Vančurův jazyk je krásná čeština a nemá nic společného s pojmenováním starodávný, jak si mnozí myslí. Možná proto Markéta Lazarová nepatří mezi jednoduché knihy a mnoho lidí knihu odsoudí, protože ji jednoduše nepochopí. Nenajdou zde jednoduchý příběh, podobný příběhům z hollywoodských filmů na které jsou jejich mozky nastaveny. A kniha Vančury je mnohovrstevná freska, která počítá s myslícím čtenářem stejně jako Vláčil natočil stejnojmenný film, jenž patří  k tomu nejlepšímu, co česká kinematografie stvořila.

Každopádně je Markéta Lazarová obdivuhodný básnícký mýtus v próze, oslavující lásku, nevinnost, životní plnost i duchovnost v protikladu s rozkoší, vypočítavostí a primitivností pudového života.

Vančurova slavná historická balada je jedna z mála knih, která tak zemitě dokázala vystihnout atmosféru středověku, aniž by se zvlášť opírala o historické fakta.
Všechny charaktery postav zapadají přesně do doby primitivně-křesťanského společenství 13.století, kde vládne chaos a krajinou se potulují  loupeživé tlupy. Tedy světa, ve kterém křesťanství tvrdě a nekompromisně nahrazuje pohanství a v němž, tak jako vždy v dějinách, je příchod nového řádu spojen s vymazáním všech hodnot, kterépředchozí řád vybudoval.

Román je navíc první Vančurovou knihou s ženskou hrdinkou. Půvabná a křehká Markéta Lazarová je v příběhu symbolem lásky zrozené z pokoření, který prolíná mezi laskavým Vančurovým jazykem a drsnou středověkou atmosférou. Je to také tragický příběh zemanského rodu, kde mezi pustými skalami, močály a studenou krajinou s holými stromy vyrůstají syrové příběhy z pekla až do nebe, ze svatosti ke hříchu a z hříchu do lásky. Středověk v plné síle, jak ho málokdo dokázal popsat.

Celé dílo Vančury je charakteristické svérazným, ale krásným jazykem,
který i v době svého prvního vydání (1931) byl pro mnoho lidí obtížně uchopitelným. Je zvláštní, že i dnes je Vančura právě pro styl psaní tak málo čten. Zdá se, že nevzdělanost a osvojování jazyka jednoduchého, ale primitivního  nedynamického, nebohatého nemá nic společného s nedostatkem vzdělání, ale příčiny jsou evidentně v obecném přístupu společnosti ke vzdělávání. Ten je dle mého úsudku dnes na mnohem nižší společenské úrovni, než v období mezi světovými válkami. A to i přesto, že ke vzdělání má v současné době přístup úplně každý. Je to velká škoda, protože bohatý jazyk Vančurův je překrásnou ryzí češtinou.

Kniha se stala předlohou pro stejnojmenný film (1967) a byla zpracována režisérem Františkem Vláčilem a scénaristou Pavlíčkem.
Roku 1998 byl film Markéta Lazarová v anketě filmových kritiků a publicistů vyhlášen nejvýznamnějším filmem stoleté historie české kinematografie. Markéta Lazarová byla nejdražším československým filmem 60. let. V roce 2009 vyšla v nakladatelství Casablanca kniha Markéta Lazarova. Studie a dokumenty, která obsahuje texty rozebírající Vláčilův film z mnoha oborů a úhlů pohledu. Více o knize zde...

Vladislav Vančura | Markéta Lazarová |
Volně ke stažení: http://www.ucl.cas.cz/edicee/

{youtube}p_iiwtfAcZ8{/youtube}

Ukázka z knihy:

Blázniviny se rozsévají nazdařbůh. Popřejte této příhodě místa v kraji mladoboleslavském, za času nepokojů, kdy král usiloval o bezpečnost silnic, maje ukrutné potíže se šlechtici, kteří si vedli doslova zlodějsky, a co je horší, kteří prolévali krev málem se chechtajíce. Stali jste se ze samého uvažování o ušlechtilosti a spanilém mravu našeho národa opravdu přecitlivělí, a když pijete, rozléváte ke škodě kuchařčině vodu po stole, ale chlapi, o nichž počínám mluviti, byli zbujní a čertovští. Byla to chasa, již nedovedu přirovnati než k hřebcům. Pramálo se starali o to, co vy považujete za důležité. Kdežpak hřeben a mýdlo! Vždyť nedbali ani na boží přikázání.

