To hovoří za všechno. Brexit je proto logickým vyústěním nátlaku, který dlouhodobě vede Evropská komise proti národním státům v celé Evropě. Mimochodem den po Brexitu hovořil o projektu EU velmi přesně doc. Jiří Weigl. Proč je příčinou Brexitu nedemokratické chování EU

Podobných exitů jako byl Brexit, ale známe v historii více.
Spisovatel a historik Vlastimil Vondruška se nedávno zamyslel nad souvislostmi mezi americkou Deklarací nezávislosti (4.7. 1776) a současným Brexitem v Evropské Unii (24.6. 2016). A nachází vskutku zajímavé souvislosti jak v politické, tak v ekonomické rovině.

“Na konci 18. století byly britské kolonie v severní Americe vůči mateřské Anglii ve stejném područí jako dnešní Velká Británie vůči Bruselu,” říká Vlastimil Vondruška. “Pokud si přečteme slavnou Deklaraci nezávislosti, kterou v roce 1776 přijalo třináct kolonií, podobnost s brexitem vidíme na první pohled.
Deklarace nezávislosti není dokumentem, který by definoval občanská práva (těmi se zabývá až pozdější Ústava Spojených států). Jde o politický pamflet, který obviňuje krále Jiřího III. a celý anglický lid ze zvůle, kterou páchají na amerických kolonistech. Mnohé z toho, co se zde uvádí, jako třeba arogance, nezájem o problémy kolonistů, hospodářská nevýhodnost soužití, snaha o likvidaci práv kolonistů, to vše jsou ideje, které v obráceném gardu zní vůči Bruselu. Nejspíše proto, že vládnoucí elity se nemění, a je jedno, zda jde o krále nebo předsedu Evropské komise, oba jsou z boží milosti panovníky neomylnými. Král Jiří III. tehdy soptil stejně nevybíravě jako Jean-Claude Juncker. A ani on prý tehdy nebyl úplně střízlivý.
Britské kolonie povstaly a v Anglii se vedly rozhořčené úvahy o tom, jak hanební severoameričtí kolonisté jsou, jak si neváží toho, co pro ně mateřská země udělala, jak na svou nadutost doplatí, protože jejich hospodářství zkrachuje, nastane rozvrat a kdo ví, zda se pokorně nebudou chtít vrátit do svazku s britskou korunou. Znáte to, politická hloupost kvete v každé době.”

Jak že to řekl “geniální” premiér Sobotka v reakci na případný Czexit? “Zbude na nás méně dotací” A pravdu dí.
Zbude je od slova zbytek. Jsme tedy zbyteční, malí, nevýznamní, kteří mají být vděční za zbytky, protože ani soběstatčné české zemědělství, které jsme vybudovali už za socialismu, dnes nemáme. Dobrovolně jsme si pod kuratelou EU zemědělství zničili stejně jako Britové své sady, rybářství. Jenže oni teď mají šanci na restart a nic nenaznačuje tomu, že to udělat mohou a bez větších problémů. A těch, kteří o problémech mluví a křičí se jen ptejme na jakých EU dotacích jsou existenčně závislí. O nic jiného nejde.
Doufejme, že se Británie postaví na nohy, že se opět nepromění ve středověké království a že míra demokracie bude vyšší, jak za doby pomýlených eurokomisařů, kteří za plat přes 20 tisíc euro měsíčně připravují směrnici o jednotné výrobě vosku, zahnutelnosti banánů nebo směrnici EU o jednotné výrobě inkoustu do laserových počítačových tiskáren a mnoha dalších pitomostí, jak jistě ví paní Jourová z dobrovolného spolku Babiš.

Abychom v plné míře pochopili kam nás absurdita současné EU skutečně posunula od podepsání dokumentu: “Lisabonská smlouva”, podívejme se na celý projekt humorně tzv. bruselštinou:

1. „Evropská unie je problematický experiment imperialistických entit motivovaný primárně postkoloniální frustrací a sekundárně tendencí ke kontinentální dominanci. Reciproční agrese se transformovala do pseudokooperativní expanze ekonomickopolitické a rafinovaně evokuje iluzi integračního procesu na principu subsidiarity.
2. Parlamentní demokracie je systematicky deformována do neomarxistické diktatury exekutivy totálně distancované od civilní normality Homo sapiens. Rigidní byrokratura rafinovaně formulovanými direktivami autisticky masturbuje až k orgasmu totální regulace.
3.  Suicidální servilita kolaborujících pseudoelit minoritních regionů je explicitní manifestací kombinace subnormální inteligence a tendence participovat na supranacionální kumulaci netransparentních finančních operací dotačních programů. Manifestním symptomem je též ignorance historicky predikovatelné letální prognózy multinacionálních impérií.“

Pamětníkům socialistických proslovů je zřejmé kam jsme nenápadně došli.

The post Deklarace Nezávislosti 1776, Evropská Unie 2016, Lisabonská smlouva Souvislosti exitů first appeared on Čítárny.

Tajuplný dobrodružný historický román s detektivní zápletkou z rudolfínské Prahy pro mládež, ale i pro dospělé Fiorella a Bratrstvo křišťálu, napsal zkušený autor řady populárních historických detektivek pro dospělé Vlastimil Vondruška.

Celý příběh, který velmi čtivě a v beletristické formě přibližuje dětem naší historii, začíná příjezdem dvorního alchymisty císaře Rudolfa II.
Giovanni da Ponte a jeho dcery Fiorelly z Itálie do Prahy. Jeho dcera Fiorella mu pomáhá v laboratoři, to však tehdy dívky nesměly, a proto se převléká do chlapeckých šatů a vystupuje jako učedník Rafael.

Jejich nový domov je nedaleko Staroměstského rynku, kde Fiorella pozná dva nerozlučné kamarády – Lukáše a Martina. I před nimi se musí vydávat za chlapce, jinak by ji mezi sebe nepřijali. Spřátelí se s nimi a záhy začne společně s nimi pátrat po ukradeném stříbře z městské radnice a po nelítostném vrahovi.

Prožívají napínavá i nebezpečná dobrodružství v nejrůznějších zákoutích rudolfinské Prahy, sestupují do pražských katakomb, ohrožuje je střelec s kuší i nepřátelská parta kluků. Celou záhadu se jim ale nakonec podaří vyřešit. K odhalení zločince je nakonec přivede nejen odvaha a chytrost, ale také Fiorelliny znalosti alchymie.

FIORELLA A BRATRSTVO KŘIŠŤÁLU | Vlastimil Vondruška | Ilustrovala Lucie Raškovová | Vydal Albatros 2006, 309 stran

Vlastimil Vondruška napsal pro děti již dvě knihy, které čtivě přibližují naši historii, k beletristické formě však sáhl poprvé.
I tahle knížka je ale doplněna stručným slovníčkem, který vysvětluje některé použité výrazy v textu.

Knížka získala 2. cenu knihovníků v soutěži SUK 2006 – čteme všichni. Já myslím, že zaslouženě.

AUTOR A JEHO KNIHY
Webová stránka Vlastimil Vondruška >>

The post Vlastimil Vondruška. Tajemný příběh alchymistovy dcery Fiorelly a Bratrstva křišťálu first appeared on Čítárny.

Někomu se to může zdát i nepochopitelné, ale Vlastimil Vondruška prodal přes milion tři sta tisíc knih. Vedle šedesáti (většinou historických) románů napsal několika her a na dvacet knih populárně-naučných, mezi které se řadí kontroverzní Breviář populární anarchie (2017).

V roce 2018 vychází opravdu zajímavé Epištoly o elitách a lidu.
S výjimkou Apendixu ve čtyřech kapitolách Totální vymývání mozků, Hlas lidu už není hlasem božím, Kladivo na dezinformátory a Zatím jsme tolerantní, kacíře ještě neupalujeme (původně publikovaných v říjnu 2015 až únoru 2017 v Mladé frontě DNES) je jádrem svazku pětapadesát Esejů o elitách.

V nich se autor pokusil zanalyzovat odvěkou lidskou potřebu zbožštit si „neomylného“ panovníka, v nichž hledá háčky ve „firemní“ metodě řízení států, v nichž vnímá spíše skepticky konce politických slibů, v nichž věru nemá iluzí o vztahu politik-četba, ale ani o vztahu politik-politolog.

Vlastimil Vondruška upozorňuje, nakolik často stačí zvládnout cizí jazyk (či dva jazyky), aby politickou kariéru udělal i skutečný „padouch“, a po svém mapuje nedozírnou nedohledatelnost plnění slibů v této oblasti. Probírá také specifický styl mlžení a lhaní, sekvence z dějin byrokracie, karatelství a kazatelství v rolích nástrojů moci.

Nijak výrazně se ovšem neopírá do tisku. Ale v kapitole Lasswellova teorie krize mediálních elit připomene ve skutečně extrémní zkratce H. D. Lasswella, který ve dvacátých letech dvacátého století začínal jako analyzátor psychologického vedení válek, aby upozornil, nakolik se vliv některých elit upevňuje zcela cílenou mediální komunikací.
Není sporu, že H. D. Lasswell také obhajoval koncepci mediálního determinismu, kdy společnost ovlivňuje teprve mediální interpretace událostí. Moc médií přirovnal tento politolog k moci, který má roztok vstřikovaný člověku do žil. Jeho vliv jsme nuceni akceptovat stejně jako média, i když nesouhlasíme, a některé elity mohou tímhle prostřednictvím šířit nepravdy. Lasswell také snad až příliš odvážně kladl rovnítko mezi demokracii a propagandu a zastával názor, že elity mají přímo „povinnost“ vést lid, který pak rozhoduje zdánlivě podle svých představ, ale reálně podle přání elit.

V těchto sekvencích se aktuální Vondruškova kniha blíží beletrizovaným rešerším a jakési učebnici.
Zajímavý pak jistě je i autorův náhled na „prubířský kámen“ českého dějepisectví, a totiž husitství, přičemž náhled je okamžitě následován „výkladem“ Vítězného února. Jistěže ne levicovým, ale zjednodušeným. Vondruška se dále pokouší specifikovat i pojem disident a také ví o „Negativismu disidentství“.

Druhou ze dvou klíčových částí svazku je Teorie elit v běhu času.
Tento díl knihy se zaobírá církevní i světskou koncepcí „trojího lidu“, středověkým pojetím rovnosti, machiavellismem, utopiemi (které neuznávaly elity), utopickým socialismem, Karlem Marxem jako „pokryteckým anarchistou“, Friedrichem Nietzschem jako homosexuálem (v podstatě), nacismem, mystikou germánství a rasovou teorií elit, Popperovou „otevřenou společností“ a stručně i celou řadou složitějších koncepcí pohledu na modernitu. Probrány jsou tak i Paretovy „instinktivní“ elity, Moscovy elity, Michelsova „železná“ oligarchie a celý strukturální funkcionalismus ve svém vývoji.

Knihu pak uzavírá „Růženec“ jedenadvaceti glos o údajné i skutečné demagogii, držení zbraní, násilí veřejném i domácím, ideologické zaslepenosti, hnutí Me Too.
(Vondruška je poněkud banálně srovnává s dávnou explozí sopky Krakatoa), o multikulturalismu (jak autor upozorňuje, i při střetu „pouhých“ kultur vítězí ta silnější) či o opozici (podle něj to není pojistka demokracie, ale bezpracného politického života politiků).

Zatímco v úvodu Vlastimil Vondruška zkratkovitě a nepřesně píše, že elity jsou vždy živeny lidem, v prvním z dílů své knihy pojem ELITA přece rozebere důkladněji, aby poukázal i na pseudoelity.

