Retrospektivní výstava píseckého fotografa Jiřího Škocha představovala průřez jeho fotografického díla a byla doplněna o fotografický experiment cliché verre petrkovského básníka. Výstavu doplnil grafikou Bohuslav Reynek.

Jiří Škoch se narodil 24. dubna 1938 v Písku. Po ukončení obecné školy a měštanky nastoupil v roce 1953 ke studiu fotografie na Průmyslové škole grafické v Praze u profesora Rudolfa Skopce, které ukončil v roce 1957. Po ukončení studia a absolvování vojenské služby v roce 1959 začíná pracovat jako fotograf v Archeologickém ústavu Československé akademie věd v Praze. Spolupracuje s Československým spisovatelem a s edicí Klub přátel poezie.V roce 1963 se setkává s grafikem a básníkem Bohuslavem Reynkem, začátek dlouholetého přátelství.Od roku 1964 pracuje jako nezávislý výtvarný fotograf, první fotomontáže a začátek cyklu ,,Pohádky”.

V roce 1965 odjíždí na pozvání archeologa profesora Wolfganga Dehna do západního Německa kde se seznamuje s Otto Steinertem, který mu zajišt’ujeměsíční studijní pobyt ve Volkwangschule Essen.Od roku 1967 až 1973 vyučuje fotografii na Střední filmové škole v Čimelicích a studuje sociologii kultury na Filosofické fakultě UK V Praze.V letech 1967 až 1975 vytváří cyklus fotomontáží Petrkov Bohuslava Reynka.V roce 1970 se žení.

Za urážku socialismu ve fotografické ročence je odsouzen na 4 měsíce podmíněně. V letech 1971 až 1973 připravuje diplomovou práci na téma ,, Výzkum fotografických autorů” a od roku 1973 až do roku 1991 vyučuje fotografii na Účňovské škole, později na Středním odborném učilišti v Praze. Od roku 1991 pracuje jako sociolog v Československé televizi.
V roce 2001 mu byl ze zdravotních důvodů imlantován kardiostimulátor a v roce 2003 mu byla zavedena další elektroda do levé srdeční komory.V roce 2004 odchází do důchodu a vrací se do Písku, do rodného domu ,,U Škochu”, kde žije jako šťastný a spokojený důchodce.

V roce 2008 natočil režisér Petr Skála o jeho životě a díle krátký film, který je součástí výstavy.

Jiří Škoch pracuje formou fotomontáže, překrýváním dvou nebo více negativů, čímž dosahuje značné surreálnosti a poetiky. Svým postupem se do značné míry vrací k původním kořenům fotografie, kdy samotné dílo vzniká až jeho vyvoláním.

S tvorbou Jiřího Škocha měla veřejnost příležitost se seznámit  na mnoha výstavách. Ta úplně první se konala v roce 1962 v píseckém muzeu, další pak v Ústí nad Labem, Mostě, Pardubicích, Praze, Českých Budějovicích a znovu  několikrát v Písku. Vystavoval i v zahraničí, například v Paříži, Berlíně a Budapešti, na dalších výstavách se podílel s domácími i zahraničními umělci.

Bohuslav Reynek se narodil 31. května 1892 v Petrkově u Německého Brodu.Stal se uznávaným českým básníkem, překladatelem a grafikem. Vytvořil velké množství kreseb, suchých jehel s monotypem, leptů a cliché-vérre. Vydal celou řadu osobitých básnických sbírek – Rybí šupiny, Smutek země, Had na sněhu, Rty a zuby, Setba samot, Pieta, Podzimní motýli, Mráz v okně, Sníh na zápraží, Odlet vlaštovek.Z jeho tvorby je patrná křesťanská spiritualita, pokorná láska k Bohu, životu a ke všemu, co žije a trpý. S manželkou francouzkou básnířkou Suzzane Renaudovou měl syna Daniela a Jiřího. Většinu života pobýval v rodném Petrkově, kde 28. září 1971 zemřel.

Technika cliché verre vznikla krátce po objevu fotografie a v principu byla popsána už roku 1835 jedním z vynálezců přenosu negativu na pozitiv W. F. Talbotem. K jejímu výtvarnému využití přispěli  v 19. století spíše malíři než fotografové, například Corot, Delacroix, Millet a další. Princip spočívá v tom, že místo rytí či kreslení na měděnou desku nebo do leptového krytu tvoří se do krytu naneseného na desku skleněnou, která posléze slouží jako běžný negativ a osvítí se na fotografický papír. Všechna cliché verre Bohuslava Reynka, cca 30ks, vznikla v roce 1952 na skleněných deskách 18x24cm ve spolupráci se synem Danielem. Námětově se motivy cliché verre nikterak neliší od Reynkovy tehdejší grafické tvorby. Polovinu z nich tvoří biblické motivy, polovinu přírodní scenérie, jeden autoportrét a jeden Don Quijote u větrných mlýnů.

