François Villon je jméno, jímž se v 15. století podpisoval francouzský básník neznámého příjmení. Jeho otce slul po svém rodišti a po svých pánech buď de Montcorbier, nebo des Loges.

François narodil se v Paříži v létě 1431, několik týdnů po upálení Panny Orleánské, v době, kdy hlavní město, obsazené Angličany, bylo sužováno hladem a kdy v církevním francouzském vědomí žila ještě upomínka na “poblouzení” husitské. Chudá matka, přeživši brzkou mužovu smrt, starala se láskyplně o chlapce, který asi ve svém osmém roce byl přijat do benediktinského kláštera, kde se ho ujal mistr Guillaume, rodem z vesnice Villon.

Ve dvanácti letech zapsán na artistické fakultě, přijal po svém příznivci jméno Villon, dosáhl r. 1449 hodnosti bakalářské, r. 1452 licenciátu a mistrovství. Puzen živým temperamentem, účastnil se radovánek, snad i výtržnosti univerzitní mládeže na levém břehu Seiny a nalezl v nich popud k svému (ztracenému) románu “Pet-au-Deable”, pojednávajícímu o pověstném kameni, jenž byl předmětem hádek mezi studenty a úřady. Pro svou rozmarnou letoru a naivní důvěřivost oblíbený host-žertovník při bezplatných obědech, stával se Villon hrdinou nočních toulek u nevěstek i “bezstarostných dětí”, ve společnosti pijanů a dobrodruhů, z nichž dva skončili na šibenici.

Neblahé zkušenosti milostné, výprask z návodu neúspěšně uctívané milenky Catherine de Vausselles za přítomnosti jistého Noela, soudní potahování pro jistou ženu, proti níž ho hájil advokát Jean Cotard, snad i láska k divadlu – ty a takové dojmy uspíšily, že sešel z cest občanské počestnosti. Zatažen patrně pro nějakou ženskou pletku do hádky a rvačky, spáchal 5.června 1455 bezděčný zločin, v sebeobraně na smrt poranil mnicha Philippa Sermoise, který umíraje mu odpustil. Villon utekl z Paříže a obrátil se k soudu s prosbou o prominutí trestu, jež mu v lednu následujího roku povoleno. Do města se dlouho nevrátil, nýbrž, chystaje se “na dalekou cestu”, složil o vánocích svůj “Odkaz” (Le Lais), jímž stanovil řadu žertovných dědictví, a odebral se do Anjou; před odchodem však, přemluven Colinem de Cayeux, zúčastnil se smělé loupeže, při níž jeho spoluviníky byli Guy Tabarie a mnich Dom Nicolas. Zločin byl teprve pozdě odhalen a Villon, jemuž tím znovu znemožněno vrátit se do svého rodiště, pobýval nějakou dobu v Blois, kde ho vévoda Charles d’Orléans, sám básník, přijal mezi své chráněnce, zajišťuje mu vedle literárního uznání též peněžitou podporu.

Ilustrace z knihy od Karla Svolinského

Trvale se však dvoru nezachovav, protloukal se Villon různými dobrodmžstvími dál, uchytil se v Moulins u bourbonského vévody Jana II., opěvoval jej i jeho devizu “naděje” a pokračoval ve svém kočovnictví, jež ho přivedlo až na jih Francie do Roussillonu nad Rhónou. V létě 1460 byl z neznámého, as velmi vážného důvodu vězněn v žaláři vévody Orleánského, a jen příjezd vévodské rodiny ho zachránil od dalšího strádáni. Propuštěn na svobodu, skládá vznešeným pánům vznícené díkůvzdání, oddává se novým toulkám a podnikům a je znova, zase z neznámé příčiny, jat: léto 1461 tráví v Meung nad Loirou v kobce, do níž ho uvrhl biskup orleánský, Thibaut d’Auxigny.

Z vazby se obrací k přátelům, aby mu vymohli u krále milost, a zase je to náhoda, která ho vyvádí na čerstvý vzduch. 20.října vjel nástupce Karla VII., mocný Ludvík XI., do města Meung, jehož vězňům prominuty tresty. Teprve nyní troufal si básník aspoň na kratinký pobyt znovu do Paříže. Zdržuje se pak v blízkosti města, sepsal svou čelnou skladbu “Závěť” (Le Testament), proniknutou záštím proti biskupu Thibautovi a jeho prý nespravedlivému soudnictví. Přestěhovav se do svého pařížského bytu, upadl – patrně přes výstrahy svého otcovského přítele, mistra Guillauma, jistě přes svá nejlepší kajícná předsevzetí – do svého někdejšího způsobu života. Počátkem listopadu 1462 byl vsazen pro nové obvinění z krádeže do pařížského Châteletu. Přečin mu jasně neprokázán, docházelo však nyní k řádnému projednání loupeže, jíž byla před lety poškozena pařížská teologická fakulta a na níž měl Villon dosvědčenou účast. Výsledek byl, že nenapravitelný lupič a rváč, přistižený nadto při dalších výtřznostech, byl se svými kumpány odsouzen k smrti oběšením. Ohlížeje se po ochráncích, podal apelaci, jíž vyhověno v ten smysl, že ortel smrti zmírněn v desítileté vyhnanství. O dalším jeho životě zachovaly nejen nezaručené zprávy: tak o domnělém pobytu v Poitou a o účasti při provozování Pašijí. Jiné pověsti, o cestě do Anglie a rázných kouscích na francouzské pádě, mají ještě silnější zabarvení anekdot a legend.
Pravděpodobně zemřel brzy po svém vyobcování z Paříže, jež se stalo skutkem v lednu 1463.

