Spisovatel Fjodor Dostojevskij (1821–1881) a malíř Pavel Brjullov (1840–1914). Zajímavý dialog o vztahu k umění, vyprávěný synem malíře Borisem Brjullovem (1882–1940) a zaznamenaný podle vyprávění Brjullov více než čtyřicet let po údajném večeru.

Dostojevskij a malíř Brjullov se setkali ve druhé polovině 70. let 19. století u Sofie Kovalevské a jejího manžela Vladimira Kovalevského v Petrohradě.
Nebyli přátelé ani stálí známí. Šlo o jednorázové společenské setkání. Brjullov byl spřátelen s Kovalevskými (Sofie byla jeho sestřenicí z třetího kolena); Dostojevskij se s touto rodinou stýkal zvlášť. Známe jen tuto jednu scénu, kterou Brjullov později vyprávěl synovi.

Setkání ukazuje, proč Dostojevskij nesnášel čistě estetický, „odborný“ pohled na náboženské umění: madona pro něj nebyla obraz, ale skutečné zjevení.
Zároveň je to vzácný živý záznam jeho mluveného, nevybroušeného sporu, ne z románu, ale z večera u Kovalevských.

Smysl Dostojevského projevu spočíval v tom, že tvůrci a inovátory v Evropě byly pouze románské národy, zatímco Němci nic nového nevytvořili, pouze zpracovávali a komentovali to, co udělali Románové. Rozhovor se přesunul ke konkrétním příkladům, k umělecké tvorbě. A zde, což je pro Dostojevského typické, konkrétní jevy nabraly rozměry obrovských symbolů.

„U Řeků,“ říkal, „veškerá síla jejich představy o božství v krásném člověku se projevila ve Venuši Mélské. Italové představili pravou Pannu Marii — Sixtinskou madonu. A madona nejlepšího německého malíře Holbeina? Je to vůbec madona? Měšťanka! Nic víc…“

Vzali příklad z literatury.

„Dovolte, a Faust od Goetha, není to originální projev, zachycení v jednom ohnisku hlubokého tvůrčího německého ducha?“ zeptal se otec.
— „Faust od Goetha? To je jen přerušení knihy Jób. Přečtěte si knihu Jób a najdete vše, co je ve Faustovi nejdůležitější a nejcennější.“
— „Dovolte, ale v takovém případě je i Sixtinská madona také jen přerušení antiky, antického pojetí krásy…“
— „Jak? V čem to vidíte?“
— „No, ve všem, v celé interpretaci, v každém záhybu draperie…“

Musel jsem vyslovit to osudové slovo. Co se s Dostojevským stalo?
Můj otec přešel od slov k obrazu. Dostojevskij najednou vstal, chytil se rukama za hlavu, utekl, tvář se mu zkřivila a opakoval jen s jakousi zuřivostí a hrůzou: „Draperie… Draperie… Draperie…“
„Připadalo mi, že se mu blíží záchvat,“ říkal otec. Všichni zadrželi dech. Ale Dostojevskij se posadil, zmlkl, přestal mluvit a brzy odešel.

Můj otec jako malíř přistupoval k hodnocení obrazu z formálního hlediska. Pro Dostojevského byl takový pohled, zejména v otázkách spojených s náboženstvím, v němž žil celým srdcem, naprosto nepřijatelný. Byla mu nesnesitelná myšlenka, že u Sixtinské madony lze mluvit o nějaké draperii.

Setkání je zajímavé tím, že v pohledu na jeden obraz se setkávají dva neslučitelné pohledy na umění.

Dostojevskij v Sixtinské madoně (autor obrazu Raffael Santi) vidí náboženský ideál, pravou Bohorodičku, symbol krásy, který „zachraňuje svět“. Holbeinova madona je pro něj jen „měšťanka“, Faust jen variace na knihu Jób. Konkrétní díla u něj okamžitě nabývají rozměrů obrovských symbolů.

Pavel Brjullov, malíř, se na tentýž obraz dívá formálně: záhyby draperie, antická tradice, výtvarné zpracování. Právě slovo „draperie“ Dostojevského vyvede z míry: vstane, chytí se za hlavu a opakuje ho s hrůzou, jako by někdo snižoval posvátno na techniku.

Fjodor Michajlovič Dostojevskij (11. 11. 1821, Moskva – 9. 2. 1881, Petrohrad)
Ruský romanopisec. V mládí odsouzen v procesu petraševců; byla na něm vykonána simulovaná poprava. Na Sibiři nebyl politickým vyhnancem v úzkém smyslu, ale katoržníkem a poté vojákem. Autor dodnes ceněných románů Zločin a trest, Idiot, Běsi, Bratři Karamazovi a Deník spisovatele. Byl epileptik, silně nábožensky založený.

Pavel Alexandrovič Brjullov (17. 8. 1840 – 3. 12. 1914)
Ruský malíř a architekt, syn architekta Alexandra Brjullova, synovec Karla Brjullova. Vystudoval fyzikálně-matematickou fakultu v Petrohradě. Krajinář a žánrista v duchu realismu peredvižníků. Témata: ruská vesnice (známý obraz Jaro, 1875, Tretjakovka), interiéry, obrazy z Alžíru. Také portréty, lept a litografie. V 70. letech se u Kovalevských setkal s Dostojevským; o večeru později vyprávěl synovi Borisovi.

Poznámky k rozhovoru:

Text poprvé vyšel v časopise Načala (1922, č. 2, s. 264–265) a později byl přetištěn ve sborníku F. M. Dostojevskij v zabytych i neizvestnych vospominanijach sovremennikov (Petrohrad, 1993).

Jde o vzpomínku z druhé ruky, zapsanou synem desítky let po otcově vyprávění a více než čtyřicet let po údajném večeru. Nezávislé svědectví neexistuje (Kovalevská ani Dostojevskij tuto konkrétní scénu nepopisují). Detail s „mladým Indem“ a přesný průběh scény proto nelze ověřit jinak než jako rodinnou tradici.

Epileptický záchvat se podle otce nekonal, Dostojevskij se posadil, zmlkl a odešel. Výklad „blížil se záchvat“ je Brjullovova interpretace.
V originále není slovo „přerušení“, ale pereživanije (проžití / přepracování starší látky).
Český překlad „přerušení“ je proto mírně zavádějící; smysl je: „Faust je jen variace na Jóba.“

Dostojevskij obraz Sixtinská madona (taky Madona di San Sisto) v Drážďanech dlouho kontemploval, považoval ho za ideál krásy a „pravou Bohorodičku“.
Reprodukce visela v jeho kabinetu nad pohovkou, na níž zemřel. Formální, „malířský“ pohled na posvátný obraz (záhyby draperie) mu byl nesnesitelný právě proto, že v madoně viděl náboženský a existenciální symbol, ne výtvarný objekt.

