Existují světoví autoři, kteří napsali jedinou knihu pro děti jen tak mimochodem a možná náhodou, ale jejich dílo je hlavně pro dospělé. (Antoine de Saint-Exupéry, Saryoan etc.)
Pak existují spisovatelé, jejichž pouze jedna dětská kniha je jejich hlavním dílem a nemají další publikované knihy pro děti. (Lewis Caroll etc.)

MALÝ PRINC / ANTOINE DE SAINT-EXUPÉRY
V doslovu ke knížce Malý princ, kterou napsal Antoine de Saint-Exupéry píše Anton Hykish, že když četl dětem tuto knížku a viděl jejich rozzářené oči, tak se sám rozplakal. Také jsem slyšel, že ti, kteří neumí plakat celým srdcem, neumí se od srdce zasmát. Knížka Malý princ (1943) je právě o takových věcech, kterých si v životě málo všímáme nebo si jich nevážíme. Je to poetická knížka pro děti o dospělém světě, která bezesporu patří k tomu nejlepšímu, co pro ně bylo napsáno.
Proč se Malý princ Saint-Exupéryho bude číst i za 200 let?

TATI, TOBĚ PŘESKOČILO / PAPA YOU ARE CRAZY (1957) / WILLIAM SAROYAN
V knížce najdete 360 krátkých rozhovorů mezi desetiletým klukem  a jeho otcem, málo úspěšným spisovatelem. Očima jeho syna se tak dovídáme, jak vidí svět kolem sebe a jak se díky svému otci začal všímat všedních a zdánlivě bezvýznamných věcí.
Tati, tobě přeskočilo, napsal William Saroyan o vztahu syna a otce

VLADISLAV VANČURA / KUBULA A KUBA KUBIKULA
Nestárnoucí kniha pro děti i rodiče, která ani po letech neztratila nic ze svého kouzelného příběhu ani hravého českého jazyka.
Chodil světem medvědář jména Kuba Kubikula se svým medvědem Kubulou
Vstupujeme do příběhu dvou hlavních hrdinů, na jejich pouti krajinou pokrytou bílou nadílkou. Před sto lety za náramné zimy, kdy se i učitelé báli klekánice a strašidel, chodil světem medvědář jména Kuba Kubikula se svým medvědem Kubulou.
Kubula a Kuba Kubikula. Vladislav Vančura a jeho jediná kniha pro děti s krásnou češtinou

WILLIAM FAULKNER / STROM PŘÁNÍ
Strom přání tak zůstává nejopomíjenější Faulknerovou knížkou, v úvahu ji většinou neberou ani znalci a není skoro překládána. Když povídku vymýšlel, vydal se pak nepochybně hlavně vlivu Lewise Carrolla a Franka Lymana Bauma, autora Čaroděje ze země Oz (který zemřel roku 1919).
Strom přání. Pro koho napsal Faulkner svou jedinou knížku pro děti?

OSKAR WILDE / ŠŤASTNÝ PRINC A JINÉ POHÁDKY
Kniha je jedno z autorových prvních literárních děl a vyšlo již v roce 1888. Jedná se o sbírku pěti netradičních pohádek, s jejichž pomocí vytváří autor skrytou satiru, kritiku a podobenství.

JAMES JOYCE / KOČKA A ČERT
Bajka Kočka a čert je jediná kniha Jamese Joyce určená dětem. Joyce ji napsal ve 30. letech jako dopis svému vnukovi.
V příběhu vypráví o městečku na břehu Loiry rozděleném řekou na dvě části, které však nemá žádný most a obyvatelé městečka si ho ani neumějí postavit. Purkmistr města se proto upíše ďáblu, ten však chce jako protislužbu duši prvního člověka, který po mostě přejde.

ALDOUS HUXLEY / VRÁNY Z HRUŠKOVIC
Huxleyho jediný příběh pro děti, který nebyl psán pro publikování, ale jako osobní dárek jeho neteři Olivii de Haulleville k Vánocům roku 1944. Knížka představuje klasickou pohádku na způsob bajky o tom, jak slabší zvítězí pomocí důvtipu nad násilím.
Aldous Huxley napsal pro děti pouze jedinou knihu. Vrány z Hruškovic

