Albert Einstein a jeho slavný dopis prezidentu Rooseveltovi. Tzv. Einstein–Szilárdův dopis je jeden z nejdůležitějších dokumentů ohledně varování před jaderným šílenstvím. Byl napsán 2. srpna 1939, těsně před vypuknutím 2. světové války. Podepsán je Albertem Einsteinem, ale ve skutečnosti ho napsal hlavně Leo Szilárd (spolu s dalšími fyziky jako Eugene Wigner a Edward Teller).

Einstein v dopise varoval před možností vývoje extrémně výkonné bomby na bázi štěpení uranu a naznačoval, že Německo by na tom mohlo pracovat. Je zde také zmínka o zastavení prodeje uranu z Československa po okupaci.
Dopis byl Rooseveltovi doručen až 11. října 1939 Alexandrem Sachsem.
Stal se impulsem pro zahájení amerického výzkumu jaderné energie, který později vyústil v Manhattanský projekt a vývoj atomové bomby. Ta byla nakonec americkou armádou zcela nesmyslně zhozena na Hirošimu a Nagasaki v roce 1945.

Překlad dopisu vychází z originálu z 2. srpna 1939.

Albert Einstein
Old Grove Rd., Nassau Point, Peconic, Long Island
2. srpna 1939

Pan
Franklin D. Roosevelt / prezident Spojených států
Bílý dům, Washington, D.C.

Vážený pane prezidente,

některé nedávné práce E. Fermiho a L. Szilárda, které mi byly sděleny v rukopise, mě vedou k očekávání, že prvek uran může být v blízké budoucnosti proměněn v nový a důležitý zdroj energie. Některé aspekty vzniklé situace se zdají vyžadovat bdělost a případně rychlou akci ze strany vlády. Proto považuji za svou povinnost upozornit Vás na následující skutečnosti a doporučení:

Během posledních čtyř měsíců se téměř jistě prokázalo – pracemi Joliota ve Francii i Fermiho a Szilárda v Americe –, že je možné v velkém množství uranu vyvolat řetězovou jadernou reakci, při níž by vzniklo obrovské množství energie a velké množství nových prvků podobných rádiu. Nyní se zdá téměř jisté, že to bude možné uskutečnit v blízké budoucnosti.

Tento nový jev by mohl vést i ke konstrukci bomb a je myslitelné – i když mnohem méně jisté –, že by tak mohly být sestrojeny extrémně mocné bomby nového typu. Jedna taková bomba, přepravená lodí a explodovaná v přístavu, by mohla velmi dobře zničit celý přístav spolu s částí okolního území. Takové bomby by však mohly být příliš těžké na přepravu letadlem.

Spojené státy mají jen velmi chudé zásoby uranové rudy v mírném množství. Dobrá ruda se nachází v Kanadě a v bývalém Československu, zatímco nejdůležitějším zdrojem uranu je Belgické Kongo.

Vzhledem k této situaci byste snad mohl považovat za žádoucí udržovat nějaký stálý kontakt mezi vládou a skupinou fyziků pracujících na řetězových reakcích v Americe. Jedním z možných způsobů, jak toho dosáhnout, by mohlo být pověřit touto úlohou osobu, které důvěřujete a která by snad mohla působit v neoficiální funkci. Jejím úkolem by mohlo být:

a) navazovat kontakty s vládními úřady, informovat je o dalším vývoji a předkládat doporučení k vládním opatřením, přičemž by věnovala zvláštní pozornost problému zajištění dodávek uranové rudy pro Spojené státy;

b) urychlit experimentální práce, které se nyní provádějí v rámci rozpočtů univerzitních laboratoří, poskytnutím finančních prostředků, pokud by byly potřeba, prostřednictvím kontaktů s osobami ochotnými přispět na tuto věc, a snad i získáním spolupráce průmyslových laboratoří, které mají potřebné vybavení.

Chápu, že Německo skutečně zastavilo prodej uranu z československých dolů, které obsadilo. To, že podniklo takové kroky tak brzy, by snad mohlo být chápáno na základě toho, že syn německého státního podtajemníka von Weizsäckera je přidělen k Kaiser-Wilhelm-Institutu v Berlíně, kde se nyní opakuje část americké práce s uranem.

S úctou Váš
Albert Einstein

The post Einstein a jeho dopis prezidentu Rooseveltovi 1939. Varování před jaderným šílenstvím first appeared on Čítárny.

Robinson Jeffers mě poprvé okouzli už na Gmynáziu a zůstalo to tak celý život. V té době několikrát knižně vyšel, ale málokdo ho znal. Obávám se, že dnes je to stejné. Překládal ho vynikající básník Kamil Bednář, který s ním vedl zajímavou korespondenci, o které později vydal knihu dopisů a úvah “Přátelství přes oceán”.

Robinson Jeffers (1882 – 1962) byl člověk, který beze zbytku prolnul svůj život s mořem a kamenem a se svou osudovou ženou Unou.
S ní postavil svůj slavný Tor House a Hawk Tower. Na obrovské oblé kameny, které si sám vynosil na útes, které si sám otesal a spojil v zeď, napsal — Turrem propria manu fecit —  Věž vystavěl vlastní rukou. Ve věži pak mezi kameny psal své silné epické básně Medea, Give Your Heart to the Hawks, Cawdor, Thurso’s Landing etc…

Říká se, že  k té stavbě ho inspirovala normanská hradní věž irského básníka Williama Butlera Yeatse.
A mělo to logiku, Irsko bylo zemí předků jak Robinsona, tak Uny. (mimochodem Una je old gaelic name a znamená něco jako bílá vlna)

Když Jeffers zemřel, napsal jeden z Jeffersových přátel, že smrt jeho ženy byla pro něho mnohem víc zdrcující zpráva, protože s ní Jeffers zemřel už tenkrát.
Tak silný to byl vztah a tak šťastná to byla žena.

Kdysi jsem strašně toužil vidět jeho věž a ten dům, dotknout se těch kamenů, ale pak mi kamarádka psala, že dnes je tam velké letovisko, kam jestřáb ani puma nezabloudí, kde možna uvidíš velrybu na obzoru, ale jinak tisíce domů, hluk a lidská materiélní špína, která zcela znesvětila mys Karmel.

Za jeho života to bylo místo až mystické, i když příslovečnou mystiku dal místu především on, protože podle mne byl výjimečným duchovním člověkem a mystikem.
Jeffers dokonce prorokoval, že po smrti vejde do žulového kamene, jehož nitro ho vábilo a přitahovalo jako magnet od té doby, co poprvé stanul na mysu a uviděl v dálce blikající maják Sur.
A jednoho dne se tak stalo. Ocitl se uvnitř kamene a chtělo se mu spát. Zavřel oči a usnul. Ale nebyl to sen jako u lidí, byl to bdělý sen kamene… tak nějak to napsal Kamil Bednář. Nezbývá než vzpomenout slova českého mystika Františka Drtikola, které řekl o své smrti: “Jinak mě nikde nehledejte – jsem všude – také tedy ve vás.” Myslím, že paralela je víc jak zřejmá.

Dnes už asi nikdo nežije, kdo by znal Jefferse osobně, kdo viděl jeho ruce, jak stavějí dům a věž , vznikají z jeho kamenů legendy a mýty a z jeho básní je stále slyšet rozbouřené moře, svoboda jestřábů a touha znovu uvidět hvězdy, která osvobozují člověka od prokletí materiálna a konzumu.

Po Jeffersovi nám zůstal kámen i text. Co je víc?
Opracovaný kámen má tvar básně a báseň se stává kamenem. A společně budou do lidí vstupovat po další staletí a já si budu už po stu říkat, když budu číst jeho básně: S takovým člověkem bych se chtěl setkat, třeba jen na chvíli. Seděli  bychom před věží, pozorovali oceán a v tom mlčení bychom si všechno řekli …

Elegie pro Unu

Jestliže je čas toliko jiný rozměr, pak vše co umírá,
zůstává naživu; není vyhlazeno, ale jen posunuto
z našeho obzoru. Una dosud žije!
Je tomu hrstka let – jsme milostnou dvojicí,
lační jako jestřábi, jinoch
a dívka již jednou vdaná. Je tomu hrstka let –
jsme oba mladí, statní a urostlí a radostně se lopotíme na stavbě
našeho domu. Potom ona v širokém okně k moři
s nekonečnou vytrvalostí, ale nikoli s velkou
trpělivostí učí naše syny číst.
Je tam stále se svou krásnou bledou tváří, s těžkým vlasem,
s velkýma očima, které sklání
do stránek knihy. A je tomu hrstka let –
sedíme se svými dospělými syny
v pohupujícím se motorovém člunu,
který se vzdaluje od Horn Headu v Donegalu,
a pozorujeme polární kachny,
provádějící šaškovské přemety podél tisíc stop
dlouhého útesu a hledíme
na tereje, padající jako hvězdy
střemhlav k mořské hladině; její velké modré oči
překypují divokou krásou. Anebo kráčíme v Orknejích,
v tajemném ovzduší obrovitých balvanů, které
tam stojí, vztyčeny na úsvitu světa neznámým plemenem k poctě
zapomenutých bohů, a matně rozeznáváme v hlubokém severském šeru
velké hejno divokých labutí, klesajících z mračen
k popelavému jezeru. Una maličko pláče pro blaho krásy.
Jenom návrat domů k naší milované skále přes šedý a bezvěký Pacifik
v ní probouzí obdobnou radost. Je možné, že všechny
tyto naše osudové zážitky jsou pevnými body vracejícího se okruhu času
a trvají věčně…

