Hans Christian Andersen (1805-1875) byl velmi zajímavý člověk s neobyčejným životním osudem. Dnes si ho automaticky spojujeme se slovem pohádky a matně se nám snad vybaví Ošklivé káčátko, Císařovy nové šaty a třeba i O princezně na hrášku.

Andersen byl však za svého života spisovatel v nejširším smyslu: psal básně, romány, povídky, dramata.
To vše jako syn z chudé rodiny, jejž na výsluní zájmu dánské i světové literatury vyzvedla péče dobrodinců a mecenášů, díky kterým vystudoval střední i vysoké školy své doby. Je zvláštní, že zůstal světu znám právě jako pohádkář, ba jako jeden z nejslavnějších pohádkářů vůbec.

Kdo se k textu Andersenových pohádek po letech vrátí (třeba H. CH. Andersen: Pohádky, Albatros Praha 1985), bude možná jako já překvapen jakousi nedbalostí, se kterou jsou vyprávěny. Všechno kvapí rychle k cíli, kouzelné, pohádkové věci jsou samozřejmé, ba jako bychom vůbec neopustili úroveň všedního dne – vždyť i ta Andersenova fantazie spíše připomíná podobenství, za nímž se skrývá všední život, než něco výjimečného, zázračného. A s tím je spojen i obsah powww.albatros.czhádek.

Třeba Křesadlo: čarodějnice potká vojáka, poradí mu, jak se dostat k penězům,
ten peníze získá, ale zabije ji a vezme jí kouzelné křesadlo, které jí donesl jako odměnu za radu – posléze peníze promrhá, naučí se však používat křesadlo, díky němuž se nakonec zachrání ze šibenice. Člověk by řekl, že Andersen píše o prázdnotě života, že své pohádky obrátil jako zrcadlo proti bezútěšné změti životních příhod, v nichž se někomu vede náhodou dobře, jinému náhodou zle.

Ilustrace Jiřího Trnky

Jen výjimečně má sklon k patosu a k dojetí
(to např. ve slavném Ošklivém káčátku, kde patrně líčí i svůj vlastní osud), jinde ale naopak tyto emoce ruší, se skrytým swiftovským sarkasmem vůči lidskému osudu převrací v cynismus – tak je tomu třeba v této situaci z pohádky Malenka:

„Uprostřed ležela na podlaze mrtvá vlaštovka s krásnými křídly těsně k tělu přitlačenými, nohy a hlavičku zastrčeny pod peří. Ubohý pták jistě zahynul mrazem. Malence ho bylo líto; měla velice ráda všechny ptáčky, neboť jí celé léto tak krásně zpívali a cvrlikali. Ale krtek strčil do vlaštovky svou krátkou nohu a řekl:
„Teď již nebude pípat! Je asi smutné narodit se malým ptáčkem! Bohudík že se to žádnému z mých dětí nestalo. Vždyť takový pták nemá kromě toho svého cvrlikání docela nic a musí v zimě hladem zahynout!“
„Ano, promluvil jste náramně rozumně,“ řekla polní myš. „Copak má pták za všechno své cvrlikání, když přijde zima? Musí hladovět a mrznout, a to, prosím, už něco znamená!“

Celkově Malenka vyznívá na pozadí ostatních Andersenových pohádek ovšem velmi romanticky a má svou mravní myšlenku. Vlaštovku totiž zachrání, a ta ji zase odnese do teplých krajů před a pomůže jí tak uniknout od nechtěného sňatku, ba z celé té krtčí a myší společnosti měšťáků.

Ilustrace Jiřího Trnky

Andersenovy pohádky jsou jiné než ty ostatní.
Nepěstují možná citovost, hodnoty a nepřekračují přirozený okruh příručnosti. Možná neposkytují to, co jsme paradoxně uvykli od pohádek (přičemž ale právě ty Andersenovy by snad každý bez váhání označil pohádky par excellence) očekávat, nicméně jejich svéráz je předurčuje k úspěchu, protože lidé – dospělí i děti – mohou jaksi instinktivně často mnohem více bažit po obrazu toho chaosu, ve kterém reálně žijí, po jeho shrnutí, po zvýraznění jeho hlavních rysů.

Na Křesadlu mohou třeba vidět, že ne každá dohoda platí, že člověk může přijít k penězům absurdní náhodou a čirou mocí se vymanit z osudného pádu života rozmařilců do bídy a nemilosti.
To je prostě intuitivně, přímo jaksi evolučně bližší miliónům let lidské etologie než přesvědčení o tom, že z dobra se dobro rodí a že ušlechtilý úmysl dojde odměny. Andersen s velkou mocí své fantazie vykresluje děj, ženoucí se jako běh všedních dní, děj s výraznými konturami, z nichž vyniká určitá vlastnost světa.
Navíc se mu daří někdy přímo geniálně, nad jakoukoli pohádkovou úroveň vyzdvihnout třeba hloupou bojácnost a pohrdání pravdou v Císařových nových šatech nebo stejně hloupé povyšování se nad slabé, škaredé, osudem raněné v Ošklivém káčátku – a to v obou případech bez jakékoli skutečné sebereflexe kritizovaných.
Obě tyto pohádky jsou přímo naddějinným podobenstvím, zprávou o člověku.

Ilustrace Jiřího Trnky

Andersena je třeba stavět po bok La Rochefoucaulda, Swifta, Nietzsche nebo také (jak překvapivé!) Burroughse.
Je to ostatně pochopitelné na jeho osudu, jenž se sice po vnější stránce vyvinul dobře, ale nikdy ne z rovné příležitosti Andersenovy, z jeho hrdosti, nýbrž jen za cenu milostivého osudového zvratu bohatých. To, že se jeho hořké slovo zachovalo právě v pohádkách a v pohádkách se stalo populární, to je jeden z paradoxů, který by patřil právě do jeho pohádek samotných.

Pohádky | H. CH. Andersen | Ilustrace: Trnka |  Albatros, 1985
Šesté vydání pohádek v grafické úpravě Gabriely Dubské a vždy s ilustracemi J. Trnky. Kniha byla oceněna i v zahraničí, 1. vydání v roce 1957 a značně přispěla k udělení medaile H. Ch. Andersena J. Trnkovi.

Autor: Boris Cvek / Téma

The post Hans Christian Andersen a jeho slavné pohádky s ilustracemi Jiřího Trnky first appeared on Čítárny.

Jiří Trnka (1912–1969) by se 24. února 2022 dožil 110 let, a tak rád bych se u této výjimečné osobnosti české kultury zastavil, abych třeba za pět let nezapomněl.