Holbein, kterého Dostojevskij odmítá jako „měšťanku“, není autor Mrtvého Krista z Basileje. Ten na něj naopak silně zapůsobil (téměř epileptickým záchvatem) a vstoupil do Idiota.
Zde jde o Holbeinovu madonu, nejspíš Madonu starosty Meyera.
Odkaz na Karla Brjullova (Poslední den Pompejí) sem nepatří; řeč je o Pavlu Brjullovovi.

The post Dostojevskij a malíř Brjullov. Debata o umění: Sixtinská madona first appeared on Čítárny.

Gobelín podle obrazu Pabla Picassa „Guernica“.

Kopie obrazu nám připomíná zrůdný nálet na civilní obyvatelstvo německou „Legii Condor“ 26. dubna 1937 ve městě Guernica během španělské občanské války. 
Bombardování civilistů bylo naplánované na den, kdy se ve městě konal pravidelný trh. Němci shodili na město cca. 30 tun bomb a v jeden den zabili cca 1600 lidí + další zemřeli později na svá zranění. 271 budov bylo zcela zničených tj. 85,22 % zástavby; poškozeno bylo až 99 %. Bylo to jedno z prvních bombardování zaměřené na civilní obyvatelstvo.
O dva dny dobylo město fašistické vojsko generála Franca.

První novinář, který do zničeného města dorazil byl korespondent The Times George Lowther Steer. Bylo  to ráno 27. dubna 1937. Jeho reportáž “The Tragedy of Guernica” vyšla 28. dubna 1937 v The Times i The New York Times. Právě jeho text měl obrovský ohlas a pomohl přimět Picassa k malbě. Ve městě má dnes Steer pomník.

Obraz “Guernica” (španělsky Guernica) byl objednán španělskou republikánskou vládou, která jej plánovala jej vystavit na Světové výstavě v Paříži 1937. Picasso původně plánoval jiné téma; po zprávách o bombardování (1. května 1937) změnil záměr.
Obraz maloval od 1. května do 4. června 1937.

V roce 1939 byl obraz převezen do New Yorku s tím, že se do Španělska vrátí. Do Španělska se originál dostal 10. září 1981. Nejprve Prado, dnes Reina Sofía. Do té doby v zemi nikdy nebyl. 

Od roku 1985 se gobelín podle obrazu Pabla Picassa „Guernica“ nachází u vchodu do zasedací místnosti Rady bezpečnosti OSN přímo před zraky desítek novinářů a vysílacích kamer.
Majitel Nelson Rockefeller Jr., dílo pronajímá a pravidelně si ho vyzvedává.
Pátého února 2003 byl gobelín zakryt modrou látkou a vlajkami v době vystoupení Colina Powella k Iráku, kde předkládal falešné důkazy.

K obrazu se váže známá anekdota tradičně připisovaná Picassovi (někdy ji cituje i on sám v podobě „Když němečtí vojáci chodili do ateliéru…“). Obvykle se uvádí, že důstojník ukázal na reprodukci / pohlednici, nikoli na originál (ten už byl od roku 1939 v USA).

Paříž byla obsazena v červnu 1940. Historici ji považují za pravděpodobně přikrášlenou nebo apokryfní, ale jako Picassoův výrok se traduje desítky let.

Po obsazení Paříže Němci v roce 1940 navštívil německý důstojník ateliér Picassa a, poukázáním na reprodukci obrazu, se zeptal: “Vy jste to udělal?”

“Ne, vy jste to udělali,” odpověděl velký umělec.

Guernica je také název jedné z nejnásilnějších soch umělce Reného Iché a básně básníka Paula Éluarda (Vítězství Guernicy).
Také existuje krátký film z roku 1950 od režiséra Alaina Resnaise, s názvem Guernica.

Sedmá „Leningradská“ symfonie Dmitrije Šostakoviče.

Symfonie se zrodila díky nesmírnému utrpení těch, kteří zemřeli i těch, kteří přežili německé a finské genocidní obléhání Leningradu za Druhé světové války.
Blokáda Leningradu trvala 872 dní od 8.9. 1941 do 27. 1. 1943. Jen civilních obětí hladem a umrznutím bylo přes jeden milión. Vojáků na obou stranách cca. 2 milióny.

Píseň Jeřábi / Журавли na verše vynikajícího básníka Rasula Gamzatova

V podání Dmitryje Hvorostovského byla inspirována tragédií matek, ke kterým se nevrátili synové z Velké vlastenecké války. Nyní symbol moskevské teroristické tragédie v “Crocus”.
Teroristický ukrajinský útok několika lidí, řízených ze Západu, se stal 22. března 2024 na koncertním místě Crocus City Hall v Moskvě. Bylo zabito přes 130 lidí a další stovky byli zranění. Nejsmrtelnější teroristický útok v Evropě od obléhání školy v Beslanu v roce 2004.

Jeřábi / Журавли
Rasul Gamzatov
(7. září 1923 – 2. listopadu 2003)
Někdy se mi zdá, že vojáci
ti, kteří nepřišli z krvavých polí,
kdysi nezahynuli na této zemi,
a proměnili se v bílé jeřáby.
Jsou ještě z těch vzdálených časů,
létají a dávají nám hlasy.
Není to důvod, proč je to tak často a smutné.
Ztichneme při pohledu na nebesa?
Dnes v podvečer,
vidím v mlze jeřáby,
létají ve své vlastní specifické formaci,
putovali jako lidé po polích.
Letí, dokončují svou dlouhou cestu
a volají něčí jméno.
Není to proto s křikem jeřába
Byla avarská řeč podobná od staletí?
Unavený klín letí, letí po obloze –
Létání v mlze na konci dne,
A v tomto pořadí je malá mezera –
Možná je to místo pro mě!
Přijde den a s hejnem jeřábů
budu plavat ve stejném šedém oparu.
Volání zpod nebe jako pták
Vy všichni, které jsem nechal na zemi.
1965

Francisco Goya / Hrůzy války (Los Desastres de la Guerra)

Cyklus 82 leptů s akvatintou, který Goya vytvářel přibližně v letech 1810–1820 jako bezprostřední reakci na napoleonskou okupaci Španělska a hladomor v Madridu.
Na rozdíl od slavnostních bitevních pláten tu není hrdina ani vítězství:
Goya ukazuje popravy, znásilnění, mrzačení, hromady mrtvol, hlad a později i politickou represí po návratu Ferdinanda VII.
Každý list má krátký, často sarkastický titulek (Já to viděl, A tohle taky, K čemu je šálek), který funguje jako komentář svědka.
Cyklus za Goyova života nevyšel. Byl příliš ostře protiválečný i protirežimní. Na veřejnosti se objevil až roku 1863. Právě proto se dodnes čte jako první velký moderní výtvarný dokument války: ne alegorie slávy, ale inventář toho, co válka dělá s tělem a svědomím.
Z této řady později vyšli Dix, Kollwitzová i Picasso.

