Nejkrásnější česká kniha století. Absolutním vítězem ankety se stala Váchalova jedinečná “Šumava umírající a romantická” z roku 1931.
Jeden z pohledů na nejkrásnější knihu vydanou od roku 1900. Samozřejmě můžete souhlasit či nesouhlasit. Je to vždy o osobním vkusu, o úhlu pohledu a dominanci současných trendů v umělecké komunitě.
Jak by vypadala soutěž v roce 1950 nebo 1967 nebo 2000?
Jak bude asi taková soutěž vypadat v roce 2050?
Každopádně knihy z roku 2025 jsou po umělecké stránce opravdu kvalitní.

Anketu Nejkrásnější česká kniha století vyhlásil Památník národního písemnictví / Muzeum literatury a Projekt Identita.
Osloveny byly desítky profesionálů na poli designu a výtvarného umění: grafici, ilustrátoři, nakladatelé, typografové, pedagogové výtvarných a uměleckoprůmyslových oborů a další s otázkou, jaké jsou podle nich nejkrásnější knihy 20. století.
Výsledky byly oznámeny 15. ledna 2025 v Muzeu Kampa.

Výsledky anktety “Nejkrásnější česká kniha století” 2025.

1. místo
Josef Váchal: Šumava umírající a romantická (1931)
Úprava a ilustrace: autor
Kniha je výsledkem lásky Váhala k Šumavě, kterou dlouhodobě procházel, skicoval a vytvořil desítky dřevorytů.
Kniha má rozměry 65 x 49 cm váží 20kg a byla vydána v počtu 11 výtisků.

2. místo
J. F. Cooper: Poslední Mohykán (1972)
Úprava: Milan Kopřiva, ilustrace: Jiří Šalamoun

3.—5. místo
Lewis Carroll: Alenka v kraji divů a za zrcadlem (1983)
Úprava: Oldřich Hlavsa, ilustrace: Markéta Prachatická

Oldřich Hlavsa, Karel Wick: Typographia I.–III. (1976–1986)
Úprava: Oldřich Hlavsa

Vítězslav Nezval: ABECEDA (1926)
Úprava: Karel Teige, fotomontáže: Karel Teige, Karel Paspa

6.—10. místo
Vojtěch Preissig: Aucassin and Nicolete (1931)
Úprava a ilustrace: autor

Milena Lamarová: Design a plastické hmoty (1972)
Úprava: Václav Cigler

Josef Váchal: Krvavý román (1924)
Úprava a ilustrace: autor
Josef Váchal. Nad krvavým románem možno celé hodiny snít

Miroslav Šašek: This is London (1959)
Úprava a ilustrace: autor
To je Paříž a To je Londýn. Slavné cestopisy Miroslava Šaška

Jiří Trnka: Zahrada (1962)
Úprava: Lumír Ševčík, ilustrace: autor
Jiří Trnka a jeho slavná klukovská zahrada

The post Nejkrásnější české knihy století. První je Váchalova Šumava umírající a romantická first appeared on Čítárny.

Krvavý román je téměř neznámý Váchalův horor. V předmluvě Váchalovy knihy z roku 1924 se píše:
“Co máte všichni proti krvákům? Surovost krváku?. Není jí! Denní události okolo nás předstihují drastičností, rafinovaností a šeredností i banální ubohosti těch nejvelkolepějších krváků…”
Skutečnost daleko předčí nejsmutnější fantazii a úroveň krvavých románů nikdy neklesla pod normál špatnosti. Dnes, kdy literatura přináší čtenářům pod pláštěm umění ty nejkrvavější senzačnosti a kdy biografy prohlubují zesurovění lidu, jest nesmyslem ukazovat na krvavé romány jako na znemravňovatele duší!“

A Váchal pokračuje konkrétněji:

 „Historické knihy přinášejí na sto stranách osmdesát vražd a krváky na osmi stech stranách i jenom jedinou, s počtem násilných smrtí není to zde tedy tak hrozné. Mezi sto krvasy našel jsem jen tucet, kde počet vražd přesáhl padesát. Historie národů a kroniky jsou pravé krváky a masakry se jen hemží. V Církevním dějepisu doktora Kryštůfka napočítal jsem na 3302 stranách zaznamenání o 480 000 vraždách. A nevinné, cudné dívky, o jakých se zhusta v krvavých románech jednalo? Neexistují více.“

Váchal byl výstředním sběratelem krváků a nic nemění na tom to, že zůstává otevřen také literatuře úplně nové – a viz  jím čtený Saroyanův Wesley Jackson (1947, česky 1948)…
Přesto Váchalk hájil brak neúnavně a „vždyť i Henryk Ibsen ho doma měl“, jak neopomněl zdůraznit. Hájil škvár – a jásal nad ním!

Nad krvavým románem možno celé hodiny snít. Jenom napoví, nikdy nedořekne…
Josef Váchal

K úhlavním předmětům Váchalovy touhy nicméně náležely i tzv. krvasy raubířské, a to:
Loupežníci v českých lesích, Pytláci aneb Tajnosti starého hradu, Ďáblova žena čili Řádění tajných lupičů, Krvavé truchlohry aneb Oběti zločinců, Mlýn na lesní samotě, Proklatec v lese tmavém (román kněze), Hrůzný loupežnický příběh aneb Zámek Murrstein…

A za svou vášeň byl patřičně pomlouván:
Již roku 1908 si Váchal v tisku přečetl:

„Byl cele oddán pití a četbě krvavých románů. Snil nad nimi dlouho do noci a častokrát zhasil lampu a pobíhal po světnici volaje pateticky: Já jsem Rinaldo Rinaldini, já jsem Roza Šandor. Soudní komise, jež po vraždě do světnice vstoupila, našla na stole rozečtený román Pražský kat.“ Hezké, ne? Ale právě proti takovýmto obviněním Váchal brojil a sbíral krváky lačně a doporučoval je. „Ve svém seznamu jsem však řadu zajímavých krváčků schválně neuvedl,“ tvrdí na konci předmluvy ke Krvavému románu poněkud alibisticky. „Naši vnuci ať zaplesají, až přijdou na některý z anachronismů.“

Vůbec první povídkovou bibliofilii nazvanou Z rituálu toledských haeretiků listy některé o příchodu páně jednající vydal už roku 1911.
Následovaly mj. tituly Nový pekelný žaltář aneb Diwowé ďábelští (1913), Mystika čichu (1920), Dokonalá magie budoucnosti (1922), Vysoce užitečná a mravní knížka aneb Kuriositník… (1926), dále rouhavý pseudoteologický pamflet Koruna bludařstva (napsán 1926), vizuálně delirický Mor v Korčule (1927), básnický pamflet na černou magii Čarodějnická kuchyně (1928), Deset příběhů o psech (1931, psy zbožňoval), Hroznobraní z národa role viničné (1935), Prasata pod nůž (1936), In name satanas (1936) a Ďáblova odstředivka čili Uvedení do mysteria knihoznaček (1941).

