Josífek o něco povyrostl a taky se malinko odnaučil lhát. Ale jeho život je plný nespravedlnosti – musí uklízet po malé sestřičce, učit se, psát úkoly, pořádně se mýt a pomáhat rodičům.

Což ho přirozeně nijak zvlášť nebaví. Nejraději by jenom hrál fotbal, ale ten mu rodiče za každé drobné zazlobení zakazují. Proto si také při psaní domácího úkolu o rodině na svou smutnou situaci náležitě postěžuje. A když se druhý den ráno probudí, jako by se ocitl v docela jiném světě! I když oba rodiče vypadají úplně stejně jako dřív, Josífek je vůbec nepoznává. A to ještě netuší, že má před sebou celý pekelný týden!

Josífkův pekelný týden | Daniela Krolupperová
Ilustrace Markéta Vydrová | Albatros 2010

Ukázka z knihy:

Ze školy šel Josífek pomalu a nevesele. Nechtělo se mu domů. Podepsat poznámku. To si zase Josífek poslechne, jaký je lajdák, lenoch a nepořádník. Ach jo. Ale třeba to rodičům bude jedno…
Josífek došel ke dveřím a zazvonil. Maminka otevřela a radostně se na Josífka usmála. Za ní vykukoval nepořádek. Už se roztahoval i v předsíni. Hanička si tam z knih vystavěla prolézačku pro plyšového hrocha. Všechny boty naházela do rohu na jednu obrovskou hromadu. Z bílé tenisky koukalo nakousnuté jablko. To Josífka nahněvalo. Hanča tady pořád dělá binec, a nikdo jí nic neřekne! Josífek si schválně neumyl ruce. Ať maminka vidí, že i on umí zlobit! Jenomže mamince to bylo fuk. Navíc si ani nevšimla, že Josífek nemá na nohou bačkory a chodí v ponožkách. To ji vždycky spolehlivě rozčililo. Josífek tedy vytáhl žákovskou knížku s poznámkou. Div že se netěšil, jak se maminka rozzlobí. Ale ouha! Maminka chvíli hleděla na poznámku. Potom ji podepsala a zabrumlala si pro sebe. „Teda, to je přísná úča…“
Josífek to slyšel moc dobře. A nevycházel z úžasu.

V tu chvíli zazvonil telefon. Volal Kryštof. Nesměl hrát fotbal a doma se nudil. Josífek ho pozval zahrát si hry na počítači. Kryštof, který doma počítač neměl, nadšeně přiběhl.
Když mu Josífek otevřel dveře, rozzářily se Kryštofovi oči.
„Páni, takhle uklízíte boty? To je super!“ zajásal při pohledu na hromadu obuvi. A hned tam přihodil svoje. Z tenisky se přitom vykutálelo nakousnuté jablko.
„Máte to tu děsně fajn!“ oznámil Kryštof Josífkovi. „Já musím dávat boty do botníku. Máma to kontroluje, je děsně pořádná. Hrůza!“
Josífek odvedl Kryštofa do rodičovské ložnice a zapnul počítač. Hanička hned spěchala za klukama. Měla z návštěvy radost. Vylezla na rodičovskou postel. Prohlížela si Kryštofa a začala přitom skákat. Postel nádherně pérovala. To Kryštofa nadchlo.

„Já mám skákání na posteli zakázáno. Můžu?“ zeptal se a okamžitě se k Haničce přidal. Josífek na něj chvíli překvapeně koukal. Co je to za zábavu, skákat na posteli s miminem? Nakonec se ale taky připojil, a vznikla z toho nádherná polštářová bitva. Po boji hráli kluci hry a Hanička odešla za hrochem Hochem a za maminkou.
Při závodění s motocykly dostali kluci hlad. Josífek vyrazil na obhlídku kuchyně. Maminka stihla nakoupit. Ve skříňce objevil další balení nezdravých bramborových chipsů. Josífek se ho hned zmocnil a odnesl ho k počítači.

Kluci nadšeně hráli a ládovali se bramborovými lupínky. Co si člověk může přát víc? Snad jenom ten fotbal. Bylo to báječné odpoledne. Kryštofa hra na počítači vtáhla. Ale přesto nezapomínal sledovat čas. Jeho maminka byla opravdu velice přísná. Kdyby zase přišel pozdě, možná by za trest dostal napsat denně dvě doplňovačky. To by bylo úděsné!
Před pátou hodinou se Kryštof zvedl.

„Už musím,“ řekl lítostivě. „Ale máte to tu bezva! Můžete si dělat, co chcete! A ještě máte doma počítač!“
Když vycházel z rodičovské ložnice, zahlédl otevřenými dveřmi nepořádek v obývacím pokoji.
„Páni, vy tu máte ale skvělý zmatek!“ řekl obdivně. V předsíni vyhrabal z hromady bot ty svoje. „Máš prima rodiče!“ sdělil Josífkovi. „Ty moje zajímá jenom učení a úklid. A taky zdravá strava, fuj! Jedl jsi někdy obilné výhonky s bílým jogurtem?“

„Nejedl. Já mívám na svačinu ovoce. Chipsy normálně taky nejíme. A máma taky vždycky uklízí. A pořád vyzvídá, co bylo ve škole. Teď se ale s rodiči něco stalo. Jako by jim najednou bylo všechno úplně jedno nebo co…“ uvažoval Josífek.
„Vážně?“ divil se Kryštof. „Ty máš ale štěstí! Kdyby se to tak přihodilo těm mým!“ řekl toužebně a pelášil domů.
Josífek si však nebyl jistý, jestli mu má Kryštof co závidět.

The post Josífkův pekelný týden. Další z úspěšné série Daniley Krolupperové pro malé děti first appeared on Čítárny.

Zábavná knížka velehumorných příběhů docela obyčejné hastrmanské rodiny Zeleňákových. Dočtete se o tom, jak se vodnický kluk Dušan zamiloval do hastrmanské holky Pěnky nebo jak se známá firma vodník Oskar Šplíchal chtěl vyhýbat poctivé práci a sumce Matěje vydával za žraloka.

Setkáte se s legendárním kapitánem parníku Vyšehrad Herkulem Veselým a porybným Zdrhalem, který nutí i vodníky chytat ryby pod vodou na udici, ale i s příbuznými z Chodska, kteří si říkají Vodové, s namyšlenými vodníky z velkých přehrad a vlnodrapů i s bazénovými hastrmany. Každému je jasné, že vodnická rodina nepotřebuje pračku, ale může mít v obýváku (po hastrmansku v omýváku) akvárium nebo na zahrádce bazén?
Ještě si myslíte, že víte o hastrmanech všechno? Tak nečekejte až k vám připlavou zbloudilí vodníci a začtěte se do opravdu bláznivých historek tak, jak je umí napsat jen Miloš Kratochvíl.

Miloš Kratochvíl | Rybáři a Hastrmani | Ilustrovala Markéta Vydrová | Vydal Triton, 2012

Ilustrace Markéta Vydrová

Ukázka z knihy: Ryboděs

Ospalé ticho nad řekou náhle rozpáral řezavý hlas parní píšťaly. Rybáři se s povzdechem otočili po proudu. Pan Hamza začal tiše počítat do deseti. Přesně za deset vteřin po signálu píšťaly vyplula ze zátočiny u Chlumčanského lomu majestátní bílá loď.
“Ryboděs,” řekl pan lékárník Šusta a každý z rybářů si přidal na adresu parníku a jeho kapitána nějakou hanlivost. “To je prosím postrach ryb, rybářů, vodního ptactva a slušných mravů, jakýsi Herkules Veselý,” dodal pan lékárník na vysvětlenou panu Mejlovi.

Parník se přiblížil, takže už všichni poznávali na kapitánském můstku mohutnou postavu. Podle záblesků vytušili, že je sleduje dalekohledem a chystá se s nimi do slovní bitvy.
“Tak berou, berou, vy žabí švagři?!” hulákal ten urostlý chlapík. “Berou, ale roha před tím vaším vodním kombajnem!” křikl pan Benda. “Když už ten váš mlejn tak rachotí, zavřete klapačku aspoň vy!” přidal se pekař Hamza.
“Buďte rádi, že vám tu jezdím, vy tichý blázni! Vždyť byste tu jinak mohli zaspat život!” burácel kapitán Herkules. “Ryby jsou na rozdíl od vás normální, společenský tvorové! Ryby lodě milujou! Přál bych vám to vidět, když jedu taneční parník! Všechny tresky, žraloci a candáti se mi třou o boky lodě, až je v podpalubí vedro jako v Africe! Táhnou za hudbou! Chtějí se bavit! Ryby nejsou jako vy, vy němý vydry!”
“Přiložte pod kotel a jeďte si hulákat do Hamburku!” křikl pan Benda a křikl to schválně, protože už věděl, co bude následovat.
Ani tentokrát ho Herkules Veselý nezklamal.