TULÁKOVA HŮL A JINÉ POHÁDKY / SCHEINPFLUGOVÁ OLGA
Kdo dneska už ví, že herečka a spisovatelka, manželka Karla Čapka, Olga Scheinpflugová psala také pohádky? A dokonce moderní, čtivé pohádky. Knižní klub v roce 2007 vydal díky Stanislavě Zábrodské výbor pohádek pod názvem Tulákova hůl a jiné pohádky a knížku pro děti vyjímečným způsobem ilustrovala Eliška Konopiská.
Tulákova hůl. Moderní české pohádky Olgy Scheinpflugové, manželky Karla Čapka

ALENKA V KRAJI DIVŮ / LEWIS CAROLL
Skutečným uměním snění není totiž soukání vzdušných zámků, v nichž se všechno jeví tak, jak bychom chtěli, jak tomu rozumíme, jak nám to připadá zajímavé, ba vzrušující. Teprve ten, kdo chce vystoupit z klece své omezenosti na sebe, kdo natahuje ruce ven do prázdna přes mříže vlastních sklonů a obrazů o světě, teprve ten se dotýká nekonečna, jež nelze (ani ve fyzice, ani v náboženství, ani v umění) uchopit jinak než fantazií.
Alenka v kraji divů Lewise Carrolla aneb jak vystoupit z klece své omezenosti v ilustracích Markéty Prachatické

The post Spisovatelé, kteří napsali jedinou knihu pro děti first appeared on Čítárny.

Je horké rozmarné léto v lázních Krokovy Vary a my se ocitáme u kanovníka, bývalého majora, lázeňského a jeho žárlivé ženy Kateřiny. Poklidné a ospalé město rozvíří příjezd malé cirkusové kočovné společnosti s krásnou Annou a kouzelníkem Arnoštkem. Vnímavý čtenář je od první věty unášen bohatou češtinou a příběhem jednoduchým i milostným, jehož pomalou a jedinečnou atmosféru nelze popsat, ale jen se jí oddat.

Vančura je básník slova a tím je dána jeho kouzelná nenapodobitelnost.
Jsem si jistý, že nikdo z vás nebyl pozván k večeři s takovým proslovem, jaký pronesl Hugo v hospodě U Čtrnácti pomocníků:

“Jezme a pijme. Dejte sem večeři! Tučný sýr, zvěřinu, ptáky, jehňata, vše, co se líhne živé, a vše, co se líhne z vejce. Dejte sem vše, co zraje jedlého, vše, co je oploutveno, a všechny druhy plžů, kteří se požívají ve vzdělaných zemích. Dejte to sem! Je večer, země se otočila a tu je obyčej jísti.”

Film Rozmarné léto
Kniha byla překvapivě dobře převedena na filmové plátno Jiřím Menzlem v roce 1967.

Vychutnejte se tuto mimořádnou knihu.
Je to opravdu balzám na duši v labyrintu neobyčejně krásné češtiny.

Ilustrace Josef Čapek

Tento způsob léta zdá se mi poněkud nešťastný.
x

Na podivuhodné řece Orši leží město dobré pověsti a dobré vody. Voda vyvěrá na stinných místech a devět nejmohutnějších pramenů, zachycených devaterou studnicí, je označeno jmény devíti Múz. Jde o lázně Krokovy Vary. Jde o město otevřené, vystavené zpola z cihel, zpola z bláta a z kamene, o město pochybeného stavitelství a stálého zdraví.
x

„Horlivost přátelství,“ pravil pozdravuje mistra a majora, „měla mě k tomu, pánové, abych vás vyhledal. Jste zdrávi? Daří se vám dobře?“ – „Ach“, odvětil Antonín, „nemůže býti spravedlivější příčiny ke stížnosti, než je moje, neboť vězte, že Kateřina se vrátila.“ – „U všech rohatých,“ vykřikl kněz, „kde je lidská stálost? Co si ta ženská myslí? Proč jste ji nevyhnal.“ Antonín pokrčil rameny a neodpověděl.
x

Kalendář more Gregoriano rudl prvou nedělí červnovou a zněly veliké zvony. Čas šel vpřed rychlým krokem, jako tomu bývá vždy ve chvílích prázdně a o velikých svátcích. Blížila se hodina osmá, hodina, o níž se vypráví, že je to čenich smečky denního času a že vás vyslídí, stůj co stůj.
x

Můj manžel je otevřhuba. Říkávám mu dosti často, aby v letních měsících mluvil tiše a ušlechtileji, neboť příkaz naší živnosti je vítati zákazníka, byť by to byl i špinavec, jenž krade mýdlo a čtvrtí si v kabině moji utěrku na onuce.
x

