Populární Ota Ulč procestoval celý svět. Věděl, že na této planetě se mluví plus minus 6.000 jazyky, z nichž několik tisíc za pár desítek let vyhyne. V jihovýchodní Asii se dá předpokládat, že z čínštiny (v mandarinské verzi) se stane lingua franca. V Africe západní posílí jazyk hausa, ve východní hodně získá swahili.
A v pacifické oblasti na roztroušených ostrovech bude mohutnit Tok Pisin, dříve znám jako Pidgin English, již nyní je jednou z úředních řečí zajímavé republiky Papua New Guinea.
Například v Pidgin verzi, “piano” vyzní ve smyslu “paní to bije, ono kvičí”.

Nejvíc ale na váze, nejen v PNG, získává angličtina, jíž se dorozumívá jedna a půl miliardy pozemšťanů – každý čtvrtý.
Někteří prognostikové ale tvrdí, že v polovině tohoto nového století, angličtinu v počtu mluvčích přetrumfnou čínština a hindi. Mám potíže s představou, že by se tak mohlo stát v moderním světě techniky, vědy, komunikace. Snažte se psát čínským jazykem bez abecedy, pokuste se poslat telegram. Pro ekvivalent anglického “O.K.” potřebují Číňané šest, případně i sedm znaků.

Franština dominovala, zejména ve světě diplomacie a kultury, po víc než jedno století. O tento primát ji angličtina dokonale připravila.
Už jen dvě procenta pozemšťanů mluví plynně  francouzsky. Pokusy bránit se takovému stavu věcí se podobají snaze postavit se proti záplavě s dětským kyblíčkem. V kanadském frankofonním Quebecu policejní jednotky, pověřené potíráním kriminality jazykové, konfiskují papírové pytlíky firmy Dunkin Donuts, poněvadž její kobližky nejsou označeny slovem CHARCUTERIES.

Tažení lingvistických puristú, pogrom proti kobližkám, bude třeba zdárně pokračovat, ale přece jenom s menším dopadem než je skutečnost, že dvě třetiny francouzských vědců publikují své poznatky anglicky.
V Německu tak činí 83 procent chemiků a 98 procent fyziků. Čeští vědci se rovněž přizpůsobují. Ve Skandinávii a Holandsku angličtina již není cizím, ale druhým jazykem země. Zahraniční pozorovatelé vesměs chválí pokrok již méně monolingvální České republiky, v kontrastu s jinými postkomunistickými státy. Milerád tak uvěřím při pomyšlení na maďarské sousedy, břemeno s jejich mateřštinou.

Trávím už většinu života v anglicky mluvícím prostředí, tímto jazykem také píšu, v něm i sním a dělám si mentální poznámky. Snad o to víc jsem alergický na zasviňování češtiny zbytečnými, jakkoliv módními anglicismy, amerikanismy, jimiž se stáváme prediktabilní, perpetuální, asertivní, aprehensivní.
Uvědomuji si ovšem praktičnost a třeba i nutnost přebírání terminologie v oblasti novot, kde se s kompjútrem, internetem, e-mailem a tak dlouze dále, bez anglické terminologie aspoň prozatím neobejdeme. I insulární (anglicismus !) a tradičně sveřepě monolingvální Japonci se přizpůsobují. Do ruky berou MAUSU (myš) probudit k akci KONPYUTAA (kompjutr) a v případě potřeby budou listovat v MANYUARU (manuál). Nejen to: angličtina už začíná ovlivňovat i japonský syntax.

Po demontáži kolonialismu se bělošského jařma zbaveným domorodcům dostalo do vínku důkladné dilema, zda si udržet angličtinu jako jediný komunikační tmel k dispozici při budování národa a státu, či se jí zbavit jako nemilovaného až nenáviděného dědictví imperialismu.
Jak se třeba mají rozhodnout vládci v Nigérii, nejpočetnějším státě Afriky, kde se lid Hausa, Joruba, Ibo a všechny ty další, přece bez společné řeči nedomluví? Náramným příkladem poslouží Indie, země 800 řečí a nářečí, 18 úředních jazyků, jejichž různým druhem písma jsou popsány bankovky. Co tam s angličtinou, jíž mluví 5 procent obyvatelstva – vesměs jen elita země? Během volebních kampaní kandidáti přispěchají s požadavkem odstranit z veřejných škol angličtinu jako vyučovací jazyk a jako jazyk úřední při správě státu. “Nedopřejeme si oddechu, dokud se nám ji nepodaří vymýtit z naší domoviny!” zapřísáhl se předák Mulayam Singh Yadau, bývalý ministr národní obrany.

Takovou rétorikou se získávají hlasy voličů, ale rovněž se přispívá k další, beztoho jíž důkladné fragmentaci země. Jediným kandidátem na veledůležitou roli společného jazyka, nahradivšího angličtinu, je tam hindi, řeč severních oblastí, ale na dravidském jihu zcela cizí, nemilovaná a stejně nesrozumitelná jakou by v Čechách byla finština. K četným náboženským konfliktům přibyly třenice jazykové, také dost krvavé. Bez velkých potíží se dala přejmenovat metropol Bombay na Mumbai, Madras na Chennai, z Calcutty udělat Kolkatu, ale jak nahradit angličtinu jako instrument modernizace? Učebnice v oborech od agronomie po zoologii se jen těžko dočkají svého zrodu třeba v řeči telugu či kannada. Angličtina sice byla nástroj imperialismu, ale také notně přispěla ke zrodu moderního indického nacionalismu.

Konflikt mezi racionalitou a emocemi, nezřídka prezentovanými v hávu political correctness tohoto fundamentalismu současné západní levice, se vyskytuje ve všelijakých podobách.  Zmíním se o jedné, jejíž problematika rovněž dolehne na českou kotlinu, pokud se tak již nestává. Však se evropský kontinent už řadu let potýká s pořádným bolehlavem – integrací přistěhovalců ze vzdáleného světa jiných kultur a mentality. Jak vychovávat potomky imigrantů, povinná školní docházka a výuka má to být v jazyce českém nebo vietnamském? Nepochybně vstanou různí bojovníci, sociální inženýři, mávající praporem bilingvalismu, multikulturalismu.

Amerika s různým úspěchem absorbuje neutuchající miliony zájemců jakož i nelegitimních vetřelců. Aby tak rekordně rozmanití tvorové mohli v novém prostředí úspěšně fungovat, potřeba společné řeči se stává nutností.
Když po pancéřovém příjezdu internacionálních bratrů dorazil můj bratr z Plzně přes Atlantik, vezl jsem jeho tehdy desetiletou dceru do místní školy. Slzy na krajíčku, co si v tom cizím, jí nesrozumitelném prostředí počne. Dobře to ovšem dopadlo. Však máme zkušenost s vynikající schopností dětí rychle zvládnout nový jazyk, s nímž  jejich rodičové budou nadosmrti zápolit. V mnoha přistěhovaleckých rodinách tak dochází k tzv.role reversal – že to je právě potomstvo v dospělé roli tlumočníků s vnějším světem. Zvoní telefon a děti aby zvedly sluchátko, poněvadž nervozně mektající rodičové by se nedomluvili. Rodičovské autoritě ovšem tento stav převrácených rolí nesvědčí. “Přinesl jsem ze školy F (Fail čili pětku) a matce jsem řekl, že to je výtečná – pro Fabuloso,” přiznal nezbeda Sandino Sanchez, syn přistěhovalců z Dominikánské republiky.

Jít má neteř poprvé do americké školy o deset, dvacet let později, její zkušenost by byla jinačí: o to by se postarali pokrokoví sociální inženýři, prosazovatelé bilingvalismu.
Podle jejich novátorského mustru, žáci stráví tři až šest let ve výchovném prostředí, izolovaném od anglicky mluvícího světa. Výuka se bude konat v tom kterém původním jazyce, od albánštiny po řeč zulu. (Pro případného zájemce: v zulštině se zdravíme slovem Jambóna.) Tento program, v život uváděný pedagogy s často nevalnou kvalifikací, měl být přestupní stanicí, ale stal se cílem konečným. Nikoliv ovšem k prospěchu žáků, ale školních administrátorů.
Snadné vysvětlení: peníze. Federální vláda na tento škodlivý experiment totiž vyplácí miliardy dolarů ročně. Čím víc dětí do programu nahnáno, tím víc peněz poplyne do školní kasy. Mnozí rodičové, jakkoliv v angličtině málo zběhlí, si tohle nechtějí nechat líbit a už i přispěchali se soudními žalobami. Tolik rozumu přece mají, aby jim došlo, že jejich ratolestem se cesta do života ze začátku možná usnadňuje, ale přiležitosti k budoucímu uplatnění určitě zužují.

