Jedinečný badatel 20. století Emmanuel Velikovský napsal výjimečnou knihu Worlds in Collision (1950). Tato kniha obsahuje bohatý výběr přírodovědných faktů – geologických, paleontologických atd. – svědčících o podrobnostech z biografie Země zakázaných v oficiální vědě: o globálních katastrofách, které zažila.

Tyto katastrofy rychle a radikálně změnily tvář Země: planeta se otočila tak, že bývalé tropické oblasti se ukázaly být v polárních oblastech, oceánské vody se převalily přes kontinenty. Sopky najednou vybuchly a zesílily devastaci hurikánů a zemětřesení. kolosální silou se země ponořila pod vodu a mořské dno se zvedlo nad hladinu. Zvedla se nová pohoří a údolí naplněná lávou z monstrózních trhlin v zemské kůře – a to vše způsobilo náhlé,

Oficiální věda nás jako ze výsměchu těmto tragédiím inspiruje k tomu, že globální kataklyzmata na Zemi, pouze tzv. doby ledové – i když se nám pojem dob ledových hroutí před očima pod tlakem faktů.
Tento koncept byl přiveden k životu stopami zalednění objevenými v Evropě.
Později byly podobné stopy nalezeny v Jižní Africe, na Madagaskaru, v Austrálii a poté také v tropických(!) zemích. Aby zachránili svůj nápad, začali teoretici mluvit o několika dobách ledových – jako by to objasnilo problém.

Věřilo se, že katastrofické výkyvy klimatu skončily s poslední dobou ledovou – před stovkami tisíc let.
Ale v roce 1910 na Mezinárodním geologickém kongresu ve Stockholmu byly předloženy důkazy o klimatických katastrofách, ke kterým došlo během posledních tisíc let moderní historie.
Další studie tyto závěry pouze potvrdily: k jedné z nejsilnějších klimatických emisí došlo v polovině druhého tisíciletí před naším letopočtem a k druhé – v letech 700-800 před naším letopočtem.
Dokonce i rozbor letokruhů v dlouhověkých stromech, žijících svědků těchto událostí, hovoří o tomto posledním klimatickém výbuchu.
„Poslední doba ledová“ se odehrála v poslední historické éře a nebyla to globální katastrofa.

V polemice o možných příčinách skutečných globálních katastrof E. Velikovský poukazuje na faktory nejvhodnější pro tuto roli:
1. buď prudká změna sklonu zemské osy, nebo prudký posun pólů, s odpovídajícími změnami zeměpisných šířek,
2. popř. prudká změna úhlové rychlosti rotace Země kolem její osy – a obecně kombinace těchto tří faktorů.

Žádná z nich však nemůže být způsobena čistě pozemskými fyzickými příčinami. E. Velikovský dochází k závěru, že došlo k nárazům vně Země – srážkám s jinými vesmírnými tělesy. Protože ani meteorické roje ani dopady velkých asteroidů nemohly způsobit globální efekty, hovoří E. Velikovský o srážkách Země s Venuší a Marsem (viz jeho kniha “Světy v kolizi”).

Tato verze se nám zdá krajně nepravděpodobná.
Za prvé, kde jsou stopy monstrózních srážek na povrchu Země?
Za druhé, poloměry téměř kruhových drah planet ve sluneční soustavě se řídí přísným matematickým vzorem – Titiovým-Bodeovým pravidlem.

Tato vysoká uspořádanost pohybu planet jen stěží mohla vzniknout spontánně, a dokonce i po jejich srážkách.
Pokud ale zahodíme verzi planetárních srážek jako nevěrohodnou, jaký je pak pravděpodobný důvod prudkých změn parametrů rotace Země?

NAŠE VERZE JE ZALOŽENA NA NOVÉM, POCTIVÉM POJETÍ PODSTATY GRAVITACE.

Byl nám implantován falešný koncept, podle kterého je gravitace generována hmotami, a proto jsou všechna hmotná těla přitahována k sobě ve dvojicích.

Existuje však mnoho experimentálních důkazů, že masy nemají nic společného s produkcí gravitace: látka podléhá pouze gravitaci, která je organizována nezávisle na látce.
Planetární gravitace Země není generována Zemí, Země je pouze udržována ve středu planetárního “gravitačního trychtýře”, který je organizován uměle a jehož parametry jsou v zásadě kontrolovatelné.

Zde podle našeho názoru leží klíč:

Než vysvětlíme způsob, jakým mohly být tyto katastrofy uspořádány, nastínime stručně stopy těchto katastrof.

Stopy globálních katastrof na Zemi.
Všechny níže uvedené informace o stopách globálních katastrof jsou naším převyprávěním obsahu knihy, která obsahuje četné odkazy na primární zdroje.

* Na Aljašce zlatokopové obraceli značné množství zeminy, která je směsí štěrku a humusu. Tento humus obsahuje nespočet zmrzlých kostí vyhynulých zvířat – mamutů, mastodontů, superbizonů a koní. Jak mohlo dojít k tomuto velkému masakru – při kterém byly miliony zvířat roztrhány na kusy a smíchány s úlomky vyvrácených stromů?
Mohutné sopečné erupce jsou v tomto případě vyloučeny – láva může stromy zuhelnalit, ale nedokáže je vykořenit a rozbít na třísky. Hurikán a povodeň? Ale co způsobilo, že se vody oceánu hrnuly na pevninu, ničily lesy i s jejich obyvateli a házely hromady tohoto nepořádku po celé Aljašce?

* Permafrost Sibiře zachoval nejen mamutí kly, které Rusko vyvezlo. V roce 1797 bylo na severovýchodě Sibiře poprvé nalezeno zcela zachovalé mamutí tělo: jeho maso mělo vlastnosti čerstvě zmrazeného, ​​vlci a psi ho bez nepříjemných následků sežrali. Takové nálezy naznačují, že mrtvoly zvířat byly zmrazeny ihned po smrti a nikdy nebyly rozmraženy.

Charles Darwin přiznal, že smrt mamutů je pro něj neřešitelná hádanka. V žaludcích a mezi zuby mamutů byly nalezeny rostliny a byliny, které na severní Sibiři nerostou. A studie krve mamutů naznačovaly, že jejich smrt nebyla jen náhlá, ale také konkrétně udušením – stáda mamutů se udusila.

* Půda Novosibiřských ostrovů – a dalších ostrovů v severních mořích Ruska – je doslova napěchovaná kostmi mamutů, slonů, buvolů a nosorožců, zatmelených zmrzlým pískem. Jak se stáda zvířat, která každý den vyžadují obrovské množství rostlinné potravy, ocitla v neúrodných prostorách, kde deset měsíců v roce vládne mrazivý chlad?

* Paleontolog Cuvier při zkoumání sádrových ložisek ve Francii našel jasné rozdělení do vrstev, což naznačuje, že kdysi většinu Francie tvořilo mořské dno, pak země obývaná suchozemskými plazy, pak znovu mořské dno obývané mořskými živočichy, pak opět země obývaná savci, pak znovu na mořském dně a znovu na souši. Cuviera zasáhla zejména přítomnost mezivrstev s úplnou absencí zvířecích pozůstatků – což svědčilo o obdobích bez života Země.

* V jedné z jeskyní v Anglii, ve výšce 80 stop nad údolím, pod dnem pokrytým stalagmity, kostmi slonů, nosorožců, hrochů, koní, jelenů, šavlozubých tygrů, medvědů, vlků, hyen, lišek , byli nalezeni zajíci, králíci …
Podobné nálezy byly učiněny ve Francii. Je těžké si představit, že sobi ze zasněženého Laponska a hroši z břehů tropické řeky Kongo žili vedle sebe v Británii nebo ve Francii. Kosti obou však spočívají ve stejném bahně stejných jeskyní. Navíc tyto kosti neměly čas zkamenět a organické látky obsažené v jejich složení dosud nebyly nahrazeny minerály. To znamená, že smrt nenastala dříve než před 5-6 tisíci lety.

* Naleziště červeného pískovce ve Skotsku obsahují zbytky nesčetných vyhynulých ryb. Postoje jejich těl naznačují náhlou hromadnou agónii – což vylučuje útoky predátorů nebo nemocí. Podobné rybí hřbitovy se nacházejí na jiných místech na souši – například v severní Itálii: nahromadění náhle mrtvých ryb byla pohřbena s vápennými usazeninami ještě předtím, než se jejich těla začala rozkládat.

V přirozených podmínkách divočiny je maso zvířecích mrtvol rychle sežráno jinými zvířaty (někdy spolu s kostmi). Mrtvá ryba tedy buď vyplave na hladinu, nebo klesne ke dnu – a za pár hodin je sežrána. Hromadné zkameněliny zvířat s otisky nejen kostí, ale i těl naznačují, že smrt těchto zvířat nenastala v přírodních podmínkách, ale v důsledku kataklyzmat.

* V jižní Anglii a západní Evropě jsou štěrbiny ve skalách vysoké až 1 430 stop ucpané kostmi zvířat – mamutů, hrochů, nosorožců, koní, ledních medvědů, bizonů, hyen, lvů, vlků. Kosti jsou rozlámány na četné úlomky a smíšené, celé kostry chybí. Neexistuje jediný náznak práce predátorů – kromě toho tam spočívají jejich kosti. Nějaká síla bez rozdílu házela mrtvoly na kameny a narážela jimi do štěrbin. A soudě podle stavu kostí se to podle historických měřítek stalo nedávno.

* V roce 1912 v Marylandu (USA) objevili dělníci při kopání železnice jeskyni plnou zvířecích kostí v úžasném sortimentu. Byly tam pozůstatky seveřanů – rosomáci a lumíci, rejsci, norci, zrzavé veverky, ondatry, dikobrazi, zajíci a losi; jižané – divoká prasata, fosilní krokodýli a tapíři; stejně jako současní obyvatelé amerického západu – kojoti, jezevci a pumy. Kosti obyvatel řek sousedily s kostmi obyvatel suchých prostor, kosti obyvatel lesů sousedily s kostmi obyvatel prérií, kosti vyhynulých zvířat sousedily s kostmi těch živých. A promísení kostí vypovídalo o tom, že smrt všechny zachvátila ve stejnou dobu.

* V Číně, nedaleko Pekingu, byly v jeskyních a štěrbinách skal nalezeny dokonale zachovalé kosti zvířat i lidí – navíc v jednom ze shluků byly ostatky Evropana, Malajsie a Eskymáka. Zlomení kostí hovořilo o násilné smrti. Co tyto tři spojilo? Mezinárodní obchod? Ale jejich pozůstatky byly smíchány se zbytky zvířat, jejichž stanoviště se také radikálně lišila: byli to obyvatelé tundry, stepí a džungle.

* Na ranči La Bria poblíž Los Angeles bylo nalezeno množství zvířecích kostí – v údolí naplněném bitumenem smíchaným s hlínou a pískem. Kosti opět patřily vyhynulým i žijícím druhům; kosti byly opět zlomeny a smíchány. Ve státě Nebraska byla v achátovém lomu objevena vrstva sedimentu hemžící se fosilními kostmi. Stav kostí vypovídá o dlouhé a namáhavé cestě, než dorazí na místo posledního odpočinku. Nějaká síla odtáhla z dálky desítky tisíc zvířat a hodila je do společného hrobu.

Katastrofa musela být zničující, protože tato zvířata – malý nosorožec dvourohý, drápatý kůň, obří prase a velbloud gazela – zmizela z povrchu země. Ale nic v jejich pozůstatcích nenaznačuje známky degenerace: byli zabiti řáděním živlů, a už vůbec ne evoluční selekcí. Podobné hřbitovy byly nalezeny na mnoha místech v Americe a Evropě.

V Německu na předměstí Berlína byly nalezeny fosilní pozůstatky „dvou faun“: mamutů, pižmoňů, sobů a polárních lišek žijících v chladném klimatu, stejně jako lvů, hyen, bizonů, buvolů a slonů žijících v horkém klimatu. Tyto “dvě fauny” byly připisovány životu v různých obdobích: glaciální a interglaciální – ačkoli jejich kosti byly nalezeny smíšené.

* Fantastické množství lávy se v minulosti rozlilo ve státech Washington, Oregon a Idaho – oblast větší než oblast Francie, Švýcarska a Belgie dohromady, a současná tloušťka této ochlazené lávy dosahuje 5000 stop. Žádná sopečná erupce není schopna vyprodukovat takové množství lávy. Nebyl to potok, ani řeka – byla to záplava od obzoru k obzoru, odpařující se jezera, spalující lesy a tající balvany. A artefakty nalezené v hloubce svědčí: před touto lávovou záplavou tam žili lidé.

* Sahara, největší poušť světa, byla kdysi obklopena zelení, která živila stáda býložravců. Dokládají to skalní rytiny znázorňující tato zvířata – včetně těch vyhynulých (!). Vedle těchto kreseb byly nalezeny nástroje, nádoby a zbraně charakteristické pro neolit. To znamená, že podoba Sahary se v historické éře radikálně změnila.

* Tři plně tekoucí řeky kdysi tekly podél Arabského poloostrova ze západu na východ. Na jihu Arabské pouště byly nalezeny ruiny, téměř úplně zničené časem a živly, a byly nalezeny stopy zemědělské kultury. Bývaly doby, kdy tato země byla úrodná – jako současná Indie, ležící na stejné zeměpisné šířce.

* Na dně Atlantského oceánu bylo nalezeno mnoho náznaků, že nedávno bylo toto dno pevninou. Studie dna moří poskytly náznaky vulkanických katastrof, které pokryly moře proudy popela a lávy, a seismických katastrof, které zvedly a snížily dno oceánu o tisíce stop. Na mnoha místech, zejména u pobřeží Švédska, tvoří mořské dno čerstvá, ochlazená láva pokrytá pouze tenkou vrstvou usazených hornin.

* V severním Grónsku byly objeveny zkameněliny magnólií a fíkovníků. V Arktidě, která se každých šest měsíců noří do polární noci, rostly houštiny subtropických exotických rostlin se šťavnatými plody. A na souostroví Svalbard v Severním ledovém oceánu byly nalezeny kolonie mrtvých korálů, které rostou pouze v tropických vodách – i v Egyptě nebo Maroku je pro ně příliš chladno. Kromě korálů tam byla nalezena ložiska dřevěného uhlí o tloušťce až 30 stop.
Aby se vytvořily tak mocné uhelné sloje, musela se stromovitá vegetace prostě zbláznit. Mimochodem, v důsledku přirozeného života v lese se netvoří uhlí: mrtvé dřevěné části se promění v prach, pak v humus – a jdou do potravy pro nové rostliny. Ložiska dřevěného uhlí mohla vzniknout pouze v důsledku kataklyzmat.

* Na mnoha místech tzv. bludné balvany – obrovské, někdy až 10 000 tun, skalní úlomky, jejichž složení naznačuje, že byly přemístěny ze vzdálených míst. Alpské balvany se tedy nacházejí v pohoří Jura, balvany z Finska se šíří přes Pobaltí a Polsko se vstupem do Karpat a také přes Valdajskou pahorkatinu a Moskevskou oblast – na Don.
V Severní Americe se balvany vyřezané z žuly Kanady a Labradoru rozšířily do mnoha států severovýchodních Spojených států. Balvany z norských hor se hojně vyskytují v Německu, stejně jako na pobřežích a náhorních plošinách Británie, nyní oddělených od Skandinávie Severním mořem.

* Stáří skalních útvarů je určeno fosiliemi, které obsahují. K úžasu vědců jsou v mnoha pohořích mladší útvary vyšší než starší, tzn. tato pole rostla díky postupným hromadám nového materiálu. To platí zejména o Skalistých horách a Alpách. Problém budování hor je bolestivý problém. Mnoho hor je tvořeno horninami, které jsou silně stlačeny rovnoběžně se zemským povrchem – což naznačuje monstrózní síly, které zvrásnily zemskou kůru.
Geologové nenašli vysvětlení pro tyto komprese, ani pro schopnost některých hor pohybovat se po povrchu – překonávat údolí a dokonce šplhat po jiných horách. Takže nějaká síla odtáhla Alpy sto mil na sever. Chief Mountain v Montaně přešel planinu, vyšplhal na úbočí další hory a zůstal na jejím vrcholu. Celý národní park Glacier v Montaně a velká část Skalistých hor se posunuly o míle daleko. Hory na západě Skotska a v Norsku byly přesunuty ze svých míst.

* Vědci 19. století, kteří prozkoumávali nejmocnější pohoří Himaláje, byli prostě vyděšeni: v jakékoli výšce, kterou vyšplhali, byly v tloušťce skal nalezeny kostry mořských živočichů, mořské ryby a lastury měkkýšů. Nejvyšší hory jsou vytvarovány z bývalého mořského dna! Podle teoretiků se Himaláje zformovaly do dnešní podoby dlouho před objevením se člověka na Zemi. Ale tady v Kašmíru, v nadmořské výšce 5000 stop, byly nalezeny sedimenty starověkého mořského dna – s fosiliemi typickými pro paleolit. Zdá se, že Himaláje rostly před očima lidí.

