Jan Vladislav ve své Eseji o vlastním a cizím aneb o magickém významu slov, píše:
Chtěj nechtěj, i když si to neuvědomujeme nebo nepřiznáváme, v překládání jde vždy také o kus autobiografie.
Nelze žít týdny, měsíce, někdy i celé roky v něčí bezprostřední blízkosti bez následků, ať už jakýchkoli, inspirativních nebo tíživých.
Věděl to například i Vladimír Holan, když kdesi s důrazem připomněl, že překládání „odsává básníkovi síly, které je povinen dát vlastní poezii“ a „odvádí jej od jeho jediného úkolu“.

Tento rub má ovšem i svůj líc.
I o tom Holan věděl. Proto si neprotiřečil, když se při jiné příležitosti zmínil o svých básnických převodech se zřejmým uspokojením jako o přirozených setkáních na cestě.

Od toho jediného úkolu, o němž mluví Holan, od skutečné vlastní poezie odvádí ovšem hotové i začínající básníky velmi často a daleko důrazněji něco zcela jiného než překládání. Mnozí z nás se na to pořád ještě pamatují z nedávné a dodnes neukončené minulosti. I to patří k oné autobiografické složce překladatelství, o níž je řeč.
V takových dobách, v takovém světě zákopů nebo plotů z ostnatého drátu a cenzury přicházívá totiž často překlad ke cti jako jedna z posledních možností básnického oslovení veřejnosti. Je to u nás už staletá tradice.
Patří k ní například i známá Čapkova antologie moderní francouzské poezie.

Patří k opakujícím se dramatům naší literatury, že podobným způsobem, prostřednictvím překladů, byla řada českých básníků nucena mluvit ke svým čtenářům znovu i po roce 1948, tentokrát ovšem celá desetiletí.
Tak vznikla řada děl, z nichž většina neztratila dodnes nic na své básnické působivosti, případně objevnosti. Díky tomu mohou nadále vycházet a také vycházejí v nových vydáních bez dodatečných ideových úprav. U valné části vlastní tvorby z téže doby, u většiny původních knih, poznamenaných do morku kostí cejchem tehdejších oficiálních požadavků na poezii, tomu tak není. Ostatně nešlo v nich vlastně taky o překlady – překlady nebo více či méně obratné parafráze z jazyka, kterému Arthur Koestler říkal džugašviliština?

Za války překládal Jan Zahradníček polského básníka C. K. Norwida, který žil jako výtvarný umělec dlouho v Itálii a r. 1883 zemřel v Paříži.
V jednom dopise z dubna 1943 Zahradníček píše, jak ho ta práce drží, a to i proto, že „člověk přitom zapomene, kde vlastně jsme.“ Něco podobného prožívali někteří z nás mladších znovu koncem 40. a počátkem 50. let. V tom zapomínání na okolní svět, jak vím z vlastní zkušenosti, však nebylo nic z rezignace. Ve všem, co jsem tehdy dělal, ve vlastním psaní i v překládání, ať už šlo o Shakespearovy Sonety, italskou renesanční poezii, Michelangelovy verše.

Kdysi, v dobách prvního, ještě dost dětinského objevování světa mě fascinoval Rimbaud.
Jeho dílo a příběh se tehdy vykládaly jako příkladný pokus moderního člověka měnit život pouhou magií slova, tak jak si to básník vizionářsky uložil už jako chlapec. Svým způsobem to odpovídalo i mým chlapeckým představám. Nejobdivovanějším hrdinou mých prvních knížek byl čarodějův učeň, který se zmocnil pánovy černé knihy, a tak si osvojil moc magického slova, které dokázalo vše. O podobné knize, jak jsem se časem dočetl, snil v dětství i Hermann Hesse, pozdější nositel Nobelovy ceny.

Osobní zkušenosti z války, i když nebyly zvlášť dramatické, a z pozdějších let, třebaže nebyly ty nejhorší, mi však názorně ukázaly, že zmíněné sny o magické moci slova měnit život na povel a na počkání jsou v poezii šálivé a v praxi, v politice, smrtelně nebezpečné.
A setkání s Henri Michauxem, s jeho právě vydanou knihou Zkoušky, zaříkání na jaře 1946 na jednom knihkupeckém pultu v Grenoblu, mě právě včas utvrdilo v přesvědčení, že má-li básnické slovo vůbec nějakou magickou moc, pak spíše v tom, že život zaříkává.

„Bylo by opravdu podivné, kdyby z tisícera událostí, k nimž dochází rok co rok, vyplývala dokonalá harmonie. Řada jich nepomíjí, řada jich v člověku zůstává a zraňuje. Nezbývá než zaříkávat.“
Henri Michaux, předmluva ke knize Zkoušky, zaříkávání, překlad z jara 1946, pokud vím nepublikovaný.

 Tušil to ostatně i další básník mého srdce, Eugenio Montale:

Nečekej od nás heslo, jež ti otevře svět,
spíš dvě tři slabiky, suché a zkroucené.
Jediné, co ti dnes můžeme povědět,
je to, co nejsme, to, co nechceme.

Jan Vladislav, spisovatel a básník o svědomí a morálce.

The post Jan Vladislav. Esej o vlastním a cizím aneb o magickém významu slov first appeared on Čítárny.

Pohádky Jana Vladislava není ledajaká – jejími hrdinkami jsou odvážná a chytrá děvčata. A to jak chudé dcery drobných sedláčků či rybářů, tak smělé princezny. Všechny jdou srdnatě vstříc všemožným nástrahám a svou neústupností, moudrostí a statečností zdolávají překážky a mnohá nebezpečí.

Putování za štěstím vede po strastiplných cestičkách rozličných koutů světa – vydejte se spolu s děvčaty za velkolepým dobrodružstvím!.

Pohádky O Bílé Karolíně a Černé Karolíně | Jan Vladislav | Ilustrace: Tomáš Řízek | Albatros, 2013 – 2. vydání, ilustrace 1. (1. vydání – 1971)

Ukázka: Pohádky Jana Vladislava / O Bílé Karolíně a Černé Karolíně

Byla jedna vdova a měla dvě dcerky, jednu vlastní, druhou nevlastní. Byly ještě malé a obě se jmenovaly Karolína. Jenomže té nevlastní říkali lidé ve vsi Bílá Karolína, protože byla bílá a krásná jako obrázek, a té vlastní zase Černá Karolína, protože byla černá a ošklivá jako noc.
Bílou Karolínu měli všichni rádi, i chuděrka Černá Karolína, jen macecha ne. Stále se jí zdálo, že kvůli ní lidé křivdí její vlastní dcerce, a pořád přemýšlela, jak se té nevlastní zbavit.
Jednoho dne šel kolem jejich stavení pasák s třemi jehňaty. Když uviděl u vrat Bílou Karolínu, usmál se na ni, pohladil ji po vlasech a jehňátka jí začala olizovat zelenou sukni. Vtom však vyšla z domu i Černá Karolína. Sotva ji pasák uviděl, otočil se a jehňátka zabečela a taky utekla. Polekala se Černé Karolíny a její ošklivé černé tváře. Nikdo netušil, že k té ošklivé tváři patří srdce ze zlata.
Matka Černé Karolíny to všechno viděla oknem a řekla si:
„Takhle to už dál nejde, musím se Bílé Karolíny zbavit!“ Sedm dní a sedm nocí přemýšlela, jak to udělat. Osmého dne šla k trní na zahradě a povídá:
„Trní, dej mi dvanáct dlouhých ostrých trnů.“
A trní jí dalo dvanáct dlouhých ostrých trnů. Matka vzala trny, zavolala si Černou Karolínu a povídá jí:
„Poslouchej, co ti řeknu. Až půjdeš dnes večer s Bílou Karolínou spát, lehni si na kraj a Bílou Karolínu nech ležet u zdi. Strčím jí tam do polštáře dvanáct ostrých trnů, abychom se jí už jednou zbavily.“
„Ach maminko!“ zaplakala Černá Karolína.
„Mlč, hloupá! A Bílé Karolíně ani slovo, nebo uvidíš!“
Černá Karolína musela slíbit, že udělá všechno, jak matka poručila. Když si ale večer Bílá Karolína chtěla lehnout v komůrce do postele, Černá Karolína ji zadržela a povídá:
„Sestřičko, máš v polštáři dvanáct ostrých trnů! Strčila ti je tam maminka. Pojď, budeme spát hlavami v nohách postele, tak se nám nic nestane. Ale mamince nic neříkej!“
Bílá Karolína vzala Černou Karolínu do náruče a spokojeně usnula.

