Josef Čapek vydal svou knížku Povídání o pejskovi a kočičce roku 1929. Od té doby patří k tomu nejlepšímu, co pro děti u nás vzniklo. Josef Čapek s nebývalým porozuměním pro dětskou duši, napsal pohádky o pejskovi a kočičce, kteří spolu hospodaří v malém domečku a zažívají jednoduché a humorné příběhy.

A protože pejsek a kočička lidmi nejsou, nedopadne všechno vždy tak, jak by si přáli. V některých příbězích vystupuje postava spisovatele pana Čapka, kterého pejsek a kočička navštěvují, hovoří s ním o vážných věcech a pomáhají mu s psaním příběhů pro děti.

Ukázka z knihy:

Jak to bylo na vánoce s pejskem a kočičkou

“Heč,” povídala kočička pejskovi, “já něco vím.” – “A copak?” divil se pejsek. “Heč,” povídá kočička, “já vím, že pan Čapek má napsat na vánoce nějaké povídání pro ty malé děti, zase něco o nás, o kočičce a pejskovi.” – “Hehe,” těšil se pejsek, “ale jen aby to tam o mně pěkně napsal!” – “Ba ne,” řekla kočička, “on nemůže na nic připadnout, sedí u toho stolu, pořád přemýšlí, a pořád neví, co by napsal. Sedí a sedí, a pořád nic.” – “To je chyba,” prohlásil pejsek, “pak ho třeba nic správného nenapadne a napíše o nás nějaké hlouposti.” – “No právě,” povídala kočička, “taky mám z toho trochu strach. Měli bychom mu něco poradit. Mně ani není tak o toho pana Čapka, ale o ty děti, co jim to budou číst.”

“To je pravda,” řekl pejsek, “jakpak by ty dětičky k tomu přišly, aby měly o vánocích o nás nějaké špatné povídání? Pojď a poradíme tomu panu Čapkovi něco!” – “Tak půjdeme,” rozhodla kočička, “ale zadarmo to neuděláme, jsou vánoce a my tady nemáme ani kousek vánočky; musí nám za tu radu něco dát.”

Tak se pejsek s kočičkou sebrali a šli dát radu panu Čapkovi, který nevěděl, co o nich na ty vánoce dětem napsat. “Já už vím,” povídá pejsek cestou, “já už vím, co mu poradím! Řeknu mu, aby napsal povídám o tom, že ty jsi zakletá princezna a já že jsem zakletý princ.” – “Jakýpak zakletý princ,” smála se mu kočička, “když máš blechy! To princové nemají, kdopak ti tohle bude věřit, princové nemají blechy, ty mají jen psi.” – “Však ty taky nejsi žádná zakletá princezna,” řekl pejsek, “však jsem zrovna tuhle viděl, že jsi se drbala.” – “Proč bych se nedrbala,” řekla kočka, “když mě to štípalo! Ale kdybych chtěla, mohla bych třeba panu Čapkovi říci, že já jsem zakletá princezna a ty blechy že jsou zakleté komorné.” – “A já bych mohl říci,” chlubil se pejsek, “že ty moje blechy, to že jsou zakletí rytíři, a že jich mám celé vojsko.” – “Nu, víš, pejsku, tohle nebudeme povídat,” usoudila kočka, “ten pan Čapek by nám to ještě možná uvěřil, ale ty děti by to jistě nevěřily a řekly by, že to špatně napsal. Poradíme mu raději něco šikovnějšího, co by nám bylo dobré, když si s námi dětičky chtějí hrát. To víš, někdy to bývá trápení, jak nás ty dětičky tahají. Tak ať něco o tom pan Čapek dětem napíše a my z toho budeme mít užitek.” – “Ba, to je pravda,” řekl pejsek, “od některých dětí jsem zkusil moc, až jsem raději utek.”

Tak si pejsek s kočičkou povídali, až došli k panu Čapkovi.

Pan Čapek seděl za stolem, pero držel v ruce, nemohl na nic připadnout a nevěděl, co psát. “Propánajána,” povídá si, “copak já mám na vánoce napsat těm dětem o pejskovi a kočičce, když mě nic nenapadá? Kdyby mně tak někdo přišel poradit!”

Vtom něco zaťukalo na dveře, vstoupili pejsek s kočičkou a řekli: “Pane Čapek, my vám jdeme poradit.” – “Děkuji vám,” zvolal pan Čapek radostně, “vy jste mne vysvobodili! V zemi, která se jmenuje Redakce, panuje zlý obr jménem Klíma, jenž sídlí za devaterými dveřmi v jeskyni, která se zove Šéfárna. Ten mně uložil přetěžkou práci, abych rychle napsal Vánoční povídání pro děti, ale já pořád nevím co, a nic mě nemůže napadnout. Tak si tu lámu hlavu a přemýšlím již sedm dní a sedm nocí, a pořád mně nemůže nic napadnout a pořád nevím, co bych těm dětem o pejskovi a kočičce napsal. ‚Nenapíšeš-li,’ rozkázal mně strašným hlasem obr Klíma, ‚proměním tě v tvarohový sloup a budeš tak u psacího stolu přemýšlet až do konce světa a budeme tě těm dětem ukazovat pro hanbu za vstupné padesáti haléřů.’ Tak tu tedy, milý pejsku a kočičko, sedím a nevím co, až vy jste přišli mně poradit. Vysvobodili jste mne od toho strašlivého osudu, že bych se měl stát sochou z tvarohu, i dám vám za to, čeho si jen budete přát.”

“Uděláme vám to, pane Čapek, lacino,” povídá na to kočka, “třebaže teď na vánoce všechno přidražilo. Tak já vám radím, abyste napsal, že kočka má ocas.” – “To vím,” podivil se pan Čapek, “ale co s tím?” – “Ó panečku, s tím je mnoho,” řekla kočka, “kočičí ocas je pro kočku ta největší ozdoba. Jak by to na světě vypadalo, kdyby kočka měla ocas kravský nebo koňský a kůň nebo kráva měli ocas kočičí? Ale ono je to na světě kupodivu všechno tak správně zařízeno, že kočka má ocas kočičí a žádný jiný, a proto si ho váží a je na něj hrdá. Když si kočka sedne nebo lehne, založí si jej pěkně kolem sebe, když kočka kráčí, nese jej tak vznešeně za sebou, že se každý ohlíží, jak jí to krásně sluší. A když se kočka zlobí, tak tím svým ocasem tak přísně mává, že se každý lekne. Na to všechno, pane, má kočka svůj ocas.”

“To taky vím,” povídá pan Čapek, “však vám, kočkám, také nikdo ten váš ocas nebere. Aspoň jsem nic takového v novinách nečetl, a čtu je přece denně.”

“Jakpak nebere?” řekla kočka, “malé děti nás za něj berou! Tuhle si chtěla jedna holčička se mnou hrát a chytla mne za ocas, jako kdyby to bylo držadlo od lívanečníku. Neptejte se, jak jsem se o ten ocas bála a jak to bolelo! Tak vám mě za něj táhla, že jsem namouduši myslila, že mně jej utrhne. Já vám nejdřív plakala, pak jsem vrčela, nato skuhrala a nakonec syčela, a když už jsem si nevěděla rady, tak jsem ji ťapičkou sekla. Jenom trochu, ale to svět neviděl, co ta holka nadělala křiku! Tak byste měl, pane Čapek, do těch vánočních novin napsat, aby děti netahaly nás kočky za ocas, nebo si nikdy s nimi nebudeme hrát.” “Máme to my zvířátka vůbec někdy s dětmi trápení,” připojil se pejsek. “Nás, pejsky, zas tahají za uši, a to vám bolí, že se to ani vypovědět nedá. Pes má uši na hlídání, pořád jen poslouchá, kde se co šustne, aby to tak nebyl zloděj nebo loupežník; pes má, panečku, ouška nějak citlivá! A teď si představte, že přijde takový kluk, sám má uši třebas nemyté, a teď vás tahá za ouška a cásá za ně, jako kdyby to byl nějaký hadr. A ještě vám přitom třeba šlápne na nohu, až to kvikne. To pak, pane, jak jsem dobrák od kosti (já nejraději takhle ty měkčí, z drůbeže nebo telecí), to pak přestávají všechny špásy a usápnu se na kluka a zařvu na něj: ‚Jedeš, ztrať se, ztrať, nebo bych tě raf!’ – nu a pak kluk utíká a brečí, že byl pes na něho zlý.

