Když Donald Trump očekávaně vyhrál americké prezidentské volby 2025, stal se z čerstvě vydané knihy Americká elegie od debutujícího autora J. D. Vance nečekaný bestseller. Vence byl jmenován viceprezidentem USA. Jeho kniha je ale velmi čtivá. Působivě a výstižně líčí prostředí, z něhož se rekrutovala rodina Vanceho. Americká střední třída, které byl odebrán statut Amerického snu, na kterém byla Amerika postavena.

Americká elegie nabízí nejen detailní popis onoho prostředí, ale rovněž vroucí a osobní analýzu krize kultury chudých bělošských Američanů díky neoliberální politice, která byla ukončena až v roce 2025 porážkou Bidena.
O rozkladu této společenské skupiny, procesu, který účelově probíhá už více než čtyřicet let, se píše stále častěji a se stále větším znepokojením, ale dosud nikdo jej nepopsal zevnitř a tak kriticky.

V Americké elegii J. D. Vance pravdivě líčí, jak prožívá sociální, regionální a společenský úpadek člověk, který se v tomto sociálním prostředí narodil.

Příběh rodiny Vancových začal v poválečné Americe nadějí.
Autorovi prarodiče byli „zamilovaní, ale chudí jako kostelní myš“. Přestěhovali se z apalačského regionu Kentucky do Ohia s nadějí, že uniknou strašné chudobě, která je obklopovala. Stali se příslušníky střední třídy a nakonec jedno z jejich vnoučat absolvovalo právnickou fakultu Yaleovy univerzity, což je konvenčním měřítkem společenského vzestupu.

Ale když se začteme do rodinné ságy Americké elegie, postupně zjistíme, že autorovi prarodiče, teta, strýček, sestra a především jeho matka se s životem ve střední třídě jen obtížně vyrovnávali, že se nikdy zcela nevymanili z minulosti poznamenané týráním, alkoholismem, chudobou a traumaty, problémy charakteristickými pro jejich oblast Ameriky.
S pronikavou upřímností Vance ukazuje, že démony své rodinné historie v sobě stále nosí i on.

Autor napsal hluboce dojímavé vzpomínky s dávkou humoru a s živě vylíčenými skutečnými postavami, ale zároveň naléhavou a znepokojivou meditaci o tom, proč ve velké oblasti Spojených států ztrácejí lidé víru ve svůj americký sen.

Ukázka z knihy:

Táta mi prozradil, že nakonec požádal Boha, aby mu dal tři zna­mení, podle nichž by byla adopce v mém nejlepším zájmu. Ta znamení se zřejmě objevila, a tak jsem se stal adoptivním synem Boba, muže, kterého jsem znal ani ne rok. Nepochybuji, že táta ří­kal pravdu, a přestože dokážu pochopit, jak obtížné to rozhodnutí bylo, nikdy jsem se nesmířil s tím, že někdo nechá určovat osud svého dítěte Božím znamením.

Byla to ale jen malá vada na kráse. Vědomí, že mu na mně zá­leží, vzpomínky na ono dětské trauma do velké míry vymazalo. Vcelku jsem svého tátu i jeho církev měl rád. Nejsem si ale jistý, zda se mi líbila církevní struktura nebo zda jsem se jen chtěl podílet na něčem, co pro něj bylo důležité. Asi hrálo roli obojí. Stal jsem se oddaným konvertitou. Hltal jsem knihy o tom, že Zemi stvo­řil Bůh teprve nedávno, a přihlásil se do internetových diskusních skupin, abych mohl polemizovat s vědci o evoluční teorii. Sezná­mil jsem se s proroctvím o nadcházejícím konci světa a přesvědčil sám sebe, že svět zanikne v roce 2007.
Dokonce jsem zahodil svá cédéčka skupiny Black Sabbath. Tátova církev toto vše podporo­vala, protože pochybovala o správnosti světské vědy a o mravnosti světské hudby.

Navzdory tomu, že mezi námi neexistoval právní vztah, jsem za­čal s tátou trávit hodně času. Navštěvoval jsem jej o většině svátků a trávil v jeho domě každý druhý víkend. I když jsem rád navště­voval tety, strýčky, bratrance a sestřenice, kteří po řadu let nebyli součástí mého života, základní propast mezi mými dvěma životy zůstávala.