* Ve Skandinávii, Německu, Švýcarsku a severní Itálii byly nalezeny zbytky hromadových osad na jezerech. Někde v polovině druhého tisíciletí před naším letopočtem. došlo ke katastrofě – všechna tato sídla byla pokryta vodou a pokryta nánosy bahna, písku a vápna. Nové kůlové osady vznikaly až kolem roku 1200 př. n. l., ale po 400 letech klidu se katastrofa opakovala. „Vysoká voda“ byla doprovázena silnými tektonickými posuny: jezera náhle naklonila svá dna vzhledem k rovině horizontu – jak dokazují stopy bývalých pobřeží.

V mnoha částech mořského pobřeží se nacházejí stopy bývalých příbojových linií, které byly vyšší nebo nižší než ty současné – s výškovým rozdílem až 1300 stop. Absence stop středních příbojových linií naznačuje, že ke změnám došlo náhle.

VELIKOVSKÝ A JEHO PRACOVNÍ HYPOTÉZA.

Globální katastrofy, jejichž stopy jsme stručně nastínili, měly grandiózní šíři projevů: nešlo jen o potopu, nejen o sopečné erupce, nejen o svíjení zemské kůry – všechny planetární prvky „se zbláznily ” najednou. Ale celou tu vzpouru živlů mohl způsobit stejný důvod – účinky setrvačné síly.

E. Velikovský píše:

„Vezměme jako pracovní hypotézu, že v důsledku nárazu nebo nějakého siločinitele – a Země se nepohybuje v prázdném prostoru – se zemská osa posunula nebo změnila svůj sklon. Okamžitě by došlo ke globálnímu zemětřesení. Vzduch a voda by se dále pohybovaly setrvačností; hurikány by se valily po povrchu a moře by se řítila na kontinenty spolu se štěrkem, pískem a mořskými živočichy vyvrženými na pevninu. Silné zvýšení tepla by roztavilo horniny a způsobilo sopečné erupce, láva by vytékala z mezer v zemské kůře a pokryla by rozsáhlé oblasti… Jezera by se nakláněla a ztrácela vodu, řeky by změnily svá koryta… Lesy by hořely… .moře by se změnily v pouště…“ [1] (náš překlad).

Ale co bylo příčinou poruch rotace Země?
E. Velikovský a jeho verze, jak jsme si již řekli, vypadá krajně nevěrohodně – vždyť se snažil najít vysvětlení, které by se nevymykalo koncepcím ortodoxní fyziky. Sotva si připouštěl myšlenku, že existují Ti, jejichž síla umožňuje působit na rotaci Země pouhým „stisknutím tlačítka“.
Stručně si nastínime fyzikální principy, na kterých je možnost takových vlivů založena.

Inerciální pozadí nebo “nebeská nebeská klenba”.

Podle nového pojetí gravitace je generována „čistě softwarově“ [2]. Ve sféricky symetrickém planetárním „gravitačním trychtýři“ tedy tyto programy poskytují závislost hmotnosti elementární částice na jejím poloměrovém vektoru: čím dále je částice od středu trychtýře, tím větší je její hmotnost. V testovacím tělese se tedy přímo vytváří vertikální energetický gradient [2], který z definice způsobuje tah, který působí na toto těleso dolů po lokální vertikále.

Programy, které generují zemskou gravitaci, fungují zcela nezávisle na hmotě Země: planeta je jednoduše udržována ve středu planetárního „gravitačního trychtýře“. Existují nezvratné experimentální důkazy, že v rozporu se zákonem univerzální gravitace je tento trychtýř, tzn. oblast zemské gravitace má hranici – v poloměru asi 900 tisíc km.

Stejné programy, které tvoří oblast planetární gravitace, nastavují v této oblasti „monolitické“ inerciální pozadí, příhodně nazývané „nebeská nebeská klenba“. Fyzikálně se projevuje následovně: rychlost zkušebního tělesa má jedinečnou hodnotu ve vztahu k místnímu úseku inerciálního pozadí, na kterém se těleso nachází.

Tyto jednoznačné rychlosti – nazývané „lokálně absolutní“ [2] – mají důležitý fyzikální význam: právě jejich druhé mocniny určují jednoznačné hodnoty kinetických energií těles, tzn. zajistit jedinečnost všech energetických přeměn zahrnujících kinetické energie. A přeměna energií už je vážná, to jsou skutečné fyzikální účinky včetně silových, které jsou vždy jednoznačné: buď se tělo zhroutí, nebo ne. Právě z důvodu jednoznačnosti silových účinků je uspořádána jednoznačnost rychlostí a kinetických energií.

Někdo se může ptát – jak můžeme mluvit o nějakých lokálních absolutních rychlostech, když nás ve škole učili, že veškerý pohyb je relativní?
Odpovídáme:
Nesprávně nás učili, protože jsme nedokončili to hlavní. „Pohyb je relativní“ pouze z hlediska formální logiky a ve skutečném fyzickém světě, kde jistě existují síly a zrychlení, formální logika již nestačí. Je to lokálně-absolutní rychlost, která určuje Keplerovu dráhu při volném letu tělesa.

Pro správný výpočet spotřeby paliva a manévrů během řízeného kosmického letu je potřeba znát lokálně-absolutní rychlost přístroje.

Je to lokálně-absolutní rychlost, která určuje kinematické posuny kvantových hladin ve hmotě – přímou příčinu kvadraticko-dopplerovského zpomalení atomových hodin. Jedinečnost tohoto zpomalení (hodin, ne čas!) demonstrují všechny experimenty s přenosnými atomovými hodinami [2] bez výjimky, včetně těch na palubách satelitů GPS. Samotné vytvoření časové škály systému GPS je založeno na konceptu lokálně-absolutních rychlostí, a nikoli na směšném „principu relativity“, který nemá jediné (!) poctivé experimentální potvrzení [2,3].

Někdo se může ptát dále: jak lze v praxi poznat lokálně absolutní rychlosti těles?
Odpověď:
Je to snadné. V oblasti působení planetární gravitace jsou lokální-absolutní rychlosti rychlosti v referenční soustavě pevně spojené s planetárním inerciálním pozadím.
V oblasti zemské gravitace jsou to rychlosti v geocentrické nerotační vztažné soustavě. Lokálně-absolutní rychlost satelitu je tedy jeho lineární orbitální rychlost.
Lokálně-absolutní rychlost úseku zemského povrchu není rovna nule, rovná se lineární rychlosti denní rotace v její zeměpisné šířce a směřuje k místnímu východu.
Lokálně-absolutní rychlost jedoucího vlaku je odpovídající vektorový součet jeho pozemní rychlosti a lokálně-absolutní rychlosti povrchového úseku, po kterém se vlak pohybuje.
Pamatujte: kinetické energie těles jsou jednoznačné.

Co je “inerciální drift”?

Podle logiky výše uvedeného jsou všechny pohyby těles v blízkozemském inerciálním prostoru, tzn. v oblasti zemské gravitace, by se měla vyskytovat bez ohledu na to, že se tato oblast naopak pohybuje po oběžné dráze kolem Slunce a – spolu s celou Sluneční soustavou – kolem středu Galaxie…
Vše je téměř stejné – s korekcí, že zrychlení v pohybu, gravitační pole způsobí, že tělesa v něm mají stejnou velikost a opačného směru zrychlení, které se nazývá zrychlení inerciálního driftu [4]. Existují experimentální důkazy, že takový inerciální drift je skutečný fyzikální jev.

Je tedy spolehlivě známo, že orbitální pohyb zemské gravitace kolem Slunce není čistě keplerovský: oběžná rychlost tohoto pohybu má sinusovou modulaci s periodou synodického měsíce [5].
Předpokládá se, že toto “dopředu-vzad” chvění superponované na “hladký” pohyb je organizováno tak, aby fungovalo jako parametrický nastavovač pro období měsíční revoluce kolem Země [6].

Takže: výsledné sinusové zrychlení gravitačního pole Země vede k mnoha zajímavým efektům.

1. Za prvé, zrychlení inerciálního driftu získává Měsíc, který ruší jeho oběžný pohyb kolem Země, čímž vzniká jedna z hlavních nerovností v pohybu Měsíce (tj. odchylky od keplerovského pohybu) – tzv. -volal. evekce [2].

2. Dále, zrychlení inerciálního driftu získávají satelity, což je důvod, proč jsou jejich oběžné dráhy také narušeny. Výsledné odchylky v parametrech GPS drah s periodou hvězdného měsíce [4], které jsou spolehlivě detekovány sledovacími službami, nelze v rámci tradičních koncepcí vysvětlit.

3. Konečně synodická turbulence zemské gravitace má vliv nejen na volný pohyb těles v blízkozemském prostoru, ale i na hmotu Země. Zrychlení inerciálního driftu je zahrnuto jako malá korekce ve všech lokálních vektorech gravitace – proto tyto vektory vlivem rotace Země kolem své osy zažívají denní rotační odchylky [2].

Právě tyto rotační odchylky místních olovnic, a už vůbec ne krátký dosah a daleko od dosažení zemské měsíční gravitace [7], jsou skutečnými generátory rotujících přílivových vln v oceánech [2]. které jsou s jistotou detekovány sledovacími službami, nenacházejí vysvětlení v rámci tradičních představ.

Bez ohledu na to, jak nezvykle to vypadá ve světle fyziky, která nám byla vsazena, je to fakt: škubání „monolitického inerciálního prostoru“, který definuje oblast zemské gravitace, přímo generuje silové účinky na látku. – v důsledku inerciálních driftových zrychlení.
A to přímo vyplývá z výše zmíněného konceptu jednohodnotových, lokálně absolutních rychlostí – jejichž hodnoty jsou měřeny ve vztahu k inerciálnímu pozadí. Pravidlo setrvačných vlivů je následující: vznikají prudkými změnami rychlostí.
A nyní si všimneme, že lokálně-absolutní rychlosti těles je možné prudce měnit nejen silovými účinky na tato tělesa, ale i nesilovými účinky – „stahováním“ inerciálního pozadí. Což je pozorováno ve zkušenosti.

To znamená, že programové vlivy, které dávají dostatečně velká zrychlení planetárního inerciálního pozadí, mohou způsobit taková zrychlení inerciálního driftu hmoty planety, která povedou ke globálním kataklyzmatům.

Jak by to jen mohlo být?

Výše bylo zmíněno, že planetární inerciální prostor, který zajišťuje planetární gravitaci, je organizován „čistě softwarovými prostředky“, tzn. uměle. Těžko lze pochybovat o tom, že ti, kdo vyvinuli, odladili a uvedli do automatického režimu provoz těchto programů, mají možnost do této automatické práce zasahovat.

Například je možné jednoduše vypnout planetární gravitaci.
Předpoklad právě takového scénáře dává jediné rozumné vysvětlení jevu pásu asteroidů mezi drahami Marsu a Jupiteru – kde by podle Titius-Bodeova pravidla měla být dráha jiné planety. Představa, že pás asteroidů vznikl díky tomu, že bývalou planetu odnesl silný výbuch, je naivní. Každý balistik potvrdí, že v důsledku takové exploze by fragmenty planety získaly širokou škálu orbitálních rychlostí, proč by létali kolem Slunce po těch nejrozmanitějších drahách. A aby trosky vytvořily pás kolem bývalé oběžné dráhy planety, musí se její látka tiše rozptýlit. To je přesně to, co se stane, pokud je planetární gravitace vypnuta: planeta se rozpadne pouze působením elastických sil, které kompenzují gravitační kompresi [2].

Předpokládejme tedy přítomnost Těch, kteří jsou schopni udělat cokoliv s gravitačním trychtýřem, v jehož středu rotuje Země.
Uvažujme, co se stane, když provedeme jednoduchý programový postup s inerciálním pozadím tohoto trychtýře: náhle jej uvedeme do rotace – ve stejném směru, se stejnou úhlovou rychlostí a se stejnou osou rotace jako Země.
Připomeňme, že jednoznačná rychlost tělesa, která určuje jeho jednoznačnou kinetickou energii, je rychlost vzhledem k inerciálnímu pozadí.

To znamená, že po zmíněném zkroucení inerciálního pozadí dojde k následujícímu:
hmoty tvořící Zemi, které se pohybovaly v důsledku denní rotace Země rychlostí až stovek metrů za sekundu, budou muset náhle anulovat jejich rychlosti. Ale nebudou to schopni udělat okamžitě – vzniknou silné setrvačné silové efekty. Důsledky těchto silových akcí budou různé pro různé typy mas.
Není těžké si představit, jak se budou chovat pohyblivé masy – atmosféra a vody oceánu. Atmosférické hmoty budou plýtvat svou bývalou kinetickou energií na hurikány nebývalé síly, doprovázené silnými jevy atmosférické elektřiny.

Pokud jde o vody oceánu…
Problém pro 10. třídu:
Do jaké výšky může voda, pohybující se rychlostí 400 m/s, vystřelit, když se ji pokusíte náhle zastavit?
Bohužel v hydrodynamice neexistuje rovnice, která by modelovala takovou situaci ve vztahu k oceánu. A prostřednictvím výpočtu dynamické hlavy na základě Bernoulliho rovnice je možné navržený problém vyřešit pouze v hrubé aproximaci.

Odpověď je tato:
Pokud by se „koeficient odporu“ rovnal jedné, mohla by oceánská voda vystřelit až 8 km. Poloviční rychlostí, oceán by mohl vystřelit až 4 km, ale není to o moc jednodušší: tak či onak by se oceány převalovaly přes kontinenty, smývaly a ničily vše, co by jim stálo v cestě. Stejné setrvačné vlivy by trhaly skály z jejich míst, odvalovaly bludné balvany, posouvaly hory, zvrásňovaly zemskou kůru a zároveň by formovaly nová pohoří a budovaly stávající – navrstvily nové útvary na staré.

Stejné setrvačné účinky prostřednictvím tření vrstev zemské kůry pohybujících se podél sebe a prostřednictvím jejich deformace by způsobily prudké zvýšení teploty v oblastech mechanického působení – a v důsledku toho zvýšenou tvorbu lávy, která by mohla vylévat na povrch prasklinami a poruchami.
V důsledku všech těchto poruch vody a pevniny se obrysy kontinentů a oceánů mohly změnit k nepoznání.

Jaká energie by byla vynaložena na všechny tyto titánské změny?
Odpověď:
Dřívější kinetická energie rotace hmot, které tvoří Zemi – ostatně v nové situaci by se tato energie měla stát nulovou. Všechno je spravedlivé.

Zbývá vysvětlit, jak byly uspořádány klimatické anomálie a takové rotace Země, kdy se tropické oblasti staly polárními a naopak.

“Jak chci, tak se otočím!”

Výše je popsána pouze jedna z variant rotace planetárního inerciálního pozadí – ve které se osa této rotace shoduje s osou rotace planety. Osa rotace planety zároveň nezmění svou orientaci vzhledem k „stálicím“ a planeta samotná se nebude otáčet tak, aby se na pólech objevily nové body povrchu.

Ale přeci jen, planetární inerciální pozadí lze zkroutit tak, že se jeho osa rotace neshoduje s osou rotace planety – ale pouze se s ní protíná ve středu planety. Pak, v závislosti zaprvé na úhlu mezi osami rotace pozemského inerciálního pozadí a Země, a zadruhé na rozdílu mezi jejich úhlovými rychlostmi rotace, by výsledkem byly dva výraznější efekty. Jmenovitě: precese zemské osy rotace – zejména změna sklonu této osy k rovině oběžné dráhy – a rotace Země, převádění nových bodů povrchu na póly.

V obecném případě lze vhodnými víry inerciálního pozadí Země měnit všechny parametry charakterizující rotaci Země – úhlovou rychlost rotace, polohu osy rotace v Zemi samotné, jakož i orientace osy rotace vzhledem k stálicím – a proto, a její sklon k rovině oběžné dráhy. Čím prudší změna kteréhokoli z těchto tří parametrů bude provedena, tím drtivější setrvačné vlivy bude doprovázena.

Tak se dostáváme k řešení, jak se tropické oblasti Země staly polárními.
Pokud jde o klimatické anomálie, zdá se nám, že zde by se věci nemohly dít bez změn sklonu osy rotace Země k rovině její oběžné dráhy.

Vezměte si například notoricky známou „dobu ledovou“.
Jsou na to návody. Věří ale pohádkám o tom, že většina zemského povrchu byla pokryta ledovou skořápkou kvůli tomu, že z nějakého důvodu náhle klesla teplota na Zemi. Dokonce vymýšlejí vysoce vědecké důvody pro pokles teploty – blokování slunečního světla mraky sopečného popela … nebo prach a kouř v důsledku dopadu velkého meteoritu … nebo, zde je další, nejnovější móda: ” nukleární zima“ přišla, říkají, kvůli dávným válkám s použitím jaderných zbraní.