The post Rybáři a hastrmani, poťouchlé příběhy vodnické rodiny first appeared on Čítárny.

Osm neobyčejných a málo známých příběhů o dětech a jejich kamarádech z pohádkového světa. Astrid Lindgren píše o skřítkovi, který umí kohokoliv zvětšit či zmenšit, o nudící se princezně, kterou teprve malá holčicka naučí si hrát, nebo o Petrovi, který nevěří na lupiče, ale musí před nimi uhájit babiččin náhrdelník. Soubor dosud nevydaných nezapomenutelných dobrodružství od světové Astrid Lindgren.

Ukázka z knihy…

Vůbec to byla strašná otrava, být celé dlouhé dny doma sám a nemít si s kým povídat. Jistě, mohl jít na dvůr a hrát si tam, kdyby chtěl, ale teď na podzim bylo špatné počasí a žádné děti ven nechodily.
Jak se ten čas vleče! Bertil už nevěděl, co má dělat. Hračky ho dávno přestaly bavit. Ostatně neměl jich nijak moc. Všechny knížky si prohlédl od první do poslední stránky. Číst ještě neuměl. Bylo
mu teprve šest let.
V pokoji bylo chladno. Tatínek sice ráno zatopil v kachlových kamnech, ale teď odpoledne už vyhasla. Bertil se třásl zimou. V koutech pokoje byla tma, ale Bertilovi se nechtělo rozsvěcet. Stejně nemá co dělat. Všechno mu připadalo tak smutné, že si lehl na chvíli na postel. Bude přemýšlet, jak je nešťastný. Vždycky se takhle osamělý necítil.
Dřív měl sestru. Jmenovala se Marta. Jenže jednou přišla ze školy a onemocněla. Byla nemocná týden a pak zemřela. Slzy se Bertilovi rozkutálely po tvářích, když si uvědomil, jak je teď sám.
V tu chvíli cosi zaslechl. Drobné krůčky pod postelí.
Copak tu straší, pomyslel si Bertil a nahnul se přes okraj postele, aby se pod ni podíval. A tam uviděl něco zvláštního. Pod postelí stál – ano, stál tam maličký kluk. Nebyl větší než palec.
„Ahoj,“ řekl chlapeček.
„Ahoj,“ pozdravil Bertil zaraženě.
„Ahoj, ahoj,“ řekl znovu ten malý.
Potom nastalo ticho.
„Co jsi zač?“ zeptal se Bertil. „A co děláš pod mou postelí?“
„Jsem skřítek Nils Karlsson,“ odpověděl chlapeček.
„A bydlím tady. Tedy ne přímo pod tvou postelí, ale dole pod schody. Vchod mám tamhle v rohu.“ Ukázal k velké díře pod Bertilovou postelí.
„Už tu bydlíš dlouho?“ zeptal se ho Bertil.
„Ne, teprve dva dny,“ řekl drobeček. „Předtím jsem bydlel pod kořenem stromu v Konvalinkovém lese, ale to víš, když přijde podzim, člověk má najednou života v přírodě dost a radši se uchýlí
do města. Měl jsem štěstí, že mi tady u vás jedna myš pronajala pokoj. Přestěhovala se k sestře na nové sídliště v Södertälje*). Je totiž velká nouze o byty, to asi víš.“
Jistě, o tom Bertil slyšel.
„Samozřejmě si ho pronajímám nezařízený,“ vysvětloval skřítek. „Tak je to nejlepší. Tedy když má člověk vlastní nábytek,“ dodal smutně po krátké přestávce.
„A ty ho máš?“ zeptal se Bertil.
„Ne, to právě nemám,“ pravil skřítek a vypadal ustaraně.
Zachvěl se.
„Uf, mám dole takovou zimu,“ řekl. „Ale zdá se, že ty tady nahoře taky.“
„To mám, je tu už jako v ledničce.“
„Mám podobná kachlová kamna,“ pokračoval
skřítek, „ale nemám dřevo. Dřevo je teď moc drahé.“
Poplácal se po pažích, aby se trochu zahřál. Pak
se zadíval jasnýma očima na Bertila.
„Co děláš celé dny?“ zeptal se.
„No, ani nic. Vlastně vůbec nic.“
„Hm, já taky ne,“ řekl skřítek. „Být sám je trochu otrava, nemyslíš?“
„Strašná,“ souhlasil Bertil.
„Tak přijď někdy za mnou dolů,“ navrhl skřítek dychtivě.

The post Neobyčejný Skřítek Nils Astrrid Lindgren v ilustracích Markéty Vydrové first appeared on Čítárny.

Jednoho červencového dne roku 1968 se mamince výtvarnici narodila dcerka Markétka. Již jako malá věděla, že chce malovat a kreslit obrázky do dětských knížek a nic jiného dělat nechce. Cesta za jejím snem byla dlouhá, prvně tvořila pouze do šuplíku, až se svým mužem Danielem vytvořila autorskou dvojici Vydry.

On jako námětář a ona jako ilustrátorka obohatili svými vtípky časopisy Dikobraz, Podvobraz, Sorry a další humoristické měsíčníky. První opravdová ilustrovaná kniha byla Na co hrají varani, která je plná zvířátek, básniček a nádherných obrázků. Od té doby má stále co na práci a věnuje se svým milovaným ilustracím. Ilustrovala mimo jiné knihy Pohádky pro dobrodruhy (Zdeněk Šmíd, Olympia), Malý bílý koníček (Elizabeth Goudge), Sedmilhář Josífek (Daniela Krolluperová), Správná parta a kouzelný míč (Daniel Kuhln) a spoustu dalších. Kdo chce vědět více, může si přečíst autobiografii Markéty Vydrové uveřejněnou na našich stránkách nebo přímo na webu ilustrátorky  www.ilustrace-marketa-vydrova.estranky.cz

Všimla jsem si, že váš život je už od počátku úzce propojený s výtvarným uměním, pamatujete si ještě, co vás jako dítko nejvíce fascinovalo v tajuplném světě štětců a barev?
Ona malovala moje maminka, která je vystudovaná výtvarnice, takže štětce a barvy byly moje první hračky. A když dítko zjistí, že se dají v nestřeženém okamžiku pomalovat tapety kam až ruka dosáhne, nebo celý jazyk inkoustovou tužkou, tak je to fascinující. Hlavně pak pro rodiče. Malování a různé výtvarno mě pak provázelo celé dětství, vychodila jsem snad všechny lidušky a výtvarky, občas jsem i něco vyhrála na nějaké soutěži, což mě asi motivovalo, ale hlavně mě to pořád bavilo. A když mě ten “liduškový” dril chvilkama přestával bavit, tak mě to zase začít bavit muselo. O to se postarala moje maminka. Asi mírné donucovací prostředky jsou potřebné… I vejška (zahradní architektura) byla spojená hodně s výtvarkou, takže takhle se to se mnou vezlo. Pak následovalo období takového hledání, kdy jsem zkoušela různé výtvarné techniky (třeba dřevosochaření, nebo velkoplošné malby na zdi) a jedna technika mi zůstala – batikování a malování na textil. To mě vedle ilustrací hodně baví a jak mám možnost, tak si jdu trošku “zabatikovat”, jako si jde někdo zaběhat:-).