Mohla jsem voliti z pěkné smečky chlapíků a hle, co jsem si vyvolila. Chlupatce, jehož kníry trčí jako plátenický loket, když jej pes nese v hubě. Ňumu, který miluje rozpálená kamna, nunváře shánějícího cizí peroutku, třebaže je doma plno peří!
x

Jsem zde a slyším vás, pane. Latina jest prý jazyk Římanů a vypravuje se, že tento jazyk zemřel a že je mrtev. Jaké nesmysly, abbé, mluvil jste dosti hbitě a dosti dlouho, abychom je odsoudili.
Avšak nyní si odpočiňte a vypravujte mi něco v naší mateřštině, neboť jest se mi přiznati, že chápu jen zpola smysl latinských řečí. Jsou tak obšírné! Zdá se mi poněkud přehnané toto učleněné vyjadřování, jež připomíná krupobití, nechci však pochybovati, že jste promlouval o počestných citech.
x

Máte zcela pravdu,“ odvětil major, „je dobře míti veselou přítelkyni, znám to. Jejich tlamičky a jejich uši jsou malé a růžové.
x

Za těchto hovorů Anna vyšla z vozu, a vstoupivši na koberec opět rozestřený, zjednala si záhy ticho. Byla již málem hluboká noc, trochu měsíčního světla kanulo z nebe propůjčujíc něco krásy i ohavníkům. Mihotavá krůpěj jasu a záře, jež se bezpochyby dotkla úst andělských, padala na Anniny rty vzbuzujíc takovou lahodu a takovou krásu, že se nikdo neodvážil dýchati. Mužové potlačili všechny kony tělesné, nekašlali a nikdo nekýchl.
x

Není dnes krásné jitro? Není vám vhod tato desátá hodina, jež právě slétá ze starobylé věže baziliky svatého Vavřince? Domníváme se, že čas propůjčuje více vděku než cokoliv jiného, a vskutku, deset je více než devět…
Neboť, ať poznovu dím, čas propůjčuje důstojnost i zrůdám.
x

Hodiny prchají,“ pravil, „a není v mé moci, abych je zadržel.
x

Lékařské knihy, které čítávám, necení si nic více než vleklou chorobu a v jejich smyslu je hrubý vědecký omyl dát se čtvrtit na soubojovém stanovišti.
Svoji k svému, majore. Jste povinován tomuto pokročilému století, abyste zemřel na proleženiny, jsa stižen úbytěmi míchy a dosáhna devadesáti let.
x

Rovněž je pravda, že jsem chodil s knihami podél Orše a že jsem s nimi přicházel na plovárnu. Byl to Shakespeare, Rabelais a Cervantes; chtěl bych za ně položiti hlavu, jako jsem za Annu položil málem ucho.
„Pak,“ děl major, „vznešené a krásné jest umírati jedině na bojištích, básníci však bývají špatní vojáci. Mistr má pravdu.
x

„Pane,“ děl Důra vylézaje z vody, „major nečetl vaši knihy a nebude jí čísti, ani kdyby byla ještě starší. Což je tak pošetilý, aby věřil, že staří oslové hýkají lépe?
x

„Vaše sklenice,“ děl Hugo, „je příliš dlouho plná. Nebylo by lépe ji nepíti?“
„Vylévati víno?“ odvětil kanovník, „vylévati víno a kaziti knihy jsou těžká provinění, pane!“
x

Moudrost kráčívá s věkem. Paní Důrová dosáhla čtyřiceti pěti let v dobré společnosti a vzdělávala se naslouchajíc vašim rozpravám; jsem jist, že ví, co činí, jsem jist, že uvážila všechny důvody, než se rozhodla, že odejde, a jsem jist, že zná nepatrnost své ceny. Avšak abbé je zhýralec!
Byl jsem dnes ráno u něho, řekl major, má natržené ucho a zpuchlý obličej. Četl dvě knihy a byl vesel.
x

Míra dálky je toulka, míra hojnosti je hlad a hra předchází před činy. Je rovněž pravda, že čas, který se měřívá vězením, lze měřiti stopou – a hrome! Ať je to stopa daktylská, při níž se vesele kráčí!“
Hle,“ řekl abbé utíraje si čelo šátkem, vám se, Antoníne, mění povaha, neboť pozoruji, že mluvíte pro básnictví.
x

Jak je krásné strojiti dějství od počátku do konce a opakovati je znovu a znovu před lidmi, z nichž nikdo mimo nás neví, co se stane.
Lampy! Kouzelný klobouk! A strmý provaz! Vizte mě, divákové, jak oděna jsouc trikotem flanderským podpírám Arnoštka, neboť je to slaboučký kouzelník.
Jak je to krásné. Jak je krásné býti kadeřavým.

