Michel Eyquem de Montaigne (28. února 1533 – 23. září 1592) začal psát své úvahy v roce 1572. Ty se pak rozrostly do třech knih esejí. Jím opravené dílo vyšlo až po jeho smrti 1595. Byl mimořádný myslitel, který se ve svých úvahách zabýval především sám sebou, poznáním člověka a lidského údělu.

Jaký odkaz nám zanechal?
I po pěti staletích můžeme vysledovat, že člověk se změnil jen velmi málo. To nacházíme v jeho myšlenkách a rozjímání o základních otázkách života a smrti, štěstí a lásky, křesťanství a víry a jejich prožívání uvnitř člověka.

Říká nám, že “umění žít” se má zakládat na opatrné moudrosti, založené na dobré vůli a na duchu snášenlivosti.

Michel Montaigne tvrdil, že mysl / rozum jsou statkem nejspravedlivěji distribuovaným na Zemi.
A jak francouzský filozof argumentoval na podporu tohoto tvrzení?
Nikdo si nestěžuje na jeho nedostatek nebo jeho nadbytek.

Koho a jak ovlivnil Montaigne svým dílem?
Jeho eseje měly mimořádný vliv nejen na jeho současníky, ale svým nadčasovým ideovým nábojem zásadním způsobem připravilo duchovní podhoubí nejen pro osvícenské myšlení v 18. století, ale hlavně pro dnešek.
Bez nadsázky je možno říct, že Montaigne svými úvahami ovlivnil prakticky celou moderní západní filozofii od 17. století.
I dnes je považovaný za mimořádně vzdělaného myslitele.

Francis Bacon
Eseje anglického filozofa a zakladatele empirismu jsou považovány za přímou reakci na Montaignovy úvahy.

William Shakespeare
Vliv Montaignových esejů je patrný v dílech jako Hamlet, Bouře nebo Král Lear. Pasáže o kanibalech, skepticismu a lidské přirozenosti.

René Descartes
Montaigneův skepticismus:  “Que sais-je?“ – Co vím?” , pravděpodobně stimuloval Descartese při jeho hledání pevného základu poznání.

Blaise Pascal 
Silný vliv je patrný v jeho úvahách o lidské slabosti, v Pensées.

Voltaire a osvícenští myslitelé
U těchto autorů se objevuje stejný nebo spíš podobný skepticism vůči autoritě, toleranci a individualismu.

Jean-Jacques Rousseau
Jeho styl vyznání ve Zpovědi nese montaignovské stopy.

Ralph Waldo Emerson
Autor napsal esej přímo o Montaignovi („Montaigne; or, the Skeptic“). Přebírá jeho styl zvláště, když klade důraz na sebe-spolehnutí.

Friedrich Nietzsche
Autor obdivoval Montaigneovu upřímnost, radost ze života a anti-dogmatismus; Montaigne byl jedním z jeho nejoblíbenějších autorů.

Výpisky z knihy:

…Náš svět jen žvaní,. Ještě jsem neviděl člověka, který by nemluvil spíše více než méně…

Ti, kteří tvrdí, že mají v hlavě spoustu nápadů, ale nedokážou je vyjádřit kvůli nedostatku výřečnosti, se nenaučili porozumět ani sami sobě.

…Tázali se Diogena, proč se plete do filosofie, když nemá žádné vzdělání. „Právě proto,“ řekl, „se mi to lépe hodí.“…

Nevědomost je ten nejměkčí polštář, na který si člověk může opřít hlavu

…Znám lidi, kteří se vymlouvají, že se nemohou náležitě vyjádřit, a přece předstírají, jako by měli hlavu plnou nejkrásnějších idejí. Je to pouhá pošetilost. Můj názor na to je tento: Jsou to domněnky, plynoucí z nejasných pojmů, které si neumějí uvnitř ani rozmotat, ani vyjasnit, tedy je také nedovedou řečí podat. Takoví lidé nerozumějí ani sobě samým; jen si poslechněte, jak koktají, chtějí-li ze sebe něco vydat, a poznáte, že chtějí porodit. Jejich plod je pak dosud nezralý a teprve v zárodku. Zvracejí ze sebe nezažitou potravu. Domnívám se – a Sókratés je mi svědkem – že kdo má na mysli pojmy živé a jasné, dovede je také vyjádřit, byť to byly třeba banality, nebo je-li němý, posunky…

