Počátkem srpna v r. 1964 vstoupily USA do vietnamské války. Stála život více než 56 000 amerických vojáků a je traumatem americké veřejnosti dodnes. Teprve v noci z 29. na 30. dubna 1975 opouštěli poslední američtí vojáci Vietnam a Saigon. V severním a jižním Vietnanu zemřelo cca 1,5 miliónů vojáků a zabitých civilistů se odhaduje na půl až dva milióny.
Válku mezi severním komunistickým Vietnamem a jižním Vietnamem silně podporovaly státy: Čína, SSSR, ČSSR, Kuba, USA, Austrálie, Kanada etc.

Co se stalo po skončení války?
Jsem na cestě Vietnamem se skupinou amerických veteránů z vietnamské války, kteří nyní žijí ve Vietnamu a pracují na řešení některých hlubokých lidských problémů, které stále způsobuje válka, která skončila před 40 lety.
Tito muži, známí jako VFP Hoa Binh Chapter 160, pracují na pomoci lidem, kteří jsou stále zmrzačeni odhadem tři miliardy kg bomb svržených Spojenými státy na Vietnam během války, které v té době nevybuchly.
Na Vietnam bylo svrženo 7 milionů tun bomb a odhadem 10 % z nich nevybuchlo.

Kromě toho tito američtí veteráni pracují na pomoci některým z přibližně 1 milionu lidí (odhad Červeného kříže z Vietnamu) lidem narozeným s genetickými vadami nebo jinak postiženým nebo ve špatném zdravotním stavu v důsledku vystavení 20 milionům galonů toxických herbicidů rozprášených na jihovietnamské území. tropické deštné pralesy potraviny a plodiny.

Primárním použitým herbicidem byl Agent Orange, který obsahuje známý karcinogenní dioxin.
Zatímco US Environmental Protection Agency popírá, že by dioxin byl mutagen (způsobující mutantní geny), míra vrozených vad ve Vietnamu se od války zčtyřnásobila.

Navštívili jsme řadu obětí nevybuchlé munice a toxických herbicidů, což přináší lidské rozměry utrpení, bídy a smrti, které jsou nevyhnutelným dědictvím války.
Primárními příčinami explodující válečné munice jsou dnes farmáři pracující na svých polích a sběrači kovového šrotu. Kovový šrot může vesničanovi vydělat až 75 dolarů ročně – smysluplná suma peněz pro chudé a jeden z mála zdrojů příjmu, který mají k dispozici.
Nguyen Xuan Thiet v provincii Quang Tri vydělal část svého ročního příjmu na podporu své rodiny sběrem a prodejem kovového odpadu. V roce 2005 našel minomet a při pohybu s ním explodoval a odstřelil mu obě nohy a jednu ruku. Dva roky po návratu z nemocnice byl zcela neschopen. Projekt RENEW sponzorovaný VFP mu nyní dodal protézu, která mu umožňuje chodit. Jeho rodina je tak chudá, že i přes tragédii, která otce potkala, pokračuje ve sběru šrotu.

Přátelství Village kousek od Hanoje je zařízení pro oběti Agent Orange, které bylo zahájeno americkým veteránem z vietnamské války, George Mizo, který později zemřel při kontaktu s Agent Orange.
Vesnice se v současné době stará o 150 lidí, mnoho z nich o děti těžce postižené s genetickými vrozenými vadami, o kterých se předpokládá, že pocházejí od Agent Orange.
Vzdělávání začíná na nejzákladnější úrovni, učí tělesně a/nebo mentálně postižené děti používat toaletu a jinak se udržovat v čistotě. Pokročilejší studenti by se mohli naučit vařit a jak se věnovat řemeslu, které jim nabídne nějaký příjem.
V současné době je ve Vietnamu asi 125 000 dětí s vrozenými vadami, o kterých se předpokládá, že souvisejí s Agent Orange, takže práce Vesnice přátelství sotva poškrábe povrch hlubin nouze. Toto je třetí generace takových dětí;

Navštívili jsme také sedmičlennou rodinu Tran Van Tram.
První syn narozený rodičům této rodiny, kterému je nyní 30 let, bylo zdravé dítě. Další čtyři narozené děti mají těžké psychické a fyzické vrozené vady. Nemohou ani stát, ani chodit, takže se plazí po domě s pevnýma nohama. Protože jejich mozek nikdy plně nevyvinul nic, nemohou se zapojit do okolního světa.
Nedokáži se o sebe postarat, stýkat se s ostatními ani vykonávat jakoukoli práci. Tyto děti jsou ve věku od 18 do 28 let, takže rodiče se o své totálně nemohoucí potomky museli po celá ta dlouhá léta starat, většinou bez jakékoli pomoci. Vietnamští rolníci jsou často špatně vzdělaní a žijí s mnoha pověrami, takže je běžné, že mají pocit, že jejich postižené děti jsou trestem za nějakou životní chybu.

V této části Vietnamu je intenzivní období dešťů, a proto, aby tyto děti mohly využít nedaleký přístavek, musely se tam dostat přes bahno; zbídačení rolníci si nemohou dovolit domácí úpravy.
Projekt RENEW zjistil, že útrapy této rodiny musely a pracovaly na zmírnění jejich břemene, včetně vybudování kryté cementové cesty k toaletám pro děti. Otec promluvil, aby vyjádřil své hluboké uznání tomuto malému daru od amerických veteránů z Vietnamu. Když se matka přidala k rodině kvůli společnému snímku, neutišitelně plakala. Otec řekl, že plakala slzy radosti, ale je pravděpodobnější, že byla ohromena roky dřiny, když se starala o své čtyři neschopné děti, a dojatá přítomností jediných znepokojených cizinců, se kterými se kdy setkala.

Mladý pár v Aloui měl před 17 lety dceru s vážnými vrozenými vadami; pak před čtyřmi lety otec zemřel na krevní onemocnění.
Protože zde její dcera nemůže ovládat tělesné funkce, nemůže stát ani chodit, tráví svůj život na dřevěné paletě v rodinné kuchyni/chlévě (rodinná prasata jsou poblíž).
Skupina podporovaná VFP s názvem Hearts of Hue objevila tuto rodinu a vymyslela plán, který matce umožní získat přístup k příjmu a smysluplné práci. Dodali rodině březí hovězí krávu a poučili je, jak se o zvíře starat. Původní kráva byla oceněna na 800 dolarů a tele lze po roce prodat za 700 dolarů – na vietnamském venkově královskou částku. Také instruují rodinu, jak pěstovat produktivní krmivo pro zvířata, a postavili zastřešenou ohradu, kde může dobytek zůstat pod krytem v období dešťů. Rodina, která byla zničena následky války, tak získala novou naději na slušný život.

Kromě neocenitelného množství utrpení a smrti, které válka a její následky způsobily vietnamskému lidu, byla zkáza, kterou Spojené státy způsobily zemi, vzduchu a vodám Vietnamu, extrémní.
” Od té doby, co Římané osolili zemi po zničení Kartága, se národ tak nesnažil navštívit válku s budoucími generacemi,” napsal Ngo Van Long o válce USA proti Vietnamu. Škody nebyly náhodným vedlejším produktem války, ale součástí opotřebovací strategie, která záměrně usilovala o vyhnání rolníků do měst s cílem připravit Frontu národního osvobození o populační a potravinovou základnu a bezpečná džungle.

“ŘEKNĚTE VIETNAMCŮM,” ŘEKL GENERÁL CURTIS LEMAY, “ŽE JE VYBOMBARDUJEME ZPĚT DO DOBY KAMENNÉ.”

Velká část Vietnamu se změnila na „zóny volného ohně“, do kterých se řítily nesmírné tonáže výbušnin a herbicidů.
Záměrem bylo rozdrtit rolnickou armádu rozmařilým používáním technologicky vyspělých zbraní a technik. To zahrnovalo skutečně masivní bombardování venkovských oblastí, chemické a mechanické ničení lesů, rozsáhlé ničení úrody, ničení skladů potravin, ničení nemocnic a rozsáhlé vysídlení obyvatelstva; zkrátka masivní, záměrné narušení jak přírodních, tak lidských ekologií regionu. 5 milionů hektarů, více než 40 % rozlohy Jižního Vietnamu, bylo zničeno nebo vážně poškozeno.

Stroje známé jako Římské pluhy byly oblíbené u amerických vojáků.
Jednalo se o velké buldozery vybavené nabroušenými deset stop širokými lopatkami. Několik z nich se probilo lesy, spojených obrovskými řetězy a vyvrátilo vše, co jim stálo v cestě. Římské pluhy zcela odstranily stromy a výrazně narušily ornici na 325 000 hektarech, tedy 3 % lesů jižního Vietnamu.

Flóra a fauna Vietnamu utrpěla hluboké ztráty nejprve v důsledku ničení lesů země během války, po čemž následovaly potřeby rostoucí populace zbídačených a traumatizovaných lidí.
Zde je ukázka aktuálního stavu některých velkých savců ve Vietnamu:
1) Nosorožec krátkorohý – vyhynul ve Vietnamu v roce 2011.
2) Tygr indočínský – odhadem 10–20, které ve Vietnamu zůstalo v roce 2010
3) Kouprey-avelmi velký kopytník vážící až 2000 liber, byl poprvé objeven vědeckou komunitou v roce 1937 a nyní ve Vietnamu vyhynul.
4) Saola – skot žijící v lese, nalezený pouze v Laosu a Vietnamu, byl objeven vědou v roce 1992. Mezitím byl ve Vietnamu spatřen pouze jeden, který zemřel v zajetí.
5) Asijský slon – dříve hojný ve Vietnamu, odhaduje se, že v zemi žije 75 divokých slonů a očekává se, že tam do 10 let vyhynou.
6) Primáti – Pět z 19 druhů primátů ve Vietnamu je na seznamu 25 nejkritičtěji ohrožených primátů na světě, včetně langura zlatohlavého (na světě zbývá asi 60), langura Delacourova (zbývá asi 200), langura šedohlavého Douc (600), opice tuponosá (250) a gibbon černochocholatý východní (110).

Pokud člověk vstřebá skutečnost, že jsme spáchali genocidu na 3,5 milionu Vietnamců, které jsme zabili v americké válce (toto číslo je jedním z nejnovějších odhadů), a ekocidu na přírodním prostředí Vietnamu, vezmeme v úvahu, že pro válku nebyl žádný důvod, člověk si plně uvědomuje, jak dysfunkční a destruktivní může být lidská mysl a takzvané „vedení“.

Je důležité připomenout, že válka ve Vietnamu není ojedinělou událostí.
Jak jsem psala ve své předchozí eseji v této sérii (kterou si můžete přečíst online, když si vygooglíte „Válka je Boží způsob výuky zeměpisu“), těsně před zničením Vietnamu jsme vyhladili Severní Koreu; 15 let po Vietnamu jsme bombardovali Irák. Dnes bombardujeme pět zemí současně.

Největším nebezpečím v dnešním světě pro ekologickou integritu biosféry a posvátnost života je vláda Spojených států a masy bezduchých mladých mužů, kteří plní její příkazy, nejsou schopni myslet za sebe a hladovějí po identitě uniformy.
Pokud se vám to zdá jako radikální prohlášení, přečtěte si znovu předchozí odstavec. Na hlubší úrovni je problémem pověrčivá, téměř náboženská reakce lidské mysli na vnější autoritu. Víme, že moc korumpuje, ale vytrvale stavíme pouhé smrtelníky do pozic extrémní moci.
Globální situace se zlepší pouze tehdy, když převezmeme odpovědnost za své finanční, etické a ekologické životy a přestaneme se nechat vodit za nos takzvanými vůdci, kteří jsou nevyhnutelně zkorumpováni mocenskými pozicemi, do kterých jsme my sami. polož je.

Občanská neposlušnost není náš problém. Náš problém je občanská poslušnost. Naším problémem je, že lidé na celém světě poslechli diktát vůdců své vlády a šli do války a miliony byly zabity kvůli této poslušnosti.
Howard Zinn

Každá tyranie musí být nutně založena na všeobecném všeobecném přijetí. Stručně řečeno, většina lidí sama, ať už z jakéhokoli důvodu, souhlasí se svou vlastní podřízeností… Pokud jsme vedli svůj život způsobem, který zamýšlela příroda a lekce od ní, měli bychom být intuitivně poslušní svých rodičů; později bychom měli přijmout rozum jako svého průvodce a stát se otroky nikoho .
Etienne De La Boetie, The Politics of Obedience, napsáno v roce 1552

Historie ukazuje, že většina lidských bytostí doslova raději zemře, než aby objektivně přehodnotila systémy víry, ve kterých byli vychováni.
Průměrný muž, který čte v novinách o válce, útlaku a nespravedlnosti, se bude divit, proč taková bolest a utrpení existuje, a bude si to přát do konce. Pokud mu však bude naznačeno, že jeho vlastní víra přispívá k neštěstí, téměř jistě takový návrh bez dalšího přemýšlení odmítne…
Larken Rose, Nejnebezpečnější pověra

Dana Visalli je americký biolog.
Článek z roku 2015

Poznámky:

Film: The Boy with No Face- https://www.youtube.com/watch?v=C2O7Sp-DoPo (full film)

Film: Lighter Than Orange- https://www.youtube.com/watch?v=wSn02VKm6Ek (3 minute trailer; highly recommended)

Book: Kill Everything That Moves: The Real American War in Vietnam by Nick Turse (required reading)

Book: The Most Dangerous Superstition by Larken Rose (on the question of authority)

Essay on Etienne de la Boetie’s book The Politics of Obedience www.lewrockwell.com/rothbard/rothbard29.html

Friendship Village- http://www.vietnamfriendship.org/

VAVA- Vietnam Association for Victims of Agent Orange http://vava.org.vn/?lang=en

RENEW- Restoring the Environment and Neutralizing the Effects of War- http://landmines.org.vn/

The post Válečný Vietnam. Zrůdná válka dvou ideologií, USA a SSSR zabíjí i dnes first appeared on Čítárny.

