Ta zastavená hvězda byl ruský zpěvák, skladatel, herec, renesanční člověk Vladimír Vysockij.  (*25. ledna 1938 – †25. července 1980) Tajně jsme ho kopírovali až do doby, než vyšla u nás první kniha. Vladimír Vysockij, Zaklínač hadů, Lidové nakladatelství: Praha, 1984. Zaprášilo se po ní hned ve čvrtek, protože to byl den, kdy přicházely na pult nové knížky.

Po dlouhé době 20 let vyšla další knížka.
Čekat před knihkupectvím už nemusíme, ale přesto kniha zůstává na pultech. A to je mnohem zajímavější, než ta první. Je to kniha rozhovorů a vyprávění o společném životě se známým ruským básníkem, zpěvákem a hercem moskevského divadla Na Tagance z pera jeho manželky, herečky Mariny Vladyové. Když jsem konečně knihu dostal do ruky, četl jsem ji jedním dechem v tramvaji, u večeře a v posteli… až jsem ji dočetl.

V knize se její vzpomínky dynamicky střídají jako rychlé filmové záběry, jsou živé, citlivé a velmi osobní.
Neobrací se na čtenáře, ale neustále oslovuje Vladimira Vysockého, jako by mu společné prožitky vyprávěla a doplňovala tím, co mu včas nestihla říct. Nevyhýbá se žádnému momentu z někdy i velmi komplikovaného soužití s touto vnitřně bohatou a rozporuplnou osobností. Kniha je však nejen svědectvím o jejich složitém milostném vztahu a manželství, ale také o společnosti – od šedesátých do počátku osmdesátých let zachycuje život ve dvou různých světech, ve východní a západní Evropě.

Vladimír Vysockij nemohl za svého života publikovat, vydávat desky ani koncertovat.
Přesto však jeho písně znal každý, jejím poslechem se netajili ani příslušníci KGB a ruské kosmonauty chránily při jejich dlouhých pobytech ve vesmíru před zešílením, jeho básně si lidé navzájem opisovali tak, že překonaly hranice všech kontinentů.

Báseň Spaste naše duše se stala v sedmdesátých letech hymnou Portugalských partyzánů v jejich odboji proti diktatuře, jeho životní role, Shakespearův Hamlet, se mu stala zrcadlem jeho nejvnitřnější duše, po dva roky roli nacvičoval, aby dosáhl dokonalého spojení. Jeho ztvárnění symbolizující souboj pravdy a čistoty Hamletovy osobnosti s lhostejností a zlem vystupňované otázkami, na které není možno odpovědět, představovalo samotného Vysockého a režim, který mu nedovoloval dýchat.

Zažít to, co jsem nikdy předtím nepoznal,
oči, ústa a kůže, k pití prostor!
Kdo vidí jen vodu v oceánu,
Ten na zemi si hor nevšímá.
Vladimír Vysockij

Herecká partnerka Alla Děmidová charakterizovala jeho expresivní zničující způsob hraní slovy:

“Vysockij razantně vybíhal na scénu, bílý jako smrt, nikoho si nevšímal a absolutně se soustředil na to, co dělá, na to že musí dohrát do konce. Ne dohrát, dožít do konce. A to bylo geniální. Takhle se má Hamlet hrát, ale tak se hrát nedá.”

Vysockij byl dlouho na seznamech „ruských idolů 20. století“ na druhém místě, hned za Jurijem Gagarinem.
Byl asi nejoblíbenějším lidovým umělcem. Byl v mnoha směrech komplikovaná osobnost, ale zůstal až do morku kostí Rusem a rozhodně se nebál kritizovat sovětský režim.
V rozhovoru se západními novináři jednou odpověděl Vysockij na jednu provokativní otázku, tykající se sovětského režimu:

„Mám stížnosti na úřady své země, ale rozhodně o nich nebudu diskutovat s vámi.”

V posledních letech svého bohémského života Vysockij zvracel mezi výstupy krev, musel si nechávat vpichovat tišící injekce, ale vždy bledý jako stěna znovu vyběhl na scénu a jeho životního představení nemohl zastavit ani infarkt, který jej skácel přímo na jevišti dne 25.července 1979.
Ne, Vladimíra Vysockého nezastavil dusící režim ani meze fyzického těla.