…Školy jsou učiněné žaláře uvězněné mládeže. Vejděte do školy, když se vyučuje: uslyšíte toliko křik trestaných dětí a zuřících učitelů. Věru rozkošný způsob, jak vzbudit v útlých a bojácných duších lásku k učení, nutí-li se k tomu s tváří hněvem rozpálenou a s metlou v ruce!…

…Jsme notní pošetilci. „Prožil svůj život v zahálce“, říkáme. (narážka na dílo Danteho)
Anebo: „Dnes jsem neudělal nic.“ Cože? Copak jste nežil?
To je přece netoliko prazákladní, ale i nejznamenitější ze všech vašich zaměstnání!…

…Naším velikým a slavným vrcholným dílem je vhodně žít. Všechny ostatní věci jako kralování, hromadění bohatství, budování jsou nanejvýš dodatky a drobné prostředky tohoto díla hlavního…

…Absolutní dokonalostí, a dokonalostí právě jakoby božskou, je umět se naprosto a beze zbytku těšit ze své podstaty. Bažíme po jiných údělech, protože nevíme, jak požívat vlastního. A namáháme se vyjít ze svých mezí, protože nevíme, jak si v nich vést. Avšak nadarmo si stoupáme na chůdy. Vždyť i na chůdách musíme chodit vlastníma nohama…

…Studia již nemají žádného jiného účelu nežli zisk. A tak zbývají jen tací, již se oddávají studiím jen proto, aby jimi nabyli budoucího živobytí. A poněvadž je mysl těch lidí od přirozenosti, vychováním i příkladem z domova nízká, nenese proto učenost žádoucího ovoce. Neboť není s to, aby osvítila mysl, jež zhola žádného světla nemá, ani aby slepého učinila vidoucím.
Nepropůjčujíc nikomu zraku, oči jeho šidí; vede ho po cestě, ačkoli má nohy k chůzi zdravé. Je dobrým lékem; ale žádný lék nezůstává nezměněn a neporušen v nádobě  neschopné. – Aristón Chijský tvrdil kdysi správně, že filosofové posluchačům škodí, neboť většina z nich není prý tak duševně silná, aby měla z vyučování prospěch…

…Velmi málo si vážím chtíčů, které se v nás bez vlastního přičinění probouzejí. Z toho důvodu také nikdy neschvaluji a neschválím, že dítě sotva narozené, je tak náruživě milováno, protože se na něm neprozrazuje ani duševní činnost, ani nemá dost výraznou tělesnou podobu, jež by mu zjednala naši lásku.
Pravé a rozumné lásky by mělo přibývat, čím větších vědomostí děti nabývají. Obyčejně se to děje naopak. Dojímá nás dětské žvatlání, žert a hra více nežli později skutky již promyšlené, jako bychom je milovali jen pro ukrácení chvíle. Pak by bylo bývalo lépe, kdybychom je ani nezplodili…

…Jako náš duch sílí, stýká-li se s povahami mohutnými, tak se kupodivu ztrácí a hyne, je-li nucen se stýkat a bavit s povahami sprostými a chorobnými. Tato nemoc je nakažlivější než kterákoli jiná…

Nevědomost je ten nejměkčí polštář, na který si člověk může opřít hlavu.

…Za našich dnů obohacuje sice vědění u nás kapsu, nikoli však ducha…

…Oddech a snadná nenucenost je, po mém zdání, duši silné a vznešené dokonale ke cti a svědčí jí lépe než opak.

…A není vědy tak nesnadné jako umět dobře a přirozeně prožít tento život.

…Absolutní dokonalostí, a dokonalostí právě jakoby božskou, je umět se naprosto a beze zbytku těšit ze své podstaty.
Bažíme po jiných údělech, protože nevíme, jak požívat vlastního. A namáháme se vyjít ze svých mezí, protože nevíme, jak si v nich vést. Avšak nadarmo si stoupáme na chůdy. Vždyť i na chůdách musíme chodit vlastníma nohama.

