Když teprve mladý budoucí šéf časopisu ABC Vlastislav Toman navštívil v letech 1947-1948 v redakci Vpředu několikrát spisovatele Jaroslava Foglara (1907-1999), nebylo to nadarmo. Třetí ročník Vpředu se později stal zdatnou inspirací právě pro ABC a logo ABC bylo dokonce původně utvářeno obdobným fontem písma.
Mladý Toman se moc a moc toužil setkat s tvůrcem Rychlých šípů, asi jako většina lidí, a zanechal skautskému časopisu tenkrát i svou povídku Písnička z mládí (1948), která zde byla uveřejněna. Nato ovšem Vlastislavu Toman sešel král českých spisovatelů pro chlapce na čtrnáct let z očí. Jsa v komustické klatbě.

Foglar v letech padesátých prožíval zvláštní období života, ve kterém nechyběl strach.
Žil s matkou a finančně byl zajištěn. Zpočátku jej nechali na volné noze, ale pak musel přece pracovat: jako vychovatel mládeže. A to vychovatel na svůj vkus už přesmíru starých výrostků. Trpěl. Kontaktovala jej také StB. Zjišťovala mj., zda není homosexuál, a nazvala jej Šípkem.
Časy se naštěstí mění. Začala „šedesátá“, novou chuť měla atmosféra ve společnosti, a pokud kdysi stanul (a to vcelku pokorně) před Foglarem v redakci Toman, rok 1962 uzřel prohození jejich rolí a… Byl to naopak Foglar (zvaný Jestřáb), kdo stál na redakčním koberci tváří v tvář Tomanovi alias pánu časopisu ABC. ABC, které Vpřed za socialismu nahrazovalo.

Když ovšem chtěl nevysoký návštěvník redakce ABC pokračovat na socialistických stránkách s Rychlými šípy, lekli se.
Zda tuze, nevím, ale umožněno mu to nebylo. Přesto neodešel s prázdnou. Naopak. Roku 1964 se dokonce stal členem tzv. aktivu pro práci se čtenáři ABC, čímž se jeho jméno na dlouho ocitlo v tiráži. A nejen to. Ustanovili jej i „guvernérem“ stovky tamních čtenářských klubů a tato funkce mu, tuším, zůstala tři roky. Než ji dobrovolně a pro velkou zaneprázdněnost jinde (roky šly stále!) předal příteli Zdeňku Pírkovi.

Čtenářské kluby napojené na ABC byly ovšem, to všichni víme, už Foglarovým, a to dokonce předválečným nápadem z časopisu Mladý hlasatel. Byť nápadem moderně modifikovaným. Jak přesně?
V čase dobývání kosmu nestačila už jejich původní podoba, a tak je Vlastislav Toman udělal „raketovými posádkami“. Asi jde o náhodu, ale jako první z těchto posádek přijal Foglar do ABC klub Modrých šípů. Vedl jej pozdější nakladatelem, redaktor a publicista Jiřím Stegbauer a ti chlapci brzy památně zabodovali na jednom ze srazů, kam srdnatě dorazili vybaveni s týpími, tehdy zakázanými.
Jak je rovněž známo, Foglar vygeneroval již skrze Hlasatel a Vpřed na sedmatřicet tisíc čtenářských klubů. Ale v letech šedesátých už podobná produktivita nehrozila. Doba rapidně pokročila a řádů desetitisíců nebylo patrně již možno dosáhnout. Nijak. A přece se podařilo dost. Za úspěch lze mít jistě i jen to, že Vlastislav Toman a Jan Šimáně iniciovali v ABC vznik dalších šesti a půl tisíce klubů!

8. dubna 1964 vydalo ABC v čísle osm Foglarovi prózu, která se stala první jeho otištěnou povídkou po sedmnácti letech.
Jmenuje se První ze Žantovky. A nebylo to opět vše; v ABC uveřejnili i jeho slavné knihy Tábor smůly a Poklad Černého delfína, byť ani v jednom případě ne v plném znění.
Toman sám dnes přiznává, že ohledně Pokladu radil spisovateli, aby v textu i třeba jen párkrát zužitkoval slovo pionýr. Ale Foglar odmítl a nadále dotíral s Rychlými šípy.
Ano, jistě. Byl rád, že se strany časopisu ABC otevřely také pro jím formulované návody na hry pro děti. Nicméně mu to nestačilo, i přistoupil přece jenom na kompromis a… A svolil, že bude pro časopis psát pouhou obdobu Rychlých šípů.

A tak vznikli Kulišáci. Asi ani sám Foglar nečekal, že to nakonec bude jeho druhá nejdelší obrázková série.
Jak ji vlastně vymýšlel? – Nevíme. To, že díly v mysli přetavoval ze svých původních vizí pro Šípy, už nelze prokázat. Mám to nicméně za pravděpodobné. A to nejen proto, že Foglar později Kulišáky právě v Rychlé šípy přepracoval.
Tento komiks, lze-li to tak vůbec nazvat, v ABC vycházel už od ledna 1963 a do června 1966  a jakkoli se prvořadě jednalo o Foglarovy nápady, neubránil se ani redakčním vlivům a možná i rád zpracoval některé náměty Vlastislava Tomana. Konkrétně?
Platí to hlavně v případě dílů o závodech minikár a hlídání výstavky. A popřít tudíž nelze, že je Toman skrz ty náměty dnes i neuvedeným spoluautorem kompletu Rychlých šípů.
Poměrně zásadní změnou v seriálu Kulišáci ovšem byla oproti Rychlým šípům o dost výraznější přítomnost děvčat. I zde se jednalo o Tomanovu iniciativu. Přesto či právě proto však toleroval, když se Foglar ženského živlu asi v polovině série obratně zbavil.
Ale pokud na antifeministickém poli Mistr postupně vítězil, až překvapivě prohrál politicky, anebo do jisté míry. Akceptoval přece nakonec pionýry a Kulišáci jsou tak cyklem jednoznačně „rudě šátkovaným“. Je zvláštní, že totéž, co Foglar striktně odmítl udělat v případě beletrie (Pokladu Černého delfína), mu uprostřed barevných políček vadit přestalo. Nebo nepřestalo?

