Rakouský spisovatel, žurnalista a dramatik Karl Kraus (1874-1936) součastník a obdivoval Karla Čapka i F.X. Šaldy je pro jeho mimořádně obsáhlé a úvahově pestré dílo obsahující především aforismy, eseje, dodnes populární. Napsal také literární kritiky, nesčetné polemiky, dopisy, satiry, glosy, epigramy, básně, prohlášení etc. Většinu svých prací uvedl ve svém časopise Die Fackel neboli Pochodeň.

Kraus zůstává aktuálním fenoménem dodnes – jako nekompromisní obránce jazyka proti jeho zneužívání a jako svědek toho, jak moc mohou slova ovlivnit dějiny.

Nejvýznamnějším dílem Karla Krause je monumentální protiválečné drama Die letzten Tage der Menschheit (Poslední dny lidstva, 1915–1922). Tato téměř 800stránková koláž dokumentárních scén, citátů z novin, dialogů z kaváren a fronty je dodnes považována za jedno z nejsilnějších literárních svědectví o první světové válce. Kraus v ní ukázal, jak jazyk a propaganda dokážou připravit půdu pro katastrofu.

Byl mistrem afórismu a přesného, často krutě vtipného jazyka. Nikdy se nehlásil k žádné literární skupině ani politické straně, přestože krátce sympatizoval se sociální demokracií a v roce 1934 podpořil Dollfussův režim jako menší zlo proti nacismu. Třikrát byl nominován na Nobelovu cenu za literaturu.

Vybíráme jeho vtipné aforismy, které nazval O žurnalistech, estétech, politicích, psycholozích, ťulpasech a učencích a byly vytištěny v knize:
Soudím živé i mrtvé / Karl Kraus / Přeložil Aloys Skoumal / Odeon 1974

Pročpak si věčnost nedala tohoto zmetka času odejmout?
Jeho mateřské znaménko je novinový kolek, jeho novorozenecká šmolka tiskařská čerň a v žilách mu proudí inkoust.

Doba se sice tváří, jako by byla o vývoji přesvědčena, jenže dokonalost jí brání osobně se na něm podílet. Její trvanlivost stojí v záručním listě, který na mechanika vkládá těžkou odpovědnost, ale tak dlouho jako záruční list jistě vydrží. A přece je možné, že doba kamenná a bronzová byly ještě trvanlivější než papírová.

Když se krejčí pustí do větru, musí si strčit do kapsy žehličku. Kdo nemá osobnost, musí mít závaží. Je to však nevalná výhoda, když si krejčí vycpe břicho vatou a žurnalista cizími myšlenkami. Tam k tomu patří žehlička, a tenhle se zas nemusí stydět za šosáctví, které ho jedině udrží na nohou. Jenže oni si myslí, že čelí větru, a zatím větry pouštějí.

Nemít myšlenku a umět ji vyjádřit – na tom se pozná žurnalista. Žurnalisti píší, protože nemají co říct, a mají co říct, protože píší.
Malíř má s natěračem společné to, že si umaže ruce. Právě tím se liší spisovatel od žurnalisty.

Individualita spíše podplave nátlak než individuum svobodu. Nacionalismus je zřídlo, v němž každá jiná myšlenka zešlakovatí. Historik je často pouhý dozadu obrácený žurnalista.

Historik je často jen novinář obrácený zády k budoucnosti.
Žurnalismus zamořil talentem svět, historicismus bez něho.
Kdo je historik? Ten, kdo píše tak špatně, že nemůže uplatnit ani v novinách.

Fejetonista – senzál. I senzál musí být pohotový a ovládat řeč. Pročpak se nepočítá do literatury? Život má obory. Onen se zapracuje do tohoto, tento zas do onoho, každý do každého. Štěstí je slepé. Osudy rozhodují o člověku. Víme sice, co jsme, ale ne, co se z nás může stát. Pročpak se počítá do literatury zrovna fejetonista?

Těžko bývá v umění rozeznat pravost od podvodu. Podvod se pozná nejvýš tak, že pravost přehání. Pravost zas nejvýš tak, že na ni obecenstvo nenalítne.

S dokonalými fejetonisty by se dalo vydržet, jen kdyby neměli spadeno na nesmrtelnost. Umějí uplatnit cizí hodnoty, mají po ruce všechno, co nemají v hlavě, a bývají zhusta i vkusní. Když si chce někdo dát vyzdobit výlohu, nezavolá lyrika. Uměl by to taky, jenže to nedělá. Dělá to aranžér. To mu zjednává společenské postavení, které mu lyrik právem závidí. Také aranžér může přežít do pozdější doby. Ale jenom když na něho lyrik udělá báseň.

Ještě nikdy nemělo umění tak daleko k obecenstvu, ale ještě nikdy neexistovala umělá prostředina, taková, že se sama píše a sama čte, že totiž dovedou všichni psát a všichni rozumět a jenom společenská náhoda rozhoduje, kdo z této hunské hordy vzdělání, táhnoucí proti duchu, vyjde jako pisatel nebo čtenář.

Bohatství plynoucí ze sterých temných zdrojů dovoluje tisku, aby si o velkých svátcích dopřával přepychu literatury. Jakpak mu asi je, když se smí jako zlatý řetízek skvět na inzertním břichu nějakého náfuky?

Filozofie bývá pouhá odvaha vkročit do bludiště. Kdo však potom zapomene na vstupní branku, lehce si užene věhlas samostatného myslitele.

Jestliže milování slouží jen k plození, pak slouží učení jen k vyučování. Toť dvojí teleologické ospravedlnění existence profesorů.

Zaboha rád bych věděl: copak si všechny ty lidičky počnou s rozšířeným obzorem?

Nynější dítě se vysměje otci, vyprávějícímu o drakovi. Je třeba udělat z děsu povinný předmět: jinak se mu nenaučí.

Je více věcí mezi kvintou a sextou, než se ve snu zdá vaší školské moudrosti.

Probudilí jinoši – nevyspalí muži.

Mezi starou a novou duševědou je ten rozdíl, že se stará mravně rozhořčovala nad každou odchylkou od normy, a nová dopomohla méněcennosti k stavovskému sebevědomí.

Mají tisk, mají burzu, teď mají ještě nevědomí!

Psychologie je tak zbytečná jako návod k použití jedu.

Psychologové jsou prohlédači prázdnoty a šejdíři hloubky. Dobré názory jsou bezcenné. Záleží na tom, kdo je má.
Satiry, jimž cenzor rozumí, se právem zakazují.

Fráze je škrobená náprsenka před normálním smýšlením, které se nikdy nepřevléká.

Venkovští pulbíři mají jablko, než se dají do pulbírování, strčí je sedlákům do huby. Noviny mají fejeton.

Ťulpas, který mluví o umění, pokládá Umělce, který o něm mluví, za neskromného.

Doprošováním se skromnosti by impotence ráda zabránila aktu.

Malým záleží víc na tom, aby někdo své dílo nepokládal za velké, než aby velké bylo.

Šosák právem pokládá za chybu, když si někdo o sobě „moc myslí“. Velikášství není, že se člověk pokládá za víc, než je, nýbrž za to, co je.
Vzdělání je to, co kdekdo přijímá, leckdo odevzdává dál a málokdo má. Co stráví učitelé, to jedí žáci.
Vševědové snad žijí v přesvědčení, že u stolařiny jde o to, získat hobliny.

Duševní podněty dává dítěti chůva svým: „ku-kuk – co to, co to“. Aby nevřískali, ukáže se dospělým kousek umění a vědy. Děti se uspávají:
„Víš, kolik je hvězdiček?“ Dospělí se upokojí, až když se dovědí jejich jména a jak daleko je Kassiopeia od Země a také že se tak nazývá po choti etiopského krále Kefea a matce Andromedině.

Lidé, kteří přepili žízeň po vědění, jsou postrachem společnosti. Nechť se člověk neučí víc, než nutně proti životu potřebuje.

Kdypak přijde doba, kdy se bude muset při sčítání v každém domě uvést počet potratů?

Humanita je pradlena společnosti, špinavé prádlo ždímá v slzách. Fráze a věc jedno jsou.
Zpotvoření reality ve zprávě je pravdivá zpráva o realitě.

Svět ohluchl od kadence. Jsem přesvědčen, že události se už vůbec neodehrávají, nýbrž že za ně samočinně pracují klišé. Kdyby se však události od klišé nezastrašeny přece jen odehrávaly, jakmile se klišé rozbijí, bude po událostech veta. Věc zahnívá od řeči. Doba už smrdí frází.

Ohyzdnost nynějška má zpětnou působivost.

Karl Kraus (1874–1936)
byl jedním z nejvýraznějších a nejostřejších satiriků rakouské literatury 20. století – spisovatel, žurnalista, dramatik, básník a především neúnavný kritik jazyka, tisku a společenského pokrytectví.

Narodil se 28. dubna 1874 v Jičíně v Čechách do zámožné židovské rodiny papírníka. Už v roce 1877 se přestěhoval s rodiči do Vídně, kde prožil téměř celý život. Studoval práva a filozofii na Vídeňské univerzitě, ale studia nedokončil a rozhodl se žít pouze z pera.

V dubnu 1899 založil časopis Die Fackel (Pochodeň).
Zpočátku přispívali i jiní autoři, od roku 1911 ho však psal, redigoval a vydával úplně sám – bez reklam, bez sponzorů, bez kompromisů. Tento jedinečný projekt trval až do jeho smrti a vyšlo v něm přes 900 čísel. Kraus v něm s chirurgickou přesností pitval novinářskou frazeologii, politickou demagogii a morální úpadek své doby.
Stal se tak jedním z prvních skutečných kritiků médií v moderním smyslu slova.

Zemřel 12. června 1936 ve Vídni ve věku 62 let, krátce před anšlusem Rakouska. Jeho hrob na Vídeňském ústředním hřbitově je dnes čestným hrobem.

The post Karl Kraus kriticky a vtipně o žurnalistech, estétech, politicích, psycholozích, ťulpasech a učencích first appeared on Čítárny.

Jan Neruda napsal Písně Kosmické z roku 1896 jako reakcí na dobu plnou nesmírných objevů. Ve společnosti je cítit velkou změnu po všech stránkách. Je to doba, kdy se ve společnosti objevuje Teslova a Edisonova elektřina (Edison první elektrárna – 1882). Je to doba stejně hektická, jako doba plná nových převratných technologických objevů o sto let později.

Koneckonců Nerudova touha po nových vědeckých objevech přinesla první ovoce už v jeho 29 letech, kdy přiváží z Francie do Čech vědecko-fantastický román Pět neděl v balóně Julese Verna jako “literární kuriozitu”.

Janu Nerudovi vděčíme také za to, že už v roce 1869 vyšel první překlad Julese Verna do češtiny, román Cesta kolem Měsíce.

Jan Neruda měl také dobré znalosti o tehdejší astronomii. Jejím základům vyučoval i bratry Fričovy, kteří založili slavnou Hvězdárnu v Ondřejově. 

Jan Neruda ve vesmíru:
Jako zajímavost uvádíme i to, že astronaut z českými kořeny Andrew Feustel, který se v roce 2009 účastnil mise STS-125, vzal na palubu raketoplánu Atlantis do vesmíru českou vlajku a české vydání Písní kosmických z roku 1916.

Písně kosmické (38 básní) byly jeho poslední básnickou sbírkou.
Nadčasové dílo obsahuje žalozpěvy a hymny, které byly a jsou nejvíc propagovány v době, která je pro český národ svízelný. Jsou oslavou nezdoleného lidského ducha a nekonečné touhy po objevování.

Jan Neruda : Jak lvové bijem o mříže

Jak lvové bijem o mříže,
jak lvové v kleci jatí,
my bychom vzhůru k nebesům
a jsme zde Zemí spjatí.

Nám zdá se, z hvězd že vane hlas:
“Nuž pojďte, páni, blíže,
jen trochu blíže, hrdobci*,
jimž hrouda nohy víže!”

