Významný režisér Jiří Krejčík. Toto je jeho setkání s politickou arogancí v důchodovém věku. Každá společnost a civilizace se začíná hroutit v okamžiku, když se zásadním způsobem změní její vztah ke starším lidem.
K dokonalosti takové chování nejvíc přivedla až probruselská a ukrajinská asociální Fialova vláda, nicméně antiseniorský trend je v politice už velmi dlouho.

Pan režisér Krejčík, už jako důchodce, občas zašel na zastupitelstvo Praha 6. V lednu 2009 zastupitelům řekl:

“Vážení zastupitelé, vážení spoluobčané, bylo mi letos v létě 91 let, mojí manželce je 88 let. Žijeme spolu v obecním bytě, jak jsem uvedl, na náměstí Svobody v domě, kterému se říká „skleňák“. Náš společný důchod s manželkou je proti mnoha jiným důchodům vyšší, přesto však bohužel zdaleka nestačí, abychom uhradili všechny společné náklady, nepočítaje v to náklady na živobytí.

Přes můj pokročilý věk – je to s podivem, ale stále ještě pracuji. A nebýt výdělku plynoucího z této práce, s důchody bychom nevydrželi. Zdůrazňuji, že žijeme skromně, bez výdajů na nákladné dovolené, bez nároků na nadstandardní způsob života. Značné náklady však stojí léky, drahé léky. A samozřejmě, když dožije více než 30 let stará pračka a je nutno opravit roztrhané křeslo, je rodinný rozpočet vážně narušen.
Nedovedeme si představit, jak se se zvýšenými výdaji vypořádávají naši staří spoluobčané, odkázaní na nízký důchod bez možnosti získání nejnutnějších prostředků.

Někteří staří lidé se žel odhodlávají prodat věci, které nejsou pro holý život nezbytně potřebné. V tak neřešitelné situaci se nacházejí lidé, kteří nemají co prodat a možnost vypůjčit si peníze. Zoufalou situaci těchto našich spoluobčanů si nedovedeme představit. Mnohým hrozí násilné přestěhování. To by znamenalo zkrácený čas života.

Apeluji na vás všechny, apeluji na vás, pane starosto, na naše zastupitele, abyste nečinili nátlak na tyto spoluobčany, aby opustili svoje domovy, ve kterých možná prožili většinu svého života.

Děkuji vám.

Tak to bylo v roce 2009. Myslíte, že od té doby se něco změnilo?
Mezi nejznámější snímky režiséra Krejčíka patří například protektorátní drama Vyšší princip, Svatba jako řemen, Pension pro svobodné pány či Božská Ema.

Pokud nevíte, kdo byl vynikající režisér Jiří Krejčík, pak tento dokument vám to objasní.
Režisér Krejčík zde popisuje neuvěřitelnou anabází s Janem Werichem a filmem Císařův pekař a pekařův císař. 
A je to opravdu mimořádně zajímavé povídání.

Císařův pekař: Pamětník vzpomíná – režisér Jiří Krejčík

The post Režisér Jiří Krejčík o pohrdání starými lidmi, kteří politiky zajímají jen o volbách first appeared on Čítárny.

Karel Vachek, jedinečný světový dokumentarista. První monografie o světovém režiséru je převážně dokumentární dílo, ve kterém Martin Švoma podává maximum informací o práci režiséra Karla Vachka, jeho filmových projektech. Zabývá se také uměleckými postupy Karla Vachka, které jsou pro mnoho lidí tak provokativní, že jejich ego není schopno jeho dílo vůbec přijmout.

Karel Vachek šel vždy proti proudu zaběhlých schémat, protože o světu neustále přemýšlel a odmítal jít po povrchu.
Tím se velmi lišil od pop-dokumentaristů své doby.

Jeho filmy vznikají dlouho, rodily se v pochybnostech a hledáních. Dokonce i při samotném natáčení Vachek vstupuje osobně do celého procesu natáčení, narušuje realitu, provokuje a tím probouzí zcela jinou realitu než divák očekává.
Jeho filmy nejsou idylické a hrané, nejsou líbivé, protože probouzejí naše podvědomí, dotýkají se naše ega, narušují naše spokojené stereotypy.
Nutí myslet, protože nejsou blbé.