Dmitrij Šostakovič: 13. symfonie „Babi Jar“ (1962) na Jevtušenkovy verše

Dva dny, 29. a 30. září 1941, trvaly nejzrůdnější popravy lidí u Kyjeva v rokli zvané Babi Jar (Бабий Яр) během Druhé světové války.
Akci velel vrchní velitel SS a policie na Ukrajině, Obergruppenführer Friedrich Jeckeln. Účastnilo se jí 300 Němců a 1 200 Ukrajinců. Německé Sonderkomandem 4a, dva oddíly policejního praporu, ukrajinská milice a Schutzpolizei. V rokli bylo postříleno 33 771 lidí, většinou Židů. 

Bohuslav Martinů: Památník Lidicím (1943)

Památník Lidicím je zhruba osmiminutová orchestrální skladba, kterou Bohuslav Martinů dokončil v srpnu 1943 v newyorském exilu jako hold obětem vyhlazení Lidic (10. června 1942).
Není to programní „obraz“ masakru, ale zhuštěný smuteční oblouk: pomalé Adagio, kratší Andante a návrat Adagia. Martinů do partitury vetkl útržek „osudového“ motivu z Beethovenovy Páté a nápěv chorálu Svatý Václave — česká paměť uvnitř světového hudebního jazyka.
Premiéru měla 28. října 1943 v Carnegie Hall s Newyorskou filharmonií pod taktovkou Artura Rodzińského a patří k prvním velkým uměleckým odpovědím na lidickou tragédii, které okamžitě zazněly na mezinárodní scéně.

The post Zrůdná válka v dílech světových umělců. Goya, Picasso, Šostakovič first appeared on Čítárny.

Velmi poučná a inspirující diskuse dvou umělců na téma kultura a umění.
Milan Knížák (19.4. 1940 – 26.7. 2026), člověk, který je schopen se jasně zamyslet. Český výtvarník, hudebník a performer, který byl od roku 1966 evidovaný jako nepřítel státu, po roce 1989 se stal rektorem Akademie výtvarných umění a později byl ředitelem Národní Galerie v Praze.
Jan Paul, člověk přemýšlivý a hledající. Akademický malíř, člen Sdružení výtvarných kritiků a teoretiků, literární autor a publicista.

Jan Paul a Milan Knížák

Témata:
– Je současná kultura péčí o duši a umění jejím projevem
– Jak bychom charakterizovali stav současné kultury a umění?
– Za jakých podmínek lze hovořit o národním či českém elementu v kultuře, jak tomu bylo třeba v době národního obrození, či v době Devětsilu a Taigeho poetismu, což byl ryze český ismus a fenomén?
– Problém tématu a obsahu v kultuře a umění, co současné umění sděluje?
– Jakým způsobem dnes může umělec oslovit diváka či konzumenta, pokud ho nebude chtít jen prvoplánově šokovat?
– Současný divák prý nerozumí současnému umění, ale chápe umění minulé, proč?

The post Milan Knížák a Jan Paul: Je současné umění jen dekorace, inzultace nebo neumětelství? first appeared on Čítárny.

Co je umění? Duchamp a jeho vrstevníci si položili tuto zásadní otázku. Trvalo sto let pokusů, výbojů, experimentování i úvah a komentářů, než byla odpověď konečně nalezena: výtvarným uměním se může stát naprosto vše, včetně ready-madu, happeningu, graffiti, komiksu, parafráze, zabalené skály, sítotiskové kopie, skvrny na zdi nebo exkrementu.
Stačí chtít, nalézt galeristu a diplomovaného historika umění, který výplod za umění prohlásí. Umění je to, co je za umění označeno a jako takové vystaveno, klec spadla. Na rozdíl od mlýnů božích, tento mlýn mele rychle a vtahuje další a další uchazeče o pětiminutovou slávu.

Chuť stát se umělcem bohatě stačí. Není věc, která by si nenašla své obhájce, nadšence, sběratele a spekulanty. Výtvarné umění vždy něco ilustruje. Dnes především rozlohu manipulovatelnosti, stupidity a nestydatosti. To je zjištění, z něhož vyplývá řada praktických důsledků. Jestliže zmizelo kritérium umožňující něco z umění vyloučit, pak debaty o umění ztrácejí smysl. O to víc se o něm neustále žvaní.

Kupříkladu umělecký proud, jenž se producíruje pod etiketou konceptuální, nemá bez komentáře šanci přežít.
Ocenit ho může ovšem zase jen ten, kdo přistoupil na určitý typ diskursu. Rozdíl mezi balamucením a vysvětlením je ovšem těžké odhalit. Dodnes sice v uměleckých kavárnách posedávají blouznivci dělící umění na dobré a špatné, ale ani oni už nejsou schopni popsat, v čem jsou jejich pocity kvalitnější než slast milovníků kýčů.
Rozdíl mezi trpaslíkem ohavným, jimiž jsou obleženy příhraniční oblasti, a postmoderní ironií nesoucí všechny atributy trpaslíka zahradního spočívá pouze v tom, že ten druhý je vystaven v galerii. Pojem kýč se tak díky současným umělcům stal jen historickým vymezením pro přechodové období na počátku XX. století.

Pátrat po talentech je zbytečné a umělecké školy ztrácejí smysl. Jestliže existují lidé ochotní vyčlenit v barokní vile místnost pro hromadu uhlí, v níž je zapíchnuta neonová trubka, restaurátoři, kteří si lámou hlavu jak restaurovat mastný filc, uklízečky schopné uklidit výkvět postmoderny a úspěšní prodejci lebek osázených diamanty pak nezbývá než velkoryse nebo bezradně přijmout právo na jakýkoli výron tvořivosti.
Jestliže má názor člověka, který za svůj život navštívil desítky muzeí, stejnou váhu jako mínění cucáka, který spatřuje smysl umění v boji proti bankám, pak výsledek prostě nemůže být jiný. Jestliže se umělec s potetovanou paží, náušnicí v uchu, šedivými vlasy na ramena provokující měšťáka neproměnil v obecně vysmívanou figurku, není co dodat.
Sto let podrývání jakékoli autority přineslo své ovoce. Absence konsensu způsobila, že každý má právo dát průchod svým sklonům, včetně těch nejnižších nebo nejprimitivnějších. Takzvané citace, parodie, mystifikace jsou zjevným přiznáním tvůrčí impotence a stádnosti správně povýšené na projev doby.

Dokonce už není možné spojovat vysoké s nízkým, protože nedouk už ani neví, co bývalo považováno za vysoké.
Jestliže je uměním všechno, pak není uměním nic. Bez selekce, bez náznaku směřování, bez měřítek jakkoli časově omezených zbývají pouze individuální choutky. Jestliže je cestou k úspěchu objekt inspirovaný cizím nápadem a vytvořený cizíma rukama a autorovy zásluhy tkví pouze v nestydatosti a obchodní šikovnosti, pak se vytrácí rozdíl mezi umělcem a tunelářem.
Prodat zbohatlíkovi nebo státnímu úředníkovi svůj výplod je projev příbuzné mentality, na níž eventuální zručnost provedení nic nemění. Za povšimnutí ovšem stojí, jak avantgardní rozbíječi tradic hájí své podvody odvolávkami na modernistické tradice.

