Stanislav Vodička. Čtyři útlé knížky zůstaly po tichém a nenápadném knihaři, čtyři křehké básnické prózy o hledání tajemství přírody a tajemství člověka.
Zdráhám se cokoliv napsat o jeho meditativních básnických prózách, lyricky přírodních obrazech a vzpomínkách, neboť spolu s Ortenem bych se zmohl jen na povzdech:
“Kde jste slova, pojďte na pomoc”.
Začtěte se zatím aspoň do ukázek, než sami jeho knihy vyhledáte a ponoříte se do ticha pod hradem Dubem na břehu Oslavy, kde Vodička žil.

Kdo má knihy Stanislava Vodičky v knihovně, je šťastný člověk…

Knihy Stanislava Vodičky:
Většina próz vznikala z dlouholetých poznámek z okolí Tasova a Velkého Meziříčí. Mnohé vyšly až posmrtně nebo v samizdatu.

Bezpečí domova (1945)
Básně o domově a přírodě.
Soukromý tisk vlastním nákladem v Tasově, velmi raná a vzácná próza (dnes prakticky nedostupná).

Tam, kde usínají motýlové (1978, nakl. Vyšehrad)
Krátké povídky a básně v próze o přírodě (motýli, řeka Oslava), odhalující moudrost života a souvislosti s lidským osudem.
První oficiálně vydaná kniha, soubor lyrických próz a miniatur. Nejznámější a nejčtenější titul, plný obrazů přírody a ticha.

Básník Jakub Deml v Tasově (1978 samizdat Rukopisy VBF; 1991 oficiálně Velké Meziříčí; 2001 rozšířené vydání Torst)
Nejhodnotnější a nejčtenější dílo. Osobní vzpomínky na přátelství s Jakubem Demlem, život v Tasově, Demlovu osobnost, zvyky, rozhovory a duchovní svět. Velmi cenný pramen pro demologii.

Umírající kolátora (1980–1981 samizdat Rukopisy VBF)
Soubor povídek (část později přepracována jako Planina ticha).

Štědrovečerní vytrubování (1981)
Vánoční soukromý tisk pro přátele, drobná lyrická próza.

Planina ticha (1983, nakl. Vyšehrad, ed. V. Binar)
Soubor moudrých přírodních povídek a meditací o lidském srdci, malichernosti, úzkosti i hledání pravých hodnot.

Na vzdušné pěšince (1984, posmrtně)
Výbor z předchozích knih + texty z pozůstalosti, ed. V. Binar.

Jepičí okamžiky (1990, nakl. Vyšehrad)
Pozdní soubor krátkých lyrických textů, drobných postřehů a okamžiků.

Z dopisů Stanislava Vodičky (2000 soukromý tisk; 2008 Z dopisů Petru Holmanovi 1973–1982)
Korespondence, zejména s literárním badatelem Petrem Holmanem.

Audio:
Čas šumí
Účinkují: Valérie Zawadská a Josef Somr / Připravil: Miloš Doležal / Režie: Ivan Chrz / Natočeno: 2010
Audiokniha: Tam, kde usínají motýlové >>

Stanislav Vodička (15.10. 1910 – 26.11. 1982)
se vyučil se u knihaře Jendy Rajmana, pracoval v Praze, od 1934 působil samostatně v Tasově na Vysočině. Byl blízkým přítelem básníka Jakuba Demla, věnoval se umělecké vazbě knih a psal prózu i poezii inspirovanou přírodou a samotářským životem.

Výpisky z knih…

Jaro

„Jaro přichází tiše, skoro kradmo. Nejdřív jen slabý nádech zeleně na vrbách u potoka, pak první žluté tečky pampelišek na mezích. Vzduch voní mokrou zemí a něčím, co ještě nemá jméno – touhou po světle. Řeka venku hučí, hlodá kameny a břehy, čas šumí a hlodá všechno, ale teď, na prahu jara, se zdá, že všechno začíná znovu, čisté a bez tíhy.“

