Tragická událost české historie, kdy Mistr Jan Hus byl 6. července 1415 upálen v Kostnici ZA SVÉ NÁZORY. Připomeňme si, že Jan Hus, který čerpal i z učení Johna Wycliffa, tvrdě kritizoval církev a její praktiky:
Hlavou církve není papež, ale Kristus.
Pokud jedná v rozporu s Kristovým učením, pak věřící nejsou povinni ho uznávat.
Každý věřící má právo kontroly náboženského učení.

Vidíme zde, jak Mistr Jan bojoval proti zkostnatělosti a tmářství církve, proti zneužívání dogmat vůči prostému lidu. Mistr Jan se snažil o emancipaci lidu na podkladě Boží lásky.

Nelze zapomenout na ohromný přínos Mistra Jana v otázce sociální – které pak přejalo husitské hnutí, které vyvolalo nikoliv pouze náboženskou, ale především sociální revoluci. Nesmlouvavě a tvrdě Mistr Jan vystupoval proti odpustkům, proti vymáhání poplatků za církevní obřady od chudých věřících, byl i pro odebrání majetků církevním hodnostářům.

Vzpomeňme nejslavnějších výroků a kázání Mistra Jana právě dnes, kdy se jedná o tzv. církevních restitucích, kdy je nám vnucováno, jaké příkoří bylo na katolické církvi, která má získat většinu z tzv. restituované majetku, spácháno:

NEMÁ BÝTI VĚŘENO V CÍRKEV, PONĚVADŽ NENÍ CÍRKEV BOHEM.

Nešťastným bohatstvím, v němž církev tone zjedovatělo, a otráveno je téměř všechno křesťanstvo. Psi se o kost hrýžou. Vezmi kost a přestanou.

Tak jako hejno krkavců snesli se na tuto zemi, aby vyklovali každé zrnko zlata a stříbra. Nemají slitování. Jejich srdce zjedovatěla touhou po bohatství. Se vším kupčí, všechno prodávají. Chceš pokřtít dítě? Zaplať! Chceš loupit a vraždit? Zaplať a bude ti odpuštěno. Ale pak, kdyby sám ďábel zaplatil, vstoupil by na nebesa? A za peníze takto vydřené z chudého lidu koně krásné chovají, čeleď nepotřebnou drží, v kostky hrají a na své kuběny kožichy drahé věší, zatímco Kristus chodil bos a neměl, kde by hlavu složil. Však poznejte se, vy zloději chudého lidu, neboť Bůh i lid vás vidí.

V současné těžké době si potřebujeme připomenout oba velké Jany, které nám přineslo husitské hnutí – hnutí, díky kterému jsme se, jako tak řídce v našich dějinách ocitli před světovým vývojem. Jan Hus symbolizuje hledání pravdy, pokoru a lásku k bližním, stejně jako silný sociální motiv pravé – Kristovy – církve. Jan Žižka je pak symbolem vojenských úspěchů, který nám říká, že za pravdu je třeba bojovat a že možno vítězit i tváří v tvář drtivé přesile protivníka.

Jan Kavan, Milan Neubert, Ilona Švihlíková
Mluvčí Spojenectví práce a solidarity

Václav Brožík: Hus před katolickým koncilem v Kostnici

CO ŘEKL JAN HUS:

„Vím, že, co vím, je jen nejmenší část toho, co nevím.“

„Kdyby celý svět mi říkal něco, co se vzpírá mému rozumu, nemohl bych takovou věc tvrdit bez odporu svědomí.“

„Hledej pravdu, prav pravdu, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, braň pravdu až do své smrti.“

„Nemá býti věřeno v církev, poněvadž není církev Bohem.“

„Z neznalosti sebe povstává pýcha, z neznalosti Boha vzchází zoufalství.“

„Nešťastným bohatstvím, v němž církev tone zjedovatělo, a otráveno je téměř všechno křesťanstvo. Psi se o kost hrýžou. Vezmi kost a přestanou.“

