Jules Verne seděl u okna a třídil papíry. Ráno 9. března 1886 bylo ve francouzské Amiens klidné. Taková rána se dějí jen v malých městech: někde zaskřípaly dveře, v zahradě lenivě zakrákala vrána a na stole vychladla káva, na kterou se zapomnělo.

Na stole před ním ležely mapy oceánů, náčrty nějakých podivných strojů a dopis vydavateli. Verne rád si vymýšlel cesty. Do nebe, pod vodu, do středu Země.
Sám ale žil poměrně klidně.

Najednou se v předsíni ozvaly rychlé kroky.
“Strýčku”, řekl mladík, který vešel bez klepání. Byl to jeho oblíbený synovec Gaston.

Začátek rozhovoru byl obyčejný. Pak se stal neohrabaným. A nakonec těžkým.
Takové rozhovory vždy začínají tiše a končí náhle.
Mladík vytáhl revolver.
Výstřely zazněly krátce, téměř všedně. Jako když prudce zavřete dveře.

Verne se zhroutil do křesla. Druhá kulka ho zasáhla do nohy.
Po pár minutách už v domě byli lidé, lékař, hluk, vyděšené hlasy. Zranění nebylo smrtelné.
Ale od toho dne chodil Verne pomalu a kulhal, trpěl depresemi a melancholií.
Gaston strávil zbytek života v ústavech.

Tento tragický incident byl jedním z nejvýznamnějších zlomových bodů jeho života.
Ukončil jeho éru cestování a optimismu a přispěl k tomu, že Verne strávil posledních 19 let života jako chromý, melancholický a introspektivnější člověk.

Existuje velká shoda mezi literárními historiky a biografy, že incident v roce 1886 (spolu s úmrtím matky a vydavatele Hetzela ve stejném roce) přispěl k výrazné změně tónu a témat Verneovy tvorby.
Před rokem 1886 byly jeho romány převážně optimistické, plné dobrodružství, vědeckého pokroku a víry v lidskou genialitu.
Po roce 1886 se objevují temnější, pesimističtější a kritičtější prvky, zejména vůči zneužití techniky, tyranii, izolaci a selhání civilizace.

Tragédie se začíná projevovat v jeho dílech: 

Robur Dobyvatel (1886)
Zde je Robur vyloženě tyranský génius, který zneužívá svou techniku k ovládání světa. Na rozdíl od dřívějších hrdinů jako Nemo, kteří měli aspoň morální motivaci.

Pán světa (Master of the World, 1904)
Román je ještě extrémnější verze Robura; vynálezce se stává šíleným teroristou, který ohrožuje celý svět. Čistý pesimismus ohledně neovladatelné technologie.

Plovoucí ostrov (L’Île à hélice, 1895)
Satira na bohatou společnost, kde technika slouží jen luxusu a vede k destrukci a chaosu.

Zvláštní tragédie (Le Superbe Orénoque, 1898)
Vzdušná vesnice (Le Village aérien, 1902)
Oba romány jsou evidentně temnějším pohledem na kolonialismus, rasismus a selhání humanity.

A pokud jste četli jeho Nedokončené rukopisy, po smrti vydané synem Michelem, tak víte, že v nich ohledně pokroku lidstva nic optimistického už není.

Život je zvláštně uspořádaný.
Můžete obejít zeměkouli, ale pak, náhle během sekundy, po náhodném výstřelu se už nikdy neprojdete bez bolesti vlastní zahradou.

The post Proč Jules Verne vydává po roce 1886 knihy temné a pesimistické first appeared on Čítárny.

J. R. R. Tolkien. Jeho knihy patří dnes k nejčtenějším, obracejí se k nim všechny možné skupiny lidstva a filmy natočené na jejich náměty viděl dost možná skoro každý, kdo chodí do kina.
Jako svědek a účastník několika velice zajímavých debat o Tolkienovi nad voňavým pivem mohu jen potvrdit, že zájem, který u lidí vyvolává, je něčím fascinujícím. Přečetli jej (a třeba několikrát) i ti, kteří jinak nic nečtou – a milují ho i ti, kteří jsou opravdu sečtělí a potrpí si na náročnou literaturu.

Chtěl bych si v tomto článku položit otázku, proč je tomu tak.

Mám za to, že hlavní důvod Tolkienovy popularity tkví v jeho veliké odlišnosti od tradice, která se v populární, širokým vrstvám určené beletrii, beletrii čtivé, ustálila v minulém století.
Čtivost samozřejmě pro hlubší dojem, pro opravdové zaujetí a pro dlouhodobé přežití díla není dostačující ani určující.

Na druhé straně lidé jako Alexandre Dumas st., Jules Verne nebo Karl May se hluboce vryli do srdcí mnoha generacím čtenářů a přinesli jim zážitek více než nevšední, zážitek často opravdu umělecký a obsažný, myšlenkově bohatý.
Z jejich příběhů se staly jakési moderní pohádky, pro něž se dovedou nadchnout sice převážně jen děti, ale jež nám zároveň stále zprostředkovávají ten úhel pohledu na svět, který se nám stal niterně blízký a vlastní. Ačkoli tedy víme, že žádný kapitán Nemo nikdy neexistoval, připadá nám přece jen fascinující jeho podmořská říše, jeho inženýrské schopnosti a jeho individuální vzpoura proti špatnosti a zlu. Podobně zjištění, že Karl May o amerických Indiánech prakticky nic nevěděl a že si poněkud příliš evropské přátelství mezi Vinnetouem a Old Shatterhandem vymyslel, nic neubírá na síle tohoto příběhu a na naší emocionální angažovanosti v něm.

Pokud jde o čtivost těchto autorů (a mohli bychom také jmenovat Marka Twaina, Waltera Scotta, Henryka Sienkiewicze, Rudyarda Kiplinga nebo Jacka Londona), spočívá podle mého názoru nikoli v tom že dokáží zajímavě psát nebo prodat nějaké již předem velmi atraktivní příběhy, ale že vytvářejí neschematickou (i když zajisté vždy idealizovanou), živou, konkrétní představu toho, co bych rád obecně nazval slovem ušlechtilost.

Z hlediska umění, jež chce být autentickým svědectvím o životě, je takové příjemné opájení se iluzemi asi málo přijatelné a velice chudé, tedy spíše jen zábavné – tato zábava, jak už jsem řekl, však nemizí beze stopy, naopak právě ona do nás velkou měrou formuje naši identitu na celý život.
Za prostým faktem, že zmínění autoři a zmíněný druh beletrie je dnešními dětmi téměř naprosto ignorován, že není atraktivní ani pro dospívající a pro čerstvě dospělé, se tedy skrývá velice závažná otázka.

Shrnout do několika vět to, co je všem společné a co dost možná v dnešní době už citelně zastarává , není jednoduchý úkol a vždy bude vyžadovat značnou dávku velkorysosti.
Spisovatel Mika Waltari ve své geniální knize Egypťan Sinuhet (Vyšehrad Praha 1969) to však – domnívám se – činí místo mne:

„Neboť já, Sinuhet, jsem člověk, a jako člověk jsem žil v každém člověku, jenž byl přede mnou, a jako člověk budu žít v každém člověku, jenž přijde po mně. Budu žít v jeho starosti i radosti, v jeho zármutku i strachu – budu žít v jeho dobrotě i špatnosti, ve spravedlnosti i v křivdě, v slabosti i síle. Jako člověk budu věčně žít v člověku – a proto netoužím po obětech u svého hrobu, ani po nesmrtelnosti svého jména.“

Člověk je tu středem všeho, v sobě nachází ten či onen smysl života, není posazen do kontextu vesmíru, věčnosti a pravdy; jeho usilování je sice dobře pochopitelné zevnitř, z lidského pohledu, ale také nic jiného než toto uvnitř jako reálný pramen smyslu života pro něj neexistuje.
Mystika, kterou Waltari explicitně vyjadřuje a která leží v základu dost možná každého romantismu (a zřejmě ji snadno najdeme také u romantismu katolického, u Mickiewicze, raného Huga nebo u Chateaubrianda), se postupně vyčerpává.
Vznikla někdy před dvěma stoletími jako reakce na barokní a osvícenskou vizi člověka zakořeněného ve veškerenstvu a dnes dospívá zřejmě do stádia, ve kterém už nedovede obohacovat a potřebuje korekci.

Lidský duch se, jako už tolikrát, vydává prostě jiným směrem.
Nevrací se ovšem ani k baroku ani k osvícenství… návraty jsou přece vždy jenom zdánlivé. Pohled zpět představuje důležitou inspiraci pro každý nový směr, ale zároveň je to, co bylo, příliš jiné, příliš svébytné (a čím hlubší a inspirativnější, tím svébytnější).

Tolkienovy knihy a vůbec celá obrovská vlna oné takzvané fantasy literatury (v níž stejně jako ve velkém množství někdejší „dobrodružné“ literatury převažuje brak nad kvalitou) se ovšem inspiruje o hodně starší mentalitou, než je baroko nebo osvícenství.

