Pokud jste si oblíbili humoristické knihy jako je Saturnin od Jirotky nebo Bylo nás pět od Poláčka, pak určitě znáte i legendární Zvonokosy od Gabriela Chevalliera. Nedávno jsem knihu četl a opravdu jsem se zase bavil.

Příběh Chevaliera je nejen neuvěřitelně podobný dementnímu myšlení, kterým mnohé figurky z české politiky i parlamentu denně bombardují své občany.
Je ale je také dobře nastaveným zrcadlem pisálkům z mainstreamu a čtenářům, jenž píši své výpotky do komentářů v IDnes nebo Lidovkách nebo v růžovém Seznamu. Dost často máte pocit, že nasloucháte moderátorům v ČT. přesně v duchu: „Svět je stejně idiotské místo, tak proč si dělat starosti s objektivitou?”

Kniha Zvonokosy (1934) (a její rozhlasová adaptace z 1978) žije díky Zaorálkovu geniálnímu překladu (1937), který jména i hlášky udělal česky ikonickými.
Pro francouzský název Clochemerle použil známé Zvonokosy a neuvěřitelným jménům dal skvělé české ekvivalenty: Pěšinka, Kulíšek, Čubíková, Čuprová atd..
Nejcitovanější hlášky z knihy jsou ty, které perfektně vystihují lidskou malost, pokrytectví a absurditu maloměsta – dodnes aktuální. Viz ukázky.

Děj knihy Zvonokosy se odehrává v autorově rodném kraji Beujolais v Burgundsku, ale přesné jméno městečka, které knihu inspirovalo Gabriel Chevallier prozradil až po dvaceti letech.
Dnes ze slávy knihy těží městská radnice ze zvýšeného počtu turistů, kteří si dokonce mohou vyzkoušet republikánský výdobytek civilizace – veřejný záchodek, jenž tvoří zápletku knihy.

Spor o záchodek je alfaomegou celého příběhu. Ten rozdělil obyvatelé městečka na jeho přívržence – Záchodomilce a odpůrce – Záchodobijce.
Ve skutečnosti, stejně jako v české politice, se nevede spor o záchodek, který je ambiciózním starostou Bartolomějem Pešinkou vychvalován jako civilizační výdobytek francouzské republiky, ale spor stojí mezi smyslnou a pohlavně aktivní částí obyvatel a mezi závistivým či frigidním zbytkem obyvatelstva.
Ta první část obyvatelů je nejvíc zastupována boubelatou rudovláskou Juditou Čuprovou, která velmi aktivně podvádí svého manžílka  s Lorencem Pořízkem a vytváří tak jakousi normu chování, která ale vadí druhé části obyvatel.
Tu představuje stará panna Eulálie Čubíková, která svou vizáží a povahou je sama o sobě antikoncepčním prostředkem, odpouzující veškeré mužské pohlaví v okruhu 10 až 20 kilometrů.

A jsou zde další postavičky z jazzu.
Primitivní farář Severin Calaba, který zarputile spí se svou hospodyní, dále zde objevíme prodejce bicyklů Evžena Bzikavku, jež doma je podpantoflem, ale venku je idolem všech kluků, tupého doktora Funebrala, sebelítostivého lékárníka Famfuleho, totálně vyschlého notáře Sakumpaka s naivní a hloupou dcerou Hortenzii a povalečským synem Rudou…

Spoustu humorných postaviček dokázal Chevalier poskládat do svého románu Zvonokosy a nejen tak pobavit své čtenáře, ale zároveň je přinutit myslet. Všechny jeho příběhy jsou totiž nadčasové a dají se umístit do jakékoliv společnosti. V tom je jeho kniha opravdu geniální.

Ukázka z audioknihy Zvonokosy s vynikajícím Karlem Högerem:
http://www.radioservis-as.cz/katalog/mp3/zvonokosy.mp3

Zvonokosy | Gabriel Chevalier | Knižní klub

Ukázky z představení Bavorského ochotnického divadla, z ledna 2014, které vynikajcím způsobem navazuje na starou českou tradici ochotnických divadel.

Ukázka z knihy Zvonokosy | Gabriel Chevalier:

„V říjnu roku 1922, kolem páté hodiny odpolední, na hlavním zvonokoském náměstí… dva muži chodili bok po boku pomalým krokem…
Říkali si slova nabitá smyslem tak hutným, že každou větu vyslovovali teprve po dlouhých přípravných pomlčkách…“

„Chci postavit pisoár, Kulíšku.“
„Pisoár?“ zvolal učitel překvapeně.
„Ano, veřejný záchodek!“
xx

„Vstupuje slečna Eulálie Čubíková…
Představte si osobu snědé pleti, mrzutou, vysušenou a hadí povahy, se špatnou pletí, zlým výrazem, krutým jazykem, vadným vnitřním zařízením a nad tím vším vrstvu agresivní zbožnosti a odporné medovosti v řeči. Vzor ctnosti, který naplňuje hrůzou, neboť ctnost v takovém hávu je odporná…
Energetická uživatelka růženců, vroucí prosebnice v modlitbách, ale také nezkrotná rozsévačka pomluv a tajných panik.
Zkrátka: Zvonokoská zmije v masce božího hovádka.
xx

„Na lidských záležitostech není nic, co by bylo opravdovým předmětem výsměchu. Pod komedií leží kvas tragédie; fraška je jen pláštěm blížící se katastrofy.“
xx

„Zákon, jak ho ovládají chytří a vysoce vážení darebáci, zůstává nejlepší cestou k čestné a pohodlné loupeži.“
xx

„Svět je stejně idiotské místo, tak proč si dělat starosti? Život je loterie. Nechme rozhodnutí na náhodě.“
xx

Generál Flanel byl vždy pro přísný pořádek ve státě, jak je to běžné mezi generály, kteří měli ve válce velení a dali pobít spousty lidí, zemřelých, ovšem, nevědomky, smrtí velmi křesťanskou, a to zásluhou světového názoru svých generálů.
Non nobis, sed tibi gloria, Domine. (Ne nám, Pane, ne nám, ale vzdej slávu svému jménu) Tento úžasný nesmysl — úžasný v tomto použití — oslavoval dokonce krach naší ofensivy a dal jej bez špetky rozumu — odporovalo to totiž obsahu — na závěr úřední zprávy z fronty ze dne 28. září 1915 jistý slavný vojevůdce, který válku pozoroval na dolním konci periskopu, ze vzdálenosti tak veliké, aby jeho mozek mohl dost jasně přemýšlet, a s pořádnou vrstvou betonu nad hlavou, aby mohl přemýšlet ještě jasněji.

Ale tento památný nesmysl vysvětloval dost jasně klid generála Flanela před válečnými hřbitovy, jež pomohl opatřit tak mnohými křížky. Považoval se prostě za slavný nástroj v rukou božích a gratuloval Bohu k tak dobré volbě. Ve svém pravověrném smýšlení byl generál Flanel přesvědčen, že válka je vlastně dobrá věc, protože učí civilisty žít, že armáda je nejkrásnější zřízení na světě a že generály nikdo nepředčí co do rozumových schopností. A takto smýšleje, nepotřeboval myslet celkem již nic víc a také se tomu bedlivě vyhýbal. Velitel to byl celkem dobrý, jenže neříkal často ,,krucifix!”, protože byl pravověrný, ani „basomateremtete”, protože to už vyšlo z módy.
xx

„Eulálie Čubíková vstupuje na scénu, a proto si o ní něco povězme.
Představujeme si cholerickou brunetu, vyschlou a jedovatou, s ošklivou pletí, s ošklivým pohledem, s baziliščím jazykem, se špatně trávícím žaludkem, a to všechno zastřeno výbojnou zbožností a pokryteckou laskavostí. Vzorný příklad zdrcující počestnosti, neboť počestnost v takovém těle je hnusná na pohled a ostatně v tomto případě měla původ spíše v pomstychtivosti a nenávisti k lidem než ve vrozené dobrotě.
Zanícená žmoulatelka růženců, horlivá odříkávatelka litanií, ale také zuřivá roztrušovatelka pomluv a tajných výhrůžek.
Slovem zvonokoská zmije v masce božího hovádka.“
xx

Ale od takového Emanuela Adaggia nebylo možné žádat, aby přestal být chytrým v některé chvíli svého života, zrovna tak jako od takového generála Flanela nebylo možné žádat, aby se chytrým najednou stal.
Člověk je, jaký je, a to jednou provždy. Jakožto člověk chytrý arcibiskup nepochyboval, že je mu rozuměno, a generál nemající chytrosti ani za groš nepochyboval, jakživ nepochyboval, že všemu dobře rozumí a že jeho rozhodnutí se vždycky vyznamenávají bystrostí a vhodností.

Tato rozdílnost povah stojí za povšimnutí. Monsignore Adaggio, třebaže měl sklon spisek skepticismu, příliš důvěřoval lidem, kdežto generál Flanel, vždycky optimista (a to takový, že dovedl bez mrknutí a bez nejmenší pochybnosti o své moudrosti dát za války zbytečně pobít deset tisíc lidí naráz), jim nedůvěřoval nikdy. Vyplývá to z toho, že oba muži hodnotili inteligenci druhých lidí podle sebe.
xxx

Celé dva měsíce pozorovala slečna Eulalie, co se děje kolem veřejného záchodku, a její vztek každodenně vzrůstal. Všechno mužské v ní probouzelo jenom nenávist a roztrpčenost. Viděla, jak mládenci neobratně škádlí děvčata, viděla, jak děvčata pokrytecky dráždí chlapce a jak pozvolna vzniká tichá dohoda mezi těmi mladými, zbožně se tvářícími poťouchlicemi a bujnými zdravými floutky, a pohled na to v ní probouzel myšlenku, že takovéto hry vedou mládež k děsné ohavnosti spuštění. Více než kdy jindy viděla mravnost v nebezpečí vinou záchodku. Nakonec začínala Mnišská ulička – v těch vedrech – silně zapáchat močí.