Tím dráždí nejen diváky, ale i kritiky. Většinou mladí mu nerozumějí, což je logické.
Souvisí to především s rozsahem jejich vzdělání.
Souvisí to se schématem jejich uvažování, na které jsou nastavení během svého dospívání.
Jejich mozky spojují realitu a chování lidí zmateně, zkratkovitě, zrychleně. Jsou silně infikování kolektivním myšlením, které je nutí hromadit majetek a vzbuzuje v nich touhou po bezohledném úspěchu. Nejsou proto schopni bez přípravy přemýšlet ve Vachkových dimenzích, které provokují a narušují jejich ustálené stereotypy.

Osobně soudím, že popsat dílo režiséra Karla Vachka nejde, protože veškeré snahy končí intelektuálním žvásty. Jeho dílo se musí vnímat nejen s patřičný vzděláním, ale také  všemi smysly, kterými disponujeme. A mnohokrát. Vnímat jeho filmy, je jeden ze způsobů, jak se očistit od nánosu společenského marasmu, do kterého se choulíme, abychom dosáhli pocitu uspokojení a pomyslného štěstí. Je to také způsob jak se probudit filmovou meditací.

„Nemám dokumentární film vůbec rád. Teď se rozmohlo tolik skučidel, každý kouká na nějaké lidské neštěstí a lidé to mají sdílet. Mě zajímají analýzy a smích, protože lidské počínání je opravdu komické.“

„Film se musí především vymyslet [nebo promyslet], musí se ještě víc přemýšlet předem, na něco přijít, než se začne točit, ale i tehdy, když už se stříhá.“

Vzhledem k tomu, že kniha zdaleka nepodchycuje Vachkův talent v celé jeho šíři a hlavně jeho filosofující pohled na svět a bytí, lze očekávat, že další kniha o Vachkově práci bude už zaměřena mnohem více do hloubky a přiblíží nám jeho způsob myšlení, který ho řadí mezi přední osobnosti  světového filmu.

Kniha je ale každopádně je chvályhodnou dokumentární práci, která je ve filmové  literatuře naprosto nepřehlédnutelná a stává se povinnou četbou každého dokumentaristy. Nejen filmového.

Když v komkoliv najdete zalíbení, ptejte se v duchu všech svých předchozích oblíbenců:  Je to ten pravý do naší společnosti? Řeknou-li ano, živé i mrtvé autority, jimiž jste se obklopili, buďte rádi – řeknou-li ne, nebuďte nešťastni, zůstaňte zvědaví, ale neotvírejte se příliš pochybnému příchozímu; věřte mi, že i hlupáci a mizerové se vzájemně hledají, až se najdou – s jedním narazíte hned na celý spolek, a pak se braňte!  
Karel Vachek, profesorská přednáška.

Karel Vachek etc. | Martin Švoma |  Akademie múzických umění, 2008

Vybraná bibliografie:
Buchar, Robert, Sametová kocovina. Brno 2001
Effenberger, Vratislav, Nová vlna v českém filmu a Karel Vachek. Analogon č. 1/1969
Gogola, Jan, Od díla k dění, In: Hranice (ve) filmu. Praha 1999
Kopaněvová, Galina, O jiném filmu. Film a doba č. 7/1969
Král, Petr, Interview s Karlem Vachkem. O tom, jak to bylo a co tu je. Film a doba č. 1–2/1996
Král, Petr, Rodinný portrét aneb Cesta světla. Film a doba č. 1/1993
Lovejoy, Alice, Druhý stát Karla Vachka. Revue pro dokumentární film, č. 3/2005
Ryšavý, Petr, Fišer, Martin, Adamovič, Ivan, Vnitřní smích Karla Vachka. Živel, č. 17/2000
Hovorka, Marek, Kubica, Petr, Slováková, Andrea, Snad to ani nechci říkat. Film a doba č. 1/2006
Šafařík, Petr, Karel Vachek – Rozhovor. Cinepur č. 5/2002
Vachek, Karel, Janeček, Vít, O vnitřním smíchu, Cinepur, č. 9/2001

The post Karel Vachek etc. o tvorbě světového režiséra first appeared on Čítárny.