Logika je docela akademická:
led se děje tam, kde je zima, což znamená abyste získali více ledu, musíte vychladnout, že?
Ne takhle ne. Upozorňuje na to E. Velikovsky [1]. Voda pro ledové skořápky na kontinentech mohla pocházet pouze z oceánů. Pak ale pro vznik těchto skořápek muselo někde dojít k rychlému odpařování oceánské vody, a to je možné pouze se zvýšením teploty.

Pokud by, jak věří teoretici doby ledové, teplota na Zemi jednoduše poklesla, pak by to nevedlo k rychlému odpařování oceánské vody: naopak, oceány by jednoduše zamrzly a neposkytovaly by vodu pro ledové skořápky na kontinentech.
A aby tyto skořápky vznikly, je nutné, aby abnormální teplo na některých místech zajistilo rychlé odpařování oceánské vody a abnormální chlad na jiných místech proměnil odpařenou vodu v ledovou skořápku. Je taková spolupráce anomálního tepla a anomálního chladu možná?
Odpovídáme: je to možné!

Jmenovaný problém se zdá neřešitelný pouze za implicitního předpokladu, že všechna ta místa na kontinentech, kde se nalézají stopy ledové skořápky, byla touto skořápkou pokryta současně.
Nic ale nenasvědčuje tomu, že tomu tak bylo.

Nyní, jak víte, Země má ledové polární čepičky.
Ovlivněním inerciálního pozadí Země bylo možné pomalu otáčet Zemi tak, že všechny ty oblasti severní a jižní polokoule, kde se nacházejí známky zalednění, postupně procházely polárními oblastmi – takže tento ledový kruh je kompletní, řekněme, za několik set let. To je v zásadě možné při současné velikosti polárních čepiček, které podléhají sezónním výkyvům – v zimě severní polární čepice roste a jižní klesá a v létě se vše děje naopak.

Tyto sezónní výkyvy ve velikosti polárních čepiček jsou způsobeny sezónními odchylkami v množství slunečního tepla, které na ně dopadá – v důsledku mírného sklonu zemské osy k rovině oběžné dráhy.
Tento sklon lze ale zvýšit.
Pak by se v polárních oblastech zvýšil roční rozsah slunečních tepelných efektů [8] – na obou polokoulích by intenzita jak tání ledové čepice, tak i vypařování oceánské vody v horkém období a zamrzání ledu. strop v chladném období by se zvýšil.

A pak v průběhu „doby ledové“, tzn. pomalu se vkrádají stále nové oblasti zemského povrchu pod polární čepičky, sezónní výkyvy ve velikosti polárních čepiček by měly větší rozsah než nyní. Pak by se v polárních oblastech zvýšil roční rozsah slunečních tepelných efektů [8] – na obou polokoulích by intenzita jak tání ledové čepice, tak i vypařování oceánské vody v horkém období a zamrzání ledu. strop v chladném období by se zvýšil.

To by samozřejmě způsobilo určité nepříjemnosti pro flóru a faunu.
Pokud však „doba ledová“ skutečně probíhala podle výše popsaného scénáře „plížení“, pak toto období nemělo žádný globálně katastrofický dopad na flóru a faunu.
Zdá se nám, že výše popsané inerciální efekty měly díky prudkým posunům v inerciálním pozadí Země globální katastrofické dopady – přitom zde byla nejen flóra a fauna, ale i vysoce rozvinuté civilizace, jejichž důkazy jsou dobře známy. smeteny z povrchu Země.

Co ještě říct?

Znalosti o globálních katastrofách a jejich příčinách jsou strategickými znalostmi, protože takové katastrofy se mohou opakovat. Ale zvláštním způsobem je toto téma v oficiální vědě považováno za tabu.

Proč do nás vtloukali falešnou fyziku?
Zejména teze, že gravitace je generována hmotami a masivní tělesa se údajně přitahují k sobě ve dvojicích! Není to tak, že s takovými názory na gravitaci zůstanou skutečné příčiny globálních katastrof zaručeně skryté?
Aby vědci vyzbrojení takovými názory, i když čelili zjevným důkazům globálních katastrof, naprosto zmateně blábolili: „Je to fyzicky nemožné“ – a snažili se na tato nepříjemná fakta co nejdříve zapomenout…
A abychom byli úplně bezmocní, až se nebeská klenba znovu obrátí.

Autor článku: Andrej Grišajev

Odkazy k dalšímu studiu:

1. Emmanuel Velikovský. Země v otřesech. – Dostupný online. https://librolife.ru/g1852382

2. A.A. Grishaev. Kniha “Tento “digitální” fyzický svět.” M., 2010. – Dostupné na webu Náčrtky pro novou fyziku .
3. A. A. Grishaev. Lineární urychlovač: Zřejmý důkaz absence relativistického růstu energie. – K dispozici tam.
4. A. A. Grishaev. Siderické variace v parametrech oběžné dráhy GPS: Další potvrzení nového konceptu gravitace. – K dispozici tam.
5. A. A. Grishaev. Důkaz jednorozměrnosti kmitání Země v kinematice dvojice Země-Měsíc. – K dispozici tam.
6. A. A. Grishaev. Orbitální synchronizátor Měsíce. – K dispozici tam.
7. A. A. Grishaev. Hranice gravitačního pole Měsíce: analýza letů v cirkumlunárním prostoru. – K dispozici tam.

8. Program SUN-Tracker ukazuje denní chod Slunce pro pozorovatele v jakékoli severní zeměpisné šířce, v kterýkoli den v roce – s libovolným sklonem zemské osy (od 0o do 40o). K dispozici zde.

http://www.geost-21.su/ru
https://cs.wikipedia.org/wiki/Immanuel_Velikovský

The post Velikovský. Obrácená nebeská klenba. Revoluční teorie klimatických katastrof first appeared on Čítárny.

Kam cestoval Platón po smrti svého učitele Sokrata v roce 399 př.n.l., který byl přinucený verdiktem aténského soudu vypít jed, aby odčinil své údajné zločiny? Platón byl jeho věrný žák a jako osmadvacetiletý opustil Athény na krátký pobyt v Megaře, po kterém následoval delší pobyt v Itálii a na Sicílii (Syrause); cestoval také na Blízký východ. O této cestě je známo jen velmi málo.

Když asi desetiletý chlapec, Platón slyšel od svého přítele a spoluhráče Critiase mladšího příběh o Atlantidě, který mu vyprávěl jeho děd, Critias starší, který to zase slyšel od svého přítele Solona, ​​který přišel Sais v Egyptě, aby se naučil moudrosti a naslouchal starověké tradici.

Od velmi starého kněze se dozvěděl, že v minulosti došlo k několika globálním katastrofám;
v jednom z nich Atlantidu pohltily vody Atlantského oceánu;
v jiné — té, kterou Řekové spojovali s Faethónem — došlo k velkému požáru způsobenému „odchýlením těl, která se točí v nebi kolem země“. (1)

Na svých cestách se Platón také snažil učit moudrosti od mudrců z Východu. Ale od doby Solonovy návštěvy v Egyptě prošla tato země duchovním znehodnocením a je sporné, zda by někdo z tamní kněžské třídy mohl být považován za duchovního vrstevníka Ezry nebo za důstojného učitele Platóna při hledání moudrosti.

Pozdější řečtí filozofové považovali Platóna za ovlivněného mojžíšským učením.
„Platón odvodil svou představu o Bohu z Pentateuchu. Platón je Mojžíš přeložený do jazyka Athéňanů,“ napsal Numenius a citoval ho Eusebius.(2)

Vezmeme-li v úvahu Platónův monoteismus, jeho pojetí neviditelné a nejvyšší duchovní bytosti, tak odlišné od převládajícího polyteismu jiných řeckých filozofů a tak vzdáleného od Homérova panteonu a jeho skandálních olympioniků s jejich neustálými spory a manželskými a mimomanželskými vztahy s smrtelné ženy, člověk má sklon myslet si, že Platón, v době své třicetileté cesty do Egypta, náhodou seděl u nohou Ezdráše.

Pozdně řecká tradice říká, že Aristoteles na své cestě do zemí východního Středomoří potkal velmi moudrého Žida, od kterého se naučil mnoho moudrosti.(3)
Není však známo, zda Aristoteles někdy odešel do Palestiny a Egypta. Kromě toho u Aristotela a jeho žáka Platóna, je cítit návrat k polyteistickému astrálnímu náboženství.
Je možné, že zadluženost řeckého myšlení v dobách Platóna vůči semitské myšlence jediného a jediného neviditelného Stvořitele pocházela z Ezdráše?
Také nevíme o žádném „moudrém a znalém muži“, který by se v příštích několika generacích přibližoval Ezrově postavě.
To vše patří do oblasti možného, ​​ale neprokázaného, ​​a pravděpodobná přítomnost Ezry v Jeruzalémě po roce 398 (v dobách Artaxerxa II.) je zajímavá pro tento zajímavý problém.(4)

Autor článku: Emmanuel Velikovský

Reference:
Platón, Timaeus 22 CD, 25 A, D.
Eusebius, Příprava na evangelium (přel. Gifford), XIII, 12.
Klearchos ze Soli, citovaný v Theodore Reinach, Textes d’auteurs grecs et romains relatifs au Judaisme (Paříž, 1895), s. 10-11.
Viz Národy moře, „ Ezra“.
Foto: Aristoteles Platón

The post Kam cestoval Platón jako Mojžíš, přeložený do jazyka Athéňanů? first appeared on Čítárny.

Jonathan Swift ve své knize Gulliverovy cesty (1726) vypráví o astronomech imaginární země Laputanů, kteří tvrdili, že objevili, že planeta Mars má dva měsíce.

„dvě menší hvězdy neboli měsíce, které se točí kolem Marsu, z nichž ta nejvnitřnější je vzdálená. střed primární planety přesně tři (její) průměry a nejvzdálenějších pět; první se otočí v rozmezí deseti hodin a druhý za dvacet jedna a půl; takže druhé mocniny jejich periodických časů jsou velmi blízko ve stejném poměru s krychlemi jejich vzdálenosti od středu Marsu, což evidentně ukazuje, že se řídí stejným gravitačním zákonem, který ovlivňuje ostatní nebeská tělesa.
Citace z knihy: Jonathan Swift / Gulliverovy cesty

Měsíce objevil v roce 1877 Asaph Hall, novoanglický tesař, z něhož se stal astronom.
Měsíce mají v průměru pět až deset mil. Otáčejí se na drahách blízkých jejich primárním drahám a ve velmi krátkých časech.
Ve skutečnosti vnitřní, Phobos, udělá více než tři otáčky za dobu, kterou Mars potřebuje k dokončení jedné rotace na své ose; a pokud by na Marsu byly inteligentní bytosti, musely by počítat dva různé měsíce podle počtu satelitů (nejedná se o žádný zvláštní případ – Jupiter má dvanáct měsíců a Saturn deset*) a také pozorovat jeden měsíc, který končí svůj měsíc třikrát v jednom marťanský den.
Je to ojedinělý případ ve sluneční soustavě mezi přirozenými satelity, že měsíc dokončí jednu otáčku dřív, než jeho planeta dokončí jednu rotaci.

Swift připsal Laputanům některé úžasné znalosti – ve skutečnosti sám projevil, jak se tvrdí, neobvyklý dar předvídání. Sbor úžasu lze slyšet v hodnocení CP Oliviera v jeho článku „Mars“ napsaném pro Encyclopedia Americana (1943):

„Když si všimneme, jak velmi blízko se Swift dostal k pravdě, a to nejen tím, že předpověděl dva malé měsíce, ale také význačné rysy jejich drah, nezdá se, že by bylo pochyb o tom, že jde o nejúžasnější „proroctví“ za posledních tisíc let. o jehož plné autentičnosti není ani stínu pochybností.“

Jenže Olivier neznal pasáž v Keplerovi. Ta je dodnes málo známá.
Olivier, stejně jako jiní spisovatelé na téma Swiftova věštění, si toho nebyl vědom a případ Swiftova proroctví se zdá být ohromující: počet satelitů, jejich blízké vzdálenosti k tělesu planety a jejich rychlé revoluce jsou uvedeny v knize vytištěné sto padesát let před rokem před objevením Asaphem Hallem.

Kde se Swift mohl informaci dozvědět?
Swift se jako církevní hodnostář a učenec, nejen satirik, mohl dozvědět o Keplerově průchodu o dvou satelitech Marsu.
Mohl se o nich také dozvědět v Homérovi a Virgilovi, kde jsou popsány poetickým jazykem (ve skutečnosti Asaph Hall pojmenoval objevené satelity přesně tak, jak byli známí planoucí měsíce Marsu od Homéra a Virgila).
Není také nepředstavitelné, že se o nich Swift dozvěděl v nějakém starém rukopisu pocházejícím ze středověku a vztahujícím se k některým starověkým znalostem z arabských, perských, hinduistických nebo čínských zdrojů.

Do dnešního dne nebylo zveřejněno obrovské množství středověkých rukopisů a v dobách Newtona (Swift publikoval Gulliverovy cesty v roce, kdy měl Newton zemřít), jak víme z Newtonových vlastních studií starověké tradice, pro každý publikovaný svazek existoval množství nepublikovaných klasických, středověkých a renesančních textů.

Že Swift znal Keplerovy zákony, sám podal svědectví, a to právě v pasáži, která se nás týká:

„…takže druhé mocniny jejich periodických časů jsou velmi blízko ve stejném poměru s krychlími jejich vzdálenosti od středu Marsu“
A to je třetí Keplerov zákon.

Ale i kdybychom předpokládali, že Swift neznal nic jiného než Keplerovy zákony, aby mohl odhadnout, jak vzácný by byl takový odhad existence dvou marťanských měsíců a jejich krátkých drah a period?
Pokud jde o jejich počet, v roce 1726, (kdy byla Swithova kniha napsána) bylo známo, že existovalo: pět měsíců Saturnu, čtyři měsíce Jupitera, jeden měsíc Země a žádný měsíc Venuše.
Odhadem by se dalo rozumně říci:
Šance byla jedna ku šesti nebo-li šance taková, jako při vrhu kostky, která má 6 ploch.

Existenci měsíců u planet bylo možné předpokládat na základě toho, co bylo známo o měsících Jupitera a Saturnu.
Jeden z galileovských (nebo medicejských) měsíců Jupitera, obíhá kolem obří planety v I. den 18.5. hodin (satelit nejblíže Jupiteru byl objeven v roce 1892 Barnardem a je známý jako „pátý satelit“ v pořadí objevu; obíhá kolem Jupiteru, planety desetitisíckrát větší než Mars, za 1 1,9 hodiny).
Tři satelity Saturnu objevené sondou Cassini, Swift – Tethys, Dione a Rhea – se otáčejí v I den 21,3 hodiny, 2 dny 17 hodin a 4 dny 12,4 hodiny. Mimas a Enceladus, objevené Herschelinem v roce 1789, se otáčí za 22, 6 hodin a já den za 8,9 hodiny.
Vzdálené satelity Jupitera v době Newtona a Swifta ještě nebyly objeveny.

Zbývá porovnat data Swifta s daty Halla:
neexistovala žádná skutečná shoda mezi tím, co první napsal ve svém románu, a tím, co druhý našel svým dalekohledem.
Pro Deimose je Swiftovo číslo, vyjádřené v mílích od povrchu Marsu, 18 900 mil; ve skutečnosti je to 12 500 mil;
Swift udával svůj čas otáčení jako 21,5 hodiny – ve skutečnosti je to 30,3 hodiny.
Pro Phobos jsou údaje Swift 10 500 mil od povrchu a 10 hodin otáčky, zatímco skutečné údaje jsou 3 700 mil a 7,65 hodiny.
Pozoruhodný zůstává fakt, že pro vnitřní měsíc Swift předpokládal kratší čas rotace než je skutečné období rotace Marsu. A to je pravda.
Swift však neznal rotační periodu Marsu a proto si nebyl vědom jedinečnosti svých dat.

Ale Swift neměl ve svém satirickém románu žádné ambice na vědecké bádání.

Z eseje: Immanuel Velikovský / On Prediction in Science

The post Jak věděl Jonathan Swift o dvou měsících Marsu už roku 1726? Kniha Gulliverovy cesty first appeared on Čítárny.

Ve své knize Worlds in Collision Velikovský píše: „Zaujalo mě, pospojovat příběhy dřívějších globálních otřesů a předložit je spolu s geologickými a paleontologickými důkazy, Ale přijetí Worlds in Collision (Srážky světů) jistými skupinami vědců mě přesvědčilo, že než oživím živou podívanou dřívějších katastrof, předložím alespoň nějaké skalní důkazy, které jsou stejně přesvědčivé jako důkazy, které přežily dodnes v písemné i ústní podobě.”