Jeho Kázání proti hříchu spěšnosti (1939) připomíná Stevensonovu Obranu zahalečů a moc hezkou parafrází Edgara Allana Poea jest „Váchalův Havran dle světoznámého vzoru přejinačený s velmi vtipně na nové brdo upraveným nevermore“ (1937).

A podobně tento borec parodoval i Máchův Máj a provokativně stavěl až vysoko nad něj „krvavého“ Christiana Heinricha Spiesse, o kterém si povíme jindy… Zcela kultovně poté Váchal pojal i svůj rodný kraj v Očarované Šumavě (1929) a také v Šumavě umírající a romantické (1931) vzývající do jisté míry i nadpřirozeno.

Poznámka:
Krvavý román (1924) Josefa Váchala (1884-1969) byl zfilmovaný roku 1993 Jaroslavem Brabcem

Nejznámějším dílem Váchala je Krvavý román aneb studie kulturně a literárně historická.
Tato kniha je považována za jeden z vrcholů Váchalovy literární tvorby. Krvavý román vyšel poprvé roku 1924 v nákladu 17 kusů, měl 304 stran, formát 23 x 15,5 x 9 centimetrů, obsahoval 11 starých a 68 původních dřevorytů a k jeho vytištění bylo umělci zapotřebí 800 hodin.
Kniha to nebyla levná, vyšla na kvalitním papíře a v kožených deskách se žlábkem, jímž měla podle autora odkapávat krev, které je román plný. Jednalo se tedy o vskutku nevšední dílo, jakýsi „exkluzivní brak“, roku 1935 byl vytvořen jeden jediný reprint románu. Ve vyšším nákladu kniha vyšla až roku 1970, avšak s několika cenzurními zásahy.

Krvavý román, Josef Váchal, Paseka 1990

Josef Váchal  (23. září 1884 Milavče u Domažlic – 10. května 1969 Studeňany u Jičína)
se narodil kousek od Domažlic jako nemanželské dítě Anny Váchalové a Šimona Alše, bratrance slavného malíře Mikoláše Alše. Celý život se věnoval grafice a ke svým knihám si sám vytvářel ilustrační dřevoryty, sám je sázel i tisknul. Jeho otec ho seznámil s jógou a ezoterikou, mystikou, theosofií. Vliv na Váchalovu tvorbu měla též jeho manželka Máša (zemřela roku 1922), stejně jako pozdější družka Anna Macková. Po celý život nebyl komerčně úspěšný, ale přesto se poměrně neznámý Josef Váchal stal pár dní před svou smrtí zasloužilým umělcem. Zemřel roku 1969 ve Studeňanech u Jičína.

UKÁZKA Z KNIHY

…Nevinné a cudné dívky, o jakých se zhusta v krvavých románech jednalo, více neexistují v současné tvorbě: ctnost jejich by neobstála v řadě zkoušek a utrpení, kterými jim bylo procházeti, by na konec, v sešitu 120tém, staly se manželkami hrabat a vévodů, nebo hrdině skončily svůj život s milovaným loupežníkem. V přítomné literatuře nemají dívky příčin a příležitosti podjímati se tak nehorázných neb romantických zkoušek; dojdou štěstí i s obyčejným pitomcem, má-li jen dobré postavení, neb socialistickou legitimaci v kapse.

Jsou sice, pravda, čestné výjimky, že se i chudá dívka dobře vdá, zejména na venkově, jak to ve svých románech krásně líčí O. Fastrová nebo Bohumil Zahradník Brodský; je však pravděpodobno, že jsou uplaceni od vlády, aby takovým optimistickým způsobem psali, k utvrzení důvěry čtenářů ve vítězství spravedlivé věci. Jindy svedl-li nějaký chlípník nevinnou pannu, nechal autor podobného románu k vůli takovému činu vyrukovati jednomu stu osob, které do padesátého sešitu dotyčného románu napáchaly dva tucty vražd, příčinou tohoto svedení; dnes skončí to i v nejroztahanější knize bez obětí, buď smírem neb alimenty, či nejtragičtěji nanejvýše třemi životy.

The post Krvavý román je téměř neznámý krvavý horor Josefa Váchala first appeared on Čítárny.

Soupis v knize Napsal, vyryl, vytiskl a svázal (480 stran), zohledňuje neuvěřitelných 363 položek, takže se užuž chce konstatovat, že se Josef Váchal  (23. 9. 1884 – 10. 5. 1969) podílel na takřka tolika opusech, jako je dní v roce. Ouha, je jich ještě víc; jak už vzápětí doložím.

Ilustrace (c) Josef Váchal k básním a esejům Otokara Březiny
Více: Otokar Březina. Nadčasový génius s poezií, vysoce přesahující průměrné myšlení

Váchalem nenapsaná a pouze jím ilustrovaná díla posuzovali Krtička a Rakušanová přísněji než kdysi Marie Bajerová a je-li ilustrační podíl minoritní, bez milosti je pominuly.
To je sice fakt, ale netřeba se proto rmoutit. Pro doplnění nám totiž stačí jen hmátnout po knize Jana Hýska Stopy ducha (144 stran) vydané loni rovněž v Lege artis, neboť ta je vynikají Bibliografií neautorských tiskovin s ilustracemi Josefa Váchala. A zatímco Rakušanová a Krtička podchytili osmdesát publikací, na kterých se velký mág podílel jen ilustračně, Jan Hýsek jich zpracoval dokonce sto třicet.