Táta se vyhýbal mámině rodině a ona rodině jeho. Lind­say a marná oceňovaly, jakou roli hrál táta v mém životě, ale stále mu nedůvěřovaly. Pro marná byl táta “dárcem spennatu”, který mě v kritické chvíli opustil. Přesto jsem i já stále tátovi vyčítal to, co se stalo v minulosti. Tvrdošíjnost, kterou projevovala marná, situaci nijak neusnadňovala.

Můj vztah k tátovi se ale dále vyvíjel, stejně jako můj vztah k jeho církvi. Slabou stránkou jeho teologie byla skutečnost, že vedla k urči­té odtrženosti od vnějšího světa. V tátově domě jsem nesměl poslou­chat Erika Claptona, ne proto, že by texty na jeho nahrávkách byly nevhodné, ale proto, že Eric Clapton byl pod vlivem démonických sil. Slyšel jsem, jak lidé žertem říkají, že pokud budete hrát „Stair­way to Heaven” skupiny Led Zeppelin pozpátku, uslyšíte nějaké zlovolné zaříkávání, ale jeden člen tátovy církve považoval tento mýtus o Zeppelinech za pravdivý.

Byly to výstřední názory a zpočátku jsem je chápal jen jako přísná pravidla, která jsem mohl buď přísně dodržovat, nebo je obcházet. Ale byl jsem zvídavé dítě, a čím více jsem se zahloubával do evan­gelikální teologie, tím více jsem nedůvěřoval mnoha částem spo­lečnosti. Evoluce a velký třesk se staly ideologiemi, s nimiž jsem se měl utkat, nikoli jim porozumět.
V mnoha kázáních, která jsem sly­šel, byli kritizováni jiní křesťané. Vznikly teologické frontové linie a ti, kdo byli na druhé straně, se nejen mýlili v interpretaci Bible, byli jaksi nekřesťanští. Obdivoval jsem strýčka Dana více než jiné muže, ale když mluvil o tom, že jako katolík přijímá evoluční teorii, můj obdiv zkalilo podezírání. Moje nová víra způsobila, že jsem se dokonce pustil do pátrání po kacířích. Dobří přátelé, kteří inter­pretovali Bibli odlišně, měli špatný vliv. Dokonce i marná upadla v nemilost, protože její náboženské názory se nevylučovaly s jejími sympatiemi k Billu Clintonovi.

The post Americká elegie. Čtivá biografie rodiny Vanceových, současného viceprezidenta USA first appeared on Čítárny.

Přelomový projev. Pokud utíkáte ve strachu ze svých vlastních voličů, Amerika pro vás nemůže nic udělat, řekl americký viceprezident na Mnichovské konferenci. Vzkaz Vanceho evropským lídrům.

CELÝ PROJEV
amerického viceprezidenta JD Vancea na mezinárodní bezpečnostní konferenci v Mnichově v pátek 14. února 2025.

Jednou z věcí, o kterých jsem dnes chtěl mluvit, jsou samozřejmě naše společné hodnoty. Je skvělé být zpátky v Německu. Jak jste již slyšeli, byl jsem zde loni jako senátor Spojených států. Viděl jsem ministra zahraničních věcí Davida Lammyho a žertoval jsem, že oba jsme minulý rok měli jiné zaměstnání než nyní.

Nyní však nastal čas, abychom my všichni, kteří jsme měli to štěstí, že nám naše národy dali politickou moc, ji moudře využili ke zlepšení jejich života.

Za posledních 24 hodin jsem strávil nějaký čas mimo zdi této konference a velmi na mě zapůsobila pohostinnost lidí, i když se samozřejmě vzpamatovávají ze včerejšího strašného útoku. Poprvé jsem byl v Mnichově vlastně se svou manželkou, která je zde dnes se mnou, na osobní cestě. A vždy jsem měl rád město Mnichov a vždy jsem měl rád jeho obyvatele.

Jsme velmi dojatí a naše myšlenky a modlitby jsou s Mnichovem a se všemi, které postihlo zlo způsobené této krásné komunitě. Myslíme na vás, modlíme se za vás a určitě vám budeme fandit iv následujících dnech a týdnech.

Na této konferenci se setkáváme, abychom diskutovali o bezpečnosti. A obvykle máme na mysli hrozby pro naši vnější bezpečnost.

