Jean Jacques Rousseau (28. června 1712, Ženeva – 2. července 1778) se narodil v ženevské kalvínské rodině a byl téměř o dvacet let mladší než Voltaire.
Voltaire, který představoval zcela jiný typ osobnosti a myšlení, ho však přežil.

Oba myslitelé jsou nesmírně významní pro 19. a 20. století, která jsou mezi ně všelijak rozštěpena. Na jedné straně je voltairovská důvěra v rozum, v humanismus, v lidskou civilizaci, druhou stranu mince tvoří kult přírody, citu, autentické osobnosti, která se vymyká společenským požadavkům. Rousseau se svým životním příběhem a svou otevřeností ve Vyznáních otvírá dveře romantismu, které vedou až k Nietzschemu, prokletým básníkům a dál k avantgardě a beat generation.

Těch víc jak 300 let, jež uplynuly od jeho narození, jsou tak prosyceny a určovány Rousseauovým poselstvím.

Nelze říci, že by Rousseau žil z pohledu např. takové renesance příliš výjimečný život a tak i v 18. století, jež nebylo ještě stoletím měšťáků, získal mnoho příznivců mezi šlechtou, prudérní Ženeva mu udělila čestné občanství a Hume ho pozval do Anglie.
Přitom Rousseau utekl od rodičů již ve svých šestnácti letech (podobá se to Rimbaudovi) a několik let strávil jako milenec mnohem starší ženy na jejím statku. Zde se obrátil na katolicismus.

Brzy se však z nuly stal oslavovaným autorem spisů o společnosti, v nichž položil základy, dá se říci, pozdějšímu socialistickému myšlení.
Byl ostrým kritikem sociálního útlaku a uvažoval o státu jako o společenské smlouvě vzájemně si rovných lidí, čímž podnítil jak neblahou víru v konstrukci společnosti jako dohody, tak politické rovnostářství, bez něhož si dnes liberální demokracii nelze vůbec představit.

Rousseau sice hlásal individualismus, ale pouze přírodní, ten měl být zkrocen společenskou smlouvou a podřízením jednotlivce obecné vůli, což hodně připomíná totalitní tendence. Je ovšem pravda, že Rousseau, podobně jako Platón, věřil v stát ideální, v němž je potlačení jednotlivce jen jednou ze součástí všeobecného dobra (v reálném státě je něco takového velmi riskantním předpokladem).

Po svém úspěchu žil Rousseau především v Paříži a ve Francii, kde se stal součástí osvícenského hnutí. Nikdy ale nepřijal osvícenskou víru v rozum a pokrok.
Žil nekonformně (např. své děti dával ihned po narození do nalezince!) a odmítal civilizaci. Jeho výbušná a víc než vrtkavá povaha mu nedovolovala navázat trvalá přátelství (bolestný vztah s Diderotem je toho důkazem).

Zemřel v Paříži roku 1778, přičemž se stačil setkat ještě s jedním důležitým obdivovatelem, jehož jméno bylo Robespierre.
Rousseauovy politické názory měly značný vliv na republikánskou fázi Francouzské revoluce, kde konstruktivismus vedl jako předzvěst totalit dvacátého století k tuhému, ideologickému teroru. Na rozdíl od nacismu a komunismu, ba i od socialistického marxismu a průmyslové revoluce, Rousseau nebyl pokrokář – spíše se vždy chtěl vrátit zpět do lesů a do polí.

Rousseau je všude v nás i kolem nás, jeho rozporuplnost umožňovala, aby se jeho vliv různě míchal s tím osvícenským (zejména voltairovým) a vytvářel nové kombinace, jimž nelze dost dobře porozumět bez přemýšlení nad jejich kořeny.

To, co je podle mého názoru ale z Rousseaua živé navěky, je jeho důraz na člověka jako na citovou bytost a za vším jeho trváním na přírodě, přírodnosti a přirozenosti skrytá touha po autenticitě.
On nepředstavuje tak zlom, diskontinuitu v dějinách myšlení jako spíše přesvědčení, že to podstatné je člověku vždy a všude společné, a že jde o to původní, dobré a autentické.
Pro mne osobně není tento přístup přijatelný, je-li chápán pelagianisticky (Rousseau je ostatně podivuhodnou směsicí dvou nesmiřitelných protikladů – právě pelagianismu a kalvinismu, právě důvěry v člověka a nedůvěry v lidské instituce, tradice, pravidla a řády), rozumím mu však jako cestě k pravdě před sebou, která je předpokladem Boží lásky, pokání, mravního zápasu a pochopení i přijetí vlastní deformity. Civilizace, rozum a pokrok jsou ve srovnání s tím opravdu vedlejší. 

