V roce 1968, kdy Kurt Vonnegut napsal Jatka č. 5, konečně dozrál natolik, že mohl psát i o vybombardování Drážďan. Byl to největší masakr v evropských dějinách.
Román Kurta Vonneguta není jen protiválečná próza. Je to roztrhaný mechanismus paměti, kde se propojí minulost a přítomnost a realita se rozpadne na úlomky snů a traumat. Příběh o tom, jak člověk ztrácí sám sebe v chaosu a paměť se stává posledním ostrovem přežití.

Hlavní postavou je Billy Pilgrim: voják, vězeň, očitý svědek bombardování Drážďan a… cestovatel časem.
Scény se mění jako záběry snů: zajatecký tábor, poté mimozemská planeta Tralfamadore. Vonnegut skrze tento chaos ukazuje nesmyslnost a opakovatelnost války.

Vonnegut nenapsal kroniku válečných akcí, ale hořkou ironickou snahu porozumět tomu, co válka dělá s lidskou psychikou.
Struktura vyprávění je roztrhaná, jako film vědomí po vší té hrůze, kterou dokáže jen člověk člověku.
Opakování v knize „Tak to je“ zní jako refrén naučené bezmocnosti před smrtí.

Román nedává hotové odpovědi, pouze ukazuje.
Se suchým humorem, fantazií a hrůzou mezi řádky román odhaluje, jak velice snadno svět ztrácí lidskost a jak člověk je schopen všeho, co mu umožní, aby zůstal na živu.

Kurt Vonnegut v knize Muž bez vlasti o válce píše:

“Samozřejmě vím o Osvětimi, ale masakr je něco, co se odehraje náhle, pobití velkého množství lidí za velmi krátkou dobu. V Drážďanech 13. února 1945 zabily britské zápalné pumy asi 135 000 lidí za jedinou noc.

Byl to čirý nesmysl, neúčelné ničení.
Celé město vyhořelo do základů, a bylo to britské zvěrstvo, ne naše. Poslali tam noční bombardéry, přiletěli a celé město zapálili novým druhem zápalné pumy. Všechno organické, s výjimkou naší malé skupiny válečných zajatců, strávil oheň. Byl to vojenský experiment, který měl zjistit, jestli lze spálit celé město tím, že nad ním roztrousíte zápalné látky.

Jako váleční zajatci jsme pochopitelně vlast níma rukama odklízeli mrtvé Němce, vykopávali jsme je ze sklepů, kde se udusili, a odnášeli je k velké pohřební hranici. A slyšel jsem — na vlastní oči jsem to neviděl — že pak na tuto proceduru rezignovali, protože byla příliš pomalá a město pochopitelně začínalo dost škaredě páchnout. A poslali tam chlapy s plamenomety.
Proč to nepobilo naši zajateckou skupinku, to nevím.

V roce 1968 jsem byl spisovatel. Psal jsem na kšeft. Napsal bych cokoliv, abych si vydělal, chápete.
A k čertu, viděl jsem něco takového, prožil jsem to na vlastní kůži, tak napíšu na kšeft knížku o Drážďanech. Rozumíte, takovou tu knížku, kterou potom zfilmují a budou nás hrát Dean Martin a Frank Sinatra a tak.

Začal jsem psát, ale pořád to nebylo ono. Psal jsem samé kecy.
Tak jsem šel na návštěvu k příteli — dávnému kamarádovi Berniemu O’Harovi. A snažili jsme se vzpomenout si na všechno zábavné z doby válečného zajetí v Drážďanech, na ten drsný jazyk a to všechno, na věci, které by daly dohromady parádní válečný film. A jeho žena, Mary O’Harová, z toho rostla. Poznamenala: „Byli jste tehdy jenom malé děti.“

A tak to s vojáky je. Ve skutečnosti jsou to malé děti. Nejsou to filmové hvězdy. Nejsou Duke Wayne. A když jsem si tohle uvědomil, byl to klíč, konečně jsem mohl svobodně říct pravdu. Byli jsme děti, a Jatka č. 5 dostala podtitul Křížová výprava dětí.

Proč mi trvalo třiadvacet let, než jsem o svých zážitcích z Drážďan napsal? Všichni jsme se vrátili plni příběhů a všichni jsme je chtěli tak či onak zúročit. A Mary O’Harová mi vlastně řek la: „Proč pro změnu neřekneš pravdu?“
Ernest Hemingway napsal po I. světové válce povídku Vojákův návrat o tom, jak je hrozně hrubé ptát se vojáka po návratu domů na to, co viděl. Myslím, že když se nějaký civil vyptával na válčení a na válku, spousta lidí včetně mě schválně držela jazyk za zuby. Bylo to módní. Víte, jedna z nejpůsobivějších možností, jak vykládat válečnou historku, je odmítnout ji vykládat. Civilům pak nezbývá, než si představovat ty nejúžasnější hrdinské činy.

Myslím ale, že mě i ostatní spisovatele osvobodila vietnamská válka, protože v jejím světle se vůdčí postavení Ameriky i její motivy zdály tak šupácké a ve své podstatě tak hloupé. Konečně jsme dokázali mluvit o tom špatném, co jsme dělali nejhorším možným lidem, nacistům.
A z toho, co jsem viděl, co jsem mohl popsat, vycházela válka hodně odporně. Víte, pravda může být opravdu silná. Protože ji nečekáte.
Ovšem další důvod, proč o válce nemluvit, je její nepopsatelnost.”

Z knihy:
Kurt Vonnegut. Muž bez vlasti je výzva a velmi poučná i čtivá kniha

The post Kurt Vonnegut a Jatka č.5, které zažil při spojeneckém bombardování Drážďan 1945 first appeared on Čítárny.

