Mark Twain: “Zkoumal jsem povahu a sklony „nižších živočichů“ (takzvaných) a srovnával jsem je s povahou a sklony člověka. Dospěl jsem k pokořujícímu poznatku, neboť mě nutí, abych se zřekl své víry v Darwinovu teorii o vzestupu člověka od nižších živočichů, poněvadž se mi teď zdá, že tahle teorie by měla být nahrazena teorií novou a pravdivější, a ta nová a pravdivější by se měla jmenovat Sestup člověka od vyšších živočichů.”

Ostatní třídy nebo kmeny – ptáci, ryby, hmyz, plazi atd. – tvoří vývojovou řadu, články v řetězu, který se táhne od vyšších živočichů až k člověku na samém spodku.

Narazil jsem na případ, který se stal před mnoha lety. Několik lovců uspořádalo na našich Velkých planinách lov na bizony pro pobavení nějakého anglického lorda – jednak proto, aby ho pobavili, a jednak proto, aby opatřili čerstvé maso pro jeho spižírnu. Bylo to pěkné povyražení. Pobili dvaasedmdesát těchhle obrovských zvířat, část jednoho z nich sežrali a ostatních jednasedmdesát nechali shnít.
Abych určil rozdíl – jestli nějaký existuje – mezi anakondou a lordem, zařídil jsem, aby do klece anakondy přivedli sedm telat. Vděčný plaz okamžitě jedno z nich uchvátil a spolykal a pak spokojeně ulehl. Dál už o telata neprojevil žádný zájem ani náznak, že by jim chtěl ublížit. Opakoval jsem tento pokus s dalšími anakondami. Výsledek byl vždycky stejný.
Potvrdila se skutečnost, že rozdíl mezi lordem a anakondou je v tom, že lord je krutý, kdežto anakonda ne; že lord svévolně zahubí to, co jinak nepotřebuje, kdežto anakonda nikoli. To se zdálo naznačovat, že anakonda není nižší vývojový stupeň než lord. Zároveň to zřejmě naznačilo, že lord byl na sestupném stupni od anakondy, ale že tím sestupem hodně ztratil.

Tyhle experimenty mě přesvědčily, že existuje jeden rozdíl mezi člověkem a vyššími živočichy: člověk je hrabivý a lakomý, kdežto oni ne.
Během svých experimentů jsem se přesvědčil, že mezi živočichy je člověk jediný, který si pamatuje urážky a křivdy, úporně na ně myslí, čeká, až se mu naskytne příležitost, a pak se za ně mstí. Tuhle vášnivou touhu po pomstě vyšší živočichové neznají.

Neslušnost, vulgárnost, obscénnost – to jsou vlastnosti výhradně spojené s člověkem, ten je vynalezl.
Mezi vyššími živočichy po nich nenajdete ani stopu. Vyšší živočichové nic neskrývají, za nic se nehanbí. Člověk se svou pošpiněnou myslí se zahaluje. Nevstoupil by s obnaženou hrudí a zadkem ani do obývacího pokoje, tak snadno se v něm a v jeho družkách probouzejí neslušné myšlenky. Člověk je tvor, který se červená. Jediný tvor, který se červená – nebo se má proč červenat.

Ze všech živočichů je člověk jediný krutý tvor.
Jenom on působí bolest, protože mu to dělá potěšení. Tuhle jeho vlastnost vyšší živočichové neznají. Kočka si hraje s poděšenou myší, ale má tu omluvu, že neví, jak myš trpí. Kočka je mírná – nelidsky mírná: jenom myš vyleká, netrýzní ji, nevyloupne jí oči, nestáhne jí kůži z těla ani jí nevráží třísky pod nehty – po lidském způsobu; když si s myší pohraje, rychle ji sežere, a zbaví ji tak trápení. Člověk je krutý živočich. On jediný se tím vyznačuje.

Vyšší živočichové se pouštějí do individuálního boje, ale nikdy ne v organizovaných masách. Člověk je jediný živočich, který podniká tuhle ukrutnost všech ukrutností – válku.
Člověk je jediný živočich, který oloupí svého bezmocného bližního o jeho zemi – zmocní se jí a jeho z ní vyžene nebo zničí. Tohle člověk dělá ve všech dobách. Na celé zeměkouli není akr půdy, který je v majetku svého oprávněného vlastníka nebo který by nebyl odňat jednomu vlastníkovi za druhým, násilím a krveprolitím ve stálém koloběhu.

Člověk je jediný otrok. A jediný živočich, který zotročuje.
Byl vždycky otrokem v té či oné formě a vždycky tím či oním způsobem držel jiné otroky v poddanství. V dnešní době vždycky někdo dělá otroka jinému za mzdu, za tu vykonává za jiného jeho práci; jako otrok má pod sebou nižší otroky za menší mzdy a ti opět vykonávají jeho práci za něho. Vyšší živočichové jsou jediní, kdo výlučně pracují sami na sebe, a sami se tak živí.
A v přestávkách mezi vojenskými kampaněmi si smývá krev ze svých rukou a propaguje „bratrství lidí celého světa“ – hubou.

Člověk je zbožný živočich. Je to jediný zbožný živočich.
Je to jediný živočich, který vyznává jediné pravé náboženství – a těch je několik. Je to jediný živočich, který miluje svého bližního jako sebe samého, a podřízne mu krk, když jeho teologie není v pořádku. Udělal ze zeměkoule hřbitov, když se co nejlépe snažil urovnat svým bližním cestu ke štěstí a do nebe. Vyšší živočichové žádné náboženství nemají.

Člověk je rozumný živočich. Tak se to aspoň tvrdí.
Myslím, že by se o tom dalo diskutovat. Moje experimenty mi naopak potvrdily, že je nerozumný živočich. Zamyslete se nad jeho historií. Zdá se mi jasné, že ať je cokoli, je něco jiného než rozumný živočich. Jeho životopis je fantastický chorobopis maniaka. Za nejsilnější argument proti jeho inteligenci pokládám fakt, že přes takový záznam o své minulosti považuje se lichotivě za hlavu všeho tvorstva, ačkoli podle svých vlastních měřítek je na samém spodku.