V nejkratším druhém díle Elity dříve a dnes zabrousí až do středověku, který jako vždy adoruje, ale velmi brzy se přenáší ke zcela aktuálnímu pojetí elit. Aplikace některých historických modů na aktuální dění nicméně zcela nefunguje a Vondruškův pohled na současný svět má jistě hodně do sebe, ale je v mnoha případech na diskusi.

Vlastimil Vondruška: Epištoly o elitách a lidu.
Autorská spolupráce Alena Vondrušková. Grafická úprava Marcela Réblová, Doksy. Vydala Moravská Bastei MOBA. Brno 2018. 264 stran

Výpisky z knihy: Vlastimil Vondruška / Epištoly o elitách a lidu

Proměny našich elit.

Chápání elit u nás se za posledních třicet let významně změnilo. V době socialismu byla podle oficiální ideologie domácí společnost na rozdíl od té kapitalistické prosta elitářství. Považovat se za elitu byla maloburžoazní úchylka. Všichni jsme si rovni. Ovšem jak říkával lidový humor, někteří si jsou rovnější. I když tedy elita ideologicky neexistovala, byla komunistická strana předvojem světového proletariátu, a tak de facto elitou byla. Podle toho se chovali někteří její členové, ale především funkcionáři, příslušníci byrokracie a represivních složek. To bylo samozřejmě trnem v oku zbytku společnosti.

A jak už to tak u nás bývá, základem české revolty byl Švejk a lidový humor. Na téma komunistů a elit vznikaly desítky stovky vtipů. Tady je jeden z nich: „Duch Gustáva Husáka se po sto letech vrátí na zem a je zvědavý, jak na něj pamatuje historie. Chodí po ulicích, vyptává se, ale nikdo si na jeho jméno nevzpomíná. Nakonec zajde do knihovny, otevře encyklopedii u písmene H a tam čte: Gustáv Husák – nevýznamný politik éry Karla Gotta.“

Po roce 1989 se nějakou dobu neřešilo, kdo je a není příslušníkem elit. Společnost se dělila mnohem jednodušeji na ty spravedlivé a morálně čisté na jedné straně a na bývalé komunisty a estébáky na straně druhé. To se přiživovalo třeba vydáním Cibulkových seznamů či lustračním zákonem, protože podobné dělení společnosti bylo politicky výhodné.

Prvním zlomem bylo rozštěpení havlovského Občanského fóra, z něhož v roce 1991 vyvedl Václav Klaus tu pragmatičtější část a založil Občanskou demokratickou stranu. Původně jednotná postrevoluční společnost „morálně čistých“ se začala politicky a rovněž společensky diverzifikovat. K tomu přistoupily vlivy ekonomické – restituenti získali majetky, v kuponové privatizaci zbohatli většinou šíbři (často z tábora bývalých komunistů), padly vytunelované banky, začala se likvidovat zemědělská družstva a přicházely nadnárodní firmy, které postupně zadusily nadšení tisíců malých podnikatelů.
Jak říká Mika Waltari v Egypťanu Sinuhetovi: „Nic se vlastně nezměnilo, bohatí dál bohatli a chudí chudli.” To vše změnilo pohled společnosti na to, co je a není elita. Objektivně, ale i v očích lidí.

Majetek už člověka nediskvalifikoval, navzdory postkomunistickým řečem stoupenců socialismu (včetně toho tzv. demokratického) a odborářů, že podnikatelé šmahem kradou. Růst úřadů formoval nové byrokratické elity. K tomu nutno připočítat specifický český fenomén, jímž je neukojená skupina stoupenců Václava Havla, která si dělá morální právo rozhodovat o tom, co je správné, i když ztratila faktickou politickou moc. Stejně tak se začaly mezi elity drát mluvčí aktivistů a nátlakových neziskových organizací, zastupujících často jen sebe a několik kamarádů. Dále komentátoři, novináři a stále narůstající počet politologů z nepřehledného množství fakult a ústavů. A samozřejmě politici, neboť za politika se dnes považuje každý, kdo má nějakou funkci.

Stále více se rozevíraly nůžky mezi tím, co je opravdová elita a co pouhá pseudoelita.
Celý tenhle proces zkomplikoval ještě vstup do Evropské unie, díky němuž se vnímání elit zkombinovalo s tlakem „bruselské vrchnosti“, podle něhož je pro nás rozhodující beztvaré evropanství místo struktur národních. Elitami jsou v první řadě „noví evropští páni“. Možná trochu přeháním, ale ono to tak podle dikce politiků a části médií opravdu vypadá. Jenže přesně tohle jsou do praxe uvedené sociologické modely jednání, které popisuji v jiné části této knihy. V tomto ohledu je však náš rybník menší, než aby se do něj vešly všechny elitní ryby. A tak se hádáme. Ale hlavně, elity se hádají mezi sebou.

The post Vlastimil Vondruška. Vynikající Epištoly o elitách a lidu, o odvěké potřebu zbožštit si „neomylného“ panovníka first appeared on Čítárny.

Rozhovor Martiny Kociánové s Vlastimilem Vondruškou k výročí 30. svazku detektivních příběhů Oldřicha z Chlumu a 20 let vydávání knih Vlastimila Vondrušky v nakladatelství MOBA.

http://www.vlastimilvondruska.cz 

Vlastimil Vondruška a jeho poslední přednáška.

The post Vlastimil Vondruška. Zajímavé povídání o knihách historii a čtenářích first appeared on Čítárny.

Jak vypadala a bude vypadat Evropa v letech 1984 – 2054? Vlastimil Vondruška, spisovatel a historik prohlašuje, že jde o dílo literární, nikoli prognostické. Každý rozumný čtenář jistě chápe, že jde o románovou vizi, jako to věděli třeba čtenáři George Orwella.

Kniha má dvě části:
První díl nazvaný „Jak to celé začalo“ popisuje léta 1984–2019 a popisuje skutečný vývoje Česka a potažmo i Evropy.
Druhý díl „Jak by to celé mohlo skončit“ popisuje jeden z možných vývojů společnosti po roce 2020, který by mohl vést až k zániku evropské civilizace.

Hrdina románu Adam Wagner, sociolog a odborník na Orwellovo dílo, který byl za socialismu zatčen STB, tuší, že západoevropské demokracie v EU se mohou rozpadnout.
Rozhodl se proto se svou rodinou vytvořit sídlo, kde budou schopni přežít a ubránit se před sociálním a bezprávním chaosem, ne nepodobným 30leté válce (1618 – 1648).

Beletrie je to velmi poučná a inspirující.
Je totiž proložena mixem skutečných i smyšlených faktů, které jsou vydedukovány na základě logického chápaní historických událostí a po staletí ověřeného vzorce chování lidí.

Budoucnost ukáže do jaké míry byla mimořádná kniha literární nebo vizionářská.
Koneckonců i Orwellův román se stal po mnoha letech příručkou. Stejně jako např. Huxelova vize budoucnosti světa Konec civilizace z roku 1932 , kniha 451 stupňů Fahrenheita Brandburyho z roku 1953, Raspailova vize Evropy v knize Tábor svatých z roku 1973 a mnoho dalších.
Viz celý seznam knih:
Budoucnost lidstva. Nejzávažnější vizionářské knihy od Platóna po současnost

Kronika zániku Evropy 1984 – 2054 / Vlastimil Vondruška / Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno, 2019

„Je naivní si myslet, že to, co se dnes děje, spravíme jedněmi volbami, v řádu dvou, tří let.
Škody, které vznikly, pokud se vůbec dají napravit, jsou v řádu několika generací, a jak říkají všichni analytici, kteří se snaží vidět svět nikoli růžovými brýlemi, tak současná civilizace se dostala na hranici, že už není cesta zpět…“

„Pro to, co se děje dnes, kdy naše společnost páchá ekonomickou sebevraždu, tak to tedy paralelu moc neznám. Protože i v Římě v době, kdy šel do kytiček, ekonomika pořád ještě do jisté míry fungovala, akorát na jiných principech. To znamená, že místo otrokářství se začaly zavádět systémy, které později přešly v kapitalismus, kdy práci otroků nahradila práce nájemníků, to znamená budoucích poddaných otroků…“

„Málokdy se podaří společnost resuscitovat. Na druhou stranu to ale zase není tak úplně bezvýchodné, protože když se rozpadla Římská říše, tak vlastně to, že přišli Germáni, znamenalo, že tady byl nový vládnoucí management, svrhli ty kapouny z římského Senátu, zabavil se majetek těm nejbohatších, ale prostý lid žil dál svým stejným životem, protože většině lidí bylo nakonec jedno, jestli platí daně Germánům, nebo římskému Senátu…“

„My se nesmíme stydět za to, že máme rádi svoji zem, že si vážíme téhle krajiny, v které žili, vyrůstali, v minulosti bojovali za naši svobodu, a umírali naši předkové. To jsou naše kořeny. Národ, který přijde o své kořeny, ztratí svou budoucnost. Jakmile nemáte spojení tradicemi, stane se světoobčanem, ale to není žádné pozitivum. Světoobčan je v podstatě nezakořeněná bytost, která plave světem, ale nikde se necítí doma…“

Vlastimil Vondruška v pořadu Kupředu do minulosti >>

VÝPISKY Z KNIHY KRONIKA ZÁNIKU EVROPY:

„Je to stejně zajímavé, jak rychle se změnily hodnoty ve společnosti,“ kroutil hlavou Václav. „Podle nedávného výzkumu se za nejprestižnější povolání považuje voják a většina žen touží mít hodně dětí, aby tím bojovaly proti islámu. Slovo gender se podle toho výzkumu považuje za sprosté slovo a většina mladých vůbec netuší, co to je.“
„Zato se nebojí stisknout ve správnou chvíli spoušť pistole,“ pokyvovala Barborka hlavou.
„Víš ale, co mi připadá komické? Že si ti mladí udělali svatý grál právě z Bruselu.“
„Protože ho nezažili,“ odpověděl kacířsky Václav.
„Přitom Evropu jsme zničili my, co jsme v něj věřili. Jenže pro ně je Brusel totéž, co byl pro středověké křižáky Kristův hrob v Jeruzalémě. Mají svůj vznešený ideál, sen o slávě a jednotě. Heslem mladých je obnovení Evropské unie, ale bez muslimů.“
„Kéž se jim to podaří. Snad budou při obnově evropské společnosti moudřejší, než jsme byli my,“ řekla s nadějí v hlase Barborka.