Protože se naše povídání zaměřuje hlavně na dětskou literaturu, můžete nám prozradit, jaká byla Vaše nejmilejší kniha? Zdali jste se ji také pokoušela zdobit svými obrázky?
Dřív tolik knížek nevycházelo jako teď, ale mám pocit, že ty co vyšly, stály za to. Milovala jsem obrázky Jiřího Trnky, na které si vzpomínám z knihy Zahrada. Tu jsem opravdu prožívala a potom také nedostižného Zdeňka Buriana. Jako malá jsem byla s maminkou na návštěvě u něho v atelieru, to byl úžasný svět! Co se týká mého vlastního raného ilustračního vkladu, vůči mé milované Zahradě jsem měla respekt, (možná způsobený nedostatkem nepomalovaného místa:-), ale jinak když v knížce obrázky chyběly, tak jsem je přece musela domalovat … K dětským knížkám obrázky patří. Ale neomezovala jsem se jen na doilustrovávání knížek bez obrázků…byla jsem v tom dost neodbytná a tak i ty obrázkové knihy neunikly mému zásahu. Volné půlstrany se přede mnou třásly:-)

Máte ještě schovanou nějakou knihu, kterou jste takto domalovala? Třeba abyste svým dětem přiblížila dobu svého dětství?
Takhle rané obrázky se skutečně v jedné knize dochovaly. Byla to kniha Pohádky od Boženy Němcové a nakladatel se dopustil té osudné chyby, že kromě nádherných ilustrací Karla Svolinského si dovolil v knize ponechat právě ty volné půlstrany:-) Kniha je uložena u mé maminky v Kroměříži. Natálka ji ještě neviděla, ale co nevidět to napravím. Vašík, kterému táhne na šestnáct, už moje veledíla viděl:-) Každopádně v tomto jsou obě děti, Natálka i Vašík po mě. Přeilustrovaných knih z jejich raného dětství máme také spoustu:-)

A jak se vaše děti tváří na to, že je její maminka ilustrátorka, která svými barvičkami zdobí dětské knihy? Určitě jim musí spolužáci závidět…
No, obecně děti, které doma nemají ilustrátora, či podobný element, mají pocit, že spisovatelé, básnici a ilustrátoři jsou lidé, kteří v reálném světě spíše neexistují, jsou někde schovaní, mimo svět ve kterém se děti pohybují. Takže vím, že jim to spíš zpočátku spolužáci ani nevěřili a Natálka byla trošku nešťastná z toho, když ji podezřívali, že si vymýšlí. Přeci nějaká běžná maminka spolužačky nemůže ilustrovat knížky!:-) Jinak oba to berou asi normálně, protože mámu denně vidí kreslit a malovat, všechny ilustrace vidí jako první (a jsou přísní kritici:-). Takže když potom vyjde další knížka, je to pro ně zase další forma toho, co vidí pořád u mě na stole. S tím rozdílem, že pak už to mají i s textem:-)

Vaše postavičky jsou veselé osůbky s úsměvem od ucha k uchu. Kde pro ně hledáte inspiraci? Stává se někdy, že Vás někdo tak zaujme, že ho prostě musíte nakreslit?
Inspiraci určitě především u dětí. Obrázky by měly působit dětem radost a smích je toho nejlepším prostředníkem. Rozesmátá tvářička rozesměje i ostatní. Nejsem příliš příznivcem supermoderních stvoření s obří hlavou a polopochmurným výrazem. Spousta dětí i dospělých je velmi inspirujících…a znáte to…skoro každý rád pozoruje lidi…já jsem v tom opravdový maniak. Nasávám do sebe ty charaktery a pak je tahám z paměti jako z trezorku. Ale funguje to i opačně…vymyslím si klučinu, namaluji ho a za tři dny potkám úplně stejného třeba v obchodě. (Možná je nějak záhadně vyrábím:-)

Knížka Na co hrají varani vznikla ve vaší domácnosti, kde ji váš muž napsal a vy jste ji ilustrovala. Narazili jste na nějaký zádrhel? Třeba já bych asi některá neznámá zvířátka nakreslit nedokázala…
Když kniha vyšla, tak se ukázalo, že některá zvířátka skutečně nejenže neznaly děti, ale ani paní učitelky. Třeba ochechule je velké zvíře, něco jako lachtan nebo mrož, říká se jí také mořská kráva. Ale jedna paní učitelka si myslela, že je to vážka… Takže abych všechna zvířátka dokázala namalovat, předcházely tomu dny neustálého studia, kdy jsem ležela ponořená do encyklopedií a přírodopisných knih a studovala jejich podoby a zvyky, neustále je skicovala. Musela jsem je napřed opravdu dobře zvládnout namalovat realisticky zpaměti, než jsem jim mohla dát svou karikaturní zkratku, vnutit polohu, jakou jsem potřebovala a ve které se nikdy v knihách ne a ne vyskytnout:-) A můj muž, který sice vystudoval VŠZ, si také občas musel osvěžit, jak některá zvířátka vypadají a kde žijí, než o nich začal psát. Třeba zrovna ta ochechule. Básničky jsou totiž i o takovýchto méně známých potvůrkách:-)

Co myslíte, že je u dětských knížek nejdůležitější?
Určitě musí děti bavit. Něčím je oslovit. A kromě toho malinko vychovávat, nenápadně jim nabízet i něco jiného, než na co jsou zvyklé z většinové produkce. Zlobíme se, že děti mají sklon ke kýči…bodejť by neměly, když ze všech stran útočí baculatá kachňata s tvářinkami jako melouny ruku v ruce s anorektickými bárbínkami. Ale stejně pořád tajně doufám, že nakonec zdravý rozum zvítězí a děti si raději přečtou Zahradu, anebo pustí Medvědy od Kolína. (Pořád na tom pracuju:-)

Čtete knihy, které ilustrujete? Stalo se Vám třeba někdy, že to byla taková „blbost“, že jste ji odmítla ilustrovat, nebo nějaká taková, kdy jste se musela k práci přinutit?
Musím je číst a velmi pečlivě, ale čtu je ráda, protože ty, do kterých se rozhodnu jít, se mi opravdu líbí. To odmítnutí přichází spíše ještě před tím, než se do knihy “zakousnu”. Knihu, jejíž rukopis už čtu a začínám zpracovávat, musím mít v té chvíli už vnitřně odsouhlasenou. Nakladatelství mi pošle napřed ukázky, zeptá se, jestli mi to vyhovuje a pak teprve na základě mého rozhodnutí spolupráce započne, nebo ne. Samozřejmě jsem i odmítla ilustrace. První odmítnuté, to si vzpomínám, byly do knihy, která měla být právě plná takových těch hýkajících mazlíčků, okatých telátek, růžových holoubků. Úplně jsem se otřásala. Nabízený honorář byl víc než velkorysý, ale požadavek na ilustrace víc než praštěný. Nikdy bych nic takového nevzala.

Jeden případ, kdy jsem se musela “chytit pod krkem” a občas se přinutit k práci byl, když jsem ilustrovala matematiku pro třetí třídu. Doslova jsem totiž nesnášela malování geometrických těles, která nemají výraz a charakter, pouze tvar:-). Ještě že to jinak zachraňovalo množství dětiček a kouzeník, kterí tam byli také.

Nebo si vzpomínám, že se mi stalo, že jeden spisovatel mi přesně diktoval co mám malovat a neustále mi mluvil do práce, ač sám výtvarně neobdařen a jeho poznámky byly typu: prosím, tu nohu o půlcentimetru doleva apod… tak tam to trochu skřípalo kvůli komunikaci a diktátu:-)Ještě se vrátím k tomu čtení…zvlášť v dětské literatuře je naprosto nezbytné se s knihou zcela ztotožnit, znát ji skoro zpaměti, každý detail a drobnost. Děti jsou velmi citlivé na nepřesnosti toho typu, že například Karolínka je černovlasá a nosí brýle, ale ilustrátor tohle klidně ignoruje a udělá ji hnědovlasou bez brýlí. Jako malé mi tohle hrozně vadilo a vadí dodnes a říkám si, že pak už je úplně jedno, jestli místo medvěda je králík, protože ilustrace pak nesouvisí s knihou a děti tohle rozčiluje. Mám raději, když jsou děti veselé:-)

Dokončila jste právě ilustrace knihy pro dospělé Dudáci a vlčí hlavy od Zdeňka Šmída. Byla to velká změna proti dětským knihám?
Byla i nebyla. Pana Šmída ilustruji strašně ráda, protože on je moje krevní skupina. Jeho jemný, laskavý a inteligentní humor, občas trochu sarkastický, ladí s mým osobním nastavením a jeho knihy jsou potěšující. Ilustrovala jsem jeho Pohádky pro dobrodruhy (ta je dětsko-dědská, čili vícegenerační) a pak několik knižních obálek. Každou z těch knih i v případě, že šlo jen o obálky, jsem pečlivě přečetla, abych vyloupla to podstatné. A pak přišli Dudáci a vlčí hlavy. Jemný posun byl v tom, že jsem se mohla tak nějak víc rozjet a pořádně rozvinout svého humoristického ducha. Toho samozřejmě nechávám řádit i u dětské literatury, ale tam ho musím kočírovat trošku jinak a jinými cestičkami, s jiným výrazem…těžko se to vysvětluje. Stejné je to v tom, že ať dětské knihy, nebo tato pro dospělé, jsou pro mě studnou potěšení. Humorné, ulítlé věci, to mi opravdu sedí. Vážným tématům až tak neholduji.

Na jakou novou knihu s vašimi obrázky se mohou děti těšit?
Na češtinu pro čtvrťáky od nakladatelství Fraus! To se mají na co:-)…chystám se ji udělat pořádně veselou!