Když Donald Trump očekávaně vyhrál americké prezidentské volby 2025, stal se z čerstvě vydané knihy Americká elegie od debutujícího autora J. D. Vance nečekaný bestseller. Vence byl jmenován viceprezidentem USA. Jeho kniha je ale velmi čtivá. Působivě a výstižně líčí prostředí, z něhož se rekrutovala rodina Vanceho. Americká střední třída, které byl odebrán statut Amerického snu, na kterém byla Amerika postavena.

Americká elegie nabízí nejen detailní popis onoho prostředí, ale rovněž vroucí a osobní analýzu krize kultury chudých bělošských Američanů díky neoliberální politice, která byla ukončena až v roce 2025 porážkou Bidena.
O rozkladu této společenské skupiny, procesu, který účelově probíhá už více než čtyřicet let, se píše stále častěji a se stále větším znepokojením, ale dosud nikdo jej nepopsal zevnitř a tak kriticky.

V Americké elegii J. D. Vance pravdivě líčí, jak prožívá sociální, regionální a společenský úpadek člověk, který se v tomto sociálním prostředí narodil.

Příběh rodiny Vancových začal v poválečné Americe nadějí.
Autorovi prarodiče byli „zamilovaní, ale chudí jako kostelní myš“. Přestěhovali se z apalačského regionu Kentucky do Ohia s nadějí, že uniknou strašné chudobě, která je obklopovala. Stali se příslušníky střední třídy a nakonec jedno z jejich vnoučat absolvovalo právnickou fakultu Yaleovy univerzity, což je konvenčním měřítkem společenského vzestupu.

Ale když se začteme do rodinné ságy Americké elegie, postupně zjistíme, že autorovi prarodiče, teta, strýček, sestra a především jeho matka se s životem ve střední třídě jen obtížně vyrovnávali, že se nikdy zcela nevymanili z minulosti poznamenané týráním, alkoholismem, chudobou a traumaty, problémy charakteristickými pro jejich oblast Ameriky.
S pronikavou upřímností Vance ukazuje, že démony své rodinné historie v sobě stále nosí i on.

Autor napsal hluboce dojímavé vzpomínky s dávkou humoru a s živě vylíčenými skutečnými postavami, ale zároveň naléhavou a znepokojivou meditaci o tom, proč ve velké oblasti Spojených států ztrácejí lidé víru ve svůj americký sen.

Ukázka z knihy:

Táta mi prozradil, že nakonec požádal Boha, aby mu dal tři zna­mení, podle nichž by byla adopce v mém nejlepším zájmu. Ta znamení se zřejmě objevila, a tak jsem se stal adoptivním synem Boba, muže, kterého jsem znal ani ne rok. Nepochybuji, že táta ří­kal pravdu, a přestože dokážu pochopit, jak obtížné to rozhodnutí bylo, nikdy jsem se nesmířil s tím, že někdo nechá určovat osud svého dítěte Božím znamením.

Byla to ale jen malá vada na kráse. Vědomí, že mu na mně zá­leží, vzpomínky na ono dětské trauma do velké míry vymazalo. Vcelku jsem svého tátu i jeho církev měl rád. Nejsem si ale jistý, zda se mi líbila církevní struktura nebo zda jsem se jen chtěl podílet na něčem, co pro něj bylo důležité. Asi hrálo roli obojí. Stal jsem se oddaným konvertitou. Hltal jsem knihy o tom, že Zemi stvo­řil Bůh teprve nedávno, a přihlásil se do internetových diskusních skupin, abych mohl polemizovat s vědci o evoluční teorii. Sezná­mil jsem se s proroctvím o nadcházejícím konci světa a přesvědčil sám sebe, že svět zanikne v roce 2007.
Dokonce jsem zahodil svá cédéčka skupiny Black Sabbath. Tátova církev toto vše podporo­vala, protože pochybovala o správnosti světské vědy a o mravnosti světské hudby.

Navzdory tomu, že mezi námi neexistoval právní vztah, jsem za­čal s tátou trávit hodně času. Navštěvoval jsem jej o většině svátků a trávil v jeho domě každý druhý víkend. I když jsem rád navště­voval tety, strýčky, bratrance a sestřenice, kteří po řadu let nebyli součástí mého života, základní propast mezi mými dvěma životy zůstávala.

Táta se vyhýbal mámině rodině a ona rodině jeho. Lind­say a marná oceňovaly, jakou roli hrál táta v mém životě, ale stále mu nedůvěřovaly. Pro marná byl táta “dárcem spennatu”, který mě v kritické chvíli opustil. Přesto jsem i já stále tátovi vyčítal to, co se stalo v minulosti. Tvrdošíjnost, kterou projevovala marná, situaci nijak neusnadňovala.

Můj vztah k tátovi se ale dále vyvíjel, stejně jako můj vztah k jeho církvi. Slabou stránkou jeho teologie byla skutečnost, že vedla k urči­té odtrženosti od vnějšího světa. V tátově domě jsem nesměl poslou­chat Erika Claptona, ne proto, že by texty na jeho nahrávkách byly nevhodné, ale proto, že Eric Clapton byl pod vlivem démonických sil. Slyšel jsem, jak lidé žertem říkají, že pokud budete hrát „Stair­way to Heaven” skupiny Led Zeppelin pozpátku, uslyšíte nějaké zlovolné zaříkávání, ale jeden člen tátovy církve považoval tento mýtus o Zeppelinech za pravdivý.

Byly to výstřední názory a zpočátku jsem je chápal jen jako přísná pravidla, která jsem mohl buď přísně dodržovat, nebo je obcházet. Ale byl jsem zvídavé dítě, a čím více jsem se zahloubával do evan­gelikální teologie, tím více jsem nedůvěřoval mnoha částem spo­lečnosti. Evoluce a velký třesk se staly ideologiemi, s nimiž jsem se měl utkat, nikoli jim porozumět.
V mnoha kázáních, která jsem sly­šel, byli kritizováni jiní křesťané. Vznikly teologické frontové linie a ti, kdo byli na druhé straně, se nejen mýlili v interpretaci Bible, byli jaksi nekřesťanští. Obdivoval jsem strýčka Dana více než jiné muže, ale když mluvil o tom, že jako katolík přijímá evoluční teorii, můj obdiv zkalilo podezírání. Moje nová víra způsobila, že jsem se dokonce pustil do pátrání po kacířích. Dobří přátelé, kteří inter­pretovali Bibli odlišně, měli špatný vliv. Dokonce i marná upadla v nemilost, protože její náboženské názory se nevylučovaly s jejími sympatiemi k Billu Clintonovi.

The post Americká elegie. Čtivá biografie rodiny Vanceových, současného viceprezidenta USA first appeared on Čítárny.

Přelomový projev. Pokud utíkáte ve strachu ze svých vlastních voličů, Amerika pro vás nemůže nic udělat, řekl americký viceprezident na Mnichovské konferenci. Vzkaz Vanceho evropským lídrům.

CELÝ PROJEV
amerického viceprezidenta JD Vancea na mezinárodní bezpečnostní konferenci v Mnichově v pátek 14. února 2025.

Jednou z věcí, o kterých jsem dnes chtěl mluvit, jsou samozřejmě naše společné hodnoty. Je skvělé být zpátky v Německu. Jak jste již slyšeli, byl jsem zde loni jako senátor Spojených států. Viděl jsem ministra zahraničních věcí Davida Lammyho a žertoval jsem, že oba jsme minulý rok měli jiné zaměstnání než nyní.

Nyní však nastal čas, abychom my všichni, kteří jsme měli to štěstí, že nám naše národy dali politickou moc, ji moudře využili ke zlepšení jejich života.

Za posledních 24 hodin jsem strávil nějaký čas mimo zdi této konference a velmi na mě zapůsobila pohostinnost lidí, i když se samozřejmě vzpamatovávají ze včerejšího strašného útoku. Poprvé jsem byl v Mnichově vlastně se svou manželkou, která je zde dnes se mnou, na osobní cestě. A vždy jsem měl rád město Mnichov a vždy jsem měl rád jeho obyvatele.

Jsme velmi dojatí a naše myšlenky a modlitby jsou s Mnichovem a se všemi, které postihlo zlo způsobené této krásné komunitě. Myslíme na vás, modlíme se za vás a určitě vám budeme fandit iv následujících dnech a týdnech.

Na této konferenci se setkáváme, abychom diskutovali o bezpečnosti. A obvykle máme na mysli hrozby pro naši vnější bezpečnost.

Vidím, že se zde dnes sešlo mnoho významných vojenských velitelů. Ale přestože se Trumpova administrativa velmi zajímá o evropskou bezpečnost a věří, že můžeme dospět k rozumné dohodě mezi Ruskem a Ukrajinou – a také věříme, že v nadcházejících letech je důležité, aby Evropa ve velké míře posílila zabezpečení své vlastní obrany –, hrozbou, které se ve vztahu k Evropě nejvíce obávám, není Rusko, není to Čína.

To, čeho se obávám, je hrozba zevnitř. Ústup Evropy od některých jejích nejzákladnějších hodnot: hodnot, které má společné se Spojenými státy americkými.

Zarazilo mě, že bývalý evropský komisař nedávno vystoupil v televizi a vyjádřil radost nad tím, že rumunská vláda právě zrušila celé volby.
Varoval, že pokud věci nepůjdou podle plánu, přesně to samé se může stát i v Německu.
Tato povýšená prohlášení jsou pro americké uši šokující. Roky nám říkaly, že vše, co financujeme a podporujeme, je jménem našich společných demokratických hodnot. Vše od naší politiky vůči Ukrajině až po digitální cenzuru je označováno za obranu demokracie.

Když však vidíme, že evropské soudy ruší volby a vysocí úředníci vyhrožují zrušením dalších, měli bychom se ptát, zda se držíme přiměřeně vysokého standardu. A mluvím o nás, protože jsem v zásadě přesvědčen, že jsme v jednom týmu.

Musíme udělat víc než jen mluvit o demokratických hodnotách. Musíme je také žít. Pokud si mnozí z vás v této místnosti pamatují, studená válka postavila obránce demokracie proti mnohem tyranštějším silám na tomto kontinentu. A vezměte si, která strana v tomto boji cenzurovala disidenty, zavírala kostely, rušila volby. Byli to ti dobří? Určitě ne.

A díky Bohu, že studenou válku prohráli. Prohráli, protože si nevážili ani nerespektovali všechna mimořádná požehnání svobody, svobodu překvapovat, dělat chyby, vynalézat, budovat. Ukázalo se, že nemůžete nařídit inovaci nebo tvořivost, stejně jako nemůžete nutit lidi, co si mají myslet, co mají cítit nebo čemu mají věřit.

Věříme, že tyto věci spolu určitě souvisí. A bohužel, když se dnes dívám na Evropu, někdy není až tak jasné, co se stalo s některými vítězi studené války.
Kde v Evropě zůstala svoboda a pravda?

Dívám se do Bruselu, kde komisaři Evropské komise varovali občany, že během občanských nepokojů mají v úmyslu vypnout sociální média: v momentě, kdy zpozorují něco, co považují za „nenávistný obsah“, nebo do této země, kde policie provedla razie proti občanům podezřelým z uveřejňování antifemi.

Dívám se do Švédska, kde před dvěma týdny vláda odsoudila křesťanského aktivistu za účast na pálení Koránu, které vyústilo v vraždu jeho přítele. A jako soudce v jeho případě mrazivě poznamenal, švédské zákony, které mají údajně chránit svobodu projevu, ve skutečnosti neposkytují – cituji – „volnou propustku“ k tomu, abyste mohli cokoli dělat nebo mluvit bez rizika, že urazíte skupinu, která toto přesvědčení zastává.

A možná nejvíc mě znepokojuje pohled na naše velmi drahé přátele, Spojené království, kde se v důsledku ústupu od práv týkajících se svědomí dostaly na mušku základní svobody zejména věřících Britů.