Nesmíme ale přehlédnout, že Hýsek zohledňoval skutečně vše, takže i všemožné denní listy, revue, časopisy (i včetně jejich příloh), almanachy, sborníky, ročenky i novoročenky, zohledňoval i tzv. špalíčky exlibris a velmi specifické soubory grafických listů, Rodinnou katolickou čítanku z roku 1922 a dokonce „neperiodické volné letáky“. Výsledek? Dohromady Hýsek překonává Rakušanovou/Krtičku o pětaosmdesát položek, což dává v součtu 165 děl, na kterých se Váchal nepodílel jako spisovatel, ale jen jako výtvarník. Nu, a připočteme-li práce jím psané, dojdeme tím pádem k neuvěřitelnému číslu 448 z titulu tohoto článku.

Ilustrace (c) Josef Váchal, Krvavý román
Více: Josef Váchal. Nad krvavým románem možno celé hodiny snít

Jak to všechno vlastně začalo?
Tou nejstarší autory zmapovanou položkou jsou Váchalovým textem doplněné kresby Krásno ve věrném zobrazení přírodním (1900), zatímco tou nejnovější úryvek z románu vsazený do dopisu jisté Věře Bouchnerové (1967) napsaného nejen inkoustem, ale i barevnými propiskami. Je ovšem faktem, že Hýsek uvádí počínaje rokem 1967 ještě deset dalších Váchalových tiskovin až po katalog jeho památné posmrtné výstavy v Domažlicích v květnu-červnu 1969.
To je vše hezké, ale v posledních letech se bohužel množí méně i více záměrné falzifikáty ukuté z popřevratových edic, takže pan Hýsek (známý mezi beletristy i jako Miroslav Kromiš) zdůrazňuje u některých položek všeliká záludná rizika a vyzrazuje dokonce metody detekce pravosti.
Ale ani aukční ceny netají, a to včetně přirážek a DPH. Dokonce zachytil i vyvolávací ceny, za které se jisté položky nikdy neprodaly. Příklad?
Tím nejlepším je bez debaty (jen) šest kulis Peklo (1916) pro Alšovo loutkové divadlo. Jde o kotel, pec, hromadu lebek atd. Před sto lety se toto divadélko prodávalo za osmnáct korun, dnes má už cenu statisíců. Ano, ano, ty nejvýznamnější Váchalovy knihy stojí dnes dokonce miliony, ale tady jde vskutku o pár obrázků.

Paradoxem zůstává, nakolik jsou přitom některé Váchalovy produkty nekvalitní, a také jeho dočasný kamarád Portman byl pěkné kvítko, když bohorovně tiskl na to, co měl zrovna po ruce. Pomalu každý jeho výtisk má tudíž jiný formát. Inu, aspoň je to vždy originál.
„Po pročtení Portmanových dopisů a všech verzí Pamětí by Portmana měl rád asi opravdu málokdo,“ míní navíc Jan Hýsek a tiskařovo bezesporu obrovské dílo má celkem právem za nekreativní, ba „mrtvolné“, jak to sám formuluje.
Nu, ale aspoň pobaví tiskařovým výrokem z roku 1960, dle něhož nebýt seznámení s Váchalem, nevěděl by Portman, „co s volným časem“.
Na fenoménu Josefa Váchala to nicméně nezmění už nic a on sám jednoduše trpěl.

Ilustrace (c) Josef Váchal k básním a esejům Otokara Březiny

Nečekaně osudným se mu stalo fiasko výstavy k jeho padesátinám (1934), kdy se neprodal ani jediný výtisk jeho Receptáře barevného dřevorytu, což (a nikoli tedy “Šumava“) je přitom ryzí Mistrovo opus magnum alias souhrn unikátních vědomostí a technologických postupů. Nikoho nezajímal a ten jediný článek o Receptáři si musel Váchal napsat sám. Co následovalo?
Jen „nekonečný postupný pád do vzteku, podezřívavosti, závisti i nenávisti, provázený sadou ran osudu, jež Váchalovu zběsilost stupňovaly až k nepříčetnosti,“ spíná ruce Jan Hýsek. „A z další Váchalovy tvorby se pak stal jednolitý sarkastický úšklebek nad českou malostí. Ne, žádnou rozsáhlejší knihu už nebyl s to nikdy dokončit.“

Knihu Josef Váchal. Napsal, vyryl, vytiskl a svázal (480 stran) vydala loni Západočeská galerie v Plzni při příležitosti stejnojmenné výstavy, trvající až do letošního ledna (2015), přičemž spoluvydavateli jsou nakladatelství Arbor vitae a Památník národního písemnictví, autorem Marie Rakušanová a spoluautorem kapitoly Soupis knižního díla Josefa Váchala i konzultantem celé koncepce Jiří Bernard Krtička.

The post Jedinečný Josef Váchal. Co napsal, vyryl, vytiskl a svázal first appeared on Čítárny.

Rok 2024 je mimo jiné rokem stočtyřicátého výročí narození Josefa Váchala. Tento původem západočeský autor navíc odešel do ráje (jak věřme) 10. května 1969, což je pětapadesát let.
Byl mnohým. Grafik, řezbář, typograf, spisovatel, fotograf, tvůrce bezpočtu knih. Sám vytvářel písmo, ilustrace a často vazbu. Dnes bývají předmětem zájmu sběratelů a Krvavý román dokonce je úspěšně zfilmován – a letošní jeho reedice (doplněná dalšími texty věci znalých dam) byla, jak se dočítám, v cuku letu rozebrána.

Sám Josef Váchal si nicméně iluzí nečinil a kupříkladu již roku 1931 o sobě (záměrně ve třetí osobě) píše:

„Váchalovy knihy budou zajímavé tím, že participuje-li na nich sám jako autor, redaktor, vydavatel, sazeč, korektor, tiskař, ilustrátor, písmolijec, knihař a knihkupec, nakonec zůstane sám jich čtenářem a kupcem.“

To se ale nesplnilo. Váchal zůstává (i díky nakladatelství Paseka) jistým kultem a nejnověji můžeme listovat reedicí jeho knížky Christian Heinrich Spiess.
Napsal ji právě onoho roku 1931 a prvně vyšla roku 1933. O kom vlastně je? Zdaleka nejen o Spiessovi, takže název s námi špásuje. Lehce. Avšak saský dramatik (4. 4. 1755-14. 4. 1799) tu přítomen je a rychle jej přibližme. Byl syn evangelického pastora z Hebigsdorfu a v patnácti začal studovat v Praze. Nebylo mu ještě ani dvacet a zběhl ke kočovné herecké společnosti. Pro tu začal psát a hrát vedlejší role.