My přijdem! Odpusť, matičko,
již jsi nám, Země, malá,
my blesk k myšlénkám spřaháme
a noha parou cvalá.

My přijdem! Duch náš roste v výš
a tepny touhou bijí,
zimniční touhou po světech
div srdce nerozbijí!

My přijdem blíž, my přijdem blíž,
my světů dožijeme,
my bijem o mříž, ducha lvi,
a my ji rozbijeme!

Věřte, že také hvězdičky

Věřte, že také hvězdičky
mnoho, ba mnoho bolí,
každá si s námi naříká
slzavé na oudolí.Mají svou drsnou lopotu,
točí se, běží, svítí,
sto tisíc mil vám přeběhnou
pro kousek živobytí.Do únavy se lopotí,
trýzní svá zlatá těla,
kosmický prach si stírají
ze vznešeného čela.

Čím člověk já ve světů kruhu jsem?
Mně skromnost má jazyk víže, –
však pohleďte někam ke dvoru,
hned znáte, kdo sluha, kdo kníže.

Já Slunci a Siriu říkám „ty“,
a ony? – Vzdor skvělé záři
vždy pokorně stojí opodál
se služebným úsměvem v tváři.

Seděly žáby v kaluži

Seděly žáby v kaluži,
hleděly vzhůru k nebi,
starý jim žabák učený
odvíral tvrdé lebi.

Vysvětloval jim oblohu,
líčil ty světlé drtky,
mluvil o pánech hvězdářích
zove je „Světa krtky“.

Pravil, že jejich hvězdný zkum
zvláštní je mírou veden,
dvacet že milionů mil
teprv jim loket jeden.

Tedy že, řekněm pro příklad
– věříme-li v ty krtky -,
k Neptunu třicet loket je,
k Venuši jen tři čtvrtky.

Rozmluvil se pak o Slunci
– žáby jsou divem němy -,
ze Slunce že by nastrouhal
na tři sta tisíc Zemí.

Slunce že velmi slouží nám,
paprskovými klíny
štípajíc věčnost na rok a
směnkové na termíny.

O kometách že těžká řeč,
rozhodnout že to nechce,
míní však, že by nemělo
soudit se příliš lehce.

Nejsou snad všecky nešťastny,
nejsou snad zhoubny všecky,
o jedné ale vypráví
sám rytíř Luběněcki:

sotva se její paprsky
odněkud k nám sem vdraly,
vskutku se v glinské hospodě
hanebně ševci sprali.

O hvězdách potom podotknul,
po nebi co jich všude,
skoro že samá slunce jsou,
zelené, modré, rudé.

Vezmem-li pak pod spektroskop
paprslek jejich světla,
že v něm naleznem kovy tyž,
z nichž se i Země spletla.

Umlknul. Kolem horlivě
šuškají posluchači.
Žabák se ptá, zdaž o světech
ještě cos zvědít ráčí.

„Jen bychom rády věděly,“
vrch hlavy poulí zraky,
„jsou-li tam tvoři jako my,
jsou-li tam žáby taky!“

Vzhůru již hlavu, národe,
k nebi své zdvihni oči!
Viz: jsou tam i malé hvězdičky,
kol nichž se velké točí!
Toť prostě tím: ty maličké
z jadrného jsou fládru,
ale ty velké a poslušné
jen z plynových jsou hadrů.

Troufám, že při té myšlénce
srdce ti povyskočí –
nuž – buďme tou malou hvězdičkou,
kol níž se velké točí!
Jde to, ach jde! Jen každý hleď
k vlastnímu dobře jádru:
bude-li každý z nás z křemene,
je celý národ z kvádrů!

Přijdou dnové, léta, věky, věků věky.
Kolem Slunce mdlobou hasnoucího
kroužit budou planet mrtvoly.
Země bude siná, tichá, němá.

Dávno bude po všech lidstva synech –
v prach a jíní rozpadla se těla,
dávno bude po všech slávy činech –
touha někam v vesmír odletěla;
dávno po srdci i jeho bolu,
dávno dohořelo milování,
jásot odvanut i žalování,
dávno, dávno, poslední co píseň
zoufalou svou vzduchem chvěla tíseň –
všechen život v mraznou ztuhnul plíseň,
bol i radost v kámen ztuhly spolu.

K příkrovnímu, lhostejnému nebi
povrch Země příšerně se šklebí,
Zem je samá dlouhá, hlubná vráska.
Mrazný éter do povrchu pere,
šklebinou se k Země nitru dere –
Země puká tiše, nezapraská,
Zem se trhá tiše, beze zvuku,
Zem je němá, dožila svou muku. –

Přejdou dnové, léta, věky, věků věky.
Šerou prostorou jak černá rakev
Země krouží slabnouc, slabnouc v letu,
jak když orel těžce postřelený
ve spirále děsně obrovité
dolů letí – letí – letí –

Dopadne Země k Slunci zpět,
ze Slunce šlehne plamů květ
jak života na úsvitě,
a vzdálené hvězdy a širý Svět
zví, že se tu naposled – naposled
líbají matka a dítě.

Ty věčné hlasy proroků,
že také mrtvi budem,
nuž ano, ano, víme to –
my Světa nepřebudem!

Co rozkvétá, to odkvétá,
co vzešlo, zase chřadne,
a Zem i s lidstvem rozkvětlým
jak bílá růže zvadne.

Však proto smrti myšlénkou
my srdce nezbodáme!
My vyžijem a dožijem
a Světu příklad dáme!

Dřív Světa původ seznáme
a sil všech tajné zdroje,
dřív na dno časů sestoupnem
a sečtem světů roje!

Před žádnou, žádnou záhadou
své šíje neskloníme,
o nebes klenby nejzazší
svým duchem zazvoníme!

My umřem, avšak dříve si
hrob vystelem slávou,
Svět celý musí nad hrobem
stát s obnaženou hlavou.

The post Jan Neruda a jeho nadčasové Písně Kosmické. Jak lvové bijem o mříže first appeared on Čítárny.

Elektřina je součásti a podstatou našeho života. Každá myšlenka, každý náš pohyb, nás obklopuje pulzy na nízkých frekvencích, šeptem, který byl poprvé v této souvislosti objeven v roce 1875, a který je také nezbytný pro život.

Energie našich buněk, které šeptají na frekvenci rádiových vln, je nepatrná, avšak pro život nezbytná.
Každá myšlenka, každý náš pohyb, nás obklopuje pulzy na nízkých frekvencích, šeptem, který byl poprvé objeven v roce 1875, a který je také nezbytný pro život.
Elektřina, kterou dnes používáme, látka, kterou bezmyšlenkovitě posíláme dráty a vysíláme vzduchem, byla kolem roku 1700 identifikována jako vlastnost života. Pouze později se ji vědci naučili extrahovat a použít ji k rozhýbání neživých věcí, přičemž ignorovali – protože je neviděli – účinky, které to mělo na svět živých.

Nevidtelná duha – Dějiny elektřiny a života / Arthur Firstenberg / Kniha ke stažení zde >>

Arthur Firstenberg je vědec a novinář, který stojí v čele globálního hnutí pro odstranění tabu, které toto téma obklopuje. Poté, co vystudoval Phi Beta Kappa z Cornellské Univerzity s titulem z matematiky, studoval na Lékařské Fakultě Irvine Kalifornské Univerzity v letech 1978 až 1982.
Zranění rentgenem předčasně ukončilo jeho lékařskou kariéru.
Posledních osmatřicet let je také výzkumníkem, poradcem a lektorem ohledně účinků elektromagnetické radiace na zdraví a životní prostředí, a také praktikuje několik technik léčivého umění.

Výpisky:

Dnes žijeme s několika devastujícími nemocemi, které sem nepatří, jejichž původ neznáme, a jejichž přítomnost považujeme za samozřejmou a nezpochybnitelnou. Žít bez nich je stav vitality, na který jsme už zcela zapomněli.

„Porucha úzkosti,“ zasahující šestinu lidstva, neexistovala před lety 1860, kdy telegrafní dráty poprvé omotaly Zemi. Do roka 1866 o ní v lékařské literatuře není jediná zmínka.

Chřipka v současné podobě byla vynalezena v roce 1889 spolu se střídavým proudem. Je neustále s námi, jako známý host – tak známý, že už jsme zapomněli, že tomu tak vždycky nebylo. Mnoho doktorů, které tato nemoc zasypala v roce 1889, ji nikdy dříve nevidělo.

Před lety 1860 byla cukrovka natolik vzácná, že jen pár doktorů vidělo více než jeden nebo dva případy za celý svůj život. I ta změnila svou podstatu: cukrovka bývala nemocí kostlivě hubených lidí. Obézní lidé na ni nikdy netrpěli.

Srdeční choroba byla v té době 25. nejčastější onemocnění, v pozadí za náhodným utonutím. Byla to nemoc kojenců a starých lidí. Pro kohokoliv jiného bylo nevídané, aby měl nemocné srdce.

Rakovina byla také nesmírně vzácná. Dokonce ani kouření tabáku v době bez elektřiny nezpůsobovalo rakovinu plic.

Toto jsou civilizační nemoci, které jsme přenesli i na naše zvířecí a rostlinné sousedy, nemoci, se kterými žijeme, protože odmítáme považovat sílu, kterou jsme si osvojili, za takovou, jaká skutečně je. 60Hz proud
xxx

Systematická elektrifikace Evropy začala v roce 1839 s otevřením magnetického telegrafu na Velké Západní Železnici mezi Západním Draytonem a Londýnem. Elektrifikace Ameriky začala o pár let později, když první telegrafní linka Samuela Morse vedla z Baltimoru do Washingtonu v roce 1844 podél Železnice Baltimore/Ohio.
xxx

Je trapným tajemstvím mezi virology, že od roku 1933 až do současnosti nebyly žádné experimentální studie, které by dokázaly, že chřipka – ať už virus nebo nemoc – je za jakékoliv situace přenášena z člověka na člověka běžným kontaktem.
Jak uvidíme v další kapitole, veškeré snahy experimentálně ji přenést z člověka na člověka, dokonce i během té nejsmrtelnější epidemie této nemoci, jakou kdy svět spatřil, selhaly.
x
Symes Thompson na začátku prosince roku 1889 zpozoroval u britských koní nemoc podobnou chřipce, napsal do Britského Lékařského Deníku, že předpovídá brzkou epdiemii u lidí, což byla předpověď, která se ukázala být pravdivá.46 Během pandemie v letech 1918-1919 zahynulo velké množství opic a paviánů v Jižní Africe a na Madagaskaru, ovcí v severozápadní Anglii, koní ve Francii, losů v severní Kanadě, a buvolů v Yellowstonu.
Nejedná se o žádnou záhadu. Nechytáme chřipku od zvířat, ani oni od nás.
Pokud je chřipka způsobena abnormálními elektromagnetickými podmínkami v atmosféře, pak ovlivňuje všechny živé bytosti ve stejný čas, včetně bytostí, které nesdílí stejné viry nebo nežijí ve vzájemné blízkosti.
xxx

Charles Dickens byl na návštěvě Nemocnice Sv. Lukáše pro Duševně Choré.
„Prošli jsme kolem hluchého, hloupého muže,“ napsal, „kterého sužovalo nevyléčitelné šílenství.“ Dickens se zeptal, kde tento muž dříve pracoval. „‚Ano,‘ povídá Dr. Sutherland, ‚to je ta nejpozoruhodnější věc ze všech, pane Dickensi. Byl zaměstnán jako operátor elektro-telegrafických zpráv.‘“ Ten den byl 15. ledna 1858.
Telefonní operátoři v té době často trpěli trvalými zdravotními komplikacemi. Enrst Beyer napsal, že z 35 telefonních operátorů, které lěčil v průběhu pěti let, nebyl ani jeden z nich schopen vrátit se do práce. Hermann Engel měl takových pacientů 119. P. Bernhardt více než 200.
…
V roce 1989, Annalee Yassi nahlásila rozšířenou „psychogenní nemoc“ mezi telefonními operátory ve Winnipegu, Manitobě a St. Catharines, Ontariu, a společnost Bell Canada v Montrealu nahlásila, že 47 procent jejich operátorů si stěžovalo na bolesti hlavy, únavu a bolesti svalů v souvislosti s jejich zaměstnáním.
xxx