Je to zlé. Una zemřela a já
jsem ponechán čekání na smrt jako bezlistý strom,
čekající, až shnijí kořeny a strom padne.
Nikdy jsem si nepomyslil, drahá, že bys mne opustila.
Věděl jsem, že jednou zemřeš, raději bych byl zemřel první,
ale zemřelas ty první. Je to docela přirozené:
protože jsi milovala život, muselas zemřít první, a já,
který jsem o život nikdy mnoho nedbal, musím přežít.
Život je levný v těchto dnech
je nám měřit svou sílu s Asií, jsme levní jako prach
a smrt je také levná, jenže – nikoliv ta její!
Je to obvyklá věc:
umíráme, přestáváme existovat a ti, kdo nás milují,
se utápějí v zármutku a v alkoholu, čtvrt galonu o půlnoci
a po číškách ráno – nebo jdou hledat
jinou lásku; ale ty a já alespoň
nejsme směšní.

Je opět září. Šedá tráva, šedivé moře,
inkoustově černé stromy plné bělobříškatých racků,
křičících v šeru na větvích a štěkajících jako psi –
a tato strašlivá ztráta! Uplynul rok. Ona zemřela a já
žil po celý dlouhý rok z měkkých trouchnivých pohnutí,
z marného trýznění, z opilé lítosti, z těžkého žalu
a šedavého popelu,
ach, pro smilování boží!

Ne že bych byl osamělý, protože zde nejsi. Jsem osamělý;
jsem zmrzačený, neboť jsi byla částí mne samotného;
ale muži to snášejí. Stárnu a má láska zašla:
je nepochybné, že mohu žít bez tebe, hořce a snesitelně.
Pro to nenaříkám. Mou trýzní je paměť,
mým hořem je, že jsem viděl korouhev a krásu tvého
statečného života, jak jsou vláčeny v prachu ponurou cestou k smrti.
Že jsem tě viděl poraženou, tebe,
která jsi nikdy nezoufala, procházejíc slábnutím
a utrpením – do nicoty. Je to obvyklé, věřím.
Byl jsem toho svědkem a doufám, že jsem tě nikdy nezklamal.
Myšlenka hodná opovržení –
zda jsem tě zklamat či nikoli! O mne nešlo!
Já neumíral! Je smrt hořká, má nejdražší?
Je to nicota. Je to mlčení.
Ale umírání může být – hořké.

V tomto černém roce
jsem často myslil na siláka Hungerfielda, muže od Koňské říčky,
který zápasil se Smrtí – hmatatelně, jak řekli svědci,
hrdlem proti hrdlu,
s hněvem proti hněvu ve tmě –
a přemohl ji. Kdybych já byl měl odvahu a naději –
nebo ryzí hněv –
byl bych nyní nepochybně zajatcem Smrti, nikoli jejím přemožitelem.
Byl bych se svou nejdražší v pusté temnotě,
kde nic nezraňuje. Nevzpomínal bych na tvé stříbrem obložené zrcátko,
o které jsi mne požádala,
posadivši se potom na lůžku, aby ses podívala na svou tvář,
maličko pozměněnou.
Byla jsi ještě krásná, ale nikoli už – jako dříve – podobná sokolu.
Neřekla jsi nic; povzdechla jsi a odložila zrcátko;
a já se provinile usmál, zatímco mi slzelo srdce,
a řekl jsem, že vypadáš dobře.
Ty lži –
neupřímné, zoufalé, nepřesvědčující lži,
zatímco jsi ležela umírajíc!
To jsou důvody,
proč chci opět psát verše, proč chci ohlušit paměť a na chvíli ji uspat.
Nikdy se nestrachuj:
nezapomenu na tebe –
dokud nebudu s tebou je to už jen hra a sebeklam:
ty mne nemůžeš slyšet, ty nejsi. Nejdražší…

Starý kameník
 
Kameny, které se svažovaly do moře po tisíce let,
vyšplhaly na útes a zůstaly nehybně navrstveny ve zdech domu; uragán
si může vydávit plíce, ale kameny se nepohnou,
setrvávají na svých místech; vzpomínají na nekonečné
úklady věčně se zmítající vody a na slizké skrýše
podle břehu; nikdy se už nevydají nazpět
k přílivům a snům, do zástupů vln
a nezadržitelných vírů, ale stojí pevně na výšině –
už v koncích? Ano, ale nezdolány.
Mám mnoho společného s těmito dávnými balvany.
Vy staří druhové, já také unikl z moře a pevně stojím.
Sdílel jsem v životě lidské iluze, blátivé bláznovství
a dychtivé vášně, ale asi před třiceti lety mne něco vyrvalo
z valchy příbojů; a nemusím dokonce ani předstírat,
že jsem jedním z lidí. Musím jen stát zde,
sám a s otevřenýma očima v zářivém vzduchu,
a stárnout,
zatímco pozoruji se zájmem a toliko s malou nevolností
podvádějící pastýře lidí,
tuto dobu demagogů a potlačeného lidu, proměny moci
a nelítostné totální války, připravující pád;
ale i nesmírnou nadlidskou krásu věcí pozoruji: skálu,
moře a hvězdy,
vzdorující všemu bláznovství a věčně trvající,
pozoruji ptáky, jak plachtí vzduchem nebo buší po způsobu srdce
svými křídly nízko nad hladinou, a také pozoruji
pochodně západu slunce a hroty mysu Lobos
a v noci
slýchám ohromné vlny, ty své opojené lamače skal,
šplhající na útes a ulamující ještě víc kamenů pro mne
na stavbu domu. Staré žulové balvany
mi nahrazují lidi:
mají tvrdé lebky a těžkopádnou mysl, ale jsou věrné,
nejsou ani blázni, ani tlachalové,
a tam, kde stojí dnes, budou stát také zítra.
 
Pastýřka putující k dubnu (1.část)

Z dveří malé jednotřídky obrostlé sekvojemi vyrazil hlouček dětí, právě když se po úzké cestě hustými kmeny blížila postava – (podle dlouhých světlých vlasů dívka, jinak její děravý hnědý plášť mohl patřit také muži) – a pospíchala směrem tam někam k severu, doprovázena stádečkem ovcí. Mladá a útlá tvář zářila oduševnělou radostí a byla až příliš něžná na to, jak ji ošlehal vítr. Jak dívka šla, vždy některá z cupitajících oveček pootočila hlavu, chtějíc vzhlédnout k její tváři, zatím co se jiná otřela o její nohu huňatou plecí. Školáci se zastavili, řičeli smíchem a překřikovali se:
“Už táhne!” – “Toulavá Klárka z kopců!” – “To měla padesát ovcí” – “A teď jen osm!” – “Ne, devět!” –
“Deset!” – “A kde máš zbytek, Klárko, hé?”
Radost, oživující dívčinu tvář, pohasla; nicméně kráčela dál jako hluchá, upírala pohled daleko dopředu a napřimovala hlavu, jen něžné rty jí cukaly.
Posměváčkové se rozběhli za ní, rovnou mezi ovce, které poplašeně popoběhly, pouze starý beran, držící se u dívčina boku, zůstal a toliko trochu sklonil své zkroucené rohy, ale neohlédl se ani se neplašil. Jeden z uličníků křičel: “Že nepodřežeš i ovce, když jsi oddělala vlastního tátu!” A jakási tlustá holčice se připojila: “Hele, Klárko, kde máš milého? Pustil tě k vodě, viď, po tom, co se stalo?”
Patriarchální beran po dívčině boku nesl na hřbetě ušpiněný raneček, připevněný provázkem ke zcuchanému kožichu; jeden z darebů přiskočil, chňapl po ranečku a strhl jej na zem. Klárka se shýbla, zvedla uzlíček z prachu a slzy jí kanuly z očí. Ani se neohnala pasteveckou holí z růžové madrony, o kterou se opírala, jen si povzdechla: “To je starost…”, nevýbojná jako kterákoliv její ovečka. Osmiletý žabec zavřeštěl: “Pískněte na psy, ať ji ženou jak kočku! Karlíčku Geary, zavolej vašeho psa!” Ale jiný chlapec snědé pleti a španělsko-indiánské krve ji dohonil a řekl: “Hleďte ji nechat! Nesmějí se tě dotknout, Klárko. A neplač, půjdu s tebou.” Poděkovala mu, ještě plačky. Čtyři z dětí, které bydlely jižně odtud, se konečně měly k návratu a zbylý hlouček se už choval slušně. Černovlasý chlapec vlídně dodal: “Musíš se držet cesty, Klárko. Trávy bude všude dost. Jinak by na tebe farmáři poštvali psy, kdyby ses dala přes pastviny, protože krávy se nepasou, kudy přešly ovce; ale ty to můžeš vzít skrze lesy.” Odpověděla: “Jsi opravdu hodný. Já to přece jinak nedělám.” Úzká cesta se ztratila v říčce, kam sešli z vrchu; byla to mělká horská bystřina a Klárka ji přeskákala z kamene na kámen, zatím co se ovečky brodily po jejím boku. Hodný chlapec se obrátil k farmě na jižním svahu. “Sbohem! Sbohem!” řekli si navzájem a Klárka pokračovala se stádečkem v opačném směru říčním údolím mezi stromy vysokými jako věže. Ovce se držely při kraji cesty a očichávaly hořký šťavel, opožděnou květenu ve stínu a povadlé kapradí. K večeru se jim objevila zelená úžlabina se svěží podzimní trávou.