Prvou noc probděla Markéta kdesi v přístěnku domu, tam, kde líhají nečistí tuláci. Modlila se, ale z koruny, kterou jí láska vstavila na hlavu, nevypadl ani jediný kámen. Markéta milovala Mikoláše a Bůh si zajisté přál, aby ho milovala. Nedal ochabnouti tomuto citu a živil jej.

K ránu, když zdřímla, zdálo se jí, že je opět v lesích loupežníků. Spala s Mikolášem a cítila jeho objetí, ach, objetí, jež otřásá vědomím a způsobuje, že naše myšlenky padají, jako padá ze stromu ovoce. Byla prokleta!

Blížil se k ní ďábel? Ach nikoli, uvykli jste nazývati věci příliš přísnými jmény a zdvojnásobujete tuto přísnost, jde-li o děvčátko v otcovském domě. Po soudu rozumných lidí má Markéta pravdu, myslí-li na miláčka. Nechť i na něho myslí, či lépe, nechť se k němu vrátí! Bůh věru nestojí o závoj fňukalek, jež komolí modlitby a nepřivedou na svět živého tvora. Pravíte, že byl tento sňatek na posměch otci, na posměch lidem a na posměch Bohu, neboť nevěsta volila již dříve, než se shledala s Mikolášem?

Chtěl bych namítnouti, že vedle skutků jsou sliby málo závažné. Je tím, čím se stala, přijměte ji.

Jak ji máme přijmouti, když sama sebe zatracuje, když se nazývá nestoudnicí a fenou?

Praví se, že život je nepřátelský těm, kdož jej odmítají. Markéta je z počtu těch nešťastníků, Markéta je nejnešťastnější, neboť nemá sil, aby mu přitakala, a nemá sil, aby se postavila na odpor. Strach a milost vedou o ni válku. Zmítá jí děs a milování, zmítá a bije ji, jako okeán bije pobřežní skálu. Markéta umře. Markétu sežehlo peklo!

Po dvou dnech hněvu a pohrdání, jemuž se nic nevyrovná, jedna ze služek donesla Markétě šaty a zavolala ji k Lazarovi. Chudinka se oddává naději a vzápětí je opět zděšena, co uslyší? Je Mikoláš v Obořišti? Nepotkalo jej nenadále neštěstí?

Stojí třesouc se a krev jí zalévá vnitřek hlavy. Slyší šuměti bystřinu zkázy.

“Markéto,” praví Lazar, “zavolal jsem tě, abych se otázal, jaké si uložíš pokání; čeho jsi hodna, Markéto?” A dceruška mlčí a po chviličce mlčení odpovídá přirdoušeným hlasem:

“Ty máš klíče od všech trestů. Rozkaž mi, co se ti líbí.”

“Anděl vyhlazovatel, který má šest rukou a v každé drží tesák, ten anděl má přístup do tvojí duše a bodá ji, až ji ubodá. Kdybys setrvala v mém domě, shoří. Budeš-li choditi mezi poli, úroda ztrouchniví. Pas stádo, a stelné krávy budou zmetati a nepřibude mi telátek. Jsi prokleta, neboť jsi zrušila sliby, které složil tvůj otec. Zrušila jsi slib daný Bohu. Bohu, nešťastnice! Nemám odvahy, abych se díval, jak se propadáš a jak se obracíš v troud a hnis. Táhni mi z očí! Nepřipustím, abys byla v mém domě služkou, která dává píti vepřům. Vezmi své smilné tělo a nes je z domu, jako se nosí mrtvý. Proč ještě stojíš, proč se nehýbáš? Tvoje tvář je tvář zjevence a lítost, kterou předstíráš, přitěžuje můj hněv a ruce mého hněvu. Vyjdi, prostopášnice! Ukládám ti dojíti do kláštera, který jsi zhanobila. Vrhni se na jeho mříž a vykřikuj, mluv o své zradě a pros, aby tě uvrhli do vězení.”

Markéta naslouchá a ve vedlejší světnici naslouchají její přátelé. Maličká děťátka nakukují do komnaty hněvu a výmluvy, zvedajíce stanové plátno, jež visí mezi pažením dveří.

Hrome, vše, co je uděláno ze dřeva, shořelo na prach. Všechno je vymláceno, prší do světnice, a my máme přechovávati milostnici žhářovu? Milostnici zbojníka, která obrátil Obořiště v poustku a který zabil pět našich lidí? Dobře jí tak! Ať si jde, ať jde pod šibenici svých miláčků!