Zvláštní bytosti těchto příběhů nejsou objevovány na odvážných cestách do Afriky, do podmořských hlubin nebo do vesmíru, ba ani do historie – nejsou čímsi novým, co stojí před člověkem, který je zdroj smyslu svého bytí, ale jsou oproti němu v zásadním smyslu původnější, sdělují mu, tradují mu smysl, který všechny přesahuje a do nějž je i všechno lidstvo osudově vpleteno.

V tomto ohledu připomínají staré kmenové ságy a církevní legendy, což platí především o Tolkienově gigantickém projektu, o jeho nové fiktivní mytologii, která je čtivá ve stejném smyslu jako Verne či May. Sděluje nám totiž svou idealizovanou, podmanivou verzi ušlechtilosti, a v tom je její hlavní síla.

Zkusme ji však srovnat s podobně velkým a působivým projektem ze starší dobrodružné literatury, tedy např. s Dumasovými Paměťmi lékařovými (tento románový cyklus považuji jistě za vyspělejší a též za atraktivnější pro dospělého čtenáře, než jsou Tři mušketýři nebo Hugův Chrám Matky Boží v Paříži).

Dumas je pozemský, líčí s líbivým a konzervativním romantismem pád monarchie během Francouzské revoluce. Omezuje se na dějiny a hlavně na několik osobních příběhů, jež se odehrávají v kulisách velkých dějinných událostí.
Je mistr v lehkosti i v jiskrnosti, dokáže zdůraznit to lidské, přirozené, krásné. Ale celkem zřetelně vede naše sympatie, rozlišuje jasně dobro a zlo a přimlouvá se za starý svět monarchie.
Těžko by se tedy dalo říci, že Tolkien ve srovnání s Dumasem mnohem více akcentuje polaritu dobra a zla nebo že by snad byl v tomto ohledu víc schematický. I když základní zabarvení obou děl je naprosto odlišné, nesvědčí to o jejich fundamentální jinakosti žádným způsobem.

Dumas byl člověk lehkomyslný, mondénní, byl jižansky profilovaný milovník života, v tom všem se lišil od seversky meditativního vědce Tolkiena.
Už v Pánu prstenů velice zřetelně cítíme, že příběh, o němž Tolkien vypráví, není jen nějakou jednotlivou událostí v běhu světa, není pouze osobním dobrodružstvím, kterému dávají smysl ti, co ho prožívají.
Prsten, jenž vlastní Frodo Pytlík, je plný historie a sil, které přesahují jednotlivce i s jeho konkrétní vržeností. Tolkienovy bytosti jsou součástí velikého dramatu, které objímá veškerenstvo a o němž se dozvídáme jen velice postupně.

Dějiny jsou jen dějinami tohoto dramatu, které ovšem probíhá na paralelní úrovni i v lidských srdcí. Je to souboj mezi dobrem a zlem, avšak nikoli v ideologickém smyslu (nelze jej chápat ani žádným alegorickým způsobem, aniž bychom ho zúžili a připravili o jeho jedinečnost).

Zlo je pojato jako moc, jako sebeprosazení na úkor jiných, jako porušení prvotní harmonie kosmu. Dobro je tedy cosi původnějšího. Tolkien to velice působivě ozřejmil v propracovaném mytologickém systému, který lze najít v jeho knize Silmarillion (Mladá fronta Praha 1992) a v němž jsou obsaženy dějiny kosmu od jeho počátku po hranici, na níž začíná děj Pána prstenů.
Christopher Tolkien, syn spisovatelův, v předmluvě k tomuto dílu poukazuje na to, že zamýšleným účinkem vyprávění je vyvolat věrnou iluzi prastarých bájeslovných tradic:

„Otec pojímal navíc Silmarillion jako kompilaci, shrnující vyprávění, složené dlouho po událostech z velmi rozličných pramenů (básní, letopisů a ústních pověstí), které přežily ve věkovité tradici… Například ve Valaquentě musíme předpokládat, že sice obsahuje mnohé, co pochází z nejranějších dnů Eldar ve Valinoru, ale byla v pozdějších dobách přepracována; tak se vysvětlí její stálé posuny v čase a nazírání, to, že se božské mocnosti v jednu chvíli zdají ve světě přítomné a činné, a vzápětí vzdálené jako zaniklý řád známý jen ze vzpomínek.“

Proč je důležitá tato iluze, která prostupuje i Pána prstenů?
Jistěže se po nás nechce, abychom tomu, co Tolkien píše, uvěřili, abychom byli přesvědčeni, že tomu tak bylo. Avšak právě proto, že nemusíme ničemu věřit, ale že můžeme prožívat vkořenění člověka do kosmického dramatu, je asi to, co lidi na Tolkienovi tolik přitahuje.

Tato změna mentality nepředstavuje nutně radikální zavržení toho, co bylo předtím, není příklonem ke konzervativním tendencím brát doslovně a rigorózně staré náboženské či nacionální texty.
Spíše svědčí o pominutí strachu z takového prožívání světa, které by kdysi bylo označeno šmahem za nevědecké a naivní. Je dost možné, že ti, kdo ve svém dětství a v dospívání budou číst místo klasiků dobrodružné literatury Tolkiena a fantasy, získají značně jiný pohled na svět, než má většina dnešních dospělých lidí.

Bude to pohled, který bych rád charakterizoval dvěma hodnotami.
Předně zhruba dvě století stará víra v mikrokosmos našich jednotlivých životů bude zřejmě stále víc vystavovaná otázkám makrokosmického rozměru a potřebě hledat smysl života v příběhu veškerenstva, ne v příběhu jednotlivce.
Tím se ale ihned otevře horizont bezmoci jednotlivce, ba lidstva vůbec.
Ne bezmoci technické nebo bezmoci vůči osudu, nýbrž bezmoci, jak o ní hovoří Tolkienovo dílo: každá bytost je tváří v tvář tomu, co jsem nazval makrokosmem, slabá a bezbranná, její úsilí, které může mít sebevětší smysl uvnitř jeho řádu, zůstává vždy partikulární. Představy, které se zrodily v nitru a které jsou svědectvím mikrokosmu, chtějí u Tolkiena vyjít ven a porozumět člověku zvenku.

Myslím, že je to přirozená reakce na dobrodružný romantismus a že je velice zajímavé sledovat její další směřování, její vývoj i její vliv na sebepochopení jejích čtenářů.

Tolkien: Pán prstenů
Frodo: „Kéž by se to nestalo za mých časů.“
Gandalf: „Ale o tom nerozhodujeme my. Můžeme se rozhodnout jen o jedné věci, co uděláme s časem, který je nám přidělen.”

Autor: Boris Cvek / Téma

The post J. R. R. Tolkien. Proč naruživí čtenáři i nečtenáři jeho knihy milují first appeared on Čítárny.

Byl to devětadvacetiletý Jan Neruda, který přivezl román Pět neděl v balóně z Paříže jako “literární kuriozitu”.
Janu Nerudovi vděčíme také za to, že už v roce 1869 vyšel první překlad Julese Verna do češtiny, román Cesta kolem Měsíce, i když v levné knižnici Matice lidu. Velkou zásluhu o popularizaci Vernova díla u nás měl nakladatel Jos. R. Vilímek. Rozhodl se vydat sebrané spisy J. Verna a jednal o tom i s nakladatelem Hetzelem. Záměr uskutečnil a od r. 1893 do r. 1935 vydal v prvním vydání 52 románů.

Pět neděl v balóně (Cinq semaines en ballon) je první dílo Julese Verna, které mělo obrovský úspěch po celém světě.
Ve Vernově románovém cyklu Podivuhodné cesty (Les Voyages extraordinaires), který měl podle francouzského nakladatele Pierra-Julese Hetzela „shrnout všechny znalosti zeměpisné, geologické, fyzikální, astronomické, tak jak je shromáždila moderní věda, a zpracovat tak barvitým a poutavým způsobem…dějiny světa“, má pořadové číslo jedna.
Toto pořadí však kniha získala zpětně až roku 1866, kdy vyšla definitvní verze autorova románu Dobrodružství kapitána Hatterase, který byl prvním Vernovým dílem označeným jako součást Podivuhodných cest.

Jules Verne: Cinq Semaines en ballon, (Pět neděl v balónu), Hetzel & Cie, Paris, 1863.
Úprava Hetzelových knih “Les Voyages extraordinaires – Podivuhodné cesty”, zůstává až do roku 1888 stejná,  to jest okouzlující knižní desky doprovázely v textu černobílé rytiny. Někdy kolem roku 1890 se nakladatel Hetzel rozhodl pro tisk barevných rytin do nových vydání. Tento ilustrační doprovod dostal při výrobě pojmenování “chromotypographie”.

V současné době vydává Vernovo dílo nakladatel Josef Vybíral.
Knihy Julese Verna vydává za kompletního ilustračního doprovodu, původních černobílých a barevných rytin, v kartonovém pouzdru, s jednotně černobílým přebalem, raženou plátěnou vazbou a se zlatou ořízkou.
Jeho stránky a knihy rozhodně stojí za shlédnutí.
http://www.verneovky.cz/

The post Kdo poprvé přivezl do Čech scifi román Julese Verna. Budete se divit first appeared on Čítárny.