Shrnu nejprve některé významné události jeho umělecké kariéry:
v roce 1937 se poprvé setkal s loutkovým filmem a pro reklamní účely vytváří slavnou postavu Hurvínka; po dvou letech působí už jako scénograf v Osvobozeném divadle a posléze i v Národním divadle, kde vyhrál soutěž na výpravu Smetanovy Libuše; na konci války (1945) založil proslulé studio kresleného filmu Bratři v triku; o tři roky později natočil svůj první celovečerní loutkový film Císařův slavík, mezi jeho nejvýznamnější filmy se počítají Staré pověsti české (1952), Osudy dobrého vojáka Švejka (1954) nebo Sen noci svatojánské (1958). Trnka byl také výrazným malířem a knižním ilustrátorem (ilustroval např. Pohádky tisíce a jedné noci, Andersenovy Pohádky, Werichovo Fimfárum).

Ilustrace: Jiří Trnka. Broučci.

Jako dítě jsem dával přednost hraným pohádkám a filmům před loutkovými, ty mne a priori znechucovaly, čili z dětství si Trnku pamatuji především jako podmanivého ilustrátora vzbuzujícího zvědavost, úžas, zmatek, otázky.
Dnes je mi jeho svět stále bližší, obdivuji jeho svéráz, účin jeho barev a tvarů, magickou sílu čehosi zemitého, pradávného – ne nadarmo se Trnka také nejlépe realizuje ve fantastickém světě, ba proměňuje samu banální realitu příběhů vojáka Švejka v něco nadreálného, v něco plného magie a uměleckého prožitku.

Do jisté míry je Trnka podobný O. Wildeovi, který je oproti Trnkovi ovšem poživačný, estétský a povrchní.
Často se mi nechce ani věřit, že v Česku, tak střízlivém a přízemním a zároveň tak nacionálně romantickém (nemluvě už o nacistickém a komunistickém příkoří), mohl přežít a do plnosti plodů vyrůst génius výtvarného příběhu s univerzalistickým, k lidské bytosti jako takové vždy obráceným zřetelem, génius barvitosti a magie, svébytný jednotlivec s nekonečnou vizí. Vše, co kdy bylo vyprávěno, by se dalo převést do světa Trnkova, nikoli však podle nějakého stále opakovaného algoritmu, nýbrž vždy překvapivě, vždy jinak podle svobodné podstaty génia.

Ilustrace: Jiří Trnka. Zlatý věk

Hlavní charakteristikou Trnkova umění, které jde za člověkem, je pochopitelně tvář (a to nikoli jen lidská, nýbrž i zvířecí!),
tvář nikoli jednoznačná, nikoli tvář letory, nýbrž tvář, která mluví, oživuje, vtiskává jedinečnou osobnost celé postavě v průběhu děje. Život těchto tváří, plný mnohoznačnosti a individualizujícího údělu, zapadá do celkové kompozice barev a tvarů, do světa, který podtrhává rozmanitou možnost a výraznost tajemství individuality, totiž do světa překypující fantazie, kde se snivost nutná ke vcítění do života postav, cítí jako doma. Trnkovo umění je zkazka, čarokrásná, nádherná zkazka plná barev, plná tepla a přítulná ke každému, kdo do ní vstoupí.

Ilustrace: Jiří Trnka. Andersenovy pohádky

Zde vidíš umělce, říkám si. To je ten, který se i přes těžký život, přes alkoholismus a přes nepřízeň historických okolností dokázal prosadit ve světovém měřítku, i když pocházel z malého nárůdku kdesi  ve východní zóně. Žádný ufňukaný ňouma, žádný tuctový nýmand, žádný pozér, který neví, odkud brát, a proto je dotčený, nafoukaný, prázdný – ne, Trnka byl obrovskou řekou, valícím se tvůrčím elánem, člověkem přebohatým, plýtvajícím, mohutným svědectvím o možnostech, prostotě a pravdivosti génia. Takoví lidé jsou darem z nebes.

Autor: Boris Cvek / Téma

The post Jiří Trnka. Nezapomenutelný a geniální český ilustrátor a animátor first appeared on Čítárny.

Jan Karafiát napsal dětskou knížku, která byla od svých počátků cenzurována. O svatojánských broučcích si děti četly už roku 1876 a přesto má kniha dodnes malé tajemství. Nevíme totiž, proč v době svého působení na Valašsku vydal Karafiát knížku anonymně. Zřejmě to nemá nic společného s faktem, že kniha vyšla za finanční podpory jeho mecenášky lady Jane Beaukenen, se kterou se seznámil v době, kdy byl domácím učitelem ve skotském Edinburgu!

Církevní a společenská cenzura?
Mnoho lidí si myslí, že to byl Karafiátův obyčejný strach z toho, co by knize a jeho literární aktivitě řekli církevní hodnostáři a možná i věřící, kteří bývají často stejně prudérní jako církev. To zřejmě zapřičínilo, že kniha čekala na své objevení celých 17 let. Zásluhu na tom má Gustav Jaroš-Gamma, který o příběhu otiskl v časopise Čas krátkou recenzi.
Díky tomu bylo první vydání rozprodáno stejně jako reedice o rok později, v roce 1894. Není nezajímavé, že i nadále kniha vycházela anonymně. Teprve roku 1912 vychází se jménem autora.
Dnes vyšlo víc než sto vydání.

Ilustrace Jiří Trnka ke knize Broucci z roku 1968

Styl poetického vyprávění i samotný příběh byl na svou dobu zcela jistě revoluční. I dnes je kniha oblíbená, ale zároveň problematická.
Jan Karafiát (*4.1. 1846 – †31.1. 1929) byl evangelický kněz a proto i jeho pohled na svět, na chování lidí a morálku je poplatné době. Jako bezmezně věřící křesťan chce děti správně vést, jinak řečeno, správně moralizovat a připravovat je na svět, ve kterém Hospodin je jediný světlý bod našeho snažení a tím i spasení.

Vedou se proto právem diskuse o výchovném vyznění knížky, protože Karafiát plně kladl důraz na absolutní poslušnost.
Protože Brouček často neposlouchal, co mu maminka, tatínek a Janinka říkali, stihl ho za to ho trest. Absolutní podřízenost nejen rodičům, ale i Hospodinovi Karafiát podtrhuje častými motlitbani před spaním:

Ó náš milý Bože, povstali jsme z lože, a pěkně tě prosíme, dejž, ať se tě bojíme, bojíme a posloucháme, a přitom se rádi máme.
Podvečer tvá čeládka / co k slepici kuřátka / k ochraně tvé hledíme, / laskavý Hospodine.

