Stopařův průvodce po Galaxii Douglase Adamse je dnes už legendárním vyprávěním Denta Arthura, který se pokouší zastavit dálniční obchvat směřující středem jeho domu ve stejné době, jako mimozemské rasy vogonské se chystají postavit dálniční obchvat přímo středem Země, a tím ji zničit. Arthur uniká ze Země jen sekundy předtím, než je roztrhána na kusy a to díky jeho kamarádovi Fordu Prefectovi, který je ve skutečnosti intergalaktický cestovatel z planety Betelgeuse.

A začíná neuvěřitelné dobrodružství při kterém budete propukat v huronský smích. Samozřejmě si při tom i vy budete klást otázky o smyslu života vesmíru a vůbec…

Na cestě stopem napříč vesmírem využívají naši hrdinové tzv. Stopařův průvodce (intergalaktický průvodce od Forda Prefecta), který vám řekne vše, co potřebujete vědět o vesmíru. Příručka obsahuje jakokékoliv definice mimozemských ras a jejich zvyků, ale také detailní popis pití čaje a čtení poezie. Planeta Země je zde popsána jako “Převážně neškodná”.

Douglas Adams přišel s nápadem na Stopařova průvodce v roce 1971,
když mu bylo 18, údajně když ležel opilý na poli v rakouském Innsbrucku. V roce 1977 se spojil s producentem Simonem Brettem proměnit myšlenku v realitu. Původně byl koncipován jako rozhlasový pořad, ve kterém Země byla zničena jiným způsobem.

První série byla vysílána na BBC Radio 4 s malou fanfárou.
Brzy však získal kultovní pokračování a seriál se objevil na tv v roce 1981. Tím se Stopařův průvodce po Galaxii  stává definitivně kultovní záležitostí.
V roce 1980 prodal Adams koncept Columbia Pictures a přestěhoval se do Hollywoodu, aby na něm pracovat s režisérem Ivanem Reitmanem, ale nebyli schopni se dohodnout na scénáři. Nakonec byla stávající filmová verze produkována britskou společností Hammer and Tongs. Scénář více méně zůstává věrný předloze knihy.
Faktem ale je, že i tento film je oproti knížce docela nudný. Natočený tv seriál je sice přesnější, ale nudnější snad ještě víc… Knížka ovšem nemá chybu.
V Česku byla série upravena do vynikající rozhlasové série s Markem Ebenem, Lábusem etc.

Původní díly Douglase Adamse:
Stopařův průvodce Galaxií 1.
Stopařův průvodce Galaxií 2. – Restaurant na konci vesmíru
Stopařův průvodce Galaxií 3. – Život, vesmír a vůbec
Stopařův průvodce Galaxií 4. – Sbohem, a dík za ryby
Stopařův průvodce Galaxií 5. – Převážně neškodná
Stopařův průvodce po galaxii >>

Vogonská poezie je ovšem až třetí nejhorší ve Vesmíru.
Druhá nejhorší je poezie Azgothů z planety Kria. Když král jejich básníků Chrochtos Nadýmavý recitoval svou Ódu na malou hrudku zeleného hnusu, již jsem objevil v podpaždí jednoho letního jitra, čtyři posluchači zemřeli na vnitřní krvácení a předseda Středogalaktické komise pro mrzačení umění přežil jen díky tomu, že si uhryzl jednu nohu. Tvrdí se, že Chrochtos byl poněkud „zklamán“ přijetím své básně, a pravě se chystal začít předčítat svou epickou skladbu o dvanácti knihách, nazvanou Mé oblíbené chrochty ve vaně, když vtom jeho vlastní tlusté střevo v zoufalém pokusu zachránit životy a civilizaci mu vyskočilo až do krku a zadusilo mozek.

Ó fretná chrochtobuznosti!
Tvé mikturace jsou mi
Co zprudlé žvastopunksery na plzné včele
Škvrrrk, já zapřísahám tě svými frůnícími kvrdlovrzy
A krákorně zafras mě svými scvrknuvšími patlocaráty
nebo tě roztrhám na fidloprčičky svým frkodrťákem,
tak bacha na to!
xxx

Oh freddled gruntbuggly,
Thy micturations are to me
As plurdled gabbleblotchits on a lurgid bee.
Groop, I implore thee, my foonting turlingdromes
And hooptiously drangle me
with crinkly bindlewurdles,
Or I will rend thee in the gobberwarts with my blurglecruncheon
See if I don’t.

Stopařův průvodce Galaxií, výpisky:

Existuje teorie, která tvrdí, že kdyby jednou někdo přišel na to, k čemu vesmír je a proč tu je, vesmír by okamžitě zmizel a jeho místo by zaujalo něco mnohem bizarnějšího a nepravděpodobnějšího. Existuje jiná teorie, která tvrdí, že už se to stalo. Bylo to asi takhle: Na počátku byl stvořen vesmír. Spoustu lidí to naštvalo a všeobecně se to považovalo za chybný krok

Všechno bylo, jak mělo být. Vše bylo připraveno. Věděl, kde má ručník.

Cokoliv se stane, se stane. Cokoliv, co přitom, jak se děje, způsobí, že se stane něco dalšího, způsobí, že se stane něco dalšího. Cokoliv, co přitom, jak se děje, způsobí, že se samo stane znovu, se stane znovu. Nemusí k tomu docházet nutně chronologicky.

Lodi visely na obloze přesně tak, jak by tam cihly viset nemohly.

Život,” pronesl chmurně Marvin, “si můžeš hnusit nebo jej můžeš ignorovat. Ale líbit se nemůže nikomu.
—
Studený pot vyvstával na Fordově čele a kanul po elektrodách, připevněných k jeho spánkům. Od elektrod vedly dráty k celé baterii elektronických přístrojů – zesilovačům metaforiky, rytmickým modulátorům, aliteračním rezidulátorům a zlaciňovačům přirovnání -, zkonstruovaných k prohloubení prožitku básně a k zachycení i těch nejjemnějších odstínů básníkových myšlenek.
Arthur Dent seděl a chvěl se. Netušil sice, co ho čeká, věděl jen, že všechno, co se mu až doposud přihodilo, se mu ani trochu nelíbilo, a nepředpokládal, že by se věci nějak výrazně změnily.
Vogon začal číst – krátkou, leč nechutnou pasáž z vlastní tvorby.
“Ó fretná chrochtobuznosti…,”zarecitoval. Křeče zmítaly Fordovým tělem – bylo to horší, než čekal.
“… Tvé mikturace jsou mi / Co zprudlé žvastopunktsery na plzné včele.”
“Áááááááhhhhh! zavyl Ford s hlavou zvrácenou dozadu pod bušícími poryvy bolesti. Ve vedlejším křesle nezřetelně viděl Arthura, jak se střídavě svíjí a ochabuje. Zaťal zuby.
“Škvrrrk, já zapřísahám Tě,” pokračoval nemilosrdný Vogon, “svými frůnícími kvrdlovrzy.”
Jeho hlas se došplhal k příšerné výšce a vášnivé vřeštivosti. “A krákorně zafras mě svými scvrknuvšími patlocaráty /nebo Tě roztrhám na fidloprčičky svým frkodrťákem, tak bacha na to!”
“Nnnnnnnneeeeeeehhhhh!” zařval Ford Prefect a zhroutil se v posledním poryvu křeče, naplno zasažen do spánku elektronicky zesíleným účinkem posledního verše. Zplihl.
Arthur bezvládně seděl.
“A teď, pozemšťané…,” předl Vogon (nevěděl, že Ford Prefect je ve skutečnosti z jedné malé planety v okolí Betelgeuze, a kdyby to byl věděl, bylo by mu to úplně jedno) “vám dám na vybranou! Možnosti jsou jednoduché… Buď zemřít v kosmickém vzduchoprázdnu, nebo…,” odmlčel se, aby dosáhl melodramatického účinku. “Nebo mi povíte, jak dobrá byla podle vás moje báseň!”

 Ukázka z prvního dílu Stopařův průvodce Galaxií…

Kdesi daleko v zaostalých a nezmapovaných končinách onoho cípu Západního spirálního ramene naší Galaxie, který si rozhodně nemůže dělat nároky na módnost, leží jedno malé, bezvýznamné žluté slunce.

Kolem něj zhruba ve vzdálenosti sto padesáti miliónů kilometrů obíhá naprosto zanedbatelná nepatrná modrozelená planeta, na níž formy života vzešlé z opic jsou tak úžasně primitivní, že se dosud domnívají, že digitální hodinky jsou docela šikovný nápad.

Hlavní problém této planety spočívá – nebo spíš spočíval – v tom, že většina lidí, kteří na ní žijí, je povětšinou nešťastná. Vyskytlo se mnoho pokusů o řešení, většinou se však týkaly pohybů malých zelených kousků papíru, což je zvláštní, protože ony malé zelené kousky papíru koneckonců nešťastné nebyly.

A tak problém trval dál. Mezi lidmi byla spousta darebáků a převážná většina jich na tom byla moc špatně – dokonce i majitelé digitálních hodinek.

Stále více lidí se přiklánělo k názoru, že udělali nenapravitelnou chybu, už tehdy, když slezli ze stromů. Někteří dokonce tvrdili, že chybou bylo vůbec na ty stromy lézt, že měli všichni pěkně zůstat v oceánech.

A pak jednoho čtvrtka, téměř dva tisíce let poté, co jednoho člověka přibili na kříž za to, že říkal, jak by bylo ohromně bezva chovat se k sobě pro změnu trochu slušně, si jedna dívka sedící osaměle v malé kavárničce v Rickmansworthu najednou uvědomila, v čem je chyba. Přišla na to, jak by se ze světa dalo udělat docela příjemné místo. Dokonce měla pravdu – tentokrát by to bylo fungovalo, a ani by nemuseli nikoho k ničemu přibíjet.

Jenomže naneštěstí než se stačila dostat k telefonu, aby o tom mohla někomu říct, došlo ke strašně pitomé katastrofě a myšlenka byla nenávratně ztracena.

Toto však není její příběh.

Toto je příběh oné strašně pitomé katastrofy a některých jejích důsledků.

Je to také příběh jedné knihy, knihy zvané Stopařův průvodce po Galaxii. Není to pozemská kniha – na Zemi nikdy nevyšla a až do oné strašlivé katastrofy o ní ani žádný pozemšťan neslyšel, ani ji neviděl. Nicméně je to kniha pozoruhodná.