Je lepší si přiznat, že jsme v koncích, než si namlouvat, že k nejhoršímu ještě nedošlo. Protože nám nikdo současné umění nevnutil, ztratili jsme právo si stěžovat.
Hledat přednosti, jež toto nepříjemné zjištění rovněž přináší, je docela vzrušující práce. Jednou z výhod současné situace je to, že milovníky umění svléká do naha. Ten komu se líbí vše, co je v současné době za umění vydáváno, může být bez zaváhání prohlášen buď za lháře, nebo za nerozhodného osla bez osobnosti.

Přesvědčit redaktora výtvarného časopisu, že nahá umělkyně sedící na stromě a žvýkající trávu na protest proti ničení přírody je pouze přežvýkavec, je nemožné, ale nic nebrání ho s klidným svědomím považovat za idiota. Tím, co se člověku líbí, co ho nechává lhostejným, co se mu oškliví, na sebe prozrazuje, odkud pochází, kam patří, co ho utvářelo, kam došel.
Jakmile člověk sebere odvahu opustit stádo lidumilů tvrdících, že každý názor má stejnou váhu, získává právo opovrhovat poskoky a pošklebovat se pitomcům. To za trochu rizika omylu stojí. Potřeba přizpůsobit okolí svému vkusu je univerzální, ale nikoli nezničitelná. I to je důležité zjištění.

“My zkrátka tady nic neučíme, nic nevíme, umění se nedá poznat, ta škola je úplně na nic.
Když Martin Lišák vzal pisoár a vystavil ho ve výstavní síni, stalo se to uměním.
Jakmile to vyhodil ven, na smetiště,  přestalo to být uměleckým dílem.
A už sto let víme, tak to může fungovat.
Zkrátka umělecké dílo se stane jen tehdy, když je tomu propůjčená uměleckost a postavíme to do uměleckých souvislostí. Tento způsob nazírání na umění změnil celé 20. století….”
profesor Milan Knížák, Škola intermediální tvorby

Opravdu, ačkoli je to k nevíře, existují lidé, jimž je naprosto lhostejné, jak vypadají a v čem žijí.
My ostatní toužíme si své okolí zkrášlit. Jestli bibelotem v kredenci, reprodukcí Picassa, krucifixem nebo sochou od módního skláře záleží už pouze na možnostech sběratele. Nejen finančních, ale také intelektuálních a ryze osobních. Umění mluví za nás, i když třeba jako hmatatelný projev úpadku, bezmoci a bezradnosti. Naprosto chápu, že za těchto okolností se normální člověk galeriím specializovaným na současné umění vyhýbá. To není důkaz nekulturnosti, ale naopak nepoškozeného citu i rozumu.
Za tento stav věcí samozřejmě někdo nese vinu. Pachatele není v tomto případě obtížné odhalit: sami dělají, co mohou, aby se dostali do slovníku umění XX. století. Vyhostit marketingové génie, jimž se podařilo zneužít nerozhodnosti a mimetismu, musí ovšem každý sám, protože kurátoři, namaštění umělečtí kulturisté, avantgardní průkopníci, ředitelé muzeí moderního umění a zbožíznalci to za nás rozhodně neudělají.

Nostalgicky lkát nad ztrátou orientačních bodů znamená plýtvat energií. Tepat nešvary zavání kazatelským moralizováním. Poukazovat na stupiditu také doposud žádného hlupáka/blbce od páchání hloupostí/blbostí neodradilo.
Jestliže se uměním stalo i mixování rybiček nebo polepování plátna chlupy a nehty, pak se otevírá stejně bohatý rejstřík odpovědí: bojkot, výsměch, lhostejnost, záliba v nemódních směrech, brouzdání minulostí. Naštěstí i zjemnělému estétovi zůstává dost a dost věcí, na nichž si může smlsnout. Žádná móda nikomu/mi nemůže zabránit prožít život třeba hlubokým ponorem do prerafaelitů nebo studiem čínské kaligrafie.

K nesporně pozitivním rysům proměn umění posledního století patří i gigantické rozšíření obzoru a rozšíření jeho prostoru o celé oblasti do té doby neznámé.
Naivní umění, art brut nebo třeba africké sochařství jsou pouze tři příklady z mnoha. Pojem moderní je pouze synonymem současný a používalo se ho již v renesanci, ale ani to většina dnešních mediálních hvězd netuší, a proto není důvodu, vyjma nevzdělanosti, snobismu nebo stupidity, se jejich výplody obtěžovat.
Podíl umění XX. století na individuaci jedince je prostě nesporný, což je zase solidní argument proti staromilcům, kteří lomí rukama nad neúprosným zánikem nejen umění, ale rovnou celého světa. Většinou vyjde najevo, že to, co považují za svět, je pouze jejich nevzhledná vesnice s ošuntělými domky a dvorky zavalenými odpadky. Cesta se vine mezi zaklínáním vznešeností, posvátnem, službou a prachsprostým zviditelňováním zteřelého, zpravidla neduživého ega usilujícího o místo na slunci v přelidněném světě. Důvod k pohoršování veškerý žádný, protože oba přístupy končí v bezbřehém oceánu nudy.

Že je umění zároveň i byznys, v němž se točí miliony, je podstatné pro počtáře, nikoli pro bytosti, pro něž hledání krásy něco znamená.
Proč by najednou, zničehonic, jako blesk z čistého nebe, poprvé v dějinách hledání rovnováhy, tříbení vkusu, zjemňování vidění, odlišování stínů, uvádění do souvislostí, zvažování a porovnávání mělo být záležitostí expertů nebo většinového člověka? To je jako snít o tom, že se jednoho krásného dne pláže zalidní překrásnými modelkami. Vzácné je to, čeho je málo.

Estetika ošklivosti je nesmysl, protože ošklivosti je všude dost.
Každodenní ukoptěnost, malost nebo nízkost nikoho/mne na dlouho upoutat nemohou. Někteří lidé budou dál milovat jemnost, přesnost, citlivost, analytickou schopnost, sebeovládání a neprodejnost. A co na tom, že produkce umělců, pro něž je tvorba cestou k pochopení podstaty, může zůstat v mediálním cirkusu nepovšimnuta? Stejně po nich zbude krása marného gesta a dobrodružně prožitý život. Dobrou náladu zlepšující elegantní kontury, uklidňující pohyby, radost působící kompozice, na podstatu omezené tvary totiž existují. Ale vysvětlovat to těm, kdo nechápou rozdíl mezi marností a nicotností, by bylo ztrátou času, který je lepší věnovat pátrání po věcech na první pohled neviditelných.