Moc Vám děkuji za příjemné povídání. Přeji Vám, ať máte vždy náladu a chuť kreslit tak pozitivní obrázky jako doposud. 

The post Ilustrátorka Markéta Vydrová. Barvy byly moje první hračky first appeared on Čítárny.

Markéta Vydrová napsala knížku před devíti lety, v době, kdy její děti byly malé a neustále pro ně vymýšlela vlastní pohádky.  Sama, když byla malá, měla vymyšleného kamaráda, který s ní byl všude. A tak ji napadlo toho kamaráda zavolat zpátky a nechat ho prožít všechny příběhy z knížky.

Úvodní ukázka z autorské knížky, která vyšla v květnu 2014 v nakladatelství Triton.
Byla jednou jedna malá holčička a ta si hrozně moc přála mít za kamaráda skřítka. Veselého, čiperného skřítka, se kterým by mohla dělat různé legrácky a vymýšlet psí kusy a zkoumat něco a tak…
Ta malá holčička na skřítka pořád usilovně myslela. Myslela na něj, když usínala, myslela na něj, když vstávala. Mezitím se jí o něm zdálo. Myslela na něj na procházce, u stolu i pod stolem, při čištění zubů a dokonce, ale to vám říkám jen úplně potichu, aby to nikdo jiný neslyšel, i na záchodě. A protože chtěla být malířkou, každou chvilku si ho také kreslila. Když mu jednou přimalovala čepici, vymyslela si, že ta čepice nebude dobrá jen k tomu, aby skřítkovi nefoukalo na hlavu. Pod čepicí bude mít schované všechno, co každý šikovný skřítek potřebuje, co se mu může hodit a ještě nějaké zázraky navíc. Vybarvila čepičku fialkovou pastelkou a spokojeně se na ni podívala. Zvenku vypadala jako normální malá skřítčí čepička, ale uvnitř byla tak ohromná, že byste v ní zabloudili jako v pralese!
No, a když už má někdo čepici, měl by mít taky jméno.
„Budeš Šalvěj!“ rozhodla holčička.
Proč Šalvěj? No, protože skřítek holčičce hrozně moc scházel. Bylo to podobné, jako když jste nemocní a schází vám zdraví. A tak si představovala, že skřítka má a že ji z toho scházení uzdravuje jako léčivý šalvějový čaj od babičky. Navíc měl tu fialovou čepičku. No a taky se jí to voňavé jméno líbilo víc než Horác, nebo Ruprecht…

The post Kouzelný Můj skřítek Šalvěj. Autorská knížka Markéty Vydrové first appeared on Čítárny.

Přečtěte si vybrané vzpomínky osobností dětské knihy o tom co četli ve svém dětství a kdo je vedl ke knihám.


Jiří Žáček, básník, spisovatel, překladatel
Můj otec byl náruživý rodinný předčítač; sotva jsme s bratrem Milanem a sestrou Alenou odrostli pohádkám, vytasil na nás svého oblíbeného Švejka. Netroufám si odhadnout, nakolik jsme Haškovi rozuměli, ale rozhodně nás zaujal plnokrevnou groteskou z c.a k. časů. A když ho naše úzkostlivá maminka pokárala, že nás tou knihou učí mluvit sprostě, opáčil: “Však se jim to v životě bude hodit!”

Markéta Zinnerová, spisovatelka, básnířka, scénáristka
Při nástupu do první třídy venkovské školy mi rodiče dali a předčítali knížku Josefa Barnáše Cestičkou do školy. Kvůli ní jsem četla za dva měsíce. I já se s ní stávala Venouškem, který na vsi prožíval malá velká dobrodružství prvňáčka. Akorát, že jsem byla holka. To ale nevadilo, s knížkami jsem se stávala kýmkoliv. Před Vánocemi Ježíšek obdržel pokaňkanou prosbu, aby mi přinesl panenku kluka. Celuloidové batole mělo vylisované kraťoučké vlásky a nejasný náznak, že je chlapeček. Dostal jméno Venoušek. Moje hýčkaná nejmilovanější panenka dětství. O málo později mě unesla knížka Jana Petruse o blonďaté mudrlantce a černovlasém rodinném čertíkovi Filosof a rarášek. Celé my, já a mladší sestra. Báječně napsaný vstup do ráje dětství.

Svatopluk Hrnčíř, spisovatel, redaktor
Na naší půdě trůnila černá dřevěná truhla, jejíž víko bylo zespoda polepeno barevnými, snad svatými obrázky. Úctyhodná skrýš střežila nejrůznější památky a “poklady” rodiny mojí maminky. (…) Nu a v té truhle jsem objevil objemnou černou knihu. Když jsem ji otevřel, spatřil jsem barevný obrázek balonu, kterého vichr srážel do rozbouřeného moře. Otočil jsem list a seznámil se s prvními řádky: “Stoupáme?” “Ne! Naopak! Klesáme!” “Je to ještě horší, pane Smithi! Padáme!” “Proboha! Vyhoďte přítěž!” “Poslední pytel je už vyprázdněn!” “Co balon? Stoupá?” “Ne!” “Slyším něco jako hukot vln!” “Pod košem je moře!” Začátek příběhu mě zaujal. A název knihy také. Tajuplný ostrov.
Co jsem však zcela opominul, bylo jméno autora. Nevnímal jsem ho, neznal jsem ho. Černou knihu z černé truhly jsem snesl z půdy a četl, četl, četl… Tak jsem se seznámil se svou první verneovkou. Nadchla mě, okouzlila, byl to úžasný čtenářský zážitek. Vůbec mi nevadilo, že šlo o chudičké vydání bez ilustrací, tištěné drobným písmem ve dvou sloupcích. Brzy jsem zjistil, že je to svázané sešitové vydání (snad nakladatele Kočího) a že obrázek ohroženého balonu je vlastně obálkou prvního sešitu. Hltal jsem pozoruhodná dobrodružství pěti trosečníků (šestý byl pes Top), žasl nad záhadami, kterými ostrov oplýval, a vyvrcholení mě namouduši ohromilo. Podmořská jeskyně, zář z podivného ponorného plavidla a – kapitán Nemo! Mám dojem, že větší překvapení mi v životě žádná jiná kniha nepřipravila.

Ivona Březinová, spisovatelka
Vzpomínám si na poličku dětských knížek a leporel, která na mě v době, kdy jsem ještě nechodila ani do mateřské školy, vždy čekala v bytě mé babičky Boženky. Ta mě hlídala, když byla maminka v práci. A opravdu nejvíc mi v paměti utkvělo leporelo Kdo chce koťátko? Říkanky Mileny Lukešové jsem uměla nazpaměť a obrázky Heleny Zmatlíkové mi tehdy učarovaly na celý život. Druhým osudovým setkáním s knížkou pro mě byl okamžik, kdy jsem knihu převzala přímo z rukou její autorky. Anna Sedlmayerová, tehdy už v babičkovském věku, mně, sedmileté, darovala tenkou knížku O zajíčkovi Březňáčkovi a myšce Šišňerce. A to nebylo všechno.
V knize jsem měla věnování: Milé Ivonce s přáním, aby jednou napsala hodně krásných pohádek, Anna Sedlmayerová. V té době už jsem totiž každému tvrdila, že budu spisovatelkou. Nebýt spousty nádherných knih, které mě i díky Albatrosu provázely dětstvím, můj sen by se možná nesplnil.

Michal Černík, básník, spisovatel, redaktor
Mou nejoblíbenější knížkou v předškolním věku se stala Menzelova kniha Míša kulička v rodném lese. Maminka mi z ní musela pořád předčítat a já jsem si pak ukazoval v Trnkových ilustracích a dělal, že čtu. Protože jsem byl stejně kulatý jako medvídek Míša, můj o pět let starší bratr mi začal říkat Míšo. Jméno se ujalo a v dospělosti z Míši vznikl Michal, i když jsem křtěný Josef. Dalšími knížkami toho věku byly knihy o Ferdovi mravencovi. V trávě jsem pak hledal mravence s červeným puntíkatým šátkem, jaký nosil Ferda. Měl jsem rád knížky s obrázky Josefa Lady, které miluji dodnes. Ve čtenářském věku jsem miloval Foglarovu knížku Hoši od Bobří řeky. Bratr Milan založil klub Lasiček a my jsme podle knížky plnili bobříky a snažili se žít jako ti Foglarovi hoši. Další knihou byla Erbenova Kytice.
Asi ve dvanácti jsem si řekl, že tak jako Erben napsal Kytici, tak já zrýmuju Staré pověsti české. Ten sešit mám snad někde doma schovaný. Kytice mne provázela celý život, a mým básnickým přáním bylo napsat právě takovou Zlatou knihu.
Měl jsem svou knihovničku se sto dvaceti knížkami a navíc jsem chodil do městské knihovny v Čelákovicích, miloval jsem Verneovky, Londona, cestopisy, pohádky Němcové, Erbena a další a další. Patřil jsem k těm nejpilnějším čtenářům knihovny.

