Jonathana Chapman. Neobyčejný životní příběh z Ameriky, ne nepodobný příběhu Jeana Giona, Muž, který sázel stromy. 
Poutavý příběh odkrývá nejen pozitivní stránky stěhování národů do Severní Ameriky, ale také neobyčejně krutý holocaust, který po sobě zanechali bílí osadníci a americká vláda vůči původnímu indiánskému obyvatelstvu a také vůči sobě samým.

Jonathan Chapman neboli Jan Jadérko je skutečná postava z historie.
Žil koncem osmnáctého a v prvé polovině devatenáctého století, v horečnaté době době osídlováni amerických států Středního západu, Ohia, Michiganu a Indiány.

Jonathan Chapman nebo Johnny Applesseed, v knize zvaný Jan Jadérko,
byl jedním ze zapomenutých hrdinů, kteří s nadšením a zápalem plnili poslání rozsévačů dobra a hlasatelů dorozumění mezi původními obyvateli Ameriky — Indiány — a bílými přistěhovalci. 
Věnoval tomu celý svůj život. Zakládal v západní divočině ovocné školky a jabloňové sady pro nové osadníky, pomáhal jim překonávat počáteční těžkosti a současně se stal upřímným přítelem Indiánů, kteří ho znali jako „bílého bratra s jadérky”.

Jeho úsilí o mírové řešení sporů a rozmíšek mezi novými osadníky a Indiány, jeho spolupráce s kultivovaným indiánským náčelníkem Loganem, jeho bezpříkladná péče o postižené rodiny v době indiánské války a jeho hluboké porozumění a sympatie pro rasu, která bezohlednými zásahy nových obyvatel byla téměř vyhlazena, stavějí ho mezi historické postavy ušlechtilých bojovníků za mír, spravedlnost a lidská práva.

Spojeně státy severoamerické nevytvořili zdaleka jen státníci, presidenti a generálové, jakými byli George Washington, Thomas Jefferson, Alexander Hamilton a jiní, ale především obyčejní lidé rázu Jonathana Chapmana, Davida Vermona, doktora Stronga, tety Mary Lake a ostatních postav této knihy.

Muzeum John “Appleseed” Chapman

V divoké přírodě, plné krásy a nevyužitých zdrojů bohatství, ale také plné nebezpečí a záludností, povětrnostních katastrof a nepředvídaných změn, vytvářel Jonathan Chapman mezi roztroušenými osadníky ovzduší lidské sdílnosti a pospolitosti, vzájemné důvěry a úcty i radostné spolupráce.
Ani těžké, otřesné události, které zasáhly přímo do jeho života, nemohly oslabit vůli a podlomit silného ducha tohoto muže. Svou krajní obětavostí, mravní silou, nevyčerpatelnou trpělivostí a houževnatostí i nadšením a zápalem pro dobrou věc stal se téměř legendární postavou mezi bílými obyvateli i Indiány.

Fráňa Velkoborský / Jabloňová stezka / Ilustrace: Jaromír Vraštil / Albatros, KOD 27

Ukázky z knihy:

Mladá americká republika, vytvořená v roce 1783 ze třinácti pobřežních států a čítající na ohromné ploše sotva čtyři milióny lidí, slibovala svou demokratickou ústavou všem přistěhovalcům rovnost a svobodu.
„Všichni lidé jsou svobodni a sobě rovni.”
To byla slova, která zněla v uších mnohých přistěhovalců, přicházejících ze Starého světa, jako sladká hudba, o které dříve jen snili.

…Mladá americká republika neměla krále, neměla šlechtu, neměla papeže ani kněžské hodnostáře; měla jen občany.

…Bude rozdávat lásku v podobě jablkových jadérek a bude se radovat z toho, až v pustinách zasvítí kvetoucí stromy, aby potěšily ty, kteří se v nich usadí. A až zestárne, bude sám a opuštěn — ale jeho dílo zůstane.
Může to udělat? Má k tomu dosti síly, odvahy a vůle?

…„Před mnohými lety, když jsem byl mladým mužem a žil s Indiány v prérii kolem pramenů Mississippi, zažil jsem něco podobného,” vypravoval Janovi. „Sluneční skvrny, polární záření, suché léto, větrné bouře — a pak přišla zima, jakou si už nikdo nepamatuje. Tenkráte z Montrealu až do Kaskaskia byla zvěř vyhubena vlky a mnoho traperů se nevrátilo domů.”