Když byla dlouho přemýšlela a když se byla dlouho modlila, stará panna se rozhodla, že podnikne křížovou výpravu a že první její útok bude platit nejnestydatější tvrzi hříchů. Vyzbrojivši se pod šatstvem hojnými škapulíři a posvěcenými medailonky a přimísivši tím zbožného medu do svého jedu, vydala se jednoho rána k ženě posedlé ďáblem, k hanebnici, k nečisté feně, k své sousedce Juditě Čuprové, kterou již šest let neoslovila.
Schůzka dopadla špatně, a to vinou slečny Eulalie, neboť její apoštolský žár měl neblahý vliv na její řeč. Stačí, když zde zaznamenáme jejich vzrušeného rozhovoru. Když vyslechla stížnosti staré panny, Judita odpověděla:
„Opravdu nevidím, slečno, proč by se záchodek měl zbourat. Mně nepřekáží.“
„A co ten zápach, paní, necítíte?“
„Vůbec ne, slečno.“
„Tak to potom dovolte, abych vám, paní Čuprová, řekla, že nemáte dobrý čich.“
„Ani sluch, slečno, takže mi nikterak nevadí, co kdo o mně povídá.“
Slečna Eulalie sklopila oči.
„A nevadí vám, paní, co se děje v uličce?“
„Pokud vím, neděje se tam, slečno, nic neslušného. Mužští tam chodí dělat, však víte co. Někde to dělat musejí. Co je na tom špatného?“
„Co je na tom špatného? Špatné je na tom to, že někteří protivové mi ukazují hnusné věci.“
Judita se usmála.
„Opravdu? Hrozně hnusné věci? Nepřehánějte, slečno!“
Eulalie žila stále v takovém duševním stavu, že měla sklon vidět ve všem osobní urážku. Proto ihned odsekla:„Ach, já vím, někoho takové věci nelekají! Čím víc jich vidí, tím šťastnější je!“
Krásná obchodnice měla pevnou oporu ve svém nádherném a ukojeném těle, tak vítězně předstihujícím závistivou Čubíčku, a proto odpověděla s triumfální laskavostí:
„Je vidět, slečno, že vy se také příležitostně díváte na ty ohavnosti…“
„Ale nedotýkám se jich, paní, jako jisté necudy, nepříliš vzdálené, jež bych mohla jmenovat!“
„Já vám, slečno, jistě nebudu bránit dotýkat se toho. Neptám se vás, co děláte v noci vy.“
„Nic nedělám, paní, spím! Nedovoluji vám říkat…“
„Ale já přece nic neříkám, slečno. A smíte si přece dělat, co chcete. Každý si smí dělat, co chce.“
„Já jsem, paní, počestná žena.“
„Kdo vám tvrdí opak?“
„Já nejsem jako ty nestydy, co jsou úslužné ke každému, kdo se natrefil… Taková, která se valí se dvěma, se zrovna tak dovede pelešit s deseti! To vám říkám rovnou do očí, paní!“
„Abyste se mohla s někým válet, to musíte, milá slečno, napřed počkat, až vás o to někdo požádá. Mluvíte o věcech, které dobře neznáte.“
„Snadno se bez nich obejdu. Ba jsem, paní, opravdu ráda, že se bez nich dovedu obejít, když vidím, do jaké propasti vede taková zkaženost!“
„To vám, slečno, ráda věřím, že se bez toho ráda obejdete, ale nemáte z toho ani hezkou pleť, ani dobrou náladu.“
„Nepotřebuji dobrou náladu, paní, když mluvím s lidmi, kteří jsou veřejnou hanbou… Ach, paní, já vím všechno! Mám dobré oči, paní! Mohla bych toho napovídat… Vím o každém, kdo vchází a vychází, a v kterou hodinu. A mohla bych jmenovat ty, které svým mužům nasazují parohy. Já, paní, bych to opravdu mohla!“
„Nenamáhejte se, slečno, nezajímá mě to.“
„A co když mně se chce to říci?“

A něco pikantního na závěr:
Nadčasová realita dnešních dnů v kotlině české! Rok 2017

The post Zvonokosy. O volební politické stupiditě s úsměvem. Vynikajíicí francouzský román first appeared on Čítárny.

Volby. Fakt, který už dlouho neudivuje a o kterém se zásadně nepíše ani nemluví: jaký mandát mají politikové, když naprostá většina lidí jimi pohrdá nebo je nevolí.
Komik John Clees (Monthy Python) ve svém skeči The Ministry of Silly Walks neboli Ministerstvo Švihlé chůze v podstatě řekl vše o vykonávaní politické moci. Nedělejme si iluze, že politici se trápí slabou účastí ve volbách. Ve velké míře jim tento stav vyhovuje. Návrh prezidenta, aby volby byly povinné, rozhodně neodhlasují.

Důležité je dostat se k moci a mít dalších pár let jistý job a citelné přilepšení k důchodu. Pokud možno bez práce.
Je to komedie, když se do Senátu dostávají lidé, pro které hlasuje několika tisíc nebo dokonce set lidí. I celkový počet voličů do voleb krajských spíš odpovídá počtu straníků různých stran a zainteresovaných lidí na úřadech.

Nejprestižnější manažerská vzdělávací instituce světa (IMD) vyhlásila Fialovou vládu v letech 2023-24 nejhorší vládou na celém světě.
Fiala dokonce v žebříčku neměl žádnou konkurenci. Ani jednomu dalšímu předsedovi vlády na celém světě se v roce 2023 nepodařilo tak razantním způsobem rozvrátit svou zemi jako Fialovi. Jeho výkonnosti ( -11 ) se přiblížila pouze současná peruánská diktátorka Dina ( -8 ).

Normální občan volí málo, protože je stručně řečeno zhnusený politikařením na všech úrovních.
Lidé nevěří, že účastí ve volbách ovlivní zásadně veřejné dění a jsou o tom každý den mediálně masírováni, zvláště dobře placenými redaktory České televize.
A veškeré analýzy, jakou kdo udělal chybu, kdo a kolik získal křesel, kdo a jakým způsobem oklamal voliče, kdo s kým sestaví vládnoucí většinu je součást této společenské žvanírny. Co si asi myslí občan, když například vítězná strana ostrouhá a k moci se dostanou i tak poražení, kteří se prostě spojí a vítěze odsunou do opozice. Už tato zásadní skutečnost je příčinou všeobecné volební apatie, nehledě k zásadnímu faktu, že volby lze zfalšovat jednoduchými podvody v kampaních. Samozřejmě v mezích zákona.
To už věděl Jaroslav Hašek, který založil Stranu mírného pokroku v mezích zákona a voliče za vhozený hlas odměnil kapesním akváriem.

Pamatujte! Jsou jen dvě možnosti:
1. Demokracie je vláda lidi prostřednictvím volených zástupců, konající ve prospěch svých voličů a všech občanů.
2. Demokracie je vláda psychopatů, dosazenými nadnárodním a globálními koncerny, kteří vládnou v prospěch nadnárodních koncernů na úkor voličů a občanů.

Proč lidé nevolí, není kvůli počasí a podobným pitomostem, kterými Česká televize krmí své méně chápavé diváky.
Lidé nevolí, protože se nemohou rozhodnout, protože si pamatují, jak byli mnohokrát podvedeni.
Politické spektrum, levé i pravé, které dnes splynulo v jeden korupční proud, je ve své naprosté většině plné lidí, kteří v politice vidí pohodlný způsob, jak si v klidu vydělat peníze, protože politik je dobře placený, aniž by musel někomu skládat účty, aniž by byl za špatně investované peníze i rozhodnutí zodpovědný.

Sliby / chyby.
Co si mají lidé myslet o politické straně, která nominovala do voleb desítky neznámých a nemastných nebo dokonce kontroverzních postaviček ze společenské žvanírny. Věří snad někdo, že existuje strana, které by byla důvěryhodná, když po každých volbách, opakuji po každých, strany zásadní sliby zásadně neplní.
Fiala z ODS a jeho koalice SPOLU po kontroverznim zvolení porušila téměř všechny předvolební sliby.

Připomeňme si volební výsledky 2021.
A POROVNEJTE kolik, kdo má ministerstev.
Piráti by dokonce ani neměli být v Parlamentu.
ANO 27,12%
STAN 13,93%
ODS 13,31%
SPD 9,56%
KDU 9,00%
TOP09 5,47%
Piráti 1,68%

Náhodný výběr:

Za socialismu platilo:
Hlavně nenasrat dělnickou třídu.
Fiala a jeho vláda komunisty překonává.
Nasírá úplně všechny.

Politika se bohužel změnila na totální žvanírnu, velmi často neschopných. průměrných nebo dokonce hloupých lidí.
Mandát s kterým pracují, je neuvěřitelně malý a v demokratickém systému by neměl opravňovat k žádným zásadním kroků ve společnosti.
Bohužel zákony tento fakt zásadně pomíjejí. Zákony nedostatečně respektující principy demokracie.
To je hlavní problém.

A přitom řešení je známé už ze starého Řecka.
Sokrates byl sice za svůj názor na změnu společnosti odsouzen roku 399 př.n.l. k smrti, ale jasně ukázal, že chceme-li něco v systému zásadně změnit, nezměníme to výměnou stávajících lidí, ale výchovou nové generace a hlavně výměnou systému.
A to je to, co lidem samotní politikové radí už velmi dlouho svojí neschopností vládnout a korupcí svých mandátů.

Je třeba volit takové, kteří chtějí změnit zasadním způsobem celý systém.
Jinak v tom hnoji budeme klesat hlouběji a hlouběji.

JAK PRAVÍ KLASIK CIMRMAN:
Tak končí vaše komédie,
zlo prohrává a dobro žije.
Vám, paní, vidím, se slza v oku blyští,
že to tak nechodí pouze na jevišti.
V životě našem opáčně to bývá.
Tam dobrák úpí, vrch má duše křivá.
Jak ale říkám na každičké štaci:
svět bude lepší, dáme-li si práci.
Je marné vzlykat, modliti se zdrávas,
vše záleží jen na vás, na nás, ale hlavně teda na vás!