Markéta Vydrová, ilustrátorka
Ovšem ke knize Pohádek od Boženy Němcové se dokonce váže začátek mé ilustrátorské kariéry. Milovala jsem obrázky z té knihy, ilustrované Karlem Svolinským. Ve čtyřech letech jsem ji neustále ,,studovala” a prohlížela a nesmírně mě udivilo, že v ní existují místa, kde nejsou ani obrázky, ani písmena. (Zpravidla to bylo na koncích kapitol). Musela jsem to uvést do pořádku a prázdné půlstrany v knize jsem pečlivě doilustrovala – přesvědčena, že obrázky ,,k nerozeznání stejnými”, jako původní ilustrace. Strašně mě udivilo, že maminka mě jako autorku ihned odhalila a zlobila se na mě. Ale protože byla výtvarnice, vysvětlila mi, jak se ilustrace do knih dostanou, kdo je to ilustrátor a já se tenkrát v těch čtyřech rozhodla, že budu ilustrátorka. Když tuhle autobiografickou historku vyprávím dětem na besedách, tak pokaždé ještě dodám, že zatímco tenkrát mě za obrázky do knih kárali, dnes mě za ně odměňují a že stojí za to jít za svým snem :).

The post Oblíbené knížky dětství Žáčka, Březinové, Zinnerové, Vydrové, Černíka, Hrnčíře first appeared on Čítárny.

Příběh tří dětí a jedné babičky je ztřeštěný, plný bláznivých nápadů a vtipných situací. Ale stále se v něm vine právě ten jeden jediný úkol – splnit daný slib.

Pátrání po příčině rodinného prokletí si malí čtenáři užijí.
Určitě se lehce ztotožní s postavami sourozenců, kteří tvoří povedené trio. Ivona Březinová opět vykreslila uvěřitelné postavy. Jsou to děti z masa a kostí. Stejně se jí vyvedli i rodiče a babička. Míra nadsázky v jejích postavách je únosná a nezbytnělá. Dalším přínosem jsou dialogy. Nikde nedrhnou a každá replika odpovídá věku své postavy. To, co se stalo Milošovi, Leošovi, Oldřišce a babičce Hermíně se může stát, s přimhouřenýma očima, každému z nás, každý přece můžeme pomáhat babičce se splněním jejího slibu. Třeba hned potom by došlo na závazky vlastní. A o to autorce určitě jde. Abychom si uvědomili – malí, velcí – jak je důležité splnit slíbené, vždyť sliby se mají plnit.

Starostlivá maminka, vášnivá luštitelka sudoku a křížovek, která sem tam připálí jídlo, tatínek, dopravní policista usínající při televizních detektivkách, dvanáctiletý Miloš, o rok mladší Leoš a sedmiletá Oldřiška. A babička Hermína, kterou je možné zahlédnout zásadně v koupací čepici na kolečkových bruslích, na koloběžce či šplhající v parku na stromy.

Ilustrátorka Markéta Vydrová

Knížku s bláznivým příběhem  ilustrovala Markéta Vydrová. Obrázky velmi povedeně a humorně dokreslují celé podivné pátrání.

Spisovatelka Ivona Březinová

Johanka z parku | Ivona Březinová | Ilustrace Markéta Vydrová | Albatros, 2012

Ukázka z knížky:

„Já se z vás asi zblázním,“ chytil se Miloš za hlavu.
„Neunáhluj se, Milošku!“ křikla z větví babička Hermína. „Oldinka to myslela dobře. Ale já mám na mysli úplně jinou Johanku.“
„Jo? A jakou?“
„Johanku z parku.“
„Ona… ona je teď někde poblíž?“ zeptal se Miloš s nadějí v hlase.
„Určitě,“ zakývala babička hlavou tak horlivě, až spadlo několik šišek. „Ona tu totiž bydlí.“
„Bydlí v parku?“ nadchl se Leoš. „To bych možná taky bral. A kde přesně bydlí?“
„No, to tak úplně nevím,“ přiznala babička. „Může být prakticky kdekoliv.“

Ukázka z knihy: pdf >>

The post Johanka z parku Ivony Březinové a detektivní pátrání po příčině rodinného prokletí. first appeared on Čítárny.

Barnabášek je skutečný čtyřletý kluk, který žije s maminkou a tatínkem v Rumunsku, ve městě Kluži, a doma mluví maďarsky. Tak ho popsal jeho tatínek spisovatel Balázs Zágoni a paní ilustrátorka Vydrová ho na věčné časy vyobrazila nejen pro české děti. A jak se skutečně narodil. To by takto: Jednou Barnabášek, když právě odcházel do školky, se ve dveřích otočil a velice vážně řekl: „Tati, než přijdu domů, napiš o mně pohádku. Slibuješ?“
„Slibuju,“ odpověděl Balázs Zágoni. A svůj slib dodržel.

Rozhovor s ilustrátorkou Markétou Vydrovou a spsioavtelem Balázsem Zágonim

Paní Vydrová, vy o sobě říkáte, že jste se s tužkou v ruce narodila. Jaké byly počátky Vaší tvorby?
S ilustrováním knih jsem začala asi ve čtyřech letech, kdy jsem doilustrovala prázdná místa v knize pohádek od Boženy Němcové. Nakladatel tehdy udělal tu chybu, že zde nechal spousty volných půlstran a tak se mé ilustrace ocitly vedle ilustrací pana Svolinského. Tehdy jsem za to nebyla pochválena a dostala jsem zákaz takhle „ničit“ knihy, ale maminka výtvarnice mi také vysvětlila, kdo je to ilustrátor a já si už tehdy vážně řekla, že tohle budu v životě dělat. Dnes už se za „malování do knížek“ na mě nikdo nezlobí a ještě mi za to platí. Mou první knihu „Na co hrají varani“ jste zmínila v úvodu. Ta přišla po letech publikování kresleného humoru v humoristických časopisech a malování „do šuplíku“. A po první knize už to šlo ráz na ráz. Dnes maluji čtyřicátou osmou (když nepočítám navíc ještě asi jedenáct svazků minipohádek).
{youtube}AIC76lfzYJ4{/youtube}
Pane Zágoni, vy jste věděl již od malička, že Vás životem bude doprovázet psaní knih?
Tak tedy, já jsem se chtěl stát spisovatelem už od dětství, ale tuto touhu nahradila v teenagerském věku ambice stát se divadelním a později filmovým režisérem. Když mi bylo jedenáct, napsal jsem a zrežíroval jsem pro moji třídu ve škole divadelní hru. Ale psát přímo pro děti jsem nikdy neměl v plánu. Prostě se to tak stalo. Ve skutečnosti jsem vlastně začal vyprávět příběhy mému prvorozenému synovi Barnabášovi, když mu byly tři roky. Jeho kmotra, která pracovala v redakci časopisu, mě slyšela vyprávět jeden z mých příběhů a zeptala se mě, jestli bych jej nechtěl pro její časopis napsat. Napsal jsem jej tedy a později mi zavolal šéfredaktor onoho časopisu, zdali bych mohl napsat dalších 25 podobných příběhů. Pokud by se tak stalo, mohl by vydat knihu Barnabášových povídek. Nebyl jsem si jistý, zdali jsem toho schopen, ale řekl jsem ano a tak začal Barnabášův příběh.

Zajímalo by mne, které dílo považujete ve vaší tvorbě pro Vás za osobně významné? Kteří autoři Vás na vaší umělecké dráze ovlivnili a inspirovali?
Markéta Vydrová: Na mém soukromém ilustrátorském nebi plane mnoho jasných hvězd. Např. Adolf Born, Jiří Trnka a mnoho dalších, jak minulých, tak současných umělců. Ale osobně pro mě nejvíce znamená skvělá současná česká ilustrátorka Vlasta Baránková (např. Lískulka, Broučci a další). Velmi mi pomohla v začátcích, dala mi spousty nesmírně užitečných kolegiálních rad a obrovskou přátelskou podporu a stála u zrodu mé ilustrátorské dráhy. Je nejen bravurní ilustrátorka, ale také výjimečná žena a jsem jí hluboce vděčná za přátelství a nesobeckou pomoc.