…Osudný omyl byl dovršen dalším neštěstím. Peřejemi řeky Maumee, která se vlévala do jezera Erie, poslali Američané transport vojenských potřeb, léků, střeliva a potravin na pomoc obráncům Detroitu. Loď se stala kořistí Britů, kteří již déle nečekali a dali příkaz Tecumsehovi a jeho pohlavárům k útoku.
Menší skupina ohijských dobrovolníků byla rychle vyslána zpět na hranice, aby bránila opevnění. Na cestě ji však přepadli a pobili Tecumsehovi bojovníci, kteří vpadli do země údolím řeky Wabash od západu.
Válka byla zahájena.

…Logan byl pevně rozhodnut bojovat v případě války na straně Američanů, i když se američtí osadníci dopustili mnoha křivd a bezpráví vůči jeho soukmenovcům a často zacházeli s Indiány hůře než Angličané.
„Nemám na vybranou,” řekl Janovi. „Tecumseh vede své bojovníky do záhuby. Přepadne-li tuto zemi, zanechá po sobě spoušť a zkázu a ničeho tím nedosáhne. Bílí lidé budou ještě více nenávidět a pronásledovat mé rudé bratry.”

…Z jeho hlasu nezněla hořkost, jen bolest. Seděl nehybně vztyčený v sedle, s očima upřenýma do dálky. Jan řekl:
„Vím, Logane, že to byli Angličané, kteří tvůj lid rozdvojili. Ale ani tvoji bílí bratři nejsou jednotní. Bojují proti sobě, místo aby se dohodli a žili v míru.”
„Tvoji bratři jsou posedlí touhou po moci. Jsou zaslepeni bohatstvím, které skýtá tato země. Naši otcové nás učili, že největším bohatstvím muže je jeho udatnost, síla jeho těla a ducha. Naši nejslavnější náčelníci nebyli bohatí majetkem, ale udatností. Tou proslavili jména svých kmenů.”

The post Jonathan Chapman a jeho jabloňová stezka. Skutečný příběh muže, který sázel jabloně, podle vyprávění Fráni Velkoborského first appeared on Čítárny.

Ilustrátor Jaromír Vraštil (16. 5. 1922 – 16. 9. 1979) byl introvert a solitér s duší až příliš ulpívajících na ženách. Vysokého a jaksi vznosného, i když i křehkého muže svorně označovali za charismatického, byť ostýchavého. Syn akurátní, energické a racionální matky, která svým dětem „tlumočila“ všechny tatínkovy výtky, rostl hýčkán v blahosklonné péči tří nevlastních starších sester, říkajících mu Habulínku.

Šel pak životem i skrz bujaře hektická, ale bohužel sebedestruktivní období plná psychické zátěže, a rozhodným mužem právě nebyl. Neměl ostré lokty a od času studia propadal alkoholu. Dobrovolně se i léčil – a stejně trpíval depresemi. Bral stimulační léky (drogy).

Po tatínkově vzoru nebyl ani moc praktický – a míval dluhy. I na své jediné samostatné výstavě (1975) si prý stoupl vyloženě stranou, „jako by mu ten den ani vůbec nepatřil“, a nejenže byl zranitelný, ale vlastní obrázky ani nesignoval.

Narodil se v Horažďovicích idealistickému učiteli (a pak i řediteli), který napsal několik knih a jednu pohádkovou i vydal, a jenž slušně kreslil. Taky Vraštilův strýc byl malířem a dostal se dokonce do slovníku. První manželka Vraštilova otce bohužel zemřela na španělskou chřipku, ale vdovec se znovu oženil (1920) a dva roky nato se narodil Jaromír (16. 5. 1922).

Jeden z pověstných Vraštilových dopisů.

Od dětství byl zvyklý bydlet přímo ve školách, jak to tenkrát chodívalo, a figury počal kreslit pod vlivem ilustrací k Vinnetouovi – nalezených na stěnách krabice od pastelek.
Krajinky ho zajímaly už méně. Žili v Chotěšově u Stoda a on dojížděl (od roku 1933) na plzeňskou reálku a od 1934 pak hned na další, která se měla stát dnešním gymnáziem na Mikulášském náměstí. Prazvláštní fatální náhodou tu čtyři roky předtím maturoval i Bohumil Konečný.
Na přelomu let 1938 a 1939 bydlili dokonce krátce přímo v Plzni, ve čtvrti Doubravka, ale pak už v nedalekém v Chrástu. Uměleckoprůmyslovou školu v Praze studoval počínaje rokem 1940, ale roku 43 byl na dva roky totálně nasazen. Naštěstí v Praze. Odsud se posléze vracíval domů a 25. 4. 1945 skoro umřel právě cestou do Plzně při razantním náletu na Škodovku.