Postel u okna

Vybral jsem si postel v přízemí u okna s výhledem
na moře, vybral jsem si ji za vhodné úmrtní lože,
když jsme stavěli dům; je připravena a čeká,
nepoužívána, leda nahodilým hostem během roku, hostem,
 který sotva tuší
její budoucí poslání. Často se na ni zahledím,
aniž cítím odpor nebo touhu, spíše to obojí a
v takové vyváženosti,
že jeden pocit ruší druhý a zůstává jen křišťálově čistá
zvědavost. Máme kde skoncovat, co skoncovat musíme,
a jednou to zazní skoro jako hudba,
až vytrvalý démon za zástěnou mořského útesu a oblohy
udeří holí a třikrát zvolá: „Jeffersi, pojď!“

Z angličtiny přeložil Kamil Bednář.

The post Robinson Jeffers. Legenda americké poezie, muž, který z kamene tesal básně first appeared on Čítárny.

Thomas Jefferson v dopise Carringtonovi píše z Paříže, že všechny vlády, dokonce i nová americká vláda, pokud nebudou kontrolovány informovaným občanem, se nevyhnutelně stanou vlky a budou požírat své občany jako ovce.
Dochází k závěru, že kdyby si měl vybrat mezi „vládou bez novin nebo novinami bez vlády, neměl bych ani na okamžik váhat a dát přednost té druhé“, novinám bez vlády.

Je třeba si uvědomit, že se tak stalo ještě před Francouzskou revolucí (1789).
Jefferson byl mezi lety 1785 – 1789 americký velvyslanec ve Francii, kde spolu s dalším vyjednával obchodní dohody s Velkou Británií, Španělskem a Francií.

Přesto už tehdy věděl, že občané jsou jedinými cenzory svých vlád a dokonce i chyby lidí budou mít tendenci udržovat chod vlády v souladu se skutečnými zásadami jejich instituce.
Tím nejen předběhl svou dobu a Francouzská revoluce mu dala za pravdu, když arogance moci zničila myšlenku revoluce a požrala sama své strůjce. Dantona i Robespiera.

Jefferson v dopise varuje, že nelze trestat lidi za jejich názory neboť by to znamenalo potlačit jedinou ochranu veřejné svobody.
Způsob, jak co nejvíc zabránit chybám ve společnosti, je poskytnout lidem úplné, nezávislé informace o záležitostech státu prostřednictvím médii a vymyslet způsob, aby tyto noviny pronikly do nejširších vrstev společnosti. V té době ne každý uměl ještě číst nebo rozumět napsanému.

Jeffersonovi bylo naprosto zřejmé už tehdy, že každá vláda velmi rychle začne zneužívat média, aby mohla prosazovat svůj jediný pohled na řešení mnoha problémů.
Ví, že že role svobodného tisku při udržování vládní moci na uzdě je tak důležitá, že by dal přednost „novinám bez vlády“ před „vládou bez novin, protože je mu naprosto jasné, z povahy evropských vlád, že ty vždy rozdělí národ na dvě soupeřící třídy, kde vláda jsou jako vlci, kteří požírají bohatství lidí, kteří jsou jako ovce.

Thomas Jefferson (1743 – 1826)
Byl třetí americký prezident (1801–1809) a hlavní autor amerického prohlášení nezávislosti (1776).
Mimochodem velký nadšenec do šifrování a tajných kódů a zavádění nových technologií, mluvil plynně několika jazyky. Tento vizionář, ryzí demokrat byl také zakladatel Virginské University (1826), protože celý život věřil, že vzdělání by mělo být oproštěno od církevních vlivů a dostupné všem sociálním vrstvám, jelikož vzdělání zaručuje stabilitu společnosti.
Bohužel je dnes levicovou lůzou dehonestován a jeho sochy jsou dokonce káceny a vzdělání je postupně degradováno v rámci smyšlené inkluze. Viz foto z roku 2021.

Zdroj: The Works, vol. 5 (Correspondence 1786-1789)
https://oll.libertyfund.org/title/jefferson-the-works-vol-5-correspondence-1786-1789

Deklarace nezávislosti 1776.

Foto: Twitter

STUPIDITA LIBERÁLNÍCH DEMOKRATŮ V USA
Socha Thomase Jeffersonova byla v listopadu 2021 odstraněna z newyorské radnice po 187 letech.
Odstranili ho, protože je to prý „urážlivé“ a proto, že vlastnil otroky.

The post Thomas Jefferson by dal přednost svobodným novinám bez vlády před vládou bez novin first appeared on Čítárny.

Od Trumpova zvolení se objevilo mnoho otázek, ale o žádné se seriózně nediskutovalo. Měli bychom mluvit o daňové reformě, žádná debata o daňové reformě neproběhla. Nedošlo ke skutečné debatě o zdravotní péči, pořádná debata neprobíhá o omezení držení zbraní. Vládne zde totiž v podstatě „žhářská“ atmosféra. Když někdo projeví názor, sklidí násilnické reakce. Ty jsou triumfem postojů a emocí nad intelektem a vzdělaností, ale přesto se staly rozhodující formou komunikace dnešní Ameriky.

Když mluvím na akademické půdě, často konfrontuji studenty i profesory, kteří „vědí“ věci, co nejsou pravda. Pak si říkám, jak člověk dojde k vědění, které není pravda? Děje se to takto:
Levicový profesor, řekněme na Tulane University, napíše knihu o tom, že fašismus je pravicový. Jeho stejně smýšlející kolegové prohlašují: „Nejlepší kniha, jaká byla kdy napsaná!“ Konec debaty.
Brzy nato New York Review of Books napíše recenzi: „Brilantní odhalení! Fašismus stojí na pravici!“ Celostátní rádiová stanice NPR natočí s autorem rozhovor.
Zanedlouho se objeví Michael Moore, aby o tom natočil dokumentární pořad, pak se to objeví na Wikipedii.

Pro obyčejného člověka, který tady v dobách fašismu ještě nebyl, to znamená:

„Je to jasný. Fašismus musí být pravičácká záležitost.“ Proč? Byl jsem v knihkupectví a viděl jsem to tam. V autě jsem si naladil stanici NPR a mluvilo se tam o tom. Později jsem si zapnul v televizi History Channel – a bác, bylo to tam. Tak jsem si to zadal na Wikipedii. A proto to „vím“. Důvodem tedy jsou všechny ty potvrzující zdroje. Co si ale ten člověk neuvědomuje, že jde o stále stejnou kulku, která se jen odráží mezi stěnami. A protože se to k vám dostává z různých směrů, říkáte si: „Je to potvrzené z několika míst, tak to musí být pravda.“

Pokusím se nyní uvést do světla několik velmi důležitých záležitostí, které se objevují jak v americké politice, tak na školách.
Důvodem, proč neprobíhá o problematických otázkách skutečná diskuse, je, že už od listopadu 2016 se téměř trvale vznášejí ve vzduchu dvě odsuzující karty.

První kartou je rasismus a druhou, neméně výbušnou, fašismus.

Karta s rasismem je o něco starší, takže pro nás, kteří se pohybují v americké politice už celou generaci, je už normální slýchat, že Republikánská strana je stranou pánbíčkárů a rasistů, zatímco Demokratická strana stranou občanských práv a anti-rasismu. To se samozřejmě za Trumpa trochu změnilo. Trump je rasista a Republikánská strana je pánbíčkářskou stranou.

Druhé nařčení je o něco novější a říká, že Trump je fašista. Říkám, že je novější, i když lidé častovali stejným obviněním i Reagana a Bushe. „Reagan je fašista.“ Tenkrát ale šlo spíš jen o takové plácnutí. U Trumpa je to myšleno vážně a cíleně. Cíleně nejen jako urážka, ale i jako ospravedlnění mnoha forem chování, které by jinak byly nepřijatelné.

Například: Budeme bojkotovat inauguraci. Umíte si představit ty reakce, kdyby republikáni bojkotovali Obamovu inauguraci? Násilně narušíme inaugurační oslavy. Nedovolme řečníkům promluvit na univerzitě. Pokusme se odsud Trumpa vystrnadit jakýmikoliv prostředky, které k tomu budou nutné. Dostaneme ho na maření práva – ať už k trestnému činu došlo, nebo ne. Takové formy extremismu, které ospravedlňuje až dnešní Amerika, jsou podobné jako v Německu v roce 1933. Kdyby Trump byl něco jako Hitler, pak by bylo oprávněné použít extrémní, i násilné, taktiky, aby se zabránilo nástupu toho, co by mohlo znamenat ještě větší katastrofy v budoucnu. Chci zde tedy vyvolat otázky.