Jules Verne byl spíše podsaditý, modrooký blondýn. Typický Bretoněc. Taky se narodil 8.února 1928 v bretaňském Nantes a ještě dnes je jedním z nejslavnějších Francouzů. Celým jménem se jmenoval Jules Gabriel Verne (1828 – 1905). Když slyšíme jeho jméno, hned se nám vybaví kapitán Nemo a jeho fantastický svět. Ve své době předpověděl snad všechno, co o sto let později lidé vymysleli.

Přesto se ale za svého života se nedostal ani do slavné Francouzské akademie.
V roce 1872 akademici sice udělili jeho dílu výroční cenu, ale “obyčejného autora knih pro děti” mezi sebe, “nesmrtelné”, nepustili. A přesto se nesmrtelným stal. O jeho spisovatelském díle a životě se ví mnoho, ale málokdo ví, že Verne byl také milovník atlasů a map, zarputilý námořník a cestovatel, i když ve skutečnosti toho moc nepojezdil.

Ve své knihovně měl velký globus, který se postupně zbarvoval červenými čárami, znamenající cesty jeho hrdinů.
Podíváme-li se na jeho romány blíž zjistíme, že čtyři romány popisují cestu kolem světa, v patnácti knihách popisuje cesty po Evropě, v osmi v Severní Americe, v osmi v Africe, v pěti v Asii, ve čtyřech knihách cestuje Verne v Jižní Americe tak i V Arktidě, ve třech v Austrálii a Oceánii a jeden román věnoval autor Antarktidě. Kromě toho se děj sedmi románů odehrává výhradně na mořích a oceánech. Ale i sám Verne byl cestovatel. A to velmi neúnavným. Během svého života navštívil mnoho zemí.

V roce 1865 si Verne kupuje domek na severním břehu zátoky nedaleko ústí řeky Sommy. Splnil si tak svůj velký sen. Zajímavou shodou okolností si po čase v rybářské vesnici kupuje téměř novou barkasu, kterou pokřtil na Saint-Michel III.

Pohlednice na které je potvrzena Vernova jachta pravděpodobně z roku 1877, kdy ji Verne koupil. Saint-Michel III měla před koupí dva majitele a stála 55.000 franků. Parní jachta byla 31m dlouhá, v nejširším místě 4,60m široká s ponorem 2,90m.

Podle jeho nákresů ji natřeli na bílo a přestavěli na jachtu s jednou velkou kajutou, která se stala jeho pracovnou. Od té chvíle se Verne často, dlouho a rád zdržoval na své lodi, kde neúnavně pracoval, bezpečně vzdálen od své marnivé manželky a rušného společenského života, který nesnášel. Miloval především svou práci, ta byla pro něho posedlostí i jediným smyslem života. V lodní pracovně bylo všechno přizpůsobeno jeho práci. Stůl, židle i kalamáře byly upevněny a zajištěny pro případ kolébání lodě. Mohl zde v poklidu chodit spát v devět večer, jak bylo jeho skalním zvykem a stávat před pátou ranní, od kdy pracoval celé odpoledne.

Aby mohl na lodi kdykoliv vyplout, najmul si dva námořníky, veterány válečného loďstva.
Verne nebyl jenom “pisálek”, jak by se mohlo zdát, ale často pracoval i fyzicky. Byl opálený, šlachovitý a byl velmi potěšený, když v námořních hospodách ho brali námořníci mezi sebe jako sobě rovného.
Když se z něho časem stal zkušený jachtař, trávil na své lodi i šest měsíců v roce. Výpravy na moři se však často neobešly bez jistého rizika. V létě 1868 je například zastihla prudká bouře přímo na moři. Po mnoha hodinách obtížné plavby se nakonec dostal ještě za bouře do přístavu Dieppe, kde čekal několik dní, až se bouře uklidní.
Na jeho počest je dnes nazván prestižní non-stop závod jachet kolem světa “Jules Verne Trophy”. Možná i osud mu přál, když jeho poslední román byl o moři. Kniha se jmenuje Vpád z moře (The Invasion of the Sea).

Ilustrace na obálce časopisu L’Algerie Magazine, 15.6. 1884.

Jak už bylo napsáno, moře bylo pro Verneho velkou inspirátorkou.
V jednom ze svých nejznámějších románů o kapitánu Nemovi se Verne zmiňuje slovy svého hrdiny o možnosti získání elektrického proudu pomocí vodičů, ponořených do různých mořských hloubek. O mnoho desítek let později, jeho krajan Georges Claude, inspirován jeho knihou, uskutečnil projekt na jehož konci opravdu dokázal využít termickou energii, tak jak to Verne naznačil.

Zajímavý je jeho vztah k přírodě,
který je naprosto poplatný době. Rozděloval například zvířata na užitečné a škodlivé, které je třeba bez milosti pozabíjet. Na mnoha místech ve svých románech to taky popisuje, například vyvraždění vorvaňů kapitánem Nemem.

Během svého života napsal 63 románů, dva sborníky povídek, 40 divadelních her a deset knih s vědecko-populární tématikou.
K tomu ještě můžeme přidat stovky fejetonů a mnoho veršů, které jsou určitě pro mnoho lidí překvapením. V současné době patří jeho knihy stále k oblíbeným a hlavně čteným. Ve svých románech dokázal předpovědět vynálezy, které se skutečně realizovaly a započaly tak neuvěřitelně podivný (a snad i pochybný) nástup technické éry lidstva.

Dnes je Jules Verne nejpřekládanějším autorem krásné literatury na světě. Podle statistiky UNESCO byl v roce 1972 přeložen 128krát.
Po něm následovala Agatha Christie (93), Lev Nikolajevič Tolstoj (82), Maxim Gorkij (80) a Honoré de Balzac (71). Tento fakt je jedním ze svědectví světové obliby Vernova díla. A platí to i v době marketingového šílenství kolem takových knih, jakým je například Harry Potter.
V Česku nově převyprávěl několik dílů Julesa Verna Ondřej Neff.

The post Námořník a cestovatel Jules Verne a jeho jachta Saint-Michel III. first appeared on Čítárny.

Původní verzi Strýčka Robinsona napsal Jules Verne v letech 1861-62, kdy ještě na trhu nebyl jediný román Podivuhodných cest, nicméně autor už připravoval nejen Pět neděl v balóně (1862), nýbrž i Dobrodružství kapitána Hatterase (1866) a Děti kapitána Granta (1868).

Robinsonský projekt zatím odsunul a další poznámky na téma koncipoval teprve v létě 1865 v pauze práce na “Grantovi“. Posléze vznikla i druhá verze rukopisu, ale vydavatel Hetzel ji doplnil škálou námitek. V letech 1869-1871, kdy Verne Robinsona opět přepracovával, už byl autorem několika vydaných románů včetně titulů Cesta do středu Země a Se Země na Měsíc, přičemž dovolte kratičkou odbočku.
Název Cesta do středu Země je volen o něco šalamounštěji, než se možná zdá.
Co tím míním? Inu, pointou románu se přece stane, že Arne Saknussem, po jehož značkách hrdinové putovali, vlastně ve své zašifrované zprávě nehovořil o dosažení zemského jádra, nýbrž o dosažení Středozemí ve smyslu bodu na italského území ve Středozemním moři. My se ale vraťme se do Vernovy pařížské pracovny.

Na zašlých stránkách časopisu Magasin d´éducation et de récréation z 20. června 1870, kde Hetzel slibuje Strýčka Robinsona vydat jako „protějšek k Dětem kapitána Granta“. Sliby chyby.
Vypukla válka s Německem a uplynulo ještě pět let, než světlo světa uviděl legendární Tajuplný ostrov (1875); právě při jeho psaní totiž Verne zužitkoval část svého robinsonského opusu.

Druhá verze Strýčka Robinsona (přes 200 stran), která se – stejně jako první varianta (asi 80 stran) – zachovala, je ovšem od Tajuplného ostrova v mnohém odlišná. A to například?
Jako s jejími hrdiny se shledáme s rodinou šesti Američanů Cliftonových i včetně tří synů a malé dcerky. Tato rodina čelí v Pacifiku vzpouře a je s výjimkou tatínka vsazena do šalupy, ke které ještě doplave pikardský námořník Flip. Unikl vzbouřencům, ale otec oproti němu uprchne daleko později a zasahuje teprve do druhé části románu, jehož titulním hrdinou už zůstane rodině oddaný Flip.
To díky němu taky přežijí první období na opuštěném ostrově, nicméně předobrazem Cyra Smithe z Tajuplného ostrova se stane až otec Harry Clifton. A Flip? Toť původní Bonaventura Pencroff.
Teprve pod vedením inženýra Cliftona (který vede i deník) však hrdinové začnou ostrov i systematicky prozkoumávat, načež rukopis končí. Končí v momentě, kdy se Flip během večeře zahryzne skrz maso mladého zajíce do olověného broku. Ano, ano; zrovna jako když si Pencroff na Tajuplném ostrově kousl do olověné kulky.