Děti různých národností vykazují podstatně různé výsledky.
Výteční jsou například Rusové, pramálo úspěšní jsou Haiťané. Průzkumy adaptace školní mládeže z oblasti od Floridy až po Kalifornii, vesměs potvrzují, že děti z rodin přistěhovalců mají v průměru lepší školní výsledky než děti v USA narozené. Nejlíp si počínají Asiaté (Číňané, Japonci, Korejci, Vietnamci, Indové), nejméně úspěšné jsou děti ze španělsky mluvícího prostředí latinské Ameriky. Tyto kontrasty neodmávneme odkazem na rozlišný socioekonomický původ, na  nepříznivé sociální podmínky. Není přece větších chudáků než byli uprchlíci, kteří na bárkách unikli z jihovýchodní Asie. A jejich potomstvo teď v amerických školách dosahuje nadprůměrné výsledky.

Děti přistěhovalců, ať už s jakkoliv rozdílným školním prospěchem, mají jedno společné: tři čtvrtiny z nich přijaly angličtinu jako svůj první jazyk, v kontrastu s jejich rodiči, kteří tak učinili v pouze třech procentech případů.
Má-li tento poznatek mít nějakou transoceánskou váhu, nebude pak příliš surrealistickou představa rostoucího počtu asijských premiantů, švitořících křišťálovou češtinou, k zahanbení většiny domácího žactva, které se nikdy nemuselo potýkat s nutností tak zásadní životní transformace.

Website: https://otaulc.com/

The post Ota Ulč. Co je to Pidgin English a jak angličtina ovlivňuje chování lidí first appeared on Čítárny.

Ota Ulč známý neznámý. První část velmi inspirujícího rozhovoru advokátky Kláry Samkové s Ottou Ulčem.

Ota Ulč (16.3. 1930 – 22.11. 2022)

Ota Ulč (vlastním jménem Otto Ulč) byl český exilový spisovatel, politolog, publicista, právník a vysokoškolský pedagog.

Narodil se 16. března 1930 v Plzni v rodině automechanika (otec Čech, matka sudetská Němka). Maturoval na plzeňském klasickém gymnáziu, poté vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy (JUDr. 1953). Po vojně u Pomocného technického praporu (PTP) působil jako okresní soudce ve Stříbře.

V roce 1959 emigroval berlínským metrem z východního do západního Berlína (ještě před stavbou zdi) a později odcestoval do USA. Tam vystudoval politologii na Kolumbijské univerzitě v New Yorku (Ph.D.). Usadil se v Binghamtonu ve státě New York, kde dlouhodobě přednášel na Binghamton University (SUNY) předměty jako srovnávací vlády, mezinárodní právo a čínskou politiku. V roce 1966 získal americké občanství.

Jeho knihy vycházely v exilovém nakladatelství Josefa Škvoreckého “Sixty-Eight Publishers” v Torontu. Po roce 1989 vydal v Česku přes dvacet knih (např. “Malá doznání okresního soudce”, cestopisy z Pacifiku, Jižní Afriky, Indie aj.). Psal stovky článků do “Neviditelného psa”, “Britských listů”, “Reflexu” a dalších periodik. Proslul originálním humorem, ironickým pohledem na českou mentalitu a bohatými životními zkušenostmi světoběžníka.

S manželkou Priscillou (švýcarsko-čínského původu) měl syna Otu.
Zemřel 22. listopadu 2022 v Binghamtonu ve věku 92 let.
Plzeň mu v roce 2000 udělila Cenu 1. června za přínos demokracii a lidským právům.

Ota Ulč patřil k významným osobnostem české exilové kultury a zůstává připomínán jako bystrý pozorovatel i poutavý vypravěč.

„Ano, když se řekne komunistický převrat, každý si představí chlapy v kožeňácích s rudými páskami na rukávech a puškami přes rameno. Ale to hlavní, to mrzačící, to byl právní systém v jeho proměně. Diktaturu totiž nakonec realizují právníci.“
Citát je z knihy Oty Ulče Komunistická justice a třídní boj (vydáno 2016, Stilus Press).
Až mrazivě  nám Ota Ulč připomíná nadčasovost svého postřehu z doby komančů.

The post Ota Ulč známý neznámý. Vzpomínky a názory soudce a profesora práva first appeared on Čítárny.

Mimořádná kniha nejen o době nastupujícího totalitného socialismu, ale také o době dnešní. Především však je o právních praktikách politických stran, které vedou společnost k totalitě. Povinná četba pro všechny a hlavně pro mladé, aby si uvědomili souvislosti.

Je to zpopularizovaná doktorská práce Ota Ulče z Kolumbijské univerzity. V ní popisuje procesy celé řady právníků, jak ohnout právní systém ve prospěch vládnoucí komunistické strany Československa a celého byrokratického socialistického systému.

Ondřej Neff o knize píše:

Ota Ulč / Komunistická justice a třídní boj / Ke stažení pdf
{youtube}6jb6lQ4T5VQ?si=uPUls5UJSOS-5wr2{/youtube}
{youtube}IpJh8MV2VhA?si=PY5Q0I-ECNeJC_7YI{/youtube}

Výpisky:

Podařilo se mi bez fatálních šrámů proplout úskalím dvou univerzit. Tou nebezpečnější byla pražská Karlova v dobách stalinismu, kdy docházelo k vyhazovu a existenčnímu zničení z nikterak studijních důvodů.

Druhou, zcela jinak ošidnou zkušeností byla Columbia University v New Yorku, prostředí totálně odlišné, v němž jsem se ocitl jako exulant bez stipendia (pro jeden jeho druh jsem se nekvalifikoval, poněvadž jsem nebyl americký občan, a stejně tomu bylo v případě finanční podpory pro cizí zahraniční studenty; tím jsem jako přistěhovalec rovněž nebyl). Bez peněz a neméně potřebné orientace jsem obtížně přežíval, litoval sám sebe s pocity opuštění srovnatelnými s pobytem na atolu ve vzdáleném oceánu, ač to ve skutečnosti bylo mnohamilionové mraveniště ostrova Manhattanu.

Americký systém práva a justičních praktik pro mě postrádal byť i jen unci zasloužitelného respektu, natož obdivu. Představu přerodu v místního advokáta jsem tedy okamžitě zavrhl a rozhodl se pro příjemnější, zajímavější alternativu – politologii, zde v USA známou pod nezaslouženě lichotivým označením jako political science.
Takovým jsem se tedy rozhodl stát vědátorem, v mém případě se zaměřením na mezinárodní vztahy a srovnávací vládní systémy. Graduální studia se získáním titulu magisterského a doktorského a s úspěšným obhájením disertace si na Kolumbii vyžádala v průměru sedm roků pilného počínání – hrůzná to délka jako se zbraní ve službách císařovny Marie Terezie.
xxx

Českoslovenští juristé se ztotožnili se sovětským porozuměním zločinu jako „společensky nebezpečného aktu“ i účelu potrestání, a sice likvidace nepřátel a převýchova provinilců z řad pracujícího lidu. Na druhé straně tito žáci sovětských praktik výslovně nepřijali princip analogie,[758] poněvadž to zásluhou možností extenzivní intepretace existujících ustanovení nebylo třeba. Nedošlo ani k výslovnému zavedení ohebné varianty kolektivního trestání rodinného příslušníka skutečného provinilce.
xxx

Novou krev i nový duch se podařilo získat třemi způsoby:
1. převýchovou soudců, již přežili čistku,
2. politickou reorientací výuky právního vzdělání nové generace,
3. zřízením zvláštních škol pro zvlášť pečlivě vybrané syny a dcery proletariátu.
Slovy tohoto zvlášť radikálního ministra: „Aplikace práva v kterékoliv oblasti našeho národního života by nebyla možná bez správného dialektického a historického materialismu… Proto bude zcela nutné, aby se právníci důkladně seznámili s marxismem a přijali sovětskou právní vědu jako zdroj svých znalostí.
xxx

