Tajemná dobrodružství malého chlapce, který pomůže žabákovi, aby se proměnil v prince. Je za to odměněn pozváním na Žabí zámek. Stejně jako v Carrollově Alence v říši divů, kde sny a realita se proplétají v čase a jsou postaveny poněkud na hlavu, podobně i zde se malý Štěpán setkává s princeznou jménem Aurora, zlým komořím, neohroženou královnou a s králem, kterému ukradli srdce.

Jako ve všech knížkách tohoto autora, také v podtextu nalézáme nenásilné ponaučení dítěte, tady např. jak se vyrovnat s dědečkovou smrtí.

Kouzlo nevinnosti, které čtenáři velmi dobře znají již z knížky Haló! Je tu někdo?, obsahuje také Žabí zámek. Potvrzuje výjimečné vypravěčství Josteina Gaardera a jeho zvláštní dar odkrývat dětem velká tajemství. Knížku jako vždy přeložila “dvorní překladatelka” tohoto autora Jarka Vrbová. Příběh doprovodil kongeniálně František Skála jr. svými nápaditými kolážemi.

Žabí zámek / Jostein Gaarder / Ilustroval František Skála mladší, přeložila Jarka Vrbová, vyd. Knižní klub, 2008

Ukázka

„Toto je nejvyšší zámecká soudní stolice,“ prohlásil. „Jestliže chce někdo z přítomných vznést obvinění proti skřítku Umpinovi nebo proti jeho příteli Štěpánu Marcipánovi, nechť tak učiní.“
 Královna vyskočila a procházela se sem a tam podél stolu, jako by byl maršálek plavčík a celý svět koupací pláž.
 „To ani není třeba říkat,“ spustila. „Nelze si nevšimnout, že všechny nepříjemnosti, které jsme na zámku měli, se odehráli poté, co se tu objevil princ z lesa.“
 „To není žádný důkaz, milostivá královno,“ pokusil se bránit skřítek Umpin. „Je třeba konkrétně dokázat, že nepříjemnosti na zámku způsobil právě princ z lesa.“
 „Dobrá!“ pokračovala královna matka. „V tom případě začnu tím, že se zeptám Štěpána Marcipána, jestli si myslí, že jsem hloupá.“
 „Vůbec ne, milostivá královno,“ řekl jsem bez rozmýšlení. Ale pak jsem si to rozmyslel a napadlo mě, že je skutečně dost hloupá a ještě k tomu i zlá a ošklivá.
 „Maršálku,“ houkla královna přísně. „Můžete laskavě přečíst Štěpánovy myšlenky?“
 Maršálek se podíval nejprve na mě a pak na královnu.
 „Myslí si, že královna je dost hloupá a ještě k tomu i zlá a ošklivá,“ odříkal maršálek.
 „Děkuji,“ kývla hlavou královna. „Takže mám důkaz, že Štěpán Marcipán lže. A ten kdo lže, krade, a ten kdo krade, musí být uvržen do hladomorny.“
 Připadalo mi, že to má logiku. Proto jsem sklopil oči a díval se do trávy. Ale v duchu jsem si říkal, že by snad princezna nebo princ mohli říct něco na mou obranu, aby mě zachránili, protože já je přece zachránil už několikrát.

The post Žabí zámek. Bestseller Josteina Gaardera a vynikající ilustrace Františka Skály mladšího first appeared on Čítárny.

Jostein Gaarder je bezesporu jeden z nejznámejších norských spisovatelů dneška. Jeho kniha Sofiin svět byla vyhlášena nejčtenější norskou knihou posledního desetiletí. A jeho příběh o Dívce s pomeranči byl už preložen do 37 jazyků, přestože v Norsku vyšel teprve v roce 2003. Čtenáři v Česku se z knihy už také mohou těšit. Knihu v říjnu 2004 vydal Albatros ve vynikajícím překladu Jarky Vrbové. A navíc byla nominována na Zlatou stuhu 2005.

Tak jako v jiných knihách od Jostein Gaarder, i v Dívce s pomeranči je na začátku všeho dopis.
15-letý Georg, který žije se svoji matkou, otčímem a roční nevlastní sestřičkou, dostává dopis od sveho zemřelého otce. Georgův otec zemřel před 11 lety a až teď vychází najevo, ze před smrtí ještě napsal dopis pro svého syna a zařídil to tak, aby Georg dostal dopis teprve až bude dost velký na to, aby chápal veci, o nichž mu otec chce vyprávět.