Z tisku dne 18. listopadu 1989

Rudé právo: „K udržení veřejného pořádku v centru města byli povoláni příslušníci VB. Ověřovali totožnost účastníků demonstrace a kolem sta osob bylo předvedeno na místní oddělení VB.“
Svobodné slovo: „Včerejší shromáždění vůbec ukázalo, že mladí lidé nejsou ochotni akceptovat zdaleka všechno, co se jim předkládá. Chvílemi to vyjadřovali dost tvrdě. Avšak i to se mi zdálo poučné.“
Mladá fronta: „Masového shromáždění v Praze zneužila skupina osob nechvalně známých z různých protispolečenských vystoupení v minulém období. Vykřikovala hesla hanobící socialistický stát, ústavní činitele a představitele strany a státu.“

Zprávy z tisku: Nejdůležitější události roku 2024

Dne 29. března francouzská vláda oficiálně odmítla požadavek Bruselu zavést kvóty při obsazování úředních míst, které by odstranily diskriminaci pohlaví. Podle nařízení Evropské komise měla být na vedoucích místech polovina mužů a polovina žen, přičemž 10 % těchto míst mělo být obsazeno lidmi, kteří přijali třetí pohlaví, hlásili se k homosexuální orientaci nebo šlo o svobodné matky s malými dětmi do 10 let věku.
Dne 6. června vypadlo z 1. fotbalové ligy prominentní francouzské fotbalové mužstvo Paris Saint-Germain, které muselo už v loňském roce vyprodat pro ekonomické potíže většinu svých fotbalových hvězd.
Dne 31. srpna vydala pařížská radnice souhlas přeměnit třicet křesťanských kostelů na pravém břehu Seiny na muslimské mešity, neboť pro odliv věřících už nesloužily svému původnímu účelu a chátraly.
Dne 22. září zvítězila v doplňovacích volbách v Marseille strana Francouzských muslimů a jejich představitelé poprvé ovládli radnici. Starostou se stal Mohammed al-Farúkhí, který přes zákaz ministerstva vnitra nařídil otevřít marseillský přístav lodím, které přivážejí uprchlíky z Afriky.

Zprávy z tisku: Nejdůležitější události ukrajinské krize v roce 2029

Dne 6. dubna schválil ukrajinský parlament mimořádné daně pro vzbouřené separatistické oblasti na východě země jako kompenzaci za náklady Kyjeva se správou problematických oblastí Doněcka a Luhanska.
Dne 10. dubna schválil doněcký a luhanský parlament zákon, podle něhož má Kyjev uhradit všechny škody, způsobené ukrajinskými vojáky na území těchto gubernií. Současně se obě oblasti s ohledem na katastrofální hospodářský stav Ukrajiny znovu spojily, vyhlásily nezávislost a obnovily existenci Doněcké republiky.
Dne 13. dubna oznámil Kyjev záměr vojensky obsadit oblasti Doněcka a Luhanska, které byly dle názoru ukrajinského parlamentu stále součástí Ukrajiny, a jednostranný politický krok tamní politické reprezentace označila vláda za vlastizradu.
Dne 15. dubna požádala Doněcká republika o připojení k Rusku.
Dne 18. dubna varovaly Spojené státy a Evropská unie Rusko před vměšováním se do územní celistvosti Ukrajiny, které by mohlo mít podle mluvčího Bruselu pro Moskvu dalekosáhlé mezinárodní důsledky.
Dne 24. dubna rozhodl Ruský parlament všemi hlasy přítomných poslanců o připojení Doněcké republiky k Rusku.
Dne 25. dubna požádala Ukrajina NATO o vojenskou pomoc ve válce s Ruskem.
Dne 29. dubna vydalo NATO oficiální memorandum, v němž odsoudilo Ruskou agresi, ale současně potvrdilo svou neutralitu, protože se případný vojenský konflikt netýkal žádného z členských států aliance.
Dne 2. května obsadila ruská armáda západní hranice Doněcké republiky a začala zde budovat hraniční zátarasy a přechody. Ojedinělé výpady ukrajinské armády odrážely dobrovolnické sbory Doněcké republiky. Rusko se zatím do vojenského konfliktu nezapojovalo.

xxx

… Zámek obsadila po zuby ozbrojená banda. Podle zpráv, které měl, šlo o několik set vojáků z Ukrajiny. Vládl mezi nimi přísný vojenský režim, byli dobře ozbrojení a naprosto bezohlední. Vyráželi na výpady do okolí, ale záhy zjistili, že nejlepší kořist by jim kynula na klumpenštejnském panství.
První dva výpady nebyly vážné, vojenskou hantýrkou to byl spíše průzkum bojem. Ale v polovině září záhy po poledni zaútočili všemi svými prostředky. Jeník byl zrovna na kontrole stanovišť, když se na silnici před Mitrovem objevila dvě ozbrojená vozidla s těžkými kulomety ve věžích. Za nimi postupovali spořádaně v zástupu vojáci s připravenými samopaly. Téměř všichni Ukrajinci byli vyzbrojeni starou ruskou vojenskou technikou, část pocházela snad ještě z druhé světové války. Nebyly to zbraně nijak moderní, ale spolehlivé a v boji mimořádně účinné.

Strážnice u všech silnic byly naštěstí už v době prvních střetnutí, jimž se tu říkalo bramborová válka, postaveny jako pevnosti. Jejich základní konstrukce vycházela z podoby malých polních bunkrů, které před sto lety stavělo Československo proti Hitlerovi. V případě klasicky vedených pozemních bojů byly naprosto dostačující. Všechny byly vybaveny kulomety a daly se bránit i proti značné přesile.

Nepřítele navíc na začátku boje vždycky zmátly svým neškodným vzhledem, protože zvnějšku vypadaly jako středověké věže a byly na pohled naivně romantické a bezbranné…
Ke smůle klumpenštejnského panství velel v té době ve strážnici před Mitrovem nezkušený mladík, který převzal velení od svého druha, který musel s hnisajícím zraněním na ruce na ošetřovnu. Prošel školou pro velitele, ale v žádném skutečném boji dosud nebyl.

Odeslal hlášení do generálního štábu a místo toho, aby ihned začal bojovat, žádal zoufale o posily a čekal. Ty samozřejmě okamžitě vyrazily, jenže to chvíli trvalo. Podle obranné doktríny panství měly první nápor útočníků zastavit nebo alespoň zbrzdit právě posádky strážnic. I za cenu, že to schytají naplno.
Elitní jednotky se rekrutovaly z členů dávné Sázavské domobrany.

A další oddíl zkušených bojovníků zrovna doprovázel konvoj vozidel, který poslal do Brna s bramborami a masem, aby ho tam vyměnili za střelivo. Tamní Zbrojovka běžela naplno a obchod byl předem domluvený…“

The post Kronika zániku Evropy. Vondruškova čtivá románová vize vývoje Evropy 1984 – 2054 first appeared on Čítárny.

Rozdíl mezi inkvizitorem a liberálem je v tom, že jeden hlásá dogmata a druhý formuluje úvahy. 
Dogma je něco, co je zjevená Boží pravda, o níž se nepochybuje a nediskutuje. Ten, kdo dogma nectí, je kacíř a měl by být upálen.
Liberální úvaha je myšlenka, která vzniká analýzou faktů, a pokud s ní někdo nesouhlasí, je to jeho právo, zvláště pokud shromáždí jiná fakta, pomocí nichž logicky to první tvrzení vyvrátí.
Demokratická společnost by měla ctít liberální diskusi, dogmata milují stoupenci inkvizičního tmářství a neomarxisti. Nevěřili byste, jak tenká hranice je mezi nimi.

xxx

Kdysi byl za vlastizradu trest smrti. Učili mě, že vlastizradou je to, pokud by chtěl někdo vydat tuto zem a její lid nepříteli. Pro celé generace mých předků byla vlastizrada tím nejhorším, čeho se mohl Čech na Čechovi dopustit. Bylo to stejné jako vrazit bratrovi dýku do zad. Bylo toho hodně, co mě učili a čemu jsem věřil. Vychovali mě divně, protože všechno to, co jsem miloval a v co jsem věřil, je prý dnes špatně. Zločinem vlastizrady je dnes vlastenectví. Dozvídám se, že tahle země nepatří nám, Čechům, ale patří všem, celému světu. Dozvídám se, že o svém osudu nesmíme rozhodovat my, ale za nás myslí OSN, NATO, Evropská Unie, lidskoprávní organizace a mezinárodní soudy. Dozvídám se, že národy, které dobře hospodařily, mají své bohatství odevzdat těm, kteří hospodařili špatně.

Od středověku do téhle země přicházeli cizinci a usazovali se tu. Existovaly jen tři podmínky – přijmout naši víru, ctít zákony českého krále a poctivě se živit. České království bylo pohostinnou zemí a ten, kdo chtěl s námi žít v míru, byl vítán s otevřenou náručí. Nejsme národ, který by byl sobecký. Jsme jen národ, který se vždycky choval rozumně, a pokud možno spravedlivě. A s hrdostí.

Starého psa novým kouskům nenaučíš. Mohou mi spílat, že jsem xenofobní a já nevím co ještě, ale já zůstanu Čechem a vlastencem. Budu dál milovat tuhle zem, budu psát knihy o českých dějinách a budu chválit naše předky za to, že tuhle zem chránili proti nepřátelům, že ji budovali k obrazu svému, že z neúrodné krajiny sevřené horami vybudovali zemi medem a strdím oplývající.

Odmítám vlastizradu a budu se dál chovat tak, abych se mohl v budoucnu podívat do očí svým dětem a vnukům.

PhDr. Vlastimil Vondruška, spisovatel a historik (*9.5. 1955)
Více: Vynikající Epištoly o elitách a lidu. Vlastimil Vondruška o odvěké potřebu zbožštit si „neomylného“ panovníka

The post Vlastimil Vondruška. Rozdíl mezi inkvizitorem a neoliberálem je velmi tenká hranice first appeared on Čítárny.

Píše se rok 2068. Je čtyřicet let po Velkém resetu. Ten podle vlády zabránil chaosu, ničení planety, všem dal stejná práva, odstranil propastnou chudobu, neboť nikdo nic nevlastní. Jediným majetkem lidí je čip těle, který kontroluje, aby dělali to, co mají.

Jeho prostřednictvím se rozhoduje, kde mají pracovat a bydlet, kde dostanou najíst a kam se mohou jít pobavit. Záleží na tom, jak vysoký mají index konformity. Klaudie končí studia a je šťastná, že žije v téhle krásné době, neboť ze školy ví, jaké hrůzy prožívali lidé před Velkým resetem. Jenže pak potká mladíka, který čip nemá. Je pro sofistikované systémy neviditelný. Klaudie navíc s překvapením zjistí, že není v jejich městě sám. A že se na její svět dívá úplně jinak…

Ukázka z knihy:

Ve strohé místnosti s oprýskanou omítkou seděly na dlouhých dřevěných lavicích vedle sebe jako na hřadu školní bytosti posledního ročníku. Na sobě měly stejně střižené hnědé oděvy podobné uniformám, ale bez výložek na ramenou a s jednou řadou knoflíků vpředu. Blůzy byly podle předpisu o dvě čísla větší, aby jejich pytlovitá zplihlost zakryla případnou mužnost ramen či ženskost ňader. Povolen byl výhradně krátký sestřih vlasů.
I tak se však dalo v některých případech poznat, zda jde o bytost s konkrétními tělesnými znaky. A to byl kámen úrazu, protože unisex byl podle Nového světového řádu kánonem rovnosti všech čtyř pohlaví. Zvláště ve školách to striktně platilo až do okamžiku Velkého rozhodnutí, protože nedospělé bytosti neměly oficiálně deklarované pohlaví.

V místnosti vládlo mírné šero, i když venku byl jasný den. Jenže dvě okna měla prasklé tabulky a díry zakrývaly kusy kartonu z vlnité lepenky, které bránily slunečním paprskům proniknout do učebny. Nikdo si ale nestěžoval, protože oprava budovy by znamenala zvyšovat uhlíkovou zátěž planety. A to nikdo nechtěl.
Vzrušení bylo téměř hmatatelné. Všechny školní bytosti strnule sledovaly velkou plazmovou obrazovku, i když byla zatím ještě šedavá a prázdná. Čekaly na svůj ortel, protože se za chvíli dozvědí, jaké postavení získají na své další cestě životem.