Teprve roku 1948 Vraštil ukončil pak studia u prof. Františka Muziky, i když svou závěrečnou práci nikdy neodevzdal, a šel rovnou na volnou nohu. Dodejme už jen, že býval v mládí i fanatickým fanouškem rohování – a též tramp na řece Střele – i na Slovensku. Od počátku let sedmdesátých pak solitérně jezdíval do srubu na Zlatém potoce u Davle, jehož okolí říkal Klondyke.

Do zahraničí se však skoro nedostal a pouze roku 1967 strávil pár záhadných měsíců v hamburském nočním klubu Salambo, doplněném i erotickým divadlem. Dokonce pro ten klub i pilně kreslil.

Manželství
Druhá z tří Vraštilových manželek se roku 1969 odstěhovala do západního Německa a třetí ženou se stala téhož roku zdravotní sestra Eva, dcera jeho spolužáka z vysoké školy. Jen těsně před smrtí se však Vraštil znovu rozváděl a roku 1978 v Německu navštívil předchozí ženu a svou první dceru Helenu, tehdy patnáctiletou.

Vraštil byl fatalista fascinovaný až posedle zbraněmi a neodolatelně jimi vzrušovaný.
Vyplývá to třeba i z jeho dopisů. Měl rád dýky, kupříkladu, a na ilustracích věnoval právě zbraním filigránskou pečlivost. Vždycky. Při pročítání těch nemnoha časopiseckých a novinových textů, které se zabývají jeho ilustrační tvorbou, si nelze nevšimnout, jak často se rozhovor přesouvá od výtvarné činnosti ke zbraním, všímá si Prokop ve speciálně tomu věnované kapitole. Již interiér jeho ateliéru onu vášeň prozrazuje nejvýmluvněji – po stěnách rozvěšené historické pistole, skvostně vypracovaná mušketa, staré zdobené nože, jinde uložené perkusní revolvery, kozácká šavle, na stole tesáky a dýky s vykládanými rukojeťmi. O zbraních svedl Vraštil i zaujatě vyprávět a symptomatické psaní zaslal rodičům v čase ilustrování Stopaře:
Tatínku, ty budeš asi překvapen, stojí v něm, ale pistole, cos ji kdysi dávno a ještě v Plešnicích koupil, byla nabitá a vystřelila. Naštěstí tenkrát proděravěl v ateliéru jen kreslicí prkno a částečně i stůl, v jehož desce se ale kulka odrazila a skončila ve stohu papíru.

Poslední malířovy dny a záhadná smrt.
6. 9. 1979 Vraštil náhle a těsně před půlnocí zemřel s jednou ze střel v srdci, a ta rána (a ještě jedna předchozí) vyšla z exponátu jeho vlastní sbírky. O úmrtí informovala jen Večerní Praha, a to ještě cynicky, a vedle běžných detektivů se počal bytem motat nezvykle vysoký počet lidí (asi jako po nedlouho tomu předcházející smrti Ludvíka Součka), a to i s vysokými hodnostmi. Prováděli výslechy – a intenzivně se zajímali o paní Ch. P. z Izraele, jejíž jméno Prokop neuvádí.

Malíř dámu poznal už těsně po válce co bulharskou studentku lékařství. Byla židovského původu a emigrovala do Izraele, nicméně si nepřestali psát. V ateliéru byla po Vraštilově smrti zabavena i spousta zbraní, z nichž některé měl půjčené od přítele. Bez zajímavosti není ani to, že jeho byt absolvoval už předtím pár prohlídek, před kterými se však zbraně vždycky podařilo jaksi zázračně(?) ukrýt.