Řeka

Řeka venku hučí, hlodá kameny a břehy, čas šumí a hlodá všecko.
Sedím u okna a poslouchám. Voda teče, nese listí, větvičky, občas nějaký papír nebo hadr, co člověk hodil. Všechno to plyne, nic se nevrací. Stejně tak my – žijeme, myslíme, milujeme, trápíme se, a ono to všechno teče pryč jako ta voda.
Ráno ještě ležela mlha v údolí, bílá jako mléko, teď se zvedla a slunce ji propaluje. Na vrbách se třpytí kapky rosy, velké jako perly, ale za chvíli vyschnou. Ptáci zpívají, jako by nevěděli o žádném konci. Ale já vím – ten zpěv taky jednou utichne, jako utichne řeka v suchu, jako utichne dech.
Vzpomínám na starého Demla, jak seděl v zahradě a říkal: „Čas je řeka, ale my jsme kameny v ní. Voda nás ohlazuje, ale nakonec nás přece jen odnese.“ On už je pryč, já tu ještě sedím, ale za chvíli půjdu do dílny vázat knihy – ty knihy zůstanou déle než já. Možná v nich někdo jednou najde mou stopu, jako já nacházím stopu v řece, která teče dál.
A přece – v tom šumění je něco útěšného. Není to jen zánik, je to i obnova. Každý rok přijde jaro, voda stoupne, zelená se tráva, motýli se probudí. Čas šumí, ale nejen ničí – taky tvoří.
Sedím a poslouchám. Až to šumění přejde ve mně v ticho. Pak vstanu a půjdu. Život je krátký, ale ten šum je věčný.

Prastará místa na zemi

Jsou prastará místa v mé zemi. Ať chci nebo nechci, stejně je nesu v sobě. Zrodil jsem se z nich. Někdy stačí odkopnout nevelkou vrstvu hlíny, a hle! Popelnice. Teď se tady prokopává cesta, a zatím je to pohanské pohřebiště. Od té doby vyrostl nedaleko také staletý kostel, ale ani kolem toho kostela se už nepohřbívá. Dávno se tady nepohřbívá.

Vůbec nic se nedělo. Husy spaly, mouchy bzučely, knihař roztrhával knihy a student pobroukával latinu. A najednou přišel host. V černém širáku, s brýlemi na očích, na krku měl kněžský kolárek, v ruce hůl, a až k botám celý v černém. Pověsil hůl na okraj stolu a sedl si na rozvrzanou laťkovou židli.

Jsou podivné nutnosti pro vnímání krásy. Malíři znají nutnost nevtíravého pozadí obrazu, hudebníci znají akustiku, i umělci slova znají pozadí, které je neustále přítomno a o kterém nepíší. Hledáte-li ticho, nenajdete ho hluboko pod zemí, kde ani kapka vody nekápne a ani zrníčko hlíny nespadne. Takové ticho je mrtvé.

Couvám-li rakovitě do času nad bílým uzlíčkem, chybí mi tady kostičky bratra Václava a Josefa. Václav odešel tak mladý, že ještě žádné kůstky neměl. Nezanechal ani jedinou stopu na hliněné zemi naší světničky. Ale Josef, ten odnesl své osmnáctileté kosti až do Haliče. Tam někde leží s prostřeleným břichem v Ruslově. Zato dědkovy kosti, to budou asi ty nejtvrdší, které se mi v prstech nepřelomí.

Životodárné ticho je jiné. Vždyť potřebuje také své pozadí, jako obraz a jako hudba. Takové pozadí ticha musí však mít své rozměry, protože ticho je prchavé a vstoupíte do něj jen někdy.

Tak vám jdu po lávce přes potok a už tam skoro neteče žádná voda. Rybičky se sjely do tůněk. Přece jen se něco děje v letním odpoledni, kdy husy spí se zobáky zastrčenými za křídlem.

Jdete třeba v květnu podél řeky lesem a nehledáte ticho. Proč také? Vždyť všude je tolik krásy, až ji ani nevnímáte. Krásný je i tvrdě zelený okraj smrkového lesa vedle zvonkově modré oblohy. Je krásný proto, že má zvukové pozadí ptačích písní. Pojednou přijdete do místa, kde je ticho… Tolik nastlaného ticha v jediném místě. A před celým obzorem zvuků!

Les, který vás doprovázel až sem, ustoupil o několik kroků od řeky, aby udělal místo úzkému proužku louky. Dále po břehu řeky roste husté vrbové křoví, které odkvetlo a chumelí svá bílá peříčka. Až k samotnému proudu je prostřen balvan hladký jako stůl.

Tohle místo vás zastaví. Jinde je nepotkáte v takovém ladění. Vždyť řeka mluví, ale tiše, les šumí, avšak také tiše, a ptačí písně sem přilétají rovněž jenom tichounké. To všecko však je jenom pozadí ticha.

Najednou zjistíte, že ticho samo je ono lehounké vrbové chmýří. Na stolovitém balvanu je celá závěj bílého ticha. Neustále se sem chumelí. Tiše, jenom sem, na kamenný stůl. Naberete si obě hrstě. Nic neváží, na pokožce je necítíte a před vaším dechem prchá.