Ilustrace Jiří Trnka ke knize Broucci z roku 1968

Z toho pohledu je kniha evidentně propagandistická, na druhou stranu, ale přesně vystihuje atmosféru své doby, kterou Karafiát ani nechtěl skrýt.
Neidealizuje před dětmi realitu světa, realitu neustálého nebezpečí, které na broučky číhá na každém rohu a které často sebou přináší i smrt. Tu popisuje zcela otevřeně, i když v dimenzích dětského uvažování:

…Tu se teprv dali broučci do náramného křiku. – “Broučci, copak vy nechcete poslouchat?” – “Ach, my chceme poslouchat, ach, my budeme poslouchat, jenom nám neumírejte!”
“Tak, když vy chcete poslouchat, chcete, abych já byla neposlušná? Pán Bůh mně všecky hříchy odpustil, a když si mě nyní chce vzít, měla bych nechtít? Nic neplačte, jenom pěkně poslouchejte!” A když byla ještě každého políbila, položila se naznak a pokojně ležela, všecka sváteční. “A nezeslábly oči její, aniž síla odešla od ní.”
A když tak pokojně ležela, tu jako by jí ještě něco napadlo. “Broučku!” – A tatínek se k ní naklonil. “Tam na dvůr v komoře jsem tomu broukovi kováříkovi něco uchystala. On mi často posluhoval. Ať si pro to přijde! Že ho pozdravuju a děkuju mu.” Pak oči zavřela a víckrát neotevřela.
Ach, ti broučci už Janinku neměli. Ti se naplakali! Pak vykopali před okny v mechu hrobeček, zaplakali, Janinku do něho pěkně uložili a třetí den tam kvetla chudobička bílá jako mléko s kraječkem jako krev červeným. To, že Janinka zůstala pannou.

Ilustrace Jiří Trnka ke knize Broucci z roku 1968

Cenzura smrti v dnešní době.
Je dost nepochopitelné, že v dnešní době si nakladatelé Jan Melvil publishing a Alena Peisertová rozhodli ve vydání z roku 2008 (ilustrovala Baránková) vyškrtnout velmi známý závěr s chudobkami a se smrti. K tomu se dá jen dodat, že se jedná o nesmírně hloupou cenzuru. Úplně stejnou, jako bylo vypuštění poznámek o Bohu v socialistických vydáních. 

Zajímavý paradox kolem knihy nastal prvního září v roce 2022,
To “světový lídr” a premiér Petr Fiala na začátku školního roku rozdával prvňáčkům knihu Broučci. Evidentně knihu nečetl on ani jeho poradci, protože závěr knihy přímo předvídá i politiku této první nečeské vlády. Zdražíme vám energii tak, že všichni pomrznete nebo zkrachujete. 

Úplný závěr knihy, který Fiala a spol. nepochopili:

A byla zima. Ach, to byla zima, zlá zima. Potoky zamrzly až na dno, ptáci padali z povětří – mrzlo, až se jiskřilo. Ach, ti broučci pod jalovcem, jestli oni to vydrží?
Nechť. Však jestli zmrznou, oni poslušně zmrznou.

A bylo jaro. Všecko, všecko kvetlo, ale pravšecko, a tam pod jalovcem kvetlo dvanáct chudobiček, devět bělounkých jako mléko a tři s kraječkem jako krev červeným. Však tam kvetou podnes.

Ilustrace Jiří Trnka ke knize Broucci z roku 1968

Bohužel Broučci před námi defilují velmi často s ilustracemi od vyložených kýčařů:
Jako např. Adolf Dudek, Luba Suchalová, Ivica Augustinová, Ladislava Pechová, Klára Mikulcová, Karel Hejkal, Marek Nenutil, Aleš Čuma, Vlasta Švejdová a další.

Naštěstí se objevují i mistrovské ilustrace Ondřeje Sekory a Jiřího Trnky, které jsou dodnes sběratelským pokladem.

Další ilustrátoři Broučků: Vojtěch Preissig, Al. Halaburtová, Ludmila Jánská, F. V. Eisenreich, Adolf Wenig, Josef Wenig, Václav Náhlíček, Marie Fischerová-Kvěchová, Jar. Vodrážka, Vl. Maisner, Miroslav Slunéčko, J. Burjánek, Otakar Štáfl, Emil Weiss, A. Morávek, Vladimír Kovářík, Marie Vořechová-Vejvodová, Vladimír Valenta, Vojtěch Cinybulk, Rudolf Mates, Kateřina Sládková, Zdeněk Hofman, Vítězslava Klimtová, Milada Kudrnová.

Ilustrace Jiří Trnka ke knize Broucci z roku 1968

The post Jan Karafiát a Broučci. Neustále cenzurovaná dětská knížka a mistrovské ilustrace Trnky first appeared on Čítárny.

Nositel Nobelovy ceny za literaturu napsal svou sbírku zpěvné intimní lyriky už jako zralý, zkušený a známý básník v roce 1954.

Citlivé vzpomínky na dětský svět a na maminku, která dokázala udělat domov krásným, oslovily nejednu generaci.
Prosté a jednoduché verše (např. Maminčina kytice, Mlýnek na kávu, Všední den, Dědečkův pohřeb, Vějíř, Krabice na čaj, Domov) opěvují nejen dětství, ale především dobrotu, krásu, práci i únavu maminky a mluví ústy básníka za mnohé z nás.

Po přečtení každý rozumný člověk pozná, kam má poslat odborníky z genderových neziskovek či Ministerstva (bruselského) školství, pokud vám budou podsouvat názory, že Seifert prosazuje genderově nevyvážené sterotypy.

S ilustracemi Jiřího Trnky patří knížka do zlatého fondu české literatury a do pokladnice Albatrosu.

Seifert se v této sbírce vrací do svého dětství, vzpomíná na svůj domov, svou maminku a své mládí.
Postupně se kniha ubírá časově dál. Popisuje tíhu doby, na chudobu ve které on sa maminka žili. Všechny verše jsou však vyváženy čistou láskou a pocitem bezpečí.
Jeho básně popisují i maličkosti ze všedního života, že není těžké si je představit. Seifert nepoužívá žádné básnické přívlastky ani přirovnání, pouze pravidelný verš i rytmus. A v tom je je naprostá krása jeho veršů.

Maminka | Jaroslav Seifert | Ilustruje Jiří Trnka | Vydal Albatros 2008 | 11. vydání, v Albatrosu 8

První dopis mamince

Už vím, dám dopis na zrcadlo
či do košíčku na šití,
však žel dosud mě nenapadlo
co psát, jak dopis začíti.

Maminko moje milovaná,
a v zubech konec násadky,
přemýšlím; stránka nenapsaná
čeká a čeká na řádky.