The post Jiří Škoch a Bohuslav Reynek. Jedinečná výstava v Jindřichově Hradci first appeared on Čítárny.

Vypravil jsem se na zahájení výstavy soch Oty Janečka. Bastion, (restaurant) Praha 2, Horská. Jel jsem autem, tramvají a šel pěšky. Není marné překonávat mírné překážky na cestě k umění. Na mě za Ostrčilovým náměstím čekala cesta parkem a potom řada schodů z kamenů. Potom železná klec. Ale klec zbudovaná pro mou ochranu.

Pršelo, prošel jsem kolem soch do restaurantu.
Na zahájení promluvil zastupitel Prahy 2, potom sochař Milan Martiník a syn Oty Janečka, Tomáš. Hrál nám jazzový orchestr, Land of Honey. Výborný raut, dobré pití a vstřícná obsluha. Ani kávu, co jsem si objednal nechtěl nikdo zaplatit. Když zahájení skončilo, přestalo pršet. Nevím, jak to pořadatelé zařídili, budu o tom uvažovat.

Věděl jsem, že Ota Janeček dělal i sochy, jako to ví každý, kdo alespoň trochu zalistoval knihou L. Hlaváčka. (Vydal ji Odeon, 89. Ještě bývá vidět v antikvariátech) Jak řekl syn Tomáš, začal jeho otec drobné sochy řezat do kůry borovic a později je převedl do hrušňového dřeva. Lepili mu ze dřeva bloky? Vystavené sochy jsou odlité do bronzu, takže to nemůžu zjistit. A není to důležité.

Co tedy má ten, kdo sám sochy dělá z toho koukání na sochy druhého?

Vystupuje ze svých kruhů. Je to možná iluze. Ale práce s iluzí je snad umělcův obor, nebo ne?

Poznámky:

Ota Janeček žil v těch zvláštních časech, kdy na tisíc lidí byl jeden umělec. Možná. Možná jich bylo ještě míň. Umělců.

Cena sochy – to lidi dost zajímá. Chtějí nějakou mít? Tahle soška má cenu, protože ji dělal Janeček. Chtěla byste ji, kdyby ji dělal F.Pištora madam ? Jaký podíl má jméno- značka na našem chtění?

V jednom atelieru po malíři sídlí výtvarník, Jan Brabenec, který pracuje s kůží. Pozdravuju ho a přeju štěstí.

Socha ze dřeva je jiná než z bronzu, i když tvar je týž. Jiné vyzařování. Janečkovy sochy jsou dělané s potěšením a pro potěšení, které se v bronzu trochu ztrácí…

Malou (formát kolibřík) laskavou knížku Oty Janečka vydala v r.99 Lyra pragensis (sv. 120) Jmenuje se Vše začíná vajíčkem.

Autor v ní píše – Člověk je schopen vidět pouze tu krásu, kterou přechovává ve svém vlastním srdci.

Něco podobného mi říkal sochař Luděk Tichý – Přistupuj se srdcem otevřeným.

A kolikrát už jsme četli něco podobného, že? Třeba – krása je v oku toho, kdo se dívá.

A pořád to nestačí.

Co tedy má ten, kdož dělá, z toho, o čem pracuje? Ne, není to marnost, vůbec ne!

Práce s radostí dělaná, s chutí a talentem a dobrým viděním je modrá jak nebe, protože druhým může pomoct něco otevřít. Duši třeba. A někomu i kapsu nebo hlavu.

Tuhle fotku máte místo podpisu

Zdraví Martin Patřičný

The post Fejeton sochaře Martina Patřičného o cestě za sochou Oty Janečka first appeared on Čítárny.

DERNIÉRA VÝSTAVY / 15.6. v 9:50 hodin

Součást programu: MYSLET JAKO OSTROV
– Prezentace Tchajwanské domorodé a námořní literatury v České republice
Adresa:
Anglo-American University, Letenská 120/5, 118 00 Malá Strana

The post Derniéra „Písně pralesa, hor a moří“. Prezentace Tchajwanské domorodé a námořní literatury v ČR first appeared on Čítárny.

Je dvacet dva hodin čtyřicet minut. Je čtvrtek třetího listopadu 1927. Po těžké operaci střevního nádoru dodýchal v Podolském sanatoriu Karel Matěj Čapek-Chod, o němž literární a divadelní kritik Jindřich Vodák napsal, že „našel nadšené vyznavače právě a spíše také v mladších řadách, byl v nich s upřímnou horlivostí stavěn všude na první místo a čten i vykládán se zjevnou zálibou jako mistr mistrů, jako hlava zvlášť bystrá, úrodná a moderní“.