Chřipka v současné podobě byla vynalezena v roce 1889 spolu se střídavým proudem.
Je neustále s námi, jako známý host – tak známý, že už jsme zapomněli, že tomu tak vždycky nebylo. Mnoho doktorů, které tato nemoc zasypala v roce 1889, ji nikdy dříve nevidělo.
Před lety 1860 byla cukrovka natolik vzácná, že jen pár doktorů vidělo více než jeden nebo dva případy za celý svůj život. I ta změnila svou podstatu: cukrovka bývala nemocí kostlivě hubených lidí. Obézní lidé na ni nikdy netrpěli.
Srdeční choroba byla v té době 25. nejčastější onemocnění, v pozadí za náhodným utonutím.
Byla to nemoc kojenců a starých lidí. Pro kohokoliv jiného bylo nevídané, aby měl nemocné srdce.
Rakovina byla také nesmírně vzácná.
Dokonce ani kouření tabáku v době bez elektřiny nezpůsobovalo rakovinu plic.
xxx

Sir Jagadis Chunder Bose a další vědci provedli řadu elektrických pokusů na rostlinách a dalších živých organismech, jejichž výsledky ukázaly jednoznačné účinky.
Zjistil, že nervy rostlin nebo živočichů vykazují proměnlivé chování a že jejich odpor se může značně lišit v závislosti na aplikaci proudu a jeho polaritě. Všiml si také, že intenzita proudu potřebná ke změně vodivosti nervů je z hlediska použitého napětí nekonečně malá – něco v řádu 0,3 mikroampérů (0,3×10-6).
Tento proud je podstatně menší než proud, který je vyvolán telefonním hovorem pomocí mobilního telefonu. Bose rovněž zjistil, že práh bioaktivity proudu je jeden femtoampér (1×10-15)! Protože tento badatel byl obeznámen i s radiofrekvenčním vysíláním, provedl pokus, při kterém byla rostlina vystavena rádiovému signálu o frekvenci 30 MHz ve vzdálenosti asi 218 yardů (200 metrů), a zjistil, že růst rostliny byl po dobu vysílání zpomalen.
Stejně tak prokázal, že se při ozařování stejným rádiovým signálem zpomalil oběh mízy v rostlině.
xxx

V 80. letech 19. století byl Londýn zásobován stejnosměrným proudem, ale někteří fyzikové zjistili, že rozvod střídavého proudu vytváří ve vodičích menší ohmické ztráty.
Následoval souboj proudů, přestože mnozí vědci včetně Edisona důrazně kritizovali nebezpečnější účinky střídavého proudu. Paradoxně právě proto, že střídavý proud je škodlivější, se používá v elektrickém křesle. A jak každý ví, elektrický proud v elektrické síti je… střídavý! V roce 1889 byla v USA a krátce nato i v Evropě provedena elektrifikace v plném rozsahu. V témže roce jakoby náhodou zaplavili lékaře případy chřipky, která se do té doby objevovala jen zřídka. Příznaky obětí byly mnohem více neurologického charakteru, připomínaly neurastenii a nezahrnovaly poruchy dýchání. Pandemie trvala čtyři roky a zabila nejméně milion lidí.

V roce 2001 kanadský astronom Ken Tapping prokázal, že pandemie chřipky v předchozích třech stoletích korelovaly s vrcholy sluneční magnetické aktivity v jedenáctiletém cyklu.
Bylo také zjištěno, že některá ohniska chřipky se rozšířila na obrovských územích během několika málo dní – což je skutečnost, kterou lze jen obtížně vysvětlit přenosem z jednoho člověka na druhého. Rovněž četné pokusy, které se snažily prokázat přímou nákazu prostřednictvím blízkého kontaktu, kapiček hlenu nebo jiných procesů, se ukázaly jako bezvýsledné.
Od roku 1933 až do současnosti nebyli virologové schopni předložit žádnou experimentální studii, která by prokázala, že se chřipka šíří běžným kontaktem mezi lidmi. Všechny pokusy se setkaly s neúspěchem.
Inženýři britské pošty kontrolují Marconiho zařízení pro bezdrátovou telegrafii během demonstrace na ostrově Flat Holm
xxx

V roce 1904 začaly na ostrově Wight umírat včely poté, co tam Marconi instaloval rádiové vysílače.
Tyto vysílače pracují na frekvencích blízkých megahertzovým úrovním. Na druhé straně Lamanšského průlivu Jacques-Arsène d’Arsonval prokázal, že “ostré a hákovité” elektromagnetické signály jsou mnohem toxičtější než signály sinusového tvaru. Pravda byla taková, že po roce a půl experimentování s rádiovými vysílači v plném zdraví ve věku 22 let začal Marconi dostávat horečky. Tyto záchvaty pokračovaly po zbytek jeho života.
V roce 1904, kdy pracoval na sestavení vysílače dostatečně výkonného pro transatlantickou komunikaci, byly tyto horečky tak intenzivní, že byly považovány za malárii.
V roce 1905 se oženil s Beatrice O’Brienovou a po líbánkách se usadili na ostrově v blízkosti vysílače. Jakmile se Beatrice zabydlela, začala si stěžovat na hučení v uších. Po třech měsících onemocněla těžkou žloutenkou. Musela se vrátit do Londýna, aby porodila dítě, které žilo jen několik týdnů a zemřelo z “neznámých příčin”. Ve stejném období Marconi několik měsíců trpěl horečkou a deliriem.
Bylo to v  letech 1918 až 1921 trpěl při práci na krátkovlnném vysílači sebevražednými depresemi.
V roce 1927, během líbánek z druhého manželství, zkolaboval s bolestmi na hrudi a byly mu diagnostikovány vážné srdeční potíže.
Později, v roce 1934 až 1937, kdy vyvíjel mikrovlnnou technologii, prodělal devět infarktů – poslední ho zabil ve věku 63 let.
xxx

Japonský doktor Tetsuharu Shinjyo roce 2014 publikoval studii před-a-po, která zvěstuje směr, kterým se svět musí ubrat.
Vyhodnotil zdravotní stav obyvatel obytného domu v Okinawě, na jehož střeše byly mnoho let provozovány antény mobilních telefonů.
Vyšetřil a promluvil si se sto dvaceti dvěma lidmi, kteří představovali 39 z celkového počtu 47 bytů.
Před odstraněním antén 21 lidí trpělo chronickou únavou; 14 točením hlavy, závratěmi nebo Ménièrovou chorobou; 14 bolestmi hlavy; 17 bolestmi očí, suchýma očima nebo opakovanými infekcemi očí; 14 trpělo nespavostí; 10 chronickým krvácením z nosu.
Pět měsíců poté, co byly antény odstraněny, nikdo v budově netrpěl chronickou únavou. Nikomu už netekla krev z nosu. Nikdo neměl problémy s očima. Pouze dva lidé stále trpěli nespavostí. Jednomu se stále točila hlava. Jeden měl stále bolesti hlavy. Případy zánětu žaludku a zeleného zákalu byly vyřešeny. Většina lidí na celém světě, tejně jako obyvatelé této budovy před uskutečněním studie nevědí, že jejich akutní a chronické nemoci jsou z velké části způsobeny elektromagnetickým znečištěním. Nemluví s ostatními o svých zdravotních problémech, a nejsou si vědomi toho, že mnoho z nich sdílí se svými sousedy.
xxx

1889 je ten rok, kdy člověkem vytvořená elektrická rušení zemské atmosféry nabrala globální charakter namísto lokálního.
Ten rok byla založena Edisonova Generální Elektrická Společnost, a Westinghousova Elektrická Společnost byla přejmenována na Westinghousovu Elektrickou a Výrobní Společnost. V tom roce získal Westinghouse Teslovy patenty na střídavý proud a použil je ve svých elektrárnách, jejichž množství v roce 1889 vyrostlo na 150, a v roce 1890 na 301.

Novela Zákona o Elektrickém Osvětlení v roce 1888 ve Spojeném Království uvolnila omezení průmyslu elektrické energie, a rozvoj centrální elektrárny tím tak poprvé byl učiněn komerčně realizovatelným.
A v roce 1889 se Společnost Telegrafních Inženýrů a Elektrikářů přejmenovala na, v tuto chvíli vhodnější, Instituci Elektrických Inženýrů.
V roce 1889 šedesát jedna výrobců v deseti zemích vyrábělo žárovky, a americké a evropské společnosti stavěly elektrárny ve Střední a Jižní Americe.

Ten rok deník Vědecký Američan nahlásil, že „pokud víme, každé město Spojených Států je vybaveno osvětlením z obloukových a žárovkových lamp, a zavádění elektrického světla se rychle rozrůstá do menších měst.“1

Ten samý rok Charles Dana, když psal do Lékařského záznamu, nahlásil nový druh zranění, dříve známý jen z blesků.
Bylo to kvůli, jak řekl, „nesmírnému nárůstu v právě probíhající aplikaci elektřiny, kdy už téměř $100,000,000 bylo investováno jen do samotného osvětlení a energie.“ Rok 1889, jak se shoduje většina historiků, otevřel dveře moderní elektrické éře.

A v roce 1889, jako kdyby se otevřela i samotná obloha, byli doktoři v Americe, Evropě, Asii, Africe i Austrálii zaplaveni přívalem kriticky nemocných pacientů trpících podivnou nemocí, kterou tito doktoři nikdy předtím neviděli. Tou nemocí byla chřipka, a ta pandemie trvala nepřetržitě po dobu čtyř let, během kterých zabila přinejmenším jeden milión lidí.

The post Elektřina je neviditelná duha. Zásadní vliv frekvencí na všechno živé first appeared on Čítárny.

Na začátku tohoto století, chorvatský * inženýr, emigrant do Ameriky, Nikola Tesla změřil elektrický náboj planety Země a zjistil, že má velmi vysoký potenciál. Své pozorování provedl během bouřky.

Moje přístroje byly ovlivněny silněji výboji probíhajícími na velké vzdálenosti než výboji poblíž. Tohle mě velmi zmátlo.
Není pochyb o tom, co zůstalo: pozoroval jsem stacionární vlny. Jak se zdroj rušení [bouřka] vzdaloval, přijímací obvod postupně narážel na jejich uzly a smyčky. Ač se to zdálo nemožné, tato planeta se navzdory svému obrovskému rozsahu chovala jako vodič omezených rozměrů. Obrovský význam této skutečnosti v přenosu energie mým systémem mi byl již zcela jasný. Nejen, že bylo možné posílat telegrafické zprávy na libovolnou vzdálenost bez drátů, jak jsem poznal již dávno, ale také zapůsobit na celou zeměkouli slabé modulace lidského hlasu, mnohem ještě více, přenášet energii v neomezeném množství do na jakoukoli pozemskou vzdálenost a téměř beze ztrát.
J.J. O’Neill, The Marnotratný génius: Život Nikoly Tesly, 1944, str. 181.

Nikola Tesla byl průkopníkem v mnoha oblastech elektrické teorie a technologie.
Jako první použil střídavý proud a vymyslel efektivní systém pro jeho výrobu, přenos a využití. Edison apeloval na veřejnost a varoval, že střídavý proud Tesly způsobí jeho uživatelům velké škody, je nebezpečný a že neškodně lze použít pouze stejnosměrný proud.

Tesla mluvil o Edisonovi jako o vynálezci, o sobě jako o objeviteli.

Dnes každý ví, že střídavý proud lze pomocí vícefázového indukčního motoru přeměnit na mechanickou energii efektivněji a ekonomičtěji než stejnosměrný proud. Vynalezl nové formy dynam, transformátorů, kondenzátorů a indukčních cívek. Objevil princip rotačního magnetického pole, na kterém probíhá přenos energie z Niagarských vodopádů a dalších vodopádů a přehrad.

