co vládnoucí mají pro sebe za nutné.

———-

Děje se něco podobného tomu, co dělá vězeňský dozorce, překládaje pouta zajatcova z šíje na ruce, z rukou na nohy, nebo snímaje je, ale upevňuje závory a mříže. Všechno zlepšování stavu dělníků dosud záleželo v tom.

Uzákonění práva pánů nutit otroky k nevolnické práci se zaměnila za uzákonění, že všechna půda patří pánům. Uzákonění, že všechna půda patří pánům, se zaměnila za uzákonění daní, o nichž rozhodovat je v moci pánů.

Prvotní forma otroctví bylo přímé přinucení k práci. Obejdouc celý kruh rozličných skrytých forem se otroctví vrací ke své prvotní formě, třeba ve změněné podobě, k přímému donucení k práci.

Proto je patrné, že zrušení jednoho z uzákonění, která způsobují otroctví naší doby, neodstraní otroctví, nýbrž jen zruší jednu z jeho forem, která se ihned zaměňuje za novou, jak tomu bylo se zrušením osobního otroctví – nevolnického práva – se zrušením daní. Zrušení i všech tří uzákonění najednou neodstraňuje otroctví, nýbrž způsobuje novou, nám ještě neznámou formu jeho, která se již nyní projevuje uzákoněním, omezujícím svobodu dělníků, v omezení pracovních hodin, v požadavcích povinné školní docházky, v odpočítávání procent na zaopatření starých a neschopných apod. Vše to není nic jiného než uzákonění, která připravují novou formu otroctví, ještě nevyzkoušenou.

Takže se stává zřejmým, že podstata otroctví netkví v těch neb oněch uzákoněních, nýbrž v tom, že jsou uzákonění, že jsou lidé, kteří mohou ustanovovat ustanovení, jež jsou jim výhodna, a že bude otroctví, pokud budou mít lidé tuto možnost.

———-

Podle vědy je uzákonění výrazem vůle celého národa; ale protože je lidí, kteří porušují uzákonění, nebo chtějí je porušit, ale neporušují jich jen ze strachu před tresty, vždy více než těch, kteří chtějí plnit uzákonění – je patrno, že uzákonění za žádné okolnosti nelze pojímat jako výraz vůle celého národa.

Společný rys všech uzákonění je jen jediný, totiž že nesplní-li jich nějaký člověk, ti, kdož stanovili tato uzákonění, pošlou k němu ozbrojené lidi, a ozbrojení lidé zbaví svobody neplnícího. Nechce-li člověk odevzdat ve formě daní část své práce na něm žádané, přijdou ozbrojení lidé a vezmou mu, čeho od něho požadují, a bude-li se protivit, zmrskají jej, zbaví svobody a někdy i zabijí.

Všichni vědí, že nejen ve státech despotických, nýbrž i ve všech domněle svobodných, uzákonění neustavují podle vůle všech, nýbrž jen podle vůle těch, kteří mají moc – ať jsou to mnozí, někteří nebo i jediný člověk.

Jsou-li uzákonění, musí být i síla, která může donutit lidi, aby je plnili. Síla však, jež může donutit lidi, aby plnili pravidla, tj. vůli druhých, je jen jedna – násilí, nikoliv prosté násilí, jehož užívají lidé druh proti druhu v rozvášnění, nýbrž násilí organizované, vědomě užívané lidmi, kteří mají moc, aby donutili jiné lidi plnit vždycky pravidla, jež oni ustanovili, tj. to, co oni chtějí.

Takže přesný, všem pochopitelný a nesporný výměr uzákonění bude takovýto: Uzákonění jsou pravidla, ustanovovaná lidmi, kteří mají po ruce organizované násilí, za jejichž nezachovávání nezachovávající jsou podrobeni bití, ztrátě svobody a dokonce smrti.