Krátká pohnutá dráha, při jejímž posuzování je přihlížeti k divokým mravům patnáctého století, byla doprovázena literární činností, jež, podmíněna životem, byla subjektivního rázu a z níž se zachovala tato díla, úhrnem asi o 3000 veršů:

Le Lais: 40 osmiverší s rýmovým schématem ababbcbc; odkazy vesměs šprýmovné; dovádivá nevážnost.
Le Testament: 173 strofy téhož složení, mezi ně vřaděny při písně formy rondeau, jeden “Nářek” a jedna “Lekce” a 16 balada, z nichž některé napsány pro “Závěť”, většina vybrána z autorových zásob dřívějších. Obsah “Závěti” upomíná na “Odkaz”, celkový ráz je však daleko vážnější a zralejší, východiskem i vúdčim námětem jsou invektivy proti biskupu Thibautovi, podkladem úvahy o smrti a umírání. Též černé polemiky vyznačují se proti ranému pokusu stupňovanou silou, nešetrností útoku, trpkým výsměchem.
16 “rozmanitých” básní, většinou balad, do “Testamentu” nepojatých a skládaných od Villonova mládí po leden 1463.
7 básní v žargonu z doby po “Testamentu”.

Prvý tisk Villonových básní je z r. 1489, v 16. století je vydal básník Clément Marot;
odborné bádání počíná sc v době francouzské romantiky; vědeckou biografii zahájil Auguste Longnon 1873 a 1877, obohatili ji Gaston Paris (1901, 2, vyd. 1910), jakož i Marcel Schwob a Pierre Champion (1913), edice a komentáře (W, v. Wurzbaeh 1903, Longnon a Foulet 1914) předstiženy trojsvazkovým vydáním, ve kterém Louis Thuasne shrnuje a doplňuje všechny výtěžky villonovského zkoumání (Paris, A. Picard 1923).

Francois Villon od Oldřicha Kulhánka

Vedle učeného zájmu postupuje umělecký, jímž básník 15. věku chráněn od zapomenutí a oživován ve své podnětné síle, stále ještě nevyčerpané a mocné. V 16. století naň navazoval Rabelais, v 17. zná jej, sotva podle jména, Boileau; Villonův kult má svůj počátek po Červencové revoluci u Théophila Gautiera, jehož prostřednictvím nalézá Villon pokračovatele jednak v Mussetovi a Verlainovi, jednak asi v Heinovi; jejich pak mediem působí na soudobou poezii i subjektivní i sociální takřka u všech národů.

Řada evropských literatur má překlady buď v souboru, nebo výboru jeho básní:
v Anglii, kde se utvořila Villon Society, tlumočil ho John Payne, příležitostně Rossetti a Swinburne; v Německu K.L.Ammer (1910), též Dahmel a Klabund; ve Švédsku A.Randel (1912), v Polsku Boy-Zeleñski ( 1917 a 1927). Beletristicky zpracoval Villonův osud R. L. Stevenson (“A Lodging for the Night”), K. Edschmid (“Die Herzogin” ve sbírce “Timur”, 1917), Francis Carco (1926) aj. K třem baladám (“své přítelkyni”, “na Pannu Marii”, “o zobáčku Pařížanek”) složil hudbu Claude Debussy.

Česká tradice villonovská, započatá r. 1883 Jaroslavem Vrchlickým,
dospívá vstupním číslem sbírky “Prokletých básníků” k prvému výboru z díla francouzského autora, jež za použití vědeckých vydání a komentářů, zvlášf Thuasnova, je přeloženo skoro z polovice. Uspořádání je přibližně chronologické (důsledný časový princip je neuskutečnitelný, ježto v “Testamentu”jsou shrnuty a přeházeny balady z různých dob), od dosavadních vydání liší se náš výběr tím, že “rozmanité” básně, z nichž sem pojato sedm, rozloženy na dvě skupiny: na oddíl před “Testamentem” a na poslední výtvory z r. 1462-1463. Naznačuje se tím zhuštěný životopis básnikův, zahájený jeho zásadním přiznáním k nutnosti vnitřních protikladů (“Balada ze soutěže v Blois”) a ukončený zoufalým výkřikem provinilého žebráka, který nemaje na chleba, chystá se k další toulce. Z “Testamentu” vedle 82 osmiverší přeloženy všechny vsuvky písňové a výpravné s pěti výjimkami (“Belle leçon aux enfans perdus” a balad: “des seigneurs du temps jadis”, “en vieil langage françois”, “á s`amye”, “pour Robert D`Estouteville”). Nepřihlíženo k “Lais” ani k aladám v žargonu; na některých místech “Testamentu”, zvlášť ve spojujících místech mezi baladami, text vědomě parafrázován, vynecháno vše, co by bylo opakováním a přetížením, vše, co se zdálo být nezralým pokusem anebo básnictvím pouze příležitostným, místním, podmíněným úzce osobně a časově, srozumitelným leda s podrobnými výklady z kulturních dějin. Tím arci leckterá konkrétnost musila být nahrazena náznakem. Zato bylo překladatelovou snahou vyzvednouti ve Villonově poezii složky obecně lidské a posud naléhavé, dávati do odlehlých narážek pointovaný výklad, nahrazovat učené a biblické nápovědi přímými citáty, psát soudobým slovníkem a též jinak přibližovat originál našemu cítěni. Přitom však má tu být Villon podán ve všech součástech své protimluvné bytosti, i ze svých nejdrsnějších stránek, nerozlučně spjatých s jeho sladkým a hlubokým lyrismem, i ve svém buřičství a cynismu i ve své touze po šosáctví i ve své alchymii zášti, zkrátka v celé své složitosti, z níž nic prudně nezatajováno a neretušováno.