Je to sestra vašich manželů, paní. Je to Markéta, nejmladší z Lazarových dětí, táž, kterou jste volávali, aby čtla a zpívala písně!

Vy prachaso zlodějská, vy se věru nemáte proč vynášeti nad tuto hříšnici. Vy posměváčci, vy početní kapsáři, vy jalůvky zločinu, vy šejdíři, vy směšní herci, kteří strašíte mečem a bojíte se rány, vy duchové z kozy, kteří se ženete na poutníčka a před vojskem popotahujete ze slzavého nosu, vy chcete souditi zbojníky a milenky zbojníků? Nic dál, nic dále! Vyjdi, Markéto! Výš hlavu, výše! Jdi, jako chodívá ta, jež zná cenu svého přítele.

Jiřímu Mahenovi / Věnování

Můj drahý básníku, jsme již poněkud přistárlí a přihodilo se nám bezpočet věcí, z nichž mnohé nestály za nic. Co na tom sejde, jiné bývaly opět krásné a jiné opět bláznivé. Slýchával jsem, že jsi strávil celé noci u řek chytaje ryby, ale nešlo ti o úlovek, rybáři jmen. Stával prý jsi málem po pás ve vodě, a když nějaká vodní havěť ti zacukala vlascem a když jsi viděl nachylovati se poplavek, býval jsi vzrušen jako při útoku. Tety mluvily o holém nerozumu. A právem, neboť všechno to, co patří do kuchyně, jsi vrhal zpátky do proudu, směje se jako ten, jehož vousy jsou pomazány medem. Neviděl jsem rovněž smyslu v těchto zoologických zálibách, ale hra mi bývala srozumitelná. Tím lépe. Strop těchto dní je očazen a přichází podzim. Je ovšem zevrubná noc, a na okna mé světnice bubnuje větvoví lesa. Je mi útěchou mysliti na tvoje kousky a rád bych znal veselé darebnosti, jež mi zůstaly utajeny. Žel, můj otec, který by o nich mohl mnohé vypravovati, zemřel. Můj otec, jemuž se tak příliš podobáš! Je mi drahé mluviti právě s tebou, a protože z věcí, jež se tě dotýkají, znám méně, než bych si přál a než mně dostačuje, dovol mi, abych začal o loupežnících, s nimiž máme společné jméno. Nehoráznost tohoto příběhu je mi více než vhod a mám pevnou naději, že nepohorší ani tebe.

The post Markéta Lazarová, mistrovská Vančurova kniha a Vláčilův nejlepší film first appeared on Čítárny.

Vláčilův film Údolí včel spolu s Markétou Lazarovou patří jednoznačně k vrcholům české filmové tvorby. Baladická novela se odehrává v druhé polovině třináctého století. Líčí životní střet dvou přátel a křižáků Řádu německých rytířů Ondřeje z Vlkova a Armina von Heide. Scénář k stejnojmennému filmu Františka Vláčila (1967) napsal Vladimír Körner o deset let dříve než novelu.

Knížka přímo dýchá syrovou atmosférou středověkých míst a časů, v nichž se odehrává nadčasový lidský příběh lásky a nenávisti, přátelství, víry a touhy po svobodě.
Nejen mladý český šlechtic Ondřej z Vlkova, ale ani jeho přítel z křižáckého řádu Armin neunese úděl odříkání a pokory – oba propadnou lásce.
Ve Vláčilové filmu je vynikajícím způsobem ztvárnili Petr Čepek a Jan Kačer.

Děj této novely se odehrává po smrti krále Otakara II., hlavním dějištěm je přímořská krajina východních Prus a část českého území udaného místními jmény Vlkov a Lanšperk.

Historická vsuvka: Řád německých rytířů, prostředí z kterého se novela odvíjí.
Vznik Řádu německých rytířů bývá nejčastěji spojován s obléháním přístavního města Akkon, v roku 1190. Za datum založení lze považovat březen roku 1198. V tomto roce byl nově založený špitál uznán papežem jako nezávislý rytířský řád nesoucí jméno Fratres Domus hospitalis sanctae Mariae Teutonicorum (Bratři špitálu Panny Marie německé).
Ve středověku to byl jeden z nejstarších, největších a nejmocnějších křesťanských rytířských řádů.
Velmistr řádu dnes sídlí ve Vídni, stejně jako generální rada a archiv.
Dnešní úřední název řádu je v češtině Řád bratří a sester německého Domu panny Marie v Jeruzalémě, zkráceně Německý řád.