The post Volby. Jak se zbavit politických stran švihlé chůze first appeared on Čítárny.

Jaroslav Hašek a jeho vtipná přednáška o falšovaných a zkažených potravinách.

Milí voličové!
O svých protikandidátech nemohu říct nic dobrého. Jest mi to velice trapné, tím trapnější, poněvadž bych tak rád řekl vše nejlepší, abych dokumentoval, jak nejkrásnější pomstou může býti, neohlížeje se napravo ani nalevo, podvrátit činnost svých protikandidátů, abych jim jaksi tímto skutkem vyrazil z ruky zbraně proti sobě. Bohužel však není mi to možné, chci-li promluviti k voličstvu úplnou pravdu.

Ctění přátelé!
Zajisté že dovolíte, abych v této pohnuté politické době, kdy jest třeba vyslati do parlamentu lidi, bojující za nejsvětější statky lidstva, promluvil k vám několik slov o tom, co jest nám světější než všechno ostatní, o tom, co plní nitro všech voličů i kandidátů poslanectví a což tak krásně bylo již vyjádřeno ve starém Římě nápisem nade dveřmi městských krčem slovy: „Nacpi se.“

Podíváte-li se však kolem sebe, tu spatříte kormutlivý zjev, že se dnes vše, co patří k životním potřebám, falšuje. Bohužel však jakýkoliv předmět, který patří k poživatinám, málokdy vyskytne se v pravé jakosti, spíše bývá nahražen různými surogáty méně cennými.

Obchodníci mají ďábelskou rozkoš, když mohou do potravin něco namíchat.
Tento neblahý zvyk přenesl se tedy i na voliče. Touha po falšování potravin způsobila onen smutný zjev, že jsou falešní voličové a falešné voličské seznamy.
Znám jednoho kupce, který, když zfalšoval všechny potraviny ve svém krámě a už nevěděl, co má ještě falšovat, šel falešně odvolit.
Z těchto důvodů jest, velectěné shromáždění, nutností, aby budoucí parlament chránil žaludky voličů, a běda tomu národu, který do parlamentu vyšle hokynáře…

Z knihy: Jaroslav Hašek / Politické a sociální dějiny strany mírného pokroku v mezích zákona. (napsáno 1911, knižně vydáno 1963)

The post Jaroslav Hašek: Falšování potravin falešnými obchodníky vytváří falešné voliče i cinknuté volby first appeared on Čítárny.

Volby 2025. Rozhovor Petra Hájka s politickým analytikem Tomášem Doležalem, v němž rozebírají konkrétní možnosti chystaného volebního podvodu z dílny Fialovy mafie spolčené s agentem na Hradě a dávají vše do souvislostí s aktuální situací po rozhovoru Putina s Tumpem.

Komu pomohou vylosované kraje pro korespondenční volby?
Tisíce hlasů volby budou moci být zneplatněny, a naopak ty správné vyrobeny.
Zahraniční korespondenční volič může volit i dvakrát.
Volební podvod, jaký tu ještě nebyl.
Prezidentská zvůle Petra Pavla.
Sáhnou až ke zrušení voleb jako v roce 2009?
etc.

Celý článek:
https://protiproud.info/nepodvoleni-250521-tomas-dolezal/

VIDEO:
https://www.youtube.com/watch?v=8ca-evFewDo

JEDNOZNAČNĚ NASTAVENÝ PODVOD VE PROSPĚCH KOALICE SPOLU

Češi v cizině se dozvěděli, do kterého ze čtyř nejlidnatějších krajů v Česku budou jejich hlasy spadat pro letošní volby do Poslanecké sněmovny. Rozlosování, které souvisí se zavedením korespondenční formy hlasování, premiérově provedla Státní volební komise.

1. Češi v Evropě si budou vybírat poslance ze dvou krajů. Moravskoslezský bude určen pro české voliče ze zemí v pásu od Británie a Nizozemska přes Francii po Španělsko a Portugalsko a Jihomoravský pro zbylé státy kontinentu včetně Ruska a Turecka.
2. Středočeský kraj připadne Čechům v Americe a hlasy z ostatních světadílů, tedy v Austrálii, Africe a Asie, budou směřovat do Prahy.

The post Korespondenční manipulační volby 2025. Rumunská cesta v Česku first appeared on Čítárny.

Jsou korespondenční volby nevyvratitelně protiústavní? Pokud ano, bude to muset konstatovat i Ústavní soud, chce-li zůstat soudem ústavním.

JUDr. Klára Samková byla poslankyně, která se přímo zabývala tvorbou právních předpisů o restitucích a o části privatizací.
Ve svém rozboru se zabývá nejen historií restitucí, ale také novou formou získávání českého občanství, spojované nyní s korespondenční volbou a restitucemi.
A je opravdu co číst!!!!

ROZBOR JUDr. KLÁRY SAMKOVÉ

Dnešní psaní je pro mne bolestné, protože veřejným prostorem se prohánějí dvě témata, ke kterým mám osobní vztah. Ten vztah se jmenuje smutek v duši a je okořeněn něčím, co musím považovat za svůj životní neúspěch. V dnešních konotacích se z tohoto neúspěchu však stává tragédie národa… Těmito tématy je české občanství (spojované nyní s korespondenční volbou) a restituce.

Pro ty později narozené si dovoluji připomenout, že po roce 1989 bylo přijato několik málo zákonů, kterým se souhrnně říká „restituční“ a kterými byl navrácen (některý) majetek (některým) subjektům. Protože jsem v letech 1990 – 1992 byla dopuštěním Božím poslankyní Federálního shromáždění, byla jsem u toho a myslím, že v kontextu dnešní doby je potřeba poukázat na některé události a souvislosti, které v dnešní době, avšak v návaznosti na restituce a diskutované udělování českého občanství, dostávají zcela nové souvislosti.

Dlužno říci, že ze začátku roku 1990 vypadal restituční proces velmi nadějně, protože (ještě před mým nástupem „na plac“, tedy kooptovaným Federálním shromážděním), byl přijat zákon č. 119/1990 Sb., nazývaný krátce „o soudních rehabilitacích“, který v zásadě říkal, že každý rozsudek, vynesený za trestný čin, který měl ideologický podtext jdoucí proti komunistickému světonázoru, má být zrušen.
A to bez ohledu na občanství, které dotyčný odsouzený v mezidobí získal. Tyto rozsudky obsahovaly velmi často trest propadnutí majetku, takže bláhoví antikomunisté se naivně domnívali, že když se zruší rozsudek ex tunc (tedy od počátku), což bylo v zákoně uvedeno, automaticky se jim navrátí i zabavené majetky. Protirestituční boj začal prakticky okamžitě po volbách odehravších se na prahu léta 1990, ovšem opět na začátku to tak nevypadalo.

Do ústavněprávního výboru Federálního shromáždění se dostavil tehdejší tajemník místopředsedy vlády, JUDr. Cyril Svoboda se seznamem nemovitostí, které žádá vrátit.
Římskokatolická církev a církevní řády s tím, že, poslouchejte dobře, už nikdy nic jiného církev žádat nebude. (dovoluji si připomenout, že jednání Ústavněprávních výborů obou sněmoven, která se konala společně, byla nahrávána, takže by to mělo i nyní být dohledatelné.)
A členy výboru ubezpečil, cituji doslova, neb to bylo zcela zásadní a tudíž zapamatovatelné, že každé číslo popisné a katastrální území osobně zkontroloval a ubezpečuje členy výboru, že je vše v pořádku. Výsledkem byl známý průser, kdy byla řádu Voršilek vrácena Nová scéna Národního divadla.
Cyrda zkontroloval čísla popisná – stavby bohužel nikoliv – a sestry Voršilky neměly tolik slušnosti, aby tento majetek, nabytý omylem, vrátily zpět, případně za finanční kompenzaci majetku původního. Zákonem by bývalo bylo možno učinit cokoliv – ale kdo by se namáhal, když to sypalo, že…

Po velkých dohadech jak to, že se nepojede dle zákona o soudních rehabilitacích a vrácení majetku má být provedeno dle zvláštních zákonů, byl za obrovského osobního nasazení jeho zpravodaje, Ing. Rostislava Senjuka, přijat zákon č. 403/1990 Sb., tzv. „malý restituční zákon“.
Jednalo se o vydání především později, až po roce 1950 zabavené nemovitosti, zejména o činžovní domy. V zásadě se jednalo o domovní fond, dílny a drobné podnikatelské stavby, což odpovídalo poslední fázi znárodňovacího procesu, nikoliv o zásadní majetkovou podstatu výrobního charakteru. Oprávněnými osobami, tedy těmi, kdo mohl o vrácení majetku žádat, byly „fyzické nebo soukromé právnické osoby, kterým byly věci odňaty.“
Okruh oprávněných osob byl uveden v ust. § 3 cit. zákona a považuji za nutné jej zde uvést celý:

• 3 Další oprávněné osoby

(1) Zemřel-li vlastník nebo byl-li prohlášen za mrtvého, vydá se odňatá věc dalším oprávněným osobám v tomto pořadí:
a) dědic ze závěti, dožil-li se dne účinnosti tohoto zákona;
b) děti vlastníka a jeho manžel, který žije ke dni účinnosti tohoto zákona; není-li některé z dětí vlastníka v den účinnosti tohoto zákona naživu, jsou na jeho místě oprávněnými osobami jeho děti, a není-li naživu některé z nich, jeho potomci;
c) rodiče vlastníka, nejsou-li naživu osoby uvedené pod písmenem b), kteří se dožili dne smrti vlastníka;
d) sourozenci, kteří žijí ke dni účinnosti tohoto zákona. V případě, že některý ze sourozenců ke dni účinnosti tohoto zákona nežije, jsou oprávněnými osobami na jeho místě jeho žijící děti.
(2) Nejsou-li osoby uvedené v odstavci 1, vydá se odňatá věc dědici vlastníka, a není-li naživu, jeho žijícím dětem.