Před něco přes dva roky britská vláda obvinila Adama Smithe Connera, jednapadesátiletého fyzioterapeuta a vojenského veterána, z ohavného zločinu, když stál 50 metrů od potratové kliniky a tři minuty se potichu modlil, nikomu nepřekážel, s nikým nekomunikoval, jen se nekomunikoval, jen se nekomunikoval. Když ho britské orgány činné v trestním řízení spatřily a zeptaly se, za co se modlí, Adam jednoduše odpověděl, že za nenarozeného syna.
Se svou bývalou přítelkyní před lety ukončil těhotenství. Policistů to nedojalo. Adam byl uznán vinným z porušení nového vládního zákona o nárazníkových zónách, který kriminalizuje tichou modlitbu a jiné činnosti, které by mohly ovlivnit rozhodnutí člověka v okruhu 200 metrů od potratového zařízení. Byl odsouzen k trestu zaplacení tisíců liber za právní náklady prokuratuře.

Přál bych si říci, že to byla náhoda, ojedinělý, bláznivý příklad špatně napsaného zákona, který byl přijat proti jediné osobě. Ale ne.

V říjnu 2024, teprve před několika měsíci, začala skotská vláda rozesílat dopisy občanům, jejichž domy leží v takzvaných bezpečných přístupových zónách, ve kterých je varovala, že i soukromá modlitba v jejich vlastním domě může znamenat porušení zákona. Vláda samozřejmě vyzvala čtenáře, aby nahlásili všechny spoluobčany podezřelé z myšlenkového zločinu v Británii av celé Evropě.

Obávám se, že svoboda slova je na ústupu a ve smyslu zábavy, přátelé, ale i ve smyslu pravdy. Přiznám se, že někdy nejsilnější hlasy za cenzuru nepřicházely z Evropy, ale z mé země, kde předchozí administrativa vyhrožovala společnostem sociálních médií a zastrašovala je, aby cenzurovaly takzvané dezinformace.

Dezinformace jako například ideu, že koronavirus pravděpodobně unikl z laboratoře v Číně. Naše vlastní vláda podporovala soukromé společnosti, aby umlčely lidi, kteří se odvážili vyslovit to, co se ukázalo jako zjevná pravda.

Pokud vaši demokracii dokáže zničit několik set tisíc dolarů digitální reklamy z cizí země, pak v první řadě nebyla moc silná.

Proto jsem sem dnes přišel nejen s pozorováním, ale také s nabídkou. A tak jak se zdálo, že Bidenova administrativa se zoufale snaží umlčet lidi za to, že říkají své názory, tak Trumpova administrativa bude dělat přesný opak a doufám, že na tom můžeme spolupracovat.

Ve Washingtonu je nový šerif. A pod vedením Donalda Trumpa možná nebudeme souhlasit s vašimi názory, ale budeme bojovat za to, abychom bránili vaše právo vyjadřovat se ve veřejném prostoru. Souhlasíte nebo ne?

Nyní jsme samozřejmě v bodě, kdy se situace natolik zhoršila, že v prosinci letošního roku Rumunsko rovnou zrušilo výsledky prezidentských voleb na základě chabých podezření zpravodajské služby a obrovského tlaku svých kontinentálních sousedů.

Jak jsem pochopil, argumentem bylo, že rumunské volby byly ovlivněny ruskými dezinformacemi. Ale poprosil bych své evropské přátele, aby se na to podívali z určitého nadhledu.

Můžete si myslet, že není správné, pokud Rusko kupuje reklamu na sociálních sítích, aby ovlivnilo vaše volby. My si to jistě myslíme. Můžete to odsoudit i na světové scéně.

Ale pokud vaši demokracii dokáže zničit několik set tisíc dolarů digitální reklamy z cizí země, pak v první řadě nebyla moc silná.

Dobrou zprávou je, že si myslím, že vaše demokracie jsou podstatně méně křehké, než se mnozí lidé zjevně obávají.

Nemusíme souhlasit se vším, co lidé říkají. Ale když političtí lídři zastupují důležitou voličskou skupinu, je naší povinností s nimi alespoň diskutovat.

A opravdu věřím, že když našim občanům umožníme vyjádřit svůj názor, budou ještě silnější. Což nás samozřejmě přivádí zpět do Mnichova, kde organizátoři právě této konference zakázali účast na těchto rozhovorech zákonodárcům zastupujícím populistické strany na levici i na pravici.

Opět platí, že nemusíme souhlasit se vším nebo s čímkoli, co lidé říkají.
Ale když političtí lídři zastupují důležitou voličskou skupinu, je naší povinností s nimi alespoň diskutovat.

Mnohým z nás na druhé straně Atlantiku to nyní stále více připomíná staré zakořeněné zvyky skryté za ošklivá slova z dob Sovětského svazu, jako jsou nesprávné informace a dezinformace, a kterým se prostě nelíbí, že by někdo s alternativním názorem mohl vyjádřit jiný pohled nebo, nedejbože, jinak hlasovat, nebo ještě hůř.

Toto je bezpečnostní konference a jsem si jist, že jste sem všichni přišli připraveni mluvit o tom, jak přesně chcete v následujících letech zvýšit výdaje na obranu v souladu s nějakým novým cílem. A to je skvělé, protože jak prezident Trump jasně řekl, je přesvědčen, že naši evropští přátelé musí hrát větší roli v budoucnosti tohoto kontinentu.

Nemyslíme si, že souhlasíte s termínem „podělení se o břemeno“, ale myslíme si, že je důležitou součástí toho, že pokud jsme ve společné alianci, Evropané by měli zvýšit své výdaje, zatímco Amerika se soustředí na oblasti světa, které jsou ve velkém nebezpečí.

Dovolte mi však, abych se vás také zeptal, jak vůbec začnete přemýšlet o otázkách týkajících se rozpočtu, pokud v první řadě nebudeme vědět, co bráníme? Hodně jsem už slyšel během mých rozhovorů a měl jsem spoustu skvělých rozhovorů s mnoha lidmi, kteří se zde v této místnosti sešli. Slyšel jsem hodně o tom, před čím se musíte bránit, a to je samozřejmě důležité.

Neexistuje bezpečnost, pokud se bojíte těch hlasů, názorů a svědomí, kterými se řídí váš vlastní národ.

Co se mi však zdálo poněkud méně jasné, a určitě si myslím, že i mnohým občanům Evropy, je, před čím přesně se máte bránit. Jaká je pozitivní vize, která oživuje tento společný bezpečnostní pakt, o kterém jsme všichni přesvědčeni, že je tak důležitý?

Jsem hluboce přesvědčen, že neexistuje bezpečnost, pokud se bojíte těch hlasů, názorů a svědomí, kterými se řídí váš vlastní národ. Evropa čelí mnoha výzvám. Ale krizi, které tento kontinent právě teď čelí, krizi, které podle mě čelíme všichni společně, jsme si způsobili sami.

Pokud utíkáte ve strachu před vlastními voliči, Amerika pro vás nemůže nic udělat. A stejně tak není nic, co byste vy mohli udělat pro americký lid, který mě zvolil a který zvolil prezidenta Trumpa. K tomu, abyste v příštích letech dosáhli něčeho hodnotného, ​​potřebujete demokratické mandáty.

Nenaučili jsme se, že slabé mandáty přinášejí nestabilní výsledky? Ale je toho tolik hodnotného, ​​čeho lze dosáhnout se silným demokratickým mandátem, který podle mě vznikne tím, že budete více reagovat na hlasy svých občanů.

Pokud se chcete těšit z konkurenceschopných ekonomik, z cenově dostupné energie a bezpečných dodavatelských řetězců, pak potřebujete mandáty na vládnutí, protože k tomu, abyste se mohli těšit ze všech těchto věcí, musíte činit těžká rozhodnutí.

A my to samozřejmě velmi dobře víme. V Americe nemůžete získat demokratický mandát tím, že budete cenzurovat své oponenty nebo je zavírat do vězení. Ať už jde o vůdce opozice, pokorného křesťana modlícího se ve vlastním domě nebo novináře, který se snaží informovat o událostech.

Nemůžete ho získat ani tím, že nebudete brát ohled na základnu svých voličů v otázkách, jako například kdo má být součástí naší společnosti. A ze všech naléhavých výzev, kterým zde zastoupené národy čelí, není podle mě nic naléhavějšího než masová migrace.

V současnosti se téměř každý pátý člověk žijící v této zemi přistěhoval ze zahraničí. To je samozřejmě historicky nejvyšší hodnota. Mimochodem, podobné číslo je i ve Spojených státech, také historicky nejvyšší. Jen v letech 2021 až 2022 se počet přistěhovalců, kteří přišli do EU ze zemí mimo EU, zdvojnásobil. A od té doby se samozřejmě ještě mnohem zvýšil.

Tu situaci známe. Nevznikla ve vakuu. Je výsledkem série vědomých rozhodnutí, která v průběhu deseti let přijali politici na celém kontinentu a další na celém světě. Hrozby, které tato rozhodnutí způsobily, jsme viděli včera právě v tomto městě.

Samozřejmě, nemohu o tom opět mluvit, aniž bych nezmínil strašlivé oběti, kterým byl zničen krásný zimní den v Mnichově. Naše myšlenky a modlitby jsou a zůstanou s nimi. Ale proč se to vůbec stalo?

Je to strašný příběh, ale je to příběh, který jsme v Evropě slyšeli už příliš často a bohužel příliš často i ve Spojených státech. Žadatel o azyl, často mladý muž ve věku kolem 20 let, který je již policii znám, vrazí autem do davu a rozbije komunitu. Jednotu.

Kolikrát musí dojít k těmto hrozným neštěstím, než změníme kurz a nasměrujeme naši společnou civilizaci novým směrem? Žádný volič na tomto kontinentu nešel k volebním urnám, aby otevřel brány milionům neprověřených přistěhovalců. Víte, pro co hlasovali? V Anglii hlasovali pro brexit. Ať už s tím souhlasíte, nebo ne, hlasovali pro něj. Stále více lidí v celé Evropě volí politické lídry, kteří slibují, že skoncují s nekontrolovanou migrací.

Nyní shodou okolností prožívám mnohé tyto obavy, ale nemusíte se mnou souhlasit. Jen si myslím, že lidem záleží na jejich domovech. Záleží jim na jejich snech. Záleží jim na jejich bezpečnosti a schopnosti zajistit sebe a své děti. A jsou inteligentní. To je jedna z nejdůležitějších věcí, které jsem se za svůj krátký čas v politice naučil.

Na rozdíl od toho, co možná slyšíte o pár kopců dále v Davosu, občané všech našich národů se obecně nepovažují za vzdělaná zvířata nebo za vyměnitelná kolečka globální ekonomiky. Nepřekvapuje, že nechtějí, aby je vůdci lhali nebo neúnavně ignorovali. Je úkolem demokracie rozhodovat o těchto velkých otázkách při volebních urnách.

Jsem přesvědčen, že odmítání lidí, odmítání jejich obav nebo ještě hůře, rušení médií, voleb nebo odstavení lidí z politického procesu nic nezachrání. Ve skutečnosti je to nejjistější způsob, jak zničit demokracii.

Mluvit a vyjadřovat názory není zasahování do voleb, dokonce i když vyjadřují názory lidé mimo vaši zemi – a dokonce i když jsou tito lidé velmi vlivní – a věřte mi, říkám to se vším humorem –, pokud americká demokracie dokázala přežít deset let nadávání Grety Thunbergové, vy dokážete přežít pár měsíců Elona Muska.

Co však žádná demokracie, americká, německá ani evropská, nepřežije, je říkat milionům voličů, že jejich myšlenky a obavy, jejich touhy, jejich žádosti o úlevu jsou neoprávněné nebo nehodné toho, aby se o nich vůbec uvažovalo.

Demokracie stojí na posvátné zásadě, že na hlasu lidu záleží.
Tady není místo pro firewally. Tuto zásadu buď podporujete, nebo ne. Evropané, lidé mají hlas. Evropští lídři mají na výběr. A jsem pevně přesvědčen, že se nemusíme bát budoucnosti.

Přijměte to, co vám říkají vaši lidé, i když je to překvapující, i když s tím nesouhlasíte. A pokud to uděláte, můžete čelit budoucnosti s jistotou as důvěrou, protože víte, že národ stojí za každým z vás.

A v tom je podle mě velké kouzlo demokracie. Není to v těchto kamenných budovách nebo krásných hotelech. Není ani ve velkých institucích, které jsme společně vybudovali jako jedna společnost.

Věřit v demokracii znamená pochopit, že každý z našich občanů má moudrost a má hlas. A pokud odmítneme tento hlas poslouchat, i naše nejúspěšnější zápasy zajistí jen velmi málo.

Jak jednou řekl papež Jan Pavel II., podle mého názoru jeden z nejvýjimečnějších zastánců demokracie na tomto nebo kterémkoli jiném kontinentu, „nebojte se“. Neměli bychom se bát našich lidí ani tehdy, když vyjadřují názory, které nesouhlasí s vedením jejich země.

Děkuji vám všem. Přeji vám všem hodně štěstí. Ať vás Bůh žehná.