Knížka vyšla k 25. výročí úmrtí Vladimira Vysockého.
Vydal ji Albatros na 224 stánkách, v pevné vazbě. A podle mě je to kniha, kterou budete číst ještě mnohokrát. Je totiž o životě bez příkras a zbytečných gest…

KONĚ NEZKROCENÍ / Vladimír Vysockij

Podél srázu podél propasti
moji koně, koně vraní
tuhým bičem jako šílený
vás šlehám popoháním
Nějak vzduch mi v plicích schází
lokám mlhu s nocí temnou
opojení z vichřice mi
šeptá: Konec, konec se mnou!

Trochu zvolněte mi, koně
trochu zvolněte mi
vždyť ne bič to já velet mám
Jenže divoké mám koně
koně k nezkrocení
Sotva už dožiju, sotva už dozpívám
Tak ještě je napojím
ještě pár slov připojím
ještě alespoň na chvíli na kraji postojím…

PRAVDA A LEŽ / Vladimír Vysockij

1.
Šla Pravda světem a na chudý duchem se smála,
pro blahoslavený navlíkla honosný šat,
v zákoutí špinavým drzá Lež ve stínu stála,
ta Pravdu pozvala k sobě přenocovat,
a Pravda znavená usnula, jen co si sedla,
ze sna se culila, naivka důvěřivá,
jen oči zavřela, už se Lež z postele zvedla
a začla si pokradmu zkoušet ten její háv.

2.
S Pravdou mi můžete leda tak políbit záda,
ženská je ženská, tak jakýpak cavyky s ní,
kdopak tu rozpozná, která je Lež, která Pravda,
až budou obě dvě donaha vysvlečený,
na její blůzu si její brož fešácky připla,
pod paži stříkla si jejím dezodorem,
peníze, doklady, hodinky, všechno jí štípla,
odplivla, odporně zaklela, vypadla ven.

3.
K ránu až zjistila Pravda, co všechno jí schází,
před zrcadlem se pak notně podivila:
někdo už odněkud donesl hrst černých sazí,
aby se ta čistá Pravda tak nelišila,
Pravda se smála, že na ni kameny hází:
‘Vždyť Lež je to všechno a Lež taky mý šaty má,’
blahoslavení s ní protokol sepsali rázem,
byla to rozmluva dost málo přívětivá.

4.
Vyfásla pokutu a ještě mohla bejt ráda,
ostatně cizí šmouhy přišili jí,
nějaká mrcha tu tvrdí, že je prej Pravda
a zatím se potlouká nahá a ve škarpě spí,
Pravda se brání a přiznat se nechce,
to máš, holka, marný, jak chceš se dušuj a křič,
Lež zatím, potvora, ukradla vzrostlýho hřebce
a dlouhý a pěstěný nohy ji odnesly pryč.

5.
Leckterý hlupák se dodneška o Pravdu hádá,
pravdy se ovšem v těch řečičkách nedobereš,
jistě, že ve světě nakonec zvítězí Pravda,
ale až dokáže to, co dokáže Lež,
často je k mání vodky jen půl litru na tři
a ani nevíš, s kým dneska přenocuješ,
někdo tě vysvlíkne, řeknou ti, že ti to patří,
a dřív, než se naděješ, nosí tvé kalhoty,
a dřív, než se naděješ, nosí tvé hodinky,
a dřív, než se naděješ, jede na tvém koni Lež.

RANNÍ GYMNASTIKA / Vladimír Vysockij

Předklon, záklon, rukama vířit,
vdech a výdech, tři a čtyři,
jen co ráno vyskočíte z postele,
pěkně křepce, lokty na zem,
temno v lebce zmizí rázem,
prospěje to na duchu i na těle.

Ať vám tělo svaly hýří,
dřep a výskok, tři a čtyři,
nedejte na sousedovo chrápání,
kdo co říká, ať si říká,
nejlepší je gymnastika,
tělo si pak lépe zvyká na rány.