Možná že jde o nejpozoruhodnější knihu, jakou kdy vydalo mamutí nakladatelství v Malém medvědu, o němž rovněž žádný pozemšťan nikdy neslyšel.

Je to kniha pozoruhodná, ale i velmi úspěšná – je úspěšnější než Nebeský rádce hospodyněk, jde na odbyt lépe než Ještě třiapadesátero, co dělat při nulové gravitaci a je diskutovanější než trilogie filozofických trháků Úlona Kolufida Kde udělal Pámbů chybu, Výběr největších Božích omylů a Co je ten Pámbů zač ?

V mnoha ležérnějších civilizacích na Východním okraji naší Galaxie dokonce Stopařův průvodce nahradil velkou Galaktickou encyklopedii jakožto zdroj veškerého vědění a moudrosti, neboť – ač má mnoho mezer a spousta informací je pochybných nebo přinejmenším hodně nepřesných – má proti starší a prozaičtější příručce dvě nesporné výhody.

Jednak je o něco levnější, a především má na obálce velký vlídný nápis: NEPROPADEJTE PANICE.

Historie onoho strašně pitomého čtvrtka a jeho neuvěřitelných následků a jejich souvislostí s touto pozoruhodnou knihou však začíná velmi prostě.

Začíná jedním domem.

—————— poznámka redakce ——————————-
Ale prosím, nepropadejte panice! Don´t panic, please !

The post Stopařův průvodce po Galaxii, Nepropadejte panice, vzkazuje z vesmíru Douglas Adams first appeared on Čítárny.

Jonathan Swift ve své knize Gulliverovy cesty (1726) vypráví o astronomech imaginární země Laputanů, kteří tvrdili, že objevili, že planeta Mars má dva měsíce.

„dvě menší hvězdy neboli měsíce, které se točí kolem Marsu, z nichž ta nejvnitřnější je vzdálená. střed primární planety přesně tři (její) průměry a nejvzdálenějších pět; první se otočí v rozmezí deseti hodin a druhý za dvacet jedna a půl; takže druhé mocniny jejich periodických časů jsou velmi blízko ve stejném poměru s krychlemi jejich vzdálenosti od středu Marsu, což evidentně ukazuje, že se řídí stejným gravitačním zákonem, který ovlivňuje ostatní nebeská tělesa.
Citace z knihy: Jonathan Swift / Gulliverovy cesty

Měsíce objevil v roce 1877 Asaph Hall, novoanglický tesař, z něhož se stal astronom.
Měsíce mají v průměru pět až deset mil. Otáčejí se na drahách blízkých jejich primárním drahám a ve velmi krátkých časech.
Ve skutečnosti vnitřní, Phobos, udělá více než tři otáčky za dobu, kterou Mars potřebuje k dokončení jedné rotace na své ose; a pokud by na Marsu byly inteligentní bytosti, musely by počítat dva různé měsíce podle počtu satelitů (nejedná se o žádný zvláštní případ – Jupiter má dvanáct měsíců a Saturn deset*) a také pozorovat jeden měsíc, který končí svůj měsíc třikrát v jednom marťanský den.
Je to ojedinělý případ ve sluneční soustavě mezi přirozenými satelity, že měsíc dokončí jednu otáčku dřív, než jeho planeta dokončí jednu rotaci.

Swift připsal Laputanům některé úžasné znalosti – ve skutečnosti sám projevil, jak se tvrdí, neobvyklý dar předvídání. Sbor úžasu lze slyšet v hodnocení CP Oliviera v jeho článku „Mars“ napsaném pro Encyclopedia Americana (1943):

„Když si všimneme, jak velmi blízko se Swift dostal k pravdě, a to nejen tím, že předpověděl dva malé měsíce, ale také význačné rysy jejich drah, nezdá se, že by bylo pochyb o tom, že jde o nejúžasnější „proroctví“ za posledních tisíc let. o jehož plné autentičnosti není ani stínu pochybností.“

Jenže Olivier neznal pasáž v Keplerovi. Ta je dodnes málo známá.
Olivier, stejně jako jiní spisovatelé na téma Swiftova věštění, si toho nebyl vědom a případ Swiftova proroctví se zdá být ohromující: počet satelitů, jejich blízké vzdálenosti k tělesu planety a jejich rychlé revoluce jsou uvedeny v knize vytištěné sto padesát let před rokem před objevením Asaphem Hallem.

Kde se Swift mohl informaci dozvědět?
Swift se jako církevní hodnostář a učenec, nejen satirik, mohl dozvědět o Keplerově průchodu o dvou satelitech Marsu.
Mohl se o nich také dozvědět v Homérovi a Virgilovi, kde jsou popsány poetickým jazykem (ve skutečnosti Asaph Hall pojmenoval objevené satelity přesně tak, jak byli známí planoucí měsíce Marsu od Homéra a Virgila).
Není také nepředstavitelné, že se o nich Swift dozvěděl v nějakém starém rukopisu pocházejícím ze středověku a vztahujícím se k některým starověkým znalostem z arabských, perských, hinduistických nebo čínských zdrojů.

Do dnešního dne nebylo zveřejněno obrovské množství středověkých rukopisů a v dobách Newtona (Swift publikoval Gulliverovy cesty v roce, kdy měl Newton zemřít), jak víme z Newtonových vlastních studií starověké tradice, pro každý publikovaný svazek existoval množství nepublikovaných klasických, středověkých a renesančních textů.

Že Swift znal Keplerovy zákony, sám podal svědectví, a to právě v pasáži, která se nás týká:

„…takže druhé mocniny jejich periodických časů jsou velmi blízko ve stejném poměru s krychlími jejich vzdálenosti od středu Marsu“
A to je třetí Keplerov zákon.

Ale i kdybychom předpokládali, že Swift neznal nic jiného než Keplerovy zákony, aby mohl odhadnout, jak vzácný by byl takový odhad existence dvou marťanských měsíců a jejich krátkých drah a period?
Pokud jde o jejich počet, v roce 1726, (kdy byla Swithova kniha napsána) bylo známo, že existovalo: pět měsíců Saturnu, čtyři měsíce Jupitera, jeden měsíc Země a žádný měsíc Venuše.
Odhadem by se dalo rozumně říci:
Šance byla jedna ku šesti nebo-li šance taková, jako při vrhu kostky, která má 6 ploch.

Existenci měsíců u planet bylo možné předpokládat na základě toho, co bylo známo o měsících Jupitera a Saturnu.
Jeden z galileovských (nebo medicejských) měsíců Jupitera, obíhá kolem obří planety v I. den 18.5. hodin (satelit nejblíže Jupiteru byl objeven v roce 1892 Barnardem a je známý jako „pátý satelit“ v pořadí objevu; obíhá kolem Jupiteru, planety desetitisíckrát větší než Mars, za 1 1,9 hodiny).
Tři satelity Saturnu objevené sondou Cassini, Swift – Tethys, Dione a Rhea – se otáčejí v I den 21,3 hodiny, 2 dny 17 hodin a 4 dny 12,4 hodiny. Mimas a Enceladus, objevené Herschelinem v roce 1789, se otáčí za 22, 6 hodin a já den za 8,9 hodiny.
Vzdálené satelity Jupitera v době Newtona a Swifta ještě nebyly objeveny.

Zbývá porovnat data Swifta s daty Halla:
neexistovala žádná skutečná shoda mezi tím, co první napsal ve svém románu, a tím, co druhý našel svým dalekohledem.
Pro Deimose je Swiftovo číslo, vyjádřené v mílích od povrchu Marsu, 18 900 mil; ve skutečnosti je to 12 500 mil;
Swift udával svůj čas otáčení jako 21,5 hodiny – ve skutečnosti je to 30,3 hodiny.
Pro Phobos jsou údaje Swift 10 500 mil od povrchu a 10 hodin otáčky, zatímco skutečné údaje jsou 3 700 mil a 7,65 hodiny.
Pozoruhodný zůstává fakt, že pro vnitřní měsíc Swift předpokládal kratší čas rotace než je skutečné období rotace Marsu. A to je pravda.
Swift však neznal rotační periodu Marsu a proto si nebyl vědom jedinečnosti svých dat.

Ale Swift neměl ve svém satirickém románu žádné ambice na vědecké bádání.

Z eseje: Immanuel Velikovský / On Prediction in Science

The post Jak věděl Jonathan Swift o dvou měsících Marsu už roku 1726? Kniha Gulliverovy cesty first appeared on Čítárny.

Johannes Kepler (27.12. 1571 / 15.11. 1630) byl první, který na popisuje oběh planet po elipsách. Zdokonalil tak revoluční názor Galilea (15.2. 1564 / 8 1. 1642), který planetu Země nechal obíhat kolem Slunce a odstranil ji z centra vesmíru. Od té chvíle se hroutí starý Ptolemaiovský model vesmíru, založený na dokonalosti kruhu.Ale hlavně se mění svět lidského myšlení a pohled na dokonalost.

Představa, že svět funguje v jakési všeobsažné harmonii a planety vytvářejí vesmírnou hudbu, pochází již z dob starého Řecka, přinejmenším z dob života Pythagora (v 6. století př. Kr.) a jeho žáků.
Slovo harmonie pochází z řečtiny, ale znamenalo něco trochu jiného než dnes.
U Homéra vyjadřovalo správné propojení, správnou práci, např. tesaře.
Později se začal tento termín používat v hudbě a měl by spíše znít jako “ladění”. Správně naladěná harfa má harmonii, nesprávně naladěná harfa ji nemá.
Nebe je tedy přirozeně naladěno nejlépe ze všeho.

Keplerovy představy o pohybu planet byly založeny na Koperníkově předpokladu, že středem planetárního systém u je Slunce (viz ilustrace z jeho knihy De revolutionibus orbium coelestium, vydané roku 1534).
Kepler objevil, že planety obíhají kolem Slunce ne po kruhových, ale eliptických drahách.
Tvrdí se, že ho tato myšlenky napadla v době, kdy pobýval v Praze, jako host a přítel Tychona de Brahe.