The post Pohádky O Bílé Karolíně a Černé Karolíně. Příběhy Jana Vladislava o statečných děvčatech first appeared on Čítárny.

Kdo by neznal světové Sonety Shakespeara. Jan Vladislav byl po dlouhá desetiletí nejuznávanějším překladatelem těchto sonetů. Po něm na počátku 21. století přišel Martin Hilský se se svým Shakespearovským projektem. Nedá mi ale, abych dnes vyzdvihl a připomněl především překlady Jana Vladislava, jehož verše mě oslovují víc, jak verše Hilského, bezesporu velmi dobře prostudované.

VYBRALI JSME TUCET ZAJÍMAVÝCH SONETŮ
S POZNÁMKAMI PŘEKLADATELE JANA VLADISLAVA.

Sonet 20.
Psán pravděpodobně na předem dané rýmy (důsledně ženské, což působí v anglické poezii, užívající valnou většinou rýmy mužské, dosti nápadně). Sonet se i jinými rysy liší od ostatních, takže byla vyslovena domněnka, že není ze Shakespearova pera.

Ó pane – paní mé lásky, máš líce ženy,
vlastníma rukama Přírody  malované;
a něžné srdce žen, jenomže beze změny,
beze lži, do vínku těm falešnicím dané;
a oči jasnější než jejich – a míň zrádné,
jež všechno pozlatí, na co se podívají;
a mužnou postavu, jež nade všemi vládne,
až muži klopí zrak a v ženách dech se tají.
Příroda tvořila tě zprvu jako ženu,
leč při té práci se do tebe zadívala
a z lásky dala ti, co pro mne nemá cenu,
takže tou štědrostí mi tebe vlastně vzala.
Když tě však určila jen ženám pro radosti,
ať patří mně tvůj cit – a tobě jejich skvosty.

Sonety 44 a 45.
Básně jsou založeny na staré představě, že člověk je jako příroda složen ze čtyř živlů, ohně, vzduchu, země a vody.

44
Kdybych byl z myšlenky a ne z masa a kosti,
co mohlo by se mi postavit do cesty?
Navzdory prostoru, přes všechny vzdálenosti
letěl bych z dalekých krajin vždy tam, kdes ty!
I kdybych třeba stál – od tebe odehnaný –
na konci světa sám, co na tom, povídám!
Myšlenka přeskočí země i oceány
a sotva pomyslí, kde chce být, už je tam!
Leč nejsem myšlenka – smrtící pomyšlení –
abych se dával v let za tebou zas a zas!
Jsem jenom ze země a z vody uhnětený,
a proto musím štkám a čekat, co dá čas:
od těch dvou živlů bych se já nic nedočkal
krom proudů těžkých slz, jež značí jejich žal!

45
Druhé dva, očistný oheň a lehký vzduch,
jsou stále u tebe, kdekoli zůstávám;
první je touha má a druhý je můj duch –
a oba kmitají vždy znovu sem a tam.
Když tyto rychlejší dva prvky odejdou
ode mne ve vroucím poselství lásky k tobě,
můj život, složený ze všech čtyř, bez těch dvou propadá
zármutku a lží jako v hrobě.
A jeho složení se může obnovit,
teprve až se ti poslové vrátí zase
a po svém návratu od tebe mají klid
a mluví o tobě, tvém zdraví a tvé kráse.
Těším se z jejich zpráv, ale jen krátký čas –
a pak je pošlu zpět a jsem tu smutný zas.

Sonet 55.
Báseň stojí na téže myšlence jako proslulá óda Horácova „Exegi monumentum aere perennnius Regalique situ pyramidum altius.”

Přetrvá mramory, přetrvá zlaté věže
a hrobky vladařů tento můj mocný rým:
zatímco z kamene čas písmo dávno smaže,
můj verš zde bud dál plápolat – a vy s ním.
Až sochy rozkotá běs válkou rozpoutaný
a sváry obrátí paláce v prach a rum,
má báseň, letopis na vaši paměť psaný,
bude dál vzdorovat meči a plamenům.
Půjdete pevně vstříc smrti a zapomnění,
jemuž vše propadá, a chvála vaší krásy
bude mít věčně stan v očích všech pokolení,
jež má nést tato zem po všechny příští časy.
tak až po soudný den, kdy z mrtvých vstaneme,
budete stále žít v čtenářích básně mé.

Sonet 99.
Výjimečně o patnácti řádcích. Takové sonety se v anglické literatuře své doby objevovaly dosti často.

Raný květ fialky já vyplísnil jsem přísně:
,, Ty sladký zloději, kdes vzal ten vonný dech,
ne-li mé lásce z úst? A purpur, jenž se pyšně
rozlévá na těch tvých měkkých a hebkých rtech,
sis v modři jeho žil obarvil bezostyšně!”
Lilii káral jsem, že okradla tvé dlaně,
majorán s poupaty, že oloupil tvůj vlas;
a růže na trní se chvěly ulekaně,
ta hanbou nachová, ta hrůzou bílá zas: třetí,
jež nebyla červená ani bílá
a kradla od obou, loupila u tvé vůně:
ji na smrt užírá mstivý červ v jejím lůně.
Tisíce květů jsem viděl, leč plátky všech
u tebe ukradly buď barvu nebo dech.

Sonet 107.
Spojován s politickými událostmi a osobnostmi své doby, zejména s královnou Alžbětou a s lordem Southamptonem. Jeho smysl však zůstává nejasný.

Ani mé obavy, ani ty předpovědi širého světa,
jenž o příštích věcech sní,
nemohou určit čas mé lásky, na niž hledí
jak na věc propadlou jistému zničení.
Už přešlo zatmění, jež stihlo zemskou lunu,
a chmurní věštci se smějí svým předzvěstím,
co bylo nejisté, ční jistě na svém trůnu,
mír kyne věčnými snítkami příštím dním.
V krůpějích balzámu, kterým je tato doba,
má láska rozkvétá a Smrt je bezmocná:
jen tupý, němý dav zasáhne její zloba,
zatímco mně můj verš na věky život dá.
A ty v něm nalezneš pomník, jenž nepomine,
zatímco erb i hrob vládců už s prachem splyne.

Sonet 121.
Snad odpověď na dobové předsudky o divadle nebo na osobní pomluvu básníka Sonetů.

Je lepší špatný být nežli se špatným zdát,
má-li být nevinný obžalováván z viny
a ztrácet radost z cti, kterou mu může dát
ne to, co cítí sám, ale co soudí jiný.
Proč má mi druhý v svých necudných pohledech
naznačovat, že ví o mojí vášnivosti,
a nad mou křehkostí bdít ještě křehčí špeh,
který má za špatnost i to, co já zvu ctností?
Ne, ne, já jsem, co jsem, a ti, kdo viní mne
ze všech těch přestupků, jmenují jen své viny:
já se smím napřímit, zatímco oni ne,
jejich duch nemůže odsuzovat mé činy!
Leda by tvrdili o světě veškerém,
že každý v něm je zlý a triumfuje zlem.

Sonet 126.
Nejde vlastně o sonet, nýbrž o dvanáct párově rýmovaných  veršů.

Ó milý hochu, ty, který jsi zastavil
tu kosu Času a míjivý písek chvil,
který jsi vadnutím vzrost a ukázal,
jak chřadnou přátelé, ač ty sám rosteš dál,
jestli tě Příroda, nejvyšší paní zkáz,
chce na tvé cestě vpřed zastavit v květu krás,
drží tě, aby tím mohla Čas potupit
a bídným hodinám tak lstivě život vzít.
A přece měj z ní strach, ty, v němž se vidí svět:
může svůj poklad jen zdržet, ne zadržet.
Jednou, byť po čase, se začne účtovati
a ona nakonec ten účet tebou splatí.

