Co Vančura napsal je český literární poklad. Přesto nedávno studentka filosofické fakulty zveřejnila hlubokomyslnou úvahu o tom, jak se Vančura zoufale, ale zoufale nedá číst.
To mě opravdu rozesmálo. Vladislav Vančura se číst dá a je to mimořádně krásná čeština, ale co naplat, když někdo namáhá jen míchu a papouškuje kdejakého nevzdělaného pisálka v českých médiích.
Přesně podobnou situaci vystihl Jan Werich, když se ptal Miroslava Horníčka:
“A vy jste od novin?” Načež Horníček s úlekem vykřikl: “Proboha, kde?”

Jsou směšné názory, že Vančura už nemá dnes co říct, a proto je neoblíben.
Údajně pro svou avangardnost, složitou češtinu a další nesmysly, takže se musí krátit, přepisovat a upravovat, aby ho čtenář pochopil.
Není to ale tím, že často záměrně kritizujeme formu jen proto, abychom nemuseli mluvit o nepříjemném obsahu? I to je druh propagandy.

Vančura má i po letech co sdělovat dnešnímu čtenáři. Navíc umí kultivovat čtenáře libozvučnou a bohatou češtinou jako málokdo.
Každý, kdo knihu skutečně četl, ví, že v knize jde o jediné: “O instinktivní chamtivost, která vede ke zvrhlosti častěji než pohlavní pud.”
Jako by to Huxley napsal o této knize:

“Mně se alespoň zdají podivínštější lidé, kterým jde o peníze, než ti, jimž běží o sexuální ukájení. Ta úžasná lakota, s níž se člověk pořád setkává! A zároveň s tak fantastickou marnotratností! Často se obě ty vlastnosti sdružují v jedné a téže osobě.”

Konec starých časů (1934)
Nádherná satirická groteska o přechodu od „starých časů“ šlechtického a katolického světa k nové republikánské realitě po roce 1918.
Bezesporu poutavé a moudré dílo, pro svou jedinečnou češtinu v podstatě nepřeložitelné.

Přesah příběhu je natolik aktuální, že ho můžete zařadit kamkoliv do české historie.
Už samotný vypravěč, knihovník zámku Kratochvíle Bernard Spera, který, jak sám úvodem zdůrazňuje, nemá čas ani prostředky psát roky teoretický román, který by oslnil zástupy kritiků, ale potřebuje jen peníze. A sám se stává symbolem toho, co se na zámku odehrává, když neváhá lézt svým pánům do zadku, krade, lže, pomlouvá a na straně druhé občas zazáří svou ctností, která je ale podmíněna spíše jeho zbabělostí než charakterem.
Zámecký pán Stoklasa by zase rád získal zámek Kratochvíli do svého vlastnictví, a proto je ochoten podlézat okolním sedlákům tím, že je nechává krást přátelství i s těmi, kteří ho nepokrytě využívají k vlastnímu prospěchu.

A o čem je postava podvodníka, rádoby ruského knížete Alexandra Nikolajeviče Megalrogova?
To je hlásná trouba, která naplno říká, jak směšná a prázdná je prvorepubliková společnost zbohatlíků, kterou sám dokonale využívá jen díky jejich nezměrné tuposti a nevzdělanosti.

Vančura rozehrává svůj příběh jako parodii na touhu po symbolech moci, po pomyslném knížecím majestátu, jenž údajně představuje všechnu ctnost tohoto světa, ale které se musí odpustit.
Ne nadarmo nás napadají pravděpodobná slova Platónova:

“Žijeme ve zvláštních časech, kdy mladí i staří jsou vzděláváni ve lži a ten, který se odváží říkat pravdu, je nazýván šílencem či bláznem. Přístup k moci by měl být proto zakázán těm, kteří jí milují, nejen proto že taková láska je duševní porucha, ale protože moudří lidé mluví jen, když mají co říci.” (?Platón)

Vladislav Vančura (23. 6. 1891 – popraven německými okupanty 1. 6. 1942) /  Konec starých časů, Euromedia, 2006

„Země je pokryta lidmi, kteří nestojí za to, abychom s nimi hovořili.“
Cynický, mizantropický bonmot, který pochází z kontextu Vančurovy prózy.

AUDIO
Vynikající je audio s Ladislavem Mrkvičkou z roku 2012.

FILM
Kniha byla zfilmována na zámku Krásný dvůr a díky velmi slušným hereckým výkonům patří k těm nejzdařilejším českým filmům.
Jaká škoda, že režisér filmu Menzel o mnoho let později veřejně chválil to, co ve svém filmu tak úspěšně kritizoval. Lidskou hloupost a nesoudnost. Sám řekl:
“Proč chci volít Karla Swarzenberga? Protože je to šlechtic, ne proto, že má erb, ale protože má ducha. Ti ostatní vedle něj nejsou nic jiného než potomci nevolníků, lidí, kteří mají zbabělou povahu.”
Nicméně ještě jedna poznámka k filmu, jehož zkratkou jsme se za komančů bavili převelice: Konec Starých Časů KSČ.

Ve filmu Menzel použil citát z jiné Vančurovy knihy: Rozmarné léto, kde ji říká major Hugo. A vůbec nepochybil. Jak krásná je to čeština:

„Jezme a pijme. Dejte sem večeři! Tučný sýr, zvěřinu, ptáky, jehňata, vše, co se líhne živé, a vše, co se líhne z vejce. Dejte sem vše, co zraje jedlého, vše, co je oploutveno, a všechny druhy plžů, kteří se požívají ve vzdělaných zemích. Dejte to sem! Je večer, země se otočila a tu je obyčej jísti,“

VÝPISKY Z KNIHY:
Tyto ukázky zachycují, proč je kniha tak zábavná.
Humor zde není jen slovní, ale plyne ze střetu světů.
Fantazie vs. pragmatismus, vznešenost vs. přízemnost, moudrost vs. stupidita.
Vančura se vysmívá lidské touze po majetku, přetvářce a strachu z pravdy, ale dělá to s lehkostí a poetickým jazykem, krásnou češtinou.
Neboť jak pravil: „Humor není smáti se, ale lépe věděti.“

„Kníže byl věřící lhář. Kníže byl umělec života. Stojí zde v majestátu jakési slátané uniformy, v majestátu chudoby, v majestátu vzpomínek…
Vznešený drzý mluvka, a přece nikoho nezrazující, výsměšný a shovívavý, nestálý a věrný, lhář mluvící pravdu, řemeslný dlužník, vyděrač, kurvič, podvodník a současně vznešený pán, kníže, o němž se za našich dob nikomu ani nesní.“
xxx

Pravíte, že tento nicotný příklad nic neznamená? Souhlasím, ale chcete přisvědčit lhaní? Opakuji, že je snazší mluviti pravdu.
Ostatně milovníci výmyslů a skreslenin přijdou na své, poslouchajíce PRÁŠILA. Poskytl jsem mu v tomto vypravování místa v naději, že s tímto mluvkou, který je tak dokonalý strůjce úspěchu, dojde uznání i tato kniha.
xxx

Jeli jsme co noha nohu mine. Cesta byla strmá, vozka se bral podle koní a já jsem klímal. Dešťové kapky bubnovaly na střechu našeho vozu a klouzaly po mém plášti; bylo to nudné a bez smyslu. Bál jsem se, že se podobáme bláznivým maskám.
xxx

„Nevěřím na nemastná a neslaná vypravování. Na rozdíl od licoměrníků a lidí bez chuti tvrdím, že každý příběh má být kořeněn láskou a nenávistí. Má čpěti po kotlíku, v němž byl uvařen, má být vypravován, abyste poznali jeho kuchaře, jako piják pozná vinici, kde se urodila jeho láhev.“
xxx

Do té směsice vpadl zase hlas plukovníkův: „Střílel jsem tygry v turkestanské stepi a v Litevsku jsem uštval jelena, byl bílý jako sníh.“ – Když kníže dospěl k této větě, zvedla se ještě větší bouře nevole než předtím…
„Pah, vaše lesíky,“ děl zpěvným hlasem, „pah, vaše lesíky, v nichž počítáte stromy. Jste lačni zisku stokrát víc než příhod, vy lovci peněz, šmahem pod pensí. Střílíte po kozách, kdy srnčí dobře platí, a štvete zajíčky, po nichž se neohlédnu. Penízek k penízku vám skládá majoráty a důstojnosti, které se mi příčí. Ty břidile, ty mezku s čabrakou, ty hlupče z rozumu, předstírající vášeň myslivosti, což je to pro tebe? V tom je kus starých časů!
Proč chodíš po lesích, ty, chlapík od péra, ty, chuďas advokát, který se všeho bojí? Čemupak věříš, na co ses vzmohl, člověče bez příhod a bez představivosti? Co chceš? Co povídáš? Ze všecičko je lež, co neobsáhne váček na peníze? Všechno je nesmysl, co nelze rožniti a zhltnout s cibulí? Ba, ty máš pravdu! Jaký bílý jelen, když chutná právě tak, jak kýta zvěřinářova. Copak je do barvy! Vyletí komínem. Ty jíš rád uzené.“
xxx

„Vidím, že jste znamenití lidé a že jste stříleli, neztrácejíce času, buď v běhu, buď s bobku, buď rozkročeni anebo s ohnutým kolenem. Chraň bůh, abych nevěřil, že se vám to dařilo, až zaléhaly uši. Kdyby tomu bylo jinak, kdybyste byli nějaká neviňátka z předměstí, zapletli byste se do všelijakých pravd a čpěla by z toho sedlačina. Sláva bohu, že tomu tak není, neboť nic není hanebnějšího než pravdička vyslovená napůl, zajíkavě a s ruměncem řezníků.
Jen si nedejte zajít, jen vesele, jen s chutí do toho! Hrome, kdo by se nerozhodl pro jasnou a plnou řeč? Vemte si dámy za svědky. Co? Jak? Palte, mluvte, otevřte si hubu, mějte se přece k činům!“
xxx

„Má Kratochvíle?“ odpovídal můj pán, „což jsem vám, kníže, neřekl, že ten statek není můj?“
„Dobrá,“ ozval se opět plukovník, „ale míti je za těchto časů méně než držeti. Nemohu vás pozvat na statky, které mám, ale jsem vaším hostem. – Vraťme se však k předmětu svého hovoru; prosím, abyste se ho přidržel: Postavte na rovince mezi severním stromořadím a hřištěm prostornou jízdárnu podle plánů, které vám nazítří předám. Dole se bude opírat o stáje a její okna povedou k severu tak, že bude prosta much a jiné havěti, která znepokojuje zvířata.“
xxx