Tak to taky byste měl, pane Čapek, do těch vánočních novin napsat, aby děti netahaly psy za ouška a nešlapaly jim na tlapičky.”

“A to tam zároveň napište, aby taky kočkám nešlapaly na tlapičky a netahaly je za ouška,” připojila se kočka, “nás to taky bolí, zrovna tak jako psy.” – “A pejsky ať taky netahají za ocas, to my také nemáme rádi,” řekl pes. “Tak teď to všechno napište a dejte nám něco za dobrou radu.”

Tak tedy pan Čapek dal kočičce za dobrou radu kus vánočky a – protože jsou vánoce – k tomu měchýř z ryby. Psovi – ten fíky, datle ani pomeranče nejí – dal pořádný konec salámu, tři syrečky a několik kostek cukru. “Tak vidějí, vašnosti, dali jsme jim tu radu lacino,” řekli pes s kočičkou, “zrovna jsme si něco takového na zub přáli. Tak jim děkujeme, má úcta a veselé vánoce! A ať je to v těch novinách napsáno všechno tak, jak jsme to řekli!”

Odešli spokojeně domů a pan Čapek sedl ke stolu a všechno to teď začal psát, jak to bylo, až to všechno napsal, jak mu to kočička a pejsek řekli.

Napsal on to tak dobře, jak mu to kočička a pejsek řekli? Jestli on to nenapsal jinak, než to bylo? My to dobře víme, jak mu to ten pejsek s kočičkou všechno řekli! povídají děti. Jestli to akorát tak nenapsal, ať je z něho sloup z tvarohu a my se na něj budeme chodit dívat za padesát haléřů. – Nu tak, děti, když víte, jak to bylo, a pan Čapek to teď zrovna dopsal, tak si to musíte přečíst znovu, abyste se přesvědčily, napsal-li to zrovna tak, jak to víte, jak to bylo s panem Čapkem, pejskem a kočičkou.

Z knihy Josefa Čapka:  Povídání o pejskovi a kočičce

The post Josef Čapek. Povídání o pejskovi a kočičce je stále nejoblíbenější kniha dětí i rodičů first appeared on Čítárny.

Kdy se začaly používat vánoční a novoroční pohlednice? Počátky takových přání lze vystopovat již ve starém Egyptě, stejně jako ve staré Číně, kde se posílaly krátké, zdvořilostní pozdravy k Novému roku na červeném podkladě. Ve středověku se potulní mniši živili prodejem jednoduchých vánočních rytin s křesťanskými motivy.

Za kolébku klasických vánočních pohlednic považujeme Anglii.
V roce 1843 požádal Sir Cole svého přítele, malíře Johna Callcotta Horsleyho, aby mu namaloval vánoční motiv na pohlednici, které pak vytiskli v jeho litografické dílně.
První pohlednice obsahovala šťastnou rodinu u štědrovečerního stolu s nápisem Veselé Vánoce a šťastný Nový rok.
Velikost pohlednice byla 8.5×14,5 cm, byla ručně kolorovaná a prodávala se za jeden šilink.
První edice vyšla 1.5. 1843 v nákladu 1000ks a druhá edice téhož roku v nákladu 2050ks.
V roce 1850 už byla velmi populární.

Existuje ještě jedna verze.
Roku 1709 v italské Perugii psal Nicolo Monte Mellini na konci roku svým přátelům a rodině krátké verše.

Za oceán do Ameriky se pohlednice dostaly díky Němci Luise Pranganovi, který je tiskl poprvé v městě Huston roku 1874.
Obsahovaly až 20 barev a vnitřní straně již byly předepsány různé texty, takže stačilo jen podepsat. Roku 1880 se vydávaly již v nákladě 5 miliónů.

Významným popularizátorem novoročenek v české kotlině byl v první polovině 19. století hrabě Karel Chotek z Chotkova a Vojnína (1783–1868).
S jeho jménem je údajně spojeno též pronikání zkratky P.F., z francouzského „pour féliciter“, do českého prostředí.

Ilustrace Miloslav Jágr

Ilustrace Josef Lada

The post První vánoční pohlednice vytiskli v Anglii v roce 1843 first appeared on Čítárny.

Vánoční koleda Charlese Dickense. Klasika, kterou málokdo zná a přesto je čím dál víc aktuální. Povídka o lidské nemohoucnosti a postupné demenci myšlení ve společnosti, kde novým Bohem jsou peníze. Obchodník Ebenezer Skruž je lakotný mrzout. Vlastně miluje jen jedno – peníze! Hromadí je a škudlí, kde se dá. Ani o Vánocích, svátcích klidu a míru, nedokáže být laskavý a štědrý. Během svého života začal myslet jako vrchní účetní a lidskost se z něho úplně vytratila.

Brzy se ale má všechno změnit…
O Štědrém dnu má Skruž podivnou vidinu, ve které ho navštíví jeho zemřelý společník Jakub Marley. Tajemným hlasem mu prozradí, že se mu zjeví tři duchové, kteří starému skrblíkovi pomůžou stát se lepším člověkem, pokud on bude chtít.
Ke Skružovi skutečně postupně přijdou záhadní návštěvníci – duch minulých Vánoc, duch letošních Vánoc a duch příštích Vánoc. Připomenou mu jeho dětství, zavedou ho do chudé rodiny jeho písaře a ukážou mu, jaké štěstí prožívá o svátcích jeho nemajetný synovec se svými dětmi. Poslední duch odhalí obchodníkovi děsivou budoucnost…
Zlému lakomci spadnou klapky z očí a rozhodne se pro zásadní životní změnu…
Traduje se, ze jistý Mr. Fairbanks četl povídku na Štědrý večer v Bostonu v roce 1867 a byl tak pohnut, že svou továrnu na Boží hod zavřel a všem svým zaměstnancům poslal krocana.

Je to pohádka nebo návod na prozření?
Posuďte sami v této nadčasové a vynikajícím způsobem napsané povídce světového klasika. A až s dětmi dočtete, otevřete třeba knížku Momo a ztracený čas, kterou napsal další světoznámý spisovatel Michael Ende.