V textu se střídají pasáže psané kurzívou – to jsou řádky otcova dopisu – s pasážemi s obyčejným písmem – to jsou Georgovi vzpomínky a úvahy, vyvolané přečteným.
Vzniká tak zvláštní dialog mezi otcem a synem přes propast času a smrti. Jako zvláštní pojítko mezi otcem a synem se jeví Hubbleův vesmírný teleskop, o němž Georg krátce před nalezením dopisu dokončil seminární práci, aniž by tušil, čím to je, že toto téma ho tak přitahuje. Hubbleův teleskop byl vynesen na oběžnou dráhu krátce před smrtí Georgova otce Jana Olava a ten se o něm ve svém dopise zmiňuje několikrát. Jan Olav vypráví o jedné noci před jedenácti lety, o poslední noci, kterou strávil doma než odjel do nemocnice. O noci, kdy Jan Olav nemohl spát.
Tu noc se probudil i čtyřletý Georg a přišel k otci do osvětleného pokoje. Táta ho tehdy neodnesl zpátky do postýlky, neukonejšil ho k spánku, ale naopak, teple ho oblékl a vyšel si s ním na verandu. A tam spolu seděli ve tmě a koukali se na hvězdy, otec vyprávěl synkovi o vesmíru a aniž to chtěl, nakonec se rozplakal. Tu noc se otec se synkem loučil. Georg si na tuto noc pamatuje (“má jediná skutečná vzpomínka na tátu”), ale to, že tehdy poprvé slyšel o Hubblově teleskopu od táty, se dozvídá až z jeho dopisu.

Ten dopis dává Georgovi možnost přiblížit se svému otci, člověku, jehož mu nebylo dopřáno poznat a jehož si pamatuje jen z fotek a videozáznamů. Pochopit, jaký doopravdy byl, a sice – nenapravitelný snílek a romantik. Člověk, který vnímal život na tomto světě jako obrovskou pohádku “v niž všichni musíme hrát podle pravidel, i když jim nemusíme nutně rozumět”.

Ale proč se kniha jmenuje “Dívka s pomeranči”?
Tak o tom je dopis Jana Olava, přečtěte si ho spolu s Georgem a dozvíte se kdo je ta tajemná dívka, kterou Jan Olav spatřil jako devatenáctiletý jednou v tramvaji a na kterou od této chvíle nemohl zapomenout. Dívka, která se záhadně objevuje a zase mizí a kterou Jan Olav všude hledá.

Skeptik by řekl, že to je celé sentimentální a naivní. Skeptici ať to raději nečtou. Je to pohádka a k pohádkám naivita patří. Život je krásnější, než jsme si mysleli, to je poslání knížky a nejspíš bude pravdivé. Už proto, že i v 21. století někdo pořád ještě vypráví pohádky.
{youtube}PUiz0WLmcSw{/youtube}
Trailer filmu Dívka s pomeranči – české titulky

Jostein Gaarder / Dívka s pomeranči / Vydal Albatros 2004 | pro děti od 12 let | Z norštiny přeložila vynikající Jarka Vrbová

Ukázka z knihy:

,,Zeptej se mámy nebo táty, jak se seznámili.Třeba se dozvíš nějakou zábavnou příhodu.Zeptej se obou, protože není nikde psáno, že ti povědí totéž.

Nesmíš být překvapen, když se ti najednou ukážou z ostýchavé stránky, to je úplně normální.Tyhle pohádky, o nichž mluvíme, nejsou nikdy stejné, ale pomalu začínám chápat, že všechny mají více či méně choulostivá pravidla, o nichž může být těžké mluvit.Možná bys měl dát pozor na to, aby ses těch pravidel příliš nedotkl.Není vždycky lehké je vyjádřit slovy a existuje něco, čemu se říká ,,jemnocit”.

Čím podrobnější taková historie bude, tím napínavější je pro posluchače, protože kdyby se jen něco málo odehrálo jinak, než jak se to stalo, nenarodil by ses!Vsadím se, že existuje tisíc maličkostí, které by všechno poskládaly dohromady úplně jinak, a ty bys neměl ani nepatrnou šanci.

Anebo, kdybych si měl vypůjčit moudrá slova svého táty:Život je gigantická loterie, v níž jsou viditelné jen vítězné losy.

Ty, jenž nyní čteš tuto knihu, jsi taky vítězný los.

————————–

Dívej se na svět, Georgu, prohlížej si ho, dokud ses ještě nenabifloval příliš mnoho pouček z fyziky a z chemie. V tomto okamžiku běží obrovská stáda divokých sobů přes větrem bičovanou Hardangerviddu. V Camarque, mezi dvěma rameny delty řeky Rhóny, hnízdí stovky růžových plameňáků. Neodolatelná stáda elegantních gazel běží africkou savanou. Tisíce a tisíce tučňáků spolu klábosí na ledovém pobřeží Antarktidy a nemají se špatně, líbí se jim to. Ale není důležité jen množství Osamocený zamyšlený los vystrkuje hlavu z jehličnatého lesa ve východním Norsku. Před rokem se jeden odvážil až do naší ulice. Na chatě na Fjellstlen běhá v panice vyděšený lumík kolem dřevníku.

Boubelatý tuleň pleská ocasem do vody mezi ostrůvky u Tonsbergu.

