Arrabalův Kámen Bláznivosti vychází v roce 1962 a vůbec jako první v podnadpisu nese název „kniha panická“. Nikoho tedy neudivuje, že první historická črta o Paniku váže k tomuto datu i založení celého „hnutí“ – již Bretonův „První Manifest Surrealismu“ přiřkl snu zásadní, činnou roli v zázračném lidském objevování, jemuž je ozvěnou:
„Já do budoucna věřím v nová prolínání obou těchto zdánlivě tak protikladných stavů, jakými je sen a skutečnost, v počátek jakési absolutní reality, surreality, mám-li to tak říct. Přesně o její dobývání usiluji.“

Kámen Bláznivosti  | Fernando Arrabal Terán
Z francouzského originálu La pierre de la folie, 1963, Paris, přeložil, doslov napsal a poznámkami opatřil Denis Molčanov
Náklad 500 ks, V8, 207 x 294 mm, 128 stran, 8 originálních ilustrací Rolanda Topora

Fernando Arrabal Terán (11. září 1932)
Španělský režisér, dramatik, literát, přítel Pabla Picassa a muž, který cestoval s Jimem Morrisonem po Mexiku – Fernando Arrabal… Jeho dílo bylo ovlivněno surrealismem, dadaismem, absurdním divadlem, ale i španělskými tradicemi. Najdeme v něm nejen černý humor, ale i vylíčení vlastních zážitků ze španělské občanské války. Arrabal publikoval 12 románů, 6 básnických sbírek, zhruba 70 divadelních her, kolem 150 bibliofilských knih s vlastními ilustracemi a natočil 7 celovečerních filmů. Výrazně na sebe upozornil v roce 1962 založením divadelní skupiny Mouvement Panique (Hnutí Panika) spolu s Rolandem Toporem a Alejandrem Jodorowským. Slovo Panique v názvu má odkazovat k bohu Panovi a člověk Panique je ten, který vše odmítá a neumírá jako hrdina. Arrabalovo souborné dílo vyšlo ve Francii v 19 svazcích a bylo přeloženo do řady světových jazyků.
zdroj http://absurdnidrama.wz.cz/

Roland Topor (1938-97)
se narodil v Paříži. Jeho rodiče byli polští emigranti. Vystudoval střední umleckou školu a začal malovat. Přispíval do mnoha známých novin a časopisů. Ilustruje a kreslí komiksy. Píše povídky, je autorem románu „Erika“. Spolupracoval s filmaři, mj. i s Felinim. Režisér Polanský natočil podle jednoho jeho románu film „Le locateur chimérique“. Píše divadelní hry – např. „Joko slaví narozeniny“, „Dít pana Laurenta” atd. Hraje a režíruje. Je také autorem nkolika spšných televizních seriálů, je spoluzakladatelem skupiny Panika /La Panique/ (vedle Arrabala a Jodorowského), napsal operu “Bataille“ a je i choreografem baletu 200 let, Festival v Avignonu. Navrhuje scény a kostýmy. Je držitelem mnoha prestižních světových cen.
zdroj http://www.dilia.cz/

{youtube}tMFymZJWaEE{/youtube}
Znalcům nad 18 let doporučuji tento odkaz
{youtube}VerCN2daYGQ{/youtube}

Napsáno v Paříži 12. března 2011 pro toto české vydání

Tehdy jsem si své sny, i zlé sny, zapisoval tužkou. Vždycky po probuzení. Do školního sešitu. Po jejich vydání jsem netoužil. Jen jsem je chtěl mít po ruce, když chtěly s prchlivostí sobě vlastní zmizet zbrkle z mojí paměti. Stalo se však, že jeden takový sešit padl André Bretonovi do rukou. Rozhodl se, že vydá pět z těchto « básní v próze ». Tak je nazval. Že by intuice?

Nabyl jsem pocitu, že každý z těch snů mě tvoří. Kousek po kousku. Narušuje řád příčin a následků. Vnucením své nahodilosti si ze mě činí svoje vlastní dílo. Tak jako pecka dává život broskvi.

Jejich vidiny mi dávaly k nahlédnutí všechno, co mě přesahovalo. Krásou. Hrůzou. Dokonce i věděním. Má bytost si při probuzení přála všechno tiše uchovat. V nekonečnosti. Či ve zmatení. Pochopit ty hlasy, skvostné i děsivé, které mě provázely nocí.

Bloudil jsem hřbitovem kapitulací. A také mučení. Páchal zas a znovu zločin, jenž z mého otce učinil mučedníka.

Někdy mě takový zlý sen přivedl na práh vzletu. Utopického. Ale hlavně pádu. Buřiči, básníci kroužili svou mocí kolem mne. Užívali noci. Vnukali mě touhy. Palčivé. Po plnosti větší života.

Sny mi pomáhaly rozmlouvat s vlastními iluzemi. Ale také s beznadějí. A mojí bídou
(jako dnes).

Avšak i ty nejnepatrnější věci, i prázdnota, mohou živit moje zapálení.

Sny mě učí tomu, co se učit nedá. A čemu se naučit musí.

Sám po sobě rozlačněn ukládám své výsady do… své postele. Jen co usnu, dosahuji samot. Naprostých. S rozkoší či s bolestí. Božsky. S tím jiným, co ve mně přebývá. Někdy jsem se probouzel

(a ještě probouzím)

s pláčem. Svírán úzkostí z toho, že se mi nepodaří být tím, kým bych být chtěl. Neboť nedokážu obohatit život svůj ani ostatních jediným kouskem blaženosti.

The post Kámen bláznivosti aneb kniha panická o lidském objevování first appeared on Čítárny.