Přeji Ti dnes v den Tvého svátku
– ve slově Tvého velké T –
no vida, už mám druhou řádku
a pokračuji ve větě:

štěstí zdraví – po t se píše ě –
a zdraví – a pak selhává
už nadobro má fantazie,
tak přízemní a kulhavá.

A trhám papír, muchlaje ho
– maminka stojí nad válem
a chystá něco voňavého –
tu v odhodlání zoufalém

přibíhám k ní, tiskne mě k sobě,
očima mlčky ptá se mě.
Pak zamoučené ruce obě
zvedly mě rychle se země.

Tatínkova dýmka

Tatínek kouřil z dýmky
vždy večer, než šel spát.
Vidím ho z měchuřinky
do dýmky tabák cpát.

Obláček namodralý
tiše se rozplýval,
to, co jsme milovali,
milovat budem dál.

Sedával na pavlači,
když se už setmělo,
a plamen sirky stáčí
posvítit na čelo.

Co by byl bez vzpomínky
náš život? Co by byl?
Obláčky z jeho dýmky
jsou nejhezčí z mých chvil.

Maminka však se zlobí,
ne zle, spíš jenom tak.
Tatínek totiž drobí
z pytlíčku na tabák.

A když mu dýmka chladne,
brání se nesměle.
Komupak nevypadne
trošičku popele.

Obláček namodralý
tiše se rozplýval,
to, co jsme milovali,
milovat budem dál.

Když stůně, dýmka leží
na okně pavlače.
A maminka jen stěží
nedá se do pláče.

A něžně k ní se sklání
a nic se neštítí.
A dnes jí nezavání.
Dnes voní po kvítí.

Hladí ji usmířena
a rdí se před námi.
Dýmka je posázena
samými perlami.

Obláček namodralý
tiše se rozplýval.
To, co jsme milovali,
milovat budem dál.

Všední den

Brambory jsou již napadrť!
Ta kamna! – Často říkávala,
že budou jednou její smrt.
A zatím kamna mile hřála.

Nemyslete, to nebyl hněv,
maminka měla strach, že zmešká.
Když skláněla se pro konev,
byla ta konev pro ni těžká.

Pak zlobila se s žehličkou,
protože v kamnech vyhasíná,
a do sklepa šla se svíčkou,
nebyla tenkrát elektřina.

A vždycky dvakrát měsíčně
od rána prala na pavlači.
A její ruce nesličné
bývaly potom hebké k pláči.

– Však ještě musím z podlahy
setříti špínu. Podej mýdlo!
A hadr! – Ten cár neblahý
kdes visel jako smutné křídlo.

Opřena o ně, chtěla jen
pár metrů výše z toho všeho.
– Stoupni si, chlapče, u kamen
a nešlapej mi do mokrého!

Když padlo šero na věci
a ještě jehlu vzíti chtěla,
neměla sil ji navléci.
Ruce jí klesly podél těla.

– Zas je tu noc už bezmála,
já nádobí mám ještě v dřezu!
A oknem z trati zavála
nahořklá vůně černých bezů.

The post Maminka a Jaroslav Seifert. Kdo by neznal dva pojmy z pokladnice české poezie first appeared on Čítárny.

Fimfárum jsou slavné Werichovy pohádky. Asi nejznámější je Lakomá Barka, která byla zpracována jako krátký loutkový film. Werichovy pohádky jsou zábavné, čtivé a vtipné. Kniha byla poprvé vydána v roce 1960 a dodnes patří mezi oblíbené tituly české literatury.

Existují i Werichovy pohádky, které zůstávaly mimo klasický soubor Fimfárum. Ten vyšel poprvé roku 1960, přepracován – a Trnkou ilustrován – byl roku 1963… a doplněn roku 1997.
Jednou z takových pohádek „mimo“ je i bajka (anebo tedy spíš jen anekdota) Lev a notes – poprvé vydaná ve Svobodném slově 5. 5. 1990. Ondřej Suchý o ní vypráví skutečný příběh, jak vznikla:

„Povídku Lev a notes napsal Jan Werich pro Kvítko už 31. ledna 1979.
Když jsem si pro ni na Kampu přišel, řekl mi:
„Je tam jedno sprostý slovo, který tam být musí. Kdyby ho u vás v redakci chtěl někdo nahradit jiným, tak řekněte, že nechci, aby ta povídka vyšla.“

Slíbil jsem – a odnesl ji do redakce, kde jsem přání páně Werichovo tlumočil tehdejšímu panu šéfredaktorovi. Ten si povídku vzal a odešel s ní do své pracovny.
Za půl hodiny za mnou přišel a s trpkým úsměvem mi povídku vrátil:
„Štěstí, že je tam to sprosté slovo, protože vám tak mohu říct, že to u nás nejde uveřejnit právě kvůli němu. Ale je to krásná povídka…“
A bylo nám z toho v tu chvíli oběma smutno.“
Tolik Ondřej Suchý (roku 1990). Jest to zároveň i dokladem, jaká byla – jen deset let předtím – doba.

 
Ilustrace Jiří Trnka

A ostatní pohádky z Fimfára?
Ta titulní je o dost „čilé“ kovářce, která nejenže začne pálit za knížecím lokajem, ale snaží se v souvislosti s tím zbavit i svého náhle nepohodlného manžílka. Ale je to nakonec dobré, neboť zasloužený trest ji díky Janu Werichovi nemine: už to zkrátka tak NEJDE DÁL – a Nejdedál se jmenuje i ves, v které se to všechno přihodí.

Díky filmu Tři veteráni (režie Oldřich Lipský, animace Jan Švankmajer) z roku 1983 je více než známa i pohádka Tři veteráni – o vysloužilých vojáčcích Pankráci, Bimbáci a Serváci představovaných v tomto snímku Rudolfem Hrušínským starším, Petrem Čepkem a Josefem Somrem. Dělostřelec, dragoun a kuchař obdrží od trpaslíků kouzelné dary, ale o ty je připraví princezna. Důležitými se ovšem stanou až chvíle, kdy veteráni zjišťují, co je pro každého z nich doopravdy nejdůležitější.

Celé Fimfárum přitom otevírá pohádka Královna Koloběžka První.
Její hlavní hrdinka se jmenuje Zdenička a není pochyb, koho měl Jan Werich při psaní před očima. V příběhu vyšel ze známé lidové báchorky o Chytré horákyni, ale moudře a velice hutně ji rozvinul.

K dalším vyloženě známým součástem Fimfára náleží i pohádka Lakomá Barka
– čili o tom, jak se za noci žilo ve vsi Dejvice. A jak? Sotva se setmělo,všechno tam dostávalo „nohy“, a Barka, ta, co byla hospodyní pana faráře… Ale přečtěte už si sami.