Nechoď na mě s tím, že příroda není zázrak. Neříkej mi, že svět není pohádka. Ten, kdo to nepochopil, si toho možná všimne až těsně předtím, než se pohádka bude chýlit ke konci. Pak člověk dostane poslední šanci strhnout si klapky z oč~ poslední příležitost protřít si oči úžasem a oddat se tomuhle zázraku, se kterým se teď loučí a musí ho opustit.

Snad chápeš, co se tu snažím vyjádřit, Georgu. Nevím o nikom, kdo by se s pláčem loučil s Euklidovou geometrií nebo periodickým systémem prvků. Nikdo neuroní ani slzu proto, že se odpojil od internetu nebo zapomněl násobilku. Člověk se loučí se světem, s životem, s pohádkou. Pak se loučí i s okruhem lidí které má doopravdy rád.

Občas mě napadá, že bych si přál žít před vynálezem násobilky a rozhodně před obdobím rozvinuté moderní fyziky a chemie, tedy ještě než jsme všechno věděli – chtěl bych zažít ČISTÝ; KOUZELNÝ SVĚT! Ale přesně tak před sebou vidím svět v tuto chvíli, kdy sedím před obrazovkou počítače a píšu ti tyto řádky. Sám jsem vědec a nestavím se k žádné vědě odmítavě, ale zároveň mám mytické, skoro animistické chápání světa. Nikdy jsem nedovolil Newtonovi nebo Darwinovi, aby setřeli pel z mystérií života.

The post Záhadná dívka s pomeranči. Gaarderova nejčtenější kniha desetiletí first appeared on Čítárny.

Když se řekne Astrid Lindgrenová, každému se vybaví: veselé příběhy pro děti. Vždyť taková je většina autorčiných knížek – od Dětí z Bullerbynu po Lottu z Rošťácké uličky. Málo se ví, že tato švédská autorka psala i příběhy smutné, až ponuré (vzpomeňte na knihu Bratři Lví srdce). A k takovým patří i její Jižní louka.

V knížce jsou čtyři příběhy, které mají jedno společné – odehrávají se za dávných časů v dobách chudoby a děti v nich to nemají vůbec lehké. Prožívají většinou smutek ze ztráty někoho blízkého, strádají či jsou samy nemocné.  Ale i smutek patří k životu, i o něm se musí psát, číst, vyprávět. Každého z nás během života potká něco nemilého a je třeba se na takovou událost dobře připravit. Život totiž není jen jedna veliká švanda, jeden veselý karneval.

A i proto Astrid Lingrenová napsala své smutné příběhy. Příběhy, které bolí i hladí zároveň!

V prvním příběhu, podle kterého se jmenuje celá kniha, se setkáme s Matyášem a Annou, kterým zemřela maminka. Ujal se jich sedlák ze statku Vřesoviště, ale děti mu jsou na obtíž. Nic hezkého je na Vřesovišti nečeká, staly se levnou pracovní silou. Sourozenci se těší na zimu – to budou chodit do školy, tam se mnohému se naučí a budou daleko od zlého sedláka. Jenže ani ve škole to není jiné – i tady je odstrkují. Jednoho dne je cestou ze školy na statek zavede červený ptáček na jižní louku, kde si mohou hrát a kde je laskavá máma všech dětí denně vítá s otevřenou náručí a spoustou dobrot. Od tohoto dne chodí děti na kouzelnou louku den co cen. Jen vrátka do tohoto světa nesmějí zavřít, nemohli by se vrátit zpátky. A tak jednou…

Druhý příběh Hraje má lípa, zpívá můj slavík? je o osmileté Malin, která se ocitla v chudobinci. Stýská se jí po rodičích, kteří umřeli na souchotiny, po jejich pěkném pokojíku. V ošklivé barabizně je nešťastná. V chudobinci žijí ubozí z nejubožejších. Vede jej Pompadula, která s dívenkou začne chodit po žebrotě. Je to chytré, nad nebožátkem se lidé spíš ustrnou, než nad stařenou. Jednoho dne Malin zaslechne na faře krásná slova, která ji naplní duši. Od té chvíle touží, aby před chudobincem vyrostla krásná lípa, která bude hrát, a na ní bude pět slavík. Pro nic jiného už nežije a její přání se nakonec splní, i když se vše stane jinak, než sama předpokládala.

V třetím příběhu Hou, hou, halihou se budeme starat s malou Stinou Marií, kterou zajmou šedivé podzemní bytosti, o ovečky ze statku Kapela.

Ve čtvrtém – Rytíř Nils z Dubu – pak prožijeme s nemocným chlapcem jeho boj se zákeřnou nemocí. Boj, který jako statečný rytíř přece jenom vyhraje.