Podle pravidla, že si lidé váží důležitosti, kterou jim propůjčují jejich úřady, stěžoval si podkoní na Marcela jako já na Kitty.
xxx

Plukovník byl k politování, ale šílenství, které ho rozpalovalo, mělo takové barvy a žhnulo takovou silou, že mohlo pobláznit malé děti a kuchařky, Michaelu, Susanne a každého z lidí, o nichž kníže říkává, že jsou bez příhod. Každého z těch, kdo čekají, že jednoho rána bude pod jejich okny stát knížecí vůz a osedlané koně z pohádky.
xxx

„Cornelie,“ řekl jsem, „je hezké děvče, ale není to Pařížanka.“
„Nikoli,“ odvětil kníže Alexej, „všechny dívky mají půvab Manon Lescaut, vedeme-li si jako abbé Prévost.“
xxx

„Za našich časů,“ řekl opět mistr Jakub, „je dlužno dbáti tří věcí:
chodit v ošlapaných střevících, jíst uzenky a klapat zobákem.“
xxx

„Pane,“ děl kníže, sotva znatelně se usmívaje, „jestliže vyhledáváte spor, začal jste z nepravého konce. Co chcete? Svářiti se pro směr jízdy, která je ukončena? Věřte, že mi nikdo nepokynul, abych zamířil tam, kde jste čekal. Chcete-li přijmouti toto vysvětlení, přijměte je, a jestliže váháte, najděte si jinou příčinu k hádce. Méně ješitnou, méně průhlednou! A přisámbohu, netvařte se jako milenec, který chce trestat dámu, jež se starého čerta stará o vaši žlučovitou povahu. Nezaplétejte ji do hádek, které mezi sebou máme jen proto, že vaše čepice je příliš vysoká a že mi váš výraz připomíná dřevěné hračky!“
xxx

„Koupě řečeného majetku se táhla dvě léta. Obě sněmovny jí věnovaly svou pozornost a můj pán byl toho času vláčen po novinách. Zakusil lecjakých příkoří i urážek. Pamatuji se, jak ho sázeli za stůl a jaká mu dávali jména. Začínali vyšinulcem a končili zlodějem. Na štěstí můj pán přišel na myšlenku zříditi z členů své rodiny družstvo. Odtud se karta obrátila. Úřadům se dostalo, což jest jejich, a věci šly vesele vpřed. Nakonec byla Kratochvíle koupena a prodána za babku.“
xxx

Ha, ha, ha! Vy jste se poved, krást! Krást v revíru, který je málem můj! Tomu by náš pan advokát řekl, že trochu přeháníte.“
„Na mou čest, takový starý chlap a nechá se tak snadno nachytat!
Copak se nestydíš? Copak jsi vskutku věřil, že budeš sedat v zámku za stolem a děliti se s pány o půdu! No, to jsi naletěl! Mít moc a parlament, mít peníze se všemi výhodami a starat se sedlákům o příděl!
Zkusme to obrátit: Co bys tak, brachu, řek, kdybych já neměl nic a ze tvých polností požádal polovic? Tak vidíš, chytráku, drbeš se za ušima. Ty kůže práskaná, ty hřbete, ty znáš tahy, pokud jde o tebe. Myslíš však opravdu, že náš pan Stoklasa je o to hloupější, oč ho chceš připravit? Tak rozumíš té vlídné shovívavosti, s níž naplňoval tvou sklenici? – Tohle mi neupřeš, dnes sis dal do zobáku, ale až skončíme všechny ty tahačky a statek bude náš, potáhneš s dlouhým nosem. Vem, jářku, na potaz svůj poblázněný rozum a
odpověz, co bys ty udělal, kdybys seděl tam, kde sedí Stoklasa? Sto lahví proti jedné, kašlal bys na dělení, jak starý vévoda a jako tvůj pan regent!“
xxx

„Pah, vaše lesíky,“ děl zpěvným hlasem, „pah, vaše lesíky, v nichž počítáte stromy. Jste lačni zisku stokrát víc než příhod, vy lovci peněz, šmahem pod pensí. Střílíte po kozách, kdy srnčí dobře platí, a štvete zajíčky, po nichž se neohlédnu. Penízek k penízku vám skládá majoráty a důstojnosti, které se mi příčí.
Ty břidile, ty mezku s čabrakou, ty hlupče z rozumu, předstírající vášeň myslivosti, což je to pro tebe?
V tom je kus starých časů!
xxx

A dejte pokoj,“ odtušil můj pán, jenž nabyl k plukovníkovi opět důvěry, „kníže má pravdu. Podle pravidel řádného vojenství je dávno prokázáno, že hlad, který bývá zhoubcem armád, může se stát i jejich pomocníkem. Vězte, že není strašnějšího nepřítele než ten, který žene útokem proto, aby se najedl a vyspal.“
xxx

Řka to, kousl se kníže do jazyku a oslovil mého pána:
„Pro pět ran do čepice, sbohem! Sbohem, regente, sbohem, můj moudivláčku, můj strakoši, má pokladničko! Buďte zdráv a vzal čert ohledy!“
„Co to říkáte?“ otázal se pan Stoklasa.
„Co? Nic! Všechno, jak by smet,“ křičel kníže. „Šlechtic nešlechtic, každého svědí někdy dlaň, vsolte Charouskovi jednu za ucho a potom si zazvoňte v kapse zlaťáky. Vezměte doslova, co praví váš vnitřní hlas a básník:
Když zásluha je ve psí dána, pak utrhači sedí rána,
xxx

Příteli, příteli, přeji vám dobré pořízení, klid, pevnost, mír a pádnou ruku. Půjčujte jen na vysoký úrok, chovejte v teple svá játra a bílé víno šmahem u ledu. Kupujte za všechny čerty půdu a přitom se držte pana Jakuba. Dále, abych nezapomněl: Pohoňte se dvakrát do roka po lesích a ať vám slouží větry!
xxx

Mluvili jsme o starých časech a mladý statkář se v proudu řeči zmínil o BARONU PRÁŠILOVI.
“V Paříži dne 14. července,“ pravil, „spatřil jsem knížete Alexeje kráčeti v čele vojenské hudby. Bral se před hloučkem Pařížanů z předměstí mimo kostel svaté Magdaleny, a jakkoliv se slévalo, byl zahalen v plášť s bobřím límcem. Měl rukavice, zdviženou hlavu a orlí pohled. Lidé za ním ukazovali prstem, říkajíce, že je jeho kožíšek podšit bláznovstvím.“
xxx

„Na rozdíl od licoměrníků a lidí bez chuti tvrdím, že každý příběh má být kořeněn láskou a nenávistí. Má čpěti po kotlíku, v němž byl uvařen…“

 

The post Konec starých časů. Vančura a jeho výsměch lidské chamtivosti a vulgární novinářské mluvě first appeared on Čítárny.

Vladislav Vančura miloval archaická slova a knižní výrazy, které prokládal lidovou mluvou. Složitými souvětími a zastaralou větnou vazbou zdůrazňoval důležitost daného okamžiku a dosahoval tím ve svých dílech monumentálního rázu. V jeho tvorbě je na prvním místě vypravěč, v jeho životě člověk – prostý, života schopný a tvůrčí. Jeho romány jsou přehlídkou prožitků, nálad a barevnosti osudů. Obdobně jako celý život.

Vladislav Vančura se narodil 23. června 1891 v Háji ve Slezku ve Slezsku.
Měl ještě čtyři sestry. Dětství prožil na venkově, kde k jeho největším láskám patřili koně a nejlákavějším hřištěm se stala příroda. Vančurův tatínek Václav Vojtěch se nemohl dlouhou dobu uplatnit, proto se často stěhovali po různých místech Středočeského kraje. Teprve v době, kdy malý Vladislav měl nastoupit do školy, se usadili na sedmnáct let v Davli. Tam otec působil jako hospodářský správce v kamenolomu, poté v cihelně a cukrovaru. Tam prožil Vladislav školní a studentská léta. Okolí městečka mu učarovalo a snad i proto se v dospělosti usadil v nedaleké Zbraslavi.

Z práv na medicínu
Ve studiu dvakrát úspěchy neoplýval. Začal na gymnáziu Jana Nerudy na Malé Straně, pak přešel do Benešova, kde na čas gymnázium opustil a studoval nejprve na fotografa, posléze na knihkupce. Nakonec se na gymnázium vrátil, tentokrát do Křemencové ulice v Praze a roku 1915 konečně složil maturitu.

V oné době navštěvoval i umělecko-průmyslovou školu a snažil se dostat na Akademii výtvarných umění. Toužil být malířem. Neuspěl, proto na radu švagra, který v té době živil rodinu, nastoupil na právnickou fakultu. V prvním semestru těžce onemocněla Vančurova maminka, a tak se rozhodl pro další změnu. Přestoupil na fakultu lékařství, již zdárně zdolal. Promoval v roce 1921.

V témže roce se oženil se spolužačkou ze studií – lékařkou Ludmilou Tuhou.
Po obřadu na radnici manželé Vančurovi zamířili na Zbraslav u Prahy – parníkem. Usadili se v dnes známé Vančurově vile, tehdy s popisným číslem 635, v níž si vybudovali společnou lékařskou praxi. Zároveň Vladislav pracoval v závodní ambulanci papíren ve Vraném. V roce 1923 se jim narodila dcera Alena.
Jako praktický lékař působil až do roku 1929. Tehdy se rozhodl skončit s praxí a naplno se ponořil do tvorby literární a filmové.

„Horlivost přátelství,“ pravil pozdravuje mistra a majora, „měla mě k tomu, pánové, abych vás vyhledal. Jste zdrávi? Daří se vám dobře?“ – „Ach“, odvětil Antonín, „nemůže býti spravedlivější příčiny ke stížnosti, než je moje, neboť vězte, že Kateřina se vrátila.“ – „U všech rohatých,“ vykřikl kněz, „kde je lidská stálost? Co si ta ženská myslí? Proč jste ji nevyhnal.“ Antonín pokrčil rameny a neodpověděl.
Rozmarné léto

Předsedou Devětsilu
Vančura začal psát už v roce 1919. Od počátku se jeho dílo vyznačovalo osobitým slohem i jazykem. Zní tak nějak staročesky. Své drobné prozaické příspěvky uveřejňoval v časopisech Kmen, Nebojsa, Červen, České slovo a v mnohých dalších. Jeho literární kariéra stoupala a stával se známou osobností. V jeho vile na Zbraslavi se scházela umělecká smetánka, která organizovala kulturní život a vzájemně se inspirovala.