Vánoční koleda | Charles Dickens | Přeložil Jan Váňa | Vydal XYZ, 2010

UKÁZKA Z KNIHY

Hlavu mu dnes pokrývala mrazivá jinovatka, která se usadila na obočí i na štětinatém vousu. Studenou náladu nosil všude s sebou. I za největšího horka proměnil svou kancelář v lednici, ve které ani o Vánocích nenastala sebemenší obleva. Letní horko i zima měly na Skruže jen nepatrný účinek. Snad ho nerozehřálo žádné teplo, a ani krutý mráz se mu nedostal pod nehty. A ani žádný vítr, vánice, ani liják nebyly krutější a nemilosrdnější než Skruž. Lijáky, chumelenice a krupobití se někdy opravdu bohatě předaly, ale toho se Skruž nedopustil nikdy. A tak mu na ulici nikdy nikdo nezastoupil cestu, aby se na něj usmál a s přívětivým pohledem se pozeptal: „Jak se máte, milý pane Skruži? A kdypak nás navštívíte?“ Ani žádný žebrák ho jakživ nepožádal o almužnu, žádné dítě se ho nikdy nezeptalo: „Kolik je, pane, hodin?“ Žádný mužský ani ženská se Skruže jedinkrát v životě nepoptali, kam jde, jak se mu dnes vede a jestli si nemyslí, že bude pršet. Zdálo se, že dokonce i psi, kteří vodí slepce, poznali, co je pan Skruž zač. Jakmile ho uviděli, tahali své pány do průjezdů a na domovní dvorečky a vrtěli ocasem, jako by chtěli říct: „Chraň nás jeho zlého pohledu, můj pane! Ty nevidíš, ale já, tvůj pes, to cítím.“ Ale to všechno bylo Skružovi jedno. To se mu právě líbilo! Těšilo ho, že od sebe všechny odhání, že plaší lidskou sympatii a city.

Jednou, bylo to zrovna na Štědrý den, nejlepší den z celého roku, seděl starý Skruž v kanceláři a pracoval. Bylo studené, nevlídné a mlhavé počasí. Slyšel, jak lidé venku na dvoře přešlapují zimou, viděl, jak si mnou ruce, jen aby se trochu zahřáli. Hodiny na věži právě odbily třetí, a už se začalo stmívat. Ale co to povídám, stmívat! Vždyť nebylo světlo ani ve dne, jen světlo svícnů z oken kanceláří barvilo rudými skvrnami hustý, nahnědlý vzduch. Mlha se drala a vnikala každou skulinkou dovnitř, a byla tak hustá, že londýnské domy vypadaly jen jako své pouhé stíny. Kdo viděl ten zčernalý mrak, valící se a halící všechno kolem, mohl si málem myslet, že příroda vaří mlhu někde docela blízko.

Dveře Skružovy kanceláře zůstaly pootevřené, to aby měl stále na očích svého pomocníka, jenž opisoval dopisy v nevlídné komůrce, která se podobala temnému sklípku. Skruž měl v krbu jen malý oheň, ale ohníček jeho pomocníka Boba byl ještě daleko menší. Ano, hořel tam jen jediný žhavý uhlíček. Přiložit si nemohl, protože Skruž měl bedýnku na uhlí ve své kanceláři, a pomocník věděl, že kdyby se opovážil jít ke svému pánovi pro trochu uhlí, byl by v tu chvíli bez práce. Proto se zachumlal do lehkého kabátku a chtěl si nad svíčkou zahřát ruce. Ale jako hřejivý oheň si svíčku představit nedovedl, a tak se dál tetelil zimou.
„Veselé Vánoce, strýčku! Dej vám Bůh štěstí!“ ozval se náhle veselý hlas. Byl to hlas Skružova synovce Freda, který vrazil do kanceláře tak prudce, až sebou Skruž trhl.
„Eh,“ hekl Skruž, „co je to za hlouposti!“
Synovec se tak zahřál rychlou chůzí, že mu pěkné mladé tváře jen hořely. Oči měl jako jiskry a jeho dech ve studené místnosti vytvářel obláčky páry.
***
Skruž si zašel na večeři do zastrčeného hostince, a když přečetl všechny noviny i bankovní zprávy, šel si domů lehnout. Bydlel v bytě, který dřív patřil jeho zemřelému společníkovi. Byla tam řada tmavých pokojů, dům byl v temném zákoutí dvora, jako by se tam schoval, když byl ještě malý a hrál si s okolními domy na schovávanou, a teď už nenašel cestu zpátky. Bylo to obydlí staré a zasmušilé a Skruž v něm bydlel sám. Všechny ostatní místnosti měly pronajaty nejrůznější kanceláře. Dům byl tak tmavý, že i Skruž, který tady znal každý kámen, musel ve tmě ohmatávat zdi rukama. Mlha a šedivina mrazu zahalily stará vrata tak, až se zdálo, že zhmotnělý Mráz sedí na zápraží a přemýšlí o svém smutném a dočasném osudu. Ani na dveřích, kromě velikého klepátka, nebylo nic veselého a zvláštního. Skruž to klepátko vídával každý den, ráno i večer, a je třeba říci, že měl zrovna tak málo fantazie jako kterýkoli jiný obyvatel ve starém Londýně, zrovna tak jako městská rada, nevyjímaje ani pana starostu. Také musím připomenout, že si Skruž ani jedinou myšlenkou nevzpomněl na svého zemřelého společníka. Za celých sedm let, až v tenhle podvečer. Skruž, jako každý den, strčil klíč do dveří a náhle spatřil v okrouhlém klepadle na dveřích Marleyovu tvář. Ano, byl to Marleyův obličej! Nebyl zahalený neproniknutelnou tmou jako ostatní předměty na nádvoří, ale měl kolem sebe jakési podivné světlo, jako když světélkuje trouchnivějící dřevo.Tvář se na něj nedívala hněvivě ani zuřivě, ale pohlížela na Skruže tak, jak se Marley na něj dívával vždy – zpod svých podivných brýlí, vysunutých na čele. Vlasy měl rozježené, jako by do nich foukal vítr, a přestože měl oči široce otevřené, zůstaly nehybné. To všechno, a ještě k tomu smrtelná barva, učinily tuto tvář strašnou, ale zdálo se, že to strašné nebylo závislé přímo na její vůli. Když se Skruž znovu pozorně podíval na vidinu, proměnil se obličej jeho společníka znovu v obyčejné klepátko. Nezapíral, že se lekl – tělem mu projel ledový pocit, který od dětství už neprožil. Prudce odemkl, vstoupil do světnice a rozsvítil svíčku. Než zavřel dveře, opatrně vykoukl, jako by očekával, že se na něj ušklíbne Marley.

Ale na dveřích nebylo nic, jen šrouby a nýty, které držely klepátko. A tak se slovem „pcha“ rychle zabouchl dveře, až se to rozlehlo domem, jako když zaburácí hrom. Zdálo se mu, jako by každá místnost nahoře, každý sud ve vinném sklepě dole odpovídaly svým vlastním hlasem. Skruž nebyl z těch, kdo se lekají každého zvuku. Uzamkl dveře, dal se zvolna chodbou a cestou po schodech utíral vosk z kapající svíčky. Schody byly tak široké, že by tu mohl lehce projet i pohřební vůz s koňmi. Snad proto se Skružovi zdálo, že v přítmí skutečně viděl pohybující se máry. Ani půl tuctu plynových lamp by nestačilo k osvětlení těch širokých schodů, a Skruž si svítil jen svíčkovým blikátkem. Avšak kráčel nebojácně dál. Tma je laciná, je zadarmo, a proto ji měl rád. Než ale zavřel těžké dveře, prošel všechny pokoje, aby se přesvědčil, jestli je všechno v pořádku. Záhadná tvář mu ještě v mysli docela nevybledla. Salonek, ložnice, komora, všechno bylo v pořádku, jak se slušelo. Nakoukl pod stůl, nikdo tam nebyl, a nikdo nebyl ani pod starou pohovkou. Slabý oheň skomíral v krbu, miska byla na stole, v ní byla připravena ovesná kaše, přistavená blíž k ohni. Nikdo nebyl ani pod postelí, ani v kumbále, nikdo se neschovával v jeho županu, jenž visel na stěně. Ani v komoře nebylo nic podezřelého. Jen stará mřížka z krbu, staré střevíce, dva košíky na ryby, umyvadlo o třech nožkách a pohrabáč. Skruž spokojeně zavřel dveře a zamkl je na dva západy, což nemíval ve zvyku. Když se pojistil proti všem podivným náhodám, odvázal si kravatu, oblékl si župan, obul pantofle, nasadil si noční čepici, usadil se ke krbu, aby snědl ovesnou kaši. Oheň se jen sem tam kmitl, bylo to pouhé nic na dnešní chladnou noc. Musel si přisednout blíž, zrovna, jako by se k němu přitiskl, aby ucítil aspoň trochu tepla od toho nepatrného štipce uhlí. Krb měl velmi starodávný, vystavěl si jej jakýsi holandský kupec a obložil jej podivnými obrázky, které představovaly rozmanité výjevy z Písma svatého. Byli tam Kainové i Abelové, dcery Faraonovy, královny ze Sáby i andělští poslové na oblacích. Byli tam i Abrahamové, Belsazarové, apoštolové vstupující na lodě a ještě mnoho postav, které upoutaly Skružovu pozornost. Ale Marleyova už sedm let mrtvá tvář všechno pohlcovala jako hůl prorokova. Kdyby ty hladké dlaždičky byly prázdné a měly moc zhmotnit Skružovy myšlenky, byl by se na každé z nich objevil obraz Marleyova obličeje.