Třídní přístup byl zaměřen proti všem kategoriím třídních nepřátel – klasičtí, ideologičtí, dědiční. Jejich individuální minulost, vztah k novému režimu, způsob života, vše je důležité.
xxx

Inteligence se nikdy nevyznačovala příliš konzervativními sklony. Studenstvo z nemalé části pocházelo i z nemajetných vrstev. Jeho rivalita s proletariátem, nijak ojedinělá v nejedné sousední zemi, nebyla v Československu nijak významná, pokud byla vůbec viditelná. Stanovisko vládnoucí strany v původní fázi znělo „nutno jim důvěřovat, ale stále prověřovat“,[95] v očekávání, že vyroste nová, již zcela loajální generace.
xxx

KSČ důkladně přebudovala československý výchovný systém. S opakovaným a pramálo relevantním odvoláváním na Komenského pražský parlament chrlil zákony o reformě školství, jeden za druhým….
V záplavě direktiv nad vším vynikal primární záměr politizace všeho vzdělávání. Zatímco zákon z roku 1948 se zmiňoval o socialismu jako svém cíli, zákon č. 186 z roku 1960 se v preambuli zmiňuje o vzdělání jako „procesu uskutečňovaném pod vedením komunistické strany, založeném na světové vědě, marxismu-leninismu“ (článek 1, par. 3). Zákon rovněž nezaručoval právo na vzdělání podle volby jednotlivce.
Poněvadž vzdělání je cestou k budoucí kariéře a dosažené úrovni ve společnosti (sociál stratificatiori), pouze vzdělávání na základních školách je stejné, společné pro všechny děti bez ohledu na jejich třídní původ. Podle sovětského vzoru ani československá mládež ve školách neměla přístup k náboženské výchově a od učitelů se vyžadovalo ateistické přesvědčení a působení.
xxx

Na rozdíl od sovětského vzoru policie v Československu nevykonávala nezávislou roli v mimosoudním potlačování třídních nepřátel. Policie neměla své zvláštní trestní tribunály. Starala se o veřejný pořádek, o ochranu prominentních osobností, pátrání a vyšetřování osob podezřelých ze spáchání běžné kriminality i z prohřešků politické povahy.
xxx

Jedenáctý sjezd KSČ v červnu 1958 schválil program o dosažení socialismu v brzké budoucnosti. Tento cíl byl dosažen společně se splněním druhé pětiletky (1955— 1960).
Onen rok 1960 se oficiálně stal mohutným předělem v dějinách Československa. Jím končila dvanáct roků trvající fáze lidové demokracie. Poté se Československo stalo druhým socialistickým státem na světě.
xxx

Tématický obsah knihy:

I Sovětizace justice v Československu
Dědictví první republiky
Vývoj po roce 1938

II Uvedení právního principu třídního boje
Okamžitý dopad únorového převratu 1948
Anatomie třídního nepřítele a nástroje třídního boje
Přínos k třídnímu boji a třídní spravedlnosti: nezřetelná ústava 9. května 1948

III Mimojustiční metody třídního boje
Případ městské buržoazie
Případ zemědělství
Nepřátelé ideologičtí
Nepřátelé dědiční
Lidové výbory, správní spravedlnost policie

IV Justice jako nástroj třídního boje
Nové úkoly
Změny v personálním obsazení justičních pracovníků
Prokurátor, advokát, notář. Další sovětizace justice
Justice po Stalinově smrti

V Role trestního práva

VI právo nikoli trestní v třídním boji
Základní třídní přístup
Omezení soukromých práv
Limity občanského soudního řádu
Vlastnictví, právo majetkové
Majetkové vztahy, smlouvy
Právo dědické
Právo rodinné
Právo pracovní

The post Soudce Ota Ulč. Komunistická justice, třídní boj a souvislosti s dneškem first appeared on Čítárny.

Ulčův román-cestopis, je zajímavé dílo, ve kterém se autor dopouští různých výkladů o politice, kultuře, zemích, ostrovech, přístavech a především popisů různých postav. Činí tak zasvěceně, se znalostí různých typů a národností s humorem a přehledem. Není mu ani zatěžko zesměšnit sám sebe.

Ve své knize nás spisovatel zavede na loď do Kapského města, která popluje západním směrem kolem Jižní Ameriky, Polynésií do Austrálie.
Průvodcem nám bude ne příliš úspěšný český emigrant pracující u federální vlády ve Washingtonu. Je pověřen zjistit identitu osoby, která má převzít pašované diamanty na financování Al-Kajdy. Břetislav Holeček přejmenovaný na Brenta Holma letí z Ameriky do Kapského Města, aby zde nastoupil na výletní zaoceánskou loď s tisícovkou pasažérů a pětisetčlennou posádkou. Holm je expert na vyhledávání podezřelých osob metodou profilování jejich osobnosti, psychologie, předpokládaného jednání a motivace.

Během měsíční plavby jižním Atlantikem a kolem Ohňové země až do Austrálie pátrá na obrovské lodi po diamantech a snaží se odhalit pašeráky i teroristy. Jeho úkol se zkomplikuje záhadné zmizení jednoho pasažéra během plavby a také to, že o diamanty se zajímá několik agentů jiných tajných služeb. Rébus se může vyřešit dvěma vzájemně se vylučujícími způsoby a je na čtenáři, které verzi uvěří. Autor využil řadu svých cestovatelských zkušeností, jeho dobrodružný román je nejen napínavý, ale i poučný.

Hlavní dějové zápletky rozehrál jako šachové partie s více protihráči, kde nechybí dámský gambit, česká obrana, velká rošáda, šach i mat. Ale co když jedna z těch partií skončí remízou?

Čtenář nemusí souhlasit se všemi jeho názory, každopádně ho to však donutí zamyslet se a zaujmout k tomu svůj postoj. Tento způsob psaní je typický pro autora, rozhodně nenudí.

Ukázka

„Neznáte náhodou knížku Slasti plavby od Radbuzy k oceánům, napsal ji nějaký Ulč,“ zeptal se Holma rodák z Moravy.
Otázaný zavrtěl hlavou. Nevěděl, co je Radbuza, a o tom pisálkovi nikdy neslyšel.
„O nic jste nepřišel,“ ujistil ho krajan.
Aspoň nějaká spravedlnost, pomyslel si absolvent studií v oboru library science.

Ota Ulč / Pachtění za třpytem / Vyd. Šulc-Švarc, 2014

Více o esejích Oty Ulče: http://www.otaulc.com/

The post Pachtění za třpytem. Čtivý románový cestopis Oty Ulče first appeared on Čítárny.

Poslední díl úspěšné „běženecké“ ságy o životě a postojích dnes již navrátivšího se emigranta. Zapeklité, nezodpověditelné otázky o čase, dočasnosti a nesmrtelnosti, reinkarnaci, o odpovědnosti, skládání poctivých účtů za všechno naše pozemské počínání. Česky již vyšlo: Špatně časovaný běženec (1991), Běženec v sametu (1998), Šťastně navrácený běženec (2006)

O knize Ota Ulč říká: Při zápolení s textem jsem měl dočasné nutkání zakomponovat pár historických postav, s nimiž si popovídat – například Winston Churchill nebo Peter Ustinov, takoví velikáni…

Běženec v očistci / Ota Ulč / vydalo XYZ 2009

Ota Ulč, *1930 v Plzni
Jeden z nejznámějších českých exulantů, cestovatel, zdatný spisovatel, majitel košaté češtiny. Vystudoval práva na Karlově univerzitě, na vojně pak byl přidělen k PTP, v roce 1959 emigroval berlínským metrem z východního do západního Berlína, tehdy ještě zdí nerozdělených, a do USA. Tam vystudoval politologii na Kolumbijské universitě v New Yorku. Dnes žije v Binghamtonu v New Yorku, kde učil na univerzitě předmět Comparative Governments.

Jeho knihy vycházely v nakladatelství Sixty-Eight Publishers manželů Škvoreckých v Torontu, po roce 1989 vydal kolem dvou desítek knih v České republice. Jeho články se objevují v českém tisku a v internetových publikacích, zejména na stránkách Neviditelný pes, ale i Britské listy a další (CS-magazín, Pozitivní noviny, Svědectví, Svědomí, Zvědavec). S ženou Priscillou mají syna Otu, který je „z jedné čtvrtiny Číňan a z jedné Švýcar po Priscilliných rodičích, z další čtvrtiny Němec po Otově mamince, a konečně z jedné čtvrtiny Čech po Otově tatíkovi“, jak poznamenává Josef Škvorecký.