Jako královský samotář pohrdal krátkozrakými muži vědy.
Mnohé ze svých průkopnických vynálezů si nosil s sebou do hrobu.
Věřil však v osud člověka, který podle svých slov:
„hledá, objevuje a vynalézá, navrhuje a konstruuje a pokrývá monumenty krásy, vznešenosti a úcty, hvězdu svého zrození”.

To nás učí, že nejen současníci revoluční myšlenky ve vědě tuto myšlenku opakovaně odmítali, ale také že odmítnutí takové myšlenky i těmi nejkvalifikovanějšími muži v oboru v generaci revolucionářů a často ještě v následujících generací, došlo ne jednou nebo dvakrát, ale mnohokrát.

Archimedes odmítl heliocentrický systém Aristarcha;
Brahe odmítl systém Koperníka;
Galileo byl hluchý a slepý k objevům Keplera,
Edison varoval před střídavým proudem vyvinutým Teslou.
A kdo byl kompetentnější soudit než Archimedes ve své době, Brahe ve své, Galileo ve své a Edison ve své?

Poznámka:
* (Tesla byl ve skutečnosti Srb, který se narodil v chorvatské vesnici Smiljane v oblasti Lika, která byla v té době součástí rakouské monarchie. Jeho otec byl pravoslavný kněz.) pozn. redakce

Knihy:
Nikola Tesla a jeho tajné vynálezy / David Hatcher
https://torden.sk/produkt/nikola-tesla-a-jeho-tajne-vynalezy/
Tesla: Človek, vynálezca a vek elektriny
https://www.inlibri.online/obchod/knihy/biografia/tesla-clovek-vynalezca-a-vek-elektriny/

V roce 1890, v době, kdy vědci nedokázali pochopit ani úroveň atomové částice, natož subatomární úroveň, Nikola Tesla řekl:

„Všechno je světlo, já jsem součástí světla a to je hudba.
Světlo naplňuje mých šest smyslů: vidím, slyším, chutnám, cítím, cítím a myslím.
Přemýšlení o něm je můj šestý smysl. Světlo (částice) se zapisují do not.“

Mezi jeho další nadčasové myšlenky patří:

„Nechme budoucnost, ať odhalí pravdu a hodnotí každého podle jeho práce a úspěchů. Přítomnost je jejich, budoucnost, pro kterou jsem skutečně pracoval, je má.“

„Světlo je základním zdrojem stvoření, v jednom z jeho paprsků leží osud národů, každý národ má svůj vlastní paprsek v tomto velkém zdroji světla, který vidíme jako slunce.“

„Pokud chcete odhalit tajemství vesmíru, přemýšlejte v termínech energie, frekvence a vibrace“

“Intuice je něco, co předchází přesnému poznání. Náš mozek nepochybně disponuje velmi citlivými nervovými buňkami, které nám umožňují vnímat pravdu, i když ještě není přístupná logickým závěrům nebo jinému mentálnímu úsilí.”

„Země je království, ne planeta. Není to objekt, a proto nemá žádné hranice. Zemi by bylo snazší definovat jako systémové médium. Země je také stroj, je to Teslova cívka.“

Slunce a Měsíc jsou bezdrátově napájeny elektromagnetickým polem (éterem). Toto pole také pomocí elektromagnetické levitace udržuje nebeské sféry v vzduchu.

Elektromagnetická levitace vyvrací gravitaci, protože jedinou silou, které musíte čelit, je elektromagnetická síla, nikoli gravitace. Hvězdy jsou připevněny k nebeské klenbě.

“Kdybys jen znal VELKOLEPOST čísel 3, 6 a 9, měl bys klíč k vesmíru.”
(Poznámka: Musíme pochopit, že lidé matematiku nevytvořili, my jsme ji objevili. Je to univerzální jazyk a zákon.)

„Naše ctnosti a nezdary jsou neoddělitelné, stejně jako síla a hmota. Když se oddělí, člověk už není a nebude.“

„Můj mozek je jen přijímačem, ve vesmíru existuje jádro, z něhož získáváme znalosti, sílu i inspiraci.“

„Chcete-li najít tajemství vesmíru, přemýšlejte v pojmech energie, frekvence a vibrace.“

SOUVISLOSTI

1889 je ten rok, kdy člověkem vytvořená elektrická rušení zemské atmosféry nabrala globální charakter namísto lokálního.
Ten rok byla založena Edisonova Generální Elektrická Společnost, a Westinghousova Elektrická Společnost byla přejmenována na Westinghousovu Elektrickou a Výrobní Společnost. V tom roce získal Westinghouse Teslovy patenty na střídavý proud a použil je ve svých elektrárnách, jejichž množství v roce 1889 vyrostlo na 150, a v roce 1890 na 301.

Novela Zákona o Elektrickém Osvětlení v roce 1888 ve Spojeném Království uvolnila omezení průmyslu elektrické energie, a rozvoj centrální elektrárny tím tak poprvé byl učiněn komerčně realizovatelným.
A v roce 1889 se Společnost Telegrafních Inženýrů a Elektrikářů přejmenovala na, v tuto chvíli vhodnější, Instituci Elektrických Inženýrů.
V roce 1889 šedesát jedna výrobců v deseti zemích vyrábělo žárovky, a americké a evropské společnosti stavěly elektrárny ve Střední a Jižní Americe.

Ten rok deník Vědecký Američan nahlásil, že „pokud víme, každé město Spojených Států je vybaveno osvětlením z obloukových a žárovkových lamp, a zavádění elektrického světla se rychle rozrůstá do menších měst.“1

Ten samý rok Charles Dana, když psal do Lékařského záznamu, nahlásil nový druh zranění, dříve známý jen z blesků.
Bylo to kvůli, jak řekl, „nesmírnému nárůstu v právě probíhající aplikaci elektřiny, kdy už téměř $100,000,000 bylo investováno jen do samotného osvětlení a energie.“ Rok 1889, jak se shoduje většina historiků, otevřel dveře moderní elektrické éře.

A v roce 1889, jako kdyby se otevřela i samotná obloha, byli doktoři v Americe, Evropě, Asii, Africe i Austrálii zaplaveni přívalem kriticky nemocných pacientů trpících podivnou nemocí, kterou tito doktoři nikdy předtím neviděli. Tou nemocí byla chřipka, a ta pandemie trvala nepřetržitě po dobu čtyř let, během kterých zabila přinejmenším jeden milión lidí.

Více>>
Elektřina. Neviditelná duha a základ našeho života

The post Nicola Tesla. Geniální a moudrý objevitel elektrické teorie a technologie first appeared on Čítárny.

Lewis Thomas (25. listopadu 1913 – 3. prosince 1993) byl lékař, básník, etymolog, esejista, administrátor, pedagog, politický poradce a výzkumník. Světový věhlas však získal díky svým populárně naučným knihám, článků a esejím. Uměl totiž geniálně propojit své vynikající odborné znalosti se schopností srozumitelně o nich psát. Ve svých literárních úvahách často nacházel neobvyklé a inspirující souvislosti. Thomas je často citován, vzhledem k jeho pozoruhodně eklektickým zájmům a vynikajícímu prozaickému stylu.

Lewis Thomas se narodil ve Flushing, New York a navštěvoval Princeton University a Harvard Medical School. Stal se děkanem Yale Medical School a New York University School of Medicine a prezidentem Memorial Sloan-Kettering Institute.
Byl pozván, aby psal pravidelné eseje do New England Journal of Medicine, a získal National Book Award za sbírku těchto esejů z roku 1974, The Lives of a Cell: Notes of a Biology Watcher. Za tuto knihu získal také Christopher Award.
Dvěma dalšími sbírkami esejů jsou Medúza a hlemýžď ​​a Myšlenky pozdě v noci, Pozdě noční myšlenky při poslechu Mahlerovy 9. symfonie.
Jeho autobiografie The Youngest Science: Notes of a Medicine Watcher je záznamem století medicíny a změn, které v ní nastaly.
Vydal také knihu o etymologii s názvem Et Cetera, Et Cetera, básně a četné vědecké práce.

Po jeho smrti vznikla Cena Lewise Thomase.

Lewis Thomas: esejistické knihy přeložené do češtiny:
Buňka, medúza a já
Myšlenky pozdě v noci
Životy buněk – Poznámky pozorovatele biologie
Nejmladší věda

„Největším ze všech úspěchů vědy 20. století byl objev lidské nevědomosti“
– Lewis Thomas

Dále bych upozornil na vynikající a obsáhlý komentář ke knize Lewis Thomas: Buňka, medúza a já od Karla Makoňe (1984), která se zabývá rozborem Thomasovy knihy. Zamyšlení plné zajímavých úvah, nacházení souvislosti,  velmi inspirující pro každého, kdo přemýšlí. Přesně v duchu jedné z Thomasových myšlenek:

Musí tu být nějaká skrytá základní síla, která žene dohromady jednotlivá stvoření tvořící myxotrichu a která pak pohání tuto skládanku do biologického sjednocení s termitem.

Ukázka z knihy Buňka, medůza a já

Největší membrána na světě

Při pohledu z měsíční vzdálenosti je na Zemi, která lapá po dechu, úžasné to, že je živá. Na fotografie ukazují v popředí suchý, otlučený povrch Měsíce, mrtvý jako stará kost. Vzhůru, volně se vznášející pod
vlhkou, lesklou blánou jasně modré oblohy, se zvedá Země, jediná bujná věc v této části vesmíru. Pokud byste se dívali dostatečně dlouho, viděli byste víření velkých bílých mraků, které přikrývají a odkrývají polovinu vesmíru.
Kdybyste se dívali velmi dlouho, geologicky dlouho, mohli byste vidět samotné kontinenty v pohybu, jak se od sebe vzdalují na svých zemských deskách, udržovaných na hladině ohněm pod nimi. Má to organizovaný, samostatný vzhled živého tvora, plného informací, obdivuhodně zkušeného v zacházení se sluncem.

V biologii je potřeba membrána, která dává životu smysl.
Musíte být schopni zachytit energii a udržet ji, ukládat ji přesně potřebné množství a uvolňovat ji v odměřených dávkách. Buňka to umí, stejně jako organely uvnitř. Každá je připravena na tok sluneční energie a odebírá energii z metabolických náhražek slunce.
Abyste zůstali naživu, musíte být schopni udržet rovnováhu, udržovat nerovnováhu, bránit se entropii, a to můžete dělat pouze s membránami v našem světě.

Když země ožila, začala si budovat vlastní membránu, protože za účelem úpravy Slunce.
Původně, v době prebiotického vytváření peptidů a nukleotidů z neorganických složek ve vodě na Zemi neexistovalo nic, co by chránilo před ultrafialovým zářením, kromě vody samotné. První řídká atmosféra vznikla výhradně odplyněním Země při jejím ochlazování a existovala jen mizivá stopa po vodě, kyslíku. Teoreticky mohl kyslík vznikat fotodisociací vodní páry v atmosféře v ultrafialovém světle, ale ne příliš mnoho.
Jak ukázal Urey, tento proces by byl samovolně omezený, protože vlnové délky potřebné k jeho uskutečnění jsou právě ty, které kyslík selektivně stíní; produkce kyslíku by byla přerušena téměř stejně jako jakmile k němu došlo.
Tvorba kyslíku musela počkat na vznik fotosyntetických buněk, a ty musely žít v prostředí, kde se fotosyntéza projevovala prostředí s dostatkem viditelného světla pro fotosyntézu, ale zároveň chráněné před smrtícím ultrafialovým zářením.
Berkner a Marshall spočítali, že zelené buňky se proto musely nacházet asi deset metrů pod vodní hladinou, pravděpodobně v oblasti bazénech a rybnících dostatečně mělkých, aby v nich neexistovaly silné konvekční proudy (oceán nemohl být výchozím místem).