V roce 2007 Kzrt Vonnegut bohužel zemřel. Patří ke spisovatelům, kteří pro děti kupodivu nic nenapsali. Zřejmě věděl, že psát dobře pro děcka není zas taková sranda, jak si dneska kdekdo myslí. Ale jeho příběhy pro dospělé oslovují a budou oslovovat milióny lidí.

Přinášíme zajímavý výběr z rozhovorů s tímto světoznámým autorem. Rozhodně stojí za přečtení, protože jeho názory rozhodně nejsou pro pitomce.

JEDEN Z POSLEDNÍCH ROZHOVORŮ S KNUTEM VONNEGUTEM

Pane Vonnegute, jak jde život?
Díky Bohu z většiny už je za mnou.

Když ponecháme stranou to, že si tím slušně vyděláte, proč jinak píšete?
Moje motivy jsou politické. Plně souhlasím se Stalinem, Hitlerem a Mussolinim, že úkol spisovatele je, aby sloužil společnosti. Ale liším se od těchto diktátorů v názorech na to, jak má spisovatel sloužit. Podle mě spisovatelé musí být – a biologicky také jsou – nositeli změny. Změny k lepšímu, doufám.

Biologicky?
Spisovatelé jsou specializovanými buňkami v sociálním organismu. Jsou buňkami evoluce. Lidstvo se snaží být něčím jiným. Neustále experimentuje s novými idejemi. Spisovatelé jsou prostředkem k uvedení nových idejí do společnosti a také i prostředkem k reagování – symbolicky – na život. Když je společnost v ohrožení pak spisovatelé mají zvonit na poplach. Ohledně umění já mám tzv. „teorii o kanárku v kamenouhelném dole“. Víte, že horníci berou s sebou pod zem kanárky, aby reagovali na jedovatý plyn dřív, než se otráví lidi. Lidé z umění v USA reagovali tímto způsobem na válku ve Vietnamu a teď i na válku v Íráku. Bohužel jsme ničeho nedosáhli.

Věříte v Boha?
Lidé z mé rodiny byli ateisté a takový jsem i já. Věřili v úspěch pracovitých lidí a v bratrství mezi lidmi, proto se přestěhovali do Ameriky.

Nemyslíte, že náboženství přináší mnoha lidem útěchu?
Ano, samozřejmě. Ideje, že existuje Bůh je sama o sobě nádherná. Ale chtěl bych, aby faráři lhali trochu přesvědčivěji o tom, jak máme být poctiví a jak se máme chovat jeden k druhému bratrsky. Neslyšel jsem jediné nedělní kázání o zdvořilosti. Neslyšel jsem, aby farář pranýřoval vraždu. Neslyšel jsem ani nedělní kázání o podvodech v businessu. A rok má 52 nedělí…

Kdo je terčem pro satirikovo pero dnes?
Pitomci.

Málokdo ví, že jste jistou dobu pracoval jako dealer aut.
Ó, ano, je to business-příběhem století. V sedmdesátých letech jsem byl třetím dealerem Saab v USA. Tehdy bylo velmi jednoduché se stát dealerem, musel jsem jenom dát stranou peníze na pět aut a hotovo. Jenomže tehdy byl Saab příšerné auto a prodej se vůbec nedařil. Říkám, že je to business příběhem století, protože za dva roky jsem prodělal jenom 35 000 dolarů. Myslím, že kvůli tomuto mému fiasku mi Švédové nikdy nedali Nobelovu cenu.

Jak technologie mění svět?
Dnes jsme zaplavení technologiemi, jsou všude kolem nás. Když si pomyslím, že jsme kdysi neměli ani televizi. Dnes nám televize dává přátele a příbuzné k zapůjčení a to docela příjemné jako lidi. Už jako dítě člověk začíná mít rád lidi z obrazovky – oni jsou barevní, oni na něho mluví. Jak se necítit být vázaný k těmto lidem?! Probudíte se například ve tři ráno, nemůžete usnout a hop! – zmáčknete jen jedno tlačítko a vaše přátelé a příbuzné už jsou v obýváku. A mají vás rádi. Jsou okouzlující. Kdo by nechtěl mít Raymonda za příbuzného? Je to skutečně významná věc – moct si půjčovat přátele a příbuzné domů.

Jak to na lidi působí?
Tak ti přátelé a příbuzní k zapůjčení jsou o dost lepší než ti skuteční přátelé a příbuzní, které většina lidi mají. To působí bolest-tíšivě, utěšuje to. Mnozí mají za přátele a příbuzné hrozné lidi. Ale televize má taky zápornou stranu – ona dostala válku do našich domovů a udělala ji přijatelnou. Lidé se dívají, jak jim před očima zabíjejí jiné lidi a připadá jim to normální. Když já jsem šel do války, měl jsem dvě obavy: za prvé, aby mě nezabili a za druhé, abych nezabil někoho já. Dovedete si představit dnes amerického pilota, který se vrací z Íráku, aby hrdě řekl „měl jsem štěstí, nemusel jsem nikoho zabít“? Televize nás zbavila lidskosti do té míry, že se to považuje za přijatelné. To je jako chladnokrevně postřílet lidi, kteří se vracejí ze sobotního fotbalového utkání. Odstřelíte ze vzduchu první a poslední auto kolony, aby nemohli utéct a pak se vrátíte a povraždíte i všechny ostatní. Jaká hanba! Když v Hitlerově armádě školili důstojníky SS, nutili je, aby uškrtili holýma rukama kotě. Dnes televize z nás dělá to samé aniž bychom museli škrtit rukama kočky.