Sonet 127.
První ze sonetů o „černé paní”. Sonety, popisující milovanou ženu hanlivými výrazy, nejsou ve své době zvláštností, naopak, patřily ke konvenčnímu básnickému repertoáru. Vznikly jako reakce na prázdné oslavné veršíky Petrarkových epigonů už v renesanční Itálii.

Dříve svět v černé nic krásného neviděl,
a pokud viděl snad, neříkal tomu krása:
teď jméno krásy však zdědila černá, žel,
a pravou krásu zas cejch pancharta dnes drásá!
Od těch dob, co má moc kdokoli tvárnit svět
a krášlit ošklivost falešnou tváří klamu,
líbezná krása je v klatbě a plna běd
žije bez jména a bez vlastního chrámu.
A proto nosí má paní ten černý vlas,
ty oči jako noc, jež truchlí nade všemi,
kteří jsou bez krásy, ač mají dost všech krás,
a lživým pozlátkem jen ostouzení zemi.
Ale to truchlení jim dává tolik jasu,
že každý uznává za vzor jen jejich krásu!

Sonet 135.
A ty přece máš své přání. V originále slovní hříčka s vlastním jménem Will a obecným pojmem will (touha, přání, vůle), v češtině nevystižitelná. Hříčka se opakuje ještě v sonetech 136
a 143.

Ať každá má, co chce, ty přece máš své přání
a k tomu přítele a navíc ještě mne.
Co se tě jenom já natrápím bez ustání
tím, že chci přidávat k tvým přáním ještě své.
Proč však ty, která máš vždy tolik, tolik přání,
nespojíš alespoň jedno z nich jednou s mým?
Jsou přání ostatních milejší k uvítání,
anebo se ti snad já s tím svým nelíbím?
Oceán, i když má dosti vod, vítá deště
a ukládá je dál na dno svých pokladnic.
Tak i ty, ač už máš přání dost, přidej ještě
to moje k ostatním, ať jich máš o to víc.
Nezbij prosící přání svým krutým ,,ne”:
měj všechna za jedno – a v tom vždy i to mé!

Sonet 138.
Otištěn s obměnami po prvé r.1599 ve sbírce básní různých autorů, vydané pod názvem Vášnivý poutník. Právě tak sonet 144.

Když milá přísahá, že jenom pravdu říká,
věřím jí, i když vím, že to je pouhá lež,
jen proto, aby mne měla dál za mladíka,
jenž dosud nepoznal, co je svět za faleš.
V marnivé představě, že myslí, že jsem mladý,
ač ví, že lepší část mých dnů už minula,
přijímám přihlouple všechny lži, všechny zrady,
a tak tu po pravdě šlapeme oba dva.
Ale proč nepoví, proč nepřizná svou lživost
a proč já neřeknu, že nejsem mladíček?
Ach, láska nejraděj se halí v důvěřivost,
a kdo má v stáří rád, neříká rád svůj věk.
A tak si lžeme dál, ona mně a já jí,
a našim slabostem to lhaní lichotí.

Sonet 153.
Námět obou znělek převzat z řecké antologie „Epigrammata”, vydané (v latinském překladu) roku 1529.

Kupido odložil svou pochodeň a spal:
a když to uviděl Dianin doprovod,
jedna z děv hodila ten srdceryvný pal
do blízké studánky čistých a chladných vod.
A z toho svatého ohně ten pramen má
svůj nehasnoucí žár, živý i v našich dnech:
tak vzniklo léčivé zřídlo, jež pomáhá
s nejlepším účinkem v nejhorších nemocech.
Tu pochodeň si však bůh znovu zapálil
v očích mé paní a na mně ji zkusil hned:
já, z toho nemocen, pak spěchal ze všech sil
sem k tomu pramenu, host plný slz a běd,
leč marně: pro mne je lékem jen jeden pramen
– oči, z nichž Kupido vzal ten svůj nový plamen.

The post Sonety Williama Shakespeara a zajímavé poznámky překladatele Jana Vladislava first appeared on Čítárny.

Jan Vladislav: Tak jako ve všech hrách Williama Shakespeara, i v jeho Sonetech nás báseň za básní, sloku za slokou, verš za veršem strhuje stále hloub proud neobyčejné životnosti, neobyčejné životní pravdivosti. Ocítáme se najednou ve světe, který je nám překvapivě blízký, srozumitelný, vlastní, i když si nepřestáváme uvědomovat, že to je svět starý přes tři staletí. I když je to svět králů, princů, šašků a víl, vrátíme-li se k básníkovým dramatům, nebo svět oněch ,,mrtvých dam a knížat zašlých věků”, neznámých přátel, milenců, soků a černých paní, setrváme-li u jeho lyrických Sonetů.

Právě ta neobyčejná životní pravdivost nejspíše způsobila, že se od jisté doby začal v Sonetech velkého alžbětince vidět ,,klíč k jeho srdci”, který rozluští – zcela ve shodě s romantickým názorem na lyriku jakožto přímou, osobní zpověď básníka – řadu skutečných i pomyslných záhad Shakespearova dosti mezerovitého životopisu.

Tajemný přítel, vyzývaný s horoucím, až mileneckým zanícením v prvních sto dvaceti šesti básních souboru, neznámý básník – soupeř, onen ,,lepší duch”, který chce našeho básníka umlčet, aby si získal jeho vzácného přítele sám pro sebe, jak se o tom dovídáme v osmdesátém sonetu, a konečně ta neznámá žena uhrančivé, temné krásy z posledních dvaceti pěti znělek, kolem níž se zadrhuje drama lásky a žárlivosti, sjednocující Sonety podivuhodným způsobem v jedinečný, niterně+ uzavřený celek, kterému neubližuje ani to, že dnešní uspořádání sbírky není pravděpodobně původní. To všechno měly být podle z’míněné romantické představy na vlas věrné podobizny skutečných lidí z masa a kostí, a jak tak jak je maloval a kreslil o několik desítiletí dříve v téže Anglii slavný Hans Holbein mladší.

Dnes už lze jen stěží přehlédnout všecky statě, studie a knihy, které vznikly vytrvalým hledáním živoucích předloh  Shakespearových lyrických hrdinů, neboť Sonety skutečně ,,stojí hned vedle tragédie o Hamletovi co do pochybné slávy, že zadávají víc příčin k dohadům a sporům než kterékoli jiné literární dílo v anglickém jazyku”.

Do rolí básníkova přítele, jeho soka a jeho černé paní byly během těchto dlouhých sporů dosazovány postupně takřka všechny známé i méně známé postavy Shakespearovy doby ze všech společenských vrstev, zejména ovšem z řad tehdejší šlechty, kde měl básník vlivné příznivce a ochránce. Ale všecky navrhované a často tak přesvědčivě dokládané teorie svými protichůdnými a navzájem se vylučujícími výsledky nakonec dokázaly jen jedno, totiž že podstata otázky leží někde jinde.

Leží v tom, že Shakespeare je jako málokterý básník hluboce zakořeněn ve světě své doby – a to nejen ve skutečném, reálném světe, v Anglii svého století, mohutnějící, bohaté země v plném rozmachu, jehož výrazem byl nepochybně i rozmach tehdejšího anglického a zejména Shakespearova divadla: stejně hluboko kotví Shakespeare v myšlenkovém světě své doby, a to jak svým celkovým pohledem na život, tak detailními názory na jeho jednotlivé oblasti, jmenovitě na umění a poezii. Není třeba připomínat, že tyto názory se v nejednom liší od našich: jenže právě tak je od původu odlišné i dílo, vzniklé na jejich základě – a na to už se pozapomíná.

Tak jako si básník Shakespearovy doby nezakládal na jedinečnosti a osobitosti svého díla a bez ostychu vydával za své verše přejaté nebo přímo přeložené z jiných autorů, obdobně Shakespearovi a jeho současníkům přes zdánlivě osobní a psychologickou notu tehdejší lyriky nešlo ani o to, aby světu odhalovali své srdce a aby se mu zpovídali.