„Jeden doktor mi řekl, že ať bych ve snaze podvoliti se koncilu učinil cokoli, všechno je mi dobré a dovolené, a dodal:
„Kdyby koncil řekl, ‚Ty máš jenom jedno oko‘, ačkoli máš dvě, musil bys s koncilem vyznati, že tomu tak jest.”
Řekl jsem mu: „I kdyby mi to celý svět říkal, já, maje rozum, jehož nyní užívám, nemohl bych to říci bez odporu svědomí.”“

KNIHY MISTRA JANA HUSA:
Psal především traktáty, ale i rozsáhlejší díla. Pro církev psal latinsky, pro prostý lid česky. Husova díla jsou charakteristická přístupným jazykem, jasnou kompozicí.

1. O církvi (latinsky, De ecclesia)
2. Proti bule papežské (latinsky)
3. O českém pravopise – (latinsky, Orthographia Bohemica)
4. Výklad Viery, Desatera a Páteře (česky)
5. Knížky o svatokupectví
6. Postila – (z latinského post illa verba, tj. po oněch slovech – po slovech evangelia) (česky)
7. O šesti bludiech
8. Dopisy – Husova latinská i česká korespondence (Sto listů M. Jana Husi; Praha, Jan Laichter, 1949

UPÁLENÍ MISTRA JANA HUSA, JAK TO VIDĚL NA MÍSTĚ SAMÉM PETR Z MLADĚJOVIC

Když pak byl Hus veden z onoho kostela tak korunován, na hřbitově toho kostela pálili právě knihy, prý jeho. Spatřiv to, jda kolem, pousmíval se tomuto jejich počínání. A cestou napomínal ty, kteří stáli okolo, i kdo šli za ním, aby nevěřili, že má zemříti pro bludy; poněvadž mu byly lstivě přiřčeny a lživě za vinu kladeny křivým svědectvím jeho úhlavních nepřátel. A věru skoro všichni obyvatelé města vyšli ve zbroji a provázeli ho na smrt.

A když přišel k místu, kde měl býti umučen, poklekl, pozdvihl ruce i oči k nebi a s plně oddanou zbožností modlil se žalmy, zvláště: ,,Smiluj se nade mnou, Bože” [Ž. 51,3] a ,,V Tebe, Pane, jsem doufal” [Ž. 31,2.6], opakuje verš ,,V ruce Tvé, Pane”. Krajané jeho, kteří tu stáli, slyšeli, jak se modlí radostně a s veselou tváří.

Místo, kde měl být umučen, bylo mezi zahradami na louce, kudy se jde z města Kostnice k tvrzi Gottliebenu, mezi branami a příkopy předměstí toho města. Někteří okolo stojící laikové hovořili: ,,Nevíme, co a jak dříve činil či mluvil, nyní však vidíme a slyšíme, jak svatými slovy se modlí i mluví”. A jiní pravili: ,,Jistě by bylo dobře, aby měl zpovědníka a byl slyšen”. Avšak nějaký kněz sedící na koni v zeleném oděvu, podšitém červeným hedvábím řekl: ,,On nesmí býti slyšen, ani mu nesmí být dán zpovědník, poněvadž je to kacíř.” Mistr Jan však, dokud ještě byl v žaláři, vyzpovídal se nějakému doktoru, mnichovi, který ho dobrotivě vyslechl a dal mu rozhřešení, jak sám [Hus] vyznává v jednom z listů, jež poslal svým přátelům z vězení.