Dlužno podotknout, že v době přijetí tohoto zákona platil ještě Občanský zákoník č. 40/1964Sb., poznamenaný sice třemi drobnými novelami, přijatými v průběhu roku 1990, leč na určení dědické posloupnosti, orientované především na možnost získání odúmrti státem, nebylo možno se pro účely restitucí příliš spolehnout.

Pozoruhodné je ovšem jedno, totiž ust. § 6 odst. 4, zákona o „MALÉ RESTITUCI“, které znělo a stále zní takto:
(4) Je-li oprávněnou osobou devizový cizozemec, přiloží k výzvě potvrzení příslušné Správy pro věci majetkové a devizové, že nemovitost nebyla vypořádána mezistátními dohodami.

Což znamená, že pro vydání majetku nebylo vyžadováno české občanství.
Zákon dbal pouze na to, aby někdo něco náhodu nedostal dvakrát, což je legitimní požadavek.

Zcela jiná situace byla při projednávání tzv. „velkého restitučního zákona“ č. 87/1991 Sb., který časově těsně předcházel zákonu o tzv. „VELKÉ PRIVATIZACI“.
Už jen předřazení restitučního zákona před zákon o privatizaci byl skutečný porod, a to bez ohledu na logickou námitku, že dokud nevíme, co a jak se bude restituovat, není možné rozhodnout, co a jak se bude privatizovat.
Již tehdy se objevily hlasy, že za nevůlí k restitucím stojí tehdy všemocný ministr financí Václav Klaus, který chystal kupónovou privatizaci a hodlal za její provedení získat Nobelovu cenu za ekonomii. Tomuto jeho postoji by odpovídalo i jeho jednání vůči mně osobně. Byla jsem totiž jedním ze tří zpravodajů (společně s Rostislavem Senjukem coby ekonomem a Václavem Bendou poskytujícím „ideologicko-filosofický dohled“) k tomuto zákonu.
Račte si povšimnut: v této věci jediný právník… holka, které bylo sedmadvacet a vůči níž Klaus nepřestával osobně intervenovat po všech koutech té šílené budovy, zvoucí se Federální shromáždění. Chodil po chodbách a provolával „tak bojujte proti té Samkové, tak bojujte…“ Já jsem kvůli tomu chodila plakat na WC, protože jinde soukromí nebylo. Nicméně jsem i přes to trvala na tom, že vrátit se má všechno, co bylo ukradeno – znárodněno – a to všem.
Přesto, že se mnozí poslanci významně angažovali stejným směrem (ráda bych připomenula:
Pavel Bratinka, Jiří Skalický, Michal Malý a MUDr. Karel Novosad, který následně spáchal sebevraždu za okolností, které dodneška považuji za zcela nedůvěryhodné), výsledky byly naprosto chabé, a to zejména z dnešního hlediska.

Jaké majetky se vracely, ponechám ke samostudiu laskavého čtenáře.
Ovšem dovolím si významně upozornit na ust. § 3, které oproti „malému restitučnímu zákonu“ přidal pro žadatele o navrácení majetku významnou, ba přímo zásadní podmínku, a to státní občanství ČSFR, a to, pozor, nikoliv v době odejmutí majetku, ale v době podání žádosti o jeho vydání.
To vyloučilo na příklad všechny emigranty z USA, kteří automaticky ztratili české/československé občanství přijetím amerického, neboť zde byla smlouva o nemožnosti dvojího občanství. A taky všechny ty, kteří byli odsunuti ze… Sudetoněmecké župy – to pro případ, kdyby jim nějaký majetek byl znárodněn až po 25. únoru 1948.

Došlo také k dalšímu zásadnímu omezení okruhu oprávněných osob.
Především byly jako oprávněné vyloučeny veškeré právnické osoby, což mělo pro rozsah restitucí zdrcující dopad.
Důvodem byl zcela lživý důvod, že vlastníky obchodních podílů nelze dohledat. Není a nebyla to prokazatelně pravda. Ke stahování akcií došlo v rámci znárodňování naprosto koordinovaným způsobem a soupisy akcií byly v létech 1990 – 1991 stále uloženy v depozitu Živnostenské banky.
Dohledatelných bylo přes 90 % akcií a obchodních podílů. Kde jsou ty soupisy akcií ovšem dnes, to ví snad Bůh.
Tímto způsobem bylo zabráněno v restituci tisíců „rodinných akciových společností“, mimo jiné též továrny na znojemské okurky, jejíž majitel převedl svůj podnik na akciovku, aby mohl ve formě akcií vyplatit věno svým dcerám.
Podobných případů pak byly desítky tisíc. Stejně tak byl omezen i výčet fyzických osob, které měly právo se o restituční nárok přihlásit. Na základě osobní intervence tehdejšího děkana Právnické fakulty UK, prof. JUDr. Mečla, z KSČ(M) (a opět, byla jsem osobně u toho, pamatuji si to…) byli praneteře a prasynovci shledání „příliš vzdálenými“ příbuznými původních vlastníků, takže byli vyloučeni z možnosti žádat rodinný majetek. Tím byli postiženi zejména čeští Židé, jichž se z koncentračních táborů vrátilo zpět žalostně málo a oprávněnou osobou po celé řadě příbuzných by byl právě jen prasynovec nebo praneteř. Byla tím zachována odúmrť pro dědictví státu tak, jak k tomu směřoval původní Občanský zákoník z roku 1964? Nikoliv… bylo zachováno portfolio majetku pro velkou privatizaci.

Nyní se podívejme na to, komu byl ve skutečnosti majetek restituován:
nikoliv českým spolkům (s výjimkou Junáka a Sokola, kteří prokázali svou právní kontinuitu v zahraničí),
nikoliv českým kampeličkám, družstvům, záložnám, společnostem s ručením omezeným.
V zásadě restituce dosáhl pouze jeden právní subjekt, a to subjekt s mezinárodně-právní subjektivitou, totiž Římskokatolická církev.
Nyní se nám objevuje na stole další osoba požívající mezinárodně-právní subjektivity, totiž Lichtenštejnské knížectví.
Ani těm Schwarzenbergům, tedy hlubocké větvi, se majetek nevrátil, i když jim byl odňat na základě totálně právně absurdního „Lex Schwarzenberg.“ Neměli mezinárodně-právní subjektivitu, tak měli po ptákách.

Pro to, aby se mohlo jednat o lichtenštejnských restitucích, je ale nutno se vypořádat s tím občanstvím, které se, jak vidno dnes, v roce 1991 coby podmínka utilitaristicky schválilo v rámci zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích – velké restituci.
Tehdy podmínka občanství byla žádoucí, dnes je nežádoucí. Možná si řeknete, že je to nesmysl: se 108+1 jde přece lehce prosadit „lex antischwarzenberg“, který můžeme nazvat „lex Lichtenštejn“, nač se tedy párat s nějakým občanstvím?

NU A TEĎ TO PŘIJDE:

JESTLIŽE dostanu občanství Lichtenštejnové, dostanu je zpět všichni bývalí sudetští Němci.
Sorryjako, ale jejich vítačky Velkého Vůdce (a volební výsledky Henleinovy stany) jsou zdokumentovány příliš dobře, než abych byla ochotná souhlasit s udělováním občanství potomkům vlastizrádců.

JESTLIŽE budou mít bývalí obyvatelé bývalého pohraničí české občanství, kdo zabrání (však Posselt si na tom vybudoval kariéru, a nejen on…) restitucím sudetoněmeckého majetku, anebo jeho tučným náhradám?
Omlouvám se, vážení čtenáři, ale otázka udělování občanství se vztahuje k Sudetským Němcům a jejich potomkům – nikoliv k emigrantům po roce 1968, jak je obecně prezentováno. To je prostě false flag…

Důsledky tohoto vývoje, jehož reálnou možnost vám zde předestírám, jsou několikeré:

Z hlediska restitucí bude objem navráceného majetku či jeho náhrad bude pro občany ČR s trvalou dlouhodobou rezidencí v ČR objemově neporovnatelně menší než „restituce“ dalších subjektů. Jinými slovy čeští restituenti budou majetkově ve významné menšině. Či ještě jinak: v ČR budou restituovat co do objemu prioritně nečeské subjekty, český ekonomický element potlačen ještě více než je nyní. Česká ekonomika bude, dle mého odhadu, méně v českých rukou než v 19. století.
Protože cca 40 let po Velké Sametové revoluci skutečně nebude moci být většina německého majetku fyzicky vydána, dojde na finanční kompenzace, jejichž výši si vůbec nedovedu představit. Ale jak praví známý marketérský slogan „kde je vůle – tam je cesta“, aneb kde je 108+1, tam se přece můžeme domluvit i na dnešních cenách včetně zohlednění inflace, což konec konců, už nám ukázal cestu zákon o církevních restitucích.

Výsledkem může být naprostý finanční kolaps státu.
Poté, co vlastně vůbec nevíme, kolik dlužíme/za kolik ručíme v rámci války na Ukrajině, bude tato rána poslední ranou k možnosti nazývat Českou republiku ekonomickou entitou. Čeká nás Argentina, v jejímž rámci se rozebere to, co by snad ještě zbylo.

Sice tvrdím, že velká část německého majetku nebude způsobilá k fyzickému vydání, avšak jedna část zcela rozhodně způsobilá bude: totiž rodinné domy…
Ty mají konkrétního fyzického majitele – českého, pochopitelně. Vydání nemovitého majetku tohoto charakteru nebude – při přijetí příslušného zákona – bránit vlastně vůbec nic. Pro korektnost je nutno dodat, že dle zák. č. 87/1991 Sb., tedy velkého restitučního zákona, nebyly povinny vydat soukromý majetek osoby, které získaly majetek po emigrantech, pakliže prokázali, že „nebyli protěžováni.“
Osobně jsem zastupovala svého času případ, kdy rodinný dům ve Střešovicích nebyl vydán, neboť jeho nabyvatel – ministr vnitra Obzina a jeho potomci prokázali, že „nebyli oproti ostatním žadatelům zvýhodněni.“

Takže summa sumárum komunistickým papalášům domy po emigrantech zůstaly.
Co myslíte, budou mít Češi před Němci podobnou ochranu?
A taky se už těšíte z toho, že potomkům a příbuzným obětí holocasutu jsme majetek nevrátili, ale potomkům podporovatelů režimu, které rodiny těch „nezpůsobilých k podání restituční žádosti“ poslali do plynu, těm ten majetek vrátíme?