Na Aljašce byly objeveny kilometry dlouhé hromady kostí vyhynulých zvířat – mamutů, mastodontů, obrovkých bizonů a koní. Tato zvířata zmizela na konci doby ledové. Zde, v této mase, byly nalezeny pozůstatky existujících druhů – mnoho milionů zvířat se zlomenými a useknutými končetinami smíchanými s vyvrácenými stromy.

Velikovsky vyjmenovává známé přírodní katastrofy a ptá se: mohly vést k tak hromadnému ničení?
Takové akumulace se nacházejí podél téměř celého pobřeží Aljašky, jehož délka přesahuje vzdálenost z Newfoundlandu na Floridu.

V permafrostu severní Sibiře byli nalezeni zmrzlí mamuti, jejichž rozmražené maso sežrali psi bez újmy. Půda musela v době úhynu zvířat zmrznout, jinak by jejich těla shnila. Novosibirsk a další ostrovy, ležící 1000 kilometrů severně od polárního kruhu, jsou doslova tlačeny obrovským množstvím pozůstatků mamutů, slonů, nosorožců – zvířat, která vyžadují každý den po celý rok velké množství rostlinné potravy. Jak mohla velká stáda těchto zvířat existovat v polárním klimatu? Obrovské množství mamutích klů se nachází na dně Severního ledového oceánu mezi ostrovy. Tato místa byla pevninou, když zde žili mamuti.

Velikovský se odvolává na francouzského paleontologa Cuviera, který věřil, že strašlivá katastrofa měla být doprovázena přílivovou vlnou, která se vrhla na pevninu, a poté – náhlý pokles teploty.

Charles Darwin, který možnost takových katastrof popíral, považoval zmizení mamutů na Sibiři za neřešitelnou záhadu.

V žaludku a mezi zuby zmrzlých mamutů byly nalezeny rostliny, které nyní na severní Sibiři nerostou. Mikroskopické vyšetření kůže odhalilo erytrocyty, což naznačuje, že mamuti nezemřeli okamžitě, ale udusili se – buď plyny nebo vodou. Okamžité zmrazení tak obrovského zvířete, jakým je mamut, zůstává záhadou. Co mohlo způsobit náhlou změnu teplot v této oblasti, kde se kdysi pásla obrovská stáda mamutů, slonů, nosorožců, bizonů a nyní roste lišejník, a i to jen pár měsíců v roce?

Na Novosibiřských ostrovech byly objeveny náhle spadlé obrovské lesy, vysoké kopce z polámaných stromů, navíc se zachovaly stopy listů a plodů. “Zničené lesy byly odneseny ze severní Sibiře do oceánu a spolu se zvířecími kostmi a písečnými závějemi byly vybudovány ostrovy.” Vědci, kteří objevili obří zvířecí hřbitovy na Aljašce, nevěnovali pozornost podobnému obrázku v polárních oblastech Sibiře a arktických ostrovech. Nenašli společnou příčinu této hádanky. Nálezy na Novosibiřských ostrovech se datují do 18.–19. století a na Aljašce do 20. století.

Než začne Velikovský psát o nálezech nejen na severu, ale i v jiných částech světa, představuje hlavní teorie historie Země a světa zvířat.

Balvany o hmotnosti několika tisíc tun byly přepravovány na obrovské vzdálenosti (například ze Skandinávie na Britské ostrovy a do Německa). Obrovské kamenné bloky byly přeneseny z Finska do Karpat a přes Valdajskou pahorkatinu do oblasti Moskvy a Donu. Kanadské a labradorské žulové balvany se nacházejí v údolích a ve výškách v mnoha státech Ameriky. Byly nalezeny balvany o hmotnosti více než 18 000 tun, posunuté o 80 kilometrů. Na různých místech zeměkoule byly horniny nepůvodního původu unášeny na velké vzdálenosti obrovskou silou.

Cuvier došel k závěru, že moře a země změnily místo více než jednou, navíc k tomuto procesu nedocházelo postupně, ale náhle. Žádná z existujících sil na Zemi nemohla být příčinou tohoto jevu. Cuvier nenašel odpověď na otázku, co mohlo katastrofu způsobit.

Velikovský odkazuje na knihu oxfordského geologa profesora Bucklanda, která vyšla v roce 1925. Popisuje nálezy v jeskyních v Anglii.

V jedné z jeskyní, ve výšce 3 metry nad úrovní údolí, geolog našel kosti a zuby slonů, nosorožců, hrochů, koní, jelenů, tygrů (se zuby většími než mají lvi nebo tygr bengálský), medvědi, vlci, hyeny, lišky, zajíci, králíci a různí ptáci. Mnoho z těchto zvířat zemřelo, jakmile se narodilo. Podobné nálezy byly nalezeny po celé Anglii. Jak mohla tropická zvířata žít v chladném klimatu severní Evropy? Stejně jako Cuvier.

Buckland byl téměř přesvědčen, že pokud došlo ke změně klimatu, stalo se to náhle a ne až před pěti nebo šesti tisíci lety. Ke stejným závěrům došli i další vědci na základě vlastního výzkumu.

Na mnoha místech zeměkoule (Skotsko, Itálie, Německo, Ohio-Michigan, Kalifornie) byly na území o rozloze mnoha desítek tisíc kilometrů čtverečních nalezeny stopy náhlého současného úhynu ryb.

Kapitolu o uniformitě začíná Velikovský historicko-politickým rozborem, který podává psychologické vysvětlení podmínek pro vznik této teorie.
Po roce 1815 byla v Evropě všeobecná potřeba míru a míru. Právě v takovém klimatu se teorie pomalého, sotva postřehnutelného vývoje v přírodě po miliony let mohla stát populární a dominantní v přírodních vědách.

Teorii navrženou Huttonem v roce 1795 a Lamarckem v roce 1800 povýšil do současné pozice Charles Lyell, mladý právník se zájmem o geologii. Jeho přítel a student Charles Darwin postavil svou evoluční teorii na Lyellových principech uniformity, které tvrdily, že vítr, sluneční teplo a déšť pomalu budovaly geologii planety po mnoho milionů let. Řeky odnášejí sedimenty do moře atd. Žádná velká katastrofa nikdy nezměnila tvář Země.

Sporadické sopečné erupce, podle Lyella. nemohly mít pro strukturu Země takový význam jako vítr nebo mořské vlny.
„Podle teorie uniformity v minulosti neexistovaly procesy, které by neprobíhaly v současnosti; a nejen příroda, ale i intenzita fyzikálních jevů je nyní kritériem toho, co se stalo v minulosti.

Velikovský cituje Lyella. neboť jeho teorie uniformity není pouze předmětem studia. Pochybovat o tom znamená být heretikem. Rozborem citátů Velikovskij jasně ukazuje, že nemluví o vědeckých principech, ale o principu víry.

Jak Lyell vysvětlil nález hroších pozůstatků v Anglii? Putovali od Nilu podél břehů Středozemního moře, podél řek Španělska a Francie k Sommě, pak podél Temže nebo Severnu a vraceli se na jih, než je zastihl sníh a led.

V jeskyni ve West Yorkshire ve výšce 480 metrů nad mořem byly v hlinitých nánosech obsahujících balvany nalezeny pozůstatky mamutů, nosorožců, hrochů, bizonů, hyen a dalších zvířat. V jeskyních v North Wells ve výšce 130 metrů nad mořem byla působením moře při velkých kataklyzmatech zničena obydlí lidí a zvířat a následně naplněna mořským pískem. „Hroši cestovali nejen za letních nocí do Anglie a Wells,“ píše Velikovsky, „ale také šplhali po kopcích, aby pokojně zemřeli mezi ostatními zvířaty v jeskyni, a led, který se pomalu přibližoval, jemně rozhazoval malé oblázky na cestujících, kteří zemřeli v roce mír a země se svými kopci a jeskyněmi se v pomalém rytmu ukolébavky propadala pod hladinu moře a mírné proudy hladily mrtvá těla a pokrývaly je růžovým pískem.

Teoretici uniformity věřili, že klima na Britských ostrovech bylo mírnější, že ostrovy nejprve klesly a pak se znovu zvedly do současné výšky – a to vše bez katastrofických jevů.

Paleontologické nálezy, bez ohledu na jejich vysvětlení, ukazují obrovské a náhlé změny v přírodě.
Obří nánosy písku, štěrku, organické hmoty a dokonce i balvanů Lyell vysvětluje práci ledovců. Ale je těžké si představit ledovce jako myslící vozidla. Lyell si nemohl pomoct, ale viděl slabinu své teorie v tomto bodě. Jedinou alternativou v jeho době byla teorie přílivových vln. “Ale Lyell nenáviděl katastrofy.” Neměl je rád jak v politickém životě Evropy, tak v přírodě.“

Darwin zaznamenal do svého deníku pozorování, která prováděla hlavně v Jižní Americe.
Byl ohromen obrovskými změnami ve světě zvířat na kontinentu. Psal o vyhynulých zvířatech. Jako student, následovník a obdivovatel Lyella věřil, že se žádné katastrofy nestaly. Co tedy vedlo ke zničení velkých i malých zvířat v jižní Patagonii, Brazílii, v peruánských Kordillerách a v Severní Americe až po Beringovu úžinu?
Darwin na tuto otázku neznal odpověď. “Z darwinovských rozpaků vyrostla myšlenka vyhynutí druhů jako předehra k přirozenému výběru.”

Švédský přírodovědec L. Agasiz navrhl teorii, podle které v době ledové nesly obří ledovce balvany, které tvořily morény, ledovce vytvářely nádrže jezer, rozorávaly půdu silnými pazourkovými balvany.

Lyell tuto teorii přijal. Pro Agasize byla doba ledová a její konec katastrofálními událostmi. Věřil, že mamuty na Sibiři náhle zachytil led, který se rozšířil na velkou část zeměkoule. Věřil, že západní Alpy povstaly nedávno, na konci doby ledové, že byly mladší než kostry mamutů, kteří zemřeli na začátku tohoto období. Agassiz přiblížil poslední dobu ledovou o půl milionu až milion let (v Lyellianově schématu).

Ale Lyell vyložil Agassizovu teorii v duchu uniformity. Buckland ukázal Lyellovi řetěz morén dvě míle od domu jeho otce.

„Teorie kontinentálního ledového příkrovu,“ píše Velikovsky, „byla pro Lyella přijatelná. Souhlasil s ní a spokojil se s tím, že nedošel dál než dvě míle od svého domu, aby ji zkontroloval.

Odpůrce této teorie, Angličan Marchison, po pečlivém terénním průzkumu dospěl k závěru, že v jižním Švédsku, Finsku a severovýchodní Sibiři, kde nejsou žádné hory, ze kterých by mohly sestupovat ledovce, by mohla způsobit jen náhlá gigantická aktivita moře. změny, které objevil. Upozornil na fakt, že na Sibiři nejsou vůbec žádné balvany, přestože je ze tří stran ohraničena vysokými horami.

Když byly objeveny nálezy připisované době ledové na nejžhavějším místě v Brazílii a poté v rovníkové Africe, byli i ti nejzarytější zastánci Agassize zahanbeni. Ale víc než to. Ukázalo se, že led se rozšířil od rovníku do mírnějších zeměpisných šířek a v Indii – nejen od rovníku na sever, ale dokonce i z údolí až k úpatí Himálaje. Geologové rozhodli, že k těmto událostem nedocházelo v poslední době ledové, ale mnohem dříve. Ale odkud by se takové množství ledu na rovníku mohlo vzít, i když dříve?

Téměř celé Grónsko, s výjimkou pobřežní části a severního cípu, je pokryto obrovským ledovcem, jehož tloušťka dosahuje dvou kilometrů. Severní část Grónska, stejně jako severovýchodní Sibiř a Aljaška, nikdy nebyla pokryta ledovcem. Proč byly ledovce na Madagaskaru a Britské Guineji, které se nacházejí v tropech, a nikdy na severu Grónska, které se nachází 7 ° od severního pólu?

Abychom vysvětlili, proč se severní zvířata nacházejí v jižní Francii a lvi na Aljašce, byly zkonstruovány čtyři doby ledové, když se severní zvířata stáhla na jih, a v souladu s tím tři meziledová období, kdy jižní zvířata migrovala na sever. Dokáže však tato teorie vysvětlit, jak rostly magnólie a fíkovníky v severním Grónsku? „Lesy exotických stromů a houštiny sukulentních subtropických rostlin pokrývaly zemi hluboko v chladné Arktidě…“

Souostroví Svalbard se nachází daleko za polárním kruhem. Vznikla zde velká ložiska uhlí ze subtropických lesů. Na Svalbardu byly nalezeny korály, pro které není ve Středozemním moři u pobřeží Egypta a Maroka dostatek tepla. Korály se vyskytují také na Aljašce, v Kanadě a Grónsku. V Antarktidě v zeměpisné šířce 85 °, kde není nic živého, byla objevena ložiska uhlí. I zde rostly lesy.

„Někdy se zdá, že dějiny klimatu jsou sbírkou nevyřešených, dokonce nevyřešených otázek.
Bez prudkých změn polohy zemské osy nebo tvaru oběžné dráhy, případně obojího, by nemohly existovat podmínky, za kterých tropické rostliny vzkvétaly v polárních oblastech. Pokud o tom někdo není přesvědčen, měl by se pokusit pěstovat korály na severním pólu.“

Na území Spojených států amerických ve výšce asi 200 metrů nad mořem byly ve vrstvách vzniklých po poslední době ledové nalezeny zbytky velryb.

Geologové se to pokoušeli vysvětlit tím, že země se zvedla, zbavena tíhy ledu. Ale doslova poblíž byla objevena obrovská území bývalé země, ponořená do oceánu. “Pokud se země pomalu zvedala, zbavovala se ledu a zvedala kosti velryb na vrcholky kopců, proč se sousední země usadila v hloubce několika mil?” ptá se Velikovsky.

Na území Anglie, Francie, Gibraltaru, Korsiky, Sardinie, Sicílie byly ve štěrbinách skal na kopcích a kopcích nalezeny zlomené kosti mnoha zvířat smíchané s ostrými kameny. Všude jsou stopy násilné smrti, a ne z rukou člověka a ne v boji s jinými zvířaty. Podle oxfordského profesora geologie Prestwiche zvířata uhynula v důsledku katastrofy, jejíž příčinou byl náhlý pokles a následný vzestup kontinentů. Prestwich cítil, že postižená oblast byla v jeho práci více diskutována. “Kastrofa se stala, když Anglie vstoupila do věku leštěného kamene, nebo možná, když byla centra starověké civilizace v době bronzové.”

Velikovský uvádí podobné příklady z jiných zdrojů – příklady, které svědčí o náhlé gigantické katastrofě. Stejné nálezy byly nalezeny v Americe (Maryland), v severní Číně, nedaleko Pekingu.

Nejvíce vědce překvapilo nepředstavitelné množství zvířecích kostí z různých klimatických pásem. Navíc kosti nemohly být přeneseny vodou.

Na mnoha místech světa jsou sedimenty, které pozůstatky pokrývaly, zbarveny do červena.
Existovala hypotéza, podle které byl žulový štěrk zničen na prach a uvolněné železo způsobilo barvu. X. Peterson z Göteborského oceánografického institutu ale při studiu červené hlíny ze dna Tichého oceánu zjistil, že obsahuje vrstvy popela a vysokou koncentraci niklu, který ve vodě téměř úplně chybí. Peterson věřil, že nikl a železo v červené hlíně byly výsledkem meteorických rojů.

Na území Los Angeles bylo nalezeno obrovské množství pozůstatků šavlových tygrů, vlků, mamutů, bizonů, koní, velbloudů, mastodontů, ptáků (včetně pávů) ponořených do asfaltu. Zachovalé zlomené kosti a poloha koster jasně naznačovaly, že obrovská stáda zvířat náhle zavalily vlny, štěrk a tekoucí živice.

Podobné nálezy byly nalezeny na dvou dalších místech v Kalifornii. Zde byly mezi kostmi zmizelých zvířat nalezeny lidské kosti. Nalezené lebky se nijak neliší od lebek dnes žijících indiánů. To naznačuje, že doba, kdy byl člověk pohřben nebo zemřel, předcházela nebo se shodovala s dobou, kdy zmizelo mnoho živočišných druhů, včetně tygra šavlozubého.

Ve státě Nebraska byl objeven obří hřbitov tří druhů vyhynulých zvířat, které sem přinesl nezastavitelný proud vody. Počet koster je neobvyklý – 820 na 150 m2. m. V celém areálu se nacházelo asi 16 400 koster nosorožců dvourohých, 500 koster drápatých koní a 100 koster obřích prasat. Tato zvířata nyní nejsou na Zemi. O pár kilometrů dál byly nalezeny kostry dalších vyhynulých zvířat. Podobné stopy obří katastrofy byly nalezeny na mnoha dalších místech – v Kentucky, Oregonu, Coloradu, ale i ve Švýcarsku a Německu.