———-

Příčinou ubohého stavu dělníků je otroctví. Příčinou otroctví – uzákonění. Uzákonění jsou však založena na organizovaném násilí. A proto zlepšit stav lidí možno jen, odstraníme-li organizované násilí. Ale organizovaným násilím je vláda, a což možno žít bez vlády? Bez vlády bude chaos, anarchie, zahynou všechny úspěchy civilizace a lidé se vrátí k původní divokosti. Jen se dotkněte existujícího pořádku věcí, říkají obyčejně nejen ti, jimž je tento pořádek věcí výhodný, nýbrž i ti, jimž je zřejmě nevýhodný, ale kteří mu tak přivykli, že si nemohou představit život bez vládního násilí, zničení vlády způsobí největší pohromy: násilnictví, krádeže, vraždy, po nichž budou vládnout všichni špatní lidé a budou v porobě všichni dobří lidé, říkají. Ale nemluvíc ani o tom, že vše to, tj. násilnictví, krádeže, vraždy, po nichž nastoupí kralování zlých a poroba dobrých, že vše to už bylo a i nyní je, nemluvíc ani o tom, domněnka, že porušení existujícího zřízení způsobí nepokoje a nepořádky, nedokazuje, že by ten pořádek byl dobrý.

Je škodlivé a nebezpečné, že vše to zlo, které existuje ve společnosti, nejen se nezmenšuje a nenapravuje, nýbrž jen se zesiluje a utvrzuje. Zesiluje se a utvrzuje proto, že se ospravedlňuje a obléká ve vábivé formy, nebo že se skrývá.

Vždyť všechen ten blahobyt národů, který se nám jeví v tak řečených spořádaných státech, spravovaných násilím, je jen zdánlivost, fikce. Pravda, každé porušení, a tím spíše zastavení vládní činnosti, tj. organizovaného násilí, poruší takovou vnější spořádanost života, ale toto porušení nezpůsobí nepořádku v životě, nýbrž jen odkryje to, co bylo skryto.

„Říkáte nám, že bez vás si nás podmaní sousední národové, ale my víme, že nám nikdo nehrozí válkou, nýbrž jen vy, vládcové, za nějakými účely nám nepochopitelnými, dráždíte se navzájem a potom pod záminkou ochrany svých národů, přivádějíce nás na mizinu daněmi na vydržování loďstva, na ozbrojení, na strategické železnice, jichž je třeba jen pro vaši ctižádost a marnivost, navlékáte války mezi sebou navzájem. Říkáte, že chráníte každému člověku výtěžky jeho práce, a zatím děláte pravý opak.“

Jsme tak zkaženi dlouhým otroctvím, že si nemůžeme představit správu bez násilí.

K moci se vtírají vždycky méně svědomití a méně mravní než druzí.

Jedno ze dvou: buď jsou lidé rozumné bytosti, nebo nerozumné. Jsou-li nerozumné bytosti, pak se vše mezi nimi rozhoduje násilím, a není příčiny, aby jedni měli práva na násilí a druzí ho neměli.

———-

V Tisíci a jedné noci je povídka, jak poutník, který se octl na neobydleném ostrově, nalezne na břehu potoka stařečka s vyschlýma nohama, sedícího na zemi. Stařeček prosí poutníka, aby jej na ramenou přenesl přes potok. Poutník svolí. Ale jakmile stařeček usedl na ramena poutníkovi, ihned obvine nohy kolem jeho šíje a už ho nepouští. Ovládaje poutníka, stařeček jej pohání jak chce, trhá ze stromů plody, sám je jí, nedávaje ničeho nesoucímu, a ještě všelijak mu spílá.

Totéž se děje s národy, které daly vládám vojáky a peníze.

Disciplína, kterou tak vysoko cení všechny vlády, je největší zločin, jakého se jen může dopustit člověk, je zřejmé usvědčení zločinných záměrů vlád. Disciplína je ubití rozumu a svobody v člověku.

Německý spisovatel Eugen Schmidt, který vydával v Budapešti časopis Ohne Staat, vytiskl v něm článek, správný a smělý nejen vyjádřením, nýbrž i myšlenkou, v němž pravil, že vlády, ospravedlňujíce svou existenci tím, že zajišťují svým poddaným určitou bezpečnost, neliší se v tom nikterak od kalaberského loupežníka, jenž uložil výkupné všem těm, kdo chtěli bezpečně jezdit po drahách. Schmidt byl postaven před soud za tento článek, ale porotci jej osvobodili.

Jsme tak zhypnotizováni vládami, že se nám takové přirovnání zdá být přehnáním, paradoxem, žertem, a zatím to nejen není paradox, ani není žert, nýbrž toto přirovnání je nesprávné jen proto, že činnost všech vlád je mnohonásobně nelidštější a hlavně škodlivější než činnost kalaberského loupežníka.