Jedním z prvních jeho dramat je Roxelana als Braut (Roxelana jako nevěsta), uvedená roku 1776 v Salcburku. Titulní hrdinka truchlohry měla předobraz v reálné ženě tureckého sultána Sulejmana Nádherného, původně slovanské dívce.

Mezi roky 1779-1784 prosperovala Spiessova společnost v Praze a mimo jiné v nově otevřeném Nosticově divadle.
Nejpopulárnější jeho tragédií (má pět dějství) se stala Marie Stuartovna (1784); ale herecká společnost se rozpadla a Spiess přijal pozvání hraběte Heřmana Kašpara Künigla (1745-1824) a usadil se v Bezděkově u Klatov.
Mecenáš byl svobodný zednář a mimo jiné zakladatel Pražského ústavu pro hluchoněmé. Spiessovi dal volnost, takže se dramatik mohl soustředěně věnovat literární tvorbě. Nezklamal, měl nepochybný talent a vytvořil několik desítek ve svém čase velmi populárních knih. A vedle toho sepsal poslední vůli.

Svou dědičkou v ní učinil herečku Sophii Körnerovou alias svou múzu ve zmiňované herecké společnosti. Přijela za ním do Benešova a hrabě Künigl se do ní zakoukal. Na to Spiess reagoval vztahem s hraběnkou Küniglovou a dnešníma očima se tedy nestalo nic zvláštního. Teoreticky mohli takto nenápadně a ve čtyřech žít léta; jenže to byly také časy spousty neléčitelných chorob, mezi něž patřil břišní tyfus.
Hraběnka mu podlehla a vyloučit se nedá, že se předtím od ní Spiess nakazil.
Tyfová infekce se někdy projevuje blouzněním a záchvaty neklidu. To odpovídá tradovanému Spiessovu „bláznění“ na sklonku života. Zemřel jen čtrnáct dní po hraběnce a co druhá příčina jeho smrti se uvádí tuberkulóza.

Z českých překladů Spiessových prací zmiňme Kamennou svatební postel (bez data, ale nejpozději 1820), Zazděnou slečnu (mj. 1864), Skalní duchy (1875), Krásnou Olivii (1877, 2. vydání 1997) anebo Zloducha Petříčka (2022). Jeho životem a díly se dnes v této zemi fakticky zaobírají pouze dva muži, a to Václav Smyčka a Václav Maidl. Sice je pravda, že Josef Váchal dělal cosi podobného již dávno, ale amatérsky. Po svém. A vlastně se to stalo takhle…

Okolo roku 1926 se Váchal seznámil se stavebním inženýrem (a svým budoucím mecenášem) Jaroslavem Polívkou (1886-1960). Od roku 1928 Polívku navštěvoval na jeho zámku v Týnci u Klatov a s partnerkou Annou Mackovou zde trávili léto 1931. Jednoho dne, konkrétně 3. června dopoledne, došli až ke Spiessovu hrobu v Bezděkově u Klatov.

Nápad na ilustrovanou knížku tím byl na spadnutí a je zvláštní, že Váchala k tvorbě výrazně postrčila teprve smrt jeho psa Tarzana, který musel být kvůli nádoru utracen v červnu 1932. Psy jako takové grafik Váchal miloval od dětství a v letech 1909-1921 měl vořecha Voříška. Ten se ale zaběhl… Po nešťastných smrtích dalších jeho psů, ba i kočky (Váchalovi ji zastřelil domácí ze sousedního domu v dubnu 1924), si Váchal, bude to brzy 100 let, přivedl domů leonbergera jménem Tarzan.
Pocházel z Mecklenburska a jeho život měl být ohraničen roky 1923-1932. Právě Tarzanovi je přitom kniha o Spiessovi dedikována, v ní také vystupuje.
Svazek Váchal vydal nákladem patnáct výtisků, které sám nevázal, ale pověřil tím mistra Štěpánka z Vinohrad, jenž už měl na kontě (monumentální) Šumavu umírající a romantickou (1931).

I když se odkazy na Ch. H. Spiesse proplétají celou Váchalovou knihou, tato vlastně a prvořadě pojednává o Váchalovi samotném. S vysvětlivkami si přitom hlavu nelámal a text je tím pádem místy… až kryptický. Nerozluštitelné ale narážky nejsou.

„Váchal se projevuje jako znalec Spiessova díla,“ píše roku 2022 Václav Maidl, „ale především využívá svou představu o Spiessovi k projekci vlastního zklamání z doby.“

Váchal trpěl pocitem nedoceněnosti a Spiesse pochopil jako svou spřízněnou duši. Sugeroval si, že má podobnou povahu, a tady si navíc uvědomme, že byl týnecký zámek i hotelem. Váchal se svou partnerkou Annou Mackovou přitom nebyli typickými hotelovými hosty, ale klienty majitele, který tam jen občas zajel, ale většinou přítomen nebyl.

Personál se k páru Váchal-Macková zrovna nechoval moc přívětivě a občasná konfrontace s movitou klientelou dávala náhle malíři „sežrat“ jeho méně nóbl postavení. Táhlo mu tehdy již na padesátku a měl oprávněné obavy, že se z chudoby nevybabrá. Přitom za sebou, připomeňme, zanechával rozsáhlé, velmi rozmanité dílo. Jistě, nemuselo se líbit každému.
Pro knihu o Spiessovi odlil Váchal speciální typy písma. Poté vytvořil tucet barevných dřevorytů. Mj. jde o obrázky Hrobka, Hrob, Stíny a Duchové, anebo o dřevoryt Soudobé umění, kde vidím sedět – na malířské paletě – korunovaného vola.