Vidím, že se zde dnes sešlo mnoho významných vojenských velitelů. Ale přestože se Trumpova administrativa velmi zajímá o evropskou bezpečnost a věří, že můžeme dospět k rozumné dohodě mezi Ruskem a Ukrajinou – a také věříme, že v nadcházejících letech je důležité, aby Evropa ve velké míře posílila zabezpečení své vlastní obrany –, hrozbou, které se ve vztahu k Evropě nejvíce obávám, není Rusko, není to Čína.

To, čeho se obávám, je hrozba zevnitř. Ústup Evropy od některých jejích nejzákladnějších hodnot: hodnot, které má společné se Spojenými státy americkými.

Zarazilo mě, že bývalý evropský komisař nedávno vystoupil v televizi a vyjádřil radost nad tím, že rumunská vláda právě zrušila celé volby.
Varoval, že pokud věci nepůjdou podle plánu, přesně to samé se může stát i v Německu.
Tato povýšená prohlášení jsou pro americké uši šokující. Roky nám říkaly, že vše, co financujeme a podporujeme, je jménem našich společných demokratických hodnot. Vše od naší politiky vůči Ukrajině až po digitální cenzuru je označováno za obranu demokracie.

Když však vidíme, že evropské soudy ruší volby a vysocí úředníci vyhrožují zrušením dalších, měli bychom se ptát, zda se držíme přiměřeně vysokého standardu. A mluvím o nás, protože jsem v zásadě přesvědčen, že jsme v jednom týmu.

Musíme udělat víc než jen mluvit o demokratických hodnotách. Musíme je také žít. Pokud si mnozí z vás v této místnosti pamatují, studená válka postavila obránce demokracie proti mnohem tyranštějším silám na tomto kontinentu. A vezměte si, která strana v tomto boji cenzurovala disidenty, zavírala kostely, rušila volby. Byli to ti dobří? Určitě ne.

A díky Bohu, že studenou válku prohráli. Prohráli, protože si nevážili ani nerespektovali všechna mimořádná požehnání svobody, svobodu překvapovat, dělat chyby, vynalézat, budovat. Ukázalo se, že nemůžete nařídit inovaci nebo tvořivost, stejně jako nemůžete nutit lidi, co si mají myslet, co mají cítit nebo čemu mají věřit.

Věříme, že tyto věci spolu určitě souvisí. A bohužel, když se dnes dívám na Evropu, někdy není až tak jasné, co se stalo s některými vítězi studené války.
Kde v Evropě zůstala svoboda a pravda?

Dívám se do Bruselu, kde komisaři Evropské komise varovali občany, že během občanských nepokojů mají v úmyslu vypnout sociální média: v momentě, kdy zpozorují něco, co považují za „nenávistný obsah“, nebo do této země, kde policie provedla razie proti občanům podezřelým z uveřejňování antifemi.

Dívám se do Švédska, kde před dvěma týdny vláda odsoudila křesťanského aktivistu za účast na pálení Koránu, které vyústilo v vraždu jeho přítele. A jako soudce v jeho případě mrazivě poznamenal, švédské zákony, které mají údajně chránit svobodu projevu, ve skutečnosti neposkytují – cituji – „volnou propustku“ k tomu, abyste mohli cokoli dělat nebo mluvit bez rizika, že urazíte skupinu, která toto přesvědčení zastává.

A možná nejvíc mě znepokojuje pohled na naše velmi drahé přátele, Spojené království, kde se v důsledku ústupu od práv týkajících se svědomí dostaly na mušku základní svobody zejména věřících Britů.

Před něco přes dva roky britská vláda obvinila Adama Smithe Connera, jednapadesátiletého fyzioterapeuta a vojenského veterána, z ohavného zločinu, když stál 50 metrů od potratové kliniky a tři minuty se potichu modlil, nikomu nepřekážel, s nikým nekomunikoval, jen se nekomunikoval, jen se nekomunikoval. Když ho britské orgány činné v trestním řízení spatřily a zeptaly se, za co se modlí, Adam jednoduše odpověděl, že za nenarozeného syna.
Se svou bývalou přítelkyní před lety ukončil těhotenství. Policistů to nedojalo. Adam byl uznán vinným z porušení nového vládního zákona o nárazníkových zónách, který kriminalizuje tichou modlitbu a jiné činnosti, které by mohly ovlivnit rozhodnutí člověka v okruhu 200 metrů od potratového zařízení. Byl odsouzen k trestu zaplacení tisíců liber za právní náklady prokuratuře.