Autor: Boris Cvek / Téma

The post Jean Jacques Rousseau. Jak žil a myslel nekonformní myslitel před 300 lety first appeared on Čítárny.

V roce 1764 byl Filosofický slovník v Ženevě spálen jako kniha bezbožná, protože napadá dogma o Bohu a proto je nemorální a nemá mezi zbožnými lidmi co pohledávat. O rok později 1765 byla kniha přidána na index zakázaných knih samotným papežem. Téhož roku byla kniha spálena nařízením pařížského parlamentu zároveň s Rousseauovým dílem Lettres écrites de la Montagne.
Jak vidíte jedno doporučení lepší jak druhé. ))

Za čtení Filosofického slovníku a za rouhání proti Bohu, se klidně v 18 století popravovalo a to dosti krutým způsobem. Tato historická událost je toho důkazem:

Hlavní ulicí francouzské Abbeville u La Manche prošel průvod. Tři mladíci byli obviněni.
Nejenže odmítli obnažit hlavy před bílým tělem Ježíše, ale ještě se tomu usmívali. Svědci přinesli další závažné důkazy: Hostie byla rozbitá, a dřevěný kříž byl nalezen zohavený v příkopu.
Tribunál ale hlavně zaměřil svůj hněv na jednoho z trojice, Jeana-Françoise de La Barre.
Ačkoli mu bylo teprve dvacet let, drzý mladík se chlubil, že četl Voltairův Filosofický slovník a také vzdoroval soudu, že se mu nelíbí soudce a jeho hloupá arogance. Král mu milost neudělil.
V den popravy, za krásného rána 1. července 1766, nechyběl na náměstí nikdo.
Chevalier de la Barre vystoupil na popraviště s cedulí zavěšenou na krku: “Bezbožník, rouhač, svatokrádežník, odporný, hnusný.”
Kat odsouzenci vytrhl jazyk a usekl mu hlavu. Rozsekal tělo a jeho kusy hodil do ohně. Spolu s částmi těla přihodil i několik Voltairových knih, aby autor a čtenář shořeli společně.
Tento trest z jiné doby nastal uprostřed „osvícení“, za vlády nepopulárního Ludvíka XV.
Zanedlouho přichází Francouzská revoluce (1789 – 1799) a neuvěřitelní množství bezpráví, vražd a jiných zvěrstev.
Revoluce, která nakonec popravila i své tvůrce.

Ukázka z knihy – Rovnost. Aktuální téma v době migační a nárustu stupidních rozhodnutí ve společnosti nejen české.

Čím je povinen pes psu, nebo kůň koni? Ničím; žádný živočich nezávisí od svého druha. Ale člověk, jemuž se dostalo božské jiskry, zvané rozum, co z toho má? Že je otrokem téměř celého světa. Kdyby tento svět byl tím, čím, jak se zdá, měl býti, to jest, kdyby tam člověk všude našel snadnou a zajištěnou obživu i vhodné podnebí, je jasno, že by si žádný člověk nemohl zotročiti jiného člověka. Kdyby tato země byla pokryta výživným ovocem, kdyby vzduch, jenž nám má dodávati zdraví, nám nepůsobil nemoce a smrt, kdyby člověk nepotřeboval jiného příbytku a lože, než jaké stačí daňkům a srncům – pak by Čingischánové a Tamerlánové neměli jiných sloužících kromě svých dětí, jež by byly dosti řádní lidé, aby o ně pečovaly v jejich stáří.

V tomto tak přirozeném stavu, kterému se těší všichni čtyřnožci, ptáci i plazové, byl by i člověk tak šťasten jako oni, nadvláda by byla pouhou chimérou, nesmyslem, na nějž by nikdo ani nepomyslil. Neboť k čemu hledat služebníky, nepotřebujeme-li žádných služeb?

Kdyby nějakému jednotlivci despotické mysli a svalnatých paží napadlo zotročiti si svého méně silného souseda, bylo by to nemožné: dříve než by se utiskovatel připravil, byl by utiskovaný na sto mil daleko.

Všichni lidé by si tedy byli nutně rovni, kdyby neměli žádných potřeb. Bída, jež je údělem našeho pokolení, podřizuje člověka jinému člověku; skutečným neštěstím není nerovnost, nýbrž závislost. Velmi málo záleží na tom, říká-li se jednomu člověku Jeho Výsost a jinému Jeho Svatost, ale krušné je sloužit tomu i onomu.