Stáří skalních útvarů je dáno obsahem zkamenělin v nich. K překvapení mnoha vědců bylo zjištěno, že hory „putovaly“, když byly starší útvary vytlačovány na vrcholy mladších.Velikovskij stručně nastiňuje teorie vzniku hor a cituje práce geologů popisujících podivný pohyb hor z jejich místa … údolími na hřebeny a vrcholy jiných hor

Skalnaté hory, Alpy, hory západního Skotska, Norsko byly posunuty ze svých míst o desítky a stovky kilometrů. Jaká síla by mohla přesunout miliardy tun kamenů na takové vzdálenosti, někdy i zdola nahoru? Na Zemi žádné takové síly nejsou. “Je nepravděpodobné, že by se to stalo, kdyby rotace naší planety a orbitální rotace nebyly nikdy narušeny.”

Velikovský se odvolává na geology, kteří ukazují, že Kordillery v Severní a Jižní Americe, alpo-kavkazsko-středoasijský systém a další vznikly nejen během existence člověka, ale během existence historického člověka.

Z moře vystupovaly nejvyšší hory – Himaláje. Ryby kdysi přeplavaly Everest. Donedávna se věřilo, že Himaláje se zvedly do dnešní výšky z mořského dna před desítkami či stovkami milionů let.

Podle obecného geologického schématu se první formy života objevily na Zemi před 500 000 000 lety.
Postupně se vyvíjel život a před 200 000 000 lety se objevili plazi dosahující obrovských velikostí. Vymřeli před 70 000 000 lety. Pak přišli na řadu savci. Poslední datum vzestupu hor v souladu s tímto schématem se vztahuje k období, které skončilo před mnoha miliony let. Teprve tehdy začal věk člověka. To je také doba doby ledové a poté starší doby kamenné. Po jejím dokončení začala mladší doba kamenná, doba bronzová a železná.

Podle tohoto schématu byl „profil země s jejími horami a oceány vytvořen již předtím, než se objevil člověk“.

V posledních letech se však objevila řada skutečností, které toto schéma vyvracejí. Bylo zjištěno, že Himaláje se objevily na konci doby ledové, tedy v historické době. Toto je doba starověkého Egypta a Sumeru, Indie a Číny.

Kopce severně od Dillí na úpatí Himálaje, vysoké až jeden kilometr, ohromily vědce obrovským množstvím mrtvých zvířat, a to jak vyhynulých, tak dnes existujících druhů. Zde byl nalezen želví krunýř dlouhý téměř 7 metrů.

Jak mohlo takové zvíře lézt po kopcích? Nikde na světě nebylo najednou tolik různých zvířat jako na těchto kopcích a nikde jich nezmizelo víc než tady. Z téměř 30 druhů slonů, včetně obřího slona s klem dlouhým necelých 5 metrů a obvodem jednoho metru, přežil pouze jeden druh.

Náhlé a rozsáhlé vymírání zvířat na kopcích v podhůří Himálaje je událostí, která nejvíce ohromila zoology a biology. Nikde na světě nemohly být pro zvířata příznivější podmínky pro život než na tomto místě. Zvířata uhynula na následky katastrofy, a ne místní, protože přesně stejný obrázek byl nalezen v Barmě, více než 2000 kilometrů od zmíněných kopců.

Území od Kašmíru po Indočínu bylo vystaveno katastrofě, která vyvrátila obrovské lesy, zničila mnoho druhů zvířat a zasypala je pískem na kopcích vysokých tisíc metrů.

V Andách ve výšce přes 4 kilometry byly nalezeny ruiny města na břehu jezera. Jak ukázaly radioaktivní studie, před více než 4000 lety se město i jezero nacházely v blízkosti oceánu. Další potvrzení, že Andy nebyly vytvořeny před miliony let, jak věřila ortodoxní věda, ale v historickém čase.

Velikovský cituje Darwina, který neskrýval údiv nad tím, že obraz, který pozoroval, odporuje teorii uniformity.

Před několika tisíci lety, když v Americe vzkvétala civilizace, ne řeka, ne potok, ale záplava lávy zaplavila obrovské prostory a zničila vše, co jí stálo v cestě.

Obří puklina, která se táhne od Libanonu až po Jižní Afriku – třetina vzdálenosti od jednoho pólu Země k druhému – se také objevila v době poslední formace hor. Opět – v historické době!

Sahara, největší poušť, která se rozlohou rovná téměř celé Evropě, byla vzkvétající stepí s mnoha zvířaty. Bylo hustě osídleno lidmi. Úrodné území se také již v historické době proměnilo v písečnou poušť.

Rozlehlý povrch Arabského poloostrova byl vzkvétající zemí s džunglí podobnou té Indii. Poloostrov protínaly tři plné řeky. Bylo zde velké jezero. V jižní části Arabské pouště byly objeveny starověké ruiny.

Dvacet devět polí. – některé z nich mají v průměru sto mil – jsou posety rozbitými, spálenými kameny s ostrými hranami. V některých oblastech je množství kamenů tak velké, že se tam téměř nedá projít. Bylo zjištěno, že tyto kameny, obsahující železo a nikl, jsou nadpozemského původu. Svědčí o tom miliardy kamenů. jak hustý byl meteorický roj. To mohl být pouze důsledek průchodu Země ohonem komety. V poušti byl nalezen kráter vytvořený meteoritem obsahující železo a nikl – opět nadpozemského původu.

Stejně jako na Sahaře, v Arabské poušti, v Tibetu a v poušti Gobi byly nalezeny stopy civilizací, které kdysi vzkvétaly. Tyto pouště vznikly v důsledku tektonických poruch – voda šla do hloubky, prameny se staly slanými, řeky zcela vyschly.

Na celé pláni přiléhající k atlantickému pobřeží Spojených států – od New Jersey po severovýchodní Floridu – bylo objeveno asi milion eliptických prohlubní, jejichž dlouhý průměr v některých případech dosahuje více než 2,5 kilometru.

Dlouhé průměry absolutně všech prohlubní jsou přísně rovnoběžné a směřují od severozápadu k jihovýchodu. Jihovýchodní okraj všech prohlubní je ohraničen zemním valem. Teorie vysvětlující vznik těchto prohlubní je obsažena v učebnicích; je to kvůli srážce s kometou letící ze severozápadu na jihovýchod. Většina autorů se domnívá, že k takové události došlo během doby ledové.

V Atlantském oceánu, ve vzdálenosti 1200 mil od pobřeží, v hloubce až 3 mil, byl objeven písek starověké pláže. Profesor Ewing, který tento paradox objevil, stál před dilematem: buď se Země potopila o 3 míle, nebo byla hladina oceánu o 2-3 míle níže, než je nyní. Ale kde byla všechna voda v tomto případě?

A další záhada této expedice: bylo zjištěno, že na obou stranách hřebene umístěného v Atlantském oceánu, který se nachází podél poledníku, tloušťka sedimentů naznačuje jeho nedávné vytvoření. V sedimentech vědci našli popel spálených meteoritů a kosmického prachu.
Pokud je meteorický prach v naší době tak vzácný, že je sotva zjistitelný na sněhu vrcholků, jak by se mohl popel ze spálených meteoritů a kosmický prach stát nezbytnou součástí oceánských srážek?
A jak je možné, že všechny ostatní zdroje, včetně trosek nesených řekami, od samého počátku tvořily sediment velmi malé mocnosti od samého počátku? ptá se Velikovsky.

Ukázalo se, že hřeben je stejně jako mnoho jiných hor na dně Atlantského oceánu vulkanického původu. Ewing našel mnohem více překvapivých známek otřesů. Ale ze strachu, že bude označen za kacíře, učinil pouze negativní závěr, říkají, že není možné identifikovat mocné podmořské hory s Atlantidou, která se podle Platónova popisu utopila pod vlnami.

Již zmíněná švédská námořní expedice vedená H. Petersonem objevila ve všech mořích a oceánech stopy gigantických katastrof – sedimenty meteorického původu, obsahující velké množství nadpozemského železa a niklu. Peterson věřil, že v nedávné době zasáhl Zemi silný déšť meteoritů.

Zásadní potíž takového vysvětlení spočívá v tom, že odporuje odhadům astronomů a tisíckrát převyšuje počet jimi pozorovaný.

“Pod tíhou těchto důkazů jsou dvě velké teorie devatenáctého století stále zranitelnější: teorie uniformity a teorie evoluce postavená na jejím základě.”

V devatenáctém století vznikla další zásadní doktrína – teorie doby ledové.
Velikovský vykládá astronomické, geologické a atmosférické teorie o ochlazování Země a tvorbě ledu. Žádná z těchto teorií nebyla přijata.

Pro vysvětlení jevů doby ledové bylo nutné pochopit, odkud se vzala obrovská síla, která náhle zasáhla Zemi. Velikovsky cituje práci astronoma, který tvrdí, že zemská osa změnila svůj směr. Jedním z důkazů toho je skutečnost, že rovina oběžné dráhy Měsíce se neshoduje s rovinou rovníku. Jaká síla způsobila posun zemské osy? Postupně nebo náhle?

Plocha ledu v době ledové byla větší než plocha současného polárního ledu. Jeho tloušťku odborníci počítají od 2 do 4 kilometrů.

K vytvoření takové masy ledu byla potřeba voda. K tomu musela hladina světového oceánu klesnout o 100 metrů (někteří vědci se domnívají, že o 200 metrů, jiní dokonce o 700). Tato masa vody, jak fyzikové a astronomové správně zdůrazňují, se musela odpařit, aby se ochladila, vypadla jako sníh a vytvořila se led. Proto bylo pro změny doby ledové nejprve nutné obrovské množství tepla, aby se oceány vypařily.
Při průchodu velkým oblakem prachových částic nebo meteoritů. Země a její atmosféra by se mohla zahřát v důsledku přímého dopadu těchto těles na atmosféru, oceán a pevninu. Posun pólů nebo os rotace způsobený srážkou by také produkoval teplo v každé částici zeměkoule přeměnou části energie pohybu na teplo. Další možnost ohřevu souvisí s tím, že Země je velký magnet. Pokud prach a meteority nesou elektrický náboj, elektromagnetická interakce může produkovat dostatek tepla k odpaření oceánu do velké hloubky.

Astronomové, kteří protestují proti teorii kosmické katastrofy, musí také odmítnout teorii doby ledové,“ říká Velikovsky.
Uvádí několik dalších geologických a klimatologických nálezů, které potvrzují jeho teorii.

„Katastrofický posun osy – jednou nebo vícekrát, navržený zde jako pracovní hypotéza, ale bez výjimky se všechny jeho potenciální dopady odehrály. Za předpokladu, že pracovní hypotéza je chybná, stojíme před nutností najít speciální vysvětlení pro každý objevený jev zvlášť.”

Pracovní hypotéza vysvětluje dobu ledovou a obří příliv a odliv, který zasáhl kontinent, zjištěné obrácení magnetických pólů, neuvěřitelnou sopečnou aktivitu, zemětřesení a obrovské množství meteoritů. A všechny tyto jevy se časově shodují.

Velikovský cituje údaje vědců, kteří různými metodami určovali dobu konce doby ledové.

To je prostě nepochopitelné, věřili, ale jejich údaje absolutně neodpovídají schématu přijatému v geologii: doba ledová skončila relativně nedávno. Na základě radioaktivního výzkumu – teprve před 3300 lety (plus minus 200 let), tedy v polovině druhého tisíciletí před naším letopočtem.
Vědci se nemohli ubránit překvapení, že Niagarské vodopády, které vznikly na konci doby ledové, existují pouze 2500–3500 let.
Mnoho ledovců v Alpách nevzniklo před 100 000 lety, jak se geologové domnívali, ale teprve před 2000-4000 lety. Na základě výpočtu srážek je zjištěno, že delta Mississippi vznikla před 4800 lety. Ale vzhledem k tomu, že na začátku tání ledovců bylo sedimentů mnohem více než nyní, pak se čas zkrátí. Delta Medvědí řeky vznikla před 5600 lety, tedy v polovině druhého tisíciletí před naším letopočtem.

Nálezy lidských pozůstatků na Floridě spolu se zvířaty z doby ledové, včetně těch, která zmizela nebo již nežijí v Americe, ohromily geology a antropology. Nebyl to jediný důkaz soužití člověka a vyhynulých zvířat, která žila před 2000 až 4000 lety.

„Z toho vyplývá, že zmizelá zvířata patří do nedávné minulosti. Z toho vyplývá, že nějaký druh paroxysmu přírody nahromadil tuto akumulaci, stejný paroxysmus přírody by mohl zničit mnoho druhů, které nyní vyhynuly.

Velikovský uvádí několik příkladů studia stáří jezer v různých částech Ameriky. Ve všech případech byl získán překvapivý výsledek: doba ledová skončila teprve před 2 500 až 4 000 lety.

Donedávna bylo všeobecně přijímáno, že ke klimatickým změnám dochází na konci doby ledové – před stovkami tisíc let, a poté se klima na Zemi výrazněji nezměnilo. Ale v roce 1910 na Mezinárodním geologickém kongresu ve Stockholmu byla prezentována fakta o obrovských změnách klimatu za posledních několik tisíc let. Prudký klimatický skok nastal v polovině druhého tisíciletí před naším letopočtem a další po roce 800 před naším letopočtem. tedy v dobře zdokumentované historické době.

Velikovský hovoří o růstových prstencích stromů, z nichž nejstarší byl starý 3200 let. Prudké změny letokruhů nastaly před 2700 lety. Worlds in Collision představuje historické důkazy o katastrofách v letech 747, 702 a zejména 687 před naším letopočtem.

Carnegie Institution publikoval dokument, který hlásil dramatickou změnu letokruhů v roce 687 před naším letopočtem. Velikovskij upozorňuje na fakt, že katastrofy přežilo jen málo stromů.

Sídla lidí z doby kamenné v Evropě – od severní Itálie po Skandinávii, která existovala na březích jezer před 3800 lety, zanikla v polovině druhého tisíciletí před naším letopočtem. Znovu se objevili o 300 let později. Jednalo se již o sídliště lidí z doby bronzové. Po 400 letech rozkvětu přestaly existovat v osmém století před naším letopočtem. Jak v neolitu, tak v době bronzové byla osídlení na březích jezer smetena vodou a zanesena naplaveninami. Vědci si toho všimli. že obě katastrofy byly doprovázeny velmi bolestivou změnou klimatu, extrémně vysokým vzestupem vody, tektonickými jevy, změnou horizontální polohy, náhlým mizením vody z jezer, změnou toku řek, náhlým táním ledovců. , atd.

“Stalo se to v postglaciální době, naposledy skutečně v historické době, krátce předtím, než se Římané začali šířit v této části světa,” zdůrazňuje Velikovsky.

Pokles hladiny světového oceánu objevilo mnoho vědců. Někteří z nich určili, že se to stalo před 3000-4000 lety, jiní – před 3000-3500 lety.

Do stejné doby se datuje i katastrofa, která vytvořila Severní moře na místě pevniny obývané lidmi a zvířaty.

Ostrov Kréta s vysokou kulturou byl zničen gigantickou přírodní katastrofou na konci říše středu v Egyptě (během exodu). Druhá katastrofa zasáhla ostrov po jedné nebo dvou generacích. Ve stejné době zahynula Trója II a další města ve zběsilém paroxysmu přírody v Malé Asii a Ugarit II byl zničen požárem v Sýrii.

Vynikající francouzský archeolog Claude Schaefer popsal šest převratů, které zasáhly celý východ.
Některé katastrofy byly tak silné, že zcela zničily velké civilizace starověku. Oheň a zemětřesení současně zničily Malou Asii, Mezopotámii, Kavkaz, íránskou nížinu, Sýrii, Palestinu a Egypt. Schaefer napsal, že velikost těchto katastrof nemá v dějinách ani v myslích seismologů obdoby. Podle Schaefera k nejstarší z těchto katastrof došlo mezi lety 2400 a 2500 před naším letopočtem.

Četné uvedené příklady by neměly být považovány za důkaz, že ke globálním katastrofám došlo pouze ve druhém a prvním tisíciletí před naším letopočtem. Katastrofy se staly již dříve. Ale uvedené příklady podporují Velikovského tvrzení, že v historickém čase také docházelo ke globálním katastrofám, nejnovější ze série pocházejících ze vzdálenějších časů.

Existuje rozpor mezi měřením času – v geologii a paleontologii na jedné straně a v antropologii a archeologii – na straně druhé.

Lyellovy tabulky času v geologii neměly žádný objektivní základ. Jsou postaveny na základě … předpokladů. Tou hlavní je, že všechny geologické procesy probíhaly nepostřehnutelnými změnami v průběhu desítek a stovek milionů let, že Země neprošla žádnou katastrofou.