Vraštilova záhadná smrt je sice dnes uzavřena jako sebevražda, nicméně i bez pitvy či toxikologické zkoušky.
Je divná. Výpovědi svědků byly zpochybněny – a na fotografiích ve spise najdete i věcné nesrovnalosti. Žádalo se tedy o nové prošetření, už v červenci 1980 však prokurátor případ uzavřel. Prokop možná také, nicméně v té souvislosti poukazuje na Vraštilovo přátelství s vynikajícím kostýmním a scénickým (mj. Národní divadlo) výtvarníkem Michailem Rombergem. Tento antikomunista žil až do roku 1956 překvapivě přímo v malířově bytě (v jeho oddělené části) v Ostrovní ulici a byt byl ostatně až do roku 1940 klubem ruských emigrantů. Romberga zadrželi hned po osvobození Rusové a on se co udavač účastnil zatýkání dalších Rusů a stal se sovětským špionem u nás a počínaje rokem 1954 jako „Serjoža“ i agentem StB.

V knižním rozhovoru Královská zábava (2010), který jsem kdysi realizoval pro nakladatelství Akropolis, vnímá však Ondřej Neff onu záležitost o něco osobněji:

Fencl: Koho ještě jste znal v tom okruhu?
Neff: Kreslíře Jaromíra Vraštila. Vypracoval si zajímavou techniku. Pokrýval černý papír křídou a napodoboval tak staré xylografie. Ilustroval tak pár verneovek, když se původní obrázky zdály nevyhovující, a nakreslil mi mapy na předsádky Podivuhodného světa, což byla velká práce i pro mne.
Jak to?
V jednu chvíli jsem v tom měl úplný galimatyáš, ale nakonec se mi to přece povedlo.
V rozšířeném vydání (2005) ale ty Vraštilovy mapy nejsou!
Originály se ztratily. Mimochodem, Vraštil byl těžký alkoholik. Měl také o čtvrt století mladší ženu, zdravotní sestru, a já tam k nim jednou přišel, asi na počátku osmdesátých let. On seděl nad prací a bylo očividné, že ta pětadvacetiletá má tak trochu jiné představy o životě, a tak jsem odešel s divným pocitem. A on se nazítří zastřelil.
Ale proč?
Zabil se asi z nešťastné lásky, myslím. Vždyť já ho tenkrát i potkal u obchodního domu Máj – a on byl úplně nepříčetný z toho, že mu žena zahýbá.
Ale s kým?
Tak to já samozřejmě nevím.

Neměli bychom však asi končit až tak tragicky a radši tedy udělejme tečku uznalými slovy Vladimíra Prokopa:

Jestliže byly někdy Zdeňku Burianovi vytýkány hluchá řemeslnost a neschopnost napomáhat abstraktní stránce vnímání, píše, ve Vraštilově případě se takovéto polemiky nevedly. To ovšem nemění vůbec nic na tom, že také zde lze jen spekulovat, jak by ten malíř využil talentu v jiných časech anebo prostorách. Inu, a kdo se zajímá o mnohé další aspekty Vraštilova díla, ten ať vypne počítač a otevře si Prokopovu monografii.

The post Jaromír Vraštil. Podivuhodný život i záhadná smrt ilustrátora dobrodružných románů first appeared on Čítárny.

Česká dobrodružná ilustrace nemá tři, ale nejméně čtyři krále: Zdeňek Burian, Bohumil Konečný, Gustav Krum a… Jaromír Vraštil. Prvně jmenovaná trojka se monografií už dočkala. Burian dokonce víckrát. Na Vraštila však došlo až díky stejnojmenné publikaci (232 stran) Vladimíra Prokopa, který už dal dohromady právě četné práce o Burianovi i jednu stejně průkopnickou o Krumovi.

Úvodem ovšem autor poctivě připomíná i další krále téhož ranku v čele s Karlem Tomanem (1931-2000) a Milošem Novákem (1909-1988).
Byli jimi i Jan Černý (1919-1993), Věnceslav Černý (1865-1936), Václav Junek (1913-1976), Alois Salač (1900-1953), Jiří Wowk (1899-1961), Václav Čutta (1878-1934), Stanislav Hudeček (1872-1947), Viktor Oliva (1861-1928), Josef Ulrich (1857-1930) a ještě někteří další. 