„To jsou jen hlouposti!“ řekl si Skruž a přešel několikrát pokoj dokola tam a zase zpátky. Potom si znovu sedl do křesla a jen náhodou se podíval na zvonek, který visel v pokoji na stěně. Skruž jej nepoužíval, a vlastně mu ani k ničemu nebyl. Zvonek byl ve spojení s místností v nejvyšším poschodí. Proč, to už nikdo nevěděl. Když se na něj zadíval, s úžasem zpozoroval, že se zvonek začíná houpat. Zpočátku jen tak zvolna, že sotva vydával zvuk a jen slabě zacinkal. Ale najednou se rozezvučel hlasitě, a po něm se vzápětí rozezněly všechny zvonky v domě. To trvalo asi půl minuty nebo minutu, ale Skružovi se zdálo, že zvoní celou hodinu. Náhle zvonky umlkly, zrovna tak jako najednou spustily. Potom zazněl cinkavý hluk hluboko dole, jako by někdo rachotil řetězy ve sklepě, kde byly sudy obchodníka s vínem. Skruž si vzpomněl, jak kdysi slyšel vyprávět, že duchové haraší řetězy v domech, ve kterých straší. Vtom se rozlétly dveře u sklepa a ozvala se dunivá rána. Skruž teď uslyšel hřmot mnohem zřetelněji a zdálo se, že někdo jde nahoru po schodech a už se blíží ke dveřím.
„A já říkám znovu, že to jsou hlouposti!“ řekl tiše Skruž.
„Tomu nevěřím.“ Ale zbledl jako stěna, když se to přihnalo do jeho pokoje, a přímo k němu. dyž to zjevení vrazilo do větnice, slabý plamínek v krbu vyskočil, jako by zavolal:
„Vždyť ho znáš, je to Marleyova tvář!“

„»Máte okovy,« vykoktal Vydřigroš třaslavě. »Povězte mi proč.«
»Vláčím řetěz, který jsem si ukoval za života,« odvětil duch. »Článek po článku a loket po loktu jsem ho ukul sám — z vlastní slobodní vůle jsem se jím opásal a z vlastní svobodní vůle jsem ho taky vláčel. Je snad jeho vzor neznámý a divný zrovna tobě?«
Vydřigroš se třásl čím dál tím víc.
»Nebo bys chtěl poznat,« pokračoval duch, »váhu a délku silného opasku, který vláčíš sám? Byl navlas stejně těžký a stejně dlouhý jako tenhle už před sedmi nočními svatvečery. Od té doby jsi na něm pilně koval, Je to dnes přetěžký řetěz!«“
Charlers Dickens / Vánoční koleda

The post Vánoční koleda Charlese Dickense o příčině lidské nemohoucnosti a naději first appeared on Čítárny.

Český betlém (neboli jesličky) patří k nejkrásnějším a nejbohatším tradicím vánočního období v České republice. Tato lidová umělecká forma zobrazuje narození Ježíše Krista v Betlémě, často s biblickými postavami (Svatá rodina, Tři králové, pastýři, andělé a zvířata), ale v české verzi se prolínají i prvky každodenního života, řemesel, české krajiny a historických motivů.

Vánoční česká tradice sahá až do 16. století. První betlém byl vystaven v roce 1560 v Praze jezuity.
Zvláštností českých vánočních betlémů je jejich lidový charakter: Po reformách Josefa II. v 18. století byly betlémy zakázány v kostelích, což vedlo k jejich přesunu do domácností a rozvoji amatérského betlémářství. Dnes jsou často mechanické (s pohyblivými figurkami), vyrobené z dřeva, papíru, perníku, cukru, vosku nebo dokonce oříšků.

Česko má několik unikátů zapsaných jako národní kulturní památky nebo v Guinnessově knize rekordů.

Největší betlém na světě. Krýzovy jestličky jsou v Guinnessově knize rekordů jako největší lidový mechanický betlém na světě.
Zhruba 17m dlouhý artefakt vyrobil za 60 let punčochářský mistr Tomáš Krýza. Celkem obsahuje 1398 figurek lidí a zvířat, z toho 133 pohyblivých. Figurky jsou vysoké cca 16 cm a jsou z kašírovací hmoty a ze dřeva. Původní mechanismus na ruční pohon byl nahrazen později elektromotorem.
https://www.mjh.cz/expozice-muzea/kryzovy-jeslicky

Třebechovický betlém v Třebechovicích pod Orebem se stavěl 40 let
Jedná se o unikátní mechanický betlém, dílo lidových řezbářů Josefa Probošta a Josefa Kapuciána, na kterém pracovali 40 let. Autor mechanismu je Josefa Frimla. Dřevěný betlém má víc jak tři stovky vyřezaných postaviček na ploše 7×3×2 metry. Celkem ho tvoří asi dva tisíce dílů.
Jako jediný betlém je České republice vyhlášen národní kulturní památkou.
V roce 1967 byl hlavním exponátem výstavy Expo v Montrealu.

Mohelnický betlém
Velikou atrakcí Mohelnice je tradiční scéna s volkem, kývajícími ovcemi a zástupem darovníčků, nad níž pomalu mele mlýn. Tvůrce zdejšího betléma řezbář Josef Nedomlel se narodil v roce 1909.

Betlém v Třešti
V Třešti se dodnes zachovala tradice amatérských rodinných betlémářů, jež počala někdy v 18. století. O Vánocích můžete navštívit zhruba dvě desítky klasických dřevěných betlémů. Několik betlémů si můžete prohlédnout i v Schumpeterově domě v budově místního turistického centra.
http://muzeum.ji.cz/str.php?id=150&&parent_id=43&&lang=cz

Karlštejnské muzeum betlémů
Muzeum betlémů v Karlštejně vlastní asi 50 padesáti betlémů. K viděni jsou zde betlémy z chleba, cínu, poerníku, cukru, vosku. Ale také betlémy ve skořápce kokosového, vlašského či dokonce lískového oříšku. Raritou je zde betlém představující obřízku Ježíška. Největší betlém se jmenuje Královský jehož kulisu tvoří hrad Karlštejn a podhradí. Ježíškovi nesou dárky nejen tři králové, ale také císař Karel IV., prezident Tomáš G. Masaryk nebo legionáři. Rozkládá se na 80 metrech čtverečních.
http://www.muzeumbetlemu.cz/

Betlémy a husa jsou v Kryštofově údolí
O Vánocích můžete vidět výstavu betlémů v prvním patře obecního hostince U Kryštofa.
Zde je více než dvacet betlémů, z nichž nejstarší pochází z roku 1846. Najdete tu i betlémy v orientálním či tyrolském stylu.