Doba ledová Lyellova schématu, trvající 1 000 000 let, se pod tíhou faktů zkrátila na 30 000 let. Ale to není pravda, stejně jako není pravda, že doba budování hor před dobou ledovou trvala 60 000 000 let. Studie starověkých hornin ukázaly, že byly svědky katastrof, ve srovnání s nimiž lze nejnovější otřesy považovat za bezvýznamné.

V různých dobách vznikaly hory v důsledku katastrof.

Uhlí se také netvořilo miliony let.
Hurikány vyvracely hořící lesy a spolu s obrovskými přílivovými vlnami je unášely do mocných shluků. Přílivová vlna je zasypala různě silnými sedimenty. Rozžhavená země proměnila ohořelé stromy v uhlí. Pokud les hořel v důsledku vznícení pálením bitumenu, vznikalo za podobných podmínek bitumenované uhlí. Velikovsky nachází potvrzení své hypotézy v dílech různých autorů.

„Za více než čtyři sta let od objevení Ameriky zemřely v prériích Západu přirozenou smrtí miliony bizonů; jejich maso sežrali predátoři nebo shnilo a rozložilo se; jejich kosti a zuby poněkud odolávaly procesu rozkladu, ale nakonec zvětraly a rozpadly se na prášek. Kosti těchto mrtvých bizonů se nestaly fosíliemi v sedimentárních horninách a je nepravděpodobné, že by se nějaké našly v zachovalém stavu.

Samotná přítomnost fosilií v sedimentárních horninách odporuje evoluční teorii.

Doba potřebná k pokrytí mrtvého zvířete sedimentem je mnohem delší než doba k úplnému rozpadu mrtvoly. Miliony ryb se nacházejí v usazených horninách ve stavu agónie bez známek útoků predátorů.

Teorie uniformity tvrdí, že se v minulosti nestalo nic, co se neděje nyní. Ale nyní se z nějakého důvodu zvířata nemění ve fosilie.

Předpokládá se, že sedimentární horniny se neustále tvoří v oceánu. Jejich tloušťka může dokonce určit stáří oceánu. Oproti očekávání ale na dně na některých místech nejsou téměř žádné srážky, což svědčí o nedávné tvorbě dna. V jiných částech oceánu a dokonce i na souši jsou sedimentární horniny neobvykle silné. Taková heterogenita je nevysvětlitelná stejně jako vznik fosilií.

Ale oba tyto jevy lze vysvětlit katastrofickými událostmi v minulosti.

Na mnoha místech a v různých útvarech byly nalezeny stopy pravěkých zvířat, což bylo vysvětleno fosílií bažinaté půdy. Pokud ale v další sezóně již nenajdeme stopy po stádech, která se pásla v předchozí sezóně, jak přežily stopy pravěkých zvířat?

V ruinách Pompejí a Herculanea si sopečná láva a popel zachovaly vyjeté koleje v ulicích dodnes. Sopečná erupce na Havaji v roce 1790 zachovala dodnes stopy lidí a zvířat uvězněných v lávě. Nalezené stopy pravěkých zvířat jsou také důsledkem katastrof. Proces vzniku těchto stop podrobně popisuje Velikovsky.

V historické době v Americe – od Aljašky po Mexiko – zmizely desítky živočišných druhů. Silní a slabí, nezemřeli v boji o existenci, bez známek degenerace.

Darwin věděl, že mamutí zuby jsou lépe vyvinuté než sloní. Věděl, že adaptace mamutů na podmínky vnějšího světa je dokonalejší než u jiných zvířat. Podle evoluční teorie měli nejvyšší šanci přežít boj o existenci. Kresby člověka z doby kamenné naznačují, že někteří mamuti byli domestikovaní. Mamuti neumřeli hlady. Zemřeli náhle – za katastrofálních okolností.

Totéž platí pro mastodonty. Koně byli v Americe rozšířeni.

Přežili ve Starém světě, náhle zemřeli v Americe, kde se následně dokonale rozmnožili, přivezli Španělé. Kosti fosilních koní se nacházejí ve skalách, v lávě. Tyto kosti se neliší od kostí moderních koní.

Proč zmizeli na konci doby ledové, když se jim klima stalo tak příznivé?

Velikovský stručně zkoumá historii evoluční doktríny, jejímž jedním ze zakladatelů byl řecký filozof Anaximander.

“To, co bylo v Darwinově učení nové, nebyly principy evoluce obecně, ale vysvětlení jejího mechanismu přírodním výběrem.”

To byl vývoj malthusiánské doktríny, že populace roste rychleji než její prostředky k obživě.

Spencer stejně jako Darwin dospěl k závěru, že v boji o existenci přežívají ti nejsilnější. Darwinova teorie byla namířena proti teorii katastrof. Očekával kritiku právě od teorie, kterou napadl. Hlavní kritika ale přišla od církve, která tvrdí, že svět byl stvořen za šest dní.

Přijetí evoluční teorie většinou nové generace vědců nebylo z velké části popisem skutečných faktorů, ale vzpourou vědy proti církvi.

Darwin se obával, že pokud k potopě došlo před méně než pěti tisíci lety, ke stvoření mohlo dojít před šesti tisíci lety, jak říká Kniha Genesis. Pokud přijmeme evoluční teorii založenou na uniformitě, Darwin měl neomezený čas. Správnost své teorie prokázal rozmanitostí domácích zvířat, anatomickou podobností ve světě zvířat a geologickými údaji.

I přes úspěch hybridizace se však zatím nikomu nepodařilo vytvořit nový živočišný druh. Jedinou oporu pro svou teorii našel Darwin pouze v geologii.

Velikovský cituje různé pasáže z Darwinovy ​​knihy O původu druhů a demonstruje jejich do očí bijící rozpor s geologickými nálezy.

Darwin byl nucen přijmout teorii Agassize (bez toho se Darwin vůbec neobešel), ačkoli nesouhlasil s katastrofálním začátkem doby ledové. Agassiz, opírající se o svá vlastní geologická pozorování, jednoduše popřel Darwinovu teorii.

Ve srovnání s církevním dogmatickým tvrzením, že svět se od Stvoření nezměnil, se Darwinova teorie zdála progresivní. Jenže ona je daleko od pravdy!

Nejlepší příklady světa zvířat během katastrof úplně přestaly existovat bez známek degradace.

Geologické důkazy naznačují, že v minulosti žila zvířata, která nejsou nyní, a ze zvířat žijících dnes mnoho z nich v minulosti nebylo. Jak se objevily? Ve volné přírodě vědci nezaznamenali jediný případ zkřížené hybridizace.

Darwin navrhl teorii, podle níž jakákoli buňka zvířete nebo rostliny ovlivňuje zárodečnou buňku, čímž vysvětluje dědičnost. Tato teorie byla zamítnuta. Všichni se shodli na genetickém faktoru evoluce, ale existovaly zásadní neshody ohledně mechanismu evoluce. Nové druhy zvířat se každopádně neobjevily. Darwin to vysvětlil pomalostí procesu, kterou nelze pozorovat. Někteří vědci prohlásili, že evoluce je obecně dokončena.

Devět let po vydání Darwinovy ​​knihy se objevil nepovšimnutý článek augustiniánského mnicha Gregora Mendela o mutantech a statistických vzorcích v genetice. Od počátku tohoto století se spontánní mutace, které jsou dědičné, staly předmětem podrobného pozorování. Ale tyto mutace jsou extrémně vzácné a zcela nevýznamné. Nemohou vést k vytvoření nového druhu.

Darwin tedy nebyl původcem evoluční teorie. Jeho přínos k této teorii spočívá v návrhu mechanismu evoluce, kterým je přirozený výběr. Ale pokud takový výběr nevytvoří nové druhy, pak se Darwinův příspěvek redukuje na konstatování skutečnosti, že v důsledku přirozeného výběru umírají ti nejslabší. Ale ani v tomto případě Darwin nemá přednost. Tuto myšlenku předložil Herbert Spencer.

Na závěr Velikovský píše, že v této knize podal důkazy o kamenech a kostech.
Nezahrnovala lidská svědectví. Ale přesně tento důkaz lze nalézt ve Worlds in Collisions. Obě knihy obsahují nezvratné důkazy o katastrofách.

„Neúprosnou logikou faktů a čísel jsme byli vedeni po geologické stopě k závěru, že Země byla více než jednou dějištěm velkých dramat a není žádné místo na Zemi, kde by se tyto účinky nevyskytly. Poslední záchvaty přírody se odehrály v historické době, jen před několika tisíci lety, kdy civilizace na některých místech dosáhla doby železné. Příčinou těchto katastrof, respektive jejich důsledkem, byla změna sklonu zemské osy a porušení denních a ročních cyklů pohybu Země. K tomu nemohlo dojít z vnitřních důvodů, jak se v 19. století domnívali autoři teorie doby ledové. Pouze mimozemský objekt mohl způsobit popsané katastrofy.“

Velikovský dospívá k tomuto závěru na základě geologických důkazů i historických a literárních důkazů.

„Katastrofy se staly v prehistorických a historických dobách. Jsme potomky přeživších, kteří zase byli také potomky přeživších.“

Těmito slovy zakončil Immanuel Velikovský svou třetí knihu.

Poznámka:
Velikovského dílo Srážky světů dosáhlo v letech 1956–1957 světového úspěchu.
Podle Velikovského mohou naše činy mít odezvu ve vesmíru a slunce se opravdu mohlo zastavit na nebi, když si to Josue přál.
Tato myšlenka se objevuje i v díle Georgije Gurdžijeva, který tvrdí, že lidé jsou nadáni speciálním orgánem, který vysílá psychické síly určené k zachovávání rovnováhy ve vesmíru.

http://www.geost-21.su/ru
https://cs.wikipedia.org/wiki/Immanuel_Velikovsky

The post Velikovský a srážky světů. Revoluční teorie klimatických změn first appeared on Čítárny.

Jak vzniká nové totalitní myšlení zvané Klimatická změna? Loutkovodiči nabiflovaná Greta promlouvá 23.9. 2019 v OSN. Štve mladé lidi proti rodičům a předvádí propagandistický majstrštyk. Rafinovaně mění téma klimatu na mezigenerační nenávist a novou formu “třídního boje”. Profesionální plačka Greta agresivně prosazuje systémovou změnu směrem k nové totalitě.

Z klimatického oteplování se nám postupně stala klimatická změna, jako odrazový můstek pro budování nového reálného korporátního totalismu po celém světě.
Je třeba zničit vše, co připomíná klasický kapitalismus, individualismus, konzervativní hodnoty jako národ, vzdělání, rodina.
Jen nadnárodní koncerny a lichvářské bankovní systémy ponecháme, protože ty to všechno platí.

Nástup totality začíná vždy zotročením myšlenek.
Tentokrát skrze narativ: Klimatická změna a Green Deal!

Aby bylo jasno. Celý život se aktivně angažuji za ochranu životního prostředí a považuji to za jednu z přirozených hodnot ve společnosti a důkaz, že věříme v budoucnost našich dětí.
Ale zelená hysterie nevzdělaných a dětí, kteří opovrhují vzděláním, nemá s ochranou planety nic společného.

Poslal jsem odkaz na povídání Grety dceři třetího ročníku střední školy.
Odpověď:
Celá třída si myslí, že se zbláznila. Mediální obraz Grety nekopíruje realitu tak, jak si myslí Bakalovi levicoví píár novináři.

V jednom má ale Greta pravdu: “…ukradli jste moje sny a moje dětství…” řekla nedovzdělaná dívka ve svém projevu.
Obrací se zřejmě na své komunisticky zaměřené rodiče (vynikající video), kteří dovolili, aby jejich nemocná dcera byla zneužita pro politické cíle. A to je samo o sobě dost odpudivé.
Historie se nám občas opakuje.
Novodobý Pavlík Korčagin, jen ty prápory mají jinou barvu.

A v lednu 2020 se už potvrzuje záměr celé akce.
Otec Grety, zakuklený komunista, který za ni píše na sociální sítě, zakládá ziskovou neziskovku a Greta je už chráněná známka stejně jako Friday for Future.
Loutkaři budou využívat tento loutkový PR projekt i nadále. Tomu můžete věřit.

Protože peníze tečou. A o ty jde především.

The post Totalitní klimatická změna a Greta. O peníze jde především first appeared on Čítárny.

Klima-alarmisté se snaží vykreslit současné oteplování jako čistou hrozbu. Z jejich postoje se dá vyčíst, že „čím chladněji, tím lépe“ a „teplé klima je vždy škodlivé“. Pokud se nad tím ovšem zamyslíme, zjistíme, že to není zcela pravda.

Z médií, (ne)ziskovek i od mnohých politiků stále hlasitěji slyšíme, že změna klimatu je vážnou hrozbou, kterou je potřeba zastavit – i za cenu toho, že výrazně zchudneme a připravíme se o mnohé výdobytky moderní civilizace.
Je to ale opravdu tak?
Skutečně je změna klimatu tak vážným problémem?
A má vůbec cenu se ji pokoušet zastavit, nebo bude lepší se jí přizpůsobit?

Na tyto otázky se budu snažit odpovědět v této knize.
A jakožto člověk, který má k tématu ochrany přírody velmi blízko (jsem absolventem oborů Péče o životní prostředí – krajinná ekologie a Biologie ekosystémů) se budu zabývat ještě jednou otázkou, která ve veřejné diskuzi téměř nezaznívá:
Zda je ta „ochrana klimatu“ skutečně vhodným základem pro racionální ochranu přírody, nebo naopak přírodě spíše škodí.

V knite také rozeberu ideologický základ a zároveň nesmyslnost toho „třídního boje proti CO2“.
Dále uvedu konkrétní příklady, v čem klimatická ideologie škodí přírodě, a také některé skutečné problémy, které by se měly řešit a na něž se ve stínu klimatické ideologie téměř zapomíná.

Klimatická ideologie versus ochrana přírody / RNDr. Jan Sedláček / nakladatelství KnihyABB s.r.o., 2022

více:

http://knihyabb.cz/domu/4245-jan-sedlacek-klimaticka-ideologie-versus-ochrana-prirody.html
http://www.necenzurujeme.cz/jan-sedlacek.html

DOGMA II: „OTEPLOVÁNÍ NÁM VÝHRADNĚ ŠKODÍ“

Klima-alarmisté se snaží vykreslit současné oteplování jako čistou hrozbu. Z jejich postoje se dá vyčíst, že „čím chladněji, tím lépe“ a „teplé klima je vždy škodlivé“. Pokud se nad tím ovšem zamyslíme, zjistíme, že to není zcela pravda.
Podívejme se nejprve do historie. Jak jsem již popisoval, klima se vždy měnilo a střídala se teplejší a chladnější období. A ta teplejší zpravidla přinášela rozvoj civilizace, zatímco chladné výkyvy mnohdy znamenaly neúrodu, hladomory a zánik celých kultur. [16], [17]

Dá se to vyčíst i z výše uvedených grafů na Obr. 1 a 2.
Významné oteplení v tzv. atlantickém období (cca před 8 tisíci lety) přineslo vznik a rozmach zemědělství, další teplé období se kryje s největším rozmachem Římské říše a poslední teplá doba před tou dnešní se odehrála ve vrcholném středověku, kdy přispěla k hospodářskému rozvoji (dokonce jsem mezi vědeckou obcí zaslechl spekulace i o tom, že delší vegetační doba umožnila v našich podmínkách u běžných plodin 2 úrody za rok).

Naproti tomu ochlazení přinášelo spíše problémy.
Chladné podnebí přináší kratší vegetační dobu (a tím neúrodu) a mnohem tužší zimy – i u nás, ale v daleko větší míře v severských oblastech. Proto například chladný výkyv v 14.-19. století (tzv. malá doba ledová) přinesl v mnohých oblastech (i u nás) mnoho období bídy a hladomorů a navíc vymazal vikingské osídlení v Grónsku (více např. [18]).