Můžete říct, že vdechování kyslíku do atmosféry bylo výsledkem evoluce, nebo to můžete otočit a říct, že evoluce byla výsledkem kyslíku. Můžete to mít tak i tak. Jakmile se objevily fotosyntetické buňky, velmi pravděpodobně obdoby dnešních sinic, byl nastolen budoucí dýchací mechanismus Země. Na počátku, kdy hladina kyslíku dosáhla přibližně 1 procenta dnešní koncentrace v atmosféře, se anaerobní život na Zemi začal rozvíjet. Nevyhnutelnou další fází byl vznik mutantů s oxidačními systémy a ATP.
S tím jsme se dostali do explozivní vývojové fáze, v níž se objevily velké skupiny dýchajícího života, včetně mnohobuněčných forem.

Berkner vyslovil domněnku, že takové exploze nového života byly dvě, podobně jako rozsáhlé embryologické proměny, obě závislé na prahových hodnotách kyslíku.

První z nich, na úrovni 1 procenta současné hladiny, odstínil dostatek ultrafialového záření, aby se buňky mohly přesunout do povrchových vrstev jezer, řek a oceánů. K tomu došlo přibližně před 600 miliony let, v době, která se popisuje náhlou hojnost mořských zkamenělin všeho druhu v záznamech z tohoto období.

Druhý výbuch nastal, když kyslík stoupl na 10 % současné hodnoty. V té době se v atmosféře nacházelo asi 400 milionů let, bylo dostatečné množství kyslíku, které umožnilo životu dostat se z vody na pevninu. Od této chvíle bylo vše jasné, nic, co by omezovalo rozmanitost života, kromě hranic biologické vynalézavosti.

Je to další ukázka našeho fantastického štěstí, že kyslík filtruje právě ta pásma ultrafialového světla, která jsou nejvýznamnější pro naše zdraví, ničivé pro nukleové kyseliny a bílkoviny, a zároveň umožňuje plný průnik viditelného světla potřebného pro fotosyntézu. Kdyby nebylo této polopropustnosti, nikdy bychom se neobjevili.

Země v jistém smyslu dýchá.
Berkner naznačuje, že v minulosti mohly probíhat cykly produkce kyslíku a uhlíku v závislosti na relativní hojnosti rostlin a živočichů, přičemž doby ledové představovaly období spánku.
Ohromující bohatství vegetace mohlo způsobit, že hladina kyslíku stoupla nad dnešní koncentraci, s odpovídajícím úbytkem oxidu uhličitého. Takový pokles oxidu uhličitého mohl narušit „skleníkový“ efekt, vlastnost atmosféry, která zadržuje sluneční teplo, jež se jinak ztrácí sáláním ze zemského povrchu. Pokles teploty by zase odřízl velkou část živých organismů a při dlouhém povzdechu by hladina kyslíku mohla klesnout o 90 procent.

Berkner spekuluje, že právě to se stalo s velkými plazy; jejich velikost mohla být v pořádku pro bohaté okysličenou atmosféru, ale měli tu smůlu, že jim došel vzduch.
Nyní nás před smrtícím ultrafialovým zářením chrání úzký okraj ozónu, vzdálený třicet kilometrů. Jsme v bezpečí, dobře větráni, a jsme inkubováni, pokud se vyhneme technologiím, které by mohly s ozonem manipulovat nebo měnit hladinu oxidu uhličitého.
Kyslík pro nás nepředstavuje zásadní problém, pokud ovšem nevypustíme do vzduchu tolik jaderných výbušnin, že by zničily zelené buňky v moři; pokud to uděláme, čeká nás samozřejmě udušení.
Je těžké cítit náklonnost k něčemu tak naprosto neosobnímu, jako je atmosféra, a přece tu je, stejně jako je součástí a jako víno nebo chléb. Když to vezmeme kolem a kolem, obloha je zázračný výdobytek. Funguje a plní to, k čemu je určena, je stejně neomylná jako cokoli jiného v přírodě. Pochybuji, že by kdokoli z nás dokázal vymyslet způsob, jak ji vylepšit, kromě možná občasné přesunutí nějakého mraku odtud tam. Slovo „náhoda“ neslouží k dobrému vysvětlení struktur.

Při vzniku chloroplastů se možná objevily prvky štěstí, ale jakmile se tyto věci objevily na světě, evoluce oblohy se stala naprosto předurčenou. Náhoda naznačuje alternativy, jiné možnosti, jiné řešení.

To může platit pro žábry, plovací měchýře a přední mozky, tedy pro detaily, ale ne pro oblohu. Tam prostě nebylo jiné cesty.

Měli bychom oblohu ocenit za to, čím je: pro samotnou velikost a dokonalost funkce je zdaleka nejvelkolepějším produktem spolupráce v celé přírodě.
Dýchá pro nás a další věc dělá pro naše potěšení. Každý den dopadají miliony meteoritů na vnější hranice a třením shoří na prach. Bez tohoto úkrytu by se náš povrch už dávno stal rozemletým měsíčním prachem. I když naše receptory nejsou dostatečně citlivé, abychom to slyšeli, je útěchou, že že ten zvuk je tam nad hlavou, jako náhodný šum deště na střeše v noci.

The post Lewis Thomas. Myšlenky pozdě v noci o inspirujících souvislostech ve vědě first appeared on Čítárny.

Jednoduchý příběh Růže pro Algernon, který klade mnoho otázek, jenž se dodnes vymykají vědě a to i přes to, že původní povídka byla napsána v roce 1959. Mimořádný čtenářský úspěch povídky dovedl Daniela Keyese k přepracování na novelu. Ta byla později vcelku slušně zfilmována a existují i divadelní zpracování.

V příběhu mentálně retardovaného Charliho jde o jeho mozek a způsob jakým vnímá tento svět. Charlie je podrobený lékařskému experimentu, při kterém došlo k nějakému zásahu do mozkové tkáně a Charlie se stal géniem.
Postupně si ale uvědomuje, že s narůstajícm pamětí a mimořádnou schopností hledat souvislosti se mění i jeho lidský postoj k světu. Vlastním studiem nakonec pochopí, co se skutečně děje a co ho v blízké budoucnosti čeká.

Mimomořádný příběh s možná překvapivým závěrem nastoluje mnoho otázek o fungování našeho mozku a vnímání světa našimi smysly.
Zároveň klade otázky o vědeckosti různých experimentů. Po více jak 50 letech od vzniku povídky je dnes už zřejmé, že vnímání reality je omezeno nejen našimi smysly a našimi zkušenostmi, ale zcela zásadně různým zpracovním informací v různých částech našem mozku.
Tvrdit proto, že vědecké je jenom to, co jsme schopni změřit, vědecky ověřit a pochopit je vlastně svým způsobem přelud. Například na snímcích z vesmíru je zřejmé, že zatímco na půlce zeměkoule je den, na druhé půlce a nad naší atmosférou je jen tma. Jinými slovy svět naším smyslů neviditelný. To co svítí je jen naše atmosféra, kterou pronikají paprsky slunce. Běžná věc, že si neuvědomujeme, jaký je to přelud.

I historie věděckých objevů nás učí, že náš pohled na existenci světa se velmi rychle mění a nic není neměnné. Co před několika sty lety bylo kacířské a za co se upalovalo je dnes obecně příjímáno jako fakt. Ukázka z knihy jasně říká jaké je ve své většině lidské uvažování:

Dnes, jsem se naučil, tohle je čárka (,) tečka, s vocasem, slečna Kinianová, říká že je to důležitý, protože, je to nutný, pro psaní, dobře, řekla že někdo, by mohl přijít, o moc peněz, když čárka, není, na správným místě, já žádný, peníze, nemám a nevím, jak čárka, zabrání, abyste, o ně nepřišli. Ale ona říká, všichni, píšou čárky, tak já, budu taky.

Důvod, proč si nekladame často velmi důležité otázky, je v tom, že nejsme schopni ani ochorni vidět jejich důležitost. Například Charlie v knize říká:

Dočet jsem Robinsona Crusoe. Chci se dovědět víc, co se sním stalo, ale slečna Kinianová říká, že to je všecko. Proč?

Kniha Daniela Keyese Růže pro Algernon (Flowers for Algernon, Harcourt, Brace & World, 1959) vyšla několikrát česky.
Bylo natočeno víc filmů. Např. Flowers For Algernon “Charly” (1968), ale asi nejlepší jsou: Flower for Algernon (2000) a francouzské verze z roku 2006 a 2013 Des Fleurs pour Algernon.
Divadelní představení Růže pro Algernon se dodnes hraje například v pražském Divadle v Celetné.

Další zajímavé knihy mimořádném fungování mozku:
O.Sack: Barvoslepý malíř, Krajina jeho snů, Poslední hippies etc.
H.G.Wells: povídka Zem slepců
Ramachandran: Mozek a jeho tajemství

Ukázka z knihy:

Doktor Strauss řiká abich psal co myslím a každou věc co se stane odteďka. Nevím proč ale říká že je to důležitý tak že budou vidět jestli mně mužou užít. Snad mužou. Slečna Kinianová říká že snad mě udělaj chitrý. Chci být chitrý menuju se Charlie Gordon. Sem 37 let starý a před 2 tejdny sem mněl narozeniny. Nemam co psát tak toho teď nechám.

Necítím se inteligentní. Je tolik věcí, kterým nerozumím.« Vzala si cigaretu a já jí připálil. »Musíš být maličko trpělivý. Ve dnech a týdnech dokážeš to, co jiným lidem trvá půl života. To je na tom tak úžasné. Jsi jako obrovská houba, která do sebe všechno vstřebává.
Fakta, čísla, všeobecné znalosti. A brzy je také začneš dávat do souvislostí. Poznáš,jak jsou jednotlivé předměty studia navzájem propojené. Je mnoho stupňů, Charlie. Jsou jako příčky na obrovském žebříku a vedou tě stále výš a výš, abys poznal víc a víc ze světa kolem sebe. Já z toho všeho poznám jen malý kousek a o moc výš, než jsem teď, už ani nevystoupím, ale ty Charlie, šplhej. Každá příčka ti otevře svět, o jehož existenci jsi neměl ani tušení.

Slečna Kinianová mě učí psát líp. Říká podívej se na to slovo a zavři oči a říkej to pořád a pořád až si to zapamatuješ. Mám moc starostí s psaním i a y protože říkám vipadat a píšu vypadat a říkám chitrý ale píšu chytrý. Tak jsem to psal špatně než jsem začal být chytřejčí.

Znám interpunkci a píšu skoro bez chyb. Rád si hledám těžká slova ve slovníku a zkouším si je zapamatovat. Taky hodně čtu a slečna Kinianová říká, že čtu rychle. Někdy dokonce tomu co čtu, rozumím a pamatuju si to. Někdy zavřu oči a myslím na nějakou stránku a vidím ji před sebou jako ve skutečnosti.

Nevím jistě co to IQ je. Doktor Nemur řekl, že je to něco, podle čeho se určuje, jak jste inteligentní. Jako váhy v krámě. Doktor Strauss se s ním však hrozně pohádal a říkal, že IQ vůbec inteligenci neměří. Řekl, že IQ pouze ukazuje, jak velkou inteligenci byste mohli mít. Zrovna tak jako čísla na mírce. A tu mírku je podle doktora Strausse třeba naplnit.

Pak jsem se na to zeptal Burta, který mi dává testy a pracuje s Algernon. Burt řekl, že se oba doktoři mýlí (ale musel jsem slíbit, že to nikomu neřeknu). Burt tvrdí, že IQ se měří podle mnoha různých věcí, včetně toho, čemu jste se již naučili a že to stejně není k ničemu.
Tak pořád ještě nevím, co to je IQ, kromě toho, že to moje bude brzy přes 200. Nic jsem neřekl, ale nechápu, že když oni nevědí, co to je, nebo kde to je, jak je možné, že mohou vědět, kolik toho máte.

Strnule se dívala na zem a vypadala, jako by chtěla odejít. Aniž se na mne podívala, řekla:
»Kdyby Eva neposlouchala hada a nejedla ovoce ze stromu, nikdo z nás by nebyl starý a nemocný a nikdo by nezemřel.«
Opět mám ten pocit, jako by mé nitro bylo spalováno studem. Tahle inteligence postavila zeď mezi mne a lidi, které jsem znal a miloval. Předtím se mi smáli a pohrdali mnou pro mou ignoraci a tupost, teď mě nenávidějí pro mé znalosti a vědomosti. Co, proboha, ode mne chtějí?
Vyštvali mě z továrny. Ještě nikdy jsem se necítil tak osamělý…

Vzpomínám si, jak jste mi jednou říkal, že neúspěch experimentu či vyvrácení teorie jsou pro další vývoj výzkumu stejně důležité jako úspěch. Dnes vím, že je to pravda.