—————–
Zásady zde naznačené vycházejí z tlumočnícova vztahu i k překládanému autora i k otázce překládání (několik údajů je ve stati o Heinovi a Villonovi, Prager Presse ze l6. a 23. října 1927, a v článku o Villonovi v Čechách, Literární svět, I, č. 4.). Nejen v materiálu, i v provedení je každý překlad podmíněn určitým výběrem, vědomým zdůrazňováním složek jedněch (zde na příklad strofických a rýmových), vědomým nedbáním jiných (škrtáním oslovení “Prince” na počátku poslání a pod.). Cesta k Villonovi takto zčeštěnému šla, mimo leccos jiného, útočnou oblastí Heinovou. Již z toho vyplývá, že je myslytelný i zcela jinaký český Villon vele tohoto, který má ctižádost a snad jenostrannost i vady v tom, že chce pdati nikoliv náhradu za originál, nýbrž – v jeho duchu – ostrou a přítomnostní obdobu.
V prosinci 1927 Otokar Fischer

Balada a modlitba / Ballade et oraison

Praotče Noe, vinic pěstiteli –
Lote, jenž zpil ses do bezvědomí,
až Amor, jemuž se tak těžce čelí,
s dcerami tvými spát tě naved lstí
(čímž nijak nechci dotknout se tvé cti),
a ty, jenžs v Káni dbát měl o pohár:
vás tré já vzývám: mezi vás ať smí
ten slavný pijan, mistr Jean Cotart!

Byl téže krve, jakou vy jste měli,
a bezvadně to uměl, toť se ví;
pro kočku jeho majetek byl celý,
však pil to nejlepší a nejdražší;
v té věci nebyl nijak nedbalý,
džbán z rukou nevyrval mu žádný svár.
Nuž, v ráj ať vejde, páni převzácní,
ten slavný pijan, mistr Jean Cotart!

Usínal, zmožen, ne vždy na posteli.
Můj zrak ho pořád potácet se zří;
kdys v krámku se mu nohy poroučely –
to byla boule! posud vidím ji.
Ať zkrátka ranní čas, ať půlnoční,
on bez únavy hasil hrdla žár.
Nuž, hluši nebuďte, až zabuší
ten slavný pijan, mistr Jean Cotart!

Vždyť ani plivat na zem neměl kdy.
Volal jen “Pít! Mám v hrdle suchopár” –
on, který žízní, jako žíznil vždy,
ten slavný pijan, mistr Jean Cotart!

přeložil Otokar Fischer

 

Modlitba k Panně Marii složená pro Villonovu matku

Královno nebes, je ti podrobena,
má kněžno, propast pekelná i zem;
přijmi mne — buď si nicotná má cena —
k těm vyvoleným svojím bytostem,
tvá ponížená křesťanka já jsem.
Tvou milostí, má vládkyně a paní,
se rozhřeší mé hříšné putování,
neb nelze ráje bez ní dosíci.
Co říkám, není plané povídání:
já v této víře žít a umřít chci.

Tvým Synáčkem jsem všechna prostoupena.
Kéž stejně přímluvčího najdu v něm
jak Maří z Egypta, jak Majdalena,
jak Teofil; byl zlákán satanem
a zapsal se mu v pokušení svém,
a přeci u vás došel smilování.
Kéž toho hříchu láska tvá mne chrání,
ó Panno, tělo Páně nosící,
ty, jejíž panenskost se neporaní!
Já v této víře žít a umřít chci.

Já chudinká jen, stařičká jsem žena.
Číst neznám, cizí naukám jsem všem.
Znám obraz v kapli, kde jsem přifařena:
zde ráj — je harf a světla příbytkem;
tam proklatci se smaží v ohni zlém.
Zde vidím hrůzu — tam zas libé hraní.
Ó, přej mi, svatá, toho radování,
kam uchýlit se smějí hříšníci,
když k víře přiznají se bez váhání.
Já v této víře žít a umřít chci.

V sobě jsi, Panno, nesla požehnání,
Ježíše, vládnoucího do skonání.
Lidské vzal na se poklesky a lkání.
Lét z nebe přispět zemi hřešící.
On mladý život krvavou dal daní.
Náš pán je, před ním zbožnost má se sklání.
Já v této víře žít a umřít chci.

The post François Villon. Život středověkého barda od university po šibenici first appeared on Čítárny.