Velmi zajímavý blog Oty Ulče: http://www.otaulc.com/

UKÁZKA Z KNIHY: (úvodní kapitola)

Už je tomu hodně roků, čtvrt století, když za delšího pobytu na  jihopacifickém ostrově Rarotonga, v bezpečné vzdálenosti jak od komunismu, tak kapitalismu,  jsem se pustil do velmi nelaskavé kritiky úchylného levičáckého smýšlení  v západních buržoazních společnostech, zejména v Americe, mé adoptivní nové vlasti.  V dosahu, doslechu ševelících palem a bublajícího oceánu to tehdy začalo a vznikl Špatně časovaný běženec, výtvor “poloromán”.  Pohybují se v něm fiktivní, všelijak si počínající postavy, ale též cituji politiky, myslitele v situacích, které jsem si nevymyslel. Jak třeba mocný senátor Fulbright pokládal Stalinovu ústavu za následováníhodnou vymoženost. Citoval jsem upřímné demokraty, přesvědčené, že CIA je větším nepřítelem demokracie než KGB. Pěchoval jsem stránky příklady amerických soudních praktik, kdy forma je důležitější než obsah, vítězství než pravda a spravedlnost, takže pak následují rozsudky, osvobozující vrahy,  o jejichž vině nikdo nepochybuje. Vinen není konkrétní zločinec, vinna je společnost, stát.  Právní systém –  rasová otázka – Nová levice –  Organizace spojených národů – takzvaný Třetí svět – přespříliš korektní politické uvažování jsou mezi tématy, jimiž se zabývají mé postavy.

Pokusit se o něco takového sepsáním knihy údajně vědátorské, výsledkem mohla být když ne existenční katastrofa, tak aspoň pořádný kádrový  šrám. Vztekloun (reakční, ultrapravicový)  vypotil hysterický traktát, to je typické pro tyhle emigranty, zfrustrované, že svět se nevyvíjí podle jejich představ. Nemínil jsem riskovat pohodlnou akademickou kariéru a tudíž jsem názory mně sympatické vkládal do úst fiktivním postavám. Na jejich prostořekost ať soptí  popuzený pokrokový čtenář a mě nechá na pokoji.  Opatrnický, oportunistický postoj, přiznávám bez uzardění.

Hlavní postavě jsem dal jméno Pravoslav Komenda.  Nemá zábrany přizpůsobovat si  pravdu podle momentálních potřeb  – zkrátka nikterak netypický vykuk, vzdor svému příjmení, připomínajícím humanistického velikána ze sedmnáctého století. Komenda, z prosté košířské rodiny, vystuduje žurnalistiku. Na jakési plenárce se seznámí a posléze intimně zaangažuje s Bohunkou Sílovou, z níž se vyklube nejen zaměstnankyně ministerstva vnitra, ale i dcera mocného, veřejnosti neznámého Vavřince Síly. Tento československý Beria si ho docela oblíbí a zařídí mu roční novinářský pobyt v Africe. Je to zrovna rok 1968, takže Komenda zmešká nejen obrodu, ale i pancéřový příjezd třídních bratrů. 

Po návratu do Prahy v prvopočátcích normalizace se ale zamotá – přesněji, je zamotán –  do plánu zmocnit se nějakých vzácností ze Sílovy vily.  Akce se povede, ale Komenda přesto zpanikaří a zmizí v exilu, za předpokladu, že na druhé straně barikády se u kapitalistů uživí zatracováním komunismu, který mu ale dosud pramálo vadil. Notně se ovšem zklame zjištěním, že svou příležitost zmeškal, že něco takového už vůbec není  moderní: populární tehdy byly iluze o socialismu, Sovětském svazu, Carter se líbal s Brežněvem.  Značně špatné časování, však proto název knížky.

xxx

Zájem o tento druh duchovna zejména vzkvétá ve válečných dobách.
Příliš mnoho ztrát na životech a pozůstalí touží po navázání kontaktu se záhrobím. Duchové mnohdy setrvávají v blízkosti bývalých bojišť, kde jejich život končil.

K nejdůležitější bitvě na americkém kontinentu došlo u Gettysburgu v červenci 1863. Bitva trvala tři dny a rozhodla konflikt mezi Severem a otrokářským Jihem. Je to končina, kde se dodnes vyskytují přízraky tehdejších účastníků.
Znamenitým zdrojem informací je Mark Nesbitt, historik a autor, který původně pracoval jako průvodce pro Park Service. Zkušenosti spoluzaměstnanců ho přivedly k tomuto tématu. Mnohé se již událo na Gettysburg College, která se za války proměnila v polní nemocnici.

Dvě zcela racionální, střízlivé zaměstnankyně školy vypovídaly o svém traumatickém zážitku po skončení pracovní doby.

Jeden večer se jim příliš protáhla, výtah je neodvezl do přízemí jako obvykle, ale pokračoval o poschodí níž, tam, kde bývával operační sál. Najednou se ocitly v prostoru s postavami v uniformách z doby občanské války, s množstvím úpících raněných, krve, amputovaných údů. Chirurgové jim posunky naznačovali, aby vypomohly v této práci. Ženy právem zpanikařily a podařilo se jim utéct do temné noci.
Případ hned hlásily a při inspekci příštího dne v oněch podzemních prostorách nebyla známka života současného, natož minulého. Nesbitt potvrzuje, že v Gettysburgu každý nadpřirozený úkaz musí projít přísnou procedurou autentifikace, každý svědek je aspoň třikrát důkladně vyslýchán.

Dr. Charles F. Emmons, mluvčí školy, tvrdí, že necelých deset procent zaměstnanců a studentů se někdy potkalo s přízraky z oné doby. Známější z nich je tzv. Blue Boy – Modrý hoch, jehož duch se zjevuje na třetím poschodí a prstem píše na zamžené, případně zmrzlé okno. Jiným oblíbeným místem přízraků je hotel Cashtown Inn, za války okupovaný jižanskou armádou. Zřejmě místo natolik oblíbené, že dodnes se tam objevují přízraky v hnědých uniformách konfederace.

Populární je pokoj číslo 4. Hosté i zaměstnanci shodně popisují pohybující se přízrak takto oděného vojáka. Též se podařilo turistům fotografovat z ulice takovou postavu za oknem, za nímž, jak se s určitostí zjistilo, žádný živoucí člověk nebyl. Služba národního parku občas pořádá tzv. authentic recreation – historické výjevy bitvy se vším všudy.

Z Washingtonu přijela výprava se vzácnými návštěvníky prohlédnout si bojiště. A tam před nimi najednou pochodovala celá jednotka vojáků se vší výzbrojí. Návštěvníci pak na ředitelství parku ocenili kvalitu právě zažitého představení a tuze je překvapila zpráva, že vůbec nic takového se toho dne nekonalo.
Halucinace jednotlivce vyloučena, však přehlídku viděla celá delegace. Navíc, zatímco většinou se lze setkat jen s matnými přízraky, tato jednotka pochodujících vojáků z onoho roku 1863 byla naprosto realistická.

Zprávy o přízracích ovšem nezůstávají utajeny a kromě návštěvníků se zájmem o historii již vznikla turistická specialita v podobě tzv. Ghost Tours.

The post Byl Ota Ulč běženec v očistci? Poslední díl úspěšné „běženecké“ ságy o životě a postojích emigranta first appeared on Čítárny.

How are you? Takto a ne jinak začínají telefonní rozhovory nevítaných iniciátorů pokusů prodat životní pojistku, novou střechu, zvelebení trávníku, odlehčení mého konta příspěvkem na nekonečné množství dobrých či méně dobrých účelů. “Proč chcete vědět, jak se mám?” zareaguji, čímž je zmatu. Odpoví, že nerozumí mé otázce – že se to tak jen říká.

Když obdařen tímto bezobsažným oslovením, v Americe ještě nedostatečně aklimatizovaný Evropan bývá celý nesvůj a cítí na otázku pokud možno podrobně odpovědět, čímž ovšem zmate tazatele, který se přece netázal. Občas si na tomto matení pochutnávám slovy “Děkuju za optání. Dnes je mi hůř než včera a líp než zítra.”