Člověk je vpravdě nevyléčitelný blázen. Nedokáže se naučit prosté věci, které se ostatní živočichové naučí snadno.
Mezi jinými jsem podnikl takovýhle experiment: Za hodinu jsem naučil kočku a psa, aby se spřátelili. Strčil jsem je do klece. Za další hodinu jsem je naučil, aby se spřátelili s králíkem. Během dvou dnů jsem k nim byl schopen přidat lišku, husu, veverku a pár holubic. Nakonec i opici. Žili spolu v míru, dokonce se měli rádi.

Potom jsem do jiné klece zavřel irského katolíka z Tipperary, a jakmile se zdál krotký, přidal jsem k němu skotského presbyteriána z Aberdeenu. Potom Turka z Cařihradu, řeckého katolíka z Kréty, jednoho Arména, metodistu z arkansaské divočiny, buddhistu z Číny a brahmína z indického Benaresu. Nakonec i plukovníka Armády spásy z Wappingu. Potom jsem se na celé dva dny vzdálil. Když jsem se vrátil, abych si zaznamenal výsledky, klec s vyššími živočichy byla v pořádku, ale v té druhé se válela změť zkrvavených zbytků turbanů, fezů, plédů a kostí s masem – ani jeden exemplář nezůstal naživu. Tihle takzvaní rozumní živočichové se neshodli na nějakém teologickém detailu.

Jsme nuceni připustit, že pokud jde o skutečnou velkodušnost charakteru, člověk si nemůže činit nárok, že se blíží aspoň tomu nejnižšímu z vyšších živočichů.
Je jasné, že od přírody není schopen přiblížit se jejich úrovni, že je od přírody postižen nějakým defektem, který mu takové přiblížení navždy znemožňuje, neboť je zjevné, že jde o defekt permanentní, nezničitelný a nevykořenitelný.
Podle mého názoru je tímhle defektem lidský smysl pro morálku. Člověk je jediný živočich, který ho má. V tom je tajemství jeho degradace. Je to vlastnost, která člověku umožňuje páchat zlo. Žádný jiný úkol nemá. Není schopná plnit žádnou jinou funkci. Nikdy nebyla určena k tomu, aby nějakou jinou plnila. Bez téhle vlastnosti by člověk nemohl páchat zlo. Hned by se povznesl na úroveň vyšších živočichů.

Poněvadž smysl pro morálku má jenom jeden úkol, jediné poslání – umožňovat člověku páchat zlo – je jasné, že pro člověka nemá žádnou cenu.
Je pro něho právě tak bezcenný jako choroba. Vlastně to zřejmě choroba je. Vzteklina je zlá, ale není tak zlá jako tahle choroba. Vzteklina člověku umožňuje udělat něco, co by ve zdravém stavu neudělal: zabít bližního jedovatým pokousáním. Nikdo se nestane lepším člověkem tím, že má vzteklinu. Smysl pro morálku umožňuje člověku páchat zlo. Umožňuje mu páchat zlo tisícerým způsobem. Vzteklina ve srovnání se smyslem pro morálku je nevinná choroba. Nikdo se tedy nemůže stát lepším člověkem, protože má smysl pro morálku. Co tedy zjistíme, že bylo prvotním prokletím? Prostě to, co bylo na počátku: postižení člověka smyslem pro morálku, schopnost rozlišovat mezi dobrem a zlem, a tím nezbytně schopnost páchat zlo, neboť nemůže existovat žádný zlý skutek, aniž by si ho pachatel nebyl vědom.

A tak zjišťuji, že jsme degenerovali směrem dolů z nějakého vzdáleného prapředka – z nějakého mikroskopického atomu, který si možná pro své potěšení vandroval mezi mocnými horizonty kapky vody – od hmyzu k hmyzu, od živočicha k živočichovi, od plaza k plazovi, stále dolů tou dlouhou cestou neposkvrněné nevinnosti, až jsme se dostali do nejspodnějšího stadia vývoje – kterému říkáme lidská bytost. Pod námi – už není nic.

Člověk mi připadá jako ubohý rachitický tvor, ať to vezmete z té či oné strany; jako něco z Britského muzea zchátralosti a podřadnosti.
Neustále se musí opravovat. Stroj, který by byl tak nespolehlivý jako on, by si nikdo nekoupil. Na jeho specialitu – smysl pro morálku – je nakupena hromada menších neduhů; vskutku taková hromada, že by se dala nazvat nesčetným množstvím. Vyšším živočichům vyrostou zuby bez bolesti a bez nepříjemností. Člověku rostou měsíce a měsíce za krutých muk, a to v takové době života, kdy je těžko schopen to vydržet. A sotva mu narostou, musí se mu zase vytrhat, protože v první řadě nestály za nic, ani za jednu zbytečně probděnou noc. Druhé zuby mu nějaký čas vydrží, když je občas dá zpevnit plombami nebo zlatými korunkami, ale nikdy nemá takový chrup, na jaký by se mohl skutečně spolehnout, dokud mu jej neudělá dentista. Takovým zubům se pak říká falešné zuby – jako by člověk vůbec někdy měl jiné.

V divokém, to je v přírodním stavu trpí vyšší živočichové jen malým počtem chorob, chorobami celkem bezvýznamnými.
Ta hlavní choroba je stáří. Člověk však začíná stonat už jako dítě a žije s chorobami až do konce, jako by to byla jeho stálá dieta – skoro jako by to bylo samozřejmé. Jak potom jeho život pokračuje, je ohrožován na každém kroku nemocemi. Vyjmenovat pouhá jména činitelů, které udržují tenhle chatrný stroj vůbec v chodu, a vytisknout je na jeho tělo tím nejmenším typem písma, jaký tiskař vůbec zná, to tělo by se pod literami úplně ztratilo. Člověk není nic jiného než pytel zhoubné nákazy, určený k výživě a pobavení hemžících se armád bacilů – armád zmobilizovaných k tomu, aby člověka rozložily a zničily. A každá armáda je pověřena speciálním úkolem. Bacily na člověka číhají v záloze, pronásledují ho, rozleptávají ho a zabíjejí ho od jeho prvního nadechnutí a neznají žádnou milost, slitování a příměří, dokud jejich oběť nevydechne naposledy.