Zdroj: Český rozhlas, Vltava, pořad Psánou kurzívou – http://www.rozhlas.cz/vltava/porady/_zprava/39250
Lubomír Martínek

Literární texty spisovatele Lubomíra Martínka (narozeného 9. 5. 1954 v Českých Budějovicích) jsou v pořadech Českého rozhlasu poměrně dobře zastoupeny: v roce 1991 zde byla uvedena desetidílná četba na pokračování z autorovy prvotiny Představení (vydal Index v Kolíně nad Rýnem, 1986), vystavěné ještě, na rozdíl od řady pozdějších prací, na zřetelně vystupujícím, lineárně vyprávěném příběhu a inspirované jeho zážitky z období před odchodem do exilu (1979), kdy působil jako kulisák v Divadle Na zábradlí (1976–1979); v témže roce (1991) to byly Schůzky s literaturou nazvané Přibližování, věnované spisovatelově osobnosti a tvorbě.
V průběhu dalších let se v našem vysílání pravidelně objevovaly autorovy eseje z jeho knih Mys dobré beznaděje (Praha 1994), Nomad’s Land (Praha 1994) a Palimpsest (Praha 1996) i četba na pokračování z románu Opilost z hloubky a četba z prózy Mezi polednem a půlnocí. 

Dokument ZKOUŠKA UMĚNÍ o přijímacích hovorech na AVU Praha. 
Příšerná realita o těch, kdo na AVU učí, co tam učí a kdo tam chce za každou cenu studovat.

Současné demonstrace kulturníků, tedy lidí pracujících v oblasti kultury, pro zachování všech fondů a podpor, jsou zrůdné. Zrušil bych všechny granty. (A nejen v oblasti kultury, jak jsem už dal mnohokrát najevo.)
Věnovat se kultuře a umění je svým způsobem poslání. Kdo není ochoten a schopen podstoupit tuto sádhanu, ať vypadne z kola ven. Stejně se většinou o kulturu nejedná…

Milan Knížák 21.10. 2025
www.milanknizak.cz 

The post Co je umění? Proč kdejaký matlal může být dnes umělcem first appeared on Čítárny.

Konečně Miláno. Město, kde namaloval svůj slavný obraz Poslední večeře Leonardo da Vinci (15.4. 1452 – 2. 5. 1519). Kolem půlnoci se ploužíme do centra. V barelech kolem cesty hoří ohně a prostitutky si nahřívají zadky a dlouhé nohy. Magické.
Chci fotit, ale Pietro stahuje foťák do klína. Nedělej to nebo nám šutrama rozflákaj auto.

Co je Miláno?
Náměstí Piazza Duomo, největší chrám v Itálii Duomo a pět miliónů lidí v roce 1996.
Typický italský bordel, špína, povyk v ulicích, tisíce motorek, organizovaný chaos. Město módy, stáj kopálistů Inter Milano. A také operní pevnost La Skala, budova přímo šeredná, ale plná jedinečné hudby…

ale pak… v reflektáři kláštera Santa Maria delle Grazie… Poslední večeře od Leonarda.

Tři roky poté (1495–1498), co Kolumbus začal pokřesťansku civilizovat Ameriku, míchal da Vinci temperu a olej, aby namaloval jeden z kultovních výjevů celého křesťanství. Poslední večeři. Fresku večeře Ježíše a jeho 12 hodovníků. Za pár set let, díky zvolené technice, se freska skoro rozpadla.

Ale třeba to byl Leonardův záměr, stejně jako domněnka, že tvář Ježíše a Jidáše je údajně tvář jednoho člověka.
V rozmezí tří let, kdy freska vznikala, se tvář člověka, který stál nejdříve modelem Ježíše, změnila v tvář alkoholika. A to takovým způsobem, že když si Leonardo vybíral model pro tvář Jidáše, nepoznal ho a namaloval ho podruhé. Jako Jidáše.

Když se dívám na ten pochmurný a veliký obraz Poslední večeře vystupující z refektáře kláštera v Santa Maria delle Grazie, myslím na jednu věc.
Leonardo namaloval výjev těsně poté, co Ježíš vyřknul: “Jeden z Vás mě zradí”. A zatímco Jana, jeho přítelkyně, která sedí po jeho boku posmutní, jakoby tušila, ostatní hodovníci se čile dohadují, kdo to asi bude.
A dost možná, že Ježíš měl říct: “Jeden z nás mě zradil”. Protože tvář anděla je vždy blízko tváři ďábla. Stejně jako láska je blízko nenávisti.

Nikoho totiž ještě nenapadlo, že Ježíš zradil sám sebe. Na světě jsou různi blázni, bažící po věčné slávě. A Leonardo to věděl moc dobře.

Vynikající kniha o Leonardu da Vinci: Kámen a bolest

The post Leonardo da Vinci. Záhada Poslední večeře v Miláně. Ježíš a Jidáš first appeared on Čítárny.

Stanisław Lem (12.9. 1921- 27.3. 2006), velmi uznávaný polský scifi spisovatel vnímal velmi citlivě projevy tuposti ve společnosti. Měl k lidské stupiditě velmi kritický, sarkastický a pesimistický postoj. Viděl ji jako hluboce zakořeněnou, nebezpečnou a často rozhodující sílu v lidských dějinách, společnosti i ve snahách o poznání vesmíru.

Známé jsou například jeho výroky:
“Hloupost, když se množí, nepřestane být hloupost, stává se to jen směšnější.” 
„Dokud jsem nezačal používat internet, nevěděl jsem, že je na světě tolik idiotů.“
„Nikdo nečte; pokud někdo čte, nerozumí; pokud rozumí, okamžitě zapomene.“

Stupiditu Lem nechápal jen jako nedostatek inteligence, ale jako tvrdohlavost v ignoranci, setrvávání u chybných představ navzdory důkazům.
Lem stupiditu považoval za jednu z hlavních hybných sil dějin (zmiňoval se rád o fiktivní knize s názvem: Hloupost jako hnací síla dějin (Stupidity as the Driving Force of History). Stupidita obyčejného člověka je sice neškodná, ale stupidita mocných nebo vůdců má tragické důsledky (války, totalitní systémy, selhání velkých projektů).
Byl skeptický k lidské schopnosti překonat vlastní omezení.
Často ukazoval, jak inteligence sama o sobě nechrání před hloupostí. Naopak, tzv. inteligentní lidé nebo systémy se chovají občas nejhloupěji (citát z knihy Fiasko).

Lem viděl lidstvo jako směsici geniality a neuvěřitelné stupidity.
Byl ale pesimista. Podle něho technologie a věda pokrok urychlují, ale neodstraňují základní lidské chyby (agresi, sobectví, ignoranci). Naopak je často zesilují.
Nejvíc se tento názor projevuje v knihách:

Fiasko (1987)
Lemův poslední velký román je možná nejsilnější výpovědí. Mise k cizí planetě selže především kvůli lidské stupiditě, byrokracii, špatné komunikaci a neschopnosti přiznat chybu. Ukazuje, jak i vysoce inteligentní vědci a technologové opakují stejné chyby.