Čtenář se zřejmě dovtípil – to zemřel spisovatel. Karel Matěj Čapek-Chod. Stalo se tak několik málo dnů – a řekněme hodin – poté, kdy ministr školství a národní osvěty prohlásil Čapka-Choda laureátem Státní ceny za literaturu. Té cti se dostalo Čapku-Chodovi už potřetí, tentokrát za román Řešany – právě ve dvacátém sedmém poprvé vydaném.

Tím uznalým ministrem je Milan Hodža, v pomateném čase předválečném předseda vlády, jenž v devátém roce pojal za manželku Irenu Pivkovou. Čapek-Chod přivádí ve třiadvacátém do literárního komparsu mladého Československa továrníka Rudolfa Pivku – ten přijde o rozum v bizarně pomateném kruhu rodinném…

Život vskutku tvoří příběhy vyrážející dech v každém společensko-historickém románu veřejného dění. Jsou to příběhy nefabulované a v různé míře až absurdně komplikované. Spisovatel ovšem fabulovat musí a tak donutí k pravidlům hry třebas –, ví už čtenář, takového démona bizarnosti. A romanopisec Karel Matěj Čapek-Chod (1860 – 1927) z takových spisovatelů je.

Byť naprosto nepodceňujeme Čapkovu-Chodovu tvorbu celoživotní, půjde nám v tomto textu o bizarnost jako filozofii nad jiné hutně vyjevenou v prvním spisovatelově čtenářsky přeúspěšném románu Turbina – třebaže čtyř set stránkovém, v jediném roce napsaném i vydaném: 1916.

V Turbině, ostatně čtenářským publikem proto milované, že šlo o tematické i filozofické novum (!), autor předestřel, jak bude v jeho podání gradovat pesimistické nazření života individuální lidské bytosti i života kolektiva lidských bytostí: totiž od ironie (nu i výsměchu) přes grotesknost až k bizarnosti dekorované tragikomikou.

Ano, Čapek-Chod už se pohybuje zatím jen na okraji, ale přece jen (vlastního, osobitého) výhonku existencialismu, po světové válce tak výrazně se prosadivšího v německé literatuře.
Právě ten Čapek-Chod, který je autoritami jednou srážen na čítankového naturalistu, druhdy naopak spontánně veleben jako do detailů jdoucí realista, právě ten Čapek-Chod nás snadno donutí pochopit bizarnost v jeho příbězích jako n á s t r o j   s v ě t o n á z o r o v ý .

Turbina je v Čapkově-Chodově románu pojem trojvýznamový:
poprvé importované výkonné technické zařízení, dvorním radou a továrníkem Úllikem objednané pro povznesení hospodářských výsledků upadající firmy (a také pro znovunabytí společenské vážnosti rodiny),
potom Úllikem souběžně a účelově založená akciová společnost k obrábění dřeva a výrobě klavírů Harwey,
nu a naposledy přezdívka smíšků adresovaná slečně Klementině Úllikové, velmi talentované pěvkyni.

Již výše poukázáno na autorův fabulační systém vygradovávající příběhy od ironického výsměchu přes grotesknost až k (sarkastické) tragikomedii.
Příklad toho. Pro bardějovského Žida Leiba Blumendufta, takto mezinárodního šejdíře, je převelikým problémem vnější úprava hlavy tak, aby si v pražské společnosti nenadělal ostudy. Ale je žensky trpělivý a úzkostlivý, přepečlivý autovizážista, grimasami a posunky do zrcadla se povzbuzující, až z toho ortodoxního Žida opravdu vyumělkuje laxního Pražáka. Co na to On? Je přece šábes! (Šábes nešábes, v Blumenduftově hierarchii hodnot je na té nejvyšší příčce kšeft, potažmo peníze, velké peníze.)

Grotesknost, ta je vůbec nejsvrchovanějším spisovatelovým mistrovstvím.
Když je Blumenduftovi předložen falzifikát i předloha středověkého spisu, padělateli Freyovi nedělá žádnou potíž objednavatele Blumendufta zmást tak, že ten ani nedokáže rozpoznat co originál a co padělek.
Jenže aby toho nebylo málo: též domnělý originál, Blumenduftovi za úplatu zapůjčený londýnským knihovníkem, je ve skutečnosti falzifikát – z jednostejné dílny Freyovy.

Tragikomičnost? Havárie sotva spuštěné reakční turbíny poničí Freyovu věž, pětadvacet let mu skýtající bydlo, a pitvorný krasavec, který je složkou maniaka, dětiny, šarlatána a umělce,
vyvine to největší možné úsilí, aby přesvědčil milenku, že musí bortící se prastarou stavbu bez omeškání opustit, on že chce v troskách zemřít. (Narodil se zde, zemře zde!) Jen ovšem zví, že milenka nosí pod srdcem jeho dítě, zatouží být žijícím tátou. Z nejvyššího místa věže ho ještě poprosí o záchranu jeho kotě – a tomu Frey nedokáže odmítnout. Když zvířátku po akrobatickém čísle přece jen pomůže, zřítí se i s ním z věže do řeky a zemře.