U lidí už to tak bývá. Přijde-li básník poprvé, židle se utírá hadrem, aby se prokázala pocta, ale posté se už židle jenom rozloží a nabídne bez utírání. Je to jako s milovanou ženou. Také jsem jednou zaslechl, jak si mladá paní krátce po svatbě stěžovala své přítelkyni: »Když za mnou chodil za svobodna, nosil mi cukrlata, a teď už mi žádná cukrlata nenosí,« a dala se do pláče.
Básníci nenosí knihařům cukrlata a knihaři je básníkům nenabízejí.

Mé vzpomínky vycouvejte z času! Někde tady je ten uzel, zádrhel mého života. Vycouvejte!

Popásání

Kdo umí vejít do lesa nejen tělem, ale také srdcem, tomu se to může přihodit. Za dlouhá léta života na samotě jsem do určité míry zdivočil, jak zrakem, tak i sluchem, a kdo si i v dnešní době zachoval v sobě něco z divocha, ten mi uvěří, že jsem dokázal vnímat celým povrchem těla.

Mám rád marnivé hýření barev v přírodě, kdy celý obzor na chvíli zahoří v mračnech nepokořitelným sluncem. V takové chvíli vybuchne celá paleta barevné fantazie do obřích rozměrů.

Usedl jsem mezi žulové balvany v poli, na ječném strništi, a zahleděl se do červenavého kotouče zapadajícího slunce, které se právě spodním okrajem zařezávalo do lesů na obzoru.

Brzy zaprší, říkal jsem si, v mračnech se zelenají vodovitá jezírka. Ale ve chvíli, kdy sluneční kotouč utonul za lesnatým obzorem a probarvil mračna, se najednou na strništi objevilo hejno koroptviček. Popásalo se s tichým povídáním, jako když děti sbírají jahody.

Pod obřím vzplanutím mračen mě ten nečekaný příchod koroptvího hejna proměnil v kámen, v kamennou sochu sedící mezi balvany. Koroptvičky přišly až ke mně a neustále si povídaly. Jenom jeden kohoutek s hnědou podkovou na prsou se zastavil. Zkoumavě si prohlížel člověka-kámen.

Znehybněl jsem ještě víc. Ani jsem nemrkl. Kohoutek naklonil hlavu na pravou stranu, podíval se levým okem, potom naklonil hlavu na levou stranu a podíval se pravým okem. Člověk-kámen se nehýbal, i když si ho prohlížely divoké korálky obou očí.

Kohoutek vypověděl výsledek svého zkoumání celému hejnu a za neustálého tichého povídání je odváděl od lidských nohou dál.

A mezi člověkem a ptačím hejnem, nad užaslým tichem, hořel veliký, obří požár zapadajícího slunce.

Kvašení vína

Nejsmutnější jsou koně, které vedou na jatky. Oni už si ani kolemjdoucích lidí nevšímají, jenom na jejich bulvě poznáte, že o vás zavadili pohledem, a dál tepou kopyty do tamtamu dlažby, klop, klop, klop. Já už mám v životě takovou smůlu, že když jdu z práce, potkám občas koně, kterého vedou na jatky. Asi jsem někdy musel být také koněm, protože mě v té chvíli zavalí takový zvířecí smutek nad lidmi, že o kolemjdoucí zavadím jenom smutnou bulvou oka a jdu dál, klop, klop, klop.

The post Stanislav Vodička. Pokorný hledač tajemství ticha a přírody. Téměř zapomenutý first appeared on Čítárny.

Stanislav Vodička psal vždy útlé malé knížky. I tato knížka básnické prózy knihaře a básníka, přítele Demlova, je stejně křehká jako jeho život. U takových knih jsou slova zbytečná. Čtení Vodičkovy prózy je podobno meditaci, je to příliš osobní věc. Čte se v tichu a v pokoře ke všemu živému neboť autor zde ticho velebí a předává nám ji na dlani jak křehkého, zranitelného motýla, jak táhlý tón zvonu.

„Vždyť náš život je také takovým odléváním zvonu. Slitina všech našich okamžiků, dní, od zrození až do smrti, teče žhavým potůčkem do skryté formy a až tam odteče poslední kapka posledního skutku, teprve potom bude zvon ulitý.“
Napsal Stanislav Vodička v povídce Na zdraví zvonu.