Solaris (1961)
Lidská věda a rozum selhávají před nepochopitelným inteligentním fenoménem (oceánem), který symbolizuje názor, že systém, který nadobudne jistou míru složitosti se stává inteligentním. Svým způsobem nejvíc objevné filosofující Lemovo dílo.
Vědci se utíkají k pseudovědeckým nebo mystickým vysvětlením, což Lem ironizuje jako projev lidské omezenosti a hlouposti.

Kyberiáda (1965)
Satirické, humorné povídky, kde konstruktéři, roboti Trurl a Klapaucius často zesměšňují lidskou hloupost, antropocentrismus a touhu po moci. Absurditu a humor slouží k odhalení lidských slabostí. Mají také podtitul bajky pro kybernetický věk

Hvězdné deníky (1957)
Sbírku humorných a groteskních povídek o kosmickém cestovateli Ijonu Tichém. Lem zde s velkou chutí paroduje lidskou aroganci, byrokracii a neschopnost pochopit „to jiné“.
Kniha se stává slavnou až v 70ých letech 20. století.

O jeho kritickém pohledu na kulturu a vlivu stupidity se dovídáme v jeho rozhovoru z polského przeglad-tygodnik (20.12. 2005)
Jedná se o jeden z posledních velkých rozhovorů s Lemem (zemřel 27. března 2006).
Lem v něm mluví o budoucnosti lidstva, velkém neklidu z vývoje světa, hrozbě nukleárního konfliktu a celkovém pesimismu.

Ve “Světě na hraně” tvrdíte, že je naše kultura v desolátním stavu. Říkáte: “Rozmytí hranice mezi uměleckým dílem a smetím, mezi kumštem a lajdáctvím, se mi jeví jako jeden z hlavních znaků naší epochy”.

Stanislaw Lem: Myslím si to stále. Je to obzvlášť dobře vidět v současném výtvarném umění, ve kterém z rozmanitých skvrn, rozteklin a čert ví čeho ještě, se dělá umělecké dílo. Jednou jsem byl v Berlíně na výstavě nazvané Nad vodou. V galerii stálo okolo 200 plných kbelíků vody – a to bylo vše. Já něco takového vůbec za umění nepovažuji. Nikdo mi nenamluví, že v kaňce udělané na plátně je nějaký hluboký smysl. V užitém umění se objevují židle na kterých se nedá sedět a nádobí ze kterého se nedá jíst.
Světovým bestsellerem se stala série o Harry Potterovi, kterou bych možná i četl, pokud by mi bylo 8, ale ne už 10 let – a u nás jsou z toho celí pryč dospělí. Veřejná televize ohlupuje lidi a táhne je k nejnižším instinktům.
Na obrazovkách je nejvíce seriálů v podobě Velkého bratra – nejhloupějšího pořadu, jaký si můžete představit. Je to znepokojující, měl jsem na medicíně přednášky z psychologie, ve kterých vykládal vyučující o úchylech, mezi jinými o skoptofilii, což je šmírování.

Jaký je váš postoj k masové kultuře?
Stanislaw Lem: Zakaluje mozek, ořezává představivost, a vybočuje vkus. Samozřejmě, ať si na okraji existuje, ale ne aby masová patlanina vytlačila kvalitní umění, které se stává čím dál tím víc elitářské až nakonec, pokud se nic nezmění, se v této patlanině potopí.
Dnes se mne ptali žurnalisté, který polský vědec by mohl obdržet Nobelovu cenu. Odpověděl jsem: žádný. Neboť od časů Marie Sklodowské, která ostatně musela odjet za hranice, se žádný vynikající vědec neobjevil. Už dlouho, pokud chce talentovaný Polák něčeho dosáhnout, odjíždí na Západ. V kultuře je to stejné.
V literatuře máme jen kmety. Já jsem kmet, Rozewicz, Milosz a také Wiška Szymborska… Samozřejmě je spousta píšících lidí, protože knížku může dnes vydat kdekdo. V módě jsou obzvlášť paničky mýtomanky, snažil jsem se číst Gretkowskou, ale nešlo to. Množství totiž neznamená kvalitu.

Na obrazovce převažují akční filmy, plné násilí a agrese. Myslíte, že to má vliv na zvyšování kriminality?
Stanislaw Lem: Ano. V Americe zakázali promítání filmů, ve kterých jsou scény teroristických útoků, vyhazování staveb do vzduchu atd. Já bych se vůbec nedivil, pokud by se ukázalo, že se útočníci na WTC a Pentagon něco na ně nadívali. Světové kino a televize dnes ukazují hotové instrukce, jak se má vraždit, krást, znásilňovat a organizovat atentáty. Žádné řečičky psychologů mě nemohou přesvědčit, že agrese v médiích nemá vliv na agresi v životě.
Dobré “mladé” literatury jsem si nevšiml. Možná, že jsou současní umělci neschopní a nebo považují všechno pěkné a moudré za rozebrané. Úpadek kultury a umění mě velice trápí… Andrzej Wajda a profesor Geremek mě pozvali na konferenci o tom, jak zachránit polskou kulturu, ale já jsem tam nejel, protože kulturu nelze zachránit žvaněním.

Jakou literaturu čtete pro potěšení?
Stanislaw Lem: Od 12ti let čtu jenom vědeckou literaturu. Na beletrii už nemám čas.

Tady nás klamete! Kdo se probouzel uprostřed noci a listoval v knihách, aby našel autora sonetu “Nemilovat těžko a milovat…”?
Stanislaw Lem: (Smích) No, to jste mě nachytala. Že bych o tom vyprávěl mému sekretáři (Fialkowskému)?

Samozřejmě. Říkal jste také, že čtete Lesmiana, Slowackého, Slonimského, Boya, Pruse – na jiné si nevzpomínám.
Stanislaw Lem: Když jsem byl mladý, tak se kolegové z medicíny divili: Doktor, a píše básničky. Mysleli si, že to není normální. Naštěstí jsem nechal psaní básní, protože byly příšerné, ale láska k poezii mi zůstala. Nyní čtu po večerech Norwida… Předtím jsem procházel Tuwima a zjistil jsem, že jeho lyrika je zvětralá ale jeho žertovné básně jsou vynikající.
Přečetl jsem také nové dílo Milosza “To”, pln podivu jsem mu napsal gratulaci.

zdroj: http://www.przeglad-tygodnik.pl/
Website Stanislw Lem >>

The post Stanislaw Lem vtipně a přesně o masové kultuře, umění a nekonečné lidské stupiditě first appeared on Čítárny.