The post Michel de Montaigne. Eseje. Pět set let staré úvahy o životě, společnosti, o chování lidí first appeared on Čítárny.

Jiří Suchý o poezii: Mnoho lidí čte poezii, to ano. Už ve škole jim vštěpovali, že je to krása, a tudíž je nutno mít k věci úctu. Jsou ale i takoví, že nečtou poezii. A dokonce se někteří za poezii stydí. Poezie je pro ně čarovných lesa pout vytryskl ku azuru…” – zkrátka blábol, kterému nelze rozumět. Něco pro zamilované študenty. A tak většina národa si poezie nevšímá – je na světě přece tolik účelných věcí…! A umění? Ano! Biograf… televize… i do divadla se dá zajít. Ale jít do krámu a koupit si verše – k tomu musí být nátura!

Mám tu náturu. Zrodila se ve mně, když spolužák Leber mi začal deklamovat Nezvalovy básně, a já nechtěl vedle něho vypadat jako blbec. Pokyvoval jsem hlavou a poslouchal jsem:

A Chaplin veze milé dar
na motocyklu
zrcadlo hvězdu kaviár
vše co je k jídlu

Určitě na tom něco bude, jinak by to přece nevytiskli, říkal jsem si a lámal jsem si hlavu. A to bylo moje štěstí. Od té doby kupuju verše. Hrubín, Rimbaud, Kainar, Baudelaire… nebudu tady všecky vypočítávat.

Začal jsem taky psát a měl jsem touhu, abych byl nejen tištěn (k tomu by stačilo vetřít se do přízně nějakému redaktorovi), ale i čten. Měl zájem na tom, aby si lidstvo povšimlo těch krás, které jsem pro ně vypotil po večerech. Ale lidstvo jako by vůbec nestálo o to, abych pro ně psal. Vetřít se do přízně redaktorovi dá jistě práci. A to budu mít teprve jednoho člověka. A Československo má 13 miliónů obyvatel. I kdyby se mi podařilo postupně všecky získat a přesvědčit, že má poezie je skvělá, nevybyl by mi asi čas na psaní. A tak mě napadlo…

Kdybych byl teoretikem, formuloval bych to jednou větou: Je třeba hledat nové zdroje poezie.
Zkrátka – psát takovou poezii, která by se lidí týkala, která by je nenechala na pokoji. Poezii, která by si stoupla s paní do fronty, která by si přilehla po práci na kanape “k unavenému dělníkovi, která by se vloudila do slovníku kluků a holek. Začal jsem přemýšlet, kde hledat ty nové zdroje. A po čase jsem je začal leckde nacházet. U Steinberga, u Chaplina, u Morgensterna, U music-hallových komiků, u chuligánů, “u Majakovského i u dadaistů. Nic nového pod sluncem! Ale snad přece něco.

Nikam nesměřující pohled Stana Laurela a jeho bezvýrazná tvář byla mi jedním z klíčů k moderní poezii. Klauniáda dvojice Laurel a Hardy – kolik snobů nad ní ohrnovalo nos, kolik prostých lidí se smálo těm povedeným volovinkám…
Nikdy jsem na ně nenapsal oslavnou báseň, nikdy jsem nezamíchal jejich jména do svých veršů, ale vždycky jsem měl touhu psát podobně, jako oni hrají. Psát poezii nikam nesměřujícího pohledu, poezii povedených volovinek. Kdo si dá práci, pozná, že ten nikam nesměřující pohled obhlídne mnohem víc než pohled směle upřený do žhavého jádra dneška. Že volovinky dvou lidských nešiků jsou krásným protikladem bezduchých frází. Klauni, kteří dovedou mistrně propást příležitost, kteří dovedou zkazit nejen co se dá, ale i to ostatní, ale kterých se nakonec nic netkne. Na konci filmu jsou jakoby připraveni kdykoliv podstoupit seriál nových malérů. Filosofie nezdolného optimismu. I tak je to možno nazvat.