Podívejte se na člověka podrobněji, z jakých je sestrojen součástí.
Na co má vůbec mandle? Ty přece neplní žádnou užitečnou funkci, nemají žádnou cenu. Nemají tam co dělat. Jsou jenom past. Mají jenom jediný úkol, jedinou práci: obstarat svému nositeli angínu a podobné nemoci. Nebo k čemu je slepé střevo? To nemá žádnou hodnotu, nemůže konat žádnou prospěšnou službu. Je to jen číhající záškodník, jehož jediný životní zájem je čekat v záloze na zbloudilá zrnka vína a vyvolat s jejich pomocí přiškrcení kýly. A na co jsou mužské prsní bradavky? Na práci nepřicházejí v úvahu a jako ozdoba jsou omylem. A na co jsou vousy? Nemají žádnou užitečnou funkci, jsou jenom otravné a pro zlost, všechny národy k nim cítí nenávist, všechny národy je pronásledují břitvou. A protože jsou jen pro zlost, příroda nikdy nepřipustí, aby přestaly mužům růst mezi pubertou a hrobem. Nikdy neuvidíte muže, který by byl plešatý na bradě. Ale jeho vlasy! Je to půvabná ozdoba, je to radost, je to ta nejlepší ochrana před různými nebezpečnými onemocněními, muž si jich cení víc než smaragdů a rubínů. A právě proto matka příroda způsobuje, že muži vypadávají v polovině života. Jak ubohý je člověkův zrak, čich, sluch a orientační smysl! Kondor vidí zdechlinu na vzdálenost pěti mil, ale člověk nemá takový dalekohled, který by to dokázal. Pes sleduje čichem stopu starou dva dny. Čermáček slyší žížalu, jak si vrtá cestu pod zemí. Kočka, kterou odvezli z domova v zavřeném košíku, si najde cestu zpátky dvacet mil krajinou, kterou nikdy neviděla.

Druhé pohlaví plní jisté svěřené funkce žalostně ubohým způsobem v porovnání s plněním stejných funkcí u vyšších živočichů. Termíny jako menstruace, těhotenství a porod vyvolávají u lidské bytosti hrůzu. Vyšším živočichům to nepůsobí skoro žádné potíže.

Pro srovnání se podívejme na bengálského tygra – ten ideál půvabu, krásy, fyzické dokonalosti a vznešenosti. A pak se podívejme na člověka – na toho ubožáka. Je to živočich s parukou, s trepanovanou lebkou, s naslouchátkem, se skleněným okem, s lepenkovým nosem, s porcelánovými zuby, se stříbrnou průduškou a s dřevěnou nohou – kreatura pospravovaná a záplatovaná od hlavy až k patě.

Je v tom silně cítit chmurný náznak: možná že nejsme tak důležití, jak jsme si celou dobu namlouvali.

The post Mark Twain zkoumá postavení člověka v přírodě a je šokován first appeared on Čítárny.

Jestliže nejíme, zemřeme. Nejíme-li jídlo, které naše tělo vyživuje a pomáhá mu regenerovat, zemřeme předčasně a zbytečně. Tajemství čerstvě vylisovaných šťáv spočívá v tom, že čistí a detoxikuje organismus, podporuje trávení, snižuje nadváhu, odstraňuje únavu, dodává tělu přirozenou energii a regeneruje tím nejlepším způsobem buňky našeho těla.
Tím samozřejmě prodlužuje věk neboť tělo není zaneseno anorganickými látkami, naše klouby jsou ohebné a tělo nevykazuje únavu i ve velmi pozdním věku. Spolu s cvičením, např. Pět Tibeťanů, přestává tělo ovládat naši mysl, ale mysl ovládá tělo.

Autor mnoha knih, Dr. Norman W. Walker (1886 – 1985), byl jeden z nejvýznamnějších lékařů zabývajících se zdravím a výzkumem výživy v USA.
V roce 1910 založil dr. Walker v New Yorku NORWALK – laboratoř pro výzkum výživy a od té doby přispíval svými poznatky k prodloužení aktivního života. Jeho největším příspěvkem byl objev léčebné hodnoty ovocných a zeleninových šťáv v roce 1930. Knihy a popisy dr. Walkera, týkající se výživy a zdraví, jsou jednoduché a lehce proveditelné. Nezakládají se na “zázračných dietách” nebo “revolučních” objevech! Jeho knihy jsou dodnes vzorem mnohým lékařům, vědcům a autorům.

Během svého života jasně dokázal, že pití čerstvě vylisovaných šťáv se lze ve zdraví dožít vysokého věku. Sám se dožil 99 let, což je nejlepší důkaz jeho filosofie přirozeného stravování.
Za svůj život sepsal řadu knih. Svou poslední knihu “Jednoduchá kontrola váhy” dopsal ve věku 94 let.

Walker je ale jedním z mnoha průkopníků syrové stravy:
Například Max Gerson se stal tím, co svého času nazval jeden z jeho pacientů, Albert Schweitzer, “jedním z nejznamenitějších géniů v historii lékařství”.  Nebo americký dentista Weston A. Price, který v letech 1920 až 1940 cestoval po celém světě a studoval přírodní národy-přičemž pozoroval zejména vývin jejich kostí, výskyt zubního kazu a všeobecné a mentální zdraví odloučeně žijících kultur. Na základě tohoto bádání vznikla fascinující kniha Nutrition and Physical Degeneration (Výživa a fyzická degenerace), vydaná v roce 1945, v níž podrobně dokumentoval své nálezy včetně fotografií a statistik.