A skutečně, srovnáme- li právě Sonety podrobněji s ostatní dobovou poezií, vidíme často na první pohled, jak se nám z mnohých zdánlivě nejosobnějších a nejosobitějších motivů brzy vyklubají značné otřelé prvky běžné básnické konvence – ať už to je slavení předmětu básníkovy lásky jako vzoru krásy, nebo srovnávání lidského života s hercem na scéně, nebo konečně celá postava”černé dámy”, jejíž rysy bychom našli už v italské renesanční literatuře, kde vznikla jako reakce na vybledlý ideál ženské krásy v Petrarkových epigonů.

Tomuto konvečnímu rysu Sonetů  ostatně odpovídá i příznačná charakteristika z pera Shakespearova současníka, kritika Francise Merese, která se r. 1598 zmiňuje o tom, že mezi přáteli básníka (tehdy čtyřiatřicetiletého) kolují jeho ,,cukrové” znělky – čímž nám zároveň zanechal cenný údaj o době, kdy asi znělky vznikaly: jak dosvědčuje i jejich ráz, Shakespeare je psal mezi svými ranám,i komediemi, třebaže tiskem vyšly – pravděpodobně bez básníkova vědomí – až roku 1609, tedy pět let po Hamletovi.

Ale i když Shakespeare bral z konvenčního pokladu literatury své doby oběma rukama, a to nejen jednotlivost, nýbrž i jak se zdá sám ,,příběh” svého lyrického souboru, tvoří to nakonec jen hrubou osnovu jeho práce, možno-.li tak říci, na jejímž základě, který ovšem nevylučuje ani skutečné osobní, autobiografické prvky, mu pod rukou vzniká znenáhla ale jistě cosi kvalitativně zcela nového a původního, co má cenu a životnost podnes.

Neobyčejná schopnost hlubokého prožitku každého lidského citu a každé lidské situace, znásobená překypujícím bohatstvím nečekaných metafor, prýštících z důvěrné, konkrétní znalosti života (zejména venkovského, přírody, ale často i speciálních oborů lidské práce) dává nakonec jeho Sonetům i tma, kde zpracovávají ta nejotřelejší dobová témata – jako je kupříkladu obměna Horácovy ódy o věčnosti poezie v padesátém sonetu – dech naprosté pravdivosti a autentičnosti.

To všechno je ostatní v naprosté shodě s ostatní Shakespearovou tvorbou, v níž obdobně nabývají více méně konvenční náměty Shakespearových předchůdců pod rukou tvůrce Hamleta tvaru vysoce básnického, v níž obdobně dostávají konvenční figury předshakespearovského divadla pod Shakespearovým  perem skutečných lidí.

Tak se Shakespearovy Sonety řadí zcela organicky a rovnocenně k básníkovým komediím i tragédiím a samy o sobě znamenají jeden z vrcholů anglické a světové lyrické poezie.

Vladislavův doslov k překladu: Sonety, William Shakespeare.

O svém překladu Sonetů v jednom z rozhovorů pro Splav říká:
“Četl jsem už za války se zájmem a užitkem studie J. Mukařovského a chodil jsem po válce i na jeho přednášky. Je to ostatně znát i na mých překladech Shakespearových Sonetů. Volba dvanáctislabičného alexandrínu, kterého jsem při tom užil, nebyla rozhodně svévolná. Byl to výsledek úvahy, že v češtině na rozdíl od angličtiny převládají statisticky víceslabičná slova a že je třeba tomu podřídit i délku verše, nemá-li v českém překladu docházet k soustavnému ochuzování přirozeného slovníku Shakespearových básní.

Navíc jsem tím chtěl navázat na obdobný verš, kterým se vyznačují známé vězeňské monology básnického hrdiny Máchova Máje. K tomu mne nepochybně inspirovaly i máchovské studie Mukařovského. Tehdy jsem to pokládal za nejlepší řešení; dnes bych to asi dělal jinak. Ostatně od prvního vydání mého úplného překladu Sonetů se o to pokusilo už asi půl tuctu dalších překladatelů.”

———————————————————————
Jan Vladislav (*15. 1. 1923, Hlohovec – †3. 3. 2009, Praha)
První knihou v originále, kterou přečetl celou, bylo Goethovo Utrpení mladého Werthera. Pak pokračoval s překlady Petrarkových sonetů, to vše ve věku 17 let. Překládal ze sedmi jazyků: angličtiny, francouzštiny, italštiny, němčiny, rumunštiny, ruštiny a ukrajinštiny a s výpomocí odborníků také z čínštiny a japonštiny.

The post Jan Vladislav. Proč Shakespearovy Sonety patří k vrcholům anglické a světové lyricko-epické poezie first appeared on Čítárny.

Vynikající Jan Vladislav a jeho příběhy, legendy a pohádky sesbírané z kultur celého světa a spojených jediným tématem a jednoduchou dětskou otázkou: „Proč“?

Jan Vladislav pohádky rozdělil do několika oddílů týkajících se postupně světa živlů, stromů, květin, lidí, ptáků, plazů, ryb, divokých a domácích zvířat.
Jde o mimořádně vyzrálé, čtivé a působivé dílo zkušeného autora.

Knihu “Proč je Slunce na obloze samo” s podtitulem: „Pohádky o tom jak vznikl svět“ napsal Jan Vladislav v roce 1970, v době, kdy měl za sebou již rozsáhlé pohádkářské dílo.
Bohužel v témže roce 1970 byl Jan Vladislav za své názory na komunistickém indexu a nemohl už knihu vydat.
Kniha vyšla až po roce 1989.

Ilustracemi vypravila akademická vynikající malířka Zdenka Krejčová.

The post Jan Vladislav. Proč je Slunce na obloze samo first appeared on Čítárny.

Jan Vladislav psal svoji poslední básnickou sbírku Příběhy (s podtitulem Parafráze) v letech 1997–2009 (tedy až do své smrti). Jde o básně (povětšinou rozsáhlejší), s epickou osnovou, tedy skutečně o příběhy, jež zachycují životy nebo výmluvné zlomky osudů velkých umělců – básníků, malířů, divadelníků, filozofů (například Michelangelo, Borges, Čechov, Artaud, Mejerchold).
Ovšem do těchto „příběhů“ se prolíná osobnost autora, jeho bytostné úzkostné a naléhavé tázání a hledání nejzákladnějšího smyslu umění, života, lásky.

O sbírce Petr Adámek v Hostu napsal:
Poezie Jana Vladislava byla už od Hořícího člověka zasažena hlubokou melancholií, zároveň tu však od počátku byla schopnost vidět přesně, namísto mlhavých a rozostřených tónů používat jasné kontury. Na samém konci té dlouhé cesty vidíme starého básníka, který si vystačí už jen s několika málo tahy, aby jimi zacloumal naší netečností: „V střídavém pominutí smyslů / řekneš ano, a už tě unáší / to přitakání cestou, / která se nedá vzít zpět. // V střídavém pominutí rozumu / řekneš ne, a celý život se ptáš, / co všechno ten vzdor / vymazal z mapy tvých cest.“

Jan Vladislav (1923-2009) byl básník, překladatel a esejista, navzdory nepříznivým podmínkám autor neobyčejně rozsáhlého literárního díla vlastního, ale také překladatelského, editorského a pedagogického. Doma i v exilu (po roce 1981) byl jedním z hlavních hybatelů nezávislého šíření volného slova.

Ukázky z knihy:

Žil jsem v tvém domě odjakživa,
přihodilo se to prostě jako narození
a jako se jednou přihodí smrt.
Zvykli jsme si na sebe, alespoň
já na tebe, tys vždycky mlčel,
a mlčíš i teď, kdy se blíží
čas výpovědi.
Dovol mi vzít
s sebou pár obrazů, okno
se stromy, jež zima svlékla
a jaro jako vždy zase obleče,
s tou příkrou strání a nebem,
které je vidět celé, jen když ležím
bez hnutí, bez dechu
na holé zemi.
Nenasytně čtu
a hledám v knihách už jenom věštby,
jestli jsme i my ten zimní strom
a můžeme se ještě obléci
listy, květy a plody
už v tomto snu,
jak doufal K…

***

Žárlím na řeku, ve které ses včera
v noci koupala, chraptěl vášnivě
zpěvák flamenka, půjdu ji večer
sešlehat prutem,
a dole na ulici přihlížel hlouček mužů,
jak mladá žena k tomu tančí a zvedá cíp černé sukně.
Štěstí nechce, abychom se na ně
dívali příliš zblízka,
napsala mi třináctého června
osmnáct set padesát sedm,
a velmi mu prospívá, když je přijímáme
s očima zavřenýma.