Dnes samozřejmě netušíme, zda Pythagoras mínil svá slova o vyladěnosti planet v termínech matematických, zda Řekové počítali i Měsíc a přiřadili mu nejnižší notu, protože obíhá nejníže, atd. Pozorovány z naší nedokonalé Země, planety se skutečně pohybují vzhledem k relativně fixním hvězdám v relativně fixních kruzích. Později se ukázalo, že kruhové dráhy jsou spíše eliptické, nepravidelné, ale i tyto jejich nepravidelnosti jsou pravidelné. Po hypotézách a teoriích Aristarcha (3. století př. Kr.), Hipparcha (2. stol. př. Kr.), Ptolemaia (2. stol) a nakonec Koperníka (15. stol), který uvažoval o kruzích, přišel Kepler.

Pohyby nebeských těles nejsou ničím jiným než nepřetržitou písní pro několik hlasů, která se však dá vnímat jen intelektem, nikoli sluchem …
Johannes Kepler

Johannes Kepler (27.12. 1571 – 15.11. 1630) všechny předchozí teorie zdědil.

I on věřil, že planety se pohybují v kruzích kolem Slunce, a protože měl v té době nejlepší dalekohledy (po Tychonovi de Brahe), rozhodl se, že to dokáže. Jenže čím více údajů nashromáždil, tím obtížněji pasovaly do kruhové hypotézy. Když konečně vyzkoušel eliptické dráhy, vše zapadlo do sebe. Z nějakých důvodů nechal Bůh planety obíhat ne v kruzích, ale v elipsách. Šok z tohoto objevu si dnes těžko můžeme představit. Proč Bůh nepoužil dokonalý kruh a nechal planety pohybovat se tak nedokonale?

Kepler byl přesvědčen, že nějaký důvod musí existovat, a rozhodl se ho najít.
Pomohla mu prastará myšlenka vesmírné harmonie. Kepler byl také hudebník a byl dobře obeznámen s vokálními skladbami, např. G. P. da Palestriny a T. di Vittoria. Vyslovil proto hypotézu, že stejně, jako se mění hlasy v polyfonních písních, nechal Bůh planety obíhat po měnících se drahách proto, aby vytvořil vesmírný akord o šesti hlasech, které tvoří Země plus pět tehdy okem viditelných planet. Při výpočtech s lineárními vzdálenostmi Kepler ale dospěl k disonantním veličinám. Teprve když zkusil úhlové vzdálenosti, jako by byly planety pozorovány ze Slunce, zdálo se mu, že nalezl důvod, proč Bůh stvořil planety obíhající po eliptických drahách: harmonie světa je neustále se vyvíjející motet pro šest měnících se hlasů.

Takto si Kepler představoval, že by planety zněly”, vyjádřeno v notách. Samozřejmě věděl, že by “nezněly tak, jak je to naznačeno, protože je jejich pohyb nepřetržitý a proměnlivý, od jednoho extrému ke druhému, a neustále by tak měnily výšku tónu – což nedokážu nijak znázornit, a zvláště ne v notách.”
Moderní notace si se změnou výšky pomyslných tóml planet sluneční soustavy ví rady a znázorňuje její proměnlivost pomocí glissand, stoupajících a klesajících tónů.

Američané John Rodgers a Willie Ruff se před několika lety rozhodli rekonstruovat Keplerovu hypotézu o vesmírné hudbě.
Jako výchozí datum postavení planet zvolili situaci, jak by se jevila 27. 12. 1571, tedy v den Keplerova narození. Pokud se týče převodu číselných údajů do oblasti slyšitelné lidskému uchu, např. výšky tónu, Kepler sám již některé převody spočítal.

Saturn.
Pro tuto planetu vybral nízké G2.

Merkur.
Nejvyšší nota Merkuru tedy bude pětičárkové E a rozsah asi osm oktáv. To vše je ještě v oblasti slyšitelnosti lidského ucha. Merkur je nejrychleji obíhající planetou s velmi excentrickou oběžnou dráhou a jeho zvuk se podobá píšťalce.

Venuše a Země.
Tyto planety mají téměř stejné dráhy a dohromady znějí v sextě (poblíž noty E a Gis) s neustálou půltónovou změnou.
Pro Keplera to byly tři tóny řady do-re-mi-fa­sol-la-si, tedy pro jeho dobu symbolicky mi-fa-mi (misery, famine, misery – bída, hladomor, bída).

Mars.
Ten zpívá velmi harmonicky a jeho alt kolísá mezi horním a dolním C.

Jupiter.
Vzdálenost mezi Marsem a Jupiterem je větší než mezi předchozími planetami a Jupiterova píseň je v basech a mnohem pomalejší. Jeho zmenšená tercie kolísá od D do H. Ještě dále a ještě hlouběji zní Saturn, téměř na hranici slyšitelnosti.

Další planety Kepler v té době neznal.
Autoři zvukové rekonstrukce jim přiřadili ne tóny, ale rytmus.
Uran tepe devět až desetkrát za vteřinu.
Neptun v tempu pěti tepů za vteřinu.
Basový buben Pluta je základem celé struktury. Jeho oběžná dráha je velmi excentrická, a tak jeho zrychlování a zpomalování dává vzniknout zajímavým vztahům s ostatními planetami.

Znovu je nutno zdůraznit, že podle Keplera by se tato harmonie vesmíru měla poslouchat jakoby ze Slunce. Kepler byl oddán Koperníkovým ideám a pohrdal každým, kdo uvažoval geocentricky.

Přivrženci nové teorie tvrdí, že veškerou energii a hmotu si lze představit v podobě nekonečně tenkých strun, které se chvějí v desetirozměrném vesmíru. Noty, jichž lze zahrát nekonečné množství, nejsou nejdůležitější. Rozhodujícíje sama struna. Budeme-li studovat její vibrace, odvodíme, že existuje nekonečný počet kmitočtú, jimiž struna může vzduch rozechvět. “Strunové rovnice jsou definovány,”
dodává prof. Michio Kaku z City College v New Yor­ku, “ale matematika 21. století ještě nebyla objevena.”

Americké družice Voyager objevily počátkem osmdesátých let podivné radiové signály, jejichž zdroj se nepodařilo zjistit.
Po měsících analýz vznikla domněnka, že signál může vznikat podobně, jako by někdo občas drnknul na gigantickou kytaru a že tedy jde o “hudbu kosmu”.
W. Kurt z univerzity v Iowě a F. Scarf z kalifornské univerzity spekulují, že ve vzdálenosti deseti milionů kilometrů od Země jsou elektricky nabuzené pásy plazmy vybuzovány vlivem jiných hvězd a šokem elektronů dochází k plazmové oscilaci.

V rámci hledání “teorie všeho” dnešní fyzikové a matematici stále častěji hovoří jazykem šamanů a především hudebníků.
Lidské tělo chápou jako akord, který vzniká souzvukem miliard strun. Tzv. superstrunová teorie tvrdí, že veškerou hmotu a energii si lze představit v podobě nekonečně tenkých strun, které se chvějí v desetirozměrném vesmíru. Jsou-li subatomové částice notami, představují harmonie produkované superstrunami fyzikální zákon’y a vesmír lze chápat jako velkolepou symfonii vibrujících vláken energie …

Pythagoras i Kepler by měli radost.

Ukázka z knihy svolením autora.
Vlastimil Marek / Tajné dějiny hudby – zvuk, ticho jako stav vědomí
Tajné dějiny hudby

Galileo odstranil Zemi z centra vesmíru a nechal ji obíhat kolem Slunce, zatímco Keplerův planetární model obsahuje elipsy.
Hroutí se nejen představa Země jako středu Vesmíru, ale i starý Ptolemaiovský model vesmíru, založený na dokonalosti kruhu.
A hlavně mění se svět lidského myšlení a pohled na dokonalost.

The post Kepler a jeho geniální vesmírný akord o šesti hlasech, notový zápis planet first appeared on Čítárny.

Ray Bradbury a Marťanská kronika je na  seznamu 100 nejdůležitějších knih 20. století deníku Le Monde. Kdo nečetl Raye Bradburyho (*22. 8. 1920 – †5. 6. 2012), jednoho z velikánů světové prózy, neví nic o scifi literatuře.

Marťanská kronika (1950), soubor volně navazujících povídek, z nichž většina jsou samy o sobě literárními skvosty, zasazený do let 1999, 2053.
V knize se objevují příběhy o objevitelských výpravách na Mars, příběhy o osidlování Marsu – o budování lidské civilizace, o setkáních lidí s původními obyvateli Marsu, kteří si vybudovali v průběhu věků vyspělou společnost plnou výstavných měst, umění a vědy. A nakonec jsou zde povídky, které se odehrávají poté, co na planetě Zemi vypukne válka, po níž pozemšťané přerušují kolonizaci Marsu.

„Zaprvé, nepíšu sci-fi. Napsal jsem pouze jednu sci-fi knihu a tou je 451 stupňů Fahrenheita, založená na realitě. Science fiction je zobrazení reálna. Fantasy je zobrazení neskutečného. Takže Marťanská kronika není science fiction, je to fantazie. To by se nemohlo stát, chápete? To je důvod, proč zde bude dlouhou dobu: je to řecký mýtus a mýty se drží.“
Ray Bradbury

Marťanská kronika je ale mnohem víc, než osidlování blízké planety. Je kronikou lidské povahy, lidské neschopnosti tolerance a nepochopení k čemukoli neznámému ukazuje i zde své neblahé důsledky.
A přes všechna potupná negativa lidstva, které Bradbury excelentně a čtivě zasunul do svých povídek, zůstává ve čtenářích optimismus a víra v humanismus a inteligenci lidského pokolení.
Je to dílo navýsost vizionářské a potřebné v době dnešní i té, co bude bezprostředně následovat.

Jedna z nejkrásnějších básní naší doby nese titul Marťanská kronika. Její autor je asi třicetiletý Američan, křesťan na způsob Bernanosův, který se bojí civilizace robotů, člověk plný hněvu a slitování. Jmenuje se Ray Bradbury. Není to, jak se myslí ve Francii, autor science fiction, ale nábožný umělec. Používá témat nejmodernější imaginace, ale navrhuje-li cesty do budoucna a do prostoru, chce jen popisovat nitro člověka a jeho rostoucí neklid.
Jacques Bergier / Louis Pauwels // Jitro kouzelníků

Marťanská kronika /The Martian Chronicles/ Ray Bradbury | V české kotlině nesčetně krát vydána

Podle knihy byl natočený v roce 1980 velmi povedený 4 hodoinový film Marťanská kronika.
Film je o lidech v mezních situacích uprostřed fantastických cizích světů, snů, představ. A právě tento svět z knihy Bradburyho přenesl scénárista Richard Matheson do této filmové ságy téměř dokonale. Film je bezesporu mimořádná pocta Rayi Bradburymu!