O čem se také málo mluví, je skutečnost, že teplejší podnebí zpravidla usnadňuje přenos vody i do jinak suchých oblastí.
Například Sahara byla v době atlantického optima porostlá zelení a právě ochlazení před 6 tisíci lety (tzv. Bondova událost 4) způsobilo její vysychání. A jakkoliv klima-alarmisté varují před katastrofálními suchy, je naopak docela možné, že oteplení přinese Sahaře i dalším suchým místům více deště. [8], [18]

Dalším zajímavým (a zpravidla přínosným) důsledkem oteplování je nárůst plochy vegetace na planetě.
Ačkoliv na některých místech ubývá zeleně a hlavně lesů (především v tropech), tak jinde (včetně střední Evropy) zeleně o to více přibývá a celkově je naše planeta, laicky řečeno, stále zelenější. [19] Jednou z příčin je i oteplování klimatu – vlivem toho se mnohde (i u nás) prodloužila vegetační doba, díky čemuž mohou rostliny za sezónu více vyrůst a vytvořit více živé hmoty. Velmi se diskutuje o vlivu samotného CO2 – některé studie již připouštějí, že jeho vyšší podíl ve vzduchu může pomoci k rychlejší fotosyntéze a tím i k rychlejšímu růstu, zejména v sušších oblastech. [20] (Podle mého názoru je to dané hlavně tím, že díky vyšší koncentraci CO2 stačí rostlinám mít otevřené listové průduchy po kratší dobu, za kterou jim z listů neunikne odparem tolik vody – a každá úspora vody znamená pro rostlinu v suchém klimatu značnou výhodu.) Na nárůstu vegetace se podílí i další jev způsobený člověkem – tzv. eutrofizace, což je nárůst množství živin (zejména dusíku a fosforu) v ekosystémech. Na některých místech může hrát roli i již zmíněný nárůst srážek (tím, že se lépe se přenáší voda od moře) a tím i vlhkosti dostupné pro rostliny.

Oteplování navíc pomáhá celé řadě rostlinných a živočišných druhů (ačkoliv to alarmisté zamlčují a mluví jen o těch druzích, které to podle nich ohrožuje).
Jeden příklad z naší krajiny – lejnožraví brouci. Mnozí z nich jsou poměrně teplomilní, takže když se volná pastva hospodářských zvířat (jejichž trus potřebují k životu) v minulých desetiletích přesunula do vyšších (a tedy chladnějších) poloh, znamenalo to pro ně významnou nevýhodu. A právě oteplování těmto druhům značně pomohlo – díky němu totiž mohou přežít i v těch vyšších polohách, což některé z nich možná i zachránilo před vyhynutím. [21]

Teplejší podnebí také může prospět našemu zemědělství.
Rozšiřuje se plocha, na níž lze pěstovat teplomilné rostliny (jako jsou některé druhy zeleniny nebo např. vinná réva) a zvyšuje se produktivita zemědělství ve vyšších nadmořských výškách, kde dříve bylo pěstování problematičtější kvůli krátké vegetační době a nižší průměrné teplotě. [22] Samozřejmě je ale potřeba odpovědný přístup zemědělců k půdě (především umožnit zasakování vody), o tom více v kap. 3.1 a 3.2.

A v neposlední řadě nám přineslo oteplování mírnější zimy oproti minulosti,
což samozřejmě znamená značné úspory za vytápění, více času pro venkovní práce (vč. stavebnictví) a další venkovní činnosti a také mnohem méně problémů v dopravě – ať už je to úspora za sypání silnic, méně dopravních nehod kvůli sněhu a ledu, nebo i rychlejší cestování bez zdržování (jen si představte, že byste museli od října do dubna neustále škrabat auto, odhazovat sníh a dávat pozor na náledí…).

To vše se ještě umocňuje v severských oblastech, kde jsou mnohé plochy, které dříve byly trvale zamrzlé, dnes dostupné pro osídlení či zemědělskou činnost, což přináší další potenciál k rozvoji. [23] A jen tak na okraj – ideální možností využití tajícího permafrostu (zmrzlé půdy) je nahnat tam stáda hospodářských zvířat a vytvořit rozsáhlé pastviny – tím se jednak tato plocha využije pro potravinářské účely a jednak tento způsob využití krajiny výrazně zbrzdí případné škodlivé důsledky tání. [42] Paradoxně jsou to právě klima-alarmisté, kdo celou živočišnou výrobu zavrhují jako „klimaticky škodlivou“, ačkoliv právě masné chovy mohou přírodě, a nejen v tomto případě, velmi pomoci (více viz kap. 2.2.3).

Samozřejmě nesmíme zajít do opačného extrému než klima-alarmisté a tvářit se, jako by změna klimatu přinášela výhradně pozitiva a žádné problémy.
Potíže tu samozřejmě jsou – v našich podmínkách zejména vysychání krajiny v suchých letech a přehřívání měst v létě. Ovšem tyto potíže jsou oproti výhodám mnohem méně významné a navíc se (jak rozepíšu dále) dají snadno řešit i bez klimatické ideologie. A možná mnohem snáze, protože právě kvůli této ideologii je plýtváno mnoho peněz i energie na „třídní boj proti CO2“ namísto řešení skutečných problémů.

Takže závěrem: Také druhé dogma klima-alarmistů je nepravdivé.
Změna klimatu nám přináší jak pozitivní, tak i negativní důsledky.
A podle mého názoru převažují (přinejmenším ve střední Evropě) ty přínosné.

The post Podvodná klimatická změna, ideologie versus ochrana přírody. Dogmata a realita first appeared on Čítárny.

Michael Crichton (Kmen Andromeda, Jurský park…) zemřel 4.11.2008. Lékař, scenárista, spisovatel zanechal po sobě vynikající knihy, mnohé na pomezí beletrie a skutečnosti.
Říše strachu je o vývoji medialně-politickém mýtu klimatických proměn v neuvěřitelně výnosný business a politický nástroj na ovládnutí společnosti. Vynikající, čtivá kniha 2004) Kniha, která se sice tváří jako beletrie, ale pracuje s reálnými fakty.

Na vědě je cosi podmanivého. Člověk získává tučné výnosy z domněnky na základě nicotné investice v podobě faktů. To napsal Mark Twain (1835-1910) a v této větě je vlastně podstata celé knihy. Část vědy je totiž totálně zneužita ve prospěch mimořádného businessu.

Obsah románu/nerománu:
V Los Angeles má být zahájena Konference o náhlé změně klimatu, kterou pořádá významná ekologická organizace NERF. Akce má celý svět přesvědčit o krajní naléhavosti řešení globálního problému. Přípravy konference naruší podivné chování hlavního sponzora NERF George Mortona: tento americký milionář v jakémsi pomatení mysli zpochybní činnost organizace a odmítne ji nadále finančně podporovat.
Hned nato po zběsilé jízdě autem havaruje, a ač jeho tělo není nalezeno, vše nasvědčuje tomu, že zemřel. Materiály objevené v Mortonově domě dají do pohybu téměř planetární honičku – hrdinové románu se pokoušejí v Antarktidě, na Šalamounových ostrovech, v arizonské poušti i na jiných místech zabránit sérii uměle vyvolaných přírodních katastrof…

Michael Crichton / Říše strachu (State of Fear, 2004)

Ukázka:

Na johannesburském summitu Udržitelná Země na konci roku 2003 tichomořský ostrovní stát Vanutu oznámil, že připravuje žalobu na Agenturu ochrany životního prostředí (EPA) Spojených států amerických kvůli globálnímu oteplování. Vanutu se nachází pouze několik desítek centimetrů nad hladinou moře a osm tisíc jeho obyvatel bylo v nebezpečí, že budou muset opustit své domovy, až v důsledku globálního oteplování hladina světového oceánu stoupne. Spojené státy, hospodářsky nejsilnější země světa, jsou zároveň největším producentem oxidu uhličitého, a tedy největším přispěvatelem ke globálnímu oteplování.

Americká aktivistická skupina Národní fond environmentálních zdrojů (NERF) vyhlásila, že Vanutu při podávání žaloby, jež bylo naplánováno na léto 2004, podpoří. Proslýchalo se, že zámožný filantrop George Morton, který často financoval environmentální případy, zaplatí vedení soudního sporu ze svého, což ho přijde na osm milionů dolarů. Protože se řízení nakonec mělo odehrát u příznivě nakloněného soudu 9. obvodu v San Francisku, bylo očekáváno se značným zájmem.

Žaloba však nikdy nebyla podána.

Vanutu ani NERF neposkytly žádné oficiální vysvětlení změny původních plánů. Ani po náhlém zmizení George Mortona nepochopitelná lhostejnost ze strany médií nepřispěla k objasnění důvodů, proč žaloba nebyla podána. Teprve na konci roku 2004 několik členů výboru NERF začalo veřejně hovořit o tom, co se uvnitř této organizace dělo. Další informace přidali Mortonovi zaměstnanci a také bývalí společníci právnické firmy Hassle a Black z Los Angeles.

Nyní je tedy jasné, co se kolem vanutské žaloby dělo mezi květnem a říjnem 2004 a proč kvůli tomu v odlehlých částech světa zemřelo tolik lidí.

Los Angeles, 2004

The post Říše strachu. Román o fantastickém businessu postaveném na politicko-mediálním mýtu o změně klimatu first appeared on Čítárny.

Totalitní socialistickou náruč nám rozevírá nová komunistická partaj. Piráti na politické scéně jsou pro voliče asi největším zklamáním.

1. Nabádají vedení škol, aby podporovali u žáků záškoláctví. Buďte vstřícní a omluvte děti z výuky za účelem páteční stávky za klima, žádal dopisem ředitele škol pražský radní pro školství Vít Šimral 20. září 2019. A héérečka Holubá přidává, aby děti přemluvily své rodiče, aby též nešli do práce, ale stávkovali.
2. Chtějí zrušit povinnou maturitu z matematiky. To předložili Piráti a ODS, ale naštěstí v červnu 2019 ho neprosadili.
3. Národ je umělý konstrukt a měl by vymizet, vypotil zase Pirát Patrick Zandl a tvrdí že je to jeden z Pirátských ideálů.
4. Souhlasí s tím, že Déčko ČT porušuje politickou neutralitu a vykazuje zcela evidentně snahu o o politickou levicovou indoktrinaci dětí a mládeže, včetně dětí předškolního věku.
5. Pod novelou antidiskriminačního zákona je podepsána místopředsedkyně Pirátů Richterová. Obsahuje změnu důkazního břemena na žalovanou stranu, možnost hromadné žaloby a pravomoci v rukách neziskovek je něco tak strašného, že to v žádném právním státě nemůže projít Parlamentem. O respektu k Ústavě ani nemluvě.
6.Vedoucímu Pirátů Bartošovi je velmi blízké německé extremistické hnutí Antifa, jehož vlajku má má doma snad i pověšenou.To je ta extrémní levicová organizace, která dnes po celém světě ničí obchody, je zdrojme neobyčejného násili na veřejnosti etc.
7. Piráti zradili občany. Hlasovali pro otevření hranic jakékoliv migraci a jsou pro zavedení migračních kvót

O tom jak bydlí starosta Prahy Zdeněk Hřib Piráti mlčí:
1) od kdy má Hřib trvalé bydliště v Praze? 2) Kolik vlastní Hřib bytů v Praze a je pravda, že 4 jeho byty byly předmětem pronájmů přes Airbnb?
A to jsme se nerozepsali, co vyvádějí Hřibovi soupiráti v hlavním městě a jaké tam budují Potěmkinovy vesnice.
Oni jsou to vůbec kluci vzdělaní, když jejich Ferjenčík tvrdí, že existuje DPH z příjmu.

The post Piráti a jejich veletoč zády k voličům směřuje k nové pseudokorporátní totalitě first appeared on Čítárny.

Klimatická změna. Během 20. století vztah lidstva k přírodě prošel revolucí. Na začátku století byly lidské zásahy do přírody vnímány jako prospěšné, ba jako známka civilizačního pokroku. Na konci byly tyto zásahy pokládány za škodlivé, nebyl-li jasně prokázán opak.
Rupert Darwall: Te Age of Global Warming
(Věk globálního oteplování)

Oteplování probíhá s přestávkami vlastně už od třicetileté války. Ve 20. století se planeta oteplila asi o 0,8 °C a stejné oteplení můžeme očekávat i ve 21. století. Přineslo nám dosavadní zvýšení teplot opravdu rozvrat, hlad, bídu a devastaci, jak slýcháme denně z médií? Průměrné světové HDP na hlavu se v letech 1820 až 2010 zvýšilo desetkrát.
Tomuto hospodářskému růstu vděčíme za vymizení bídy nejen v Evropě. Míra světové chudoby (včetně rozvojových zemí) v období 1820 až 1990 klesla z cca 85 % na cca 25 %. To všechno se dělo v období globálního oteplování a růstu hladin oceánů.
V letech 1975 až 2005 došlo k výraznému růstu teplot, přitom ceny potravin v tomto období klesly o 75 procent. Zatímco v roce 1991 podvýživou trpělo v rozvojových zemích 991 milionů lidí, v roce 2015 to bylo už jen 780 milionů lidí, ačkoli světová populace ve stejném období vzrostla. Globální oteplování tedy negativní vliv na produkci potravin nemělo. K dočasnému zhoršování došlo jen v éře rozmachu biopaliv, kdy se několik let počet hladovějících zvyšoval (z 908 milionů roku 2001 na 927 milionů roku 2006). Za to ale nemohlo oteplení, nýbrž naopak pomýlené snahy oteplení zastavit.

Proč tedy OSN líčí svět v tak černých barvách?
„Propast mezi nejchudšími a nejbohatšími na světě je široká a stále narůstá,“ hořekoval generální tajemník OSN Pan Ki-mun nad růstem nerovnosti. To ale není tím, že by se někomu vedlo hůře. Je to tím, že někteří se mají pořád stejně, zatímco jiní se z chudoby osvobodili. Před 200 lety byly průměrné příjmy nejbohatších států jen 4krát vyšší než příjmy nejchudších států. Na konci 20. století už ale byly 30krát vyšší.

Tato nerovnost je rozdílem mezi chýší z trávy někde v Africe a mezi mrakodrapem v New Yorku.
Pojem chudoby dnes navíc znamená něco jiného než před staletími. V ČR se mezi „chudé“ počítají všichni, kdo mají měsíční příjem nižší než 9 600 Kč. Tito lidé nemají úspory, ani peníze na dovolenou v Tajsku. Ale mají televizi, ledničku, počítač, telefon, elektřinu, vodovod a všechny vymoženosti moderní doby. Leckdy jsou v dluzích a hrozí jim exekutor. Dříve takovým lidem ale hrozila smrt hladem. A pro dnešního chudáka běžné věci – telefon, hodinky či boty – byly tehdy nemyslitelným luxusem.

Tvrzení, že vyšší teploty ohrožují civilizaci, je v rozporu s celou zkušeností lidských dějin.
Teplým obdobím v dějinách se ne nadarmo říká „klimatické optimum“. Přinášejí totiž delší vegetační období a bohatší úrody. V teplejším klimatu i stromy lépe rostou a mají silnější letokruhy. Právě z jejich šíře odvozujeme teplotu dávných dob, kdy nebyly teploměry. Že se posledních 150 let vynořujeme z malé doby ledové (asi 1300–1850), je dobrá zpráva, ne důvod k panice. Ke střídání teplých a chladných období dochází zcela přirozeně každých tisíc pět set let. Toto vědecké paradigma přirozených změn klimatu bylo však opuštěno, když vznikl Mezivládní panel OSN pro klimatické změny.

Vlády začaly přednostně fnancovat teorie, které „klimatickou krizí“ ospravedlňují posilování moci státu. Díky závislosti na státních zakázkách se věda dostala do vleku Parkinsonových zákonů byrokracie. Badatelé najatí na hledání rizik musejí vykázat nějakou činnost. Čím více tedy najme stát klimatologů, tím více se klima „zhoršuje“. Výsledkem je dnešní mediální realita, která teplejší klima označuje za klimatickou poruchu. A každá povodeň či sucho se prohlašuje za cosi nepřirozeného. Po krátkém období osvícenské racionality se nám tak vrací dávná pověrčivost. Jako v dobách, kdy se upalovaly čarodějnice, coby údajný původce krupobití.

Sociolog Barry Glassner, autor knihy Te Culture of Fear (Kultura strachu), vysvětluje:

 „Vyvoláváním strachu politici získávají voliče, časopisy získávají čtenáře a televize diváky, neziskovky získávají nové členy, šarlatáni odbyt pro své ,léky‘, právníci získávají hromadné žaloby a korporace tak prodávají své výrobky.“

Ochrana přírody byla možná racionálnější v dobách, kdy se jí nezabývaly speciální úřady, které nic jiného nemají na práci.
Zákon o ochraně ovzduší v Londýně byl přijat už v roce 1956 (jako reakce na rekordní smog v roce 1952).
První přírodní rezervaci na světě – Yellowstone – vyhlásil už v roce 1872 americký prezident Grant.
Mezinárodní úmluva o ochraně velryb je z roku 1946. Dávno před vznikem první Strany zelených.

Jenže dnes se z vytváření strašáků stala profesionální mašinérie. V knize Te First Global Revolution (První světová revoluce) o tom píše Římský klub, sdružení, které radí OSN:

„Hledání obětních beránků je taktika stará jako lidstvo samo… Sjednoťme národy proti vnějšímu nepříteli, buď skutečnému, nebo k tomu účelu vymyšlenému… Napadlo nás, že se k tomuto účelu dá využít znečištění, hrozba globálního oteplování, nedostatek vody, hladomor a podobně… Všechna tato nebezpečí jsou zaviněna lidskými zásahy do přírody… Skutečným nepřítelem je tedy samo lidstvo.“

Prý spotřebováváme příliš zdrojů a energie. Lidem je vnucován pocit viny za to, že žijí v blahobytu. Na každé letence máte dnes uvedenu výčitku, jaké emise skleníkových plynů zanechá jeden váš let. Když ale celebrity jako Al Gore nebo herec Leonardo DiCaprio na konferencích kážou o snižování emisí, létají tam soukromými tryskáči. Jich se zřejmě uskromňování netýká.