Příběhy smutné i laskavé zároveň. Jsou jako pohlazení. Vhání sice slzy do očí, ale také ukazují, že člověk nemá nikdy ztrácet naději. Že vše se děje tak, jak se dít má a každý má šanci, splnit si svá přání. I když jejich naplnění je možná jiné, než jsme si dokázali představit.
Jižní louka Astrid Lingrenové vychází poprvé v českém překladu. A za ten je nutno poděkovat Jarce Vrbové. Je opravdu skvostný! A když přidáme něžné ilustrace Mariny Richterové, pak je nač se těšit.

Astrid Lindgrenová byla švédská spisovatelka, autorka dětské literatury.
Narodila se jako dcera farmáře. Dětství a mládí prožila ve Vimmerby na jihu Švédska v kraji Smaaland. Pracovala zprvu v redakci regionálních novin. V devatenácti letech odešla do Stockholmu. Zde absolvovala školu pro sekretářky a dostala práci v advokátní kanceláři. Později se provdala a starala se o dvě děti. Vyprávěla jim vymyšlené pohádky, které si postupně zapisovala, a tak se z ní stala spisovatelka. Ještě za svého života se Astrid Lindgrenová stala uznávanou spisovatelkou. V roce 1958 jí byla udělena Medaile H. Ch. Andersena, v roce 1967 byla založena Cena Astrid Lindgrenové. Od její smrti je každoročně udělována cena za dětskou literaturu „Na paměť Astrid Lindgrenové“.

Jižní louka | Astrid Lindgren | vydává Albatros, 2012

The post Astrid Lindgren. Jižní louka jsou čtyři příběhy, které bolí i hladí zároveň first appeared on Čítárny.

Aforismy Oscara Wilda dělají dojem. Skutečnost si nejlépe ověříme, když ji necháme chodit po provaze, komentuje je on sám ústy jednoho svého hrdiny. A uznávám sice, že podobná akrobacie nedělává vlastně dojem na každého, nicméně ne všichni taky rádi přemýšlíme, což je lidsky pochopitelné.
Podumat přitom nad aforismem, který už ze své podstaty bývá jak švihnutí biče, přitom nikdy nezabere přesmoc času (a není to tedy četba celého Jméno růže i s Pražským hřbitovem dohromady). Co však je vlastně aforismus? A co není?

“Na člověku, kterého pomluvili, nás pokaždé něco magnetizuje. Koneckonců, něco na něm být musí.” Oscar Wilde

Aforismem nejspíše NENÍ známý výrok Gertrudy Steinové „růže je růže je růže je růže“, i když já vlastně nevím. Možná i on aforismem je – a Oscar Wilde (i k němu) ústy další ze svých postav rozhodně podotkl: „Pravda přestane být pravdivá, pokud jí věří více než jeden člověk.“ Což koresponduje ještě i s dalším Wildeovým výrokem: „Když se mnou lidé souhlasí, vždycky cítím, že nemám pravdu.“

Výtečnou knížku aforismů dal u nás dohromady Alexandr Tomský jako Moudrost a vtip Oscara Wilda (2008).
Má podtitul Paradoxy, aforismy, postřehy a jde to počtení. Hned jak se Tomský k mému zaujetí vynořil v Klementinu na křtu Neffovy a mé publikace Královská zábava (2010), upozornil jsem ho na přednášku Umberta Eca „Wilde. Paradox a aforizmus“, jejíž český překlad Alice Fremrové (2004) lze najít v Ecově knize O literatuře, která ovšem důsledně píše slovo aforizmus s písmenkem Z.

Tomský onen příspěvek pro konferenci o Wildeovi konanou na Boloňské univerzitě 9. listopadu 2000 ještě neznal, což sice napravil, ale poněvadž na Ecův esej nikde neupozornil (a nemá to ani při svém vzmachu zapotřebí), učiním tak sám. Onu Ecovu stať jsem ostatně četl několikrát. I proto, že pro mě leží v onom místě škály náročnosti, kde už skoro přestávám chápat, a jen podobná četba zaručí, že se nenudíte. Ten čestný doktorát, mimochodem, mohla Univerzita Karlova klidně Umbertovi udělit. Ale jsme v Čechách.

„Nic není hůř definovatelného než aforismus,“ začíná Eco svou analýzu, ale dá se určitě říct, že se v případech aforismů vždy jedná o rčení, výstižné výroky anebo životní pravidla, která jsou duchaplná, i když ne pokaždé pravdivá.
Nu, a to, že aforismy semo tamo lžou, si pamatujme. Ne každý aforismus je košer. Ne každý představuje stoprocentně prokázanou pravdu. Ale každý by rád prohloubil nějaký názor. Eco to ještě zpřesňuje. Aforismy chtějí obyčejně prohloubit nějaký bod, v němž běžný názor působil jen povrchně.

Aby to však nebylo jednoduché, náleží mezi aforismy i paradoxy, přičemž každý paradox je aforismem a ne každý aforismus paradoxem. A paradox, dodejme, mívá vyšší nenominální hodnotu než aforismus.