Zásluhou splašeného novináře, který nevybral zatáčku ze štěchovického kopce, takže jsme se ocitli ve velmi ošklivém karambolu, teď už několik měsíců chodím na fyzioterapii. Pozoruji tam okolní, podobně pošramocenou klientelu, jak při příchodu na prázdný pozdrav automaticky a neméně prázdně ujistí “I am fine – just fine.” Jestliže jsou fajn, proč tam tedy lezou, podivuje se tvor, který slova bere příliš doslovně.

Češi to mají jednodušší. Na takové “Jak se máte?” odpovědí standardním “Stojí to za hovno.” Načež z fekálního pesimisty třeba vyleze, že si právě pořídil nový byt, auto, novou manželku či milenku, v zaměstnání povýšil a čím víc vydělává, tím míň dělá – nicméně stále život hodnoty lejna.

Všeobecně panující blbou náladu potvrzují výzkumy veřejného mínění, jeden za druhým.  Polovina českého národa již nevidí rozdíl mezi dobou sametovou a bývalou znormalizovanou, už by i dala přednost dřívějšímu životu v kleci. Z nich další téměř polovina míní komunisty volit, aby měli příležitost takovou klec znovu instalovat. A přitom dle průzkumu z ledna 1999, velká většina – 92 procent občanů – je spokojena žít ve své vlasti. Jak se v tom pak vyznat? Třeba vůbec nejde o protiklad: může to být vyjádření přednosti pro chomout, klec, ale tu naši, dobře známou, zabydlenou.

Zopakujme banální samozřejmost, že nejen chlebem či kaviárem živ je člověk. K čemu jsou miliony dolarů, hora zlata, chorému, umírajícímu starci? Jak měřit štěstí, satisfakci, uspokojení z života, jeho smyslu, kde vzít ten správný metr na tzv.quality of life? Před lety jako kantor, trávící v učebně šest hodin týdně, jsem porovnával s kariérou českého kamaráda, značně víc si vydělávajícího soukromého podnikatele s týdnem šedesátihodinovým. Velesnadno jsme se shodli, kdo z nás dvou si žije kvalitněji. V USA pravidelně uveřejňují tabulky v hodnocení okresů a měst, od těch nejvíce až po nejméně žádoucí. Kritérií je celá řada: čistý vzduch, zaměstnanost, kvalita zdravotnictví a školství, kultura, kriminalita, životnost, úmrtnost, průměrný příjem na hlavu.

Jakožto čerstvý americký penzista teď beru víc peněz než kdy dřív. Kvůli tomu přece nebudu jásat, ale natolik praktický snad jsem, abych si uvědomil, že lépe je finanční starosti nemít než mít. Kupa peněz nemůže zaručit pohodu jak jedinci, tak celému národu. Příklad: nejvyšší per capita příjem není ve Švýcarsku či  Abu Dhabi, ale v republičce Nauru, v Pacifiku na rovníku, korálový ostrůvek  (21 čtver.km), 5.000 obyvatel. Zásluhou fosfátu, který dolují gastarbeiteři, domorodci mají zajištěno celoživotní pohodlí, žádné daně, vše zadarmo a značná finanční pomlázka rok co rok. Nejvyšší příjem však neznamená nejvyšší životní úroveň, onu quality of life. Lid vlastní luxusní limuziny na jen obtížně sjízdné silnici. Má videa, věže, luxusní sterea, ale též nepravidelnou dodávku elektrického proudu.  Všechna potrava včetně vody jsou z dovozu a výsledkem je dying of wealth – smrt z bohatství. Domorodci už dávno skončili se zemědělstvím, tradiční způsob obživy – čerstvé ryby a zelenina – nahradily dovezené konzervy a pivo, záplavy piva. Národ postihla rekordní obezita, cukrovka, slepota, dna, rakovina, vysoký krevní tlak a vysoká sebevražednost.
Závěrečný účet: muži se průměrně dožívají 50, ženy 55 let.

Ostrov Srí Lanka v Indickém oceánu: poprvé jsem tam byl, když se ještě jmenoval Cejlon, tehdy dosud nepostižený občanskou válkou, etnickým konfliktem Sinhálců a Tamilů, trvajícím dodnes. Hodně jsem si povídal s domorodci, prolézal jejich chatrče, porovnával jejich kvalitu života a došel k závěru, že byla vyšší než v leckterých mohamedánských končinách, nasáklých ropou, s per capita desetkrát vyšším příjmem.

Vládce v himalajském království Bhutanu nedávno oznámil svým poddaným, že přechod ze středověku do nynější moderní doby se nebude měřit vulgární materiální produktivitou (GNP – Gross Nationl Product), ale “národním štěstím” (GNH – Gross National Happiness). Jak ale měřit a vážit, kolik započítat kriterií – od blahovůle státu, svobody, tolerance, po množství věznic, vězňů či nočních můr a žaludečních vředů těch nezavřených?

Evropská unie se otázkou subjektivních pocitů takové pohody či nepohody zabývá už desetiletí. V roce 2000 vyšla kniha s titulem Subjective Well-Being Across Culture, výsledek srovnávacího výzkumu, jemuž se věnovali autoři Ronald Inglehart z univerzity v Michiganu, a Hans-Dieter Klingeman z vědeckého centra v Berlíně.
Od roku 1981 začali dávat dohromady tým expertů, analyzujících celkem 65 zemí. The New York Times uvádějí (19.září 1999) některé podrobnosti. Že například výše příjmu hraje důležitější roli v začátcích ekonomického rozvoje než tomu je v pozdějších, již úspěšných fázích.  Překvapivější zjištění se týkají evropského kontinentu, na jehož zachmuřelém severu je víc spokojenosti, pohody než na slunném jihu. Onen subjektivní pocit well-being je nejsilnější ve skandinávských zemích (Dánsko, Norsko, Švédsko, Finsko, Island) spolu s Holandskem, Švýcarskem a Irskem, zemí se zřetelně nižší životní úrovní.
Nižší míra pohody převládá v Německu, Francii a Itálii. Tuto jen “mírnou, průměrnou spokojenost” (moderately content) sdílejí Američané a Kanaďané. Studie potvrzuje velkou vzdálenost mezi pocity životního uspokojení ve stabilních demokraciích na rozdíl od společností v autoritářských režimech – a také režimech postkomunistických, v nichž se demokracie, slušnost a tolerance teprve začínají zabydlovat. Získaná data potvrzují závěr o tristním stavu ruské společnosti, jež se ocitla úplně na dně – ještě níž než Nigérie a Bangladeš.

Tento nezáviděníhodný stav mysli ale také charakterizuje iberský, přece jenom k západní Evropě počítaný svět.
V Portugalsku úzkost, bolest, utrpení, tragédie jsou pojímány jako integrální záležitost celoživotní zkušenosti. Melancholie sice dovede kořenit duši, může být potentním impulsem ke značným výkonům v literatuře, v hudbě, ale národu se tím příliš štěstí nedodá. Antonio Monteiro, reprezentant Portugalska u OSN, vysvětluje, že národní hudba fado též znamená úděl, osud (z latinského fatum, předpokládám), že nejčastěji používaným slovem v portugalštině je saudade – vyjádření pocitu, že v životě cosi chybí, ale člověk si na takový pocit jaksi zvykne a naučí se s ním koexistovat. “Jen se někoho na ulici zeptejte How are you? Nikdo vám neodpoví, že je fajn, že je šťastný – nikdo. Portugalci už takoví jsou,” pravil.
A že by Češi rovněž byli? Třeba se někdo pustí do bádání, zda Češi kromě kořenů keltských nemají i tyto iberské.

Za hluboké normalizace jsem četl odpověď amerického kapitalisty na otázku, jak se mu jeví stav věcí v tehdejší ČSSR. “Tak jak vy tady pracujete, si žijete báječně,” zhodnotil. Proto víc než metafyzika by nám mohla posloužit matematika pro začátečníky: rovnice, v níž spokojenost se rovná realitě, dělené jejím očekáváním. Cinkatelé klíčů předpokládali úsvit příliš náhlých sametových zázraků.