„Živím se ilustrováním dobrodružných románů, to mi vyhovuje, a vydělávám tolik, kolik zasluhuji. Nejsem právě přehnaně pilný a o peníze zase tak moc nestojím. Mohl bych se mít rozhodně lépe, možností mám dost.“ napsal Jaromír Vraštil, mj. spolutvůrce čtyřiadvaceti verneovek u nás vydaných.
Vraštil

Vraštil měl mimořádné předpoklady i talent od pána Boha a třeba i jen v kompozici zůstává nedostižný, ale pokládal za svou povinnost se podřizovat každé nové fabuli nastolené spisovatelem.
Expresivně se zvládal stylizovat, ale dělal to vždycky s mírou. Záviděníhodnou. Socialismem byl tento génius doceněn jen spoře a sporně, a přece byla jeho epika věcná a jeho romantismus realistický. Chladný nezájem doby mu ovšem suplovali jen ti nepočetní sběratelé a neprofesionální historici.
Už za války začínal jako ilustrátor prvotiny a druhotiny Bohumila Říhy (O lékaři Pingovi), ale k dobrodružství ho dostal až americký klasik Cooper (Stopař, Lovec jelenů, Poslední Mohykán, Průkopníci, Prérie, vše ilustrováno 1957-67), jehož knížkám věnoval přes čtyři sta fascinujících obrázků.

V té době se dostal i k Vernovi (Patnáctiletý kapitán, 1958) a do roku 1973 vytvořil nádherné mapy pro víc než dvacet verneovek. Kompletně pak ilustroval Honbu za meteorem (1966), Doktora Oxe (1966), Podivuhodná dobrodružství výpravy Barsacovy (1968) a Bratry Kipy (1973), přičemž tou nejméně známou jeho prací v oblasti Podivuhodných cest paradoxně zůstává jeden z nesporných jeho uměleckých vrcholů, totiž devět sgrafitových obrázků ke krácené verzi Knihy robinzonů, která vyšla v časopise Pionýr pod titulem Ostrov na prodej (1971-72).

Vraštilova ilustrace z knihy Nejstarší Američané.

Barokní ilustrační mapy
Pro Pionýra Vraštil kreslil i nevalný komiks Tajemný hrad v Karpatech (1975-1976) a k francouzskému romanopisci se vrátil před smrtí i tím, že zpracoval nové mapy pro Ondřeje Neffa a jeho Podivuhodný svět Julese Verna (vyšel 1979 s datem 1978). A právě tyhle „barokní“ mapy jsou pro Vraštila asi nejtypičtější, takže možná zaujme, že nebyl k té nejranější inspirován Vernem, nýbrž Stevensonem. Ostrovem pokladů. A to aniž věděl, že samotný Ostrov pokladů vznikl na podkladě (dětské) mapy.

Takto krásně a „mapově“ Vraštil za svůj život doplnil na čtyřicet titulů. A další králové dobrodružna jím ilustrovaní?
Thomas Mayne-Reid (Bezhlavý jezdec, 1958), Farley Mowat (Stopy ve sněhu, 1961), Gabriel Ferry (úžasný Poklad ve zlatém údolí, 1970), Gustave Aimard (Zálesáci z Arkansasu, 1971) a hlavně Zane Grey (Prázdniny v pralese, Ken Ward v džungli, Na lovu šelem, Prázdniny v pralese, 1970-1992) a Emilio Salgari (Černý korzár, 1967, a Město malomocného krále, 1974).

Slavný pirátský román Rafaela Sabatiniho Odyssea kapitána Blooda (1970) směl ovšem vedle mapy doplnit jen jediným obrázkem – a v Pionýru tedy aspoň ilustroval Doylovu pirátskou prózu Kapitán Sharkey a s dějinami pirátství jako takovými se popasoval díky edici Magnet a Dobrodruhům pěti moří (1970) od svého kamaráda Radovana Krátkého.

Ilustrace Vraštila z knihy Steubena,Tekumseh.

Nu, a téma piráti završil obrázky k Jackovým dobrodružstvím (Ohníček 1972-73) od kpt. Marryata, když se ovšem předtím víckrát šťastně potkal i s „jezerním“ Arthurem Ransomem (Boj o ostrov, Trosečníci z Vlaštovky, Petr Kachna, Klub Lysek, Holubí pošta, 1959-1964), aby také jeho díla doplnil úžasnými mapkami.
Snad jen s E. T. Setonem, ač právě jeho díla hltal náruživě v dětství, ho osud – a časopis Ohníček – spříznili jen dvakrát a je taky pravda, že se nikdy neprodral přes kolegy Buriana a Kruma ke Karlu Mayovi, nicméně…

Stejně jej nemiloval – a v letech sedmdesátých „náhradou“ ilustroval dílo jiného idolu někdejšího nacismu, Fritze Steubena (Tekumseh 1-4, 1971-1979), které se paradoxně stalo jeho vůbec nejrozsáhlejším projektem – čítá na sta obrázků.
A Steuben sám (vl. jménem Erhard Wittek, 1898-1981)? Nového českého vydání své historické fresky se dokonce ještě dožil.