Konečně se obrazovka rozjasnila. Na ní se objevila jména školních bytostí seřazená od nejlepších k nejhorším podle počtu bodů, dosažených v závěrečné zkoušce dospělosti, a podle hodnocení jejich postojů. U každého jména byl navíc červeně uveden nový osobní status konformity.
Většina byla při pohledu na obrazovku zklamaná, protože je dosažený status předurčil k ukončení studií a čekala je práce. Klaud však byla stejně jako několik dalších nadšená. Její jméno se skvělo mezi prvními deseti a to znamenalo, že získala pátý stupeň konformity. Bude moci pokračovat ve studiu a po jeho skončení získá s největší pravděpodobností místo ve státní správě. To samozřejmě platilo za předpokladu, že si při Velkém rozhodnutí vybere demograficky odpovědné pohlaví.

Až do rituálu dospělosti měly školní bytosti neutrální jména, která se teprve pak měnila podle vybraného pohlaví. Z Klaud, pokud by respektovala své genitálie, by byla žena Klaudie, mohla se ovšem stát i mužem Klaudiem, na výběr bylo i nebinární Klaudio či oboupohlavní Klaudius-ie.
Za sebou zaslechla tichý šepot, podle tónu hlasu rozhodně ne spokojený. Pootočila hlavu a zaslechla konec hovoru: „Všechno je to podvod. Měl jsem výtečnou závěrečnou práci, ale rodiče mají jen třetí stupeň konformity. Takže já prostě dál studovat nesmím. Lžou nám, že prý máme osud ve svých rukách. Hloupost, v rukách nás má Centrální systém planety.“

To mluvil Pet. Kontroverzní školní bytost, která měla na mnohé věci vlastní názor a často ho říkala nahlas. Proto se Petovi většina školních bytostí vyhýbala, aby si nepokazila svůj status. Klaud se rychle otočila zpátky k obrazovce, jako by nic neslyšela. Podle Řádu by to měla ohlásit, neboť nepřípustným způsobem zpochybňoval spravedlnost systému. Měl už několik varování, a pokud by mu přičetli ještě tenhle prohřešek, pravděpodobně by mu zkoušku dospělosti vůbec neuznali a vyloučili ho ze školy. To by znamenalo první stupeň konformity. Nedostal by žádnou práci, živořil mezi nepřizpůsobivými a stravovat by se musel v nuzných jídelnách pro nezaměstnatelné.

Jindy by to snad udělala, proč by měla kvůli němu riskovat své postavení? Jenže si nechtěla kazit dnešní den tím, že bude svědčit v procesu, který by následoval. Byl však ještě jeden důvod, proč mlčela. Pet se svěřoval Alžbět, a to byla bytost, s níž si tady ve škole rozuměla nejlépe. Jak navíc postřehla, neodporovala mu, takže by potrestali i ji. To rozhodně nechtěla.

Po chvíli se na obrazovce objevila tvář oboupohlavního premiéra země Michala-y. Hovořil na celostátní síti ke všem školním bytostem, které právě složily závěrečné zkoušky. Pronesl krátkou řeč, v níž zdůraznil, co se očekává od mladých bytostí, které se právě stávají plnoprávnými členy společnosti. Zdůraznil, že pro záchranu planety je třeba obětí a nikdo si nemůže vybírat, ale musí plnit to, co je pro budoucnost nezbytné. Pokora, uskromnění, šetrnost a poslušnost, to jsou pilíře, na kterých Nový světový řád stojí. Jedině tak lze napravit škody, které planetě způsobili předci svou nezodpovědností. Skončil optimisticky: „Věřím, že společně to dokážeme! Nechť odpovědnost zvítězí nad nekorektností a hazardováním s planetou. Máte život před sebou, nepokazte si ho!“

Většina školních bytostí ho neposlouchala, protože oficiální prohlášení se podobala jako vejce vejci a slýchala je denně. Ani Klaud projevu nevěnovala pozornost. Stále jí vrtalo hlavou, co před chvílí řekl Pet. Proč tak bezostyšně lhal? Jejich svět byl přece spravedlivý a skvělý, protože se podařilo zastavit klimatické změny a odstranit diskriminaci, segregaci a rasismus. Všichni se měli dobře, samozřejmě v závislosti na tom, jak se na záchraně planety podíleli. To byl princip Nového světového řádu. Proč Alžbět vůbec Petovy pobuřující názory poslouchala? Musí jí domluvit.

Konečně nastal vytoužený okamžik. Učitel Johan začal vyvolávat jednoho po druhém. Tradičně začínal školními bytostmi, které dosáhly nejhoršího výsledku. Každá předstoupila před učitele, který seděl za pultem s monitorem, klávesnicí a řadou spínačů. Dozvěděla se své hodnocení, většinou kritické, a pak vložila dlaň do otvoru v modulátoru, který stál v levém rohu pultu.

Sotva to udělala, učitel vyťukal na klávesnici kód a do čipu implantovaného v dlani každé bytosti na planetě se uložil její nový status konformity. Čip byl jejím soukromým majetkem. Bez něj nešlo nic, protože byl společenským oprávněním k jakékoli myslitelné činnosti. Umožňoval pohyb mezi jinými bytostmi a vstup na veřejná místa, byl osobním dokladem, platební kartou, na níž měsíčně přibývaly vládou přidělené kredity k nákupům, byla v něm uložena zdravotní a postojová dokumentace, identifikátor místa pobytu, klíč ke dveřím bytu a osobní skřínky v zaměstnání a mnoho dalších funkcí.

Konečně došlo na Klaud. K těm, kteří ve zkoušce uspěli nejlépe, se učitel choval mnohem srdečněji. Některé pochválil, a na Klaud se dokonce nepatrně usmál. Bylo to sice zcela nepřípustné, ale Klaud to chápala. Učitel Johan byl kdysi školní spolubytostí jejího otce. Při Velkém rozhodnutí zvolil kariéru, nechal se sterilizovat, aby nemohl mít děti, a přijal mužskou identitu. Totéž očekávali rodiče od Klaud.

Vložila ruku do modulátoru, ucítila v dlani slabounké zašimrání a pak se na přístroji rozsvítila zelená kontrolka. Hotovo! Byla šťastná, protože od téhle chvíle měla nejen vyšší limit pro nákupy, ale také oprávnění nakupovat zboží a ne pouze svačiny. Mohla navštěvovat místa, kam dříve nesměla, a otevírat informační kanály a zábavné programy, povolené bytostem jejího postavení. „Buď požehnán Velký reset!“ pronesla povinné poděkování a vrátila se na své místo. Jako jedna z premiantů seděla v první řadě.
Obřad skončil. Obrazovka zhasla, protože bylo třeba šetřit elektrickou energií.

The post Vlastimil Vondruška: Neviditelní. 2068. Je čtyřicet let po Velkém resetu… first appeared on Čítárny.

I když by asi přesnější název pro tuto knihu byl Ideologie v době uprchlické krize, nechce se autor podbízet bulvárně laděným titulem. Vynikající český spisovatel a historik se ve své nové knize snaží především o objektivitu.

Na základě faktů přesvědčivě dokazuje, že se na cestě, kterou v posledním desetiletí kráčí evropská společnost, opakují fatální chyby našich předků. Mnohé z toho se nám samozřejmě líbit nemusí, ale Adam a Eva byli kdysi vyhnáni z ráje a od té doby se nikomu nepodařilo se tam vrátit. A rozhodně se to nemůže povést současným vládcům, kteří mnohdy činí nesmyslné kroky. Naše momentální směřování dle autora do ráje rozhodně nevede, přesto tato kniha nešíří poplašné zprávy, ale je „pouze“ vynikající historickou analýzou.

Breviář pozitivní anarchie / Vlastimil Vondruška / 2016

Ukázka z knihy…

Barbaři už čekají na hranicích

Nikdo si neuměl ve starověku představit, že by se mohla někdy rozpadnout říše římská. Ovládala celý tehdy známý svět. Čím však byla mocnější, tím více problémů bylo ukryto pod oslnivým leskem moci. Politické frakce římských patricijů bojovaly o zisky z provincií a podporovaly u moci ty císaře a senátory, kteří se nechali zkorumpovat a umožnili jim dál bohatnout. Chudý římský lid dostával zdarma chléb, a pokud se nudil, mohl se povyrazit pohledem na lvy, kteří v arénách trhali křesťany. Samozřejmě také zdarma. Za to prostý lid dával hlasy mocným. Lid nakonec zlenivěl natolik, že odmítal to, co udělalo Řím Římem – povinnou vojenskou službu pro občany.
A tak se začaly zřizovat barbarské legie. Římské oddíly se skládaly z obyvatel porobených zemí. Současně ale do Říma putovaly zástupy cizinců, kteří vykonávali ty práce, které se změkčilým a zlenivělým Římanům nechtělo vykonávat. Protože bylo v Itálii příliš obyvatel, majitelé velkostatků nedávali polím dostatek času na obnovu a zdevastovali krajinu natolik, že výnosy prudce klesaly.
Římská hrdost šla vniveč. Namísto starých bohů se začala uctívat božstva z provincií a nakonec bylo povoleno křesťanství. I když všichni věděli, že tradiční systém, založený na otrokářství, je s křesťanstvím neslučitelný. Lidé otupěli a o zašlé slávě Říma se sice zpívalo v písních, ale nikdo nebyl ochotný pro ni cokoli udělat. Ženám se nechtělo rodit a počet rodilých Římanů začal klesat.
Stát nějakým způsobem fungoval a římský senát dál vydával své edikty, které ovšem již nikdo nerespektoval. Tam, kde byl dříve pořádek, se po venkově proháněli lupiči a kupci začali omezovat své obchodní cesty. Najednou se objevily hospodářské problémy. Jenže římský lid musel dál dostávat svůj chléb a hry. I když už na ně nebylo. Císař, který by si dovolil na tuhle výsadu sáhnout, přišel o trůn. V lepším případě.
Až jednoho z nich napadlo, že si proti odbojným spoluobčanům pozve do země divoké germánské kmeny. Několik let to fungovalo. Pak germánské kmeny zjistily, že by mohly mít stejné výhody jako Římané. Navíc by mohly žít po svém. Jinak než civilizovaní Římané. A to byl konec nesmrtelné říše. Nikoli najednou a v krvavé válce. Ale pomalu. Unavená říše, která tu byla 1200 let, se rozpadla. Bohatý východ založil vlastní stát, který ještě více než 1000 let pokračoval jako Byzanc v římské tradici. Chudý západ byl ponechán napospas osudu.
Evropa tak, jak ji známe, tu je rovněž 1200 let. Od doby prvního císaře Karla Velikého. Pokud se problémy, které vedly k zániku Říma, zdají dnes aktuální, není to samozřejmě náhoda. Historie se s krutou pravidelností opakuje a nic na tom nezmění sliby politiků a hněv lidu. Každou nemoc lze při správné léčbě zpomalit, ale většinou ne zcela zlikvidovat. Každý je smrtelný. O evropské civilizaci to platí rovněž.
A tak by bylo na čase začít diskutovat o léčbě. Je ovšem nepříjemné podívat se pravdě do očí. Protože bychom museli bojovat proti tomu, co zabilo Řím. Proti únavě, pohodlnosti, přemíře blahobytu a bezbřehé svobodě. Evropa si dnes žije nad své poměry. Nemá jako kdysi kolonie a trhy po celém světě. Nemá ani vojenskou sílu, aby své pozice obhájila v soupeření s ostatními velmocemi. Domácí produkce klesá a požadavky lidu stoupají. Stále častěji vlády rozdělují to, co fakticky nemají. A barbaři stojí na hranicích, pokud použijeme starověkou terminologii.
Co je lékem? Hledat novou filozofii společnosti. Opojení svobodou jedince má své kořeny ve francouzské revoluci, jež smetla feudální poměry. Je třeba se znovu zamyslet nad tím, jakou svobodu lze vlastně mít. Protože nejen jedinec má svá práva. Svá práva má totiž i společnost, systém, který umožňuje, aby v něm jedinec dosáhl svých práv. Není ovšem možné odebrat všechna práva společnosti pod demagogickým tvrzením, že osvobozujeme člověka. Vše má své hranice. Bez společnosti není člověk ničím a dnes už je zřejmé, že ona únosná míra byla překročena. Zatím nad tím každý zavírá oči a žádný politik se neodváží říci, že v zemi musí být pořádek a řád, byť na úkor jeho voličů. A že lidé nemohou nikdy dostávat to, o co se sami nezaslouží. Třeba i v potu a krvi.
A tak stejně jako se Řím ve století svého zániku utápěl v pseudoproblémech, kolik a jakých bohů slavit, komu postavit sochu na Foru Romanu a kolik peněz si rozdělí nejbohatší rodiny mezi sebe, tak i dnes se Evropa zmítá problémy, které jsou často absurdní a nic z hlediska zlepšení systému neřeší. Je jen otázka, kdy tedy nastane totéž, co postihlo římskou říši. A kdo vlastně přijde místo oněch dávných germánských kmenů?