Rukopisy Strýčka Robinsona dnes náleží mediatéce v Nantes, tedy ve městě, kde se Verne narodil, a oba mají shodný počet čtyřiadvaceti kapitol.
V druhé z variant jistě pobaví Hetzelovy připomínky a roku 1991 byly spolu s Vernovým textem využity i pro první vydání tohoto nedokončeného románu, takže si (a díky poznámkám Christiana Robina na jeho konci) lze dnes velmi dobře ověřit, nakolik Hetzel svého „koně“ šetřil.
Anebo nešetřil? Hle, co vepsal mimo jiné do textu:

Str. 12: Začátek postrádá život, je pomalý. Myslím, že by měl být dialogem a postavy budou vykresleny v tom rozhovoru – ve vašem vyprávění vyznívají příliš měkce, bez něčeho význačného. Zvláště Flip. Toho udělejte barvitějším.
Str. 15: Mluvte o těch ranách, které je dokážou sklíčit ještě víc.
Str. 16: Dejte jim jako oblečení plášť a neoblékejte je jako děcka.
Str. 37: Je to příliš vlhké, raději rozvíjejte tu hrůzu, kterou ti vaši nutně museli mít z toho, že by neměli oheň, radí Hetzel poté, co škrtl slova „objímal děti a ukrýval slzy“.
Str. 41: Je hloupé je nutit tahat to, co se může valit. Jak je možné, že tu velkou konvici předtím neviděli?
Str. 45: Roberta už máte v Grantovi?
Str. 49: Zatím se Flip jako plný života neprojevil, ani sám moc jiné neoživuje.
Str. 60: Slov jako „zardousil“ zbytečně nepoužívejte. Ať ji zabije úderem hole na hlavu. – Ta cesta domů je nevýrazná, ať Flip se svou kapybarou přeplave.
Str. 64: Nechte tuto skrýš objevit při nějaké zajímavé příhodě. Jeden z nich vyleze na skálu – a zmizí, propadl se do díry. Je to jeskyně, průchod do ní udělají později.
Str. 65: Ať třou dřevo! – Flip i děti a matka málo improvizují, chybí jim představivost a předvídavost, ničím nepřekvapují a ještě k tomu jsou nezajímaví.
Str. 66: Zeptejte se na to nějaké kuchařky v městské rodině. – Vymyslete nějaký jiný způsob, jak pojídat kraba, než jej dát uvařit rozkrájeného v té konvici.
Str 68: Děti dosud mluvily tak málo a nijak nevystupují! Jejich povahy jsou tak málo zvýrazněny, že o nich nic nevíme.
Str. 68: Stránek je už 68 a není tam ani jeden nápad, který by neměl ten naivka Flip. – Starší syn už nás měl touto dobou naplňovat obdivem, ale každý už měl prokázat, co v něm je. Člověk si už přeje, aby je rozlišoval.
Str. 70: Ať jedno z dětí odpoví: „Ale kdyby člun převezl nás, nemuseli bychom přemýšlet, jak přeneseme my člun.“ A měl jste je nechat vyrábět si dřevěné uhlí.
Str. 74: Ať si vyrobí zbraně: luk, kyj, oštěp. Ať se děti vyzbrojí.
Str. 77: Měl byste dát dětem přezdívky. Je nezbytně nutné, aby byly viditelné – abychom je cítili.
Str. 81: Bylo by třeba, aby je Flip vedl k užitečným a zcela určitým cvičením: třeba házet oblázky na cíl. Protože to vaše vzdělávání se nějak neprojevuje.
Str. 84: Je naprosto nemožné tvrdit, že po šesti dnech bez kalendáře nevědí, jak to uběhlo – to bychom je museli mít za kretény.
Str. 93: Stezky mohou být jen tam, kde jsou ti, kdo po nich chodí. A toho ježka není potřeba zabíjet.
Str. 94: Vytí nemůže být křikem. – A nevymyslel nic, nic, nic, než co by napadlo největšího ťulpase.
Str. 97: Jsou příliš hloupí, když si neudělali ani kamenné obydlí, ani v jeskyni komín. Člověk o ně ztrácí zájem, když vidí, jak jsou pod úrovní jakéhokoliv očekávání.
Str. 100: Dejte jim sklo z brýlí, až bude svítit slunce, budou mít oheň.
Str. 103: To je 400 liber! Nebyli by schopni ji obrátit.
Str. 108: Jsou všichni moc nehybní, nemluví, nežijí.
Str. 121: Vůbec nejsou vynalézaví a až dosud si nezasloužili čtenářova zájmu.
Str. 143: Udělat ze všech těchto stránek 25. – Jsou moc pomalí, ani jeden není znázorněn živě. Kupa nudících bytostí. Žádná není bdělá, živá, oduševnělá. Začněte znova.
Str. 144: Jak to, že byla suchá po cestě vedoucí vodou?
Str. 154: Není třeba je dávat do obyčejné jeskyně; vymyslete si, k čertu, něco jiného, měl byste je strčit do bývalé sopky. Všechno by tu mělo být mimořádné, nic by se nemělo opakovat.

Tolik tedy k pracovnímu nasazení nakladatelů v devatenáctém století. Anebo minimálně tomu Hetzelovu. Šidil Verna, čistě mimochodem, na honorářích značně, a zde si, jak patrno, postupně, i když zvolna uvědomoval, že Strýček nedosahuje kvalit až dosud vydaných Vernových prací.
Což pochopitelně platí stejně tak dnes jako tenkrát, nicméně roku 1981 zaplatilo Nantes šest milionů franků zrovinka za tento a některé další Vernovy rukopisy, takže svým způsobem nezbylo, než je taky vydat. Je to jen dobře, řekl bych, a výsledný artefakt rozhodně není pro Vernovy obdivovatele nezajímavý.

Ukázka ze závěru desáté kapitoly:
„Jaký máme dneska den?“ opakoval Flip. „Na mou věru, musím přiznat, že nemám tušení.“
„My vlastně nevíme,“ pravil Robert, „před kolika dny jsme se sem s člunem dostali?“
„To bych nedokázala spočítat!“ odpověděla Mrs. Cliftonová.
„Neuměl bych to o nic líp než maminka,“ dodal Marc.
„Tak to já tedy vím,“ řekla malá Belle.
Všichni pohlédli na děvčátko a viděli, že hledá v kapse, vytahuje z ní oblázky a klade je na jednu lasturu.
„Bellinko,“ řekla jí její matka, „co ty kamínky znamenají?“
„Maminko,“ odpovědělo dítě, „od té doby, co jsme vystoupili ze člunu, jsem si každý den dala jeden oblázek do kapsy. Stačí tedy, když je spočítáme.“
Prohlášení malého děvčátka bylo přivítáno nadšeným voláním hurá. Flip Belle velmi blahopřál k vynálezu takového kamenného kalendáře, a objal ji za to, že na to pamatovala.

Jules Verne: Strýček Robinson. Překlad Ladislav Mach. NÁVRAT, Brno 2015. Edice JULES VERNE – SPISY (ilustračné kompletní vydání). Svazek 78. 256 stran. 679 Kč.
http://www.antikvariatnavrat.cz

The post Strýček Robinson Julese Verna aneb Hetzel kontra Verne first appeared on Čítárny.

Slavní spisovatelé často slouží jiným ke zviditelnění. Kolik je jen pokračovatelů Conana Doyla, co si půjčili jeho Holmese. S Vernem to sice tak žhavé není, ale vlna zájmu se dotkla i nás v Česku.

Nakladatelství Albatros před třemi lety založilo edici Jules Verne – Knihovna pro 21. století, jejímž ústředním autorem je sice (v roli adaptátora) Ondřej Neff, ale vedle sedmi jeho adaptací (Dvacet tisíc mil pod mořem, Patnáctiletý kapitán, Pět neděl v balonu, Tajuplný ostrov, Nový hrabě Monte Christo, Dva roky prázdnin a Zemí šelem) tu vyšla i tzv. Nová dobrodružství Julese Verna z editorů současných zahraničních autorů.

První svazek s deseti verneovkami devíti psavců jsem recenzoval. Druhý se začal prodávat v létě 2011 a přináší dalších třináct povídek o devíti mužů i pěti žen.
Úvodní díl obsahoval také komentáře, jejichž prostřednictvím šlo chronologicky putovat původními verneovkami, a které pokaždé představily i následující novodobý příběh odrážející se od klasiky. To pokračuje. Některé Vernovy romány jsou sice vynechány, ale jiné naopak využity i rozvinuty – a někdy fascinujícím způsobem. Jindy hůř. Začněme horším.