Balázs Zágoni: Vzhledem k tomu, že jsem příšlušník maďarské menšiny žijící v Rumunsku, bylo mi v dětství převyprávěno mnoho maďarských a rumunských lidových příběhů. Ale ovlivnily mě také celosvětové pohádky a večerníčky na motivy Andersena nebo bratří Grimmů. Z místních autorů musím zmínit Sandora Fodora, Gizellu Hervay a Ervina Lazara. Ale také Erich Kastner mě velmi ovlivnil. Dost se to projevilo při tvorbě mého současného prvního románu pro mládež. Čtu ovšem více literaturu pro dospělé, nežli literaturu dětskou a sleduji hodně filmy. Dlouhou dobu jsem pracoval jako novinář.

Paní Vydrová, Vím, že máte několik vlastních oblíbených spisovatelů, pro které ilustrujete. Přesto by mne zajímalo, co je pro Vás rozhodující při výběru titulu, který budete ilustrovat?
Ano, mám své oblíbence (mezi které se pan Zágoni teď také zařadil). Při výběru titulu k ilustrování rozhoduje několik kritérií. Tím zásadním a nejdůležitějším je moje souznění s autorem. Musím mít pocit, že mi mluví z duše. Vybírám si texty, které mě baví a těší a které jsou při čtení „láskou na první pohled“. A současně z nich musím vnímat schopnost zaujmout a potěšit dítě. Ne každý autor (a bohužel i ne každý ilustrátor) je schopen vidět dětskýma očima a chápat, co do tohoto světa patří a co už ne. Ale když se to povede, je to krása a já mám nejraději, když se v textu spojují fantazie, laskavost, inteligence a humor a také správná dávka „praštěnosti“.

Pane Zágoni, kde čerpáte inspiraci k napsání dětské knihy vy?
Dlouhou dobu pro mě byla hlavním zdrojem inspirace moje rodina a naše děti. Spousta rodinných událostí veselých i těch méně šťastných se staly základem pro další příběh. Ale nejzábavnější to je v případě mé druhé knihy, Barnabáš v Berlíně, což je příběh pro děti. Stovky dětí se ptaly mě a Barnabáše na různých knižních besedách, jak to bylo v Berlíně doopravdy, zda-li se tam opravdu ztratil, tak jak to bylo popsáno v knize. Bylo pro ně těžké pochopit, že Barnabáš nikdy do Berlína necestoval, přinejmenším tedy až doposud. Já osobně jsem byl v Berlíně dvakrát, ale vše co je popsáno v příběhu je pouze fikce, ačkoliv se to může zdát velmi reálné. Jednou jsem dokonce potkal na ulici maminku, která mě zastavila a velice vážně mi sdělila, že kdyby byla moje žena, tak by se se mnou jistě rozvedla, protože jenom nezodpovědný otec může ztratit dítě v cizím městě. Stěží jsem jí vysvětlil, že je to pouze fikce. Samozřejmě, do jisté míry se tou situací dodnes bavím.

Pojďme nyní k Vašemu společnému dílu, dětskému titulu Barnabáškova kniha. Pan Zágoni je autorem a paní Vydrová ji pro české čtenáře ilustruje. Paní Vydrová, jak se přihodilo, že Barnabášek doputoval až na váš stůl?
Knihu mi nabídl k ilustrování pan nakladatel MUDr. Stanislav Juhaňák (Triton). Nevím to jistě, ale mám dojem, že tip na ni mu dala naše paní překladatelka Viola Somogyi a panu nakladateli se moc líbila. Poslal mi rukopis už v překladu a kniha byla přesně taková, aby potěšila moje srdce, takže jsem nadšeně souhlasila. Domnívám se, že pan Juhaňák, který má opravdu výbornou nakladatelskou intuici, hned vycítil, že to bude něco, co mě nadchne. On sám byl z textu nadšený velice a navíc nakažlivě, takže jsem to od něj poměrně rychle chytla a tím pádem bylo „vymalováno“. Z vlastní iniciativy jsem si nedávno na netu našla další knihy o Barnabáškovi od pana Zágoniho a pana nakladatele na ně upozornila. Udělaly mu radost, takže doufám, že naše spolupráce na Barnabáškovi bude mít příjemné pokračování.

Představte našim čtenářům kdo je hlavní hrdina, Barnabášek? Určitě prožívá zajímavá dobrodružství?
Markéta Vydrová: Malý klouček asi čtyřletý, který žije v tom krásném světě dětské reality. Úmyslně neříkám fantazie, neboť pro děti je i každé „jako“ vlastně „doopravdy“. My dospělí obdivujeme kouzelný dětský svět a přitom dítě, které v něm žije, jiný ani nezná, je pro něj normální, že se dá vykopat v zemi díra a tou dírou vyleze kluk z opačného konce světa, nebo je přece normální se proletět na obživlém vysavači. Pan Zágoni to setření hranice mezi realitou a fantazií pregnantně vyjádřil a jeho Barnabášek je dokonale živý malý človíček, přesně takový, jaké máte doma.

Balázs Zágoni: Hlavní hrdina knihy, Barnabáš, prožívá své příběhy jako tříletý, později jako čtyřletý. Tyto příběhy se mohou přihodit skoro každému dítěti tohoto věku. První setkání s kočkou nebo s vysavačem, první jízda na kole, první nakupování na rohu ulice, první výlet k moři, první Vánoce. Jak překonat strach? Jaké to je, být rozzlobený na rodiče, kteří nerozumnějí svým dětem? Jak pomáhat rodičům s něčím co je obtížné? Největší kompliment, který jsem na Barnabášovu knihu obdržel, byl od jedné učitelky hudby, která řekla, že mé příběhy jsou dvojitě vrstveny. Jsou zábavné pro děti, ale úsměvné také pro rodiče. Doufám, že to tak je. A ujišťuji vás, že moje rodičovské schopnosti mají k dokonalosti daleko!

Kniha o Barnabášovi je určena úplně nejmenším dětem, které ještě neumějí číst. Je nějaký rozdíl mezi ilustrováním pro malinké děti a pro ty starší, které si již přečtou knihu samy? Přeci jen takto malé děti vyžadují obecně jiný přístup.
Markéta Vydrová: Je to rozdíl, při ilustrování musíte myslet na to, že malá, ještě nečtoucí dítka opravdu velmi intenzivně vnímají děj i přes obrázky, hlavně když už pak text znají z rodičovského čtení a knihu si „čtou“ sama pomocí obrázků. Obecně v knihách, které ilustruji, mám pravidlo, že po každém otočení stránky musí být nejméně jeden obrázek a až na výjimky to dodržuji. A pro malinké děti to platí dvojnásob. Pro ně dělám vždy hodně ilustrací, v přívětivých barvách a co nejsrozumitelnějším provedení, neboť schopnost abstrakce u tak malých dětí ještě není vyvinuta a nejasné obrázky by je mátly. V knize pro starší děti už si mohu dovolit daleko více experimentovat nejen s barvami, ale i s vyjádřením pointy.

Paní Vydrová, jaké jsou reakce českých dětí na vaše ilustrace, jak je přijímají a hodnotí?
Na besedách s dětmi je to vždycky hrozně milé, protože se k mým ilustracím staví velice přátelsky a to mi dělá ohromnou radost. Často se je snaží i napodobovat a pak mě svými krásnými výtvory obdarovávají. A úplně největší radost mám, když se to povede tak, že namaluji ilustraci, u které se směju jako malá a představuji si, že se tak budou smát i děti a ony se pak smějí jako malé řehtačky přesně tomu samému. Baví mě vystihnout humornou stránku věci a pak čekat a sledovat, co děti na to. Je to hrozně fajn a dětská radost je můj motor.

Pane Zágoni, co soudíte o rumunských dětech jako čtenářích, jakou míváte od nich zpětnou vazbu?
Zúčastnili jsme se mnoha knižních besed a setkání se čtenáři v Rumunsku a Maďarsku. Většiny z nich společně s mým synem Barnabášem. A děti se vždy více zajímaly o příběhy skutečného žijícího hrdiny, než o to, co bylo napsáno. Zajímalo by mě, jak to bude v budoucnu. Barnabáš brzy dosáhne třinácti let a myslím, že už se mnou nebude chtít chodit na další setkání. Možná se bude více zajímat o holky.

V tento zimní čas mě napadá, jaké roční období, paní Vydrová, nejraději ilustrujete, máte oblíbené?
Já bych to otočila – které období maluji trošku míň ráda. A tím obdobím je zima. Zima, když je plná jiskřícího sněhu, je nádherná, ale pro papír má příliš málo barev, takže všechna ostatní období maluji o něco raději, protože ta barvami rozhodně nešetří. Co ale miluji, je třeba malování „psího“ počasí – ráda maluji třeba pořádnou bouřku s deštěm a blesky a s temnými mračny nacucanými vodou.