Ilustrace Mirko Hanák

Stanislav Vodička (15.10. 1910 – 26.11. 1982)
se vyučil se u knihaře Jendy Rajmana, pracoval v Praze, od 1934 působil samostatně v Tasově na Vysočině. Byl blízkým přítelem básníka Jakuba Demla, věnoval se umělecké vazbě knih a psal prózu i poezii inspirovanou přírodou a samotářským životem.

Stanislav Vodička | Planina ticha | Vyšehrad, 1983
Kniha získala cenu Vyšehradu za nejlepší prózu. Ilustrace na obálce Mirko Hanák.

Ukázka z knihy: Stanislav Vodička / Planina ticha.

Byl takový podivný den. Nic se nedělo. Na Městečku byl klid, ani povozy nejezdily, před okny mé dílny seděly u obecní pumpy ve stínu javorů husy, zobáky zasunuté za křídlem. Spaly. Několik much bzučelo na okenní tabuli. Chtěly proletět sklem do prosluněného červencového odpoledne. Co chvíli se s bzukotem doklepaly až k hornímu rámu okna a potom spadly dolů. Rozebíral jsem knihy. To je první knihařská práce na každé knížce. Odtrhávají se jednotlivé archy, očistí se z nich starý klih a pak se knížka přehlédne, jestli je celá.

Tohle odtrhávání archů popraskává podobně jako klepání much na skle. A neustále se opakuje. Aby byl klid odpoledne dovršen, seděl za mými zády student práv. Učil se latinská slovíčka. Pobroukával si je stejně úporně jako ty mouchy, které chtěly proletět sklem.

Vůbec nic se nedělo. Husy spaly, mouchy bzučely, knihař roztrhával knihy a student pobroukával latinu. A najednou přišel host. V černém širáku, s brýlemi na očích, na krku měl kněžský kolárek, v ruce hůl, a až k botám celý v černém. Pověsil hůl na okraj stolu a sedl si na rozvrzanou laťkovou židli.
Tahle stará židle zabloudila do knihařské dílny z nějaké restaurace. Pozvednutím za sedadlo se dala složit a zastrčit někam do kouta, a potom zase vytáhnout, klepnutím o zem rozložit a nabídnout hostu. A nebyl to lecjaký host, byl to básník, a ta židle nebyla také lecjaká, byla jenom jeho. Měl na ní vysezené právo ze svých každodenních návštěv.

Někdo by se ostýchal nabídnout básníkovi rozvrzanou židli, ale v knihařské dílně, ostych neostych, to byla jediná židle s opěradlem, a proto, i když rozvrzaná, byla nejparádnější.
U lidí už to tak bývá. Přijde-li básník poprvé, židle se utírá hadrem, aby se prokázala pocta, ale posté se už židle jenom rozloží a nabídne bez utírání. Je to jako s milovanou ženou. Také jsem jednou zaslechl, jak si mladá paní krátce po svatbě stěžovala své přítelkyni: »Když za mnou chodil za svobodna, nosil mi cukrlata, a teď už mi žádná cukrlata nenosí,« a dala se do pláče.

Básníci nenosí knihařům cukrlata a knihaři je básníkům nenabízejí.
Básník přišel, posadil se a vytáhl z kapsy dvě bělavě nazelenalá jablka. Pomologové jim myslím říkají letní průsvitná. Jedno dal studentovi a jedno knihaři. Byla to první spadlá jablka z jeho zahrady.

„Tak vám jdu po lávce přes potok a už tam skoro neteče žádná voda. Rybičky se sjely do tůněk.“
Přece jen se něco děje v letním odpoledni, kdy husy spí se zobáky zastrčenými za křídlem.
Student už nepobroukává latinská slovíčka, protože před básníkem, který zná latinu stejně dobře jako češtinu, by mu bylo trochu úzko. Jenom knihař dál oškrabuje archy, protože se živí knihařinou. Jeho práce nikoho neruší, i když sedí zády obrácený k hostům. Dnes oškrabuje, zítra bude lepit a zase bude k hostům zády. Je to tak jako s tou židlí. Při první básníkově návštěvě ji utřel hadrem a rozpačitě postával, jako kdyby neměl co dělat. Dnes už jsou všichni součástí letního odpoledne. Nikdo nikoho neruší, mouchy bzučí a husy spí. Básník si nacpe faječku, nosí tabák ve skládacím pytlíčku – kočičáku, zapálí si a sirku hodí na zem, ke kamnům.
A hovor jako by vypadl z oka červencovému odpoledni. Nic básnického ani kněžského, ani studentského, ani knihařského.
„Když to bude takhle pár dní trvat, obilí na těch škrkách podeschne.“