Doktor Cox je jen nevalnou parafrází Doktora Oxe a neodpovídá Vernově duchu.
Psal britský sci-fi autor Keith Brooke. Zajímavější se zdá Úplně první případ Johana Heliota (nar. 1970) vyprávěný sluhou Philease Fogga, který je tajným agentem na první misi a líčí epizody známé cesty okolo zeměkoule, které však Verne buďto neznal, nebo schválně utajil. Proklouz tak odhalí, že jeho pán je vlastně i prof.  Moriarty, a pak také, že tenhle zlovolný matematik uměl nacházet „časové trhliny mezi světy“. Těchto světů je přehršle a zrovna tolik, jako našich dvojníků. Mezi Moriartyho dvojníky náleží i Nemo, Fantomas a dr. Fu Manchu a Proklouz je – v jiné dimenzi – Fandorem i sourozenci Holmesovými. Při všem i koordinátorem války Dobra se Zlem, což nám připomene sérii JFK a příliš samoúčelný příběh nemění, řekl bych, nic na tom, že nezklamala sama metoda využívání literárních postav, na které stojí většina Nových dobrodružství. Taky Heliot přístup toho typu miluje a v jednom ze svých románů vylíčil i Vernův únos na Měsíc plánovaný a spáchaný mimozemšťany.

Cestou okolo světa byla inspirována i povídka Kevina Andersona, autora románu Kapitán Nemo (2002), a Sarah Hoytové (ta vytvořila hned čtyři románově detektivní pokračování Tří mušketýrů). Společné dílko 80 dopisů – a jeden navíc je výborem z korespondence agenta Fixe, který o svém slídění průběžně informoval manželku, až dostal košem.

Další spisovatelka Justina Robsonová (nar. 1968) je v Česku známá i díky sérii Lila Black a hrdina její prózy Liga dobrodruhů se setkává s entitami považujícími se za Verna i kapitána Nema, načež plují Atlantikem na ostrově a ve společnosti napůl skutečného Sindibáda či sira Davida Attenborougha, což se sakumpakum rovná asi tak největší hlouposti svazku.

Další povídka Hector Servadac Junior tvrdí, že byl v Na kometě naznačen budoucí konec světa po strážce s červovitým(?) mimozemským stvořením. Adam Roberts (nar. 1965) parodoval už předtím třeba i Hobita či filmy Hvězdné války a Matrix a vymyslil i působivý katastrofický román Sníh (2004) či dílo o variantní podobě první světové války. Tady, myslím, jeho um uvadá, a když se začteme do Tajemství Sahary od Burroughsova editora Richarda Lupoffa (1935), tak nevím, nevím. Lupoff sice napsal poutavou studii Mistr dobrodružství (1965) o kouzlu a principech díla Tarzanova tvůrce, tohle je ale příliš mechanicky roubováno na Zatopenou Saharu a nad jen abychom mohli spatřit Nautilus v Saharském moři…

A Sharan Newmanová (nar. 1949)? U nás je známa jako autorka detektivek i poučných knih včetně Skutečné historie da Vinciho kódu, v Honbě za zlatem však nechá H. G. Wellse, aby se setkal s mužem zbohatnuvším po pádu Zlatého meteoritu. Ten chce odčinit následky ovládnutí světového trhu a je to vlastně syn vynálezce, jenž kdysi nebeské těleso nasměroval svým paprskem nad Grónsko. Wells muži půjčí stroj času a… O skutečném Nemovi a o tom, že právě Nemo vyložil Vernovi základ hned několika jeho nejlepších románů, nás pak v Mělčině poučí Liz Williamsová (nar. 1965), avšak dosavadní příběhy dělají druhý svazek verneovek slabším, než byl ten první, a postmoderno se opakovaně dotýká samoúčelnosti.

Publikaci naštěstí zachraňují následující povídky:
Ve Staré svítilně obdrží titulní artefakt potomek vynálezce Orfanika z Karpatského hradu a díky paprsku oné svítilny uvidí budoucnost i včetně spálení sebe a své milované. Autorem byl hororový tvůrce Tim Lebbon (nar. 1969) známý i jako původce románů o tajných osudech Jacka Londona.
Měsíčňanský zahradnický spolek je už čtvrtou verneovkou o baltimorském Gun Clubu. Taky v ní dostane slovo dělo, a tentokrát odstraní do kosmu odpad. Autorce Molly Brownové už po právu vyšly v Ikarii povídky a Ballantyneova Matemstická záležitost oproti tomu jen mechanicky parafrázuje Zmatek nad zmatek , tj. třetí verneovku s Dělovým klubem, a je oproti Brownové svěžesti jen zdlouhavým fórkem.

To skvělý francouzský spisovatel a překladatel Michel Pagel (nar. 1961), který napsal i román Cinéterre (1998) z alternativního Londýna (podobají se atmosférou filmům společnosti Hammer), je jinou kávou.
Přispěl propracovanou Pravdou o Vilému Storitzovi, kde propojil Vernův román velmi věrohodně s Wellsovým Neviditelným, ale i se Strojem času. A báječní, i když kontroverzní, jsou také Tajemní Iowané z paralelní historie, v níž v Americe existuje Lincolnopolis, jemuž vládnou kolonisti Vernova Lincolnova ostrova doplnění dokonce Jupovými opími bratranci z Taboru.

Smělý autor pak předvádí jednomu novináři skoro osmdesátiletého Cyra Smithe i enklávu, která se roku 1875 i s Iowou odtrhla od USA. Politicky a technologicky ten kraj ovlivňuje celý svět, ale původně to bylo zlé. Neúrody, živelné pohromy, konkurence a předpojatost proti černému Nabovi(!), ale i restrikce americké vlády a lenost přistěhovalců svedly optimistického inženýra k trudnomyslnosti, když navíc i zjistil, že je leda schopným výrobcem, ne však tvořivým vynálezcem. I vrátili se všichni roku 1870 ke své skále v Pacifiku a díky jedné ponorce našli druhou: Nautilus. Byl neporušený. Usedli dovnitř k pákám a pluli do Států, kde pak ponorku rozebrali a využili veškeré vynálezy uvnitř, což vlastně celé trochu připomíná i Trosku. Ačkoli ale hrdinové povolali Edisona, Bella, Forda i manžele Curieovy, principy Nemových vynálezů žádný vědec nerozkryl, a tak se staly na Zemi jen magickým prvkem. Věda se zhroutila!

Dále je převedena i Nemova lebka a zní domněnka, že byl buď z budoucna  nebo „z hvězd“. Jeho mysl vykazuje každopádně mimořádné kvality. Jen tak bokem zjistíme však i to, že je čtyřicetiletý Harbert gay a že on a Pencroff byli už za války Severu s Jihem milenci! Teď chce „mladý hospodář“ Brown odvrátit „vyčerpání vědy“, jenže právě námořník Pencroff ho spolu s opy zarazí a sváže, načež nastoupí do čela kolonie Robur Dobyvatel.

Mírně šokující a bizarní prózu
sepsal přední autor kyberpunku Paul Di Filippo (nar. 1954) a veškeré povídky knihy jsou jako v prvním případě sestaveny Ericem Brownem a Mikem Ashleym, přeloženy Ivanem Ryčovským a částečně ilustrovány Zdeňkem Burianem, i když se jedná jen o jeho práci pro Gailův román Raketou do měsíce. Beletrie je opět vsunuta do stručné Vernovy biografie, ale řekl bych, že je to životopis moc kritický a že řadu verneovek naprosto nedoceňuje. Celku pak víceméně škodí.

Nová dobrodružství Julese Verna | Jules Verne | Vydal Albatros, AlbatrosMedia, 2011

The post Nová dobrodružství Julese Verna od editorů současných zahraničních autorů first appeared on Čítárny.

Edgar Allan Poe (19. ledna 1809, Boston – 7. října 1849, Baltimore) měl na Verna větší vliv, než si většinou uvědomujeme. Francouz Verne byl tímto výjimečným Američanem, i díky Baudelairovi, úplně uhranut.

Už Pět neděl v balóně (1863) nese uvnitř v sobě některé doteky Poeových vzduchoplaveckých povídek a úžasné pasáže z podzemního oceánu v Cestě do středu Země (1864)? To je již hotová tresť Edgara Allana Poea – a finále Příběhů Arthura Gordona Pyma. A střetnutí s podzemním pračlověkem v téže knize?

Není snad odleskem bílé postavy z konce Poeova románu? Přečtěte si obě knížky příležitostně ještě jednou, anebo prolistujte, a dáte mi za pravdu.

Verne navíc vydal o Poeovi známou studii… Věnoval se snad takhle moc jakémukoli jinému spisovateli?

Taky jeho kapitán Hatteras (1866) je trochu Gordon Pym a když na severním pólu najde sopku, tak to Vernovi možná vnukl také Poe… Pravda, Poe líčí sopky a zemětřesení pří pólu jižním…

Ani to není vše. Je tu i nezvykle drsný román Chancellor (1875),
opět jako vzpomínka na hrůzy líčené v Pymovi, i když, pravda, před kanibalismem Verne s Hetzelem na úplně poslední chvíli ucukli. “Jsi přece dětský, dětský autor,” slýchal zkrátka Verne od nakladatele a zvolna i sám přestal cílit výš. Musel se nějak živit. A tak se krotil. Šel Hetzelovi takříkajíc na ruku, nicméně na svého Edgara Poea nezapomínal. I začátek Tajemství pralesa (1881) je děsuplným ozvukem luštění šifry ve Zlatém broukovi (1843), která inspirovala rovněž úvod již zmíněné Cesty do středu Země, a působivá scéna s „oživlou“ mrtvolou stoupající ode dna řeky Amazonky (v Tajemství pralesa) je vskutku jak vystřižená z Poea. Vzpomeňme v této souvislosti hlavně na líčení smrtícího postrašení vzbouřenců v Pymovi, ale také na pointu povídky Vrah jsi ty!