Za první republiky se angažoval v uměleckém hnutí Devětsil, které bylo založeno roku 1920 a jemuž jako první předsedal. Díky své praxi znal sociální problémy obyčejných lidí. Veškerá poznání se promítla do jeho tvorby a přetavila se i v jeho spolupráci s komunistickou stranou. Protože však podepsal Manifest sedmi namířený proti Klementu Gottwaldovi, byl v roce 1929 z KSČ vyloučen.

Vančura a roky německé okupace
Ve třicátých letech nebyl jen literátem na volné noze. Přijal místo v nakladatelství Družstevní práce, kde působil jako redaktor.

Za německé okupace se angažoval v ilegálním Národně revolučním výboru inteligence. Tam se mohl setkat třeba s Juliem Fučíkem.
Osudným se pro něho stal atentát na říšského protektora Reinharda Heydricha v roce 1942. V květnu ho německé gestapo zatklo, mučilo a první červnový den byl popraven.

V roce 1946 získal in memoriam titul národní umělec.
O životě s ním jeho žena Ludmila napsala knihu Dvacet šest krásných let, která vyšla roku 1967.

Vladislav Vančura byl mimořádně pilný autor.

První román Pekař Jan Marhoul vydal v roce 1924.
Příběh drobného živnostníka, který navzdory své dobrosrdečnosti je v okamžiku krachu vydán napospas osudu, plně odpovídá vzoru proletářské literatury.

Věz, Jene, že život není ani radování, ani bolest, ani Bůh, ani nějaké rozjímání, ale jídlo a byt.“
x
„Prostor noci je tichý, nikde se neozývá hlas a mrazem a tmou fičí vesmír. Lidé podobni tajemné setbě spí v domech.
Kdyby chudoba a bolest řvaly, sloup volání šlehal by vzhůru až tam, kam dosahuje tma.
Kdyby smrt nebyla malátná, strašný a veliký děj hřměl by půlnocí a každým úderem času.“

Pole orná a válečná (1925)
O rok později se Vančura vrátil k tématu první světové války, kdy v několika epizodách vykreslil proměnu světa i lidí, jakmile dobu mírovou nahradí válečné běsnění.

„Země, jež sotva pokrývá porfyr, rulu a svor v končinách střední Vltavy, nehluboká ornice a špetka jílu na západních svazích pahorkatiny nepojmenované, dno všednosti, podlaha bídy, daleko není tak nicotná, aby z ní nevzešly lesy.
Vzejdou právě tak, jako řeč, než konečně zazní hlasem, vzchází za dlouhého mlčení.
V tomto údolí hlad vládl příliš dlouho. Staré pokolení dělníků hřešilo proti sobě samému…
Pohrbený klid byl povětřím této krajiny a vášeň jediným bleskem.
Mzda dělníků, odměřená na dlaň, je malá, malý je jejich život a malé jsou příhody jejich zoufání. …
V této úzkosti, v tomto odmlčení života bydlí jen vášeň a smrt.“

Rok 1926 přinesl Vančurovo patrně nejznámější dílo Rozmarné léto.
Popularitu knize přineslo filmové zpracování Jiřího Menzela v roce 1967.
Barvitý obraz malých lázní se svébytnými postavičkami zosobňuje především vynikající jazyková hravost blízká poetismu.

“Jezme a pijme. Dejte sem večeři! Tučný sýr, zvěřinu, ptáky, jehňata, vše, co se líhne živé, a vše, co se líhne z vejce. Dejte sem vše, co zraje jedlého, vše, co je oploutveno, a všechny druhy plžů, kteří se požívají ve vzdělaných zemích. Dejte to sem! Je večer, země se otočila a tu je obyčej jísti.”

„Horlivost přátelství,“ pravil pozdravuje mistra a majora, „měla mě k tomu, pánové, abych vás vyhledal. Jste zdrávi? Daří se vám dobře?“
„Ach“, odvětil Antonín, „nemůže býti spravedlivější příčiny ke stížnosti, než je moje, neboť vězte, že Kateřina se vrátila.“
„U všech rohatých,“ vykřikl kněz, „kde je lidská stálost? Co si ta ženská myslí? Proč jste ji nevyhnal.“
Antonín pokrčil rameny a neodpověděl.

Na svůj nejvýznamnější počin si musel Vančura počkat až do roku 1931, kdy vychází román Markéta Lazarová.
Čtenářům představil středověk se vším všudy. Román skvostně zfilmoval v roce 1967 František Vláčil.
Na konci třicátých let pak začal pracovat na Obrazech dějin národa českého. Dokončil dva svazky, třetí už nestihl. Přišlo zmiňované zatčení a po něm poprava.

Blázniviny se rozsévají nazdařbůh. Popřejte této příhodě místa v kraji mladoboleslavském, za času nepokojů, kdy král usiloval o bezpečnost silnic, maje ukrutné potíže se šlechtici, kteří si vedli doslova zlodějsky, a co je horší, kteří prolévali krev málem se chechtajíce. Stali jste se ze samého uvažování o ušlechtilosti a spanilém mravu našeho národa opravdu přecitlivělí, a když pijete, rozléváte ke škodě kuchařčině vodu po stole, ale chlapi, o nichž počínám mluviti, byli zbujní a čertovští. Byla to chasa, již nedovedu přirovnati než k hřebcům. Pramálo se starali o to, co vy považujete za důležité. Kdežpak hřeben a mýdlo! Vždyť nedbali ani na boží přikázání.
Markéta Lazarová

Konec starých časů (1934)
Nádherná satirická groteska o přechodu od „starých časů“ šlechtického a katolického světa k nové republikánské realitě po roce 1918.
Bezesporu poutavé a moudré dílo, pro svou jedinečnou češtinu v podstatě nepřeložitelné.

“Žijeme ve zvláštních časech, kdy mladí i staří jsou vzděláváni ve lži a ten, který se odváží říkat pravdu, je nazýván šílencem či bláznem. Přístup k moci by měl být proto zakázán těm, kteří jí milují, nejen proto že taková láska je duševní porucha, ale protože moudří lidé mluví jen, když mají co říci.”
Konec starých časů

Kromě literárních děl byl Vladislav Vančura autorem scénářů či spoluautorem příběhů filmů třicátých let.
Podílel se na snímcích, jako jsou Naši furianti, Před maturitou, Marijka nevěrnice a dalších.
Není třeba vyjmenovávat všechna jeho díla, je důležité zdůraznit, že se vymykají zejména složitými vazbami a přísnou autorovou prací s mateřštinou, při níž vždy užitý styl odpovídá době, ve které se příběhy odehrávají.

Ilustrace Jindry Čapka ke knize Kubula a Kuba Kubikula, 2015

Vladislav Vančura napsal i knihu pro děti. Bohužel jedinou!
Kubula a Kuba Kubikula vyšel roku 1931.
Známý příběh medvědáře a jeho neposlušného medvěda. Právě tato pohádka ukazuje, jaký cit měl Vladislav Vančura pro češtinu a její jazykové prostředky.
Jedinečný a neokázalý příběh oslovil řadu ilustrátorů (Jindřich Čapek) a stal se i legendárním večerníčkem, jehož výtvarníkem byl Zdeněk Smetana.
Stáhni knihu zdarma>>

„Za časů ušatých čepic bývaly náramné zimy a obráceně, tehdy, když tak zběsile mrzlo, šili čepičáři ušaté čepice. Je tomu doslova sto let, svět byl ještě mladý a šmahem se věřilo na pohádky. Teď nás na takové věci nikdo nenachytá, ale za těch starých časů se bál klekánice i pan učitel…
Tehdy nebývaly se strašidly žerty.“

„Jednou chodil světem medvědář Kuba Kubikula a ten chlapík měl veliké potíže se svým medvědem Kubulou. Medvěd byl hajdalák a mlsoun…“

The post Proč spisovatel Vladislav Vančura povznesl český jazyk na pomyslný vrchol? first appeared on Čítárny.

Existují světoví autoři, kteří napsali jedinou knihu pro děti jen tak mimochodem a možná náhodou, ale jejich dílo je hlavně pro dospělé. (Antoine de Saint-Exupéry, Saryoan etc.)
Pak existují spisovatelé, jejichž pouze jedna dětská kniha je jejich hlavním dílem a nemají další publikované knihy pro děti. (Lewis Caroll etc.)

MALÝ PRINC / ANTOINE DE SAINT-EXUPÉRY
V doslovu ke knížce Malý princ, kterou napsal Antoine de Saint-Exupéry píše Anton Hykish, že když četl dětem tuto knížku a viděl jejich rozzářené oči, tak se sám rozplakal. Také jsem slyšel, že ti, kteří neumí plakat celým srdcem, neumí se od srdce zasmát. Knížka Malý princ (1943) je právě o takových věcech, kterých si v životě málo všímáme nebo si jich nevážíme. Je to poetická knížka pro děti o dospělém světě, která bezesporu patří k tomu nejlepšímu, co pro ně bylo napsáno.
Proč se Malý princ Saint-Exupéryho bude číst i za 200 let?

TATI, TOBĚ PŘESKOČILO / PAPA YOU ARE CRAZY (1957) / WILLIAM SAROYAN
V knížce najdete 360 krátkých rozhovorů mezi desetiletým klukem  a jeho otcem, málo úspěšným spisovatelem. Očima jeho syna se tak dovídáme, jak vidí svět kolem sebe a jak se díky svému otci začal všímat všedních a zdánlivě bezvýznamných věcí.
Tati, tobě přeskočilo, napsal William Saroyan o vztahu syna a otce

VLADISLAV VANČURA / KUBULA A KUBA KUBIKULA
Nestárnoucí kniha pro děti i rodiče, která ani po letech neztratila nic ze svého kouzelného příběhu ani hravého českého jazyka.
Chodil světem medvědář jména Kuba Kubikula se svým medvědem Kubulou
Vstupujeme do příběhu dvou hlavních hrdinů, na jejich pouti krajinou pokrytou bílou nadílkou. Před sto lety za náramné zimy, kdy se i učitelé báli klekánice a strašidel, chodil světem medvědář jména Kuba Kubikula se svým medvědem Kubulou.
Kubula a Kuba Kubikula. Vladislav Vančura a jeho jediná kniha pro děti s krásnou češtinou

WILLIAM FAULKNER / STROM PŘÁNÍ
Strom přání tak zůstává nejopomíjenější Faulknerovou knížkou, v úvahu ji většinou neberou ani znalci a není skoro překládána. Když povídku vymýšlel, vydal se pak nepochybně hlavně vlivu Lewise Carrolla a Franka Lymana Bauma, autora Čaroděje ze země Oz (který zemřel roku 1919).
Strom přání. Pro koho napsal Faulkner svou jedinou knížku pro děti?