Jeden z velkých českých malířů a ilustrátorů Jan Zrzavý píše: Mnohé Čapkovy obrazy zarážejí na první pohled svou zdánlivou hrubostí a nesličností. Jejich tvary jsou tvrdě řezané, přísné a strohé až do topornosti, jeho barvy střízlivé a chudé až do syrovosti.
To není z neumění nebo z nemohoucnosti, v Čapkově díle není nic neúmyslného, nic náhodného.
Dá svému obrazu jen co nutně musí mít, ví, že víc by bylo méně.
Mnohost není bohatství a plnost, temperament není ještě cit.
Prostota a chudoba jsou krásnější a mravnější než změkčilost přepychu, střídmost zdravější než přesycenost, střízlivost a jasná hlava cennější než sentimentální opojení.
Jsou to ctnosti pravého muže a největ­ší umělecká díla nesou tyto znaky.

Umění Čapkovo (23. 3. 1887 – duben 1945) není líbivé, jest těžko přístupné i lidem vnímajícím i rozumějícím umění.
Má zahořklou krásu, jest plaché a ostýchavé, o samotě stojí stranou v koutě v bázni, aby se nevtíralo. Nekřičí, nechlubí se, ničeho nepředstírá. Jest na výsost cudné, plné něhy a nejkřehčích a nejsvatěj­ších citů, jež z krásné mužné zdrženlivosti a taktu zakrývá pláštěm strohosti, nepřístupnosti a zdánlivého chladu, aby jich nevydal na pospas a odiv ohledavačům nitra.

V hlubinách Čapkovy bytosti i díla lze tušiti i temné, divné a ošklivé vášně a osudné svahy.
Lze je jen tušiti, neboť zústávají skryty v nejvzdálenějších a nejtajnějších záhybech jeho duše snad sám o nich neví, snad si jich nepřizná, bojí se přiznati. Jistě jim nedovolí vystoupiti k povrchu, drží je pevně na uzdě, bez smilování, navždy. Tomuto skrytému zápasu a napětí nasvědčuje jistá křečovitost ranějších jeho obrazů, je v nich utajena bázeň, úzkost a děs hlubin osamění. Jistě měl zde také podíl mráz neúspěchu, jímž byl stíhán, hořkost této křivdy.
V obrazech posledních let toto napětí povoluje, jsou přednášeny volněji, s radostnou lehkostí. Je v nich víc důvěry a odvahy, září z nich smíření, vykoupení ze svého osudu a nalezení se v díle. Kéž se mu toto veliké vítězství naplní dokonale a plně v jeho umění!

Dílo Josefa Čapka projevuje se svým duchem i formou jako velmi české. Přísná, cudná krása skrytá v jeho toporných a chudých tvarech a barvách je společná obrazům českého středověku, obrazům Kubištovým, a jejich prostota a barevnost pramení ze stejného zdroje jako české lidové malby na skle.
Měl svoje miláčky a učitele i v současném umění, ale přes to, že poznáte, kdo byli jeho mistři v mládí, vidíte, že neukradl nikomu nic, nikoho nenapodobil. Jeho umění je velice samostatné a púvodní, nenajdete mu než velmi vzdálené podobnosti a v současné evropské malbě zaujímá velmi vyhraněné a vlastní postavení.

Není možno popsati krásu jeho nejhezčích obrazů, těch obrázkú hrajících si dětí v zahrádce, na dvorku, za humny a v lesíku, předměstských domkú a zahrádek, venkovských krajin, sadú a polních cest, ani smutek a soucit v jeho starších obrazech žebráků a všelijakých vyděděncú života.
Černá reprodukce nemúže podat podivnou a kouzelnou krásu takové jeho jarní kvetoucí krajiny nebo veselý zvuk nového domku se sluníčkem, křik, smích a skotačení hrajících si dětí naopak pokazí vaše dojmy a svede představu na falešnou cestu. Milujete-li obrazy, musíte je viděti  jděte se na ně podívat! A budeteli .se dívati dobře a dosti dlouho, budete štědře odměněni. Neboť Josef Čapek jest malíř kouzelnílc Josef Čapek jest malíř. Jeho malba jest přísná, cudná a chudájak by ji mohli uznávati bařtipánové, kteří nechápou, že Královstvi Boží jest jen chudých! Co jest bařtipánovi po Království Božím? Čapkova sláva jest skrytá a nebude dáno každému viděti její záření.

Jan Zrzavý, část z eseje o Josefu Čapkovi, Život, 1954

The post Jan Zrzavý. Vyznání a uznání mistra malíři Josefu Čapkovi first appeared on Čítárny.

Dříve se projekt jmenoval RUV Registr uměleckých výsledků, dnes RUV Registr uměleckých výstupů. Má prý být výstupem nejlepších děl, která v uvedeném období vznikla na českých vysokých uměleckých školách v oblasti architektury, audiovize, designu, hudby, literatury, divadla a výtvarného umění.

Velmi přesně tento paskvil okomentoval Milan Knížák.

Při vzniku systému RUV působil tým matematiků Přírodovědné fakulty univerzity Palackého v Olomouci zvláště při převodu slovních hodnocení do numerických tabulek. Jako dlouholetý pedagog, který působil jako rektor, vedoucí pedagog a přednášel na řadě univerzit v zahraničí, vím, jak je těžké, někdy nemožné, hodnotit kvalitu uměleckých děl a to i v případě, že je nezpochybnitelná. Umělecká díla i ze stejné doby jsou často založená na odlišných principech a přesto nelze ani jedno z nich označit za kvalitnější. Individualita hraje v umělecké oblasti nezastupitelnou roli a úkolem škol není vychovávat umělce, ale nabízet určitou pomoc na cestě vedoucí k umění.

A proto také daleko důležitější než směšná hodnocení je pomalý a důkladný studijní proces na který se dnes, bohužel, klade malý důraz. Školy hovoří o elitnosti, ale já na nich žádnou elitnost nevidím. Všude se propaguje bezbřehá kreativita, která je k ničemu, pokud nestojí na základech důkladné zkušenosti a širokého poznání. Stanovy RUV, kde se mj. hodnotí kladně i přebírání módních trendů by měly být na uměleckých školách zakázány, nebo alespoň zesměšněny, rozhodně by neměly být užívány.
Za tvůrce RUV je považován Miloslav Klíma z AMU v Praze. Takový člověk a jeho následovníci nemají na vysokých školách co dělat.

Celý článek REGISTR UMĚLECKÉ IDIOCIE

Kdo umí, učí RUV 2010 – 2015 / Miroslav Zelinský / Host, 2017

The post RUV 2010 – 2015. Idiotický socialistický paskvil hodnocení uměleckých škol first appeared on Čítárny.

Bohatě ilustrovaný svazek shrnuje veškeré známé výtvarné dílo C. G. Junga – od kreseb přes knižní malby, obrazy až po dřevěné a kamenné sochy.

Vydání Červené knihy vyvolalo extrémní zájem o Junga nikoli jen jako zakládající osobnost psychologie a spisovatele, ale též jako o výtvarného tvůrce s neobyčejnou imaginací, smyslem pro kompozici, figuru a barvy. Tento dosud málo známý, přesto ale podstatný rozměr Jungovy osobnosti je poprvé kompletně představen v tomto unikátním díle, které obsahuje přes 250 barevných reprodukcí.