Vzdor tomu, že posledních dvacet třicet stran románu jakoby nedopsala spisovatelova tvůrčí invence, ale rutinně popisné pero novináře, opouští čtenář děj, do něhož vtažen, jen velmi nerad. Tvůrcův smysl pro bizarní, jak jsme již napřed zmínili, je v literatuře první třetiny dvacátého věku nepřekonán.
Připodotkneme-li pouhou namátkou, že básník Antonín Vondrejc se ožení s matkou své dcery upoután na smrtelné lože, přičemž – bezmocný, všemu odevzdaný – z téhož lože vidí novomanželčinu koketérii s lékařem jej ošetřujícím (pomysleme, je to ženský lékař!), nejeden čtenář se patrně zeptá, měl-li Karel Matěj Čapek-Chod vůbec rád lidi, nebyl-li misantropem. A rozpomeneme-li se na nevěstu Evičku Hirschauerovou-Pivkovou opustivší lože novomanželské, aby svatební noc strávila v posteli sochaře Viléma Rozkoče, načež se úřední manžel zastřelí, odpovíme si ovšemže, že takový spisovatel člověka přece rád mít nemohl.

Jaká, jaká mýlka! Křivdili bychom Čapkovi-Chodovi velice. Nešťastný člověk, to ano, ale…
Ale jenom si namátkou povšimněme! Po devastující havárii diletantsky zvoleného typu turbíny a po zpackaném debutu Klementiny na scéně Národního divadla přetrvává jako jediná nezničitelná hodnota ryzí cit – ten otcovský ke Klementině, ten Klementin k otci.

Napsal sice Josef Šach (1949), že Karel Matěj Čapek-Chod „nosil často masku, protože mnoha ranami zasažen a mnoha lidmi zklamán, nedovedl nabýt plné důvěry k lidem“, a napsal stejný Josef Šach, že „tento rys jeho povahy nezůstal bez vlivu na literární tvorbu“, my vzdor tomu všemu soudíme, že zpoza bezútěšnosti, jíž jsou autorovy romány plny, prosakuje do samé historie literatury duchovní portrét humanisty, důvěru majícího především v člověka prostého. Právě takovému spisovatel vpisuje do osudových zápletek naději či rovnou perspektivu.

The post Karel Matěj Čapek-Chod. Spisovatel Turbíny – a k tomu ritualista first appeared on Čítárny.

Společně s výstavou, která je aktuálně instalována v MZM (do 30.6.2020), vznikla také stejnojmenná monografie.
Ve dvanácti tematických oddílech se detailně zabývá Sekorovou novinářskou, ilustrační a literární tvorbou, ale i dalšími aktivitami – zkoumá jeho příspěvek k dějinám domácího komiksu, loutkového i tradičního divadla, spolupráci s filmem, podíl na začátcích dětského vysílání Československé televize, zásluhy na rozvoji domácího sportu, entomologický zápal nebo snahy o proniknutí do prostředí vysokého výtvarného umění.

Bohatě ilustrovanou publikaci, vydává MZM ve spolupráci s nakladatelstvím Akropolis.

Ondřej Sekora: Marvenčí a jiné práce
18. 12. 2019 – 30. 6. 2020
Moravské zemské muzeum
Zelný trh 6 / 659 37 Brno
Otevírací doba:
úterý 9-14 hod., středa až pátek 9-17 hod., sobota 10-17 hod., neděle 13-17 hod.
webová stránka zde

The post Ondřej Sekora. Mravenčí a jiné práce je bohatě ilustrovaná monografie first appeared on Čítárny.

V roce 2019 uplynulo 120 let od narození všestranného autora a ilustrátora Ondřeje Sekory, který světu představil legendárního Ferdu Mravence. V Česku pravděpodobně není dítě či dospělý, který by Ferdu neznal, ale i v zahraničí má tento bystrý mravenec velmi dobrou pověst.

Ondřej Sekora jako takový je pro japonské čtenáře spíše neznámou postavou.
Aktuální výstava, kterou pro České centrum Tokio v roce 2019 připravil historik komiksu Tomáš Prokůpek, se snaží využít popularity Ferdy Mravence a představit tak návštěvníkům i jeho autora, který podobně jako Ferda vynikal hned v několika tvůrčích oborech a vedl značně rozmanitý život. V Českém centru Tokio tak budou vystaveny nejen knihy a ilustrace s Ferdou Mravencem, ale také Sekorovy fotografie z doby, kdy jako sportovní reportér pobýval v Paříži, jeho autorské knihy, ilustrace pro celou řadu novin a časopisů nebo třeba novinové karikatury Adolfa Hitlera či druhé čínsko-japonské války.