OSKAR WILDE / ŠŤASTNÝ PRINC A JINÉ POHÁDKY
Kniha je jedno z autorových prvních literárních děl a vyšlo již v roce 1888. Jedná se o sbírku pěti netradičních pohádek, s jejichž pomocí vytváří autor skrytou satiru, kritiku a podobenství.

JAMES JOYCE / KOČKA A ČERT
Bajka Kočka a čert je jediná kniha Jamese Joyce určená dětem. Joyce ji napsal ve 30. letech jako dopis svému vnukovi.
V příběhu vypráví o městečku na břehu Loiry rozděleném řekou na dvě části, které však nemá žádný most a obyvatelé městečka si ho ani neumějí postavit. Purkmistr města se proto upíše ďáblu, ten však chce jako protislužbu duši prvního člověka, který po mostě přejde.

ALDOUS HUXLEY / VRÁNY Z HRUŠKOVIC
Huxleyho jediný příběh pro děti, který nebyl psán pro publikování, ale jako osobní dárek jeho neteři Olivii de Haulleville k Vánocům roku 1944. Knížka představuje klasickou pohádku na způsob bajky o tom, jak slabší zvítězí pomocí důvtipu nad násilím.
Aldous Huxley napsal pro děti pouze jedinou knihu. Vrány z Hruškovic

TULÁKOVA HŮL A JINÉ POHÁDKY / SCHEINPFLUGOVÁ OLGA
Kdo dneska už ví, že herečka a spisovatelka, manželka Karla Čapka, Olga Scheinpflugová psala také pohádky? A dokonce moderní, čtivé pohádky. Knižní klub v roce 2007 vydal díky Stanislavě Zábrodské výbor pohádek pod názvem Tulákova hůl a jiné pohádky a knížku pro děti vyjímečným způsobem ilustrovala Eliška Konopiská.
Tulákova hůl. Moderní české pohádky Olgy Scheinpflugové, manželky Karla Čapka

ALENKA V KRAJI DIVŮ / LEWIS CAROLL
Skutečným uměním snění není totiž soukání vzdušných zámků, v nichž se všechno jeví tak, jak bychom chtěli, jak tomu rozumíme, jak nám to připadá zajímavé, ba vzrušující. Teprve ten, kdo chce vystoupit z klece své omezenosti na sebe, kdo natahuje ruce ven do prázdna přes mříže vlastních sklonů a obrazů o světě, teprve ten se dotýká nekonečna, jež nelze (ani ve fyzice, ani v náboženství, ani v umění) uchopit jinak než fantazií.
Alenka v kraji divů Lewise Carrolla aneb jak vystoupit z klece své omezenosti v ilustracích Markéty Prachatické

The post Spisovatelé, kteří napsali jedinou knihu pro děti first appeared on Čítárny.

Nejenom v zimním čase se hodí připomenout si knížku pro děti, která se v zimním období odehrává. Autor knihy, Vladislav Vančura, prozaik, dramatik, esejista, kritik, filmový scénárista a režisér, vedle svých prozaických děl napsal jedinou knihu pro děti – Kubula a Kuba Kubikula. Na počátku Vančurovy inspirace napsat v období dětství své dcery Aleny knihu pro děti, byl „nelítostný spor kritiků o pohádku“.

Autoři vedli zanícené debaty na téma, jak by měla vypadat pohádka pro současné děti.
Někteří z nich byli toho názoru, že pohádka přežila a vyvstal návrh, nechť každý autor napíše dle vlastních představ svoji pohádku pro děti. A tak se zesílení epičnosti ve Vančurově tvorbě, promítlo do pohádky pro děti.

Chodil světem medvědář jména Kuba Kubikula se svým medvědem Kubulou
Vstupujeme do příběhu dvou hlavních hrdinů, na jejich pouti krajinou pokrytou bílou nadílkou. Před sto lety za náramné zimy, kdy se i učitelé báli klekánice a strašidel, chodil světem medvědář jména Kuba Kubikula se svým medvědem Kubulou. S tímhle medvědím mládětem, vlastnostmi tolik podobnými tomu zlobivému chování mláďat lidských, měl Kuba Kubikula neustále starosti. Medvěd měl kožich plný blech, ale nechtěl se mýt, odmítal chodit včas spát, byl to mlsoun a hajdalák. A tak ho Kuba Kubikula strašil a vyhrožoval mu medvědím strašidlem Barbuchou.

Ilustrace Jindra Čapek, 2015

Nestárnoucí kniha pro děti i rodiče, která ani po letech neztratila nic ze svého kouzelného příběhu ani hravého českého jazyka.

V té třeskuté zimě, kdy mrzlo tak, že Kubovi i přes ušatou čepici mrzly uši, hledal, kam by aspoň na noc hlavu složili. I zamířili do místní kovárny. A kovář byl tak hodný, že se s medvědem a medvědářem o polívku k rodinné večeři rozdělil a v kovárně je přespat nechal. Kovářovic Lízince se medvěd Kubula tuze líbil, špásovali spolu, ani jednomu z nich se nechtělo jít na kutě. A tu Kuba Kubikula opět přichází s medvědím strašidlem Barbuchou. Kuba Kubikula si ho ve své bystré hlavě vymyslel, aby se medvěd začal bát a Kubu Kubikulu poslouchat.

A tak Kuba Kubikula rychle ve své mysli přiděluje Barbuchovi podobu strašidla s hlavou sršáně, kožichem z kouře a žihadla místo drápků. O Barbuchovi je lepší nemluvit, mohl by se objevit. Takhle Kuba Kubikula svého medvěda neposedu strašil, až se medvěd strachy třásl. A jelikož se strašidla sytí strachem a z medvědova kožíšku stoupal ten strach jako pára, i zhmotnilo se z něho strašidlo Barbucha. A když už si ho tihle tuláci vymysleli, Barbucha chce s nimi zůstat, když byl jejich vlastním strachem přivolán. Takhle se nevyplácí vypravovat pohádky strašidelné! A hlavně věřit se jim nesmí.

Ilustrace Ondřej Sekora

Strašidlo nechce mít doma nikdo.
Ráno je kovář i se strašidlem, kterého se Lízinka poleká, vyžene. I když venku stále mrzne až praští, chlapci toulaví se znovu vydávají na cestu krajinou. Strašidlo nechce mít doma nikdo. Medvědovi se už cestou, začne stýskat po Lízince, neví přesně, co je to stesk, jen se mu něco ozývá v bříšku. I chtěl by se vrátit do kovárny, ale to nejde, musí si sami vydělat na živobytí. Ale znáte malé kluky, když si vezmou něco do hlavy. Kubula si stále vedl svou a nepřestával, až na něj tedy Kuba Kubikula Barbuchu zavolal. Barbucha nemá žádné nohy, tak narychlo si jej Kuba Kubikula vymyslil, že na nohy dočista zapomněl. Tak se strašidlo vznáší, koulí očima, vyplazuje sosáček a má připravená žihadla.

Ilustrace Zdeněk Miler

Ve vesnici Vařečky a Hrnce
Tahle trojice dorazí do vesnice s názvem Vařečky a Hrnce. Zrovna se tu honosně na lávce mezi Vařečkami a Hrncemi prochází rychtář Randa. Všichni se však rozutečou, protože do města přijde Kubula a Kuba Kubikula s Barbuchou a strhnou na sebe všechnu pozornost. To rychtářovi není po chuti a chce tuláky vyhnat. Domnívá se, že sem Kuba Kubila přišel s opicí, netuší, že je to strašidlo Barbucha, které přilákalo pozornost všech obyvatel. Kuba Kubikula chce jen dobrý oběd a vyhazovu je brání, nabádá rychtáře, ať strašidlo nepošťuchuje, že mu dá co proto.
Rychtář si nedá říci a snaží se Barbuchu polapit. Barbucha se však rozezlí a panu rychtáři šest pořádných žihadel uštědří. Kubula s Kubou Kubikulou  a ostatní přihlížející se tím tancem baví, ale kdo se směje naposledy a nejvíce, ten bude potrestán. Rychtář Randa nechá Kubulu, Kubu Kubikulu i Barbuchu vsadit do vězení.

Dostanou se naši hrdinové ze šatlavy ven? Bude již Kubula hodným a spořádaným medvědem?
A je možné, aby strašidlo, které sílí strachem zůstalo zachováno, když se ho přestanete bát?
To si přečtěte v nestárnoucím, klasickém příběhu, který potěšil již několik generací dětí.

Ilustrace Zdeněk Smetana

Hravý český jazyk
Vančura si v této knize hraje s českým jazykem,  přetváří slova, vytváří si nová. Pohádka je psaná jazykem čerpajícím z archaismů biblické češtiny, ale i z hovorové řeči,  přesto srozumitelná rodičům i dětem. Sami se můžete přesvědčit, že od svého prvního vydání v roce 1931 příběh neztratil nic ze svého kouzla, vtipu a poutavosti. Vladislav Vančura chtěl ukázat hravost a originalitu češtiny a já myslím, že se mu to povedlo;-)

Vladislav Vančura / KUBULA A KUBA KUBIKULA / Ilustroval Zdeněk Miler / Albatros, 2005
Prvních pět vydání ilustroval Ondřej Sekora a 14. vydání ilustroval Zdeněk Smetana, t. j. deset vydání s ilustracemi Zdeňka Milera
Stáhni knihu zdarma>>

The post Kubula a Kuba Kubikula. Vladislav Vančura a jeho jediná kniha pro děti s krásnou češtinou first appeared on Čítárny.

Je horké rozmarné léto v lázních Krokovy Vary a my se ocitáme u kanovníka, bývalého majora, lázeňského a jeho žárlivé ženy Kateřiny. Poklidné a ospalé město rozvíří příjezd malé cirkusové kočovné společnosti s krásnou Annou a kouzelníkem Arnoštkem. Vnímavý čtenář je od první věty unášen bohatou češtinou a příběhem jednoduchým i milostným, jehož pomalou a jedinečnou atmosféru nelze popsat, ale jen se jí oddat.