Autor v knize vytváří přirozené a reálné figury z masa a kostí, které mnohé spojuje, ale také rozděluje.
Proto láska, pozemská láska k ženě, která je pro Ondřeje východiskem, může být vnímána stejně naléhavě jako smrt, v jejíchž drastických kulisách naplňuje svou mystickou lásku Armin.

„Nezajímal nás dvorský středověk, ale středověk duchovní. Zajímal nás člověk, který chtěl ignorovat tento svět a toužil se upnout k čemusi jinému. Člověk, který se snažil překonat svou přirozenost. Takový je Armin von Heide, který všechno lidské považuje za slabost a nechá se nenávidět lidmi, roztrhat psy, jen aby dosáhl svého cíle. Samozřejmě, je to příslušník elity, protože normální lidé jenom žili a měli dost starostí s uhájením existence.
V tom je rozdíl mezi Údolím včel a předchozím Vláčilovým filmem, Marketou Lazarovou…“
řekl Vladimír Körner po premiéře filmu.

Údolí včel | Vladimír Körner | Vydal Plus, Albatros Media, 152 stran

Vladimír Körner (1939)
vystudoval dramaturgii na FAMU, v šedesátých letech byl dramaturgem a poté až do roku 1991 scenáristou ve Filmovém studiu Barrandov. Jako autor scénářů nejednou vycházel z vlastní prozaické předlohy, například k filmu Adelheid, Cukrová bouda či Anděl milosrdenství.
Jindy psal naopak prózy na základě vlastních scénářů – mimo jiné Údolí včel, Zánik samoty Berhof či Lékař umírajícího času. První Körnerovy prózy – Střepiny v trávě, Slepé rameno a Adelheid – pojednávají o konci druhé světové války v česko-německém pohraničí.
Další knihy se většinou vracejí do dob historických zvratů. „Ať jsou situovány do století devatenáctého (Post bellum 1866, Život za podpis, Oklamaný), sedmnáctého (Psí kůže, „rudolfínská“ novela Kámen nářku), třináctého (Písečná kosa, Údolí včel, Zjevení o ženě rodičce podle svatého Jana), nebo i desátého (Smrt svatého Vojtěcha), vždy se soustřeďují k postavám, které jsou spíše oběťmi než tvůrci dějin,“ uvádí Slovník české literatury po roce 1945. V roce 2006 Vladimír Körner obdržel Státní cenu za literaturu.

{youtube}v=4O66_RiFSiU{/youtube}
Výpisky:

První odstavec:
Mezi mechem a křovinami probleskoval tichý a přátelský ostrůvek uprostřed lesa: planina se včelami.
Měly tu klát, ovocné sádky, jívy i olše kolem potoka, a tak ani daleko nelétaly, zdomácněly tu. Jejich bzukot naplňoval vzduch i mysl chlapce sklánějícího se nad slaměnými koši. To on je přenesl na mýtinku z okolního pralesa a včely mu lezly po předloktí, šimraly kůži a dnes ho ještě žádná z nich nepobodala. Jako by patřil k nim.

– Poklekni, Ondřeji z Vlkova, a dívej se před sebe! –
Oba bílí mniši opustili chlapce již před branami cihlového hradu a předali za něj truhlu i otcův list. Vzali mu tu všechno, i řemínek s matčinými runami a stvolem vyschlého vřesu. Klečel na podlaze z vyviklaných cihel a středem sálu přicházel velmistr řádu s černou orlicí a zlatě lemovaným jeruzalémským křížem na hrudi i na štítě, provázený svými komtury a mistry.
– Chceš na sebe vzít kříž a následovat mne? – volal mnich předříkávající formuli řádového slibu a klečící chlapec odpovídal jediné, co mu poručili:
– Ano, pane, to chci! –…
– Rozdej bohatství, co máš, a odevzdej řádu, aby svět věděl, že s námi sloužíš! –
– Ano, pane, chci, – odpovídal chlapec pokorně, bál se, že ho začnou trýznit, už mu svlékli šaty a navlékli hrubou košili a převázali provazem, věčné světlo zablikalo. Dvoranou protahoval vítr.
– Slibuješ bohu a svým řádovým bratřím, že budeš poslušný? Budeš vzývat boží slitování posty, vzdechy, modlitbami i svatými skutky v boji proti nevěřícím? –
– Ano, pane, k tomu mi dopomáhej bůh, – sliboval chlapec a hlas nad jeho hlavou se stával zvučnějším, vítr při zemi zábl, miska s olejem syčela.
– Zatratíš své tělo i své srdce a nebudeš po vůli žádnému muži, ani ženě, ani sobě? –
– Ano, pane, k tomu mi dopomáhej bůh, – šeptal rovněž chlapec a šepot narážel o strop a slábl, žebra klenby se spojovala na žulové hlavici a v pískovcové tváři usmívající se Panny.
– Chceš na sebe vzít kříž a následovat mne? – Volal mnich předříkávající formuli řádového slibu a klečící chlapec odpovídal jediné, co mu poručili:
– Ano, pane, to chci! – .“