The post Jak ovlivnil Američan Edgar Allan Poe psaní Francouze Julese Verna first appeared on Čítárny.

Napodobitelů Julese Verna bylo plno, ale jen André Laurie (1844–1909, jde o pseudonym Pascala Grousseta) se mohl pyšnit osobní spoluprací s Vernem. Už sám život tohoto Korsičana stojí za velmi tlustou knihu. Za to, že nebyl zapomenut, vděčí Laurie své někdejší spolupráci se Julesem Vernem. Napsali spolu tři knihy: Ocelové město (1879), Hvězda jihu (1884) a Trosečníci z Cynthie (1885).

Úvodem je třeba připomenout, nakolik se obrovský vliv Julese Verna (1828–1905) promítl do knížek jeho napodobitelů: např. dnes už zapomenutých Gustava Toudouze (1847–1904), kapitána Émila Danrita (1855–1916) či dodnes poměrně slavného Arnoulda Galopina (1863–1934), zároveň však také do díla „italského Verna” Luigi Motty (1881–1955).

Kdo byl André Laurie?
Byl to temperamentní Korsičan, bouřlivák. Neprozíravě nechal studia medicíny a v okamžiku, kdy jeho kamarád Henri Rochefort založil časopis Marseillaisa, začal do něj pilně přispívat. V lednu roku 1870 však byla Marseillaisa ostře napadena v jednom korsickém listě samotným císařovým bratrancem Pierrem Napoleonem. Co v tu chvíli udělal Pascal Grousset? “To, co bych rázem udělal i já, to, co byste udělali i vy, pánové, zkrátka a dobře, udělal to, co by učinil každý…” Nebo snad jen každý Francouz? Určitě každý chlápek a mladík Groussetova typu. Vyzval Pierra Napoleona na souboj.

Duel se uskutečnil. Taky však zvrtl. Rozlícený princ totiž vystřelil poněkud dřív. Neměl to udělat, protože zabil Groussetova sekundanta Victora Noira, jinak bratra významného autora dobrodružných románů Louise Noira. Noirův pohřeb na Pére-Lachaise se pak stal i příležitostí k tiché demonstraci proti režimu a Grousset se jej pochopitelně zúčastnil. Skončil při té příležitosti na zvláštní císařův příkaz ve vězení. Tam i prožil vyhlášení republiky, ale v září 1870 už byl zase volný.

André Laurie na galejích na Ďábelských ostrovech
V březnu 1871 vyhlásili Pařížskou komunu. Ta jmenovala Grousseta rovnou francouzským ministrem zahraničí, nicméně brzy padla. Pascala shledali vinným velezradou hned v sedmnácti bodech obžaloby. Souzen za to byl, byl i odsouzen a byl deportován na galeje až do Nové Kaledonie, tedy na jih Tichém oceánu, právě tam, kde kdysi toužil fiktivní Vernův kapitán Grant (1868) založit utopickou osadu.

Francie Verna neposlechla. Pražádnou utopickou osadu tu nevybudovala. Francie si v Nové Kaledonii radši zřídila trestaneckou kolonii, a tam si taky musel každý deportovaný Jean Valjean i sám stavět chýši z hlíny a rákosu. Pak i shánět potravu. Aby nepošel. Tak vám to bylo chytře vymyšleno. Ne, pozdější Ďábelské ostrovy to sice nebyly a Laurie se nestal žádným Motýlkem, přece jen se to však někdy Ďábelským ostrovům přiblížilo.
Nežili tu zas jako nějací vyložení robinzoni. Například jídlo šlo kupovat a přísun finanční hotovosti z rodné Francie byl taky povolen. Kdo měl tudíž bohatou rodinu, byl v podstatě za vodou. Obrazně i doslova? Ano, ale jen do jisté míry.
Proti práci u místních farmářů rovněž nikdo nic nenamítal, ba právě naopak, ale za sebemenší provinění byli trestanci bičováni a řádily tu nemoce. Četné. Daleko za mořem, daleko od vlasti uvěznění muži poměrně často umírali.
Grousset měl štěstí či tuhý kořínek. Neonemocněl, neumřel a jednou z mála tehdejších jeho radostí se v Nové Kaledonii staly knihy. Četl – a nejhlouběji prý na jeho mladého ducha zapůsobily právě verneovky. Tak moc a intenzivně, až si Pascal podobenku jejich fousatého tvůrce vyvěsil nad lůžko. Jako vzor!

Jistý novinář vylíčil tehdy také své setkání s Andrém Lauriem, a to následovně: „Zoufalý komunard na Nové Kaledonii čte dětské romány a přiznává, že jeho nejmilovanější knihou je Dvacet tisíc mil pod mořem (1871)…” Atd. Byla to čistočistá pravda, nicméně Pascal Grousset neunikal pouze do vysněného světa verneovek: dvakrát se pokusil o útěk. V obou případech ztroskotal. Potřetí, až roku 1874, tedy dva a půl roku po vynesení rozsudku, využil relativní svobody udržované při vnějším styku s obchodníky a společně s pány Rochefortem a Jourdem se co zdatní plavci pustili přes moře. Ne samozřejmě přes oceán, pouze k člunu vyslanému z lodi ukryté za jedním atolem. Lodí unikli do Melbourne v Austrálii a z Melbourne do Anglie.

André Laurie a jeho první knihy
V Anglie pak napsal společně s komunardem Jourdem svou první knihu Političtí vězni na Nové Kaledonii (Ženeva 1874).

Což mu však nestačilo, chtěl psát dál a aby mohl publikovat v pařížském tisku, bylo nutno zvolit pseudonym. Ten zprvu zněl Philippe Darville. Když už mu časopisy nestačily, kontaktoval chytře Vernova nakladatele Julese Pierra Hetzela (1814–1886), tedy přesněji řečeno Hetzela kontaktoval jistý abbé – a předal mu „tajemný rukopis neznámé osoby“ pojmenovaný Langevollovo dědictví.
„Patnáct set franků,” nabídl za něj abbému Hetzel. Ne, nebylo to příliš. Zvlášť když… „S tím, že se autor zřekne všech dalších práv.”
Abbé však svolil.
„A vyřiďte muži, který to napsal, že jsem s ním ochoten spolupracovat i dál,” dodal J. P. Hetzel. „Ne ovšem dřív, než si ještě trochu vypíše ruku. Talent podle mého názoru má. Dveře mu vždy otevřu, nicméně tohle? Polotovar, který takto nemohu vydat a předělá ho nějaký zkušenější autor.”
“Který?” zněla opatrná otázka.
„Ujistěte vašeho přítele, že možná sám Jules Verne.”

Jeho román posuzuje Jules Verne
Šli byste do toho? Já sám nevím, ale J. P. Hetzel dal rukopis skutečně k posouzení „samotnému“ Vernovi, ten jej skutečně zodpovědně pročetl a konstatoval, že je zde příběh, který “má nápad. Ale je tu málo dramatických událostí, chybí víc akce a boj,“ mínil. Bylo to zkrátka něco podobného, jako když nyní verneovky poněkud přepracovává Ondřej Neff.
„Intrika se tady sice vyskytuje, ale je slabá. Ne, nikdy jsem neviděl nic tak nesouvislého.“
Verne ještě pokračoval: „Mladý inženýr, na kterém závisí přežití celého města, až příliš mudruje. Proč? Měl by jednat. Musí jednat! Chtělo by to i nějaký efekt na závěr a posílit kontrast mezi mírovým Franceville a horečně zbrojícím Stahlstadtem. Rovněž zločinný vědec by měl být potrestán, ale nejen to, musí se stát obětí svého vlastního vynálezu. Z tohoto příběhu bych udělal bonbónek.”
“Udělejte. Právě proto jsem ten rukopis koupil, Julesi.”
“Ale víte, že nikdy nepíši jako spoluautor,” namítl Jules.
„A když jeho jméno vůbec neuvedeme?”

Jules Verne

Čí byl nápad na knihu Ocelové město?
Jenže Jules Verne zrovna pracoval na Patnáctiletém kapitánovi (1878), nakonec jedné ze svých vůbec nejlepších knížek, a nosil v hlavě i plány na další Podivuhodné cesty. Zdráhal se přepisovat cokoli cizího, měl svůj plán a svůj svět. Jaksi danou cestu, nakonec však přece svolil. Vytvořil díky tomu vůbec první protiválečnou verneovku na světě nazvanou možná ne zrovna nejlépe Pět set miliónů Begumy (1879). Dnes už bývá vydávána jen jako Ocelové město a jest zaujímavé, že i ta druhá cele protiválečná verneovka Tváří v tvář praporu vlasti (1896) byla později přejmenovávána – na Vynález zkázy.