Ve světě se chřipka šíří,
bacha na ni, tři a čtyři,
slabý člověk na sto procent chytne ji,
jedna sprcha vodou chladnou:
bacil prchá, viry chřadnou,
chřipka nemá vůbec žádnou naději.

Netvařte se jako výří,
s písní na rtech, tři a čtyři,
nenadávejte a zuby zatněte,
když se tělo leskne potem,
ručník froté vemte poté,
masáž – to je nejlepší věc na světě.

A když v samém závěru jste,
běh na místě ještě zkuste,
běhají tak dneska lidé nejedni,
[: v starostech sílu vám dodá
tenhle běh – světová móda,
nikdo není první ani poslední! :]

TOČÍME ZEMĚKOULÍ / Vladimír Vysockij

My jsme od hranic botama strkali vzad naši hlínu a bláto,
až pak velitel zavelel: Zastavit stát! To když o Ural opřel se patou.
Potom konečně vyšli jsme pochodem vchod pro svou zem, bombama rozoranou.
Ještě víme, jak slunce nám šlo na východ a jak málem tam zašlo hned ráno.

Ještě pořád se k obzoru chou

lí, než ho zas vrátíme na nebe.
Ráz a dva – točíme zeměkoulí od sebe, od sebe!
Vítr z východu ohýbá stéblo i strom, smrtka mávla svou kosou.
Zvěř i ptáky jak na povel rozehnal hrom, když jsme pohnuli se zemskou osou.

Slunce nezhasne, nevěřte na soudnej den, snad byste nedali na pověru.
To jen my svoji zem vracíme pochodem zase do toho správnýho směru.
Neposlouchá a pere se s náma, každá brázda je zlej úšklebek,
ale my cpeme ji kolenama od sebe, od sebe!

Takový, co se vzdaj, nikdo by nenašel, jsou tu jen spolehlivý.
Padlý těla jsou výborný lapače střel, za ty báječně schovaj se živý.
Ono to olovo nenajde všechny hned, neumí rozeznat nepřítele.
Někdo tam vepředu umlčel kulomet tím, že střílnu mu ucpal svým tělem.

Lezu dál, nemám čas na truchlení, žár mě nepálí, mráz nezebe,
jen mý lokty dál otáčej zemí od sebe, od sebe!
Někdo nemoh už vydržet vleže a vstal, nastavil prsa kulce.
Ale ostatní k západu plazej se dál, aby z východu chodilo slunce.

A tak pijeme bahno a dejcháme prach, slyšíme trávu růst, hlínu žerem.

Nikdo slunce a hvězdy už nesrazí z drah, protože my se k západu derem.
Než to dostanu, pojď, holka, ke mně! Zubama zatnu se do tebe.
A už táhnu tu svou trošku země na sebe, pod sebe, od sebe!

Vladimir aneb Zastavený let |  Marina Vladyová | Albatros 2007, přeložila Markéta Vinická, verše Milan Dvořák

Vladimír Vysockij

Я не люблю фатального исхода.
От жизни никогда не устаю.
Я не люблю любое время года,
Когда веселых песен не пою.

Я не люблю открытого цинизма,
В восторженность не верю, и еще,
Когда чужой мои читает письма,
Заглядывая мне через плечо.

Я не люблю, когда наполовину
Или когда прервали разговор.
Я не люблю, когда стреляют в спину,
Я также против выстрелов в упор.

Я ненавижу сплетни в виде версий,
Червей сомненья, почестей иглу,
Или, когда все время против шерсти,
Или, когда железом по стеклу.

Я не люблю уверенности сытой,
Уж лучше пусть откажут тормоза!
Досадно мне, что слово “честь” забыто,
И что в чести наветы за глаза.

Когда я вижу сломанные крылья,
Нет жалости во мне и неспроста –
Я не люблю насилье и бессилье,
Вот только жаль распятого Христа.

Я не люблю себя, когда я трушу,
Обидно мне, когда невинных бьют,
Я не люблю, когда мне лезут в душу,
Тем более, когда в нее плюют.

Я не люблю манежи и арены,
На них мильон меняют по рублю,
Пусть впереди большие перемены,
Я это никогда не полюблю.

The post Vladimír Vysockij. Zastavená hvězda, která stále svítí napříč časem first appeared on Čítárny.