Asi na to nemyslil, vždyť žil v poklusu, a v letech 1964-1965 redigoval v ABC i vlastní rubriku Kompas, do které už navíc předtím přispíval. Každému bylo, pravda, jasné, že jde jen o přejmenovanou Bobří hráz alias rubriku, kterou vedl a psal už za kapitalismu.

A zatímco ještě v srpnu 1965 bylo v časopise Pionýr zaraženo uveřejňování foglarovky Hoši od Bobří řeky, v ABC spisovatel bodoval, a to v mnoha směrech.
V letech 1965 – 1966 připravil pro redakci i svou vlastní čtenářskou soutěž Za poklady starých Inků a v samostatné edici Knihovnička ABC mu tu posléze vyšla i prvá část tak dlouho a zarputile zapovídaných Rychlých šípů (1969).
Ale… To taky bylo opět na dlouho vše a nelze popřít, že se normalizační ABC se svým Objevem zas rozloučilo. A Foglarovi tak nastala ještě delší pauza, než jakou zažil mezi únorem 1948 a svou pokornou, ale prý i dosti hrdou návštěvou u Tomana roku 1962. Ono čekání nyní trvalo neuvěřitelných osmnáct let, až do 29. 11. 1987, kdy ABC otisklo v čísle 6 prózu Hledači ztracené věci.

A co se dělo po sametovém převratu? Na stránkách téhož časopisu ovšem došlo i na památný model papírového ježka v kleci či vystřihovací létající kolo Jana Tleskače. A komu jinému nežli Foglarovi taky předat Řád dětského úsměvu, že?
Nebyl samozřejmě sám, kdo na onu cenu aspiroval, mezi další adepty se dostal i Jan Šimáně či staroplzenecký učitel Martin Chval, nicméně Foglar zvítězil.
Ani to ovšem nezměnilo nic na tom, že na vlastní ústupek ohledně pionýrů netoužil nijak vzpomínat a že Tomanovi za prostor v časopise nikdy nepoděkoval.
Neřekl bych, že se za dotyčnou spolupráci styděl, to určitě ne, avšak do krámu a ke kontinuitě se mu nepochybně nehodila. Vyhýbal se proto otázkám na své aktivity v letech šedesátých v ABC jako čert kříži a kupříkladu Vlastislava Tomana to podle všeho dodnes mrzí.

Na druhé straně je fakt, že třeba roku 1980 šéfredaktor ABC už Foglarovi nepomohl a jen mu zatelefonovat, že ABC právě překonalo i nejvyšší někdejší náklad Foglarových časopisů Mladý hlasatel a Vpřed. Náklad, na kterém si starý pan spisovatel obzvlášť zakládal – jako na rekordu. Rekord za socialismu ovšem padl, a to překročením magické hranice dvou set tisíc prodaných výtisků.

Devět let poté přece potkalo Foglara štěstí, jaké nepotkává každého, když se dožil vlastního a oficiálního revivalu. Obrovského. Zasloužil si jej a netřeba ho proto zpětně kárat za to, že na některé pomocné ruce pozapomněl; jako ani „bosse“ Tomana nepeskuji, že se během nejtužší normalizace chlubil telefonem muži figurujícímu na indexu, muži se svázanýma rukama a ucpanými ústy.
I tak degradován ovšem Foglar zůstával legendou – a to už je svět. Básníků prózy, jakým byl, jsme přece na něm nehostili zas tak moc a ne zase tolik, abychom teď absurdně ulpívali na některých jejich nedostatcích.
Nu, a bezpochyby byli a jsou lidé, pro něž je dětství až do smrti útočištěm. Foglar k nim patřil. A je-li to štěstím těch lidí, je to koneckonců současně i jejich neštěstím. A Jestřáb měl i řadu souputníků – na trase svého osudu – a nebičujme ani je.

Za všechny bych závěrem rád jmenoval aspoň jednoho. Alaina-Fourniera (1886-1914). Jeho uhrančivý román Le grand Meaulnes (česky Kouzelné dobrodružství) sice líčí zamilovanost Františka Seurela do Ivonny z Galais, nicméně (a jednoznačně) jde o ryzí příběh přátelství mezi chlapci a pak i muži. – Snad náhodou se odehrál zrovna v čase Foglarova zrození.

The post Co měl společného Foglar s Tomanem v časopise ABC za komlikovaného publikování v socialismu first appeared on Čítárny.

The post O Vlastislavu Tomanovi a jeho dvou vynikajících Zlatých knihách komiksů first appeared on Čítárny.