Když byl Ray Bradbury dotázán, proč se jeho příběhy nenaplnily a lidé stále neovládají Mars, spisovatel odpověděl:
„…lidé udělali spoustu hloupých věcí, jako jsou psí kostýmy, práci správce reklam a věci jako iPhone, a na oplátku nedostali nic jiného než kyselou pachuť. Ale kdybychom rozvinuli vědu, prozkoumali Měsíc, Mars, Venuši… Kdo ví, jak by ten svět vypadal?
Lidstvo dostalo příležitost surfovat po vesmíru, ale chce se zapojit do konzumu: pití piva a sledování televizních pořadů.“

Výpisky z knihy: Ray Bradbury / Marťanská kronika

Nenechávejte mě v tomhle hrozném světě, musím se dostat pryč! Nenechávejte mě na Zemi!

Potáceli jsme se od ničeho k ničemu a lámali si hlavu, k čemu život vlastně je. Jestli umění není nic víc než zmařené vypětí touhy, jestli náboženství není nic než sebeklam, jaký má život smysl? Až dosud nám na všechny tyhle otázky dávala odpověď víra. Ale ta se rozplynula s Darwinem a s Freudem. Byli jsme a pořád ještě jsme ztracení lidé…

Tak se dohodněme, že se nedohodneme,” navrhl Marťan. Co na tom záleží, kdo je Minulost a kdo Budoucnost, jen když oba žijeme, vždyť co má být, to bude, zítra, nebo za deset tisíc let. Jakpak víte, že támhlety chrámy nejsou chrámy vaší vlastní civilizace za nějakou stovku staletí, zřícené a rozbité?

Bum! Vesmír samej negr! Ježiši, vidíte to! Lítaj z raket jako střevle, protože se do nich strefil meteor…Pěkně padaj, ty smradkavý krabičky plný černejch tresek! A praskaj, jako praská babám v kloubech, lup, lup, lup!

„Dávno před Kristem žil jeden strašně hloupý pták jménem Fénix, vždycky za pár století si vystavěl pohřební hranici a sám se na ní upálil. To byl určitě blízký příbuzný Člověka. Ale pokaždé, když se upálil, vyskočil z popela a sám se zase se vším všudy porodil. Zdá se, že děláme totéž, pořád znova a znova, jenže máme jednu vlastnost, kterou Fénix neměl.
My víme, co to děláme za ničemnou věc. Víme, co jsme za posledních tisíc let nadělali ničemných věcí, a jestliže tohle víme a máme to pořád před očima, přestaneme jednou stavět ty proklaté pohřební hranice a přestaneme na ně skákat. V každé generaci získáme o trošku víc lidí, kteří nezapomínají.“

Nenávidím se za to, že jsem tak rozvážný, když vlastně doopravdy nejsem přesvědčen, že jsem rozvážný, a ani nechci být rozvážný. Slídit tu kolem a spřádat plány s pocitem velikášství. Nenávidím se za to, že si namlouvám, že jednám správně, když si tím ve skutečnosti nejsem jist.
Kdo vlastně jsme, když se to tak vezme? Většina? Je tohle odpověď, kterou hledám? Většina je vždycky posvátná, že? Vždycky, vždycky, ani na jediný malinký bezvýznamný momentíček se nikdy nemýlí, že? Ještě nikdy za celých těch deset miliónů let se nezmýlila? Co je tahle většina a kdo ji tvoří? A co si vlastně myslí a čím to, že jsou takoví, a změní se vůbec někdy, a jak se k čertu stalo to, že i mě pohltila tahle prohnilá většina? Necítím se ve své kůži. Je to klaustrofobie, strach z davů nebo zdravý rozum? Může mít jednotlivec pravdu, když proti němu se svou pravdou stojí celý svět?…

Co jsem mohl dělat? Hádat se s vámi? Stojím prostě sám proti celé té padoušské, chamtivé a utlačovatelské sebrance na Zemi. Není už dost na tom, že zničili jednu planetu, chtějí zničit další?
Copak musejí zaneřádit i cizí chlév? Ti užvanění prosťáčkové.
Když jsem se dostal sem, cítil jsem se osvobozen nejen od jejich takzvané kultury, cítil jsem se osvobozen i od jejich morálky a ode všech zvyklostí. Myslel jsem si, že jsem se vymanil z jejich způsobu myšlení. Že už nemusím udělat nic jiného, než vás všechny pobít a žít si po svém…

Zahrozil jim pěstmi a řekl jim, že chce ze Země pryč; každý, kdo má aspoň špetku rozumu, chce ze Země pryč. Na Zemi tak do dvou let vypukne obrovská atomová válka a jemu se tady nechce být, až to začne. On a tisíce takových, jako je on, by se sebrali – kdyby měli aspoň špetku rozumu – a letěli by na Mars. O co, že by to udělali! Mít z krku války, cenzuru, státní zřízení, odvody, státní kontrolu všeho možného, umění a vědy! Tu vaši Zem si můžete nechat!..,

Bylo by to cosi jako importované rouhání. Na to bude čas později; čas, kdy se budou odhazovat plechovky od kondenzovaného mléka do pyšných martských kanálů; čas, kdy výtisky newyorkských Timesů budou poletovat, povalovat se a šustit po osamělých dnech šedých martských moří; čas pro banánové slupky a papíry od svačin v nakupených křehkých troskách starých martských měst v údolích. Na to je ještě spousta času.

Marťané odkryli tajemství života zvířat. Zvířata se života neptají na smysl. Zkrátka žijí. Pravý smysl jejich života je život; mají jej ráda a žít je těší.
Také na Marsu se lidé stali příliš lidmi a ne dost zvířaty. Jenže lidé na Marsu si uvědomili, že chtějí-li život zachovat, budou se napříště muset vzdát otázky: Proč žít? Život je sám sobě odpovědí. Život je neustálé plození dalšího života, a to nejlepšího, jaký je možný.

Přestali se snažit všechno zničit a všechno pokořit. Smísili dohromady umění, vědu a náboženství, protože v základě není věda ničím jiným než zkoumáním zázraku, který nikdy nemůžeme vysvětlit, a umění je výkladem toho zázraku. Nikdy nedopustili, aby věda zmrzačila estetiku a krásno.

Tu noc bylo ve vzduchu cítit Čas. Usmál se a oddal se fantazii. Něco ho napadlo. Po čem je cítit Čas? Po prachu, po hodinách a po lidech. A vědět, jak Čas zní, tak tedy zní jako voda valící se tmavou jeskyní a jako volání hlasů a jako odpadky, které dopadají na dutá víka krabic, a jako déšť. A co kdyby chtěl někdo vědět ještě víc, jak Čas vypadá?
Čas vypadá jako sníh, který se tichounce sype do ztemnělého pokoje, nebo jako němý film ve starodávném kině, milióny obličejů padajících jako balóny na Silvestra, dolů, dolů do prázdnoty. Takhle je tedy Čas cítit, tak vypadá a zní. A dnes v noci – Tomás vystrčil z auta ruku do větru – dnes se dá Čas téměř nahmatat.

The post Ray Bradbury, Marťanská kronika. Vizionářské a mistrovské dílo scifi o Marsu first appeared on Čítárny.

Nemáte ručník? Nepropadejte panice! Mít po ruce pořádný ručník je ve vesmíru nejzásadnější věc. Jak řekl sám Ford Prefect v knize D. Adamse Stopařův průvodce po Galaxii: “Bez ručníku jsme namydlení.” Ručníkový den je 25. května.

Oslavujeme spisovatele Douglase Adamse, autora knihy Stopařův průvodce po Galaxii.
Když autor v roce 2001 náhle zemřel, rozšířila se na jeho památku po celém světě akce nazvaná Ručníkový den. Zapojit se může každý. Stačí si vzít ručník a vyrazit s ním do ulic nebo jen tak do práce. Takže 25.května  bez ručníku ani ránu.  Žijeme totiž na planetě v Mléčné dráze a ta je tak obrovská, že nikdy nevíte, kdy se vám ručník může hodit.

Co se dá dělat v tento den? Hlavně nepropadejte panice!
Ručník má při celé akci důležitý význam, podle něj se příznivci mezi sebou snadno poznají.
Účastnící akce se navzájem zdraví asi takto:
Ahoj jsem ten a ten a toto je můj ručník. Vaší povinností je pozdravit ručník přítele a podat jednomu rohu ručníku svoji ruku.
S ručníkme můžete chodit kolem pasu nebo jen tak ležérně si ho přehodit přes rameno a jít na obchodní schůzku.
Pokud chodíte školy, vysvětlete svým učitelům, co děláte. Podle jejich reakce poznáte čím vaši učitelé myslí. Někteří vás dokonce překvapí svým učitelským ručníkem
Pokud se vás někdo zeptá, co děláte s ručníkem, řekněte mu, ať si koupí knihu.

Co říká Stopařův průvodce po Galaxii o ručnících.

Ručník je skutečně kolosálně užitečná součást výbavy hvězdného stopaře. Především má značnou praktickou cenu – můžete se například do něj zabalit, aby vám nebylo zima, když poskakujete napříč chladnými měsíci planety Jaglan Beta. Můžete na něm ležet na zářivých, mramorovým pískem vystlaných plážích Santraginu V a vdechovat opojné výpary z jeho moří. Můžete na něm spát pod hvězdami, jež tak rudě září na planetě pouští, Karkrafúnu. Můžete ho použít jako plachtu, až poplujete na maličkém voru po proudu drsné řeky Moth, můžete ho namočit pro boj zblízka, nebo si jím zahalit hlavu, abyste necítili jedovaté pachy žravé obludy Blátotlačky z Traalu a nestřetli se s jejím pohledem (je to nepředstavitelně tupé zvíře, myslí si, že když ji nevidíte, nevidí ani ona vás – blbá jak tágo, ale zato značně žravá). Když jste v úzkých, můžete jím signalizovat o pomoc. No, a samozřejmě se jím můžete utřít, pokud vám  ještě připadá dost čistý.