Půjdu hned k věci a zeptám se: „Co je to rasismus? Co je to fašismus?
Jsou tyto ideologie, pokud se jim tak dá říkat, levicové, nebo pravicové?“

Začnu několika větami o fašismu, protože fašismus je téma, ve kterém se jen málo lidí vyzná.
Když lidé mluví o fašismu, definují ho tak, že to nedává naprosto žádný smysl.
Trump je fašista, protože je ultra-nacionalista. Chce „make America great again“ (tzn. udělat Ameriku znovu skvělou – pozn.překl).
Nechtěl i Hitler udělat Německo opět významným?
Jasný argument. Ve skutečnosti to ale není argument, protože nacionalismus nebyl nikdy definujícím prvkem fašismu. Je jeho atributem, ale není jeho definujícím prvkem.

Nacionalismus je stejně zastoupen na levici i na pravici.
Gándhí v Indii byl nacionalista. Mandela v Jižní Africe byl nacionalista. Stejně tak Che Guevara i Fidel Castro. Všichni vůdci protikoloniálních hnutí byli ultra-nacionalisté. Nkrumah v Ghaně i mnoho dalších. Winston Churchill byl nacionalista, stejně tak jako de Gaulle. Abraham Lincoln byl nacionalista, stejně tak jako ostatní zakladatelé Ameriky. Bylo by víc než hloupé nazvat je všechny fašisty. Samozřejmě jimi nebyli. Nacionalismus tedy nedefinuje, kdo je a kdo není fašista.

Dobře, tak Trump je fašista, protože je tak panovačný. Chce svrhnout ústavu, chce konec demokracie.
Mimochodem, tento argument vyrobily osobnosti na zpravodajských kanálech MSNBC a CNN, vyrobili ho komici na všech prezentačních platformách. Ti Trumpa obviňují z panovačnosti přesto, že skutečně panovačný vládce by takové lidi nechal do pěti minut umlčet. Mussolini by do New York Times poslal bandu hrdlořezů, aby hlasatele takových výpadů rozmetali na kaši. Už sama skutečnost, že Trump je na všech platformách denně mediálně masakrován jako panovačný, v podstatě dokazuje, že panovačný není. Lidem, kteří tato obvinění hlásají, totiž nic nedělá.

Jasně tedy vidíme, že se do toho budeme muset zanořit hlouběji. Důkazem, že toho o všech těchto tématech moc nevíme, je, že kdybychom věděli, celá debata by se okamžitě změnila.

Není například obecně známo, že světovým zakladatelem fašismu, fašistického režimu nebylo nacistické Německo, ale Mussoliniho Itálie v roce 1922.
Mussolini byl levicový. Byl dokonce nejslavnějším italským marxistou, pravděpodobně spolu s Gramscim.
Jak Mussolini, tak Gramsci byli obdivováni sovětskými socialisty, Musoliniho obdivoval i Lenin.
Když Mussolini založil první fašistickou stranu, Lenin mu poslal blahopřejný telegram. Proč? Protože si uvědomoval, že Mussolini je jeho levicovým spolubojovníkem.

Fašismus vyrostl z krize marxismu.
Marxisté zjišťovali, že Marxovy předpovědi, jeho očekávané proletářské revoluce nepřicházejí. Nedošlo k nim nikde.
Když Mussolini přemýšlel proč, přišel s myšlenkou, že důvodem může být skutečnost, že lidé se identifikují víc se svou zemí než se svou společenskou třídou.
Všiml si, že v 1. světové válce bojovali francouzští socialisté za Francii a britští socialisté za Británii.
Mussolini proto vytvořil národní socialismus. Jde o variaci na socialismus, která neodstraňuje třídu, jen k ní přidává prvek národa.

Dokonce – a uvádím to ve své knize Death of a Nation –
všichni zakládající vůdci fašismu v pěti zemích od Belgie přes Francii, Británii a Itálii až po Německo byli bez výjimky levičáci.
Jedním ze zakladatelů francouzského socialismu byl Jean Allemane považovaný za velikána francouzského socialismu, Marcel Déat, který byl celoživotním socialistou, nebo komunista Jacques Doriot. To jsou zakladatelé fašismu. Z levice.
Hitler, jak všichni víme, byl hlavou strany s názvem Národně socialistická německá dělnická strana (NSDAP). Zajímavé je, že když budete číst současné komentáře, objevuje se v nich až komické úsilí odstranit z národního socialismu ten socialismus. Předstírat, že národní socialisté nebyli skuteční socialisté. Přesto, že jimi byli všichni jejich nejvýznamnější představitelé, a to nejen Hitler, ale třeba i Goebbels. Goebbels hlásal, že mezi nacionalismem a socialismem musí existovat priorita. Který z nich je důležitější? Nacionalismus, nebo socialismus? Odpovídá, že socialismus. „Socialismus“ je podstatné jméno a „národní“ je adjektivum. Slovo národní tedy upřesňuje, o jaký typ socialismu usilujeme.

To všechno je dnes zakamuflováno, protože v 2. světové válce jsme viděli komunisty na jedné straně a fašisty na druhé, což vedlo k představě, že když komunisté jsou na levici, fašisté musejí být na pravici.
To je ale naprostý non sequitur (pro logiku neplatný argument – pozn. překl.). Nezapomínejme, že ideologie, které jsou si velmi blízké, které jsou něco jako pokrevní příbuzní, měly mezi sebou bratrovražedné, genocidní války, které trvaly celá desetiletí, ne-li staletí. Podívejme se na šíity a sunnity. Šíité i sunnité jsou součástí „domu islámu“. Liší se pouze v detailech své teologie. A přesto proti sobě dlouhodobě bojují. Bojují nejen o detailní body svého učení, ale i o území a o moc.

Význam slova fašismus je doslovně množství prutů natěsno svázaných k sobě.
A fašismus ve svém nejužším významu znamená prostě kolektivismus, moc centralizovaného státu.
To je nepopiratelný význam tohoto slova. Plně ho uznávali jak fašisté, tak antifašisté. Takže například ve 30. letech byl velkým obdivovatelem Mussoliniho i prezident Roosevelt. Italský fašismus viděl jako levicový – to věděl – a progresivnější než jeho New Deal. Vyslal proto členy svého poradního sboru do fašistického Říma, aby tam studovali italský fašismus a přenesli některé z jeho myšlenek do Ameriky. Mussolini zase v italském časopise recenzoval Rooseveltovu knihu Looking Forward a jeho recenzi lze shrnout těmito slovy: Autor je jedním z nás, je to fašista. Takže na začátku 30. let existoval mezi demokraty – zastánci New Deal – a italskými fašisty vzájemný společenský obdiv.

Teď ale chci přejít na vážnější téma a mluvit o Hitlerovi.
Budu se přitom zcela konkrétně odkazovat na dílo velmi prominentního učence působícího právě tady, na Yale. Je jím James Whitman a jeho nedávno publikovaná kniha s názvem Hitler’s American Model (Hitlerův americký model), kde hned v úvodu popisuje nacistickou schůzi v roce 1935, setkání nejvyšších nacistů, kteří v té době připravovali norimberské zákony. Norimberské zákony byly zákony, které ze Židů udělaly občany druhé kategorie, zakázaly sňatky mezi židovskými a ostatními Němci, konfiskovaly židovský majetek, obsahovaly všemožné formy segregace Židů, jejich umísťování do ghett a také státem sponzorovanou diskriminaci Židů. Nacisté měli na schůzi stenografku, protože si mysleli, že formují první rasistický stát na světě.
Jeden z nich, který studoval v Americe, metaforicky řečeno zvedl ruku a řekl: „Je mi líto, ale nemůžeme ustanovit první rasistický stát na světě, protože to už udělala Demokratická strana ve Spojených státech.“ Nacisté byli překvapeni: „Cože?“ Dívali se jeden na druhého, takže jim ten nacista vysvětlil, že na demokratickém jihu – a tady bych měl udělat pauzu k zapamatování.

Nacisté totiž věděli něco, co my nevíme, protože to není v našich učebnicích. A je to skutečnost, že všechny segregační zákony Jima Crowa od 80. let devatenáctého století až do 50. a 60. let století dvacátého byly bez výjimky schváleny demokratickou legislativou, podepsány demokratickým guvernérem a uplatňovány demokratickými orgány.
Nacisté to věděli, ale můžete si všimnout, že v amerických učebnicích 21. století je to poněkud potlačováno. Takže nacisté došli k závěru, že jim stačí převzít zákony amerických demokratů, škrtnout slovo černoch, nahradit ho slovem Žid a je to. Hotovo. A to také nacisté opravdu udělali. Neříkám, že mezi zákony amerických demokratů a německých nacistů existovala určitá podobnost. Říkám, a to na svou obhajobu cituji profesora Whitmana, že nacisté pouze převzali zákony Jima Crowa jako již detailně vypracovaný plán.