“Kdy už ten Toman konečně odejde?” zeptal se někdo v létě 1991 na jedné poradě časopisu ABC. Zmíněný šéfredaktor Toman, za jehož zády se tak jednalo, byl zrovna v Mariánských Lázních.  Půl roku uteklo jako voda a dotyčný se onoho odchodu dočkal. Vlastislav Toman (1929) v tu chvíli dovršil takřka šestatřicátý rok v našem vůbec největším časopise pro děti – a třiatřicet let z toho stál v jeho čele. Dělal šéfredaktora, ale taky psal a dodneška publikoval čtvrt sta titulů. Nevíce ovšem uvízl v povědomí dětí jako zručný scenárista komiksů.
Vraťme se však na začátek.

Dětství jako z Rychlých šípů.
Tomanův tatínek pocházel z jihočeské Čkyně. Sem syn později rád jezdil, hlavně o prázdninách, ale rájem dětství mu byla i plzeňská “Homolka” a tamní “prérie” na břehu řeky Radbuzy. Pořádali “válečné výpravy” s kluky až nad Starý Plzenec, na skálu Ostrou hůrku a na hrad Radyni. Doma četl. Foglara. Maye… A podle jistého Mayova sluhy (tedy vlastně Old Shatterhandova) získal mezi kamarády i přezdívku: Hadži.

Právě tuhle přezdívku dal po letech i Božovi Rakovi, hrdinovi svého rozsáhlého seriálu o klubu Strážců (1967-1984). A další pětice hochů tady vylíčených, tak to jsou i druzi Tomanova dětství. První z nich, Zrzek, tak to byl Vašek “Bum” Štekl, budoucí herec a komik. Robin s čapkou zbojníka Robina Hooda, je zase nadšený cyklista Vláďa Bednář. Hezoun Jenda Drábek, vedoucí Strážců a jistá to obdoba Mirka Dušína, je Miroslav Liška, někdejší ministrant z Jiráskova náměstí v Plzni. A Kája Drobný, ten s kšiltovkou? To byl ve skutečnosti skaut Zdeněk Vřešťál, po Únoru vězněný.

A tak tedy vznikly “plzeňské Rychlé šípy”, druhý nejdelší chlapecký seriál mající 176 dílů.
A čtvrť Petřina v něm je plzeňským Petrohradem a Slovanka, to jsou Slovany. Zvláště závěrečná Kronika Strážců (1981-84) obsahuje prvky, které byly úlitbou době, ale ohlédněme se i za Foglarem. Svého času taky “pustil” Rychlé šípy na stavbu mládeže (1948) a kdyby komunisté Vpřed nezastavili, nejspíše by v tomto duchu pokračoval, to si přiznejme.

Vpřed ale už pak vycházet nesměl. A až po deseti letech dostalo šanci právě ABC. A v něm posléze i Strážci. Jejich návaznost na Rychlé šípy Toman nikdy nepopíral a patronem Strážců je ostatně jakýsi “Mirek Dušek, člen kdysi slavného klubu”. Nepopíral návaznost, nicméně při psaní těžil ze vzpomínek na svou Plzeň i Čkyni.

Mládí v ABC
Četba Troskových knih Tomana kdysi přivedla až ke zkouškám na elektrotechnické škole na Borech (1943), ale pro špatnou němčinu u nich skoro proletěl. Nakonec ne. Ale o jedněch prázdninách ho totálně nasadili na letišti a až do února 1945 do Škodovky. V dubnu navíc zasáhla jeho dům bomba. Prchali z něj do čtvrti Homolka, k ženatému Vlastislavovu bratru Karlovi, pozdějšímu novináři. Uběhlo ale jen pár dní a pumami byly zasypáni i tam. Tak skončila vystrašená rodina až na samotě u Třemošné. Přišlo osvobození – a dostali nový byt po okupantech.

Po maturitě (1948) se Toman vrátil do Škodovky, ale souběžně psal do Mladé fronty, kde mu radil vedoucí filiální redakce Ludvík Mištera. Pak přišla vojna (1951). Zůstal v redakci Rudé zástavy (1953-56). A zde tenkrát tiskli nejen Švandrlíka, ale i Gabriela Lauba či Arnošta Lustiga. Toman odsud nakonec “utekl”, využil šanci, osobně vymyslil název “ABC mladých techniků a přírodovědců” a začal pracovat v novém časopise.

Oči Strany byly na tento “nový Vpřed” upřeně upřeny, a přece se dělo všelicos. Mohli opisoval i ze švýcarského časopisu Interavia a jindy Toman šokoval cenzory “nemístnými” detaily z vojenské přehlídky v Moskvě. Komiksy Pif a Pifík se pro ABC kupovaly od francouzského Vaillantu. Podstatnou pomocí byl pro redakci předválečný modelář z Mladého hlasatele Vladimír Procházka.
Ale jinak se mašírovalo s dobou a v Tomanově povaze se dále a jako vlásky v copu mísil ostych s neústupností. Ne, z ABC nikdy neodešel. “A vyhoďte Vlastíka dveřmi, vrátí se vám oknem,” řekl kdosi. “Vyhoďte ho oknem a vrátí se vám komínem.”


Zůstal. Od 1. října 1956 do 28. února 1992.

Cenzura a spolupráce s Foglarem.

„Cenzoři naštěstí nečetli ábíčko zevrubně,“ vzpomíná dnes Vlastislav Toman. „Šli po slovech: SSSR, budování. A hledali vnější známky angažovanosti. Tak co? Rozmístil jsem je. ABC ale bylo ke čtení.“ Vymyslil například hru Volá vesmír (1959) a obnovil Foglarovy čtenářské kluby jako „raketové posádky“. Už se ale nelovili bobříci, přišlo „podávání důkazů“.

I tak museli s kluby skončit (1975). Rušili prý jednotu Pionýra.