Co řeknete jako rodič – máte 3 vlastní děti a po smrti Vaší sestry jste adoptoval i ty její?
Ano, je to tak. Nejdůležitější věc, které člověk musí své děti naučit je pokrytectví. Bez něho by v tomto světě nepřežily. Musejí být zdvořilí k lidem, kteří jsou hodní opovržení. Děti si toho všímají a pohoršují se. „Tati, proč se chováš tak hezky k tak zlému člověku? Není to zločin?“ A vy mu odpovídáte „Mlč, protože musíme jíst!“ To je jedna z nejranějších lekcí života.

Jednu dobu vás nařkli, že vedete mladé lidi k cynismu…
Měl jsem přednášku v knihovně kongresu – to je jako kdyby vás anglická královna pozvala do Buckinghamského paláce. Měl jsem za to, že mé navážení se do vlády USA se přijímá publikem dobře – tak jak tomu bylo vždycky. V jeden okamžik se ale v sálu postavil jeden mladík – podle oblečení a přízvuku bylo vidět, že přišel z Východní Evropy. Zřejmě si prožil odporná léta za komunismu. A ten člověk mi řekl: „Jaké máte právo jako vůdce mladých lidí mluvit tak špatně o největším národu na světě?“ Já jsem ztuhl a nezmohl jsem se na odpověď. Tak moc jsem se zastyděl, že jsem okamžitě opustil pódium.

A pak jste na dlouhý čas odmítal přednášet…
Ano, ale i přesto přes všechno jsou Spojené státy státem na hovno!

Může za to snad televize nebo lidé už jsou znechucení politiky?
Lidem už je to všechno jedno. Mnozí z nás mají už z nejranějšího věku zdravé etické instinkty a dochází jim, že všechno, o čem nám povídají politici, jsou plné hlouposti. A jsme fatalisticky přesvědčení, že naši politici jsou prodejní. Dnes v Americe máme dvě velké politické strany – Vyhrávajících a Prohrávajících. Ve straně Vyhrávajících jsou Demokraté a Republikáni, v té Prohrávajících – my všichni ostatní.

Co byste změnil ve vládě, kdybyste měl moc?
Jmenoval bych ministra budoucnosti. Protože momentálně se všechno dělá ze dne na den, jako kdyby tu zítra po nás neměl zůstat nikdo. Nemyslí se na naše děti a vnuky. Stáčíme ze země ropu jako pominutí. Neuvědomujeme si, že ona brzy dojde. A co budeme dělat pak? Zastaví se auta, náklaďáky, továrny. Jsme civilizace, která je zcela závislá jako narkoman na nějakých uhlovodících. Znečišťujeme ovzduší, přičiňujeme oteplování. To se musí změnit, vlády musí uvolnit mnohem více peněz pro nalezení jiných zdrojů energie.

V mnohých svých knihách píšete o konci světa. Blíží se konec?
Ó, poprvé jsem o tomto nebezpečí varoval ve svém dřívějším rozhovoru pro Playboy o hodně let zpátky. Ale nikdo nereagoval – zřejmě se většina lidí kouká na fotky a nečte články (směje se). Moje teze je, že po všem, co jsme zapříčinili na této planetě: po gladiátorských soubojích, inkvizici, honech na čarodějnice, obou světových válkách, holocaustu, atomových bombách na Hirošimu a Nagasaki, válkách na Balkáně – se tato planeta chce nás lidí prostě zbavit. Je to obranná reakce planety. Proto už máme bakterie odolné k antibiotikům, nevyléčitelné nemoci jako AIDS – planeta už nás nechce. Nebo si vemte v poslední době čím dál častější hurikány a přírodní kataklyzmata – to všechno je obranná reakce.
My lidé jsme hrozná zvířata. Znáte tu hloupou píseň Barbry Streisand „People who need people are the luckiest people in the world “. Zřejmě jsou myšleny kanibaly (směje se). Hrozná zvířata jsme my lidi a velmi zvláštní k tomu. Všechna ostatní zvířata se napadají a zabíjejí pro přežití. Jenom my to děláme kvůli potěšení. Tady já mám problém s darvinismem. Pokud evoluce a přirozený výběr mají jako cíl přežití, proč se nestáváme s lety moudřejší, ale jsme čím dál víc a víc nebezpeční?

Kdybyste měl napsat o planetě Zemi epitaf, jaký by byl?
Vyryl bych do Grand Canyonu velkými písmeny: „Dobrá stará Země – mohli jsme ji zachránit, kdybychom nebyli tak chamtiví a líní“. Až po letech přijdou ti s létajícími talíři, ať si to přečtou.

Čtete současné autory?
Podívejte se, my spisovatelé nejsme jako lékaři. Není nutné, abychom četli nejnovější věci v profesi, abychom udrželi krok. Čtu Nietzscheho.

Kritici soudí, že jste prototypem Vašeho hrdiny Kilgora Trouta ze Snídaně šampionů?
Je to tak – on je taky jistého druhu Kristem. Není ukřižován, ale aby nás očistil od našich hříchů žije život, který nestojí za to žít.

Proč jste Kilgora Trouta vytvořil?
Nemám tušení. Vždycky jsem tvrdil, že má kariéra se podobá sjezdu na lyžích – nemáte žádný čas přemýšlet. No, někteří kolegové se těší dobře promyšlené literární kariéře, ale mé knihy jsou příliš osobné pro něco takového. V jedné své knize Trouta zabíjím. Zabil bych i sebe, ale nemám k tomu sílu.