Francois Villon a Karel Kryl. Mimořádně významnou nahrávku kdysi pořídil fonoamatér Hugo Kratoška v první polovině 70. let minulého století v německé emigraci. Karel Kryl na něm recituje rozsáhlý výběr z villonovských překladů Otokara Fischera.

Můžeme se jen domnívat, že takhle podobně je recitoval už o několik let dříve, když začínal jako typický představitel hnutí divadel malých forem. V roce 1966 totiž jako jeden ze svých prvních scénických počinů nastudoval společně s Václavem Duškem v Teplickém Divadélku na zámku pásmo Dražba na Villona. Poté se ale v rychlém sledu stalo mnoho věcí: ze začínajícího chlapce s kytarou, který ani nevěděl, co je to “protestsong”, se náhle stal umělecký protagonista československého osmašedesátého roku – a vzápětí emigrant. Vlastně exulant, jak sám zdůrazňoval.

Nově vyčištěná a poprvé veřejně prezentovaná nahrávka Hugo Kratošky zachycuje Karla Kryla ve vrcholné formě. Některé drobné technické vady snímku jen ještě podtrhují autenticitu nahrávky.

{youtube}8iBGgDWx7Uc{/youtube}
Francois Villon Karla Kryla

DOPORUČUJEME KNIHY: 
Jean Teulé / Já, Francois Villon
Suarés André / Francois Villon

Jsou básníci, kteří žijí jednak svými nestárnoucími verši, jednak jako mýtus.
To je bezpochyby případ francouzského básníka Françoise Villona, jehož si zásluhou brilantních překladů Otokara Fischera také česká literatura takřka přisvojila s láskou nemenší, než s jakou ho kdysi osvojil jeho vzácný pěstoun Guillaume Villon, vzdělaný kaplan kostela Saint-Bénoît-le-Bétourné, a přijali všichni prokletí 19. století.

Villonovy verše navíc ožily ještě v Baladě z hadrů V+W a vryly se do českého povědomí už definitivně.

Pařížský rodák, jehož verši vrcholí francouzský literární středověk, jako by se v Čechách znovu narodil v první polovině 20. století a dodnes promlouvá k novým generacím čtenářů vzácně blízkou řečí, v níž se mísí úsměv, úsměšek, posměch, výsměch a bolestný škleb.
Čí humor bychom už měli nazývat šibeničním, ne-li žerty toho, kdo skutečně o vlásek unikl šibenici, toho, kdo s titulem univerzitního magistra svobodných umění sklouzl mezi tuláky a zločinecké podsvětí, toho, kdo dokáže mísit bravurní básnickou formu vysoké dvorské poezie s obhroublým obsahem a zločineckou hantýrkou a metafyzickou úzkost s takřka romantickou vzpourou?
Úvodní studii, životopis a ediční poznámky napsal Jozef Felix.

The post Francois Villon. Jedinečný záznam poezie v podání Karla Kryla first appeared on Čítárny.

Dílo, které skládal Villon r. 1461 v okolí Paříže, kam se uchýlil, když byl propuštěn z biskupova vězení, patří jednoznačně k vrcholům středověké poezie. Testament obsahuje na svou dobu nejen mnoho provokací vůči vládnoucí šlechtě i církvi, za což byl Villon také stíhán, ale často vnímáme v jeho verších velké znechucení nad celým společenským marasmem, který svým způsobem přesahuje do dnešních dnů.

Francouzský básník François Villon je u nás znám především zásluhou brilantních překladů Otokara Fischera. Díky tomu jsou jeho verše dodnes přijatelné a srozumitelné především mladým čtenářům.
Testament je dílo talentovaného básníka, vnímavého a vzdělaného člověka, jenž popisoval břitkým perem nejen středověký svět, ale i svůj svět duchovní. V jeho Testamentu nalezneme úsměv i bolestný škleb, ironii, humor vyloženě šibeniční. Není divu, básník s titulem univerzitního magistra svobodných umění záhy sklouzl do hospod mezi tuláky a zločinecké středověké podsvětí a několikrát se vyhnul smrti. Jeho poezie má jak prvky dvorské mluvy, tak obsahuje zločineckou hantýrku, hrubé výrazy, ale i metyfyzické přesahy filosofické, které vyplynuly na povrch díky jeho inteligenci a blízkosti smrti, které byl vystaven jako odsouzenec.
Navíc je Testament zajímavým historickým obrazem spodiny společnosti o které se v kronikách nepsalo a která se v písních neopěvavala.

Celý Testament obsahuje 172 osmiveršových strof vložených do šestnácti balad, dvou písní a tří rondeauxů.

{youtube}LsjWFwQ1b5k{/youtube}
Karel Kryl recituje Villona / Záznam: Hugo Kratoška

Knihy:
Francois Villon / Já, François Villon / Překlad Otakar Fišer / Praha: Československý spisovatel, 1976
Francois Villon / Básně / Ilustrace Jan Bauch / Vydal SNKLHU, 1958

Ukázka…

Závěť

V třicátém roce mého žití,
ne zbrklého, ne zmoudřelého,
bylo mi hanbu na dno píti.
Ba, přemnoho jsem zažil zlého,
a kdo je strůjcem toho všeho?
Nikdo než Thibault d’Aussigny.
Biskupa ctí v něm velebného.
Však já ho ctít? To nikoli!