Zatímco aforismy občas mimoděk produkuje všichni („Pes, který štěká, nekouše.“ „Máma je máma.“) a může se klidně jednat o klišé, i kdyby brilantně vyjadřovaná, s paradoxy je to již náročnější. Ouha. A vymyslet paradox, to sice na první pohled taky není kumšt, nicméně je kumštem zkonstruovat pravdivý paradox.

A jak poznáme, že paradox není skutečným paradoxem, ale aforismem?
Převrátíme ho, samozřejmě. Pokud to půjde. Převrat totiž nemusí vyjít. Ale i navzdory tomu mám za to, že je tzv. zmutovatelný paradox ve skutečnosti aforismem. A všimněte si přitom, že před slovo aforismus nekladu přívlastek pouhý. Proč to nedělám? I být JEN A JENOM aforismem totiž je dost. Asi jako nemusíme hned být intelektuálem, aby nám člověk znělo hrdě.
Oscar Wilde ovšem intelektuálem byl, ale zrovna tak člověkem. Totéž platí pro Eca. Ve své stati prokazuje, že většina Wildeových paradoxů jsou vlastně „jen“ aforismy, a abych mohl pokračovat, definujme teď (po vzoru aforismu) i paradox.

Stojí-li (parafrázuji Eca) aforismus v příkrém rozporu s všeobecným míněním, do té míry, že se na první (a třeba právě jenom první) pohled jeví lživý a nepřijatelný, a pouze po uvážlivé redukci jeho formy se ukáže jako nositel nějaké jen obtížně přijatelné pravdy, pak je to paradox.

A čím ještě se paradox liší od aforismu?
Chce být uznán jako pravda, třebaže se jeví duchaplně, říká Eco, zatímco paradox vystupuje na první pohled co lež a teprve po zralé úvaze „ukáže vlastní záměr vyjádřit, co má autor za pravdu“. Přičemž, dodejme, vězí ona duchaplnost v rozporu mezi provokací a obecným míněním (Eco však místo termínu rozpor užívá jemnějšího slova hiát).

Jak se kupodivu zdá, Wildeovy paradoxy jsou mutovatelné často. Příklad? Žádný ženatý muž není přitažlivý, leda pro vlastní ženu, a často, slyšel jsem, ani pro ni. A mutace? Je rovněž pravdivá: Každý ženatý je přitažlivý, leda pro vlastní ženu ne, a často, slyšel jsem, dokonce i pro ni.

Oscar Wilde je i autorem tohohle jen zdánlivého paradoxu: Rozhovor by se měl dotknout všeho, ale neměl by se na nic soustředit. Zrovna tak ovšem platí převrácení naruby: Rozhovor by se neměl dotknout ničeho a soustředit se přitom na všechno.
Podobné příklady lability ovšem nemění mnoho na tom, že Wilde produkoval i skvělé nemutovatelné paradoxy. Příklad?
Sobectví není, žijeme-li, jak chceme. Sobectví je, žádat jiné, aby žili, jak chceme. Anebo: Na pomluveném tě vždy něco magnetizuje. Koneckonců, něco na něm být musí. A: Dovedu odolat všemu vyjma pokušení.

… Lži? Pravdy ostatních.
… Lidumilové ztrácejí smysl pro lidskost. To je pro ně příznačné.
… Jsi-li zamilován, zprvu klameš sám sebe a nakonec vždy ty druhé.
… Ženy v nás vyvolávají touhu vytvářet mistrovská díla, aby nám bránily v jejich realizaci. *
… Náboženství umírají, je-li dokázána jejich pravda, a věda, to je archiv mrtvých náboženství.
… Nuda je dospěním vážnosti.’…  Jen mělký člověk zná sám sebe.
… Mohu tolerovat chladnou sílu, ale chladný rozum je nesnesitelný.
… Když říkáme pravdu, můžeme si být jisti, že budeme dřív nebo později odhaleni.
… Pouze velcí mistři stylu vždycky zvládnou projít nepozorovaně. To poslední se, řekl bych, týká jak stylu při psaní, tak doporučení „žij v skrytu“.

Pravdivost některých Wildeových paradoxů, a to i těch, u kterých nelze provést mutaci, není ovšem prokazatelná či zůstává přinejmenším na diskusi: jeho výroky totiž bývají prezentovány jako provokace.
Příklad?
Špatnost je mýtus vynalezený prostomyslnými lidmi, aby si vysvětlili pozoruhodnou přitažlivost jiných. Jiný příklad? Nic, co se skutečně přihodí, není vůbec důležité. A nejtypičtější příklad? První povinností v životě je být co možná nejvíc umělí. Druhou povinnost dosud nikdo neobjevil.

Umberto Eco se ovšem koncem předešlého tisíciletí zabýval i jinými autory paradoxů, mezi nimiž cení Karla Krause (1874-1936), který se nechal slyšet, že „skandál začne teprve tehdy, když mu policie udělá konec“ a tvrdil, že „jsou blázni psychiatry uznáni za blázny definitivně až na základě toho, že se po internování chovají neklidně“.