Jakýkoli Spiessův portrét bohužel neexistuje, tak si Váchal jeden prostě vysnil.
Svůj sen umístil na frontispis knihy; ale v její předmluvě stejně vzpomíná hlavně na milovaného Tarzana. Smrt zvířete byla skutečně impuls a kniha bez ní mohla klidně zůstat v rukopise. Takto obsahuje i celou kapitolu, která jen předstírá, že jsou to Tarzanovy zápisky. Cituji:

„Kladu své packy pánovi na jeho tělo, do jeho rukou kladu svou věrnou psí hlavu a říkám mu: Pane, zůstaň a neodcházej! Pán jediný bdí, kouře a přemýšleje, oheň udržuje a se mnou hlídá a vymýšlí všechna nebezpečenství, která by mohla na nás přijít. Opíjí se tím ponocováním jako já plně a sytě – a je šťasten. Jen truchlí, že nemůže dát svou hlavu do klína věčného, neznámého přítele, a říct mu jako já: Pane, zůstaň s námi!“

Váchalova neopakovatelná kniha Christian Heinrich Spiess disponuje nově i obrazovou přílohu, ta sestává z více než třiceti fotografií.
Vedle Váchala a jeho partnerky (zachycené s Tarzanem na louce ve Vršovicích dne 3. 9. 1928) se jedná o barevné snímky Spiessovy náhrobní desky anebo bezděkovského zámku (fotil Josef Pecka, 2010), o fotografie Tupadelských skal, kde měl Spiess poustevnu (Pecka, 2010) a snímky současné podoby zahradního domku v areálu zámku Týnec. Roku 1931 zde ve třech bydlili Josef Váchal, Anna Macková a Tarzan.

Kniha Christian Heinrich Spiess je oslavné a expresivní vyznání o vztahu k onomu Tarzanovi a ke Spiessovi, ale současně jde o nekompromisní kritiku doby. Možná velmi naivně, ale Váchal tu dobu srovnává se starými „spiessovskými“ časy. Přesné to nebylo. A zatímco Váchal se – jako výtvarník – nedokázal důstojně živit, Christian Heinrich Spiess tenkrát nežil pouze z lásky mecenáše (a obdivovatele své múzy Sophie), ale inkasoval honoráře. Jenže ty, jak se traduje, rozdával potřebným. To by v jádru racionální Váchal sotva dělal.

Nové vydání jeho knihy obsahuje reprint původního sázeného textu a komentovaný přepis, bez kterého by dílo zůstalo na mnoha místech záhadou.
Ne jistě celé, ale třeba hned úvodem Váchal zmiňuje „žalář“, ačkoli ve vězení nikdy nesténal. Říkal však „žalář“ svému pražskému domovu v dnešní Žitomirské 648/36 ve Vršovicích, kde bydlil mezi roky 1915 a 1940.
Jednalo se o suterénní byt s oknem, odkud původně býval krásný výhled, ale ten zastínila zástavba, takže posléze čučeli do vnitrobloku. Hned v několika textem si Váchal stýská, že nemá dům se zahradou mimo Prahu. Nakonec jej sice našel u Jičína, odkud byla Anna Macková, ale éra po roce 1948 je tam vlastně oba poněkud skřípla. To už Váchal na Spiesse většinou nemyslel a byl by rád, že na německého autora vzpomněla Hana Klínková, která nové vydání této knížky připravila.

Napsal a nakreslil Josef Váchal: Christian Heinrich Spiess. Vydal Památník národního písemnictví a nakladatelství Jakub Hlaváček – Malvern. K vydání připravila a studií opatřila Hana Klínková. Praha 2023. 152 stran.

The post Josef Váchal a Christian Heinrich Spiess. Aneb spiessovat není špásovat first appeared on Čítárny.

Tato druhá Březinova kniha esejů měla následovat po Hudbě pramenů (1903). Měla obsahovat deset statí: Jediné dílo, Zrcadlení hlubin, Smysl boje, Přítomnost, Dílo smrti, Skryté dějiny, Stavba ve výši, Slovo, Oslnění svobody, Mír.
Čtyři první byly skutečně také v letech 1903 až 1908 publikovány časopisecky. Za svého života se již Březina nerozhodl pro vydání zamýšlené knihy a čistopis prý spálil. V jeho pozůstalosti se pak našly některé koncepty, z nichž postupně rekonstruoval O. Fiala zbývající eseje.

Proč O. Březina Skryté dějiny nedokončil a nevydal je?
A obdobně, proč po své páté knize básní Ruce nevydal další básnickou knihu, z níž řadu básní otiskl v časopisech? Ne, že by snad neměl pro své knihy nakladatele; naopak sami se mu nabízeli a mohl si vybrat! Také snad nebyl příčinou nedostatek volné chvíle k práci. Vždyť všechny knihy vytvořil ještě v době své učitelské aktivity v Nové Říši, tedy do roku 1901 a jen několik básní a esejů napsal v Jaroměřicích. Od února 1925 byl na trvalém odpočinku.

Ilustrace (c) Josef Váchal k básním a esejím Otokara Březiny

Snad básník překonal svým myšlenkovým vývojem ono stadium, kdy byl vnitřně nutkán vyjadřovat se psaným slovem, a oddával se už jen tiché meditaci. Tvůrčí zápas o slovo a jeho písemné vyjádření se zvolna stalo minulostí. Odmlčel se, ale přesto povoloval nová vydání i básní nezařazených do sbírek. Pak se symbolistnímu a ornamentálnímu způsobu vyjadřování odcizil. Nebylo možno se k němu již vrátit, navázat na něj a uzavřít dílo. Jeho vnitřní vývoj i stále silnější a silnější autokritika způsobily, že nedokončil úpravu posledních tří esejů, když podle Zdeňka Záhoře jich měl roku 1920 sedm zcela hotových a krasopisně opsaných.

Ilustrace (c) Josef Váchal k básním a esejům Otokara Březiny

Adolf Veselý uvádí, že Březina v letech 1920 – 1924 stále na knize pracoval, jednotlivé eseje opravoval a doplňoval a že se zabýval plánem dát tak knize novou podobu, která by
odpovídala jeho pozdějšímu stupni vývoje a stavu.
Při návštěvě r. 1922 vyložil A. Veselému, který ho přijel požádat o některou z nových statí Skrytých dějin pro sváteční číslo Lidových novin a jednal s ním o možnosti vydání hotové knihy, jak by chtěl mluvit k veřejnosti: Být jasný a srozumitelný všem čtenářům – tak jak je třeba Bible. Ukázal mu na pracovní stolek u okna (rukopisy měl v zásuvce tohoto stolku, seděli u druhého většího stolu u knihovny blíž dveří) a sdělil, že na knize stále ještě pracuje (nezmínil se, že by snad nebyla hotova), že dává jejím deseti statím v jednotlivostech definitivní výraz a upravuje jejich celkovou stavbu. Znění statí, které tehdy měl, nepovažoval za konečné a vyhovující; proto také žádal o posečkání.