A teď něco velmi zajímavého. Člověk by čekal, že se kniha profesora Whitmana bude jmenovat Hitlerův model amerických demokratů, ale ne.
Jmenuje se Hitlerův americký model.
Takže profesor Whitman hází vinu ne na Demokratickou stranu, která zákony schválila, ale obecně na Ameriku. To nedává naprosto žádný smysl, protože, jak všichni víme, už od občanské války byla Amerika v otázkách otroctví, segregace, zákonů Jima Crowa nebo Ku Klux Klanu rozdělená. Byla to témata nekonečných bitev, někdy i fyzických, mezi oběma stranami. Snažím se však říct, že v určitém slova smyslu zde existuje snaha uvrhnout vinu na Ameriku jako celek, přesto, že tyto konkrétní zlořády páchali jen někteří Američané, zatímco jiní se jim v tom snažili bránit.

Uvedl jsem zde několik faktů o fašismu. Mohl bych mluvit o nacistických zákonech na sterilizaci, eutanázii, ale kvůli času se do toho pouštět nebudu. Chci ale říct toto.
V debatách o fašismu a o rasismu se potlačují důležité kořeny, které bychom měli znát a které by měly vlastně debatu určovat. Jinými slovy, je velmi smutné že žijeme nejenom v době fake news (falešných zpráv), ty jsou mi jedno. Ale není mi jedno falešná historie.
Není mi jedno falešná vzdělanost. A nejsou mi jedno manipulativní projevy, které kamuflují, co se v této zemi ve skutečnosti událo.

Než jsem loni natočil film Hillary’s America, mluvil jsem na mnoha školách.
Pravidelně, když jsem mluvil o otroctví a uvedl, že debata o vystoupení z unie probíhala mezi Severem a Jihem, zatímco debata o otroctví mezi Demokratickou stranou coby jeho zastánkyní a Republikánskou stranou, která stála proti, tedy že demokraté ze severu se stavěli na obranu otroctví coby systému stejně jako demokraté z jihu, což je zásadní, vždy se okázale postavil nějaký profesor a prohlásil: „Dineshi, vaše komentáře, i když samy o sobě pravdivé, jsou poněkud zjednodušující. Musíte si uvědomit, že na vině je mnoho faktorů. Nelze prostě svalit vinu na jednu nebo druhou stranu. Obě strany byly, dalo by se říct, nástrojem historických zločinů atd. atd. atd. Kdykoliv něco takového slyším, je to pro mě ono příslovečné rétorické mlžení. Takové mlhy je nutno rozehnat, protože jejich cílem je kalit vody a ne věci vyjasňovat.

Ve filmu Hilary’s America (2016) jsem se proto rozhodl jít na hranu a učinit kategorické vědecké prohlášení. Vědecké v tom smyslu, že je snadno vyvratitelné.

Prohlásil jsem, že v roce 1860, rok před občanskou válkou, žádný republikán nevlastnil otroka.
Ne, že žádný republikánský lídr nevlastnil otroka, ale že žádný republikán v celých Spojených státech nevlastnil otroka.
Všechny otroky v celé zemi, byly jich čtyři miliony, vlastnili demokraté.

Takové tvrzení nenajdete v žádné historické knize, v žádné učebnici, pokud vím, nikdy se neobjevilo v žádném článku, nikdy ho nikdo nevyslovil v televizi, na History Channel nebo v dokumentárním pořadu, a přesto, jak říkám, je snadno vyvratitelné. Stačilo by dát mi jména pěti republikánů, kteří vlastnili otroky, a musel bych to vzít zpět.

Až do dnešního dne mi nikdo nepředložil ani jeden důkaz o opaku. Ani jediný. Jeden doktorand mi před několika měsíci napsal:
„Dineshi, dostal jsem vás. Generál Ulysses S. Grant zdědil z manželčiny strany jednoho otroka.“
Já jsem ho ale upozornil:
„To byl skoro zásah, příteli, ale nezapomínejte, že v době, kdy k tomu došlo, byl Ulysses S. Grant demokratem. K republikánům přešel až později.“

(Poznámka překladatele:
V roce 2019, tři roky po odvysílání Dineshova filmu, představilo několik amerických historiků jména deseti otrokářů z řad republikánů. Problém byl v tom, že tito „republikáni” byli dříve demokraty, kteří žili poblíž hranice severu a jihu, a protože byli proti odtržení a báli se občanské války, přestoupili do tábora republikánů. Dinesh na svém twitterovém účtu prohlásil, že tím historickové potvrdili jeho teorii, a pouze upravil své prohlášení na: „V roce 1860 bychom mohli spočítat otrokáře z řad republikánů na prstech dvou rukou a více jak 99 % majitelů 4 milionů amerických otroků byli demokraté.”

Jak víte, v posledních letech mnoho lidí na jihu běsní a strhává pomníky konfederace.
„Zbavme se Roberta Leeho!“ Robert E. Lee stál proti otroctví, Robert E. Lee stál proti vystoupení z federace, Robert E. Lee bojoval za Jih, protože věděl, že válka přijde i do jeho rodného státu Virginie. Byl to v podstatě virginský patriot. V tom s ním můžete souhlasit nebo nesouhlasit, faktem ale zůstává, že nebyl zápornou postavou otrokářství. Dobře to věděl i Abraham Lincoln. Kdyby si to o něm Lincoln myslel, nabídl by mu nejvyšší velení armády Unie? Ne.

Lincoln ale jmenoval čtyři záporné postavy otrokářství. A všimněte si, že ani toto se v učebnicích neobjevuje.
Roger Taney, autor verdiktu v případu otroka Dreda Scotta. Byl z Marylandu, Lincoln to bral jako Jih.
Franklin Pierce, bývalý president z New Hampshire, demokrat ze severu. James Buchanan, úřadující president z Pennsylvanie, demokrat ze severu.
Stephen Douglas z Illinois, demokrat ze severu.

Tři ze čtyř byli demokrati ze severu, ale všimněte si, že těm progresivisté sochy nestrhávají.
Stephen Douglas má velkou sochu v Chicagu, té se nikdo nedotkl. Žádné útoky Antify nebo Black Lives Matter. Proč? Protože kdybyste strhli sochu Stephena Douglase, upozornili byste na fakt, že skuteční zločinci otrokářství nebyli Jižané, ale demokraté ze severu, ve spojenectví s demokraty z jihu. Byli v tom spolu. Chcete-li to ututlat, vyberte si někoho jiného – Roberta E. Leeho a vinu přiřkněte jemu. Jde o snahu přenést vinu za otroctví z Demokratické strany, kde opravdu je, na Jih. Jde o velkou lež.

Když jsou progresivisté nuceni uznat otrokářskou minulost Demokratické strany, okamžitě reagují:
„Připouštíme, že jsme byli stranou podporující otroctví, a otrokářství jsme udržovali naživu více než sto let, ale otroctví bylo zrušeno v roce 1865, takže to všechno se odehrálo velmi, velmi dávno. Nemůžete nás nyní obviňovat z chyb Demokratické strany z doby před občanskou válkou.“
Ano, ale co zločiny Demokratické strany po občanské válce?

Opusťme otroctví se pojďme podívat na spoluúčast Demokratické strany na segregaci a Ku Klux Klanu.
V 80. letech 19. století vymysleli demokraté segregaci a zákony Jima Crowa, které platily až do 60. let 20. století. Demokraté také přišli se sloganem „oddělení, ale rovnocenní“, které ospravedlňovalo segregaci a předstíralo, že je ve prospěch Afroameričanů.

Ku Klux Klan byl založen v roce 1866.
Stalo se tak v městečku Pulaski v Tennessee skupinou bývalých vojáků konfederace; jeho prvním velkým čarodějem byl konfederační generál, který byl také delegátem Celonárodního demokratického sjezdu. Ku Klux Klan se brzy rozšířil z jihu na středozápad a dál na západ a stal se slovy historika Erica Fonera „domácí teroristickou rukou Demokratické strany“.

Hlavním bodem násilnických orgií KKK bylo zabránit černochům volit – tedy hlasovat pro republikány.
Členy klanu byli přední demokraté včetně nejméně jednoho prezidenta, dvou soudců Nejvyššího soudu a nespočetných senátorů a kongresmanů.

Když v roce 2010 zemřel Robert Byrd, bývalý člen Ku Klux Klanu, byl na jeho pohřbu Obama a Bill Clinton. A Bill Clinton promluvil i o tom, že Robert Byrd byl v Ku Klux Klanu, a vysvětloval:
„Řeknu vám, proč tam byl. V těch dobách musel být člověk v KKK, pokud se chtěl dostat v Demokratické straně někam dál.”

Zajímavé zjištění, že jedinou cestou k postupu bylo členství v KKK.
Všimněte si: kromě toho, že Antifa nestrhává sochy otrokářů z řad demokratů, tak neútočí ani na sochy demokratů působících v KKK.
Po Robertu Byrdovi je pojmenovaná půlka Západní Virginie. Dálnice Roberta Byrda, škola Roberta Byrda, nemocnice Roberta Byrda. Robert Byrd zůstává nedotčen. V Americe máme obrovské budovy pojmenované po demokratických rasistech a segregacionalistech, kterých se Antifa ani nedotkne a progresivní levice na ně neútočí.