Ten však, kdo se vůbec neúčastňuje vládních zločinů, odepíraje vojenskou službu, daně, soud, je vydán, jako u loupežníků, násilí. Loupežník neznemravňuje úmyslně lidi, vlády však pro své účely znemravňují celá pokolení dětí i dospělých lživým učením náboženským a vlasteneckým. Hlavně však ani jediný sebe ukrutnější loupežník nemůže se vyrovnat ukrutností, necitelností a rafinovaností v mučení nejen zločincům, panovníkům, znamenitým svou ukrutností, nýbrž ani nynějším konstitučním a liberálním vládám.

Vlády jsou instituce nejen nepotřebné, nýbrž i škodlivé a svrchovaně nemravné, jichž se člověk čestný a vážící si sebe sama nemůže a nesmí účastnit a jejichž výhod nemůže a nesmí užívat.

———-

Špatnosti, jichž se dělníci dopouštějí, záležejí v tom, že, chtějíce zlepšit své hmotné postavení týmiž prostředky, jimiž sami jsou zotročeni, aby mohli hovět návykům, které si osvojili, obětují svou důstojnost a svobodu, přijímají ponižující, nemravné hodnosti nebo dělají nepotřebné a škodlivé předměty; hlavně však v tom, že podporují vlády, účastňují se jich daněmi a bezprostřední službou, a tím zotročují sami sebe.

Mám jediný život, a proč bych se v tomto krátkém svém životě, jednaje proti hlasu svědomí, stal účastníkem vašich hanebností? – nechci a nebudu. A co z toho vzejde, nevím.

Zdroj výpisků:

The post Lev Tolstoj kritizuje různé formy otroctví naší doby a sociální nespravedlnost first appeared on Čítárny.

O sexu a manželství bylo napsáno tisíce knih. Představte si ale rok 1889, kdy vychází Tolstého útlá novela Kreutzerova sonáta. Představte si nepředstavitelné. Někdo v té době poruší všechny morální tabu křesťanské společnosti a vydá dílo, které pobouří nejen Rusko, ale i celou Evropu.

Lev Nikolajevič Tolstoj (1828-1910) napsal několik desítek stran textu, které narušily do té doby tabulizované představy o lásce mezi mužem a ženou tím, že otevřeně a kontroverzně popsal příběh o sexu, žárlivosti, manželství, nevěře a vraždě. Tedy o všem, co se nejen v ruské společnosti běžně dělo, ale nikdo o tom nemluvil. A při tom příběh je velmi prostý.

V kupé vlaku se rozpoutá diskuze o manželství a rozvodech, které naslouchá. Vypravěč nakonec zůstává v kupé s člověkem, který mu převypráví svůj příšerný příběh o svém vnitřním boji se žárlivostí. Základní myšlenkou, převyprávěnou vrahem, je přesvědčení, že za všemi vznešenými zájmy lidí se skrývá jen zvrhlost a manželství je jen obyčejná fraška plná chlípnosti. Už jen představa, že na večírku v jeho domě hraje jeho manželka s houslistou Kreutzerovu sonátu od Beethovena, která v něm nevzbuzuje nic vznešeného, jenom ho dohání k šílenství a žárlivosti, až se nakonec stává vrahem.

V Rusku byla novela zakázána
Okamžitě po vydání byla v Rusku cenzurou zakázána a představitelé pravoslavné církve velice ostře odsuzovali Tolstého, že se v díle negativně vyjadřuje o rodině, která byla podle nich nejpevnějším pilířem církve a státu. Tím ovšem novela získala na popularitě, ale rusky poprvé vychází až v roce 1890 v Berlíně. Nicméně už v roce 1889 byla novela přeložena do angličtiny, francouzštiny, španělštiny, bulharštiny, dánštiny, němčiny, srbštiny, maďarštiny. V roce 1891 vychází kniha italsky a švédsky, v roce 1892 portugalsky a v roce 1894, slovensky. Do roku 1900 vychází novela v překladu finském, holandském a polském, po tomto roce se objevují překlady ještě v jazyce řeckém, čínském, rumunském, japonském a tureckém.  