S Laurelem a Hardym si rozuměly milióny lidí na celém světě. Milióny lidí konzumovaly poezii v této podivné formě, aniž si toho byli vědomi. A to je ohromná věc. Dát lidem poezii nesvázanou do desek knihy veršů, nepoznamenanou Kainovým znamením povinné školní četby – k tomu mne přivedla dvojice nešikovných klaunů – Stan Laurel a Oliver Hardy. I Charles Chaplin měl na mne podobný vliv, ale u něho jsem udělal zajímavou zkušenost: Díky rozsáhlým studiím filmových teoretiků jsem vždycky hleděl na Chaplina jako na velikého umělce. Zkrátka trochu se zatajeným dechem. Už předem jsem věděl, že Charles Chaplin je génius, a proto jsem se smál jeho gagům s určitou úctou. Mohl bych tak probrat postupně všecky Mistry, kteří pro radost lidí padali z jedoucích omnibusů, ale tím bych trochu zkreslil skutečnost. Prameny poezie lze hledat ještě jinde.

V mládeži. Naučil jsem se od mladých lidí mnoho. Ohromně mně imponuje, že se mladí lidé stydí za své city.
Skutečný cit se přece nedá vystavovat. Je to soukromá a intimní záležitost. To, co projevujeme, je jen oficiální upřímná soustrast anebo zdvořilý projev radosti. Přišel jsem na to, že chci-li psát o citu, musím v určitý okamžik si udělat legraci z toho, že píšu o citu. Jen tak si nechá mladý člověk trochu lyriky.

Za povšimnutí stojí slovník mladých lidí. Jejich výrazy. Některé se vyloženě nabízejí a jsou typické, ale ty je lépe nechat už na pokoji. Mladí básníci, hovořící za svou generaci, je rádi užívají, ale hrozí zde nebezpečí, že se vytvoří schéma. Zajímavější se mi zdají ty nenápadné hovorové obraty. Jestliže se mi vloudí do lyrické sloky verš ačkoliv sny se mi zásadně nezdají, nemůže nikdy z textu vzniknout opravdový slaďák. A to je cenné.

Mladý člověk má pocit, že nepotřebuje poezii. Nedejte se mýlit těmi stovkami zájemců o různé kluby přátel poezie. Dostávám neustále dopisy od třináctiletých děvčat a dvacetiletých chlapců, kteří píšou verše. Mám z nich radost, i když jsou sebešpatnější (ty verše). Ale vzápětí si uvědomím, kolik je těch, kteří nepíšou verše a kteří je nečtou. Vím, že ve třídě se obvykle najde jeden takový koumes, který začne deklamovat Nezvala jako můj spolužák Leber, ale co těch ostatních pětatřicet nebo kolik?

Mladí lidé opravdu myslí, že se bez poezie obejdou, protože si myslí, že poezie jsou vznešené obraty, hluboké myšlenky a velká slova. A proto si myslím, že u mladých lidí se můžeme naučit psát poezii rytmu, překvapení, pravdy a legrace. Mladý člověk chápe krásu svého mládí, ale nepochopí Ódu na krásu svého mládí. Ta je už spíš pro ty starší, co vzpomínají. Mladí mají rádi teď momentálně twist. Chci se tedy snažit, aby twist byl tak trochu poezií.

Málem bych zapomněl na Christiana Morgensterna. Jeho básně nejsou pro mne padesát let staré, jak se mi to snaží namluvit kalendář.
Mám pocit, že byly napsány včera, s určením pro divadlo Semafor. Emanuel Frynta, který ho překládal, seznámil mě s jeho tvorbou a já byl nadšen. Měl jsem rád kdysi dadaisty a jejich kouzelné hroma-dění nesmyslů, ale vždycky jsem měl pocit něčeho vykonstruovaného, nesrdečného. Christian Morgenstern taky tak trochu hromadil nesmysly, ale s takovou láskou a s takovým porozuměním pro drobné všední věci, že si najednou člověk uvědomil! jejich smysl na tomto světě, nejen jako věcí účelných a praktických, ale i jako věcí podivuhodných a inspirujících. Kuře, spodky, trychtýř, valach, sako…

Sako, jež ve dne pracuje,
za noci odpočívá, když
v rukávech jeho rajtuje
si myš.
V rukávech jeho rajtuje
sem tam si strašidelně myš;
sako, jež ve dne pracuje,
za noci odpočívá, když.
Odpočívá. Vždyť pracuje
ve dne. A v noci potom, když
má po práci, tak rajtuje
v něm myš.