Další velkou lží je přesvědčení, že si strany v důsledku Nixonovy mazané Southern Stragegy (Jižanské strategie) vyměnily místa – z rasistických jižanských demokratů, tzv. dixiekratů, se stali republikáni.
Richard Nixon však žádnou Southern Strategy neměl. A důkazem je, že první, co po svém zvolení udělal, jedno z jeho prvních rozhodnutí byla pozitivní diskriminace. Nixon je jejím vynálezcem. A co to ta pozitivní diskriminace je? Zákonné zvýhodnění menšin před bílými.
Zamyslete se nad tím. Kdyby člověk, který údajně ovlivňoval hluboký jih ve snaze získat jižanské demokratické rasisty pro Republikánskou stranu – dávalo by smysl, aby tento člověk jako první věc po nástupu do úřadu právně upřednostnil černé před bílými? To smysl nedává. Už ten samotný fakt by vám měl zablikat červeným světlem a probudit podezřívavost, že takhle to vůbec nebylo. Jde o další případ revizionistické historiografie.

Krása života v současnosti je i v tom, že to, co vám tady říkám, není historie podle Dineshe na rozdíl od historie podle někoho jiného. Máte možnost kontrolovat, máte možnost ověřovat.
Když tedy řeknu něco jako, že rasističtí demokraté, „dixiekraté“, se nikdy nestali republikány, dá se to zjistit. I na telefonu. Najděte si to a stejně, jako jste to viděli ve filmu, vyvolejte si je na obrazovku. Zobrazil jsem si je po jménech. Ve Sněmovně i v Senátu. Přibližně 150, takže velký počet.
A pak jsem spočítal, kolik rasistických dixiekratů se stalo republikány. Ve Sněmovně jeden, Albert Watson, a v Senátu jeden, Strom Thurmond.
Všichni ostatní rasisté zůstali, dál žili a zemřeli v Demokratické straně. Jsou oslavováni v Demokratické straně. S manželkou jedeme zítra do Washingtonu DC, jsou tam po takových lidech pojmenované budovy. Takže ten dojem, že rasističtí demokraté se stali republikány, je totální progresivistický výmysl. Nicméně výmysl hlásaný skutečně inteligentními lidmi, kteří sice vědí, jak to bylo, ale jsou ochotni lhát k prosazení svého pojetí nebo zájmu.

Historik z Princetonu Kevin Kruse neustále opakuje: Dineshi, mýlíš se. Rasističtí dixiekraté se stávali republikány.
Co takový Jesse Helms nebo Trent Lott? A co John Tower? Těmi se ale nedá argumentovat, protože nikdo z těchto mužů nebyl rasistický dixiekrat. Nebyli vůbec dixiekraté. Definice dixiekrata je buď někdo, kdo se stal ve 40. letech členem „Demokratické strany práv státu“, zkráceně nazývané „Dixiecrats“, nebo někdo, kdo v roce 1964 hlasoval proti zákonu o občanských právech. To je zavedené měřítko, které historici používají při počítání, kdo je dixiekrat a kdo ne.
Kevin Kruse to ví. Ví, že Helms nebyl dixiekrat. Ale počítá ho tam. Říká se tomu argumentum ad ignorantiam neboli argument, který spoléhá na nevědomost publika. Počítá s tím, že to nevědí ani jeho studenti. A proto mu nabídnu: „Pane Krusi, proč o tom neotevřít debatu? Přijedu na Princeton University, vaši domácí půdu a budeme o tom diskutovat před vašimi vlastními studenty. Máte tam vlídné publikum…“

Když jsem ho viděl naposledy, schovával se pod stolem. Netroufá si z prostého důvodu. Protože nemusí. Ne proto, že je zbabělec, i když je. Netroufá si, protože nemusí. Ví, že má na své studenty monopol, ví, že je v postavení, kdy je může zastrašovat. Ví, že existuje riziko, že kdybych tam přišel – stejné riziko, jaké by musela podstoupit třeba moderátorka Rachel Maddow, kdyby mě pozvala, abych mluvil o fašismu. O fašismu dlouze blábolí každý den, ale nepozvala by mě ani na 90 sekund, protože i těch by stačilo na odhalení, že to, co dělá, je humbuk a že o fašismu neví vůbec nic. Nezná ani jeho definici. A pokud ano, nepustí ji k sobě.

Definice fašismu je totiž zcela jasná.
Rozhodování či nadvláda státu nad řídicími orgány firem a rozhodování státu o životech občanů. To je skutečný klinický význam slova fašismus. Jak prohlásil Mussolini: vše v rámci státu, nic proti státu, nic bez státu.

Mluvím o tom, protože toto je skutečná historie. Je nepopiratelná, jsou o ní záznamy, profesor Whitman má přepisy onoho norimberského setkání. Moje otázka tedy zní: Jak to, že my vzdělaní Američané o těchto věcech nic nevíme? Proč, když zapnete televizi, je tam Van Jones a všichni ti ostatní, co blábolí o fašismu, aniž by měli nejmenší tušení o tom, co to fašismus je. Bez jakýchkoliv znalostí o hlubokém vnitřním propojení mezi americkým progresivismem na jedné straně a reálným fašismem na druhé.

Takže se teď nacházíme v něčem, co by se dalo nazvat velkou lží. A co že je to ta velká lež?
Víme, co je to drobná lež. Drobná lež je snadno ověřitelná nepravda. Když vám někdo řekne něco, co není pravda, a vy si to můžete ověřit. Problém nastává u velkých lží. Ty jsou tak velké, že se v nich nevyznáte. A proto se mnohem hůř vyvracejí. Mnohem snadněji prodáte velkou lež než malou.
To, co se stalo v Americe, a je to velmi smutné, to překrucování fašismu nezačalo spolu s Trumpem. Ta velká lež o Trumpovi začala už v roce 1945, ve chvíli, kdy američtí vojáci vstoupili do koncentračních táborů, ve chvíli, kdy uviděli vycházet ty průsvitné, na kost vyhublé, potácející se postavy. V té chvíli byl fašismus natrvalo zdiskreditován, ale okamžitě začalo vznikat něco nového.

Progresivní revizionismus.
Progresivisté, kteří se dostali k moci ve 40. letech na školách, v médiích a v Hollywoodu, si v podstatě řekli:
Nemůžeme si dovolit, aby budoucí generace věděly, co to fašismus vlastně je, musíme fašismus vymyslet znovu, přetvořit ho. Dalo by se říct, vytvořit nový fašismus. A musíme ho přesunout z levice, kde vždycky byl, na pravici, abychom ho mohli používat jako hůl na naše oponenty. A to je největší ze všech velkých lží.
Totéž platí, je mi líto, že to musím říct, o rasismu.

Moje dnešní poselství se netýká jen pravdy (i když té také), ale i odvahy.
Odvahy postavit se proti takovým zvrácenostem, s ničím z toho se nesmiřovat, uvědomovat si, že jde o úsilí zadupat vás do země, abyste se stali intelektuálními červy, kteří si nechají řídit myšlenky. Nepoddávejte se tomu. Buďte sokratovští, nezávislí, ochotní se za své přesvědčení postavit, prověřujte si, co se vám předkládá, a tím osvobodíte svou mysl.

Zdroje:
1) Přednáška D.D’Souzy na Yale University
2) Přednáška D.D’Souzy na Liberty University
3) Kniha D.D’Souzy: The Big Lie: Exposing the Nazi Roots of the American Left
4) Kniha D.D’Souzy: Hillary’s America: The Secret History of the Democratic Party
5) Twitter D.D’Souzy
6) www.DineshDSouza.com

Dinesh D’Souza je americký konzervativní komentátor, spisovatel a filmový producent indického původu.
Pracoval v Bílém domě jako poradce amerického prezidenta Ronalda Reagana a v současnosti zastává funkci prezidenta King’s College v New Yorku. Dinesh tvrdí, že se stal prvním politickým vězněm v USA, protože uvedl kritický film o Baracku Obamovi, “2016: Obama’s America”, a pár týdnů nato byl odsouzen za překročení limitu finančního daru politickému kandidátovi. Za podobné porušení zákona prý v USA nebyl nikdo uvězněn. Prezident Trump udělil po svém zvolení Dineshovi milost.

Přeložil Tomáš Staněk, výsledný text upravil Jaroslav Pešta.
Zdroj:

The post D’Souza. Co je to rasismus a fašismus? Kdo jsou v Americe Demokraté a Republikáni? first appeared on Čítárny.

Zákazy, cenzura, válka. Narativy prohánějící se jako smršť českým mainsztreamem. Tyto média skoro denně vyvolávají naprosto stupidní paniku a válečnou hysterii místo toho, aby vytvářely podmínky pro uzavření míru a lidského smíru a pokoje mezi národy.
O stupidních názorech politiků je už stydno mluvit. Za Fialovy vlády do byla cenzura vyhroceno ad absurdum.
Politika ODS, KDU, TOP, STAN, ale i Pirátů je dnes politikou dvojího metru. Zatímco za válku na Ukrajině může Rusko. Izrael a jeho genocida či svévolné napadení Iránu je v pořádku.
To, že každý den díky této stupiditě umírají zbytečně lidé, tyto politiky nezajímá.