V jednom japonském filmu s názvem Život po smrti si postavy musí vybrat jednu jedinou vzpomínku ze svého života, kterou budou následně prožívat pořád. (…) Pokud byste si měl vybrat jednu jedinou vzpomínku Vy, která by to byla?
(Dlouze přemýšlí) Myslím, že to je ta chvíle, kdy jsem dělal všechno správně a nemohl jsem být za nic kritizován. Bylo to za Druhé světové války. Sněžilo, ale všechno bylo černé. Vezli jsme se na kamiónu. Mojí bojoví druhové byli kolem mě. Pušku jsem měl mezi koleny, přilbu na hlavě. Byl jsem připraven ke všemu. Byl jsem na svém místě. To je ten okamžik. To musí být ono…

A jak byste chtěl, aby si Vás lidi zapamatovali?
Podívejte se, vím jenom, že nechci, aby mé děti říkaly o mně to, co říkám já o svém otci: „On byl strašně vtipný, ale tak nešťastný člověk.“

Kurt Vonnegut
V New Yorku 11.dubna 2007  zemřel americký spisovatel Kurt Vonnegut. Bylo mu 84 let. Podlehl následkům zranění mozku, která utrpěl před týdnem při pádu v domě na Manhattanu. Byl autorem mnoha bestsellerů, ale on sám se považoval za autora společenských románů, i když v jeho satirických prózách měly místo i prvky sci-fi. Psal také divadelní hry, eseje a povídky.
Na literární výsluní se však dostal zejména díky svým románům, z nichž mnohé se zařadily mezi nejprodávanější knihy své doby. Idolem byl zejména v 60. a 70. letech, hlavně pak mezi americkými studenty.  Zlomovým momentem Vonnegutova života bylo bombardování Drážďan spojeneckými silami v závěru druhé světové války v roce 1945. Této události se přímo zúčastnil. Jako mladý voják padl do německého zajetí.
Román Jatka č. 5, v němž čerpá z této tragické zkušenosti, vyšel v roce 1969 a je považován za vyjádření odporu k válce ve Vietnamu, k rasovým nepokojům i k sociálním otřesům tehdejší doby. Kniha vyvolala i kontroverzní reakce – údajně kvůli sexuálně laděnému obsahu, hrubým výrazům a popisům násilností ji zakázaly některé školy a knihovny.
Kromě Jatek č. 5. a Kolíbky je Vonnegut i autorem románů Mechanické piano, který se stal v roce 1952 jeho prvotinou, Sirény z Titanu, Snídaně šampionů či Galapágy.
Poslední knihu, sbírku osobních vzpomínek a sarkastických postřehů o současném dění v Americe, nazvanou Muž bez vlasti, vydal v roce 2005. Vonnegutův syn Mark je autorem autobiograficky laděného románu Expres do ráje.
Kurt Vonnegut zažil skutečná jatka při spojeneckém bombardování Drážďan 1945

V roce 2021 byl dokončen vynikající dokumentární film:
KURT VONNEGUT: UNSTUCK IN TIME

Z bulharštiny přeložila Nikoleta Zdražilová
Zdroj: http://news.netinfo.bg/index.phtml?tid=40&oid=1053637
Foto: 1 – Fred R. Conrad/The New York Times / 2 neznámý autor

The post Spisovatel Kurt Vonnegut. Rozhovor. Jsme hrozná zvířata planeta nás nechce first appeared on Čítárny.

Salman Rushdie (*1947) se narodil v Bombaji, v Indii, ale je britský spisovatel. Někteří mu závidí. Není proč. Zažil své. Ještě zažije. Ještě to možná neskončilo, vždyť vloni v srpnu na něj klidně spáchal atentát islámský extremista a spisovatel skoro přišel o zrak.

Jistě nemusím opakovat celou historii, a tak jen pár slov: román Satanské verše, fatva, následný život ne přímo v krabici, ale „v skrytu“ a… Dost spisovatelů je introvertních, a tak mu snad i ono vynucené ŽIJ V SKRYTU záviděli.
Ve skutečnosti prožil VEŘEJNÉ peklo. Probíhalo za občasného přemísťování jeho bytosti a podrobně to líčí mj. knihy Carmel Bedfordové Případ Rushdie (1994, česky Mladá fronta, 1997) a Rushdieho Joseph Anton. Vzpomínky (2012, česky Paseka, 2012).

Popularita tak získaná (odsouzením k smrti za pár odstavců) sice zdvíhá náklady, o tom se hádat nebudeme, ale Rushdie není žádný Dan Brown.
Chci říct, že by patrně figuroval v panteonu světového písemnictví bez dotyčné „reklamy“. Možná jenom nenápadněji. Ve svém díle, které napsal či vyšil, propletl tento novodobý Kafka i Melville celou západní tradici s tradicí orientální.
Aspiruje na Nobelovu cenu a Akademie mu ji pouze za to, že tkví na jakési černé listině, nedá; ať si o Akademi myslíme cokoli.

Jazyk pravdy (2021) je kniha přednášek a esejů psaných i pro mezinárodní Pen klub, ale nejen pro něj.
Nechybějí stati Usáma bin Ládin, Vánoce nevěřícího, Zápisky o zahálčivosti, Osobní zkušenost s koronavirem a ve finále Rushdiem vyplněný Proustovský dotazník; původně zveřejněný v časopise Vanity Fair.
Text Sebastialo Salgado byl původně předmluvou ke svazku Salgadových fotografií. Příspěvek Klara Walkerová vznikl, když této malířce udělilo cenu losangeleské Hammer Museum.
A již roku 1977 poznal Rushdie herečku Carrie Fisherovou, přičemž jejich přátelství věnuje několik překvapujících stránek. „Vyrůstal jsem s třemi sestrami a žádným bratrem,“ zdůrazní. Sami čtěte, jak pokračuje.

Celá druhá část knihy sestává z úvah věnovaných spisovatelům, a to včetně Hanse Christiana Andersena, Harolda Pintera, Arthura Millera, Christophera Hitchense, Philipa Rotha, Kurta Vonneguta, Samuela Becketta, Cervanta a Shakespeara.