Dětství bylo ztraceno otcovým slibem, v širokém lůžku spal Ondřej sám. Samota nikdy není tak smutná jak v rytířském sále plném spících bratří. Také uléhali s rukama zkříženýma s meči, spávali v drátěných nohavicích, bezmocnější ve spánu, než kdyby byli mrtvi, pohřbeni svým údělem hůř než pod kameny.
Umřeli všichni! Bděl jen Ondřej a čekal, kdy se doškvaří světlo v misce, aby mohl zavřít oči a naslouchat tikání smrti trámech.

– Nechci tě trestat, Ondřeji, – mluvil mu za zády Armin von der Heide a hnal ho přes kalužiny i zablácené dolíky a kolem řádového milníku označujícího krajní hranici řádu. Víc značek tady nebylo zapotřebí, nejspolehlivější hranicí byly vody jarní Visly.
– Můžeš cítit lítost s nepřáteli, ale nikdy nemůžeš odpouštět bratřím, co zradili. To je zákon! Po dobu půstu nevyjdeš z kajícnické cely. Budeš prosit boha, ať ti odpustí slabost! –

– O moji duši se nestarej, – zamračil se Ondřej. Uřícení lidé už ho uviděli, polonahá ženština ukázala přes paseku
– Tam ho máte, vlkodlaka! –
– Ta už si najde klid, – odpověděl Ondřej. Byl obklíčen.
– Ale ztrácíš ten na nebesích! –
Ondřej pokřivil rty. K rokli měl únik zatarasený Arminovým obrysem a mečem, přes toho neprojde. Lidé s kyji a uhlířskými hrabicemi mu číhali za zády, ale spíš to vypadalo, že se chtějí společně bránit, než aby ho hned napadli.
– Bude dost času, abych svou vinu napravil, – řekl Ondřej. – Ale nejsem si žádné vědom. Dali mě do řádu bez mé vůle, nikdy jsem nechtěl být křižákem. –
– Stal ses jím, – připomněl smutně Armin von der Heide, byla to marná řeč, nebylo úniku. – Toho se nezbavíš, když svlékneš náš plášť. –

V písku nyní leželi dva muži, oba nazí. Jen jejich těla zářila v pruském šeru. Ruce se zdály ukřižované k zemí, zatímco tváře se obracely k obloze. Tam nebylo pohybu ani zmítání. Každá z přibíhajících vln dosáhla téměř jejích nohou. Leželi totiž přímo v chladném pásu příboje a země. Ondřej cítil chlad umrtvující jakékoliv hnutí v těle, rozléval se všude kolem, cítil, jak vlnobití odnáší slova Armina von der Heide zpátky do moře jako nezajímavý šum.
– Drž se mne, Ondřeji. Zprvu ucítíš chlad, druhá vlna tě skoro omráčí, pak přijde bolest. Vydrž ji! Přilož dýku na zraněné místo a bolest je pak tak silná, že nás odhání od sebe samotných… –
Vydržet všechno, necítit nic, ani vzpomínky ani bolest. Toho dosáhnout!
Pak jsi svobodný, vysoko nad utrpením, nad slabostí lidí…“

– Tam na severu, – říkal Armin von der Heide, – leží Venden. Místo nejzbožnějších bratří našeho řádu. Žijí nejméně rok sami v cele, nesmějí na sebe ani potom promluvit. Někteří se nechávají zazdít zaživa, ti nejlepší… Nenosí meče ani dýku, nosí kajícnické košile a kolem krku řetěz. Pro vodu si chodíš bosý po umrzlém jezeře. Chtěl jsem být kdysi s nimi, Ondřeji.