Pane Zágoni, preferujete při psaní knihy popis některého ročního období? O kterém rád píšete?
Čtvrtá a poslední kniha této série se jmenuje Zima s Barnabášem. Obsahuje pouze zimní povídky. Mám rád zimu, zvláště proto, že jsou vánoční prázdniny a já mám také více času na psaní.

Vím o vás obou, že se se svým uměním nepohybujete pouze v oblasti psaní a ilustrace knih. Které jiné projekty realizujete?
Markéta Vydrová: Já jako ilustrátorka jsem udělala takový trochu odvážný krok a trošku vstoupila na opačnou stranu pole. Asi před sedmi lety jsem napsala knížku o skřítkovi cestujícím ve spánku. Dlouho ležela v šuplíku, než jsem se odhodlala, ale pak mi ji přijali hned ve dvou nakladatelstvích. Rozhodla jsem se pro nakladatelství Triton a momentálně je její rukopis v procesu korektur a dolaďování, takže už bych se měla brzy vrhnout na její ilustrování. Jinak kromě knih maluji i jiné zakázky, ale opravdu jen výjimečně, neboť na nic jiného než na ilustraci moc času nezbývá. Jednou z těchto výjimek je například projekt Divadlo v parku, kterému jsem dala výtvarnou podobu a každoročně chystám ilustrované tiskové materiály a také zajišťuji výtvarný doprovod jejich webu. Také dělám pravidelně ilustrace pro časopis o historii pro děti: Časostroj a tu a tam udělám nějakou ilustraci na zakázku, ale na víc jiných projektů opravdu nezbývá čas.

Balázs Zágoni: Mimo jiné píši také naučnou literaturu pro děti. Napsal jsem knihy o historii různých měst Rumunska a Maďarska, určenou především pro děti. A právě nyní jsem dokončil encyklopedii pro děti z Transylvánie (oblasti Rumunska, kde žiji. Nemá to nic společného s upíry). Jak jsem již uvedl, v současnosti pracuji na svém prvním románu pro mládež a vzhledem k tomu, že se zajímám o filmování a filmové umění jsem také studoval, mám v úmyslu vyvořit k této knize scénář. Mou každodenní prací je vedení nakladatelství Koinonia v Kluži.

A na co se můžeme dále těšit, chystáte další společný projekt? Např. pokračování příběhu o Barnabáškovi?
Markéta Vydrová: Já bych moc ráda. Jak už jsem říkala, objevila jsem další knihy pana Zágoniho o Barnabáškovi, tak mě teď honí mlsná. Doufám a věřím, že pokračování bude.

Balázs Zágoni: Byl bych moc šťastný, kdyby se tak stalo. Moc se mi líbí ilustrace paní Vydrové! Některé z nich jsem ukázal mým dětem, Barnabášovi a jeho dvěma sestrám, dvojčatům Dorce a Hanně, bez toho aniž bych jim řekl, co je to za ilustrace. A viděl jsem, jak se jejich oči rozzářily, rozveselily a okamžitě přišly na to, co je to za obrázky.

Autobiografie Markéty Vydrové
skvělá výtvarnice a ilustrátorka, která svoji tvorbu zaměřuje na knihy pro děti, nezapomíná ani na dospělé. Svoji kariéru zahájila spoluprací s časopisy např. Dikobraz, Podvobraz a s dalšími humoristickými časopisy. První významnější dílo vzniklo v roce 2004, kdy ilustrovala knihu Na co hrají varani, jejímž autorem je její manžel. Tato kniha je abecedou netradičních zvířat s humornými básničkami pro děti. Od té doby se rozvinula spolupráce s nakladatelstvími a vznikly ilustrace k dalším knihám. V roce 2008 navázala trvalou spolupráci se spisovatelem Milošem Kratochvílem. V roce 2009 získala za ilustrace ke knize Draka je lepší pozdravit, aneb O etiketě prestižní ocenění – cenu SUK a výroční cenu Mladé fronty. V roce 2011 získala kniha Miloše Kratochvíla, Strašibraši, aneb Tajemství věže v Kamsehrabech, kterou Markéta Vydrová ilustrovala, prestižní ocenění White Raven, které každý rok zveřejňuje Internationalen Jugendbibliothek v Mnichově. Nedávno dokončené nebo vydané knihy jsou např. Rybáři a hastrmani od Miloše Kratochvíla, Popletená abeceda Zuzany Pospíšilové, Kouzelné křeslo autorky Enid Blytonové nebo Johanka z parku spisovatelky Ivony Březinové.

Autobiografie Balázse Zágoniho
Balázs Zágoni se narodil v roce 1975 ve městě Kluž v rumunské Transylvánii. Vystudoval filozofii a scénáristiku na univerzitách v Kluži a v Budapešti. Pro děti píše od roku 2003. V roce 2007 vyhrál v Rumunsku cenu “Nejlepší kniha” na Mezinárodním knižním veletrhu v Targu Mures. O dva roky později se stal  držitelem Morovy zvláštní ceny za jeden ze svých dětských příběhů v maďarské soutěži o “Zlatou kdouli”. Loni získal Zágoni stipendium Benedeka Éleka udělované mladým spisovatelům krásné literatury. V roce 2013 byl nominován na udělení ceny Attily Józsefa za vynikající úspěchy v literatuře. Se svou ženou Juti učitelkou matematiky a třemi dětmi Barnabášem, Dorkou a Hannou žije v Kluži.

The post Markéta Vydrová ilustrovala Barnabáška, známou maďarskou knihu Balásze Zágoniho first appeared on Čítárny.

Tedy, dnes ještě úplně ne, ale určitě to brzy přijde, vždyť Vánoce se blíží, tak je čas na vánoční knížku. Je trošku netradiční a je o čekání na Mikuláše, Ježíška a radosti s tímto voňavým obdobím spojenými. Napsal ji Miloš Kratochvíl s tím, že má dětem ukrátit dlouhé podzimní a zimní večery. Vždyť si vzpomeňte, jak to neskutečně trvalo, než zazvonil zvoneček, rozzářil se stromeček a rodiče nás pustili k dárkům. Dnešní děti to mají trošku pokažené aktivitami obchodních domů – protože vánoční koledy se v nich hrají snad od října a barevné vánoční kouličky na ně útočí ze všech stran, sotva se vrátí z prázdnin a trošku se rozkoukají ve škole.

V knížce Miloše Kratochvíla Mikuláš, Ježíšek, pan Vrána a my, kterou svými ilustracemi ozdobila Markéta Vydrová, se pořád něco děje. A tak si Dušan to čekání pěkně užívá. Nejdřív napadl sníh. Dušanova sestřička Bára, co ještě nechodí do velké školy, tvrdila, že se perou andělíčci, až se jim roztrhla peřina. Maminka oponovala, že andělíčci se neperou. Dušan to potřeboval ověřit, jak to je. Tak nacpal povlak sněhem a uložil se na zahradě pod sněhovou peřinu, chtěl tím dokázat, že andělíčci se musí prát, vždyť jinak by tu peřinu nemohli roztrhnout. Výsledek? Dušan dostal pořádnou horečku. Pak už události přicházely a proplétaly se jedna za druhou.

Dobrým parťákem je pro nezbednosti i soused pan Vrána, který miluje svého vnuka Matěje a připravuje mu jedno překvapení za druhým – sněhuláka podle babičky (musela stát modelem, až málem přitom umrzla), zlaté prasátko (natřel čuníka zlatou barvou), budku pro vrány a spoustu dalších báječných věcí.
A co dalšího se dělo? Tak třeba strýc Jára kdysi napravil čerta tak, že se nenarovnal, a od té doby k Dušanovi a Báře chodí napravený čert. Pak se psalo Ježíškovi, počítali se šupiny na kaprech, sháněl se stromeček s veverkami a šlo se k jesličkám do lesa krmit zvířátka. Nejdůležitější byl ježíšek, který ale tentokrát měl zpoždění…

Jak vidíte, tak vánoční knížka může být pěkně veselá a rozverná. Krásně se čte dětem i dospělým. Řadím ji k příběhům, které dospělí rádi čtou dětem, protože se při ní krásně vzpomíná na dětství. A když ji dočtete, tak začnete vyprávět – jak jste s babičkou pekli rohlíčky, jak vám je kocour shodil z plechu, jak jste si třeba drhli oči mýdlem, protože pan soused vám tvrdil, že máte špinavé oči (hnědé), proto k vám Mikuláš nemůže přijít… Najednou je ze čtení či předčítání večer plný vyprávění – a tak to má být. Pane Kratochvíle, děkujeme vám.