Je to vlastně taková říkačka pro hodně velké děti. I v ní je možno nacházet.

A potom ještě Saul Steinberg – umělec ve zjednodušování.
Vyjádřit složitou věc co nejlapidárnějším způsobem, to je nesmírně důležité. Zvláště v dnešní době, kdy je pořád málo času a život má tempo. Co bych za to dal, kdybych tento článek dovedl nahradit jednou trefnou větou! Byl by za něj sice menší honorář, ale bylo by to větší umění.

(Krásný doklad toho, jak je těžké převádět umění na materiální hodnoty.)

Steinberg dovede postihnout skutečnost takovým způsobem, že k pochopení jím vyslovené myšlenky nám stačí zlomek vteřiny. Máme-li však dost času, můžeme o složitých podtextech jeho obrázku meditovat týden – jak je libo. Myslím si, že to by bylo dobré i pro poezii.

Už jsem se tady zmínil o Chaplinovi. Teď si uvědomuju určitou souvislost mezi ním a kreslířem Steinbergem.
Chaplin dovede totéž. vyslovit veliké myšlenky prostým způsobem. Není v tom sice tak důsledný (mám na mysli jeho proslovy na konci některých filmů), ale obdivuhodná je jeho univerzálnost. I člověka velmi primitivního si Chaplin získá svými gagy. Vzdělanější divák objeví pod těmi gagy určité závažnosti, intelektuál ocení všechny ty jemné nuance Chaplinova mistrovství a člověk zvlášť citlivý vidí, že Chaplin je génius. Jeho umění je velké a není výlučné. Zase poučení pro ty, kteří píší poezií.

U Chaplina se mi líbí, jak dovede bravurně balancovat po hranici kýče. Jeho sentimentální filmové scény jsou přesně v poslední chvíli nakopnuty promyšleným gagem. Nikdy s tímto neutralizátorem nepřijde pozdě. Vůbec masovost kýče je v určitém smyslu cenná, a podobně jako jed v rukou zkušeného lékaře může zachraňovat životy, citlivý umělec může pracovat v určitých mezích s tím, co by v rukou netvůrčích mohlo být bohapustým kýčem. U Chaplina jsme si zvykli na příběhy v jádru banální. Slepá prodavačka květin vyléčená nákladem chudého tuláka – promiňte, ale to je Červená knihovna. A hodně Červená! A přece film Světla velkoměsta je veliký a významný.

Abych věc uzavřel:
Mám pocit, že poučení pro moderní poezii lze čerpat na mnoha dosud opomíjených místech. Anebo na místech obvyklých, s tím rozdílem, že bereme v úvahu jejich méně známou stránku. A vůbec: Myslím si, že Picasso může být zdrojem poučení nejen pro malíře, ale i dejme tomu pro hudební skladatele. A zase naopak – Voskovec a Werich svým přístupem k dramatu mohou být podnětem třeba malířům. Takový přístup k umělecké práci může tuto jedině obohatit.

Ach jo, trochu jsem to dneska s tou poezií přehnal. Ale koneckonců čtení článků je dobrovolné, takže si nebudu dělat výčitky.

Myslel jsem totiž (v tom je ta potíž), že trocha poezie nikoho nezabije.

Zdroj:https://www.jiri-suchy.cz/

The post Jiří Suchý. Myslel jsem totiž (v tom je ta potíž), že trocha poezie nikoho nezabije first appeared on Čítárny.

Svět je většinou popisován podle názorů pitomců, kteří jsou nejvíc slyšet a kteří si získávají podivnou důvěru tím, že jsou viděni. Ne však svými názory a rozumem vytříbřeným myšlením, ale svou tupou agresivitou a rozpičořenými obličeji v novinách nebo na obrazovkách. Většinou jim říkáme VIP a směšně to překládáme jako velmi důležití lidé.