Nicméně i filuta Kraus klesl v bahno hříchu, kterým je zmutovatelný (chápej i jako „nemocný“) paradox, jenž tak zůstane jen aforismem o dvou protiřečících si variantách, jak lze názorně demonstrovat na mutaci výroku o tom, že není nic tak bezedné jako ženská povrchnost. Nic povrchnějšího než bezednost žen.

Jenom nezmutovatelné paradoxy ovšem uměl vytepávat Stanisław Jerzy Lec (1909-1966), mistr nad mistry.
Strašný je roubík pomazaný medem. Či: Zdálo se mi o skutečnosti. Jaká úleva bylo probuzení. Anebo: Sezame, otevři se – chci ven! Nebo: Trpaslíkům se musíš klanět hodně hluboce. A konečně: Svědomí měl čisté. Nepoužité.
Eco tvrdí dokonce to, že objevil u Lece, pro něhož má slabost, jen jediný aforismus alias paradox, který šel převrátit, a to: „Uvažuj, než začneš myslet.“. Lze totiž říct zrovna tak „mysli, než začneš uvažovat“.

Závěrem už jen příklad takového převrácení paradoxu, které sice lze uskutečnit, ale výsledek bude lež.
Podle Eca je to případ následujícího Wildeova výroku: Je opatrnější smýšlet o všech špatně, až dokud nezjistíme, že je někdo dobrý, ale to dnes vyžaduje nekonečnou řadu pátrání. Převrácení zní: Je opatrnější smýšlet o všech dobře, až dokud nezjistíme, že je někdo špatný, ale to dnes vyžaduje nekonečnou řadu pátrání. Výsledek této transmutace je evidentně nepravdivý a Wilde ostatně byl lépe i hůře se maskujícím moralistou, satirikem a kritikem mravů.

Přesto není sporu, že obzvlášť do úst lorda Wottona (mentora Doriana Graye) vědomě umístil i soubor klišé, mnohá z nichž byla ve dvacátém století parafrázována.
Příklad?
Třeba Wottonův výrok, že vražda je pokaždé přehmat, „neboť bychom neměli dělat nic, o čem nebudeme moci rozprávět po večeři“.
Král science fiction R. A. Heinlein ta slova formuluje skrze svého hrdinu následovně: Bezdůvodné probuzení by se nemělo trestat smrtí. Alespoň ne bez předchozího uvážení. Heinlein, dodávám, stojí za čtení a shromáždil zajímavé výroky především na mnoha stranách románu Dost času na lásku, přičemž Wildeův bonmot více či méně vědomě přetavil i takhle: Správný způsob, jak přerušit větu, která začíná „nic mi do toho není, ale“, je umístit za „ale“ tečku. Na to ovšem nevykládejme nadměrnou fyzickou sílu. Proříznout takovému mluvkovi hrdlo by vám přineslo jenom chvilkové potěšení a pak byste o tom museli zbytečně přemýšlet.

Ale radši zpět k Wottonovi, jedna z jehož frází bývala prý i mottem nedávno zesnulého Petra Hapky, autora Písně pro Joriku. „To, co potřebuji, jsou informace,“ říká Wotton. „Přirozeně nikoli ty užitečné, nýbrž ty zbytečná.“ Jinou věcí už je, že Hapka, i kdyby docela střízlivý, prý podle Michala Horáčka interpretoval jako informaci i potenciální pokusy o atentát na vlastní osobu, a pokud před v Praze sletěla z lešení ocelová trubka a cinkla v Dlážděné o dlažbu, reagoval leda slovy: „To bylo cis.“

Mezi hojná klišé lorda Wottona řadí se hrdě i věta „nepotřebuji peníze, ty potřebuje jen ten, kdo platí účty, a já ty své neplatím nikdy“.
Jak si vzpomenete a ač to Eco neuvádí, právě na ní vystavěl Mark Twain povídku Miliónová bankovka (1893), nicméně na lordu Wottonovi stojí za ještě větší pozornost, že asi musel listovat Manifestem Komunistické strany. Nikde sice Dorianovi neříká, že proletáři můžou ztratit jen své okovy, ale upozorňuje jej, že skutečná tragédie chudiny spočívá v tom, že si „chudí nemohou dopřát nic než odříkání“. Ne nadarmo je Wilde i autorem knihy Lidská duše za socialismu (1891). Ale skončeme radši surrelisticky.

Každý efekt, který vyvoláme, nám dělá nepřátele, říká Wilde skrz lorda Wottona.
K tomu, abys byl oblíbený, je třeba být průměrný.
Očividně to zaujalo Salvadora Dalího, když napsal:
Jsi-li podprůměrný, tak třebaže se budeš snažit malovat velice, velice špatně, bude stále vidět, že jsi podprůměrný.