Vančura je básník slova a tím je dána jeho kouzelná nenapodobitelnost.
Jsem si jistý, že nikdo z vás nebyl pozván k večeři s takovým proslovem, jaký pronesl Hugo v hospodě U Čtrnácti pomocníků:

“Jezme a pijme. Dejte sem večeři! Tučný sýr, zvěřinu, ptáky, jehňata, vše, co se líhne živé, a vše, co se líhne z vejce. Dejte sem vše, co zraje jedlého, vše, co je oploutveno, a všechny druhy plžů, kteří se požívají ve vzdělaných zemích. Dejte to sem! Je večer, země se otočila a tu je obyčej jísti.”

Film Rozmarné léto
Kniha byla překvapivě dobře převedena na filmové plátno Jiřím Menzlem v roce 1967.

Vychutnejte se tuto mimořádnou knihu.
Je to opravdu balzám na duši v labyrintu neobyčejně krásné češtiny.

Ilustrace Josef Čapek

Tento způsob léta zdá se mi poněkud nešťastný.
x

Na podivuhodné řece Orši leží město dobré pověsti a dobré vody. Voda vyvěrá na stinných místech a devět nejmohutnějších pramenů, zachycených devaterou studnicí, je označeno jmény devíti Múz. Jde o lázně Krokovy Vary. Jde o město otevřené, vystavené zpola z cihel, zpola z bláta a z kamene, o město pochybeného stavitelství a stálého zdraví.
x

„Horlivost přátelství,“ pravil pozdravuje mistra a majora, „měla mě k tomu, pánové, abych vás vyhledal. Jste zdrávi? Daří se vám dobře?“ – „Ach“, odvětil Antonín, „nemůže býti spravedlivější příčiny ke stížnosti, než je moje, neboť vězte, že Kateřina se vrátila.“ – „U všech rohatých,“ vykřikl kněz, „kde je lidská stálost? Co si ta ženská myslí? Proč jste ji nevyhnal.“ Antonín pokrčil rameny a neodpověděl.
x

Kalendář more Gregoriano rudl prvou nedělí červnovou a zněly veliké zvony. Čas šel vpřed rychlým krokem, jako tomu bývá vždy ve chvílích prázdně a o velikých svátcích. Blížila se hodina osmá, hodina, o níž se vypráví, že je to čenich smečky denního času a že vás vyslídí, stůj co stůj.
x

Můj manžel je otevřhuba. Říkávám mu dosti často, aby v letních měsících mluvil tiše a ušlechtileji, neboť příkaz naší živnosti je vítati zákazníka, byť by to byl i špinavec, jenž krade mýdlo a čtvrtí si v kabině moji utěrku na onuce.
x

Mohla jsem voliti z pěkné smečky chlapíků a hle, co jsem si vyvolila. Chlupatce, jehož kníry trčí jako plátenický loket, když jej pes nese v hubě. Ňumu, který miluje rozpálená kamna, nunváře shánějícího cizí peroutku, třebaže je doma plno peří!
x

Jsem zde a slyším vás, pane. Latina jest prý jazyk Římanů a vypravuje se, že tento jazyk zemřel a že je mrtev. Jaké nesmysly, abbé, mluvil jste dosti hbitě a dosti dlouho, abychom je odsoudili.
Avšak nyní si odpočiňte a vypravujte mi něco v naší mateřštině, neboť jest se mi přiznati, že chápu jen zpola smysl latinských řečí. Jsou tak obšírné! Zdá se mi poněkud přehnané toto učleněné vyjadřování, jež připomíná krupobití, nechci však pochybovati, že jste promlouval o počestných citech.
x

Máte zcela pravdu,“ odvětil major, „je dobře míti veselou přítelkyni, znám to. Jejich tlamičky a jejich uši jsou malé a růžové.
x

Za těchto hovorů Anna vyšla z vozu, a vstoupivši na koberec opět rozestřený, zjednala si záhy ticho. Byla již málem hluboká noc, trochu měsíčního světla kanulo z nebe propůjčujíc něco krásy i ohavníkům. Mihotavá krůpěj jasu a záře, jež se bezpochyby dotkla úst andělských, padala na Anniny rty vzbuzujíc takovou lahodu a takovou krásu, že se nikdo neodvážil dýchati. Mužové potlačili všechny kony tělesné, nekašlali a nikdo nekýchl.
x

Není dnes krásné jitro? Není vám vhod tato desátá hodina, jež právě slétá ze starobylé věže baziliky svatého Vavřince? Domníváme se, že čas propůjčuje více vděku než cokoliv jiného, a vskutku, deset je více než devět…
Neboť, ať poznovu dím, čas propůjčuje důstojnost i zrůdám.
x

Hodiny prchají,“ pravil, „a není v mé moci, abych je zadržel.
x

Lékařské knihy, které čítávám, necení si nic více než vleklou chorobu a v jejich smyslu je hrubý vědecký omyl dát se čtvrtit na soubojovém stanovišti.
Svoji k svému, majore. Jste povinován tomuto pokročilému století, abyste zemřel na proleženiny, jsa stižen úbytěmi míchy a dosáhna devadesáti let.
x

Rovněž je pravda, že jsem chodil s knihami podél Orše a že jsem s nimi přicházel na plovárnu. Byl to Shakespeare, Rabelais a Cervantes; chtěl bych za ně položiti hlavu, jako jsem za Annu položil málem ucho.
„Pak,“ děl major, „vznešené a krásné jest umírati jedině na bojištích, básníci však bývají špatní vojáci. Mistr má pravdu.
x

„Pane,“ děl Důra vylézaje z vody, „major nečetl vaši knihy a nebude jí čísti, ani kdyby byla ještě starší. Což je tak pošetilý, aby věřil, že staří oslové hýkají lépe?
x

„Vaše sklenice,“ děl Hugo, „je příliš dlouho plná. Nebylo by lépe ji nepíti?“
„Vylévati víno?“ odvětil kanovník, „vylévati víno a kaziti knihy jsou těžká provinění, pane!“
x

Moudrost kráčívá s věkem. Paní Důrová dosáhla čtyřiceti pěti let v dobré společnosti a vzdělávala se naslouchajíc vašim rozpravám; jsem jist, že ví, co činí, jsem jist, že uvážila všechny důvody, než se rozhodla, že odejde, a jsem jist, že zná nepatrnost své ceny. Avšak abbé je zhýralec!
Byl jsem dnes ráno u něho, řekl major, má natržené ucho a zpuchlý obličej. Četl dvě knihy a byl vesel.
x

Míra dálky je toulka, míra hojnosti je hlad a hra předchází před činy. Je rovněž pravda, že čas, který se měřívá vězením, lze měřiti stopou – a hrome! Ať je to stopa daktylská, při níž se vesele kráčí!“
Hle,“ řekl abbé utíraje si čelo šátkem, vám se, Antoníne, mění povaha, neboť pozoruji, že mluvíte pro básnictví.
x

Jak je krásné strojiti dějství od počátku do konce a opakovati je znovu a znovu před lidmi, z nichž nikdo mimo nás neví, co se stane.
Lampy! Kouzelný klobouk! A strmý provaz! Vizte mě, divákové, jak oděna jsouc trikotem flanderským podpírám Arnoštka, neboť je to slaboučký kouzelník.
Jak je to krásné. Jak je krásné býti kadeřavým.

The post Rozmarné léto. Vančurovo poklidné pábení s libozvučnou češtinou first appeared on Čítárny.

Asi nejlepší českou monografii o Gilbertu K. Chestertonovi (29. 5. 1874 – 14. 6. 1936) vydal roku 2008 spolupracovník Lidových novin Jan Lukavec (nar. 1977) pod titulem Fanatik, prorok či klaun? G. K. Chesterton a jeho interpreti. Tato jenom na první pohled náročná knížka má 260 stran a podívejme se pro dnešek na Chestertona právě jejím prostřednictvím…

Především je nutno zdůraznit, že jednou z příčin jeho obliby v Čechách byla naše i jeho náklonnost k malým a menším.
Chesterton třeba kdysi – na rozdíl od většiny Anglie – stranil jihoafrickým Búrům a historikové ještě nezapomněli ani na to, jak promluvil v předmluvě ke spisu na Husovu počest (Londýn 1915) o českém kultu národního mučenictví a naší “odvozenosti z porážek”.

Chestertonovo jméno se v českém kraji poprvé vynořuje roku 1905.
(dokládá pan Lukavec) a první článek o něm uveřejnil už rok nato sám budoucí president Edvard Beneš. Chesterona však četli i básník Otokar Březina či filozof Ladislav Klíma a Josef Florian ho roku 1910 poprvé umístil do českého časopisu (statí o Johance z Arku).

“Největším hříchem není pýcha, ale podceňování.”
– Gilbert Keith Chesterton

Různí Chestertonovi vykladači, pravda, vytrhli tohoto Mistra už tenkrát z “pouhé” literatury a prezentovali jej hlavně jako katolíka, ale to se stává. Neublížilo mu to, ale pokud vůbec měl něco společného se zbožností Florianovy Staré Říše, leda různé kulty.
Johančin… Napoleonův… Jest ostatně nepochopitelné, píše dnes pověstný historik Paul Johnson, jak mohli Napoleona vyzdvihovat i Shaw, Hardy či Emerson.

V případě Chestertona dlužno podotknout, že měl maminku Francouzku, a to snad také sehrálo roli na jeho odlišnosti a svérázu. Boom popularity pana Chestertona nastal u nás ovšem až se vznikem Československa a zabral pak celé jedno politické a generační spektrum. Nová interpretace se však lišila od té florianovské. Jak?

Po zániku Rakouska jsme v Gilbertu Chestertonovi prostě konečně uviděli pragmatika, a to takového, kterého NIJAK nemohlo ochromit ani to, že zjistil, že neví nic. Ovlivnil rozhodně celá naše dvacátá léta a co humorista stanul po Klapkově boku. Jen “bídný” dekadent Arnošt Procházka tenkrát Chestertona odmítal, ale Procházka neuznával dokonce ani detektivku, návštěvy přijímal… vleže.

Jeho spolupracovník Miloš Marten naopak vyzdvihl podivuhodný Chestertonův intelekt a Chesterton sám měl původně blízko i k dekadenci, se kterou se ovšem spíš jen bil sám v sobě – od puberty. I tak jí v něm hodně zůstalo.