Po práci v terénu se Price vrátil do Ameriky, kde začal obhajovat návrat k prostým, čerstvým plodinám, pěstovaným v organicky hnojené půdě. Zjistil však, že i jeho, podobně jako Gersona nebo Bircher-Bennera a mnoho dalších zastánců změn v dietě lidí, vyloučili ze společnosti. Jeho přístup byl příliš radikální a jednoduchý a příliš ekologický, než aby jej mohla spolknout vědecky smýšlející komunita, zasvěcená producentům vysokých technologií a zasnoubená s myšlenkou snižování nemocí pouze jako záležitostí jednoduchých příčin a z toho plynoucích jednoduchých následků.

Stáhněte si knihy : Dr. Normana W. Walkera:

Dr. Norman W. Walker: Omládněte  – 1,1 Mb

Dr. Norman W. Walker: Čerstvé ovocné a zeleninové šťávy   – 0,9 Mb

Dr. Norman W. Walker: Zářivé zdraví   – 1 Mb

Dr. Norman W. Walker: Tlusté střevo bez zácpy  – 2,2 Mb

Dr. Norman W. Walker: Zdraví a salát  – 1,4 Mb

Ukázky z knih Normana Walkera

Smysl pití šťáv spočívá vlastně v tom, učinit tělo schopným přijímat všechny živoucí účinné látky z ovoce a zeleniny co nejrychlejším způsobem, bez zatížení zažívacího ústrojí prací, potřebnou k zpracování celulózy.
Jestliže pijete šťávy správně připravené, je vaše tělo schopné je během deseti až patnácti minut absorbovat. Proti tomu vyžaduje ovocná a zeleninová kaše daleko delší práci zažívacího ústrojí!
Pití šťáv, ze kterých nebyla odstraněna vláknina, zatěžuje zažívací ústrojí více než jedení ovoce a zeleniny vcelku.

Když se tělo přirozeným způsobem znovu buduje nebo regeneruje, je důležité myslet na to, že přirozené potraviny mohou vyvolat očistný proces v celém organismu. Tento proces může být provázen dočasnými potížemi v těch částech těla, kde právě probíhá. Někdy se dokonce můžeme cítit nemocní. Neměli bychom ale ani na okamžik věřit, že jsme onemocněli ze syrové stravy a jejich šťáv, pokud jsou čerstvé a jsou snědeny nebo vypity ve stejný den, kdy se vyprodukovali. Naopak, měli bychom si být vědomi toho, že očišťující i uzdravující procesy mají svůj průběh. Čím dříve se dostaví nevolnost po vypití většího množství šťáv, tím lépe. Čím více šťáv vypijeme, tím rychleji se zotavíme. Jsme-li na pochybách, konzultujme s lékařem, který má zkušenosti s léčbou šťávami a s komplexní medicínou. Jestliže lékař často šťávy neordinuje, nemůžeme očekávat, že zná jejich účinek. Odsoudit syrové šťávy, a zvláště šťávu z karotky, nebo je prohlásit za škodlivé, znamená opravdu nedostatek vědomostí. Neočekávejme, že jedy, které se celý život v těle hromadily, zázračným způsobem přes noc zmizí. Potřebuje to čas.

Čerstvé šťávy ukázaly již na rozhraní dvacátého století, co v nich vězí. Jejich hodnota je dnes uznávána mnoha lékaři, léčiteli, stejně jako dietetology. Účinnost šťáv se odůvodňuje tím, že se tekutá potrava, získaná oddělením vitálních látek a vody od vlákniny, obzvláště rychle stráví. Zažívací pochody, nutné k oddělení vitálních látek od vlákniny, vyžadují práci zažívacích orgánů a čas. Strávení celých ovocných plodů a celé zeleniny potřebuje energii a zdroj této energie je v potravě. Část “hutné” stravy, kterou sníme, se použije jako pohonná hmota k získání této energie. Toto je odpověd” na často kladenou otázku: Proč se místo přípravy šťáv nemají jíst ovocné plody, saláty a zelenina vcelku?”

Tajemství účinků čerstvé šťávy spočívá v rychlém využití minerálních látek, vitaminů, solí a především enzymů z čerstvého ovoce a zeleniny, které tělo za normálních okolností získává složitými a dlouhodobými procesy. Čerstvá šťáva je oproti celému plodu dokonale strávena během několika minut.

The post Ovocné a zeleninové šťávy. Legendární knihy Normana Walkera first appeared on Čítárny.

Proč psát další kuchařku, když už jich bylo tolik sestaveno a napsáno a jistě ještě bude. Každá nová kuchařská kniha se snaží zaujmout něčím zvláštním, co tu třeba ještě nebylo – příhody z cest, historky z natáčení, historické reminiscence, zajímavé fotografie, kresby nebo rady, jak se poprvé postavit ke sporáku.

Receptury chutné už při čtení vlastně provázejí kulinářské dějiny dvora jindřichohradecké růže, podzámčí i obcí. Jsou regionální, ale přitom v mnoha ohledech společné té či oné historické epoše celé české kotliny. Ingrediencemi autorčina textu jsou krásná čeština, schopnost na nevelké ploše čtivě včlenit spoustu zajímavých poznatků, její osobní laskavost a pel jemného humoru, který s ní sdílí talentovaný mladý výtvarník Tomáš Kadlec.

Je to libé čtení i podívaná. Takže „Žahúrům v Jindřichově Hradci“ přejeme, aby se po nich zaprášilo – a nejen v Jindřichově Hradci, kde při křtu v proslulé zámecké Černé kuchyni zmizely do jednoho.
Spisovatelka Markéta Zinnerová.