Co je však ještě důležitější, je obrovský psychologický význam ručníku. Tak například když nějaký paďour (paďour = ten, kdo není stopař) zjistí, že stopař má ručník, automaticky předpokládá, že vlastní rovněž kartáček na zuby, žínku, mýdlo, krabici sušenek, čutoru, kompas, mapu, klubko provázku, sprej proti mravencům, výbavu do deště, skafandr atd. ap. A nejen to. Rád stopaři půjčí kterýkoli ze jmenovaných předmětů nebo cokoliv jiného, co stopař nešťastnou náhodou ‘ztratil’. Onen paďour si totiž pomyslí, že ten, kdo dokázal stopovat napříč a našíř celou galaxii, žít v drsných podmínkách a za pár šupů, porvat se s osudem a přeprat ho, a kdo přesto vždycky ví, kde má ručník, je zřejmě člověk, s nímž je nutno počítat.

Tento obrat ostatně pronikl i do stopařského slangu. Lze například říct: ‘Hele, sasuješ toho húpyho Forda Prefecta? To ti je teda frúd, kterej fakticky ví, kde má ručník.’ (sasovat = znát, brát na vědomí, seznámit se s, poznat po sexuální stránce; húpy = opravdu děsný frajer, frúd = opravdu děsně správný frajer).

Tento kousek textu ze Stopařova průvodce po Galaxii, knihy zná mnoho čtenářů. Příběh Arthura Denta, který jednoho dne přišel dvojnásobně o svůj domov (nejprve byl jeho domek zničen demoliční četou a krátce po té byla zničena i celá planeta Země, jinou demoliční četou), spatřil světlo světa v sedmdesátých letech a dočkal se nejen  rozhlasového, ale i knižního a televizního zpracování.

A protože nevíme zda Adamsův příběh je vize nebo jen scifi, je třeba mít stále po ruce ručník. Pak vás nemůže překvapit ani případná scéna, o které se v knize píše:

Zemi zasáhlo náhlé ticho. Bylo to přinejmenším horší než předchozí hluk. Chvíli se nedělo nic.

Obrovské lodi nehybně visely na obloze, nad všemi pozemskými státy. Visely bez hnutí, obrovité, masívní, nehybné proti obloze, ztělesněné rouhání proti přírodě. Spousta lidí utrpěla šok, když se pokoušeli pochopit, co vidí. Lodi visely na obloze přesně tak, jak by tam viset nemohly.

A pořád se nic nedělo.

Pak se ozval téměř neslyšný šepot, náhlý kosmický záchvěv zvuku pronikajícího atmosférou. Všechny hi-fi přístroje na světě, všechna rádia, všechny televizní přijímače, všechny kazetové magnetofony, všechny nízko i vysokofrekvenční reproduktory a všechny středopásmové zesilovače na celém světě se samy od sebe bez hluku zapnuly.

Každá plechovka, každá popelnice, každé okno, každé auto, každá sklenice, každý kus rezavého plechu se rázem aktivoval jako akusticky dokonalý reproduktor.

Zemi, těsně předtím než zanikne, mělo být dopřáno vyzkoušet nejdokonalejší způsob reprodukce zvuku, největší veřejný rozhlas, jaký byl kdy vybudován. Ale nevysílal se žádný koncert, žádná hudba, žádná znělka, pouhá zpráva.

„Pozemšťané! Věnujte pozornost tomuto hlášení,“ řekl jakýsi hlas. Bylo to úžasné. Úžasně dokonalý kvadrofonní zvuk s tak mizivou mírou zkreslení, že i nebojácný muž by zaplakal.

„Hovoří k vám Prostetnik Vogon Jelc z Galaktického úřadu pro plánování hyperprostorové dopravy,“ pokračoval hlas. „Jak nepochybně víte, plány pro rozvoj okrajových oblastí Galaxie vyžadují vybudování nové hyperprostorové expresní dálnice, která má vést vaší sluneční soustavou. Vaše planeta je bohužel jedna z těch, které jsou určeny k demolici. Celá akce bude trvat necelé dvě pozemské minuty. Děkuji vám.“

Rozhlas umlkl.

Děs nepochopení zachvátil přihlížející pozemšťany. Hrůza se zvolna sunula shromážděnými davy, jako by to byly železné piliny na listu papíru, pod nímž se pohybuje magnet. Vtom vypukla panika, zoufalá touha prchat, jenomže nebylo kam.

Když to Vogoni viděli, zapnuli znovu improvizovaný rozhlas:

„Nemá cenu tvářit se překvapeně. Všechny plány a příkazy k demolici jsou už padesát pozemských let vyvěšeny na vašem místním plánovacím odboru na Alfě Centauri, takže jste měli spoustu času vznášet formální protesty. Teď už je pozdě dělat kvůli tomu rozruch.“

Rozhlas opět zmlkl, jen ozvěna se nesla krajinou. Obrovité lodi se na nebi zvolna a bez námahy obrátily. Na spodku každé z nich se objevil otvor, čtverec černé prázdnoty.

Za chvíli se někomu někde zřejmě podařilo zmocnit se vysílačky, zaměřit vlnovou délku a odvysílat vogonským lodím zprávu, orodující za planetu. Nikdo neví, co se v ní říkalo, zato všichni slyšeli odpověď. Rozhlas znovu zlobně naskočil. Hlas zněl tentokrát hodně otráveně.

„Co tím chcete říct, že jste nikdy nebyli na Alfě Centauri? Proboha, lidstvo, vždyť je to přece jen čtyři světelné roky! Je mi líto, ale když se neobtěžujete zajímat ani o místní záležitosti, je to vaše chyba.

Energetizujte demoliční paprsky!“

Z černých otvorů vytrysklo světlo.

„Taková pitomá apatická planeta,“ dodal hlas na stejné vlnové délce, „s tou se přece nebudu párat!“ Kdosi vypnul rozhlas.

Bylo děsivé hrůzyplné ticho.

Ozval se děsivý hrůzyplný zvuk.

Bylo děsivé hrůzyplné ticho.

Vogonská stavební flotila odplula do inkoustové prázdnoty poseté hvězdami.

Původní díly knih Douglase Adamse.
Stopařův průvodce Galaxií 1.
Stopařův průvodce Galaxií 2. – Restaurant na konci vesmíru
Stopařův průvodce Galaxií 3. – Život, vesmír a vůbec
Stopařův průvodce Galaxií 4. – Sbohem, a dík za ryby
Stopařův průvodce Galaxií 5. – Převážně neškodná

WWW stránky a Douglas Adams

The post Nepropadejte panice. Slavný Ručníkový den na počest spisovatele Douglase Adamse je 25. května first appeared on Čítárny.

O obrazech moskevského umělce Nikolaje Nedbajlo (1940-2015) (Недбайло Николай) přihlášené do soutěže World 2000. Slavný spisovatel sci-fi Ivan Antonovič Efremov se zamýšlí nad hranicemi a možnostmi fantastického žánru v malbě.

Jak může malíř kreativním přehodnocením přítomnosti proniknout do budoucnosti?
Odpověď na tuto otázku není tak jednoduchá. Pokud si například spisovatel může vzít konkrétní příklady budoucnosti z historie nebo současnosti, hromadit je, přetvářet jejich kombinace a posloupnost, pak je takový proces legální pro umělce s přísnými zákony kombinace barev, světla a stín a perspektiva?

Fantastická malba začala proměnou vnějšího vzhledu předmětů.
Pamatuji si, že jako dítě na mě nesmírně zapůsobil román Pierra Giffarda „Pekelná válka“. Tam na ilustracích visely na obloze monstrózní vzducholodě o velikosti téměř celého města, kolosální bitevní lodě se plazily, chrlily kouř a oheň, potápěly se gigantické ponorky.
Umělec mechanicky navrhl budoucnost a zvýšil technologii počátku tohoto století do nepředstavitelných rozměrů. Tato jednoduchá technika, která byla ve skutečnosti smutným důkazem omezenosti lidské představivosti, byla dlouho jakýmsi kánonem: tak byl ilustrován Jules Verne a předválečný „Svět dobrodružství“ je plný takových. kresby.

V té době by bylo zbytečné mluvit o fantasy malbě jako o žánru. Neboť žánr se rodí, když se forma stává povinnou.
Kresby našich předků černým uhlem na šedých skalách ještě nejsou rytiny (nemám samozřejmě na mysli vysoké umění jeskyní Francie); kamenné modly na skythských mohylách ještě nejsou sochařstvím; nízkorychlostní zeppelin, oblečený v raketovém krytu, ještě není hvězdná loď.

Podle mého názoru některé současné kresby pro vědeckofantastická díla nebo obrazy zachycující civilizace neznámých planet, které se od nás vzdalovaly na cestě do budoucnosti, pokusy o zobrazení krajiny Země proměněné nadcházejícími staletími, v sobě často nesou zlomyslnou tendenci beztvarost.

Vzpomínám si na dlouholetý spor o právo sochaře deformovat lidské tělo v souladu se svými vlastními záměry.
Umělec často plánoval ukázat hrdinovo mocné spojení se zemí a udělal mu nohy jako klády jako slon; Ve snaze vykreslit hněv, bolest, nenávist vyřezal buď obří pěst, nebo ústa neuvěřitelných rozměrů rozervaná křikem, zdeformovaný nos, beztvaré oko.
Tento směr sochařství, ať už se nazývá jakkoli (ať už jde o expresionismus, primitivismus a další „ismy“), pochází z neschopnosti, nedostatku dovednosti.
Velcí mistři minulosti mohli vyjádřit všechny odstíny našich vášní – strach, radost, vztek, smutek, zoufalství, odhodlání – v rámci krásného lidského těla, aniž by vůbec pokřivili jeho proporce. Protože jejich pojetí formy bylo spojeno s potvrzením harmonie, s triumfem krásy.

Nyní se zamysleme: jak si každý z nás představuje budoucnost?
Sídlo krásy, triumf sociální harmonie a spravedlnosti. Krása je světelným mostem do budoucnosti, po kterém musí umělec sci-fi cestovat v budoucích časech. Jeho povolání: sbírat, kousek po kousku, zrnko po zrnku, vše krásné, co je nyní rozptýleno v našich životech po celé tváři naší planety; sbírat, zobecňovat, koncentrovat a mít na paměti harmonickou symfonii zítřka.
Zobrazování budoucnosti je kolosální úsilí o sbírání krásy. Z prostoru kolem nás. Z lidské duše. Z odrazů slunce na vodě. Z hvězd, z mraků.