Chesterton o tyranii.
„Tyranie vždy vchází nehlídanou branou.
Tyran je vždycky opatrný a ze všech sil se snaží, aby se nikoho nedotkl.
Tyran je vždy zrádný. Vždy přichází pod záminkou, že chrání něco, co lidé opravdu chtějí mít chráněno – náboženství, veřejnou spravedlnost nebo slávu vlasti.
Všechny tyranie jsou vždy nové tyranie. Něco takového jako stará tyranie prostě neexistuje.
Z těchto evidentních historických faktů vyplývá jediné mravní naučení.
Hledáte-li tyrany, nehledejte je mezi zdánlivě evidentními typy mužů, kteří utiskovali lidi v minulosti.
Ať je nový tyran čímkoli, nikdy nebude nosit stejnou uniformu jako starý.“

Vančura na něm, pravda, nedokázal najít pranic moderního a modernost (ostatně) nespočívá v novém způsobu vyjadřování, ale v názoru a stanovisku, zdůraznil. To je pravda, my sami však připomeňme, že právě Rozmarné léto obsahuje až překvapivé paralely s Gilbertovou Létající hospodou.

A Nezval? Měl GKC za “literárního podivína”. Hoffmeisterovi naopak učaroval, i když jej chápal jako nebezpečného nepřítele revoluce. Nu, a 23. 9. 1927 měl v Národním divadle premiéru Kamarád Čtvrtek. Neuspěl, to je fakt, ale Chesterton se do českého divadla přesto otiskl, a to prostřednictvím Klubu podivných živností, který je i na pozadí Vestpocketky, vždyť jejím jádrem je krátká Werichova povídky Muž, který sbírá fotografie rozzuřených.

Chestertonova vyzývavá věta z Heretiků o poštovní schránce, která se nezdá poetickou, protože jsme ji ještě nikdy neviděli v básni, inspirovala zase Wolkera – k veršům Poštovní schránka. Nu, a Wolkerovo známé Stanu se menším a ještě menším… upomíná zase na Ohromné maličkosti.

Podle Václavka byl Chesterton zjevem přechodu od reakcionáře k revolucionáři a jeho katolictví jako by vycházelo z nesnesitelnosti buržoazního světa představovaného také policií v románu Koule a kříž (Čapkově nejoblíbenějším).

I kritika Teiga Chesterton nadchl, ale když chtěl Teige nějak vysvětlit jeho modernost, nevěděl, co s tím! Chestertonovo umné propojování realismu s fantastičností bohužel přitom kupodivu vůbec nezaregistrovali naši surrealisti, a tak ho aspoň pochválil za dětský přístup ke světu.
Ano, dětský, anžto právě dětství se podle Bretona blíží pravému životu.

Nikde jinde v Evropě ovšem Lukavec nevypátral (ani po mnoha letech) místo, kde Chestertona tolik propojili s moderně levicovým uměním, a to i navzdory tomu, že jde o dezinterpretaci. Česká avantgarda to však udělala a jaksi z trucu zavrhla celou tradiční literaturu, ale i církev. A to byl v Anglii ve stejnou dobu týž autor hodnocen jako katolický tradicionalista!

Chesterton je totiž neuchopitelný. Tetauer tak jeho kult nakonec radši za podvod a viděl ho spíš jako měšťáka bez sociálního zápalu a extrémního individualistu, mystika i „romantika pohodlí“.

Blahoslav Čapek přirovnal jeho dílo sice ke středověkým Miracle plays, ale bylo mu “do morku kostí prosáklé změkčujícím, sterilizujícím vlivem komfortu a do sebe propadlého, klubovkového, pudinkového stylu”. Jako egoista mu Chesterton byl i nezodpovědným příslušníkem Britského impéria a skutečně i bezděčným dekadentem.

A Karel Čapek?
Ten vnímal Chestertona jako pragmatického obránce obyčejných lidí i demokracie a měl s ním nejen strpení, nýbrž i totožné bytostné sklony. Oba bavily ohromné maličkosti, oba pojil i civilní přístup ke zločinu a Čapek od něj občas opisoval, takže Chestertonova Božská frivolita koresponduje s Čapkovým Ochočeným kolem, Co jsem našel v kapse s Čapkovou Škatulkou sirek a Co je špatného na světě se odráží v Čapkově Ženě v povolání.

A co víc, píše-li Chesterton O ležení v posteli, vytvořil Čapek Chválu zahálky. Čapkova povídka Vražedný útok rozvíjí pak i Chestertonu větu ze Stroj se zmýlil – o touze propuštěného z práce zabít průmyslníka. Ale Chesterton má detektiva inspirovaného od boha, píše Hora (1929), zatímco Čapek ne. Ten je dokonale občanský a demokratický.

A jsou tu i další rozdíly. Chestertonovi zločinci jsou bohatí, Čapkovi ne, a Čapkovy povídky většinou ani nejsou ryzími detektivkami…

Ještě víc než Čapek věnoval Chestertonovi pozornosti Peroutka. Napodoboval ho i stylem, celoživotně se k němu vracel a polemizoval prostřednictvím jeho názorů s Nietzschem i Tolstým. Chesterton je reakcí na vývoj evropského duchovního života posledních padesáti let, který vedl k pesimismu, nihilismu, skepsi, diletantismu, hrůzám materialismu a determinismu, k omrzení, nudě a nervose, psal POZITIVNĚ Peroutka, nicméně zase ignoroval náboženské Gilbertovo ukotvení. Správně ovšem asi vnímal přecenění hospody a ulice, i když nikdy nepochopil, jak mohl Chesterton milovat svět, aniž mu důvěřoval.

Podle Pavla Kosatíka je ostatně mezi Chestertonem a Peroutkou nejméně jeden velmi příkrý rozpor, a to v názoru na šance rozumu. Peroutka, ten totiž nikdy nemohl spolknout Chestertonův bonmot, že šílencem je člověk, který ztratil vše kromě rozumu. Ale Peroutka i Čapek i Chesterton si navzdory tomuhle všemu přece podali ruce ve své nechuti k příliš anarchistickému kapitalismu odporujícímu “základnímu principu inteligence vnášet rozumný pořádek do věcí”.

Ale pokračujme. Takový Eduard Bass postřehl, že Chesterton nikdy nevtipkoval “z rozpaků”, ale vnímal ho jako autora “úzkého okruhu”. Kdybychom víc znali anglický život, věděli bychom, že není veselejších a družnějších lidí, než jsou chladní, uzavření Angličané, napsal v souvislosti s Chestertonem právě Bass.

Jaroslav Paulík zase Chestertona viděl jako dandyho “s rapírem v holi” a roku 1939 přikvačil i sám Zdeněk Nejedlý a psal o příslušníku buržoasie, který pro vlastní klid obětoval snad vše.

Jako Čapek, setkal se s Chestertonem osobně i Masaryk a v myšlení obou nahmatáme paralely svazující zaujímavě demokracii s křesťanstvím.
A co se týká katolické recepce?

Snad jediným, kdo se u nás dlouhodobě vyjadřoval k Chestertonovi, byl Jaroslav Durych.
Sice ho odmítl jako spisovatele, uznával však v něm myslitele a dokonce politika a chyběly mu jen “stopy přestálých bolestí”, takže mu Chesterton “odpadal od srdce”.
Spisovatelé příliš pozitivní a neznalí bolesti a bídy Durycha ovšem odpuzovali vůbec.

Timotheus Vodička zůstal pak snad jediným Čechem, který vydal o Chestertonovi před Lukavcem i monografii.
Vyšla, existuje, to je pravda, ALE pominula bohužel Chestertona – zcela jako beletristu a Vodička – navíc (a jak si všiml Martin Putna) – přizpůsobil Chestertona určité koncepci. Jaké?
Zdůraznil až moc jeho racionalitu a vážnost a bohorovně zbavil jeho dílo protikladů. Za absolutní pravdy měl vše, co Chesterton kdy tvrdil, a tak je jeho interpretace nakonec obdobně redukující a zplošťující jako Peroutkova.

V kapitole o českých nekrolozích na Chestertona (mnohé si všímaly i současné smrti ve stejném roce narozeného Karla Krause) zaregistroval Jan Lukavec další zpochybňování kvalit Chestertonovy beletrie a (naopak) vyzdvihování toho, že byl “víc než spisovatel” či… Či přímo jedna z největších postav katolického myšlení.

Čep si zase stěžoval, že nás jeho romány nechávají chladnými a že byl Chesterton básník a mlžil a dařilo se mu obklopit smyšlené příběhy konzistentní atmosférou, avšak dějovým schématům se nedostávalo konkrétní tělesnosti a aplikace ideových principů byla ve stadiu pouhé intelektuální hry. Předurčený založením, snahou i výrazovými prostředky k největší srozumitelnosti, dosáhl tak Chesterton jen toho, že je brán co zábavný vtipkař a sofistický eskamotér, před kterým se lze tvářit, že mu nerozumíme a hlavně nevěříme ve vážnost myšlenky. Uvážíme-li, z jaké ideologie vychází (pokračuje Čep) a za které věci se celý život bil, stojíme v rozpacích před tím, že se o něm vůbec mohlo mluvit jako o pragmatickém žurnalistovi a že se mohli na jeho řemesle učit lidé, kterým je jeho ideový svět jinak k smíchu.

Ano, ano, Chesterton byl ztělesněný paradox a… Čtenáři se naučili bavit jeho karamboly, aniž se dali bohužel zranit ostnem jeho myšlenky. A kritik Tetauer zase ve svém nekrologu vnímá, že je na Chestertonovi lepší jeho anglickost než jeho katolictví. V Anglii byl katolicismus vždy spíš pojmem radosti ze života, lesku a epikurejství, na rozdíl od puritanismu, upozorňuje.

Za války u nás Chesterton (spjatý s duchem první republiky) nevycházel, a to i navzdory tomu, že býval obdivovatelem Mussoliniho jako “léku“ na zkorumpovaný parlamentní liberalismus zotročující chudé. Pokud byl ovšem ve dvacátých letech vnímán levicovými autory jako socialista, do roku 1948 ho tak interpretovali i pravičáci (i když pravicoví po našem). Aloys Skoumal vnímal Chestertona jako společenského vyděděnce na válečné stezce bojujícího s dobou královny Viktorie a jako co deklasovaného příslušníka vyšší střední vrstvy, který se obrátil k chudým. Chestertonovou negací Sovětského svazu se Skoumal prostě nezabýval a zdůraznil jeho zavrhování kapitalismu, ale… Ale co to bylo platné?

