„Jakmile se rozletěla zpráva o jeho skonu, přerušily Senát i Sněmovna zasedání na znamení národního smutku. Bylo usneseno, že Panteon bude – na jeho počest – navrácen svému původnímu určení, které mu propůjčilo Ústavodárné shromáždění; že nápis Aux grands hommes, la patrie reconnaissante bude obnoven na vlysu průčelí; a že tělo Victora Huga tam bude pochováno poté, co bude vystavěno na katafalku pod Vítězným obloukem.“
(citováno podle životopisu Victora Huga z pera A. Mauroise: Olympio, Odeon Praha 1985)

Podle Hugovy závěti ze dne 2. srpna 1883 se zdá, že by s takovou pompou asi sotva souhlasil. Na druhou stranu Francie od dob Voltairových prostě nemohla být jiná. Umělec slova, který byl zároveň univerzální duch a hlasatel základních politických myšlenek, bojovník proti staré kultuře a moci, to byla v onom období francouzských dějin národní ikona.

O něco podobného se potom snažil i Sartre, ale doba se už změnila. Na Hugovu slávu se můžeme dívat z delšího časového odstupu nejspíše dvojím pohledem. Jednak je ohromující, a v tom smyslu i časová. Tak velký vliv na masy a politiku získává pouze básník, který mluví jménem velkých potřeb své doby, a zároveň musí mít štěstí, aby tyto potřeby byly slučitelné s jeho básnickou invencí či vůbec s velkým básnictvím. Možná se ještě někdy něčeho podobného dočkáme, možná už nikdy, jisté se však zdá to, že už za Hugova života se umění dostalo do konfrontace s masou a s její průměrností a že on sám je díky tomu spíše zvláštním pohrobkem minulosti než novou mízou budoucnosti.

Centrum evropské kultury se ostatně už za Voltaira přenášelo postupně do Německa, kde vrcholilo v díle Goethově. Jiný pohled na Hugovu slávu spočívá v uznání, že se opravdu nebál jít svou cestou, angažovat se v nejvyšší politice, být ve vyhnanství proti diktátorovi a přidat se k levici, když ho pravice svým převratem zklamala.
Je v tom něco vznešeného a životného, ačkoli to bylo lze jen sotva spojit s čistotou úmyslů, jež musely být vystaveny mnoha silným pokušením moci, slávy, peněz. Vitalita a statečnost Hugova příkladu mají v sobě cosi nadčasového, nadějného pro všechny věky.

Není podstatné, že se prosadil, je podstatné, že díky jeho slávě víme to, že takoví lidé existují a že to riskují. V tom je jinak spíš odpuzující pompa kolem Hugovy smrti jakousi, aspoň z povzdálí vnímanou, oslavou aktivity, vůle a neohroženosti a také jejich veřejnou definicí v protikladu k barbarství a krvelačnosti, jež s nimi smíchali komunisté a nacisté.  

The post Victor Hugo. Jeho vitalitu a příkladnou občanskou statečnost lidé ocenili first appeared on Čítárny.