Filmový režisér, malíř a básník Karel Vachek v knize shrnuje svůj životní názor i tvůrčí metody (část první a druhá), k nimž patří také práce se svého druhu “found footage” (část třetí) či věrnost autoritám, které v jeho vědomí obstály i po rozličných životních zkouškách (čtvrtá část).

Esejistická kniha je filozoficko-uměnovědným počinem z pera režiséra filmů Moravská Hellas (1963), Spřízněni volbou (1969), či monumentální filmové tetralogie Malý kapitalista (1992 – 2002).

Jak říká podtitul, Teorie hmoty je hlavně O vnitřním smíchu, rozdvojení mysli a středovém osudu. Představuje originální přemýšlení o kinematografii, umění a o realitě, nesvázané rigidními terminologiemi, ale v mnohém ustavující pojmy vlastní, uvnitř nichž se autor neustále pohybuje, tvoří, koná. Velký český dokumentarista, který se též věnuje poezii a výtvarnému umění, v knize „shrnuje svůj životní názor i tvůrčí metody (část první a druhá), k nimž patří také práce se svého druhu „found foootage“ (část třetí) či věrnost autoritám, které v jeho vědomí obstály i po rozličných životních zkouškách (část čtvrtá).

Teorie hmoty je knihou o čtyřech částech, nevymezitelně zasahující teritorium poezie, eseje, krásné literatury i literatury faktu. Kniha o čtyřech částech má tu vlastnost, že se z nich autor – jak ostatně sám říká – postupně vytrácí. První dvě části (Pseudoteologie – o vnitřním smíchu; Pseudomodlitba – rozdvojení mysli) jsou vlastně verši v próze: přesná pozorování, úvahy a reflexe nad širokým polem vlastního života, literatury, filmu a (zejména české) společnosti i historie. Vachkův jazyk i styl odkazují k literatuře (jím tolik milovaného) národního obrození, tato patetická rovina je však neustále vyvažována humorem a sebereflexí osoby autora i vlastního textu.
(Vít Janeček)

V čem spočívá práce filmového kritika? Nejprve musí určit (rozlišit) stupeň duchovního vývoje autora, případně prozradit, jak a kudy postupovat „na cestě“; pak posoudit formu díla vzhledem k tradici a techniku provedení, případně objevit novotvary a uvážit, jsou-li použitelné, nebo zavádějící; a nakonec zvážit autorovu mravnost ve vztahu k sociálním a politickým skutečnostem, jež ho obklopují, a k idejím, na nichž je založena!
(ukázka z knihy)

Karel Vachek | Teorie hmoty  Vydal: Herrmann & synové, Praha 2004, 203 s.
O vnitřním smíchu, rozdvojené mysli a středovém osudu

KAREL VACHEK
Narodil se v roce 1940. Studoval režii na pražské FAMU u Elmara Klose. V 1963 natočil absolventský film o strážnických folklórních slavnostech Moravská Hellas, který svou nezvyklou formou, myšlenkovou útočností a humorem vzbudil rozruch, obdiv, ale i nevoli v kulturních i politických kruzích. Veřejně byl uveden až po několika letech. V roce 1968 jako režisér Krátkého filmu Praha natočil film Spřízněni volbou – legendární portrét protagonistů „Pražského jara“ 1968 během událostí kolem volby prezidenta ČSSR.

Po nástupu normalizace musel odejít z Krátkého filmu. Pracoval v dělnických profesích a v roce 1979 s rodinou emigroval přes Francii do USA. Kvůli zdravotnímu stavu své ženy Dagmar se nakonec vrátil. V osmdesátých letech pracoval jako řidič. Po roce 1989 se vrátil do Krátkého filmu Praha, postupně realizoval rozsáhlou filmovou tetralogii Malý kapitalista, jež svérázným způsobem mapovala českou společnost 90. let a přelomu století.

Od roku 1994 je pedagogem Katedry dokumentární tvorby FAMU a od roku 2002 je jejím vedoucím. Svými filmy i tvůrčími postoji ovlivnil celou řadu tehdy nastupujících tvůrců (např. Jan Gogola ml., Vít Janeček, Filip Remunda, Vít Klusák, Martin Mareček, Erika Hníková, Theodora Remundová). V roce 2004 vydal knihu Teorie hmoty, která je důležitým ideových východiskem jeho nejnovějšího filmu. Na podzim 2007 vydalo Nakladatelství AMU monografii Karel Vachek, etc. od Martina Švomy.