Nedal mi ani grešle půl
a nemám, proč bych se mu kořil,
rab jeho nejsem ani mul,
a nijak si mne nevyšňořil.
O vodě, o chlebu mne mořil
celičké léto vězením
a jako skrblík na mně spořil.
Jak se mnou on, tak Pánbůh s ním!

A jestliže mne lidé haní,
že mu prý zlořečím a lám,
já odpovídám: Ne tak, páni,
ne, nezlořečím, přísahám,
naopak, já zaň prosbu mám:
On-li byl ke mně milostiv,
ty, Ježíši, jenž vládneš nám,
buď duši jeho milostiv!

Však byl-li jsem jím sužován —
a víc, než budu vykládati —‚
nechť se ho rovněž ujme Pán
a nechť mu stejné stejným splatí!
Církev, jež učí milovati,
„modli se za své vrahy“, dí;
nuž, stydím se, a chci se káti —
ať si to Bůh s ním vyřídí!

Teď pomodlím se zaň, a rád:
budiž mi svědkem nebožtík
pan Jean Cotart, můj advokát;
a řeknu nazpaměť svůj dík,
neb v písmáctví mi chybí cvik.
Už modlitba mi sedí na rtu.
Nuž, pomodlím se, jak je zvyk
v kacířských zemích u pikhartů.

Ba, ježto se zaň modlit máme,
lze tomu přání sluchu dáti.
Jestliže žaltář trochu známe,
co tušíme tam psáno státi?
Já dovolím si citovati,
co stý devátý žalm dí:
„Nechať se dnové jeho zkrátí,
nechť přijde o své biskupství!“

I volám k Pánu Ježíši,
požehnanému synu Páně,
ať modlitbu mou vyslyší,
s níž se mu blížím odevzdaně.
Pán potupné mne vyrval haně
a setřel se mne onen kal:
Buď chvála Synu, chvála Panně.
A pochválen buď Ludvík král!

On Šalomoun buď moudrostí,
měj Jakubovo posvěcení;
co do síly a chrabrosti,
té má, že víc už možno není;
i do příštího pokolení,
jež bude hostit tato zem,
buďtež mu dnové připočteni:
žij dlouho jak Metuzalém!

Ať krásné děti — samé kluky —
a ať jich plný tucet má!
Ať zdravím kvetou jako buky,
ať každý v boji vyniká
jak Karel Velký; veliká
buď jejich ctnost. A všichni z lože,
nad nímž znak našich králů plá!
Posléz ho vem v svůj ráj, ó Bože!

Protože sláb si připadám —
ne zdravím jen, spíš na statcích —‚
pokavad vtip a smysly mám
(sic Bůh se nepředal mi v nich
a já jich nebral od jiných),
poslední toto pořízení
jsem udělal, jež v částech svých
ni v celku zrušitelné není.

Já roku jednašedesát
jsem psal to pořízení své,
kdy král mi milost ráčil dát
v hladové tvrzi mehunské,
že na světě jsem podruhé.
Chci věrně poroben mu býti,
pokavad bije srdce mé.
Dobro se nesmí zapomníti.

Vím jedno ze svých toulek všech:
ta úzkost, v níž jsem naříkal,
mé zoufalství, můj každý vzdech,
jenž se tak strastně z prsou dral,
až otupěl můj bol a žal —
víc o života smyslu poví
než to, co Averroes psal
výkladem k Aristotelovi.

Když po světě jsem křížem kráž
jak žebrák bloudil, křižák pěší,
za ruku vzal mne Mistr náš,
jenž — vím to z Písma — chodec těší:
nechť byl můj život sebetěžší,
já město Naděj zřel tam státi;
nechť sebehůře hříšník hřeší,
nejhůř je: v hříchu setrvati.

Já dobře vím, že hříšný jsem,
však Tvůrce, jenž mne z prachu zdvih,
nechce mne přec mít umrlcem;
chce, abych kál se z hříchů svých.
Smrt — to je totéž jako hřích.
Bůh — život jest a k nám se sklání.
Budu-li kát se z činů zlých,
božího dojdu slitování.

Kdybych si myslil, že mým skonem
se krapet dobra vykoná,
já k smrti odsoudím se honem,
jako bych bestie byl zlá.
Mnou nikdo křivdy nedozná,
pěšky si choď, či v truhle nes se.
Však chudák zemře-li jak já,
hora se věru nezatřese. —

Žil jednou jistý Diomed,
když Alexandr kraloval.
Ten jako násilník si ved
a cizí lodi raboval.
Konečně chytli ho a král
s ním arci naložit chtěl zle:
když lupič před ním v poutech stál,
měl potrestán být na hrdle.

I táže se ho panovník:
„Proč pirátství se oddáváš?“
I odpoví mu loupežník:
„Proč, pane, pirátů mi láš?
Že vyjíždím — jak dobře znáš —
jen s kocábkou, ne s dvojstěžníkem?
Mít výzbroj, jako ty ji máš,
byl bych, čím ty jsi: panovníkem!