Více: http://www.otaulc.com

The post Ota Ulč: Spokojenost v životě se rovná realitě dělené jejím očekáváním first appeared on Čítárny.

Vzpomínám, jak za socialismu nebylo radno používat některá slova. Např. Svobodná Evropa, Charta 77, Plastic People, Hlas Ameriky, Kryl, Woodstock a svým způsobem i slovo junácký, Foglar, Seifert, Hrabal, Kerouac, a mnoho dalších.
Zajímavé ale je, že oficiální zákaz vlastně ani neexistoval a přesto lidé často používali autocenzuru při svém vyjadřování, neboť se báli o své zaměstnání či kvalitu životního stylu, kdyby navenek nebyli v souladu s hlavním mainstreamem.

V době popřevratovém se nic podstatného nezměnilo. A tak mnohým lidem došlo, že podbízivé chování lidí vůči režimu ani tak nezávisí na konkrétním politickém systému, ale hlavně na klasickém pudu sebezáchovy v lidském chování.
I v dnešní společnosti přežít, znamená být součásti výhod společnosti ve které žiji tím, že můj vlastní “mediální a společenský” obraz bude v souladu s tím, co mainstreamová společnost nebo můj chlebodárce hlásá. To je autocenzura, která je prostoupena celou společností, ale logicky je nejvíc vidět při tzv. novinářské práci.

Profesor Ota Ulč si například všímá narůstající tendence kontrolovat používaní slov na americkém kontinetě. Například…

University of New Hampshire vydala příslušně politicky korektní rukověť s názvem „Bias-Free Language Guide“, se seznamem slov, když ne již za všech okolností zakázaných, ale označených jako „problematic“, takže k jejich definitivnímu zákazu se teprve spěje. Mezi nimi jsou „American“, „homosexual“, „illegal alien“, „Caucasian“, „manpower“, „freshman“, dokonce i „mailman“, „ chairman“, též „elders“, „senior citizen“, „overweight“, „speech impediment“, „dumb“, „sexual preference“. Na provinilce – student nebo učitel – pak čeká disciplinární řízení a ideologická převýchova, zpravidla prezentovaná matoucím eufemismem „diversity training“.
University of South Carolina zakazuje „teasing, ridiculing, insulting – škádlit, zesměšňovat, urážet“.

A Ota Ulč si klade taky jednu zásadní otázku. Kdo bude hodnotitel těch jedině správných slov?
Ano, kdo bude tím samozvaným morálním soudcem, jako u nás se o to snaží lidé od novin např. Česká televize, Železný, Tvarůžková, Mitrofanov, Slonková, PeHe, Fendrych, Putna, Lukeš, Drtinová, Šídlo, Šafr a mnoho dalších “moudrých” o jejichž objektivnosti lze s úspěchem pochybovat, ale už nepochybujeme o jejich loajalitě k určitému politickému názoru či ideologii.
Nebo dokonce vznikne úřad několika poslušných úředníků, jak je to například vidět na v byrokratickém systému EU, kde za 20 tsiíc euro měsíčně vás úspěšně zbaví jakékoliv osobní ideologie či iniciativity.

Ota Ulč dál píše:

Přece tvrzení o vlastní citlivosti, háklivosti (sensibility) je argument k nepřebití. Jak potom zareagovat, situaci napravovat po protestu extrasensitivních muslimům bouřících se proti zmínce o holocaustu, odhaleném kotníku, křesťanskému kříži?
Organizace se zkratkou FIRE (Foundation for Individual Rights in Education) zveřejnila výsledky svého výzkumu, jímž se zjistilo, že z 427 institucí vyššího vzdělání, ve své většině (59 %) již zavedlo praktiky, jež porušují první ústavní dodatek o občanských právech. FIRE vydala seznam s názvem „12 Worst Colleges for Free Speech“.
Mezi těmito provinilci jsou učiliště nejen méně známá jako Saint Augustine’s College či Widener University, ale i významné adresy jako Tufts, Johns Hopkins, dokonce i zcela nejvýznamnější jako Yale a Harvard.

Je tedy otázkou, kdy se podobné názory plně rozvinou v české kotlině. Náznaky už tady jsou. Zbývá získat souhlas většiny nebo uzákonit nařízení vládnoucí menšinou.

DOPORUČUJEME: Každý týden OBJEKTIVNÍ aktuální výběr z mediálního prostředí od Petra Žantovského
http://www.parlamentnilisty.cz/tagy/%C5%BDantovsk%C3%BD

The post Autocenzura a svět zakázaných slov, které nikdo nezakázal, ale lidé jsou zase opatrní, jako za socialismu first appeared on Čítárny.

Tato kniha nebo nevydané povídky, téměř scénáře Jiřího Weisse, který zemřel ve vzdáleném Los Angeles, nebo dlouhá vyprávění Jana Vladislava z francouzské emigrace aj. mají něco společného. Asi bych to neuměla lépe pojmenovat než náš básník Vítězslav Nezval – vypovídají s na smrt odhodlanou upřímností.

Ota Ulč se v ní vypisuje ze smrti svého dlouholetého přítele a zároveň mu skládá hold.
Vzpomínky a dopisy řadí chronologicky od roku 1969 až do smrti Josefa Škvoreckého. Zdokumentoval život v emigraci, práci, rodiny, cestování, postřehy z cest, komentáře ke vzdálené rodné zemi, až po znovuotevření a nenávratech domů, o falešných nařčeních a jak je těžké bránit se. Tak jak píše, že měl právo na chyby profesor Černý, protože se nedostal k archivům, má právo na drobné chyby i právník Ulč, neboť odešel do USA ještě dříve než Josef Škvorecký.

Kniha je zajímavým dokumentem nejen o emigraci jako takové, ale o vzniku nakladatelství, o jeho práci v nelehkých podmínkách, o psaní a tvořením samotném, o životě.
Otázku, proč spolu jednotlivé generace našich emigrací v cizině nedrží a vlastně spolu nemluví, zmínil, ale stejně jako já si na ni nedovedla kdysi odpovědět, nevysvětlil to nyní pořádně také. Pokud si chcete doplnit informace a znalosti o autorech Josefovi Škvoreckém, Zdeně Salivarové a Otovi Ulčovi máte jedinečnou příležitost.

Ota Ulč: Škvorečtí – Čtyřicet let zážitků a korespondence, vydal Šulc-Švarc, 2014

Ukázka…
Takto jsme se tedy vydali s dvěma kufry a klukem na sedačce na mých zádech, napřed odlétli do Casablanky, kde nás nikdo neočekával, poněvadž naše poslední psaní do Maroka nedošlo a matka mé bývalé studentky, vdova po syrském prezidentovi, který doúřadoval na popravišti, na nás nečekala. Synáček se batolil, ochutnával severoafrickou půdu, já mu velbloudí trus zakazoval a vztekle mával na vozovce, aby nás někdo dopravil do Rabatu. Začali jsme tedy všelijak.
Itinerář byl téměř do puntíku dodržen. East African Airlines, posléze oprávněně zkrachovavší, zavinily, že na Cejlon, nynější Srí Lanku, jsme museli oklikou via Karáčí v Pákistánu, odkud nás dál do Colomba vezl bolševický Aeroflot.
Celou obrovsky zajímavou a obohacující zkušenost dlužno hodnotit jako akt rodičovské nezodpovědnosti. Retrospektivně se po letech děsit, co vše se mohlo stát, ale naštěstí se nestalo. Pouze dva maléry nás postihly.
K prvnímu došlo na Borneu v Sarawaku, kde matka nakrmila dítě z konzervy patrně z doby bývalého britského kolonialismu. Neviňátko se přiotrávilo a pak jsme ho vlekli k domorodým ranhojičům. K druhé krizové situaci došlo v Mikronésii na atolu Truk. Dítě se odbatolilo do Japonci opuštěného kulometného hnízda z doby druhé světové války. Zpanikařili jsme a nemohli jsme ho najít.
Na takové zážitky se potomek sice právem nepamatuje, ale přesto je jimi do života vybaven obuví z toulavého telete. Když mu bylo šest roků a my na Trinidadu seděli v lajdácké restauraci a čekali na večeři, na ubrousek jsme tehdy psali, v kolika těch tramtáriích ji, vlastně byl.
Tehdy jich bylo kolem šedesáti, teď už je jich o hodné víc. (V roce 2012 absolvoval za volantem Renaultu safari z Prahy do Ulánbátaru v Mongolsku).
Z popudu Škvoreckých jsme z oné první sabbatical expedice z každé zastávky posílali pohlednice do Prahy na adresu Lumíra Salivara, bratra Zdeny, až se tam dětičky potěší a ve škole případné pochlubí. Také jsme občas cosi dodávali do Toronta, kde jsme se pak ukázali v příštím roce 1972, když už se tam zdárně rozběhlo exilové nakladatelství.
Od nich došel dopis na naši adresu c/o K. K. Lim, 34 Chin Cheng Rd., Shihlin, Taip.ei, Taiwan Ill, R.O.C.