The post Breviář pozitivní anarchie Vlastimila Vondrušky aneb barbaři na hranicích first appeared on Čítárny.

Mezi roky 2016-2021 vydal Vondruška tři zásadní knihy, ve kterých se zabývá aktuálními problémy, kterými dnešní společnost prochází. Ať už dobrovolně nebo násilně. Jsou to knihy Breviář pozitivní anarchie, Epištoly o elitách a lidu a O svobodě myšlení.

Vondruška v knihách velmi čtivým způsobem zkoumá, objevuje historické příčiny a důsledky chování davu, totalitních způsobů ovládání lidské společnosti o kterých jsme si mysleli, že zmizely zároveň s cinkáním klíčů v roce 1989. Jenže ony nikdy nezmizely ani po cimrmanovsku neumřely, ale o něco později a opět v plné síle škodí a rozdělují společnost tak, jak se stalo mnohokrát v historii.

V knize o svobodě myšlení rozebírá autor hranice mezi dezinformací, informací a názorem.
Na základě logiky a historických zkušeností vypráví o tom, jak bylo mínění lidí ovlivňováno v minulosti, jaké prostředky se k tomu používaly, navíc na řadě konkrétních příkladů ukazuje, jak škodlivá je netolerance k myšlenkám jiných lidí.

Mnozí si ještě pamatujeme na ten pocit, kdy jsme najednou mohli říkat, co si myslíme. To, co jsme si v minulém režimu sdělovali v soukromí, co v náznacích za všeobecného potlesku říkali umělci, co zaznívalo v humoru, to najednou znělo nahlas, veřejně. Měli jsme pocit, že k nám konečně přišla svoboda slova, kterou jsme tak záviděli západoevropským zemím. A ono to tak opravdu bylo. Chvíli.

Nevím, proč to tak v lidských dějinách je, ale společnost se nedokáže zastavit v bodě, kdy jsou lidé spokojení a daří se jim. Kdy mají hlavu v oblacích, protože vybojovali něco, po čem tak toužili. Kdy jsou šťastní. Z neznámého důvodu se snaží jít dál. Jenže každá hora má svůj vrchol a další cesta vede vždycky už jen dolů.

Ve chvíli, kdy lidé pochopí, že vrchol je za nimi a vzdaluje se, neotočí se, aby se vrátili, ale tvrdošíjně jdou dál. A když konečně zjistí, že se mýlili, tak začínají být nespokojení a kverulují. Co v takové situaci zbývá? Vytvořit virtuální dojem, že se nic neděje a jsme stále na onom pomyslném vrcholu, případně dál stoupáme. A pokud někdo nesouhlasí, je třeba jej umlčet.

To ovšem neznamená, že by ti, kteří potírají kritické a nepříjemné pravdy, něco takového přiznali. Naopak, vystupují jako nejoddanější bojovníci za svobodu projevu a slova, ale přitom ji pomalu ale jistě zašlapávají do země. Ovšem tak, aby si toho nikdo nevšiml. A pokud by si toho někdo všiml, pak ho přesvědčují, že se tak děje ve jménu vyšších cílů a moderních ideálů. To, co oni dělají, je přece ochrana svobody projevu a myšlení, jen v nové a vyšší kvalitě, protože ji očišťují od nekorektního neřádu a hoaxů. Jediné svobodné myšlení je prý to, které svobodně vyjadřuje jejich vlastní názory a cíle. Ostatně, už V. I. Lenin říkal, že svoboda je poznaná nutnost. Nejspíše se dnešní inkvizitoři, cenzoři a elfové inspirovali právě jeho myšlenkami.
Z úvodu knihy

Jak trefně píše Petr Žantovský (zvláště o té třetí knize)

“Tato kniha je zralá k tomu stát se učebnicí občanské gramotnosti na všech typech škol. Jenže to bychom museli žít v jiné zemi a době”.

Vlastimil Vondruška – O svobodě myšlení. Brno: Moravská Bastei MOBA 2021
Další knihy trilogie:
Breviář pozitivní anarchie Vlastimila Vondrušky aneb barbaři na hranicích
Vynikající Epištoly o elitách a lidu. Vlastimil Vondruška o odvěké potřebu zbožštit si „neomylného“ panovníka

Výpisky:

O SVOBODĚ PROJEVU

Právo na svobodný projev je odvozeno z tradice Velké francouzské revoluce a stalo se ikonou při budování všech moderních, liberálních a demokratických společností. Je chápáno jako integrální součást lidských práv a zakotveno ve Všeobecné deklaraci lidských práv, schválené v roce 1948 Valným shromážděním OSN. Při jejím schvalování se tehdy komunistické Československo zdrželo hlasování.

Z této deklarace je odvozen Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, přijatý na zasedání OSN v roce 1966. K tomuto paktu tehdejší Československá socialistická republika přistoupila podpisem v roce 1968, ale v platnost vešel až po schválení Federálním shromážděním v roce 1976. V článku 19 se hovoří o „právu zastávat svůj názor bez překážky“ a o „právu svobodného projevu“. Na tyto dva dokumenty navazuje řada dalších úmluv, chart a paktů, které však opakují ve své podstatě totéž.

Za komunismu se tradoval vtip, jaký je rozdíl mezi komunismem a kapitalismem. V obou režimech mají lidé právo svobodného projevu, ale v kapitalismu mají právo na svobodu i po projevu. Právě porušování zásad Mezinárodního paktu o občanských a politických právech se oficiálně stalo důvodem vzniku občanské iniciativy, známé jako Charta 77.

To, co za komunismu platilo jen de iure, po listopadu 1989 platilo i de facto. Ovšem jen chvíli. Vítězové totiž nikdy neumějí být velkorysí. A tak stoupenci „lásky a pravdy“, kteří bojovali za svobodu projevu, ihned poté, co převzali moc, začali omezovat svobodu projevu stoupenců poraženého režimu. Svoboda projevu platila pro všechny a pro každý názor, kromě toho, který se pojil s ideologií poražených. Diskutovalo se o zákazu komunistické strany, ale nakonec vznikl jakýsi hybrid. Komunistická strana zakázaná nebyla, ale propagace komunismu ano. Za propagaci se považoval jakýkoli projev, který by tuto ideologii obhajoval, a časem i připomínal, a hledal v oněch časech i věci dobré.

To byl první zásek do liberálně chápané svobody projevu. A záhy následovaly další kroky. Začala se zakazovat vyjádření, která nebyla v duchu oficiální evropsko-unijní doktríny, ať se již jednalo o postuláty ideologické, o hodnocení historických událostí a osobností, a později v duchu eskalace lidských práv o kritická vyjádření na adresu různých menšin či na změny v politickém systému Evropy.

A tak svoboda projevu, daná různými pakty, ustanoveními a chartami, vzala opět za své. Dějiny jsou až průzračně jednoduché, vše se neustále opakuje. Stejně jako komunisté svými zákony omezili svobodu slova a kriminalizovali řadu různých „podvratných“ názorů, udělaly to i vlády na počátku 21. století. To vše pod zástěrkou korektnosti.

Základním zdůvodněním je zdánlivě hezká teze – mějte svobodu projevu, ale svými slovy nesmíte škodit jiným. A tak se začaly do trestního práva dostávat přestupky a zločiny, jejichž podstatou bylo, že se někdo vyjádřil o něčem nebo o někom jinak, než „se smí“. Nepřipomíná vám to něco?

Navzdory tomu, že je u nás svoboda projevu právně zaručena článkem 17 Listiny základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku České republiky, vznikla postupně různá omezení daná zákonem. Není jich málo a v některých případech jsou tak široká, obecná a vágní, že mohou být za určité situace bičem kdykoli a na kohokoli. Ke každému danému přestupku existují samozřejmě různé komentáře, předpisy a vyhlášky, ale i ty mají v rukách „jen“ lidé, a jak známo, zákony se vždycky vykládají tak, jak to vyhovuje vládnoucím vrstvám a jak to dovolí aktuální ideologie. Copak se spravedlnost nezobrazuje jako dáma se zavázanýma očima? Prý proto, aby byla nestranná. Ale já si myslím (a nejsem sám!), že spíše proto, aby neviděla, co se kolem ní děje.

Pro představu, podle současného trestního zákoníku je svobodné právo projevu omezeno v řadě oblastí, které popisuje nejméně 12 paragrafů: Neoprávněné nakládání s osobními údaji (§ 180), Pomluva (§ 184), Šíření pornografie (§ 191), Šíření toxikomanie (§ 287), Hanobení národa, etnické skupiny, rasy a přesvědčení (§ 355), Podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod (§ 356), Šíření poplašné zprávy (§ 357), Podněcování k trestnému činu (§ 364), Schvalování trestného činu (§ 365), Projev sympatií k hnutí směřujícím k potlačení práv a svobod člověka (§ 404), Popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidy (§ 405), Podněcování k útočné válce (§ 407).

Jistě je tam pár bodů, které tam patří, protože by onen skutek neměl být veřejně obhajován, chválen či popisován jako návod pro následovníky. Těžko chválit feťáctví, vraždy či nevěstince. Ale na druhou stranu by to nemělo být puritánské tabu. O všem by se mělo svobodně hovořit a vyjadřovat různé názory. Jak vidíte, není snadné určit tu pravou hranici a záleží na lidech a situacích, ale těžko to svěřit do rukou úřadům. Jak začnete jednou kosit trávu, nikdy se nedoberete toho, jaký plevel, ale i jaké hezké květiny pod ostřím kosy padnou.

Díky současnému aktivismu, který neustále rozšiřuje pojetí lidských práv a práv menšin, se samozřejmě trestným činem ve smyslu § 356 stává i negativní názor na komunitu LGBT, na bytosti rozmanitých pohlaví či třeba na nelegální migranty. Záleží samozřejmě na osvícenosti soudce, pokud se mu taková kauza ocitne na stole. Ale přitvrzuje se!