Nechci být kategorický, ale jsem přesvědčen, že v umění nelze vytvořit nic krásnějšího než to, co již vytvořila příroda.
Celý vývoj země a života je hromaděním harmonické krásy zrnko po zrnu. Příroda zrodila a utvářela dokonalost jako účelnost po stovky milionů let, zatímco umělec má k dispozici okamžik, okamžik. Je to stěhovavý motýl, vlající z květu na květ.
Otázka je, zda se mistr dokáže zapojit do skrytého rytmu přírody, aby vytvořil skutečně krásný, jasný a nezapomenutelný výtvor. Je to těžká, smrtelně těžká práce; stává se to a je to nad síly génia; Netřeba dodávat, že zde není místo pro epigony, hackery, polovzdělance, nikoho, kdo je připraven nahradit zákon krásy rozmarem, osobní svévolí. Zásah do krásy, narušení harmonie přírody nevyhnutelně vede k zániku kritéria pro hodnocení takového díla.

Je příznačné, že smysl pro harmonii, milion let zkušeností cílevědomosti se v každém z nás vždy bouří proti beztvarosti.
Vždyť my všichni – kontemplátoři uměleckých výtvorů – v sobě nosíme stejný mikrokosmos jako jejich tvůrci. Všichni jsme nevyhnutelně zapojeni do krásy nahromaděné v přírodě.
A pokud umělec předstírá, manipuluje s neuvěřitelnými, neopodstatněnými, neharmonickými formami a barvami, plody jeho úsilí děsí a znechutí.
V tomto pokřiveném zrcadle psychiky je vhodné vytvářet apokalyptické vize některých západních umělců – hlasatelů univerzálních katastrof. Na jejich ponurých plátnech se navzájem ničí brutální zástupy pozemšťanů; divoši, kteří přežili atomovou válku, kopou na skládkách a hledají kousek chleba; Mrtvoly zvířat a ptáků hnijí na březích špinavých jezer a moří naplněných ropou.

Ano, na světě je stále ještě spousta šera, strachu a neradosti. Ano, lidská krev stále proudí všude na Zemi.
Ale právě sem by mělo směřovat úsilí umělce, ale i každého příčetného člověka, aby se svět stal spravedlivějším, jasnějším, laskavějším, aby štěstí provázelo naši civilizaci.
Proti myšlence smrtelné smrti myšlenkou harmonického oběhu pozemské existence je naléhavým úkolem moderního progresivního umění myšlenka morálního vzestupu po stupních poznání. Přirozeně, že takový komplexní problém lze vyřešit pouze obrácením se k přirozené kráse.

Už v románu Ostří břitvy (1963, česky 1967) jsem se musel ozbrojit proti slovu „krása“, které stále existuje v umělecké kritice jako synonymum pro nevkus a nevkus.
Toto je falešný, zavádějící termín: žádná krása nebyla a není.
Existuje pouze krása ve všech jejích neomezených projevech.

To je krása na živočišné úrovni.
Vysoce vyvinuté svaly, výrazné oči, pružné plynulé pohyby, ať už jde o pohyb zvířete nebo člověka. Let ptáků je krásný, hejna ryb jsou krásná, a dokonce i tygří zuby, sněhově bílé, podivně zářící v temnotě jižní noci, jsou prvoplánově krásné.

Další úrovní krásy je duchovní velikost, inteligence a důstojnost člověka zářící skrze fyzickou schránku.

Krása je prázdné slovo, kterým se lidé hájící formalistické excesy různého druhu snaží odradit umělce, kteří se zabývají hledáním skutečné krásy…

Vraťme se ale na začátek našeho článku.

Přeměna vnějšího vzhledu předmětů nebo mechanické triky tedy malíři nepomohou představit si budoucnost. Je potřeba jiný přístup.
Technologie budoucnosti nemůže být složena ze stejných prvků jako technologie kolem nás.V tomto případě by Zítřek byl jakousi podobností s dneškem, nezaujatě posunutým o několik století nebo tisíciletí zpět.
V tomto případě bychom my – jako lidstvo, jako umělci, jako vědci, jako filozofové, jako tvůrci – nepokročili ani o krok ve svém vývoji.

Ne, cesta k zobrazení budoucnosti je zásadně jiná.
Jedná se o vysoký let fantazie v rámci kvintesence zkušeností všech generací lidstva, založený na nejvyšších výdobytcích harmonické účelnosti přírody, kterou nazýváme krásou, rozptýlenou v tloušťce času a napříč rozlohami život.

Transformovat přítomnost do budoucnosti znamená usilovat o koncentraci krásného, ​​znamená to chránit krásné před rozpuštěním v beztvarost. Zachovejte neocenitelná zrna pozemské Krásy pro potomstvo.

Tyto myšlenky podnítily také tyto dva fantastické obrazy Nikolaje Nedbajla.

Již několik let sleduji rozvoj talentu mladého malíře. Tohoto umělce mám rád právě proto, že hledá krásu. Jeho první práce byly poněkud eklektické a napodobitelné, ale napodoboval ty skutečné mistry, kteří tvořili krásu ve všech staletích. Líbí se mi jeho radostné barvy, jeho otevřené vnímání života, jeho humor, jeho laskavý přístup k lidem, jeho uctívání krásy.

Nemohl jsem se nezaujat, když jsem zjistil, že Nikolai Nedbaylo se začal věnovat žánru sci-fi.
A když jsem se podíval na jeho první plátna, byl jsem s nimi potěšen: stejná sbírka krásy, radostných barev a jasného nebe. A k tomu všemu – poměrně silná fantasy, ve které umělec není podřadný a v některých ohledech nadřazený svým významným bratrům v žánru.
Jeho „Žijící plachty“ jsou zprávy z této nádherné, barevné budoucnosti, která bude vždy přitahovat hvězdné průkopníky.

Jeho „Moskva třetího tisíciletí“ se svým vzhledem nápadně liší od té Moskvy se zlatou kupolí, která byla po mnoho staletí symbolem krásy pro každého Rusa. Ale to je ta krásná Moskva, která za sto nebo tisíc let zazáří v srdcích našich potomků.

Jefremov / Časopis “Technologie-Mládeže”, 1972, č. 6, s. 11-14.

Ivan Antonovič Jefremov. Velmi zajímavé zamyšlení nad životem a jeho smyslem

The post Malíř Nedbajlo Nikolaj. Zobrazování budoucnosti je kolosální úsilí o dosažení krásy first appeared on Čítárny.

Když 12. dubna 1961 vyletěl do vesmíru první člověk sovětský kosmonaut Jurij Gagarin (9.3. 1934 – 27.3. 1968), byl šokován doslova celý svět. Historický let byl odstartován z kosmodromu Bajkonur a trval 108 minut. Protože raketa vynesla modul výše než se předpokládalo, přistál Gagarin (s padákem) asi 300km před vypočteným místem.

Po úspěšném přistání znal během hodiny jméno Gagarin celý svět. Bohužel sláva, kterou musel Gagarin podstoupit, nebyla pro něho až tak přínosná, jak se mohlo zdát. Ale nakonec se znovu postavil na nohy a začal létat.

Při startu rakety Gagarin údajně řekl: “Поехали!” – “Jdeme!” Po návratu na Zemi zas: “Když jsem v kosmické lodi obletěl Zemi, viděl jsem, jaká je naše planeta krásná. Lidé, chraňme a rozmnožujme tuto krásu, ale neničme ji! ”

Americký prezident Kennedy hned poté vyhlásil ambiciózní program Apollo, v jehož rámci měl přistát na Měsíci první člověk, který měl potvrdit hegemonii Američanů ve vesmíru. Tomu nakonec došlo 20. července 1969, kdy pravděpodobně vstoupil na povrch Měsíce první člověk. Neil Armstrong.
Trvalo však dalších 14 let, než se v roce Rusové a Američané dohodli a v roce 1975 se na oběžné dráze kolem Země spojily americká a sovětská kosmická loď Sojuz a Apollo. Aspoň symbolicky skončilo na delší dobu nesmyslné ideologické štvaní, které stálo u počátků letů do vesmíru a v podstatě přežívá dodnes. Jak symbolické, jak smutně charakteristické pro naši civilizaci.

Gagarin v Praze je už historická kniha, která dokumentuje první návštěvu prvního kosmonauta světa v Praze. Mimochodem byla to první zahraniční cesta Gagarina. Najdeme zde velké množství soudobého materiálu a fotografií. Gagarin byl v Praze 2x.

Plukovník Gagarin zemřel 27.3. 1968 při tragické letecké nehodě
během výcviku se svým instruktorem za dosud neobjasněných příčin při návratu na letiště. O nevyjasněném úmrtí Gagarina a dalších událostech kolem jeho života se můžete dočíst v poslední vydané knize: Gagarin – Byl první? od Pavla Toufara.

Pro filmové fanoušky doporučujeme velmi slušný film z roku 2013, Gagarin: Pěrvyj v kosmose.
Jedná se o první filmovou biografii, k jejímuž natočení dala Gagarinova rodina souhlas. Zajímavé je, že stopáž filmu je 108 minut, to je doba, po kterou byl Gagarin ve vesmíru.
Dokumentární film: Hvězdný muž: Pravda o Juriji Gagarinovi z roku 2010 se snaží rozkrýt některé nejasnosti o letu prvního člověka do vesmíru, kterým mohl být Iljušin.
Další filmové zajímavosti o Gagarinovi >>

Další zajímavé knihy o Gagarinovi:
J.Gagarin: Moje cesta do vesmíru, Svět sovětů, 1961
K.Hájek, F.Novák, V.Rýpar: Gagarin v Praze, Orbis, 1961
J.Gagarin, V.Lebeděv: Cesta ke hvězdám, ČTK-Pragopress, 1971
J.Nagibin, překl. J.Šanda: Úsměvy a hvězdy – povídky o Gagarinovi, Albatros, 1981
M.Grün: J.A. Gagarin, Horizont, 1984
J.Doran, P.Bizony: Gagarin – pravda o legendě, BB Art, 1999
P.Toufar: Vzestup a pád Jurije Gagarina, Regia, 2001
P.Havlík: Gagarin – Milion lidských očí, The World Circle Foundation, 2001
Pavel Toufar: Gagarin. Byl první?, Olympia Praha, 2011

Jeden z nejrozumnějších českých novinářů Jan Petránek o setkání s Gagarinem

The post Rus Jurij Gagarin. Knihy a filmy o prvním člověku ve vesmíru first appeared on Čítárny.

l-ťing, coby prastarý věštecký systém, se v Číně užívá zhruba od roku 1000 př. Kr. Sestává z 64 hexagramů či obrazců, složených ze šesti čar.
Čára hexagramů může být spojitá (-) či přerušená (–), přičemž hexagram čteme odspoda nahoru. Výsledných 64 permutací, vzniklých na podkladě jednoduchých pravidel, mělo, jak Číňané věřili, odrážet univerzální kategorie či archetypy, pomocí nichž bylo možno osvětlit osud jednotlivce, jenž se na obsah věštby táže.