The post Ota Ulč a Škvorečtí. Čtyřicet let neobyčejných zážitků a korespondence first appeared on Čítárny.

Začněme s oblečením – svůdce v roli oslňujícího páva. Na Nové Guineji extravagantně šnoření a zmalovaní mužové, v porovnání s hanebným zanedbáváním jejich ženských protějšků. Těm se již hodně zamlada dostane tetování od hlavy k patě, čímž dojde k preventivnímu znicotnění případného postesku, že nemají co na sebe.

Na ostrovech v Melanésii jsem nejednou nad vchodem do jídelny v hotelu postřehl přísné varování TIES AND LONG PANTS FOR GENTLEMEN IN THE EVENING OR NATIVE DRESS.
Bez kravaty by mě dovnitř nepustili. Kdybych ji neměl, směl bych pouze vstoupit v domorodém kroji. Nikoliv s valaškou a k tomu juchat, ale směl bych tam zcela nahatý, na penisu ale kumbung, jakýsi dutý roh či trumpeta. Vyskytují se v různých velikostech, trumpety až metrové. Ty spíš ve sváteční den a nikoliv do práce. Český misionář mi vyprávěl o zážitku, jak při fotbalovém utkání se takto odění domorodci na hřišti míhali, s nebezpečím si vzájemně vypíchnout oko. Na ostrově Malekula (nyní republika Vanuatu) si páni balí nástroj lásky do červeně zbarvené trávy, až nabyde mamutího rozměru. Tento obyčej však není monopolem Malekulanů, jak by snad jméno vrtošivě naznačovalo, ale vyskytuje se v podobném provedení i v jiných končinách Melanésie. Však i v našem evropském světě před pár stoletími moda přikazovala pánům vycpávat se v rozkroku.

Víc než oblečení nás ovšem přitahuje vzhled kýženého protějšku.
Naše kritéria podstatně poznamenala doba a místo konání. Zpravidla se již nedychtí po typu krasavic, jak je mistr Rubens zpodobňoval na velikánských plátnech – ony macaté kytovce s bělostnou pokožkou poněkud do růžova. Nyní spíš převládají podvyživené postavičky, ale ještě by se našly výjimky. Na tuniském venkově třeba dosud zcela neodumřel obyčej pořádně vykrmovat nevěsty, čím tučnější, tím žádanější.

Polynésané, muži i ženy, jsou převážně korpulentní tlusťoši od přírody, bez zvláštního přičinění.
Proto opak lahodí jejich oku, jak jsem si kvapně ověřil po příletu mé hubeňoučké manželky na ostrov Rarotonga (Cookovo souostroví v jižním Pacifiku), kde jsem nějakou dobu sídlil. Vzal jsem ji na obhlídku hlavního města Avarua (vesnice o dvou ulicích), s dupárnou jménem Banana Court, pár kroků od přístavu. Tam se pilo, tancovalo, muzika řádila déle než od slunka do slunka. Vešli jsme a jen co mužské osazenstvo spatřilo můj protějšek orientálního vzhledu, měli ji za domorodku a poněvadž byla tak hubená, byla i tolik žádoucí. Hned se jí zmocnili, na taneční parket odtáhli a až po delší době, značně schvácenou a promačkanou, mi ji vrátili.

V Číně tlouštka se pokládala a místy ještě pokládá za znak prosperity.
Na pláži mi několik domorodců kazilo náladu dobře míněnou lichotkou, jak že jsem zdárně vypasený. Po dobu mnohých dynastií se tam u žen za nejpřitažlivější považoval krk, pokud možno co nejdelší, malé mandlové oči a poničené tzv. lotusové nožky. Mrzačené od dětství, chudinky je s obtížemi cupitaly, pán měl zaručeno, že mu daleko neutečou.

O běloších se tradičně vyjadřovali jako o bledých, chlupatých, kulatookých, dlouhonosých barbarech.
Jenže i tam – Japonsko, Taiwan, Hongkong, teď i po-maoistická Čína – pronikají západní kritéria tělesného půvabu. Plastičtí chirugové předělávají víčka, aby oči vypadaly kulatější, zvětšují nosy a ňadra. Na západní poměry taková operace přijde velmi lacino, ale domorodka za přetváření svého nosánku aby zaplatila sumu ve výši průměrné tříměsíční gáže. Ještě dražší je zvětšování ňader, poněvadž silikon je materiál, který se musí dovážet za valuty. Hodně tam jdou na odbyt krémy, slibující zbělení pokožky.

Pohlédněme na dámskou hruď:
Přibývá umělecké a vědecké literatury, výlučně se věnujicí páru oblin, vylučujících sladnou lepkavou tekutinu, kterou odborníci definují jako nic jiného než obohacený pot, bez něhož bychom byli už dávno vymřeli. Nejen však pouhý zdroj obživy k přežití lidského plemena, ale i značně učinný zdroj vášně. Ne však všude: leckde v Africe, Asii, Oceánii se nad odhalenými prsními bradavkami nikdo nepozastaví, natož aby se vzrušoval. Nelze se příliš divit, když i ňadro mladé dívky dovede splasknout do tvaru plandající punčošky, když například na Nové Guineji ženy ještě občas kojí selata.

Marylin Yalomová, vědkyně Institutu ženských a pohlavních studií na Stanfordské univerzitě v Kalifornii, v knize Dějiny ňadra (A History of the Breast) to bere od Věstonické Venuše, dodavatelky onoho životně nepominutelného nektaru, do dob s prezentací bohyň s víc než dvěma prsy, do antického Řecka, kde převládl symbol falický. V ranném křesťanství se tvary mužských a ženských postav zpodobňovaly k nerozeznání. Ke zméně se zájmem o tělo došlo v renezanci, proto máme obrazy s kojící Madonou. Zásluhou francouzské revoluce se ňadra stala politickým symbolem – odhalená hruď a v ruce prapor s trikolorou. Jestliže koncem šestnáctého století dominoval ideál maličkých prsíček a pořádně širokých boků, ve dvacátých letech minulého století k málo vyvinuté hrudi přibyly i úzké boky. V době teď nejsoučasnější se ovšem nadále dává přednost štíhloučkým krasavicím, ale k nim pořádná prsa. Odborníci už do nich napumpovali tuny silikonu.

Američan o prázdninách v cizině býval snadno rozpoznatelný svou přehnaně strakatou košilí, která se teď už ale tolik nenosí.
Co však neutuchá, jsou vyvalené oči směrem k obnaženým mamáliím na evropských plážích. Však doma na opačném břehu Atlantiku i mrňavé holčičky si musejí zahalovat miniaturní hrozinky, neboť jinak by musel zakročit šerif. Puritánská tradice zatracováním erotiky udělala z mnohých posedlé erotomany, přesvědčené, že nelze mít dostatečně velká ňadra, stejně jako nelze nikdy být dostatečně bohatý. Jejich kardinální důležitost vnáší vření i do tržního hospodářství. Kalifornská firma Cole (nic společného s Coca-colou) obohatila trh dvojdílnými plavkami, jejichž vrchní část je nafukovatelná podle potřeby majitelky. Umělec jménem Nicolino se k této dychtivosti vyjádřil na kalifornské pláži Stimson Beach uplácáním velikánských, víc než tříkilometrových mamálních tvarů v písku.

Pak se soustředil na úsilí nashromáždit od dobrovolných dárců či spíš dárkyň deset tisíc podprsenek, aby na dlouhé šňůře vlály v Arizoně nad Grand Canyonem. Nepostřehl jsem však, zda tento tvůrčí záměr uskutečnil.