Co dělat! Člověk nemá viny!
Co naložil ti osud, nes!
Osud je vinen, nikdo jiný;
a já, já zkusil jako pes!
Když můžeš, odpusť mi! a věz:
kde chudoby je víc než dost —
to ví už každé dítě dnes —‚
tam nerodí se samá ctnost.“

Vrtalo mozkem knížecím,
co Diomed mu pověděl,
až: „Tak ti osud zaměním:
z neštěstí na šťastný,“ mu děl.
Tu do sebe ten zbojník šel,
žil poctivě a podle práva.
Z latinsky dochovaných děl
je tato historická zpráva.

Mne kdyby Bůh tam postavil
a kdyby král v svém dobrodiní
mne statky světa obdařil
a pořád já bych, roven svini,
ved hříšný život, který špiní —
tak ať mne k špalku vleče kat!
Nuzota z lidí lotry činí
a vlky z lesů žene hlad. —

Je mi tak líto mého mládí,
kdy frajeřil jsem, dováděl;
sám Bůh ví, kam ta léta pádí,
a já bych zadržet je chtěl.
Můj mladý čas! Kam odešel?
Či odklusal? Kdo může říc?
Najednou někam odletěl
a nenechal mi vůbec nic.

Je pryč a pryč, a já tu trčím
jak nahý v trní, zdrán a mdlý,
já chudý na duchu se krčím,
bez renty, černý, omšelý,
rozvaděn s přízní, s přáteli;
i nejmenší mne znát se vzpouzí —
prý nikdá se mnou neměli;
a to jen proto, že jsem v nouzi.

Já za hýření nevydával
ni za pamlsky vybrané,
a jestliže jsem milovával,
výdaje neměl přehnané —
a z cizích kapes teprv ne —
a zkrátka, moje živobytí
nebylo nijak nákladné,
abych snad výčitky měl míti.

Já miloval, to nezapírám,
a miloval bych ještě rád,
teď řemenem však břicho svírám —
a v srdci žal a v břichu hlad,
to je pak těžké milovat;
chceš-li se kochat svými city,
dřív o žaloudek musíš dbát:
neb k lásce hbitý, jen kdo sytý.

Ach, kdybych já byl studoval
v svém mládí bláznivém, můj Bože,
a na dobré se mravy dal,
teď měl bych dům a měkké lože.
Však způsobné já dítě? Cože?
Já za školu jen chodil, běda!
To slovo bolí jak hrot nože
a skoro dál mi psát už nedá.

Já lehkovážně bral jsem slova:
„Radujž se ergo v jinošství,“
ač kniha Ekklesiastova
též jinou hude, ježto dí,
že nemáme dát na mládí:
„Jinošský věk a mladá pýcha,“
tak nějak onen výrok zní,
„to marnost je a rozkoš lichá.“

Mí dnové byli rychlejší
než člunek tkalce, beze mdlení
mi odlétli, jak Job to dí,
a tak jsou všichni pohlceni…
Dílo se spraví bez prodlení,
když zadrhne se někde nit.
Mně ničeho se bát už není,
neb smrt je konec, smrt je klid.

Kde jsou ti švarní galáni,
co znal jsem za dnů odlétlých,
kde toulání a zpívání,
kde slova, samý žert a smích?
Několik je už umrlých,
ni prášek z nich tu nezůstal:
jim pokoj buď tam v nebesích,
Bůh toho spas, kdo pozůstal!

Z těch živých jedni, bohudíky,
jsou páni nebo v ouřadu,
druzí se stali hadrníky
a znají chléb jen z výkladů,
a třetí šli zas do řádů,
však leckterý ten celestýn
nedělá církvi parádu.
Tak rozhodil nás Hospodin.

Těm velkým Bůh-li dobře činí,
o jejich pokoj pouze dbá,
mimořádného dobrodiní
jim doopravdy netřeba.
Však nás, kdo zbyli bez chleba,
nás, kterým život chutná hořce,
nechť trpělivost kolébá!
Ti druzí mají větší porce;

vínečka mají chlazená,
omáčky, rybu, paštiku,
míchaná vejce, sázená,
i různé druhy moučníků;
a nepodobni zedníku,
jemuž jsou k ruce přidavači,
nepotřebují číšníků:
sám každý ze sudu si stáčí.

Nuž, nechme bídu bídou být
a přejděm k lahodnější věci;
kazí to beztak apetit,
nuzotou nudu zahánět si,
neb chudoba, jak známo přeci,
a hlad, a co jim podobno,
to buřiči jsou prostořecí,
výřeční aspoň pošeptmo.

Jsem chud od svého narození
a nuzný dům to, jenž mne zplodil.
Otec měl všeho víc než jmění;
též po dědečku by se podíl
(jen kdyby jaký byl) mi hodil,
však zevšad bída na nás lezla.
Na rovu těch, z nichž jsem se zrodil,
nevidět koruny ni žezla.

„No, neplač, co se vlastně stalo?
Jen chudobu máš za malér?“
tak mne mé srdce těšívalo;
„člověče, radš to takhle ber:
ať nemáš, co měl Jakub Cuer,
nekřič a nebuď nevděčník:
líp kazajku mít plnou děr
než boháč být, leč nebožtík!“

On boháč… byl. On pánem… byl.
Ach, pane můj, a už jím není.
Jak že to žalm vyjádřil?
„Hledej ho. Není k nalezení.“
Dalšího nechám rozvedení,
jež se jen kazatelů týká;
k tomu jsou kněží stanoveni
z řehole mnicha Dominika.