Jatka číslo pět četl Rushdie roku 1972, a tedy tři roky poté, co vyšly, a současně tři roky předtím, než vydal svůj první román.
Bylo mu pětadvacet. A nepochybuje, že Vonnegutova kniha měla tak výrazný úspěch ze stejného důvodu jako (starší) Hellerova Hlava XXII. Čtenáři při ní ne vždy, ale často mysleli na Vietnam. Na tamní americkou přítomnost.
A zatímco Hlavu vnímá Rushdie jako frašku „odehranou s kamennou tváří“, v Jatkách na válce pranic směšného nevidí. Heller je mu Chaplinem, Vonnegut Frigem. Melancholikem. I Rushdie říká: „V životě dopadne všechno jinak,“ ale Vonnegutovo „tak to chodí“ nechápe jako metodu, jak se s tím smířit. Ta slova bere jako způsob, jak čelit smrti. „Objevují se v textu pokaždé, když někdo zemře. A pouze, když někdo zemře.“
Podle Rushdieho je Vonnegut především sžíravě ironický, ale ne všichni čtenáři si totální masivnost a strašnou temnotu jeho ironie uvědomí.
Vonnegut přitom nebyl žádný fatalista a není v té knize ani rezignovaný. A Jatka jsou – navzdory všemu surrealistickému – velký realistický román; na tom nemění nic ani to, že v Drážďanech umřelo „jen“ dvacet tisíc lidí; ne 135 000, jak uvádí Vonnegut. „Války se dají zastavit, to ano,“ dodává, „ale asi tak snadno jako ledovce.“

Z Rushdiem vyplněného Proustovského dotazníku (str. 495) si na závěr dovolím citovat jen krátce.
Co považujete za svůj největší úspěch? Pokračování.
Co považujete za nejpřeceňovanější ctnost? Víru.
Co je vaším největším rozmarem? Lingvistika.
Jaké vlastnosti si nejvíce ceníte u žen? Humoru.
Kde byste chtěl žít? V regálu knihovny, a to navždy.

Salman Rushdie: Jazyky pravdy. Eseje 2003-2020. Překlad Martina Neradová. Nakladatelství Paseka. Praha 2023. 512 stran
https://www.kosmas.cz/knihy/518298/jazyky-pravdy/

The post Jazyky pravdy Salmana Rushdieho. Život, Vonnegut, Heller, války first appeared on Čítárny.

Poslední kniha Kurta Vonneguta je plná ironických fejetonů a černého humora. Vonnegut má velmi svérazný pohled na současný i budoucí vývoj lidstva. Kniha je v prvé řadě výpovědí o jeho zklamání nad tím, že se člověk nevyvíjí jako inteligentní a společenský druh. Na  toto téma dokázal Vonnegut psát velmi břitce a  trefně. Rozhodně není ve svých názorech na společnost zdaleka sám. Samozřejmě kromě recenzentů knihy v Lidovkách a IDnes.

Kniha opravdu není jen beletrie a proto srovávání knihy s jeho vrcholným beletristickými díly některým českými kritiky je opravdu legrační. Kniha je především vtipným, ale i smutným intelektuálním shrnutím jeho zkušeností ze společnosti viděnou především skrze politickou americkou demokratickou šaškárnu.

Vonnegut byl muž jehož antimilitaristické a humanistrické názory jsou všeobecně známe. Sám byl přímý účastník druhé světové války a zažil na vlastní kůži hrůzu největšího bombardování té doby v Dražďanech. Kdo tohle prožil nemůže v životě vidět ani jednoho pochodujícího vojáka. To je ta sorta ubožáků, o kterých Vonnegut napsal:

Takoví lidé musí pořád o něčem mluvit, aby si udrželi hlasový fond pro případ, že by je někdy napadlo něco skutečně závažného…

…Viděl jsem zničení Drážďan. Viděl jsem to město předtím, a pak jsem vyšel z protileteckého krytu a viděl ho potom, a jednou z reakcí byl samozřejmě smích. Bůh ví, že to duše hledá ma­ličko úlevy.

Vonnegut byl mužem, který se o tom, co se děje, nedozvěděl z titulků a mediálních chvalozpěvů, ale vlastním hledáním souvislostí.
Možná byl pro řadu lidí ve svých názorech až příliš Vonnegutovský a radikální, ale jsem přesvěčen, že k podobným závěrům dojde každý, kdo usilovně hledá mezi historii a současnosti lidstva.

Kniha fejetonlů není jen ” spíše zajímavým dokumentem doby”, ale měla by sloužit i dalším generacím k tomu, aby se věci konečně daly do pochodu pozitivním směrem, neboť Vonnegutova vysoce společenská angažovanost po celý život je příkladem pro generaci, která se nechává ovládat konzumním a zábavným průmyslem, než aby myslela nebo dokonce konala.

Stačí vám jeden v New-Yorku, aby každý rozumný člověk pochopil, že v této zemi jste buď Američan nebo člověk s vlastním názorem.
prof.Macháček

Vonengut se považoval v americké společnosti ve které žil “mužem bez vlasti” a dává tak světu najevu, že je to lepší, než být mužem bez názorů. To je rozhodně velká výzva.
Touto knihou Kurt Vonnegut porušil svůj starý slib, že už nikdy nenapíše knihu. Naštěstí si to rozmyslel a díky tomu mohl udělat za svým životem a názory víc než slušnou tečku.