***

V střídavém pominutí smyslů
řekneš ano, a už tě unáší
to přitakání cestou, která se nedá vzít zpět.
V střídavém pominutí rozumu
řekneš ne, a celý život se ptáš,
co všechno ten vzdor
vymazal z mapy tvých cest.
Zkrátka, nejpravděpodobnější je,
psal patnáctého ledna osmnáct set osmdesát pět z Adenu domů,
že člověk jde spíš tam, kam nechce,
že děláš spíš to, cos dělat nemínil,
a žiješ a umíráš jinak,
nežli jsi vůbec někdy pomyslel,
a není naděje,
že by ti to někdy někdo
nějak nahradil.

***

Na samém počátku, jak stojí psáno,
byly stvořeny s duší Adama
i duše nás všech. Kdykoli žena počne,
přinese anděl noci semeno před Boha,
a ten rozhodne, jaké to dítě bude,
malé či velké, slabé či silné,
muž nebo žena — jedině volba
mezi dobrem a zlem je věcí člověka –
a přikáže duši, aby vstoupila
do toho plodu. Duše však otevře ústa,
protože ví, co ji očekává,a s nářkem se vzpouzí: Proč na mně chceš,
abych šla do světa? A Bůh odpoví:
Proti své vůli jsi byla stvořena,
proti své vůli se narodíš na svět,
proti své vůli zemřeš.
Když ležíš vedle mne a položím ruku
do tvého klína, cítím pojednou,
jak ve tvém pomalém, pokojném dechu
pulzuje vesmír, a nepřestávám žasnout,
jak se má duše mohla tak dlouho vzpouzet
a nechtít na svět.

***

„Ulovilo jsem tě,“ šeptalo srdce
a prstem náruživě
přepočítávalo

své spící kořisti
vrásky a jizvy.
„Ulovilo jsem tě,“ ptalo se

a zděšeně otvíralo
své ještě živé
oběti oči,
„ale co dál?“

The post Příběhy a parafráze. Poslední sbírka Jana Vladislava, výmluvné zlomky osudů velkých umělců first appeared on Čítárny.

Základem Otevřeného deníku básníka, esejisty, překladatele, editora a autora pohádek Jana Vladislava (1923–2009) jsou deníkové záznamy, které si jako signatář Charty 77 vedl v Praze od ledna 1977 do ledna 1981, kdy byl donucen odejít do exilu ve Francii.

Po dobu dalších téměř třiceti let texty svých záznamů obohacoval o úvahové a esejistické pasáže a vytvořil tak summu své celoživotní spisovatelské zkušenosti a obecně platné svědectví o osudu humanitního vzdělance ve střední Evropě dvacátého století. Přestože Jan Vladislav práci na svém stěžejním díle nedokončil, jeho Otevřený deník patří vedle Celého života Jana Zábrany, Divišovy Teorie spolehlivosti, Deníku Pavla Juráčka a Letu let Josefa Hiršala a Bohumily Grögerové k nejdůležitějším novodobým českým literárním dílům psaným na deníkovém půdorysu. Kniha je doplněna ediční poznámkou a jmenným rejstříkem.

Potud oficiální anotace z nakladatelství Torst (editor Jan Šulc), a já připojuji – KONEČNĚ!
Tento dokument doby, který vyšel nenápadně v listopadu letošního roku je skutečnou knihou roku. Jan Vladislav byl osobností, kterou Francie ráda přijala a ocenila možná více, než je ceněn doma. Píšou, že práci nedokončil, ale právě proto je to Otevřený deník, protože své zápisky neustále doplňoval, upřesňoval, glosoval, tak jak život šel. O své vážné nemoci věděl, lékaři mu slibovali ještě tři měsíce, bohužel mu nebyly dopřány. Ale to nic nemění na skutečnosti, že prakticky věděl, že už je to konec jeho deníku. 

Budete překvapeni mnohými postřehy, málokdo ví o jeho samizdatové edici, o jeho přátelích filozofu Janu Patočkovi nebo všestranném Jiřím Kolářovi aj.
Já si navíc cením autora i pro to, co v deníku není, to vyžaduje velkou kázeň a moudrost. Měla jsem čest poznat Jana Vladislava osobně až po roce 1989 v Památníku národního písemnictví na Strahově na výstavě jeho prací. Předtím jsme si jen psali ohledně smluv a vydávání v Albatrosu. Toto nakladatelství se k němu vždy chovalo slušně, a proto s námi komunikoval na rozdíl od institucí jako Dilia a Artia. Proto také později bylo možné domluvit s ním, s dědici Vladislava Stanovského a Stanislavem Kolíbalem retro vydání Stromů pohádek už v jiném nakladatelství.

Tyto knihy také měly svůj osud.
V SNDK je prosadila přítelkyně Jana Vladislava redaktorka Dagmar Sekorová, a byla za ně na nějaký čas pak z nakladatelství odejita. Takové to byly časy. Ale to už jsem se vzdálila od Otevřeného deníku. Nebudu mnoho prozrazovat, ale čtení doporučím i mladším čtenářům, přestože některé osoby už budou pro ně neznámé, ale postupnými vypravěčskými krůčky vás pan spisovatel navede a uvede do svého úžasného světa.

Otevřený deník | Jan Vladislav | Torst, 2012 | stran: 1008 | Grafická úprava: Vladimír Nárožník

Ocenění knihy:
Porota ceny Toma Stopparda jednomyslně udělila cenu Toma Stopparda za rok 2012 knize Jana Vladislava Otevřený deník.
Cena byla slavnostně předána 21. května 2013 v Praze.
Jde o cenu jejíž součastí je mramorová kostka, grafika a malá finanční částka (30.000 Kč), kterou poskytuje již od roku 1983 Tom Stoppard z UK.

{youtube}D7OZHhUN-ZI{/youtube}

„Vymazávání nežádoucích jmen z povědomí čtenářů a české literatury vůbec je přece u nás už třicet let běžnou součástí kulturní politiky; dnes se jenom s neskrývaným zadostiučiněním uplatňuje ještě důsledněji, a to i v oblasti básnického překladu, který býval dost dlouho útočištěm pro ty, co jinak nesměli. “

„Snaha o naprostou upřímnost je stejně jen chiméra; psát znamená nevyhnutelně stylizovat. … Okamžitý zápis trpí bezprostředními emocemi, dodatečný záznam je vydán napospas rozmarům paměti a napsané slovo dokáže nakonec překrýt původní autentický zážitek.“

„Takových lidí uhranutých představou, že právě oni rozluští kvadraturu kruhu, sestaví perpetuum mobile, najdou kámen mudrců nebo napíšou knihu, kde bude odpověď na všechno, jsou zástupy, a nejen v umění.“

„Je to tak, vím to; jen si nejsem jist, zda skutečně ti živoucí mrtví po nás nic nepožadují. Sám Husserl přece říká, že nám stojí tváří v tvář a hledí do duše.“

„… něco dokončuju a je to čím dál horší – mám pocit, že na tom nechám život, doslova, protože se mi prostě nevybavují potřebná slova, a tak často stojím nad jednou větou hodinu a nad stránkou celé dopoledne; když to spočítám, vychází mi, že bych si nevydělal ani na sůl. Doslova. …ale ještě spíš je to tím, že jsem prostě už strašně unavený tímto druhem práce, tím věčným obracením slov ze všech stran a jejich kladením vedle sebe. Pociťuji najednou, jako bych byl hluchý nebo slepý k jejich významu, nebo lépe jako by naráz ožívaly všechny jejich významy a já už se v nich ztrácím a nevím, za který konec je vzít, abych uchopil ten pravý. Je to prostě vyježděná kolej, už se v ní nedá jet dál. Vždyť jsem se toho taky napřekládal, jsou to desetitisíce stran a snad statisíce veršů.“

F. X. Šalda. „Na lidi jako on se neprávem zapomíná, v dějinách literatury pro ně není rubrika, a přitom bez jejich zápalu a práce by plno knih nebylo.“