Způsoby práce s orákulem se během staletí měnily.
Původně se užívaly kosti, později 49 stonků řebříčku, ještě později hod mincemi. Náš zájem se točí kolem koincidence trvání 13 lunárních měsíců a čísla 384.

Skutečná délka lunárního měsíce je 29,530588 dní.
Průzkum orákulních kostí, jejichž původ spadá do 13. století př. n. I, vedl Needhama k závěru, že tehdy byla známa délka lunárního měsíce 29,53 dní.
29,53 dní * 13 = 383,89 dní.
Podobnost tohoto čísla s číslem 384 se stane mnohem významnější ve chvíli, kdy si uvědomíme, že toto číslo dostaneme, vynásobíme-li číslo 64 šesti, přičemž číslice šest představuje počet čar jednoduchého hexagramu.

V čínském intelektuálním schématu se to, co se děje s jao – nejzákladnějším elementem hexagramů (který, vynásoben šesti, poskytuje hexagram) – může dít i s celým souborem jao, tedy s kompletní posloupností 64 hexagramů.
Tato myšlenka, podle níž operace prováděné na jedné rovině vykazují vytříbenost a účinnost i na jiných úrovních, jsou-li prováděny stejným způsobem, je úzce spjata s naší druhou premisou, která se týká cyklického opakování událostí a situací odlišného rozsahu trvání.

Taoisté si velmi cenili cyklických změn a byli s tímto vědomím sžiti.
Tao-te-ťing říká, že charakteristickým pohybem tao řádu přírody je návratnost. Lze se domnívat že samotný čas (šin) je tvořen právě touto nezformovanou spontánní (cu-jan) a neustálou cirkulací (jun).

A teď ta zarážející souvislost mezi násobkem 6*64 dní a lunárním pohybem.
Rok čítající 384 dní je lunárním rokem o 13 měsících. Tento lunární rak byl charakterizován jako rok o 383,9 dne či 384 dny minus 0,1 dne.
Každých 384 dní tento cyklus ztrácí 2,4 hodiny (0,1 dne), a osvojíme-li si tedy jako kalendář rok dlouhý 384 dny a vložíme-li do každého desetiletého cyklu jeden den, takže každý desátý rok bude mít 385 dní, pak tento kalendář ztrácí každých 454,5 roku jeden den.

Všeobecně se pokládá za dané, že kalendáře neolitické Číny byly lunární.
Zdá se, že 384denní cyklus rezonuje s délkou jiných astrono­ mických cyklů delšího trvání. Domníváme se, že lunární rok o 384 dnech byl kalendářními tvůrci rané Číny pojímán jako hexagram.
Tato myšlenka by mohla být přirozeným důsledkem pozorování vztahu mezi šesti |ao hexagramů a šesti krátkými cykly o 64 dnech, které po vynásobení dávají rok o 384 dnech.
Z toho můžeme snadno usuzovat, že Číňané, vzhledem k jejich oblibě cyklů, hierarchií a souzvuku a s pojímáním roku o 384 dnech jako hexagramů, mohli dospět k tomu, že 64*384 dní představuje přirozený oddíl času.

Tento proces přitom nemá konce, jako příklad si uveďme fakt, že cyklus o 67,35 letech (384 dní*64) je složen ze šesti jao cyklů o 11,225 roku, což je v překvapující shodě s průměrným cyklem slunečních skvrn, jejichž udávaná perioda činí 11,2 roku.

Co je ještě více překvapující, je to, že frekvenční cyklus slunečních skvrn zahrnuje vedle své periody 11,2 roku i periodu o délce 33,33 let.
Trvání trigramatického cyklu v délce 33,67 roku se s tímto cyklem shoduje až na jednu třetinu roku. A je známo, že cyklus slunečních skvrn způsobuje periodicitu rostlinného růstu – při maximál­ ní aktivitě slunečních skvrn je růst stromů urychlen a jedenáctiletý cyklus slunečních skvrn se tak odráží v přibývající a ubývající tloušťce letokruhů.

Tento efekt je natolik spolehlivý, že podle něj archeologové určují dobu zakládání starověkých osídlení.
Na odděleních psychiatrických léčeben vykazují agresivní pacienti periodická vzedmutí aktivity.
Pozorovací studie, probíhající několik měsíců v Douglasově nemocnici v Montrealu, skutečně prokázaly periodicitu takovýchto vzplanutí. Ukázalo se, že existuje souvislost mezi slunečními erupcemi (slunečními skvrnami), geomagnetickými porucha­ mi a rozruchem na odděleních, jak tvrdí lonidesovi, závěry, k nimž dospěla čínská astrologie v otázce souvislosti nebeských a pozemských jevů, byly zřejmě správné.

Objev kalendářních vlastností, jež představují funkční součást l-ťingu a mají údajný vztah jak k lunárnímu roku o 13 cyklech a k zodiakální- mu světovému roku, tak k cyklu slunečních skvrn, je záležitostí historické spekulace. Výpočty ukazují, že i přes dva přidané lunární měsíce narůstá tento kalendář každých pět let o 4,8 dne (předpokládáme-li, že se užívaly lunární měsíce o délce 29,53 dne). Když srovnáme jeho přesnost s lunárním kalendářem, jehož rok o 13 měsících trval 384 dny a jenž při korekci jednoho přestupného roku každých 10 let ztrácel za 454,5 let jeden den, vynikne mnohonásobně větší přesnost kalendáře lunárního.

Dokonce i ve srovnání s gregoriánským kalendářem, užívaným dnes na západě, je tento kalendář -ťingu mnohem přesnější.
Gregoriánský kalendář přidává jeden den ke každému čtvrtému roku. Kalendář l-ťingu přidává ke svému roku o 384 dnech každých deset let jeden přestupný den a ztrácí jen jeden den každých svých 454,5 let. I bez tohoto vložené­ ho dne je lunární kalendář l-ťingu více než dvojnásobně přesnější než kalendář gregorián­ský.

Z knihy: Terence McKenna / Neviditelná krajina, Volvox Globator

I-ťing nebo také Kniha proměn /případně Čínská kniha proměn
je soubor čínských textů, jejichž vznik se klade až do 2. tisíciletí př. n. l. V její hlavní části se jedná o řadu 64 hexagramů, obrazců složených ze šesti čar (které mohou nabývat jangové nebo jinové podoby), které představují 64 rozdílných archetypálních situací. Kniha proměn se používala (a dodnes používá) nejen jako orákulum, ale také jako filozofický a kosmologický systém, který hraje důležitou roli v taoismu, z kterého ve velké míře vycházela čínská kultura.
Kniha proměn patří mezi pět klasických děl konfuciánského kánonu.
Čeština je jedním z mála jazyků, do kterých je Kniha proměn skutečně přeložena. Většina zemí zná toto dílo zprostředkovaně – jde o překlady překladu. (Wikipedia)

The post l-ťing. Prastarý věštecký systém spojený s lunárním kalendářem first appeared on Čítárny.

Sputnik 4 byl prvním zkušebním letem programu Vostok. 4,5 tunová kosmická loď nesla různé vědecké přístroje, včetně televizní kamery a samonosné biologické kabiny s figurínou kosmonauta.
Cílem bylo studovat fungování systému podpory života a stresy letu, který jako první absolvoval Jurij Gagarin 12. dubna 1961 a stal se prvním člověkem ve vesmíru v novodobé lidské historii.

Sputnik 4 odstartoval z kosmodromu Bajkonur 15. května 1960.
Po čtyřech dnech letu se návratový modul se oddělil od servisního modulu, ale když se spustily brzdicí raketové motory, poloha kosmické lodi byla špatná. Motory posunuly kosmickou loď na vyšší oběžnou dráhu, kde zůstala dva roky až do noci ze 4. na 5. září 1962,
Pak prolétla řídkým vzduchem horní atmosféry a shořela téměř celá, s výjimkou 20kilogramového kusu kovu, který přistál v Manitowocu ve Wisconsinu na severu USA, přímo uprostřed ulice mimo město.

Pád byl zaznamenán v noci ze 4. na 5. září 1962 amatérským pozorovatelem Gale Highsmithem, jenž viděl velký předmět hořící na nebi, jenž se rozpadl na šest kusů.

Bylo nalezeno několik kusů trosek.
Kusy bronzu spálily trávu na golfových hřištích severně od Milwaukee. Další korálky roztaveného kovu byly nalezeny na střeše kostela v Manitowoku. A jeden velký kus přistál s hlukem doprostřed ulice kousek od bílé středové čáry.

Kousek Sputniku jako první objevili dva policisté, Marvin Bauch a Ronald Rusboldt, kteří si jej původně spletli s kusem lepenky. Když se však k němu přiblížili, zjistili, že předmět je příliš horký na dotyk. V domnění, že jde o odhozený kus strusky z místní slévárny, který vypadl z náklaďáku, ho ledabyle odkopli stranou.

Až když Bauch a Rusboldt zaslechli zprávy o pádu Sputniku, spojili si tento kovový kus s událostí na 8. ulici. Když se vrátili více než sedm hodin po pádu, našli ho stále ležet ve příkopu. Pomocí Geigerova počítače zapůjčeného od hasičů a potvrzení nepřítomnosti radioaktivity pak poslali předmět do Smithsonians.

Devět dní po nálezu nabídli Američané kus kosmické lodi Sovětům.
Ale předtím NASA vyrobila dvě repliky. Jeden dostal demokratický senátor Wisconsinu, druhý republikánský zástupce Wisconsinu k ročnímu výročí havárie. Oba však repliky odmítli, což vedlo k tomu, že obě skončily zpět v Manitowocu v Rahr-West Art Museum a Manitowoc’s Safety Building.