Mikuláš, Ježíšek, pan Vrána a my | Miloš Kratochvíl | Ilustrace: Markéta Vydrová | Nakladatel: Triton, 2010

Ukázka z knihy: Veverky neměli

Maminka začala péct cukroví.
Barča jí při tom pomáhá a já taky. Já většinou pomáhám tím, že mě někam pro něco pošlou.
Zrovna jsem šel pro moučkový cukr na obalování vanilkových rohlíčků, když na náves přivezli vánoční stromečky. Dva vousatí lesáci je skládali před obchod paní Janouškové, a já si najednou vzpomněl na Otu Pivoňku. Jak blafal o tom, že našli na vánočním smrčku schovanou veverku.
Koukal jsem na ty stromečky. Některé byly hodně husté. V těch by veverka nebyla ani vidět. Proč by tam nemohla být schovaná?
Bylo by to senzační, mít na vánočním stromečku veverku…
Dal bych jí tam blikavé žárovičky, ale jenom červené, oranžové a zelené. Jako na semaforu. A ona by podle nich hopsala. Kdyby skočila z větve na větev na červenou, tak by dostala okutu. Nevím, čím by zaplatila, když veverka nic nemá, akorát blechy, a blechu bych nechtěl.
No – to bych ještě vymyslel. Ale určitě bych ji naučil packou cinkat na čtyři zvonečky, co na našem stromečku vždycky visí hned na nejvyšších větvičkách pod špičkou.
Už vím, co by musela udělat, kdyby skočila na červenou! Musela by se podívat zblízka do nějaké vánoční ozdoby. To by koukala!
Já se na sebe vždycky šklebím do stříbrné koule a ona mi zkreslí obličej, že vypadám jako žabák nebo jako hroch, nebo jako zvíře, co vůbec není. Až se sám trochu bojím. Ale dělám to často. Trénuju se tak, abych byl statečnější a nebál se jít večer potmě do sklepa.
Jak jsem tam stál a přemýšlel, co všechno by mohla dělat veverka na vánočním stromku, přišla ke mně paní Janoušková a zeptala se: „Co je ti, Dušane? Neztratil jsi něco?“
„Ne,“ řekl jsem, ale ona se na mě dívala tak starostlivě, že jsem jí radši přiznal pravdu, abych ji uklidnil. „Myslíte, že by mohla být na některém tom smrčku veverka?“
„Ne,“ řekla potichu a zapnula mi bundu až ke krku. „Jdi domů a ať ti maminka změří teplotu.“
Šel jsem tedy domů.
„Kde vězíš?“ spustila na mě maminka netrpělivě. Napřáhla ruce, ale viděla, že jdu s prázdnou. „Neměli?“
„Ne.“
„Neměli moučkový cukr?“
„Ne. Veverky.“
„Veverky?“ sáhla mi umoučněnou rukou na čelo. Mezi očima se jí udělala ustaraná vráska: „Lehni si a změř si teplotu.“
Seděla u mě, abych držel teploměr pořádně, poslouchala, jak dýchám, a musel jsem na ni třikrát vypláznout jazyk.
„třicet šest jedna,“ řekla, když se podívala na teploměr. „Uličníku!“ Pleskla mi pohlavek a utíkala do kuchyně, kde Barča pištěla, že se ze zázvorek v troubě nějak divně čoudí.
V celém bytě to vonělo jako v cukrárně a já za trest nesměl ochutnat nic z pečiva, co maminka vyndávala z trouby. Ale Bára mi tajně přinesla od každého dva kousky.
„Dušane, tys mi chtěl koupit k Vánocům veverku?“ řekla nadšeně a dala mi pusu, což skoro nikdy nedělá. „Škoda, že ji neměli… Víš, já bych si ji ochočila a ona by mi lezla na stromeček pro bonbony, když na ně nedosáhnu,“ dodala.
Je to zvláštní, že nás – tedy myslím Oťase, Báru a mě – napadnou stejně bezvadné věci. Dospělé taky stejné, ale ne tak bezvadné. Třeba měřit teplotu a tak.
Myslím, že i kdybych u paní Janouškové sehnal smrček s veverkou, stejně by nám nenosila bonbony ani by nehopsala podle světýlek, ale lítala by mezi námi s teploměrem. Maminka má u nás hlavní slovo, a tak by ji ochočila jako mě a Barču.

The post Mikuláš, Ježíšek, pan Vrána a my. Další knížky Miloše Kratochvíla bestsellerem first appeared on Čítárny.

Je to už třetí povedená kniha Martiny Drijverové z trilogie pro děti. I ty dvě už vydané, Zlobilky a Nezbedníci,  jsou také o zlobivých dětech. Martina Drijverová nám bohužel  neprozrazuje, zda za zlobivými dětmi nejsou hloupí rodiče, ale Zlobilky dokáže pomocí kouzel řadně vytrestat.

Stanou se z nich jezinky, příšerky a podobné pohádkové osoby velmi nemilého vzhledu.
Rychlý spád čtivého textu, komiksově laděné ilustrace Markéty Vydrové děti určitě do příběhu vtáhnou. A protože Zlobilky nejsou žádná přiblblá reality show pro děti, ale milé pohádkové vyprávění, nakonec všechno dobře dopadne.
Jenom dospělí, kteří budou dětem knížku číst nebo si v ní večer u čaje zalistují, se mohou zamyslet, zda ten konec je skutečně pro děti dobrý a proč děti vlastně zlobí…

Příšerní zlobilky / Martina Drijverová / Ilustrovala Markéta Vydrová / Albatros, 2014

Ukázka z knihy… Holčička a slova

Byla jedna holčička a té se odmalička líbilo opakovat po lidech slova. To se rozumí, že z toho měli všichni radost, když holčička v kočárku opakovala táta, máma, auto, pes…
Později opakovala i slůvka, která by říkat nemusela, jako sakra, fujtajbl nebo krucipísek. Za to ovšem mohli dospělí, kteří si taková – a někdy ještě horší – slova před ní vyměňovali.
Jak holčička rostla, slovník se jí značně rozšířil. Poslouchala, o čem lidé kolem ní hovoří, a naučila se opakovat i dlouhá slova, například tyranosaurus nebo chameleon.
Na tom by nebylo nic špatného, naopak! Je hezké, když mají děti velkou slovní zásobu a neomezují se jen na věty: „Byl jsem tam. Byl tam táta. Bylo tam toho moc…“
Jenže holčička se s počtem slov, která znala, jaksi pořád nemohla spokojit. Hledala stále nová a nová slova. A nejen to! Ona si začala se slůvky hrát. Zkoušela rýmovat, třeba
myška-šiška, veverka-ještěrka, tužky-hrušky a podobně.

Holčičku opakování a přetváření slov bavilo čím dál víc. Dávala si jenom pozor, aby ji neslyšeli rodiče, jinak se v ničem neomezovala. Spolužačce, která se těšila na Vánoce a nahlas se zamyslela „Jaký asi dostanu dárek?“, zapištěla za zády:
„Párek… párek… párek!“ Něco takového by pod stromečkem nikoho nepotěšilo, ale to bylo holčičce jedno, stejně jako to, že spolužačku zarmoutila.
Holčička polekala i jednu babičku, která si povzdychla:
„Budu chodit s holí.“ Holčička hned křikla: „Bolí… bolí… bolí!“ A nic na tom, že to nebylo pěkné, nemění skutečnost, že stařenku nohy skutečně bolely. Proč jí to připomínat? A ještě s posměchem?
Holčičce prostě bylo jedno, že její hra může někomu ublížit.
Na paní, která hledala štěňátko a volala „Není tu můj pes?“, houkla holčička: „Kdes… kdes… les… les!“ Vůbec nedbala na to, že až k lesu by malé štěně nedoběhlo. Paní naštěstí pejska našla za rohem ulice, ale i tak byla vyděšená. Co všechno by se mohlo štěněti v lese stát!
Tak to šlo pořád dál. Holčička stále poslouchala, stále opakovala a stále měnila slova.
Jednou vyděsila k smrti výletníky, kteří hledali hrad. Holčička totiž vykřikla: „Had… had… had!“ Taky změnila „med“ na „jed“, když si kamarádka chtěla namazat chleba. A skončilo
to tím, že na pána, který řekl „Nevíte, kde mám mobil?“, zavolala: „Debil… debil… debil!“

 

The post Příšerné zlobilky. Poslední z trilogie o zlobivých dětech Martiny Drijverové first appeared on Čítárny.