Tak se pomalu odvíjí rozhovor.
Vidím, že naproti, v domě u Palasů, nejsou pootevřená vrata, a proto jen tak, abych přispěl do rozmluvy, říkám: „Dneska je takové horko, že ani Anotka se nerozhlíží po Městečku, aby mu něco neuteklo.“
Tohle banální přispění do hovoru vyprovokovalo událost.
„Anotka že se nerozhlíží po Městečku?“ říká student. „Ten se rozhlíží pořád, i když má zavřená vrata!“
Najednou se řeč obrací k Anotkovi. Básník i knihař pochybují o tak veliké zvědavosti, ale student řekne: „Já ho dobře znám, tomu na Městečku neunikne ani slepičí krok.“

Najednou je červencové odpoledne veselejší. Je tu zvědavost Anotkova a pochybovačná zvědavost v knihařské dílně.
„Víte co?“ navrhuje student, „zkusíme to!“ Básník se směje mezi zuby. Byl by ochoten k nějaké recesi, ale nesměla by utrpět jeho kněžská důstojnost.
„Tak jak to chceš zkusit? Přece vidíš, že vrata jsou zavřená a v okně nikdo není.“
„Víš co?“ říká student po krátkém váhání, „Já vyběhnu z dílny, zdvihnu ruce nad hlavu a poběžím k našemu domu. Potom vyběhneš ty za mnou, také s rukama nad hlavou, a důstojný pán tady počká.“
Tento návrh je přijatelný pro kněze i pro básníka.
A už z knihařské dílny vybíhá student s rukama nad hlavou a za chvilku vybíhá s rukama nad hlavou knihař. Vběhli do studentova domu, tam chviličku počkali, a potom zas běží knihař s rukama nad hlavou a za ním student.

Husy u pumpy se probudily, ale když se nic nestalo, zastrčily zobáky za křídlo a spaly dál. Básník, knihař i student si stoupli k oknu a zvědavě se dívali na vrata protějšího domu. Čekali jenom chviličku. Najednou se vrata otevřela a vyšel Anotka. Byl bez čepice, jen v košili a v kalhotách. Rozhlédl se po městečku a poklusem se rozběhl ke knihařské dílně, pádil středem hejna hus, které se s kejháním rozlétly.
Básník si sedl na rozvrzanou židli, s mírným úsměvem pokuřoval, ale obláčky kouře mu vybuchovaly ze rtů jaksi humorně rychleji, knihař oškrabával archy a student jen tak ledabyle seděl.

Anotka vešel do dílny, v pravé ruce nesl papírovou desetikorunu. Pozdravil křesťansky „Pozdrav pámbu“ a překvapeně se rozhlížel. Nic se nedělo. Všichni seděli v jakési červencové pohodě.
„Zkrátka a rozhodně,“ začal hovor svým obvyklým úslovím, „přetrhla se mi desetikoruna, a tak jdu, abyste mi ji slepil.“
Vzal jsem desetikorunu. Byla čerstvě přetržená. Bylo vidět, že ji přetrhl schválně, jen aby měl důvod k návštěvě.
Ustřihl jsem proužek průsvitného papíru, natřel jej škrobem a slepenou bankovku jsem mu vrátil. Ve stařecké tváři, pod rozcuchanými vlasy, se rozhostila zklamaná zvědavost. Nakonec to Anotka přece jen nevydržel.

„Zkrátka a rozhodně, co se děje? Vidím, Véna utíká, za ním knihař utíká, pak zase knihař běží a za ním Véna utíká. Co je?“
Oči mu těkaly z jednoho na druhého a nikde nenašly příčinu překotného pobíhání.
„Ále, to nic, Václav si zapomněl doma latinská slovíčka, tak si pro ně běžel, a já jsem mu zas šel říci, že si tady zapomněl slovník,“ říkám Anotkovi přemáhaje smích.
„To je mi nějakýho kvaltu pro slovíčka,“ zabručel Anotka a odešel, bez pozdravu, se slepenou desetikorunou v ruce.

A teprve když pochodoval mezi rozehnanými husami, začal se básník tak hlasitě smát, až se plácal přes kolena, a židle vrzala a faječka zhasla. A už nebylo nic ze studia latinských slovíček. Ani červencové odpoledne nebylo bez události. Anotka přece jen o všem věděl. Jeho zvědavost nikdy nezastrčila zobák za křídlo, aby spal. Jistě věděl také o tom, že básník odešel k Liškovům na pivo a celou cestu se smál.

The post Planina ticha. Jedinečná meditativní próza knihaře a básníka Stanislava Vodičky first appeared on Čítárny.