I ZAVRHUJÍCÍ byl Chesterton po roce 1948 opět na indexu, a to jako maloburžoazní ideolog imperialismu, a vrátil se (mimo bibliofilie a Příběhů otce Browna z roku 1960) teprve v polovině šedesátých (kdy o něm napsal Oleg Sus).

Lukavec nám také v jedinečné knize připomíná Chestertonův vliv na tvorbu Jiřího Suchého, ke kterému se tento Angličan dostal od Emanuela Frynty staršího i katolíka Ivana Vyskočila, kterýžto navštěvoval právě Vodičku.

Chesterton i Wilde však měli více společného, než si byl Chesterton kdykoli ochoten připustit, a žádný tedy div, že Chestertona „probírá“ na konci wildovské kapitoly i Rakušan Leon Kellner v Anglické literatuře. Chesterton dohnal Wildův vtip klaunsky na ostří, ale právě proto ten vtip vyšel z módy.

V letech osmdesátých vyzdvihl u nás dosud pomíjenou donkichotskost Chestertonových postav Antonín Přidala „sám Chesterton,“ postřehl, „sice vystačí s pár charakterovýmni typy lidové komedie, ale píše bohatou novoklasickou prózu a vnitřní logika a symbolika jsou u něj tak hluboké, že vlastně korigují i jeho publicistické názory.“

Po roce 1989 má pak tady o Chestertonovu aktualizaci velkou zásluhu Alexandr Tomský, jehož otec-archeolog rovněž konvertoval pod Chestertonovým vlivem. Také Tomského publicistika je Chestertonem poznamenána a ve svých Rozmluvách tento muž reeditoval i zmíněnou Vodičkovu monografii. Přeložil navíc dvě knihy Chestertonových výroků.

A nově se Chestertonem zabývali i Ivo Budil, Václav Cílek, Marie Štemberková, Věroslav Mertl, Mojmír Trávníček, Karel Komárek, Jaroslav Med a Přemysl Rut (který ho vnímá i jako předchůdce dnešního mytopoetického myšlení). V Anglii přitom Chesterton nebyl nikdy prorokem a v mnohých příručkách nebývá vůbec zmiňován!!! S výjimkou katolických autorů zůstal tam zájem o něj konstantně slabý a… Teprve v letech sedmdesátých se začal hledat nový klíč v jeho opožděně traumatickém dospívání, během něhož Chesterton následkem jakýchsi sexuálních obsesí nabyl víry v (jakousi) stálou přítomnost ďábla. Tohoto ďábla ovšem krajně diskutabilně přenesl i na dobové myšlenkové proudy, jako byl impresionismus.

Jezuita Medcalf chápal zase Chestertona jako blízkého Kierkegaardovi a zdůraznil, jak se tento tlustý muž během opožděného dospívání zhrozil možnosti, že snad existuje jen on… a okolí je iluzí. I následkem toho postrádají Chestertonovy postavy psychologickou hloubku, milostné vztahy u něj přešlapují na okraji zájmu a jeho styl je únavně verbalistický.

Takové sondy nás ovšem vracejí k Chestertonovým sebehodnocením a propojují ho i třeba s osobností Alfreda Hitchcocka. “Falstaff řekl, že být tlustý automaticky neznamená být nenáviděn, ale být tlustý jistě znamená být vysmíván,” mínil Chesterton.

Lukavec knihu uzavírá kapitolou o Borgesovi. Ten se k Chestertonovi vyjadřoval často a měl ho za nejlepšího Poeova dědice. Poea podle něj Chesterton ještě předčil a Borges se opakovaně vrací k Chestertonovu výroku, že máme v duši překvapivější, početnější a pojmenovatelnější odstíny než je barev podzimního lesa. A každý ten odstín lze vyjádřit něčím na škále mručení až skučení…

Podle Borgese jde o vůbec nejbystřejší postřeh o jazyce, jaký byl kdy vysloven, ale Argentinec zrovna tak vnímal, nakolik tvořila Chestertonovu přirozenost jeho vnitřní rozpolcenost mezi harmonickým a katolickým přístupem. Svět, jak se zdá, mu byl divým chaosem… a Borges otevřeně přebral řadu Chestertonových námětů a rozvinul je v jiných kontextech.
Tak třeba příběh O zrádci a hrdinovi vyšel z Chestertonovy povídky U zlomené šavle.
Teologové jsou perzifláží Koule a kříže.
A jako jeden z mála příkladů epického umění dvacátého století uvádí Borges Baladu o bílém koni.

Vedle Borgese, Ameryho či Martina Komárka (jehož Smrťáky podvědomě inspirovala Létající hospoda) ovlivnil Chesterton i další autory fantastiky a konkrétně třeba Laffertyho či Gene Wolfa. Silně také inspiroval Terry Pratchetta. Už diskutabilnějším mi připadá tvrzení, že na něj navazuje i tzv. steampunk…

Parafrází Chestertonovou jsou nesporně i části Tolkienovy stati O pohádkách a Ecovo Foucaultovo kyvadlo stojí zas na výroku: Od chvíle, kdy lidé přestali věřit v Boha, jsou ochotni uvěřit čemukoli.
Chesterton (ostatně) varoval před čímsi daleko horším než komunismus. Před amorálním liberalismem. A neměl snad pravdu? Právě tento (agresivně) ekonomický liberalismus vede nás přece dnes k morální anarchii.

A Chestertonův skepticismus?
Skepticismus hlavně vůči mezím vědeckého poznání? Je, jak dnes vidíme, až překvapivě blízký postmoderní filozofii, jejíž hlasatelé ho sice neřadí mezi své předchůdce, avšak Blaise Pascala ano (a ten bývá s Chestertonem srovnáván).

Jako i Spengler choval ovšem Chesterton odpor k myšlence evropocentrismu a pokud dnes jiný filozof Bauman tvrdí, že postmoderna se snaží obnovit svět, který moderna odvrhla, a to znovu-začarováním světa a znovu-okouzlením světa, který se moderna urputně snažila odkouzlit, musíme si uvědomit, že tutéž snahu měl již Chesterton.

Není racionalistů, říkával, a věříme v pohádky a žijeme v nich. A je-li dnes odsuzován pro bláznivost svých hrdinů či alegoričnost a dokonce pro neživotnost? Zbytečné! A spousta čtenářů ho bude pořád cenit pro jeho blázniviny. Pro nezkrotně donkichotský optimismus. A ačkoli měl Chesterton za ideového protivníka Nietzscheho, velebil také člověka vlastní nezávislé vůle a na moderní době uznával (jen?) poezii každodennosti, a to i vč. krejcarových krváků.

Chválil tak i Stevensona (o kterém letos píši celý rok do časopisu Tvar), a právě Robert Louis Stevenson uměl prý podle Chestertona jako jediný psát o „vzrušující náladě chvíle, kdy se oči velkoměsta rozsvěcují jako oči kočky”.

Musíme uznat zásluhy populární literatury, která vprostřed blábolení pedantů a školometů odmítá nazývat přítomnost prozaickou a obyčejné věci všedními, tvrdil… a vyznával potěšení z malých věcí, což je přece jen a skutečně i vlastnost Angličanů (z “malého“ ostrova). Navazoval na Carrolla i na Leara a rovněž filozof Hegel (blízkost jeho dialektiky Chestertonovým paradoxům bije do očí) postřehl, že v Anglii nemají abstraktní a obecné principy pro lidi přitažlivost a že tu obecné doktríny a těžko pochopitelné teorie zkrátka… nezabírají…

Chesterton je mrtev víc jak tři čtvrtě století, ale nejvýznamnější z jeho společností The American Chesterton Society ( www.chesterton.org  ) oživuje i dál zájem o “nejnespravedlivěji opomíjeného autora dvacátého století”. A tento zájem, věřme tomu, je aktuálnější než kdykoli předtím…

The post Jak viděli spisovatele Gilberta Chestertona čeští spisovatelé a kritici first appeared on Čítárny.

Vančurův jazyk je krásná čeština a nemá nic společného s pojmenováním starodávný, jak si mnozí myslí. Možná proto Markéta Lazarová nepatří mezi jednoduché knihy a mnoho lidí knihu odsoudí, protože ji jednoduše nepochopí. Nenajdou zde jednoduchý příběh, podobný příběhům z hollywoodských filmů na které jsou jejich mozky nastaveny. A kniha Vančury je mnohovrstevná freska, která počítá s myslícím čtenářem stejně jako Vláčil natočil stejnojmenný film, jenž patří  k tomu nejlepšímu, co česká kinematografie stvořila.

Každopádně je Markéta Lazarová obdivuhodný básnícký mýtus v próze, oslavující lásku, nevinnost, životní plnost i duchovnost v protikladu s rozkoší, vypočítavostí a primitivností pudového života.

Vančurova slavná historická balada je jedna z mála knih, která tak zemitě dokázala vystihnout atmosféru středověku, aniž by se zvlášť opírala o historické fakta.
Všechny charaktery postav zapadají přesně do doby primitivně-křesťanského společenství 13.století, kde vládne chaos a krajinou se potulují  loupeživé tlupy. Tedy světa, ve kterém křesťanství tvrdě a nekompromisně nahrazuje pohanství a v němž, tak jako vždy v dějinách, je příchod nového řádu spojen s vymazáním všech hodnot, kterépředchozí řád vybudoval.

Román je navíc první Vančurovou knihou s ženskou hrdinkou. Půvabná a křehká Markéta Lazarová je v příběhu symbolem lásky zrozené z pokoření, který prolíná mezi laskavým Vančurovým jazykem a drsnou středověkou atmosférou. Je to také tragický příběh zemanského rodu, kde mezi pustými skalami, močály a studenou krajinou s holými stromy vyrůstají syrové příběhy z pekla až do nebe, ze svatosti ke hříchu a z hříchu do lásky. Středověk v plné síle, jak ho málokdo dokázal popsat.

Celé dílo Vančury je charakteristické svérazným, ale krásným jazykem,
který i v době svého prvního vydání (1931) byl pro mnoho lidí obtížně uchopitelným. Je zvláštní, že i dnes je Vančura právě pro styl psaní tak málo čten. Zdá se, že nevzdělanost a osvojování jazyka jednoduchého, ale primitivního  nedynamického, nebohatého nemá nic společného s nedostatkem vzdělání, ale příčiny jsou evidentně v obecném přístupu společnosti ke vzdělávání. Ten je dle mého úsudku dnes na mnohem nižší společenské úrovni, než v období mezi světovými válkami. A to i přesto, že ke vzdělání má v současné době přístup úplně každý. Je to velká škoda, protože bohatý jazyk Vančurův je překrásnou ryzí češtinou.