The post Největší betlém na světě je v Česku. Znáte další slavné betlémy? first appeared on Čítárny.

Vánoce. Období, které se vždy oslavovalo jako jedno z nejdůležitějších období v roce. Doba zimního slunovratu znamenala naději, že slunce a s ním i podmínky pro život se vrací. Lidi v ten čas znovu propojuje víra v dobrou úrodu na polích i v sadech, naději, že louky budou plné dobré pastvy pro všechna zvířata.
Drobné dárky v ten čas byly původně určeny k usmíření sil, které mohly negativně ovlivnit úrodu na polích a stromech, čistotu studánek a studní, zdraví dobytka apod. Tedy všechno, co člověk potřeboval k harmonickému životu v přírodě a vlastnímu přežití.

Co lidská paměť pamatuje, bylo to období, kdy lidé věřili, že se v noci z 21. na 22. prosince opět zrodí bůh Slunce.
Slunovrat oslavovali půstem, nočním bděním a nejrůznějšími obřady, které měly usmířit bohy, zajistit bohatou úrodu a mírové soužití bez válek.
Západ slunce v tento den nebyl jen koncem dne, ale i začátkem nového cyklu, kdy se slunce znovu narodí a přinese světlo do temného období zimy.

Podle staroslovanské mytologie je zimní slunovrat chvíle, kdy slunce sestoupí na nejnižší bod oblohy a den je nejkratší v celém roce, proto se nazývá Kračunem.
A právě v okamžiku, kdy Slunce na kračun zapadá, umírá Dažbog, syn Svarogův. Nastávají noci, vládne tma svoji největší mocí. Zima vítězí nad létem, nastává doba odpočinku, vláda Morany. Ale nic v přírodě se nikdy nezastaví, tuto noc zplodí Svarog, bůh ohně, svého syna, boha Slunce Dažboga, znovu.

A při ranním rozbřesku spatří svět opět Božice, nově zrozeného Dažboga.
Je to důkaz, že po zimě přijde opět jaro, že po době strádání příjde opět doba hojnosti. Dažbog Svarožic je zatím slabý a vláda zimy trvá dál, ale nebude to již dlouho a Svarožic v podobě mladíka Jarovíta svrhne na počátku jara Moranu a její krutovládu.
Dažbog, bůh Slunce, nám dává to, co potřebujeme k životu, jeho darem je teplo a světlo a také radost, kterou nám působí dotek jeho paprsků. Jenom díky němu může uzrát úroda a plně si zasluhuje naši úctu.

Počátek vánoc v upadajícím Římě.
Křesťani si od počátku zvolili šikovné Public relations pro své vidění světa a jeho stvoření. Na původní tzv. pohanské svátky naroubovali svátky svoje a patřičně k tomu upravovali i své legendy v Bibli.
V Římě se od roku 275, na příkaz císaře Aureliána, slavil svátek Narození Slunce. Někdy po roce 300 n.l. ale sílící křesťanská církev převedla pohanský svátek na tradiční svátek oslavy Ježíšova narození, 25. prosince. V knize Johna Williama, History of the Intellectual Development of Europe se píše: 

“Vy slavíte vznešené svátky pohanů… a co do způsobu, ty jste si přisvojili beze změn. Ničím se nelišíte od pohanů, jen že máte oddělené od nich své shromáždění.”

První historickou zmínku o oficiálních vánočních oslavách křesťanských máme v kalendáři Řeka Furia Dionysia Philocala z roku 354.
V pátém století byl tzv. Boží Hod už významným svátkem, dokonce jím začínal liturgický rok a v roce 529 císař Justinián zakázal v tento den pracovat. Koncil v Agde roku 506 nařídil křesťanům, aby v v tento den chodili k svatému přijímání. Koncil v Tours roku 567 pak ustanovil dvanáctidenní sváteční období od Božího Hodu do Tří králů.

Tento křesťanský svátek byl postupně projektován do všech křesťanských církví v Evropě.
Ale v 16. století, době počátků reformací církve, byla na mnoha místech Evropy nejen zrušena mše svatá, ale omezily se i vánoční svátky.
Ve Skotsku dokonce byly od roku 1583 zákonem zakázány a v Anglii přišel zákaz v roce 1647 po odhlasování anglickým parlamentem. V ten čas chodily po ulicích měst hlídky, které kontrolovaly nařízení.

Ve střední Evropě se po nesmírně tragickém období třicetiletých válek vrací násilnou cestou katolická církev k moci a s ní i mše svatá a Vánoce.
Protestanti byli ve jménu “pravdivější” církve vyhošťování ze země nebo zabíjeni. Ale jako vždy v historii, ne všechno je v životě lidském tragické, a tak křesťanské obyčeje měly mezi normálními lidmi svoje kouzlo. Už v 16. století se Vánocům mezi českým obyvatelstvem říkalo Kristmen nebo ve Slezsku Kristinde, což byla vlastně zkomolenina od Kristkind (Kristovo dítě), jeden čas se jim na Moravě říkalo Štědroň a teprve mnohem později přichází Ježíšek, kterému se také někde moc krásně říkali Paňátko, což bylo odvozeno od syna panny.

Od 16 století se objevují zmínky o stavění Betlému.
Betlém si lidé stavěli především doma a od roku 1562 i v kostelech. Tehdy Jezuité postavili poprvé Betlém v pražském kostele a to v životní velikosti.
V hebrejštině slovo bét lechem znamená dům chleba, ale také dům (boha) Lachama. Od nepaměti se tak jmenovala malá judská vesnice ležící necelých 12 km od města Jeruzaléma. Narodili se v ní podle pověsti starozákonní král David a Ježíš Kristus.

V České republice patří mezi nejznámější vyřezávaný a pohyblivý Třebechovický betlém, který byl vytvořen na přelomu 19. a 20. století.

Krýzovy jesličky – největší lidový mechanický betlém na světě,
který je zapsán v Guinessově knize rekordů, patří k nejnavštěvovanějším expozicím muzea v Jindřichově Hradci. Velkolepý betlém, který jeho tvůrce, jindřichohradecký punčochářský mistr Tomáš Krýza, vytvářel více než šedesát let. Jesličky obsahují 1398 figurek lidí a zvířat, z nichž se 133 pohybuje. Figurky jsou vyrobeny z kašírovací hmoty a ze dřeva. Původní mechanismus, který byl zpočátku poháněn ručně, rozvádí pohyb z jediného elektromotoru.

Ale možná taky nevíte, že některé zvyky kolem Vánoc vlastně ani nejsou v pravém slova smyslu lidové.
Tak třeba současnou podobu červenobílého Santa Klause vymyslela reklamní agentura pro Coca.Colu. Santa Klaus, jako reklamní figura, spatřila světlo světa kolem roku 1920. Je ale pravdou, že už před rokem 1890 se v amerických časopisech objevovala kreslená postava dost podobná dnešnímu Santovi.

Tradice zdobení stromečku je zase jen obyčejný měšťanský zvyk, který u nás začal někdy v 18. století.
Jenže tehdy se stromečky zavěšovaly ke stropu za špičku a buď se nezdobily vůbec nebo jen velmi málo. Tento zvyk je zapsán v brémské kronice z roku 1570.
V Čechách byl vztyčen vánoční strom v roce 1812, zřejmě na Libeňském zámečku, kde jej nechal postavit tehdejší ředitel Stavovského divadla Jan Karel Liebich.
První inzerát na vánoční stromek se objevil v českých novinách kolem roku 1843 a na Moravu dorazil tento morbidní zvyk řezat mladé stromky až počátkem 20. století, kdy se velmi rozšířil.