Kurt Vonnegut (*11. 10. 1922 – †11. 4. 2007)
je populární americký autor se narodil v Indianapolisu ve státě Indiana, zatímco jeho předkové přišli do USA z Německa. Před válkou studoval chemii na Cornellu, po válce pak antropologii na University of Chicago. Za války samotné se jako voják americké armády účastnil bojů v Ardenách a poté prožil, již jako válečný zajatec, zničující bombardování Drážďan. Tento zážitek se po řadě let odrazil v knize Jatka č. 5. K jeho nejznámějším titulům náleží Kolíbka, Snídaně šampiónů či Groteska. Většina z jeho dvaceti knih vyšla také v českém překladu. Ač bývá řazen do žánru science fiction, patří mezi těch několik autorů, kteří svým dílem i významem daleko přesahují jeho hranice.

Kurt Vonnegut | Muž bez vlasti / Nakladatelství Jota, 2006, 160 s., přeložil Jiří Rambousek
Spisovatel Kurt Vonnegut. Jsme hrozná zvířata a planeta už nás nechce

V roce 2021 byl dokončen vynikající dokumentární film:
KURT VONNEGUT: UNSTUCK IN TIME

Výpisky z knihy:

Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi.“ Mnozí se domnívají, že s tím přišel Ježíš, protože právě takové věci Ježíš rád říkal. Ale ve skutečnosti to řekl Konfucius, čínský filozof, už pět set let předtím, než žil největší a nejlidštější z lidí, jménem Ježíš Kristus.
Číňané nám prostřednictvím Marka Pola dali také těstoviny a vzorec střelného prachu. Číňané byli tak hloupí, že střelný prach užívali jen na ohňostroje. A všichni byli v té době tak hloupí, že ani na jedné polokouli nikdo nevěděl, že ta druhá existuje.
—–
„Průmyslové podniky by měly mít právo dělat, co chtějí: podplácet, trošku ruinovat životní prostředí, domlouvat kartelové ceny, ždímat prosťáčky zákazníky, zrušit konkurenci a když zbankrotují, vzít útokem státní pokladnu.
Správně.
To je svobodné podnikání.
A to je správné.
Chudí se museli dopustit nějaké zásadní chyby, jinak by nebyli chudí. Takže jejich děti by měly nést následky.
Správně.
Od Spojených států amerických nelze očekávat, že se budou starat o své vlastní občany.
Správně.
Postará se o ně volný trh.
Správně.
Volný trh je automaticky systém spravedlnosti.
Správně.
Dělám si srandu.“
—–
Nerodíme se vybaveni představivostí. Tu v nás musí rozvinout učitelé a rodiče. Kdysi byla představivost velmi důležitá, protože bývala hlavním zdrojem zábavy. Jestliže vám bylo v roce 1892 sedm, přečetli jste si povídku — velmi prostinkou — o holčičce, které umřel pejsek. Není vám z toho do pláče? Že víte, jak se ta dívenka cítí? … A v hlavě se vám budují obvody představivosti. Když jdete do galerie, je tam vlastně jen čtverec a na něm nanesené barvy, které se už stovky let nepohnuly. Zvuk to nevydává žádný. Obvody představivosti se učí reagovat na ty nejmenší podněty. Kniha je sestava dvaceti šesti grafických symbolů, deseti číslic a nějakých osmi interpunkčních znamének, a lidé na ně pohlédnou a vidí výbuch Vesuvu nebo bitvu u Waterloo. Ale teď už učitelé a rodiče nemají potřebu tyto obvody budovat. Teď máme profesionálně vyrobená představení s výbornými herci, velmi přesvědčivou výpravou, zvuky, hudbou. Máme informační dálnici. Ty obvody nepotřebujeme o nic víc, než potřebujeme umět jezdit na koni. Ti z nás, kteří mají rozvinuté obvody představivosti, se mohou podívat druhému člověku do tváře a vidět tam příběhy; pro ostatní bude tvář jenom tváří.
—–
Angličan Michael Faraday zkonstruoval první elektrický generátor před pouhými sto sedmdesáti dvěma lety.
Němec Karl Benz postavil první automobil poháněný spalovacím motorem před pouhými sto devatenácti lety.
První ropný vrt v USA, dnes jen vyschlou díru, vyvrtal Edwin L. Drake v Titusvillu v Pensylvánii před pouhými sto čtyřiceti pěti lety.
Američané bratři Wrightové samozřejmě postavili první letadlo a také s ním vzlétli před pouhým sto jedním rokem. Bylo poháněno benzínem.
Že to byla neodolatelná jízda?
Spíš pastička na myši.
Fosilní paliva, tak snadno hořlavá! Ano, a my právě spalujeme poslední kousky, kapky a pšouky. Všechna světla zhasnou. Konec elektřiny. Všechny druhy dopravy se zastaví a planeta Země bude brzy pokryta krustou z lebek, kostí a zmrtvělých strojů.
A nikdo s tím už nic nenadělá. Už to zašlo příliš daleko.
Nebudeme si kazit večírek, ale taková je pravda: prošustrovali jsme zásoby své planety, včet­ně vzduchu a vody, jako by nebyl žádný zítřek, takže teď skutečně žádný nebude.
Tak, konec školního plesu. A to ještě není zdaleka všechno.
—–
Jsem ovšem notoricky závislý na cigaretách. Pořád doufám, že mě to svinstvo zabije. Na jed­nom konci oheň, na druhém pitomec.
—–
Skvělý spisovatel Albert Murray, mimo jiné také historik jazzu a můj přítel, mi řekl, že v do­bě otroctví v naší zemi — zvěrstva, ze kterého se nemůžeme nikdy úplně vzpamatovat — byl počet sebevražd na hlavu mnohem vyšší mezi majiteli otroků než mezi otroky.
Podle Murraye to bylo tím, že otroci měli na depresi lék, který jejich bílí majitelé neměli: moh­li milou starou sebevraždu zaplašit tím, že si za­hráli a zazpívali blues. A Murray říká ještě něco, co mi také připadá správné: že blues sice nemů­že depresi načisto vyhnat z domu, ale v každé místnosti, kde ho hrajete, ji dokáže zahnat do rohu. Tak si to prosím pamatujte.
—–
Odpověděl jsem mu, že jestli pochybuje o tom, že jsme démoni pekelní, měl by si přečíst knihu Tajemný cizinec, kterou napsal Mark Twain v ro­ce 1898, dlouho před první světovou válkou. V titulní povídce dokazuje ke svému vlastnímu chmurnému uspokojení, a také k mému, že planetu Zemi a tu „zatracenou lidskou rasu“ stvořil ďábel, a ne Bůh. A pokud o tom pochybujete, přečtěte si ranní noviny. To je jedno které. A je jedno, z kterého dne.
—–
Jistá citlivka z Ypsilanti mi před pár lety poslala dopis. Věděla, že jsem také citlivka, to jest celoživotní severský demokrat v tradici Franklina Delano Roosevelta, přítel dělňasů. Čekala dítě — ne se mnou — a ptala se, jestli je to vůbec správné, porodit takové sladké a nevinné stvoření do tak zkaženého světa, jako je ten náš. Psala: „Zajímalo by mě, co byste řekl ženě, která ve 43 letech bude konečně mít dítě, ale bojí se přivést nový život do tak děsivého světa.“
Nedělejte to! chtěl jsem jí napsat. Mohl by to být nový George W. Bush nebo Lukrécia Borgia. Dítě bude mít to štěstí, že se narodí do společnosti, kde i chudí mají nadváhu, ale tu smůlu, že to bude společnost bez celonárodní zdravotní péče nebo slušného veřejného školství pro většinu obyvatel, společnost, kde smrtící injekce nebo válka jsou formou zábavy a kde jít na univerzitu stojí majlant. Tomu všemu by se mohlo vyhnout, kdyby se narodilo jako Kanaďan nebo Švéďák nebo Anglán nebo Žabožrout nebo Fricek. Takže buďto se oddejte bezpečnému sexu, nebo emigrujte.
Ale odpověděl jsem jí, že vedle hudby pro mne činí život téměř snesitelným všichni ti svatí, které jsem potkal, a ti mohou existovat kdekoliv. Svatými míním lidi, kteří se chovají slušně v nápadně neslušné společnosti.
—–