Zato podpultové ábíčko se stalo dětem hotovou magií. A ty přílohy!
Už roku 1961 k výtisku přidali aršík zažehlovacích obtisků z NDR a byla to senzace. A došlo i na spolupráci s Foglarem. Ten se díky Tomanovi ocitl i v tiráži (1964) jako člen aktivu pro práci se čtenáři, stal se dále „guvernérem posádek“ a jeho pověstná rubrika Z bobří hráze přešla do ábíčka maskována za Kompas. Toman také Foglarovi vydával povídky. I knihy, byť nikdy ne celé (Tábor smůly a Poklad Černého delfína). „Do druhé u nich by stačilo sem tam vepsat slovo pionýři a…“ radil, ale Foglar to odmítl.

Psát pionýrský seriál Kulišáci (ABC 1963-1966) však Foglarovi nevadilo. Právě zde je Toman i spoluautorem některých dílů. Hlavně těch s děvčaty. Jenže „hloupých holek“ se Foglar asi v půli komiksu obratně zbavil a posléze celé dílo upravil na nové díly Rychlých šípů, a když ABC po převratu udělovalo Řád dětského úsměvu, byl i dekorován.

Kreslené seriály pro děti a další fenomény
Tomanův časopis ovšem během mnoha desetiletí podchytil nebo podnítil mnoho dalších fenoménů. Vylepšili americké “bedničky od mýdla”, až nastala “zlatá éra minikár”. Po roce 1972 nastal definitivně i zlatý čas vystřihovacích modelů, světově raritní. A novým Batličkou se v ábíčku stal spisovatel Jaroslav Fencl, dodavatel krátkých povídek.

Sám Toman mj. zbeletrizoval Strážce do knih Trampoty s kapitánem (1971) a Trampoty na pokračování (1987) a doplnil je posléze i sci-fi komiksem Strážci IKS (2000-2003) o putování časem i po zemích Evropské unie. Fantastika byla jeho parketou odedávna, už i v případě jeho vůbec prvního komiksu Za tajemstvím hlubin (1957). Zde ovšem zatím šlo spíš o ilustrované povídání (seriály byly tehdy v nemilosti), ale hodně zachránil výtvarník Liďák alias Haďák.

Toman se učil. S pozdějším emigrantem Janem Kristoforim tak stvořil Zajatce Torů (1965-66) a unikátem zůstává jeho zcela původní pokračování Doylova Ztraceného světa (Druhá výprava, 1979-80).

Děti fascinoval i zpracováním za komunismu nikdy nevydaných románů E. R. Burrougse o “hrdinovi dvou světů” Johnu Carterovi (1968-71) a nadchl vůbec nejdelším českým sci-fi komiksem o Kruanovi (od 1973), jehož filmovou verzi chystá od roku 2006.
Jak dílo vzniklo? Burrougsovi dědici nedovolili ábíčku tvořit a publikovat seriál podle Tarzana, tak Toman místo toho hmátl po vlastní prvotině Příchod bohů (1966). Tato kniha dikcí nepatrně upomíná i na Bradburyho Marťanskou kroniku, je však zcela technicistní a hlavně je pro děti. Dvě její povídky Toman rozvedl do celých dvou ročníků ABC a navázal i sérií třetí komiksů. Tak se stal “Kruan ze Žluté planety” až jakousi obdobou francouzského pračlověka Rahana – a ovšem i českou variantou kapitána Cartera, onoho “bojovníka z Marsu”. Uspěl a vracel se. Tak máme i série Kruanova cesta (1988-89), Kruan a bohyně (1995-97) či Kruan a Pozemšťané (1998-99).

Padesáté výročí založení ábíčka a film pro kina o Kruanovi.
Vlastislav Toman v ABC zřejmě vytěžil maximum z konstelace “nastavené” tehdejším režimem. Nechával vlka nažrat, zatímco ábíčko vzkvétalo. I za hranicemi byly podobné časopisy, ale buď jen stopového nákladu, anebo sice vysokého, ale neseriózní. A že zuby nehty se držící šéfredaktor přes třicet let lavíroval? Někdo to asi pro děti udělat musel.

Toman dnes míní, že se nikdy úplně neohnul, ale je faktem, že v jistém předklonu se zrodila už celá původní redakce. Tematika je však zachraňovala. Mladým technikům patřili opravdu, přírodovědcům jakbysmet, a to nešlo “ožulit”. Ano, sdíleli státní linii vědeckotechnického rozvoje a zvláště po roce 1970 se stala tato čtyři slova magickým zaklínadlem. I to je zachránilo.

Do důchodu pak Vlastislav Toman odešel po úvodem citovaném dotazu.
“Kdy už konečně…?” Deset let už tou dobou odkládal operaci oboustranného šedého zákalu. Ta se roku 1992 naštěstí povedla a “šeď, která mi zrak postupně zakalila, jako by přede mnou do té doby skrývala spoustu drobností, ale zejména jasný pohled do dálky.”
To aspoň Toman s úlevou píše v knize Můj život s ABC (2005). A právě renomované oči se mu staly i výzvou k další práci a opět nejenom pro ABC.