The post Rozmarné léto. Vančurovo poklidné pábení s libozvučnou češtinou first appeared on Čítárny.

Vančurův jazyk je krásná čeština a nemá nic společného s pojmenováním starodávný, jak si mnozí myslí. Možná proto Markéta Lazarová nepatří mezi jednoduché knihy a mnoho lidí knihu odsoudí, protože ji jednoduše nepochopí. Nenajdou zde jednoduchý příběh, podobný příběhům z hollywoodských filmů na které jsou jejich mozky nastaveny. A kniha Vančury je mnohovrstevná freska, která počítá s myslícím čtenářem stejně jako Vláčil natočil stejnojmenný film, jenž patří  k tomu nejlepšímu, co česká kinematografie stvořila.

Každopádně je Markéta Lazarová obdivuhodný básnícký mýtus v próze, oslavující lásku, nevinnost, životní plnost i duchovnost v protikladu s rozkoší, vypočítavostí a primitivností pudového života.

Vančurova slavná historická balada je jedna z mála knih, která tak zemitě dokázala vystihnout atmosféru středověku, aniž by se zvlášť opírala o historické fakta.
Všechny charaktery postav zapadají přesně do doby primitivně-křesťanského společenství 13.století, kde vládne chaos a krajinou se potulují  loupeživé tlupy. Tedy světa, ve kterém křesťanství tvrdě a nekompromisně nahrazuje pohanství a v němž, tak jako vždy v dějinách, je příchod nového řádu spojen s vymazáním všech hodnot, kterépředchozí řád vybudoval.

Román je navíc první Vančurovou knihou s ženskou hrdinkou. Půvabná a křehká Markéta Lazarová je v příběhu symbolem lásky zrozené z pokoření, který prolíná mezi laskavým Vančurovým jazykem a drsnou středověkou atmosférou. Je to také tragický příběh zemanského rodu, kde mezi pustými skalami, močály a studenou krajinou s holými stromy vyrůstají syrové příběhy z pekla až do nebe, ze svatosti ke hříchu a z hříchu do lásky. Středověk v plné síle, jak ho málokdo dokázal popsat.

Celé dílo Vančury je charakteristické svérazným, ale krásným jazykem,
který i v době svého prvního vydání (1931) byl pro mnoho lidí obtížně uchopitelným. Je zvláštní, že i dnes je Vančura právě pro styl psaní tak málo čten. Zdá se, že nevzdělanost a osvojování jazyka jednoduchého, ale primitivního  nedynamického, nebohatého nemá nic společného s nedostatkem vzdělání, ale příčiny jsou evidentně v obecném přístupu společnosti ke vzdělávání. Ten je dle mého úsudku dnes na mnohem nižší společenské úrovni, než v období mezi světovými válkami. A to i přesto, že ke vzdělání má v současné době přístup úplně každý. Je to velká škoda, protože bohatý jazyk Vančurův je překrásnou ryzí češtinou.

Kniha se stala předlohou pro stejnojmenný film (1967) a byla zpracována režisérem Františkem Vláčilem a scénaristou Pavlíčkem.
Roku 1998 byl film Markéta Lazarová v anketě filmových kritiků a publicistů vyhlášen nejvýznamnějším filmem stoleté historie české kinematografie. Markéta Lazarová byla nejdražším československým filmem 60. let. V roce 2009 vyšla v nakladatelství Casablanca kniha Markéta Lazarova. Studie a dokumenty, která obsahuje texty rozebírající Vláčilův film z mnoha oborů a úhlů pohledu. Více o knize zde...

Vladislav Vančura | Markéta Lazarová |
Volně ke stažení: http://www.ucl.cas.cz/edicee/

{youtube}p_iiwtfAcZ8{/youtube}

Ukázka z knihy:

Blázniviny se rozsévají nazdařbůh. Popřejte této příhodě místa v kraji mladoboleslavském, za času nepokojů, kdy král usiloval o bezpečnost silnic, maje ukrutné potíže se šlechtici, kteří si vedli doslova zlodějsky, a co je horší, kteří prolévali krev málem se chechtajíce. Stali jste se ze samého uvažování o ušlechtilosti a spanilém mravu našeho národa opravdu přecitlivělí, a když pijete, rozléváte ke škodě kuchařčině vodu po stole, ale chlapi, o nichž počínám mluviti, byli zbujní a čertovští. Byla to chasa, již nedovedu přirovnati než k hřebcům. Pramálo se starali o to, co vy považujete za důležité. Kdežpak hřeben a mýdlo! Vždyť nedbali ani na boží přikázání.