Armin von der Heide rozepjal bílý řádový plášť, pak položil meč před oltář, jako by také pokládal převzácný dar bohorodičce skryté v kopretinách, v světlé zeleni březových lístků. Pohanské zvyklosti, kaple má být výstrahou okolní přírodě, a ne s ní sounáležet.
…
– Přišel jsem jako řádový bratr, – řekl konečně, – hotov bránit úctu k řádu. – Jeho hlas zněl pomalu, vážně v šeru. – Všude ve světě si nás váží, vítají nás. Bojí se síly, která provází náš řád! Ale tady se lidé ničeho neleknou! –
Zvýšil hlas.
– Neznají zákony tvého řádu, – uklidňoval ho Blasius a otvíral do sakristie, kde měl ohníček, houně i jídlo.
Arminovi von der Heide to nestálo za pozvednutí hlavy. Zahlédl se zakymácet plamínek věčného světla. V průvanu sem vlétl okénkem závan deště.

Panna byla skrytá v záplavě kopretin v pohanských hliněných nádobách, snad se všemu usmívala. Ano, Maria durch ein Dornwald ging… Maria šla trnovým lesem a usmívala se, tak zněla píseň k jejímu nanebevzetí. Píseň milostná, milosti. Čistá panna šla trnovým lesem, kde už sedm let nebylo lístku, ani trávy, jen suchopár, ubohá Maria! Kyrie-eleison! Proč to zajásání?

– Čistí? – opakoval zamyšleně do ticha. – Povím ti něco. V kraji, odkud jsem přišel, se stal takový případ. Když jsem byl ještě malý, a než se mě ujali milosrdní mniši. Byl hlad a vypukl mor. Chytili pískaře na Nábě, který jedl mrtvé – – oběsili ho pro výstrahu. V noci pak vyhrabala jeho žena tělo a snědla je se svými dětmi. –
Armin von der Heide povstal od oltáře a řekl:
– Pak měla být utracena jako on! –
– A co děti? – zeptal se živě mnich Blasius, aby ho zaskočil.
Ale zazdálo se mu, že mu neodpověděl hlas lidský, ale jenom ozvěna v kapli. Ozvěna, před kterou se bezděky zachvěl.
– Ano, – říkal tvrdě Armin von der Heide, – i ony! –
– Děti? – polkl pra jistotu mnich. – Copak nebyly čisté? –
– Není rozdílu, – odpověděl křižák bez sebemenšího prodlení. Prostě, jako by si otřel rukávem další krůpěj z obličeje.
– Pak by nezůstal naživu jediný člověk, – užasl Blasius. – Život by zanikl. –
A tu slyšel něco, co se blížilo udeření hromu.
– Nechť zanikne! – zvolal Armin von der Heide a na jeho úzkém obličeji se objevil strnulý, ukrutný rys. Vystoupila i nedávná jizva nad nosem, otlučeniny na spáncích, všechna ta bída křížových poutí a zrad, a přesto se tvář zmírňovala, slábla…
– Zůstanou andělé, – říkal ten řádový rytíř. – Nikdo z lidí je neviděl, a přesto slyším tlukot jejich křídel. Jsou tu! Mezi námi, mnichu. Musí tu být! Jinak bychom žili pořád ve tmě jako pohani, jak špinaví psi.

Poslední odstavec.
Řád nadevše, pro něj zemřel Armin. Slova křižáckého chorálu volala k návratu jak za jarních nocí, kdy do řádových cel doléhalo šplouchání moře. To nepřehluší nikdy. Odcházela ze šeřící se tvrze ven do kraje, a jako by nárazem o volnou přírodu síla slov slábla a tupila se. Bez odezvy, stejně tak, jako pohlcuje mořský písek modlitby řádového hradu. Krajina střežila žárlivě svůj klid, dokázala utišit vše. Údolí s nepatrnou vlkovskou tvrzí se zmenšovalo, utápělo do stále větší tmy. Noc na zemi se o něco prohloubila. Ale nad kopci ještě setrvávalo světlo. Vysoko po obloze letěla k lidem lhostejná, lidem ještě nedostupná mračna.
Kam to letěla?
Tak pozdě…

The post Údolí včel. Středověk, láska nenávist podle Körnerova scénáře Vláčilova filmu first appeared on Čítárny.