O setkání s Michauxem:
„První chvíle nebyla snadná – Michauxův obličej je uzavřený, bledý, holý…. Ptačí hlava se značně prořídlými vlasy, nádherné oči, vážné, modré a hledící upřeně, jako by byly černé, plné inteligence, intenzity a také šelmovství.“

„Budeš se možná ptát, vzdálený čtenáři těchto stránek, … proč se pořád zabývám záležitostmi, které se mne vlastně přímo netýkají, místo abych… psal o sobě. Odpověď: právě proto, že se mne přímo týkají, že jsou osobní, poněvadž mluví o světě, v němž žiji, aniž jsem si ho vybral. O světě, k němuž jsem byl a zůstávám fatálně připoután, mimo jiné i jakousi odpovědností, ať už je to dáno výchovou, četbou, to jest knihami, s jejichž hrdiny jsem se ztotožňoval, nebo přemrštěnou vírou ve svou úlohu, tedy jistým velikášstvím, nebo konečně pouhou stádností, které by se dalo v lepším případě taky říkat přirozená solidarita s tvory jako já, jako všichni kolem mne. …Nejsem sám, kdo ví a vidí, jak mu právě to, o čem se zde tak náhodně, namátkou a útržkovitě zmiňuji, brání žít po jeho, co mu ztěžuje nebo znemožňuje realizovat jeho přání, jeho práci, jeho touhy, jeho náruživosti, jeho lásky, a to i ty nejnezištnější.“

„Ti, co nás předešli, jsou všichni tady s námi. Mlčenliví, neviditelní, neslyšitelní, utajení ve věcech, v slovech, v myšlenkách, i v těch nejprostších.“

Myšlenky z Leonarda
3/
Co děláš jiného
než to, že vytloukáš
ze zlatých palic šišek,
ze samčích žaludů
a ze samičích bukvic
semena, která potěžkáváš v dlani,
přesýpáš jako řezavé
uhlíky z ruky do ruky
a zašlapáváš do země
i se vším, co z nich bude
a o čem nevíš,
s celým tím světem,
od prvních klíčků po hustou změť korun
a pravdu letokruhů, kterou odhalí
teprve řez?
Co děláš jiného
než to, že vytloukáš
semena z toho, co už bylo,
co ve tmě dozrálo
pro tebe bez jména
a ve tmě vydá stromy,
jež nikdy nespatříš
a jménem nepoznáš?
Jan Vladislav. Kniha poezie. Praha: KOS, 1991, s. 167–168.

The post Otevřený deník Jana Vladislava. Opravdu jedinečný dokument doby first appeared on Čítárny.

Víme, že jste nedávno cestoval po Číně. Vzpomněl jste si u této příležitosti na Čínské pohádky, které vám právě vyšly?
Loni na podzim jsem si to ověřil i to na vlastní oči. Navštívili jsme letmo značný kus jižní Číny, právě ta místa, která byla zničena letošním zemětřesením. Ale za té naší cesty tam ještě všechno stálo na místě a my jsme při té podívané nestačili žasnout: vysoké kuželovité hory, divoké soutěsky, obrovité řeky a starobylá městečka, kam nás zavezli, to všechno působilo opravdu pohádkově. Po této stránce staří malíři, básníci a pohádkáři opravdu nepřeháněli. Proto se na ně chodíme dívat do muzeí, proto je s obdivem čteme, i když nezapomínáme, že to je jen jedna polovina skutečnosti.

Tu druhou polovinu se všemi radostmi i strastmi každodenního života dnešní Číny jsme za tak krátkou dobu nemohli ani zahlédnout… Doufám, že se nám to podaří příště.

Co Vás nejvíc fascinovalo na čínských pohádkách?
Mým prvním, nezapomenutelným čtenářským dobrodružstvím byla knížka slovenských pohádek. Dostal jsem ji k Vánocům jako prvňák, a třebaže jsem teprve slabikoval, zaujala mne tak, že jsem si ji s námahou, ale také nadšením přečetl celou sám. Nestačil jsem žasnout; a dodnes si myslím, že kniha je jeden z největších lidských vynálezů. Potvrdila mi to i ta první četba.

Byl tam příběh o chudém chlapci, kterého unese černokněžník, majitel knihy, kde bylo zapsáno všecko, a ten smělý čarodějův učeň se jí nakonec zmocní, a tak přemůže i svého zlého pána… Snil jsem pak taky o takové knize a nebyl jsem sám. Jak jsem se po letech dočetl, toužil po ní například i nositel Nobelovy ceny Hermann Hesse a taky to v jedné autobiografické povídce krásně popsal… Já jsem se spokojil tím, že jsem pro mladé čtenáře vybíral a vyprávěl pohádky ze všech koutů světa, francouzské, anglické, italské, španělské, rumunské a dokonce i čínské.

Těmi jsem vlastně začal. Zabýval jsem se tehdy starou čínskou poezií, a když se náhodou naskytla příležitost připravit i knížku čínských pohádek, bez váhání jsem se jí chopil. Fascinovalo na nich totéž, co na těch básních psaných před celým tisíciletím: jejich náměty jsou sice v podstatě stejné, všelidské, ale jsou podávány jiným způsobem, málem se tam jako zcela jinak píše, maluje nebo připravují pokrmy. Poznáte to při prvním soustu. Je to zkrátka jiný, pro nás nečekaný, a proto tím poutavější pohled na svět.

Které autory nebo knihy o Číně nebo o čínské kultuře byste doporučil mladším čtenářům?

O další vhodné literatuře pro naše mladé zvídavé čtenáře by vám řekl spíš některý odborník. Já vám jen řeknu, co právě mám na stole a co si čtu pořád dál a dál. Čína je totiž hotový kontinent a navíc jediná světová kultura, které trvá už tři tisíce let – a skoro tak dlouho používá v podstatě stejné písmo…
Užitečný přehled o všem čínském, o dějinách, politických a společenských proměnách, náboženství, literatuře a umění jsem našel například v hutné knížce Klasická Čína I. P. Kamenaroviče, přeložené z francouzštiny. Je vyprodaná, ale můžete si ji jako já vypůjčit z městské knihovny a pak si číst třeba napřeskáčku, co vás zajímá především. Odpoví vám skoro na všecko.

Něco podobného, ale většího napsali i čeští sinologové A. Palát a J. Průšek v knize o čínské společnosti a zvycích v době dynastií Sung a Jüan. Přesto že se ten velký svazek jmenuje Středověká Čína, i to je kniha nezbytná pro pochopení dnešní Číny.

A kdo by si chtěl počíst o čínských zbojnících té doby, může si půjčit Příběhy od jezerního břehu od Š’ Na-ana ze 14.stol . Ty příběhy u nás kdysi taky pod názvem Všichni lidé jsou bratři ve zpracování někdejší nositelky Nobelovy ceny Pearl Buckové.

A kdo má rád detektivky, může se o staré Číně dozvědět leccos i z příběhů o bájeslovném soudci Ti, které psal v 20. stol. úspěšný holandský sinolog a diplomat R.van Gulik.

Nakonec připomenu ještě jednu ságu z nedávné Číny, rozsáhlou autobiografii Divoké labutě, kterou o dramatických osudech své rodiny napsala jedna z očitých účastnic a svědků kruté “kulturní revoluce” paní Jung Changová, dnes žijící v Anglii. Ale takových osudů byly v Číně miliony a podobných knih jsou tisíce, mnohé už i v češtině. Zeptejte se v nejbližší městské knihovně.

Poznámka redakce:
Rádi také připomínáme mistrně vyprávěné čínské pohádky Jana Vladislava, které patří k tomu nejlepšímu, co o čínském lidovém vyprávění vyšlo.
Pohádky ze Země draka / Jan Vladislav / ilustruje Zdeňka Krejčová / vyd. Euromedia Group – Knižní klub, 2008 / 2. upravené vydání po padesáti letech

Ilustrace Zdeňky Krejčové z knihy Pohádky ze Země draka

The post Jan Vladislav. Jaké knihy doporučuje číst o Číně spisovatel a překladatel first appeared on Čítárny.