14. února 2025 / Mnichovská konference / Panel „USA ve světě“
, přeložil Lukáš Obšitník.

The post Demokracie stojí na posvátné zásadě, že na hlasu lidu záleží. Přelomový projev viceprezidenta USA Vanceho first appeared on Čítárny.

Americký problém s Ukrajinou nezačal telefonátem mezi americkým prezidentem Donaldem Trumpem a ukrajinským prezidentem Volodymyrem Zelenským. Ve skutečnosti to začalo ještě mnohem dříve, a to před mnoha lety. Ukrajina se stala problémem pro americkou zkorumpovanou politickou elitu. Nakonec tento problém vedl k masovému vraždění na Majdanu.

V konečném důsledku to vyústilo až k obvinění bývalého prezidenta Donalda Trumpa. Skutečný pachatel Joe Biden se svým synem Hunterem, však obviněn nebyli.

Po tříletém vyšetřování Trumpovy volební kampaně, která se měla spojovat s údajným zasahováním Ruska do průběhu amerických voleb, nyní přichází Michael R. Caputo s novými informacemi, které představují další důležité účastníky celého tohoto procesu. Jsou jimi pochybní diplomaté, zkorumpovaní politici, zrádní vrazi a miliardáři v pozadí.

Běžní lidé, kteří jsou krmeni pouze účelovými a jednostrannými zprávami z mainstreamových médií, budou tímto příběhem nesmírně šokováni. Je to příběh zkorumpovaných politiků, brutálních revolucí, zmanipulovaných voleb a zdefraudovaných miliard na obohacení Huntera Bidena, George Sorose a dalších.

Je to příběh, který může převyprávět jen Michael R. Caputo:
bývalý poradce kandidáta Donalda Trumpa, jehož úzké vazby na bývalý Sovětský svaz ho přivedly do hledáčku federálních vyšetřovatelů. Ukrajinský podvod zavede čtenáře na Ukrajinu, do Gruzie, Washingtonu a dalších měst – a do hnízda odstřelovačů, kteří tvrdí, že zavraždili nevinné demonstranty na kyjevském náměstí Majdan. A po pár hodinách zmizeli.

Ukrajinský podvod / Caputo / vydal Torden
https://torden.sk/produkt/ukrajinsky-podvod/

The post Ukrajinský podvod, který začal už před rokem 2014 first appeared on Čítárny.

Sputnik 4 byl prvním zkušebním letem programu Vostok. 4,5 tunová kosmická loď nesla různé vědecké přístroje, včetně televizní kamery a samonosné biologické kabiny s figurínou kosmonauta.
Cílem bylo studovat fungování systému podpory života a stresy letu, který jako první absolvoval Jurij Gagarin 12. dubna 1961 a stal se prvním člověkem ve vesmíru v novodobé lidské historii.

Sputnik 4 odstartoval z kosmodromu Bajkonur 15. května 1960.
Po čtyřech dnech letu se návratový modul se oddělil od servisního modulu, ale když se spustily brzdicí raketové motory, poloha kosmické lodi byla špatná. Motory posunuly kosmickou loď na vyšší oběžnou dráhu, kde zůstala dva roky až do noci ze 4. na 5. září 1962,
Pak prolétla řídkým vzduchem horní atmosféry a shořela téměř celá, s výjimkou 20kilogramového kusu kovu, který přistál v Manitowocu ve Wisconsinu na severu USA, přímo uprostřed ulice mimo město.

Pád byl zaznamenán v noci ze 4. na 5. září 1962 amatérským pozorovatelem Gale Highsmithem, jenž viděl velký předmět hořící na nebi, jenž se rozpadl na šest kusů.

Bylo nalezeno několik kusů trosek.
Kusy bronzu spálily trávu na golfových hřištích severně od Milwaukee. Další korálky roztaveného kovu byly nalezeny na střeše kostela v Manitowoku. A jeden velký kus přistál s hlukem doprostřed ulice kousek od bílé středové čáry.

Kousek Sputniku jako první objevili dva policisté, Marvin Bauch a Ronald Rusboldt, kteří si jej původně spletli s kusem lepenky. Když se však k němu přiblížili, zjistili, že předmět je příliš horký na dotyk. V domnění, že jde o odhozený kus strusky z místní slévárny, který vypadl z náklaďáku, ho ledabyle odkopli stranou.

Až když Bauch a Rusboldt zaslechli zprávy o pádu Sputniku, spojili si tento kovový kus s událostí na 8. ulici. Když se vrátili více než sedm hodin po pádu, našli ho stále ležet ve příkopu. Pomocí Geigerova počítače zapůjčeného od hasičů a potvrzení nepřítomnosti radioaktivity pak poslali předmět do Smithsonians.

Devět dní po nálezu nabídli Američané kus kosmické lodi Sovětům.
Ale předtím NASA vyrobila dvě repliky. Jeden dostal demokratický senátor Wisconsinu, druhý republikánský zástupce Wisconsinu k ročnímu výročí havárie. Oba však repliky odmítli, což vedlo k tomu, že obě skončily zpět v Manitowocu v Rahr-West Art Museum a Manitowoc’s Safety Building.

International Association of Machinists 15. listopadu 1963 zasadila do 8. ulice mosazný kruh, aby označila přesné místo, kde Sputnik spadl. Kromě toho byla na chodník instalována malá růžová žulová deska, která poskytla podrobnosti o události.

Malá historická vsuvka:
Jak Sověti, tak USA odhalili svůj záměr umístit satelity na oběžnou dráhu už v letech (1957–1958).
Sověti k údivu všech zveřejnili některé technické podrobnosti ještě před vypuštěním úuplně první pozemské družice Sputnik 1 (4. října 1957)
Po úspěchu Sovětů se ale rozpaky Američanů prohloubily, zvláště, když 6. prosince 1957 raketa s první americkou družicí Vanguard TV-3 spacecraft vybuchla ještě na odpalovací rampě.
Členové sovětské delegace při OSN se tenkrát zeptali Američanů, zda nepotřebují technickou pomoc v rámci sovětského programu pro nerozvinuté země.

Kniha: Půlstoletí kosmonautiky / Karel Pacner, Antonín Vítek

The post Jak sovětský sputnik skončil v USA na břehu Michiganského jezera first appeared on Čítárny.

Podle evolučního psychologa Stevena Pinkera žije dnešní civilizace téměř ve věku bez násilí. S tím se dá i nedá souhlasit, protože záleží jakou část populace měl na mysli a jak nastavíme parametry pro toto tvrzení. Dokonce i tvrzení, že žijeme v době velkých změn není přesné, protože letmý pohled do historie naznačí, že každá generace, bez výjimy, prožívala hektické změny válek a relativné krátky doby klidu.

Je zřejmé, že Fursův výrok: “starý svět odchází s krví a nový svět sev krvi rodí” je navýsost pravdivý. Například pojem zrůdné a nekonečné 30 leté války většina chápe jako období 1618–1648, kdy asi ve 4 vlnách se v Evropě děly krvelačné konflikty a chaos, který vše jen umocňoval.

Jenže dlouhodobé “30 leté” válečné cykly vidíme mnohem častěji.
Andrej Fursov je spojuje se vznikem a zánikem peněz, kdy se vlna válek a doby klidu střídají.

Vše začíná cenovou revolucí 1480–1650. Souvisí to s prudkým rozvojem kolonialismu a nadvládou Britského království za vlády Alzběty I. (1533 – 1603)
Krizová fáze (1590–1650).
Pak přišla bilance (1660–1730).
Další vlna cenové revoluce trvala jen 80 let. Byl to začátek průmyslové revoluce, průběh francouzské revoluce a následných napoleonských válek (1730-1810).
Fáze krize v letech 1790–1810 způsobená hlavně zmatenou Francouzskou revolucí.
Pak přišla viktoriánská rovnováha a pokusy o stabilitu (1820–1880).
A od 90. let 19. století se valila vlna, která se vyznačuje postupným zánikem, oddělováním peněz jako takových. To souvisí hlavně se vznikem soukromého FED v USA roku 1913.
Dnes je víc než zřejmé, že 4 z 5 funkcí, které peníze plní, už neplní.

Název knihy “Nejlepší andělé naší přírozenosti” (The best Angels of aour nature) použil ve své inagurační řeči v březnu 1861 americký prezident Abraham Lincoln (1861–1965).
Byl první prezident z řad republikánů, který v něm mimochodem říká:

„Nemám v úmyslu, přímo nebo nepřímo, zasahovat do instituce otroctví v těch unijních státech, kde existuje.“…

“Nerad se uzavírám. Nejsme nepřátelé, ale přátelé. Nesmíme být nepřátelé. Ačkoli vášeň mohla být napjatá, nesmí přerušit naše pouta náklonnosti. Mystické struny paměti, táhnoucí se od každého bitevního pole a hrobu vlastenců ke každému živému srdci a ohništi po celé této širé zemi, ještě rozdmýchají chór Unie, až se jich znovu dotknou, a jistě budou, lepšími anděly. naší přirozenosti.”

Když byl Lincoln o pár let později v divadle zastřelen, bylo jeho varování ještě víc zřetelné. A souviselo to s tím, co řekl.
Jeho smrtí se prohlubuje státní moc finanční oligrachie, která vítězí v roce 1913, založením “soukromé tiskárny na peníze” / FED. Tím se politická moc dostala plně pod kontrolou nikým nevolené hrstky lidí a z demokracie se stala obyčejná hra na demokracii.

Koneckonců byli to právě politici Demokratické strany v USA, kteří otroctví propagovali, kteří založili nechvalný Ku Klux Klan. (KKK)
Ti později udělali vše pro to, aby se na to zapomnělo. Ale nějak se to nedaří.
Když v roce 2010 zemřel Robert Byrd, bývalý člen Ku Klux Klanu, byl na jeho pohřbu Obama a Bill Clinton.
A Bill Clinton promluvil i o tom, že Robert Byrd byl v Ku Klux Klanu:
„Řeknu vám, proč tam byl. V těch dobách musel být člověk v KKK, pokud se chtěl dostat v Demokratické straně někam dál.”

Steven Pinker z Harvardu je experimentální psycholog, kognitivní vědec, lingvista a také popularizátor psychologie.
Až donedávna psal především o lidské řeči a jejím vztahu k přírodnímu výběru, česky například Jazykový instinkt (2010), v poslední době ale píše na téma historie mezilidského násilí.
V roce 2011 mu vychází kniha The Better Angels of Our Nature: Why Violence Has Declined, která už svým názvem věří v lepší tvář naší přirozenosti. Což ovšem události posledních desetiletí moc nepotvrzují.

Steven Pinker se dle vlastních slov začal intenzivně zajímat o historii lidského násilí, když si všiml, že se v britských městech 14 století vraždilo až stokrát častěji, než je tomu dnes.
Pinker byl ohromen, protože o středověku měl dost jiné názory. Také se dočetl, že procento obyvatel pobitých ve válkách 19. a 20. století i v těch nejvíce postižených zemích bledne ve srovnání s procentem padlých a smrtelně zraněných v bitkách lovecko-sběračských etnik a ranných zemědělců.
Z toho pak vychází jeho názor, že žijeme téměř ve věku bez násilí. Což události posledních desetiletí vůbec nepotvrzují.

The post Nejlepší andělé naší přírozenosti. Civilizace a cykly válek, chaosu a klidu first appeared on Čítárny.

Facebook vymazal část americké Deklarace nezávislosti, protože její část (odstavce 27 až 31 jsou zvýrazněny) prý odporuje pravidlům komunity. Facebook se tak dopustil šíření fake-news, protože svévolně mění podstatu historických dokumentů a podsouvá čtenářům nesprávný pohled na historické události.
Deklarace nezávislosti je velmi významný dokument, kterým 13 kolonií deklarovalo svou nezávislost na Velké Británii a kterým ospravedlnilo své konání. Deklarace byla ratifikována Kontinentálním Kongresem 4. července 1776. Tento den je dnes ve Spojených státech amerických slaven jako Den Nezávislosti.

Červené označení – vymazaná část Deklarace.

zdroj>>

DEKLARACE NEZÁVISLOSTI V KONGRESU, 4. ČERVENCE 1776

Když se v běhu lidských životů stane pro některý národ nezbytným rozvázat politické svazky, které jej poutaly k jinému národu, a zaujmout mezi mocnostmi světa oddělené a rovnocenné postavení, k jakému jej opravňují zákony přírody a boha přírody, pak prostá úcta k názorům lidstva vyžaduje, aby vyhlásil příčiny, které jej vedou k odtržení.

Pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni a jsou nadáni svým stvořitelem jistými nezcizitelnými právy, mezi něž patří právo na život, svobodu a budování osobního štěstí. Že k zajištění těchto práv se ustavují mezi lidmi vlády, odvozující svou oprávněnou moc ze souhlasu těch, jimž vládnou, že kdykoli počne být některá vláda těmto cílům na překážku, má lid právo ji změnit nebo zrušit a ustavit vládu novou, která by byla založena na takových zásadách a měla svou pravomoc upravenou takovým způsobem, jak uzná lid za vhodné pro zajištění své bezpečnosti a svého štěstí. Je pravda, že prozíravost velí, aby se vlády již ustavené neměnily z příčin nepatrných ani přechodných, a i všechna zkušenost ukázala, že lidé jsou spíše nakloněni je snášet, je-li zlo snesitelné, než aby se domohli svých práv tím, že zruší životní formy, na něž si zvykli. Avšak, když dlouhá řada případů zneužití moci a skutků bezpráví, sledujících neustále tentýž cíl, svědčí o úmyslu podrobit je naprostou krutovládou, pak je jejich právem, a přímo povinností, takovou vládu svrhnout a postarat se o nové strážce své příští bezpečnosti. Takové bylo trpělivé utrpení těchto kolonií; a taková je nyní nutnost, která od nich vyžaduje, aby změnily své dřívější systémy vlády. Dějiny současného krále Velké Británie je historií opakovaných bezpráví a uchvacování, která mají všechny za přímý cíl ustavení absolutní nadvlády tyrana nad těmito státy. Na důkaz toho nechť jsou upřímnému světu předloženy skutečnosti.

Odmítal schválit zákony nejprospěšnější a nejnutnější pro obecné blaho.

Zakazoval svým guvernérům schválit zákony neodkladného a naléhavého významu, nebo když bylo jejich provádění pozastaveno, pokud nebude získán jeho souhlas, úplně opomíjel se jim věnovat.

Odmítal schválit jiné zákony pro zaopatření velkých lidmi obývaných oblastí, pokud se tito lidé nevzdali svého práva na zastoupení v zákonodárných sborech, což je právo pro lid neocenitelné a nebezpečné pouze pro tyrany.

Svolával zákonodárná tělesa na neobvyklých a nepohodlných místech vzdálených od veřejných archivů jenom proto, aby je unavil a učinil povolnými ke svým opatřením.

Opětovně rozpouštěl zákonodárné sbory, protože se mužně a pevně stavěly proti jeho zásahům do práv lidu.

Po takových rozpuštěních odmítal po dlouhou dobu povolit, aby byly zvoleny jiné a aby se tak zákonodárná moc, jíž nelze zničit, vrátila k lidu a mohla jím být svobodně vykonávána; stát zůstával mezitím vystaven nebezpečím zásahů zvenčí a zvratů zevnitř.

Usiloval zabránit zalidňování těchto států; za tím účelem vytvářel překážky pro zákony o naturalizaci cizinců; odmítal schválit jiné zákony umožňující jejich přistěhovalectví do těchto míst a ztěžoval podmínky pro přisvojení nových pozemků.

Překážel výkonu spravedlnosti tím, že odpíral svůj souhlas k zákonům pro zřízení soudních orgánů.

Vytvořil závislost soudců pouze na své vůli pokud jde o držení jejich úřadů, výši a výplatu jejich platů.

Zřídil množství nových úřadů a poslal sem houfy úředníků, aby sekýrovali náš lid a ujídali z jeho majetku.

Udržoval mezi námi v době míru stálá vojska bez souhlasu naší legislativy.

Učinil vojenskou moc nezávislou na občanské moci a jí nadřazenou.

Spojil se s ostatními, aby nás podrobil jurisdikci cizí naší ústavě a neuznávané našimi zákony a dal tak souhlas jejich aktům domnělého zákonodárství:

– o ubytování velkých útvarů ozbrojeného vojska mezi námi;

– o jejich ochraně předstíraným procesem před potrestáním za vraždy, kterých by se dopustili na obyvatelích těchto států;

– o přerušení našeho obchodu se všemi částmi světa;

– o uvalování daní bez našeho souhlasu;

– o tom, že nás připravil v mnohých případech o výhody výslechu porotou;

– o našem odvážení za moře, abychom byli souzeni za domnělé trestné činy;

– o zrušení svobodného systému anglických zákonů v sousední provincii, zřízení neomezené vlády v ní a rozšíření jejích hranic tak, aby posloužila jako příklad a vhodný nástroj pro zavedení stejné absolutní vlády v těchto koloniích;

– o odnětí našich výsadních listin, zrušení našich nejcennějších zákonů a základní změně způsobu našich vlád;

– o potlačení našeho vlastního zákonodárství a prohlášení, že pouze oni sami mají zákonodárnou pravomoc v jakýchkoliv případech.

Vzdal se zde své vlády tím, že nás prohlásil mimo svou ochranu a vedl proti nám válku.

Plenil naše moře, pustošil naše břehy, vypaloval naše města a ničil životy našeho lidu.

Nyní dopravuje velké armády cizích žoldnéřů aby dokončil dílo smrti, pustošení a tyranie, již započal s případy krutosti a věrolomnosti, ke kterým je těžko najít paralely v nejbarbarštějších dobách a zcela nehodné Hlavy civilizovaných národů.

Donutil naše spoluobčany zajaté na širém moři pozvednout zbraně proti své zemi a stát se katy svých přátel a bratří nebo padnout do jejich rukou.

Vyvolal mezi námi vnitřní vzpoury a snažil se poštvat proti obyvatelům našich hranic kruté indiánské divochy, jejichž známým válečným pravidlem je ničení všech pokolení bez rozdílu věku, pohlaví a postavení.

Během každé etapy tohoto útisku jsme nejpokornějšími slovy žádali o nápravu; naše opětovné žádosti měly za následek jenom opětovné křivdy. Panovník, jehož charakter je poznamenán všemi činy jimiž se vyznačuje tyran, je nezpůsobilý být vládcem svobodného lidu.

Ani vůči svým britským bratřím jsme nebyli nepozorní. Upozorňovali jsme je čas od času na pokusy jejich legislativy postihovat nás nespravedlivým zákonodárstvím. Připomínali jsme jim okolnosti naší emigrace a našeho usídlení v těchto místech. Apelovali jsme na jejich přirozenou spravedlnost a velkodušnost a zapřísahali jsme je pouty našeho společného příbuzenství aby nedovolili tyto neoprávněné zásahy, které by nevyhnutelně přervaly naše svazky a styky. Ale oni byli hluší k hlasu spravedlnosti a pokrevenství. Proto se musíme podřídit nutnosti, kterou vyžaduje naše odtržení, a považovat je stejně jako ostatní část lidstva za nepřátele ve válce a přátele v míru.

Proto my, představitelé Spojených stát_ amerických, shromáždění ve Všeobecném Kongresu, dovolávajíce se u nejvyššího soudce světa správnosti svých úmyslů, jménem a autoritou dobrého lidu těchto kolonií, slavnostně zveřejňujeme a prohlašujeme, že tyto kolonie jsou a po právu mají býti svobodnými a nezávislými státy, že jsou zproštěny veškeré poddanosti britské koruně, a že veškeré politické svazky mezi nimi a státem Velká Británie jsou a mají býti úplně rozvázány; a že jako svobodné a nezávislé státy mají plné právo vypovídat válku, uzavírat mír, sjednávat spojenectví, zřizovat obchod a provádět všechny ostatní úkony a věci, které mohou nezávislé státy právem dělat. A na podporu tohoto prohlášení, pevně spoléhajíce na ochranu božské prozřetelnosti, si navzájem zaručujeme své životy, naše štěstí a svou nedotknutelnou čest.

Podepsáno na příkaz a z pověření Kongresu.

John Hanock, President.

---

DECLARATION OF INDEPENDENCE IN CONGRESS, JULY 4, 1776

When in the Course of human Events, it becomes necessary for one People to dissolve the Political Bands which have connected them to another, and to assume among the Powers of the Earth, the separate and equal Station to which the Laws of Nature and the Nature’s God entitle them, a decent Respect to the Opinions of Mankind requires that they should declare the causes which impel them to the separation.

We hold these Truths to be self-evident, that the all Man are created equal, that they are endowed by their Creator with certain unalienable Rights, that among these are Life, Liberty, and the Pursuit of Happiness – That to secure these Rights, Governments are instituted among Men, deriving their just Powers from the Consent of Governed, that whenever any Form of Government becomes destructive of these Ends, it is the Right of the People to alter or abolish it, and to institute new Government, laying its Foundation on such Principles, and organizing its Powers in such Form, as to shall seem most likely to effect their Safety and Happiness. Prudence, indeed, will dictate that Governments long established should not be changed for light and transient Causes; and accordingly all Experience hath shewn, that Mankind are more disposed to suffer, while Evils are sufferable, that to right themselves by abolishing the Forms to which they are accustomed. But when a long train of Abuses and Usurpations, pursuing invariably the same Object, evinces a Design to reduce them under absolute Despotism, it is their Right, it is their Duty, to throw off such Government, and to provide new Guards for their future Security. Such has been the patient Sufferance of these Colonies; and such is now the Necessity which constrains them to alter their former Systems of Government. The History of the present King of the Great-Britain is a history of repeated Injuries and Usurpations, all having in direct Object the Establishment of an absolute Tyranny over these States. To prove this, let Facts be submitted to a Candid World.

He has refused his Assent to Laws, the most wholesome and necessary for public Good.

He has forbidden his Governors to pass Laws of immediate and pressing Importance, unless suspended in their Operation till his Assent should be obtained; and when so suspended, he has utterly neglected to attend to them.

He has refused to pass other Laws for the Accommodation of large Districts of People, unless those People would relinquish the Right of Representation in the Legislature, a Right inestimable to them, and formidable to Tyrants only.

He has called together Legislative Bodies at Places unusual, uncomfortable, and distant from the Depository of their public Records, for the sole Purpose of fatiguing them into Compliance with his Measures.

He has dissolved Representative Houses repeatedly, for opposing with manly Firmness his Invasions on the Rights of the People.

He has refused for a long Time, after such Dissolution, to cause others to be elected; whereby the Legislative Powers, incapable of Annihilation, have returned to the People at Large for their exercise; the State remaining in the mean time exposed to all of the Dangers of Invasion from without and Convulsions within.

He has endeavoured to prevent the Population of these States; for that Purpose obstructing the Laws for naturalization of Foreigners; refusing to pass others to encourage their Migration hither, and raising the Condition of new Appropriations of Lands.

He has obstructed the Administration of Justice, by refusing his Assent to Laws for establishing Judiciary Powers.

He has made Judges dependent on his Will alone, for the Tenure of their Offices, and the Amount and Payment of their Salaries.

He has erected a Multitude of new Offices, and sent hither Swarms of Officers to harass our People, and eat out their Substance.

He has kept among us, in Times of Peace, Standing Armies, without consent of our Legislatures.

He has affected to render the Military independent of and superior to the Civil Power.

He has combined with others to subject us to Jurisdiction foreign to our Constitution, and unacknowledged by our Laws, giving his Assent to their Acts of pretended Legislation:

– For quartering large Bodies of Armed Troops among us;

– For protecting them, by a mock Trial, from Punishment for any Murders which they should commit on the Inhabitants of these States;

– For cutting off out Trade with all Parts of the World;

– For imposing Taxes on us without our Consent;

– For depriving us, in many cases, of the Benefits of Trial by Jury;

– For transporting us beyond Seas to be tried for pretended Offences;

– For abolishing the free System of English Laws in neighbourig Province, establishing therein an arbitrary Government, and enlarging its Boundaries, so as to tender it at once an Example and fit Instruments for introducing the same absolute Rule into these Colonies;

– For taking away our Charters, abolishing out most valuable Laws, and altering fundamentally the Forms of our Governments;

– For suspending our own Legislatures, and declaring themselves invested with Power to legislative for us in all Cases whatsoever.

He has abdicated Government here, by declaring us out of his Protection and waging War against us.

He has plundered our Seas, ravaged our Coasts, burnt our Towns, and destroyed the Lives of our People.

He is, at this Time, transporting large Armies of foreign Mercanteries to compleat the Works of Death, Desolation, and Tyranny, already begun with circumstances of Cruelty, and Perfidy, scarcely paralleled in the most barbarous Ages, and totally unworthy the Head of civilised Nations.

He has constrained our fellow Citizens taken Captive on the high Seas to bear Arms against their Country, to become the Executioners of their Friends and Brethren, or to fail themselves by their Hands.

He has excited domestic Insurrections amongst us, and has endeavoured to bring on the Inhabitants of our Frontiers, the merciless Indian Savages, whose known Rule of Warfare, in an undistinguished Destruction, of all Ages, Sexes and Conditions.

In every stage of these Oppressions we have Petitioned for Redress in the most humble Terms; our repeated Petitions has been answered only by repeated Injury. A Prince, whose Character is thus marked by every act which may define a Tyrant, is unfit to be Ruler of a free People.

Nor have we be wanting in Attentions to our British Brethren. We have warned them from Time to Time of Attempts by their Legislature to extent an unwarantable Jurisdiction oves us. We have remained them of the Circumstances of our Emigration and Settlement here. We have appealed to their native Justice and Magnaminity, and we have conjured them by the Ties of our common Kindred to disavow these Usurpations, which, would evitably interrupt our Connections and Correspondence. They too have been deaf to the Voice of Justice and of Consanguinity. We must, therefore, acquiesce in the Necessity, which denounces our Separation, and hold them, as we hold the rest of Mankind, Enemies in War, in Peace, Friends.