The post Citáty, aforizmy a paradoxy od Wilda, Steinové, Eca, Leca, Hapky po Manifest first appeared on Čítárny.

Astrid Lindgrenová je populární švédská autorka, jejíž skvělé knížky sklízejí úspěch u dětí i odrostlejších. Mnohé z jejích knížek navíc vycházejí v několika vydáních a vydávají se znovu a znovu. Drobná obrázková knížka Dráček z červenýma očima, která vypráví půvabný příběh zeleného dráčka, narozeného v prasečím chlívku, ale vychází česky poprvé. Navíc v roce 100. výročí narození Astrid Lindgrenové.

O čem je malá knížka ?
Jednoho dubnového rána se jde malé děvče se svým bratrem podívat na právě narozená prasátka. A co nevidí? V chlívku leží matka prasnice a kolem ní se tlačí deset roztomilých selátek. A je tam s nimi ještě někdo! V koutku stojí malý zelený dráček s červenýma očima. To je překvapení! Prasečí matka ho však odmítne uznat za svého, a nechce ho ani krmit, a tak dětem nezbývá, než se o něj postarat

Milá a úsměvná, hezky graficky upravená a bohatě ilustrovaná knížka pro malé čtenáře určitě vyvolá u dětí mnoho otázek a rozvine poznání i fantazii. Barevné ilustrace podtrhují textovou a dějovou část knihy. Knížečka má pouhých 35 stran, ale radost určitě přinese malým nečtenářům, kteří mohou vnímat děj i postavy knihy přes obrázky, i začínajícím čtenářům, protože text i písmo jsou vhodné pro první čtení.

Astrid Lindgren / DRÁČEK Z ČERVENÝMA OČIMA / Praha : Albatros, 2007 / 36 stran / Přeložila Jarka Vrbová / Ilustrovala Andrea Tachezy

The post Dráček s červenýma očima. Málo známá knížka pro děti Astrid Lindgren first appeared on Čítárny.

Norský učitel J. Gaarder a světoznámý spisovatel kombinací zdánlivě neatraktivních témat, jako jsou dějiny filosofie a příběh dospívání patnáctileté dívky, vytvořil knížku, která slavila mezi čtenáři neuvěřitelný úspěch.

Vzápětí po svém norském vydání vyšla v desítkách zemí a v roce 1995 byla nejprodávanější knihou na světě!!!!

Sofiin svět je vynikajícím způsobem napsaný příběh i přemítání o záhadě vesmíru a o Bohu, ušlechtilá zábava i návod k tomu, jak se orientovat v životě. Po knize zcela jednoznačně sáhnou středoškoláci, ale i jejich rodiče a učitelé a vůbec všichni, kteří se chtějí něco dozvědět o duchovních pramenech naší civilizace, nebo prostě rádi čtou.
Chytře a moudře komponovaný román: 3000 let zachycených na pár set stranách – jednoduše, ale nikoliv triviálně. Sofiin svět je opravdu pozoruhodná, mimořádná kniha.

Graficky – jak to má Gaarder ve zvyku – jsou vyznačeny 2 roviny (výrazně odlišný typ písma), text je doplněn rejstříkem.

O čem je nejprodávanější kniha roku 1995?
Čtrnáctiletá Sofie najde ve schránce lístek, kde je napsané “Kdo jsi?”. Začne o tom přemýšlet a uvědomí si, že vlastně ani nezná odpověď. Začnou chodit dopisy od neznámého filozofa Alberta Knoxe, který jí prostřednictvím těch dopisů poskytuje kurs filosofie.  Zvídavá Sofie se postupně dozvídá o historii filosofie od předsókratovských myslitelů, přes antiku, středověk, osvícenství, romantismus, Marxe, Freuda i Darwina až po současnost.

Sofie je strašně zvědavá a chce svého učitele odhalit. V noci pozoruje schránku a opravdu spatří, jak do ní někdo dává dopis. Ve tmě ale neuvidí jeho obličej. Albert Knox zjistí, že ho Sofie sleduje, a proto posílá s dopisy svého psa Herma. Sofie mu po Hermovi pošle dopis, ve kterém píše, že by se s ním chtěla seznámit, ale Albert se zatím skrývá. …

Sofiin svět / Gaarder, Jostein / překlad: Vrbová Jarka / Vydal Albatros / 5. vydání, 2. v Albatrosu, 1. vydání Timotej, 1995