České vydání Kreutzerovy sonáty bylo rovněž dramatické
Pražský nakladatel Otto má samozřejmě zájem o takový populární titul a jeho spolupracovník Hrubý píše v únoru 1890 Tolstému o povolení překladu do češtiny. Jenže už v květnu 1890 přeložil dílo do češtiny 22-letý student filozofie Antonín Hain a ne zcela správnou ruštinou o tom píše Tolstému. Překlad uveřejnil v prvním svazku Vzdělávací bibliotéky při Časopise českého studentstva, jehož byl zakladatelem a redaktorem.

Studenty byl překlad přijat s nadšením, zatímco jiné reakce byly velmi rozporuplné. Dílo mělo své zastánce, ale i odpůrce. O Březina, J. V. Frič například striktně dílo odsuzují, zatímco jiní je chválí a podporují, V. Mrštík, H. G. Schauer. Nakonec polemika byla přerušena 2.6.1890 konfiskaci Kreutzerovy sonáty a litoměřický soud to zdůvodnil takto:

“Obsah tiskopisu vzdělávací bibliotéka svazek I Lev N. Tolstoj Kreutzerova sonáta, z ruského přeložil Ant. Hain tištěno v národní tiskárně severočeské v Terezíně časopisu českého studenstva zahrnuje v sobě skutkovou povahu přečinu proti veřejnému pokoji a řádu… a proti veřejné mravopočestnosti.”
První důvod pro konfiskaci nákladu byl prý soudem shledán v tom, že “…citovaná z něho místa zlehčují a rozviklati hledí ústav manželský a rodiný.” Druhý přečin z toho vyplývající je “… přečin proti veřejné mravopočestnosti… poněvadž prý citovaná místa onoho románu stydlivost a mravopočestnost hrubě uráží.”
Další důvody, které vedly k zabavení nákladu Kreutzerovy sonáty například byly: “Tak se uvádí, že manželství za našich dob jest podvod a násilí, ženy že mají tytéž zájmy a spůsoby jako prostituované, že panuje v manželství jen smyslnost a že člověk v tom směru jest horší zvířete, že ženy pokládají děti za obtíž a že hledí se státi neplodnými, čímž úkol se zmařiti má.”

Ve roce 1890 vyšel také v českém překladu Ant. Hajna Tolstého Doslov ke Kreutzerově sonátě a v roce 1891 si studenti sami vydali nákladem svého časopisu ještě úvahy Tolstého a Elisy Burnsové O poměru pohlavním.
Novela Tolstého způsobila přímo revoluci v názorech tehdější mládeže a Kreutzerova sonáta se samozřejmě četla v německém překladu a ruském originálu, které byly v té době dostupné. Dušan Makovický překládá knihu do slovenštiny 1894 a v témže roce je v Česku zrušeno soudní rozhodnutí.

Další české vydání v roce 1908 přeložil Ferdinand Kraupner, v roce 1909 v překladu V. Červinka, v roce 1910 J. Zvolský, 1912 Fr. Husák a Jar. Janeček, 1923 Aleš Silva a Hanuš Hackenschmied, 1929 V. Cháb, 1930 B. Ilek a L. Ryšavý, 1974 Zdeňka Psůtková – celkem česky 18 vydání

Od té doby se stala Tolstého novela bestsellerem. Dokonce byla několikrát zfilmována.
Kreutzerova sonata  – 1911, režie: Pjotr Čardynin       
Kreutzerova sonáta – 1926, režie: Gustav Machatý
Kreutzerova sonáta – 1987, režie: Michail Švejcer   
Kreutzerova sonáta – 1974 – Jan Špáta (14 min.)    

Za pozornost stojí rovněž kniha Kreutzerova sonáta od Margriet de Moorové (Paseka 2003) která příběh o hudbě, lásce a žárlivosti vystavěla podobně jako Tolstoj, odehrává se však v Amsterdamu a závěr skrýva jiný překvapivý konec. Rozhodně knihu doporučuji číst, je to opravdu mistrovský milostný příběh s poutavým dějem, zajímavými vstupy do hudební sféry ve kterém se nezapře citlivé a hledající ženské srdce.