We, therefore, the Representatives of the United States of America, in General Congress, Assembled, appealing to the Supreme Judge of the World for the Rectitude of our Intentions, do, in the Name, and by the Authority of the good People of these Colonies, solemnly Publish and Declare, That these United Colonies are, and of Right ought to be, Free and independent States; that they are absolved from all Allegiance to the British Crown, and that all political Connections between them and the State og Great-Britain, is and is ought to be totally dissolved; and as Free and Independent States, they have full Power to levy War, conclude Peace, contract Alliances, establish Commerce, and to do all other Acts and Things which Independent States may of right do. And for the support of this Declaration, with the firm Reliance on the Protection of divine Providence, we mutually pledge to each other our Lives, our Fortunes, and our sacred Honour.

Signed by Order and in Behalf of the Congress.

John Hanock, President.

The post Deklaraci nezávislosti z roku 1776 Facebook cenzuruje! Prý odporuje pravidlům komunity first appeared on Čítárny.

Dobroudružství života snad nejznámějšího indiánského náčelníka Geronimo – čtyřicet let nelítostného boje za právo svobodně žít , dvacet let válečného zajetí v rezervaci. Za svého dětsví nezahlédl jediného bílého muže. Později se však jeho život nesl ve znamení urputných bojů proti bledým tvářím. Geronimo –postrach mexického pohraničí.

Geronimo, Vlastním jménem Goyatlhay – „Ten, který zívá“, se narodil pravděpodobně roku 1829 v Arizoně, i když některé zdroje uvádějí, že to bylo v Novém Mexiku na řece Turkey Creek.
Sám Geronimo však uvádí, že jeho rodištěm byl kaňon No-doyohn v povodí řeky Gila. Geronimo byl původem Čirikava, skupiny Bedonkohe.
Geronimo patřil mezi apačské válečné šamany. Sám o tom moc nemluvil, ale Apači ho brali vážně a mnozí náčelníci se s ním radili. Koneckonců je fakt, že dokázal americké armádě zázračně unikat, nedivme se tedy, že se věřilo v jeho nadpřirozené schopnosti. Jinak byl jako válečník hodně prohnaný, odvážný a směle drzý. Američané a Mexičané ho považovali za lidskou zrůdu, ale pro mnohé se stal symbolem boje za svobodu původních obyvatel a pro dosud žijící potomky indiánů je dodnes hrdinou. Pro svou nepolapitelnost a houževnatost si od Američanů vysloužil přezdívku „Nejhorší indián, který kdy žil.“
                
„Jsem vděčný, že mi prezident Spojených států dal svolení vyprávět můj příběh. Doufám, že si on a ti pod ním, co mají autoritu, přečtou můj příběh a posoudí, zda s mým lidem bylo spravedlivě zacházeno.“
Toto jsou slova slavného apačského vůdce Geronima z jeho vlastní autobiografie, kterou nám v písemné podobě zachoval pan Barrett. Autobiografie tvoří první díl této publikace a druhý díl – Historie Apačů, je založena na dostupných historických faktech, které se těchto kmenů týkají.

Tyto informace nám pak pomůžou zorientovat se v čase a dění tehdejších událostí, abychom mohli posoudit, jak výjimečná byla historie apačského národa a jak se z odstupem času díváme na americký holocaust vůči původnímu obyvatelstvu.

Geronimo. Paměti náčelníka Apačů / vydal Dauphin, 2014 / www.dauphin.cz
doplněno původními černobílými fotografiemi Edwarda S. Curtise a “Dějinymi Apačů” z pera Nataši Budačové a Borise Taufera.

Ukázka z knihy:

Geronimova největší bitva

Po zradě a masakru v Casa Grande jsme se ještě dlouho neshromáždili, ale pak jsme se vrátili do Arizony. Nějaký čas jsme v Arizoně zůstali, žili jsme v rezervaci San Carlos na místě, které se teď nazývá Geronimo. V roce 1883 jsme šli opět do Mexika. Pobývali jsme v mexických pohořích asi čtrnáct měsíců a během té doby jsme měli mnoho potyček s mexickými vojáky. V roce 1884 jsme se vrátili do Arizony, abychom přemluvili jiné Apače, aby s námi šli do Mexika. Mexičané shromáždili na našem území v horách vojsko. V boji proti nim bychom neměli šanci, protože jich bylo mnohem více než nás a my jsme byli unavení z toho, jak jsme neustále prchali z místa na místo.

V Arizoně jsme měli problémy s vojáky Spojených států, a tak jsme se vrátili do Mexika.

V Arizoně jsme ztratili asi patnáct válečníků, ale nikoho nového se nám naverbovat nepovedlo. Takto početně oslabení jsme tábořili v horách severně od Arispe. Naši zvědové viděli, že se k nám z několika směrů blíží mexičtí vojáci. Američtí vojáci přicházeli dolů ze severu. Byli jsme dobře ozbrojeni a měli jsme i dostatek munice, ale nechtěli jsme bojovat s vojáky obou států současně a proto jsme začali ustupovat s celým táborem na jih.

Jednu noc jsme se utábořili nedaleko hor u potoka. V potoce nebylo mnoho vody, ale hluboké koryto se táhlo přes prérii a podél břehu začínaly růst malé stromky.

V těch dnech jsme se nikdy neutábořili, aniž bychom kolem rozmístili zvědy, protože jsme věděli, že můžeme být kdykoliv napadeni. Druhý den hned při rozbřesku hlídky vzburcovaly tábor se zprávou, že se blíží vojáci. Už za pět minut do nás začali Mexičané pálit. Ustoupili jsme pod břeh potoka vymletý vodou, a ženy s dětmi začali hrabat a zákop prohlubovat. Přísně jsem rozkázal držet se v úkrytu a neplýtvat střelivem. Ten den jsme zabili mnoho Mexičanů a sami jsme také měli těžké ztráty, protože boj trval celý den. Vojáci zaútočili na jednom místě, my je odrazili a oni se zase seskupili a zaútočili na dalším místě.

Okolo poledne jsme zaslechli, jak Mexičani proklínají mé jméno. Odpoledne přijel na bojiště generál a bitva byla čím dál zuřivější. Dal jsem svým bojovníkům rozkaz, aby se pokusili zabít mexické důstojníky. Asi ve tři hodiny svolal generál všechny oficíry dohromady na pravou stranu bitevního pole. Sešli se nedaleko od hlavního toku potoka a malá boční strouha vedla jen kousek od toho, kde důstojníci stáli. Opatrně jsem ze strouhy vylezl a připlížil se velmi blízko k místu, kde probíhala porada. Generál byl zkušený válečník. Vítr vál mým směrem, takže jsem slyšel všechno, co říkal a většině z toho jsem rozuměl. Řekl asi toto:

„Pánové, támhle v tom korytě je ten rudý ďábel Geronimo a jeho nenáviděná tlupa. Dnešní den musí být jeho posledním. Napadněte je z obou stran příkopu. Zabijte muže, ženy i děti. Zajatce neberte. To, co chceme, jsou mrtví rudoši. Nešetřete naše muže a vyhlaďte ty indiány za každou cenu. Každému dezertérovi vpálím kulku! Teď se vraťte ke svým mužům a zaútočte! “

Jakmile vydal ty rozkazy, zamířil jsem na něj a zastřelil ho. Země okolo mě byla okamžitě rozryta množstvím kulek, ale nebyl jsem zasažen. Apačové povstali. Po celé délce strouhy se rozezněl válečný pokřik mého lidu. Četa na okamžik zaváhala. Neustoupili, dokud naše střelba neskolila muže v prvních řadách.

Po té už nebojovali tak zuřivě, přesto se znovu vzchopili a stále postupovali vpřed, až do setmění. Taky mi pořád vyhrožovali a proklínali mně. Té noci, ještě než utichla palba, se asi tucet indiánů vyplížilo z příkopu a ve vysoké prérijní trávě za Mexičany založili požár. Během zmatku, který následoval, jsme utekli do hor.

Tohle byla úplně poslední bitva, kterou jsem vedl s Mexičany. Od té doby nás ustavičně pronásledovali vojáci Spojených států, dokud nebyla ve Skeleton Canyon podepsána mírová smlouva s generálem Milesem.

V průběhu mnoha svých šarvátek s Mexičany jsem byl osmkrát zraněn a to následovně: střelen do pravé nohy nad kolenem, kulku tam stále nosím; prostřelené levé předloktí; levá noha pod kolenem zraněná šavlí, hlava poraněná úderem pažby, postřelen na spánku v blízkosti levého oka; postřelen do levého boku; postřelen do zad. Zabil jsem mnoho Mexičanů, nevím kolik – bylo jich tolik, že jsem je nepočítal. Někteří z nich ani nestáli za to.

Apači a Mexičané

Když se Mexiko vzbouřilo proti španělské královské nadvládě, vyhlásili rebelové šestnáctého října roku 1810 neoficiální samostatnost a došlo k válce. Oficiální nezávislost pak byla vyhlášena šestého listopadu 1813, ale Španělsko ji uznalo až dvacátého čtvrtého srpna 1821 na základě smlouvy podepsané v Cordobě.

A jaký to mělo dopad na Apače a jejich vztahy s mexickým obyvatelstvem? Vzhledem k tomu, že se jednalo o deset let naprostého chaosu, doplatilo na to opět hlavně pohraničí. Pevnosti byly zanedbané a vojenská kázeň žalostná. Posádkoví velitelé i státní úředníci byli neustále vyměňováni a málokterý z nich vykonával svůj úřad zodpovědně a poctivě. Některé pevnosti byly vyklizeny a vojáci zůstávali často bez platu, s malou nadějí na jeho doplacení. I když nějaké peníze do regionů přicházely, ztrácely se pak v kapsách nepoctivců a z pevností se ztrácelo nebo bylo rozprodáno i veškeré vybavení. Samozřejmě vázlo i dohodnuté pravidelné zásobování indiánů, což Apači pokládali za porušení smluv.

Začalo to už roku 1813, kdy Apači obnovili nájezdy na Sonoru. Vojáci kapitána Narvona prý Apače přísně ztrestali, ale asi to nebyla pravda. Mexičané měli z Apačů totiž dost velký respekt a místo boje dávali přednost vyjednávání. Když se Mexičanům podařilo v roce 1817 zajmout vlivného apačského válečného vůdce Chiquita, byli Apači tak drzí, že pod záminkou vyjednávání o jeho propuštění, pobili mexické stráže, pobrali jim zbraně a utekli i se svým náčelníkem.

Apači přicházeli do Mexika v celých skupinách, a to i se svými rodinami. Vždy si někde v horách na dobře utajeném místě zřídili tábor, ze kterého se válečníci rozjížděli v oddílech do kraje. Někdy se jednalo se i o několik set válečníků. V táboře zůstalo na stráži několik vybraných bojovníků. Bojové oddíly operovaly po celém regionu a mexičtí vojáci pak nevěděli, kde jim hlava stojí. Zatímco jedni Apači na sebe strhávali pozornost, další se vesele věnovali rabování. Když usoudili, že mohou být úspěšní, pustili se i do bitky s vojskem, to ale dělali málokdy, spíše jen když k tomu byli donuceni. Po akci se sešli na dohodnutém místě a vrátili se do základního tábora, kde se slavilo, tančilo a dělila se kořist. Unesené mexické ženy a děti byly zpravidla adoptovány a staly se z nich právoplatní Apači. Z kluků byli vychováváni válečníci.

Jak jsme si řekli, do otevřené bitvy se Apači moc nepouštěli, ale když se tak stalo, dali nepříteli dost zabrat – to potvrdili Mexičané i Američané. Promyšlenou válečnou taktikou i odvahou si získali uznání a respekt. Když kapitán Zebulon Pike cestoval s mexickým důstojníkem Malgaresem do Santa Fe, Malgares mu vyprávěl, že se s Apači střetl už mnohokrát. V jednom případě byl na pochodu se sto čtyřiceti muži, když je napadli indiáni. Útok vedli jak jízdní, tak pěší Apači, kteří se v akci navzájem střídali. Jakmile se mexická kavalerie pokusila o protiútok, apačští jezdci se stáhli a naproti Mexičanům vyběhli pěší bojovníci a zasypali je salvou šípů. Poté rychle ustoupili a na oplátku zase nastoupila jízda. Malgares konstatoval: „Bylo nemožné, aby naše kavalerie dokázala zničit apačské bojovníky. Byli rovněž dobře vyzbrojeni, protože si moderní zbraně koupili od Američanů, nebo si je ukořistili v bitvě. Rozhodně to byli lepší střelci než Mexičané. Podle mne měli nad námi ve válce převahu a pro obyvatele pohraničí se stali noční můrou.“

V roce 1832 byli Mexičané už tak zoufalí, že sami požádali o mír a Apači díky tomu kladli podmínky. K konečné dohodě však nedošlo a nájezdy pokračovaly ještě s větší intenzitou. Mírovou smlouvu však s Apači často vyjednaly jednotlivé městečka nebo okresy. Apači posléze využili vzpouru kmenů Yaquiů, Opatasů a Serisů a pustili se ještě hlouběji do nitra Sonory, poněvadž sever byl už téměř liduprázdný. Severní doly, misie i ranče byly opuštěny, a tak se Apači zaměřili na Hermosillo a Arispe, kde bylo zničeno na sto rančů a osad. Vláda v obavě, aby nepadlo i Arispe, musela radikálně zasáhnout. Byly nabídnuty i zvláštní odměny dobrovolníkům a provincie utvořily spojenectví. V roce 1834 slavili Mexičané několik zásadních vítězství. Byli chyceni a popraveni i někteří vlivní náčelníci. Armádní důstojníci se pokusili o další mírová jednání, ale veřejnost si to nepřála. Lidé byli spíše pro vyhlazovací taktiku. Válka tedy pokračovala, přičemž Apači měli díky svému partizánskému bojovému stylu, převahu.