A vedle těchto prázdných písní velkých nul, někdo popíše svět a události v něm jednoduchým, ale moudrým pohledem, protože nelze mlčet. Je to pohled člověka zraňovaného absurditou divadelního světa, který na rozdíl od jeho filmů, je často krutý, nesmlouvavý a není lehce opravitelný.
Jiří Menzel nám předkládá své drobné úvahy o dnešním světě jejímž příznačným souslovím je “tak nevím”, o kterém praví že je tam proto, aby vyjádřil své pochybnosti o tom, co píše, aby se ubránil kategorickému pohledu.

Jeho názory jsou prosté a proto dráždí.
Například kritik, který se podepisuje jako Josef Chuchma, dokonce pochybuje o autorově duševním zdraví, když si přečetl jeho opravdu, ale opravdu slabou knihu. Celý článek: Tak nevím, zda se Jiří Menzel ještě kontroluje.
Jenže kritika Chuchmy je typickou ukázkou právě té myšlenkové ubohosti, kterou se snaží vnutit Menzlovi. A pokud se zamyslíme hlouběji nad jeho mudrováním, pak zjišťujeme, že právě tento fakt je typickým projevem většiny dnešních novinářů. Však posuďte sami.

Soubor úsměvných fejetonů českého režiséra.
Pokud však chcete v dnešním světě vidět svět jinak, neotřele a v jednoduchých a trefných souvislostech, pak Menzlova kniha Tak nevím a Tak nevím podruhé je víc než dobrou volbou. Jeho drobné úvahy, komentují všední i méně všední situace a události našeho života.
Vtipně a přiléhavě knihu ilustroval karikaturista Miroslav Barták, čímž vznikla kniha, která nutí k zamyšlení, i když vás často také rozesměje nebo pohladí po duši.

Tak nevím | Jiří Menzel | Ilustrace Miroslav Barták | vydává AlbatrosMedia Motto, 2011 (výbor z fejetonů Tak nevím /1996/ a Tak nevím podruhé /1998/)

Ukázka z knihy:

ak nevím.

To byla první dvě slova, která jsem vyhrkl, když mi časopis STORY před časem nabídl pravidelnou spolupráci. Kdysi, jako kluk, jsem opravdu chtěl být novinářem a sloužit veřejnosti podobně, jako byl novinářem měj tatínek. Jen se mi nelíbilo pravidelně sedat k čistému papíru a psát z povinnosti.
Připomínalo mi to domácí úkoly, které dodneška nenávidím. Nakonec mě ukecali, ale stejně píšu i tyhle řádky skoro vždycky až na poslední chvíli tak, jako za dob mé mladosti jsem psával ty domácí úkoly.

Tak nevím. Z těch dvou slov se potom stal titulek i refrén mých sloupků. Zdálo se mi, že vystihují přesně moje pocity při psaní: Totiž, že o tom, o čem píšu, zároveň i pochybuju. Že se bojím vyjadřovat se kategoricky. Proto: Tak nevím.

Teprve nedávno jsem si vzpomněl, kde jsem se děvěrně ji seznámil s tímto souslovím, které rád používám i v projevu nepsaném. Byla to knížka Pavla Eisnera o půvabech naší mateřštiny Chrám i tvrz. Nalistoval jsem si znovu, co mne kdysi na této větičce okouzlilo. Stálo tam:
Tak nevím. Ten výraz je specificky český modus dubitandi. Dubito, ergo sum – pochybuji o všelikých hodnotách a pravdách – tedy jsem a žiji, napsal pan Eisner. Napsal
dále:
… že je to životní moudrost národa zkoušeného, ergo zkušeného. Životní optimismus temperovaný skepsí.

Jak se ten moudrý pan Eisner strefil. Celý život se mi to jako čistokrevnému Čechovi pere v hlavě: Optimismus, patrně šťastně vrozený (jinak nevím, kde bych k němu přišel), a skepse, získaná životní zkušeností. Žijeme v Čechách a tu jsou oba na místě. Optimismus – víra, že ty příští roky budou šťastné, a skepse, která zbavuje optimismus slepoty a vede k opatrnosti.

Tak nevím.

The post Tak nevím, přemýšlí Jiří Menzel o tomto světě navzdory hlupákům a zbabělcům již 80 let first appeared on Čítárny.