A začátkem roku 2007 se pak dočkal i setkání své redakce po padesáti letech.
Došlo k němu na Kavčích horách a sešlo se na čtyřicet lidí. Dalších asi patnáct sice slíbilo, že přijdou a že je to moc těší, když setkání bude, ale pak se nedostavili. Milé bylo, že pozvání přijal a přišel i vůbec první šéfredaktor ABC Jan Čeřovský. Slavil i Jindřich Kovařík, výtvarník a ilustrátor už od prvního čísla – a také autor původního loga. Dostavilo se i několik bývalých sekretářek, tou druhou v pořadí počínaje. Česká rada Pionýra dodala čtyři dorty, dva z nichž náležely těm, kdo přišli s původním číslem jedna. Sdružení přátel Jaroslava Foglara věnovalo Poděkování za propagaci Jaroslava Foglara a jeho zkušeností.

Zato současné ABC, byť pozváno, se nedostavilo. Lidé se na to dost ptali a nelíbilo se jim, že v novém ábíčku setkání ignorovali. Došlo ale i na to, že se pár lidí jaksi drželo stranou, aby si nepokazili spolupráci s tímto časopisem. Staří totiž poslali do nové redakce dopis na téma setkání a s přáním úspěchů do dalších let.

V novém ABC se zatím o akci mluvilo všelijak, až k ní bylo zaujato zcela negativní stanovisko. Na Kavčích horách prý zneužili ABC. A rozebírala se i otázka případné žaloby. Za “reklamu zdarma” zkrátka setkání “starých” nikdo v novém ABC nepovažoval. Na Kavčí hory zato přišel režisér Krejčí, který s Tomanem chystá kruanovský film.

A autor sám? Po úspěšném napsání synopse a dvou verzí scénosledu řešil v lednu 2007, jak udělat akčnější začátek, ale nevynechat přitom některé podstatné události. “Nic neobvyklého, Ivoši,” dodává k tomu pan Toman optimisticky.

The post Historie ABC a Vlastislav Toman. 36 let v legendárním časopise ABC first appeared on Čítárny.

Představovat znova (a znova) Vlastislava Tomana je možná tak trochu nošením dříví do lesa; nevím. Už než mu položím první otázku, vím, že je nadále aktivní. Ne-li veleaktivní.
Jest aktivním i jako člen své velké rodiny, ale i coby dlouholetý důchodce; je aktivní jako spisovatel, je aktivní jako scenárista a je aktivní jako poradce časopisu ABC, který mu bylo ne snad celým životem, avšak valnou jeho část naplnil.

Vlastislave: bereš ti si vůbec dovolenou?
Jistěže. Každý rok jezdíme s manželkou Pavlou do Mariánských Lázní, ale to není všechno. Já si vlastně brávám dovolenou dělenou a je to fajn. Třeba i z ohledem na různost počasí.
Zato se pak člověk dostane do časových „presů“. Navštívili jsme ale jak Tatry, tak Jeseníky.

A momentálně zase píšeš? Ne?
Ano. A konkrétně momentálně makám na dalším komiksu s Malým bohem.

Přišel jsi tedy na to, jak pokračovat (fakticky po padesáti letech od Bohova stvoření)?
Něco jsem si vymyslel, ale také trochu nedomyslel; takže to řeším. Za pochodu.

A to i s nějakou přátelskou redakcí?
Jistěže; příběh o Malém bohovi by měl vycházet v ABC již od listopadu. Snad.

Jak tě ale znám, tuším, že souběžně pracuješ i na nějakém dalším komiksu.
To je pravda. Průběžně připravuji i podklady pro vydání souborného vydání Strážců, svého již staršího, ale známého seriálu. I tobě dobře známý pan nakladatel (a nejen verneovek) Vybíral ( www.verneovky.cz  ) totiž Strážce rád zařadil do tzv. série retro vydání, kde už má vedle mě umístěné i pány Petráčka, Kruma a… A některé další autory-kreslíře s jejich rozsáhlými soubory prací.
S mými Strážci ovšem míří s kůží na trh! To taky vím. Vždyť jsou pionýrské, byť (musím dodat) i antiškolské a antiformalistické.

Nu, snad si je koupí jak pamětníci, tak třeba mnozí další, které zaujmou i jako jistá legenda. Snad to zase prolistují i děti: jsem optimista.
Snad si je pamětníci koupí, tak jako kupodivu stále ještě kupují Foglara a Rychlé šípy.

A jak je to s jednáními o vydání tvé – už druhé – Zlaté knihy komiksů?
Ta má podtitul Příběhy psané střelným prachem a nejde jen o komiksy; bude tam možná vloženo i několik mých povídek. Povídek, které se scénáři souvisejí.

Jak vím, chystáš také už léta film. Jak to vypadá?
Na zprávy od filmařů zatím dál čekám. V klidu. Měli také prázdniny. Přesto je jasné, že se protáhla minimálně příprava té jedné minuty ukázky, jak by film měl vypadat. Přestože by mohla napomoci k získání koproducentů.

Jako já jsi ale optimistou, řekl bych.
Zbytečno odpovídat.

Více:
Jedinečná Zlatá kniha komiksů Vlastislava Tomana

The post S nezdolným Vlastislavem Toamnem, legendou časopisu ABC, o psaní i filmu first appeared on Čítárny.

V souborném vydání se komiksu o Kruanovi prodalo půl milionu výtisků. Naposledy se vynořil ze Zlaté knihy komiksů Vlastislava Tomana v prosinci 2013, kterou získáte, pokud podpoříte kampaň za natočení filmu o Kruanovi. Autor sám se s optimismem sobě vlastním domnívá, že někdejší nadšence pro časopis Abc, ve kterém se „Kruan“ léta letoucí objevoval, najde i mezi podnikateli, milionáři a miliardáři, kteří si vybaví vlastní dětství.