Protialkoholickou látkou pak je pohádka Až opadá listí z dubu.  Sedlák Čupera si zkrátka rád přihnul, a tak musí podstoupit pohádkovou odvykací kůru… Pije ovšem i Loudal – hrdina příběhu Splněný sen. Hádá se přitom se ženou – a také sází. A sází vždycky podle toho, co se mu „ve snu zjeví“.     

Ilustrace Jiří Trnka
   
Pohádka Franta Nebojsa  zas ukazuje, že je-li někdo OPRAVDU Nebojsou, nedostane dost možná (zde určitě) strach ani v krčmě hrůzy, jak ovšem víme už i z divadelní hry Jana Drdy Hrátky s čertem (premiéra 1945, zfilmováno 1956).

A tak dále – a tak dál. Oohádky u Jana Wericha vcelku nemají slabších míst, anebo aspoň v této knize ne. A skvělou je koneckonců i „Úsporná pohádka pomocí jednoslabičných slov aneb chvála češtiny“, jak zní podtitul, kterou autor pojmenoval Chlap, děd, vnuk, pes a hrob. Aspoň já jsem se jako kluk nad ní hodně nesmál…! 
(Dlužno připomenout, že tuto pohádku mistrně přeložila do angličtiny Lucy Doležalová a do němčiny Jürgen Ostmeyer v cizojazyčných vydáních Fimfára – pozn. redakce)

Fimfárum – pohádky / Jan Werich / Ilustrace kolektiv / Vydal Albatros 2006
1.vydání (v této zkrácené podobě a s tímto výtvarným doprovodem, pevná vazba, jinak vydání 10.). Původní vydání i všechna další jsou věnována synovi Jiřího Trnky Janovi)

The post Pohádky Fimfárum. Víte jak vznikly slavné Werichovy pohádky? first appeared on Čítárny.

Nejkrásnější česká kniha století. Absolutním vítězem ankety se stala Váchalova jedinečná “Šumava umírající a romantická” z roku 1931.
Jeden z pohledů na nejkrásnější knihu vydanou od roku 1900. Samozřejmě můžete souhlasit či nesouhlasit. Je to vždy o osobním vkusu, o úhlu pohledu a dominanci současných trendů v umělecké komunitě.
Jak by vypadala soutěž v roce 1950 nebo 1967 nebo 2000?
Jak bude asi taková soutěž vypadat v roce 2050?
Každopádně knihy z roku 2025 jsou po umělecké stránce opravdu kvalitní.

Anketu Nejkrásnější česká kniha století vyhlásil Památník národního písemnictví / Muzeum literatury a Projekt Identita.
Osloveny byly desítky profesionálů na poli designu a výtvarného umění: grafici, ilustrátoři, nakladatelé, typografové, pedagogové výtvarných a uměleckoprůmyslových oborů a další s otázkou, jaké jsou podle nich nejkrásnější knihy 20. století.
Výsledky byly oznámeny 15. ledna 2025 v Muzeu Kampa.

Výsledky anktety “Nejkrásnější česká kniha století” 2025.

1. místo
Josef Váchal: Šumava umírající a romantická (1931)
Úprava a ilustrace: autor
Kniha je výsledkem lásky Váhala k Šumavě, kterou dlouhodobě procházel, skicoval a vytvořil desítky dřevorytů.
Kniha má rozměry 65 x 49 cm váží 20kg a byla vydána v počtu 11 výtisků.

2. místo
J. F. Cooper: Poslední Mohykán (1972)
Úprava: Milan Kopřiva, ilustrace: Jiří Šalamoun

3.—5. místo
Lewis Carroll: Alenka v kraji divů a za zrcadlem (1983)
Úprava: Oldřich Hlavsa, ilustrace: Markéta Prachatická

Oldřich Hlavsa, Karel Wick: Typographia I.–III. (1976–1986)
Úprava: Oldřich Hlavsa

Vítězslav Nezval: ABECEDA (1926)
Úprava: Karel Teige, fotomontáže: Karel Teige, Karel Paspa

6.—10. místo
Vojtěch Preissig: Aucassin and Nicolete (1931)
Úprava a ilustrace: autor

Milena Lamarová: Design a plastické hmoty (1972)
Úprava: Václav Cigler

Josef Váchal: Krvavý román (1924)
Úprava a ilustrace: autor
Josef Váchal. Nad krvavým románem možno celé hodiny snít

Miroslav Šašek: This is London (1959)
Úprava a ilustrace: autor
To je Paříž a To je Londýn. Slavné cestopisy Miroslava Šaška

Jiří Trnka: Zahrada (1962)
Úprava: Lumír Ševčík, ilustrace: autor
Jiří Trnka a jeho slavná klukovská zahrada

The post Nejkrásnější české knihy století. První je Váchalova Šumava umírající a romantická first appeared on Čítárny.

František Hrubín a jeho lahodná čeština patří ke klenotům české tvorby pro děti. A neměla by být opomíjena na žádné české škole! Ať už je to Hrubínova poezie nebo právě tyto klasické pohádky. A když je taková kniha ozdobena Trnkovými ilustracemi, máte v knihovně skutečný skvost.

František Hrubín / Pohádky:

O ČERVENÉ KARKULCE
O BÍLÉ LAŇCE
O PERNÍKOVÉ CHALOUPCE
O ŠÍPKOVÉ RŮŽENCE
O SMOLÍČKOVI
O POPELCE
O PÁVÍM KRÁLI
O VŠUDYBYLOVI
O JIRKOVI A JEHO TŘECH PSECH
O NOSÁČOVI
O SNĚHURCE
O ZAKLETÉ PRINCEZNĚ
O OSLÍ KŮŽI
O KRÁSCE A NETVOROVI

 

Kuřátko v obilí

Jak to bylo, pohádko?
Zabloudilo kuřátko
za zahradou mezi poli
pípá, pípá, nožky bolí.

Ve vysokém obilí
bude večer za chvíli.

“Povězte mi, bílé ovsy,
kudy vede cesta do vsi!”

“Jen se zeptej ječmene,
snad si na to vzpomene.”

Kuře bloudí mezi poli,
pípá, pípá, nožky bolí.

“Pověz, milý ječmínku,
jak mám najít maminku?”

Ječmen syčí mezi vousy:
“Ptej se pšenic, vzpomenou si!”

Kuře pípá u pšenic,
nevědí však také nic:

“Milé kuře, je nám líto,
ptej se žita, poví ti to!”

Kuře hledá žitné pole,
ale to je dávno holé.