Formulace zákonů omezujících svobodu projevu je opravdu velice všeobecná. Tak třeba, co je to „podněcování“? To nikde v zákoně nenajdete. Je podněcování k nenávisti, pokud napíšu, že nemám nějakou menšinu rád? Nebo je to konkrétní urážka, či případně ještě něco jadrnějšího? Ale jde to i dál. Má umělecké dílo právo dělat si legraci z blondýnek, feministek, transgenderových bytostí či jiných podobných skupin? Lze používat zažitá literární schémata? Třeba to, že v historických románech je žid lichvář, anglickému důstojníkovi v kolonii slouží snědý Ind a muslim podřezává křesťana (tak to opravdu bylo, ale dneska se to už nenosí). A co barva pleti? Román Agathy Christie Deset malých černoušků se v USA musel vydat pod novým názvem Nezbyl ani jeden. Nemá cenu tu naříkat nad rozlitým mlékem. Každý zná desítky podobných příkladů.

Pokud bychom tedy důsledně aplikovali kriminalizaci svobodného projevu, pak musíme ustoupit od hovoru o většině aktuálního dění. V takovém případě by se asi komunikace měla smrsknout na ideologicky impotentní a neškodná témata. Povídat bychom si měli o počasí (ovšem opatrně, abychom se nedotkli ekologických aktivistů), o jídle (ovšem nesmíme se přitom dotknout dobré pověsti některé potravinářské firmy, neboť to je pomluva), o sousedech (při respektování zákona o nakládání s osobními údaji), o manželkách či manželích (ale pozor, aby to nebylo bráno jako pornografie), o kopané (ale hodnotit můžeme výkony jen bílých fotbalistů) a snad smíme i říci, že se nám vcelku dobře daří (pokud bychom tvrdili, že se máme špatně, může to být šíření poplašné zprávy).

Ke svobodě projevu patří ovšem nejen právo říci svůj názor, ale je to mnohem širší komplex nakládání s myšlenkami, názory a postoji. V duchu klasické eseje anglického filozofa a ekonoma Johna Stuarta Milla (1806–1873) O svobodě přijala pozdější teorie chápání svobody projevu nejen jako právo názor vyjádřit, ale i právo vyhledávat cizí myšlenky, přijímat je a šířit. Zkuste dnes šířit necertifikované myšlenky! A zkuste hledat jiné názory než ty oficiálně povolené. Jistě, najdete je, ale musíte hledat v alternativních zdrojích, které mi připomínají samizdaty z časů komunismu. Dějiny se opravdu opakují, jsou jako kolo a to, co bylo dole, je nahoře a obráceně.

Kde je tedy hranice svobody projevu, a hlavně, svobody po projevu?

Svoboda myšlení – nedotknutelná pevnost?

Svoboda myšlení je podle všech mezinárodních úmluv nezadatelným lidským právem. Tímto myšlením se ovšem nechápe fyziologická činnost mozku, na tu není třeba mezinárodních úmluv. Svobodným myšlením se chápe činnost kognitivní a kreativní, tedy vnímání světa kolem nás, zpracování vjemů a vyhodnocování a na základě toho všeho pak vytváření postojů k vnější realitě.

Do tohoto procesu samozřejmě vstupují rozmanité vlivy, neboť myšlení, a to ani to, kterému říkáme svobodné, není izolovaný a autonomní proces. Z vnitřních vlivů je důležitá dědičnost, tedy způsobnost jedince vnímat a vyhodnocovat fakta v určité kvalitě, protože lidé mají různé IQ, vlastnosti a schopnosti. Stejný vjem vnímají různě a samozřejmě z něj odvozují jiné individuální poznání. Jinými slovy, člověk, jehož IQ je na hranici debility (chápejte prosím jako termín užívaný psychiatry), musí dojít logicky k jiným závěrům než člověk nadprůměrně inteligentní. To ovšem neznamená, že by člověk s nízkým IQ neměl právo na svůj názor!

Z vnějších vlivů je pak samozřejmě klíčové prostředí, v němž jedinec vyrůstá a žije, protože jsme bytosti sociálně determinované. Vnější vlivy samozřejmě neutváří myšlení kvalitativně, člověk narozený v chudých poměrech může mít mnohem bystřejší úsudek než ten, který se narodil „v hedvábí a purpuru“. Sociální prostředí však utváří směřování myšlení a hodnotový systém úsudku. Dítě vychované jako muslim bude těžko obhajovat křesťanské hodnoty. Dítě z bohaté rodiny asi nebude v politice hlasovat pro znárodnění a združstevňování.

To sice platí obecně, jenže vztah našeho myšlení nemusí být ve všech případech přímo úměrný tomu, kým jsme a v jakém prostředí žijeme. Proto se někdy děti z bohatých rodin, které jsou vnitřně nespokojené s tím, co je obklopuje (ať už je to citová vyprahlost nebo pocit osamění), stávají levicovými anarchisty. Existují vzdělaní muslimové, kteří kritizují rigidnost islámu, a to do té míry, že na ně souvěrci uvalí fatvu, jíž je odsoudí třeba i k smrti pro bezbožnost. Ale právě činy rebelů jsou oním zásadním rozdílem mezi „myšlením“ a „svobodným myšlením“.

„Svobodné myšlení“ není totiž determinováno společenským řádem, sociálním statusem a ani majetkem. Jinými slovy, i otrok může mít podle některých filozofů v myšlení svobodu, i když je jinak otrokem. Jedna věc je tedy svobodně myslet, ale druhá, jak můžeme své svobodné myšlení promítnout do svých činů a co bude následovat. Ve svobodné společnosti samozřejmě nebude následovat nic, v té nesvobodné se na svobodomyslného jedince vrhne inkvizice, tajná policie či elfové.

Aby však chápání svobody v myšlení nebylo tak jednoduché, jak by se mohlo zdát, je třeba upozornit, že má své logické omezení. Obecně samozřejmě platí, že čím větší podíl má svobodné myšlení na našem jednání, tím jsou lidé teoreticky svobodnější. Pokud však něčí svobodné myšlení vede k činům, které omezují svobodu jiného jedince nebo mu výslovně škodí, pak nejde o svobodu, ale o anarchii nebo násilí. Pokud se svobodně domnívám, že jsou sádroví trpaslíci zlem, které ničí vkus lidí, a ve jménu téhle představy začnu ničit sádrové trpaslíky na zahradách svých sousedů, je to zvůle a nikoli svoboda.

Filozofové i sociologové totiž ve všech svých analýzách upozorňují, že pojem „svoboda“ neplatí a ani nemůže platit absolutně, protože nežijeme sami na pustém ostrově, ale mezi jinými jedinci. Každý má svou „soukromou“ svobodu a musíme hledat rovnováhu, aby tyhle svobody mohly vedle sebe koexistovat. Proto vznikly rozmanité morální zásady, společenské normy a také zákony. Všechny tyhle normativy jsou projevem vůle společnosti, která určuje pravidla pro jednání jedinců, kteří danou společnost tvoří. Záleží pak na režimu, zda ta pravidla skýtají více či méně prostoru pro svobodný projev.

Nicméně existence normativů neznamená neexistenci svobody. Pokud soud omezí svobodu zločince, který je na základě zákona poslán do vězení za nějaký zločin, pak to jistě není omezení principu svobody, byť svůj zločin spáchal na základě svého přesvědčení o správnosti nebo alespoň účelnosti jednání. To jen aby bylo zřejmé, že tohle téma není filozoficky jednoduché a nedá se paušalizovat. Je to případ od případu. Není to jako vážit mouku na kuchyňských váhách, které nám ukážou přesnou hodnotu, a my si pohledem do kuchařky ověříme, zda je navážené množství správné, nebo špatné. Tohle by si měli uvědomit všichni autoři „chytrých“ komentářů na názory jiných, zvláště těch příspěvků, které mají nejvýše deset slov a z toho je polovina urážek.

O svobodě toho bylo napsáno skoro tolik jako o lásce. Nedá mi, abych tu neocitoval verše Jána Kollára z díla Slávy dcera (první vydání z roku 1824): „Sám svobody kdo hoden, svobodu zná vážiti každou, ten kdo do pout jímá otroky, sám jest otrok.“

Literatura je samozřejmě odrazem emocí, ale svět se řídí mnohem pragmatičtěji. Teorie poznání řeší kromě jiného otázku, jak naší myslí vnímáme realitu. Co jsme schopni pochopit a jak jsme to schopni pochopit. A zda má tedy svobodné myšlení cenu, co když je to, co poznáváme, jen fikce a klam? V tom případě by byla svoboda myšlení spíše na škodu než k užitku a lepší by bylo řídit se poučkami než vlastním šalebným rozumem. O téhle věci spekulují filozofové od starověku. Výchozí otázka totiž zní, zda je naše myšlení něčím přirozeně nebo uměle determinováno (a vyjadřuje obecná dogmata) nebo se vytváří u každého jedince ad hoc a má zcela svobodnou, nezávislou a jedinečnou podobu.

Učení o „svobodě myšlení“ osciluje mezi dvěma zcela protichůdnými póly. Na jedné straně existuje teorie, že základní postoje, a tedy i naše chování a morálka jsou předem dané, univerzální, determinované Bohem nebo rozumem. Proti ní stojí názor, že se člověk rodí jako „tabula rasa“ a své postoje, morálku a hodnoty získává výlučně výchovou a vzděláním, tedy vnějšími vlivy, podmíněnými časově a společensky.

Podle první koncepce se tedy křesťané či muslimové rodí s předem danou vírou, která řídí od narození jejich kroky, zatímco podle druhé se teprve výchovou stává z člověka křesťan, muslim nebo ateista, aniž by bylo předem dáno, jakou cestou bude kráčet. Teoriím poznání a podstatou lidského myšlení se podrobněji věnuji v příloze, která shrnuje dějiny filozofie celého problému.

Ale ať již platí ta nebo ona teorie, je zřejmé, že absolutní svoboda myšlení neexistuje, vždycky je nějak limitována. Jinak bychom se totiž všichni rodili podle jedné šablony a byli stejné víry. Na světě by byli jen křesťané, muslimové nebo ateisti, jenže právě svoboda myšlení nám umožňuje vybrat si v životě víru a postoje, které považujeme za správné.

Zdálo by se tedy, že myšlení je něco, do čeho nám nikdo zasahovat nemá a ani nemůže. Domníváme se, že jednáme podle své hlavy. Myšlení je náš výsostný majetek, protože to jsme MY. V tomto ohledu nám nikdo nařizovat nebude. Svatá prostoto!

Vždycky existovaly způsoby, jak myšlení lidí ovlivňovat, ať již prostřednictvím náboženství, pověrami a zvyky, školní výchovou, novinami, sociálními sítěmi, uměním nebo příkazy a represí. Tyhle cesty se samozřejmě s rozvojem komunikační techniky dramaticky prohloubily. Tenhle „vpád“ masivně zesílil už před několika desítkami let, kdy se do našeho myšlení vlámali politici, média, aktivisti, firmy a jejich reklamní agentury a pokračují v tom stále sofistikovanějšími metodami. Naše myšlení je stále globalizovanější a globalizovanější a náš vlastní úsudek nepozorovaně mizí. Nahrazují ho vnucené postuláty, aniž bychom si to uvědomovali. Jsme to vůbec ještě MY?

Proč si s tím dávají vládcové tolik práce? Copak jim nestačí, že mají policii, soudy a vězení? Skutečná svoboda myšlení se totiž nedá represemi zničit. I otrok může myslet svobodně. Myšlení je totiž nebezpečné pro každý režim. Ale právě proto bychom si ho neměli nechat vzít.