„Už když začaly vycházet první příběhy o Kruanovi,“ řekl nedávno spisovateli Janu Vavřičkovi, „ozývali se první čtenáři, že by příběh měl být zfilmován. Bohužel tomu doba nenadbíhala a technologie už vůbec ne, i když se jeden čas uvažovalo o čistě kreslené verzi! Ale dnes se časy změnily, dlouhé řady komiksů jsou dávno zfilmovány a přál bych si, abych se ještě té filmové podoby dočkal osobně a nikoli v plechovce, promiňte, urně.“
Já sám se s publicistou, scenáristou a spisovatelem Vlastislavem Tomanem seznámil kdysi díky české Obci spisovatelů, ale prvořadě jsme se semkli uvnitř Střediska západočeských spisovatelů na Americké 29 v Plzni. Ledacos jsem o Vlastovi věděl už z dřívějška a kdo by ostatně v dětství nezavadil o Abc mladých techniků a přírodovědců, v němž působil od jeho vzniku (1957) zprvu jako redaktor techniky, od roku 1959 co šéf. Pětatřicet dlouhých let života s tímto časopisem dnes vyústilo Tomanem přijatou funkci odborného poradce redakce.

Co vůbec děláš dnes v březnu 2015?
Finišujeme na projektu Kruan a tak každou chvíli ještě něco někam píšu. Zbývá pár dní a pár tisíc korun…. Do toho mám rehabilitace od paní doktorky (ještě mě dnes ortoped posílá na Bulovku nemocnice na menší zákrok na lokti levé ruky), dopisuji scénář komiksu První stádo pro Abc, mám rozpracovaný námět na velký komiks do Abc a dělám konkurz s výtvarníky, kteří by jej malovali. Do toho teď Abc přišlo i s návrhem dělat výstavu u příležitosti 60. ročníku (v dubnu v OC Letňany v Praze).

Jak ses vlastně stal novinářem a spisovatelem? Původně jsi přece studoval elektrotechniku a měl z tebe být konstruktér!
Ale není. V Plzni jsem chodíval do filiální redakce Mladé fronty, kterou tenkrát vedl redaktor Ludvík Mištera, báječný člověk. Bylo nás, pravda, povícero, kdo mu pomáhal. I já se občas ohlásil s nějakou novinářskou informací, až mi povídá: „Vlastíku, ale přece dokážeš zprávu napsat sám!“ Tak jsem to zkusil, šlo to. Díky, Ludvíku Mištero, že jsi mi pomohl přehodit životní výhybku!

Říkáváš mi: „Jsem Plzeňák žijící v Praze…“
Právem. V Plzni jsem se narodil a prožil prvních dvacet let do vojny. Na tu jsem šel s přesvědčením, že se do rodiště vrátím, ale osud mi přehodil výhybku a já mířil z Písku, kde jsem začal sloužit u spojařů, do Prahy. Ale ani v metropoli a v redakci vojenských novin Rudá zástava, kde jsem tři roky dělal redaktora kulturně osvětové práce, jsem ještě neuvažoval o tom, že se už do Plzně nevrátím.

Odkdy jsi na to téma přemítat začal?
Když vojenští páni Zástavu zrušili, naskytla se šance nastoupit do nového časopisu pro děti a jí si splnit dávný sen, který jsem měl již jako puberťák čtoucí nejen Mladého hlasatele, ale zejména poválečný týdeník Vpřed.

Redakci skautského Vpředu jsi prý několikrát navštívil už tenkrát.
V letech 1947-1948. Poznal jak tak doktora Karla Bureše i Jaroslava Foglara. Nu, a nástupem do časopisu Abc se stal ze mě Plzeňák žijící v Praze, což platí dodnes, jak říkám, a celé mé plzeňské údobí od dětství po dospělost se mi stalo doživotním zdrojem inspirace v mé literární práci, kdy připomenu jen kreslený seriál Strážci, který se odehrává z velké části na Petrohradě a na plzeňských Slovanech, v seriálu na Petrově a na Slovance.

A navíc i v okolí Plzně, jak vím…
Jistě. Na Hrádku i jinde. Hrdiny se stala pětice kluků, což jsem původně byl já (Hadži) a kamarádi Václav Štekl (Zrzek, v reálu budoucí známý herec), Míra Liška (Honza), Vláďa Bednář (Robin) a Zdeněk Vřešťál (Kája). Za léta vzniklo postupně 176 stran a tři knihy (Trampoty s kapitánem, Trampoty na pokračování a Strážci Žulového paláce) na tenhle námět.

Četl jsem i tvou vzpomínkovou práci Můj život s Abc – ábíčkem (2005), ve které uvádíš i další příklady svých vztahů s Plzní.
Jedná se nepochybně taky o knihy Objevení Sluneční země a Příběhy psané střelným prachem, obě vyšly v Západočeském nakladatelství. K napsání té první mě inspirovaly příhody, které jsme prožívali jako parta plzeňského souboru Divadlo naší doby (DND) v někdejším mlýně u Stříbra, k sepsání druhé vedla cesta přes proslulou sbírku historických zbraní v tehdejším Městském, dnes Západočeském muzeu v Plzni. Učarovaly mi na celý život a v příbězích psaných střelným prachem jsem pokračoval ještě i ve výboru Dlouhý oheň smrti. Ale s Plzní a okolím se prolnuly i další aktivity; například v roce 1959 jsme měli první sraz čtenářů Abc na Radyni a později přibyly i setkání u rozhledny na Chlumu a pod Přimdou. Dlouho jsem taky spolupracoval s tehdejším Krajským domem pionýrů a mládeže a s Městskou stanicí mladých techniků, došlo na řadu besed a na Výstavišti se konala z mé iniciativy i První celostátní přehlídka mladých techniků (1961), na které mělo Ábíčko vlastní expozici. I v mé pozdější literární tvorbě se plzeňské prvky vynořují a občas je hrdinou Plzeňan nebo někdo ze západočeských končin.