Pakliže se skutečně vydáme touto cestou, je jasné, že se jedná o konečnou likvidaci České republiky jako – byť jen formálně – samostatného státu.
I když tomu nebudeme moci třeba zabránit, je potřeba vědět, kam se řítíme a po věky budoucí pamatovat, kdo je původcem těchto zatím pouze jen plánů.

Na konci mi dovolte osobní poznámku: je mi celkem jasné, že tato moje úvaha je naprosto za hranicí snesitelnosti tolerance všech těch kumpánů, kteří jsou nyní u moci.
A zde se nacházejí dvě možnosti:
buď mě začnou stíhat pro šíření poplašné zprávy či spáchání nějakého podobného trestného činu… ovšem pak výše nastíněný scénář nemohou realizovat…
Tedy realizovat jej samozřejmě mohou, ale bude zřejmé, že moje odsouzení bude protiprávní a v rozporu s realitou, anebo si tu realizaci ještě alespoň chvíli rozmyslí a nám se to přece jen podaří nějak ustát.

Pokud tento článek, poslouží byť jen k minimálnímu oddálení bezbřehého udělování českého občanství a „restitucí na xicht“, splní svůj účel.
Pokud k tomu URNA, či kdo má dnes ty protirežimní živly na starosti, potřebuje vůči mně nějakou akci, prosím, nechť slušně zazvoní. Přijdu jim otevřít. Při vyrážení dveří by si mohli namoci rámě, které by následně mohli případně i potřebovat pro svou vlastní obranu… protože znáte to…
když chodili pro Židy, mlčel jsem… když chodili pro … no dál je to notorieta. Jen dnes, dle mého názoru a zachycených signálů je možno ještě přidat jedno „kdy jsem mlčel“… když přišli pro kolegy příslušníky…

Tak se všichni držte…
JUDr. Klára Samková // https://www.lawyers.cz/

——————————————-

Poznámka europoslance MUDr. Ivana Davida:

Na stránkách Poslanecké sněmovny nalezneme tento text:

Ústavní zásady volebního práva

Všeobecnost – stanovuje, že právo volit mají všichni zletilí občané ČR bez jakýchkoliv omezení týkajících se rasy, barvy pleti, příslušnosti k národu nebo k národnosti, jazyka, pohlaví, náboženství, politického nebo jiného smýšlení, sociálního původu, majetku, rodu nebo jiného postavení.

Rovnost – princip, podle kterého má každý volič jeden hlas a váha všech hlasů je stejná. Toto pravidlo se promítá do praktické konstrukce volebního systému, kdy je vyžadováno, aby jednoho poslance volil stejný nebo téměř stejný počet voličů.

Přímost – volba je prováděna přímo voličem. Právo volit nesmí být žádným způsobem převedeno na jinou osobu. V některých zemích je možné volit v zastoupení (Belgie, Francie, Nizozemsko), kde zastupující volič učiní konkrétní krok, ke kterému je pověřen. V České republice toto možné není.

Tajné hlasování – tato zásada znamená, že nesmí být možné spojit voliče s odevzdaným hlasem.

Sněmov[nou schválený zákon, kterým se mění zákon o správě voleb a některé další zákony (sněmovní tisk 596/0), obsahuje následující ustanovení:

• 57b
  Vydání písemností ke korespondenčnímu hlasování
  (1) Na žádost podle § 57a odst. 2 zašle zastupitelský úřad nejpozději 25 dnů přede dnem voleb voliči identifikační lístek, úřední obálku, doručovací obálku a informaci o způsobu hlasování včetně odkazu na internetové stránky, kde jsou přístupné hlasovací lístky k vytištění. Pokud o to volič požádal nebo neuvedl adresu pro doručení, vydá zastupitelský úřad tyto písemnosti osobně voliči nebo osobě, která se prokáže písemnou plnou mocí s úředně ověřeným podpisem voliče.
  (2) V případě volby prezidenta republiky zašle zastupitelský úřad písemnosti pro korespondenční hlasování současně pro první i druhé kolo volby, ledaže volič požádá o korespondenční hlasování jen pro první, nebo jen pro druhé kolo volby.
  (3) Identifikační lístek pro korespondenční hlasování obsahuje
  a) označení zastupitelského úřadu,
  b) číslo identifikačního lístku,
  c) druh a datum konání voleb, případně datum konání příslušného kola volby,
  d) jméno a příjmení voliče, datum narození a adresu místa, kde má bydliště mimo území České republiky
• 57c
  Korespondenční hlasování
  (1) Hlasovací lístek pro korespondenční hlasování si volič vytiskne z informačního systému.
  (2) Volič vloží hlasovací lístek do úřední obálky. Do doručovací obálky volič vloží jím podepsaný identifikační lístek a úřední obálku. Volič, kterému byl vydán voličský průkaz, vloží voličský průkaz do doručovací obálky. Zalepenou doručovací obálku volič zašle zastupitelskému úřadu, od kterého obdržel písemnosti pro korespondenční hlasování.

Ze schváleného zákona je jasné, že zastupitelský úřad vydá konkrétnímu žadateli IDENTIFIKAČNÍ LÍSTEK, který následně volič podepíše (aniž by kdo ověřoval jeho podpis) a pošle zpátky na zastupitelský úřad v obálce, která obsahuje i zalepenou úřední obálku s hlasovacím lístkem.

Jinými slovy, v jedné obálce bude jak identifikační lístek, tak i do zvláštní obálky zalepený hlasovací lístek.
Jenže ústavní zásada zní, že nesmí být možné spojit voliče s odevzdaným hlasem!
Podle schválené zákonné úpravy to však možné je. Stačí rozlepit úřední obálku, což je úkon, který se dříve či později stejně odehraje, byť se budou všichni zaklínat, že nejprve byly odděleny identifikační lístky. To je sice pěkné, nicméně ze znění schváleného zákona je zřejmé, že JE MOŽNÉ SPOJIT VOLIČE S ODEVZDANÝM HLASEM.

Je korespondenční hlasování, nevyvratitelně protiústavní? Pokud ano, bude to muset konstatovat i Ústavní soud, chce-li zůstat soudem ústavním.

Ivan David >>

The post Jsou korespondenční volby protiústavní? Souvislosti. Občanství pro sudetské Němce? Likvidace Benešových dekretů? first appeared on Čítárny.

Heiko Schrang (1969) má snadno srozumitelný styl, tah na aktuální témata, ve kterých prezentuje i komplexní hospodářské a politické souvislosti. V této knize úspěšně kombinuje témata z oblastí politiky, ekonomiky a duchovního života a je v podstatě jedno, kde začneme číst. Každá kapitola je naplněna výživnými informacemi a mnoha dalšími tématy k přemýšlení a studiu.

Knížka byla původně vydaná na vlastní náklady, ale brzy se, z výše uvedených důvodů, stala bestsellerem.
Autor knihu věnoval Johnu Lennonovi, Mahátmovi Gándhímu, Jimu Garrisonovi, XIV. dalajlámovi a všem lidem,  kteří touží objevit pravdu a smysl života.

Jak sám autor píše v úvodu knihy, politika je jen divadlo a lidé jsou publikem, které fandí:

“Proč by se taky měl vzrušovat? Vždyť celé hlediště stejně zaplatilo vstupné… Pomocí vybraných peněz pak platí protagonisty na jevišti, kteří hrají podle scénáře předem určenou roli. Vězte, že kdyby mohly volby něco změnit, byly by už dávno zakázané.”

Nic nového pod sluncem, principy propagandy jsou staré jako lidstvo samo. Věděl to samozřejmě i Napoleon Bonaparte  (1769–1821), který tvrdil:

„Když vláda v otázce financí závisí na bankách, jsou pány situace ony, a ne čelný představitel vlády. Protože ruka, která dává, je vždy nadřazená ruce, která bere.
Peníze nemají žádnou domovinu; finančníci nevyznávají ani patriotismus, ani slušnost. Jejich jediným cílem je dosáhnout zisku.“

Skutečnosti v knize uváděné jsou ale ve své podstatě českému čtenáři dávno známé.
I bolševická totalita fungovala celá desetiletí na stejných principech udržení moci, stejně jako v té době kapitalistická západní politika. Jediný rozdíl byl v tématech ideologie a barvě vlajek. A dnes po pár letech, se znovu metody vracejí, ale v jiné síle a právě o tom je tato kniha. Jak to zpívá Nohavica? „zrozen v komunismu, umřu v komunismu“.

Heiko Schrang se narodil v roce 1969 a dnes je znám především jako spisovatel. V roce 2013 vyšla jeho první kniha s názvem Lži století, které znají jen zasvěcení (Die Jahrhundertlüge, die nur Insider kennen), která se stala bestsellerem. V prosinci 2014 vychází druhý díl.
V roce 2014 vznikl na serveru YouTube populární videokanál SchrangTV.
Heiko Schrang je autorem zdarma rozesílaných newsletterů, jejichž prostřednictvím se můžete dozvědět o aktuálních politických a hospodářských tématech jiným pohledem, než jak je prezentují média mainstreamu.  

Lži století, které znají jen zasvěcení / Schrang Heiko / Grada, 2017

Ukázky…

O válkách a zbraních…
Žádná guerillová skupina ani armáda na světě nemůže působit beze zbraní, zásobování a hmotného zabezpečení. Dokonce i nechvalně známé dětské armády operující na africkém kontinentu potřebují stravu a munici. Je přitom zajímavé, že když se na dodavatele zásob v oblastech konfliktů podíváme podrobněji, setkáváme se pořád se stejnými jmény.