SDĚLENÍ A MANIPULACE

Podstatou komunikace je něco sdělit ostatním. Každé předávání informací má však v sobě zakódován fakt, že tím chceme toho druhého nejen informovat, ale ve většině případů i určitým způsobem ovlivnit, většinou samozřejmě podvědomě a nezáměrně. Jenže už tím, že někomu předáme novou informaci, ho ovlivníme, minimálně tím, že rozšíříme obzor jeho vědomostí (a to může korigovat jeho postoje a jednání). Tak vypadá většina běžných rozhovorů a sdělení. Část komunikace se naopak děje s přímým úmyslem toho druhého ovlivnit, přičemž tento cíl ani jedna strana neskrývá. Příkladem může být pracovní komunikace, kdy rozdělujeme práci či naopak přijímáme úkoly. Takových modelů můžeme samozřejmě najít v běžném životě víc. To je ovlivňování přiznané.

Existuje ovšem i druhý způsob komunikace, a tím je cílené ovlivnění, ale nepřiznané, tedy manipulace. Ta sama o sobě nemusí ještě znamenat špatné úmysly, záleží na tom, co chceme dosáhnout a jaké prostředky volíme. Někdy je manipulativní jednání eufemistickou formou přímého příkazu. Pracovní úkol můžeme zadat otevřeně nebo skrytě prostřednictvím asociace. Z pohledu komunikace existuje přece na první pohled formální rozdíl mezi příkazem, kdy matka řekne dítěti: „Ukliď ten nepořádek na stole!“, a manipulativním postupem, pokud si významně povzdechne: „Ten nepořádek na stole se mi nelíbí!“ Nicméně výsledek by měl být stejný, samozřejmě za předpokladu, že v rodině vůbec ještě existuje autorita rodičů a ochota potomků jim vyjít vstříc nebo je alespoň poslechnout.

Tenhle jednoduchý příklad se týká jen dvou jedinců, navíc blízkých, kteří si rozumějí. Existuje ovšem i sofistikovaná komunikace, jejímž cílem je nenápadně manipulovat s velkými skupinami lidí, případně s celým národem (v poslední době dokonce s celým lidstvem). Určitý postoj se musí vnutit i lidem s opačnými názory, a to znamená ovládat prostředky pro komunikaci. Tato manipulace se v odborné literatuře označuje jako „mediální“, protože tyto informační kanály jsou dnes hlavním nástrojem vlivu na společnost.

Cílená manipulace může však mít i nezáměrné efekty, protože ovlivnit masu lidí není jednoduché a pokud se nezvolí správná cesta, může dojít k opačnému výsledku. Stačí jeden příklad za všechny – propagandistické vychvalování předností socialismu v Československu před rokem 1989. Čím více se „úspěchy“ režimu propagovaly a lidé srovnávali mediální obraz s tím skutečným, tím horší byly reálné ideologické výsledky. V poslední době mají stejný efekt některé kroky v evropské politice, stačí se jen podívat na postupný pokles důvěry v Evropskou unii ve výzkumech veřejného mínění. A to navzdory směrnici z Bruselu, že je třeba zintenzivnit propagaci přínosů evropské politiky.

Je totiž nesmysl oddělovat ideologické kroky od reálného světa. Drobné nedostatky lze vhodnou manipulací zakrýt, ale černou zcela přebarvit na bílou v krátkém časovém horizontu prostě nejde. Pokud to však přesto chce někdo mocný udělat, pak se to musí realizovat velice promyšleně a jednotlivé kroky provádět postupně a pomalu. Navíc je třeba diverzifikovat přístup k různým vrstvám společnosti, jak profesním, tak i věkovým, a získávat je postupně od těch nejovlivnitelnějších. K tomu je však zapotřebí dostatek času, obvykle dobu několika generací. Příkladem může být postupná rekatolizace kališnických Čech či současná devastace tradičních hodnot v evropské společnosti.

Obecně platí, že ideologie (a tedy i mediální manipulace) vždy někomu slouží. Není velký rozdíl mezi placenou reklamou na zboží a placenou propagací určitých společenských postojů a politických cílů. Rozdíl je jen ten, že u zboží je jasná komerční podstata, zatímco ideologie se skrývá za „dobrými úmysly“ či „bojem za demokracii“, případně za lidská práva nebo za záchranu planety. Nicméně v pozadí stojí vždycky peníze, a hodně velké, protože má-li být manipulace účinná, něco stojí. Odpovídající jsou pak i zisky.

Určit hranice, kde končí běžná komunikace a začíná skrytá manipulace, je samozřejmě obtížné. Na to neexistují žádné exaktní výpočty či přesné definice. Věc je o to složitější, že si někdy ani sami autoři mediálních zpráv neuvědomují, že jsou součástí cíleného manipulativního procesu, protože oni dělají jen to, co se po nich v rámci jejich zaměstnání chce. A logicky se tváří, že jsou nezávislým „svědomím národa“. Ti chytřejší snad chápou, že nejsou nezávislí a nemohou tedy být „svědomím národa“, ale jsou součástí armády sedmé velmoci, která má myšlení lidí ovlivňovat určitým směrem. Naše jediné štěstí je, že tahle armáda není jednotná (jako byla za komunismu), a tak její jednotlivé pluky šíří propagandu často naprosto odlišnou. Proto se navzájem urážejí a snaží se vyvolat dojem, že ostatní jsou konspirátoři, jen oni sami jsou ti spravedliví. Je to v podstatě marketingový „boj o zákazníky“.

K tomu, jak komunikovat a v rámci toho účelně sdělovat informace či manipulovat, existuje řada návodů i propracovaných teorií. Jenže jak to tak bývá, šedá je teorie, ale zelený strom života. Žádná mediální koncepce není proto tak dokonalá, aby předělala veškerou populaci k obrazu svému. Brání tomu jedna zdánlivě bezvýznamná okolnost – naše myšlení a inteligence.

FAKE NEWS

Pojem lživá, falešná, zkreslující zpráva není objevem moderních manipulátorů (abychom si rozuměli, tak označuji nikoli údajné autory neověřených zpráv, ale jejich kontrolory a fanatické cenzory). Cenzura je totiž cenzura, ať ji maskujeme sebebohulibějšími úmysly. A v genech každé cenzury je manipulace s myšlením a svobodou lidí.

Naštěstí byli cenzoři tak hodní, že v původní definici připustili, že existují umělecké žánry, které se tomuto pojmu vymykají. Konkrétně třeba taková parodie či satira není fake news. Jenže ty začal stíhat a zakazovat kodex korektnosti, protože dnes nesmí být satira o ničem, co by se dotklo lidských práv či integrity, víry, politických názorů, vzhledu, rasy či osobních postojů jedince. Takže jsme se dostali z deště pod okap (ale hodně děravý).

Kdysi někdo vyprávěl, tuším Petr Novotný, o tom, že v Brazílii mají lidé podivný smysl pro žertování a za vrchol humoru považují „anekdotu“, že šli dva a prostřední upadl. Když tak o ní přemýšlím, zcela splňuje požadavky na korektnost, protože rozhodně nikoho neurazí. Ovšem ani nepobaví. Jenže prošla by sítem dezinformační cenzury? Asi ne, protože když jdou dva, tak žádný nemůže být ten prostřední, a proto je to z hlediska informační logiky fake news.

Britská příručka pro boj s dezinformacemi uvádí, že fake news jsou „úmyslné dezinformace maskované jako novinky“. Ty prý vznikají účelově proto, aby je autor šířil a ovlivnil tím veřejné mínění a současně podkopal důvěryhodnost mainstreamových medií. Podobných žertovných nápadů najdeme v příručkách, které se snaží definovat to, co by se nám mělo vzít, hodně. Nemá cenu se tím trápit, v každé době existoval segment komunikace, který se lidem zakazoval a bral. Dělejme a říkejme, co uznáme za správné, ať na sobě cenzoři třeba udělají uzel.

Faktem totiž je, že to, co bylo fake news před čtyřiceti lety, je dnes mnohdy pravda a opačně. I když tehdy tento termín neexistoval, v době mého mládí se tomu celkem srozumitelně říkalo „poklonkování Západu“, „urážka socialismu“ nebo prostě jen „lež“. Co bylo tehdy fake news? Třeba to, že na Západě se má dělnická třída dobře. Pravda je prý taková, že se dobře nemá, je vykořisťovaná. Pokud dnes napíšete, že je dělnická třída vykořisťovaná, nějaký všímavý cenzor vás vypne, protože v Evropě vykořisťování není (podle norem Evropské unie). Pokud ovšem napíšete, že jsou vykořisťované ženy, pak vám asi zatleská (rovněž podle norem Evropské unie). Pokud byste před čtyřiceti lety napsali, že ženy jsou vykořisťované, pak vás cenzor pokárá, protože v socialistické společnosti vykořisťování není. Doufám, že každý chápe, že tohle je satira, a nikoli fake news!

O co tedy z podstaty komunikace jde při sdělování zpráv, které jsou někdy pochybné, někdy bulvárně atraktivní, někdy lživé, ale někdy také pravdivé, protože odhalují chyby systému, ale vládnoucí vrstvy to nechtějí přiznat a prohlásí to za dezinformaci?

Za prvé – jen Bůh by asi poznal, co je opravdu dezinformace. Jako třeba když podle antické mytologie pyšný Tantalos zabil syna Pelopa, rozsekal ho, uvařil a pak předložil bohům s tím, že pro ně nechal připravit nejlepší skopové. Ti samozřejmě ihned poznali, že jde o dezinformaci, kromě bohyně Démétér, která měla nějaké starosti, a tak kus snědla. Tantala bohové potrestali a Pelopa oživili, chyběl jen ten kousek masa v rameni, který roztržitá bohyně snědla. Ten museli nahradit slonovinou.

Bohy většinou neošidíte, ale člověka ano. Umíte si představit, kolikrát v lidských dějinách byli lidé potrestáni za tvrzení, která se později ukázala jako pravdivá? A kolikrát se mylné či programově lživé tvrzení stalo základem učených pojednání nebo krutých politických rozhodnutí? Tak je to po tisíciletí, a teď je tu najednou vševědoucí byrokrat, který tohle na první pohled ví a mávnutím kouzelného proutku vše napraví. Ba co víc, už to ani nemusí být reprezentant oficiální moci, stačí majitel sociální sítě nebo média, a on ze své výše určuje, co je správné a co ne.

Tím samozřejmě neříkám, že by se společnost neměla bránit omylům a lžím, ale rozhodně to nejde dělat cestou cenzury a ideologicky motivovaných zákazů. Nemá samozřejmě smysl se v komunikaci bránit přílivu informací (když navíc není jisté, co je ve svém důsledku správné a potenciálně pravdivé). Je však třeba rozlišovat mezi korekcí faktických věcných omylů a cenzurou. O tom je vlastně celá tato kniha.

Jenže my to dneska často děláme obráceně. Nezáleží totiž na logice sdělení, ale na tom, koho danou informací podpoříme nebo urazíme a do jakého ideologického tábora sdělení patří. Kritérium skutečné pravdy už skoro nikoho nezajímá. Myslíme ideologicky. Pokud něco sdělí oficiální (dnes tedy demokratická) politická reprezentace USA nebo Evropské unie, je to vždy v oficiálních kruzích považováno za správné. A jakýkoli názor, který by se proti tomu postavil, je prohlášen za dezinformaci. K naší škodě, pochopitelně.