Tvůj sci-fi titul Velmistr žánru ale už má nepochybně celostátní dosah.
To se přenášíme do další oblasti mých zájmů i mé práce a mě to velmi překvapilo, když jsem byl pozván do Chotěboře na 12. festival Fantazie, abych převzal ocenění v anketě Aeronautilus a byla ohodnocena má dlouholetá organizátorská i tvůrčí práce.

Kdo o titulu rozhodoval?
Hlasy odborníků, ty jistě, ale taky sami účastníci festivalu, většinou mladí. Překvapilo mě i potěšilo, že taky oni má dílka znají. V Abc jsem prostě býval na očích, zatímco teď jako senior mám takových příležitostí méně. Naštěstí taky jsou a svého času jsem kupříkladu vystoupil v České televizi v pořadu RETRO v části věnované starším českým seriálům.
Při té příležitosti jsem obdržel i další titul.

Jaký?
Nazvali mě (smích) ikonou českého komiksu.

A na jednom Světě knihy ti pak Akademie science fiction, fantasy a hororu udělila i cenu v kategorii Za dlouholetou práci pro SF s přihlédnutím k zásluhám o rozvoj českého komiksu. Nehrála tu ovšem občas roli i (nesporná) kvantita tvé tvorby?
Předpokládám, že na prvém místě to byla kvalita a taky některé mé aktivity ve sporech o to, co to vůbec je komiks. Na rozhraní roků padesátých a šedesátých byl totiž šmahem odsuzován jako západní ideologická diverze, a proto i zakazován. Ale pak se společným postupem redaktorů přece povedlo dosáhnout toho, že náleží do literatury jako žánr.

Původně ho metli pod koberec?
Studená válka rozhodně řádila v mnoha oborech i směrech. Nám se ale povedlo nastolit jakýsi neutrální stav. Něco podobného se opakovalo znova v letech sedmdesátých a podařilo se komiks zachovat i rozvíjet, jak dnes dokazuje i prestižní Encyklopedie Tomáše Prokůpka, Pavla Kořínka, Martina Foreta a Michala Jareše. Dá se skutečně říct, že se ve druhé polovině dvacátého století dařilo českému komiksu jako nikdy předtím. Platforma pro publikování nebyla úzká! Všechny naše časopisy pro děti a mládež tenkrát komiksy tiskly, od Sluníčka a Mateřídoušky přes Ohníček a Pionýr a včetně Sedmičky, Mladého světa, ba novin Mladá fronta.

A ABC?
Bylo dokonce vlajkovou lodí. V každém čísle jsme uveřejňovali dva velké komiksy, jeden malý humorný a k tomu stripy v rubrice Kompas. Často jsme je vřazovali i do přílohy zvan= Déčko a od roku 1985 začaly pravidelně (už předtím nepravidelně) vycházet Abc speciály. Přinášely jak reedice úspěšných seriálů z časopisu, tak i nové příběhy, a sečteno šlo o stotisícové náklady za dostupnou cenu. Námětů a scénářů jsem napsal jen tehdy asi čtyřicet a zmiňovaní už Strážci jsou po Rychlých šípech druhým nejdelším seriálem z klubovního prostředí.

Nu, a co Kruan? On sám jako hrdina se, připomínám, objevuje teprve ve třetí sérii a celek zatím sestává z cyklů Příhody Malého boha, Příchod bohů, Kruanova dobrodružství, Kruanova cesta, Kruan a bohyně a Kruan a Pozemšťané. Dodáš i něco k plánované filmové podobě?
Nejméně ještě to, že ve světě teď filmované komiksy frčí.

Frčí znovu i ABC?
Vcelku. Ale jednu dobu mělo krizi. Za minulého režimu jsme nesporně měli časopisy pro děti, které nám záviděli na obou stranách železné opony, a to jak novináři, tak pracovníci mládežnických organizací a pedagogičtí odborníci, jak vím z mezinárodních konferencí, ze setkání dětských organizací i z návštěv partnerských časopisů a pobytů zahraničních kolegů u nás. Nechť je mi prominuto, že stále mluvím o Abc, ale právě ono bylo mnohokrát oceňováno jako unikátní a originální, a to zvlášť v kombinaci s jeho vysokým nákladem.
Výrobní náklady pokrývala tehdy tzv. záporná daň (dotace ze státní kasy), ale poté, co nastala cenová liberalizace (1990-1991), šly ceny raketově nahoru a progresivně zrostla daňová zátěž. Nebylo výjimkou, že ve Frontě provedli ekonomické propočty, aby určili cenu toho kterého časopisu, a vzápětí se vše zase změnilo. Tiskárna totiž zvýšila cenu, papírna rovněž, barvy také podražily, distribuce náhle vyžadovala vyšší rabat a v rodinách se ještě k tomu začalo šetřit právě na časopisech pro děti! V Abc jsme v průběhu předchozích let měnili ceny jen o pár desetníků a v letech osmdesátých jsme marně žádali o zvýšení ceny z tří korun na pět, když jsme měli náklad okolo tří set tisíc výtisků. ÚV KSČ ale podobné zdražování od stolu zamítlo. Nebudeme přece zdražovat dětem časopisy! Oblečení dětí se ovšem zvýšení cen dočkalo a koloval vtip: Co je nejlepší antikoncepce? Dětské dupačky nad manželskými postelemi!