Přiznám se, že k sepsání této kuchařky mě nevedla ani tak vášeň sbírat recepty a věnovat čas na jejich vyzkoušení, jako spíše moje trvalá fascinace bohatostí, zvukomalebností a především fantazií při tvorbě slov a výrazů českého jazyka, kterým mluvili naši předkové. Připadá mně ta naše česká řeč jako řeka, která kdysi dávno vytryskla na povrch, plynula a nabírala na bohatosti, pak v dobách, kdy ji skoro nikdo nepotřeboval, se ztratila do podzemí, aby znovu vytryskla, vzkříšena slovy básníka. Z Popelky pracující v kuchyni, z opovrhovaného „böhmischeküche“ jazyka se opět dostala na výsluní, i když v poslední době tok začíná opět vysychat následkem agresivního nástupu všech možných „ismů“, zkratkovitosti, zplacatělosti a bezduchého jazyka „ptydepe“.
(autorka)

Sabina Langerová: Žahúři v Jindřichově Hradci – regionální nakladatelství Qua Qua
kuchařka s historickými souvislostmi, všechna jídla jsou vegetariánská
Křest knihy probíhal v Černé kuchyni na zámku v Jindřichově Hradci.
Knihu možno objednat v Galerii Inspirace v Jindřichově Hradci http://www.langruv-dum.cz/

Ukázka z knihy:

Vládce pánů červené pětilisté růže ve stříbrném poli Vilém z Rožmberka se roku 1587 rozhodl po třetí oženit. Tehdy dvaapadesátiletý nejvyšší purkrabí zemský si bral dvacetiletou Polyxenu z Pernštejna a na svatební hostině rozhodně nešetřil.

Tehdejší zpravodaj pečlivě přepsal kuchyňský účet a tím nám zachoval tuto zajímavou informaci: při svatební hostině v Rožmberském paláci poblíž Pražského Hradu se snědlo 36 jelenů, 49 srnců, 1290 zajíců, 5800 kaprů, 11560 kvíčal a vypilo 150 sudů bílého piva a 70 věder rýnského vína.

Ke svatbě poslal ještě císař Rudolf jako velkou pochoutku tři kančí hlavy. Kromě masa se podávala ještě jedna delikatesa – pravý kaviár, kterého svatebčané snědli celé čtyři bečky. Hostina samozřejmě trvala předepsané tři dny a pečlivý zpravodaj neopomněl ještě připsat nasycení chudiny, aby si každý tu slavnou svatbu zapamatoval. Shovívavý rožmberský archivář Václav Březan k tomu napsal: „Nádherně a zbytečně hodováno. Samý přepych, nádhera a rozmařilost!“

Pekařům bylo úředně nařizováno, aby chleby mívali dobře vypečené; proto mistři rozkazovali svým tovaryšům, aby „chléb dělali krásný, těsta dobrá, čistá, aby k tomu brali dobré droždí, čistou vodu, aby v chlebu nebyla nalezena žádná nečistota, což by jim bylo k hanbě“. Proto také bylo ve statutu pekařského cechu stanoveno, že cechmistr má právo na stánku výrobky kontrolovat a rozkrajovat je. S cechmistry chodíval i rychtář. Zjišťovalo se také, je-li chléb pořádně upečený, není-li „nespravedlivý“, zřejmě menší než má být.

Trest dopadeného provinilce býval obyčejně peněžitý, ale opakovalo-li se to, hrozilo i vyloučení z cechu. Za „nehodný“ chléb se nejen platilo, ale také býval pekař vsazen do koše a držen nad vodou nebo v ní potupně máčen. Zvlášť zahanbující trest, který podle příkladu z Norimberku byl používán i v Čechách, byl ten, že hříšník si mohl vybrat: buď přeříznout provaz koše, ve kterém byl vyzdvižen nad louži a spadnout do ní nebo tam viset do omrzení. To byla ještě milosrdnější verze, horší bylo, když pekař visel v koši nad řekou a byl do ní potápěn, což byl trest běžný v 16. a 17. století.

Roku 1590 bylo v Praze nařízeno, aby „každému pekaři, který by malý chléb pekl, všechen byl sebrán a chudým do špitálu a žákům do škol dán.“ A když to udělal podruhé, pak byl v den konání trhu, kdy se sejde nejvíc lidí, „v koši vystaven, s kamenného mostu spuštěn a ve vodě potopen byl.“
Takový koš visel pro výstrahu na pražském mostě ještě v r. 1737, kdy byl pekař Jakub Svoboda „k výstraze jiným do koše strčen, chléb jeho mu na krk pověšen byl“ a ostatní pekaři, kteří také šidili na váze, alespoň kolem koše na mostě museli stát. 

The post Žahúři. Kuchařka s velmi zajímavými historickými příběhy a ilustracemi first appeared on Čítárny.

Ve starém Řecku byly vypsány přísné tresty pro toho, kdo jakýmkoliv způsobem trýznil zvířata. Byla to jasná mravouka starých Helénů, která zrodila se pod horami Thesálie a kterou slavný myslitel Aristofanes pronesl dvěma jednoduchými slovy: “Odstraňte bolest!” A právě v době Aristofanově zákon o týrání zvířat byl provázen souhlasem všech Řekův, možno říci celé Helady. A od té doby přestávalo také trýznění otroků.

Časem ovšem pro velké převraty, kterými stíhán byl dějinný vývoj Peloponésu, zapomnělo se na Aristofanovo heslo, a sloučením římské kultury s řeckou vnikly do Řecka prvky ukrutnosti, kterými vyznamenávaly se starořímské arény. A stejně jako ve starém Římě, tak i zde konány štvanice na zvěř, oblíbené zápasy mezi býky, medvědy a lvy. Lid žádal si viděti krev. A tak vidíme, že postupně přenášeno bylo ono trýznění i na lidi. Zajisté že byla to nejpříhodnější doba, aby tisíce lidí podstupovalo před zraky svých spoluobčanů v arénách dobře promyšlené způsoby smrti. Zajisté že právě to stalo se obvyklým, když na zvrácenost vášní nedostačily již bolestné zápasy umírajících zvířat.