Jaromír Vraštil. Ilustrace z knihy Coopera, Stopař.

Indiálni však byli vůbec Vraštilovým osudem a např. pro Pionýra ilustroval i rozsáhlou Hulpachovu Indiánskou abecedu (1965-66). Jedinou mayovskou výjimkou u něj pak představují dva texty Tave-šala a Na hoře Vinnetouově uveřejněné na pokračování v Ohníčcích v ročnících 1966- 69.

Osobně mám Vraštila vedle Julia Verna asi nejúžeji spjatého s poutavou knížkou Josefa Brinke Austrálie (1973), která mě v devíti letech seznámila s nejmenším světadílem, ale doplnil i následující Afriku (1977) Ctibora Votrubce a pak ještě Asii (1980). Projekt se bohužel zdržel (prospekt vložený v Austrálii ještě slibuje roční rozmezí mezi svazky) a svou vytouženou Ameriku tudíž už Vraštil ilustrovat nestačil.

Jaromír Vraštil. Ilustrace ke knize Karla Maye, Tave  Šala a ke knize Šolce, Nejstarší Američané.

Pro normalizační léta sedmdesátá ovšem bylo symptomatické, že přešel od cizokrajných autorů (tedy snad s výjimkou Altshellera a jeho Posledního náčelníka) ke spisovatelům a světoběžníkům našim, ať už to byli Miloslav Stingl (Siouxové bojují dál, 1976), Mirko Pašek (Muž pro Oklahomu, 1972, Děvče pro Oklahomu, 1980) anebo a především Václav Šolc, jehož patero publikací zpracoval Vraštil mezi roky 1968 a 1982.

Zatímco pro zmiňované časopisy Pionýr a Ohníček kreslil od roku 1965 až do smrti, méně výrazně a jen dočasně se etabloval v Mateřídoušce (1950-1952), v Abc (1966-1970) a v Pionýrské stezce (1972-1973), kde se však aspoň mohl setkat s Elstnerem.
Pionýr mu předložil i práce Jacka Londona či Otakara Batličky, přičemž jeho Krádež diamantů předělal v komiks, ale především našel v tomto časopise tucet próz (1972-74) ostrakizovaného Jaroslava Tichého, z nichž mi vyloženě utkvěly Záhada šíleného jogína a Chvíle hrůzy na větrném mlýně. A další Batličkovy texty? „Potkaly“ Vraštila v Ohníčku a jen doplním Prokopa subtilní informací, že je pan Tichý i autorem Vraštilem ilustrované anonymní povídky Miep a Bludný Holanďan (1974/24).

Vraštilova ilustrace z knihy Nejstarší Američané.

Vraštilův „sgrafitový“ projev je dodnes originální a rozpoznatelný, i když vždycky působil jako zjevení z jiné planety, jak Prokop zálibně upozorňuje.
Vraštil přitom přiznaně vyšel z malíře Rockwella Kenta (1882-1971), ilustrátora Bílé velryby (1930), a velice se mýlí Petr Sadecký (1983), dodá Prokop, když fascinován Burianovými negativními kresbami (Mauglí, 1940) vyjadřuje podivení, proč se Vraštil uchýlil k „útrpnější“ technice, když by efekt býval obdobný. Nebyl. Zatímco Burianova bílá kresba na černém podkladu zachovává více či méně živost linií vedených lidskou rukou, i když nástroj svými tahy místy přejímá rétoriku grafiky, Vraštilova metoda vědomě směřuje do jiných výtvarných končin. Nic nesupluje, neimituje a její vlastnosti a technologické možnosti směřují ke grafickému, i když pro někoho archaizujícímu výrazu. Ale jedná se o odlišný umělecký produkt, nepodbízivý a se zcela specifickým vizuálním účinkem. Je to technika, která prozrazuje autora plného pokory vůči umění a řemeslu.

Dodám už jen jako perličku, že Vraštil třeba i velmi zručně vyřezával, a to třeba z morkových kostí, hlavně však ze dřeva: hračky, vodní mlýnky, loďky – i celé totemy.

Vrašilova ilustrace k vynikající knize Fráni Velkoborského, Jabloňová stezka.

The post Jaromír Vraštil. Ilustrátorský král dobrodružných knížek first appeared on Čítárny.