Ve válkách podporují obvykle obě znesvářené strany a sledují jen svůj vlastní prospěch.
To může fungovat jen proto, že tito lidé jsou úzce provázáni s politikou, průmyslem i médii, kde nacházejí potřebnou podporu. Jelikož sdělovací prostředky referují v omezené míře i o oblastech krizí, působí vše na první pohled dojmem objektivity. Tak tomu ovšem rozhodně není.

Stejná hra mimochodem probíhá i ohledně voleb.
Občané mají získat pocit, že skutečně mohou ovlivňovat politické dění ve své zemi. Celé je to tak trochu divadelní inscenace. Protagonisté na jevišti hrají své role a publikum je opticky rozlišuje jen barvami. Jeden je oranžový, druhý modrý, třetí červený, další žlutý nebo zelený. Když herci svou roli zvládnou dobře, podaří se jim vtáhnout diváky emočně do děje tak silně, že je odehrávající se scény polarizují. Mezi jednotlivými přihlížejícími pak dochází k vášnivým sporům o to, jestli je oranžová lepší než modrá nebo žlutá než červená.

Existuje ale člověk, kterému je úplně jedno, jaké barvě ti blázni v publiku fandí: majitel divadla.
Proč by se taky měl vzrušovat? Vždyť celé hlediště stejně zaplatilo vstupné… Pomocí vybraných peněz pak platí protagonisty na jevišti, kteří hrají podle scénáře předem určenou roli. Vězte, že kdyby mohly volby něco změnit, byly by už dávno zakázané.

Máte-li chuť, zvu vás na rychlou cestu minulostí. Společně se vydáme zjistit, komu patří ta největší divadla na tomto světě. Po vzoru Šípkové Růženky můžete procitnout ze stoletého spánku. A budete-li chtít, může vám nové poznání od základů změnit život.

Proč knihu nechtěl nikdo vydat?
Již v roce 2012 jsem měl více než 500 000 odběratelů a čtenářů. Předpokládal jsem proto, že mě vydavatelé budou vítat s otevřenou náručí. Nejdříve to tak opravdu vypadalo, protože nakladatelé zvětřili zajímavý obchod.
Jakmile si ale rukopis prostudovali, dostávalo se mi k mému překvapení jednoho odmítnutí za druhým. Zas a znovu jsem musel poslouchat, že témata, kterým se v knize věnuji, jsou prostě moc ožehavá, že bych musel 40 procent textu proškrtat a pak bychom se snad o vydání mohli bavit.
Po pravdě řečeno, mi to silně připomínalo doby, kdy v Německu ještě panovala státem řízená cenzura. Jasně se tak opět ukázalo, že mezi politickou, hospodářskou a mediální sférou existují silné vazby, na které upozorňuji i ve své tvorbě. To vše mě nakonec přivedlo k rozhodnutí, že si knihu vydám sám.

Témata v knize:

Jak se dělají peníze z ničeho
Exponenciální růst – je úrok v rozporu s ústavou?
Zrada Bonnu na německé marce
Euro – spiknutí proti demokracii
Pozor! Budou eurobankovky (Y) brzy bezcenné?
ES, EU a tajemná síla za nimi
Spiknutí Goldman Sachs
Financování nacistů    
Komu patří německé zlato?
Jak se inscenuje válka
První světová válka a tajemství Lusitanie    
Pearl Harbor    
Tonkinský incident    
Irácké války    
Afghánská lež    
Libyjská lež    
Předstíraná morálka – Rwanda    
Záhadná úmrtí    
Tajemství o vraždě Johna F. Kennedyho    
Prokletí rodu Kennedyů    
Kauza Kennedy: náhody, nebo tajené souvislosti?    
Případ Rohwedder    
Vražda Alfreda Herrhausena    
Tajuplný skon Uwe Barschela    
Případ Möllemann    
Brusel a podivuhodná úmrtí    
Kdo vlastně vládne světu?    
Založení řádu Iluminátů    
Jednodolarovka, vizitka iluminátů    
Londýnská City – stát ve státě    
Bilderberg – setkání s následky    
CFR – Rada pro mezinárodní vztahy    
Nový světový řád    
Tajemná úmrtí v zájmu nového světového řádu        
Univerzální zákony    
Zákon příčinnosti    
Zákon rezonance    
etc…

The post Proč lži století, které mají ovlivňovat myšlení celé společnosti, nechtěl nikdo vydat first appeared on Čítárny.

Propaganda je pokus nějaké autority, například státní, církevní nebo stranické, o něčem přesvědčit co největší lidské skupiny, jimž říká „cíl“. Propaganda často nadsazuje. Lhát může, ale nemusí. Nátlak propagandy bývá různě velký. Propaganda užívá postupy, které dokáží přimět lidské skupiny k povolnosti a souhlasu. Smyslem propagandy je dosažení nebo udržení politické moci.

Propaganda slouží mocenské elitě stejně jako skupinám, které o moc usilují.
Za příslušníky mocenské elity lze v politicky stabilních systémech považovat členy politického, policejního a vojenského vedení státu, finanční a korporační magnáty, špičky politických stran, některé celebrity a takzvané přední velkoměstské rodiny.
Ve státech s centralizovanou politickou mocí a cenzurou slouží veřejná propaganda pouze špičkám politické moci. Neveřejnou propagandou v těchto společnostech bývají informace sdělované od člověka k člověku. Kdysi se tomu říkávalo „šeptanda“.

Ve společnostech, kde jsou hromadné sdělovací prostředky v soukromých rukou a formální cenzura neexistuje fungují tyto média jako filtry a rozhodující o tom, co vhodná informace je, nebo není a jak se taková informace má sdělovat.
Zde se uplatňují čtyři základní skupiny vlivů:
Prvním je velikost jednotlivých společností, které vlastní sdělovací prostředek, jejich majetková koncentrace, osobní bohatství majitelů získané vlastnictvím sdělovacího prostředku, způsob, jímž majitelé docházejí ke zisku.
Stejně významná je závislost na reklamě jako primárním zdroji zisku soukromých sdělovacích prostředků, a samozřejmě skutečnost, že informačním zdrojem pro média jsou zdroje kontrolované mocenskou elitou.
Konečně vždy existují možnosti přímého a nepřímého nátlaku v případě, že média zveřejní „nežádoucí“ informace.

KAŽDÁ KLASICKÁ PROPAGANDA STOJÍ NA ČTYŘECH PILÍŘÍCH:
1. jednoduchosti
2. oslovení emocí
3. oslovení představivosti
4. opakování

1. Jednoduchost.
Propagované poselství musí být co nejjednodušší. Tak jednoduché, aby je co nejsnáze a nejrychleji pochopil co největší počet lidí. Náročnost propagovaného poselství proto nesmí překročit dolní mez intelektuálního průměru cílové skupiny. Propaganda vychází ze skutečnosti, že znalost příčin, hloubky, šířky a důsledků problému, o kterém propagandistické poselství mluví, bývá u naprosté většiny oslovených lidí malá, žádná nebo zkreslená. Další skutečností, ze které propaganda vychází, je, že dlouhodobá paměť většiny lidí je špatná a snadno manipuiovatelná. Dají se do ní vložit nebo z ní vymazat neuvěřitelná množství informací. Lidé si nepamatují nebo nechtějí pamatovat osobní katastrofální rozhodnutí a minulost, natož tu starší, která nebyla osobní.
Klasická poučka říká, že jednoduchá, dobře srozumitelná lež vždy porazí složitou pravdu.
Krajní zjednodušení propagované informace v porovnání s informacemi, které jsou pro mozek oslovených lidí příliš složité, znamená méně namáhavé, rychlejší, a tedy příjemnější zpracování. Cíl propagandy je z tohoto důvodu vděčnější. „Nemůžeme přece veřejnost přetěžovat tak složitými souvislostmi,“ zní příkaz. Dále: „Obyčejného člověka by to mátlo.“ Případně: „Lidé přece nemusí všechno vědět.“

2. Emoce.
Propaganda musí oslovovat emoce. Čím jednodušší a prostší je sdělované poselství, čím méně obsahuje podrobností, které by mohly být důvodem k zamyšlení, tím víc musí oslovovat sympatie, antipatie, lásku, sexualitu, nenávist, závist, strach a úzkost.
Citově prostoupené informace stejně jako informace, které si je možné snadno – pokud možno barvitě – představit, se snáze pamatují a vybavují než informace citově neutrální. Úzkost a strach proto patří mezi nejúčinnější propagandistické nástroje. Vždyť je velmi dlouho známo, jak velké oči má strach.

3 Oslovení představivosti.
Kromě emocí musí propaganda oslovovat představivost. Není nad pohyblivé barevné obrazy kombinované s patřičnými zvuky. Kdo mohl před šedesáti lety tušit, co bude v každodennosti znamenat televize. Dobře vymyšlená jednoduchá metafora, nálepka, která se stane rozšířeným sloganem, je k nezaplacení. Socan nebo flanďák – za chvíli je probereme dle abecedy.

4. Opakování.
Opakování je matkou moudrosti, praví antické přísloví, které platí pro všechny podoby sociálního ovlivňování. Chce-li propagandista, aby oslovená populace žádoucím způsobem myslela a cítila, je nutné vychovávat ji podobně, jako to dělal Pavlov se svými psíky. Dobrý propagandista pak zazvoní. Mnoho oslovených lidí začne myslet i cítit v žádoucím směru, napíše o tom do novin, před kamerou sdělí svých osm až čtrnáct slov a budou do hloubi duše přesvědčeni, že sdělují vlastní názor. Kontroluje-li skupina, která propagandistu platí, alespoň některé klíčové hromadné sdělovací prostředky, není to příliš těžké. Důležité je, aby propagandista svému cíli říkal jen to, co cíl propagandy chce slyšet. Na skutečnosti přitom nezáleží ani trochu.
Dokonale úspěšný propagandista se pozná podle toho, že ani v případě katastrofy cíl propagandy nepozná, že k ní došlo, a věří tomu, co se mu povídá.

Z knihy František Koukolík, Jak si lidé hrají / Radioservis, 2009

The post Čtyři pilíře propagandy v dnešní době aneb jak hypnotizovat a udržovat lidi v nevědomosti first appeared on Čítárny.