Verne tedy využil cizí materiál. Ale nutno dodat, že tam přifařil hodně svého. Odvedl dobrou práci, i když, pravda, tentokrát „v Dumasově stylu”.
Ale co, také Gustave Aimard (1818-1883) tehdy podobně pracoval a kdo ví, kdo ještě. Jules však tím způsobem rozhodně jednal za své kariéry poprvé a snad i proto se v textu nevyvaroval několika dodnes nápadných švů.
Povšimněte si třeba poněkud příliš vystupující kapitoly o zcela zbytečné smrti třináctiletého Karla v hlubině dolů.
Knížka však je to stejně pěkná, ne? A tradiční Benettovy ilustrace tentokrát vznikly přímo podle fotografií zbrojních továren Alfreda Kruppa, které Hetzelovi operativně zaslal… sám Pascal Grousset. Tedy… Až když se dověděl, v čích rukou se octlo jeho dílko.
Tak se „německý král zbraní”, který roku 1870 vyzbrojil i vítězné Prusy, stal Vernovým „Herr Schulzem” a strašlivé dělo z románu Ocelové město vizí budoucna alias bezděčným prorokováním Tlusté Berty, toho děsivého kanónu, kterým Němci měli jednou, za první světové války ostřelovat Paříž. A také ostřelovali.

Verne přepisuje jeho další knihu
Grousset už pak nechtěl jen dodávat materiál – i kdyby třeba svému nejobdivovanějšímu učiteli. Psal a psal dál a dál a sám a roku 1880 vydal v Anglii své zřejmě nejoriginálnější dílo Kolejní život. Líčí v deseti dílech „život studentů ve všech zemích a dobách”. Skoro současně ale došlo k amnestii, tak se Grousset mohl vrátit a později dokonce stát poslancem za socialistickou stranu. Hlavně ale… Epigonem verneovek. Ovšemže s řádným posvěcením.
J. P. Hetzel začal totiž jeho díla vydávat v úplně stejném magazínu jako ta Vernova. Téma jednoho Groussetova románu mu dokonce přišlo až tak vernovské, že text opět koupil. Tentokrát už za dva tisíce franků. A Verne z textu opět vzorně ukuchtil… román Hvězda jihu (1884), což komentoval následovně:
„Groussetovy nepravděpodobnosti odstraním tím způsobem, že aféru s diamantem dotáhnu až do konce.” Udělal to, ale nutno dodat, že většinu toho, co se dnes na knize Hvězda jihu líbí čtenářům, vymyslel už André Laurie.

Trosečník z Cynthie, další kniha s vlivem Verna
Jen rok poté vyšel i Trosečník z Cynthie (1885) a tady už se spoluautor pod Vernovo jméno i podepsal a výslovně prý naléhal, aby to mohl udělat. Jeho původní verze však byla podle všeho trochu vyumělkovaná. A ta výsledná? Vlastně taky to není nic moc.
Trosečník z Cynthie má silně předvídatelný konec a působí poněkud uspěchaně a místy i „vycpaně”. Charakteristické pro něj taky je, že jde o jedinou Podivuhodnou cestu, kde nám je ústřední padouch – totiž americký kapitalista Tudor Brown – oškliven i absencí jakýchkoli dobrých způsobů. Ne, to nebylo pro Verna vůbec typické. U Julese i padouši mívají vcelku dobré způsoby.
Tuto knihu sice Verne (spolu)podepsal, nicméně jeho podíl na ní se dost možná blíží nule. Přesto nezapomeňme, že se Trosečník z Cynthie, i když nenápadně, řadí i mezi verneovky o cestě kolem světa, kterých koneckonců není zase tolik. Díky za něj.

André Laurie a jeho další knihy
Přiznané spoluautorství posledního románu Groussetovou literární kariéru zase trochu popostrčilo a on pokračoval v psaní a vydávání, a to i za pomoci tradičních Vernových ilustrátorů. Uveřejnil tak Sevillského bakaláře (1887) a rovněž science fiction Selene Company Limited (1888) známou jako Dobytí Měsíce – a u nás pod titulem Magnetová hora v úpravě Zdeňka Hobzíka. Je to v podstatě špička Laurieho díla sestávající ze dvou částí: Trosečníci života… a Trosečníci prostoru.

Téma Švýcarského Robinsona
Už ctihodný pastor Johann David de Wyss (1782–1830) napsal slavného Švýcarského Robinsona (1812–1827, 4 díly) a Verne pak i jeho přímé pokračování Druhá vlast (1900, 2 díly). Přikráčeli i další, Grousset však jako oni nepřevzal jenom tematiku a jenom název Robinson. Využil i přímo původního hrdinu. Ne. Sice nestvořil přímé pokračování – jako později Maďar András Dékány (1903–1967) v Posledním Robinsonově dobrodružství (1967, česky 1986), nasadil však “do akce” aspoň Robinsonova potomka. Výsledek? Bohužel ho dost kazí nepovedená figura “zloducha”, jehož se jen těžko můžeme bát. Jak by to taky šlo, je na to příliš osamělý a… To už je tu hrozivější v knize přítomná Robinsonova mumie.
“V křesle u stolu seděl muž a jeho bezmasá ruka držela pero z husího brku. Jeho brýle se upíraly na list pergamenu. Za nimi však byly jen prázdné oční důlky. Zežloutlá, vyschlá tvář se skláněla nad stůl…” píše Grousset – a ano, skutečně není pochyb, že právě tady se inspiroval Foglar pro postavu Maxmiliána Drápa. A André Laurie – tento částečný plagiátor?

Poslední románové kombinace a Atlantis

André Laurie se pokusil ještě o námořní román (Kapitán Trafalgar, 1888) a nepříliš zdařile zkoušel vytěžit veliké a stálé téma (a oblíbený námět pozdějšího “Verna” Ludvíka Součka) ve své Atlantis (1897).
Dělal, co dělal, ale jeho francouzský kolega Pierre Benoit (1886–1962) byl v tomto směru asi lepší, když později (až roku 1919) zahájil řadu svých padesáti dobrodružných románů stejnojmennou knihou Atlantis, která je spíš hodna zapamatování…

Laurieův název ATLANTIS je ovšem zároveň i jménem krásky nalezené hrdinou v jakémsi podmořském skleníku. A aby nezůstal jen u Verna, vypůjčil si tu rovnou i Dumasova Monte Crista… A mimochodem pozor, nezaměňujme tuhle knihu s jeho Vládcem hlubin, docela jiným románem o pirátském knížeti kujícím “Čingischánovu pomstu celému světu”.
Tento další vodní příběh je totiž spíš kombinací Dvaceti tisíc mil pod mořem a Vynálezu zkázy… Podobně  jako jiný Groussetův román Vládce vzduchu zase sloučil tvůrcovy dojmy z Robura Dobyvatele a z Pána světa…

Ano, André Laurie alias Paschal Grousset byl pilný Vernův epigon, ne-li plagiátor, ale nížiny, ve kterým promarnil svůj talent, přece jenom některé jeho knihy přerůstají. Jsou to hlavně romány Dalajlamův rubín a Mágovo tajemství. Přesto v této oddechové literatuře nehledejme žádná velká tajemství, ani žádné jiskřivé rubíny…

The post André Laurie – Kopíroval Verneho, ale také s ním spolupracoval first appeared on Čítárny.

Jak všichni víme a známe, česká tvořivost nemá mezí. Doložila to roku 2005 i kniha Vadima Horáka Jules Verne v nakladatelství Jos. R. Vilímek (Thyrsus). Také v ní se dočteme o chrabrých Vilímkových inovacích v oblasti názvů verneovek.

Co vlastně nakladatel ukuchtil?
Jednak původní tituly krátil (Do středu Země, Do Měsíce, Los č. 9672), jednak upravoval (Dva robinsoni místo Školy robinsonů, Tvrdohlavý Turek místo Paličatý Kéraban, Trampoty páně Thompsonovy místo Agentura Thmopson and Co.) a konečně si vymýšlel i tituly zbrusu nové:

Ocelové město místo Pět set miliónů Bégumy (i když zde váhám, zda už ocelová varianta nevznikla ve Francii),
Zemí šelem místo Slona na páru,
Hra o dědictví místo Výstředníkova závěť,
Zatopená Sahara místo Zaplavení mořem,
O život místo Číňanovy trampoty v Číně (a novodobá filmová adaptace se – mimochodem vzato – jmenuje Muž z Honkongu).

Pan Vilímek ale taky vcelku bez milosti “odstřelil” i každičké jméno Vernova hrdiny umístěné do názvu knihy, a tak dosadil:
Na kometě za Hectora Servadaca,
Nový hrabě Monte Christo za Matyáše Sandorfa,
Vzducholodí kolem světa za Robura Dobyvatele,
Oceánem na kře ledové za Césara Cascabela,
V pustinách australských za Paní Branicanovou ,
Milionář na cestách za Clovise Dardentora.