Kniha se stala předlohou pro stejnojmenný film (1967) a byla zpracována režisérem Františkem Vláčilem a scénaristou Pavlíčkem.
Roku 1998 byl film Markéta Lazarová v anketě filmových kritiků a publicistů vyhlášen nejvýznamnějším filmem stoleté historie české kinematografie. Markéta Lazarová byla nejdražším československým filmem 60. let. V roce 2009 vyšla v nakladatelství Casablanca kniha Markéta Lazarova. Studie a dokumenty, která obsahuje texty rozebírající Vláčilův film z mnoha oborů a úhlů pohledu. Více o knize zde...

Vladislav Vančura | Markéta Lazarová |
Volně ke stažení: http://www.ucl.cas.cz/edicee/

{youtube}p_iiwtfAcZ8{/youtube}

Ukázka z knihy:

Blázniviny se rozsévají nazdařbůh. Popřejte této příhodě místa v kraji mladoboleslavském, za času nepokojů, kdy král usiloval o bezpečnost silnic, maje ukrutné potíže se šlechtici, kteří si vedli doslova zlodějsky, a co je horší, kteří prolévali krev málem se chechtajíce. Stali jste se ze samého uvažování o ušlechtilosti a spanilém mravu našeho národa opravdu přecitlivělí, a když pijete, rozléváte ke škodě kuchařčině vodu po stole, ale chlapi, o nichž počínám mluviti, byli zbujní a čertovští. Byla to chasa, již nedovedu přirovnati než k hřebcům. Pramálo se starali o to, co vy považujete za důležité. Kdežpak hřeben a mýdlo! Vždyť nedbali ani na boží přikázání.

Prvou noc probděla Markéta kdesi v přístěnku domu, tam, kde líhají nečistí tuláci. Modlila se, ale z koruny, kterou jí láska vstavila na hlavu, nevypadl ani jediný kámen. Markéta milovala Mikoláše a Bůh si zajisté přál, aby ho milovala. Nedal ochabnouti tomuto citu a živil jej.

K ránu, když zdřímla, zdálo se jí, že je opět v lesích loupežníků. Spala s Mikolášem a cítila jeho objetí, ach, objetí, jež otřásá vědomím a způsobuje, že naše myšlenky padají, jako padá ze stromu ovoce. Byla prokleta!

Blížil se k ní ďábel? Ach nikoli, uvykli jste nazývati věci příliš přísnými jmény a zdvojnásobujete tuto přísnost, jde-li o děvčátko v otcovském domě. Po soudu rozumných lidí má Markéta pravdu, myslí-li na miláčka. Nechť i na něho myslí, či lépe, nechť se k němu vrátí! Bůh věru nestojí o závoj fňukalek, jež komolí modlitby a nepřivedou na svět živého tvora. Pravíte, že byl tento sňatek na posměch otci, na posměch lidem a na posměch Bohu, neboť nevěsta volila již dříve, než se shledala s Mikolášem?

Chtěl bych namítnouti, že vedle skutků jsou sliby málo závažné. Je tím, čím se stala, přijměte ji.

Jak ji máme přijmouti, když sama sebe zatracuje, když se nazývá nestoudnicí a fenou?

Praví se, že život je nepřátelský těm, kdož jej odmítají. Markéta je z počtu těch nešťastníků, Markéta je nejnešťastnější, neboť nemá sil, aby mu přitakala, a nemá sil, aby se postavila na odpor. Strach a milost vedou o ni válku. Zmítá jí děs a milování, zmítá a bije ji, jako okeán bije pobřežní skálu. Markéta umře. Markétu sežehlo peklo!

Po dvou dnech hněvu a pohrdání, jemuž se nic nevyrovná, jedna ze služek donesla Markétě šaty a zavolala ji k Lazarovi. Chudinka se oddává naději a vzápětí je opět zděšena, co uslyší? Je Mikoláš v Obořišti? Nepotkalo jej nenadále neštěstí?

Stojí třesouc se a krev jí zalévá vnitřek hlavy. Slyší šuměti bystřinu zkázy.

“Markéto,” praví Lazar, “zavolal jsem tě, abych se otázal, jaké si uložíš pokání; čeho jsi hodna, Markéto?” A dceruška mlčí a po chviličce mlčení odpovídá přirdoušeným hlasem:

“Ty máš klíče od všech trestů. Rozkaž mi, co se ti líbí.”

“Anděl vyhlazovatel, který má šest rukou a v každé drží tesák, ten anděl má přístup do tvojí duše a bodá ji, až ji ubodá. Kdybys setrvala v mém domě, shoří. Budeš-li choditi mezi poli, úroda ztrouchniví. Pas stádo, a stelné krávy budou zmetati a nepřibude mi telátek. Jsi prokleta, neboť jsi zrušila sliby, které složil tvůj otec. Zrušila jsi slib daný Bohu. Bohu, nešťastnice! Nemám odvahy, abych se díval, jak se propadáš a jak se obracíš v troud a hnis. Táhni mi z očí! Nepřipustím, abys byla v mém domě služkou, která dává píti vepřům. Vezmi své smilné tělo a nes je z domu, jako se nosí mrtvý. Proč ještě stojíš, proč se nehýbáš? Tvoje tvář je tvář zjevence a lítost, kterou předstíráš, přitěžuje můj hněv a ruce mého hněvu. Vyjdi, prostopášnice! Ukládám ti dojíti do kláštera, který jsi zhanobila. Vrhni se na jeho mříž a vykřikuj, mluv o své zradě a pros, aby tě uvrhli do vězení.”

Markéta naslouchá a ve vedlejší světnici naslouchají její přátelé. Maličká děťátka nakukují do komnaty hněvu a výmluvy, zvedajíce stanové plátno, jež visí mezi pažením dveří.

Hrome, vše, co je uděláno ze dřeva, shořelo na prach. Všechno je vymláceno, prší do světnice, a my máme přechovávati milostnici žhářovu? Milostnici zbojníka, která obrátil Obořiště v poustku a který zabil pět našich lidí? Dobře jí tak! Ať si jde, ať jde pod šibenici svých miláčků!

Je to sestra vašich manželů, paní. Je to Markéta, nejmladší z Lazarových dětí, táž, kterou jste volávali, aby čtla a zpívala písně!

Vy prachaso zlodějská, vy se věru nemáte proč vynášeti nad tuto hříšnici. Vy posměváčci, vy početní kapsáři, vy jalůvky zločinu, vy šejdíři, vy směšní herci, kteří strašíte mečem a bojíte se rány, vy duchové z kozy, kteří se ženete na poutníčka a před vojskem popotahujete ze slzavého nosu, vy chcete souditi zbojníky a milenky zbojníků? Nic dál, nic dále! Vyjdi, Markéto! Výš hlavu, výše! Jdi, jako chodívá ta, jež zná cenu svého přítele.

Jiřímu Mahenovi / Věnování

Můj drahý básníku, jsme již poněkud přistárlí a přihodilo se nám bezpočet věcí, z nichž mnohé nestály za nic. Co na tom sejde, jiné bývaly opět krásné a jiné opět bláznivé. Slýchával jsem, že jsi strávil celé noci u řek chytaje ryby, ale nešlo ti o úlovek, rybáři jmen. Stával prý jsi málem po pás ve vodě, a když nějaká vodní havěť ti zacukala vlascem a když jsi viděl nachylovati se poplavek, býval jsi vzrušen jako při útoku. Tety mluvily o holém nerozumu. A právem, neboť všechno to, co patří do kuchyně, jsi vrhal zpátky do proudu, směje se jako ten, jehož vousy jsou pomazány medem. Neviděl jsem rovněž smyslu v těchto zoologických zálibách, ale hra mi bývala srozumitelná. Tím lépe. Strop těchto dní je očazen a přichází podzim. Je ovšem zevrubná noc, a na okna mé světnice bubnuje větvoví lesa. Je mi útěchou mysliti na tvoje kousky a rád bych znal veselé darebnosti, jež mi zůstaly utajeny. Žel, můj otec, který by o nich mohl mnohé vypravovati, zemřel. Můj otec, jemuž se tak příliš podobáš! Je mi drahé mluviti právě s tebou, a protože z věcí, jež se tě dotýkají, znám méně, než bych si přál a než mně dostačuje, dovol mi, abych začal o loupežnících, s nimiž máme společné jméno. Nehoráznost tohoto příběhu je mi více než vhod a mám pevnou naději, že nepohorší ani tebe.

The post Markéta Lazarová, mistrovská Vančurova kniha a Vláčilův nejlepší film first appeared on Čítárny.

Nemyslela jsem si, že někdy pochválím neslavně proslulé Ottovo nakladatelství, které je hlavně slavné díky porušování autorských práv. Ovšem nic není černobílé, toto nakladatelství dalo příležitost ilustrátorovi Jindrovi Čapkovi a vznikly tak dvě pěkné publikace (2015), které sice nejsou novinkou, ale nové a krásné jsou ilustrace Čapka.

Jedná se o Příběhy tisíc a jedné noci  v převyprávění Eduarda Petišky.
24 známých i méně známých orientálních pohádkových příběhů, které vypráví krásná a moudrá Šahrazád králi Šahrijárovi. Vyšly v češtině i slovenštině.

Ilustrace Jindra Čapek. Pohádky tisíce a jedné noci, 2015

Nově ilustrovanou knížku Vladislava Vančury Kubula a Kuba Kubikula.
Nestárnoucí příběh medvědáře Kuby Kubikuly a jeho medvěda Kubuly. Kniha pro děti i rodiče, která ani po letech neztratila nic ze svého kouzelného příběhu ani hravého českého jazyka.

Jsou to sice jen menší počiny ve srovnání s příležitostí, kterou ilustrátor dostal např. v roce 2006 v Německu v titulu Von alten Zeiten und fernen Völkern – Welt der Sagen und Legenden, ale alespoň částečně může i český čtenář vidět jeho skvělé obrázky. 

Ilustrace Jindra Čapek. Von alten Zeiten und fernen Völkern – Welt der Sagen und Legenden, 2006

Ilustrace Jindra Čapek. Von alten Zeiten und fernen Völkern – Welt der Sagen und Legenden, 2006

The post Vynikající Jindra Čapek nově ilustroval Eduarda Petišku a Vladislava Vančuru first appeared on Čítárny.