International Association of Machinists 15. listopadu 1963 zasadila do 8. ulice mosazný kruh, aby označila přesné místo, kde Sputnik spadl. Kromě toho byla na chodník instalována malá růžová žulová deska, která poskytla podrobnosti o události.

Malá historická vsuvka:
Jak Sověti, tak USA odhalili svůj záměr umístit satelity na oběžnou dráhu už v letech (1957–1958).
Sověti k údivu všech zveřejnili některé technické podrobnosti ještě před vypuštěním úuplně první pozemské družice Sputnik 1 (4. října 1957)
Po úspěchu Sovětů se ale rozpaky Američanů prohloubily, zvláště, když 6. prosince 1957 raketa s první americkou družicí Vanguard TV-3 spacecraft vybuchla ještě na odpalovací rampě.
Členové sovětské delegace při OSN se tenkrát zeptali Američanů, zda nepotřebují technickou pomoc v rámci sovětského programu pro nerozvinuté země.

Kniha: Půlstoletí kosmonautiky / Karel Pacner, Antonín Vítek

The post Jak sovětský sputnik skončil v USA na břehu Michiganského jezera first appeared on Čítárny.

Pohřbívání mrtvých je první čáíst z pěti částí, které tvoří Pustina neboli The Waste Land (1922).  Pohřbívání mrtvých je metaforou stavu současného člověka, jehož život je nesmyslný, prázdný, odcizující a ve výsledku docela podobný smrti.

Eliot byl ovlivněný nejen svým životem, ne příliš povedeným manželstvím, ale také knihou Jessie L. Westonové [1850-1928] o legendě o svatém grálu: From Ritual to Romance (Od rituálu k rytířskému románu, Cambridge).
Velký vliv měl také J. G. Frazer(skotský antropolog, 1854-1941) a jeho dílo The Golden Bough (znamená nejen Zlatá větev, ale i Jmelí).
Dále autor čerpal ze dvou svazků Adonis, Attis, Osiris.

Obě díla jsou jakousi analýzou starověké mytologie a jejího vztahu k tehdější víře.
Frazer ve své knize vlastně tvrdí, že jediným účelem člověka je jíst a rozmnožovat se a mytologie je jen způsob, jak chápat fungující svět. Tím Eliot dává najevo, že člověk se za tisíce let, co známe jeho historii, nemění. Osobní vztahy i vztahy společenské, včetně válek, jsou projevy přežívání na různé úrovni vědomí a davové pychózy.

Tisícileté, možná i staleté je hledání hledání smyslu života na této planetě.
Jen vědomý pohled vzhůru nás přesvědčí, v jak neuvěřitelně tenkém obalu existuje náš život.
Jak přežíváme v pravidelném rytmu času, v neustálem znovuzrození, platném v celém vesmíru.

Pohřbívání mrtvých

Duben je nejkrutější měsíc, rodí
šeříky z mrtvé země, mísí
vzpomínku s touhou, vznítí
kořeny jarním deštěm z otupělosti.
Zima nás hřála, přikryla
zem sněhem zapomnění, sytila
uschlými hlízami tu trošku života.
Léto nás překvapilo, přišlo přes Starnbergersee
s přeháňkou; zůstali jsme na kolonádě,
pak v slunci jsme šli do Hofgartenu,
dali si kávu a hodinu si povídali.
Bin gar keine Russin, stamm’ aus Litauen, echt deutsch.
A jako děti jezdili jsme k mému bratranci
arcivévodovi, svezl mě na saních,
a já se bála. Řekl: Marie,
Marie, drž se pevně. Sjížděli jsme s kopce.
V horách se člověk cítí volný.
Čtu dlouho do noci a v zimě jezdím na jih.
Jaké lnou kořeny a jaké rostou větve
v tom kamenitém rumišti? Ty nevíš,
netušíš, synu člověka, znáš jen změť
skácených model, do nichž pere slunce,
uschlý strom nedá úkryt, cvrček radost
a suchý kámen crkot vody. Jen
pod touto rudou skálou najdeš stín,
(zajděme do stínu té rudé skály),
a ukážu ti něco jiného
než ranní stín, jenž kráčí za tebou,
a večerní, jenž zvedá se ti vstříc;
ukážu ti strach v hrsti prachu.
Frisch weht der Wind
der Heimat zu:
Mein Irisch Kind,
wo weilest du?
„Před rokem dals mi prvně hyacinty;
říkali mi pak dívka s hyacinty.”
– Když jsme tak pozdě přišli ze zahrady
a mělas náruč plnou, vlasy zvlhlé,
ztratil jsem řeč a oči se mi mátly,
živ ani mrtev, nic jsem nevnímal,
zahleděn v srdce světla, do ticha.
Oeď und leer das Meer.

Madame Sosostris, slavná věštkyně,
moc nastydla, a přece s hříšnými
kartami platí v celé Evropě
za nejmoudřejší ženu. Tohle, řekla,
je vaše karta, utonulý fénický
mořeplavec. (Ty perly byly jeho oči.)
Tohle je Belladonna, Paní skalisek
a paní situací.
To je muž s trojí holí, tady Kolo,
zde jednooký kupec, a ta karta
je prázdná, značí, co má na zádech
a co já nesmím spatřit. Oběšenec
tu není. Pozor na smrt utopením.
Vidím dav kráčející v kruhu. Díky.
Vyřiďte drahé paní Equitonové,
že horoskop jí sama přinesu:
dnes člověk musí být tak opatrný.

Neskutečné město,
pod hnědou mlhou v zimním svítání
Londýnským mostem proudil dav tak hojný,
že žasl jsem, jak smrt má lov tak hojný.
šli vzhůru, občas krátce vzdychajíce,
a každý zíral na zem před sebou.
Pak sešli třídou krále Williama
k Marii Panně woolnothské, jež hluše
odbila poslední tón deváté.
Spatřil jsem známého a křikl na něj:
„Stetsone! Znám tě z lodí u Mylae!
Mrtvola, co sis loni zasadil
v zahradě, klíčí? Letos pokvete?
Či náhlé mrazy zžehly její záhon?
Drž stranou Psa, je přítel člověka
a drápy mrtvé z hrobu vyvléká!
Ty! hypocrite lecteur! – mon semblable, – mon frère!”

Překlad. J. Valja, Odeon, 1967

T.S.ELIOT A JEHO VLASTNÍ POZNÁMKY K PUSTINĚ / POHŘBÍVÁNÍ MRTVÝCH

[Duben je nejkrutější měsíc atd. – srv. vegetační obřady.]
[Stambergersee – též Würmské jezero, jižné od Mnichova.]
[Hofgarten – něm. dvorní zahrada.]
[Bin gar keine Russin, stamm’ aus Litauen, echt deutsch – něm.: Nejsem vůbec žádná Ruska, pocházím z Litvy, čistá Němka.]
synu člověka – srv. Ezechiel II, 1.
uschlý strom nedá úkryt, cvrček radost – srv. Kazatel XII, 5.
[ukážu ti strach v hrsti prachu – Sibyla si vyžádala od boha Apollóna tolik let věku, kolik držela v dlani zrnek písku. Viz moto.]
Frisch weht der Wind / der Heimat zu: / Mein Irisch Kind, / wo weilest du? – viz Wagner: Tristan a Isolda I, verše 5-8. [Něm. doslova: Vane svěží vítr / k domovu: / Mé irské dítě, / kde [prodléváš?]
Oeď und leer das Meer – viz tamtéž III, verš 24. [Něm.: Pusté a prázdné je moře.]
Tohle, řekla, je vaše karta atd. – Nevyznám se v přesném složení tarokových karet, od kterých jsem se podle svých potřeb zřejmé odchýlil. Oběšenec, existující v tradičních kartách, vyhovuje mému záměru dvojím způsobem: protože v mé mysli souvisí s Frazerovým Oběšeným bohem a protože si ho spojuji s postavou v kápi v pasáži o cestě učedníků do Emauz ve zpěvu V. Fénický mořeplavec a kupec se objeví ještě později; také „dav”, a smrt utopením se vyskytuje ještě ve zpěvu IV. Muže s trojí holí (skutečnou tarokovou kartu) si zcela libovolně spojuji se samotným Králem rybářem. [V legendě o svatém grálu se chorobou nebo neplodností Krále rybáře proměnila jeho země v pustinu. Obdobnou víru nacházíme u některých afrických kmenů. Trojí hůl tady znamená trojí oporu člověka, viz Datta, dajadhvam, damjata ve zpěvu V.]
[Ty perly byly jeho oči – Shakespeare: Bouře I, 2.]
Neskutečné město – srv. Baudelaire:
Fourmillante cité, cité pleine de rêves,
Oú le spectre en plein jour raccroche le passant.
[Hemžící se město, město plné snů,
kde se za bílého dne přízrak věší na chodce.]
Londýnským mostem proudil dav tak hojný – srv. Peklo III, 55-57:
sì lunga tratta
di gente, ch’io non avrei mai creduto
che morte tanta n’avesse disfatta.
[vřava taková se brala,
že bych byl nevěřil, že lidských synů
smrt na světě už tolik posbírala.]
[Londýnský most – není druhové označení, ale název určitého mostu v Londýně.]
šli vzhůru, občas krátce vzdychajíce – srv. Peklo IV, 25-27:
Quivi, secondo che per ascoltare,
non avea planto, má’ che di sospiri,
che 1’aura eterna facevan tremare.
[V sluch nevnikal mně ani mému druhu
jediný nářek, jenom tiché steny brázdily
věčný vzduch těch temných luhů.]
hluše odbila poslední tón deváté – jev, kterého jsem si často povšiml. [Srv. též Lukáš XXIII, 44: I stala se tma po vší zemi až do hodiny deváté.]
[Mylae – nyní Milazzo, přístav na Sicílii, dějiště námořního vítězství Římanů nad Kartágem r. 260 př.n.1.]
Drž stranou Psa, je přítel člověka – srv. žalozpěv ve Websterové Bílém ďáblovi. [Tam znějí tyto verše: Drž stranou vlka, je nepřítel člověka atd. Celý obraz o zasazené mrtvole rovněž souvisí s vegetačními obřady.]
hypocrite lecteur! – mon semblable, – mon frère! – viz Baudelaire, předmluva ke Květům zla [franc.: pokrytče čtenáři – můj bližní – můj bratře!]

The post T.S.Eliot. Pustina. Pohřbívání mrtvých a opakující se znovuzrození first appeared on Čítárny.