Ilustrace (c) Josef Váchal k básním a esejům Otokara Březiny

O několik let později, 5. září 1928, napsal básník Veselému z lesní samoty nedaleko Nové Říše – hájenky Sv. Magdaleny u Krásonic:

Přál bych si, aby má šedesátka prošla pokud možno tiše a nepovšimnuta. Co mi bylo přáno říci lidem, vyslovil jsem ve svých knihách a byl jsem vždy ochoten říci důvěrným bratrským slovem každému, kdo mne navštívil. Také na naše setkání rád vzpomínám a těším se, že se ještě někdy v našem kraji uvidíme.

Tato slova, řečená již dříve i jiným přátelům, dávají nahlédnout do konečného stanoviska básníkova ke svému dílu. Podle své vůle už jen hovořil jako zasvěcený učitel, těšitel i povzbuzovatel. Můžeme litovat, že alespoň některé tyto dlouhé hovory a samomluvy k usazenému návštěvníkovi nebyly zachovány buď stenograficky nebo na zvukové desky. Uchvacovaly jak definitivní formou, tak závažným obsahem. Jistě v nich Březina reprodukoval i nedokončené eseje, byť hovořil ještě o mnoha jiných věcech a problémech a měřil je přírodou, věčností a závažností života.
Volně upraveno podle Adolfa Veselého.

Možno číst a stáhnout obsáhlé bulletiny Společnosti Otokara Březiny ZDE

Ilustrace (c) Josef Váchal k básním a esejům Otokara Březiny

Bulletin Otakara Březiny >>pdf

The post Skryté dějiny. Proč Otokar Březina vynikající dílo nikdy nedokončil first appeared on Čítárny.

Povídky k poctě Asimova, biografie Roth zbavený pout a co napsal, vyryl český klasik Josef Váchal… knihy spisovatele Ivo Fencla.

Pouhých 512 stránek má kniha editora Martina H. Greenberga Přátelé Nadace (2012, česky 2015. Sestává ze sedmnácti povídek k poctě Isaaca Asimova, mezi jejichž autory najdeme Roberta Silverberga, Frederika Pohla, Poula Andersona, Roberta Sheckleyho, Harry Harrisona či Orsona Scott Carda.
Také jsou tu přetištěny ty tři Asimovovy povídky, které měl sám nejradši (Nesmrtelný bard, Ošklivý chlapeček, Poslední otázka). Ale mě nejvíc zaujala třetí část svazku sestávající z pětadvaceti poděkování, interview a vzpomínek na autora. Najdete mezi nimi třeba text Carla Sagana, zamyšlení spisovatelovy manželky Janet a jeho bratra Stanleyho, příspěvky Normana Spinrada, Harlana Ellisona, Bena Bovy, L. Sprague de Campa, Gordona R. Dicksona, Edwarda D. Hocha, Mike Resnicka atd. atd., jeden klasik se vrství na druhého, přičemž předmluvu napsal sám Ray Bradbury. A co dodat od srdce?

Nic. Asimov psal prvořadě hlavou a náleží mezi nejplodnější autory všech dob. Vot těchnika! říká můj kamarád Sergej z Moldávie. Charašó. A nemohu než připomenout, že se Asimov narodil před 95 lety v Rusku jako Izák Judovič Ozimov.

Abych si oddechl, otevírám další opus (448 stran). Napsala ho Claudia Pierpontová a dala mu název Roth zbavený pout (2013, česky 2015).
Redaktorka časopisu New Yorker vícekrát zpovídala uznávaného amerického spisovatele Philipa Rotha, génia jiného typu než Asimov, a on jí mj. vypráví o Johnu Updikovi nebo Saulu Bellowovi. Jistěže taky o sobě. Stále sice nejde o skutečně významnou kritickou práci, to o Rothovi neexistuje, ale je to studie člověka zkoumaného skrz knihy, které napsal, i těchto knih, zkoumaných skrz Rotha, spisovatele jen o třináct let mladšího než Asimov.

Myslím, že skutečnou zbraní Ameriky jsou právě muži jako Roth či Asimov, ale nebrání mi to ve studiu další bichle (324 stran) Americká zbraň (2013, česky 2014), kterou napsali William Doyle a Chris Kyle, autor bestselleru Americký sniper zfilmovaného Clintem Eastwoodem. V deseti kapitolách se tak mohu seznámit s historií Spencerovy opakovačky, revolveru Samulela Colta, Winchesterovky vzor 1873, Springfieldky, samopalu Thompson a dalších „kvérů“, o kterých u nás píše také Jiří Fencl, můj strýc.

„Thompson je v poměru ke své váze a velikosti každým coulem tou nejvražednější zbraní, kterou kdy člověk vymyslel,“ napsaly roku 1939 Timesy a Samuel Colt dodává (1852): „Dobří lidé tohoto světa jsou značně vzdáleni tomu, aby byli se sebou navzájem spokojeni, a mé zbraně jsou těmi nejlepšími usmiřovateli.“

Přenesme se ale nad Atlantikem do střední Evropy a věnujme se společně s Marií Rakušanovou i nějakému kloudnému českému spisovateli, konkrétně Josefu Váchalovi.
Ani jsem tomu nemohl uvěřit, ale kniha Josef Váchal. Napsal, vyryl, vytiskl a svázal (2014, 480 stran) obsahuje i Soupis knižního díla Josefa Váchala (str. 425-469) od Jiřího Bernarda Krtičky a tento soupis doplněný fotografiemi obálek dokládá, že Váchal se podílel takřka na tolika titulech, jako je dní v roce. Za vhodný doplněk této práce lze pak považovat knihu Jana Hýska Stopy ducha (2014), která je „Bibliografií neautorských tiskovin s ilustracemi Josefa Váchala vydaných česky za jeho života. Se zvláštním přihlédnutím k edicím Josefa Portmana“. Krtička a Rakušovaná se sice taky zabývají těmito neautorskými tiskovinami, ale ne tak podrobně.

The post Povídky k poctě Asimova, biografie Roth zbavený pout a co napsal, vyryl Josef Váchal… knihy spisovatele Ivo Fencla first appeared on Čítárny.