Přelomem byl Summit Země v Rio de Janeiro (1992), kdy se členské státy OSN zavázaly fnancovat boj proti uhlíku.
Stoupenci teze o nepřirozené změně klimatu zbohatli prakticky škrtem pera. Nyní mohli zaplavit trh svými publikacemi a o diskusi s oponenty ztratili zájem. Vědci, kteří celý život zkoumali změny klimatu, byli najednou obviňováni, že existenci změn klimatu popírají. Kdo poukazoval na nedostatek důkazů, byl nařčen, že účelově „vyrábí pochybnosti“, protože je určitě podplacen ropným průmyslem.

Takzvané „záchraně klimatu“ před oteplením ale v cestě nestojí pochybovači, nýbrž prostá matematika.
Solární a větrná energie navzdory všem kampaním stále tvoří jen něco okolo 2% světové spotřeby energie. Mezinárodní agentura pro energii spočítala, že splnění závazků z pařížské klimatické konference COP21 by mělo stát svět asi 16,5 bilionu dolarů během následujících 15 let.
Avšak ono údajně očekávané oteplení o 3 °C – kterým nás straší alarmisté – se tím zdrží nanejvýš o 0,17 °C. Stačí, aby zafoukal vítr a celý tento draze upachtěný výsledek vymaže. Představa, že nějakou vyhláškou či směrnicí poručíme větru a dešti, je arogantní výraz lidské pýchy. Raději bychom ty peníze měli věnovat někam, kde přinesou větší užitek.
„Pokud můžete utratit miliardu dolarů a zachránit 600 dětí před smrtí a zachránit asi dvě miliardy lidí před podvýživou, je to mnohem lepší než utratit stejnou částku, abychom oddálili globální oteplení asi o dvě minuty do konce století.“ Se změnou klimatu se stejně dá dělat jen jediná rozumná věc. Přizpůsobit se. Tak jako to dělali naši předkové odedávna.

„Musíme se přestat snažit vyděsit veřejnost k smrti. Očividně se to obrátilo proti nám,“ píší environmentalisté Ted Nordhaus a Michael Schellenberger, které časopis Time ocenil jako Hrdiny životního prostředí.
Poukazují na to, že apokalypticky laděná osvětová kampaň o klimatických změnách, která vyvrcholila okolo roku 2006, nevedla ke snížení, ale zvýšení počtu skeptiků.
„Zelení však nereagovali tak, že by umírnili svou rétoriku, ani nepřehodnotili svou agendu, aby byla pro oponenty lépe stravitelná,“ pokračují Nordhaus a Schellenberger. „Místo toho přišli s ještě apokalyptičtějšími tvrzeními o oteplování – tvrzeními, která byla ve stále větším rozporu s tím vědeckým konsenzem, na který se tak rádi odvolávají.“

V této knize najdete mnoho příkladů, jak environmentalisté přeháněli ve snaze upoutat pozornost.
Připomíná to starou Ezopovu bajku o chlapci a vlku. Pasáček ovcí se jednoho dne nudil na pastvě a napadlo ho přivolat si společnost. Předstíral, že je tu vlk, křičel o pomoc. A když se seběhli lidé, řekl, že ho zahnal a oni ho pochválili. Jelikož se to osvědčilo, udělal to ještě několikrát, což se ale nakonec ukázalo jako osudová chyba. Lidé začali mít podezření, že si to celé vymýšlí. A když jednoho dne vlk přišel doopravdy, chlapec se pomoci nedovolal. Nikdo už mu nevěřil.

Z knihy:

Během 20. století vztah lidstva k přírodě prošel revolucí. Na začátku století byly lidské zásahy do přírody vnímány jako prospěšné, ba jako známka civilizačního pokroku. Na konci byly tyto zásahy pokládány za škodlivé, nebyl-li jasně prokázán opak.
Rupert Darwall: The Age of Global Warming (Věk globálního oteplování)1

Oteplování probíhá s přestávkami vlastně už od třicetileté války.
Ve 20. století se planeta oteplila asi o 0,8 °C a stejné oteplení můžeme očekávat i ve 21. století. Přineslo nám dosavadní zvýšení teplot opravdu rozvrat, hlad, bídu a devastaci, jak slýcháme denně z médií? Průměrné světové HDP na hlavu se v letech 1820 až 2010 zvýšilo desetkrát.2 Tomuto hospodářskému růstu vděčíme za vymizení bídy nejen v Evropě. Míra světové chudoby (včetně rozvojových zemí) v období 1820 až 1990 klesla z cca 85 % na cca 25 %.3 To všechno se dělo v období globálního oteplování a růstu hladin oceánů.

V letech 1975 až 2005 došlo k výraznému růstu teplot, přitom ceny potravin v tomto období klesly o 75 procent.
Zatímco v roce 1991 podvýživou trpělo v rozvojových zemích 991 milionů lidí, v roce 2015 to bylo už jen 780 milionů lidí, ačkoli světová populace ve stejném období vzrostla. Globální oteplování tedy negativní vliv na produkci potravin nemělo. K dočasnému zhoršování došlo jen v éře rozmachu biopaliv, kdy se několik let počet hladovějících zvyšoval (z 908 milionů roku 2001 na 927 milionů roku 2006).5 Za to ale nemohlo oteplení, nýbrž naopak pomýlené snahy oteplení zastavit.

Proč tedy OSN líčí svět v tak černých barvách?
„Propast mezi nejchudšími a nejbohatšími na světě je široká a stále narůstá,“ hořekoval generální tajemník OSN Pan Ki-mun nad růstem nerovnosti.6 To ale není tím, že by se někomu vedlo hůře. Je to tím, že někteří se mají pořád stejně, zatímco jiní se z chudoby osvobodili. Před 200 lety byly průměrné příjmy nejbohatších států jen 4krát vyšší než příjmy nejchudších států. Na konci 20. století už ale byly 30krát vyšší. Tato nerovnost je rozdílem mezi chýší z trávy někde v Africe a mezi mrakodrapem v New Yorku.

Pojem chudoby dnes navíc znamená něco jiného než před staletími.
V ČR se mezi „chudé“ počítají všichni, kdo mají měsíční příjem nižší než 9 600 Kč. Tito lidé nemají úspory, ani peníze na dovolenou v Thajsku. Ale mají televizi, ledničku, počítač, telefon, elektřinu, vodovod a všechny vymoženosti moderní doby.8 Leckdy jsou v dluzích a hrozí jim exekutor. Dříve takovým lidem ale hrozila smrt hladem. A pro dnešního chudáka běžné věci – telefon, hodinky či boty – byly tehdy nemyslitelným luxusem.

Tvrzení, že vyšší teploty ohrožují civilizaci, je v rozporu s celou zkušeností lidských dějin.
Teplým obdobím v dějinách se ne nadarmo říká „klimatické optimum“. Přinášejí totiž delší vegetační období a bohatší úrody. V teplejším klimatu i stromy lépe rostou a mají silnější letokruhy. Právě z jejich šíře odvozujeme teplotu dávných dob, kdy nebyly teploměry. Že se posledních 150 let vynořujeme z malé doby ledové (asi 1300–1850), je dobrá zpráva, ne důvod k panice.

Ke střídání teplých a chladných období dochází zcela přirozeně každých tisíc pět set let.
Toto vědecké paradigma přirozených změn klimatu bylo však opuštěno, když vznikl Mezivládní panel OSN pro klimatické změny. Vlády začaly přednostně financovat teorie, které „klimatickou krizí“ ospravedlňují posilování moci státu. Díky závislosti na státních zakázkách se věda dostala do vleku Parkinsonových zákonů byrokracie. Badatelé najatí na hledání rizik musejí vykázat nějakou činnost. Čím více tedy najme stát klimatologů, tím více se klima „zhoršuje“.

Výsledkem je dnešní mediální realita, která teplejší klima označuje za klimatickou poruchu.
A každá povodeň či sucho se prohlašuje za cosi nepřirozeného. Po krátkém období osvícenské racionality se nám tak vrací dávná pověrčivost. Jako v dobách, kdy se upalovaly čarodějnice, coby údajný původce krupobití.

Sociolog Barry Glassner, autor knihy The Culture of Fear (Kultura strachu),10 vysvětluje:
„Vyvoláváním strachu politici získávají voliče, časopisy získávají čtenáře a televize diváky, neziskovky získávají nové členy, šarlatáni odbyt pro své ,léky‘, právníci získávají hromadné žaloby a korporace tak prodávají své výrobky.“

Ochrana přírody byla možná racionálnější v dobách, kdy se jí nezabývaly speciální úřady, které nic jiného nemají na práci.
Zákon o ochraně ovzduší v Londýně byl přijat už v roce 1956 (jako reakce na rekordní smog v roce 1952). První přírodní rezervaci na světě – Yellowstone – vyhlásil už v roce 1872 americký prezident Grant. Mezinárodní úmluva o ochraně velryb je z roku 1946. Dávno před vznikem první Strany zelených.

Jenže dnes se z vytváření strašáků stala profesionální mašinérie. V knize The First Global Revolution (První světová revoluce) o tom píše Římský klub, sdružení, které radí OSN:
„Hledání obětních beránků je taktika stará jako lidstvo samo… Sjednoťme národy proti vnějšímu nepříteli, buď skutečnému, nebo k tomu účelu vymyšlenému… Napadlo nás, že se k tomuto účelu dá využít znečištění, hrozba globálního oteplování, nedostatek vody, hladomor a podobně…

Všechna tato nebezpečí jsou zaviněna lidskými zásahy do přírody… Skutečným nepřítelem je tedy samo lidstvo.“
Prý spotřebováváme příliš zdrojů a energie. Lidem je vnucován pocit viny za to, že žijí v blahobytu. Na každé letence máte dnes uvedenu výčitku, jaké emise skleníkových plynů zanechá jeden váš let. Když ale celebrity jako Al Gore nebo herec Leonardo DiCaprio na konferencích kážou o snižování emisí, létají tam soukromými tryskáči. Jich se zřejmě uskromňování netýká.

Přelomem byl Summit Země v Rio de Janeiro (1992), kdy se členské státy OSN zavázaly financovat boj proti uhlíku. Stoupenci teze o nepřirozené změně klimatu zbohatli prakticky škrtem pera.
Nyní mohli zaplavit trh svými publikacemi a o diskusi s oponenty ztratili zájem. Vědci, kteří celý život zkoumali změny klimatu, byli najednou obviňováni, že existenci změn klimatu popírají. Kdo poukazoval na nedostatek důkazů, byl nařčen, že účelově „vyrábí pochybnosti“, protože je určitě podplacen ropným průmyslem.

Takzvané „záchraně klimatu“ před oteplením ale v cestě nestojí pochybovači, nýbrž prostá matematika. Solární a větrná energie navzdory všem kampaním stále tvoří jen něco okolo 2% světové spotřeby energie.
Mezinárodní agentura pro energii spočítala, že splnění závazků z pařížské klimatické konference COP21 by mělo stát svět asi 16,5 bilionu dolarů během následujících 15 let.16 Avšak ono údajně očekávané oteplení o 3 °C – kterým nás straší alarmisté – se tím zdrží nanejvýš o 0,17 °C.17 Stačí, aby zafoukal vítr a celý tento draze upachtěný výsledek vymaže. Představa, že nějakou vyhláškou či směrnicí poručíme větru a dešti, je arogantní výraz lidské pýchy. Raději bychom ty peníze měli věnovat někam, kde přinesou větší užitek. „Pokud můžete utratit miliardu dolarů a zachránit 600 dětí před smrtí a zachránit asi dvě miliardy lidí před podvýživou, je to mnohem lepší než utratit stejnou částku, abychom oddálili globální oteplení asi o dvě minuty do konce století.“

Se změnou klimatu se stejně dá dělat jen jediná rozumná věc. Přizpůsobit se. Tak jako to dělali naši předkové odedávna.
„Musíme se přestat snažit vyděsit veřejnost k smrti. Očividně se to obrátilo proti nám,“ píší environmentalisté Ted Nordhaus a Michael Schellenberger, které časopis Time ocenil jako Hrdiny životního prostředí. Poukazují na to, že apokalypticky laděná osvětová kampaň o klimatických změnách, která vyvrcholila okolo roku 2006, nevedla ke snížení, ale zvýšení počtu skeptiků.
„Zelení však nereagovali tak, že by umírnili svou rétoriku, ani nepřehodnotili svou agendu, aby byla pro oponenty lépe stravitelná,“ pokračují Nordhaus a Schellenberger. „Místo toho přišli s ještě apokalyptičtějšími tvrzeními o oteplování – tvrzeními, která byla ve stále větším rozporu s tím vědeckým konsenzem, na který se tak rádi odvolávají.“

V této knize najdete mnoho příkladů, jak environmentalisté přeháněli ve snaze upoutat pozornost.
Připomíná to starou Ezopovu bajku o chlapci a vlku.
Pasáček ovcí se jednoho dne nudil na pastvě a napadlo ho přivolat si společnost. Předstíral, že je tu vlk, křičel o pomoc. A když se seběhli lidé, řekl, že ho zahnal a oni ho pochválili. Jelikož se to osvědčilo, udělal to ještě několikrát, což se ale nakonec ukázalo jako osudová chyba. Lidé začali mít podezření, že si to celé vymýšlí. A když jednoho dne vlk přišel doopravdy, chlapec se pomoci nedovolal. Nikdo už mu nevěřil.

The post Obchodnici se strachem. Proč je klimatická změna ráj pro obchodníky se strachem first appeared on Čítárny.

Velmi trefné postřehy prezidenta republiky Miloše Zemana o hysterii kolem nového klimtického náboženství, které prezident vyslovil ve svém Vánočním poselství 26.12. 2019.

…Domnívám se, že z diskuse o klimatických změnách se stává nové náboženství, a dovolte mi proto, abych byl kacířem.
Již miliony let se na naší planetě střídají teplá a chladná období. Uvádí se, že před několika miliony let dokonce byla průměrná teplota na zeměkouli o tři stupně vyšší, než je dnes. A nejsem si jist, zda rozhodujícím faktorem globálního oteplení je právě lidská činnost, nikoliv přírodní zákony, pohyb zemské osy a další kosmické vlivy. Rád bych to ilustroval jedním příkladem.
Grónsko – Greenland, tedy zelená země, bylo před tisíci lety bohatým ostrovem s pastvinami, stády dobytka, 14 farnostmi. Pak přišla malá doba ledová a obyvatelé Grónska zemřeli dílem hlady a dílem zimou.

Klimatičtí proroci mají ovšem i důsledky, které už nejsou naivní, nejsou idealistické, ale jsou velmi a velmi přízemní.
Mluvím teď o podpoře obnovitelných zdrojů. Česká republika vydává na obnovitelné zdroje, zejména solární a větrnou energetiku, desítky miliard korun ročně. Tyto zdroje jsou dotovány ve prospěch solárních baronů. Ve skutečnosti ale například produkce solárních elektráren představuje pouhá tři procenta celkové produkce elektřiny v České republice. A jestliže jsme vystaveni tlaku na to, abychom podíl obnovitelných zdrojů zvýšili, musíme si uvědomit, že jsou to zdroje nestabilní, protože slunce někdy svítí a někdy nesvítí, vítr někdy fouká a někdy nefouká. A tak tyto zdroje musíme stejně zálohovat klasickými elektrárnami.

Věřím, že nedojde k tomu, aby úvahy o zelené Evropě dosáhly té míry, že se zde objeví například i zelené bankovnictví.
To znamená, že úvěry nebudou poskytovány podle bonity investičních projektů, ale podle zelené ideologie. Evropská unie produkuje devět procent světových emisí. Těch 91 procent, to jsou Spojené státy, Rusko, Čína, Brazílie, Indie a další země a mohlo by se teoreticky stát, že průmysl by se přestěhoval za levnější energií do těchto zemí a z Evropské unie by se stal ekologický skanzen s nižší životní úrovni jeho obyvatel. Vím, že to někteří lidé nebudou rádi slyšet, ale prosím, abychom nezůstávali v bublinách svých názorů a abychom dokázali přemýšlet i o argumentech opačných…

Vybráno z Vánočního poselství prezidenta republiky Miloše Zemana / 26. prosince 2019

The post Prezident Miloš Zeman stručně a přesně o současné hysterii klimatického náboženství first appeared on Čítárny.