Jak to kdysi řekla v ČT-studiu jedna Ukrajinka Kalouskovi:
“My nepotřebujeme zbraně, my chceme jen mír!“

Výsledkem je vytváření nesmyslné a stupidní nenávisti ve společnosti na základě celé řady zákazů a omezení, jako za každé totality, když se mediálně vytváří obraz společného ideového nepřítele, aby se lidmi mohlo lépe manipulovat.

Stále totiž platí slova Andreasa Poppa.
Opakem demokracie je diktatura! S takto zjednodušenou představou o světě je možné manipulovat s miliardami lidí, aniž by to tušili.

Hodně je napsáno o lidské stupidtě a válce v knize Remarque. Na západní frontě klid.

CENZURA: Náhodné výběry těch nejstupidnějších zákazů na základě politicko-ideologických narativů šířených mainstreamem:

Milánská University of Milano Bicocca zakázala semestrální přednášku o Dostojevském, protože byl Rus.
Welská Cardiff Philharmonic Orchestra zakázala hrát Čajkovského, protože byl Rus.
The Metropolitan Opera zařazuje ruské umělce na BlackList.
Febiofest odebral cenu za životní přínos kinematografii Emiru Kusturicovi.
Nakladatelství Argo přestává spoluvydávat dílo ruského spisovatele Sergeje Lukjaněnka.
Rus Daniil Medveděv čelí zákazu Wimbledonu, pokud se nezřekne Putina.
Tzv. Turgeněvův dub byl diskvalifikován ze soutěže Evropský strom roku, protože Turgěnev byl ruský spisovatel.
Jaromíru Nohavicovi zakázali koncert, protože odmítl vrátit Puškinovu cenu, kterou dostal od Putina.
Národní divadlo zakázalo Čajkovského operu Střevíčky na motivy pohádky Gogola, který byl navíc Ukrajinec.
Ukrajinské šachové velmistryně Maria a Anna Muzychuk budou vyloučeny ze soutěže Lvovským šachovým svazem za to, že odmítly podepsat otevřený dopis vyzývající Mezinárodní šachovou federaci (FIDE) k zákazu ruských a běloruských sportovců.
V Kyjevě byl říjnu 2022 odstraněn pomník A. S. Puškina, který byl postaven roku 1899 z osobních darů učitelů a žáků Kyjevsko – perčerského gymnázia.
Říjen 2023 Chopinova soutěž Varšava
Účastní se 35 mladých pianistů z Japonska, Číny, Itálie, Polska a Ruska. Ti museli předem písemně odsoudit ruskou invazi na Ukrajině i další činy Kremlu popírající mezinárodní právo
Teprve pak Martha Argerich zahájila ve Varšavě Chopinovu soutěž.
Operní světové pěvkyni, Rusky Netrebko, byl zakázáno vystoupení v Praze v roce 2023. Aktivně se o to zasloužil politik Pospíšil z TOP09.

Ukrajina barbarsky likviduje vše ruské. Zakazuje ruské knihy včetně Puškina, Bulgakova, Dostojevského etc.
Ukrajina cenzuruje stovky umělců včetně spisovatelů. Český mainstream od roku 2015 hrdě mlčí
Kanadská cenzura knih. Liberálové jediné pravdy zakazují knihu „bílého autora“ Johna Steinbecka
Cenzura knih, autocenzura a vyřazování nežádoucích knih na univerzitách v Británii.

Stupidními ideologickými zákazy se nikdy nic nevyřešilo. A nejde zakázat ani  lidské pokrytectví a blbost.

The post Politické zákazy, cenzura. Všichni rozumní lidé chtějí MÍR a ne VÁLKU! first appeared on Čítárny.

Alexandr Puškin (*6.6. 1799 – 1837) byl na svůj věk mimořádně bystrý a vnímavý člověk. Společensky se angažoval a jeho politické postřehy byl často velmi nadčasové. V roce 1933 stal autorem druhé a třetí sloky nové ruské hymny “Bože, chraň cara!”. Hudbu složil na příkaz Mikuláše I. kníže Alexej Lvov. Koneckonců den jeho narození 6. června je v Rusku slaven jako Den ruského jazyka.

Puškin si ale nikdy nedělal iluze, že v Rusku je všechno v pořádku.
Psal jízlivé epigramy proti úředníkům, v mládí byl volnomyšlenkář. Ale po vyhnanství přišel v Michajlovsku do styku s ruskou církví, lidmi, přírodou a tehdy začíná jeho duchovní přerod.

V roce 1936 napsal P.J. Čaadajevovi:

“Měli jsme zvláštní osud. Bylo to Rusko, jeho rozlehlé oblasti, které pohltily mongolskou invazi. Tataři se neodvážili překročit naše západní hranice a nechat nás v týlu. Stáhli se do svých pouští a křesťanská civilizace byla zachráněna…
Ačkoli osobně jsem srdečně spjat s panovníkem, zdaleka nejsem nadšen vším, co vidím kolem sebe: jako literáta mě to rozčiluje, jako člověka s předsudky mě to uráží, ale přísahám na svou čest, že za nic na světě bych nechtěl měnit vlast nebo mít jiné dějiny než ty, které nám dali naši předkové, tak, jak nám je dal Bůh.”

Jeho vztah k Evropě můžeme shrnout do jedné věty?
“Evropa byla ve svém postoji k Rusku vždy stejně nevědomá jako nevděčná”. 1834

A v úryvku z jeho článku “John Tanner”, vybíráme pasáž, kde popisuje jeho nadčasový názor na demokracii ve Spojených státech.
Zajímavé ale je, že Puškin osobně Spojené státy nikdy nenavštívil, nicméně prostudoval spoustu materiálů a memoárů.

“S úžasem jsme viděli demokracii v jejím odporném cynismu, v jejích krutých předsudcích, v její nesnesitelné tyranii.
Všechno ušlechtilé, všechno nesobecké, všechno povznášející lidskou duši potlačené neúprosným sobectvím a vášní pro spokojenost (pohodlí); většina drze utlačující společnost; otroctví černochů uprostřed vzdělanosti a svobody; rodové pronásledování v lidu bez ušlechtilosti; chamtivost a závist voličů; bázlivost a podřízenost vládců; talent nucený k dobrovolné ostrakizaci z úcty k rovnosti; boháč, který nosí otrhaný kaftan, aby na ulici neurážel povýšenou chudinu, kterou tajně pohrdá:
Takový je obraz amerických států, který nám byl nedávno předveden.” (1836)

Puškin si byl vědom, že v Americe, která již tehdy byla považována za zemi příležitostí, existuje velká touha po penězích, ale je tam nedostatek duchovnosti, což platí dodnes:

“To, co mi brání obdivovat tuto zemi, která je nyní všeobecně oslavována, je, že příliš zapomínají, že člověk nežije jen chlebem.”

Alexandr Puškin / Pomlouvačům Ruska

Co děláte hluk, lidi?
Proč vyhrožujete Rusku prokletím?
Co tě naštvalo? Nepokoje v Litvě?
Nechte to být: toto je spor mezi Slovany,
Domácí, starý spor, již ztížený osudem,
Otázka, kterou nemůžete vyřešit.
Už dlouho.
Tyto kmeny jsou v nepřátelství;
Nejednou jsem se sklonil pod bouřkou
Ať už na jejich nebo na naší straně.
Kdo může stát v nerovném sporu:
Puffy Pole, nebo věrný Ross?
Splynou slovanské proudy do ruského moře?
Dojde to? tady je otázka.
Nechte nás: nečetli jste
Tyto krvavé tablety;
Nechápete, je vám to cizí
Tento rodinný spor;
Kreml a Praha pro vás mlčí;
Nesmyslně tě svádí
Boj se zoufalou odvahou –
A ty nás nenávidíš…
Proč? být zodpovědný: za to, zda,
Co je na troskách hořící Moskvy
Nepoznali jsme arogantní vůli
Ten, pod kterým jsi se třásl?
Protože spadli do propasti
Jsme modla, která tíhne nad královstvími
A vykoupení naší krví
Evropa svoboda, čest a mír?…
Jste impozantní ve slovech – zkuste to skutky!
Nebo starý hrdina, zesnulý na své posteli,
Nedaří se vám zašroubovat bajonet Izmail?
Nebo je slovo ruského cara již bezmocné?
Nebo je pro nás nové hádat se s Evropou?
Nebo je Rus nezvyklý na vítězství?
Není nás dost? Nebo z Permu do Tauridy,
Od finských studených skal po ohnivou Colchidu,
Ze šokovaného Kremlu
Ke zdem nehybné Číny,
Třpytivé s ocelovými štětinami,
Ruská země nepovstane?…
Tak nám to pošli, Vitiio,
Jeho zahořklí synové:
Na polích Ruska je pro ně místo,
Mezi rakvemi, které jsou jim cizí.