TOMÁŠ PROKŮPEK, MORAVSKÉ ZEMSKÉ MUZEUM BRNO, KURÁTOR, HISTORIK KOMIKSU

„Fond Ondřeje Sekory mám na starosti v Moravském zemském muzeu, takže bylo kde čerpat podklady. Zároveň už v japonštině vyšly první tři díly úvodní knižní trilogie s Ferdou Mravencem, výstava tedy nevstupovala do vzduchoprázdna. K tomu všemu je třeba připočítat i dobrou pověst české dětské ilustrace v Japonsku a známou zálibu Japonců v kreslených figurkách i jejich nadstandardní zájem o brouky. Věřím, že by výstava mohla pootevřít cestu k předkladu dalších Sekorových děl, a značný zájem o vernisáž mě přesvědčil, že své návštěvníky si určitě najde.”

Výstavu doplňují krásné loutky Ferdy Mravence, Brouka Pytlíka, Berušky a jejich přátel, které Českému centru Tokio laskavě zapůjčilo loutkové divadlo Přerovský Kašpárek.
K zahájení výstavy si kurátor Tomáš Prokůpek připravil také prezentaci, kde posluchačům přiblížil Sekorův život, jeho okouzlení Afrikou, zájem o propagaci ragby v Československu nebo Sekorovu roli v přípravě prvního českého loutkového filmu.

EVA TAKAMINE, ŘEDITELKA ČESKÉHO CENTRA TOKIO:

„Ferda Mravenec sice není v Japonsku tak známý jako například Krteček, ale přesto má i tady řadu svých fanoušků. Na naší výstavě se japonští návštěvníci mohou seznámit nejen s Ferdou, ale také se všestrannou a zajímavou postavou jeho tvůrce Ondřeje Sekory, která je pro Japonce ještě víceméně neznámá.”

Internetová stránka akce:
http://tokyo.czechcentres.cz/cs/program/detail-akce/ferda-mravenec-a-jeho-tvurce-ondrej-seko1/

The post V Japonsku objevují Ondřeje Sekoru a Ferdu Mravence jak děti tak dospělí first appeared on Čítárny.

Je to jako nemoc, která zachvacuje celou zemi. Každý se něčeho bojí a ze strachu nikdo nic raději neřeší a vyhýbá se jasným vyjádřením a odvážným činům. Raději jen tak přežívat, neupozorňovat na sebe, nikoho nenaštvat, s nikým se nedostat do konfliktu. Jen tak je možné, že se mnoho lidí utíká k virtuálním představám o krásném světě, jehož jásavost zbytečně komplikují jen nějací otravní xenofobové…

Když jsem začala v roce 2015 navštěvovat politiky, abych spolu s kolegy na ně tlačila a varovala je před přijetím migračních kvót, zarazila mě jedna věc. Politici měli dost přesné informace a naprosto jasně věděli, jaký problém migrace je a jak je důležité se migraci ubránit. Jeden politik z ČSSD mi dokonce řekl pár informací, které šokovaly i mě.

Ptala jsem se ho: „Proč s tou migrací něco neuděláte? Proč se jasně nevymezíte a neinformujete občany? Proč se nebráníte?“
Tehdy mi odpověděl: „To nejde, odmítnout migraci by byla politická sebevražda. Okamžitě začnou řvát média a různí humanisté a udělají z nás nelidy a to si nemůžeme dovolit.“

Charakterizuje to chování všech našich politiků, bojí se médií a to až tak, že nejsou schopni neblahý stav změnit. Když jsem diskutovala na TV Barrandov o České televizi, několikrát zaznělo, jak se politici bojí cokoliv s Českou televizí udělat a chodí kolem ní po špičkách.

Co to je za politiky, kteří se bojí nějakých pomatených redaktorů, kteří beztak dávno ztratili jakýkoliv kredit? Voliči mají jasno a klesající křivky sledovanosti zpravodajských a diskusních relací na ČT to dokazují. Přesto politici stále mlčí a ustrašeně se snaží ničím ČT proti sobě nepoštvat. Stejně jim to nepomůže…

Voliči zase trpí jinými strachy.
Nikdo nechce být za blázna, co fandí Konvičkovi, Hamplovi nebo mně. Ještě tak nějak zkousnou Benjamina Kurase, který občas píše do Reflexu a celkově vypadá jako profesor a trošku snob. Ostatně ani pan Kuras nebo třeba Václav Klaus ml. si nechtějí s lidmi jako je Martin Konvička zadat. Bojí se. Ale stejně jim to nepomůže…

I když si poctivě kupujete Reflex a děláte si legraci z Parlamentních listů a Soukupovy televize, nevolíte SPD a občas si kopnete do Ruska, stejně už máte nálepku. Jak jednou prokážete trochu racionality a zdravého rozumu, nic vás neochrání. Ten strach nezadat si s těmi, kteří jsou onálepkovaní ještě víc, je zbytečný. Je to strach úplně stejný, jako mají politici. Je to slabost. A ta slabost ochromuje.