Ukázky z knihy…

Odkud se vzal svět?
Kdepak, to Sofie nevěděla.Věděla však, že Země je jen nepatrnou součástí obrovského vesmíru. Ale odkud se vzal vesmír?
Samozřejmě se nabízí vysvětlení, že vesmír existoval vždycky. Pak bychom nemuseli hledat odpověď na to, odkud se vzal. Ale může něco existovat pořád? Něco jí říkalo, že ne. Takže všechno, co je, muselo někdy vzniknout? Vesmír tedy musel také někdy vzniknout z něčeho jiného.
Ale jestli vesmír v jednu chvíli vznikl z něčeho jiného, muselo to něco jiného vzniknout zase z něčeho dalšího. Sofii bylo jasné, že takhle se celý problémjenom odkládá. Když se to tak vezme, muselo by jednoho dne něco vzniknout z ničeho. Ale šlo by to vůbec? Nebylo by to stejně nepravděpodobné jako to, že svět existuje odjakživa?
Ve škole mluvili o tom, že svět stvořil Bůh, a Sofie se teď pokoušela ukonejšit se tím, že je to vlastně nejlepší řešení problému. Ale pak začala přemýšlel znovu. Mohla by docela dobře přistoupit na to, že vesmír stvořil Bůh, ale co s Bohem samotným? Stvořil on sám sebe z ničeho? Zase jí něco říkalo, že to tak není. I když Bůh jistě dokázal stvořit to či ono, mohl těžko stvořit sebe sama ještě předtím, než měl nějakého „sebe sama” jímž by se mohl stvořit! V tom případě zbývala jediná možnost: Bůh existoval vždycky. Ale tuhle možnost přece už zavrhla! Všechno, co je, muselo někdy z něčeho vzniknout.

xxx
Stará římská říše však byla postupně rozdělena do tří různých kulturních oblastí. V západní Evropě to byla latínská křesťanská kultura s Římem jako hlavním městem. Ve východní Evropě řecká křesťanská kultura s hlavním městem Konstantinopolí, které později dostalo řecké jméno Byzantion. Mluvíme proto o byzantském středověku na rozdíl od středověku římsko-katolického.
Ale ke starému Římu patřila i severní Afrika a Střední východ. V této oblasti se ve středověku vyvinula arabská muslimská kultura. Po smrti Mohameda v roce 632 se rozrostl na Středním východě islám a po řadě vojenských výpadů se součástí muslimské kultury stalo i Španělsko. Islám měl posvátná místa – Mekku, Médinu, Jeruzalém a Bagdád. Z kulturně-historického hlediska je důležité si uvědomit, že Arabové vojensky převzali vládu i nad starým helénistickým městem Alexandrií. Tak navázali na množství poznatků řecké vědy a po celý středověk hráli vůdčí rolí v matematice, chemii, astronomii a medicíně. Však i dnes používáme ,arabské číslice’. V mnoha ohledech tedy byla arabská kultura na vyšší úrovni než kultura křesťanská.”

xxx
Shakespeare žil také v době baroka a své největší hry napsal kolem roku 1600. Stál vlastně jednou nohou v renesanci a druhou v baroku. Ale už i u něj se to hemží výroky tom, že život je jako divadlo. Chceš slyšet příklady?

Ve hře Jak se vám líbí říká:
,Celý svět je jeviště
a všichni lidé jenom herci.
Mají své příchody a odchody,
za život každý hraje mnoho rolí..

A v Mackbethovi zase:
Těkavý stín je život, špatný herec,
jenž v chvíli svou div prkna nezboří,
a pak už kde nic, tu nic.

To je hodně pesimistické. Shakespeare byl posedlý myšlenkou, že život je krátký. Možná jsi slyšela jeho nejčastěji citovanou větu. Být, či nebýt – to je otázka.
Ano, to řekl Hamlet. Jeden den chodíme po zemi a druhý den jsme pryč.

xxx
Jedním z hesel baroka bylo latinské rčení “carpe diem” což znamená “užívej dne”. Jiný často citovaný latinský výraz té doby je ale “memento mori” tedy “pamatuj na smrt”. Vezměme například malířství. Obrazy znázorňovaly pyšnou životní rozmařilost a někam dolů do rohu malíř přimaloval kostru. V mnoha ohledech bylo baroko charakteristické ješitností a marnivostí. Ale spoustu lidí zajímal i rub mince a přemýšleli o přítomnosti všech věcí. Jinými slovy všechno krásné kolem nás jednoho dne zemře a zanikne.”
„Vždyť je to pravda. Zároveň se ale musí nechat” že pomyšlení” že nic netrvá věčně” je skličující.”
“Teď myslíš stejným způsobem jako mnoho lidí v 17. století. I politicky bylo baroko obdobím velkých protikladů. Především byla Evropa rozervaná válkami. Třicetiletá válka jako nejhorší z nich zuřila na většině území našeho světadílu od roku 1618 do roku 1648. Ve skutečnosti se jednalo o celou sérii válek” které se projevily zvláště silně v Německu. Jedním z následků téhle války bylo” že dominantní velmocí Evropy se postupně stala Francie.”
“Kvůli čemu válčili?”
„Zhruba by se dalo říct” že šlo o boj mezi protestanty a katolíky. Ale šlo hlavně o politickou moc.”

The post Sofiin svět Josteina Gaardera je desítky let nejprodávanější světový bestseller first appeared on Čítárny.