Obvody představivosti se učí reagovat na ty nejmenší podněty. Kniha je sestava dvaceti šesti grafických symbolů, deseti číslic a nějakých osmi interpunkčních znamének, a lidé na ně pohléd­nou a vidí výbuch Vesuvu nebo bitvu u Water­loo.
Ale teď už učitelé a rodiče nemají potřebu tyto obvody budovat. Teď máme profesionálně vyrobená představení s výbornými herci, velmi přesvědčivou výpravou, zvuky, hudbou. Máme informační dálnici.
Ty obvody nepotřebujeme o nic víc, než potřebujeme umět jezdit na koni. Ti z nás, kteří mají rozvinuté obvody představi­vosti, se mohou podívat druhému člověku do tváře a vidět tam příběhy; pro ostatní bude tvář jenom tváří.
—–

Ta nejzásadnější pravda, se kterou se teď musíme vyrovnat a kvůli které mě asi přešla legrace na celý zbytek života je ta, že lidé podle mě kašlou na to, jestli tahle planeta bude fungovat dál nebo ne. Připadá mi to, jako by každý žil, jako žijí Anonymní alkoholici: jenom ze dne na den. A pár dní navíc jim úplně stačí. Znám jen velmi málo lidí, kteří spřádají sny o světě pro svá vnoučata.
—–
Nejinteligentnější a nejmravnější modlitba, kterou kdy pronesl slavný Američan ke Komukoliv, koho se to může týkat, a která následovala po obrovské, člověkem způsobené pohromě, byla řeč Abrahama Lincolna v Gettysburgu v Pensylvánii. Bylo to za časů, kdy bitevní pole byla ještě malá. Dala se celá přehlédnout ze sedla koně na přilehlém vršku. Příčina a následek byly jedno duché. Příčinou byl střelný prach, směs dusičnanu draselného, dřevěného uhlí a síry. Následkem byl letící kov. Nebo bajonet. Nebo pažba pušky.
Abraham Lincoln o ztichlém vražedném poli u Gettysburgu řekl:
“Nemůžeme posvětit tuto zemi, nemůžeme jí požeh nat, nemůžeme ji uctít. Stateční mužové, živí i mrtví, kteří zde bojovali, ji posvětili nade všechnu naši cha bou schopnost cokoli k tomu přidat či ubrat.”
—–
Pokud jste si toho náhodou nevšimli, v důsledku bezostyšně zešvindlovaných voleb na Floridě, při nichž bylo tisícům Afroameričanů pro nic za nic upřeno volební právo, se nyní zbytku světa prezentujeme jako zpupní, vyšklebení, bezcitní milovníci války s vysunutou bradou a hrůzným zbrojním arzenálem, kterým nikdo nemůže vzdorovat.
—–
Naše tolik milovaná ústava má jednu fatální slabinu, a nevím, jak by se dala odstranit. Zní:
Jenom magoři chtějí být prezidentem. To platilo dokonce i na střední škole. Jenom zjevně narušení jedinci kandidovali na předsedu třídy.
—–
Co můžeme říct našim mladým lidem, když se teď psychopatické osobnosti, to znamená lidé bez svědomí, bez smyslu pro soucit či stud, cho­pily všech peněz v pokladnách naší vlády a kor­porací a všechny si je přisvojily?
—–
Kdysi se mě ptali, jestli nemám nějaký tip na vskutku děsivou reality show. Vím o jedné reality show, ze které by vám opravdu vstávaly vlasy hrůzou na hlavě: „Dvojkaři z Yale.“
George W. Bush kolem sebe shromáždil dvojkaře ze smetánky, kteří nemají ponětí o historii nebo zeměpise, plus ne zas tak příliš skryté rasisty, známé též pod názvem křesťané, plus, což je ještě děsivější, psychopatické osobnosti neboli PO, což je lékařský termín pro schopné, příjemné lidi, kteří nemají svědomí.
Říci, že někdo je psychopatická osobnost, zna¬mená vyslovit zcela seriózní diagnózu, jako když řekneme, že má zánět slepého střeva nebo dermatomykózu nohou. Klasickou lékařskou prací na téma PO je Maska duševního zdraví. Vyšla v roce 1941 a jejím autorem je dr. Harvey Cleckley, profesor klinické psychiatrie na fakultě medicíny v Georgii. Přečtěte si ji!
—–