Všichni znají již zmíněný klasický mocenský podvod, jehož se USA dopustily (tedy, bylo jich více, ale uvádím jen ten nejznámější). V roce 2003 oznámily, že Irák vlastní atomové zbraně a ve jménu bezpečí světa zahájily proti Iráku válku. Později se ukázalo, že to byla lež, Irák nic takového neměl. Byl to kolosální podvod, ale byl za něj někdo potrestán? Pokud někde řeknete ošklivé slovo o migrantech, skončíte u soudu. Pokud kvůli lži nějaké vlády zahynou tisíce nevinných lidí, přejde se to mlčením. Ale kdyby jen to! Omluvily se snad USA Iráku? Uvalily na něj sankce a s těmi si pohrávají stále. Prosperující zem srazily na kolena. Když se odhalila pravda, hodil v roce 2009 irácký novinář Zajdí po americkém prezidentovi Bushovi své boty, což je v islámu chápáno jako znamení opovržení a hanby. Měl pravdu, Amerika se zachovala hanebně. Prezidenta nezasáhl, přesto byl potrestán třemi roky vězení.

Řada politických rozhodnutí je v podstatě fake news, nebo z nich vycházejí, jenže nikdo se jim nedokáže bránit, protože je to rozhodnutí mocných. A to stojí mimo jakoukoli kontrolu, spravedlnost a někdy i zdravý rozum. Pokud je někdo zpochybní, je sám potrestán za šíření dezinformací. Je to začarovaný kruh, v němž se v rámci komunikace zaměňuje příčina a následek (tedy klasický argumentační klam). Nelze totiž popřít, že mnoho příspěvků, které oprávněně kritizují politická rozhodnutí a kroky, které z nich vyplývají, má pravdu (což se často po několika letech prokáže). Jenže v době, kdy autor své kritické názory publikuje, ozvou se cenzoři: „Hanba mu, upálit toho bastarda je málo!“ Ani oni se později nikdy svým obětem ideologické šikany neomluví.

Pokud jde o názory lidí, žádný úřad by je neměl omezovat, zvláště když už neomezuje to, co říkají mocní (a že by tam bylo materiálu!). Každý má právo na svůj názor, ctěme svobodu myšlení a svobodu individuálního pohledu lidí na svět. Proč bych se měl na svět dívat očima nějakého úřadu nebo spolku pro odhalovaní dezinformací či nedej bože očima Billa Gatese? Já se chci na svět dívat svýma vlastníma očima! Tedy pokud jde o ideologii.

A pak tu máme naivní „dezinformace“, s nimiž by si měl poradit rozumný člověk sám. A které navíc spíše pobaví, než uškodí. „Marťani umísťují po světě kovové obelisky.“ Když je to baví, proč ne, že? Co s tím naděláme? Někdo se tomu zasměje, někdo to odmítne hned. A pokud to někoho urazí, nedá se nic dělat. Ale abychom si platili úředníka, který nám velkomyslně sdělí, že to je hoax? Pobavilo by mě, kdyby se v kanceláři úředníka, který tuhle dezinformaci objevil a zneškodnil, objevil zelený mužík s anténkami na hlavě a řekl: „Nazdar, pozemšťane, to jsou naše skulptury z Alfa Centauri. Líbí?“

Složitější je to samozřejmě v případě, kdy se lidé vyjadřují k odborné záležitosti, na níž se nemohou shodnout sami odborníci. Kdyby se totiž shodli, pak by to, čemu se říká fake news, nevzniklo. Dnes nejviditelnějším příkladem je boj o to, jak se bránit proti covidu-19. Vlády rozhodly na základě doporučení svých odborníků na virologii, jenže proti nim vystupují jiní virologové, stejně renomovaní, a ti tvrdí něco jiného. Je to logické, stojíme před problémem, jaký tu celé století nebyl. Kdyby byli vládcové rozumní, vyslechli by si obě strany. Jenže pod tlakem falešné politické prestiže (nelze přece poslouchat opozici) a hlavně pod tlakem farmaceutických firem dopřávají sluchu jen jedné straně. A to, co tvrdí strana opačná, je příslušnými úřady dehonestováno. Pokud to lidé sdílejí, je to šmahem označováno za fake news a ze sociálních sítí mazáno. A demonstranti jsou rozháněni. Ruku na srdce, je opravdu kritika dezinformace? Je cenzor ochotný položit hlavu na špalek za svou pravdu? Rozhodně ne, protože to nedělá z přesvědčení, ale v žoldu těch, jejichž názory (a často i omyly) musí hájit. Možná má vláda ve svých rozhodnutích pravdu, ale to si myslely v jiných kauzách i vlády před nimi, než se ukázal opak. A v tomhle případě jde opravdu o hodně.

A protože satira není fake news, přidám vtip. Ptá se myš jiné myši: „Hele, dáš se očkovat?“ Ta zavrtí hlavičkou a odpoví: „Jsi blbá? Přece ještě neskončily testy na lidech.“

Takže sečteno a potvrzeno – pojetí fake news a boj za údajnou pravdu ve veřejné komunikaci je omyl a podvod. Je to další nástroj toho, jak potlačovat svobodu myšlení a slova. A jak někdy zavírat veřejné oči před nepříznivou realitou.

The post O svobodě myšlení a slova. Třetí kniha Vlastimila Vondrušky o prosakující korporátní totalitě first appeared on Čítárny.

Krameriova cena nese jméno spisovatele, nakladatele a zakladatele novodobé české žurnalistiky Václava Matěje Krameria, který svými vlasteneckými novinami přispěl k osvětě prostého lidu, národní emancipaci a uhájení českého jazyka. Smysl ceny je podle Petra žantovského především přemostění mezi mainstreamovou a tzv. alternativní žurnalistikou.

“Propast mezi nimi se vytvořila jednostranně z mainstreamové strany, z druhé strany o ničem takovém nevím. Cenu jsme vymysleli jako způsob, jak dát dohromady platformu obou “táborů”. Nyní tu vedle lidí ze zavedených médií máme tisíce “novinářů”, kteří popisují realitu, komentují ji, ale nejsou to novináři v tradičním slova smyslu,“ říká Petr Žantovský.

Asociace nezávislých médií představila novou, ale prestižní novinářskou cenu v České republice. Krameriovou cenu 2017 převzalo 7 opravdu významných novinářů, spisovatelů, redaktorů, básníků a publicistů:

Krameriovou cenu 2017 převzali tito významní novináři, redaktoři a publicisté:

ZDENĚK ZBOŘIL – cena za celoživotní přínos
STANISLAV MOTL – cena za publicistiku

VLASTIMIL VONDRUŠKA  – historik, spisovatel
OTAKÁRO MARIA SCHMIDT a KRISTINA STUDNIČKOVÁ – režisérská dvojice
LADISLAV VĚTVIČKA –  čtyřnásobný zlatý bloger
JIŘÍ SKUPIEN – fotograf a kameraman
JAROMÍR NOHAVICA – český písničkář

O cenách rozhodovala porota ve složení:
René Zavoral, generální ředitel Českého rozhlasu
Jaroslav Plesl, šéfredaktor MF Dnes
Radomír Pekárek, šéfredaktor První zprávy.cz
Vladimír Skalský, ředitel Slovenského domu
Stanislav Novotný, předseda Asociace nezávislých médií

V rámci večera byly pokřtěny také dvě knihy:
Jan Schneider – Slova nepadají do prázdna – kmotrem je Jaroslav Bašta
Petr Žantovský – Otevřené dopisy – kmotrem je Jaromír Nohavica

Držitelé Krameriovy ceny za rok 2017:

Zdeněk Zbořil
Politolog, publicista, ale také indonesista, působil mnoho let na různých vysokých školách v ČR i v zahraničí (např. v Soulu). Jako jeden z prvních u nás koncem 60.let zaváděl politologii jako do té doby nežádoucí vědní obor. V současnosti můžeme pravidelně číst jeho názory na zpravodajských a názorových webových portálech, ale také se, navzdory věku, zúčastňuje velmi často odborných konferencí a veřejných aktivit. Je jednou z mála autorit v oblasti posuzování současné politiky v celé její šíři a souvislostech.

Stanislav Motl
Dlouholetý reportér píšící do tiskových médií, působící v médiích televizních i rozhlasových, už od r.2010 připravuje pro Český rozhlas cyklus investigativních reportáží Stopy, fakta, tajemství, jehož dílů už jsou řádově stovky. Motl se soustavně zabývá i historickou reportáží, podílel se na odhalování pravdy o osudech dosud neznámých viníků genocid za nacismu.

Vlastimil Vondruška
Historik a spisovatel, specializuje se na období vrcholného středověku, období husitství. píše nejen historické odborné knihy, ale také popularizační práce a také krimi romány s historickou látkou. Na cenu byl ale nominován jako spisovatel, který jako jeden z mála dnes pochopil smysl pojmu “angažovaný umělec” – za jeho články v denním tisku, které lakonicky, jasnozřivě a s historickou optikou nahlížejí naše dnešní problémy.

Otakáro Maria Schmidt a Jana Kristina Studničková
Autorská a režisérská dvojice Otakáro Maria Schmidt a Jana Kristina Studničková natočili spolu, nebo jako jednotlivci, cca 600 dokumentárních filmů, spotů, pořadů atd. a nyní dokončují také svůj první společný hraný celovečerní film do kin – Alenka v zemi zázraků. Jejich originální český filmový styl a poezie byl objeven španělskou filmovou společností Goya Producciones, kde v „Serii Historia“ jsou jejich hrané dokumentární filmy České televize o legendárních svatých a historických souvislostech, spojených s křesťanstvím, šířeny do celého světa.

Ladislav Větvička
Čtyřnásobný zlatý bloger roku a autor aktuálních postřehů na serveru iDNES a Parlamentní listy. Je autorem divadelního scénáře “Osudové setkání 1913” (o setkání Hitlera, Stalina, Lenina a Masaryka v Café Central ve Vídni v lednu roku 1913) a jako autor pěti knih – “Ostravaci sobě”, “Mamulovy děti”, „Tajemství bohatých Ostravaku“, „Osudové setkání 1913“ a “Některe baby su všecky stejne”. Ve svém díle využívá lokálního lašského dialektu a slangu, ale zdaleka se neomezuje jen na dění v ostravském regionu. Právě naopak, Ostrava je pro něj domovským místem. Místem, odkud čerpá svůj sarkasmus, černý humor a vyráží na spanilé jízdy po zemích českých i daleko za obzor střední Evropy.

Jiří Skupien
Fotograf a občasný kameraman, který se věnuje jednak přírodopisné fotografii – fotil úchvatné scenérie v Mongolsku na Bajkale atd., ale také současné fotoreportáži – svými fotografiemi doprovodil např. sérii postřehů Lenky Procházkové ze současného Petrohradu. Vedle toho vytváří dlouhou sérii portrétních fotografií nejvýznamnějších osobností české současnosti, dokumentuje bez nadsázky “elitu národa”.

Jaromír Nohavica
Český písničkář, obdržel cenu za nezávislou publicistiku ve verších.

ANM / Asociace nezávislých médií je ze své podstaty sdružení apolitické, nezastává a neprosazuje žádné konkrétní společné politické postoje, názory a zájmy. Jediným důvodem jeho založení a existence je ochrana práva občanů na svobodné šíření a získávání informací, obrana svobody slova, která je vážně ohrožena. Zakladatelé jsou Stanislav Novotný – předseda, Petr Žantovský, Ondřej Geršl, Jan Korál.

The post Krameriova cena. 2. ročník ceny za nezávislou žurnalistiku 2017 first appeared on Čítárny.