Takto byl Mikuláš (Christmas Father) prezentován v 19. století. Podoba s Coca-colovským Santou je víc než zřejmá.

Příchod neboli Advent
Adventní období začínalo adventní nedělí, která připadala na den mezi 27. listopadem a 3. prosincem, a bylo obdobím velmi slavnostním.
Při ranní bohoslužbě se čte Kniha Izajáše s proroctvími o Kristově narození a je doporučen půst. Sňatky byly zakázány, stejně jako při postu.

Vánoce jsou pro věřící poslední ze tří velkých svátků v roce (s Velikonocemi a Letnicemi).
Sloužily se tři mše, počínaje půlnocí, a kostely mohly být ozdobeny cesmínou a břečťanem nebo svíčkami navíc.
Tři dny po Vánocích (den svatého Štěpána, svatého Jana Evangelisty a svatých neviňátek) byly také hlavními svátky.
Bohaté domácnosti období mezi Vánocemi a Zjevením Páně (6. ledna) braly jako svátek a dárky si vyměňovaly 1. ledna, na Nový rok, spíše než o Vánocích.

Vánoce a nákupní horečka novodobých odpustků
V současnosti se svátek zdařile přetavil do tradice viditelně přihlouplého konzumu, imbecilních úsměvů, kýčovitých barevných světýlek. Nakupování dárků připomíná hysterické skupování odpustků ve středověku, jako bychom si drahými dárky a tunami jídla i pití zbavovali zodpovědnosti za vlastní hříchy.

Ronald Hutton ve své knize o britských rituálech během roku “The Stations of the Sun” (1996), píše:
“Bědovat, že jsou Vánoce příliš komerční, to je už také tradice.”

Jenže hystrická vánoční tradice se táhne víc jak sto let.
Už v roce 1897 si George Bernard Shaw stěžoval, že vánoční oslavování vnucují obchodníci a novináři “neochotnému a znechucenému národu”.

Zapomněli jsme totiž příliš rychle na hlavní odkaz zimního slunovratu, který byl, a doufám, že pro mnoho lidí stále je, poselstvím a symbolem pokračující přátelské pospolitosti pro další období.

Poznámka: Všechny ilustrace kromě poslední jsou dílem Josefa Lady.

The post Vánoce, tradiční zimní slunovrat Kračun 21.12. Historie křesťanského svátku, jak ho určitě neznáte first appeared on Čítárny.

Vánoce a Velikonoce. Dva největší křesťanské svátky v české kultuře. Jsou spojeny s oslavou Ježíše Krista. O Vánocích se slaví jeho narození a na Velikonoce jeho zmrtvýchvstání.

Vánoce jsou především rodinným svátkem míru, štědrosti a pohody, s důrazem na tradice jako zdobený stromek, dárky od Ježíška, štědrovečerní večeři (smažený kapr s bramborovým salátem), pečení cukroví a zpívání koled. Náboženský význam (narození Ježíše Krista) je přítomný, ale v sekulární české společnosti převažuje kulturní a folklórní aspekt – čas setkávání rodiny a přátel.

Velikonoce symbolizují vítání jara, obnovu života a plodnost, s křesťanským základem v zmrtvýchvstání Ježíše Krista (nejvýznamnější křesťanský svátek). V Česku dominují lidové tradice: na Velikonoční pondělí koleda s pomlázkou (šlehání pro zdraví a svěžest), malování kraslic, pečení beránka a mazance. Náboženský význam ustupuje folklórnímu – oslava jara s pohanskými kořeny (symboly jako vejce, zajíc, vrba).

Vánoce a Velikonoce. Knihy.

Evropské Vánoce v tradicích lidové kultury / Věra Frolcová, Eva Večerková / Vyšehrad, 2011
Kniha zachycuje nejrůznější zvyky související s oslavou Vánoc. Tematicky uspořádaná kniha hodnotí reflexe křesťanského kultu a vklad tradic lidové kultury vánočním svátkům, zařazeným v kalendáři nejen do období pohanských slavností spojených se slunečními kulty a novoročními hostinami, ale také do období temných, kdy se podle lidové víry na zem navracely duše zemřelých
Kniha líčí kulturní tradice spojené s oslavou Vánoc národů evropského Západu a Východu.
Mnohé se dochovaly do současnosti a mají křesťanské i mimokřesťanské kořeny. Kapitoly odhalují pozůstatky pohanských slavností spojených se slunovratem, s novoroční magií a hostinami uprostřed zimy; patří k nim obřadní spalování vánočního polena, pečení velkých kulatých chlebů nebo koledování. Zvláštní pozornost věnují autorky kultu Kristova narození, jak se projevuje v písních, betlémech a hrách.

Vánoce v české kultuře / Václav Frolc a kol. / Vyšehrad, 2001
V. Frolec ve studii Vánoce v tradici českého lidu podává přehled lidových zvyků od počátku adventu až do svátku Zjevení Páně .
J. Snížková v České vánoční hudbě rozprostřela před čtenářem neobyčejnou šíři českých vánočních zpěvů, koled, pastorel a mší, jak je vysledovala v pramenech již od vlády Lucemburků.
Vánoční motivy v českém výtvarném umění J. Davida zachytily vývoj zpodobení těchto motivů v českém malířství a sochařství od doby románské.
J.Červenka v Motivu Vánoc v české literatuře podává antologii typických textů s vánoční tématikou počínaje národním obrozením.
Z eseje L. Dvorského Vánoce na konci 20.století vyčteme, do jaké míry nahradil na konci socialistické éry konzumní životní styl duchovní obsah, mající základ v křesťanské tradici.

Velikonoce v české lidové kultuře / Věra Frolcová / Vyšehrad,2020
Dílo významné brněnské etnografky seznamuje s obyčeji, obřady, s lidovou tvorbou, které se váží k těmto nejvýznačnějším křesťanským svátkům. Soustřeďuje se zejména na dobu od Květné neděle do Velikonočního pondělí a věnuje se tradicím jak z venkova, tak z městského prostředí .
Výklad doplňuje množství ilustrací – maleb na skle, kraslic apod. – a kresby Magdaleny Říčné.
Ty čtenáři umožní představit si, jak vyhlížejí předměty spjaté s velikonočními zvyky (např. novoletní stromky, pomlázky) a jak se tyto zvyky a obřady provádějí ještě dnes. 

The post Vánoce a Velikonoce v tradicích české a evropské lidové kultury first appeared on Čítárny.

Vánoce si jen těžko představíme bez obrázků Josefa Lady. V této opravdu hezké vánoční knížce jsou také velmi povedené básničky, říkanky, povídání básníka Michala Černíka. Jsou nejen o Vánocích, ale také o zimě a o všem, co děti na Vánoce dělají.
Doporučujeme do všech škol!

Lada Josef, Černík Michal / České Vánoce Josefa Lady / 2012

ŠTĚDRÝ DEN
Ráno zabijeme kapra
Smrtí začíná se Štědrý den
Krvavý balónek duše
vyjmeme z útrob ven

I svou duši náhle pocítíme
až v krku jako rybí kost
a z úst se dere pára
stoupá na věčnost

VÁNOČNÍ
Z kostela zaznívá radostné Zdrávas
andělé ve vločkách na zem se snáší
Bojíš se radovat nahlas
abys tu radost do mrazu nevyplašil

Na tuhle chvíli jsi i nejsi sám
Nasloucháš jak se pro tebe domů
slétávají tóny zvonů
Mají sílu tě zdvihnout až ke hvězdám

ANDĚLSKÁ
Anděl jenom křídly mávne
a letí nad městem a nad polem.
Jak je létat snadné!
Jak je krásné býti andělem!