Ukázky z knihy…

Otroctví nezakládá se na ničem jiném, než že jedni lidé užívají práce mnohých. A proto, aby otroctví nebylo, je třeba, aby lidé nechtěli využitkovávati práce druhých, aby to považovali za hřích či za hanbu. Zatím však vezmou, odstraní vnější formu otroctví, zařídí všecko tak, že nelze už otroků kupovati a domnívají se i ujišťují, že otroctví neexistuje a nevidí i nechtějí vidět, že ono trvá dále, poněvadž lidé ve skutečnosti i nadále rádi užívají práce jiných lidí, majíce to za věc dobrou i spravedlivou.

V městě se žije nešťastným lidem lépe. V městě může člověk prožíti sto let a ani mu nenapadne, že už dávno umřel a shnil. Není kdy obírati se samým sebou, všecko je zaměstnáno: povinnosti, společenské styky, hudba…

Když však, jak to bývá až nejčastěji, muž a žena vzali na sebe povinnost žíti spolu po celý život a nevědí sami proč a zač a už na druhý měsíc by si přáli rozejíti se zase a přece spolu dále žijí, pak z toho povstává ono strašné peklo, v němž se lidé zpíjejí, střílejí, zabíjejí a otravují, otravují sebe i jeden druhého…

Láska, manželství, rodina! Všecko je lež, lež, lež!…

„Pouze v hloupých románech se píše, že ti dva se milovali po celý život. A pouze děti tomu mohou věřiti. Milovat po celý život jediného muže, či jedinou ženu, – toť asi totéž, jako byste řekli, že jedna svíčka vydrží hořeti po celý život.“

Žijeme až po uši v takovém bahně lží, že netřísknou-li nás po hlavě, nevzpamatujeme se z toho.

Hudba je strašlivá věc! Co to je hudba? Co působí? Říkají, že hudba působí dojmem duši povznášejícím – nesmysl, nepravda! Nepůsobí ani povznášejícím dojmem, ani ponižujícím, nýbrž rozdražďujícím. Hudba mě nutí vždycky zapomínati sebe, svého skutečného stavu. Přenáší mě ve stav jakýsi druhý – nikoli svůj.

Byli jsme dva vězňové druh druha nenávidějící, ale svázaní jedním řetězem, otravující si navzájem život a snažící se neviděti toho. Nevěděl jsem tenkrát ještě, že 99% manželstev žijí v podobném pekle, v jakém jsem žil já, a že tomu jinak býti nemůže.

Pod vlivem hudby se mi zdává, že cítím to, čeho vlastně necítím, že chápu to, čeho jinak nechápu, že mohu to, čeho jinak nejsem schopen. Vysvětluju si to tím, že hudba působí jako zívání, či jako smích: nechce se mi spát, ale zívám, když se dívám na zívající; není čemu smáti se, ale směji se, slyším-li jiné, jak se smějí. Ona, hudba, rázem a bezprostředně mě přenáší v onen duševní stav, v jakém nacházel se ten, jenž ji skládal. Splývám s ním duševně, a společně s ním přenáším se z jednoho stavu v druhý. Ale proč to dělám, nevím.

Chodil jsem jednou o velikonocích po všech komediích a zašel jsem podívat se podle vyvěšených plakátů také na bradatou ženskou a na vodního psa. Ukázalo se, že to nebylo nic jiného než mužský, dekoltovaný, v ženských šatech a pes nastrčený do mroží kůže a plovoucí ve vaně naplněné vodou. Všechno bylo velmi málo zajímavé, ale když jsem vycházel z boudy, tu vyvolávač mě doprovázel velmi uctivě a obraceje se před východem k obecenstvu a ukazuje na mne, vyvolával: „Tu se zeptejte toho pána, stojí-li to za podívání. Vstupte, vstupte, po franku za osobu!“

xxx

My všichni, všichni, mužové i ženy, všichni jsme vychováni v jakémsi zbožném uctívání toho citu, který nazýváme všeobecně láskou. Už od dětství jsem se chystal, jak se zamiluju a zamilovával jsem se po celou mladost svou a měl jsem z toho radost, že jsem zamilován. Bylo mi vnuknuto, že to je nejšlechetnější a nejvznešenější zaměstnání na světě – být zamilován.