Když pak se modlil, jak již připomenuto, spadla mu s hlavy ona potupná koruna pomalovaná třemi ďábly; pohleděv na ni, pousmál se. A někteří z žoldnéřů kolem pravili: ,,Ať mu ji dají znovu na hlavu, aby byl upálen spolu s ďábly, svými pány, kterým sloužil.” Povstávaje na rozkaz katův z místa, kde se modlil, zvolal hlasitě a zřetelně, takže i jeho přátelé dobře ho mohli slyšeti: ,,Pane Ježíši Kriste, tuto strašlivou, potupnou a krutou smrt pro tvé evangelium a pro kázání slova tvého chci poslušně a pokorně podstoupiti.” Nato byl veden kolem okolostojících; napomínal je a žádal, aby nevěřili, že se jakýmkoli způsobem držel článků přičítaných mu křivými svědky, že je kázal neb jim učil. Pak byl svlečen ze svého oděvu a přivázán ke sloupu provazy tak, že byl k tomu sloupu uvázán rukama nazad, a když byl obrácen tváří k východu, řekli někteří z okolostojících: ,,Ať nestojí obrácen tváří k východu, protože je kacíř; obraťte jej k západu.” Tak se i stalo. Když pak ho přivazovali za krk jakýmsi začerněným řetězem, podíval se naň a s úsměvem pravil katům: ,,Pán Ježíš Kristus, vykupitel můj a spasitel, tvrdším a těžším řetězem byl spoután; já bídný nestydím se nésti tenhle, pro jeho jméno jsa svázán.” Onen sloup byl pak jako tlustý kůl, skoro na půl kroku široký; na jednom konci jej zaostřili a zatloukli do země na oné louce. Pod nohy Mistru podložili dvě svázané otepi dříví. Přivázán ke sloupu, měl ještě na nohou střevíce a jedno pouto. A takové otepi dříví, proložené slámou, kladli mu i kolem těla, jak stál, až k bradě; bylo toho dřeva na dva vozy neb káry.

Než však hranice byla podpálena, přišel k němu říšský maršálek Hoppe z Pappenheimu, a s ním syn nebožtíka Klema a domlouvali mu prý, aby si ještě zachoval život a aby odpřisáhl a odvolal někdejší svoje kázání a učení. On však pohlížeje k nebi hlasitě odpověděl: ,,Bůh je mi svědkem, že co se mi křivě připisuje a z čeho mne křiví svědkové obvinili, tomu jsem nikdy neučil ani toho nekázal, nýbrž mou přední snahou při kázání i při všech mých činech i spisech bylo, abych jen mohl odvrátit lidi od hříchů. A v té pravdě evangelia, kterou jsem psal, učil i kázal podle výroků a výkladů svatých doktorů, dnes s radostí chci zemříti.” A uslyševše to, ihned onen maršálek spolu se synem Klemovým zatleskali rukama a odešli.

Nato katové pod ním zapálili; a Mistr hned hlasitě jal se zpívati nejdříve ,,Kriste, synu Boha živého, smiluj se nad námi”, potom ,,Kriste, synu Boha živého, smiluj se nade mnou”, a dále ,,Jenž jsi se narodil z Marie Panny”. A když tak potřetí začal zpívati, v tom vítr vmetl mu plamen do tváře; i modle se v duchu pohyboval rty a hlavou, a tak duši v Pánu vydechl. Co umlkl, bylo viděti, že se hýbe, dříve než vydechl duši, asi tak dlouho, jak by bylo lze rychle odříkati dvakrát neb nejvýš třikrát Otče náš.

Když pak dříví oněch otepí a provazy shořely a zbytky těla ještě stály visíce za krk v onom řetěze, hned katové strhli to ohořelé tělo i se sloupem k zemi a spalovali je přiloživše na oheň ze třetího vozu dříví; a chodíce dokola, kyji rozbíjeli kosti, aby tím rychleji shořely na popel. A našedše hlavu, kyjem ji rozbili na kusy a znovu vhodili do ohně. A když našli jeho srdce mezi vnitřnostmi, nabodli je na konec zašpičatěného kyje jako na rožeň, a zvláště je opékajíce a spalujíce propichovali je oštěpy, a konečně všecko obrátili v popel. A šat vhodili katové do ohně i se střevíci z rozkazu onoho Klema a maršálka, kteří řekli: ,,Aby snad Čechové to neměli za svaté ostatky; a my ti to dobře zaplatíme.” Což i učinili. A tak i všechen popel ze shořelých dřev naložili na káru a hodili do proudu Rýna, jenž tam blízko teče.