Nejhnusnější strach ale stejně mají aktivisti.
Bojí se o práci, o své postavení v elitním klubu „humanistů“, bojí se až tak moc, že se uchylují k podpásovkám, k bonzáctví, k popření všeho, pro co jsme se po roce 1989 nadchli. Naprosto mě fascinuje, jak se neustále odkopávají a všemi svými činy jen dokazují, jak se bojí svobodných názorů, bojí se diskuse a konfrontace. Ustrašení jsou ještě více než politici. Jen aby se proboha nedostali do diskuse s někým fakt chytrým. Protože by pohořeli jako papír a jejich stoupenci by to viděli. Nedivím se jim, že potřebují své oponenty maximálně umlčet. Za každou cenu. Jen slaboši se bojí otevřené diskuse. Bohužel tihle slaboši mají dost velkou moc – ovládají univerzity, média, mají přístup k penězům. Ale stejně jim to nepomůže… Nemůžou obelhávat lidi do nekonečna.

Jak z toho ven? Stačí se jen nebát.
A hledat další lidi, kteří se nebojí – a ty podporovat. Když se odvážní najdou mezi těmi všemi ustrašenými a bojácnými a spojí se, budou neporazitelní. Odvaha dává sílu a přesvědčivost. Stejně jako se to daří Salvinimu s Legou v Itálii a Orbánovi v Maďarsku. Jde to, jen se nebát!

Eva Hrindová / Blog / http://www.evahrindova.cz/

Ilustrace: Z výstavy Jiří Kolář: Úšklebek století

The post Epidemie slabosti. Nemoc, která zachvacuje celou planetu od nepaměti first appeared on Čítárny.

 Velká retrospektivní výstava celosvětově uznávané ilustrátorky Květy Pacovské v Praze v roce 2016.

Květa Pacovská je známá především v zahraničí svými originálními knižními ilustracemi a experimentálními autorskými knihami.
Záměrem projektu bude poprvé přestavit domácímu publiku celou šíři její mimořádně soustředěné tvorby, nejen ilustrace a autorské knihy, ale také obrazy, sochařské objekty, grafiky, kresby, ilustrace, které měla možnost vidět veřejnost v řadě světových muzeí a galerií (Centre Georges Pompidou v Paříži, Museum für Angewandte Kunst ve Frankfurtu nad Mohanem aj.).
V Praze byla představena její tvorba v této souhrnné koncepci poprvé.
{youtube}AMOIHHXgVNE{/youtube}
Foto: Stanislava Zábrodská

The post Světová Květa Pacovská v Praze. Ohlédnutí za velkou přehlídkou díla mimořádné ilustrátorky first appeared on Čítárny.

Přijměte pozvání na výstavu Zimní pohádky s Miloslavem Jágrem do Jablonce nad Nisou. Pojďte s námi navštívit poetický svět tvorby jednoho z nejlepších evropských ilustrátorů, kde stále žijí všichni ti Krakonošové, čerti, draci, tetky a strejcové, jež si pamatujete z dětství.

Miloslav Jágr (1927—1997)
Miloslav Jágr svými obrázky vypravil přes 120 knížek, spo­lupracoval s dětskými ča­sopisy, vytvářel plakáty, obaly na gramofonové desky, omalovánky, kalendáře i pohlednice. U nás i ve světě je považován za jednoho z nejlepších evropských ilustrátorů. Vedle vlastní tvorby vedl na Vysoké škole uměleckoprůmyslové dlouhá léta Ateliér filmové a televizní grafiky, k jeho žákům patří například František Skála, Jiří Barta, Pavel Koutský, Petr Sís, Michaela Pavlá­tová, Nina Čampulková,Matěj For­man aj. Za svou tvorbu získal řadu ocenění u nás i v zahraničí.

Miloslav Jágr, podobně jako Josef Lada, patřil k českým výtvarníkům, kteří dokázali zachytit kouzlo zimy a Vánoc. Letos by oslavil devadesáté narozeniny. Do svých obrázků vdechl vzpomínky na dětství v kraji sklářů. Přijďte i vy zavzpomínat spolu se svými dětmi nebo vnoučaty. Pro malé návštěvníky je připravena výtvarná dílnička.

The post Zimní pohádky s Miloslavem Jágrem. Velká výstava jedinečného českého ilustrátora v Jablonci first appeared on Čítárny.

Výstava Tomáše Řízka (湯瑪士.瑞杰可) byla zahájen v dubnu 2016 v Národním uměleckém a vzdělávacím centru (National Taiwan Art Education Center) na Tchajwanu pod názvem „Radostné snění“ (樂浪攜夢–湯瑪士•瑞杰可魔法繪本/Joyful Dreaming).
Představuje autorovu nejnovější ilustrátorskou a malířskou tvorbu. Ve dvou patrech impozantní budovy přímo v srdci hlavního města Tchaj-wanu Tchaj-peje je vystavena téměř stovka dětských ilustrací, rozměrná plátna s výtvarným konceptem „Elementů“ (5 triptychů) a autorova multimediální instalace „Radostné snění“.