Ale v tom je právě klam. V theorii předpokládá se láska ideální, vznešená, kdežto v praxi jest láska cosi mrzkého, svinského, o čem i mluvit i vzpomínat je hanba a stydno. A jestliže hanba a stydno, tož třeba to tak i pojímat. Ale tu lidé naopak se tváří, jako by mrzké a hanebné bylo – krásné a vznešené.

xxx

Svobodní lidé, pokud nechtějí žít podle, povinni jsou zdržovat se všech žen – zrovna tak, jako by zachovávali zdrženlivost, kdyby kolem nich nebylo jiných žen, než jejich matky a sestry.

Jest třeba naprosté změny názoru o smyslné lásce; mužové i ženy musí být svojí rodinou i veřejným míněním vedeni k takové výchově, aby se nedívali na zamilovanost a spojenou s ní smyslnou lásku jako na nějaký poetický a bůhvíjak povznesený stav, jak se dívají nyní, nýbrž jako na stav člověka snižující.

U mužů je to vyhledávání předmětu lásky, za jehož dosažením každá lež a každý podvod považují se za odpustitelný; u žen pak i dívek vábení a zavlékání mužů v manželství, a za takovým účelem ženy neštítí se používat prostředků nejnižších – třeba i napodobení módy prostitutek a vystavování těch částí těla, které nejvíce vyzývají smyslnost.

„Ale,“ říkají, „což pokolení lidské? Jestliže přiznáme, že věčné panictví je lepší než manželství a že cílem lidstva jest – ideál cudnosti, pak vyhyne lidské pokolení. A jestliže důsledek všeho toho uvažování jest ten, že pokolení lidské musí vyhynouti, pak je nesprávné všecko to usuzování!“

Ale to usuzování není moje: já jsem si ho nevymyslil. To, že člověk povinen jest míti ideál cudnosti a že panictví jest lepší než manželství, toť pravda, objevená Kristem už před 19 sty lety. V Evangeliu pověděno jest jasně a bez možnosti jakéhokoli jiného výkladu, že neženatec lépe učiní, neožení-li se vůbec a zachová nadále úplnou cudnost (Ev. Matouše XIX., 10-12.).

Tak řekl Kristus. Nemluvíc už ani o tom, že vymření pokolení lidského není lidem našeho světa pojmem novým, nýbrž lidem zbožným jest článkem víry, lidem vědeckým nevyhnutelným důsledkem vychládání slunce i naší planety.

The post Kreutzerova sonáta. Zakázaná a cenzurovaná Tolstého kniha o sexu pobouřila celou Evropu first appeared on Čítárny.

V Jasné Poljaně slaví osmdesátileté jubileum ctihodný patriarcha, který již půlstoletí s vehemencí víry galilejského rybáře rozvinuje Kristovu korouhev a apoštolským gestem ukazuje jednou rukou k nebi, jež nás čeká, a druhou rukou ke hroudě, jež nás živí a na níž máme zříditi ideální ovčinec, království dobroty a azyl lidských srdcí; oči k nebi a ruce k hroudě, to asi populárně vzato – surogát apoštolátu Tolstého.

Vyšel rozsévač dobrého zrní doktrín Kristových a prokázal se spíše ekonomem božího slova než jeho knězem; v jeho mesianismu není teologie ani dogmat ani abstraktních ctností, a celý katechismus Tolstého se zjednodušuje na dvě primitivní otázky: jak má býti člověk dobrý a jak má býti blažený.
A na tyto otázky, dědičné otázky celého člověčenstva, je dlužno hledati odpověï v jediné knize, tresti veškeré pozemské moudrosti, úhelném kameni příštího ovčince a firmamentu lidského vědění, v evangeliu.

Ale ovšem dlužno se tázati, pokud je tato biblická doktrína anachronismem; věru dnes již je pozdě, abychom byli “jako maličcí tito”, jak chce Tolstoj a evangelium. Dnes již nelze lidstvo dirigovati sladkými metaforami a prostomyslnými iluzemi kázání horského a genezaretských improvizací. Dnes není místa pro biblickou boží obec a evangelickou dobrotu lidí; a tak učení Tolstého stává se utopií a ideovou rekonstrukcí někdejších dob, kdy lidé byli prostí a nevinní, kdy byli dobří a snad i blažení, utopií stejně absurdní jako Rousseauův sen o přírodním člověku a Diderotova pohádka o volném divochu Tahianovi.
Složitý moderní život nelze zjednodušiti na starozákonnou selanku a komplikované potřeby dnešní duše nelze uvésti na čtyři evangelické ctnosti.