Další filmy a názory na webu: www.karelvachek.cz

Ukázka z dokumentárního filmu Karla Vachka

The post Světový Karel Vachek a Teorie hmoty o vnitřním smíchu, rozdvojení mysli a středovém osudu first appeared on Čítárny.

“Abychom si to vyjasnili, nedělám žádné dokumentární filmy. To téměř nenávidím”, říká Karel Vachek. “Jsou filmy, kterými se myslí, a filmy, kterými se nemyslí. Některé filmy chtějí jen pobavit. To je takový ten popfilm, kterého jsou Karlovy Vary plné. Takové filmy vám sdělí, že ta ženská byla krásná a bylo s ní hodně utrpení. To nepotřebuju vědět. To vím, že každá ženská je krásná a s každou je hrozně utrpení.”

Legrační je, že velcí autoři jsou dodnes převážně mimo film – literatura je důkladnější, malířství je důkladnější a hudba taky.
A to popové existuje na okraji všech těch druhů umění. To jsou ty všelijaké reklamní znělky, které se zabývají tím, jakou pastu na holení máte použít. To všechno je ten popový smrad, ale ono to i svým způsobem voní. Za normalizace si lidi nosili igelitové sáčky s cizími reklamami a byli spokojení. Pop je totiž jakoby doplnění života. Svůj život nemůžeme pořád měnit, i když je to důležité, musíme ho udržovat aspoň na úrovni, na které je.

Shakespeare má ve svém díle taky pop: Julie má ráda Romea, kdoví jestli si ho vezme, oba jsou blbí, nakonec skončí mrtví.
Ale mezitím v dialozích říkají věci, které jako figury vůbec nemůžou chápat. A pak jde o to, že ve filmu buď máte filozofické dialogy, nebo nemáte. Většina filmů je nemá, protože vlastně vůbec neví, že jsou nějaké problémy, které přesahují popovou realitu. V té chvíli nastupuje to, čemu se říká dokumentární film. To znamená, že ukážete, jak spolu opravdu lidé mluví, o čem mluví, co je ničí a trápí. To v popu chybí.
{youtube}NxLwv9vJjVI{/youtube}
Jenže musíte udělat ještě další krok, proto nemám dokumentární film rád, a to zobecnit to.
Je spousta filmů, kde se to nezobecní, a pak na festivalech, jako je Člověk v tísni, vidíte metráky hrůzy, jak je možné zdemolovat lidská těla. Jak je možné hladovět. Jak vám Nestlé nakrmí radioaktivní moučkou Afriku, že jich potom ubývá ještě víc než před tím. To všecko můžete namalovat, ale musíte také vytvořit pozadí – jak to vzniká, co to je. V klasických (neklasikých, prostě v horších) dokumentárních filmech furt vidíme utrpení, ale neznáme východiska. A ta záleží na tom, jestli lidé začnou opravdu vnímat, kde žijeme.

Takže můj film Tmář a jeho rod je o ezoterním pozadí lidského bytí. Snažím se namalovat, jak se ty královské hry vztahují k hrám ještě královštějším a lidé mezitím vězí a nic nevědí.
Je potřeba si také myslet, že lidé nejsou idioti. Několik tisíc let se tady snaží popsat tu situaci, na to konto vytvářejí církve a nevím, co všechno. Jenže všichni byli limitovaní tím, že neznali fyziku složitějšího vztahu. A ani my jí dodnes neznáme.
Svůj film začínám tím, že Bůh není, a na konci pro jistotu taky píšu, že Bůh není. Je ovšem evidentní, že ta struktura je daleko složitější, než si o ní můžeme myslet a že se do ní vejdou úkazy, které doteď odbýváme, protože si říkáme, že to není možné.

Za ty tři roky, co ten film dělám, jsem přečetl pár stovek knih a další prolistoval, a ta práce je, když to potom shromažďujete. Film není o tom odvykládat někomu historku. Historku můžete někomu ukrást. Shakespeare Romea s Julií taky ukradl, to není jeho. Ale jde o to, co jste schopni si o tom myslet.