A ještě?
Kromě toho zkoušel i ztajemňovat, a proto dnes čteme Tajemství pralesa místo Jangady, Tajemný hrad v Karpatech místo „obyčejného“ Karpatského hradu a Vynález zkázy místo Tváří k praporu. Jak vidíte, Vilímkovy inovace se docela ujaly.

The post Jak nakladatel Vilímek vyměnil názvy knih Julese Verna first appeared on Čítárny.

Zjara 2008 vydal Albatros novou knihu Ondřeje Neffa (1945) Dvacet tisíc mil pod mořem. – Co to melu? A že přece kráčí o klasickou verneovku, na které se Ondřej Neff pouze poněkud „přiživil“? Věřím, že po přečtení tohoto článku případný podobný názor změníte.

Držím oněch Dvacet tisíc mil v rukou a nečtu ovšem na obálce jen „podpis“ Ondřeje Neffa, nýbrž i jméno Julesa Vernea (1828–1905). Jde tedy o adaptaci? Ano. V dějinách literatury víc než běžný jev, jak nám připomíná už třeba Robinson Crusoe a nesmírně poutavá historie jeho převádění do češtiny, která prozatím končí verzí Františka Novotného (2005). U té se zastavme, a to nejen z toho důvodu, že také ji uvedl na trh Albatros. I proto, že rovněž František Novotný je autorem science fiction, a tedy trochu Neffovým kolegou, a dále pak z toho důvodu, že i on se mohl na obálku „podepsat“ plným právem, i když to neudělal (a spokojil se s umístěním svého jména v tiráži). A proč že se mohl Novotný podepsat na obal plným právem? Jde o totální převyprávění, ve kterém se autor kupříkladu nebojí využít i vlastních znalostí moderního námořního kapitána. Dobrá, namítnete ale, že znáte i původního Robinsona, a to je kniha vysoce svébytná, takže podobné převyprávění opravdu vyžaduje, a zvláště pak v případě dnešních dětí. A že se to s ní dělalo vskutku vždycky, zatímco s prózou Dvacet tisíc mil po mořem nikoli?

Nemyslím si, že lamentace jsou ve skutečnosti na místě.
A především si teď ujasněme, zda je vhodné Vernea adaptovat vůbec – a jakkoli. Odpověď zní: Nepochybně ano. A je to samozřejmé. Původního Vernea v současnosti přece česky dál a dál vydává brněnské nakladatelství Návrat, i když často pouze v upravených prvorepublikových překladech. Každopádně však má každý mladý čtenář dnes možnost po kterékoli verneovce sáhnout a strávit ji takříkajíc bez příkras – i bez redukcí. A ty nejlepší ostatně může v knihovnách najít v bezpočtu vydání. A právě do této situace vstoupil Ondřej Neff, a to nikoli jako pouhý upravovatel textu anebo zastaralých překladů, a nedorazil dokonce ani od lesa, nýbrž takříkajíc „od rádia“. Má přece už na kontě dlouhou řádku dramatizací verneovek, a třeba právě Dvacet tisíc mil pod mořem kdysi přetavil hned do pětidílného rozhlasového seriálu. Výborného. Teď tedy stál znovu před podobným úkolem.

A měl hned na začátku dvě možnosti.
Tou první byl poměrně pietní přístup. Vzdal se ho. A udělal správně, to je nejen můj názor. Jednak udělal dobře z výše naznačených důvodů, jednak pak i pro vlastnosti konkrétních Dvaceti tisíce mil, které kdysi vznikaly poměrně dlouho. Ne, nakladatel Hetzel tehdy nebyl tak docela spokojen. Přestože pak slavily úspěch. Děje tu totiž je poskrovnu a jde spíš o jakýsi polopodmořský cestopis, na který jsou jako korálky navěšovány rozmanité příhody. Ondřej Neff cestopis uchopil, rozpustil v moři – a znovu napsal. Zgruntu. Dodal zcela novou motivaci i pro ústřední plavbu kolem světa a nastolil taky záporného hrdinu, který, jak víme, v případě dobrodružného románu jest přísadou víc než podstatnou. Verneovi chyběl. Ondřej Neff jej „vyrobil“ z jedné původně epizodní postavy, totiž z kapitána Farraguta.

A co dál a co více?
Neff připsal celé akční scény, aniž by se sebeméně „vykecával“, a dokonce si dovolil i ten hřích největší, že trochu pozměnil psychologický profil kapitána Nema (a to především v závěru). Suma sumárum: ve výsledku držím v rukou zbrusu nový román, který se – na rozdíl od původního – daleko lépe čte. Jistě že bez Verneova génia by nevznikl, ale je nepochybně lepší než byl ten původní. Jsou to, přeneseně řečeno, Tři mušketýři, zatímco původní verze byla pouze Pamětmi pana d ’ Artagnana – a rozumíme si, že?

Problém ovšem nastane hned u některých adaptací dalších, které má Albatros taktéž v plánu. Jako druhý přichází na řadu Patnáctiletý kapitán a má se objevit už na podzim. Ta kniha je oproti „Nemovi“ poněkud hutnější a osobně bych měl při adaptování veliký strach. Ondřej Neff se ale vyznačuje tím, že strach nemá anebo si ho nepřipouští, a tak odsoudil původní finále „Kapitána“ k zániku a dostane se nám nového, logičtějšího. Komu to vadí? Iks nepozměněných vydání má takový staromil opět k dispozici. A co má následovat zjara 2009? Adaptace Pěti neděl v balóně, opět od Neffa. Zvláště úvod Pěti neděl je dnes už opět beznadějně zastaralý, a tak se vracíme do situace s Dvaceti tisíci mílemi pod mořem: jinými slovy, adaptace bude i tady víc než místná.

Pak ovšem časem dojde i na Tajuplný ostrov, a tady mne jímá hrůza.
Pokud totiž pojme Ondřej Neff svou práci stejně totálně, pak opravdu nevím: Tajuplný ostrov je takřka neadaptovatelná kniha, tedy aspoň ne tím způsobem, jak to zatím předvádí Neff. A snad teď trochu zapřeháním, ale Tajuplný ostrov lze chápat až jako jakýsi „sen autistův“ a „bibli lidí s Aspergerovým syndromem“. Ano, přeháním, ale záměrně, a to abych poukázal na charakter onoho textu. Je zacyklený sám do sebe a neuvěřitelné množství zde přítomných detailů je samo o sobě smyslem. A pokud je tedy začneme vyškrtávat, pak je otázkou, u čeho až by mohlo ono sekernictví skončit. Jak se ale naštěstí zdá, je si Ondřej Neff podobného nebezpečí vědom, a tak zatím mluví hlavně o posunu v závěru Ostrova, kde se opět vyskytuje kapitán Nemo. Nu, a není ani novinkou, že Neff už po léta touží vytvořit i jakýsi „spojovník“ mezi situací Nema na konci Tajuplného ostrova a začátku románů Troskových, tedy těch, které o tomtéž kapitánovi také pojednávají. Uvidíme, zda to dokáže.

A abych tedy celé konání shrnul, můžeme být rádi, že Albatros zadal úpravy verneovek právě někomu tak kreativnímu, jako je Ondřej Neff. Jeho adaptace se budou číst „navěky“ a vyroste bezpočet dětí, které by bez nich Vernea nikdy, nikdy nedočetly. Takový je dnes svět. A to je i dostatečný důvod pro Neffovu práci, do které se vrhl s nadšením i způsobem, který ospravedlňuje jeho „podpisy“ na obálkách.

A ještě závěrečnou poznámku: k adaptování Julesa Vernea by Albatros nejspíš vůbec nepřistoupil, kdyby nebylo ilustrátora Zdeňka Buriana, který kdysi vytvořil mistrný doprovod k více než deseti Verneovým románům, jeden z nichž takto ještě vůbec nebyl realizován (právě Pět neděl v balóně). Jak se zdá, počítá se prozatím pouze s vydáním těchto „Burianových“ knih, nicméně Ondřej Neff už teď koketuje také s tím, že by se pak pokusil prosadit i nové uvedení Cesty kolem světa za osmdesát dní, tedy knihy, kterou Burian bohužel nikdy neilustroval. O obrázky by se jistě úspěšně pokusil Milan Fibiger, který by pak teoreticky mohl ve spolupráci s Ondřejem Neffem postupovat Verneovým dílem dál a dál. Ne, nezáviďme jim tu práci kvůli finančnímu ohodnocení, ale záviďme jim ji kvůli možnosti slastného ponoru do světů, které jim mohou závidět všichni milovníci dobrodružství vyzbrojení ještě mladými a bijícími srdci…

Dvacet tisíc mil pod mořem / Jules Verne – Ondřej Neff / 1. vyd., pevná vazba / ilustrace v článku Zdeněk Burian /

The post Jules Verne. Jaký má smysl přepisovat jeho knihy? first appeared on Čítárny.