Výsledkem operace, kterou jsme oba podstoupili, bylo zintenzivnění a urychlení všech mentálních procesů. Nepředvídaný vývoj, který jsem si dovolil nazvat Algernon – Gordonův efekt, je tudíž logický. Hypotéza, která je tímto dokázána, může být vyjádřena následující definicí: Uměle zvýšená inteligence deterioruje v časové jednotce, která je přímo úměrná zvýšení. Tuším, že tohle je sám o sobě významný objev.

Deteriorace pokračuje. Stávám se roztržitým. Algernon před dvěma dny zemřela. Pitva prokázala, že má předpověď byla správná. Její mozek ztratil na váze a bylo na něm možno pozorovat všeobecné vyhlazení mozkových záhybů.
Předpokládám, že totéž se brzo začne dít se mnou. Teď když už je to jisté, nechci, aby se to stalo.
Dal jsem Algernonino tělo do krabičky od sýru a pochoval jsem ji na zadním dvorku. Plakal jsem.

Včera v noci jsem si nemohl vzpomenout, kde bydlím. Domů mě vedl strážník. Měl jsem zvláštní pocit, že tohle se mi už jednou přihodilo. Kdysi dávno. Stále si říkám, že jsem jediný člověk na světě, který může popsat to, co se se mnou děje.

Je to dobrej pocit vědět věci a bejt chitrý. Dybych teď byl chitrí hned bych si sednul a znovu to přečet. Stejně si mislím že sem první hloupí člověk na svjetě co udělal něco pro vědu. Pamatuju se že sem něco takovýho udělal ale nepamatuju se co. Tak mislím že sem to udělal pro všechny hloupí lidi jako já.

The post Růže pro Algernon. Keyesyho světová novela o fungování našeho mozku first appeared on Čítárny.

Píše se srpen 1962 a vychází Tiché jaro (Silent Spring) revoluční a velmi čtivá kniha dosud neznámé bioložky.
Rachel Carson začíná v knize „bajkou o zítřku“. Skutečným příběhem složeným z příkladů mnoha komunit, kde používání DDT způsobilo škody na divoké zvěři, ptácích, včelách, zemědělských zvířatech, domácích zvířatech a samozřejmě i na lidech.

Všechny její vědecké důkazy vedou k jedinému možnému závěru.
Věda nikdy nemůže mít konečné závěry, věda se musí neustále zkoumat, věda je je hlavně o diskuzi a pochybování a prověřování.
Věda není víra ani shoda většiny a už vůbec ne názor politiků. Zvláště, když vědu dotuje průmysl, politické a business zájmy.

Tiché jaro, rozepsané do tří dílů v The New Yorker, kde jej v létě 1962 četl prezident John F. Kennedy a stalo se okamžitě bestsellerem a nejdiskutovanější knihou za poslední desetiletí.

 „Vegetace Země je částí řetězce, v němž se ustavily úzké a důležité vazby mezi rostlinami a půdou, mezi různými rostlinami navzájem, mezi rostlinami a živočichy. Někdy není vyhnutí a určité vazby musíme narušit. Měli bychom to však činit uvážlivě a s plným vědomím, že toto narušení může mít svoje důsledky mnohem později a na místech hodně vzdálených.“

S využitím mnoha vlastních zdrojů i zdrojů z federální vědy a soukromého výzkumu strávila Carson (1907-1964) více než šest let dokumentováním faktu, že lidé zneužívají silné, perzistentní, chemické pesticidy, aniž by uznali jejich vliv na poškození celé biosféry.
Popisuje, že DDT se v tělech i vodě a zemině kumuluje a přetrvává 2-20 let. To má vliv na celou řadu zvířat a rostlin v potravinovém řetezci, kdy docházelo k prokázané degeneraci druhů a jejich postupnému vymírání.
Zneužití vědeckého objevu DDT šlo ruku v ruce s mediální a politickou propagandou, korporátní reklamou.

Všichni vědečtí i laičtí pochybovači byli dehonestováni a odstaveni od médií. Což si nakonec zkusila v míře větší než menší samotná autorka, která už dva roky po vydání knihy umírá náhle na rakovinu ve svých 56 letech.

Ano, lidé díky mediálnímu tlaku uvěřili vědcům a lékařům, že chemické přípravky DDT nejsou škodlivé, ale vesměs užitečné. Byly opomíjené jedovaté důsledky látky, kterí se ropzprašovala ve velkém na ulicích, ve školách aby se lidé zbavili konečně nebezpečných parazitů a žili konečně v bájném šťastném a zdravém světě.

Stejně jako mnohokrát později až k té poslední kovidové pandemii skočili lidé svým nezájmem a slepou vírou ve vědu na špek farmakoncernům a chemickým závodům, kterým šlo vždy a jen o zisky. Jako přes kopírák se lidská hloupost a nezájem kopíruje z generaci na generaci.

Rachel Carson byla přesvědčena, že součástí problému je i federální vláda, aniž by volala po radikálních změnách ve vládě.
Vyzývala své čtenáře, aby se zeptali: „Kdo a o čem mluví a proč? Neboli Cui bono, kdo má z toho zisk!
Za jádro pudla označila lidskou stupiditu a aroganci, finanční osobní i korporátní sobectví a psychopatii mnoha vedoucích managerů a hlavně korupci na všech stupních řízení společnosti.

A hlavně se ptá.
Dokážeme ovládnout sebe i společnost tak, abychom byli rovnocennou součástí pozemských systémů?

„Úvahy o nervózním věku vyčerpanosti, degeneraci apod. mohou vážně zneklidňovat jen ty, kteří vidí cíl života v přítomnosti, tedy stádních lidi. Chceš-li být zdráv a normální, jdi od stáda.“
Spisovatel a lékař Anton Pavlovič Čechov / Černý mnich

Používání jedovatého DDT po druhé světové válce ve městech.

Co je DDT?
Toxická látka objevená už v roce 1874. Od roku 1939 je jedním z nejznámějších insekticidů. DDT přivezla do Evropy americká armáda.
V malých dávkách zabíjí hmyz ve větších savce a ptáky, lidi etc. Působí rakovinotvorně. Rozkládá se až po celá desetiletí!
V čisté formě se jedná o bezbarvý nebo bílý krystalický prášek, velmi slabé aromatické vůně, velmi špatně rozpustný ve vodě, dobře rozpustný v některých organických rozpouštědlech, například v tucích!

Poprvé bylo používání DDT pro zemědělské účely zakázáno v roce 1968 v Maďarsku, 1970 ve Švédsku a Norsku. V USA v roce 1972, v Československu v roce 1974, v Británii až v roce 1984. Úplný zákaz následoval v řadě zemí později.
https://cs.wikipedia.org/wiki/DDT

Rachel Carson / Tiché jaro / Silent Spring / 1962

The post Rachel Carson a legendární kniha Tiché jaro. Nevěřte slepě vědcům, ale všechno si pečlivě prověřujte first appeared on Čítárny.

Koalice 1 609 vědců z celého světa podepsala už v roce 2023 prohlášení, v němž uvádí, že „neexistuje žádná klimatická nouze“ a že „se silně staví proti škodlivé a nerealistické politice CO2 s čistým nulem“, která byla tlačena po celém světě. Samotné prohlášení nehonizuje oxid uhelnatý a nediskutuje žádný škodlivý účinek jiných znečišťujících látek. Thrust deklarace zpochybňuje, že hysterie vyvolala vyprávění bezprostředního zkázy.

Prohlášení, sestavené globální skupinou zpravodajských zpravodajských služeb (Clintel), bylo tento měsíc zveřejněno a naléhá na to, aby „klimatická věda by měla být méně politická, zatímco klimatická politika by měla být vědevější“.

Clintel je nezávislý základ, který působí v oblasti změny klimatu a politiky klimatu. Clintel založil v roce 2019 emeritní profesor Geophysics Guus Berkhout a vědecký novinář Marcel Crok.

“Vědci by se měli otevřeně zabývat nejistotami a přeháněním ve svých předpovědích globálního oteplování, zatímco politici by měli nepochybně počítat skutečné náklady i představované výhody svých politických opatření,” píše se v prohlášení.

Z 1 609 vědců, kteří podepsali prohlášení, jsou dva signatáři laureáti Nobelovy ceny.
Nejnovějším podepsáním je vítěz Nobelovy ceny Dr. John F. Clauser, vítěz Nobelovy ceny 2022 v fyzice. V oznámení Clintelu je Clauser citován jako: „Věda o klimatu se metastázovala na masivní šokovou pseudovědu. Pseudověda se zase stala obětním beránem pro širokou škálu dalších nesouvisejících nemocí.

Základní zpráva, která vyvolala prohlášení, stanoví řadu prohlášení, která zpochybňují mnoho společných nároků na klima.
Například jedním z nejběžnějších tvrzení – a mnozí se bezpochyby opakovali – je to, že Země brzy přejde „body převrácení, které povedou k katastrofickému poškození životního prostředí, včetně nebezpečného nárůstu hladiny moře, celý druh zanikne a ještě větší utrpení v mnoha zemích, zejména nejchudší“.

Pocit okamžité krize se neustále opakoval mainstreamová média, včetně The New York Times, která řekla rovně: „Země pravděpodobně překročí kritický práh pro globální oteplování v příštím desetiletí.“

V roce 2009 bývalý viceprezident Al Gore skvěle předpověděl, že „Arktida bude do roku 2013 bez ledu.“ Později ustoupil, podle agentury Reuters, který řekl, že Gore pouze citoval jiné vědecké zprávy. Gore před třemi lety dříve zveřejnil „nepohodlnou pravdu“, jejíž titulkem byla „planetární nouzová nouze globálního oteplování a co s tím můžeme dělat“.
Dokumentární film založený na knize vydělal v tomto roce v hrubém příjmu 24 146 161 $.

Pubertální aktivistka celebrit Greta Thunberg tweetovala v roce 2018 – pět let po předpovědi Goreovy doomsday – že „změna klimatu vymaže celé lidstvo, pokud v příštích pěti letech nepřestaneme používat fosilní paliva“. Highland County Press oznámila, že smazala tweet.

Minulý týden hovořil John Kerry, „zvláštní prezidentský vyslanec pro klima“ prezidenta Bidena “na konferenci ve Skotsku ve Skotsku ve Skotsku a řekl, že„ vědci, kteří strávili celoživotní sledování této lidské krize, se označili za „znepokojené“ a „vyděšené“. Jak jeden řekl jednoznačně: „Nyní jsme na nezmapovaném území.“

“Takže nyní je lidstvo samotné lidstvo ohroženo samotným lidstvem – těmi, kteří svádí lidi, aby kupovali do zcela fiktivní alternativní reality, kde nemusíme jednat a my se ani nemusíme starat,”
dodal Kerry.

Signatáři Clintel Deklarace říkají, že globální oteplování je „mnohem pomalejší, než se předpokládalo“ a že „vědecky nekvalitní modely“ často řídí klimatickou politiku.

Clintel prohlášení přichází v době, kdy nedávné tvrzení oplývají, že přírodní katastrofy, jako jsou požáry v Maui a Kanadě, vlny na celém světě a další události jsou poháněny změnou klimatu. Prohlášení dále zpochybňuje stále připravenou vinu ze změny klimatu a uvádí: „Neexistuje statistický důkaz, že globální oteplování zintenzivňuje hurikány, povodně, sucha a podobné přírodní katastrofy nebo je častější.“

Jak prezident Biden a nespočet světových vůdců do roku 2050 tvrdí, že vědci tvrdí, že to není jen „nerealistické“, ale škodlivé pro světové ekonomiky.