Souhlasíte s tím, že vaše filmy jsou filmové básně? Že se k nim má přistupovat jako k básním?
Kdybyste myslela na Danteho nebo na Blakea, řeknu, že jo. Kdybyste myslela brněnské básníky, Skácel, Otčenášek a další, řeknu, že ne. Báseň není zkonstruování textu, který nese emoce, báseň je hluboké uvažování. Něco aspoň jako Ivan Blatný, ten je sice taky z Brna, ale skončil v blázinci v Londýně.
Je to tak, že velcí filozofové nakonec už nepotřebují tolik textu a inklinují k básním. Jedna z největších básní je třeba text Tao. To je něco tak úžasného, ty věty jsou tak přesné, ten člověk toho tolik ví, to vidíte.

Vždy chci udělat film tak na půldruhé hodiny, nanejvýš na dvě hodiny, jenže ono se to rozrůstá.Když zjistíte další myšlenku, která do toho systému patří a všechny myšlenky posílí, musíte to tam přidat.
Vždyť nezáleží na tom, jestli tam někdo posedí. Umění není na pobavení. Umění využívá toho, že lidi se rádi baví k tomu, aby je přilákalo jako mouchy. Nalijete malinovku a najednou jsou všechny mouchy na talíři. Teď jde o to, jak sladká ta malinovka je, kolik jí je a nevím co, aby teda přišli. Někdy se stává, že téměř nepřijdou.

Ta otázka zní, kdo četl Dantovu Božskou komedii?
Všichni ji znají, málokdo to četl, třeba někteří moji studenti, které občas nutím, aby se do takových věcí aspoň podívali.

Zdroj: Celý rozhovor Rozhovor Lucie Klímové

Karel Vachek etc. o tvorbě světového režiséra
Světový dokumentarista Karel Vachek a jeho Teorie hmoty

The post Karel Vachek o filmech, které myslí. Tmář a jeho rod first appeared on Čítárny.

Dovolte, abych vás trochu pobavil, říká světový režisér Karel Vachek. A pomalu rozvíjí svoji teorii o neuvěřitelném historickém propojení. Můžete si o tom myslet co chcete, ale každopádně je to zajímavé.

Československá republika trvala 74 let, jejím duchovním vrcholem byl rok 1968 a 74 let žil sochař Václav Myslbek (1848-1922), tvůrce pomníku sv. Václava na Koňském trhu v Praze, stejně jako Josef Jungmann, autor Slovníku česko-německého –
odečteme-li z trvání Československa, od vzniku k zániku (1918-1992), 6 let (po které trvalo jeho rozbití německou Říší), dostaneme opět 68
– jeho první prezident měl 68 let, když byl zvolen (T. G. Masaryk se narodil 1850 a zemřel 1937 – 2×37=74) a jeho druhý president Edvard Beneš se narodil 34 let po narození T. G. M., roku 1884 (2×34=68) a zemřel 1948
– ve stejném roce umírá syn prvního prezidenta, ministr zahraničí Jan Masaryk
– jeho matka Charlotta se narodila ve stejném roce s jeho otcem Tomášem, zemřela v roce úmrtí Jaroslava Haška
– l868 se narodil básník a vizionář Jaroslav Březina a umírá malíř Karel Purkyně, syn Jana Evangelisty Purkyně, biologa, který zemřel l869 – 500 let od smrti císaře Karla IV., a roku 1878 se narodili 3 velcí duchové, nejen operní pěvkyně Ema Destinová, ale i filozof Ladislav Klíma a básník Jakub Deml
– v roce narození Edvarda Beneše (l884) umírá hudební skladatel Bedřich Smetana a rodí se básník a malíř Josef Váchal, aby zemřel 1969, ve stejném roce jako Jiří Šlitr, muzikant
– 1883 se narodil spisovatel Jaroslav Hašek, aby žil 40 let, Ladislav Klíma a zpěvák Karel Kryl žili 50 let, Bedřich Smetana žil 60 let, teolog Petr Chelčický žil 70 let (1390-1460), Edvard Beneš žil stejně dlouho jako Jan Žižka z Trocnova (1360-1424), Mikoláš Aleš, největší český malíř, který se narodil r. 1852 (v roce kdy zemřel největší slovenský básník Ján Kolár, autor Slávy dcery) žil 7l let (1852-1913), stejně dlouho jako Alexander Dubček (1921-1992), který zemřel ve stejném roce jako Československá republika a narodil se na stejné faře jako Ľudovít Štúr, tvůrce slovenského spisovného jazyka, a 300 let po narození Bohuslava Balbína (autora Obrany jazyka českého)
– herec Oldřich Nový žil v letech 1899-1983, 84 let, což připomíná rok 1884, rok výměny Josefa Váchala a Edvarda Beneše za Bedřicha Smetanu
– 400 let od narození J.A. Komenského (1592-1610) skončilo Československo
– dějiny jsou podivně spletený provaz.