1831

The post Mladý Alexandr Puškin a jeho nadčasové postřehy k Rusku, Evropě a Americe first appeared on Čítárny.

Ayn Rand, světově známá svými bestsellery, odvodila a definovala filozofii objektivismu – přesvědčivý systém myšlení, který říká, že lidské bytosti jsou schopny a měly by svůj život řídit rozumem.
V této knize podává Leonard Peikoff, přední znalec myšlení Ayn Randové, ucelený výklad její filozofie. Představuje zde vynikající obhajobu názorů Ayn Randové týkající se všech klíčových filozofických otázek.

Co je objektivismus Ayn Rand?
Filozofický systém, který vytvořila v 50.–60. letech 20. století.

„Člověk je hrdinská bytost, jeho vlastní štěstí je morálním účelem života, produktivní úspěch je jeho nejvznešenější činností a rozum jeho jediným absolutním.“
Ayn Rand

Základní principy objektivismu:
Metafyzika: Realita existuje objektivně, nezávisle na našem vědomí nebo přáních. „A je A.“
Epistemologie: Jediným prostředkem poznání je rozum (logika a smysly). Víra, emoce, intuice ani kolektivní konsenzus nejsou zdrojem znalostí.
Etika: Racionální sobectví (egoismus). Morálním cílem člověka je vlastní štěstí a přežití jako racionální bytosti. Altruismus (obětování se pro druhé) je podle Rand zlem.
Politika: Laissez-faire kapitalismus – absolutní ochrana individuálních práv (život, svoboda, majetek). Stát má jedinou roli: chránit před násilím, podvodem a krádeží. Žádná regulace, sociální stát ani kolektivismus.

Hlavní romány a fikce Ayn Rand:

My žijící (We the Living, 1936) – její první román, silně autobiografický, kritika sovětského režimu.

Chvalozpěv (Anthem, 1938) – krátká dystopická novela (často považována za novelu).

Zdroj (The Fountainhead, 1943) – průlomové dílo, které ji proslavilo (o architektovi Howardu Roarkovi a individualitě).

Atlasova vzpoura (Atlas Shrugged, 1957; alternativní překlad Atlas pozdvihl rameny) – její magnum opus, nejznámější a nejvlivnější román, kde plně rozvíjí objektivismus.

Klíčová filozofická díla:

Ctnost sobectví (The Virtue of Selfishness, 1964)
Základní text o racionálním egoismu.

Kapitalismus: neznámý ideál (Capitalism: The Unknown Ideal, 1966)
Obhajoba laissez-faire kapitalismu.

Romantický manifest (The Romantic Manifesto, 1969)
O estetice a umění.

Úvod do objektivistické epistemologie (Introduction to Objectivist Epistemology, 1979)
Jádro její teorie poznání.

Filozofie: kdo ji potřebuje (Philosophy: Who Needs It, 1982)
Sbírka esejů o důležitosti filozofie.

Z předmluvy překladatele knihy Objektivismus: Filozofie Ayn Randové.

Dostává se Vám do rukou překlad zcela mimořádného díla. Filozofie objektivismu není jen “jedním z filozofických směrů.” Objektivismus je filozofickou revolucí, která znamená epochální zvrat v dějinách filozofie.

Americká filozofka-spisovatelka Ayn Randová (1905-1982) se zapsala do vědomí miliónů čtenářů prostřednictvím hrdinů svých románů. Nesmírné filozofické hloubky, pronikavé průzračnosti a vyhraněnosti, s níž líčí jejich charaktery, mohla docílit jen díky tomu, že svou životní filozofii nechovala jako neanalyzovaný pocit nebo vágní vizi, nýbrž jako explicitně formulovaný a hierarchicky strukturovaný myšlenkový systém.

Ayn Randová jednou napsala, že spisovatel se musí rozhodnout, zda jeho dílo má být osobní projekcí existujících filozofických idejí nebo zda vybuduje svůj vlastní filozofický rámec. “Já jsem provedla to druhé”, říká Ayn Randová. Její základní vize reality a člověka ostře kontrastovala s existujícími filozofickými teoriemi. Proto se musela stát filozofkou. Svůj systém nazvala objektivismem.

Kromě svých strhujících románů po sobě zanechala řadu průkopnických filozofických knih, esejů a dalších zdrojů. Z filozofického hlediska je daleko nejdůležitějším z nich The Introduction to Objectivist Epistemology (Úvod do objektivistické epistemologie). Ayn Randová však nestihla svou filozofii zpracovat do jednoho komplexního a systematického pojednání. Tohoto úkolu se ujal dr. Leonard Peikoff, její intelektuální dědic, filozof, který objektivismu zasvětil celý svůj život.

Kniha Leonarda Peikoffa vyšla v roce 1991, krátce před koncem 20. století – století rozsáhlých společenských katastrof. To je lidem až příliš dobře známo. Zůstává jim však dosud skryto, že tyto katastrofy jsou vyústěním jistých abstraktních filozofických idejí. Je nejvyšší čas připomenout jim, že právě na nejabstraktnějších idejích – objektivistických i opačných – nesmírně záleží.

Dnešní svět je naneštěstí produktem oněch opačných idejí.
Zůstávají však implicitní, ve vědomí většiny lidí nejsou analyzovány. Nacházíme se v situaci, kdy čelíme všeobecnému opovržení vůči abstraktním idejím a obecným principům. Údajně nikdy nic nevíme jistě a nic neplatí absolutně. Argumentujeme-li sebevědomě a sebejistě prostřednictvím pojmů jako morálka, spravedlnost, právo, svoboda, etatismus, kolektivismus apod., odpovídají oponenti standardními slogany typu “nechte té ideologie a držte se věcných otázek” nebo “to je váš názor, já mám jiný – nikdo z nás přece není majitelem pravdy”.
Lidé tápou v interpretaci abstraktních pojmů, a proto když v diskusi narazí na tvrdý odpor, raději se jim nakonec vyhnou prostřednictvím těchto a řady jiných ničivých frází.

Pochopit, proč se lidé snaží vyhnout se příliš abstraktnímu myšlení, znamená odhalit příčinu, proč tápou v abstraktních pojmech. Znamená to zabývat se otázkou, co jsou pojmy, kde se tu vzaly, jak vznikly. Ayn Randová přichází s fundamentálně novou odpovědí a odhaluje tak celý řetězec omylů ve filozofickém myšlení minulých dvou tisíciletí, jejichž kořenem jsou právě chybné odpovědi na základní otázku lidského poznání: vztah pojmů ke smyslově vnímané realitě.

Objektivismus navazuje na to nejlepší z dědictví řecké filozofie a opravuje mylné odpovědi, které svedly civilizaci na smutnou cestu utrpení a pomalého rozkladu. Právě díky oněm chybným abstraktním idejím žijeme ve světě zmítajícím se v chaosu kolektivismu a neomysticismu, ve světě, který je popřením podstaty člověka. Ayn Randová se staví proti soudobému světu a přichází s definitivní obhajobou rozumu jako jediného a absolutně platného nástroje neomezeného lidského poznání reality.
Její filozofie má potenciál zvrátit soudobé neblahé společenské trendy, protože všechny mají jednoho společného jmenovatele: iracionalitu. Všechny morální, politické a estetické principy, které paní Randová hájí, spočívají na rozumu, jsou jeho aplikací.

Volba knihy, která by měla být z nebeletristické objektivistické literatury přeložena jako první, nebyla jednoduchá – podíváme-li se na řadu brilantních příspěvků Ayn Randové. Žádný z nich však nenabízí celek. Tuto mezeru vyplnil Leonard Peikoff, a to mistrným způsobem.

Dr. Peikoff svou knihou vytvořil dílo, které poprvé představuje objektivismus jako ucelený filozofický systém, jenž je nyní plně připraven svést historický zápas za fundamentální změnu myšlení lidí. Tato kniha dává objektivistickému systému formu potřebnou k tomu, aby se plně etabloval a získal všeobecný respekt jako rigorózní filozofické myšlení. Tedy formu, kterou nezbytně potřebuje k dobytí akademické půdy. Z výše uvedených důvodů jsem zvolil tuto knihu jako první a na později posunul originální (nebeletristická) díla Ayn Randové, na něž se Dr. Peikoff ve svém textu systematicky odvolává.

Leonard Peikoff se však neodvolává jen na její čistě filozofické texty. Různé abstraktní myšlenky často ilustruje poukazem na postavy z jejích románů, jako symboly určitých konkrétních typů mentality či chování. Přitom však implicitně předpokládá, že typický čtenář jeho knihy je obeznámen se světonázorem Ayn Randové právě prostřednictvím jejích románů.
Já samozřejmě souhlasím s tím, že pro ty, kdo tyto romány četli, bude čtení této knihy snazší, a každému bych takový postup doporučil. Přesto si nemyslím, že jejich přečtení je nutnou podmínkou k pochopení této knihy a objektivistické filozofie vůbec.

Jiří Kinkor

The post Ayn Rand. Filosofie objektivismu. Když si lidé řídí svůj vlastní život first appeared on Čítárny.