Má velká křídla z bílých peří
a na nebi má postýlku,
a když chce, tak nebe rozesněží
a dá nám bílou nadílku.

POSELSTVÍ JEŽÍŠKOVI
Ježíšku opět slavíme Vánoce
a ty ještě netušíš
že dary králů ti už v kolébce
zbujely v kříž

BIBLICKÁ PRAVDA
Člověk je z prachu
vody a bláta
Ta pravda biblická
zůstane odvěká

Svatý je život
láska je svatá
svatým však
nenazvu člověka

HRA NA ZIMU
Hraju si na zimu
a všude zima je
a dýmám z komínů
a vrším závěje.

Na mráz hraju si
a z vody dělám led,
všem sahám na nosy,
pod šaty lezu hned.

Na vítr hraju si
a foukám meluzínu,
jak krajky rozvěsím
na stromy bílou zimu.

Na sníh hraju si
a padám do polí
a padám na lesy,
padání přebolí.

Nekoukám na bouli,
koulím se jenom tak
a já se ukoulím
a budu sněhulák.

The post České vánoce Josefa Lady a básničky, říkánky, vyprávění k vánocům Michala Černíka first appeared on Čítárny.

Křesťanské Vánoce našich babiček. V této knize vám představíme sváteční dny konce roku, ve kterých se jedinečným způsobem mísí lidová křesťanská tradice s tou mnohem starší předkřesťanskou, prosycenou znalostí přírodních zákonitostí i touhou naklonit si osud třeba za pomoci magie.
Vše je doplněno recepty na tradiční slavnostní pokrmy.

Jak postupně odcházejí naše babičky a dědečkové, spolu s nimi nenápadně a nenávratně mizí staletí udržované obyčeje, tradice i nenapodobitelné sváteční pokrmy. Vánoce se nám bohužel mění.

V této knize vám představíme sváteční dny konce roku, ve kterých se jedinečným způsobem mísí lidová křesťanská tradice s tou mnohem starší předkřesťanskou, prosycenou znalostí přírodních zákonitostí i touhou naklonit si osud třeba za pomoci magie.
Vše je doplněno recepty na tradiční slavnostní pokrmy.
K Mikuláši například neodmyslitelně patří kořeněné perníčky, k vánočním svátkům cukroví, vánočka či kapr na černo.

Vánoce našich babiček / Alena A. Gajdušková, Alena Scheinostová, 2021 / © Dauphin, 2021

Alena Anežka Gajdušková (1971)
byla skoro dvacet let majitelkou knižního antikvariátu, po celou tuto dobu sbírala různé recepty, návody a staré kuchařské knihy, a to nejzajímavější z nich sama v praxi zkoušela, ať už se jednalo o recepty na pokrmy, různou domácí drogerii či jednoduchá léčiva.
Mimo psaní knih je zahradní designérkou, dále lektoruje kurzy zabývající se léčivými bylinami nebo zpracováním a uchováváním potravin tradičními metodami.
Od roku 2018 je stálým hostem pořadu České televize Co naše babičky uměly a na co my jsme zapomněli, ve kterém představuje dávno zapomenuté recepty či metody zpracování potravin.
Je hlavní autorkou knih Encyklopedie soběstačnosti I. a II. a autorkou knih Domácnosti našich babiček I. a II., Pečeme chleba z kvásku, děláme domácí těsta.
Více zde: https://www.pozemskazahrada.cz/o-nas/

Alena Scheinostová (1977)
je redaktorkou Katolického týdeníku. Autorsky se podílela na knižní reportáži z války ve Středoafrické republice Když padají manga (2015) či na beletristickém experimentu Johana (2018, společně s Pavlou Horákovou a Zuzanou Dostálovou). Věnuje se též překládání romské prózy a poezie a spolupracuje s literárně či lidskoprávně orientovanými periodiky a v neposlední řadě s Českým rozhlasem.

Ukázka: Vánoce našich babiček.

Svatý Martin 11. 11.
Na svatého Martina bývá dobrá peřina.
Svatý Martin přijel na bílém koni.
Na svatého Martina kouřívá se z komína.

„Na den sv. biskupa Martina
milý hospodář a jeho družina
husy jedí, víno k tomu pijíce,
štědrého Martina chválíce,
páni, žáci a kněží se radují,
neb se jim koledy přibližují.
Pacholci a dívky svobodu mívají,
a u jiných pánů se zjednávají.“

Selská pranostika z roku 1710

Svatý Martin patřil po staletí k našim nejoblíbenějším světcům.
Narodil se roku 316 (či snad 317) v římské provincii Panonie ve městě Savaria – dnešním maďarském Szombathely. Jeho otec byl římský voják a přál si, aby se i syn věnoval vojenskému řemeslu. Martin se ale zhlédl v poustevnickém životě. Po několika letech vojenské služby ve francouzském Amiensu odešel do Poitiers, nechal se pokřtít a žil jako poustevník. Ve Francii také zakládal první kláštery.

V roce 370 byl vysvěcen na biskupa Tours, i jako takto vysoký církevní hodnostář však žil velice skromně a vášnivě se věnoval misiím mezi Galy. Zemřel roku 397. Církev ho jako jednoho z prvních vyznavačů – tedy lidí, kteří nezemřeli mučednickou smrtí – prohlásila za svatého.

Jsou mu zasvěceny tisíce kostelů, kaplí a klášterů po celém světě. Lidová tradice ho ctí jako patrona vojáků, vinařů a také žebráků – vzhledem k legendě, kdy se měl Martin jako důstojník v Amiensu rozdělit s chuďasem o svůj plášť.

Svatý s husí pečínkou
Den svátku sv. Martina, 11. listopad, byl dříve považován za přelomový a za počátek postního období. Pekly se při něm nejen tradiční husy, ale i martinské rohlíky nebo podkovy.

Legenda říká, že když v roce 371 zemřel biskup Libor z Tours, měl být svatý Martin jmenován jeho nástupcem. Skromný svatý se ukryl u hus v kurníku, aby jej vyslanci nenašli, husy jej však hlasitým kejháním prozradily. Druhá legenda praví, že husy svým kejháním natolik rušily Martinovo kázání, že za trest skončily na pekáči. Svatomartinská husa, jako obřadní pokrm, byla použita i k lidovému čarování.
Neoškubané křídlo se dávalo čeledínům, aby po celý následující rok „lítali“, tedy byli čilí a pracovití. Vyšší sluhové dostávali stehno a zbytek připadl hospodáři. Další důležitou částí byla kůže z nohou, která se dávala do střevíců, aby se předešlo pocení a kuřím okům.
Z husích kostí se věštila budoucnost. Kosti bílé barvy předpovídaly krutou zimu a smrt, tmavé Vánoce na blátě a přírůstek do rodiny. Když byly kosti skvrnité, značily peníze a svatbu.

Rohlík, nebo podkova?
Zajímavé je, jak se dříve vykládal tvar martinských rohlíků. Ježto prý svěcení sv. Martina vzniklo z pohanské slavnosti boha vína Bakcha a Bakchus bývá malován se dvěma rohy, má i martinské pečivo podobu dvou spojených rohů.

Svatomartinskému pečivu se říkalo mimo rohlíků a podkov také martiny, roháče, zahýbáky, vandrovnice. Připravovaly se z kynutého těsta, ať už buchtového nebo rohlíkového, a byly buď prázdné, nebo plněné, nejčastěji mákem, řidčeji tvarohem, mletými ořechy nebo ovocnými povidly.
Na povrchu se rohlíky potíraly máslem. Prázdné martinské pečivo se mohlo na povrchu sypat mákem, ořechy, ojediněle mandlemi. Tato sváteční pochoutka sloužila především k obdarování čeledi nebo obecního pastýře. Čeleď v tento termín obvykle měnila službu a pečivo dostávala na odchodnou, proto název vandrovnice. Propuštěná čeleď ve velkém slavila, mnohdy se dopouštěla výtržností i protizákonné činnosti. V souvislosti s tímto chováním byli výtržníci pojmenováni martiníky.