Hvězdnatý tedy diadém,
nechť mne to sebevíce kruší,
já po andělích neměl jsem.
Můj otec umřel. Bůh spas duši,
tělo tlí v hrobě, jak se sluší.
I matička mi dokoná,
chuděrka žena, však to tuší.
A po nich zemřu také já.

Já vím, že boháče i chámy,
ctné, nectné, kněze, laiky,
měšťanky v čepcích, skvělé dámy
s naškrobenými krejzlíky,
mudrce, blázny, skrblíky —
ať je kdo skromný nebo hrd,
ať malý nebo veliký —
odvede všechny stejně smrt!

Nechť Paris to, nechť Helena je:
umírá; každý s bolestí.
Nedýchá, chroptí, umíraje:
srdce se ještě v křeči chví;
a pot, ten pot, ach, Bůh to ví!
A bratra není, sestry, děcka,
kdo by moh oběť přinésti,
chtě trpět zaň ta muka všecka.

Smrt přišla. Zvadle ležíš, bled.
Naběhnou žíly. Nos se zkřiví.
Krk do šířky jde. Brada vpřed.
Otekou klouby. Prasknou čivy.
Ó ženo, zázraku ty živý!
Ty sladké tělo zářivé,
hle, budoucnost, jež na tě civí!
V ráj můžeš, ale neživé.

The post Geniální psanec Francois Villon a jeho Testament, vrchol středověké poezie first appeared on Čítárny.

Genialita a mýtus. Dvě skutečnosti, které vytvořily proslulost Françoise Villona (1431 – po 1462) a nesmrtelnost jeho veršů. V Česku navíc kvalitní překlady jeho básní od Otokara Fischera.

Villonovým osudem bylo prožít středověký život ve všech jeho podobách
Proto všechno, co dělal, charakterizuje dvojakost. jeho verše skýtající moudrost, humor i ostrou satiru a vulgaritu, muž s titulem univerzitního magistra svobodných umění, ale také tulák, spodina pařížské společnosti, který jen o vlásek unikl šibenici. Romantik dvorské poezie, ale také zloděj a vrah. Berte jak chcete. Villon svůj život žil, nikdy ho nepřežíval. Jeho život je smršť valící se vpřed, naplněná úzkostí i hrdostí, štěstím a smůlou. Tak jaké jeho verše asi mohou být?

Narodil se v roce 1431 nebo 1432. Vystudoval fakultu svobodných umění pařížské univerzity a dotáhl to až na mistra (1452) a jeho verše svědčí o sice nijak mimořádné, ale dosti široké vzdělanecké kultuře. V roce 1455 zabil v hádce kněze Philippa de Chermoye a od té chvíle se jeho život zásadně změnil. Rok nato byl sice omilostněn a mohl se vrátit do Paříže, ale ještě téhož roku se podílel na krádeži 500 zlatých pistolí v Navarrské koleji a musel znovu uprchnout. Léto 1461 strávil ve vězení v Meungu z příkazu orleánského biskupa; byl propuštěn, když městem projížděl nový král Ludvík XI. Po návratu do Paříže se znovu zapletl do rvaček a krádeží a v roce 1462 byl zatčen a odsouzen k oběšení. Rozsudek ale byl změněn na desetileté vyhnanství, opustil Villon Paříž a nikdy se už nevrátil.

Verše psal pod pseudonymem Vaillan a je znám především svými baladami. Ty se skládají ze čtyř slok, kde první tři jsou po 7 až 12 verších a poslední sestává zpravidla z pěti veršů. Tato forma se po něm nazývá villonská balada.

Dílo, předávané z generace na generaci:
Odkaz (Le Lais)
Závěť (Velký testament)
Balady v žargonu
Různé básně (většinou formou villonské balady a ronda)

Životopisné knihy v češtině:
Jarmila Loukotková: Navzdory básník zpívá – životopisný román
Marcel Schwob: François Villon (život básníka)
John Erskine : Nezbedný mistr balad
{youtube}YVnG5DIAHEU{/youtube}

Čtyřverší
Po propuštění z vězení v Meungu sepsal svou čelnou skladbu “Závěť” (Le Testament), proniknutou záští proti biskupu Thibautovi a jeho prý nespravedlivému soudnictví.

Františku, už tě nepotěší,
že Francouz jsi a ze vsi zdejší;
teď na krk oprátku ti věší;
ať pozná, oč je zadek těžší.

Balada
Villon ji napsal léta Páně 1458 na námět, jejž u svého dvora v Blois určil vévoda Orleánský.

Já u pramene jsem a žízní hynu,
horký jak oheň, zuby drkotám,
dlím v cizotě, kde mám svou domovinu,
ač blízko krbu, zimnici přec mám,
nahý jak červ, oděn jak prelát sám,
směji se v pláči, doufám v zoufání,
mně lékem je, co jiné poraní,
mně při zábavě oddech není přán,
já sílu mám a žádný prospěch z ní,
srdečně přijat, každým odmítán.