Přál bych si říci, že to byla náhoda, ojedinělý, bláznivý příklad špatně napsaného zákona, který byl přijat proti jediné osobě. Ale ne.

V říjnu 2024, teprve před několika měsíci, začala skotská vláda rozesílat dopisy občanům, jejichž domy leží v takzvaných bezpečných přístupových zónách, ve kterých je varovala, že i soukromá modlitba v jejich vlastním domě může znamenat porušení zákona. Vláda samozřejmě vyzvala čtenáře, aby nahlásili všechny spoluobčany podezřelé z myšlenkového zločinu v Británii av celé Evropě.

Obávám se, že svoboda slova je na ústupu a ve smyslu zábavy, přátelé, ale i ve smyslu pravdy. Přiznám se, že někdy nejsilnější hlasy za cenzuru nepřicházely z Evropy, ale z mé země, kde předchozí administrativa vyhrožovala společnostem sociálních médií a zastrašovala je, aby cenzurovaly takzvané dezinformace.

Dezinformace jako například ideu, že koronavirus pravděpodobně unikl z laboratoře v Číně. Naše vlastní vláda podporovala soukromé společnosti, aby umlčely lidi, kteří se odvážili vyslovit to, co se ukázalo jako zjevná pravda.

Pokud vaši demokracii dokáže zničit několik set tisíc dolarů digitální reklamy z cizí země, pak v první řadě nebyla moc silná.

Proto jsem sem dnes přišel nejen s pozorováním, ale také s nabídkou. A tak jak se zdálo, že Bidenova administrativa se zoufale snaží umlčet lidi za to, že říkají své názory, tak Trumpova administrativa bude dělat přesný opak a doufám, že na tom můžeme spolupracovat.

Ve Washingtonu je nový šerif. A pod vedením Donalda Trumpa možná nebudeme souhlasit s vašimi názory, ale budeme bojovat za to, abychom bránili vaše právo vyjadřovat se ve veřejném prostoru. Souhlasíte nebo ne?

Nyní jsme samozřejmě v bodě, kdy se situace natolik zhoršila, že v prosinci letošního roku Rumunsko rovnou zrušilo výsledky prezidentských voleb na základě chabých podezření zpravodajské služby a obrovského tlaku svých kontinentálních sousedů.

Jak jsem pochopil, argumentem bylo, že rumunské volby byly ovlivněny ruskými dezinformacemi. Ale poprosil bych své evropské přátele, aby se na to podívali z určitého nadhledu.

Můžete si myslet, že není správné, pokud Rusko kupuje reklamu na sociálních sítích, aby ovlivnilo vaše volby. My si to jistě myslíme. Můžete to odsoudit i na světové scéně.

Ale pokud vaši demokracii dokáže zničit několik set tisíc dolarů digitální reklamy z cizí země, pak v první řadě nebyla moc silná.

Dobrou zprávou je, že si myslím, že vaše demokracie jsou podstatně méně křehké, než se mnozí lidé zjevně obávají.

Nemusíme souhlasit se vším, co lidé říkají. Ale když političtí lídři zastupují důležitou voličskou skupinu, je naší povinností s nimi alespoň diskutovat.

A opravdu věřím, že když našim občanům umožníme vyjádřit svůj názor, budou ještě silnější. Což nás samozřejmě přivádí zpět do Mnichova, kde organizátoři právě této konference zakázali účast na těchto rozhovorech zákonodárcům zastupujícím populistické strany na levici i na pravici.

Opět platí, že nemusíme souhlasit se vším nebo s čímkoli, co lidé říkají.
Ale když političtí lídři zastupují důležitou voličskou skupinu, je naší povinností s nimi alespoň diskutovat.

Mnohým z nás na druhé straně Atlantiku to nyní stále více připomíná staré zakořeněné zvyky skryté za ošklivá slova z dob Sovětského svazu, jako jsou nesprávné informace a dezinformace, a kterým se prostě nelíbí, že by někdo s alternativním názorem mohl vyjádřit jiný pohled nebo, nedejbože, jinak hlasovat, nebo ještě hůř.