Odměna pro pastýře
V obcích, kde byl najímán obecní pastýř, se s ním nová ústní dohoda uzavírala obvykle na svátek sv. Martina nebo sv. Ondřeje (30. 11.). Pastýř za svoje služby dostával odměnu, která sestávala většinou ze sypaného obilí, v některých obcích bylo součástí odměny i pečivo (pecen chleba z každého domu, každý měsíc z jiného).
Obecní pastýř o Štědrém dnu chodil vytrubovat a přát po domech. Každému hospodáři dával zdobený kolední proutek, který hospodář na jaře zapíchl do lánu, aby zajistil plodnost dobytka, úrodnost polí i štěstí rodiny. Kolední proutek se případně použil na jaře při prvním vyhánění zvířat na pastvu. Pastýř za vytrubování i proutky dostával koledu, jejíž součástí byly koláče nebo vánočka.

Samotné oslavy uzavírání nových smluv mezi obcemi a obecními služebníky se nazývaly na Moravě svatomartinské sýpky a v Čechách bejkovy svatby. Noví obecní služebníci museli přispět na hostinu, na kterou byli přizváni všichni, kteří tzv. sypali, tedy ti, co přispívali na mzdu těchto obecních služebníků. V tomto čase se také zapaloval martinský oheň, který měl spálit lidskou zášť a nenávist, a tak připravit lidi na přicházející advent.
Se zánikem naturálních odměn, poklesem významu čeledi i jejího počtu ztrácelo martinské pečivo na svém významu a byly jím obdarovávány především děti a domácí.

RECEPTY

Martinské rohlíky tvarohové
Utřeme 570 g tvarohu, 140 g másla, tři žloutky, tři vejce, strouhanou kůru z poloviny citrónu, 100 g cukru, špetku soli a tolik strouhané housky, aby šlo na válu vyválet těsto a tvarovat rohlíčky. Ty stáčíme z vykrájených trojúhelníků, začínáme na širší straně. Rohlíky skládáme na plech vymazaný máslem, rozpuštěným máslem je řádně potřeme a pečeme, až mají zlatavou barvu. Upečené opatrně přeneseme na mísu a sypeme moučkovým cukrem.

Martinské podkovy jiné
Vezmi asi litr jemné mouky, 5 dgr dobrého másla, asi 3,5 dcl sladké smetany, dvě lžíce dobrých kvasnic, 2 dgr cukru, drobně strouhanou citrónovou kůru, špetku muškátového květu, soli, zadělej a vypracuj těsto a dej je skynouti.
Pak vyndej těsto na pomoučněný vál, nakrájej z těsta drobné kousky, rozválej tence, naplň je buď makovou, buď povidlovou, nebo podobnou nádivkou, nebo cukrem a sekanými mandlemi, přehrň je a tvaruj úhledné rohlíčky.
Namaž plech rozpuštěným novým máslem, dej rohlíčky na něj, pomaž je rozkloktaným vejcem, posyp je cukrem a na nudličky nakrájenými mandlemi, a když nakynou, upec je hezky prudce. Po vychladnutí je pocukruj a podávej.

Ořechová nádivka
Svaříme 140 g cukru v jednom decilitru vody, přidáme 210 g mletých ořechů, špetku vanilky a spaříme. Teprve když vychladnou, plníme martinské rohlíky.
Maková nádivka
Na hrnek mletého máku přidáme tři polévkové lžíce cukru, zalijeme trochou mléka a v kastrolu krátce spaříme. Množstvím mléka určujeme konzistenci náplně. Do makové náplně můžeme přidat švestková povidla.

Tvarohová nádivka
Měkký tvaroh v kostce smícháme se žloutkem, moučkovým cukrem podle chuti a důkladně vymícháme.

The post Křesťanské vánoce a recepty našich babiček hezky česky se stolem plným dobrot first appeared on Čítárny.

Vánoce jsou jedním z nejvýznamnějších křesťanských svátků, který oslavuje narození Ježíše Krista. Štědrý den je 24. prosince a patří mezi nejoblíbenější období roku.
Pravé poselství křesťanských Vánoc znamená:  Pokoj lidem dobré vůle! A o tom je milá knižka pro děti: Zachráněné Vánoce.

Malý František se na Štědrý den vydá pro betlémské světlo. Cestou potká pana Dobrejšku, kterému někdo ukradl kytici, kterou chtěl věnovat svojí ženě. Františka hned napadne, jak by mohl panu Dobrejškovi pomoct, aby starý pán neztratil o Vánocích víru v dobré lidi… A protože jsou Vánoce, určitě všechno dobře dopadne!

Knížku přeložila z češtiny do japonštiny pro děti Yuko Kimura. Do roka po vydání v Česku vyšla ve známém nakladatelství Fukuinkan Shoten také s ilustracemi Iku Dekune.

Zachráněné Vánoce / Lenka Rožnovská / Ilustrace Iku Dekune / Albatros, 2017

The post Zachráněné Vánoce aneb jak se František vydal pro betlémské světlo first appeared on Čítárny.

Origata je umění dávat dárky v japonském stylu. Jinými slovy je to umění přeloženého balícího papíru. Tak jednoduše lze nazvat japonskou tradici “origata” která tvrdí, že důležité není jaký dárek dáváte, ale jak ho je předáváte.

Málokdo dnes ví, že pokud chcete někomu předat dárek, nedělejte to před ostatními.
Dárek se předává i přebírá zásadně oběma rukama. Když to nedodržíte, ztrácíte na dojmu. Pokud jste ve skupině, pak je velmi nezdvořilé, pokud obdarováváte pouze jednoho člena skupiny. Nejčastěji se výměna dárků děje na konci návštěvy. Neočekávejte ale, že například Japonci Váš dárek hned rozbalí. Je to taková společenská pojistka, aby se zamezilo případným faux pas s nevhodným dárkem.

Zvyk dávání dárků se datuje do doby Edo, kdy obyvatelé vesnic za společně vybrané prostředky vyslali na pouť pár vyvolených a ti pak jako výraz poděkování těm co zůstali doma, přinesli dárky.

Origata je rituál, zakořeněný v tradiční kultuře šintoismu,
který byl určen především pro japonské císařské rodiny od 14. století, konkrétně z období Muromachi 1336 – 1573 n.l..
Origata nemá žádný vztah k papíru a origami. Jedná se o umění předat naše pocity a náklonnost druhé osobě, skrze správně zabalený dárek. Při něm se používá celá řada kódů, které jsou uloženy v jednotlivých záhybech, směru založení papírů a dokonce i druzích uzlů a které takto vyjadřují naše sdělení.

V Japonsku se umění začíná znovu propagovat. Nedávno japonské ministerstvo životního prostředí na svých stránkách otisklo návod, jak balit různé předměty do tzv. „furoshiki“. Cílem je propagovat tradiční způsoby přenášení věcí a balení dárků namísto igelitových tašek a balicího papíru.

Umění Origati vychází z poznání, že dokonalost vyžaduje stovky nepostřehnutelnými detailů. A proto toho se k tomuto umění přistupuje stejnou úctou jako k čajovému obřadu, který umění Origati často provází.

The post Origata. Staré japonské umění balit knihy nebo dárky nejen na vánoce first appeared on Čítárny.