Klasická pohádková kniha Hastrmani vynikajícího vypravěče Jana Drdy je o lásce vodníka Toníčka k pohledné Aničce. A jak už to v pohádkách, a nejen v nich, bývá, otec lásce nepřeje a pošle Aničku sloužit do Prahy.

Vodník Tonda se však nevzdává a vydává se na dobrodružnou cestu po českých řekách, rybnících a dokonce i kašnách, aby svou Aničku našel. V tom mu pomáhají všichni čeští vodníci, které potkal. A nakonec všechno dopadne jako ve správné pohádce.

Kniha zbytečně opomíjeného Jana Drdy dnes patří k těm nejlepším původním českým pohádkám a rozhodně si zaslouží vynikající ilustrátory.
Těmi určitě jsou Luděk Vimr a v novějším vydání Eva Sýkorová-Pekárková. A mít takové knihy v knihovně je rozhodně známka vytříbeného vkusu neboť takové knihy se dědí z generace na generaci.

Ukázka z audioknihy. Vypráví Vlastimil Brodský.

Textové ukázky z knihy a ilustrace…

Ilustrace Luděk Vimr

A ty večery krásný, dyž hvězdy cinkaly jak zlatý plíšky vo hladinu, vzduch nad řekou byl plnej vůní ze suchejch trav a z lípovýho květu, světluškama se to v křoví jen hemžilo, jako dyž tam někdo natřásá zlatý nitky, boleni vyskakovali nad vodu, srny vbíhaly předníma kopejtkama až do řeky, pily a přitom větřily jemnejma slechama při sebemenším šramotu, a zorničky těch velkejch srních světel se jim blyštěly jako zelený vohníčky docela blizounko vode mě, jen ruku natáhnout a pohladit je po teplej šíji…

Ilustrace Eva Sýkorová-Pekárková

Kdepak aby se bály, to byly holky vod vody a mně bylo spíš ouzko z nich, dyž tak směle dorážely. A leckterá byla i pěkná, líčka jak malovaný, dolíčky ve tvářích, ruce a nohy vod sluníčka krásně bronzový, kukadla jiskrný a nezbedný — potkat ji vo samotě, možná že bych si dodal kuráže k ňákýmu veselýmu popovídání. Ale jich bylo dycky čtyry pět, štěbetaly jedna přes druhou a chichotaly se jak blázínkové, nebo po mně z rozjívenosti i házely vobláskama, a tak sem jim radši jenom zamával a potopil se zas ke dnu, i dyž mi to pokaždý bylo drobátko líto . . .

The post Klasičtí Hastrmani Jana Drdy a stejně vynikající ilustrace Vimra a Sýkorové-Pekárkové first appeared on Čítárny.

Přemýšlel jsem tedy, proč že ty děti čtou méně. Napadlo mě tisíckrát řečené a navíc jeden důvod, který snad není důvodem nejpádnějším, ale přesto úzce rezonuje s tématem. Totiž – třeba už nevycházejí knížky, které by dětem více učarovaly. Za minulá léta běsnění Herryho Pottera to možná tak nevyzní, ale je to tak.
Důkazem pro mé tvrzení je knížka, kterou jsem jako dítě miloval a četl milionkrát, abych si ji za měsíc přečetl po miliónté prvé. Obyčejná dětská knížka o neobvyklém formátu. Pohádky po telefonu Giannia Rodariho.

Myslím, že Pohádky po telefonu vyšly pouze jednou a nevím proč si to pamatuji, v edici 30 000 výtisků někdy na přelomu režimů. Podstatné je to, že na mé četné dotazy v největších domech a palácích knih, zda náhodou od autora Pohádek něco nevyšlo, třeba někdy dávno přeslavná Cibulkova dobrodružství, zbyly odpovědi zamítavé a často udivené. Sem tam mě odkázaly na to, že mnou oblíbená kniha vyšla v ruštině a že je možné si ji objednat.

Proč mám vlastně pohádky po telefonu rád?
Tatínek jedné italské holčičky má náročné zaměstnání, cestuje po celé Itálii a prodává kdoví co. Doma si mnoho nepobude a tak snad neprozřetelně, spíš však přesně naopak své dcerce slíbí, že jí každý večer zatelefonuje pohádku. Obchody jdou různě a doba mobilních telefonů ještě nenastala.
Každý večer se tatínek podle počtu mincí do telefonního automatu rozhoduje, jak dlouhá pohádka domů poputuje. Někdy to je třístránkový příběh, někdy desetiřádková zkazka. Jako dítě jsem měl nejradši tu o Paláci na rozbíjení, kdy se radní malého města rozhodli řešit problém dětského vandalismu tím, že dětem postavili obrovitanánský palác určený jen a jen k tomu, aby byl rozbit. Každá ze stovek místností byla naplněna množstvím předmětů, které lze zničit, rozflákat, rozdupat. Děti se během krátkého běsnění tak vyřídili, že to na ně mělo nemalý účinek ten, že se zklidnily.
Nebo skvostná pohádka o planetě, kde předškoláci cucají výukové bonbony a místo školy děti chodí na dějepisný sirup a potají mlsají přírodopis.

Desítky obdobných minipříběhů pro děti i dospělé plné dětského humoru (ten je mi nejbližší), hloupostí (stejně tak), nápaditosti a zejména čiré lidskosti. Ne všechny pohádky totiž končí dobře. Věřte mi, že je to kniha ojedinělá. Půvabná. Čtenářsky sličná.

Proč nutíme děti číst?
Nu a není. Nevím, které tituly jsou v žánru dětské knihy nejžádanější, tipnul bych si na Herryho Pottera nebo na klasiku od Wericha či Čtvrtka, Rodariho dílka zkrátka nejsou a chybí. Děti dnes mají na výběr mezi „pasivní“ četbou a aktivním hraním. K tomu se přidává agresivní televize, internet, ostatní média.
Nemají to caparti jednoduché, když se po nich tolik chce, aby více četli. Logicky v tom všem srovnání všemožného přeci jen již tolik nevyčnívá to, co nám kdysi učarovávalo a o čem se krásně snilo. May, Verne, Foglar, Pavel… Možná děti nutíme číst právě a jen proto, že chceme mít jistotu, že se budou vyvíjet alespoň podobně jako my, že je pak budeme víc chápat. Svět kolem nás je však každým desetiletím, každou generací jiný.

Dětem Verne nechybí. Budou o tolik horší, když místo četby Pěti neděl v balónu nebo Dvou roků prázdnin hrají složité příběhy s mnohými zvraty, prožívají různé dějové linky v sugestivních a atraktivních hrách? I kdepak. Budou proto spíš bystřejší, rychlejší, schopnější analyzovat, dozvídat se.
Přesto a právě proto, mám tu obavu, že bez monitoru či televize si Palác na rozbíjení nepředstaví a nebo možná ani nebudou chtít představit…

Pohádky po telefonu | Gianni Rodari | Ilustroval Luděk Vimr | přeložila Hana Benešová | Albatros 1983

The post Mini pohádky po telefonu plné dětského humoru od Gianni Rodariho first appeared on Čítárny.