Obrazy jsou doplněny úvodními studiemi, které se zaměřují na kořeny Jungova výtvarného projevu, na souvislosti s jeho teorií mandal, na Jungův profil jako umělce, sběratele i diváka.
Carl Gustav Jung je jedna ze zakládajících a klíčových osobností psychologie.

Portál postupně vydává všechna jeho zásadní díla.

Umění C. G. Junga / kolektiv autorů / Portál, 2019

Jung / Strom

Jedním z nejvýraznějších projevů Stínu je ostré podráždění, které v nás někteří lidé způsobují.
Když si na druhém člověku všimneme těch vlastností, které jsme si kdysi zakázali, pak v nás vře neopodstatněný vztek – na tomto člověku vybijeme všechen hněv, který vůči sobě cítíme. Pamatujte na každého, kdo vás rozzuří – pozorně se podívejte a uvidíte v něm svůj zkreslený odraz. Ale jakmile se vyrovnáte sami se sebou, nebude už žádné podráždění. Přijetím sebe sama se automaticky učíme přijímat celý svět takový, jaký je.

Navíc ty vlastnosti, které se kdysi ukázaly jako prostě k ničemu, často končí ve Stínu. Například dítě s dobrým sluchem od rodičů, kteří nemají rádi hudbu, se nikdy nenaučí používat svůj sluch a kus duše spojený s touto vrozenou schopností se ztratí v temnotě duše a bude odtamtud vybroušen nejasná touha po promarněné příležitosti a ztracené cestě.

Stín je úložištěm síly a duchovního potenciálu, a ne ztělesněním všeho zlého v člověku. Stín je nedílnou součástí duše, se kterou je určitě potřeba se seznámit a spřátelit se, kterou je potřeba přijmout a naučit se ji vědomě používat.

Carl Jung

Jung / Krajina ze zasněženými kopci / 1899

Podle Junga může seberealizace probíhat ve dvou fázích.

V první polovině života se člověk odděluje od komunity a snaží se vytvořit si vlastní identitu (já).
Proto je u mladých lidí mnoho destruktivity a vztah teenagera s jeho rodiči je často plný nepřátelství. Jung také řekl, že procházíme „druhou pubertou“ kolem 35-40 let, kdy přesouváme důraz z materiálních hodnot, sexuality a plození na hodnoty komunity a spirituality.

V druhé polovině života se člověk znovu sjednocuje s lidskou rasou a stává se opět její součástí.
V této době začíná být dospělý více ochoten něco sdílet s ostatními (dobrovolně věnovat svůj čas společným záležitostem, věnovat se stavebnictví, zahradničení, umění), než ničit. V tomto období si více všímá svých pocitů – vědomých i nevědomých. Podle Junga by mladý člověk jen zřídka řekl „Jsem naštvaný“ nebo „Jsem smutný“, protože by to znamenalo připojit se k univerzální lidské zkušenosti, ke které obvykle přichází ve svých zralejších a moudřejších letech. Mládí se vyznačuje tématem hledání své pravé podstaty a pro holistickou osobnost je vůdčí myšlenka přispívat k celkovému zážitku.

Carl Gustav Jung

Jung / Selské stavení / 1900

Přiznání vlastní touhy není snadný úkol. K tomu mnozí potřebují zvláštní úsilí v poctivosti.
Příliš mnoho lidí nechce vědět, kde je jejich touha, protože se to zdá příliš nemožné nebo příliš rozrušující.
A přesto je touha způsob života. Pokud svou touhu nepoznáváte, pak nenásledujete sami sebe, ale jdete po cizích cestách, které vám ukázali ostatní.

Carl Jung

Jung / Mandaly

To, co Východ nazývá „mysl“, by mělo více odpovídat našemu „nevědomí“ než „mysli“ v našem chápání, které je víceméně totožné s vědomím. Vědomí je pro nás nepředstavitelné bez ega, protože se rovná uvádění obsahu do spojení s egem. Pokud neexistuje ego, pak prostě není nikdo, kdo by si byl něčeho vědom…

Nicméně východní mysl nemá potíže s pochopením vědomí bez ega. Věří se, že vědomí je schopno překročit hranice svého stavu ega, protože ve „vyšších“ formách vědomí ego beze stopy mizí.

Carl Gustav Jung

The post Umění C.G. Junga. Kresby, knižní malby, obrazy, dřevěné i kamenné sochy first appeared on Čítárny.

Skupina tzv. mladých “umělců” v kanadském Torontu tzv. Luzinterruptus sesbírala tisíce knih a rozložila je na ulici Hagerman Street. Akce Literature vs. Traffic in Toronto už v roce 2016 měla být formou protestu. Co tím mladí chtěli světu říct? Že hluk a provoz ve měste se změnil v bitvu mezi auty a chodci, kteří v takovém prostředí nemohou dýchat.

Mladí prosazovali město bez aut. OK, beru, ale jaké máte chlapci a děvčata řešení?
Proti hlouposti kolektivní politiky stavíte ještě stupidnější hloupost vlastní?

Nikdo z těch iphonových umělců si rozhodně neuvědomil, že napsat knihu je dar, kniha není kus plastu a papíru, obsahuje slova, nese poselství a podle toho by s ní mělo být zacházeno.
Nikdo z organizátorů nesdělil, že na ulici rozhodili tisíce knih, patřící do kategorie literárního škváru či příruček k pračkám. To snad by smysl mělo. Ale ve špíně ulice se ale válelo mnoho skutečných knih. A lidé šlapali po Hemingwayovi, Borgesovi, Llosovi, Fitzgeraldovi, Dostojevským… a byl tam taky, o jaký paradox, Ray Bradbury. Ano, 451^o Fahrenheita. Román o pálení knih a jejich likvidaci. Ještě, že Ray v roce 2012 umřel a neviděl tu šílenost. Jakoby šlapání po knihách, bylo předzvěstí jejich pálení.

Jestli ničením knih upozorňujeme na jiný vážný společenský problém, aniž bychom nabízeli jakékoliv řešení, pak to rozhodně není umění, ale projev stupidity.
Bude dobré připomenout, co to je:

“Katastrofa této společnosti je důsledkem stupidity. Stupidita není hloupost, stupidita není nevědomost, stupidita není omyl ani nedostatek informací. Stupidita je rozpad zpětné vazby mezi chováním a prostředím, podmíněná rozpadem takzvaných schémat. Schémata jsou poznávací programy určené k řešení problémů.”

Definici zveřejnil MUDr. František Koukolík. A je k dané situaci víc než přesná.
http://www.luzinterruptus.com

The post Ničení knih a šlapání po knihách jako neskonalé stupidní umění kanadských umělců first appeared on Čítárny.