V roce 1920 pozval důchodenský úředník, amatérský tiskař a milovník umění Josef Portman do Litomyšle svého přítele, malíře, grafika a spisovatele Josefa Váchala a požádal ho o vyzdobení stropů a stěn dvou místností svého domu. Josef Váchal tehdy Portmanově žádosti vyhověl a v jeho domě vytvářel nástěnné malby a měnil svými řezbami a malbami venkovský nábytek v umělecká díla.
Váchalovy nástěnné malby se vyznačují velmi složitou strukturou: na první pohled naprosto nesourodá směsice námětů a malířských stylů má svou vnitřní logiku, kterou nelze dešifrovat bez znalosti celého Váchalova díla, zejména však bez znalosti jeho životních postojů a názorů na umění.

Když pak Váchal milovníka své tvorby proměnil v Krvavém románu ve škudlivého hraběte Portmona, odmítl si uražený sběratel umělcova díla tuto knihu koupit. Nicméně Váchal, kterému se v Litomyšli nepochybně líbilo, popsal okresní město L. v Krvavém románu velmi barvitě a Portmanův dům nazval Portmoneem, srovnávaje ho s pražským Rudolfinem.

V roce 1990, po založení nakladatelství Paseka, obdržel Ladislav Horáček dopis od dr. Martina Machovce, v němž ho vyzýval k záchraně Váchalových maleb v Litomyšli.

Po velmi krátkém rozhodování, konzultacích s restaurátory a po doporučení starosty města Miroslava Brýdla nakladatelství Paseka dům od Národní galerie koupilo a ihned poté, na jaře roku 1991, zahájilo ve spolupráci s restaurátory Jiřím Látalem, Jaroslavem Horálkem, Janem Turským, technologem Ladislavem Krylem, architektem Mikulášem Hulcem a stavební firmou pánů Vaňáska a Trávníčka záchranné a restaurátorské práce. Protože dům byl podmáčen a bylo nutno provést rekonstrukce omítek a izolace, nezbývala jiná metoda než transfer. Tento unikátní postup – přenesení olejomalby nanesené přímo na hlinku – byl použit snad poprvé v historii restaurování.

Pro veřejnost byl dům otevřen 26. června 1993.
Váchalova románová vize se tak stala skutečností – dům byl nazván Portomoneum a vzniklo v něm malířovo museum. V museu lze zakoupit pohlednice a knihy o Josefu Váchalovi a jeho tvorbě.

www.portmoneum.cz
Adresa: Portmoneum – Museum Josefa Váchala, T. Novákové 75, 570 01 Litomyšl

{youtube}9AyKVn4pSds{/youtube}
Poslední rozhovor s Váchalem půl roku před jeho smrtí v roce 1968. Natočil redaktor rozhlasu v Hradci Králové.

The post Portmoneum, absurdní Museum Josefa Váchala v Litomyšli first appeared on Čítárny.

Christian Heinrich Spiess se narodil 4. dubna 1755 v saské vsi Helbigsdorf u Freiberku. Byl samorost. Už od mládí projevoval sklony k herectví, přidal se v sedmnácti ke kočovné společnosti Karla Wahra a dospěl s ní do Prahy. Čechy už neopustil.
Co víc, stal se i „autorem scénáře“ Nového divadla v Kotcích (1779-1788), kde potkal v jediné osobě císařsko–královského komorníka, krajského hejtmana v Lokti, chebského purkrabího a apelačního radu alias hraběte Kašpara Hermana Kuenigla.

Ono setkání se stalo osudným. Už roku 1884 Spiess prvně navštívil přítelovo venkovské sídlo v Bezděkově u Klatov a roku 1788 ho tamtéž hrabě pozval nastálo. Ale nejen Spiesse, i jeho krásnou přítelkyni Sofií Koernerovou, rozenou Bauerovou.
Herec se stal v Bezděkově hospodářským správcem, dostalo se mu plného zaopatření a taky díky tomu se tam zrodila převážná část jeho literárního díla, kterým rezonují zrovna tak půvaby Pošumaví jako krásy okolí hradu Loket.

Spiess posléze jmenoval Sofii svou univerzální dědičkou a je těžké říci, od které chvíle asi vnímal, že si krásku oblíbil taky hrabě.
Možná neměl čas na podezření. Pilně totiž spisoval a proslavil se jako autor četných krvavých románů, překládaných rovněž do češtiny, například Prokopem Šedivým (1764-před 1810) a vydávaných i Václavem Matějem Krameriem (1753-1808).

Je autorem 58 děl a jejich námětem bývá takřka čirá hrůza. Obdivovali jej mnozí a bez zajímavosti není ani specifický charakter jeho dřevních „hororů“.
Fantaskní jsou totiž jen některé a spíš pozorujeme sympaticky racionální (poeovskou) tendenci k přirozeným vysvětlením. Ostatně, již tituly prací samy dokumentují ten směr a oprávněně lze hlásit, že Spiess víc tíhl k linii Ann Radcliffové (1764–1823) než k metodám Sira Horace Walpola (1717–1797). Pokud bychom tedy postavili jím produkované čtivo po bok černě gotických románů tehdejší Anglie.

Tak například dlouhatánský název Cesty a dobrodružství rytíře Benna z Elfenburgu, co nejvýš podivná a přece ne strašidelná povídka dokládá taktéž to, že doba interpretovala i samo slovo strašidelný hlavně ve smyslu fantaskní. Ještě se však vraťme k osobním věcem bardovým.

Spiessovu podobu bohužel neznáme a jeho charisma leda tak tušíme, anebo si je dokonce jen (romanticky) namlouváme.
Z popisů a noticek víme, že to byl zádumčivý kavalír štíhlé postavy a snad i se zlatým srdcem, původně. Citlivý, asi bohém, populární a lidem milován. Podobně jako fiktivní Werther či Josef Dobrovský (1753-1829) nosil prokazatelně modrý plášť; zachovalo se dokonce šest jeho knoflíků v klatovském muzeu.

Ale „zádumčivosti“ bohužel propadal stále víc, obzvlášť když přece zaregistroval nevěry své krásné choti, která navázala vztah s hrabětem Kueniglem, jenž Bezděkov posléze i opouští právě v její společnosti. Tedy zrada? Snad.
A Spiess se stal popudlivým, víc a víc se stranil lidí, stále méně se zdržoval na zámku a prchal mezi osamělé Tupadelské skály z buližníku, které v podobě geologické rezervace dodnes najdete jižně od vsi Tupadel. Na jedné dokonce nechal postavit cosi jako poustevnu a poté, co mu zemřela matka, se jeho samotářství ještě umocnilo. Snad aby ústraní dodal i romantické rysy, nechal okolo chýše vztyčovat dřevěné kříže. Chtěl si snad připadat jako na hřbitově? Nevím, ale pod kříži určitě psal své hrůzostrašné romány.