A na suchá strniska
vítr tiše zapíská:

“Vždyť jsi doma za chalupou.
Slyšíš? V stáji koně dupou,
kocour v stodole tiše vrní –

a tvá máma za vraty
zob, zob, zobá bílé zrní
s ostatními kuřaty.”

“Děkuji ti, žitné pole!”

“Pozdravuj tam ve stodole!”

“Koho, milé políčko?”

“Zrno i to zrníčko!
Ať se ke mně zjara hlásí,
vychovám z nich nové klasy!”

A tak mámu za krátko,
našlo také kuřátko.

O OSLÍ KŮŽI

Byl jednou jeden král, měl hodnou ženu a spanilou dceru. Ale na spokojené a šťastné domácnosti si nezakládal tak, jako si zakládal na velkých stájích. Měl rád jen koně a nikdo na světě se nemohl chlubit lepšími. Na nejpřednějším místě ve stájích nestál však nějaký nádherný kůň, ale starý osel. Osel si takové vážnosti opravdu zasloužil, měl od přírody zvláštní dar: každé ráno pod ním našli ve slámě hromádku krásných dukátů.
Ale není štěstíčka, aby v něm nebyla slzička. Královna se těžce roznemohla a umřela. Princezně nastaly zlé časy. Ztratila hodnou matku, jediné svoje zastání. Starý, ošklivý kníže ze sousedství se už léta o princeznu ucházel a král mu ji po manželčině smrti zasnoubil. Nešlo mu o štěstí jediné dcery, ale o pár krásných vraníků: kníže mu je nechtěl za nic na světě prodat, ale sliboval mu je darem, když mu dá dceru za ženu.
Zarmoucená princezna si šla stěžovat do lesa kmotřičce víle. Víla měla princeznu velice ráda.
„Vím dobře, co tě ke mně přivádí,“ pravila jí, „a ráda ti poradím. Řekni otci, že se za knížete vdáš, ale že ti musí dát ušít šaty takové barvy, jakou má blankytné nebe. Kdyby byl tvůj otec ještě stokrát mocnější, na tohle jeho moc nestačí.“
Princezna kmotřičce víle poděkovala a vrátila se domů veselejší. Otec se jí večer ptal, zdali už se s vdavkami smířila.
„Vdám se za knížete,“ řekla princezna, „ale dřív od tebe musím dostat šaty takové barvy, jakou má blankytné nebe.“
Král ihned svolal nejslavnější krejčovské mistry a rozkázal jim, aby takové šaty ušili, nechtějí-li být o hlavu kratší. Krejčí dostali strach. Ale ze strachu nic dobrého nesvedeš. Že však to byli mistři dovední a práce je těšila, na druhý den ráno vyžádané šaty přinesli. Obloha, opásaná zlatými obláčky, neskví se krásnějším blankytem, než jakým se skvěly ty nádherné šaty. Rozložili je před princeznou, princezna zbledla a málem omdlela.
„Zde jsou šaty, jaké sis přála,“ řekl král. „Rozhodni se tedy, kdy chceš mít svatbu.“
Princezna prosila, aby jí dal ještě den na rozmyšlenou. Král svolil a princezna spěchala k víle kmotřičce. Kmotřička se divila, že princezna ty zázračné šaty dostala.
„Král není tak mocný, jako jsou vaši krejčí dovední,“ pravila. „Přej si nyní šaty barvy měsíčné, to nedokážou za nic.“
Princezna poděkovala a vrátila se domů. Když řekla otci, co si přeje, král se zamračil, ale přece dal zavolat nejlepší krejčovské mistry a poručil jim, aby do rána ušili pro princeznu šaty měsíčné barvy.
I tohle krejčí dokázali: měsíc stoupající ze stříbřitých mlh neskví se tak, jako se skvěly nové šaty pro princeznu. Když je před ní rozložili, i přes ten velký žal z nich měla radost. Za knížete však jí nestály. I prosila krále, aby jí dal na rozmyšlenou ještě jeden den. Král, nerad, svolil a princezna znovu spěchala na radu ke kmotřičce víle.
„Nevěš hlavu,“ pravila víla, „potřetí jistě na krále vyzrajeme. Požádej ho o šaty barvy slunečné. Takové nikdo neušije.“
Ale lidé dovedou všechno. Král nelitoval ničeho a věnoval na šaty tisíce démantů a rubínů a mistři krejčí se opět vyznamenali. Druhý den přinesli tak nádherné šaty, že každý, kdo na ně pohlédl, musil přivřít oči, aby neoslepl: slunce vykoupané v ranní rose se ještě nikdy tak nezaskvělo, jako se skvěly ty šaty.
Princezna, k smrti zkroušená, se vymluvila, že ji od té záře rozbolely oči, a odešla do své komnaty. Nenadála se, že už ji tam bude čekat kmotřička víla.
„Nezoufej,“ pravila kmotřička, a bylo vidět, jak ji mrzí, že na ni král a dovední krejčí vyzráli. „Jdi k otci a požádej ho, aby ti dal kůži z toho osla, co nosí dukáty.
Pochybuji, že kvůli vraníkům starého knížete obětuje tak vzácné zvíře.“
Princezně svitlo trochu naděje a hned běžela za králem.
„Vdám se za knížete hned zítra,“ řekla, „ale musíš mi dát kůži ze zázračného osla.“
Král se zamračil, neřekl ani slovo a odešel. Princezna si oddychla, myslila, že už má vyhráno. Ale za chvíli přinesli čerstvě staženou oslí kůži, dvorně ji rozprostřeli před princeznou a nechali ji s tím zvláštním darem o samotě. Princezna spustila nářek, krásné vlasy rvala si s hlavy, hebká líčka si do krve rozdírala. Tu před ní stanula kmotřička víla a pravila:
„Nezoufej, dceruško! Zahal se do té oslí kůže, odejdi z paláce a běž, kam tě nohy ponesou. Tuhle máš kouzelný proutek. Jak jím šlehneš o zem, ať jsi kdekoli, ze země vyskočí truhla s těmi trojími nádhernými šaty a všemi tvými šperky. Už se nezdržuj a běž!“
Princezně opravdu nic jiného nezbývalo. Zahalila se do ošklivé oslí kůže, tváře si začernila sazemi a odešla z paláce. Nikdo si jí v tom přestrojení ani nevšiml.
Druhý den přijel ženich, celý palác se chystal k slavné svatbě, ale nevěstu ne a ne najít. Prohledali palác, všechny kouty v královských zahradách, král rozeslal na všechny strany stovky jezdců, ale marně princeznu hledali, marně po ní pátrali. Uplynul den, uplynul týden, a tu si teprve král začal vyčítat, jak byl k jediné dceři krutý. Pár skvělých vraníků oželel, hůře oželel zázračného osla, ale dceru oželet nemohl.
Zatím princezna putovala, kam ji oči nesly. Tu a tam jí z útrpnosti dali kousek chleba, ale nikde ji nevzali na nocleh, každý se štítil ošklivé oslí kůže.
Princezna spávala ve stozích, v lesních houštinách a bála se, že někde zajde jako štvaná zvěř. Po měsíci marného putování přišla k velkému, krásnému městu. U brány stál dvorec. Správcová zrovna hledala děvečku, potřebovala někoho, kdo by pral hadry, staral se o vepře a pásl ovce. Špinavá tulačka v oslí kůži jí zrovna přišla vhod.
Princezna službu přijala ráda. Ostatní čeládka s ní nechtěla nic mít, štítila se oslí kůže, a tak princezně vykázali za obydlí domeček, který stál stranou dvorce na konci staré aleje. Princezna měla práce dost. Ráno vyháněla na pastvu ovce a večer je zaháněla do ohrady. Krmila vepře, poklízela a prala staré hadry. Zvykla si na tu lopotu, byla ráda, že má co jíst a kde spát.
Jednou na pastvě si sedla u studánky, a tu ji napadlo, aby se podívala do jasné křišťálové vody na svůj obraz.
Zhrozila se, jak šeredně v té oslí kůži vypadá. Kůže ji zahalovala od hlavy až k patě. Princezna se zastyděla, shodila se sebe oslí kůži a celá se v čisté vodě vykoupala. Hned jí tváře, ruce a nohy zasvítily bělostí, něžná pleť se zaskvěla jako růže po ránu. Nechtělo se jí ošklivou oslí kůži znova obléci, co však měla dělat.
Když se vrátila domů, poprvé si v komůrce nad svým neštěstím poplakala. Druhý den byl svátek. Princezna se rozhodla, že se aspoň dnes obleče do hezkých šatů. Běžela do své komůrky a byla tak nedočkavá, že za sebou ani dveře pořádně nezavřela. Šlehla proutkem o zem a ze země vyskočila truhla. Princezna ji otevřela a komůrkou se rozlila záře, jako by se tam rozsvítilo tisíce svic.