“Neexistuje žádná klimatická nouzová situace. Neexistuje tedy žádný důvod k panice a poplachu. Důrazně se staví proti škodlivé a nerealistické politice CO2 s čistým nulovou společností navrženou pro rok 2050,” ve studii se pak navrhuje „adaptaci namísto zmírňování.“

Zdroj:

The post Podvod Klimatická změna. 1600 vědců dokazuje: Neexistuje žádná klimatická nouze! first appeared on Čítárny.

Strach, nevědomost, naivita, sobectví jsou jezdci naší apokalypsy tzv. Nového světového řádu. Všechno je o lidech, kteří nedokáži uvěřit, že jejich vládní autority jsou schopné zla.

Ti, kteří pokorně přijali kovidové lockdowny, ctnostně si nasadili masky a dychtivě se postavili do fronty na vakcíny a posilovače, lidé, kteří si myslí, že jsem blázen, když naznačuji, že opatření proti tzv Covidu přijatá Novým Zélandem byla stejně odsouzeníhodná jako neúčinná, bezproblémoví polykači lží státu, sdíleli jednu důležitou vlastnost, možná tu, která přesně definuje jejich neochotu myslet sám za sebe.

Nedokáži uvěřit, že jejich vládní autority jsou schopné zla.
Tak je to jednoduché.

Navzdory téměř nekonečnému seznamu státních zvěrstev během délky života našeho lidského druhu, my zde na Západě po druhé světové válce odmítáme přijmout myšlenku vražedné mocenské elity maskující se za vládu pro dobro všech.

Jak ale k takovému přesvědčení o pravdomluvnosti státu došlo?
Jak si tolik lidí může být tak jistí neutuchající dobrotou Západu?
Ano, toto je západní fenomén. Vyspělý demokratický, ctnostný a rovnostářský Západ vyšších morálních hodnot, vedený Amerikou. Navíc je přímo spojen s druhou světovou válkou a zejména s mýtem pěstovaným západními vítězi, který zní takto:

V genocidním nacismu se soustředilo to nejohavnější a výjimečné zlo.
My, kteří jsme toto zlo porazili, jsme proto dobří a dobří vždy budeme, bez ohledu na naše občasné pochybení.
Státem podporované zlo je jen fenomén nacistického Německa a bylo ukončeno.

Amerika v padesátých letech, kdy jsem se narodil, přes sedmdesátá léta, kdy jsem vyrůstal, poskytovala pohodlí, příležitosti a dokonce bohatství nižším a středním vrstvám, faktory, které přispívaly k pocitu, že se v této zemi žije dobře a že je to dobré.

Když byl JFK zavražděn tehdejší CIA/Deep State, většina lidí si naivně koupila hloupý příběh o osamělém střelci a kouzelné kulce pohybující se po křivce.
Když se Dvojčata 11. září zhroutila rychlostí volného pádu naprosto přesně do svých základů, stačilo po krátkém čase šoku, použít zdravý rozum, aby byly vypsány desítky pochybnosti nejen o samotném zřícení tří budov!!, ale i o fanatických únoscích vedená arabským duchovním z jeskyně na Středním východě.

Incident v Tonkinském zálivu v roce 2. srpna 1964, který se stal záminkou pro americkou eskalaci ve Vietnamu, byl stejnou lží jako tvrzení Colina Powella v roce 2003 v OSN, že Irák vlastní zbraně hromadného ničení.

Kolik miliónů životů bylo ztraceno, kolik lidí bylo vysídleno, kolik utrpení následovalo v důsledku těchto bezcitných a zrůdných podvodů?
Dodnes ve Vitnamu umírají lidé na použití chemických zbraní Agent Orange, Agent Blue Spojenými státy.

Víte, americká vláda by se přece nikdy nemohla dopustit tak ohavných zločinů. Nikdy.
Jiné země anglicky mluvícího Západu a většina Evropy, i když rychle odhalovaly sovětskou kriminalitu a prostopášné pustošení komunistického Maa, zavíraly oči před americkým státním terorismem a vraždami a odmítly uznat soustavu tajných agentur zapojených do tajných destruktivní operace proti vlastním občanům.

Takže tady a právě teď zachvátila svět nadnárodní teroristická a genocidní operace v dosud nevídaném měřítku – mám samozřejmě na mysli koronské války.
Očkování proti nás zabíjí tiše, někdy i hlasitě a všude, a přesto lidé, kteří sami zažili nebezpečné nepříznivé účinky tohoto agenta, si to nemohou nebo nechtějí spojovat.

Například u mého úplně proočkovaného souseda se nedávno rozvinula hluboká žilní trombóza a o dva dny později život ohrožující plicní embolie.
Bylo to v době, kdy ani jeden praktický lékař nezpochybňoval roli očkování. Jenže o týden později zdravotnický personál zázračně zmoudřel a podařilo se mu přijít s teorií, že za to může zase ten kovidový vir, ze kterého se před měsícem zotavil. Prý žádné překvapení.

Jak jsem již mnohokrát psal, dobří lékaři na Novém Zélandu, kteří zpochybňovali univerzální očkování mRNA, kteří nabízeli léčbu místo očkování, kteří přizpůsobili svou péči individuálním potřebám pacientů a kteří se drželi nutnosti informovaného souhlasu, tak tito lékaři jsou pronásledováni, pronásledováni a pronásledováni zkorumpovanou lékařskou radou ve spojení se soukromou organizací se sídlem v Dallasu v Texasu.

Jeden výjimečně zodpovědný a informovaný lékař byl nedávno podroben zkoušce týdenního disciplinárního tribunálu pro zdravotníky. Lékařská rada Nového Zélandu ho obvinila z podkopávání důvěry veřejnosti v očkování Pfizer diskusí o prevenci a léčbě covidu.

Ano, čtete správně. Je to novodobý Hon na čarodějnice.

Vyrostl jsem v Americe plné příslibů. Zapálený tvrdě pracující člověk mohl získat vynikající vzdělání, aniž by zadlužil na celý život. Benzín byl levný, cestování bylo snadné.

Psychologicky vzato by se koncentrované zlo holocaustu s německými nacistickými tábory smrti a nepředstavitelnou hrůzou mohlo jednou provždy skončit. A netvářit se, že i jaderné vypálení dvou japonských měst bylo posvěceno jako akt milosrdné nutnosti.

Jenže strach, nevědomost, naivita, sobectví jsou jezdci naší apokalypsy, Nového světového řádu.
Abychom s nimi bojovali, potřebujeme jen trochu odvahy, zbavení se sobeckosti, nutnosti, že naše děti nemusí prožívat stále totéž… je to opravdu tak jednoduché.

Emanuel E. Garcia, M.D.
https://newzealanddoc.substack.com/
Psychoanalytik, psychiatr a autor narozený ve Filadelfii, který emigroval na Nový Zéland v roce 2006. V roce 2021 odešel z psychiatrické praxe a odmítl se nechat naočkovat poté, co pracoval ve veřejném sektoru na Novém Zélandu.
duben 2023

Pozn. redakce:
Na Novém Zélandu kovidismus dirigovala Jacinda Ardern, klon WEF. Ta nakonec záhadně rezignovala na svůj post premiérky. Stalo se tak v době, kdy se na veřejnost valily informace o stovkácjh mrtvých po očkování. Po roce však byla za svou práci odměněna vysokým státním vyznamenáním.
Dnes pracuje pro OSN a bojuje proti tzv. dezinformacím neboli nepříjemným pravdám pro státní instituce, OSN, WHO, WEF etc…
Nový preméíer se později vyznamenal ryze psychopatickým výrokem, že lidé se rozhodovali svobodně o očkování a žádný vládní úředník ani expert je k ničemu nenutil.

Překlad: Čítárny.com

The post Kovidismus. Strach, nevědomost, naivita, sobectví jsou jezdci této apokalypsy first appeared on Čítárny.

Sir Harold Hartley, člen prestižní Královské společnosti ve 20. století, ho nazval „jednou z největších intelektuálních postav všech dob”. Ruđer Josip Bošković (1711-1787), jezuitský matematik a vědec, byl skutečný polyhistor, který se zabýval atomovou teorií, optikou, matematikou i astronomií a byl zvolen členem v učených společnostech a předních vědeckých akademiích po celé Evropě. Byl také skvělým básníkem. Skládal latinské verše pod záštitou prestižní římské Accademia degli Arcadi.

Jestliže relativisté mají pravdu, žijeme-li ve vesmíru o čtyřech rozměrech a kdybychom byli schopni si to uvědomit, pak to, čemu říkáme zdravý rozum, by se rozletělo na kousky. Autoři anticipačních románů se snaží myslet v termínech časoprostoru. Jejich úsilí odpovídá v úrovni čistého bádání a v teoretické řeči úsilí velkých matematických fyziků.
Ale je člověk schopen myslet ve čtyřech rozměrech? Musel by k tomu mít jiné duševní struktury. Budou tyto struktury vyhrazeny člověku, jenž přijde po člověku, bytosti budoucí mutace? A je tento člověk, který přijde po člověku, už mezi námi? Fantastičtí romanopisci to tvrdili.

Ale ani van Vogt ve své krásné fantastické knize o Slanech, ani Strugeon ve svém popise Nadlidšťanů se neodvážili vytvořit postavu tak báječnou, jako je Ruđer Josip Bošković (1711-1787). Kdo byl Ruđer Josip Bošković? Mutant? Cestovatel v čase? Mimopozemšťan skrývající se za tímto tajuplným Srbem?

Boskovic se narodil v Dubrovníku v roce 1711. Otec Rudjera Boškoviće, Nikola Bošković,  byl katolický Srb pocházející z vnitrozemí nedaleko Dubrovníku, matkou byla Paola Bettera Bošković, Italka pocházející přímo z  Dubrovníku. Když mu bylo 14 let, zapsal se jako student do jezuitské koleje v Římě. Studoval tam matematiku, astronomii a teologii. Když v roce 1728 dokončil svůj noviciát, vstoupil do jezuitského řádu.

Nadání P. Boskovice se projevilo už za jeho studií na Collegio Romano, nejprestižnější a nejvyhlášenější jezuitské koleji.
Když studia dokončil, stal se na Collegio profesorem matematiky. Už v této časné fázi své dráhy, ještě před vysvěcením (1744), byl plodným autorem: ještě před svým jmenováním profesorem publikoval osm vědeckých disertací a čtrnáct dalších po svém jmenování.
Patří k nim:
Sluneční skvrny (1736)
Přechod Merkura přes sluneční terč (1737),
Aurora Borealis (Severní polární záře) (1738)
Použití dalekohledu v astronomických studiích (1739)
Pohyby nebeských těles v prostředí, v němž není žádný odpor (1740)
Různé účinky gravitace na různých místech země (1741) – tato disertace ukazuje na důležitou práci, kterou Boskovic vykonal v geodézii – a Aberace stálic (1742)

„Zjistí se, že vše závisí na složení sil, s nimiž tyto částice hmoty na sebe působí: az těchto sil ve skutečnosti vznikají všechny přírodní jevy“.
Theoria Philosophiae Naturalis

Netrvalo dlouho a muž Boskovičova talentu se stal v Římě známým. Papež Benedikt XIV., který nastoupil v roce 1740, věnoval Boskovičovi a jeho práci značnou pozornost.
Roku 1742 se Benedikt XIV obrátil na P. Boskovice kvůli jeho technickým znalostem: vznikly totiž obavy, že praskliny v kupoli svatopetrské baziliky jsou známkou jejího možného zřícení. Papež přijal Boskovičovo doporučení, aby se kupole upevnila pěti železnými prstenci. Boskovičova zpráva, jež zkoumala problém teoreticky, si zasloužila „reputaci menší klasické práce v oboru statiky budov”.
Páter Boskovic rozvinul první geometrickou metodu výpočtu dráhy planety, založenou na trojím pozorování její polohy. Jeho Teorie přírodní filosofie vyšla poprvé v roce 1758 a získala si obdiv nejen ve své době, ale i později, a to pro svůj ambiciózní pokus pochopit strukturu vesmíru podle jediné ideje.