Četná rodina vzdělává úrodnou půdu; dvě malé sousední rodiny mají neúrodná, nepoddajná pole: samo sebou se rozumí, že ty dvě chudé rodiny musí sloužiti rodině bohaté, nebo že ji vyvraždí. Jedna z nuzných nabídne se bohaté do práce, aby si vydělala chleba, druhá ji přepadne a je poražena. Z rodiny sloužící vzešli služebníci a dělníci, z rodiny poražené vzešli otroci.

Na naší neblahé zeměkouli to není jinak možno, než že pospolitě žijící lidé musí být rozděleni ve dvě třídy, ve třídu utiskovatelů a utiskovaných; tyto dvě třídy se opět dělí na tisíc dalších, a těch tisíc opět má různé odstíny.

Všichni utištění naprosto nejsou nešťastni. Většina jich se v tom stavu narodila a nepřetržitá práce jim nedovoluje nésti jejich postavení příliš těžce; když však se jim stane nesnesitelným, dochází k válkám, jako byla válka lidové strany proti senátu v Římě a velká válka v Německu, Anglii a Francii. Všechny tyto války končí dříve nebo později zotročením lidu, poněvadž mocní mají peníze, a peníze jsou pánem všeho ve státě. Pravím ve státě, poněvadž mezi národy tomu tak není. Národ, který lépe vládne železem, podrobí si vždycky národ, jenž má více zlata, ale méně odvahy.

Všichni lidé se rodí s dosti silnou touhou po panování, bohatství a rozkoších a s velikým sklonem k lenosti; následkem toho by všichni lidé chtěli míti peníze a ženy nebo dcery jiných lidí, býti jejich veliteli, podrobiti je všem svým rozmarům a nic nedělati, nebo aspoň dělati jen samé velmi příjemné věci. Vidíme, že za těchto okolností je právě tak nemožno, aby dva kazatelé nebo dva profesoři teologie na sebe nežárlili.

Lidstvo za současných poměrů nemůže existovati beze spousty užitečných lidí, kteří nemají zhola ničeho, neboť zámožný člověk jistě neopustí svou půdu a nepůjde orat vaši, a potřebujete-li pár střevíců, nebude to jistě státní rada, který vám je udělá. Rovnost jest tedy nejpřirozenější a přitom zároveň i nejutopističtější věc.

Ježto lidé všecko přehánějí, je-li jim to možno, přehnali i tuto nerovnost; usmyslili si v některých zemích, že žádný občan nesmí opustiti kraj, v němž se náhodou narodil; smysl tohoto zákona je viditelný: Tato země je tak špatná a tak bídně spravovaná, že každému zapovídáme odejíti z ní ze strachu, že by z ní všichni odešli. Učiníte lépe, budete-li si počínati tak, aby všichni vaši poddaní tam rádi zůstali a cizinci dostali chuť tam přijíti. Každý člověk má právo považovati se v hloubi srdce za zcela rovného jiným lidem. Z toho nenásleduje, že by měl kardinálův kuchař poroučeti svému pánu, aby mu uvařil oběd, ale kuchař si může říci: „Jsem člověk jako můj pán, narodil jsem se s pláčem jako on, on zemře jako já v těchže úzkostech a za týchž obřadů; oba dva máme tytéž živočišné potřeby. Kdyby se Turci zmocnili Říma a kdybych já byl v té době kardinálem a můj pán kuchařem, přijal bych ho do svých služeb.“ Tato řeč je zcela rozumná a správná; nežli však se turecký sultán zmocní Říma, musí zatím kuchař konati svou povinnost, nebo je všecka lidská společnost zničena.

Pokud jde o člověka, který není ani kardinálovým kuchařem, ani nezastává žádný jiný státní úřad, pokud jde o soukromníka, jenž na nikom nezávisí, ale kterého mrzí, že je všude přijímán protektorsky nebo přezíravě, jenž jasně vidí, že mnozí monsignoři nemají více znalosti, ani více ducha, ani více zásluh než on, a jenž k své mrzutosti musí někdy čekati v jejich předpokoji – co by měl takový člověk činiti? Odejíti.

Filosofický slovník čili rozum podle abecedy (Dictionnaire Philosophique) / Voltaire / Votobia / 1997

The post Voltairův slavný Filosofický slovník. Veřejně spálen 1764. Kniha bezbožná, za kterou se popravovalo first appeared on Čítárny.