Čínské pohádky vycházejí z jiné tradice, z jiných legend a lidových vyprávění. Dýchnou na čtenáře exotikou z velké dálky a navodí atmosféru jako při návštěvě cizokrajné země. Jednotlivé pohádky v této knížce jsou uvedeny čínskou bájí ze starobylé Číny. Vybírejme nyní s vypravěčem.

“Každý má rád něco jiného. Byli básníci, kteří měli nejraději starobylé příběhy o bozích. Jiní zas dávali přednost líčením výprav do dalekých zemí. Třetí poslouchají s oblibou vyprávění o strašidlech a jiných nadpřirozených bytostech. Někteří – a já s nimi – mají nejraději pohádky, nad kterými tají dech děti.”

Mistrně vyprávěné čínské pohádky
A my musíme dodat, že tajit dech budou nejen děti, protože o vypravěčském umění Jana Vladislava, barda české literatury, už koluji legendy. A tato kniha je jen potvrzuje.
Navíc je kniha doplněna mistrovskými  ilustracemi Zdeňky Krejčové, které jsou v této oblasti jednoznačně nejzdařilejší a došly uznání i v Číně.

Pohádky ze Země draka / vypravuje Jan Vladislav / Ilustrovala Zdeňka Krejčová / Grafická úprava a návrh obálky Gabriela Dubská
Vydala Euromedia Group k. s. – Knižní klub v Praze 2008, 2. upravené vydání po padesáti letech

Co řekl o knize Jan Vladislav …
Jak odborník snadno pozná, většina těchto “Pohádek ze Země draka” je zpracována podle toho či onoho evropského překladu. Přesto však náš svazek obsahuje i řadu pohádek nebo variant uváděných – pokud bylo možno zjistit – v evropské verzi poprvé. Zásluhu o to má prom. fil. Zlata Černá, která potřebné texty vyhledala a přeložila a navíc přehlédla celý rukopis po odborné stránce a pečovala o transkripci čínských jmen.

Při práci  na této knížce bylo přihlédnuto zejména k této literatuře:

Ancient Chinese Fables, Peking 1957;
Eduard Chavannes, Cinq Cents Contes et Apologues, Paris 1911;
Bratja Lju, Kitajskije narodnye skazki, Moskva 1955;
Chinese Literature, ročníky 1954, 1955, 1956, 1957;
Henri Doré, Recherches sur les Superstitions en Chine, Chány-hai, 1912;
Verne Dyson, Forgotten Tales od Ancienit China, Shanghai, 1927;
Wolfram Eberhard, Typen Chinesischer Volksmärchen, Helsinky 1937;
Wolfram Eberhard, Volksmärchen aus Sudost-china, Helsinky 1941;
Kitajskie narodnye skazki, Moskva 1957;
Min-ťien wen-i (“Lidové umění”, Šanghaj; texty v rukopisném překladu Z.Černé);
Pchu Sung-Ling, Zkazky o šesteru cest osudu, přeložil Jaroslav Průšek, Praha 1955;
Podivuhodné příběhy z čínských tržišť a bazarů, přeložil Jaroslav Průšek, Praha 1954;
Skazki starogo Sjunja, obrabotka Z. Zadunajskoj, Leningrad 1957;
E.T.C. Werner, Myths and Legends of China, London 1922;
Richard Wilhelm, Chinesische Volksmärchen, Jena 1921.

Všem těmto i dalším nejmenovaným odborníkům a prostým vypravěčům patří autorův srdečný dík.

UKÁZKA Z KNIHY

Všechno, co vám budu tady vyprávět, zapsali v dávných i nedávných dobách mistři dobrého slohu a dovedného štětce podle vyprávění jiných. Některé příběhy jim vyprávěli přátelé, když se sešli u misky horkého vína. Mnoho si jich zapsali od venkovanů, kteří se ubírali kolem jejich skromných pracoven do města na trh. Jiné zas našli v starých potrhaných knihách bez prvních listů, takže ani nevěděli, kdo je zapsal a kdy to udělal. Další prý jim dokonce došly poštou z nejrůznějších končin země, když se rozneslo, že takové povídky sbírají. A nejeden příběh byl sebrán těmi, kteří se za nimi rozjeli do blízkých i dalekých vsí v povodí širokých řek a na úpatích vysokých hor.

Každý má rád něco jiného. Byli básníci, kteří měli nejraději starobylé příběhy o bozích. Jiní zas dávali přednost líčením výprav do dalekých zemí. Třetí poslouchají s oblibou vyprávění o strašidlech a jiných nadpřirozených bytostech. Někteří – a já s nimi – mají nejraději pohádky,nad kterými tají dech děti.

Ty pestré pohádky o statečných chlapcích, o chudých sběračích chrastí, o vílách, které přebývají v květinách a lasturách, o zázračných obrazech, svítících míčích a zlatých vrabcích vypravují nejčastěji starci a stařenky. Sami je kdysi slyšeli taky od svých starých rodičů a dědů. A jejich dědům je dávno a dávno vyprávěli dozajista zas jejich dědové. Tak bychom mohli jít proti proudu času jako proti proudu řeky až k prameni …

… Kdysi jsem četl, že slunce bylo zprvu krásný hoch a měsíc zase krásná dívčina. Dívka se ale styděla, že se na ni pořád všichni dívají, a poprosila slunce, aby si vyměnili místa. A tak je měsícem od té doby hoch a sluncem dívka. Teď už se na ni lidé nedívají. Kdo k ní přece jen pozvedne oči, musí je zase okamžitě sklopit.

Ale to všechno se stalo v dobách, kdy ještě lidé nevěděli, kolikrát mají jíst. Aby nepomřeli hlady, seslalo k nim nebe posla s příkazem, že mají jíst jednou za tři dny. Jenže ten nešťastný posel to popletl. Vyřídil lidem, že mají jíst třikrát za den. Od těch dob jedí lidé poslušně třikrát denně.

Když nebe vidělo, co se stalo, bez prodlení posla potrestalo. Proměnilo ho v buvola, nejspíš aby odčinil, co způsobil, a pomáhal člověku získat dost obživy, když už musí tolikrát jíst. Ale ne každý má k práci buvola a ne každý jí třikrát za den. Chudý člověk je nejednou rád, když se dosyta nají aspoň jednou za den. Tak tomu bylo i s chudou vdovou a matkou Siao Lua, o kterém se hovoří v pohádce …

The post Pohádky ze země draka Jana Vladislava u kterých děti tají dech first appeared on Čítárny.

Sbírka krátkých i delších pohádkových příběhů, napínavých, veselých i poučných zaujímá přední místo v knihovničkách několika generací českých čtenářů, a nepotřebuje proto příliš představovat. Dvanáct mandelů pohádek českých, slovenských, anglických, německých, ale i tatarských, čínských, portugalských, japonských či senegalských, zavede děti do podivuhodného světa, kde na ně čekají chytrá zvířátka, stateční pasáčkové i zlatá jablka. Roste tam i krásný zlatý strom, který má  dvanáct větví, na každé větvi po jednom hnízdě a v každém hnízdě po mandeli vajec, po mandeli vajíček z jasného křišťálu: stačí jen rozbít skořápku a v každém najdeš pohádku.

Zhruba po padesáti letech od prvního vydání vychází opět v nové grafické úpravě. Knihy, kterou znají generace a nic neztratila na svém lesku.

Nové vydání první a druhé části skutečně monumentální sbírky pohádek z celého světa,
na níž se podíleli básník, překladatel a esejista Jan Vladislav, přední znalec pohádek Vladislav Stanovský a malíř, sochař, grafik, ilustrátor a scénický výtvarník  Stanislav Kolíbal. Texty, ilustrace i grafická úprava jsou po padesáti letech stejně nadčasové jako v době svého vzniku a bezpochyby se stanou knihou provázející na cestě ke kultivovanému čtenářství i děti dnešní uspěchané doby.