Laitmanova úvaha je jednoduchá: Pouze prostřednictvím jednoty a spojení můžeme vyřešit všechny naše problémy, ať už osobní nebo globální, a vytvořit tak lepší svět pro naše děti.

Víme, že demokracie pochází z řečtiny a znamená „vládu lidí“. Současný boj o moc v Americe ukazuje velmi jasně jednu věc: V Americe neexistuje žádná vláda. To znamená, že v Americe mohla existovat vláda lidí, i když krátká, ale když necháte lidi vládnout, dostanete tyranii. Nezáleží na tom, zda je tyranie vylíčena jako demokratická, předstírá, že odráží vůli lidí, nebo jak to ve skutečnosti je: represivní despotismus.

Problém demokracie není v tom, že by to byl špatný nápad. Svoboda, rovnost a spravedlnost pro všechny jsou ušlechtilé pojmy. Bohužel se to nemůže stát. Nikdy se to nestalo a nikdy se to nestane, dokud se nenaučíme hodnotám, které jsou nutné k tomu, abychom vůbec mohli mluvit o svobodě a rovnosti.

Protože nás to nikdy neučili, nikdy jsme neměli demokracii.
Měli jsme spoustu falešných, manipulativních vlád, které předstírají, že se starají o blaho lidí, zatímco ve skutečnosti dohlížejí na pokračování své vlastní kontroly. A protože jsme nikdy nebyli poučeni, jak, nebo dokonce proč bychom měli být všichni rovní a svobodní, vždy jsme nakonec podlehli své základní egoistické povaze a strhli demokratickou masku z tváře skutečné diktatury.

Jednoduše řečeno, demokracie rostou a padají, protože se neshodují s lidskou přirozeností.
Když je na společnost uvalena nepřirozená sociální struktura, společnost ji nakonec odmítne, ať je jakkoli ušlechtilá, a ustoupí své divoké povaze. Pokud chcete skutečně ušlechtilou společnost, která žije podle ušlechtilých principů, udělejte nejprve její obyvatele ušlechtilými a poté si sami vybudují ušlechtilou společnost, protože to bude jejich povahou.

Jeden pohled na to, co se dnes v Americe děje, vám ukazuje úroveň vzdělání pro ušlechtilost, kterou dnes mají Američané. Může to být bolestné přijmout, ale pokud nepřijmeme fakta, jak je budeme moci změnit?

Podívejme se například na to, co se dnes děje s prvním dodatkem. Existuje v Americe svoboda projevu?
Je každý povzbuzován nebo dokonce dovolen vyjádřit, co si opravdu myslí? Veřejná aréna je řízena pouličními gangy a online gangy a každý, kdo vystoupí z řady, je okamžitě narovnán nebo umlčen. A když nemáte svobodu projevu, nemáte rovnost, a tedy ani demokracii.

Pokud chcete vybudovat skutečnou demokracii, musíte vycházet z předpokladu, že existuje více než jeden názor.
Pokud existuje pouze jeden názor, i když je váš vlastní, měli byste vědět, že vaše společnost není demokratická. Jednotnost názorů by měla být vaším prvním varovným signálem. Žádní dva lidé nemají přesně stejný názor, a rozhodně ne celá země. Když je tedy slyšet pouze jeden hlas, je to standardně nedemokratická společnost.

Jakmile máte dva nebo více názorů, musíte vědět, jak s nimi souviset. Měli byste vědět, že názory lidí se liší, protože vidí realitu z různých perspektiv. Všichni se však dívají na stejnou realitu, což znamená, že všichni vidí pouze část obrazu a ne celou.

Takže každá část, kterou vyloučíte ze skupiny perspektiv, činí perspektivu každého deficitní, chybnou, částečnou, a proto nevhodnou pro správná rozhodnutí. Pouze tehdy, když jsou všechny různé pohledy oceněny a zahrnuty do rozhodovacího procesu, můžete dosáhnout výsledku, který prospívá celému kolektivu, a který je tedy udržitelný. Jinak jste povinni vytvořit další „demokracii“, jakou jsme viděli v celé historii, která je zde dnes a zítra pryč.

Z tohoto důvodu je pravidlem při budování udržitelné společnosti, založené na skutečné svobodě a rovnosti pro všechny, pěstování rozmanitosti názorů, odmítání umlčet jakýkoli hlas a budování společnosti, která zahrnuje všechny tyto rozdíly a jejíž členové cení si jednoty mezi nimi více než si váží svých vlastních názorů.

MICHAEL LAITMAN je globální myslitel žijící v Izraeli. Má doktorát z filozofie a kabaly a titul MS z lékařské biokybernetiky. Je plodným spisovatelem, který vydal více než 40 knih, které byly přeloženy do desítek jazyků. Je vyhledávaným řečníkem a mimo jiné napsal pro New York Times, The Jerusalem Post, Huffington Post, Corriere della Sera, Chicago Tribune, Miami Herald, The Globe, RAI TV a Bloomberg TV. .

www.michaellaitman.com

The post Je demokracie pouhým výplodem naší fantazie nebo je to iluzórní představa o fungování společnosti? first appeared on Čítárny.

Jak už jsem několikrát psal, je opravdu velký rozdíl mezi řádovým členem KSČ a pracovníkem zahraničního obchodu za komunistů a elitního rozvědčíka, který byl poctivě vybírán a schvalován sovětskou KGB, jako Putin a československou STB.

Právnička Klára Samková jejich minulost jasně popisuje. Není co dodat…

ANDREJ BABIŠ

Agent, jakým byl Andrej Babiš, nikdy nebyl zaměstnancem bezpečnostních složek státu, ale byl zaměstnanec československé firmy, pro kterou plnil v rámci svého zaměstnaneckého poměru obchodní úkoly ve světě, například nakupoval nerostné suroviny, které tady nemáme.
Státní bezpečnost (dále StB) tyto lidi měla na seznamu, a takzvaně „vytěžovala“ jejich zahraniční cesty. Všichni, a to doslova všichni pracovníci zahraničního obchodu museli sepisovat hlášení o cestách, ve kterých museli uvádět, kdy a s kým se setkali, co bylo předmětem komunikace s těmito lidmi, a případně další „poznatky“. Co řekli, to bylo víceméně na nich, ovšem nedělejme si iluze o tom, že by i mezi těmito lidmi nebyli pověřenci se zvláštními úkoly kontrarozvědky, jejichž úkoly směřovaly dovnitř zejména podniků zahraničního obchodu, tedy řečeno jinak, hlídali hlídané ovečky, například proto, aby si někdo nepřihrábl (eventuálně si nepřihrábl příliš) bokem.

Skuteční agenti v řadách zaměstnanců podniků zahraničního obchodu tedy „nerozvraceli republiku zevnitř“, jejich úkolem nebylo ideologické působení, ale primárně ochraňovali ekonomické zájmy země. Ekonomickou rozvědku a kontrarozvědku má a měla každá země pod jakýmkoliv režimem. Tedy, upřímně řečeno, jak se tak dívám na poslední desetiletí zahraničního obchodu České republiky, obávám se, že my žádnou ekonomickou rozvědku ani kontrarozvědku nemáme, alespoň podle výsledků soudě.

Zaměstnanec podniku zahraničního obchodu se jmenoval stále stejně, přezdívku měl pouze ve spisech StB. Agent neměl žádný výcvik, jeho kvalifikace spočívala v odborné kvalifikaci, tedy v tom, jak dokázal obhájit ekonomické zájmy Československé republiky. Agentem – zaměstnancem PZO se člověk stával buď z přesvědčení, anebo z důvodů kariérních. Pakliže jste se narodili do prominentní komunistické rodiny tak jako Andrej Babiš, kde bylo členství ve straně (a ještě si připomeňme, že v Bratislavě to bylo ještě poněkud jinak než zde v Čechách) v podstatě úplně normální, bylo předávání agenturních informací považováno za „pokračování v práci jinými prostředky“, protože tyto informace se sbíraly, analyzovaly a „dělaly se z nich závěry“, které opět měly posloužit ke zlepšení ekonomické situace země. (To, že se tím podpírala ideologie, bych si v tuto chvíli dovolila pominout.)

PETR PAVEL

Rozvědčík, jakým byl Petr Pavel, byl speciálně vybraný a vycvičený člověk, zaměstnanec bezpečnostní složky státu. Rozvědčíkem se mohl stát člověk, který byl vytipován možná z tisíce kandidátů, kteří byli dlouhodobě sledovaní a měli určité charakterové vlastnosti.

Jednou z nich bylo vyloučení možnosti zrady, podlehnutí pokušení být dvojitým agentem. Rozvědčík pracoval ideologicky. Vybíral a oslovoval v zahraničí lidi, kteří se stali jeho informátory, a rozvědčík měl za úkol ochraňovat mocenský status a ideologii vlády. (Abyste si nemysleli, že to je nějaká komunistická specialitka, tak takovéto rozvědčíky mají všechny státy, a jestli máte slabou fantazii, pusťte si Netflix a dejte si pár dílů Homelandu – u nás dementně přeloženo „Ve jménu vlasti“. Ještě že ten Hollywood máme, aby nám to pěkně naservíroval.)

Rozvědčík si agenty mohl takzvaně namazat na chleba, byli pod ním. Rozvědčík měl úplně jinou identitu než ve skutečnosti a rozhodně jinou, než bylo jeho krycí jméno ve svazcích. Tedy ergo kladívko, generál se vlastně mohl jmenovat ještě úplně jinak než Pávek a nikdy se nemůžeme dozvědět, zda byl někdy někde nasazen, nebo ne. To se prostě tají, stejně jako se tajilo, co to vlastně studuje, když „to“ studoval.

Na tomto místě si dovoluji připodotknout, že režimy vždy a všude na světě po sobě agenturní sítě přebíraly. Komunistická StB přebrala značnou část agenturní sítě gestapa – jsou toho plné archivy, račte si v případě osobního zájmu dohledat.