Prvou noc probděla Markéta kdesi v přístěnku domu, tam, kde líhají nečistí tuláci. Modlila se, ale z koruny, kterou jí láska vstavila na hlavu, nevypadl ani jediný kámen. Markéta milovala Mikoláše a Bůh si zajisté přál, aby ho milovala. Nedal ochabnouti tomuto citu a živil jej.

K ránu, když zdřímla, zdálo se jí, že je opět v lesích loupežníků. Spala s Mikolášem a cítila jeho objetí, ach, objetí, jež otřásá vědomím a způsobuje, že naše myšlenky padají, jako padá ze stromu ovoce. Byla prokleta!

Blížil se k ní ďábel? Ach nikoli, uvykli jste nazývati věci příliš přísnými jmény a zdvojnásobujete tuto přísnost, jde-li o děvčátko v otcovském domě. Po soudu rozumných lidí má Markéta pravdu, myslí-li na miláčka. Nechť i na něho myslí, či lépe, nechť se k němu vrátí! Bůh věru nestojí o závoj fňukalek, jež komolí modlitby a nepřivedou na svět živého tvora. Pravíte, že byl tento sňatek na posměch otci, na posměch lidem a na posměch Bohu, neboť nevěsta volila již dříve, než se shledala s Mikolášem?

Chtěl bych namítnouti, že vedle skutků jsou sliby málo závažné. Je tím, čím se stala, přijměte ji.

Jak ji máme přijmouti, když sama sebe zatracuje, když se nazývá nestoudnicí a fenou?

Praví se, že život je nepřátelský těm, kdož jej odmítají. Markéta je z počtu těch nešťastníků, Markéta je nejnešťastnější, neboť nemá sil, aby mu přitakala, a nemá sil, aby se postavila na odpor. Strach a milost vedou o ni válku. Zmítá jí děs a milování, zmítá a bije ji, jako okeán bije pobřežní skálu. Markéta umře. Markétu sežehlo peklo!

Po dvou dnech hněvu a pohrdání, jemuž se nic nevyrovná, jedna ze služek donesla Markétě šaty a zavolala ji k Lazarovi. Chudinka se oddává naději a vzápětí je opět zděšena, co uslyší? Je Mikoláš v Obořišti? Nepotkalo jej nenadále neštěstí?

Stojí třesouc se a krev jí zalévá vnitřek hlavy. Slyší šuměti bystřinu zkázy.

“Markéto,” praví Lazar, “zavolal jsem tě, abych se otázal, jaké si uložíš pokání; čeho jsi hodna, Markéto?” A dceruška mlčí a po chviličce mlčení odpovídá přirdoušeným hlasem:

“Ty máš klíče od všech trestů. Rozkaž mi, co se ti líbí.”

“Anděl vyhlazovatel, který má šest rukou a v každé drží tesák, ten anděl má přístup do tvojí duše a bodá ji, až ji ubodá. Kdybys setrvala v mém domě, shoří. Budeš-li choditi mezi poli, úroda ztrouchniví. Pas stádo, a stelné krávy budou zmetati a nepřibude mi telátek. Jsi prokleta, neboť jsi zrušila sliby, které složil tvůj otec. Zrušila jsi slib daný Bohu. Bohu, nešťastnice! Nemám odvahy, abych se díval, jak se propadáš a jak se obracíš v troud a hnis. Táhni mi z očí! Nepřipustím, abys byla v mém domě služkou, která dává píti vepřům. Vezmi své smilné tělo a nes je z domu, jako se nosí mrtvý. Proč ještě stojíš, proč se nehýbáš? Tvoje tvář je tvář zjevence a lítost, kterou předstíráš, přitěžuje můj hněv a ruce mého hněvu. Vyjdi, prostopášnice! Ukládám ti dojíti do kláštera, který jsi zhanobila. Vrhni se na jeho mříž a vykřikuj, mluv o své zradě a pros, aby tě uvrhli do vězení.”

Markéta naslouchá a ve vedlejší světnici naslouchají její přátelé. Maličká děťátka nakukují do komnaty hněvu a výmluvy, zvedajíce stanové plátno, jež visí mezi pažením dveří.

Hrome, vše, co je uděláno ze dřeva, shořelo na prach. Všechno je vymláceno, prší do světnice, a my máme přechovávati milostnici žhářovu? Milostnici zbojníka, která obrátil Obořiště v poustku a který zabil pět našich lidí? Dobře jí tak! Ať si jde, ať jde pod šibenici svých miláčků!