Zemřel 17. anebo 19. srpna 1799 ve věku čtyřiačtyřiceti let, jen čtrnáct dní po své ochránkyni hraběnce Terezii Kueniglové, do které se zamiloval.
Platonicky? Nejen tak? Podle legendy se hraběnka otrávila zdrcena jeho nastupujícím šílenstvím, a sotva byla pohřbena, Spiess přestal přijímat potravu, hubl, vbrzku se zhroutil a v posledních dnech byl zachvacován zuřivostí. Spolu s hraběnkou dnes leží na bezděkovském hřbitově, přičemž oba náhrobní kameny nechal obnovit a na současné místo roku 1934 je přemístil německý spisovatel Josef Blau (1872-1960).

Jak se už někdy na tomto světě stává, krátce před smrtí svitne. U Christiana Heinricha tomu bylo naopak.
Metternich (1773-1859) ho pozval do Vídně, ale když Spiess četl pozvánku, nemohl se prý nepodivit, proč se kníže podepsal dvakrát. „Ono dvojí vidění bylo i prvním symptomem duševního rozrušení, které později propukalo v zuření,“ vysvětlilo Arbes roku 1892, aby tak po sto letech upozornil na zvláštního romantika. Neupozorňoval ovšem na nic zapomenutého.

Už v prvých desetiletích po smrti se stal Spiess autorem takřka světovým a by tlumočen prakticky do všech hlavních evropských jazyků.
Ovlivnil i Máchu (1810-1836), který ho měl vyloženě rád, ale ovlivnil dokonce Puškina (1799–1837) a taky ruského básníka Vasilije Žukovského (1783–1852).

Byl hojně zastoupen i v pověstné sbírce Josefa Váchala (1884–1969).
Právě Spiessovi ten grafik věnoval roku 1933 i jediných patnáct výtisků své barevné ódy (napsané už roku 1931).
„Je krvavému románu tím, čím byl Shakespeare dramatu a Vergilius poezii,“ rozplývá se grafik vcelku právem. „Spiessův duch, toť Maeterlinck, jen na nižším stupni vývoje.“ A provokativně kladl Mistrovo dílo ještě nad Máchův Máj. Faktem je, že Spiessovy romány jsou o dost kvalitnějšími etalony pro později stále úpadkovější krváky. Nu, a během pobytu na zámku v Týnci u Klatov a v Nemilkově u Levhartic (1931) se Váchal prý cítil přímo „pronikán fluidem“ Spiessových stop.

Mezi jeho díla patří také patnáct her, ale v Národním se inscenují pramálo. Ne-li vůbec.
Napsal hry jako Na Prahu věčně vzpomínám, Starý Všudybyl a nikam nedošel, Roxelana jako nevěsta, Tucet spících panen (roku 1983 byla zfilmována pod názvem Dvanáct spících židovek), Tři otcova naučení, Past na myši aneb Cesta do Egypta (podobnost s titulem pozdější hry Agathy Christie z roku 1952 je ovšem čistě náhodná) anebo Marie Stuartovna (1784). Ale nejznámější zůstává Klára z Vysokého Dubu (1790), která inspirovala největšího rakouského dramatika devatenáctého století Franze Grillparzera (1791-1872).

Naštěstí Spiess vytvářel hodně podobným stylem i romány (např. Krásná Olivie aneb Strašidlo u bílé věže) a dramatická forma mu jednoduše držela na konci pera. Podle mého to přispívá ke čtivosti.
Sem patří i trhák doby, „strašlivý“ Černý Petříček (Mužíček Petr), proti němuž ve Francii ulekaně vystoupil sám Charles Nodier (1780-1844), a dodnes děsí čtyřsvazkové Spiessovy Životopisy sebevrahů (1785-1789) i Životopisy šílenců (1795, rovněž čtyři svazky), jakožto dílko nazvané Kramář vedoucí svůj obchod pastmi a úklady (1792).
K bestsellerům doby náležely rovněž Zazděná slečna aneb Podivné příhody Marie z Hohenturu (1794), Rytíři se lvem ve znaku (1794-1796, 4 svazky), Skalní duchové aneb Příhody barona z Binenbachu (1797) či čtyřsvazkový román Hans Heiling, čtvrtý a poslední pán ducha země, vzduchu, ohně a vody (1798).
Chutě dal ale Christian Heinrich Spiess do kopy i Tajnosti starých Egypťanů a ještě léta po jeho smrti byly po večerech na slamníku hltány knížky Vrátný v pekle, Loupežní rytíři a strašidla, Zazděná panna Márinka anebo Kamenné svatební lůžko. To česky vyšlo mj. roku 1867 a v nové úpravě Josefa Biskupa dokonce ještě roku 1941!
Jen jako „pustá kriminálka“ se nám dnes možná může rýsovat Giovani Liobetti, vražedník přeukrutný nebo už zmíněná „Olivie“, napínavý to příběh o „lásce, zradě a kruté zákeřnosti“, ale věřte, že dal Spiess do těch příběhů daleko víc.
Česky Olivie poprvé vyšla roku 1798 a zatím naposled jsme ji s matkou připravili k vydání roku 2003 jako samostatnou letní přílohou měsíčníku Plzeňský literární život, jehož šéfredaktorem je Vladimír Novotný.

Kromě toho byl překladatelem. Do němčiny transformoval mj. i libreto Mozartova Dona Giovanniho.
Ale nemusel to možná podnikat; ve své době si psaním slušně vydělával. Nicméně peníze občas rozdával obyvatelům Bezděkova, kteří z něj rádi činili i kmotra mnoha zdejších dětí.

Foto: Josef Váchal ve své knize z roku 1933 vytvořil Spiessův portrét
Repro Šumava: Alfred Kubin / Josef Váchal (2007, katalof výstavy), s. 44

The post Christian Heinrich Spiess. Zapomenutý spisovatel hororů a krvavých románů first appeared on Čítárny.