Jaký to rozdíl před dobou Aristofana, který svým citlivým zrakem sledoval dole u ústí Nilu, jak Egypťané činí zvířata sobě blízkými. Pravda, že to byl jakýsi druh kultu, fetišismu, pověry a podobně, který Egypťany nutil vzdávat božskou úctu kočkám, ibisům, býkům a jiným zvířatům. Přece však původ toho ležel jistě v mírumilovné povaze starých Koptů, kteří byli národem rolnickým a dovedli zvířata ocenit jako své pomocníky. Čím dále na východ, tím více bije nám nápadně do očí mírné zacházení se zvířaty v těch dobách, kdy kultury národů nebyly ještě ujasněny a vytříbeny.

Mírné zacházení se zvířaty vidíme na příklad u starých Indů: Když filosofové hlásali, že pravou ctností člověka jest nikomu neubližovati, tu ve všech těch případech vidíme, že u dotyčných národů neprojevovalo se tolik zhovadilosti jako ve starém Římě před pádem hrdé říše. Každý tedy jistě chápe onu souvislost mezi trýzněním lidí a trýzněním zvířat. Slavný psychiatr a kriminalista Lombroso dokazuje, že mezi osmdesáti zločinci přes padesát jich bylo v mládí dokázanými trýzniteli a mučiteli zvířat.
Lombroso taktéž mluví o oněch ukrutných scénách z cirků a arén římských před úpadkem říše a praví, že již sám dějinný vývoj lidské kultury markantně dokazuje, že trýznění zvířat jest patologickým zjevem, který později vyvinuje se, ať u jednotlivců, či celých národů, ve zločinnost. Profesor Lombroso pak viděl sám kolem sebe ony truchlivé scény, které každý cestovatel po Itálii sleduje s odporem. Sedlák z Campagny, který dovede ubičovat a ukopat svého mezka, vrazí vám také klidně při sebemenší hádce svou dýku do těla.

S podobným zjevem setkáváme se ve všech jižních zemích románských, až konečně vyvrcholuje to ve Španělsku, v zemi býčích zápasů a v zemi, která vykazuje největší procento zákeřných vražd. Podobné poměry panují v jižní Francii. Čím dále na sever, tím ubývá zločinců a trýznitelů zvířat. Ovšem jest si přáti, aby úplně zmizely podobné zjevy z denního života. Obecné školy mají být i v tomto ohledu prvním průkopníkem myšlenky, že kdo dovede trýznit zvířata, že stejně může se zachovat vůči člověku. V této výchově děje se však pravý opak.

V obecných, měšťanských i nižších středních školách jsou žáci nabádáni ku zakládání sbírek hmyzu, aniž ve většině případů bylo by poukazováno na ono trápení ubohých brouků a motýlů, kteří zaživa napíchnuti jsouce na špendlík, pozvolna hynou. Viděl jsem již kolikrát v okolí Prahy na výletech, jak tato nadějná mládež chytá vše, co se hýbe a co leze. Od hmyzu přechází se pak k menším zvířatům a mládež dělá si, nikým nevyzvána, pravou sbírku zkomolených myší, žab a ptáků. Po sklizni viděti lze na polích v okolí Prahy sta hochů, kteří vymýšlejí si všemožné zábavy s chycenými myškami. Točí jimi, uvázanými za ocásek na niti, po celou dobu, dokavad osudný los na jinou nepadne. Nechci ani mluviti o anatomických pokusech, ať s myškami, či se žabami; vše to budí jistě v každém myslícím člověku odpor.

A což ona pouliční shromáždění obecenstva, které s různě smíšenými pocity dívá se, jak vozkové mlátí obráceným bičem přes hlavu vychrtlé koně, nemohoucí vytáhnouti přetížený vůz. Jistě že všichni ti, kteří byli potrestáni pro týrání zvířat, i v mládí trápili a mučili zvířata nižšího druhu.

I na venkově setkáváme se s lidmi, kteří nemají pochopení ani pro své věrné pomocníky při práci, a právě venkov mohl by v tomto ohledu vykonati velice mnoho. Venkovští lidé přece velmi dobře vědí, jak důležitými jsou pro ně skot, koně, psi a podobně a jak bez těchto činitelů nemohli by mnohdy ani existovat, a tu v zájmu jich vlastním i v zájmu celé morálky bylo by žádoucno, aby venkovští rodiče již od mládí vštěpovali svým dětem lásku ke zvířatům.

Někdo snad namítne, že v oněch případech, kdy čeledín trýzní svěřený mu tažný skot, jedná se o člověka s nedostatečnou inteligencí.
Co ale máme říci o těch, kteří s pečetí inteligence pořádají parforsní honby, při nichž uštvaná zvěř bývá v pravém slova smyslu roztrhána smečkami psů deerhoundů. Takový šlechtic nebo důstojník jest v tomto ohledu úplně roven onomu čeledínovi, ba jest ještě horší než tento, poněvadž činí tak s plným požitkem rozkošnictví, kterému říkají sport, kdežto onen čeledín činí tak z pouhého návalu hněvu.

Nějaké protesty nepomohou, pokud do lidské duše nevnikne opět ono jemné a prastaré cítění národů východních ze starých tisíciletí. A to vítězné heslo nad surovostí zazáří slovy Aristofana:
“Odstraňte bolest!”

Svět zvířat – 15. 10. 1910

The post Jaroslav Hašek připomíná Aristofanovo: Odstraňte bolest! first appeared on Čítárny.