První strom pohádek z celého světa
Druhý strom pohádek z celého světa
Vladislav Jan, Stanovský Vladislav, ilustroval Stanislav Kolíbal
vyd. Euromedia Group – Knižní klub, 2008, 2009 / l. vydání v SNDK, 1958

Ukázka z Druhého stromu pohádek z celého světa

O kocourku Fouskovi a kočičce Tichošlapce

Žili byli kocourek a kočička. Jednoho dne povídá kocourek kočičce:
„Tichošlapko, pojď, půjdeme na půdu, jsou tam lískové oříšky, uvidíš, jak si pochutnáme.“
„Pojďme, Fousku,“ řekla kočička. „Já je ráda, tak ráda!“
A běžela s kocourkem na půdu.
„Ale pozor, Tichošlapko,“ povídá kocourek, když vylezli na půdu k oříškům. „Ne abys ty oříšky jedla se skořápkou, mohla by ses mi zadusit.“
„To víš, že ne, Fousku,“ ujišťovala ho kočička, ale za chvilku přesto spolkla oříšek i se skořápkou.
Bylo zle. Fousek vidí, že chudinka Tichošlapka za chviličku umře, jestli jí hned nevymaže krk sádlem, aby mohl oříšek dál.
Rozběhl se ke skříni, kde stál hrnec sádla. Jenže skříň byla zamčená.
„Skříni, skříničko, otevři se, ať si mohu vzít trochu sádla,“ prosil Fousek. „Musím vymazat Tichošlapce  krk, jinak se mi zadusí oříškem.“
„Běž k zámečníkovi a dej si udělat klíč,“ odsekla skříň.
Fousek běžel k zámečníkovi:
„Zámečníku, zámečníku, udělej mi klíč, ať mohu otevřít skříň a vzít si trochu sádla. Musím vymazat Tichošlapce krk, jinak se mi zadusí oříškem.“
„Až mi doneseš od kupce kus sýra,“ odbyl ho zámečník.
Fousek běžel ke kupci:
„Kupče, kupčíčku, dej mi kus sýra, ať ho mohu dát zámečníkovi. Udělá mi klíč, abych mohl otevřít skříň a vzít si trochu sádla. Musím vymazat Tichošlapce  krk, jinak se mi zadusí oříškem.“
„Řekni kravám, ať mi nadojí hodně mléka,“ vyhnal ho kupec.
Fousek běžel ke kravám:
„Krávy, kravičky, nadojte hodně mléka kupci, ať mi dá kus sýra. Dám ho zámečníkovi, aby mi udělal klíč, abych mohl otevřít skříň a vzít si trochu sádla. Musím vymazat Tichošlapce
krk, jinak se mi zadusí oříškem.“
„běž na louku, ať nám dá hodně trávy,“ poslaly ho krávy pryč.
Fousek běžel na louku:
„Louko, loučko, dej kravám hodně trávy, ať nadojí kupci hodně mléka, aby mi dal kus sýra. Dám ho zámečníkovi, aby mi udělal klíč, abych mohl otevřít skříň a vzít si trochu sádla. Musím vymazat Tichošlapce krk, jinak se mi zadusí oříškem.“                                         
„Popros nebe, ať nám sešle déšť,“ odpověděla louka.
Fousek běžel poprosit nebe:
„Nebe, nebíčko, sešli déšť na louku, ať dá hodně trávy kravám, aby daly hodně mléka kupci, aby mi dal kus sýra. Dám ho zámečníkovi, aby mi udělal klíč, abych mohl otevřít skříň a vzít si trochu sádla. Musím vymazat Tichošlapce krk, jinak se mi zadusí oříškem.“
Nebe se nad Fouskem slitovalo a seslalo na louku déšť, louka dala kravám hodně trávy, krávy nadojily kupci hodně mléka, kupec dal zámečníkovi kus sýra, zámečník udělal ke skříni klíč, skříň se otevřela a Fousek si z ní vzal trochu sádla a běžel vymazat Tichošlapce krk, aby se mu nezadusila oříškem. Ale Tichošlapka už ležela na půdě ocáskem dolů, nožkami vzhůru a byla mrtvá.
Dlouho Fousek oplakával milou Tichošlapku, a pak se rozhodl, že se pomstí. Od toho dne přestal chytat myši. A protože je Fousek přestal chytat, myši se rozmnožily a rozežraly všecky skříně. A protože byly všecky skříně rozežrané, nebylo třeba klíčů a zámků a zámečníci pomřeli hlady. A protože zámečníci pomřeli, přestali kupovat sýr a kupci přišli na mizinu. A protože kupci přišli na mizinu, prodali krávy na jatka. A protože byly  krávy prodány na jatka, louky zarostly bodlákem.
Tak pomstil věrný Fousek svou milou Tichošlapku.

Starší vydání knihy. SNDK, Praha 1965

Ukázka z Prvního stromu pohádek z celého světa

Jedenáctá pohádka o lenochovi a zázračné rybě

Byla jednou jedna matka a ta měla líného syna. Nic nechtěl dělat, v ničem matce nepomohl.
„Kdybys mi aspoň z lesa dříví na oslu přivezl!“ řekla jednou matka.
„Přiveď mi tedy osla, když chceš, abych ti přivezl dříví z lesa,“ řekl ten lenoch.
Matka mu přivedla osla, ale lenoch zase nebyl spokojen.
„Vysaď mě tedy na toho osla, když chceš, abych ti přivezl dříví z lesa!“
Matka vysadila lenocha na osla a on jel do lesa. Cesta vedla kolem moře. Najednou spadla lenochovi na zem sekera. Že byl ale lenoch líný slézt z osla a sekeru zdvihnout, zůstal sedět na oslu a přemýšlel, co má dělat. Kousek dál se mrskala na břehu ryba a nemohla se dostat do vody. Když uviděla lenocha na oslu, řekla mu:
„Buď tak hodný, mládenče, a hoď mě zpátky do moře!“
„Dobrá,“ řekl lenoch. „Ale podej mi tu sekeru!“
Ryba vzala sekeru do huby, postavila se na ocas a podala ji lenochovi.
„Dobrá,“ řekl lenoch, „teď tě hodím do moře. Ale jakpak se mi odměníš?“
„Prozradím ti tři kouzelná slova. Když ta slova řekneš, stane se, co budeš chtít. Ta slova jsou: Lengo a save a moře.“
Lenoch strčil do ryby, ryba spadla do moře a vesele odplavala. Pak jel do lesa. Když přijel do lesa, řekl si:
„Dobrá, teď tedy nasekám to dříví. Ale pročpak bych měl sekat dříví, když vím tři kouzelná slova. Ať tady mám na oslu tři otepi dříví! Lengo a save a moře.“
Jen to dořekl, už ležely na oslu tři otepi dříví. A protože se tím vším tuze unavil, přál si, aby stál před ním stůl s bohatým obědem. Jen řekl: „Lengo a save a moře.“
A už tu byl oběd. Lenoch se pořádně najedl a jel domů.
Cestou jel okolo carova paláce a z okna se zrovna dívala carova dcera. Byla krásná jako růžička a lenochovi se zalíbila. Řekl:
„Lengo a save a moře, ať narostou carově dceři parohy!“
Sotva to dořekl, už měla carova dcera ohromné parohy, že ani nemohla oknem prostrčit hlavu zpátky a museli celé okno vybourat. Lenoch se smál a jel domů.
Car se tuze zlobil, že jeho dceři narostly parohy. Hledal lékaře po celém světě, kteří by dovedli jeho dceru z těch parohů vyléčit, ale marně. Žádného nenašel. Také ženichové, kterými se dřív netrhly dveře, přestali do carského paláce docházet. Kdopak by si vzal parohatou ženu, třebas byla z carského rodu.
Na konec byl car docela rád, když jednoho dne přijel na oslu náš lenoch, a že si vezme parohatou dceru za ženu. Car jim vystrojil tichou svatbu, pak je posadil na loď a ať si plují někam do dalekých krajů.
Carova dcera plakala, ale lenoch se smál. Řekl jen:
„Lengo a save a moře!“
Najednou carské dceři zmizely parohy, na moři se objevil krásný ostrov a na tom ostrově vyrostl stříbrný palác se zlatými kopulemi. A když u toho ostrova přistáli, vítali je lokajové a služebníci, vojáci a muzikanti, a ti krásně vyhrávali a volali:
„Sláva! Sláva! Sláva!“
A kolem šla kráva.
A ta měla zvonec.
A pohádky je konec.

The post Strom pohádek z celého světa si získal srdce dětí i rodičů i po padesáti letech first appeared on Čítárny.