Dovede-li Tolstoj horliti o odstranění peněz nebo o všeobecné lásce k bližnímu, je smělým utopistou a nevinným pohádkařem; a křesanský ovčinec Tolstého, a anarchistické Malajsko Paul Adamovo, nebo ideální Mercierův Rok 2440, vše to jest chimérická stavba, založená na lidských kvádrech snu, a učí-li Tolstoj, jak se stanu blaženým, či učí-li Amerikán Rockefeller, jak se stanu bohatým, nebo doktor Lahmann, jak se stanu zdravým, není to než iluzívní reformování světa a fatamorganická teorie, jež nesmí činiti nároků na realizování.

Učení Tolstého je anachronismem, nikoliv Tolstoj sám.
Nebo takové hloubání a filozofické skrupule jsou specifickým a tradicionelním rysem ruské povahy. Mužik rozvalený na peci a napařený ščím a vodkou se táže melancholicky:
K čemu tu jsem? A nač je člověk na světě? (Typ Konovaleva u Gorkého.) Sektářská Rus chlystů a skopců, nihilistická podzemní Rus Turgeněvova i Gorkého “dno života” vyznívá tou otázkou: A k čemu je člověk? Tulák Luka a vrah Raskolnikov, Karenina, Satén a kdekterá Matrjona, Vasilij nebo Nikolajevič se ptají své trudnomyslné duše:
Co to je člověk? A jak dlužno žíti?
Tu v hloubavých mozcích se rodí teorie, reformy, morální fantazie a křesanské skrupule: to ruské specifikum, jež uvedlo Gogola do šílenství a Tolstého do apoštolátu.

Ale vedle Tolstého moralizujícího a blahověstného, ctnostného exhortátora křesanských duší a sociálního evangelisty stojí Tolstoj píšící;
Vedle ikonoklasty, zatracovatele umění a asketického nepřítele dnešní kultury stojí umělec; první je snad hlubší, druhý je větší a nám bližší.
I když se nedovedeme změniti na evangelické ovečky, pokorný Kristův voj a vyznavače biblických dobrot, s obdivem oceníme literární styl Tolstého mesiášství. Pobožně vznosný a prostý jazyk filozofických traktátů Tolstého je stejně ryzí literární formou jako drtivý negativní patos a divoké květy Antikrista Nietzschea. Bez bojovných gest, přemlouvavě sladkou a důraznou řečí Kristova rybáře přednáší svá jasnopoljanská kázání, a my čtouce, obdivujeme spíše čistý zvuk těch pravd než pravdy samy.
Teprve budoucnost zjistí, co vrylo se hlouběji do desky dějin evropské kultury, zda romanopisec, či věrozvěst, zda Kristovo poselství vložené do úst Tolstého, či mohutná díla jeho lidského mozku, gloriola světce, nebo profil spisovatele.

Tolik je jisto, že kdyby snad zapomněla vrtkavá duše člověčenstva těch pravd, jež sil boží oráč Tolstoj, nebude moci zapomenouti na Annu Kareninu, na Dětství, chlapectví a jinošství, Vojnu a mír, Vzkříšení a Vládu tmy, na jejich mocnou psychologickou strukturu, lidskou hloubku a veliký dech niterné epiky.

Vždy bude nutno obdivovati horoucí vervu lidského soucitu Tolstého a krásný patos jeho apoštolského vystoupení.
Vzdávaje se všech vymožeností svého stavu a rodu, s biblí a s pluhem v ruce sestoupil z vysoké prestiže umělce a spisovatele, a svlékaje purpurovou slávu literární, oblékl žíněné roucho kazatele davů a přiložil své ruce k mrvě a prsti, ruce, jimiž mohl dosáhnouti k hvězdnatému nebi básníků: ale jeho sestup je velikým vzestupem, a odmítl-li vavřín, byl korunován svatozáří. Věru krásný a slavný život!

The post Učení Tolstého je anachronismem, nikoliv Tolstoj sám, napsal Karel Čapek first appeared on Čítárny.