Hlavním problémem Mexika byla ústřední vláda, která byla neopatrná a slabá, a provincie pak uplatňovaly svou vlastní politiku. Američan Josiah Gregg napsal do novin Business of Prairies: „… jejich provinční vlády jsou slabomyslné a s divochy uzavírají smlouvy, zatímco Apači vedou válku s jejich sousedy. Klidně pak od Apačů nakupují zboží z kořisti…“

John C. Cremony ve své knize Life Among Apaches cituje generála Carasca, bývalého vojenského velitele Sonory, který mu roku 1850 v pevnosti Frontéras vyprávěl mimo jiné toto: „V Chihuahua je malé město a pevnost Janos, jenž leží na východě u hranic se Sonorou. Apači mají s městem smlouvu a celá léta tam dostávají příděly, které jim dodává místní vláda, přestože indiáni jsou v otevřené válce se Sonorou. Já takovou politiku nechápu, kdy jeden stát indiány krmí, zatímco oni hubí občany druhého státu. Podle mne je mou povinností nepřítele ničit, kdekoliv ho najdu a podle toho se také rozhoduji. Počkal jsem tedy, až přijde čas, kdy Apači opět přijdou do Janosu pro obvyklé čtvrtletní dávky a ihned jsem mužstvu vydal jasné rozkazy k rychlému nočnímu přesunu. U Janosu zrovna probíhala oslava a karneval, když jsme udeřili. Zabili jsme sto třicet indiánů a devadesát žen a dětí jsme vzali do zajetí. Místní velitel plukovník Medina byl tak vzteklý, že na mne podal formální stížnost nadřízeným, ti ale můj čin schválili…“

Josiah Gregg osobně viděl velkou společnost mexických obchodníků ze Santa Fe, kteří v roce 1840 nakoupili vojenskou výzbroj a hojné zásoby whisky, aby to prodali Apačům. Ti jim za zboží zaplatili mezky a koňmi, které ukradli osadníkům v jižních provinciích. Nejvíce asi trpěla Chihuahua, kde se venkov téměř vylidnil, protože se lidé stěhovali do větších a bezpečnějších měst. Apači se však objevili i tam a na předměstí City Of Chihuahua zabili nějaké honáky a zemědělce. Místní vojáci měli strach je pronásledovat, aby nepadli do léčky.

Provinční vlády nakonec začaly vyplácet odměny za apačské skalpy. Sto pesos za mužský a padesát za ženský a dětský. Této příležitosti se chopili ihned mnozí dobrodruzi a nekalí živlové, kteří si na tomto krvavém řemesle chtěli něco přivydělat. Zájem o tento strašný obchod projevili i mnozí Američané, poněvadž výše odměn zdaleka převyšovala platové podmínky tehdejších průměrných dělníků. Nutno podotknout, že výkup skalpů nebyl schválen mexickými federálními úřady.

James Kirker, dobrodruh skotského původu, neměl žádný morální problém s prodejem zbraní a střeliva Apačům. Údajně i s indiány vyrážel do Mexika na loupeživé nájezdy, ale není to potvrzeno. Nicméně v prosinci roku 1839 jej oslovili mexické úřady, zda by se nehodlal věnovat sběru apačských skalpů. Svědomí Jamese Kirkera bylo zřejmě velmi otrlé, protože tuto nabídku neodmítl. Jeho základní parta měla pětadvacet mužů a říkala si „Sahuanos“ – Šavani. Byla to směsice Američanů, Mexičanů, uprchlých černých otroků a Šavanů, Delawarů i Kríků. Zástupcem velitele Kirkera byl Šavan Spybuck. Skupina měla někdy až dvě stě členů.

Během první operace zabili Sahuanos v roce 1840 deset Apačů a zajali dvacet žen. Následně byli ve své „práci“ tak úspěšní, že jim úřady nedokázaly ani vyplácet odměny, proto Kirkerovi nabídly plat plukovníka mexické armády, ale on to odmítl. Kirker se podílel i na zmasakrování sto třiceti neutrálních Apačů v Galena (1846).

Když se schylovalo k mexicko-americké válce, musel Kirker ze země uprchnout a nakonec byla na jeho hlavu vypsána odměna 10 000 pesos. Nejspíše proto, že mezi jeho obětmi byli i Mexičané.

Takovýchto lovců skalpů však bylo více a některým bylo dokonce placeno předem, aby si mohli pořídit nutnou výzbroj a výstroj. Stejně tak jako Kirker se neštítili zabíjet pokojné indiány nebo dokonce Mexičany, protože to bylo méně namáhavé a odřezané černé kštice už nemohly vypovědět, komu vlastně patřily. Proto se začaly stínat i hlavy, aby se dokázalo, že lovci skalpů provozují řemeslo „poctivě“. A jaký byl výsledek výkupu skalpů? Omezili snad Apači své nájezdy? Naopak, byli vydrážděni k daleko divočejšímu jednání, neboť se mstili za své milované.

Když se začali o jihozápadní teritoria zajímat Američané, Mexičany to poměrně vyděsilo. V roce 1843, kdy hrozila americká invaze, začali Mexičani okamžitě posilovat obranu pohraničí, zakládaly nové regimenty a do služby se hlásilo tisíce dobrovolníků. Pak došlo k válce. Je zajímavé, že přítomnost dvou znesvářených armád v severním Mexiku Apače na nějakou dobu uklidnila, jakoby čekali, co užitečného z toho pro ně vzejde. V roce 1848 však pak podnikli řadu nájezdů. V červenci toho roku mexická vláda posílila pohraniční vojsko o osmnáct nových vojenských okrsků a měl se obnovit i starý řetěz pevností. Doufalo se, že do pohraničí přijdou noví osadníci. Nadšení pro tento projet by bylo, ne tak peníze. Během následujících tří let došlo jen k malému pokroku a Chihuahua s Durangem byly z větší části zdevastované válkou. Pevnost Tubac byla vyklizena.

V té době vypukla v Kalifornii zlatá horečka, a mnoho schopných a vlivným Mexičanů opustilo vlast. Byly jich celé karavany a mezi lety 1849 a 1850 odešlo ze severních provincií pět až šest tisíc lidí. Přesto bylo v Sonoře vytvořeno pět nových posádek: Tucson, Altar, Frontéras, Santa Cruz a Bavispe. Vojenskou pohotovost v těchto posádkách však tvořilo pouhých tři sta třináct mužů. V roce 1850 mělo vojsko už asi pět set mužů, ale byli to většinou místní chlapi, bez řádného vojenského výcviku a vybavení.

O rok později pronikli Apači až na jih k Mazatlanu, poničili ho a v Sonoře zabili kolem dvou set lidí, odvedli dva tisíce kusů zvířat a vzali zboží. Vojáci toho zmohli jen málo. V roce 1853 bylo zabito sto sedmdesát osadníků a v roce 1863 bylo málem napadeno starověké a významné město Ures ve střední Sonoře. Díky obnovenému výkupu skalpů bylo zabito asi dvě stě Apačů, ale k ničemu to samozřejmě nebylo.

Podle mexických záznamů si vyžádaly indiánské útoky (vedené i Komanči) do roku 1856 téměř šest tisíc životů, sedm set čtyřicet osm unesených a tři sta padesát osm zničených nebo vylidněných vesnic.

Mexicko-americká válka skončila roku 1872 smlouvou Gadsden Purchase, na základě čehož Spojené státy ovládly Arizonu, Texas a Nové Mexiko. Pro Apače nastala nová historická éra.

… Za dva dny jsme dorazili domů. Mangas Colorado, náš náčelník, shromáždil kmen. Uspořádali jsme hostinu, rozdělili kořist a celou noc jsme protančili. Některé z mul byly zabity a snědeny.

Tentokrát jsme po našem návratu rozmístili do okolí zvědy, takže bychom byli varováni, kdyby se nás mexičtí vojáci pokoušeli pronásledovat.

Po třech dnech zvědové přišli do tábora a oznámili, že mexičtí kavaleristé sesedli z koní a pochodují k našim obydlím. Všichni naši válečníci byli v táboře. Mangas Colorado se ujal vedení nad jedním oddílem a já velel druhému. Doufali jsme, že se zmocníme jejich koní, pak vojáky v horách obklíčíme a všechny je pobijeme. To jsme nebyli schopni provést, protože oni taky měli své zvědy. Nicméně, po čtyřech hodinách od chvíle, co jsme se do toho pustili, jsme zabili deset vojáků a ztratili jsme jen jednoho muže. Kavaleristé se dali na ústup, pronásledováni třiceti Apači, kteří jim nedopřáli ani chvíli odpočinku, dokud nebyli hluboko v mexickém území. Tu zimu už žádní vojáci nepřišli.

Dlouho jsme pak měli hojnost zásob, spoustu přikrývek a množství šatstva. Měli jsme také spoustu sýra a cukru.

Další léto (1863) jsem si vybral tři válečníky a vydali jsme se na razii do Mexika. Ubírali jsme cestou jižně od Sonory a utábořili jsme se v horách Sierra de Sahuaripa. Asi čtyřicet mil západně od Casa Grande je v horách malá vesnice, indiáni ji nazývají “Crassanas”. Utábořili jsme se blízko tohoto místa a dohodli se, že vesnici přepadneme. Vypozorovali jsme, že přesně v poledne tam bývá naprostý klid, a tak jsme si útok naplánovali na tuto dobu. V poledne druhého dne jsme se vkradli do vesnice. Neměli jsme pušky, ale byli jsme ozbrojeni oštěpy, luky a šípy. Když jsme válečným pokřikem zahájili útok, Mexičané se rozprchli všemi směry. Ani jeden z nich se s námi nepokusil bojovat.

Vystřelili jsme po nich několik šípů, ale zabili jsme jen jednoho. Brzy ve vesnici vše utichlo a žádní Mexičané nebyli v dohledu.

Když jsme zjistili, že všichni Mexičani jsou pryč, prohlédli jsme si jejich domky a viděli jsme tam mnoho podivných věcí. Tito Mexičané měli mnohem více rozličného majetku, než mívali Apači. Mnoho z těch věcí, které jsme v domech viděli, jsme nedokázali pochopit. Zato mnoho věcí, které jsme viděli v zásobárnách, jsme chtěli.

Vehnali jsme tedy do vesnice stádo koní a mul a naložili jsme na ně tolik zásob, kolik jen mohli uvézt. Pak jsme ze zvířat utvořili kolonu a dopravili vše bezpečně do Arizony. Mexičané nás nepronásledovali.

Když jsme přijeli do tábora, svolali jsme všechny lidi z našeho kmene a celý den jsme oslavovali. Každému jednotlivci jsme dali dary. V noci začal tanec a neustal až do poledne následujícího dne.

Tohle byl asi nejúspěšnější nájezd ze všech, co jsme kdy v Mexiku podnikli. Nevím, jaká byla cena té kořisti, ale jistě obrovská, protože jsme měli zásoby pro celý kmen na rok, či ještě déle.

Na podzim roku 1864 se mnou dvacet válečníků vyrazilo na další razii do Mexika. Byli to vybraní muži, dobře ozbrojení a zkušení bojovníci. Jako obvykle jsme se první postarali o bezpečí našich rodin, než jsme vyrazili na nájezdy. Všichni členové kmene se rozptýlili po kraji a pak se znovu sešli na místě vzdáleném asi čtyřicet mil od původního bydliště. Díky tomu by bylo pro Mexičany obtížné je vystopovat, a my jsme věděli, kde naše rodiny po návratu najdeme. Navíc, kdyby nějací nepřátelští indiáni zpozorovali, že tolik válečníků opustilo naše loviště, mohli by zaútočit na náš tábor. A když by na obvyklém místě nikoho nenašli, jejich útok by se nezdařil.

Putovali jsme jižně, přes území Chokonen Apačů. Do Sonory v Mexiku jsme vstoupili v místě, které je přímo na jih od Tombstone v Arizoně, a skrývali jsme se v horách Sierra de Antunez. Přepadli jsme několik osad v sousedství a získali jsme mnoho proviantu a různých zásob. Asi za tři dny jsme přepadli kolonu mezků se zásobami a zmocnili se jich. Bylo to na místě indiánsky nazývaném „Pontoco“, které se nachází na západní straně hor, asi den cesty od Arispe.