Navíc Petr Pavel je jednoznačně kandidát katastrofické vlády Petra Fialy (ODS), který to osobně jasně deklaroval na počátku volebního klání.

Klára Samková k tomu dodává…

Bohužel ODS vsadila na špatný osobní vkus jednoho ze „svých hochů“, neb ačkoliv je dotyčná „horňačka“ a dlouhovlasá blondýna, ani to nezaručí volební výsledky, jelikož je přece jen ještě potřeba nějakých pár drobností v charakteru a intelektu, kterých se jaksi taksi ne zcela dostávalo. Takže slavné ODS and his melody boys prostě zmehlo.

Celý příspěvek Kláry Samkové ZDE

The post Andrej Babiš a Petr Pavel. Co přesně dělali za komunistů. Velké rozdíly first appeared on Čítárny.

Poněvadž již několikrát během líčení historie strany mírného pokroku v mezích zákona dotkl jsem se své osoby, cítím, že je třeba odložit nemístnou skromnost a před celou veřejností nestranně sám sebe důstojně kritizovat.

Jako vůdce strany mírného pokroku v mezích zákona a její kandidát musím svá jednání a konání posuzovat co nejobjektivněji a zároveň přehledně, aby nikomu neušel ani jeden skvělý bod mého charakteru. Jsou skutečně chvíle v mém životě, kdy šeptám si sám pro sebe, jsa nadšen nějakým vlastním činem: „Můj bože, já jsem pašák.“ Co by mi to však bylo platno, kdyby se o tom svět nedozvěděl? Svět musí přijít k tomuto názoru, lidstvo musí mne náležitě ocenit, a to nejen mé velké vlohy a obrovské schopnosti, nýbrž hlavně můj báječný talent a můj nevyrovnatelně ryzí charakter. Někdo ovšem namítne, proč jsem si tento chvalozpěv nedal napsat od jiného, povolanějšího, proč činím své skromnosti takové násilí, chvále se sám?

Odpovídám: proto, že sám sebe znám nejlépe a jistě také nenapíši o sobě nic, co by pravdě neodpovídalo, poněvadž by to bylo směšné, kdybych, píše sám o sobě, nadsazoval. Používám proto výrazů nejskromnějších, kdykoliv je třeba, abych se pochválil, ale rozhodně stojím na tom stanovisku, že skromnost krášlí muže, ale pravý muž že se krášliti nemá, a proto nesmíme být skromnými přespříliš. Odvrhněme konečně všechnu sentimentalitu, pro niž nám přezděli ‘národ holubičí’, a buďme muži. Nestyďme se veřejně se přiznat ku svým přednostem! Jak je to krásné, když směle dovedu říci: „Vašnosti, já jsem génius,“ kde by nemístně skromný muž řekl: „Vašnosti, já jsem hovado.“

Rozumný člověk také zcela chytře se strká vždy do popředí a volá sám sobě slávu, kdežto takový upejpavý člověk sedí na záchodě, zatímco jeho šťastnější druh, oceniv se náležitě, také se dovede uplatnit ve veřejném životě. Upejpavost jest nejhorší stránka lidské povahy. Je to podvod, zahalený v roušku skromnosti, a právě ode mne, muže tak velice zasloužilého o celou českou literaturu, politiku a život veřejný, bylo by hanbou, bylo by hříchem, páchaným na českém národě, kdybych ho nechával v nejistotě o tom, jsem-li či nejsem geniální člověk.

A proto pravím zcela prostě: V dějinách celého lidstva vyskytl se jen jedinec tak všestranně dokonalý, a to jsem já. Vezměte si kupříkladu jen některou z mých neobyčejně zdařilých povídek. A co vidíte, obracejíce stránku za stránkou? Že každá věta má svůj hluboký smysl, každé slovo že jest na pravém místě, všechno že jest v souhlase se skutečností; přikročím-li k líčení krajiny, tu že ji máte tak před sebou, jako kdyby byla ofotografována, a osoby, které vám předvádím v nejrozkošněji zapleteném ději, že stojí před vámi jako živé.
Přitom čeština v mých pracích literárních jest nejryzejší, předčíc ryzostí i češtinu Bible kralické, jest to pravá lahoda přečíst si aspoň jedinou řádku z mých prací – a když tak učiníte, uvidíte, jaké kouzlo vlévá se do duše, jak se rozehříváte, jak s blaženým úsměvem tu knihu ani vůbec neodložíte, nosíte ji pořád s sebou.

Byl jsem kolikrát svědkem, jak lidé s opovržením odkládali časopis, poněvadž v něm nebylo nic ode mne.
Ano, i já jsem také tak činil, neboť i já patřím mezi své ctitele, a také se tím nikterak netajím. Každou svou otištěnou práci dám si předčítat svojí manželkou Jarmilou, nejroztomilejší a nejinteligentnější ženou na světě, a u žádné věty nemohu se zdržet výkřiku zasloužilého obdivu:
„Toť nádherné, toť krásné! Jaká to hlava, ten pan Jaroslav Hašek!“
Toto ovšem podotýkám jen mimochodem, neboť to jest právě výborný dokument, jaké nadšení působí mé literární práce v kruzích čtenářstva, a jsem přesvědčen, že tisíce a tisíce čtenářů činí tak se stejným nadšením, a toto nadšení jest mně tak drahé právě proto, že vytryská ze srdcí velice inteligentního davu, pro který zůstanu vždy nejslavnějším spisovatelem světa. Já jsem živým dokladem toho, jak lživé zprávy roztrušují nesvědomití kritikové tvrzením, že u nás nemáme žádného světového spisovatele.

Přikročím nyní zcela krátce k ocenění svého charakteru. Člověk, který píše tak krásné věci jako já, musí mít také duši krásnou.
A při příštích volbách do rady říšské naskytne se jistě možnost, abych, jsa zvolen na některém či více okresech jednohlasně, zbavil rakouský parlament té ostudy, že tam dosud nezasedl nejšlechetnější muž rakousko-uherského mocnářství! Nemusím snad vykládat, že tímto nejšlechetnějším mužem míním sebe.

Nakonec výslovně prohlašuji, že i toto, co jsem napsal, jest jedním z oněch velkých šlechetných skutků, neboť co jest krásnějšího, nežli když člověk někoho úplně nezištně povznese na vrchol slávy? Touto kapitolou také otevrou se oči mnohým, kteří snad hledali v této knize, v této velké historii snůšku hanopisů a opovržlivé kritiky tak četných veřejně činných osob. Jsou-li tyto řádky hanopisem, pak namouduši už nevím, co je hanopis!

Jaroslav Hašek (30.4. 1883 – 3.1. 1923)

MANIFEST STRANY MÍRNÉHO POKROKU V MEZÍCH ZÁKONA K POSLEDNÍM VOLBÁM
Jakmile byla rozpuštěna říšská rada, usnesl se náš výkonný výbor, sídlem v Kravíně na Královských Vinohradech, účastniti se pilně volebního ruchu samostatnou kandidaturou; i byl nalepen v Kravíně tento manifest:

Lide český!
Bylo to roku 1492, když Kolumbus vyplul z Janova za tím účelem, aby objevil Ameriku. Od té doby uplynulo několik století a my zcela právem musíme souditi, vidíme-li dnes onen pokrok v zemi Kolumbem objevené, že pokrok ten nemohl vzniknouti náhle cestou snad násilnou, nýbrž že pokrok ten od onoho historického děje, kdy nejslavnější Čech, Kolumbus, Ameriku objevil a vyplul z Janovic, postupoval cestou mírnou v mezích zákona a že by rozhodně dnes Amerika nestála na takovém stupni vzdělanosti, kdyby byl Kolumbus ji neobjevil.
Kolumbus však se nebál, a veden jsa již tenkrát zásadou, mírný pokrok v mezích zákona’, dovolil se slavných úřadů a připlul na kraj Ameriky, aby věc nepřepínal do krajnosti. Teprve po něm jeden Američan objevil celou vlastní pevninu a jmenuje se po něm Amerikou.
Potom bylo třeba teprve vyhubit Indiány, zavésti otroctví, a tak zavádět všude pokrok, poznenáhlu, pomalu, až konečné vidíme, že za řadu století podařilo se Edisonovi vynalézt fonograf. Kdyby byl býval Kolumbus do Ameriky nejel, nepokusil se vůbec o svou turistickou výpravu, rvali by se dále Indiáni mezi sebou a neměli bychom ani fonografu, a tento stát nemel by zdroj svých příjmů, tabákový monopol, prostý lid na venkove nemel by své škubánky, nebyly by známy brambory a kořalka z nich, bylo by zkrátka po blahobytu.
Kolumbus tedy zkusil a Ameriku objevil, znaje již ono krásné, staročeské heslo: “Zkusila udělal trakář.”
A tak i my předstupujeme před tebe, český lide, s novým piktogramem.
Zkusili jsme založit novou stranu politickou a jsme přesvědčeni, že půjde to tak, jak praví polské přísloví: “Z malinké jiskérky velký oheň bývá.”

Český lide! Čechové! Rodáci!
Kolumbus také nevěděl, jaké ovoce přinese jednou jeho cesta do Ameriky, co vzejde z jeho podniku (…)
A tak ani my, založivše novou stranu politickou, nemáme ani a nemůžeme mít tušení, co dobrého strana ta vykoná pro lidstvo, zejména však pro tebe, drahý lide český!
A vy všichni jisté otážete se po názoru strany, po jejím programu.
Který název muže být však krásnější než ono heslo, které si strana nová napsala na svůj štít mírný pokrok v mezích zákona’?
(…)
V Praze v měsíci dubnu 1911 Za výkonný výbor strany mírného pokroku v mezích zákona:
Eduard Drobílek Dreischuh, Jaroslav Hašek, Josef Skružný, Josef Lada, Dr. Boh. Šmeral, Inž. Kún Dr. Novák, JUDr. Slabý, policejní komisař, Emanuel Škatula.

The post Génius Jaroslav Hašek s humorem o sobě a Straně mírného pokroku v mezích zákona first appeared on Čítárny.