Princezna se oblékla do šatů barvy slunečné, do vlasů si vpletla démanty a obula si zlaté střevíčky. Litovala, že nemá ani střípek zrcadla, aby se na sebe mohla podívat, a že tu není človíčka, aby jí řekl, jak je hezká a jak jí to sluší.
Zrovna v tu chvíli se kolem dvorce vracel z lovu mladý král. Zahlédl přes plot skvělou záři, šla z tmavé aleje. Seskočil s koně, přelezl plot a tou alejí se pustil. Na konci aleje spatřil v břečťanovém listí pootevřená dvířka. Bylo mu divné, jaká záře z nich vychází. Šel blíž a viděl, jak se tam otáčí spanilá panna v šatech zářících jako slunce a ručkama jako z alabastru si ve vlasech rovná démantovou čelenku. Král myslil, že sní, a nemohl od té krásy oči odtrhnout. Když se vzpamatoval, vrátil se zasmušilou alejí zpátky do dvorce.
„Kdo ostává v komůrce vzadu na zahradě?“ ptal se správcové.
„Tam? Pasačka vepřů,“ odvětila správcová. „Říkáme jí Oslí kůže, nic jiného než ošklivou oslí kůži na sebe nemá, každý se jí štítí.“
Mladý král neřekl, co tam viděl. Vrátil se do paláce a ještě téže noci se rozčilením těžce rozstonal. Obraz překrásné panny mu nešel z mysli, chvílemi ji pokládal za zjevení, za čarodějné mámení, chvílemi chtěl vstát, běžet do té tmavé aleje a přivést si z komůrky spanilou dívku jako nevěstu. Druhý den se mu udělalo ještě hůře. Královna, jeho matka, si div nezoufala. Slibovala lékařům hory doly, ale nevěděli si s královou nemocí rady.
„Synáčku, pověz mi, co tě trápí,“ prosila krále, „řekni mi, co ti chybí, všechno ti ráda udělám k vůli, ať mě to stojí, co stojí.“
„Milá matko,“ řekl mladý král, „mám jen jedno přání. Vzkažte Oslí kůži, aby mi upekla koláč, přineste mi ho a hned budu zdráv.“
Královna se tomu zvláštnímu přání náramně divila. Vyptávala se, kdo to ta Oslí kůže je.
„Oslí kůže je tvor šerednější než vlk,“ řekli jí. „Slouží ve dvorci u brány, má na starosti ovce a vepře.“
„Na tom nesejde,“ pravila královna, „můj syn chce, aby mu upekla koláč. Jděte jí to vyřídit!“
Běželi do dvorce, zavolali Oslí kůži a řekli jí, co si mladý král přeje. Oslí kůže nemeškala, hned šla pro mouku, zvlášť ji na sítu prosela, vzala čerstvé máslo, vejce od nejlepší slepice a uzavřela se v komůrce. Odhodila oslí kůži, umyla si ruce a líčka, oblékla stříbrný živůtek a třpytivou sukénku a pustila se do díla. Jak tak byla spěchem rozčilena, nevšimla si, že se jí s prstu smekl prstýnek a spadl do těsta. Když koláč upekla, přehodila si přes živůtek a sukni oslí kůži, otevřela komůrku a podala koláč sluhovi, co tam venku čekal. Ten vzal koláč a utíkal do paláce.
Mladý král se pustil do koláče s velkou chutí. Jedl tak hltavě, že by se byl prstýnkem, zapečeným v těstě, udávil. Vyndal prstýnek z úst a nestačil se divit překrásnému smaragdu, zasazenému do zlatého kroužku. Kroužek byl malý, na lecjaký prst se jistě nehodil. Mladý král si jej schoval pod podušku a stonal a truchlil dál. Lékaři se nakonec shodli na tom, že se král uzdraví jen tenkrát, když se ožení.
„Synáčku,“ pravila královna, „řekni nám jméno dívky, kterou máš rád, a hned bude svatba.“ Král vyndal zpod podušky prstýnek a řekl: „Nechci žádnou jinou než tu, které se hodí na prst tenhle prstýnek, ať je to kterákoli!“
Královna ihned rozkázala, aby se v paláci shromáždily všechny dívky z města a zkusily si prstýnek se smaragdem. Které dívce padne, ta že bude královnou.
V paláci nastal sběh a shon. Dívky si zkoušely prstýnek celý den, princezny, hraběnky, komorné, kuchtičky, ale žádná z nich nedostala prstýnek ani přes nehet. Král se na to díval, a když zkusila prstýnek ta poslední, zvolal:
„A kde jste nechali tu, co mi upekla koláč, Oslí kůži?“ Všichni se dali do smíchu. Copak tak ošklivou a špinavou osobu mohou pustit do paláce?
„Jen pro ni jděte,“ poručil král, „aby se neřeklo, že jsme někoho vynechali!“
Se smíchem běželi pro pasačku vepřů a ovcí. Princezna už předtím slyšela bubeníky a trubače a netušila, že ten rozruch způsobil její prstýnek. Byla zavřená v komůrce a dumala o tom, proč mladý král chtěl koláč právě od ní. Vtom slyší, že tlukou na dveře a volají, aby hned šla ke králi. Rychle si oblékla šaty měsíčné barvy, přehodila přes ně oslí kůži a vydala se do paláce.
Celou cestu se jí hrubě posmívali, ti nejhorší po ní i kamením házeli, ale ona na to nedbala a spěchala, aby už byla u mladého krále.
Král se zhrozil, když spatřil osobu zahalenou od hlavy až k patě do šeredné oslí kůže. Byl smuten a v rozpacích, že se dal tak ošálit, a začal věřit, že to, co viděl pootevřenými dveřmi, byl jenom sen.
„To ty bydlíš v komůrce na konci staré aleje?“ zeptal se Oslí kůže.
„Ano, pane králi,“ odpověděla.
„Ukaž ruku,“ vybídl ji s povzdechem. Panečku, to bylo překvapení pro mladého krále, pro matku královnu, pro všechny komoří a dvorské hodnostáře: zpod černé, ohyzdné oslí kůže vyklouzla útlá, roztomilá ručka, hebká jako bílá růže. A na nejkrásnější prstík na světě padl zlatý prstýnek se smaragdem jako ulitý. Tu se dívka trochu pohnula a oslí kůže s ní spadla. Objevila se v celé své kráse a spanilosti, v šatech, jež se skvěly jako měsíc, stoupající ze stříbrné mlhy.
Mladý král jí padl k nohám a prosil ji, aby se stala jeho ženou. Princezna hned svolila, král se jí tuze líbil. Brzo se slavila svatba. Pozvali na ni také princeznina otce a kmotřičku vílu. Já na té svatbě také byl, cestou tam jsem si sázel trnové větvičky, a když jsem se vracel, kvetly na nich růžičky. Dodnes princeznu vidím: vzala si na svatbu šaty barvy blankytné – obloha, opásaná zlatými obláčky, se tak neskví, jako se skvěly ty šaty.