Je to sestra vašich manželů, paní. Je to Markéta, nejmladší z Lazarových dětí, táž, kterou jste volávali, aby čtla a zpívala písně!

Vy prachaso zlodějská, vy se věru nemáte proč vynášeti nad tuto hříšnici. Vy posměváčci, vy početní kapsáři, vy jalůvky zločinu, vy šejdíři, vy směšní herci, kteří strašíte mečem a bojíte se rány, vy duchové z kozy, kteří se ženete na poutníčka a před vojskem popotahujete ze slzavého nosu, vy chcete souditi zbojníky a milenky zbojníků? Nic dál, nic dále! Vyjdi, Markéto! Výš hlavu, výše! Jdi, jako chodívá ta, jež zná cenu svého přítele.

Jiřímu Mahenovi / Věnování

Můj drahý básníku, jsme již poněkud přistárlí a přihodilo se nám bezpočet věcí, z nichž mnohé nestály za nic. Co na tom sejde, jiné bývaly opět krásné a jiné opět bláznivé. Slýchával jsem, že jsi strávil celé noci u řek chytaje ryby, ale nešlo ti o úlovek, rybáři jmen. Stával prý jsi málem po pás ve vodě, a když nějaká vodní havěť ti zacukala vlascem a když jsi viděl nachylovati se poplavek, býval jsi vzrušen jako při útoku. Tety mluvily o holém nerozumu. A právem, neboť všechno to, co patří do kuchyně, jsi vrhal zpátky do proudu, směje se jako ten, jehož vousy jsou pomazány medem. Neviděl jsem rovněž smyslu v těchto zoologických zálibách, ale hra mi bývala srozumitelná. Tím lépe. Strop těchto dní je očazen a přichází podzim. Je ovšem zevrubná noc, a na okna mé světnice bubnuje větvoví lesa. Je mi útěchou mysliti na tvoje kousky a rád bych znal veselé darebnosti, jež mi zůstaly utajeny. Žel, můj otec, který by o nich mohl mnohé vypravovati, zemřel. Můj otec, jemuž se tak příliš podobáš! Je mi drahé mluviti právě s tebou, a protože z věcí, jež se tě dotýkají, znám méně, než bych si přál a než mně dostačuje, dovol mi, abych začal o loupežnících, s nimiž máme společné jméno. Nehoráznost tohoto příběhu je mi více než vhod a mám pevnou naději, že nepohorší ani tebe.

The post Markéta Lazarová, mistrovská Vančurova kniha a Vláčilův nejlepší film first appeared on Čítárny.

Nemyslela jsem si, že někdy pochválím neslavně proslulé Ottovo nakladatelství, které je hlavně slavné díky porušování autorských práv. Ovšem nic není černobílé, toto nakladatelství dalo příležitost ilustrátorovi Jindrovi Čapkovi a vznikly tak dvě pěkné publikace (2015), které sice nejsou novinkou, ale nové a krásné jsou ilustrace Čapka.

Jedná se o Příběhy tisíc a jedné noci  v převyprávění Eduarda Petišky.
24 známých i méně známých orientálních pohádkových příběhů, které vypráví krásná a moudrá Šahrazád králi Šahrijárovi. Vyšly v češtině i slovenštině.

Ilustrace Jindra Čapek. Pohádky tisíce a jedné noci, 2015

Nově ilustrovanou knížku Vladislava Vančury Kubula a Kuba Kubikula.
Nestárnoucí příběh medvědáře Kuby Kubikuly a jeho medvěda Kubuly. Kniha pro děti i rodiče, která ani po letech neztratila nic ze svého kouzelného příběhu ani hravého českého jazyka.

Jsou to sice jen menší počiny ve srovnání s příležitostí, kterou ilustrátor dostal např. v roce 2006 v Německu v titulu Von alten Zeiten und fernen Völkern – Welt der Sagen und Legenden, ale alespoň částečně může i český čtenář vidět jeho skvělé obrázky. 

Ilustrace Jindra Čapek. Von alten Zeiten und fernen Völkern – Welt der Sagen und Legenden, 2006

Ilustrace Jindra Čapek. Von alten Zeiten und fernen Völkern – Welt der Sagen und Legenden, 2006

The post Vynikající Jindra Čapek nově ilustroval Eduarda Petišku a Vladislava Vančuru first appeared on Čítárny.