Radostné snění – Výstava kouzelného světa ilustrací Tomáše Řízka
Zheng, Nai-Wen（鄭乃文）
Proslov generálního ředitele Národního Tchaj-wanského uměleckého vzdělávacího centra
Tchaj-pej 2016

Výjimečnost povolání ilustrátora spočívá v tom, že si žádá naivitu a nevinnost malého dítěte. Tomáš Řízek, tento nadšený a tvořivý český ilustrátor, nejenže zasvětil ilustracím svůj život, ale upřel svůj pohled i daleko za horizont směrem k mezinárodnímu publiku, aby se s ním podělil o nezaměnitelné kouzlo své umělecké tvorby.
Hlavním cílem této výstavy v Národním a uměleckém centru je poukázat na výchovný a vzdělávací moment přítomný v umělecky tvořivém a vynalézavém díle tohoto předního ilustrátora. Každý z nás zajisté nalezne zalíbení v Řízkově tvorbě, která odráží život, počínaje ranými ilustracemi, které původně hrály jen doprovodnou roli k textu, například encyklopedií či knih pro děti, až postupně dosáhly současného svébytného postavení a staly se zásadní součástí vyprávěného příběhu. Věříme, že tato duševní cesta bude inspirací všem zájemcům o umění ilustrace.

Tomáši Řízkovi se navzdory jeho lásce k ilustraci nedostalo formálního vzdělání na umělecké škole. Jeho umělecká dráha začala neúnavným samostudiem středověkých evropských mistrů. Pod vedením Jaroslava J. Králíka se pak nejen učil moderním malířským technikám, ale probudil se u něj i cit pro křesťanství a přírodu a vědomí utajených hlubin vlastního vnitřního světa. Po ukončení studia na střední škole si vydělával na živobytí kopírováním gotických madon, ale touha po umění jej opakovaně vedla ke konzultacím u Jaroslava J. Králíka, kdy měl možnost rozvinout a zdokonalit svou malířskou techniku a kdy se mu také otevřel zcela nový svět designu a ilustrace.

Osobitý styl je důležitým znakem ilustrátora, konkrétní umělecké dílo je pak prostředkem vyjádření umělcovy tvořivé síly a naturelu. Pro tvorbu Tomáše Řízka počátku devadesátých let jsou typické umírněné barvy a výrazné bílé plochy, tematicky se zaměřoval převážně na ilustrace z oblasti vědy, techniky, umění a filmu. V této době se již prosadil, když ilustroval dětskou encyklopedii pro nakladatelství Fragment a publikoval řadu naučných ilustrovaných knih pro děti.

V následujících letech ilustrace postupně zaujala přední místo v Řízkově tvorbě. Během cest po Číně a Tchaj-wanu měl příležitost důvěrně se seznámit s asijskou kulturou, což se projevilo i na jeho ilustracích, ve kterých začal převažovat dynamický styl a jasné, zářivé barvy.
Jako příklad lze uvést tituly s tematikou z evropské historie (Tajemný Cizinec, Keltské Mýty a Báje, Soumrak a Prsten), mimoevropské mýty a pohádky (Báje Orientu, Legendy a Báje Staré Arábie, Pět Indonéských Pohádek) či díla zachycující příběhy z českých dějin a pražského židovského města (Kutnohorské Legendy, Utajená Svatba, Golem Prochází Prahou). Později se také zaměřuje na klasické světové pohádky (Alibaba a Čtyřicet Loupežníků, Pohádky Bratří Grimmů), klasické české pohádky a jiné.
瑞杰可長期對兒童繪本投注的熱忱與努力，最終開花結果，曾與《艾瑪和魔法書》（Emma and magical book）作者佩特拉‧布拉烏諾娃（Petra Braunová）共同榮獲兒童書首獎、兒童圖書SKIP首獎和榮登捷克暢銷讀物榜首。
Trvalému zápalu a nezměrnému úsilí, které Tomáš Řízek věnuje ilustracím pro děti, se dostalo zaslouženého ocenění, když spolu s autorkou Petrou Braunovou získali první místo Cenu dětí, první místo Cenu knihovníků Klubu dětských knihoven SKIP a první místo mezi nečtenějšími knihami v České republice za knihu Ema a kouzelná kniha.