The post František Hrubín, Malý špalíček pohádek a ilustrace Jiřího Trnky těší už celé generace dětí first appeared on Čítárny.

Našel jsem ji ve sklepě, na haldě knížek. Zlatý věk. Odrbaná, trochu špinavá a zaprášená. Ale uvnitř zářila, přestože ji vydali v roce 1957. Za hlubokého socialismu, o kterém dnes pisálkové v iDnes tvrdí, že v něm bylo úplně všechno špatně. Nebylo, novodobí mediální normalizátoři!
Československé knihy pro děti byly tenkrát skutečně světové.

Verše pro děti Vítězslava Nezvala jsou jednoduché, nekýčovité a kloužou po jazyku jak kuličky.
A Jirka Trnka nemohl jinak, než do knihy namalovat knihu další. Tu svou, ilustrátorkou. Jedna z mála knih, kde není možné tvrdit kdo je autorem. Zda ilustrátor nebo spisovatel. Kdo dnes vydá takovou krásu?

The post Zlatý věk. Kniha Vítězslava Nezvala a Jiřího Trnky dodnes září first appeared on Čítárny.

České alis československé tapiserie měly ve světě zvuk. Dnes tradiční umění zaniká. Existují pouze dvě dílny: Moravská gobelínová manufaktura ve Valašském Meziříčí a Ateliéry tapisérii založené Marií Teinitzerovou v Jindřichově Hradci (od roku 1910), dnes prezentovány v Domě gobelínu.

V Domě gobelínů jsou k vidění mimořádné tapisérie vyrobené na základě předloh Trnky, Svolinského, Marešové, jejichž uměleckou hodnotu nelze nijak zpochybňovat. Na straně druhé existují i tapisérie s méně kvalitní předlohou jako je třeba podbízivý Mucha.

Řeč ale bude o tapisérii z Alšovy jihočeské galerie v Českých Budějovicích. (viz fotografie)
Gobelín se jmenuje “Československý len pro New York” a byl zpracován na základě návrhu výtvarníka Karla Putze v roce 1939 pro světovou výstavu. Autor později emigroval a skončil někde v Americe. U tohoto díla je na pováženou hovořit o jeho uměleckosti či dokonce o vrcholném dílu.

1. Samotný návrh už na první pohled vykazuje prvky značné podbízivosti a kýčovitosti. Uměleckou hodnotou není výtvarná stránka, ale spíš stáří a kvalita provedení.
2. Navíc samotný gobelín není už zcela originálem, je upravený, protože nebyl politicky korektní. Na ploše tapiserie vidíme příběh vzniku lnu. Pět dívčích postav v nadživotní velikosti znázorňuje jednotlivé úkony při zpracování lnu, na pozadí jsou vidět pouze čtyři heraldické znaky symbolizující pět zemí československé republiky.  Aby mohlo být po válce vystavováno, byl u páté postavy odstraněn znak Podkarpatské Rusi a prázdné místo dotkáno.

Z historického hlediska dokumentuje něco, co neexistuje. Jak pět zemí bývalého Československa, tak tradiční řemeslo, které i díky nezájmu státu zaniká. V Ateliérech tapisérií založených Marií Teinitzerovou v Jindřichově Hradci je dnes posledních šest řemeslnic, které toto výjimečné umění ovládá a pravděpodobně nebude za ně nikdy náhrada.

http://atelierytapiserii.cz/

http://www.dumgobelinu.cz/

The post Zanikající tradiční umění. Československý len pro New York. Gobelín jako kýč nebo umění? first appeared on Čítárny.

Jiří Trnka (*24. 2. 1912, Petrohrad na Plzeňsku – †30. 12. 1969, Praha)  je spolu s H. Týrlovou a K. Zemanem tvůrce českého animovaného filmu.

Seznam všech filmů >>

Dodnes jsou jeho filmy považovány po celém světě za to nejlepší, co pro děti v našem světě vzniklo. 
{youtube}WieHF0r-q1k{/youtube}
{youtube}iSpX9SS6JKE{/youtube}
{youtube}5xMeOjoPNRc{/youtube}

The post Nejslavnější filmy Jiřího Trnky, umělce světového jména first appeared on Čítárny.