Druhou příčinou krachu po převratu se pak stala i příliš pomalá reakce na vpád zahraničních časopisů, jejichž české mutace byly konkurenční i cenově. Byly nové i s příchutí donedávna nedostupného zboží, což lákalo. Vzniklo i několik českých časopisů, zejména pro ty mladší děti, ale většinou záhy zanikly.

Nebyla snad před převratem ekonomická návratnost důležitá?
Ale taky. Stát ovšem měl své možnosti, jak přerozdělovat finance, a podpořili se třeba právě dětské časopisy. Má dáti, dal, platí v každé ekonomice. I proto mělo v letech osmdesátých dojít k úpravám a tehdy by zdražení nebylo ještě velké, takže by ho rodiče přijali. Jen u Ábíčka se v letech 1972-1989 zdvihl náklad ze 135 000 výtisků na 315 000.

Víš, jak tím vzrostl zisk?
Hodně. Ale časopisy byly ideologicky manipulovány vydavateli, tedy i Socialistickým svazem mládeže (SSM) a Pionýrskou organizací SSM (PO SSM). Nemohu dost dobře mluvit za deník Mladá fronta nebo za týdeník Mladý svět, sídlící v Panské ulici, dětské časopisy jsou však má doména. Do roku 1983 několikrát měnily adresy, soudě však podle různých průšvihů, dělali mí kolegové dobré a čtené čtení a vedle nezbytných oficialit se často pouštěli na pole neoraná a byli neposlušní. U dětských a pionýrských časopisů, jak se těm našim říkalo, jsme podle mě zachovali profil i tvář. Leccos se dalo ošidit a obejít i pouhým přifařením znaku sjezdu či výročí k reportáži.
Samozřejmě, že se nahoře občas něco nelíbilo a zahřmělo. Dopadlo i pár postihů, ale pro mě osobně bylo nejtrefnějším hodnocením takzvaně totalitní minulosti, když se mi do ruky dostal dopis jednoho tatínka, který o Ábíčku říká, že to byl časopis, který se dal číst.

Pamatuji, že váš časopis mnohé podnítil mnohé například i k budování tzv. minikár. A co čtenářské kluby? Nebyl to snad unikátní vztah časopisu se čtenáři, který v zahraničí neexistoval?
S myšlenkou čtenářských klubů přišel první Jaroslav Foglar. V předválečném týdeníku Mladý hlasatel. Měl velké zkušenosti jako skautský vůdce a dokázal je využít k vytvoření jednoduchého i lákavého programu Třinácti bobříků. Vytvořil souběžně i vzorové Rychlé šípy a tito chlapci ukazovaly, co a jak v klubu dělat, jak prožívat volný čas a jací by kluci i děvčata měli být. Přihlášky se jen hrnuly. Za čtyři roky 1937-1941 jich bylo redakcí zaregistrováno přes 24 600! Ale je pravda, že ne všechny existovaly pořád. Některé přežily sotva pár týdnů nebo měsíců, načež se rozpadly. Ale dost bylo těch, které přežily okupaci, i když samotný časopis již dávno neexistoval!

A v míru?
Foglar obnovil kluby v časopise Vpřed a obohatil činnost o nové prvky a podněty. Ale i tady kluby, a bylo jich posléze asi 12 300, skončily. Kdy? Samozřejmě v roce 1948 se sloučením Vpředu s týdeníkem Junák, které oficiálně souviselo se šetřením papíru.

Uplynulo patnáct let…
Uplynulo. A bylo lákavé zkusit, zda by taky děti šedesátých let o klubovou činnost měly zájem. Doba se ale změnila a měnily se i zájmy. Nyní navíc existovala jednotná dětská pionýrská organizace přifařená ke škole.
Naštěstí se ukázalo, že by přece bylo možné, vhodné i prospěšné obohatit její činnost o práci v místě bydliště, a tedy mimo školu. Ústřední rada PO ČSM hledala možnosti, jaký dát dětem program, a ten objevilo Abc v září 1960. Odstartovali jsme totiž celoroční hru Volá vesmír. Kosmický prostor byl v popředí zájmu, létaly první družice a sondy, připravovali se první kosmonauté a my měli snad lákavé motto Hrajte si na raketové posádky. Kluby se velice podobaly foglarovským, uznávám, ale zaměřily se na poznávání vesmíru a kosmické techniky i moderní vývoj vůbec.

Do popředí se tehdy ovšem dostala i ochrana přírody, která Ábíčku také pomyslně patřila, a my začali zakládat hlídky ochrany přírody. Ukázalo se navíc, že chtějí zájmy uplatňovat i děvčata, a tak vznikaly dívčí kluby. V menším měřítku se uplatnily i další zájmové obory a celkem jsme nakonec zaregistrovali 6 500 klubů, z čehož bylo zhruba 5 000 živých. Stále jsme, upozorňuji, měli přehled, zda ten který pracuje nebo už skončil, a registrovali jsme i řadu generačních klubů, kdy zakládající a odrůstající parta předala název a číslo mladším členům, ti pokračovali a štafetu opět předali.

Z dnešního hlediska sci-fi?
Tak trochu. Ale to je téma pro jiný rozhovor.

The post Vlastislav Toman. Co píše legenda Ábíčka o socialismu. Mladí ať to raději nečtou first appeared on Čítárny.