Jen to mi nesporné, co plno stínů,
kde světlý den, tam cestu sotva znám,
kde průzračnost, tam výkladem se minu,
svou znalost vděčím náhlým náhodám,
vše vyhrávaje, čím dál smolněj hrám,
dím „dobrý večer“, jitro-li se skví,
když ležím naznak, strach mám z padání,
bohatství čekám, ničí nejsem pán,
mám vše, co chci, – nic, na čem srdce lpí –˜˜
srdečně přijat, každým odmítán.

K věcem, jež neznám, horoucně se vinu,
ženu se k cíli, jehož nežádám,
kdo ke mně vlídný, tomu dávám vinu,
kdo mluví pravdu, tomu lhářů lám,
můj druh je ten, kdo vemluví mně klam
a „labuť černá je jak havran“ dí,
v tom spojence zřím, kdo mi ublíží,
mně jedno, jsem-li šalbě ve psí dán,
mám v mysli vše, jen ne to nejbližší,
srdečně přijat, každým odmítán.

Kníže, každý, kdo to čte, nechť ví:
nic neznám, ač mám o všem vědomí.
Jsem stranický, jsem zastánce všech stran.
Co chci? Být z těch zas, plat kdo bráti smí,
srdečně přijat, každým odmítán.

Balada sličné zbrojmistrové nevěstkám

“Jen pomni, ach rukavičkářko,
jež mnou jsi byla vyváděna,
i pěkná Běto příštipkářko,
v čem že tvá jediná je cena.
Ber každého! Buď spokojena,
ať cvalík je, ať povytáhlý;
neb stáří, to je bídná měna
tak jako mince, kterou stáhli.

A tobě, hezká uzenářko,
tím tancováním poblázněná,
a tobě, Míno čalounářko,
má zkušenost nic neznamená?
Však zavřeš krám, až nahrbená
budeš jak mnich a pysk tvůj zprahlý;
jak zestárneš, jsi vyřízena
tak jako mince, kterou stáhli.

A pozor, Žando čepičkářko,
maličko, a už nejsi chtěna,
a ty zas, Káčo košičkářko,
nebuď k nim tolik nabručena.

Babka je všemi odháněna,
leda by koutky k vtipu stáhli;
je ohmataná a je cenná
tak jako mince, kterou stáhli.

Holky, co před vámi tu sténá,
ta propukla v svůj nářek táhlý,
protože už je vyřazena
tak jako mince, kterou stáhli.”

Tohleto mravné poučení
jim dává kráska byvších dnů.
Ať lekce moudrá je či není,
chtě mít ji do akt vloženu,
dal jsem ji zapsat Freminu;
ten lajdácký můj tajemník
ať udělá, co kážu mu!
Je pán, jaký je služebník.

Zlé nebezpečí známo je mi,
v něž láska lidi uvrhá,
však čekám, že se namítne mi:
“Ta faleš odradit nás má,
k níž radila ta baba tvá?
To zrcadlo je trochu křivé
a ty jsi blázen, se nám zdá:
vždyť to jsou ženské nepoctivé;

jen pro peníze milují,
milovány jen pro chvíli;
jim jedno, s kým se milkují,
jim k smíchu, měšec kvílí-li;
v čích rukou posud nebyly?
Proto jen ženě počestné
má věnovat své úsilí,
kdo čest má v těle; jiným ne.”

Tomu, kdo vede tyhle řeči,
dím, že nás nedovedou nikam
a nijak že mě nepřesvědčí;
počestných holek prý se zříkám,
však otázka je – já zas říkám -,
zda dívky ony prodejné,
s kterými já se denně stýkám,
nebyly rovněž počestné.

Vždyť nežli přišly do toho,
co se jim dneska vytýká,
z nich každá jenom jednoho
si vzala za milovníka –
ta laika, ta klerika-,
to proto, aby uhasily
své lásky muka veliká,
jež v těle jim jak oheň šílí.

Tak přítele si vybraly,
jak radí mravů hlídači,
a potají se líbaly.
Leč bývá, že jim nejsladší,
je-li jen jeden, nestačí,
i počnou se mu vyvíjet
a měly by tak nejradši,
kdyby je líbal celý svět.

Častokrát si tím hlavu lámu,
čím k tomu ženy hnány jsou;
nu – ač mám v úctě každou dámu –
patrně ženskou náturou,
a že jim počty k duhu jdou:
neb všeobecně známo jest,
že jednotka jen půl je dvou
a dvakrát tři že dělá šest.

Balada – Rondeau

Smrti, že potěšení mé
mi odešlo, jen ty máš vinu.
A nemáš dosti na tom činu?
Chceš odvésti si také mne?
Nuž, ať můj život povadne!
Ale prč přišlas pro dívčinu, Smrti?

Dvé těl – a srdce jediné.
Když srdce zemřelo, nechť zhynu,
či ať mám život, život stínu,
cos jako žití neživé, Smrti!

Item, já svému obhájci –
už mrtev je, slul Jean Cotart –
svůj nedoplatek splatit chci.
Haléřů dlužil jsem mu pár
tenkrát, když přísný soud svůj spár
pro jistou ženskou na mne vložil.
Prosbu, jež balady má tvar,
za jeho duši já jsem složil:

The post François Villon. Geniální básník středověku, učenec, zloděj a rváč first appeared on Čítárny.