V roce 1736 uveřejnil sdělení o slunečních skvrnách.
V roce 1740 vyučoval matematice na Collegiu Romanu a pak se stal vědeckým poradcem papežské stolice.
Vytvořil observatoř, podnikl vysušení pontinských bažin, opravil chrám svatého Petra, měřil poledník mezi Římem a Rimini na dvou stupních šířky.
Pak prozkoumává různé oblasti Evropy a Asie a koná vykopávky na stejných místech, kde Schliemann později objeví Tróju.

Byl jmenován členem anglické Královské společnosti 26. června 1760 a při té příležitosti uveřejnil dlouhou latinskou báseň o viditelných jevech na Slunci a na Měsíci, o níž současníci říkají: „Toť Newton v ústech Vergilových.“
Přijímají ho velcí vědci té doby a vede zejména důležitou korespondenci s doktorem Johnsonem a s Voltairem. V roce 1763 je mu nabídnuta francouzská příslušnost.
Ujme se řízení oddělení optických přístrojů při královském loďstvu v Paříži, kde žije až do roku 1783.
Lalande ho pokládal za největšího žijícího vědce. D‘Alembert a Laplace jsou zděšeni pokrokovostí jeho myšlenek.
V roce 1785 se uchýlí do Bassana a věnuje se vydávání svých souborných děl.
13. února 1787 zemřel na zápal plic v Miláně a byl tam pohřben v Santa Maria Padone.

V polovině 20.století bylo na popud jugoslávské vlády znovu prozkoumáno Boskovićovo dílo a zejména jeho TEORIE PŘÍRODNÍ FILOSOFIE (Philosophiae Naturalis Theoria Redacta ad Unicam Legem Virium in Natura Existentium) vydaná ve Vídni v roce 1758.
Překvapení bylo značné. Allan Lindsay Mackay, který popisuje toto dílo v článku v New Scientist z 6. března 1958, se domnívá, že jde o ducha 20. století, který byl přinucen žít a pracovat ve století osmnáctém.

V knize Philosophiae naturalis theoria Boskovic navrhl myšlenku vševědoucího „ducha“, který by na základě Newtonových zákonů a znalostí všech sil a počátečních pozic v jednom okamžiku měl úplné znalosti o minulosti a budoucnosti. V návaznosti na v podstatě identické postuláty formuloval francouzský vědec PS Laplace klasický princip determinismu téměř o půl století později (1814). Tento „duch“, „inteligentní entita“, nazval E. Du Bois-Reymond „Laplaceův duch“ nebo „Laplaceův démon“, ačkoli měl být pojmenován „Boskovicuv duch“ (S. Hondl).

Ukazuje se, že Ruđer Josip Bošković předstihl nejen vědu své doby, ale i naši vlastní vědu.
Navrhuje unitářskou teorii vesmíru, všeobecnou a jedinou rovnici, jež ovládá mechaniku, fyziku, chemii, biologii a dokonce psychologii. V této teorii hmoty nejsou prostor a čas do nekonečna dělitelné, ale složené z bodů, ze zrnek. To připomíná soudobé práce Jeana Charona a Heisenberga, které jako by Bosković překonával.
Daří se mu vyložit stejně světlo jako magnetismus a elektřinu i všechny jevy chemie známé v jeho době a od té doby objevené, nebo jež zbývá objevit.

Mimochodem, teorie relativity je zřejmě mnohem starší než si myslíme!!!
Boskovic se zabýval relativitou, včetně takzvaného časoprostorového kontinua. Podle Boškoviće se hmota skládá z bodů ( puncta), které jsou jednoduché, nedělitelné, neroztažené, neproniknutelné, diskrétní a homogenní a které jsou zdroji sil, které působí vzdáleně. Tyto body se liší od matematických bodů tím, že mají vlastnost setrvačnosti a že mezi nimi působí síla – Boškovićova síla, která je představována Boškovićovou křivkou (lat. Curva Boscovichiana)

“Ale pokud by se nějaká mysl, velmi odlišná od naší, dívala na nějakou vlastnost nějaké zakřivené čáry, jako na rovnost přímky, nerozpoznal by jako takovou rovnost přímky; ani by neuspořádal prvky své geometrie podle toho velmi odlišného systému a nevyšetřoval by docela jiné vztahy, jak jsem navrhl ve svých poznámkách. Vytváříme naši geometrii na vlastnostech přímky, protože se nám to zdá nejjednodušší ze všech. Ale opravdu všechny řádky, které jsou spojité a jednotné povahy, jsou stejně jednoduché jako jeden druhému. Jiný druh mysli, který by mohl tvořit stejně jasné mentální vnímání nějaké vlastnosti kterékoli z těchto křivek, jak to děláme v souladu s přímkou, by mohl věřit, že tyto křivky jsou nejjednodušší ze všech a z této vlastnosti těchto křivky vytvářejí prvky velmi odlišné geometrie a odkazují na ně všechny ostatní křivky, stejně jako je porovnáváme s přímkou. Pokud by si tyto mysli všimly a vytvořily extrémně jasné vnímání nějaké vlastnosti, řekněme, paraboly, ve skutečnosti by se nesnažily, jak to naši geometři dělají, napravit parabolu, snažili by se, kdyby někdo mohl výraz vyjádřit, parabolizovat přímku. “
“Transient pressure analysis in composite reservoirs” (1982) by Raymond W. K. Tang and William E. Brigham.

V oblasti mechaniky Bošković studoval pohyb hmotného bodu ( De motu corporum projectorum in spatio non resistente …, 1740).
Pomocí metody kyvadla změřil gravitační sílu a zjistil, že se mění v různých bodech Země (1741). Zabýval se problémy tělesa maximální přitažlivosti ( Problema mechanicum de solido maximae přitažlivost …, 1743) a těžiště ( De centro gravitatis …, 1751).

Historik vědy L. L. Whyte potvrzuje, že Bosković předstihuje nejméně o dvě stě let svou dobu a že bude moci být plně pochopen, až bude provedeno spojení mezi teorií relativity a fyzikou kvant. Soudí se, že v roce 1987 při dvoustém výročí jeho údajného narození se dostane snad jeho dílu ocenění, jakého si zaslouží.
Dosud nebyl navržen žádný výklad tohoto zázračného příkladu.
Dvě úplná vydání jeho díla, jedno v srbštině, druhé v angličtině, se uskutečnily až v druhé pol. 20.století!

V dosud uveřejněné korespondenci mezi Boskovićem a Voltairem nacházíme mezi jinými moderními myšlenkami:
Uspořádání mezinárodního geofyzikálního roku.
Přenášení malárie komáry.
Možné využití kaučuku (myšlenka uvedená do praxe La Condaminem, jezuitou a Boskovićovým přítelem).
Existence planet kolem jiných hvězd než naše Slunce.
Nemožnost lokalizovat psychismus do dané části těla.
Zachování „kvantové částice“ pohybu ve světě, což je Planckova konstanta formulovaná v roce 1958.
Bosković připisuje značný význam alchymii a podává jasný, vědecký výklad jazyka alchymistů. Podle něho například se čtyři živly Země, Voda, Oheň a Vzduch liší jen zvláštním uspořádáním částic bez hmoty a váhy, které je vytvářejí, čímž předjímá avantgardní hledání univerzální rovnice.

„V roce 1763 identifikoval …konečné důsledky mechanické atomové teorie. Jedním z rozhodujících aspektů pohybových zákonů Isaaca Newtona je jejich prediktivní schopnost. Pokud víme, jak se objekt v kterémkoli okamžiku pohybuje – jak rychle a jakým směrem – a pokud navíc známe síly, které na něj působí, můžeme přesně vypočítat jeho budoucí trajektorii. Tato předvídatelnost umožnila astronomům použít Newtonovy zákony pohybu a gravitace k výpočtu například toho, kdy dojde k budoucím zatměním Slunce. Boscovich si uvědomil, že pokud je celý svět pouhými atomy v pohybu a srážce, pak by vševidoucí mysl „mohla z nepřetržitého oblouku popsaného v časovém intervalu, bez ohledu na to, jak malý, všemi body hmoty, odvodit zákon tj. univerzální mapa] samotných sil … Nyní, pokud by byl známý zákon sil a poloha, rychlost a směr všech bodů v daném okamžiku, bylo by možné, aby mysl tohoto typu předvídala vše nezbytné následné pohyby a stavy a předvídat všechny jevy, které z nich nutně vyplývají. “
Philip Ball, Critical Mass: How One Thing Leads to Another (2006).

Stejně přeludně působí u Boskoviće studium nehod v přírodě.
Tam nacházíme už statistickou mechaniku amerického vědce Willarda Gibbse, navrženou na sklonku 19. století a přijatou až ve století dvacátém.
Tam objevujeme také moderní výklad radioaktivity (naprosto neznámé v 17. století) řadou výjimek z přírodních zákonů, což dnes nazýváme „statistické pronikání za bariéry potenciality“.

Faraday v roce 1844 napsal, že „nejbezpečnější je předpokládat co nejméně, a proto se mi zdá, že Boskovicovy atomy mají velkou výhodu před běžným pojetím”.
Mendělejev o Boskovičovi řekl, že „spolu s Koperníkem je pýchou západních Slovanů”, a že „je považován za zakladatele moderního atomismu”.
Clerk Maxwell k tomu v roce 1877 dodal, že „to nejlepší, co můžeme udělat, je zbavit se rigidního jádra a nahradit je Boskovičovým atomem”.
V roce 1899 mluvil lord Kelvin o „Hookově předvedení krystalické formy seskupením kuliček, Navierově a Poissonově teorii elasticity pevných látek, Maxwellově a Clausiově
práci v oblasti kinetické teorie plynů …, což všechno je prostě rozvinutím Boskovicovy teorie”.
I když je známo, že Kelvin často měnil své názory, nakonec v roce 1905 konstatoval: „Můj současný přístup je čistý a prostý Boskovičianismus.”

Byl neobyčejně aktivní.
Např. v roce 1745 trávil Bošković léto ve Frascati, kde si jezuité právě stavěli nádhernou letní rezidenci. Přitom stavbaři vykopali zbytky vily z 2. století po Kristu. To Boskovice nadchlo. Stal se zapáleným archeologem, vykopával a kopíroval mozaikové podlahy. Byl přesvědčen, že sluneční hodiny, jež našel, byly ty, o nichž se zmiňoval římský architekt Vitruvius.
Našel si čas a napsal dvě studie:
O antické vile objevené na hřebenu Tuscula (antický název Frascati)
O antických slunečních hodinách a některých dalších pokladech nalezených pod troskami.

Proč toto mimořádné dílo nezapůsobilo na moderní myšlení?
Protože němečtí filosofové a vědci, kteří ovládali vědecké bádání až do první světové války, byli přívrženci kontinuitních struktur, zatímco Boskovićovy koncepce jsou založeny v podstatě na myšlence diskontinuity.
Protože s pátráním v knihovnách a s historickou prací týkající se Boskoviće, velkého cestovatele, jehož dílo je rozptýleno a který pochází ze země neustále stíhané převraty, se mohlo soustavně začít až velmi pozdě. Až bude možno shromáždit soubor jeho spisů, až budou shledána a utříděna svědectví jeho současníků, jaká zvláštní, znepokojivá převratná postava se nám objeví!

Zdroje:
Jak katolická církev budovala západní civilizaci / Thomas E. Woods / překlad: Michaela a Václav Freiovi / Res Claritatis 2009
Jitro kouzelníků / Jacques Bergier, Louis Pauwels / Svoboda 1990
Roder Boscovich – The founder of modern science, 2015 PDF
Wikipedie: https://cs.wikipedia.org/wiki/Ru%C4%91er_Bo%C5%A1kovi%C4%87

Poznámka: Nevíme to jistě, ale v češtině nevyšlo ani jedno dílo Boskovice ani biografie!!

The post Ruder Josif Bošković (1711-1787) jeden z největších intelektuálních géniů předstihl svou dobu o 200 let first appeared on Čítárny.