Ve starověku, tak vypravuje se v řeckém bájesloví, žil netvor, půl člověka – půl býka, který ničil ve své zuřivosti vše, co žilo. Tomuto netvoru obětovalo vždy město Athény ročně sedm panen a sedm jinochů, aby si ho usmířilo. Tak se stala tato postava Minotaurova symbolem ukrutnosti. Minotaurus našel však dle pověsti svého Thesea, byl zničen, zahuben, ale Minotaurus jako symbol násilí žije doposud mezi námi svůj hnusný život. Píše Jaroslav Hašek (30.4. 1883 – 3.1. 1923)

Půl člověka – půl zvířete, toť pravý obraz brutálního trýznitele zvířat. Na pokraji vod sedí lovec žab se sítí, udicí a nožem. Šest i více kop žabích stehýnek má ve svém košíku. V palčivém letním slunci na břehu svíjejí se strašně raněná zvířata, lezou zmrzačená celé hodiny po zemi kolem, barvíce písek a trávu svou krví, až v mukách zahynou. A ten, který způsobil tu hrůzu, sedí klidně, pokuřuje si a usmívá se, neboť dnes vydělal pěkný peníz. Jediná minuta oné blaženosti a uspokojení, kterého pociťuje mlsný jazýček labužníkův, způsobila strašná, hodiny trvající muka žabám, strašlivé, hrozné bolesti. Řekl etik Harald Höffding: „Soucit se zvířaty má nejen ten účel, že jest přípravnou školou pro povzbuzování soucitu k lidem, ale má bezprostřední cenu tím, že zabraňuje, aby jistá část bolesti nevnikla do světa.“

Odstranění bolesti jest tedy nejkrásnějším úkolem lidského života. Ve skutečnosti však vyžadují si továrny, doly, železnice a lodi tisíce obětí ročně. Tisíce lidí hyne ve válkách, tisíce sténajících zmrzačených lidí leží na bojištích.

Zde vidět rozdíl teorie s praxí. Lidstvo vydává světu jemně cítícího etika, toužícího po odstranění bolesti a po všeobecné lásce k bližnímu a ku zvířatům, ale též krvežíznivé Commody, Nerony, Caliguly, Domitiany, Ludvíky Jedenácté, Karly Deváté, Ludvíky Třinácté a cary Ivany Čtvrté. Všichni tito zločinci trýznili a mučili v mládí zvířata. Byla by to odporná kapitola, vypisovat, jak posledně zmíněný car Ivan Hrozný bavil se v útlém mládí mučením zvířat, která nechal pozvolna umírat v nejkrutějších bolestech, což mu působilo rozkoš. Všichni ukrutní tyrani mučili zvířata v mládí a později bavili se proléváním lidské krve a uřezáváním lidských hlav. Každé století má svého Minotaura a zajímavo je, že vždy tito ukrutníci svou zločinnou dráhu nastoupili trýzněním zvířat.

V Bruselu, hlavním městě Belgie, jest velká vývozní firma žabích stehýnek, náležející jistému Legranovi. Tam přicházejí do obchodních místností lidé, kteří se zájmem dívají se na úpravu žabích stehýnek. Žáby vybaví se z košů jedna po druhé, nařízne se jí vzadu tělo, odhrne kůže a jiný zřízenec uřízne cukající se žábě obratně stehýnka a zbytek trupu, více než půl živé zkomolené žáby, shodí do připravených košů. V těch koších pak jedno zkomolené tělo svíjí se vedle druhého po celé hodiny. Syn majitele tohoto hnusného obchodu, François Legran, který od mládí dlel v obchodu, proslavil se smutně svými zhovadilostmi v Africe jako seržant belgického vojska ve státu Kongo, kde se zvířecí rozkoší nechával uřezávat ruce černochům.

Mnoho se jistě nedbá toho, jak velký psychologický vliv má trýznění zvířat na duševní stav člověka a jak tím vzněcují se zvířecí pudy při dané příležitosti.

Při výchově dětí velmi se zapomíná na tuto okolnost.
Necháváme svěřené dítě v útlém věku chytat a mačkat komáry, mouchy, vytrhávat pavoukům nohy, vybízíme naopak děti, aby zašláply housenky, žížaly a červy. Kočka vrhne mnoho koťat, a tu řekneme: „Jdi, Františku, a utop je v potoce!“ František radostně běží. Řekneme mu jindy, když pes nechce ho poslouchat, poněvadž mu malý František nedá pokoj: „Musíš mu hodně nabít,“ a František ochotně bije psa. Většině rodičů jest naprosto lhostejno, jak chytají jejich děti motýly do sítí, jak chytají ptáky, vybírají hnízda, chytají žáby a provádějí s nimi odporné kousky (vzít žábu na paškál), jak trhají ještěrkám ocasy. Ano! Staří se smějí, když na ocas kočky nadějná mládež zavěsí měchýř s hrachem nebo uváže na tlapky skořápky ořechů. Jsou rodiče, kteří dovolí dětem, aby chytaly krtky, zabíjely ježky.
Rozhodně musí též dítě rozumět chytání ryb na udici, musí umět podřezávat holoubata, slepice a husy. Matka se štítí zabít drůbež, statečný hoch milerád zastoupí matinku. Pak se zálibou dívá se na zabíjení vepře o vepřových hodech. V jeho dětské duši tkví přání jen alespoň jednou moci také zapíchnout vepře. Pojem síly v něm roste. Dítě sesuroví, stane se rváčem. Jest pravda, že z tak vychovaných dětí nemusí se právě státi vrahové, ale jisto je, že mohou se u nich probudit krvežíznivé choutky. Dějiny kriminalistiky mluví jistě o četných podobných případech, kdy trapiči a trýznitelé zvířat v útlém věku vynikli později smutně jako vrahové. Většina ovšem z těchto trýznitelů zvířat zůstane jen na onom prvotním stupni brutality, že totiž neznají žádného slitování se zvířaty.

Osud zvířat jest vskutku hrozný. Vzpomeňme si jen na miliony much, kterým jsou utrhána křídla a nohy chlapci a děvčaty v dobách vývinu dětské duše.
Vzpomeňme si jen na miliony pavouků, kterým utrhají nohy, aby se pokochali pohledem na sebou cukající údy. Věnujme též vzpomínku mukám motýlů zaživa napíchaných na špendlíky. Což miliony červů a dešťovek, které do roka jsou umučeny na udici. Vzpomeňme si jen na ryby, které zbavují ruce kuchařek jich šupin zaživa, na úhoře, z něhož dobromyslné hospodyně zaživa stahují kůži. Vzpomeňme si na raky, kterým zaživa vytahují „střívko“ a pomalu živé vaří pěkně do červena. Což k smrti uštvaná zvěř v lese, holubi střílení pro zábavu! Člověk, labužník, dopravuje ústřice na onen svět tím, že je zaživa polyká.