Jeho domovina nemá vysoké hory ani moře, a proto se Tomáš Řízek během svých pobytů na Tchaj-wanu nejraději vydává malovat na vrcholky hor a pobřeží moře.
Náladu těchto chvil zachycují například živé barvy obrazu Soumrak nad Přístavem v Kaohsiungu. Záhy také vypozoroval, jak velkou mají Tchajwanci zálibu v ilustraci a animaci. A zkušenosti s místními zvyky a obyčeji se mu staly bohatým zdrojem inspirace. V rozhovoru pro naše centrum Tomáš Řízek kdysi řekl, že mu „Tchaj-wan připomíná ‚Ztracený ráj‘, neboť kultury původních obyvatel Tchaj-wanu jsou bohatou směsicí vyrůstající z těsného kontaktu s okolní přírodou. Přestože Ráj bývá často zpodobňován jako zahrada, tak v mé mysli si uchoval prvotní nezkaženost dětství a dětského hřiště. Což je také důvod, proč se k této tematice ve své tvorbě tak často vracím. Míra, s jakou kultura původních obyvatel odráží sepětí s okolní přírodou, je pro mě velkou inspirací zejména co se týče kontrastů mezi realitou, fantazií a základními archetypy dobra a zla.“

Jedním ze středobodů této výstavy je instalace Sestřelte Slunce, jejímž námětem je atayalská legenda, která Tomáše Řízka během jednoho z jeho pobytů na Tchaj-wanu zcela uchvátila.
Před dávnými časy se na nebi ještě nestřídalo slunce s měsícem, ale namísto toho na oblohu střídavě vystupovala slunce dvě, zlaté a stříbrné. Celý široširý svět tvořila jen zažloutlá krusta popraskaná suchem. Jak zemědělské plodiny chřadly a odumíraly, vypravili se nejstatnější bojovníci kmene neohroženě na výpravu až na samotný kraj světa, aby z oblohy sestřelili jedno ze sluncí. Toto výtvarné dílo nejenže smělými výrazovými prostředky zachycuje krásu a poutavost této legendy, ale hlubokým pramenem inspirace mu byly i tchajwanské hory a moře, legendy, mýty a písně. Každé jednotlivé slovo, věta a kresba přivádí před našima očima k životu toto velké dobrodružství domorodých mladíků. Je rovněž velice působivé, jak se mu podařilo citlivě ztvárnit radosti i strasti života původních obyvatel.
{youtube}Hpm9M7IofCU{/youtube}
Dále lze zmínit ilustrovanou knihu Kluk a Měsíc, která byla první publikací, kterou na Tchaj-wanu představila česká spisovatelka Pavlína Krámská.
V roce 2014 tato kniha získala čestné uznání v soutěži o nejlepší ilustrovanou knihu pořádanou Muzeem obrázkových kniha města Oshima v Japonsku. Tomáš Řízek zde plně předvedl své interpretační dovednosti a schopnost vyjádřit pomocí moderních výrazových prostředků hluboké poselství tohoto klasického příběhu, aniž by se přitom vytratila atmosféra a působivost originálu. Je vskutku obdivuhodné, jak půvab Řízkových ilustrací dokáže oslovit čtenáře všech skupin a věkových kategorií a jak vlídně a nenuceně přetváří a obohacuje jejich životy.

Ilustrátor Tomáš Řízek je mimořádně nadaným umělcem, jeho mnohotvárný umělecký rukopis a nezaměnitelný styl, s kterým vtiskuje významovou hloubku svým dílům, jejich pestré zářivé barvy a silný inovátorský duch prostupující jeho tvorbou, to vše jako by bylo shrnutím vývoje knižní ilustrace na mezinárodní scéně v průběhu dvacátého století.
Není těžké postřehnout, s jakým citem a vhledem Tomáš Řízek interpretuje obsah literárního díla a převádí jej do výtvarné formy i to, jak se stále dokáže dívat na svět očima dítěte. Jeho nezaměnitelný styl lze nazvat eklektickým, tahy štětcem jsou někdy jemné a delikátní, jindy odvážně rozmáchlé. Jeho ilustrace jakoby dodávaly zobrazeným příběhům jejich vlastní hlas. Rozjímavá nálada ilustrací a přívětivé postavy v nich zachycené dovedně vtahují čtenáře do příběhu a provádí ho celou knihou. Čtenáři se tak nedostává jen pouhého doprovodu k textu, ale jakoby se čtenář sám díky kresbě náhle stal vypravěčem. Když si prohlížíme ilustrace, jsme často zasaženi jejich hloubkou a nemůžeme se ubránit dechberoucímu úžasu. V tom spočívá krása, kterou Tomáš Řízek vnáší do tohoto světa.

Projdeme-li si v úplnosti kouzelnou cestu, na kterou nás zvou Řízkovy ilustrace, jasně porozumíme jeho nevinnému srdci dítěte i tomu, že za jeho úspěchem stojí řemeslný důvtip a schopnost vyjádřit niterný estetický cit. Právě tato dovednost, se kterou dokáže dát v ilustraci průchod své představivosti a tvořivému duchu, z něj činí neobyčejný umělecký vzor

The post Úspěch ilustrátora Tomáše Řízka. Výstava Radostné snění v Tchaj-peji first appeared on Čítárny.