Toto je bezpečnostní konference a jsem si jist, že jste sem všichni přišli připraveni mluvit o tom, jak přesně chcete v následujících letech zvýšit výdaje na obranu v souladu s nějakým novým cílem. A to je skvělé, protože jak prezident Trump jasně řekl, je přesvědčen, že naši evropští přátelé musí hrát větší roli v budoucnosti tohoto kontinentu.

Nemyslíme si, že souhlasíte s termínem „podělení se o břemeno“, ale myslíme si, že je důležitou součástí toho, že pokud jsme ve společné alianci, Evropané by měli zvýšit své výdaje, zatímco Amerika se soustředí na oblasti světa, které jsou ve velkém nebezpečí.

Dovolte mi však, abych se vás také zeptal, jak vůbec začnete přemýšlet o otázkách týkajících se rozpočtu, pokud v první řadě nebudeme vědět, co bráníme? Hodně jsem už slyšel během mých rozhovorů a měl jsem spoustu skvělých rozhovorů s mnoha lidmi, kteří se zde v této místnosti sešli. Slyšel jsem hodně o tom, před čím se musíte bránit, a to je samozřejmě důležité.

Neexistuje bezpečnost, pokud se bojíte těch hlasů, názorů a svědomí, kterými se řídí váš vlastní národ.

Co se mi však zdálo poněkud méně jasné, a určitě si myslím, že i mnohým občanům Evropy, je, před čím přesně se máte bránit. Jaká je pozitivní vize, která oživuje tento společný bezpečnostní pakt, o kterém jsme všichni přesvědčeni, že je tak důležitý?

Jsem hluboce přesvědčen, že neexistuje bezpečnost, pokud se bojíte těch hlasů, názorů a svědomí, kterými se řídí váš vlastní národ. Evropa čelí mnoha výzvám. Ale krizi, které tento kontinent právě teď čelí, krizi, které podle mě čelíme všichni společně, jsme si způsobili sami.

Pokud utíkáte ve strachu před vlastními voliči, Amerika pro vás nemůže nic udělat. A stejně tak není nic, co byste vy mohli udělat pro americký lid, který mě zvolil a který zvolil prezidenta Trumpa. K tomu, abyste v příštích letech dosáhli něčeho hodnotného, ​​potřebujete demokratické mandáty.

Nenaučili jsme se, že slabé mandáty přinášejí nestabilní výsledky? Ale je toho tolik hodnotného, ​​čeho lze dosáhnout se silným demokratickým mandátem, který podle mě vznikne tím, že budete více reagovat na hlasy svých občanů.

Pokud se chcete těšit z konkurenceschopných ekonomik, z cenově dostupné energie a bezpečných dodavatelských řetězců, pak potřebujete mandáty na vládnutí, protože k tomu, abyste se mohli těšit ze všech těchto věcí, musíte činit těžká rozhodnutí.

A my to samozřejmě velmi dobře víme. V Americe nemůžete získat demokratický mandát tím, že budete cenzurovat své oponenty nebo je zavírat do vězení. Ať už jde o vůdce opozice, pokorného křesťana modlícího se ve vlastním domě nebo novináře, který se snaží informovat o událostech.

Nemůžete ho získat ani tím, že nebudete brát ohled na základnu svých voličů v otázkách, jako například kdo má být součástí naší společnosti. A ze všech naléhavých výzev, kterým zde zastoupené národy čelí, není podle mě nic naléhavějšího než masová migrace.

V současnosti se téměř každý pátý člověk žijící v této zemi přistěhoval ze zahraničí. To je samozřejmě historicky nejvyšší hodnota. Mimochodem, podobné číslo je i ve Spojených státech, také historicky nejvyšší. Jen v letech 2021 až 2022 se počet přistěhovalců, kteří přišli do EU ze zemí mimo EU, zdvojnásobil. A od té doby se samozřejmě ještě mnohem zvýšil.

Tu situaci známe. Nevznikla ve vakuu. Je výsledkem série vědomých rozhodnutí, která v průběhu deseti let přijali politici na celém kontinentu a další na celém světě. Hrozby, které tato rozhodnutí způsobily, jsme viděli včera právě v tomto městě.

Samozřejmě, nemohu o tom opět mluvit, aniž bych nezmínil strašlivé oběti, kterým byl zničen krásný zimní den v Mnichově. Naše myšlenky a modlitby jsou a zůstanou s nimi. Ale proč se to vůbec stalo?