A což nekonečná muka našich tahounů, koní a tažného skotu, tažných psů! Vzpomeňme si jen na ubohé ptáky, kterým vypalují oči, aby docílili tesklivých tónů v jich zpěvu. Jakmile zvíře dostalo se pod moc člověka, trpí nesmírnými mukami.

Většina lidí necítí žádných povinností vůči zvířatům. Tak se zdá, že člověk ve své podstatě jest bytostí doopravdy zlou. Vliv dnešní společnosti na mladý dorost jest prapodivný. Společnost užívá krásných slov a nadšených rad, podává však špatný příklad sama o sobě. Káže lásku a chová se přitom hrubě k lidem i ku zvířatům. Přes všechna krásná slova brutalita nevymizela.

Národové, jako Číňané, kteří se svou kulturou zůstali tisíce let pozadu, a divocí národové, ti vůči zvířatům chovají se lépe než my, lidé vyspělé kultury.
Barbaři nepořádají zápasů s býky jako Španělové. Tento rozdíl mezi divochy a národy kulturními nezměnil se ani po tisíciletích.

Když vzdělanost dosáhla ve starém Římě vrcholu, holdovali Římané zápasům gladiátorů s dravými šelmami v římské aréně a přezdívali barbary Galy, kteří sice neměli své Ovidie a Vergily, zato však netrýznili zvířat, jako to činili vzdělaní Římané.

A což triumf vzdělanosti, jak nazval ironicky dr. Peabody vivisekci. Jistě by vzbudilo úděs vyličování onoho hrozného trýznění živých tvorů, pomalu rozřezávaných za úplného vědomí.

Což doopravdy dříme v lidské duši touha po způsobování bolestí?
Což nenadejde nikdy změna a budou muset zvířata stále trpět a duše lidská se nezušlechtí?

Svět zvířat – 1. 6. 1910

The post Utrpení zvířat aneb co Jaroslav Hašek věděl už před sto lety first appeared on Čítárny.

Podle novináře a autora knihy Martina Raspera by se zahrady měly stát součástí měst. Tato kniha pojednává o „Zahraničení ve městě“ a ekologickém a kulturním pozadí tohoto zdánlivě nového fenoménu. Doplněno řadou praktických rad.

Nikdo je nezval, a přesto je komunální politika více méně mlčky toleruje: partyzánské zahradníky ve městech, zelené anarchisty, okupanty nevyužívaných pozemků.
Mladí i staří obyvatelé měst, unaveni všudepřítomnou šedí, zabrali komunální půdu, založili zahrady a záhonky, aby zde pěstovali zeleninu a květiny. Živelní zahradníci dobývají města.

Na jedné straně touha po návratu k přírodě, na druhé straně asfalt.
Z těchto protikladů vznikala, jak na mnoha konkrétních případech ukazuje novinář Martin Rasper, po celém Německu malá sdružení, která zakládala zahrady všude tam, kde se našlo volné místo. K takovým plochám patří například zanedbané parky, stavební proluky mezi domy, opuštěné průmyslové plochy, dvorky v zadních traktech, dopravní ostrůvky. V Berlíně si městští zahradníci dokonce přivlastnili kousek nepoužívané části letiště Tempelhof. Protože však nikdo neví, jaké škodlivé látky mohly půdu kontaminovat, vyrábí si noví zahradníci ze starých umělohmotných pytlů, zbytků fólie a plastových popelnic bedničky na pěstování zeleniny a budují vyvýšené záhony. Výběr rostlin záleží na jen a jen na náladě zahradníka: najdete zde sléz a měsíček, stejně jako rajčata, různé druhy salátů, cukety a samozřejmě i bylinky do kuchyně. Vedle bobulovitých keřů a ovocných stromů rostou brambory a dýně.

V samotných komunách mezitím nastala změna způsobu myšlení. Autor píše s nadšením o městě Andernach, kde na zelených plochách roste místo květin zelenina, kterou si mohou obyvatelé města zadarmo sklízet.
Na okrajích měst vznikají nové formy zemědělství. Jejich obyvatelé si mohou pronajímat předpěstované záhony a za pevnou částku dostanou tolik ovoce a zeleniny, kolik potřebují. Za obhospodařené záhony získají i podílové listy.

Autor velmi názorně popisuje, jak různé projekty fungují, jaké jsou mezi nimi rozdíly a jaké se nabízejí možnosti pro vlastní aktivity. Dává praktické tipy na zakládání vyvýšených záhonů, vysvětluje, jak získat sadbu a vyrobit kompost, zakládat smíšené kultury a pěstovat včely.

Není to jen pouze radost z kontaktu s přírodou, co se do města zpátky vrací.
Autor vysvětluje, že se jedná také o získání kousku nezávislosti cestou samozásobení, o zachování původních druhů rostlin, které by v průmyslové krajině neměly žádnou šanci na přežití. A máme tu nové hobby. Amatéři s chutí zkouší, jak a co roste a čemu se nedaří. Chuť experimentovat doprovází radost z úspěchu. Vítáni jsou všichni, Němci stejně jako migranti.

Děti se začínají znovu učit, jak vypadá a roste to, co se později objeví na jejich stolech. Vandalismus tady neznají. Vládne zde duch společné odpovědnosti

Martin Rasper právem považuje tento druh městského zahradničení za politickou záležitost, protože probouzí pocit společenství, sdílené odpovědnosti a spolurozhodování. Lidé si opět berou kousek svého života do svých rukou. Kniha o netradičním zahradničení inspiruje a láká k napodobování.

Urban Gardening, Martin Rasper, Dauphin, 2014
www.dauphin.cz     

The post Urban Gardening, zahradničení jako změna způsobu myšlení ve městech first appeared on Čítárny.