Karel Vachek | Pseudomotlitba aneb O rozdvojené mysli (báseň,  profesorova přednáška)

KAREL VACHEK
Narodil se v roce 1940. Studoval režii na pražské FAMU u Elmara Klose. V 1963 natočil absolventský film o strážnických folklórních slavnostech Moravská Hellas, který svou nezvyklou formou, myšlenkovou útočností a humorem vzbudil rozruch, obdiv, ale i nevoli v kulturních i politických kruzích. Veřejně byl uveden až po několika letech. V roce 1968 jako režisér Krátkého filmu Praha natočil film Spřízněni volbou – legendární portrét protagonistů „Pražského jara“ 1968 během událostí kolem volby prezidenta ČSSR.

Po nástupu normalizace musel odejít z Krátkého filmu. Pracoval v dělnických profesích a v roce 1979 s rodinou emigroval přes Francii do USA. Kvůli zdravotnímu stavu své ženy Dagmar se nakonec vrátil. V osmdesátých letech pracoval jako řidič. Po roce 1989 se vrátil do Krátkého filmu Praha, postupně realizoval rozsáhlou filmovou tetralogii Malý kapitalista, jež svérázným způsobem mapovala českou společnost 90. let a přelomu století.

Od roku 1994 je pedagogem Katedry dokumentární tvorby FAMU a od roku 2002 je jejím vedoucím. Svými filmy i tvůrčími postoji ovlivnil celou řadu tehdy nastupujících tvůrců (např. Jan Gogola ml., Vít Janeček, Filip Remunda, Vít Klusák, Martin Mareček, Erika Hníková, Theodora Remundová). V roce 2004 vydal knihu Teorie hmoty, která je důležitým ideových východiskem jeho nejnovějšího filmu. Na podzim 2007 vydalo Nakladatelství AMU monografii Karel Vachek, etc. od Martina Švomy.

Filmy a názory Karla Vachka na webu: www.karelvachek.cz

The post Světový režisér Karel Vachek. České dějiny jsou fascinujícím způsobem propojené first appeared on Čítárny.

Svůj největší přínos považuje Karel Vachek v tom, jak řekl v mnoha svých rozhovorech. “Nekradu, nejsem zločinec, nepřidávám se ke každému režimu, který právě nastoupí.“

Jeho názory jsou vesměs ryze lidské a pro mnoho lidí překvapivě otevřené:
„Doufám, že dnes je už konec zastupitelské demokracie, protože se vytvořila elektronická síť a prakticky každý člověk bude moci hlasovat, třeba jednou týdně v pátek si sednou a budou pracovat na své vládě.”

Nicméně svět, méně už v české kotlině, ho zná jako tzv. dokumentaristu. Jenže Karel Vachek tvrdí, že:
„Nemám dokumentární film vůbec rád. Teď se rozmohlo tolik skučidel, každý kouká na nějaké lidské neštěstí a lidé to mají sdílet. Mě zajímají analýzy a smích, protože lidské počínání je opravdu komické.”

Začněte myslet a nezapomeňte se smát, vyzývá prakticky v každém svém vynikajícím filmu Karel Vachek.

{youtube}YiCaA88EhJs{/youtube}
Z pořadu Konfrontace Petra Fischera.

The post Karel Vachek. Světový režisér filmových románů first appeared on Čítárny.