Je to strašný příběh, ale je to příběh, který jsme v Evropě slyšeli už příliš často a bohužel příliš často i ve Spojených státech. Žadatel o azyl, často mladý muž ve věku kolem 20 let, který je již policii znám, vrazí autem do davu a rozbije komunitu. Jednotu.

Kolikrát musí dojít k těmto hrozným neštěstím, než změníme kurz a nasměrujeme naši společnou civilizaci novým směrem? Žádný volič na tomto kontinentu nešel k volebním urnám, aby otevřel brány milionům neprověřených přistěhovalců. Víte, pro co hlasovali? V Anglii hlasovali pro brexit. Ať už s tím souhlasíte, nebo ne, hlasovali pro něj. Stále více lidí v celé Evropě volí politické lídry, kteří slibují, že skoncují s nekontrolovanou migrací.

Nyní shodou okolností prožívám mnohé tyto obavy, ale nemusíte se mnou souhlasit. Jen si myslím, že lidem záleží na jejich domovech. Záleží jim na jejich snech. Záleží jim na jejich bezpečnosti a schopnosti zajistit sebe a své děti. A jsou inteligentní. To je jedna z nejdůležitějších věcí, které jsem se za svůj krátký čas v politice naučil.

Na rozdíl od toho, co možná slyšíte o pár kopců dále v Davosu, občané všech našich národů se obecně nepovažují za vzdělaná zvířata nebo za vyměnitelná kolečka globální ekonomiky. Nepřekvapuje, že nechtějí, aby je vůdci lhali nebo neúnavně ignorovali. Je úkolem demokracie rozhodovat o těchto velkých otázkách při volebních urnách.

Jsem přesvědčen, že odmítání lidí, odmítání jejich obav nebo ještě hůře, rušení médií, voleb nebo odstavení lidí z politického procesu nic nezachrání. Ve skutečnosti je to nejjistější způsob, jak zničit demokracii.

Mluvit a vyjadřovat názory není zasahování do voleb, dokonce i když vyjadřují názory lidé mimo vaši zemi – a dokonce i když jsou tito lidé velmi vlivní – a věřte mi, říkám to se vším humorem –, pokud americká demokracie dokázala přežít deset let nadávání Grety Thunbergové, vy dokážete přežít pár měsíců Elona Muska.

Co však žádná demokracie, americká, německá ani evropská, nepřežije, je říkat milionům voličů, že jejich myšlenky a obavy, jejich touhy, jejich žádosti o úlevu jsou neoprávněné nebo nehodné toho, aby se o nich vůbec uvažovalo.

Demokracie stojí na posvátné zásadě, že na hlasu lidu záleží.
Tady není místo pro firewally. Tuto zásadu buď podporujete, nebo ne. Evropané, lidé mají hlas. Evropští lídři mají na výběr. A jsem pevně přesvědčen, že se nemusíme bát budoucnosti.

Přijměte to, co vám říkají vaši lidé, i když je to překvapující, i když s tím nesouhlasíte. A pokud to uděláte, můžete čelit budoucnosti s jistotou as důvěrou, protože víte, že národ stojí za každým z vás.

A v tom je podle mě velké kouzlo demokracie. Není to v těchto kamenných budovách nebo krásných hotelech. Není ani ve velkých institucích, které jsme společně vybudovali jako jedna společnost.

Věřit v demokracii znamená pochopit, že každý z našich občanů má moudrost a má hlas. A pokud odmítneme tento hlas poslouchat, i naše nejúspěšnější zápasy zajistí jen velmi málo.

Jak jednou řekl papež Jan Pavel II., podle mého názoru jeden z nejvýjimečnějších zastánců demokracie na tomto nebo kterémkoli jiném kontinentu, „nebojte se“. Neměli bychom se bát našich lidí ani tehdy, když vyjadřují názory, které nesouhlasí s vedením jejich země.

Děkuji vám všem. Přeji vám všem hodně štěstí. Ať vás Bůh žehná.

14. února 2025 / Mnichovská konference / Panel „USA ve světě“
, přeložil Lukáš Obšitník.

The post Demokracie stojí na posvátné zásadě, že na hlasu lidu záleží. Přelomový projev viceprezidenta USA Vanceho first appeared on Čítárny.