Pokud jde o Stalinovo zavírání kostelů i o to v dnešní Číně: takové potlačování náboženství mělo být ospravedlněno Marxovým výrokem, že „náboženství je opium lidstva“. Marx to řekl v roce 1844, kdy bylo opium a opiové deriváty jediným účinným lékem proti bolesti, který si člověk mohl vzít. Marx je sám bral. Byl vděčný za dočasnou úlevu, kterou mu poskytovaly. Pro¬stě jen zaznamenal, nepochybně bez odsudku, že náboženství může přinést podobnou úlevu lidem v ekonomické nebo sociální tísni. Bylo to věcné konstatování faktu, ne heslo.
—–
Joe, jistý mladík z Pittsburghu, za mnou přišel se žádostí: „Řekněte mi prosím, že to všechno bude OK.“ „Vítejte na Zemi, mladý muži,“ řekl jsem mu. „V létě je tu vedro a v zimě mráz. Je to tu kulaté a mokré a přecpané. Máš tady, Joe, nanejvýš nějakých sto let. A vím jen o jediném pravidlu: sakra, Joe, musíš být hodný!“
—–
Kdo byl nejmoudřejší člověk, kterého jsem za celý život potkal? Byl to muž, ale tak tomu ovšem nemuselo být. Byl to grafik Saul Steinberg, který je již po smrti, jako každý, koho jsem znal. Mohl jsem se ho zeptat na cokoliv, uběhlo šest sekund, a pak mi dal dokonalou odpověď, mručivým tónem, spíš zavrčel. Narodil se v Rumunsku, v domě, kde podle něj „husy nahlížely do oken“.
Zeptal jsem se: „Saule, co si mám myslet o Picassovi?“
Uplynulo šest sekund a pak řekl: „Bůh ho seslal na Zemi, aby nám ukázal, co to znamená být opravdu bohatý.“
Zeptal jsem se: „Saule, já píšu romány a spousta mých známých píše romány, a dobré, ale když s nimi mluvím, mám pořád dojem, že děláme do dvou úplně jiných profesí. Kde se ten pocit bere?“
Uplynulo šest sekund a Saul řekl: „To je jednoduché. Existují dva druhy umělců, a žádný z nich není v ničem lepší ani horší než druhý. Ale jeden druh reaguje na dosavadní vlastní dílo, a druhý reaguje na samotný život.“ Zeptal jsem se: „Saule, máš talent?“ Uplynulo šest sekund a pak zavrčel: „Nemám. Ale na každém uměleckém díle nás oslovuje právě boj umělce s jeho vlastními hranicemi.“
—–
Takže, mám pro vás jednu dobrou zprávu a jednu špatnou.
Ta špatná zpráva je, že v New York City přistáli Marťani a ubytovali se v hotelu Astoria.
Ta dobrá zpráva je, že žerou jenom bezdomovce — muže, ženy i děti všech barev pleti — a čurají benzín.
Nalijte jejich čuránky do ferrari, a můžete uhánět sto šedesátkou. Nalijte trochu do letadla, a můžete se řítit rychlostí střely a házet na Araby nejrůznější sračky. Nalijte trochu do školního autobusu, a odveze vám děti do školy a zpátky. Nalijte trochu do hasičského auta, a dopraví hasiče k ohni, takže můžou hasit. Nalijte trochu do hondy, a sveze vás do práce a pak zase domů.
A počkejte, až vám řeknu, co Marťani kadí. Je to uran! Jediný bobek stačí osvětlit a vytopit každičkou domácnost a školu a kostel a podnik v Tacomě.
Ale vážně, pokud si udržujete přehled o aktuálních událostech v letácích supermarketů, víte, že naši kulturu po uplynulých deset let studoval tým marťanských antropologů, protože naše kultura je jediná na celé planetě, která za něco stojí. Na Brazílii nebo Argentinu můžete klidně zapomenout.
—–
Myslím, že jedna z největších chyb, které děláme — kromě toho, že jsme lidé — souvisí s podstatou času. Máme spousty instrumentů, kterými můžeme čas řezat jako salám, máme hodiny a kalendáře, a každý plátek nějak pojmenujeme, jako by nám patřil a byl jednou provždy stejný — třeba „11. listopad 1918,11.00 hodin“ – když ve skutečnosti se mohou rozpadnout na kousky nebo rozběhnout pryč stejně snadno jako kuličky rtuti. A nebylo by pak možné, že druhá světová válka byla příčinou té první? Protože ta jinak zůstává nevysvětlitelným nesmyslem toho nejhrůznějšího druhu. Nebo co třeba tohle: není možné, že zdánlivě neuvěřitelní géniové jako Bach, Shakespeare nebo Einstein nebyli ve skutečnosti nadlidé, ale prostě plagiátoři, kteří ty úžasné věci opisují z budoucnosti?

The post Kurt Vonnegut. Muž bez vlasti je výzva a velmi poučná i čtivá kniha, zvláště v době kovidismu first appeared on Čítárny.