Kolonu vedli tři honáci. Jeden byl zabit a dva utekli. Mezci vezli v proutěných koších lahve plné mescalu. Jakmile jsme se utábořili, indiáni se opili a začali se spolu rvát. Vypil jsem taky dost mescalu na to, abych cítil jeho účinky, ale neopil jsem se. Přikázal jsem jim, aby se přestali prát, ale oni rozkaz neuposlechli. Brzy se z toho málem stala obrovská šarvátka. Pokoušel jsem se venku okolo tábora rozmístit stráže, ale všichni byli opilí a odmítli úkol splnit. Očekával jsem, že nás můžou každou chvílí přepadnout mexičtí vojáci a byly to pro mě opravdu horké chvilky, protože jako vůdce skupiny bych byl zodpovědný za jakékoliv neštěstí, které by nás potkalo. Nakonec zavládl v táboře poměrně klid, protože indiáni byli příliš opilí na to, aby mohli chodit, natož bojovat. Zatímco byli takto otupělí, vylil jsem všechen zbylý mescal, uhasil jsem všechny ohně a přestěhoval jsem kolonu mezků do značné vzdálenosti od tábora. Pak jsem se vrátil zpět a snažil jsem se pomoct zraněným. Zjistil jsem, že vážně zraněni jsou pouze dva. Prvnímu jsem vyřízl z nohy hrot šípu a druhému z ramene bodec z kopí. Když jsem se postaral o všechna zranění, držel jsem sám až do rána stráž. Druhý den ráno jsme zraněné naložili na mezky a rozjeli se do Arizony.

Další den jsme chytili několik kusů dobytka ze stáda a hnali jsme je sebou domů. Ale byli to velmi obtížné hnát dobytek, když jsme sami šli pěšky. Péče o zraněné a starosti s dobytkem učinili naši cestu velmi zdlouhavou. Ale nebyli jsme pronásledováni, a tak jsme s celou kořistí dorazili v pořádku domů.

Pak jsme uspořádali slavnost s tancem a rozdělili kořist. Po skončení tanců jsme porazili všechen dobytek a maso nasušili. Opracovali jsme kůže, do nich pak zabalili usušené maso a uskladnili to. Celou následující zimu jsme měli hojnost masa. Byl to první skot, který jsme kdy měli. Jako obvykle jsme některé z mul zabili a snědli. Měli jsme pro mezky jen málo využití, a pokud jsme je nemohli vyměnit za něco hodnotného, porazili jsme je.

V létě roku 1865 jsem se čtyřmi válečníky opět vyrazil do Mexika. Dosud jsme chodívali pěšky, byli jsme zvyklí takto bojovat a kromě toho, bez koní bylo snazší se ukrýt. Ale tentokrát jsme chtěli získat více dobytka, a pěšky by bylo těžké ho hnát. Vstoupili jsme do Sonory jihozápadně od arizonského Tombstone, pokračovali pohořím Antunez Mountains k jižním hranicím a pak jsme šli stále na jižně k ústí řeky Yaqui . Tam jsme uviděli ohromné jezero, jehož konec nebylo možno spatřit. Pak jsme se vydali na sever, přepadli několik osad a získali mnoho zásob. Když jsme se vraceli, ukradli jsme severozápadně od Arispe asi šedesát kusů skotu a hnali je domovů do Arizony. Nejeli jsme přímo domů, ale utábořili jsme se s dobytkem v jiném údolí. Nebyli jsme pronásledováni. Když jsme přijeli do tábora, kmen se opět shromáždil k hodování a tancům. Všem byly rozdány dary, pak byl dobytek zabit, maso usušeno a zabaleno.

The post Geronimo. Paměti náčelníka Apačů, nejznámějšího symbolu svobody domorodých indiánů first appeared on Čítárny.

První významnou událostí roku 2022 bylo, že se na internetu objevilo „Výkonné shrnutí“ výzkumné zprávy RAND Corporation, kterou připravil pro největší americké zpravodajské agentury.

Shrnutí dokumentu nazvaného „Oslabování Německa, záchrana USA“ ve sdělení teze bylo následující.

1.
Americká ekonomika ve svém současném stavu nemůže fungovat bez vnějších finančních a materiálních zdrojů. Tato slabost mimo jiné hrozí porážkou demokratů ve volbách. Jediným zdrojem je EU, kamenem úrazu je Německo.

2.
Nárůst toku zdrojů, především kapitálu z Evropy do Spojených států, lze očekávat pouze v případě, že se Německo ocitne v situaci hospodářské krize. Vzhledem k tomu, že jeho ekonomika závisí na neomezeném přístupu k ruským energetickým zdrojům, může být krize vyvolána tím, že bude zbavena přístupu k těmto zdrojům.

3.
Jediný skutečný způsob, jak zaručit odchod Německa z ruské energetiky, je zapojit obě strany do konfrontace.
Budu citovat dále.
„Naše další akce (naše jsou americké) v této zemi (hádejte ve které) nevyhnutelně povedou k reakci Ruska. Nejenže Rusové nebudou moci nechat bez odezvy masivní tlak na neuznané republiky, ale mohou být prohlášeni za viníka a uvalit na ně celý balík sankcí.
Potom může Putin v reakci uvalit protisankce. Především pro dodávky energie do Evropy. Škody způsobené zemím EU budou srovnatelné se škodami Ruské federace a pro Německo to budou ještě vyšší.

4.
Předpokladem pro to, aby se Německo dostalo do pasti, je vedoucí úloha Strany zelených a ideologie zelených v Německu a v Evropě jako celku. V tomto dokumentu RAND jsou němečtí zelení definováni jako extrémně dogmatické a fanatické hnutí. A jejich vůdci, Burbock a Habek, jsou profesně extrémně slabí a osobně neschopní přiznat své chyby a napravit je.

5.
Realizace německého plánu oslabení umožní USA vyhnout se krizi a ve střednědobém horizontu, od 4 do 5 let, přesměrovat kapitálové toky z Evropy do USA.

První dny poté, co se tento dokument objevil, se mluvilo o tom, že je to padělek, padělek a padělek.
Ale rychle přestali. Žádné oficiální popření, ale obecně na takové rozhovory tohoto typu, které se týkaly dokumentu RAND, považuji za správné reagovat způsobem H. G. Wellsovského. To, co mám na mysli?

Spisovatel scifi H. G. Wells byl jednou tázán: Jsou Protokoly sionských mudrců pravý dokument, nebo falešný?
Wells odpověděl: „Ano, jaký je v tom rozdíl? Vše dopadlo tak, jak bylo napsáno.”
Tady je to stejné: všechno dopadlo tak, jak je tam napsáno.

Za prvních 8 měsíců roku 2022 se německá průmyslová výroba kvůli sankcím vůči Ruské federaci snížila o 1,8 %.
Výroba chemických a farmaceutických odvětví závislých na plynu – o 10,7 %.
21. září 2022 zaznamenal The Walt Street Journal masivní přesun velkých německých podniků do Spojených států.
To znamená, že začal proces deindustrializace Evropy.

A je velmi zajímavé, že 30. 9. 22. září v časopise The Spectator (Anglie), ještě před výbuchem ropovodu Nord Stream, publikoval jistý Pilkenton článek „Europe ́s fall into deindustrialization.
Útok na plynovod Nord Stream urychlí rozvoj protekcionismu a deindustrializaci Evropy. Jinými slovy, celý tento nápad s provokací, který vedl k současné konfrontaci, je programem „pár kuliček do kapsy“.

Jedním z cílů je oslabit Rusko, vytvořit mu problémy.
Druhým je zničení německé ekonomiky, přesun finančních prostředků do Spojených států, přeměna EU v konečném důsledku na semiperiferii.
To znamená, že Anglosasové vytlačují EU z jádra kapitalistického systému. Tedy z místa, které kontinentální Evropa, západní Evropa, zabírá od konce 19. století.
To je více než 100 let.
A to je dost, dobrý život je u konce.

Všechny události poblíž našich hranic také působí na oslabení EU.
To je mimochodem také v našem zájmu: nepotřebujeme EU jako celek. Je pro nás lepší mít vztahy s jednotlivými zeměmi. Kromě toho musíme mít na paměti, že silné Rusko a sjednocená Evropa jsou v protifázi.

Jednou Fjodor Ivanovič Tyutchev řekl, že „po objevení říše Petra Velikého v Rusku již není říše Karla Velikého v Evropě možná“.
To znamená, že sjednocení Evropy za přítomnosti Ruské říše je nemožné.
A skutečně, pokud si vzpomeneme na pokusy vytvořit sjednocenou Evropu Napoleonem, Wilhelmem II., Hitlerem – vše v pozemní válce porazilo právě Rusko nebo Sovětský svaz.
V tomto ohledu se zájmy Velké Británie a historického Ruska shodovaly. Velká Británie a Rusko byly vedlejší státy a bylo v zájmu obou zabránit sjednocení Evropy.

Jiná věc je, že v zájmu Ruska došlo ke spojenectví s Němci.
Němci ale s tímto spojenectvím nesouhlasili. Vždy – jak Wilhelm II., tak Hitler – měli ve vztahu k Velké Británii komplex méněcennosti. Opravdu chtěli být přáteli s Brity. A Britové se s nimi ve skutečnosti nechtěli přátelit. Navíc, jak jednou poznamenal Churchill v roce 1940, „Britové nevedou válku s Hitlerem nebo dokonce s nacionálním socialismem, ale s německým duchem, aby ji konečně ukončili, aby se neoživila“.
Ale když se podíváte na postavy, které byly nebo jsou u moci v Německu: Merkelová, Berbock, Habek, Scholz – tomu se říká Bůh stvořil a plakal. Toto je příklad zlomeného a zničeného německého ducha.

Obecně mi hýření „zelených“ v Německu trochu připomíná nacistické hýření.
Ale pouze pokud by nacistům šlo o čistotu rasy, pak „zelení“ jednají ve jménu čistoty přírody.
A tak Berbockové, Habekové a další členové Řádu Šílené Grety (připomínám, že Brueghel starší měl obraz Šílená Greta, téměř očekávání Thunberga), tito lidé jsou prostě posedlí!

A mimochodem, existuje část populace, pro kterou to Burbock myslí velmi vážně.
Smějeme se jí, ale ve skutečnosti ji v Německu mnoho lidí vnímá jako bojovnici za čistotu přírody od člověka, vyrostla už celá generace (teď je jim chochol mínus 30), pro kterou je to velmi vážné. Do takové míry, že v dohledné době nevylučuji nějakou sabotáž související s ekoagendou. „Zelený fašismus“ nebo „zelený ekoextremismus“ má v EU poměrně širokou základnu.

Andrej Fursov

The post O čem je evropská krize? Co znamená pro Německo smrt, je pro USA požehnáním first appeared on Čítárny.

Cenzura knih v  amerických knihovnách narůstá každým rokem. Americké knihovny jsou v drtivé většině svědky toho, že skupiny a jednotlivci na zasedáních rady knihovny požadují odstranění velkého množství knih. Seznamy připravují organizované neziskové cenzurní skupiny, které tyto seznamy sdílejí na sociálních sítích.

Americká asociace knihoven (ALA) zveřejnila nová data dokumentující 1 269 žádostí o cenzuru knih a zdrojů v knihovnách v roce 2022 , což je nejvyšší počet od doby, kdy ALA před 20 lety začala sbírat data ohledně cenzury v knihovnách. Počet nahlášených “problémů” s obsahem knih v roce 2022 je téměř zdvojnásobný oproti roku 2021.

Rekordních 2 571 unikátních titulů bylo ohroženo cenzurou, což je 38% nárůst v porovnání s 1 858 tituly, na které byla zaměřena cenzura v roce 2021.

Z hlášených problémů s knihami se 58 % nachází, ve třech školních knihovnách nebo školních osnovách; 41 % knih napadá cílené materiály a veřejné knihovny.

Zatímco hlasitá menšina rozdmýchává plameny spor kolem knih, naprostá většina lidí v celé zemi využívá služeb, které jim vejrenje a školní knihovny mění život.

Průzkum, který v roce 2022 provedly výzkumné firmy na obou stranách, ukázal, že voliči napříč politickým spektrem jsou proti snahám o eliminaci knih z knihoven a důvěřují knihovnám.

Aby podnítila podporu knihoven zahájila ALA v roce 2022 program Unite Against Book Bans.

ALA https://www.ala.org/

Zdroj: https://www.globalresearch.ca/american-library-association-reports-record-number-demands-censor-library-books-materials-2022/5813702
Původní zdroj tohoto článku je American Library Association News
Copyright ©ALA News, Zprávy American Library Association , 2023

The post Totalitní cenzura knih v USA knihovnách 2023. Žádosti o zákazy neuvěřitelně narůstají first appeared on Čítárny.