Více zajímavých esejí od Oty Ulče:

The post Ota Ulč o povrchním půvabu, puritánských názorech až po dějiny ňadra first appeared on Čítárny.

Kniha o Češích v exilu. Ota Ulč je potkával na všech kontinentech, ale nejvíc v Americe, kam se vystěhoval. Za půl století důvěrně poznal řadu zajímavých osobností (Egon Hostovský, Ferdinand Peroutka, Karel Steinbach, Jaroslav Vašata, Rudolf Firkušný, Josef Škvorecký, Ivan Sviták, Evžen Balon a mnoho dalších).

A protože měl boty z toulavého telete, našel krajany na tichomořských ostrovech i mezi kanibaly, v kanadské divočině, v Austrálii, Jižní Africe či Jižní Americe. Emigrací v roce 1959 se dostal do svobodného světa, kde má člověk odpovědnost za vlastní rozhodování. A to je někdy břemeno k neunesení pro malikány i velikány.

František Peroutka, Karel Steinbach, Antonín Svoboda, slavní pátečníci, ale i herečka Adina Mandlová – s těmi všemi se během svého dlouholetého exilu v Americe setkal spisovatel, publicista a profesor politologie Otto Ulč. Během své květnové návštěvy Prahy (2011) už tradičně přišel i do Českého rozhlasu. Tam s ním natočil rozhovor o jeho chystané knize o českém exilu:

Z rozhovoru:

Vy jste se zmínil i o Adině Mandlové. I tu jste poznal osobně?
“Jejej! Poznal jsem ji osobně. Byli jsme u Škvoreckých v Torontu. Oni jezdili k nám, my jezdíme k nim, na Vánoce nebo Silvestry. Zrovna jsme přijeli do Toronta a Zdena povídá: Otto, bude ti vadit, když taky přijde Adina Mandlová na večeři?
Adina se dostavila se svým monolingvním anglosaským manželem, stylizovaná do podoby Marlene Dietrichové. Štíhlá, dlouhé kalhoty…Já jsem věděl, že si člověk musí dávat pozor, aby s ní nenarazil, protože kráčel po třaskavém terénu. Tak jsem přišel s otázkou, která ji nemohla urazit.

Zeptal jsem jí: Paní Adino, kdo z vašich kolegyň byl velký talent, jemuž se ale nevedlo?
A ona na to zareagovala velice pěkně, někde ve svých papírech mám její dopis. Člověk ale musel být opatrný, pokud se pouštěl do okolností a doby jejího pádu. O ní se říkalo, že byla nacistická svině a že spala s K. H. Frankem. To byly úplné nesmysly! Bylo jí to ale přišito a ona se v tom nějakou dobu vezla. A byla velice zatrpklá.”

Ukázka z knihy: Antonín Svoboda

Komunistický způsob vládnutí způsobil pořádný odliv mozků ze země a jen jejich menšina měla cosi společného s SVU. Aspoň částečně jsem se vyznal v českých lékařských kruzích v Německu a od nich se dozvídal, že po invazi 1968 tam dorazil mně obtížně představitelný počet čtyř tisíc příslušníků této profese. Což aby bylo celkové množství graduantů, vystudovaných (za dělnické peníze, ovšem) za dobu snad deseti let.

K ilustraci onoho odlivu mozku posloužím nikoliv tisíci Aeskulápy, ale jedním géniem – Antonínem Svobodou (1907 Praha – 1980 Portland, Oregon). Tvor s mimořádným hudebním nadáním, v roce 1936 získal titul doktora technických věd, souběžně studoval fyziku, během povinné vojenské služby vymyslel originální zaměřovač pro protiletecké dělostřelectvo, několik dní po německé okupaci ČSR se mu podařilo odcestovat do Francie, kde se podílel na řešení problému navigace ponorek. Vlastnil hodně patentů, dost dobrodružným způsobem se dostal do New Yorku, kde navázal kontakt s českými hudebníky, hrával na klavír s virtuozem Firkušným, velmi se spřátelil se skladatelem Martinů. Posléze milerád přijal zaměstnání u proslulé instituce MIT (Massachusetts Institute of Technology) a podílel se na zhotovení radarového zaměřovače pro řízení protiletadlové palby námořnictva.

Vzdor lákavým nabídkám zůstat na MIT se Svoboda v roce 1947 vrací do vlasti se záměrem tam vybudovat počítačový průmysl. Na ČVUT zahájil jedny z prvních přednášek o počítačích na světě. S malou skupinou studentů vytvářel prvotřídní výzkumný program v tehdy se teprve rodícím oboru, vytvořil koncepci automatického počitače SAPO (zkratka pro Samočinný Počítač), koncem padesátých let pak vznikal EPOS (Elektronický Počítač Samočinný).

Vzdor úspěchům, svým pobytem v USA politicky podezřelý Svoboda byl sesazen z funkce ředitele Výzkumného ústavu matematických strojů (VÚMS). Obviňován z všelijakých nepravostí, veliký úspěch počítače EPOS ho prozatím ochraňoval před kriminálem. Svoboda, aniž by mínil čekat na zhoršující se perspektivy, se rozhodl podruhé ze země utéct, což se mu za dost dramatických okolností povedlo v roce 1964 via Jugoslávie. Hned pak zpět do USA, kde byl s radostí přijat jako profesor na kalifornské univerzitě v Los Angeles (UCLA).

Jeden ze Svobodových žáků odchovanců Jiří Klír,v literatuře znám jako George J. Klir, světoznámý vědec zejména v oboru tzv. system sciences, autor oslavovaných knih, tak důkladně vědeckých, že v nich nedovedu pochopit ani řádku, můj nejbližší přítel zde na společné bázi v Binghamtonu, ve své knížce vzpomínek s názvem Počítače z Loretánského náměstí – Život a dílo Antonína Svobody (ČVUT, 2007) píše:

„Těsně před odjezdem do Iráku v listopadu 1964 jsem se zúčastnil výroční konference pořádané naším ústavem. Konference byla tentokrát dosti velká s množstvím zahraničních účastníků. Mnoho cizinců přijelo na konferenci, aby se setkali se Svobodou a aby získali více informací o obou verzích EPOSu. K jejich setkání se Svobodou však nedošlo. Předpokládalo se, že Antonín Svoboda bude hlavním řečníkem při zahájení konference, ale on se nedostavil. Jako druhý hlavní řečník měl být podle všech předpokladů Miroslav Valach, jeden z prvních Svobodových studentů a jeden z nejdůležitějších členů Svobodova týmu. Ale on se též neukázal. Znal jsem Svobodův plán na útěk a z nepřímých náznaků od Valacha jsem se dovtípil, že i on chce utéci. Z panického chování partajních šéfů v našem ústavu jsem usoudil, že se jim útěk povedl.“

Postupně za Svobodou odešlo asi osmdesát jeho žáků, spolupracovníků, odborníků. A znamenitě se v cizině uplatnili. Tak důkladné ochuzování malé země – cena za intoleranci hanebného a zejména hloupého režimu. Klír v citovaném zdroji dodává: „Pracovníci VÚMSu říkali svým dobrým přátelům, na které se mohli spolehnout, ironicky: „Já nechci utéci, ale budu muset, protože se říká, že ve VÚMSu zůstanou jen komunisti a ti úplně blbí.“ Amen.

S Antonínem Svobodou jsem měl příležitost se sejít jen jednou. Klír ho přivedl k nám domů k dlouhému odpolednímu popovídání, představit mi svého bývalého učitele, nyní rekonvalescenta po delším pobytu v nemocnici. Tento unikátní tvor mě fascinoval: začal totiž vyprávět o svém momentálním soustředění na inteligenci hmyzu. Když já se případně ocitnu na nemocničním lůžku, budu se ovšem litovat, kvílet, určitě bez zájmu, který z brouků, chrobáků je chytřejší či pitomější v porovnání třeba s žížalami.

Svobodovu pozemskou dráhu ukončilo mohutné přírodní neštěstí – vybuch sopky St. Helens s explozivní intenzitou veletuctu bomb, z nichž jedna vyzmizíkovala Hirošimu. A tam v Oregonu, mnoho mil od epicentra, českému velikánovi puklo srdce.

The post Velikání a malikání aneb Češi roztroušení po celém světě ve vzpomínkách Oty Ulče first appeared on Čítárny.